ROZSUDEK TRIBUNÁLU (desátého senátu)

6. prosince 2023(*)

„EZZF a EZFRV – Výdaje vyloučené z financování – Postup schvalování souladu – Aktivní zemědělec – Trvalé travní porosty – Kontrolní vzorek – Neoprávněné platby – Opožděné podání žádosti – Finanční kázeň – Povinnost uvést odůvodnění – Legitimní očekávání – Přiměřenost“

Ve věci T‑48/22,

Česká republika, zástupci: M. Smolek, J. Vláčil, O. Serdula a J. Očková, jako zmocněnci,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zástupci: J. Aquilina, A. Becker, K. Walkerová a J. Hradil, jako zmocněnci,

žalované,

TRIBUNÁL (desátý senát),

ve složení: M. Jaeger (zpravodaj), vykonávající funkci předsedy, P. Nihoul a S. Verschuur, soudci,

za soudní kancelář: R. Ūkelytė, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

po jednání konaném dne 24. května 2023,

vydává tento

Rozsudek

1        Česká republika se žalobou podanou na základě článku 263 SFEU domáhá částečného zrušení prováděcího rozhodnutí Komise (EU) 2021/2020 ze dne 17. listopadu 2021, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2021, L 413, s. 10, dále jen „napadené rozhodnutí“), a to v části týkající se výdajů ve výši 43 470 836,30 eura (dále jen „napadená finanční oprava“), které Česká republika vynaložila v letech 2015 až 2017.

I.      Skutečnosti předcházející sporu

A.      Šetření AA/2017/010/CZ

2        Evropská komise zahájila vůči České republice šetření AA/2017/010/CZ, jehož cílem bylo ověřit, zda kontrola podpor vyplácených zemědělcům z EZZF a EZFRV, kterou Česká republika prováděla ve vztahu k rokům 2015 až 2017, byla v souladu s právními předpisy Evropské unie (dále jen „šetření“); k zahájení šetření došlo na základě článku 52 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549) a článku 34 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 908/2014 ze dne 6. srpna 2014, kterým se stanoví pravidla pro uplatňování nařízení č. 1306/2013, pokud jde o platební agentury a další subjekty, finanční řízení, schvalování účetní závěrky, pravidla pro kontroly, jistoty a transparentnost (Úř. věst. 2014, L 255, s. 59), ve znění platném v době šetření.

3        Ve dnech 18. až 22. září 2017 provedla Komise v České republice v rámci šetření audit na místě.

4        Výsledky kontroly oznámila Komise českým orgánům v souladu s čl. 34 odst. 2 prováděcího nařízení č. 908/2014 dopisem ze dne 30. listopadu 2017 (dále jen „dopis o zjištěních“). Komise v tomto dopise mimo jiné uvedla, že kontrolní systém, který zavedla Česká republika za účelem prověření podpor na plochu poskytovaných zemědělcům z EZZF a EZFRV, není v souladu s unijními právními předpisy. Komise dále požádala české orgány, aby jí předložily podrobný popis již přijatých nápravných opatření.

5        Česká republika zaslala Komisi připomínky k dopisu o zjištěních dopisem ze dne 29. března 2018.

6        Dopisem ze dne 4. června 2018 zaslala Komise České republice v souladu s čl. 34 odst. 2 prováděcího nařízení č. 908/2014 pozvánku na dvoustranné jednání.

7        Dne 11. září 2018 zaslala Komise České republice zápis z tohoto dvoustranného jednání a požádala ji o dodatečné informace týkající se zejména klasifikace trvalých travních porostů.

8        Česká republika zaslala Komisi připomínky k zápisu z dvoustranného jednání dopisem ze dne 1. října 2018. V tomto dopise Komisi poskytla mimo jiné i informace o pravidlech podávání žádostí o podporu a platbu podle článku 13 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014 ze dne 11. března 2014, kterým se doplňuje nařízení č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém a o podmínky pro zamítnutí nebo odnětí plateb a správní sankce uplatňované na přímé platby, podporu na rozvoj venkova a podmíněnost (Úř. věst. 2014, L 181, s. 48).

9        V dopise ze dne 11. prosince 2018 zaslala Česká republika Komisi dodatečné informace týkající se zejména zamítnutí několika žádostí o platby v režimu aktivního zemědělce v souladu s čl. 9 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1307/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví pravidla pro přímé platby zemědělcům v režimech podpory v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zrušují nařízení Rady (ES) č. 637/2008 a nařízení Rady (ES) č. 73/2009 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 608).

10      Dopisem ze dne 6. května 2019 Komise českým orgánům sdělila, že došlo k pochybení souvisejícímu s minimální mírou kontrol, které měly být na základě článku 35 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 809/2014 ze dne 17. července 2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost (Úř. věst. 2014, L 227, s. 69), prováděny v rámci režimu podpory na „ekologizaci“ (dále jen „režim ekologizace“), a požádala je o doplňující informace. České orgány tyto informace poskytly v dopise ze dne 4. července 2019.

11      Dopisem ze dne 20. prosince 2019 zaslala Komise českým orgánům předběžné závěry šetření (dále jen „předběžné závěry“) v souladu s čl. 34 odst. 3 třetím pododstavcem prováděcího nařízení č. 908/2014. Komise v tomto dopise potvrdila své stanovisko, které vyjádřila již v dopise o zjištěních a které se týkalo nesouladu kontrolního systému, jejž Česká republika zavedla za účelem prověření poskytování podpor na plochu, které byly zemědělcům v letech 2015 až 2017 vyplaceny z EZZF a EZFRV. Komise dále informovala Českou republiku o tom, že podle čl. 40 odst. 1 prováděcího nařízení č. 908/2014 má právo podat návrh na zahájení smírčího řízení.

12      Co se konkrétně týče nesouladu kontrolního systému zavedeného Českou republikou, Komise zejména poukázala na nedostatky v pěti klíčových kontrolách.

13      Zaprvé měla Komise za to, že české orgány při zjišťování, zda je žadatel o podporu aktivním zemědělcem, porušily čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 (dále jen „protiprávní jednání týkající se statusu aktivního zemědělce“).

14      Komise v tomto ohledu uvedla, že české orgány:

–        použily jedno kritérium k prokázání splnění dvou ze tří podmínek stanovených v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci nařízení č. 1307/2013; Komise měla v této souvislosti za to, že Česká republika neoprávněně omezila přístup ke statusu aktivního zemědělce osobám uvedeným na seznamu osob, které – není-li prokázán opak – nemají nárok na podpory v rámci společné zemědělské politiky (SZP), jelikož nejsou považovány za aktivní zemědělce, a sice fyzickým či právnickým osobám a skupinám fyzických či právnických osob, které provozují letiště, železniční služby, vodárny, služby v oblasti nemovitostí, stálé sportovní a rekreační areály (dále jen „seznam vyloučených činností“) a které jsou uvedeny v čl. 9 odst. 2 prvním pododstavci nařízení č. 1307/2013;

–        při kontrole podmínek stanovených v čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013, které je třeba splnit za účelem získání statusu aktivního zemědělce, nezohlednily společnosti, které jsou se žadatelem o podporu propojené.

15      Komise zadruhé poukázala na nedostatky v kontrolním systému zavedeném českými orgány pro evidenci trvalých travních porostů, který je podle jejího názoru v rozporu s čl. 4 odst. 1 písm. h) nařízení č. 1307/2013 (dále jen „protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů“).

16      Komise zatřetí tvrdila, že české orgány porušily ustanovení unijního práva týkající se výběru vzorku příjemců podpory, který měla Komise zkontrolovat (dále jen „protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku“). Protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku mělo dvě části:

–        co se týče první části (dále jen „protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami“), měla Komise za to, že české orgány do výpočtu minimální míry standardních kontrol, které měly být provedeny v rámci režimu jednotné platby na plochu (dále jen „režim SAPS“), podle čl. 30 písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014 (dále jen „standardní kontroly“), nesprávně zahrnuly následné kontroly, které provádějí za situace, kdy byla příjemci podpory v předchozím roce uložena nižší správní sankce ve smyslu článku 33a prováděcího nařízení č. 809/2014, ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) 2016/1394 ze dne 16. srpna 2016, kterým se mění prováděcí nařízení č. 809/2014, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém, opatření pro rozvoj venkova a podmíněnost (dále jen „následné kontroly“);

–        co se týče druhé části (dále jen „protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku v souvislosti s ekologizací“), Komise tvrdila, že došlo k porušení článku 35 prováděcího nařízení č. 809/2014, jelikož české orgány v letech 2016 a 2017 nezvýšily v rámci režimu ekologizace procentní podíl příjemců podpory, u nichž měla být provedena kontrola na místě, v návaznosti na zjištění nesrovnalostí u režimu SAPS v předchozích letech.

17      Komise začtvrté uvedla, že došlo k porušení článku 63 nařízení č. 1306/2013 a článku 7 prováděcího nařízení č. 809/2014, v nichž je uvedeno, že po prohlášení nezpůsobilosti plochy pro podporu musí být zpětně získány platby, které byly na tuto plochu zemědělcům neoprávněně vyplaceny, a musí být uloženy správní sankce. Podle Komise přitom systém, který zavedly české orgány k určování nezpůsobilých ploch, a to prostřednictvím každoroční aktualizace systému identifikace zemědělských pozemků (dále jen „LPIS“), neumožňuje ověřit, zda plocha nezpůsobilá pro podporu v jednom roce byla pro podporu nezpůsobilá i v předchozích letech a zda tato skutečnost měla vést k zahájení postupu zpětného získávání neoprávněných plateb. Komise tedy měla za to, že když byla konstatována existence nezpůsobilé plochy v roce 2017, měly české orgány ověřit, zda byla tato plocha nezpůsobilá i v letech 2015 a 2016 (dále jen „protiprávní jednání týkající se zpětného získávání neoprávněných plateb“).

18      Komise zapáté tvrdila, že došlo k porušení čl. 13 odst. 1 nařízení č. 640/2014 (dále jen „protiprávní jednání týkající se opožděného podání žádosti“). Komise v tomto ohledu uvedla, že pokud byly žádosti o podporu nebo platbu podány on-line ve lhůtách stanovených v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 640/2014 bez elektronického podpisu a následně je žadatel do pěti dnů osobně podepsal na příslušném úřadě, české orgány měly podle čl. 13 odst. 1 téhož nařízení výši podpory, na kterou měl žadatel nárok, snížit o 1 % za každý pracovní den (dále jen „snížení o 1 %“). Dnem podání těchto žádostí totiž podle názoru Komise nebyl den jejich podání on-line, nýbrž den, kdy byly žadatelem osobně podepsány, k čemuž došlo až po uplynutí lhůt stanovených v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 640/2014. Dle Komise se proto jednalo o opožděné žádosti, jež měly mít za následek uplatnění snížení o 1 %.

19      Dne 4. února 2020 podaly české orgány na základě čl. 40 odst. 1 prováděcího nařízení č. 908/2014 návrh na zahájení smírčího řízení.

20      Dne 5. října 2020 jim byla zaslána zpráva smírčího orgánu, ve které tento orgán dospěl k závěru, že smír není možný.

21      Dopisem ze dne 13. listopadu 2020 zaslala Česká republika Komisi dodatečné informace.

22      Dopisem ze dne 26. března 2021 zaslala Komise České republice konečné závěry šetření (dále jen „konečné závěry“) podle čl. 34 odst. 4 prováděcího nařízení č. 908/2014.

23      Komise v konečných závěrech předně potvrdila své stanovisko, že se Česká republika dopustila protiprávních jednání při pěti klíčových kontrolách.

24      Komise dále v konečných závěrech rozhodla, že na prostředky, které uhradila České republice v souvislosti se systémem finanční kázně za roky 2015 až 2017, uplatní opravu na základě paušální částky ve výši 2 %.

25      Komise připomněla, že prostředky, které byly původně odečteny z plateb pro zemědělce, byly českým orgánům vráceny prostřednictvím následujících prováděcích nařízení (dále jen „nařízení o úhradě“):

–        prováděcí nařízení Komise (EU) 2016/2073 ze dne 23. listopadu 2016 o úhradě prostředků přenášených z rozpočtového roku 2016 v souladu s čl. 26 odst. 5 nařízení č. 1306/2013 (Úř. věst. 2016, L 320, s. 25);

–        prováděcí nařízení Komise (EU) 2017/2197 ze dne 27. listopadu 2017 o úhradě prostředků přenášených z rozpočtového roku 2017 v souladu s čl. 26 odst. 5 nařízení č. 1306/2013 (Úř. věst. 2017, L 312, s. 86);

–        prováděcí nařízení Komise (EU) 2018/1848 ze dne 26. listopadu 2018 o úhradě prostředků přenášených z rozpočtového roku 2018 v souladu s čl. 26 odst. 5 nařízení č. 1306/2013 (Úř. věst. 2018, L 300, s. 4).

26      Vzhledem k tomu, že výše prostředků, které Komise uhradila prostřednictvím nařízení o úhradě, měla odrážet částky původně odečtené z přímých plateb pro zemědělce, Komise v konečných závěrech rozhodla, že na tyto prostředky uplatní opravu na základě paušální částky ve výši 2 %, která odpovídá opravám, jež v rámci šetření uplatnila na režim SAPS, režim ekologizace, režim pro mladé zemědělce (dále jen „režim YFS“) a dobrovolný režim podpory vázané na produkci (dále jen „režim VCS“). Výše této opravy na základě paušální částky tedy činila 654 697,95 eura.

27      Komise nakonec v konečných závěrech navrhla, aby byla v souvislosti se všemi protiprávními jednáními vytýkanými České republice vyloučena z financování Unií částka 44 098 570,70 eura, vypočtená na základě uplatnění finanční opravy v souladu s čl. 12 odst. 6 až 8 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 907/2014 ze dne 11. března 2014, kterým se doplňuje nařízení č. 1306/2013, pokud jde o platební agentury a další subjekty, finanční řízení, schválení účetní závěrky, jistoty a použití eura (Úř. věst. 2014, L 255, s. 18).

28      Dopisem ze dne 21. října 2021 zaslala Komise České republice souhrnnou zprávu (dále jen „souhrnná zpráva“), ve které připomněla jednotlivé fáze šetření, rozsah připomínek, které vznesla Česká republika během postupu schvalování souladu, a odůvodnění konečných závěrů.

29      Dne 17. listopadu 2021 přijala Komise napadené rozhodnutí, kterým byla České republice uložena finanční oprava ve výši 44 098 570,70 eura.

B.      Následné šetření AA/2020/012/CZ

30      Komise před ukončením šetření zahájila na základě článku 52 nařízení č. 1306/2013 a článku 34 prováděcího nařízení č. 908/2014 vůči České republice následné šetření za účelem dalšího zkoumání některých otázek, které již byly předmětem šetření (AA/2020/012/CZ, dále jen „následné šetření“). Následné šetření se zaměřovalo především na protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů.

31      Ve dnech 31. srpna 2020 až 4. září 2020 provedla Komise v České republice v rámci následného šetření následný audit na místě.

32      Výsledky kontroly oznámila Komise českým orgánům v souladu s čl. 34 odst. 2 prováděcího nařízení č. 908/2014 dopisem ze dne 23. října 2020. V tomto dopise zejména uvedla, že následné šetření odhalilo nedostatky v klasifikaci trvalých travních porostů, která byla provedena v rozporu s čl. 4 odst. 1 písm. h) nařízení č. 1307/2013. Podle Komise se jednalo o tytéž nedostatky, které byly konstatovány v předběžných závěrech šetření. Komise dále vyzvala české orgány, aby jí poskytly další informace.

33      Dne 1. července 2021 se Komise a české orgány setkaly na dvoustranném jednání v rámci následného šetření.

34      Dopisem ze dne 30. července 2021 poskytly české orgány Komisi dodatečné informace o klasifikaci trvalých travních porostů ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. h) nařízení č. 1307/2013 (dále jen „dopis ze dne 30. července 2021“).

35      Dne 24. srpna 2021 zaslala Komise České republice zápis z dvoustranného jednání v rámci následného šetření. V tomto dokumentu Komise:

–        uvedla, že na základě informací poskytnutých českými orgány na dvoustranném jednání v rámci následného šetření a v dopise ze dne 30. července 2021 považuje za uzavřenou otázku existence protiprávního jednání týkajícího se evidence trvalých travních porostů, a to v souvislosti s obdobím, na které se vztahovalo následné šetření;

–        vyjádřila politování nad tím, že české orgány nepředaly poskytnuté informace, které by byly relevantní i v rámci šetření, během postupu schvalování souladu, jenž vedl k přijetí napadeného rozhodnutí.

II.    Návrhová žádání účastnic řízení

36      Česká republika navrhuje, aby Tribunál:

–        částečně zrušil napadené rozhodnutí v části, v níž Komise uložila napadenou finanční opravu z důvodu protiprávních jednání týkajících se statusu aktivního zemědělce, evidence trvalých travních porostů, výběru kontrolního vzorku, zpětného získávání neoprávněných plateb a opožděného podání žádosti, jakož i v rámci systému finanční kázně;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

37      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl,

–        uložil České republice náhradu nákladů řízení.

III. K věci samé

38      Na podporu žaloby předkládá Česká republika šest žalobních důvodů, kterými zpochybňuje zaprvé protiprávní jednání týkající se statusu aktivního zemědělce, zadruhé protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů, zatřetí protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku, začtvrté protiprávní jednání týkající se zpětného získávání neoprávněných plateb, zapáté protiprávní jednání týkající se pozdního podání žádosti a zašesté systém finanční kázně.

A.      K prvnímu žalobnímu důvodu, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se statusu aktivního zemědělce

39      První žalobní důvod, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se statusu aktivního zemědělce, má dvě části.

1.      K první části prvního žalobního důvodu, která vychází z toho, že Komise uložila napadenou finanční opravu protiprávně, jelikož se Česká republika porušení čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 nedopustila

40      V rámci první části prvního žalobního důvodu uplatňuje Česká republika dvě výtky.

a)      K první výtce, kterou je zpochybňováno porušení čl. 9 odst. 2 třetího pododstavce nařízení č. 1307/2013, k němuž mělo dojít tím, že k prokázání splnění dvou ze tří podmínek, jež jsou uvedeny v tomto ustanovení, bylo používáno jedno kritérium

41      V rámci této první výtky Česká republika tvrdí, že čl. 9 odst. 2 třetí pododstavec nařízení č. 1307/2013 neporušila. Její rozhodnutí používat jedno kritérium jak k prokázání splnění podmínky stanovené v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci písm. b) nařízení č. 1307/2013, a sice že zemědělská činnost žadatele není zanedbatelná [dále jen „podmínka podle písm. b)“], tak k prokázání splnění podmínky stanovené v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci písm. c) téhož nařízení, a sice že hlavním obchodním nebo podnikatelským cílem žadatele je výkon zemědělské činnosti [dále jen „podmínka podle písm. c)“], není podle jejího názoru protiprávní.

42      Komise s touto výtkou nesouhlasí.

43      Úvodem je třeba mít za to, že čl. 9 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 1307/2013 stanoví vyvratitelnou domněnku, že fyzické či právnické osoby a skupiny fyzických či právnických osob, které vykonávají činnost uvedenou na seznamu vyloučených činností, se nepovažují za aktivní zemědělce a jsou nezpůsobilé k získání přímých plateb z EZZF a EZFRV (dále jen „vyvratitelná domněnka“). Podle čl. 9 odst. 2 třetího pododstavce nařízení č. 1307/2013 však mohou tytéž fyzické či právnické osoby a skupiny fyzických či právnických osob vyvratitelnou domněnku vyvrátit, pokud předloží ověřitelné důkazy ve formě požadované členskými státy, které prokazují některou ze tří následujících skutečností:

–        roční částka přímých plateb, kterou obdržely, tvoří alespoň 5 % celkových příjmů, které získaly z nezemědělské činnosti v posledním účetním období, pro které jsou tyto důkazy k dispozici;

–        jejich zemědělská činnost není zanedbatelná;

–        jejich hlavním obchodním nebo podnikatelským cílem je výkon zemědělské činnosti.

44      Kritéria pro použití podmínek stanovených v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci nařízení č. 1307/2013 jsou upřesněna v článku 13 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 639/2014 ze dne 11. března 2014, kterým se doplňuje nařízení č. 1307/2013 a kterým se mění příloha X uvedeného nařízení (Úř. věst. 2014, L 181, s. 1). Toto ustanovení stanoví:

–        stran podmínky podle písm. b), že zemědělské činnosti žadatele nejsou zanedbatelné, jestliže celkové příjmy získané žadatelem ze zemědělských činností v posledním účetním období, pro které jsou k dispozici důkazy, představují nejméně jednu třetinu celkových příjmů získaných v posledním účetním období, pro které jsou tyto důkazy k dispozici; členské státy však mohou stanovit alternativní kritéria, která umožní žadateli prokázat, že jeho zemědělské činnosti nejsou zanedbatelné;

–        stran podmínky podle písm. c), že zemědělská činnost se považuje za hlavní obchodní nebo podnikatelský cíl právnické osoby, pokud je jako hlavní obchodní nebo podnikatelský cíl zaznamenána v oficiálním obchodním rejstříku či v jakémkoli rovnocenném úředním dokladu členského státu; v případě fyzické osoby se vyžaduje rovnocenný doklad; pokud takové rejstříky neexistují, použijí členské státy rovnocenný doklad; členské státy však mohou stanovit alternativní kritéria, na jejichž základě má být zemědělská činnost považována za hlavní obchodní nebo podnikatelský cíl fyzické nebo právnické osoby.

45      V tomto kontextu je třeba analyzovat čtyři argumenty uplatněné Českou republikou.

1)      K prvnímu argumentu, že čl. 13 odst. 1 třetí pododstavec a odst. 3 třetí pododstavec nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014 umožňuje členským státům stanovit alternativní kritéria k těm, která jsou v něm definována, a nestanoví žádné omezení toho, co může být zvoleno jako alternativní kritérium

46      V rámci prvního argumentu Česká republika uvádí, že kritéria pro výklad podmínky podle písm. b) a podmínky podle písm. c) jsou stanovena v čl. 13 odst. 1 a 3 nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014.

47      Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že v čl. 13 odst. 1 prvním pododstavci a odst. 3 prvním pododstavci nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014 jsou pro účely posouzení splnění podmínky podle písm. b) a podmínky podle písm. c) zakotvena dvě různá kritéria. Podle jejího názoru totiž toto ustanovení stanoví, že k prokázání splnění podmínky podle písm. b) musí být doloženo, že alespoň jednu třetinu příjmů žadatele o podporu tvoří zemědělské příjmy (dále jen „kritérium zemědělských příjmů“), a k prokázání splnění podmínky podle písm. c) musí být doloženo, že výkon zemědělské činnosti žadatelem o podporu je zaznamenán v oficiálním obchodním rejstříku nebo v jakémkoli rovnocenném úředním dokladu. Česká republika však uvádí, že odchylně od těchto kritérií umožňuje čl. 13 odst. 1 třetí pododstavec a odst. 3 třetí pododstavec nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014 členským státům stanovit alternativní kritéria, na jejichž základě lze prokázat, že žadatel o podporu splňuje podmínku podle písm. b) a podmínku podle písm. c).

48      Česká republika je dále toho názoru, že čl. 13 odst. 1 první pododstavec a odst. 3 první pododstavec nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014 nestanoví žádné omezení toho, co si mohou členské státy zvolit jako alternativní kritéria k prokázání splnění podmínky podle písm. b) a podmínky podle písm. c), a nebrání uvedeným státům, aby k prokázání splnění těchto dvou podmínek použily stejné kritérium, jelikož členské státy mají v tomto ohledu širokou posuzovací pravomoc.

49      Česká republika má tudíž za to, že v daném případě mohla použít kritérium zemědělských příjmů k prokázání splnění podmínky podle písm. b) i podmínky podle písm. c). Podle jejího názoru se totiž jedná o vhodné kritérium k prokázání nejen toho, že zemědělská činnost žadatele nebyla zanedbatelná [podmínka podle písm. b)], ale i toho, že zemědělská činnost byla jeho hlavním obchodním nebo podnikatelským cílem [podmínka podle písm. c)].

50      Je třeba mít za to, že ačkoli je nepopiratelné, že čl. 13 odst. 1 třetí pododstavec a odst. 3 třetí pododstavec nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014 umožňuje členským státům stanovit alternativní kritéria k těm, která jsou v něm definována, a nestanoví žádné omezení toho, co může být zvoleno jako alternativní kritérium, nic to nemění na tom, že členské státy musí tato alternativní kritéria použít, posuzují-li splnění tří podmínek uvedených v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci nařízení č. 1307/2013.

51      Volba alternativních kritérií, kterou mohou členské státy učinit ve smyslu čl. 13 odst. 1 třetího pododstavce a odst. 3 třetího pododstavce nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014, nemůže vést k tomu, že by se některá z podmínek uvedených v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci nařízení č. 1307/2013 stala bezpředmětnou, a byly tak omezeny možnosti, které mají příjemci podpory k vyvrácení vyvratitelné domněnky.

52      V důsledku toho, že Česká republika v projednávané věci použila kritérium zemědělských příjmů jak k prokázání splnění podmínky podle písm. b), tak k prokázání splnění podmínky podle písm. c), mohli příjemci podpory použít k vyvrácení vyvratitelné domněnky pouze dvě podmínky. Tato volba je tedy v rozporu s čl. 9 odst. 2 třetím pododstavcem nařízení č. 1307/2013, který výslovně stanoví, že příjemce podpory má mít za účelem vyvrácení vyvratitelné domněnky k dispozici tři různé možnosti.

53      První argument je tedy nutno odmítnout.

2)      K druhému argumentu, že v České republice neexistoval rejstřík či rovnocenný úřední doklad, který by prokazoval, že hlavním obchodním či podnikatelským cílem žadatele o podporu je zemědělská činnost

54      V rámci druhého argumentu Česká republika tvrdí, že volba použít kritérium zemědělských příjmů jak k prokázání splnění podmínky podle písm. b), tak k prokázání splnění podmínky podle písm. c) byla nezbytná proto, že v jejím vnitrostátním právu neexistoval rejstřík či rovnocenný úřední doklad, který by prokazoval, že hlavním obchodním či podnikatelským cílem žadatele o podporu je zemědělská činnost, jak je stanoveno v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci písm. c) nařízení č. 1307/2013 a v čl. 13 odst. 3 druhém pododstavci nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014.

55      Je třeba poznamenat, že pokud ve vnitrostátním právu České republiky neexistoval rejstřík či rovnocenný úřední doklad, který by prokazoval splnění podmínky podle písm. c), mohla Česká republika v souladu s čl. 13 odst. 3 třetím pododstavcem nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014 stanovit k prokázání splnění podmínky podle písm. c) alternativní kritérium.

56      Z toho plyne, že v projednávané věci mohla Česká republika k prokázání splnění podmínky podle písm. c) zvolit jiné kritérium než kritérium zemědělských příjmů, které již použila k prokázání splnění podmínky podle písm. b).

57      Druhý argument je proto třeba odmítnout.

3)      K třetímu argumentu, že možnost uplatňovat kritérium zemědělských příjmů jak k prokázání splnění podmínky podle písm. b), tak k prokázání splnění podmínky podle písm. c) potvrdila i Komise

58      V rámci třetího argumentu Česká republika uvádí, že možnost uplatňovat kritérium zemědělských příjmů jak k prokázání splnění podmínky podle písm. b), tak k prokázání splnění podmínky podle písm. c) potvrdila i Komise, a to v rámci prezentace pro členské státy ze dne 27. října 2015, která byla zaměřena na posuzování statusu aktivního zemědělce (dále jen „prezentace pro členské státy“).

59      Je třeba uvést, že i kdyby Komise mohla být při výkladu čl. 9 odst. 2 třetího pododstavce nařízení č. 1307/2013 vázaná prezentací pro členské státy, Komise v této prezentaci uvedla, že kritérium zemědělských příjmů lze použít jako alternativní kritérium k prokázání splnění podmínky podle písm. c) pouze tehdy, pokud členský stát toto kritérium neuplatňuje i k prokazování splnění podmínky podle písm. b).

60      Třetí argument je proto třeba odmítnout.

4)      Ke čtvrtému argumentu, že čl. 9 odst. 7 nařízení č. 1307/2013, ve znění nařízení 2017/2393, stanoví, že členské státy mohou rozhodnout, že za účelem prokázání skutečnosti, že žadatel o podporu má status aktivního zemědělce, se lze dovolávat pouze jednoho nebo dvou z kritérií uvedených v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci nařízení č. 1307/2013

61      V rámci čtvrtého argumentu Česká republika tvrdí, že čl. 9 odst. 7 nařízení č. 1307/2013, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/2393 ze dne 13. prosince 2017, kterým se mění nařízení (EU) č. 1305/2013 o podpoře pro rozvoj venkova z EZFRV, č. 1306/2013, č. 1307/2013, (EU) č. 1308/2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty, a (EU) č. 652/2014, kterým se stanoví pravidla pro řízení výdajů v oblasti potravinového řetězce, zdraví a dobrých životních podmínek zvířat a zdraví rostlin a rozmnožovacího materiálu rostlin (Úř. věst. 2017, L 350, s. 15), stanoví, že členské státy mohou rozhodnout, že za účelem prokázání skutečnosti, že žadatel o podporu má status aktivního zemědělce, se lze dovolávat pouze jednoho nebo dvou z kritérií uvedených v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci nařízení č. 1307/2013.

62      Je pravda, že čl. 9 odst. 7 nařízení č. 1307/2013, ve znění platném po vstupu nařízení 2017/2393 v platnost, stanoví, že členské státy mohou rozhodnout, že osoby nebo skupiny osob se mohou za účelem prokázání skutečnosti, že jsou aktivními zemědělci, dovolávat pouze jednoho nebo dvou ze tří kritérií uvedených v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci nařízení č. 1307/2013.

63      Tato možnost je však časově vymezena, neboť ji členské státy mohou využít teprve od roku 2018, a je podmíněna tím, že dotyčný členský stát zašle Komisi oznámení do 31. března 2018, pokud má být rozhodnutí uplatňováno od roku 2018, nebo pokud má být rozhodnutí uplatňováno od některého následujícího roku, do 1. srpna roku předcházejícího jeho uplatnění.

64      V projednávané věci se šetření, jež vyústilo v přijetí napadeného rozhodnutí, týká let 2015 až 2017. Možnost stanovenou v novém čl. 9 odst. 7 nařízení č. 1307/2013, tedy možnost omezit kritéria uvedená v čl. 9 odst. 2 třetím pododstavci uvedeného nařízení na jedno či dvě, mohly členské státy využít až od roku 2018, tedy poté, co nastaly skutkové okolnosti projednávané věci, a tato možnost musí být tedy považována za irelevantní pro řešení projednávané věci.

65      Čtvrtý argument je proto třeba odmítnout, a první výtka tudíž musí být v plném rozsahu zamítnuta.

b)      K druhé výtce, kterou je zpochybňováno porušení čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013, k němuž mělo dojít tím, že při kontrole, zda je žadatel o podporu aktivním zemědělcem, nebyly zohledňovány propojené společnosti

66      V rámci druhé výtky Česká republika tvrdí, že neporušila čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013, když při kontrole, zda je žadatel o podporu aktivním zemědělcem, nezohledňovala propojené společnosti.

67      Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že se výraz „skupiny fyzických či právnických osob“ uvedený v čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 vztahuje pouze na skupiny fyzických či právnických osob, a nikoli na propojené společnosti. Podle České republiky to znamená, že splnění podmínek, které jsou uvedeny v tomto ustanovení a žadateli o podporu umožňují získat status aktivního zemědělce, je třeba ověřovat pouze ve vztahu ke skupině jako celku.

68      Komise s touto výtkou nesouhlasí.

69      Úvodem je třeba poznamenat, že výraz „skupiny fyzických či právnických osob“ uvedený v čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013, jehož znění je připomenuto v bodě 43 výše, není definován v nařízení č. 1307/2013 ani v nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014, které přitom stanoví kritéria pro provádění článku 9 nařízení č. 1307/2013.

70      Pokud jde o propojené společnosti, je třeba uvést, že v nařízení č. 1307/2013, v nařízení v přenesené pravomoci č. 639/2014 ani v pokynech Komise DSCG/2014/29 ze dne 15. dubna 2014, v nichž jsou stanovena kritéria pro výklad článku 9 nařízení č. 1307/2013, není obsažena žádná zmínka o tomto výrazu, natož jeho definice.

71      Komise nicméně v prezentaci pro členské státy uvedla, že čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že činnosti uvedené na seznamu vyloučených činností mohou fyzické či právnické osoby nebo jejich skupiny vykonávat přímo, nebo prostřednictvím propojené společnosti.

72      Komise dále v dopise, který dne 29. ledna 2016 zaslala německému Ministerstvu potravinářství a zemědělství a který byl následně zpřístupněn ostatním členským státům, uvedla, že ve smyslu čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 je třeba za „propojenou společnost“ považovat jakýkoli subjekt, který je přímo či nepřímo spojen s žadatelem o podporu vztahem kontroly ve formě 100% nebo většinového vlastnictví.

73      V tomto kontextu je třeba analyzovat čtyři argumenty, které Česká republika uplatnila na podporu druhé výtky.

1)      K prvnímu argumentu, že zahrnutí propojených společností do působnosti čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 je v rozporu se zněním tohoto ustanovení

74      V rámci prvního argumentu Česká republika tvrdí, že ze znění čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 nevyplývá, že při kontrole splnění podmínek pro získání statusu aktivního zemědělce musí členský stát zohledňovat společnosti, které jsou s žadatelem o podporu propojené. Z toho podle České republiky plyne, že čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 musí být vykládán v tom smyslu, že přímé platby se neposkytnou fyzickým osobám, právnickým osobám ani skupinám fyzických či právnických osob, které samy vykonávají některou z činností uvedených na seznamu vyloučených činností.

75      Komise s tímto argumentem nesouhlasí.

76      Zaprvé lze poznamenat, že se výraz „propojené společnosti“ ve znění čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 nevyskytuje.

77      Zadruhé je třeba uvést, že skupina v podstatě označuje soubor subjektů, které jsou vzájemně propojeny v rámci jedné organizace. Výraz „skupina“ musí být tedy vykládán v tom smyslu, že zahrnuje jakýkoli soubor fyzických nebo právnických osob, které jsou vzájemně propojené v rámci jediné více či méně strukturované korporátní organizace. Z toho plyne, že skupina fyzických či právnických osob zahrnuje propojené společnosti.

78      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podle čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 může žadatel o podporu, který je skupinou fyzických nebo právnických osob, vykonávat činnosti uvedené na seznamu vyloučených činností přímo i prostřednictvím propojené společnosti, která je součástí téže skupiny. Stejně tak i v případě, že žadatel o podporu není skupinou, ale je fyzickou nebo právnickou osobou, která je součástí skupiny, může tento žadatel vykonávat činnosti uvedené na seznamu vyloučených činností přímo nebo prostřednictvím propojené společnosti, která je součástí téže skupiny.

79      První argument je proto třeba odmítnout.

2)      K druhému argumentu, že zahrnutí propojených společností do působnosti čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 je v rozporu s definicí „zemědělce“ uvedenou v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1307/2013

80      V rámci druhého argumentu Česká republika tvrdí, že pojem „aktivní zemědělec“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 musí být vykládán ve světle pojmu „zemědělec“ podle čl. 4 odst. 1 písm. a) téhož nařízení. Pojem „aktivní zemědělec“ i pojem „zemědělec“ přitom podle České republiky odkazují na samotné žadatele, nikoliv na propojené společnosti.

81      Komise s tímto argumentem nesouhlasí.

82      Je třeba uvést, že podle čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1307/2013 se „zemědělcem“ rozumí fyzická nebo právnická osoba či skupina fyzických nebo právnických osob bez ohledu na právní formu této skupiny a jejích členů podle vnitrostátních právních předpisů, jejíž zemědělský podnik se nachází na území spadajícím do územní působnosti Smluv podle článku 52 SEU ve spojení s články 349 a 355 SFEU.

83      Existence vazby mezi pojmem „aktivní zemědělec“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 a pojmem „zemědělec“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) téhož nařízení je potvrzena judikaturou, která upřesňuje, že aby určitá osoba mohla mít status aktivního zemědělce, musí nejprve splnit požadavky uvedené v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1307/2013 stran pojmu „zemědělec“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Avio Lucos, C‑176/20, EU:C:2022:274, bod 54).

84      Existence vazby mezi pojmem „zemědělec“ a pojmem „aktivní zemědělec“ však nemůže zpochybnit závěr učiněný v bodě 78 výše, totiž že podle čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 může žadatel o podporu vykonávat činnosti uvedené na seznamu vyloučených činností přímo i prostřednictvím propojené společnosti, která je součástí téže skupiny.

85      Na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, totiž ze znění čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1307/2013 nevyplývá, že aby mohla být fyzická osoba, právnická osoba nebo skupina fyzických nebo právnických osob kvalifikována jako zemědělec, musí své činnosti vykonávat přímo.

86      Druhý argument je proto třeba odmítnout.

3)      K třetímu argumentu, že zahrnutí propojených společností do působnosti čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 je v rozporu s účelem tohoto ustanovení

87      V rámci třetího argumentu Česká republika tvrdí, že zahrnutí propojených společností do působnosti čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 je v rozporu s účelem tohoto ustanovení, kterým je omezit přímé platby v rámci SZP na zemědělce, kteří sami vykonávají zemědělskou činnost, jež není okrajová.

88      Komise s tímto argumentem nesouhlasí.

89      Je třeba poznamenat, že cíl právní úpravy týkající se pojmu „aktivní zemědělec“ je upřesněn v bodě 10 odůvodnění nařízení č. 1307/2013, který mimo jiné uvádí:

„Zkušenosti získané při uplatňování různých režimů podpory určených zemědělcům ukazují, že podpora byla v řadě případů poskytnuta fyzickým nebo právnickým osobám, jejichž podnikatelská činnost se nezaměřovala na zemědělskou činnost nebo se na ni zaměřovala pouze okrajově. V zájmu lepšího zacílení podpory by členské státy neměly poskytovat přímé platby určitým fyzickým a právnickým osobám, ledaže by tyto osoby mohly prokázat, že jejich zemědělská činnost není okrajová.“

90      Z toho plyne, že na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, bod 10 odůvodnění nařízení č. 1307/2013 nevyžaduje, aby činnosti uvedené na seznamu vyloučených činností byly vykonávány přímo žadatelem, ať již se jedná o fyzickou osobu, právnickou osobu nebo skupinu fyzických či právnických osob.

91      Článek 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 musí být s ohledem na svůj účel, kterým je zabránit riziku podvodu týkajícího se unijního rozpočtu a omezit platby v rámci SZP pouze na zemědělce, kteří skutečně vykonávají zemědělskou činnost, vykládán tak, že se použije bez ohledu na to, zda žadatel, ať již je fyzickou či právnickou osobou, nebo dotyčná skupina vykonávají některou z činností uvedených na seznamu vyloučených činností přímo, nebo prostřednictvím propojených společností.

92      Kdyby totiž propojené společnosti zohledňovány nebyly, mohli by žadatelé své činnosti rozdělovat mezi několik propojených právních subjektů, a obcházet tak požadavky obsažené v tomto ustanovení, které omezují přiznání statusu aktivního zemědělce. Kontrola prováděná příslušnými orgány členských států by se tedy omezovala na zemědělské činnosti vykonávané přímo žadatelem a zemědělské činnosti vykonávané prostřednictvím propojených společností by byly z této kontroly vyloučeny.

93      Česká republika v tomto ohledu v replice uvádí, že na riziko, že žadatel o podporu úmyslně rozdělí své činnosti mezi několik právních subjektů, aby obešel čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013, cílí článek 60 nařízení č. 1306/2013.

94      Zaprvé je však třeba uvést, že článek 60 nařízení č. 1306/2013 nepostačuje k zamezení riziku podvodu týkajícího se unijního rozpočtu, k němuž by došlo v důsledku rozdělení činností žadatele v rámci statusu aktivního zemědělce. Toto ustanovení totiž stanoví:

„Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení, neposkytne se žádná z výhod stanovených v právních předpisech v odvětví zemědělství fyzické nebo právnické osobě, o níž se zjistí, že podmínky nezbytné pro získání těchto výhod byly vytvořeny uměle v rozporu s cíli uvedených právních předpisů.“

95      Zadruhé podle ustálené judikatury platí, že důkaz o umělém vytvoření podmínek ve smyslu článku 60 nařízení č. 1306/2013 vyžaduje jednak souhrn objektivních skutečností, ze kterých vyplývá, že i přes formální splnění podmínek stanovených relevantní právní úpravou nebylo dosaženo cíle sledovaného touto právní úpravou, a dále subjektivní prvek spočívající v záměru získat výhodu vyplývající z unijní právní úpravy tím, že jsou uměle vytvořeny podmínky vyžadované pro její získání [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. července 2005, Eichsfelder Schlachtbetrieb, C‑515/03, EU:C:2005:491, bod 39, a rozsudek ze dne 7. února 2023, Confédération paysanne a další (Náhodná mutageneze in vitro), C‑688/21, EU:C:2023:75, bod 33].

96      S ohledem na širokou působnost článku 60 nařízení č. 1306/2013 a omezení v oblasti dokazování stanovená judikaturou uvedenou v bodě 95 výše je za těchto okolností možné, že zneužívající praktika spočívající v obcházení uplatňování pravidel týkajících se statusu aktivního zemědělce nespadá do působnosti článku 60 nařízení č. 1306/2013, ale i přesto představuje porušení čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013.

97      V této souvislosti nelze tvrdit, že toto samotné ustanovení postačuje k tomu, aby bylo zabráněno riziku, že žadatel o podporu rozdělí své činnosti mezi několik právních subjektů s cílem vyhnout se kontrole svého statusu aktivního zemědělce podle čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013.

98      Třetí argument je proto třeba odmítnout.

4)      K čtvrtému argumentu, že zahrnutí propojených společností do působnosti čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 je v rozporu se zásadou právní jistoty

99      V rámci čtvrtého argumentu Česká republika tvrdí, že v souladu se zásadou právní jistoty může Komise členskému státu uložit finanční opravu jen tehdy, pokud protiprávní jednání, jež mu je vytýkáno, jasným a přesným způsobem vyplývá z použitelného právního rámce. Podle jejího názoru však v daném případě zahrnutí propojených společností do působnosti čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 z použitelného právního rámce jasným a přesným způsobem nevyplývá.

100    Komise s tímto argumentem nesouhlasí.

101    Podle ustálené judikatury musí být každá povinnost uložená členským státům, která pro ně může mít finanční důsledky, dostatečně jasná a přesná, aby mohly pochopit její dosah a splnit ji. Zásada právní jistoty, která je jednou z obecných zásad unijního práva, totiž vyžaduje, aby právní normy byly jasné, přesné a s předvídatelnými účinky, tak aby se dotčené osoby mohly orientovat v právních stavech a vztazích, na které se vztahuje unijní právní řád (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2018, Česká republika v. Komise, C‑4/17 P, EU:C:2018:678, bod 58; rozsudek ze dne 17. listopadu 2022, Avicarvil Farms, C‑443/21, EU:C:2022:899, bod 46, a rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Česká republika v. Komise, T‑509/18, EU:T:2019:876, bod 40).

102    V projednávané věci je přitom ve smyslu této judikatury jasným a přesným způsobem dáno, že skupina fyzických či právnických osob nebo fyzická či právnická osoba, jež je součástí skupiny, může vykonávat činnosti uvedené na seznamu vyloučených činností přímo i prostřednictvím propojené společnosti, která je součástí těže skupiny.

103    Za těchto podmínek je nutno čtvrtý argument odmítnout.

104    Druhou výtku, a tudíž i celou první část prvního žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

2.      Ke druhé části prvního žalobního důvodu, která vychází z toho, že Komise porušila čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 a zásadu proporcionality, jelikož výše napadené finanční opravy související s údajným protiprávním jednáním týkajícím se statusu aktivního zemědělce neodpovídá závažnosti namítaného nesouladu

105    V rámci druhé části prvního žalobního důvodu Česká republika tvrdí, že Komise porušila čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 a zásadu proporcionality, jelikož výše finanční opravy související s údajným protiprávním jednáním týkajícím se statusu aktivního zemědělce neodpovídá závažnosti namítaného nesouladu.

106    Úvodem je třeba poznamenat, že čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 stanoví tři druhy oprav: „vypočtenou“ opravu, opravu „na základě extrapolace“ a opravu „na základě paušální částky“. Toto ustanovení mimoto stanoví hierarchii těchto oprav. Vypočtená oprava se totiž uplatní tehdy, lze-li určit konkrétní neoprávněně vynaložené částky. Pokud tomu tak není, lze použít opravu na základě extrapolace či paušální částky, přičemž se rozumí, že oprava na základě paušální částky se použije pouze v těch případech, v nichž vzhledem k povaze případu nebo z důvodu neposkytnutí potřebných informací Komisi ze strany členských států není možné přiměřeným úsilím přesněji určit finanční újmu způsobenou Unii.

107    Kromě toho z čl. 12 odst. 6 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 vyplývá, že pouze tehdy, když nejsou splněny podmínky pro použití vypočtené opravy nebo opravy na základě extrapolace, nebo tehdy, když je povaha případu taková, že nelze jasně určit částky, které mají být vyloučeny, může Komise použít opravu na základě paušální částky, přičemž vezme v úvahu povahu a závažnost porušení pravidel a svůj vlastní odhad rizika finanční újmy, jež byla Unii způsobena. Při použití opravy na základě paušální částky musí Komise při vynaložení přiměřeného úsilí přihlédnout rovněž k druhu nesouladu, který byl zjištěn, a zejména určit, zda se jedná o nedostatek v klíčové kontrole, nebo v pomocné kontrole.

108    Mimoto podle ustálené judikatury platí, že zásada proporcionality jakožto obecná zásada unijního práva vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného cíle (viz rozsudek ze dne 12. února 2020, Maďarsko v. Komise, T‑505/18, nezveřejněný, EU:T:2020:56, bod 105 a citovaná judikatura). Pokud se tedy nabízí volba mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (viz rozsudek ze dne 3. března 2016, Španělsko v. Komise, T‑675/14, nezveřejněný, EU:T:2016:123, bod 51 a citovaná judikatura).

109    V projednávané věci Komise uložila České republice jednotnou opravu na základě paušální částky za obě složky protiprávního jednání týkajícího se statusu aktivního zemědělce, které byly zpochybněny v rámci první části prvního žalobního důvodu, tedy za porušení čl. 9 odst. 2 třetího pododstavce nařízení č. 1307/2013, k němuž mělo dojít tím, že k prokázání splnění dvou ze tří podmínek stanovených v tomto ustanovení bylo použito jedno kritérium, a za porušení čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013, k němuž mělo dojít tím, že při kontrole, zda je žadatel o podporu aktivním zemědělcem, nebyly zohledňovány propojené společnosti. Oprava na základě paušální částky uložená Komisí totiž činí 5 % z 10 % plateb, které Česká republika provedla v rozporu s ustanoveními týkajícími se statusu aktivního zemědělce.

110    V tomto kontextu je třeba analyzovat obě výtky vznesené Českou republikou v rámci druhé části prvního žalobního důvodu.

a)      K první výtce, která vychází z toho, že nevznikla finanční újma, v jejímž důsledku by byla Komise oprávněna uložit napadenou finanční opravu související s údajným protiprávním jednáním týkajícím se statusu aktivního zemědělce

111    V rámci první výtky Česká republika tvrdí, že údajné protiprávní jednání týkající se statusu aktivního zemědělce nezpůsobilo Unii žádnou finanční újmu, v jejímž důsledku by byla Komise oprávněna uložit napadenou finanční opravu.

112    Česká republika v tomto ohledu poznamenává, že jak bylo uvedeno v dopise ze dne 11. prosince 2018 a v dopise českého Ministerstva zemědělství ze dne 9. října 2015, v návaznosti na odmítnutí žádostí o přiznání statusu aktivního zemědělce na základě čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 nebyly částky určené aktivním zemědělcům jejími orgány použity ve prospěch jiných zemědělců v rámci jednotlivých režimů podpor. Česká republika proto tvrdí, že odmítnutí žádostí o přiznání statusu aktivního zemědělce nevedlo k navýšení plateb pro jiné zemědělce a že odmítnutím těchto žádostí nevznikla žádná finanční újma.

113    Česká republika má dále za to, že žádný z žadatelů, kterým její orgány odmítly přiznat status aktivního zemědělce, když při prokazování, zda splnil podmínku podle písm. c), použily kritérium zemědělských příjmů, by takový status ani související platby v rámci EZZF a EZFRV nezískal ani při použití jiného kritéria. Podle České republiky tedy odmítnutím těchto žádostí o podporu nemůže být unijnímu rozpočtu způsobena žádná finanční újma.

114    Komise s touto výtkou nesouhlasí.

115    Úvodem je třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury platí, že zpochybňuje-li Komise výsledky kontrol uskutečněných vnitrostátními orgány, přísluší jí, aby pro účely prokázání, že došlo k porušení pravidel SZP, předložila důkaz o vážných a důvodných pochybnostech, které má ve vztahu ke kontrolám uskutečněným vnitrostátními orgány nebo k číselným údajům předaným těmito orgány. Komise nemusí vyčerpávajícím způsobem prokázat nedostatečnost těchto kontrol nebo nesprávnosti v těchto číselných údajích. Toto zmírnění důkazního břemene spočívajícího na Komisi lze vysvětlit skutečností, že členský stát má nejlepší předpoklady ke shromáždění a ověření údajů nezbytných pro schválení účetních závěrek zemědělských fondů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Řecko v. Komise, T‑295/18, nezveřejněný, EU:T:2019:880, bod 77 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 25. června 2020, Polsko v. Komise, T‑506/18, nezveřejněný, EU:T:2020:282, bod 31 a citovaná judikatura).

116    Podle judikatury platí, že má-li Komise vážné a důvodné pochybnosti, členskému státu přísluší, aby předložil co nejpodrobnější a nejúplnější důkaz o skutečném provedení svých kontrol nebo o správnosti svých číselných údajů, a popřípadě o nesprávnosti tvrzení Komise (viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2015, Itálie v. Komise, T‑255/13, nezveřejněný, EU:T:2015:838, bod 55 a citovaná judikatura).

117    Z toho plyne, že dotyčný členský stát nemůže vyvrátit zjištění Komise pouhým tvrzením nepodloženým důkazy o spolehlivém a funkčním systému kontroly. Nepodaří-li se mu prokázat, že zjištění Komise jsou nesprávná, pak tato zjištění představují indicie způsobilé vzbudit závažné pochybnosti o zavedení odpovídajícího a účinného souboru opatření dozoru a kontroly (viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Řecko v. Komise, T‑295/18, nezveřejněný, EU:T:2019:880, bod 77 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 25. června 2020, Polsko v. Komise, T‑506/18, nezveřejněný, EU:T:2020:282, bod 31 a citovaná judikatura).

118    V rámci postupu schvalování souladu, který vedl k přijetí napadeného rozhodnutí, měla Komise v projednávané věci za to, že odmítnutím žádostí o přiznání statusu aktivního zemědělce může dojít k navýšení plateb, které Česká republika poskytuje jiným zemědělcům v rámci jednotlivých režimů podpor. Komise v tomto ohledu uvedla, že částka přímých plateb, která může být každý rok poskytnuta členskému státu, nesmí být vyšší než strop stanovený podle článku 6 nařízení č. 1307/2013. Podle Komise tak mohlo po odmítnutí žádostí o přiznání statusu aktivního zemědělce existovat riziko, že v mezích schváleného stropu budou částky určené na platby podle ustanovení týkajících se statusu aktivního zemědělce použity Českou republikou k tomu, aby poskytla vyšší finanční částky zemědělcům v rámci jiných režimů podpor. Komise je toho názoru, že navýšení plateb z jiných režimů podpor by představovalo riziko pro unijní rozpočet, jelikož by se neopíralo o skutečnosti specifické pro tyto režimy podpor, ale bylo by pouze důsledkem odmítnutí žádostí o přiznání statusu aktivního zemědělce.

119    Za těchto podmínek podle judikatury citované v bodech 115 a 117 výše platí, že Česká republika měla k vyloučení vážných a důvodných pochybností Komise předložit co nejpodrobnější a nejúplnější důkaz o tom, že odmítnutí žádostí o přiznání statusu aktivního zemědělce na základě čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013 nezpůsobuje finanční újmu unijnímu rozpočtu.

120    Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo.

121    Zaprvé je pravda, že Česká republika v dopise ze dne 11. prosince 2018 poskytla informace o devíti žadatelích, u nichž bylo vyloučeno přiznání statusu aktivního zemědělce na základě čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013, a uvedla, že v důsledku tohoto vyloučení nebyla unijnímu rozpočtu způsobena finanční újma, neboť to nevedlo k navýšení plateb pro jiné zemědělce. Česká republika však na podporu svých tvrzení nepředložila žádný důkaz.

122    Zadruhé Česká republika v žalobě odkazuje na dopis, který její Ministerstvo zemědělství, odbor přímých plateb, zaslalo dne 27. října 2015 ředitelství odboru přímých plateb a environmentálních podpor Státního zemědělského intervenčního fondu a ve kterém bylo uvedeno, že český ministr zemědělství schválil sazby v rámci jednotné platby na plochu, platby na zemědělské postupy příznivé pro klima a životní prostředí a platby pro mladé zemědělce. Je přitom nesporné, že tento dopis nebyl během postupu schvalování souladu Komisi poskytnut, a nemohl být tedy při přijetí napadené finanční opravy zohledněn. I kdyby byl tento dopis Komisi v rámci postupu schvalování souladu zaslán, je třeba poznamenat, že neprokazuje, že odmítnutím žádostí o přiznání statusu aktivního zemědělce na základě čl. 9 odst. 2 nařízení č. 1307/2013, k němuž došlo v letech 2015 až 2017, nebyla Unii způsobena finanční újma. V tomto dopise je totiž pouze stanovena sazba některých zemědělských plateb pro rok 2015.

123    Zatřetí Česká republika neposkytla žádný důkaz na podporu svého tvrzení, že žádný z žadatelů, kterým její orgány odmítly přiznat status aktivního zemědělce, když při prokazování splnění podmínky podle písm. c) použily kritérium zemědělských příjmů, by takový status ani související platby v rámci EZZF a EZFRV nezískal ani při použití jiného kritéria.

124    První výtku je proto nutno zamítnout.

b)      Ke druhé výtce, která vychází z nepřesného určení výše napadené finanční opravy související s údajným protiprávním jednáním týkajícím se statusu aktivního zemědělce

125    V rámci druhé výtky Česká republika tvrdí, že kdyby protiprávní jednání týkající se statusu aktivního zemědělce způsobilo Unii finanční újmu, Komise měla tuto újmu přesně vyčíslit a v tomto ohledu nemělo dojít k uplatnění opravy na základě paušální částky.

126    Komise s touto výtkou nesouhlasí.

127    Úvodem je třeba připomenout, že Komise může použít opravu na základě paušální částky, pokud finanční újmu způsobenou Unii není možné přiměřeným úsilím přesněji určit zejména z důvodu, že členský stát neposkytl Komisi potřebné informace na základě čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013.

128    V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že v dopise ze dne 11. prosince 2018 je upřesněn celkový počet žadatelů, u nichž bylo vyloučeno přiznání statusu aktivního zemědělce, avšak není v něm uvedena újma, kterou by toto vyloučení mohlo způsobit EZZF a EZFRV.

129    Mimoto v dopise ze dne 11. prosince 2018 ani v dalších dokumentech, které české orgány zaslaly Komisi v rámci postupu schvalování souladu, není uvedena finanční újma, která by mohla vyplývat z nezohlednění propojených společností při kontrole, zda je žadatel o podporu aktivním zemědělcem.

130    S ohledem na závažnost a povahu zjištěného nesouladu, který vyplýval z nedostatku v klíčové kontrole, a na skutečnost, že ani při vynaložení přiměřeného úsilí nebylo možné přesně vyčíslit finanční újmu způsobenou Unii odmítnutím žádostí o podporu týkajících se statusu aktivního zemědělce, nelze mít za těchto podmínek za to, že Komise porušila čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 a zásadu proporcionality, když za protiprávní jednání týkající se statusu aktivního zemědělce uložila České republice opravu na základě paušální částky ve výši 5 % na 10 % plateb provedených v rozporu s unijním právem.

131    Druhou výtku, a tudíž i druhou část prvního žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

132    V důsledku toho je třeba první žalobní důvod zamítnout.

B.      Ke druhému žalobnímu důvodu, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů

133    Druhý žalobní důvod, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů, má dvě části.

1.      K první části druhého žalobního důvodu, která vychází z toho, že Komise uložila napadenou finanční opravu související s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů protiprávně, jelikož v rámci šetření nezohlednila výsledky následného šetření, ve kterém bylo zjištěno, že k uvedenému protiprávnímu jednání nedošlo

134    V rámci první části druhého žalobního důvodu uplatňuje Česká republika tři výtky.

a)      K první výtce, která vychází z toho, že Komise porušila čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013, čl. 34 odst. 1 a 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 a zásadu řádné správy

135    V rámci první výtky Česká republika tvrdí, že když Komise v rámci šetření nezohlednila výsledky následného šetření, podle nichž k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů nedošlo, porušila čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013, čl. 34 odst. 1 a 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 a zásadu řádné správy.

136    Úvodem je třeba připomenout, že šetření a následné šetření se časově překrývaly. Šetření bylo zahájeno dne 18. září 2017 (tedy na začátku prvního auditu na místě) a po zaslání souhrnné zprávy dne 21. října 2021 bylo dne 17. listopadu 2021 ukončeno přijetím napadeného rozhodnutí. Následné šetření bylo zahájeno dne 31. srpna 2020 (tedy na začátku následného auditu) a v souvislosti s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů bylo dne 24. srpna 2021 ukončeno vypracováním zápisu z dvoustranného jednání v rámci následného šetření, které umožnilo uzavřít otázku, zda došlo k uvedenému protiprávnímu jednání.

137    S ohledem na skutečnost, že souhrnná zpráva a napadené rozhodnutí byly přijaty poté, co byla v rámci následného šetření uzavřena otázka, zda došlo k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů, je třeba za těchto podmínek zkoumat, zda při rozhodování o otázce, zda došlo k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů, měla Komise v rámci šetření zohlednit skutečnosti, které vyšly najevo během následného šetření.

138    V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 stanoví, že pokud výdaje nebyly členským státem uskutečněny v souladu s právem Unie, přijme Komise prováděcí akty, kterými stanoví částky, které mají být vyloučeny z financování Unií.

139    Je třeba rovněž uvést, že podle čl. 34 odst. 1 a 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 je rozhodnutí Komise vyloučit z financování Unií výdaje, které členský stát uskutečnil v rozporu s platnými pravidly, podmíněno dodržením postupu schvalování souladu.

140    Mimoto podle ustálené judikatury platí, že k zárukám poskytnutým unijním právním řádem ve správních řízeních patří zejména zásada řádné správy, zakotvená v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie. Podle tohoto ustanovení zahrnuje právo na řádnou správu především právo každého na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Toto právo odráží obecnou zásadu unijního práva [rozsudek ze dne 8. května 2014, N., C‑604/12, EU:C:2014:302, bod 49, a rozsudek ze dne 1. června 2016, Wolf Oil v. EUIPO – SCT Lubricants (CHEMPIOIL), T‑34/15, nezveřejněný, EU:T:2016:330, body 69 a 70].

141    V tomto ohledu je třeba mít za to, že zásada řádné správy nevyžaduje, aby unijní orgány prodlužovaly správní řízení ad infinitum, ale je vyjádřena v ustanoveních upravujících lhůty, které se vztahují na průběh uvedených řízení a na poskytování informací, které unijním orgánům během těchto řízení předkládají členské státy. Na základě těchto lhůt lze sladit požadavek, aby správní řízení probíhala v přiměřené lhůtě, s právem na obhajobu a zajistit, aby unijní orgány obdržely od členských států relevantní informace včas a mohly všechny relevantní informace o daném případu pečlivě a nestranně zohlednit.

142    Pokud jde o postup schvalování souladu, zásada řádné správy vyplývá z čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 a z čl. 34 odst. 1 a 6 prováděcího nařízení č. 908/2014, které povinnost Komise důkladně zohlednit informace předané členskými státy podmiňují tím, že členské státy dodrží lhůty, které jsou pro předání těchto informací v uvedených ustanoveních stanoveny.

143    V tomto kontextu je třeba analyzovat tři argumenty, které Česká republika uplatnila na podporu první výtky.

1)      K prvnímu argumentu, který se týká působnosti čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 a čl. 34 odst. 1 a 6 prováděcího nařízení č. 908/2014

144    V rámci prvního argumentu Česká republika tvrdí, že lhůty, ve kterých mají členské státy podle článku 52 nařízení č. 1306/2013 a čl. 34 odst. 1 a 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 předat Komisi informace v rámci postupu schvalování souladu, se neuplatní v případě, že Komise musí posoudit, zda došlo k porušení unijního práva, ale pouze v případě, že musí určit výši finanční opravy, jež má být použita. To podle České republiky znamená, že pozdní předání informací členským státem může Komise namítat, když má stanovit výši finanční opravy; když má ale rozhodnout o naplnění skutkové podstaty porušení unijního práva, takto postupovat nemůže.

145    Komise s tímto argumentem nesouhlasí.

146    Je třeba uvést, že ze znění čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 a čl. 34 odst. 1 a 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 vyplývá, že stanovení částek, které mají být vyloučeny z financování Unií, je neodmyslitelně spjato se zjištěním Komise, že došlo k porušení unijního práva. Komise totiž nemůže uložit finanční opravu v případě, že nebyla naplněna skutková podstata porušení unijního práva, které je nezbytným předpokladem pro případné určení výše finanční opravy.

147    Lhůty pro zaslání informací členskými státy, stanovené v článku 52 nařízení č. 1306/2013 a v čl. 34 odst. 1 a 6 prováděcího nařízení č. 908/2014, proto nelze vykládat tak, že se uplatní pouze tehdy, musí-li Komise stanovit částky, které mají být vyloučeny z financování Unií, a že se netýkají situace, kdy musí Komise posoudit, zda došlo k porušení unijního práva, neboť toto posouzení porušení a toto určení finanční opravy jsou neodmyslitelně spjaty.

148    První argument je proto třeba odmítnout.

2)      Ke druhému argumentu, který se týká toho, zda informace poskytnuté českými orgány v rámci následného šetření byly nové

149    V rámci druhého argumentu Česká republika tvrdí, že informace o protiprávním jednání týkajícím se evidence trvalých travních porostů, které sdělila Komisi v rámci následného šetření, nebyly nové a byly sděleny již v průběhu šetření. Česká republika je proto toho názoru, že časové omezení stanovené v čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 – podle něhož členské státy nemohou Komisi sdělit informace poté, co Komise odešle předběžné závěry (a to s výjimkou případů uvedených v tomto ustanovení) – se v daném případě nemohlo použít.

150    Komise s tímto argumentem nesouhlasí.

151    Zaprvé je třeba připomenout, že v dopise o zjištěních, který byl zaslán dne 30. listopadu 2017, Komise poukázala na nedostatky v kontrolním systému zavedeném českými orgány pro evidenci trvalých travních porostů, který je podle jejího názoru v rozporu s čl. 4 odst. 1 písm. h) nařízení č. 1307/2013.

152    Zadruhé v zápisu z dvoustranného jednání ze dne 11. září 2018 požádala Komise české orgány o dodatečné informace o klasifikaci půdy ponechané ladem a zopakovala své pochybnosti o tom, zda kontrolní systém odpovídá pravidlu, že trvalými travními porosty je půda využívaná k pěstování trav nebo jiných bylinných pícnin na přírodních (přirozený osev) nebo uměle vytvořených (umělý osev) plochách, která nebyla zahrnuta do střídání plodin v zemědělském podniku po dobu pěti a více let, jakož i – rozhodnou-li tak členské státy – půda, která nebyla po dobu pěti a více let zorána.

153    Zatřetí Komise v předběžných závěrech mimo jiné uvedla, že:

–        před rokem 2015 neměly české orgány k dispozici informace o historickém využití půdy, a nemohly proto kontrolovat uplatňování pravidla uvedeného v bodě 152 výše;

–        po roce 2015 nebylo jasné, proč české orgány používaly tři různé kódy pro označování neobdělávané půdy, která se měla po uplynutí pětiletého období stát trvalými travními porosty, a sice kód „G“ pro travní porosty na neobdělávané orné půdě, kód „R“ pro neobdělávanou ornou půdu, která nebyla považována za travní porost, a kód „U“ pro půdu ponechanou ladem; kvůli používání několika kódů podle názoru Komise hrozilo, že půda nebude řádně vykázána jako trvalé travní porosty.

154    Začtvrté otázka, zda došlo k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů, nebyla předmětem návrhu na zahájení smírčího řízení podaného českými orgány.

155    Zapáté žádná informace o protiprávním jednání týkajícím se evidence trvalých travních porostů nebyla uvedena mezi dodatečnými informacemi, které české orgány zaslaly Komisi poté, co obdržely zprávu smírčího orgánu.

156    Zašesté je třeba poznamenat, že Komise v konečných závěrech a v souhrnné zprávě zopakovala argumenty uvedené v bodě 153 výše, přičemž potvrdila, že došlo k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů, a napadeným rozhodnutím uložila České republice za toto protiprávní jednání finanční opravu ve výši 14 923 784,40 eura.

157    Zasedmé je třeba připomenout, že jak je uvedeno v zápisu z dvoustranného jednání v rámci následného šetření, české orgány poprvé až na tomto jednání a v dopise ze dne 30. července 2021 poskytly Komisi vysvětlení, příklady a jasné a podložené informace týkající se systému klasifikace travních porostů na orné půdě a půdě ponechané ladem.

158    Ze zápisu z dvoustranného jednání v rámci následného šetření rovněž vyplývá, že na základě těchto informací se Komise rozhodla uzavřít v rámci následného šetření otázku, zda došlo k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů, a vyjádřila politování nad tím, že české orgány nepředaly tyto informace, které by byly relevantní i v rámci šetření, během postupu schvalování souladu, jenž vedl k přijetí napadeného rozhodnutí.

159    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury citované v bodech 115 až 117 výše platí, že během postupu schvalování souladu členskému státu přísluší, aby předložil co nejpodrobnější a nejúplnější důkaz o skutečném provedení svých kontrol nebo o správnosti svých číselných údajů a popřípadě o nesprávnosti tvrzení Komise. Nepodaří-li se tak dotyčnému členskému státu ve lhůtách stanovených v článku 52 nařízení č. 1306/2013 a v článku 34 prováděcího nařízení č. 908/2014 prokázat, že zjištění Komise jsou nesprávná, pak tato zjištění představují indicie způsobilé vzbudit závažné pochybnosti o zavedení odpovídajícího a účinného souboru opatření dozoru a kontroly.

160    V projednávané věci Česká republika nepředložila v rámci šetření co nejpodrobnější a nejúplnější důkaz o skutečném provedení svých kontrol, pokud jde o evidenci trvalých travních porostů, a nepodařilo se jí prokázat, že zjištění Komise jsou nesprávná. Česká republika totiž poprvé až v rámci následného šetření poskytla podrobná vysvětlení a další důkazy, na jejichž základě mohla Komise zjistit, že k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů nedošlo.

161    Za těchto podmínek je nutno druhý argument odmítnout.

3)      K třetímu argumentu, který se týká podmínek uvedených v čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014

162    V rámci třetího argumentu Česká republika uvádí, že Komise měla v rámci šetření zohlednit informace o protiprávním jednání týkajícím se evidence trvalých travních porostů, které jí české orgány předaly během následného šetření. Podle České republiky se totiž jedná o informace, které splňují obě podmínky uvedené v čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014, jenž členskému státu umožňuje sdělit Komisi informace poté, co Komise odešle předběžné závěry.

163    Komise s tímto argumentem nesouhlasí.

164    Je třeba připomenout, že čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 stanoví, že informace sdělené členským státem poté, co mu Komise oznámila předběžné závěry šetření, lze zohlednit pouze:

a)       pokud je nezbytné zabránit hrubému přecenění finanční újmy způsobené rozpočtu Unie a

b)       pokud je pozdní předání informací řádně odůvodněno vnějšími faktory a není jím ohroženo včasné přijetí rozhodnutí ze strany Komise podle článku 52 nařízení č. 1306/2013.

165    V tomto ohledu je třeba mít za to, že ačkoli je francouzské znění čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 nejednoznačné, pokud jde o kumulativní nebo alternativní povahu podmínek stanovených v tomto ustanovení, z analýzy ostatních jazykových znění tohoto ustanovení vyplývá, že tyto podmínky mají kumulativní povahu. Například v portugalském znění čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 je uvedeno, že členský stát může Komisi zaslat informace poté, co mu oznámila předběžné závěry šetření, jsou-li splněny obě kumulativní podmínky stanovené v uvedeném ustanovení. Účastnice řízení ostatně tuto kumulativní povahu potvrdily na jednání.

166    Jak je uvedeno v bodě 157 výše, české orgány v projednávané věci sdělily Komisi informace o protiprávním jednání týkajícím se evidence trvalých travních porostů na dvoustranném jednání v rámci následného šetření a v dopise ze dne 30. července 2021, tedy poté, co Komise dne 20. prosince 2019 odeslala předběžné závěry šetření.

167    Je tedy třeba posoudit, zda obě podmínky stanovené v čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014, při jejichž splnění je možné zohlednit opožděně sdělené informace, byly v projednávané věci splněny.

168    Pokud jde o první podmínku, uvedenou v čl. 34 odst. 6 písm. a) prováděcího nařízení č. 908/2014, je třeba konstatovat, že informace, které české orgány na dvoustranném jednání v rámci následného šetření a dne 30. července 2021 poskytly ohledně protiprávního jednání týkajícího se evidence trvalých travních porostů, byly nezbytné k zabránění hrubému přecenění finanční újmy způsobené rozpočtu Unie. Cílem totiž bylo zabránit uložení finanční opravy za protiprávní jednání, které bylo v rámci následného šetření považováno za neexistující. V důsledku toho, že Komise tyto informace v rámci šetření nezohlednila, byla totiž finanční újma způsobená Unii přeceněna o 14 923 784,40 eura, což odpovídá částce finanční opravy uložené České republice za protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů.

169    Podmínka stanovená v čl. 34 odst. 6 písm. a) prováděcího nařízení č. 908/2014 je tedy v projednávané věci splněna.

170    Pokud jde o druhou podmínku, uvedenou v čl. 34 odst. 6 písm. b) prováděcího nařízení č. 908/2014, je třeba uvést, že sdělení informací o protiprávním jednání týkajícím se evidence trvalých travních porostů během dvoustranného jednání v rámci následného šetření a dne 30. července 2021 nebylo odůvodněno vnějšími faktory. Uvedené informace již byly k dispozici během šetření, ale nebyly Komisi jasným a podloženým způsobem předány. Z toho plyne, že Česká republika měla a mohla tyto informace Komisi zaslat ve lhůtách stanovených v čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014.

171    Podmínka stanovená v čl. 34 odst. 6 písm. b) prováděcího nařízení č. 908/2014 proto není v projednávané věci splněna.

172    Třetí argument je tedy nutno odmítnout, a první výtka tudíž musí být v plném rozsahu zamítnuta.

b)      K druhé výtce, která vychází z toho, že Komise porušila zásadu ochrany legitimního očekávání

173    V rámci druhé výtky Česká republika tvrdí, že Komise porušila zásadu legitimního očekávání, jelikož rozhodnutí uzavřít v rámci následného šetření otázku, zda došlo k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů, vyvolalo u České republiky legitimní očekávání, že za toto protiprávní jednání nebude uložena finanční oprava ani v rámci šetření.

174    Toto očekávání bylo dle České republiky o to legitimnější, že ve vztahu k jinému nedostatku kontrolního systému zavedeného českými orgány za účelem prověření poskytování podpor z EZZF a EZFRV, který souvisel s vykazováním zemědělských ploch, Komise v konečných závěrech šetření výsledky následného šetření zohlednila a rozhodla se, že příslušný bod uzavře.

175    Komise s touto výtkou nesouhlasí.

176    Podle ustálené judikatury platí, že zásada ochrany legitimního očekávání patří mezi základní zásady Unie. Právo dovolávat se této zásady se vztahuje na každý právní subjekt, u kterého vyvolal unijní orgán podloženou naději. Ujištění způsobilá vzbudit takovéto naděje jsou tvořena přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů bez ohledu na formu, v jaké jsou tyto informace sděleny. Nikdo se však nemůže dovolávat porušení uvedené zásady, pokud mu správa neposkytla konkrétní ujištění (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2023, Rumunsko v. Komise, T‑33/21, EU:T:2023:5, bod 69 a citovaná judikatura).

177    Zaprvé je třeba připomenout, že Komise své rozhodnutí uzavřít v rámci následného šetření otázku, zda došlo k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů, sdělila České republice v zápisu z dvoustranného jednání v rámci následného šetření.

178    Zápis z dvoustranného jednání v rámci následného šetření přitom neobsahuje konečné stanovisko Komise k existenci porušení unijního práva, ale představuje předběžnou fázi postupu schvalování souladu, která umožňuje zaznamenat výměnu názorů, k níž mezi stranami došlo na dvoustranném jednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. září 2003, Spojené království v. Komise, C‑346/00, EU:C:2003:474, body 69 a 70). Konečné stanovisko k existenci porušení unijního práva totiž Komise zaujímá až v konečných závěrech šetření, které jsou členskému státu zaslány v souladu s čl. 34 odst. 4 prováděcího nařízení č. 908/2014, a v souhrnné zprávě, která obsahuje podrobné vysvětlení důvodů pro vyloučení některých výdajů z financování Unií.

179    Vzhledem k tomu, že zápis z dvoustranného jednání v rámci následného šetření neobsahoval konečné stanovisko Komise k existenci protiprávního jednání týkajícího se evidence trvalých travních porostů, nemohl za těchto podmínek vyvolat u České republiky podložené a legitimní naděje ohledně uvedeného stanoviska a ohledně toho, že v rámci šetření nebude za toto protiprávní jednání uplatněna finanční oprava.

180    Zadruhé je třeba uvést, že i kdyby bylo možné zápis z dvoustranného jednání v rámci následného šetření považovat za dokument obsahující konečné stanovisko Komise k existenci protiprávního jednání týkajícího se evidence trvalých travních porostů, rozhodnutí uzavřít v rámci následného šetření otázku, zda došlo k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů, neposkytuje přesné, nepodmíněné a shodující se informace ve smyslu judikatury citované v bodě 176 výše, které by mohly u České republiky vyvolat legitimní očekávání, že v rámci šetření nebude uplatněna finanční oprava za uvedené protiprávní jednání.

181    Je pravda, že v zápisu z dvoustranného jednání v rámci následného šetření vyjádřila Komise politování nad tím, že informace o protiprávním jednání týkajícím se evidence trvalých travních porostů, které byly předány během následného šetření, nebyly českými orgány poskytnuty již v rámci šetření. Podle Komise by tyto informace byly relevantní i v rámci šetření.

182    V zápisu z dvoustranného jednání v rámci následného šetření se však Komise nevyjádřila k zohlednění těchto nových informací v rámci šetření a nezaujala stanovisko k údajnému protiprávnímu jednání ani k uplatnění finanční opravy za protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů.

183    Z toho plyne, že Komise neporušila zásadu ochrany legitimního očekávání, když v rámci šetření nezohlednila výsledky následného šetření související s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů.

184    Tento závěr nemůže být zpochybněn argumentem České republiky, že pokud jde o nedostatky odhalené Komisí v souvislosti s vykazováním zemědělských ploch českými orgány, Komise v konečných závěrech šetření výsledky následného šetření zohlednila a rozhodla se, že příslušný bod uzavře.

185    Tento argument je totiž irelevantní. Z konečných závěrů šetření vyplývá, že při následném auditu, který Komise provedla v České republice ve dnech 31. srpna až 4. září 2020, poskytly české orgány Komisi nové informace týkající se vykazování zemědělských ploch. Tyto informace, které byly předány před přijetím konečných závěrů šetření dne 26. března 2021, byly Komisí v rámci šetření zohledněny a umožnily příslušný bod v konečných závěrech uzavřít.

186    Z toho plyne, že na rozdíl od informací o protiprávním jednání týkajícím se evidence trvalých travních porostů, které české orgány předaly po odeslání konečných závěrů Komisí, poskytly informace o vykazování zemědělských ploch před odesláním těchto konečných závěrů.

187    Vzhledem k rozdílnému okamžiku zaslání těchto informací proto nemohlo uzavření bodu souvisejícího s existencí protiprávního jednání týkajícího se vykazování zemědělských ploch vyvolat u České republiky žádné legitimní očekávání, že nebude uplatněna finanční oprava za protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů.

188    Druhou výtku je proto třeba zamítnout.

c)      Ke třetí výtce, která vychází z toho, že Komise porušila čl. 296 druhý pododstavec SFEU

189    V rámci třetí výtky Česká republika tvrdí, že Komise porušila čl. 296 druhý pododstavec SFEU, jelikož v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani v souhrnné zprávě neodkázala na závěry uvedené v zápisu z dvoustranného jednání v rámci následného šetření, v jehož důsledku došlo k uzavření bodu souvisejícího s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a souhrnné zprávy tedy podle České republiky nelze seznat, proč Komise v rámci šetření nezohlednila výsledky následného šetření související s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů.

190    Komise s touto výtkou nesouhlasí.

191    Podle ustálené judikatury platí, že povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišovat od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která je otázkou materiální legality sporného aktu. Z tohoto hlediska musí být odůvodnění přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud je mohl přezkoumat (rozsudek ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, EU:C:2011:620, body 146 a 147; rozsudek ze dne 9. září 2020, Řecko v. Komise, T‑46/19, nezveřejněný, EU:T:2020:396, bod 47, a rozsudek ze dne 18. ledna 2023, Rumunsko v. Komise, T‑33/21, EU:T:2023:5, bod 36).

192    Nemůže však být požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti. Otázka, zda odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky připomenuté v bodě 191 výše, musí být totiž posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 18. ledna 2023, Rumunsko v. Komise, T‑33/21, EU:T:2023:5, bod 38 a citovaná judikatura).

193    Z toho podle judikatury plyne, že v rámci postupu schvalování souladu je povinnost uvést odůvodnění považována za splněnou, pokud byl stát, jemuž je rozhodnutí adresováno, úzce zapojen do procesu vypracovávání tohoto rozhodnutí a zná důvody, pro něž má Komise za to, že nesmí účtovat sporné částky k tíži dotčených fondů (viz rozsudek ze dne 16. února 2017, Rumunsko v. Komise, T‑145/15, EU:T:2017:86, bod 45 a citovaná judikatura).

194    Pokud Komise odmítne dostatečně přesné hodnotící údaje předložené příslušnými vnitrostátními orgány, přísluší jí, aby zejména ve své korespondenci s dotyčným členským státem a v souhrnné zprávě uvedla skutečnosti odůvodňující její vážné a důvodné pochybnosti o číslech sdělených vnitrostátními orgány nebo o výsledcích kontrol provedených těmito orgány, takže dané skutečnosti musí být uvedeny v aktech vypracovaných Komisí během postupu schvalování souladu, jakož i v odůvodnění rozhodnutí přijatého na závěr tohoto postupu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2017, Rumunsko v. Komise, T‑145/15, EU:T:2017:86, bod 47, a rozsudek ze dne 9. září 2020, Řecko v. Komise, T‑46/19, nezveřejněný, EU:T:2020:396, bod 49).

195    V projednávané věci není sporu o tom, že české orgány byly úzce zapojeny do procesu vypracovávání napadeného rozhodnutí a znaly důvody pro přijetí uvedeného rozhodnutí. Toto rozhodnutí totiž bylo přijato na závěr kontradiktorního řízení, během kterého měly Komise a české orgány několikrát příležitost vyměnit si názory na zjištění protiprávního jednání týkajícího se evidence trvalých travních porostů.

196    Dále je třeba konstatovat, že české orgány v rámci šetření neposkytly žádný dostatečně přesný důkaz v souvislosti s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů.

197    Mimoto, jak je uvedeno v bodech 153 a 156 výše, Komise v předběžných závěrech, v konečných závěrech a v souhrnné zprávě jasně odůvodnila uložení finanční opravy za protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů.

198    Za těchto podmínek nelze dospět k závěru, že Komise porušila svoji povinnost uvést odůvodnění ve smyslu judikatury citované v bodě 193 výše a ve smyslu čl. 296 druhého pododstavce SFEU.

199    Třetí výtku, a tudíž i celou první část druhého žalobního důvodu je proto třeba zamítnout.

2.      Ke druhé části druhého žalobního důvodu, která vychází z toho, že Komise uložila napadenou finanční opravu protiprávně, jelikož systém evidence trvalých travních porostů v České republice byl v souladu s unijním právem

200    V rámci druhé části druhého žalobního důvodu Česká republika tvrdí, že Komise porušila čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013, když jí uložila napadenou finanční opravu související s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů, ačkoliv její systém evidence trvalých travních porostů byl v souladu s unijním právem.

201    Komise s touto částí druhého žalobního důvodu nesouhlasí.

202    Je třeba připomenout, že byl učiněn závěr, že během postupu schvalování souladu, který vedl k přijetí napadeného rozhodnutí:

–        Česká republika nepředložila co nejpodrobnější a nejúplnější důkaz o skutečném provedení svých kontrol ve smyslu judikatury citované v bodě 115 výše, pokud jde o určování trvalých travních porostů, a nepodařilo se jí prokázat, že zjištění Komise jsou nesprávná; Česká republika totiž poprvé až v rámci následného šetření a v dopise ze dne 30. července 2021 poskytla jasná vysvětlení a další důkazy, na jejichž základě mohla Komise zjistit, že k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů nedošlo (viz bod 160 výše);

–        vzhledem k tomu, že podmínky stanovené v čl. 34 odst. 6 prováděcího nařízení č. 908/2014 pro možnost zohlednit informace opožděně sdělené členským státem poté, co Komise odeslala předběžné závěry, nebyly v projednávané věci kumulativně splněny, nebyla Komise povinna v rámci šetření zohlednit výsledky následného šetření, podle nichž k protiprávnímu jednání týkajícímu se evidence trvalých travních porostů nedošlo (viz bod 171 výše).

203    Za těchto podmínek informace a vysvětlení, které Česká republika poskytuje v žalobě v souvislosti s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů a které nebyly Komisi sděleny během postupu schvalování souladu, nemohou být zohledněny, jelikož nebyly zaslány ve lhůtách stanovených v článku 52 nařízení č. 1306/2013 a v článku 34 prováděcího nařízení č. 908/2014.

204    Druhou část druhého žalobního důvodu, a tudíž i celý druhý žalobní důvod je proto třeba zamítnout.

C.      Ke třetímu žalobnímu důvodu, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku

205    Třetí žalobní důvod, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku, má čtyři části.

206    Účastnice řízení však ve svých odpovědích na organizační procesní opatření a na otázku Tribunálu položenou na jednání výslovně uvedly, že třetí část třetího žalobního důvodu, která se týká toho, že Komise porušila čl. 34 odst. 2 prováděcího nařízení č. 908/2014, jelikož v dopise o zjištěních nepoukázala na protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku v souvislosti s ekologizací, a čtvrtá část třetího žalobního důvodu, která se týká toho, že Komise porušila článek 35 prováděcího nařízení č. 809/2014, jelikož v rámci režimu ekologizace zohlednila nesrovnalosti v režimu SAPS, musí být považovány za irelevantní v případě, že Tribunál zamítne druhý žalobní důvod související s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů.

207    Finanční oprava, kterou Komise uložila České republice za protiprávní jednání týkající se výběru kontrolního vzorku v souvislosti s ekologizací a jež je předmětem třetí a čtvrté části třetího žalobního důvodu, byla totiž pohlcena finanční opravou související s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů a nebyla Komisí při stanovování výše napadené finanční opravy zohledněna.

208    Vzhledem k tomu, že se druhý žalobní důvod zamítá, je třeba třetí a čtvrtou část třetího žalobního důvodu považovat za irelevantní. Jejich přezkum je totiž irelevantní pro posouzení opodstatněnosti uložení napadené finanční opravy.

209    Analýzu je tedy třeba provést pouze ve vztahu k první a druhé části třetího žalobního důvodu.

1.      K první části třetího žalobního důvodu, která vychází z toho, že Komise uložila napadenou finanční opravu vztahující se k protiprávnímu jednání týkajícímu se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami protiprávně, jelikož se Česká republika porušení čl. 30 písm. a) a článku 33a prováděcího nařízení č. 809/2014, ve znění prováděcího nařízení 2016/1394, nedopustila

210    V rámci první části třetího žalobního důvodu Česká republika namítá, že Komise porušila čl. 30 písm. a) a článek 33a prováděcího nařízení č. 809/2014, ve znění prováděcího nařízení 2016/1394, jelikož měla ve vztahu k režimu SAPS za to, že příjemce podpory, u kterých byla provedena následná kontrola na místě, protože jim byla v předchozím roce uložena nižší správní sankce ve smyslu článku 33a prováděcího nařízení č. 809/2014, ve znění prováděcího nařízení 2016/1394 (dále jen „příjemci, kterým byla uložena nižší správní sankce“), je třeba odlišovat od příjemců, u nichž měla být provedena standardní kontrola podle čl. 30 písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014 (dále jen „příjemci podléhající standardní kontrole“).

211    Česká republika v tomto ohledu tvrdí, že neporušila unijní právo, když z 87 příjemců, kterým byla v roce 2016 uložena nižší správní sankce, bylo 75 zahrnuto v roce 2017 ve vzorku 5 % příjemců podléhajících standardní kontrole a u 12 proběhla následná kontrola na místě.

212    Komise s první částí třetího žalobního důvodu nesouhlasí.

213    Je třeba připomenout, že čl. 30 písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014 stanoví, že pro režimy podpory na plochu jiné než platba na zemědělské postupy příznivé pro klima a životní prostředí musí kontrolní vzorek pro kontroly na místě prováděné každoročně obsahovat alespoň 5 % všech zemědělců, kteří podávají žádost v rámci režimu základní platby nebo režimu jednotné platby na plochu.

214    Je třeba rovněž uvést, že článek 33a prováděcího nařízení č. 809/2014, ve znění prováděcího nařízení 2016/1394, nadepsaný „Dodatečná míra kontrol pro kontroly na místě k dalšímu sledování příjemců uvedených v čl. 19a odst. 2 nařízení [č. 640/2014]“, v odstavci 1 stanoví:

„U příjemců, kterým byla uložena nižší správní sankce v souladu s čl. 19a odst. 2 nařízení [č. 640/2014] v souvislosti s režimem nebo opatřením podpory na plochu v návaznosti na vykázání větší plochy, jež bylo zjištěno při kontrole na místě, proběhne v souvislosti s daným režimem nebo opatřením podpory následná kontrola na místě v příštím roce podávání žádostí.“

215    Z analýzy těchto ustanovení zejména vyplývá, že standardní kontroly se od následných kontrol na místě liší svým předmětem i účelem.

216    Pokud jde o jejich předmět, standardní kontrola se provádí u 5 % všech příjemců, kteří podávají žádost v rámci režimu základní platby nebo režimu jednotné platby na plochu, zatímco následná kontrola na místě se provádí pouze u příjemců, kterým byla uložena nižší správní sankce, jelikož v předchozím roce vykázali větší plochu způsobilou pro podporu.

217    Pokud jde o jejich účel, mají standardní kontroly za cíl stanovit minimální počet příjemců podléhajících kontrole, který zajistí, že Komise účinně ověří dodržování ustanovení v rámci různých režimů podpor a opatření podpory, kdežto – jak vyplývá z bodu 1 odůvodnění prováděcího nařízení Komise (EU) 2016/1394 ze dne 16. srpna 2016, kterým se mění prováděcí nařízení č. 809/2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1306/2013 (Úř. věst. 2016, L 225, s. 50) – následné kontroly na místě mají za cíl ověřit, zda se příjemci podpory po uložení nižší správní sankce za první případ vykázání větší plochy nedopustili dalšího protiprávního jednání, v jehož důsledku by jim byla uložena správní sankce v plné výši.

218    Zvláštní povahu následných kontrol na místě potvrzuje nadpis článku 33a prováděcího nařízení č. 809/2014, ve znění prováděcího nařízení 2016/1394; v nadpisu tohoto ustanovení jsou totiž tyto kontroly výslovně označeny za „dodatečné“, což nasvědčuje tomu, že se od standardních kontrol liší tím, že jejich cílem je podrobit příjemce podpory doplňkové kontrole, která musí být provedena tehdy, jestliže jsou splněny podmínky stanovené ve zmíněném článku.

219    Je tudíž třeba mít za to, že Komise neporušila čl. 30 písm. a) a článek 33a prováděcího nařízení č. 809/2014, ve znění prováděcího nařízení 2016/1394, když měla za to, že příjemce, kterým byla v předchozím roce uložena nižší správní sankce, je třeba odlišovat od příjemců podléhajících standardní kontrole.

220    Česká republika v tomto ohledu uplatnila tři argumenty, jimiž však tento závěr nemůže být zpochybněn.

221    V rámci prvního argumentu Česká republika tvrdí, že vyloučení příjemců, kterým byla uložena nižší správní sankce, ze vzorku příjemců podléhajících standardní kontrole by vedlo k absurdnímu důsledku, že příjemci, kterým byla uložena nižší správní sankce, jelikož v předchozím roce vykázali větší plochu, by nepodléhali standardní kontrole, ale pouze následné kontrole na místě. Tito zemědělci by tedy podle České republiky měli výhodnější postavení než ostatní zemědělci.

222    V tomto ohledu je třeba mít za to, že následné kontroly na místě nejsou koncipovány jako kontroly alternativní, nýbrž jako kontroly dodatečné, které doplňují standardní kontroly a jejichž cílem je zajistit přísnější kontrolní režim pro příjemce, kterým byla v předchozím roce uložena nižší správní sankce. Tito příjemci totiž musí být kromě standardní kontroly podrobeni také následné kontrole na místě, jejímž cílem je ověřit, zda se nedopustili dalšího porušení unijního práva, v jehož důsledku by jim byla uložena správní sankce v plné výši. Z toho vyplývá, že příjemci, kterým byla uložena nižší správní sankce, nemají oproti ostatním příjemcům výhodnější postavení.

223    První argument je proto třeba odmítnout.

224    V rámci druhého argumentu má Česká republika za to, že vyloučení příjemců, kterým byla uložena nižší správní sankce, ze vzorku příjemců podléhajících standardní kontrole je v rozporu se zněním čl. 30 písm. a) prováděcího nařízení č. 809/2014, který stanoví, že standardní kontrole podléhá 5 % všech příjemců, kteří podávají žádost o platbu. Česká republika je přitom toho názoru, že kdyby byli ze vzorku příjemců podléhajících standardní kontrole vyloučeni příjemci, kterým byla uložena nižší správní sankce, tato kontrola by se již nevztahovala na 5 % všech příjemců, ale pouze na 5 % části z nich.

225    V tomto ohledu je třeba uvést, že následné kontroly na místě jsou dodatečnými kontrolami, které v rámci souboru prostředků, jimiž Komise disponuje k ověřování souladu poskytování podpor ze zemědělských fondů Unie s unijním právem, doplňují standardní kontroly. Standardní kontroly a následné kontroly na místě mají tedy rozdílný účel a rozsah a vnitrostátní orgány je nemohou zaměňovat.

226    Členský stát přitom nemůže při výběru vzorku příjemců podléhajících standardní kontrole a následné kontrole na místě fakticky opomíjet rozdíl mezi těmito kontrolami. V projednávané věci proto měla Komise správně za to, že Česká republika porušila čl. 30 písm. a) a článek 33a prováděcího nařízení č. 809/2014, ve znění prováděcího nařízení 2016/1394, jelikož z 87 příjemců, kterým byla v roce 2016 uložena nižší správní sankce, bylo 75 zahrnuto do vzorku příjemců podléhajících standardní kontrole a u 12 proběhla následná kontrola na místě.

227    Při tomto scénáři byl totiž vzorek příjemců podléhajících standardní kontrole tvořen z velké většiny příjemci, kterým byla uložena nižší správní sankce, ve srovnání se všemi ostatními příjemci, u nichž měla být provedena kontrola, a pouze u dvanácti příjemců, kterým byla uložena nižší správní sankce, byla provedena následná kontrola na místě.

228    Z toho plyne, že Česká republika měla při výběru vzorků příjemců, u nichž měla být provedena standardní kontrola, a příjemců, u nichž měla být provedena následná kontrola na místě, zohlednit rozdíl mezi těmito kontrolami a zajistit, aby byli standardním kontrolám podrobeni všichni příjemci, a nejen velká většina příjemců, kterým byla uložena nižší správní sankce, a aby následné kontrole na místě byli podrobeni všichni příjemci, kterým byla uložena nižší správní sankce.

229    Druhý argument je proto třeba odmítnout.

230    V rámci třetího argumentu se Česká republika domnívá, že vyloučení příjemců, kterým byla uložena nižší správní sankce, ze vzorku příjemců podléhajících standardní kontrole je v rozporu s čl. 34 odst. 1 prováděcího nařízení č. 809/2014, který umožňuje vyloučit z kontrolního vzorku pouze příjemce, u nichž je shledána nepřijatelnost žádosti.

231    Článek 34 odst. 1 prováděcího nařízení č. 809/2014 stanoví:

„Žádosti nebo žadatelé, u nichž je v okamžiku předložení žádosti nebo po správních kontrolách nebo po kontrolách na místě shledáno, že nejsou přijatelné, respektive způsobilí pro platbu, nejsou součástí kontrolního souboru.“

232    V tomto ohledu je třeba mít za to, že vyloučení žádostí nebo žadatelů, u nichž je shledáno, že nejsou přijatelné, respektive způsobilí ve smyslu čl. 34 odst. 1 prováděcího nařízení č. 809/2014, z kontrolního vzorku je irelevantní v projednávané věci, v níž se jedná o určení rozsahu standardních kontrol a následných kontrol na místě, které již pojmově předpokládají, že žadatelé zahrnutí do kontrolního vzorku jsou považováni za způsobilé, a může být tedy u nich provedena standardní kontrola nebo následná kontrola na místě.

233    Třetí argument je proto třeba odmítnout, a první část třetího žalobního důvodu tudíž musí být v plném rozsahu zamítnuta.

2.      Ke druhé části třetího žalobního důvodu, která vychází z toho, že Komise porušila čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 a zásadu proporcionality, jelikož výše napadené finanční opravy vztahující se k protiprávnímu jednání týkajícímu se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami neodpovídá závažnosti namítaného nesouladu

234    V rámci druhé části třetího žalobního důvodu Česká republika tvrdí, že Komise porušila čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 a zásadu proporcionality, jelikož napadená finanční oprava ve výši 18 833,24 eura, vztahující se k protiprávnímu jednání týkajícímu se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami, neodpovídá závažnosti namítaného nesouladu.

235    Česká republika konkrétně tvrdí, že Komise k této částce dospěla:

–        pokud jde o rok 2017, na základě výše újmy způsobené unijnímu rozpočtu v důsledku protiprávního jednání týkajícího se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami, jež byla vypočtena na částku 6 277,75 eura;

–        pokud jde o roky 2015 a 2016, na základě předpokladu, že stejná újma, jaká byla vypočtena pro rok 2017, vznikla i v letech 2015 a 2016, kdežto podle České republiky se jedná o nepodložený předpoklad, který se neopírá o žádný skutkový ani právní základ.

236    Komise s druhou částí třetího žalobního důvodu nesouhlasí.

237    Úvodem je třeba připomenout, že dle čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 Komise posuzuje částky, které mají být vyloučeny z financování Unií, zejména s ohledem na závažnost zjištěného nesouladu, povahu porušení pravidel a finanční újmu způsobenou Unii.

238    Navíc podle judikatury citované v bodě 108 výše zásada proporcionality jakožto obecná zásada unijního práva vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného cíle. Pokud se tedy nabízí volba mezi několika vhodnými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům.

239    Je třeba rovněž připomenout, že v souladu s judikaturou citovanou v bodě 115 výše Komisi v případě, že zpochybňuje výsledky kontrol uskutečněných vnitrostátními orgány, přísluší, aby pro účely prokázání, že došlo k porušení pravidel SZP, předložila důkaz o vážných a důvodných pochybnostech, které má ve vztahu ke kontrolám uskutečněným vnitrostátními orgány nebo k  číselným údajům předaným těmito orgány. Podle judikatury citované v bodě 116 výše platí, že má-li Komise vážné a důvodné pochybnosti, členskému státu přísluší, aby předložil co nejpodrobnější a nejúplnější důkaz o skutečném provedení svých kontrol nebo o správnosti svých číselných údajů a popřípadě o nesprávnosti tvrzení Komise.

240    V projednávané věci přitom Komise nepředložila žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné mít za to, že její pochybnosti o možnosti, že finanční újma ve výši 6 277,75 eura, která byla Unii způsobena v roce 2017, vznikla i v letech 2015 a 2016, představují vážné a důvodné pochybnosti ve smyslu judikatury.

241    Zaprvé Komise v předběžných závěrech, v konečných závěrech a v souhrnné zprávě pouze uvedla, že napadená finanční oprava ve výši 18 833,24 eura, vztahující se k protiprávnímu jednání týkajícímu se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami, zahrnuje i riziko spojené s neuskutečněním retroaktivního vymáhání neoprávněných plateb souvisejících s roky 2015 a 2016.

242    Komise však neposkytla žádný důkaz, na jehož základě by bylo možné pochopit, proč by újma, která vznikla v roce 2017, mohla vzniknout i v letech 2015 a 2016 a zakládat povinnost retroaktivního vymáhání.

243    Zadruhé na podporu svého stanoviska Komise v předběžných závěrech odkázala na článek 3 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. 1995, L 312, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 340), který podle jejího názoru odůvodňuje retroaktivní vymáhání částek neoprávněně vyplacených zemědělcům.

244    Článek 3 nařízení č. 2988/95 přitom stanoví, že pro účely ochrany finančních zájmů Unie činí promlčecí doba pro zahájení stíhání z důvodu neoprávněných plateb čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti, v důsledku které byla Unii způsobena finanční újma, přičemž odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky.

245    Podle judikatury měl unijní normotvůrce přijetím nařízení č. 2988/95, a zejména jeho čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce v úmyslu zavést obecné pravidlo promlčení použitelné pro danou oblast, jímž zamýšlel vymezit minimální dobu uplatňovanou ve všech členských státech a vzdát se možnosti vymáhat částky neoprávněně získané z unijního rozpočtu po uplynutí období čtyř let od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti postihující sporné platby. Z toho vyplývá, že od data vstupu nařízení č. 2988/95 v platnost může být v zásadě každá výhoda neoprávněně získaná z unijního rozpočtu, s výjimkou odvětví, pro něž unijní zákonodárce stanovil kratší lhůtu, příslušnými orgány členského státu vymáhána ve lhůtě čtyř let (rozsudek ze dne 29. ledna 2009, Josef Vosding Schlacht-, Kühl- und Zerlegebetrieb a další, C‑278/07 až C‑280/07, EU:C:2009:38, bod 27, a rozsudek ze dne 29. března 2012, Pfeifer & Langen, C‑564/10, EU:C:2012:190, bod 37).

246    Odkaz na toto ustanovení je tedy v projednávané věci irelevantní, jelikož neumožňuje pochopit, proč by újma způsobená unijnímu rozpočtu v roce 2017 měla vzniknout i v letech 2015 a 2016.

247    Zatřetí Komise za účelem odůvodnění svých tvrzení poprvé až v žalobní odpovědi odkazuje na článek 63 nařízení č. 1306/2013 a článek 7 prováděcího nařízení č. 809/2014, které podle jejího názoru odůvodňují retroaktivní vymáhání neoprávněných plateb.

248    Podle ustálené judikatury přitom Komise musí předmět prováděného šetření a nedostatky zjištěné během tohoto šetření dostatečně přesně uvést ve sdělení zaslaném dle čl. 34 odst. 2 prováděcího nařízení č. 908/2014 (viz rozsudek ze dne 7. září 2022, Slovensko v. Komise, T‑40/21, nezveřejněný, EU:T:2022:515, bod 46 a citovaná judikatura).

249    Komise mimoto nemůže odůvodnění napadeného rozhodnutí doplňovat v průběhu řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. května 2007, Duales System Deutschland v. Komise, T‑289/01, EU:T:2007:155, bod 132, a rozsudek ze dne 15. prosince 2021, Oltchim v. Komise, T‑565/19, EU:T:2021:904, bod 275).

250    Tudíž vzhledem k tomu, že Komise v dopise o zjištěních ani v navazujících dokumentech, které České republice zaslala během postupu schvalování souladu, jenž vedl k přijetí napadeného rozhodnutí, neodkázala na článek 63 nařízení č. 1306/2013 ani na článek 7 prováděcího nařízení č. 809/2014, nemůže se Komise těchto ustanovení dovolávat na podporu svých tvrzení, že v letech 2015 a 2016 byla unijnímu rozpočtu způsobena finanční újma ve stejné výši jako v roce 2017.

251    Každopádně i za předpokladu, že by Komise mohla doložit svá tvrzení na základě článku 63 nařízení č. 1306/2013 a článku 7 prováděcího nařízení č. 809/2014, neposkytují tato ustanovení žádný důkaz, že pochybnosti, které vyjádřila o tom, zda byla unijnímu rozpočtu v letech 2015 a 2016 způsobena finanční újma ve stejné výši jako v roce 2017, představují vážné a důvodné pochybnosti ve smyslu judikatury citované v bodě 115 výše.

252    Článek 63 nařízení č. 1306/2013 a článek 7 prováděcího nařízení č. 809/2014 totiž stanoví postup a lhůty pro zpětné získávání neoprávněných plateb, avšak neobsahují žádnou skutečnost, která by mohla podpořit tvrzení Komise, že k protiprávnímu jednání týkajícímu se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami, k němuž došlo v roce 2017, nutně došlo i v letech 2015 a 2016.

253    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že Komise neprokázala, že pochybnosti, které vyjádřila o tom, zda byla v letech 2015 a 2016 způsobena stejná finanční újma jako v roce 2017, byly vážné a důvodné ve smyslu judikatury citované v bodě 115 výše.

254    V důsledku toho je třeba vyhovět druhé části třetího žalobního důvodu, a tudíž zrušit napadené rozhodnutí v části, v níž Komise uložila České republice napadenou finanční opravu ve výši 18 833,24 eura, vztahující se k protiprávnímu jednání týkajícímu se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami.

D.      Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se zpětného získávání neoprávněných plateb

255    Čtvrtý žalobní důvod, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se zpětného získávání neoprávněných plateb, má dvě části.

256    V rámci první části čtvrtého žalobního důvodu Česká republika tvrdí, že Komise porušila článek 63 nařízení č. 1306/2013 a článek 7 prováděcího nařízení č. 809/2014, jelikož měla v rámci šetření za to, že české orgány měly prostřednictvím systému LPIS prověřit způsobilost zemědělské plochy nejen v roce, jehož se týkal postup zpětného získávání neoprávněných plateb, ale i v předchozích letech.

257    Česká republika v tomto ohledu uvádí, že v článku 63 nařízení č. 1306/2013 a článku 7 prováděcího nařízení č. 809/2014 je upraven postup pro zpětné získání částek, které byly zemědělcům neoprávněně vyplaceny na plochy, jež nejsou způsobilé pro podporu. Tato ustanovení však podle názoru České republiky neřeší samostatnou otázku, zda jsou členské státy povinny zjistit, jestli plocha nezpůsobilá pro podporu v jednom roce byla pro podporu nezpůsobilá i v předchozích letech, a jak mají v tomto ohledu případně postupovat.

258    Z toho dle České republiky vyplývá, že v souladu s článkem 63 nařízení č. 1306/2013 a článkem 7 prováděcího nařízení č. 809/2014 byla při každoroční aktualizaci systému LPIS povinna odkreslit plochy nezpůsobilé pro podporu, v souvislosti s nimiž probíhalo zpětné získávání, ale neměla povinnost prověřovat, zda byly tytéž plochy nezpůsobilé i v předchozích letech a zda mělo u případných podpor vyplacených za tyto roky dojít ke zpětnému získání.

259    Komise s touto částí čtvrtého žalobního důvodu nesouhlasí.

260    Nejprve je třeba poznamenat, že pokud jde o protiprávní jednání týkající se zpětného získávání neoprávněných plateb, Komise České republice uložila:

–        pro režim SAPS finanční opravu ve výši 17 855 884,41 eura;

–        pro režim ekologizace finanční opravu ve výši 7 832 400 eur;

–        pro režim YFS opravu na základě paušální částky ve výši 2 % na 100 % výdajů vynaložených v rozporu s pravidly unijního práva.

261    Opravy uložené pro režimy ekologizace a YFS byly nicméně pohlceny opravou uloženou za protiprávní jednání týkající se evidence trvalých travních porostů, které je předmětem druhého žalobního důvodu.

262    V důsledku toho, jak potvrdily účastnice řízení v odpovědích na organizační procesní opatření a otázku položenou Tribunálem na jednání, je třeba vzhledem k tomu, že se druhý žalobní důvod zamítá, považovat čtvrtý žalobní důvod za irelevantní v rozsahu, v němž se týká uložení finančních oprav v souvislosti s režimy ekologizace a YFS. Vzhledem k tomu, že opravy týkající se režimů ekologizace a YFS byly pohlceny opravou související s protiprávním jednáním týkajícím se evidence trvalých travních porostů, je jejich přezkum pro opodstatněnost uložení napadené finanční opravy irelevantní.

263    Pokud jde o opravu uloženou pro režim SAPS, je třeba nejprve poznamenat, že článek 63 nařízení č. 1306/2013 v podstatě stanoví, že zjistí-li se, že příjemce nesplňuje podmínky pro poskytování podpory, dotyčný členský stát podporu nevyplatí nebo ji zcela nebo zčásti odejme a vyplacené částky, včetně úroků z těchto částek, musí být získány zpět. Totéž ustanovení uvádí, že stanoví-li tak právní předpisy v odvětví zemědělství, uloží členské státy správní sankce. Článek 7 prováděcího nařízení č. 809/2014 navíc v podstatě stanoví, že v případě neoprávněné platby příjemce vrátí dotyčnou částku, která je případně zvýšena o úrok.

264    Z toho plyne, že článek 63 nařízení č. 1306/2013 a článek 7 prováděcího nařízení č. 809/2014 neukládají členským státům povinnost zpětně prověřit, zda byla plocha nezpůsobilá pro podporu v daném roce nezpůsobilá i v letech předchozích.

265    Dále je třeba připomenout, že údajná povinnost členských států provést zpětnou kontrolu způsobilosti plochy nevyplývá z článku 3 nařízení č. 2988/95. Jak je uvedeno v bodě 244 výše, toto ustanovení totiž pouze uvádí, že promlčecí doba pro zahájení stíhání z důvodu neoprávněných plateb činí čtyři roky, nestanoví-li odvětvové předpisy kratší lhůtu tří let.

266    Konečně je třeba uvést, že je pravda, že Tribunál v rozsudku ze dne 7. září 2022, Slovensko v. Komise (T‑40/21, nezveřejněný, EU:T:2022:515, body 54 a 55), uvedl, že na základě informací obsažených v dopise o zjištěních, který Komise zaslala dle čl. 34 odst. 2 prováděcího nařízení č. 908/2014, mělo Slovensko do posouzení potenciálního rizika pro EZZF, pokud jde o roky podání žádosti 2015 a 2016, zahrnout finanční dopad toho, že nedošlo ke zpětnému získávání podpor, které byly za tři předchozí roky podání žádosti neoprávněně vyplaceny. Tribunál však upřesnil, že skutečnost, že výpočet rizika, kterému byl EZZF vystaven v letech 2015 a 2016, musí zohledňovat dopad absence postupu zpětného získávání plateb, které byly během předchozích tří let podání žádosti neoprávněně vyplaceny, vyplývá ze zvláštnosti slovenského kontrolního systému, o které orgány tohoto státu nemohly nevědět. Z uvedeného rozsudku tudíž nevyplývá povinnost členského státu zpětně prověřit, zda byla plocha nezpůsobilá pro podporu v daném roce stejně nezpůsobilá i v letech předchozích.

267    Z toho plyne, že první části čtvrtého žalobního důvodu je třeba vyhovět.

268    Aniž je nutné zabývat se druhou částí čtvrtého žalobního důvodu, je tedy třeba zrušit napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se týká finanční opravy ve výši 17 855 884,41 eura uplatněné na výdaje, které Česká republika vynaložila v rámci režimu SAPS, v souvislosti s údajným protiprávním jednáním týkajícím se zpětného získávání neoprávněných plateb.

E.      K pátému žalobnímu důvodu, kterým je zpochybňováno protiprávní jednání týkající se opožděného podání žádosti

269    V rámci pátého žalobního důvodu Česká republika tvrdí, že napadená finanční oprava související s protiprávním jednáním týkajícím se opožděného podání žádosti a uplatněná z důvodu, že u žádostí o podporu nebo o platbu, které byly podány on-line bez elektronického podpisu ve lhůtách upravených v článku 13 nařízení č. 640/2014 a na příslušném úřadě do pěti dnů doplněny vlastnoručním podpisem žadatele, nebylo uplatněno snížení o 1 %, byla Komisí uložena protiprávně.

270    Na podporu tohoto žalobního důvodu uplatňuje Česká republika čtyři argumenty.

271    Česká republika zaprvé tvrdí, že žádné ustanovení unijního práva nebrání tomu, aby byla žádost podaná on-line následně osobně doplněna vlastnoručním podpisem žadatele. Česká republika v tomto ohledu uvádí, že článek 13 nařízení č. 640/2014 vymezuje postup v případě opožděného podání žádosti o podporu nebo platbu, ale nestanoví, že opožděnými žádostmi jsou i žádosti podané on-line, které jsou následně osobně doplněny vlastnoručním podpisem žadatele. Česká republika je dále toho názoru, že článek 72 nařízení č. 1306/2013 neuvádí podpis žadatele mezi náležitostmi žádosti.

272    Česká republika zadruhé uvádí, že podle jejího vnitrostátního práva je podpis on-line podané žádosti osobně učiněný žadatelem nezbytný pro autentizaci podání, ale není podmínkou přijatelnosti žádosti. Vlastnoruční podpis totiž umožňuje ověřit, že subjekt podávající žádost je tím, za koho se vydává (§ 37 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).

273    Česká republika zatřetí uvádí, že podle jejího vnitrostátního práva jediné, co může žadatel připojit k žádosti podané on-line, je vlastnoruční podpis, který musí být učiněn na příslušném úřadě do pěti dnů od podání žádosti on-line. V době mezi on-line podáním žádosti a osobním podepsáním žádosti žadatelem ani v okamžiku osobního podpisu žadatelem přitom nelze žádost nikterak doplňovat ani měnit.

274    Česká republika začtvrté tvrdí, že autentizace podání žádosti, k němuž došlo dříve on-line, za přítomnosti žadatele je v unijním právu běžným mechanismem, který je upraven mimo jiné v čl. 57 odst. 7 jednacího řádu Soudního dvora.

275    Komise s těmito argumenty nesouhlasí.

276    Pokud jde o první a druhý argument České republiky, kterými je třeba se zabývat společně, je třeba konstatovat, že členským státům sice přísluší, aby ve svém vnitrostátním právu stanovily pravidla podávání žádostí o podporu a platbu, tato pravidla však musí být v souladu s unijním právem.

277    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 13 nařízení č. 640/2014 mají žádosti o podporu nebo o platbu podané po uplynutí konečného data stanoveného Komisí za následek uplatnění snížení o 1 %.

278    Kromě toho totožnost příjemce podpory je jednou z informací, kterou musí obsahovat žádost o podporu nebo platbu, aby byla považována za přijatelnou, byla-li podána ve lhůtách stanovených v souladu s článkem 13 nařízení č. 640/2014. Ačkoliv totiž článek 72 nařízení č. 1306/2013 neuvádí podpis žadatele mezi povinnými náležitostmi žádosti o podporu nebo platbu, stanoví, že tato žádost musí obsahovat „veškeré další informace stanovené v tomto nařízení nebo vyžadované pro účely provádění příslušných právních předpisů v odvětví zemědělství nebo vyžadované dotyčným členským státem“. Článek 14 odst. 1 prováděcího nařízení č. 809/2014, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1306/2013, v tomto ohledu upřesňuje, že aby byla žádost o podporu nebo o platbu považována za přijatelnou, musí obsahovat mimo jiné totožnost příjemce.

279    Z písemností účastnic řízení přitom vyplývá, že podle českého práva je vlastnoruční podpis žádosti povinnou formalitou, bez níž není žádost přijata. Jak totiž české orgány uvedly v dopise ze dne 1. října 2018, kterým zaslaly své připomínky k zápisu z dvoustranného jednání, podání žádosti on-line bez elektronického podpisu musí být do pěti dnů od podání potvrzeno vlastnoručním podpisem. Pokud žadatel osobně podepíše žádost na příslušném úřadě ve formě a lhůtách předepsaných zákonem, za den podání žádosti je považován den jejího podání on-line. Pokud však žadatel žádost osobně nepodepíše nebo tak neučiní ve formě předepsané zákonem, je daná žádost považována za nepřijatelnou a příslušné orgány k ní nepřihlížejí.

280    Z toho plyne, že vlastnoruční podpis žádosti, která byla podána on-line bez elektronického podpisu, neplní – jak uvádí české orgány – pouze funkci autentizace podání žádosti, ale je také podmínkou přijatelnosti žádosti. Příslušné orgány se totiž zabývají pouze žádostmi doplněnými osobně vlastnoručním podpisem žadatele.

281    V projednávané věci byly žádosti sice podány on-line bez elektronického podpisu ve lhůtách stanovených v článku 13 nařízení č. 640/2014, avšak neobsahovaly vlastnoruční podpis žadatelů, který byl přesto rozhodující informací pro ověření totožnosti těchto žadatelů a pro rozhodnutí o přijatelnosti žádostí ve smyslu článku 72 nařízení č. 1306/2013 ve spojení s čl. 14 odst. 1 prováděcího nařízení č. 809/2014.

282    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že jelikož v žádostech nebyla ke dni jejich podání on-line uvedena náležitost nezbytná pro rozhodnutí o jejich přijatelnosti a že tato náležitost, tedy vlastnoruční podpis žadatelů, byla doplněna po uplynutí lhůt stanovených v článku 13 nařízení č. 640/2014, uvedené žádosti představovaly opožděné žádosti, v jejichž důsledku mělo dojít k uplatnění snížení o 1 %.

283    První a druhý argument je proto třeba odmítnout.

284    Pokud jde o třetí argument, je třeba mít za to, že je v projednávané věci irelevantní. Ačkoli totiž v době mezi on-line podáním žádostí o podporu nebo platbu a jejich osobním podepsáním žadatelem nebyl jejich obsah změněn, byly tyto žádosti vzhledem k chybějícímu podpisu ke dni jejich podání on-line neúplné, a nenaplňovaly tedy kritéria přijatelnosti stanovená unijním právem.

285    Třetí argument je tedy třeba odmítnout.

286    Pokud jde o čtvrtý argument, je třeba uvést, že okolnost, že Soudní dvůr v čl. 57 odst. 7 svého jednacího řádu umožňuje, aby byl podepsaný originál podání doručen účastníky řízení do soudní kanceláře do deseti dnů po zaslání kopie tohoto dokumentu, je v projednávané věci rovněž irelevantní. Situace uvedená v čl. 57 odst. 7 jednacího řádu Soudního dvora se každopádně liší od situace dotčené v projednávané věci, jelikož originál dokumentu zaslaný účastníky řízení Soudnímu dvoru ve lhůtě deseti dnů musí být podle tohoto ustanovení stejný jako dokument zaslaný dříve, a to včetně jeho podpisu, který musí být připojen při zaslání kopie podání.

287    Čtvrtý argument je proto třeba odmítnout, a pátý žalobní důvod tudíž musí být v plném rozsahu zamítnut.

F.      K šestému žalobnímu důvodu, kterým je zpochybňován systém finanční kázně

288    V rámci šestého žalobního důvodu Česká republika namítá, že Komise porušila čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 a zásadu proporcionality, jelikož oprava na základě paušální částky ve výši 2 %, kterou uložila České republice v rámci systému finanční kázně, neodpovídá závažnosti namítaného nesouladu.

289    Komise s tímto žalobním důvodem nesouhlasí.

290    Úvodem je třeba poukázat na to, že postup finanční kázně stanovený v článcích 25 a 26 nařízení č. 1306/2013 a v článku 8 nařízení č. 1307/2013 se liší od postupu schvalování souladu stanoveného v článku 52 nařízení č. 1306/2013 a v článku 34 prováděcího nařízení č. 908/2014.

291    Cílem postupu schvalování souladu je totiž Komisi umožnit, aby po kontradiktorním řízení vyloučila z financování Unií výdaje, které členský stát vynaložil v rozporu s unijním právem.

292    Pokud jde o systém finanční kázně, jeho účelem je umožnit členským státům převést Komisi prostředky původně určené na přímé platby zemědělcům, které jsou drženy za účelem vytvoření finanční rezervy k financování případné krize, která může nastat v odvětví zemědělství. Nicméně nejsou-li tyto prostředky využity, Komise je v následujících letech vrátí členským státům, jež je poté vyplatí zemědělcům, kteří byli původně dotčeni snížením přímých plateb, na které měli nárok.

293    V projednávané věci Komise uhradila České republice prostředky, které byly původně zemědělcům odebrány v rámci systému finanční kázně, prostřednictvím nařízení o úhradě.

294    Na podporu svého žalobního důvodu uplatňuje Česká republika dva argumenty.

295    V rámci prvního argumentu Česká republika tvrdí, že jelikož oprava na základě paušální částky uložená v rámci systému finanční kázně odráží opravy, které Komise uložila v rámci šetření na režimy SAPS, YFS, ekologizace a VCS, její výše by měla být stejná jako výše oprav uložených na tyto jednotlivé režimy. Česká republika uvádí, že v případě režimu VCS uplatnila Komise v rámci šetření opravu na základě paušální částky ve výši 5 % na 10 % výdajů vynaložených v rozporu s tímto režimem. Z toho podle České republiky vyplývá, že stejnou opravu ve výši 5 % na 10 % vynaložených výdajů měla Komise uplatnit, když u režimu VCS určovala výši opravy na základě paušální částky uložené v rámci systému finanční kázně.

296    V tomto ohledu je nesporné, že v projednávané věci české orgány předložily Komisi v rámci postupu schvalování souladu, který vedl k přijetí napadeného rozhodnutí, jednu rozpočtovou položku pro všechny režimy podpor podléhající finanční kázni. To znamená, že české orgány ve vztahu k jednotlivým režimům podpory neuvedly výši prostředků, které byly nejprve vyplaceny Komisi a poté Komisí převedeny na české orgány prostřednictvím nařízení o úhradě, ale poukázaly na jedinou částku pro všechny jednotlivé režimy podpor. Při určování výše opravy na základě paušální částky uložené v rámci systému finanční kázně tedy Komise zohlednila právě tuto jedinou částku.

297    Česká republika však v návrhu na zahájení smírčího řízení ze dne 4. února 2020 Komisi vytkla, že při výpočtu opravy na základě paušální částky související se systémem finanční kázně u režimu VCS neuplatnila nižší opravu odpovídající opravě ve výši 5 % na 10 % výdajů vynaložených v rozporu s unijním právem, kterou u téhož režimu uplatnila v rámci šetření.

298    České orgány přitom v dopise ze dne 13. listopadu 2020, který následoval po doručení zprávy smírčího orgánu, ani v jejich následné korespondenci neposkytly Komisi žádné informace, na jejichž základě by mohla v rámci jediné rozpočtové položky týkající se prostředků, na něž se vztahovala nařízení o úhradě, přesně odlišit část související s režimem VCS.

299    Za těchto podmínek se Komise v konečných závěrech a souhrnné zprávě rozhodla, že uplatní jedinou opravu na základě paušální částky ve výši 2 % na všechny prostředky, jichž se týkal postup finanční kázně.

300    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 a čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 provede Komise vyloučení výdaje z financování Unií na základě určení neoprávněně vynaložených částek, pouze pokud lze tyto částky přiměřeným úsilím určit.

301    Kromě toho podle judikatury citované v bodě 108 výše zásada proporcionality vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného cíle.

302    V projednávané věci přitom Česká republika neposkytla Komisi informace, na jejichž základě by mohla v rámci rozpočtové položky týkající se prostředků, na něž se vztahovala nařízení o úhradě, určit část související s režimem VCS. Komise tak při vynaložení přiměřeného úsilí v souladu s čl. 52 odst. 2 nařízení č. 1306/2013, čl. 12 odst. 2 nařízení v přenesené pravomoci č. 907/2014 a zásadou proporcionality právem rozhodla, že v rámci systému finanční kázně použije jedinou opravu na základě paušální částky pro všechny režimy podpory.

303    První argument je tedy nutno odmítnout.

304    V rámci druhého argumentu Česká republika tvrdí, že kdyby Tribunál musel zcela nebo zčásti zrušit opravy, které Komise uložila na režimy SAPS, YFS, ekologizace a VCS v rámci postupu schvalování souladu, jenž vedl k přijetí napadeného rozhodnutí, musel by automaticky a obecně zrušit v odpovídající výši opravu uloženou v rámci systému finanční kázně, jelikož by již tato oprava neodpovídala finanční újmě, která byla unijnímu rozpočtu údajně způsobena.

305    V tomto ohledu je třeba uvést, že uložení opravy v rámci systému finanční kázně souvisí s opravami, které Komise uložila v rámci postupu schvalování souladu na režimy podpor podléhající finanční kázni. Aby totiž byla v co nejvyšší míře zajištěna shoda mezi přímými platbami, které jsou zemědělcům každý rok vypláceny, a prostředky, které jsou z těchto plateb v rámci finanční kázně vybírány a které budou případně těmto zemědělcům v následujících letech vráceny, je Komise v případě, že v rámci postupu schvalování souladu ukládá opravu za nesrovnalosti zjištěné v přímých platbách, povinna uložit i opravu na prostředky podléhající finanční kázni.

306    Mezi situací, kdy Komise v rámci postupu schvalování souladu uplatní opravu na určitý režim podpory, a situací, kdy Komise uloží opravu na částky vyplývající z téhož režimu podpory, které byly členským státům vráceny v rámci finanční kázně, však nelze identifikovat žádný automatický vztah.

307    Zaprvé podle článku 26 nařízení č. 1306/2013 jsou částky převedené Komisi v rámci finanční kázně případně vráceny zemědělcům za použití pevně stanovené míry úpravy, která se použije na všechny platby provedené v rámci jednotlivých režimů podpory.

308    Výše opravy uložené v rámci systému finanční kázně je tak Komisí vypočtena paušálně pro všechny režimy podpor a není nutně spjata s výší opravy, kterou Komise uložila v rámci postupu schvalování souladu za nesrovnalosti zjištěné v přímých platbách vyplacených zemědělcům a týkajících se určitého konkrétního režimu podpory.

309    Zadruhé, jak je uvedeno v bodě 302 výše, možnost Komise, aby při vynaložení přiměřeného úsilí určila mezi prostředky podléhajícími finanční kázni ty, které souvisejí s každým režimem podpory dotčeným postupem schvalování souladu, závisí na dostupných informacích, které jí v každém jednotlivém případě poskytnou členské státy.

310    V této souvislosti nelze tvrdit, že by úplné nebo částečné zrušení napadené finanční opravy uložené na určitý režim podpory mělo automaticky a obecně za následek zrušení opravy na základě paušální částky uložené v rámci systému finanční kázně.

311    Druhý argument je proto třeba odmítnout, a šestý žalobní důvod tudíž musí být v plném rozsahu zamítnut.

312    S ohledem na výše uvedené je třeba zrušit napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž České republice ukládá napadenou finanční opravu jednak ve výši 18 833,24 eura z důvodu protiprávního jednání týkajícího se výběru kontrolního vzorku v souvislosti se standardními kontrolami a jednak ve výši 17 855 884,41 eura z důvodu protiprávního jednání týkajícího se zpětného získávání neoprávněných plateb, a ve zbývající části žalobu zamítnout.

IV.    K nákladům řízení

313    Článek 134 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Vzhledem k tomu, že žalobě bylo částečně vyhověno, je důvodné rozhodnout, že každá účastnice řízení ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (desátý senát)

rozhodl takto:

1)      Prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2021/2020 ze dne 17. listopadu 2021, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV), se zrušuje v rozsahu, v němž České republice ukládá finanční opravu jednak ve výši 18 833,24 eura z důvodu porušení ustanovení unijního práva týkajících se výběru vzorku příjemců podpory, u nichž má být provedena standardní kontrola, a jednak ve výši 17 855 884,41 eura z důvodu nedostatků v kontrole, jejímž cílem bylo ověřit, zda plocha nezpůsobilá pro podporu v jednom roce byla pro podporu nezpůsobilá i v předchozích letech a zda tato skutečnost měla vést k zahájení postupu zpětného získávání neoprávněných plateb v rámci režimu jednotné platby na plochu.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Česká republika a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

Jaeger Nihoul Verschuur

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. prosince 2023.

Vedoucí soudní kanceláře Předseda

V. Di Bucci M. van der Woude

*      Jednací jazyk: čeština.