Language of document : ECLI:EU:T:2019:749

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)

16. října 2019(*)

„Veřejná služba – Dočasní zaměstnanci – Důchody – Pravidla důchodového systému – Odchodné – Článek 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu – Zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace – Legitimní očekávání – Zásada řádné správy – Povinnost jednat s náležitou péčí“

Ve věci T‑432/18,

Peeter Palo, bývalý dočasný zaměstnanec Agentury Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol), s bydlištěm v Tallinu (Estonsko), zastoupený L. Levim a A. Blotem, advokáty,

žalobce,

proti

Evropské komisi, zastoupené B. Monginem a D. Milanowskou, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU, který zní na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 5. října 2017 nevyplatit žalobci odchodné stanovené v čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění vyplývajícím z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013, kterým se mění služební řád úředníků Evropské unie a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropské unie (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15), a na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 10. dubna 2018, kterým se zamítá stížnost podaná žalobcem proti uvedenému rozhodnutí, a dále na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, kterou žalobce údajně utrpěl následkem těchto rozhodnutí,

TRIBUNÁL (druhý senát),

ve složení F. Schalin, vykonávající funkci předsedy, B. Berke a M. J. Costeira (zpravodajka), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: P. Cullen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. května 2019,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce, Peeter Palo, byl dočasným zaměstnancem Agentury Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol) v období od 1. prosince 2010 do 31. srpna 2017.

2        Dne 19. června 2017 požádal žalobce o přiznání odchodného podle čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění vyplývajícím z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013, kterým se mění služební řád úředníků Evropské unie a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropské unie (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15, dále jen „služební řád“). Za tímto účelem předložil formulář nadepsaný „Osobní prohlášení – Výjimka na základě čl. 12 odst. 2 přílohy VIII [služebního řádu]“, v němž jednak prohlásil, že od doby převzetí služebních povinností u Europolu odváděl platby za účelem založení nebo zachování nároku na důchod do soukromého systému důchodového pojištění, a jednak požádal, aby mu byla pojistně matematická protihodnota jeho nároku na důchod vzniklá v důchodovém systému orgánů Evropské unie (dále jen „DSEU“) vyplacena přímo na jeho bankovní účet. Žalobce k uvedenému formuláři přiložil osvědčení vydané dotčenou soukromou pojišťovnou dokládající, že jí za období od 1. listopadu 2010 do 31. srpna 2017 odvedl částku 14 200 eur. Dne 19. září 2017 žalobce oznámil Úřadu Evropské komise „Správa a vyplácení individuálních nároků“ (PMO), že dne 1. prosince 2014 uzavřel s uvedenou pojišťovnou další pojistnou smlouvu, jejíž výše příspěvků má dosáhnout 87 460 eur.

3        Rozhodnutím ze dne 5. října 2017 zamítl PMO žádost podanou žalobcem (dále jen „napadené rozhodnutí“). V tomto rozhodnutí PMO zejména uvedl, že cílem systému zavedeného článkem 12 přílohy VIII služebního řádu je upřednostnit vytvoření důchodu jakožto budoucího pravidelného příjmu, a zabránit tomu, aby se osoby ocitly v důchodovém věku bez dostatečného příjmu a musely využívat sociální pomoc členských států. PMO kromě toho upřesnil, že z tohoto pohledu musí být platby odvedené do vnitrostátního důchodového systému nebo soukromého systému důchodového pojištění podle čl. 12 odst. 2 této přílohy „za účelem vytvoření nebo zachování nároku na důchod“ srovnatelné s výší příspěvků, které bylo třeba odvést v rámci vnitrostátního důchodového systému nebo které byly v průběhu téhož období skutečně uhrazeny do DSEU, takže budoucí příjmy zaručené těmito platbami musí být srovnatelné s těmi, které zaručuje převod nároku na důchod vzniklého v DSEU. V tomto ohledu PMO zdůraznil, že součet plateb odvedených do soukromého systému pojištění (14 200 eur) není zjevně srovnatelný s výší příspěvků uhrazených do DSEU (65 334,95 eura), takže nemůže žalobci v žádném případě přinést příjem rovnající se částce, kterou by mohl obdržet na základě pojistně matematické protihodnoty jeho nároku na důchod vzniklého v DSEU. PMO nakonec připomněl, že žalobce nicméně splňuje podmínky pro převod nároku do jiného systému na základě čl. 12 odst. 1 písm. b) uvedené přílohy, což znamená, že nárok na důchod, který získal v Unii během doby své činnosti v Europolu, bude převeden do vnitrostátního důchodového systému, soukromého systému důchodového pojištění nebo do penzijního fondu dle jeho vlastního výběru, v souladu s podmínkami tohoto posledně uvedeného ustanovení.

4        Dne 11. prosince 2017 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu.

5        Rozhodnutím ze dne 10. dubna 2018 orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv Komise (dále jen „OOUPS“) tuto stížnost zamítl. V tomto rozhodnutí OOUPS potvrdil napadené rozhodnutí, přičemž v podstatě převzal odůvodnění PMO. OOUPS měl dále za to, že druhou pojistnou smlouvu, kterou žalobce uzavřel dne 1. prosince 2014, nelze zohlednit pro účely použití čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, neboť nebyla sjednána „od doby převzetí služebních povinností“ u Europolu. OOUPS rovněž odmítl výtky žalobce založené na zásadě rovného zacházení, zásadě řádné správy a zásadě ochrany legitimního očekávání.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

6        Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 13. července 2018 podal žalobce projednávanou žalobu.

7        Žalobní odpověď Komise došla kanceláři Tribunálu dne 2. října 2018.

8        Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        napadené rozhodnutí zrušil;

–        zrušil rozhodnutí o zamítnutí stížnosti;

–        uložil Komisi náhradu utrpěné majetkové újmy;

–        uložil Komisi náhradu utrpěné nemajetkové újmy;

–        uložil Evropské komisi náhradu nákladů řízení.

9        Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        žalobu zamítl;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

 K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení napadeného rozhodnutí

10      Úvodem je třeba konstatovat, že žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury mají návrhová žádání, která formálně směřují ke zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti v případě, kdy jako taková nemají samostatný obsah, ten účinek, že se Tribunálu předkládá k posouzení akt, proti němuž stížnost směřovala (rozsudek ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, C‑293/87, EU:C:1989:8, bod 8). Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě nemá rozhodnutí o zamítnutí stížnosti samostatný obsah, musí být žaloba považována za žalobu proti napadenému rozhodnutí.

11      Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí vznáší žalobce čtyři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu. Druhý žalobní důvod se týká porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace. Třetí žalobní důvod se týká porušení zásady ochrany legitimního očekávání. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu

12      Žalobce tvrdí, že se důvodně dovolává čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, neboť splňuje všechny podmínky použití, které jsou v něm uvedeny. Z toho podle něj vyplývá, že odmítnutím přiznat požadované odchodné napadené rozhodnutí porušuje toto ustanovení.

13      Žalobce obzvláště zpochybňuje „kritérium srovnatelnosti“ uplatněné Komisí, podle kterého krytí stanovené stávajícím důchodovým systémem musí být přinejmenším srovnatelné s tím nabízeným v rámci DSEU. Toto kritérium se v čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu nevyskytuje, což potvrdil výkonný ředitel Europolu v dopise ze dne 26. února 2018 adresovaném kromě jiného generálnímu řediteli generálního ředitelství (GŘ) Komise „pro lidské zdroje a bezpečnost“. Kromě toho uvedené kritérium nebylo Komisí nijak upřesněno nebo kvantifikováno, což brání jeho dodržování.

14      Žalobce mimoto tvrdí, že i když připustíme, že „kritérium srovnatelnosti“ může být vyvozeno z čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu a že teleologický výklad tohoto ustanovení vyžaduje, aby příspěvky odváděné do soukromého důchodového systému byly „srovnatelné“ s příspěvky, které byly odvedeny do DSEU „za účelem vytvoření nebo zachování nároku na důchod“, čemuž tak není, napadené rozhodnutí v rozporu s požadavky právní jistoty neuvádí, co by mělo být touto úrovní srovnatelnosti. Být „srovnatelný“ v tomto ohledu neznamená být „rovnocenný“. Proto je třeba mít za to, že příspěvky odvedené žalobcem do soukromého systému důchodového pojištění byly srovnatelné.

15      Podle žalobce je tento závěr jediný možný tím spíše, že v roce 2014 uzavřel další pojistnou smlouvu se stejnou soukromou pojišťovnou, jejíž výše příspěvků má dosáhnout 87 460 eur. V tomto ohledu žalobce vytýká Komisi, že pro účely použití čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu nezohlednila tuto druhou smlouvu z toho důvodu, že nebyla uzavřena „od doby převzetí služebních povinností“. Žalobce přitom tento výklad zpochybňuje a tvrdí, že výraz „od doby převzetí služebních povinností “ nutně neznamená, že k úhradě musí dojít „ode dne převzetí služebních povinností“, ale že může být učiněna po tomto převzetí služebních povinností. Žalobce má za to, že jeho dvojí úhrada příspěvků do stejného systému soukromého pojištění u uvedené pojišťovny pro celkovou částku odvedených příspěvků ve výši 101 660 eur, měla být Komisí zohledněna jako celek, takže tyto příspěvky měly být považovány za „přinejmenším srovnatelné“ s těmi v DSEU.

16      Komise argumenty žalobce vyvrací a navrhuje, aby byl první žalobní důvod zamítnut.

17      Úvodem je třeba připomenout, že čl. 11 odst. 1 přílohy VIII služebního řádu stanoví:

„Úředník, který skončí svůj služební poměr, aby:

–        nastoupil do služeb státní správy nebo ve vnitrostátní či mezinárodní organizace, která uzavřela s Unií dohodu,

–        vykonával zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost, na základě kterých mu vznikají nároky na důchod v systému, jehož správní orgány uzavřely s Unií dohodu,

je oprávněn nechat si převést pojistně matematickou protihodnotu svých nároků na starobní důchod v Unii aktualizovanou ke skutečnému dni převodu do penzijního fondu uvedené správy nebo organizace nebo do penzijního fondu, u kterého mu na základě zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti vznikne nárok na důchod.“

18      Podle článku 12 přílohy VIII služebního řádu:

„1. Úředník, který nedosáhl důchodového věku a který ukončí služební poměr z jiných důvodů, než je úmrtí nebo invalidita, a který nemá nárok na bezodkladné nebo odložené vyplácení starobního důchodu, má po skončení služebního poměru nárok:

a)      za předpokladu, že výkon jeho služby trval méně než jeden rok a že nevyužil možnosti stanovené v čl. 11 odst. 2 [přílohy VIII služebního řádu], na výplatu odchodného ve výši trojnásobku částek, které byly formou srážky zaplaceny z jeho základního platu jako příspěvky do důchodového systému po odečtení všech částek hrazených podle článků 42 a 112 pracovního řádu ostatních zaměstnanců;

b)      nebo v ostatních případech na dávky stanovené v čl. 11 odst. 1 [přílohy VIII služebního řádu] nebo na převod pojistně matematické protihodnoty uvedených dávek do soukromé pojišťovny nebo penzijního fondu dle vlastního výběru, pokud příslušná pojišťovna nebo fond zaručí, že:

i)      nevyplatí žádný kapitálový obnos;

ii)      bude měsíčně vyplácen důchod, a to nejdříve od 60. roku věku a nejpozději od 66. roku věku;

iii)      oprávněným osobám budou vypláceny pozůstalostní důchody,

iv)      převod na jinou pojišťovnu nebo jiný fond bude povolen pouze tehdy, splní-li uvedený fond podmínky stanovené v bodech i), ii) a iii).

2. Odchylně od odst. 1 písm. b) mají úředníci, kteří nedosáhli důchodového věku a kteří od doby převzetí služebních povinností odváděli platby za účelem vytvoření nebo zachování nároku na důchod do vnitrostátního důchodového systému, soukromého systému důchodového pojištění nebo do penzijního fondu dle vlastního výběru, kteří splňují podmínky stanovené v odstavci 1, a jejichž služební poměr byl ukončen z jiných důvodů, než je úmrtí nebo invalidita, aniž by jim vznikl nárok na bezodkladný nebo odložený starobní důchod, nárok při odchodu ze služby na odchodné ve výši pojistně matematické protihodnoty jejich nároku na důchod vzniklého během služby v orgánu. V těchto případech jsou platby prováděné za účelem vytvoření nebo zachování nároku na důchod v rámci vnitrostátního důchodového systému při uplatňování článku 42 nebo 112 pracovního řádu ostatních zaměstnanců odečítány od částky odchodného.

[…]“

19      Je třeba uvést, že tato ustanovení článků 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu byla zásadně změněna v průběhu reformy služebního řádu z roku 2004. Přijetím nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád a pracovní řád ostatních zaměstnanců těchto Společenství (Úř. věst. 2004, L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130), totiž unijní normotvůrce chtěl obzvláště, jak vyplývá z bodu 32 odůvodnění tohoto nařízení, „změnit pravidla týkající se odchodného, aby byla zohledněna pravidla [Unie] v oblasti přenositelnosti nároků na důchod [a za tímto účelem] napravit některé nesrovnalosti a zavést více flexibility“.

20      Články 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu se staly vyjádřením této vůle unijního normotvůrce. Ten tak omezil případy, kdy zaměstnanci, kteří nemají nárok na starobní důchod v rámci DSEU, tedy ti, kteří nedovršili alespoň deset let služby, mohli získat odchodné a rozšířil možnost převést nárok na důchod do jiného důchodového systému. Z těchto ustanovení totiž vyplývá, že přenositelnost nároku na důchod byla nastavena jako pravidlo a odchodné se stalo odchylným a výjimečným mechanismem podléhajícím přísným podmínkám.

21      Cílem tohoto systému zavádějícího přenositelnost nároku na důchod, který je stanoven v článcích 11 a 12 přílohy VIII služebního řádu, je upřednostnit vznik starobního důchodu, tedy pravidelného příjmu nebo měsíčního důchodu, který bude pobírán později v důchodu. Tím by se mělo zamezit situacím, v nichž by se bývalí zaměstnanci ocitli bez dostatečných příjmů v důchodovém věku a byli nuceni využívat sociální pomoci členských států, a to navzdory skutečnosti, že jim během jejich účasti na dotčeném důchodovém systému vznikl nárok na důchod.

22      Kromě toho systém převodu nároku na důchod, jak je upraven ve výše uvedených ustanoveních, tím, že umožňuje koordinaci mezi DSEU a vnitrostátními nebo soukromými důchodovými systémy, usiluje o usnadnění přechodu ze správy Unie do vnitrostátních veřejných nebo soukromých zaměstnání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2015, Komise v. Verile a Gjergji, T‑104/14 P, EU:T:2015:776, bod 77 a citovaná judikatura). Článek 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, odchylně od čl. 12 odst. 1 písm. b) této přílohy, za účelem zachování atraktivity unijních orgánů jako budoucího zaměstnavatele, poskytuje zaměstnanci za určitých striktních podmínek možnost nabýt nebo pokračovat v nabývání nároku na důchod v jiném – ať už novém nebo dosavadním – vnitrostátním důchodovém systému nebo soukromém systému důchodového pojištění, tím, že se k němu připojí nebo se jej nadále bude účastnit a začne do něj odvádět příspěvky, nebo tyto příspěvky bude nadále odvádět, přičemž mu umožní získat vyplacení odchodného po ukončení jeho služebního poměru rovnající se pojistně matematické protihodnotě jeho nároku na důchod nabytých ve DSEU.

23      V tomto ohledu je třeba připomenout, že odchodné podle čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu nepředstavuje příspěvek při skončení pracovního poměru, na který by měl dotyčný zaměstnanec automaticky nárok v okamžiku ukončení pracovní smlouvy nebo uplynutí doby, na kterou byla sjednána, ale představuje peněžité opatření v rámci ustanovení služebního řádu týkajících se oblasti sociálního zabezpečení (rozsudek ze dne 2. března 2016, FX v. Komise, F‑59/15, EU:F:2016:27, bod 32). S ohledem na ustanovení unijního práva, která zakládají právo na finanční plnění, musí být toto ustanovení vykládáno úzce (viz rozsudek ze dne 22. května 2012, AU v. Komise, F‑109/10, EU:F:2012:66, bod 24 a citovaná judikatura). Jak navíc vyplývá ze samotného znění uvedeného ustanovení, podle kterého se použije „odchylně“ od čl. 12 odst. 1 písm. b) této přílohy, musí být vykládáno striktně.

24      Ze znění čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu vyplývá, že platby do vnitrostátního důchodového systému nebo soukromého systému důchodového pojištění zvoleného zaměstnancem musí být odváděny „za účelem vytvoření nebo zachování nároku na důchod“. Za účelem předejití situacím, ve kterých by se zaměstnanec ocitl v důchodovém věku bez dostatečného příjmu a byl odkázán na využití sociální pomoci členských států i přesto, že získal nárok na důchod v rámci DSEU, které mohou být převedeny do jiného systému, toto ustanovení vyžaduje, aby tyto platby zaměstnanci garantovaly starobní důchod, tj. měsíční důchod, který bude pobírat v důchodovém věku.

25      Z toho vyplývá, že striktní výklad čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu vyžaduje, aby platby odvedené do vnitrostátního důchodového systému nebo soukromého systému důchodového pojištění dle výběru zaměstnance byly jako takové schopny mu zajistit dostatečný nárok na důchod v důchodovém věku. Pokud by totiž tyto platby nemohly zaručit dotyčnému zaměstnanci dostatečné příjmy v důchodovém věku a tento zaměstnanec by před dosažením tohoto věku již zcela utratil odchodné, které dříve obdržel na základě tohoto ustanovení, byl by pravděpodobně nucen využít sociální pomoci členských států, což by bylo v rozporu s uvedeným ustanovením, které vyžaduje, aby byly uvedené platby provedeny „za účelem vytvoření nebo zachování nároku na důchod“.

26      Pokud se však dotyčný zaměstnanec rozhodne pro převod svého nároku na důchod vzniklého v rámci DSEU do jiného vnitrostátního důchodového systému nebo soukromého systému důchodového pojištění podle čl. 12 odst. 1 písm. b) přílohy VIII služebního řádu, bude v důchodovém věku disponovat dostatečným nárokem na důchod. Tento převod mu totiž v tomto věku zaručí měsíční důchod schopný zabránit nutnosti využití sociální pomoci členských států.

27      Článek 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu tedy nutně předpokládá, že platby odváděné na základě tohoto ustanovení do dotyčného vnitrostátního důchodového systému nebo soukromého systému důchodového pojištění zaměstnanci poskytují jako takové dostatečné krytí v důchodovém věku tím, že mu zajistí starobní důchod, který vylučuje jakékoliv využití sociální pomoci členských států.

28      Za účelem určení, zda tyto platby na základě čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu mohou zaručit starobní důchod, který vylučuje jakékoliv využití sociální pomoci členských států, je třeba provést posouzení případ od případu. Při tomto posouzení je třeba zohlednit relevantní skutkové okolnosti vlastní projednávané věci, jako je zejména povaha dotčeného důchodového pojištění, výše plateb, které z tohoto titulu dotyčný zaměstnanec provedl od doby převzetí služebních povinností, nebo rozumně předvídatelné příjmy, kterých je těmito platbami možno docílit a které budou vypláceny v důchodovém věku.

29      V projednávané věci (příloha A.2 k žalobě) ze spisu vyplývá, že platby odvedené žalobcem dotčené soukromé pojišťovně od doby nástupu do služeb Europolu dosahovaly ke dni 31. srpna 2017, tedy ke dni odchodu z funkce, celkové výše 14 200 eur. Kromě toho je třeba uvést, jak žalobce vypověděl na jednání, avšak toto tvrzení neopřel o jakýkoliv důkaz, že tato částka představuje ke dni jednání kapitál ve výši 22 000 eur, ke kterému se budou postupně přidávat úroky z tohoto kapitálu, a to přinejmenším do dosažení věku, od kterého bude žalobce pobírat měsíční důchod ve smyslu čl. 12 odst. 1 písm. b) přílohy VIII služebního řádu, tedy po dobu dalších nejméně desíti let.

30      S ohledem na skutečnosti obsažené ve spise, a zejména na skutečnosti uvedené v bodě 28 výše, je přitom třeba konstatovat, že platby, které žalobce odvedl dotyčné soukromé pojišťovně od doby převzetí služebních povinností, mu zjevně nemohou zajistit uspokojivý starobní důchod, který vylučuje jakékoliv využití sociální pomoci členských států. Celková částka 14 200 eur, kterou žalobce odvedl v rámci první smlouvy uzavřené s uvedenou společností, mu takový starobní důchod totiž jistě zajistit nemůže. Žalobce každopádně neprokázal, že by mu tyto platby uvedený starobní důchod zaručily.

31      Pokud jde dále o argument žalobce, podle kterého Komise měla pro účely použití čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu zohlednit druhou smlouvu uzavřenou v roce 2014 s pojišťovnou, je třeba uvést, že toto ustanovení výslovně stanoví, že dotčené platby musí být prováděny zaměstnancem „od doby převzetí služebních povinností“. V projednávané věci je přitom nutno konstatovat, že žalobce nastoupil do služeb Europolu dne 1. prosince 2010 a platby týkající se této druhé smlouvy byly odváděny od prosince 2014, tedy téměř čtyři roky po tomto převzetí služebních povinností z celkové doby činnosti v rámci Europolu v trvání šesti let a devíti měsíců. Z toho důvodu nemohou být tyto platby v žádném případě považovány za odváděné „od doby převzetí služebních povinností“.

32      Ze všech předcházejících úvah tedy vyplývá, že napadené rozhodnutí tím, že žalobci odmítlo přiznat odchodné, neporušilo čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu. První žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout.

 K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace

33      Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace. Poukazuje na ustálenou judikaturu Unie v tomto ohledu, jakož i na článek 1d služebního řádu, který podle něj obsahuje jednak hmotněprávní pravidlo, které je výrazem obecné právní zásady zakotvené v Listině základních práv Evropské unie, a jednak procesní záruku, která stanoví, že důkazní břemeno neleží na osobě, která předložila indicii.

34      Žalobce, který se opírá o řadu dokumentů (příloha A.8 k žalobě), poukazuje zejména na to, že několik bývalých zaměstnanců Europolu po ukončení jejich smlouvy s Europolem získalo na základě čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu odchodné, třebaže odváděli pouze omezený příspěvek do soukromého systému důchodového pojištění. Žalobce poukazuje na to, že ví o konkrétních případech, ve kterých byl těmto bývalým zaměstnancům uvedený příspěvek přiznán, přestože se nacházeli v situaci srovnatelné s jeho situací, tedy případech, kdy podle výkladu Komise v napadeném rozhodnutí příspěvky do takového systému nemohly být považovány za „srovnatelné“ s nároky získanými v rámci DSEU.

35      Komise argumenty žalobce vyvrací a navrhuje zamítnutí druhého žalobního důvodu.

36      V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že čl. 1d služebního řádu v projednávaném případě nelze použít. Toto ustanovení totiž zakazuje jakoukoliv diskriminaci na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických znaků, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného názoru, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace. Tak tomu přitom v projednávaném případě zjevně není, jelikož žalobce nenamítá takovou diskriminaci, ale odkazuje na případ několika bývalých zaměstnanců Europolu, kteří obdrželi odchodné, třebaže se podle něj nacházeli v situaci srovnatelné s tou jeho.

37      Zadruhé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (rozsudky ze dne 9. října 2008, Chetcuti v. Komise, C‑16/07 P, EU:C:2008:549, bod 40, a ze dne 9. února 1994, Lacruz Bassols v. Soudní dvůr, T‑109/92, EU:T:1994:16, bod 87).

38      Podle ustálené judikatury však platí, že zásada rovného zacházení musí být v souladu s dodržováním zásady legality, podle níž se nikdo nemůže ve svůj prospěch dovolávat protiprávnosti, k níž došlo ve prospěch jiné osoby (viz rozsudek ze dne 4. července 1985, Williams v. Účetní dvůr, 134/84, EU:C:1985:297, bod 14 a citovaná judikatura). Případná protiprávnost, ke které došlo ve vztahu k jinému zaměstnanci, který není účastníkem tohoto řízení, totiž nemůže vést unijní soud ke konstatování diskriminace, a tedy protiprávnosti ve vztahu k žalobci. Takový postup by vedl k zakotvení zásady „rovného zacházení v protiprávnosti“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2006, Peróxidos Orgánicos v. Komise, T‑120/04, EU:T:2006:350, bod 77).

39      Z toho vyplývá, že se žalobce nemůže dožadovat toho, aby přiznání odchodného v jeho případě podléhalo stejnému zacházení, jaké se dostalo jiným zaměstnancům, kteří se nacházeli v situaci srovnatelné s tou jeho, pokud toto zacházení není v souladu s relevantními ustanoveními služebního řádu, a sice v projednávané věci s ustanoveními čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, jak vyplývá z posouzení provedeného v rámci prvního žalobního důvodu.

40      Druhý žalobní důvod vycházející z porušení zásady rovného zacházení a zákazu diskriminace ve vztahu k ostatním zaměstnancům musí být proto zamítnut.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání

41      Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo zásadu ochrany legitimního očekávání. Je toho názoru, že byl z oficiálních zdrojů opakovaně veden k oprávněnému přesvědčení, že může využít čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, až opustí Europol.

42      Žalobce zejména tvrdí, že v souladu s judikaturou dostal konkrétní ujištění ve formě konkrétních, nepodmíněných a shodujících se informací z oprávněných a spolehlivých zdrojů, že když si zřídí soukromé důchodové pojištění odváděním minimálního příspěvku ve výši 50 eur měsíčně, obdrží v okamžiku odchodu z funkce odchodné. V tomto ohledu žalobce cituje interní sdělení Europolu ze dne 16. července 2014 (příloha A.7 k žalobě), ve kterém Europol informoval své zaměstnance, že příspěvek ve výši 50 eur měsíčně do fondu soukromého pojištění dotyčné pojišťovny je dostačující k obdržení odchodného. Tytéž informace byly sděleny v průběhu PowerPointové prezentace (příloha A.9 k žalobě), kterou tato společnost představila personálu Europolu v jeho prostorách dne 30. srpna 2010. Další korespondence, ke které došlo v roce 2010 mezi Europolem a uvedenou společností, rovněž ukazuje, že zaměstnanci Europolu si zřizovali soukromý penzijní účet s cílem získat odchodné na konci platnosti jejich smlouvy (příloha A.10 k žalobě) a že odvedení částky 600 eur ročně nebo částky 50 eur měsíčně bylo dostačující pro jeho získání (příloha A.11 k žalobě).

43      Kromě toho se žalobce odvolává na dopis výkonného ředitele Europolu ze dne 26. února 2018 (příloha A.6 k žalobě). V tomto dopise byl posledně uvedený toho názoru, že provádění čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu se od září 2017 změnilo, neboť měl za to, že legitimní očekávání zaměstnanců by mělo být v co největším možném rozsahu respektováno a že podmínky tohoto uplatňování by neměly být měněny se zpětnou účinností.

44      Komise vyvrací argumenty žalobce a navrhuje, aby byl třetí žalobní důvod zamítnut.

45      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zásada ochrany legitimního očekávání, která patří mezi základní zásady unijního práva (viz rozsudek ze dne 5. května 1981, Dürbeck, 112/80, EU:C:1981:94, bod 48 a citovaná judikatura), znamená, že každý úředník nebo zaměstnanec má právo se domáhat této zásady, pokud se nachází v situaci, ze které vyplývá, že útvar unijní administrativy tím, že mu poskytl konkrétní ujištění, u něj vyvolal podloženou naději (viz rozsudek ze dne 16. prosince 2010, Kahla Thüringen Porzellan v. Komise, C‑537/08 P, EU:C:2010:769, bod 63 a citovaná judikatura).

46      Podle ustálené judikatury předpokládá oprávnění dožadovat se ochrany legitimního očekávání současné splnění tří podmínek. Zaprvé je třeba, aby byla zúčastněné osobě administrativou poskytnuta konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění vyplývající z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Zadruhé musí být tato ujištění schopna vyvolat legitimní očekávání u toho, komu jsou určena. A zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu s platnými normami (viz rozsudek ze dne 27. ledna 2016, Montagut Viladot v. Komise, T‑696/14 P, EU:T:2016:30, bod 43 a citovaná judikatura).

47      V projednávaném případě je zaprvé, pokud jde o interní sdělení Europolu ze dne 16. července 2014 uvedené v příloze A.7 k žalobě, třeba uvést, že není zpochybňováno, že toto sdělení, podepsané zaměstnancem Europolu spadajícím pod službu „G 14 Public Relations & Events“ („G 14 vztahy s veřejností a společenské akce“), bylo jménem Europolu zasláno e-mailem všem dočasným a smluvním zaměstnancům ve službě Europolu, ke kterým žalobce k uvedenému datu patřil.

48      Je však třeba konstatovat, že interní sdělení Europolu ze dne 16. července 2014 nemůže ve vztahu k žalobci vyvolat podloženou naději, která mu umožňuje domáhat se ochrany legitimního očekávání. Toto sdělení může totiž jen těžko poskytnout konkrétní, nepodmíněná a – ještě méně – shodující se ujištění. Uvedené sdělení se nezdá být ani zcela důvěryhodným zdrojem. Zdá se spíše, že bylo zasláno na návrh dotyčné soukromé pojišťovny, jak vyplývá z několika jeho pasáží, jako je tučně zvýrazněná pasáž uvádějící výraz „byli jsme informováni [dotyčnou soukromou pojišťovnou], že“, z pasáže uvedené níže uvádějící výraz „rádi bychom upozornili na skutečnost [že soukromá pojišťovna] mi za účelem sdělení této zprávy všem stávajícím a potenciálním zákazníkům sdělila, že“ a konečně pasáže uvedené na úplném konci sdělení navrhující kontaktovat dotyčnou soukromou pojišťovnu, jejíž elektronická adresa byla uvedena, přímo v případě otázek spojených s tímto sdělením. Žalobce navíc nemohl nevědět, že měsíční platba v minimální výši 50 eur nemůže vytvořit podmínky pro získání přiměřeného důchodového nároku, což kromě toho potvrzuje skutečnost, že považoval za nutné doplnit původní platby druhou smlouvou uzavřenou v roce 2014. Jeho naděje, že bude moci získat odchodné, se mu tedy nemohla jevit jako „podložená“.

49      Kromě toho je třeba rovněž uvést, že případná ujištění poskytnutá v interním sdělení Europolu ze dne 16. července 2014 nejsou v souladu s normami použitelnými na dotyčného zaměstnance. Z úvah uvedených v rámci prvního žalobního důvodu totiž vyplývá, že případná ujištění obdržená žalobcem ohledně vyplacení odchodného nebyla každopádně v souladu ani s literou ani s duchem čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žalobce se nemůže účinně domáhat jiného výsledku, než je výsledek vyplývající z použití tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2018, Winkler v. Komise, T‑369/17, nezveřejněný, EU:T:2018:334, bod 71).

50      Zadruhé, pokud jde o PowerPointovou prezentaci dotyčné soukromé pojišťovny ze dne 30. srpna 2010, je třeba konstatovat, že třebaže se konala před pracovníky Europolu v jejích prostorách, nepochází z oprávněného a věrohodného zdroje. K tomu, aby bylo možno se dovolávat ochrany legitimního očekávání, musela by údajná ujištění dotčené osobě poskytnout přinejmenším administrativa Unie. Tak tomu však v případě uvedené prezentace není, takže nemohla u žalobce vyvolat podloženou naději ve smyslu výše uvedené judikatury.

51      Zatřetí, pokud jde o další korespondenci mezi Europolem a dotčenou soukromou pojišťovnou v období od dubna do července 2010, která je obsahem příloh A.10 a A.11 k žalobě, je třeba konstatovat, že tato korespondence nebyla určena žalobci, takže u něj nemohla vyvolat legitimní očekávání. Žalobce totiž nebyl adresátem uvedené korespondence, která spočívala ve výměně e-mailových zpráv mezi zaměstnanci Europolu pověřenými agendou nároků na důchod a odpovědnými osobami dotyčné soukromé pojišťovny. V každém případě je třeba konstatovat, že žalobce neprokázal, že o dotčené korespondenci věděl již před vydáním napadeného rozhodnutí.

52      Začtvrté, pokud jde o dopis výkonného ředitele Europolu ze dne 26. února 2018 uvedeného v příloze A.6 k žalobě, tento dopis nemohl u žalobce vyvolat podloženou naději, že bude moci získat požadované odchodné. Uvedený dopis se totiž objevil až po přijetí napadeného rozhodnutí a nepochází v projednávaném případě od oprávněného a spolehlivého zdroje, nýbrž od nadřízeného žalobce, který se obrací na kompetentní osoby v rámci Komise, které aplikují ustanovení čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, tedy především ředitele PMO a generálního ředitele GŘ „Lidské zdroje a bezpečnost“.

53      Z toho plyne, že třetí žalobní důvod vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání musí být zamítnut.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí

54      Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo zásadu řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí.

55      Zaprvé má žalobce za to, že kdyby byl správně vyslechnut, napadené rozhodnutí by bylo odlišné. Mohl by totiž zejména vysvětlit, že obdržel ujištění, že měsíční příspěvek ve výši 50 eur do soukromého systému důchodového pojištění stačilo k získání odchodného.

56      Zadruhé žalobce vytýká PMO, že znění sdělení o způsobu uplatňování čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu z listopadu 2017 určené zaměstnancům Europolu nezaslal bývalým zaměstnancům Europolu, ke kterým patří. Mimoto odmítnutí poskytnout žalobci důvod, proč tak neučinil, představuje další důkaz o porušení zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí.

57      Zatřetí je nesplnění povinnosti jednat s náležitou péčí podle něj prokázáno tím, že PMO v napadeném rozhodnutí vůbec neurčil nárok žalobce na garantovaný důchod nebo jakýkoli jiný příjem, na který má nárok v důchodovém věku. Toto nesplnění povinnosti podle něj kromě jiného vyplývá z rozhodnutí o odmítnutí přiznat odchodné, které Komise přijala dne 30. dubna 2018 ohledně jiného bývalého zaměstnance Europolu, které je z textového hlediska takřka totožné s rozhodnutím týkajícím se žalobce, v němž podle něj ale Komise jasně připustila, že tento zaměstnanec bude pobírat vnitrostátní důchod.

58      Začtvrté žalobce vytýká PMO, že jej o odmítnutí přiznání odchodného – na základě podmínek, které však v dobré víře splňoval – informoval až dne 5. října 2017, tedy když platnost jeho smlouvy již vypršela. I kdyby se však k tomuto datu rozhodl dodržovat nové požadavky PMO, nebylo možné, aby byla jeho osobní situace napravena se zpětnou účinností.

59      Komise vyvrací argumenty žalobce a navrhuje, aby byl čtvrtý žalobní důvod zamítnut.

60      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury povinnost jednat s náležitou péčí odráží vyváženost vzájemných práv a povinností ve vztazích mezi orgánem veřejné správy a jeho zaměstnanci. Tato rovnováha znamená zejména to, že pokud orgán rozhoduje o situaci úředníka, vezme v úvahu veškeré skutečnosti, které by mohly ovlivnit jeho rozhodnutí, a že přitom zohlední nejen zájem služby, ale rovněž zájem dotčeného úředníka Tato posledně uvedená povinnost je uložena administrativě rovněž zásadou řádné správy zakotvené v článku 41 Listiny základních práv (viz rozsudek ze dne 13. prosince 2018, UP v Komise, T‑706/17, nezveřejněný, EU:T:2018:924, bod 59 a citovaná judikatura).

61      Ochrana práv a zájmů úředníků je však vždy omezena dodržováním platných právních norem (viz rozsudek ze dne 5. prosince 2006, Angelidis v. Parlament, T‑416/03, EU:T:2006:375, bod 117 a citovaná judikatura).

62      Z toho vyplývá, že se žalobce nemůže účinně dovolávat zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí k tomu, aby se vyhnul povinnosti dodržovat ustanovení čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu. Z přezkumu prvního žalobního důvodu přitom vyplývá, že Komise právem založila napadené rozhodnutí na uvedených ustanoveních.

63      Kromě toho, pokud jde o argumenty předložené žalobcem v rámci čtvrtého žalobního důvodu, je třeba odpovědět následovně.

64      Zaprvé je třeba konstatovat, že administrativní postup v rámci Komise byl v plném rozsahu a řádně dodržen. Žalobce totiž nejprve podal žádost o odchodné na základě čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu. V tomto ohledu měl žalobce možnost poskytnout veškeré informace, které považoval za užitečné. Následně vydal PMO v souladu s čl. 90 odst. 1 služebního řádu rozhodnutí na základě všech skutečností sdělených žalobcem. Žalobce poté podal na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu stížnost k OOUPS, ve které mohl vysvětlit důvody, proč měl za to, že může získat uvedené odchodné, a předložit rovněž všechny informace, které považoval za užitečné. Nakonec Komise přijala rozhodnutí s přihlédnutím k souboru informací, které pro toto rozhodnutí mohly být určující, zejména k těm, které žalobce poskytl v rámci tohoto řízení. Žalobce tudíž nemůže Komisi vytýkat, že nebyl řádně vyslechnut.

65      Zadruhé je třeba konstatovat, že sdělení z listopadu 2017 týkající se způsobu uplatňování čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu zaslala PMO Europolu za tím účelem, aby ho Europol předal dotyčným osobám. Europol následně zaslal toto sdělení svým zaměstnancům ve funkci. Je třeba uvést, že Komise nebyla povinna zaslat uvedené sdělení bývalým zaměstnancům, kteří definitivně ukončili svůj poměr, jelikož by to nijak nezměnilo jejich situaci. Ze stejných důvodů nebyla Komise ani povinna poskytnout žalobci důvod, proč nebylo výše uvedené sdělení zasláno bývalým zaměstnancům Europolu. V každém případě je třeba zdůraznit, že toto administrativní chování není takové povahy, aby se dotklo legality napadeného rozhodnutí, které bylo přijato před uvedeným sdělením a v souladu s ustanoveními čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, jak vyplývá z přezkumu prvního žalobního důvodu. Žalobce se tedy v tomto ohledu nemůže dovolávat případného porušení zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí.

66      Zatřetí, pokud jde o údajné nesplnění povinnosti jednat s náležitou péčí, je třeba konstatovat, že žalobce neprokazuje, že Komise nezohlednila všechny relevantní skutečnosti, které mohly ovlivnit její rozhodnutí. Stejně tak žalobce neprokázal, že Komise při vyřizování jeho žádosti o odchodné nezohlednila jeho zájmy. V každém případě je třeba konstatovat, že Komise vydala rozhodnutí na základě souboru relevantních informací, které pro toto rozhodnutí mohly být určující, přičemž dbala na ochranu zájmu služby a zájmu žalobce. Proto žalobce nemůže Komisi vytýkat, že nesplnila povinnost jednat s náležitou péčí.

67      Začtvrté, co se týče výtky žalobce, podle níž mu bylo odmítnutí přiznání odchodného sděleno až poté, co skončil jeho poměr k Europolu, je třeba uvést, že Komise nemohla učinit jinak a že jí v tomto ohledu nelze vytýkat žádné pochybení. Komise se totiž dozvěděla o osobní situaci žalobce, tedy jeho účasti na smlouvě o soukromém pojištění s omezenými platbami od doby převzetí služebních povinností v roce 2010, až když žalobce dne 19. června 2017 podal žádost o odchodné na základě čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu. V tomto ohledu je třeba, podobně jako činí Komise, zdůraznit, že žalobce neutrpěl žádnou újmu, jelikož příspěvky zaplacené do DSEU budou moci být převedeny do důchodového systému žalobce na základě čl. 12 odst. 1 písm. b) přílohy VIII služebního řádu. Z toho vyplývá, že tato výtka musí být zamítnuta.

68      V důsledku toho musí být čtvrtý žalobní důvod vycházející z porušení zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí zamítnut, a tudíž i návrhová žádání směřující ke zrušení v plném rozsahu.

 K návrhovým žádáním směřujícím na náhradu újmy

69      Žalobce navrhuje, aby Tribunál uložil Komisi náhradu majetkové a nemajetkové újmy, která mu byla způsobena protiprávnostmi uvedenými v návrhových žádáních projednávané žaloby směřujících ke zrušení napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu žalobce požaduje zaplacení jednak částky 42 737 eur jako náhrady majetkové újmy, a jednak částky 10 000 eur, vyčíslené předběžně ex æquo et bono, jako náhrady nemajetkové újmy.

70      Pokud jde konkrétně o majetkovou újmu, žalobce tvrdí, že musí být v zásadě napravena zrušením napadeného rozhodnutí a použitím čl. 12 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu. Za předpokladu, že by toto ustanovení nebylo použitelné, což žalobce zpochybňuje, spočívá uvedená újma v nemožnosti přístupu k jeho finančním prostředkům u dotyčné soukromé pojišťovny nebo v rámci DSEU, tedy částky 213 687 eur představující pojistně matematickou protihodnotu jeho nároků na důchod nabytých v posledně uvedeném systému. Vzhledem k tomu, že žalobce zamýšlí tuto částku soukromě investovat před tím, než dosáhne důchodového věku, je jeho materiální újma tvořena procentním podílem uvedené částky. Jelikož soukromé investice žalobce přinášejí v průměru roční výnos od 15 do 25 % v jeho prospěch, mohla by jeho roční ztráta obnášet přibližně 20 % z částky 213 687 eur, tedy 42 737 eur.

71      Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce tvrdí, že tato spočívá v opakujícím se nespravedlivém zacházení, které ho stresovalo, což se projevilo množstvím probdělých nocí a pocitem beznaděje. Nejistota, kterou žalobce pociťoval, přestože byla pravidla jasná, stejně jako předchozí a opakovaná pozice Europolu a PMO, byla zdrojem hlubokého pocitu nespravedlnosti. Vzhledem k tomu, že se žalobce nemohl plně soustředit na hledání nového zaměstnání po ukončení smlouvy s Europolem, ocitl se poprvé bez zaměstnání, což zhoršilo jeho nemajetkovou újmu. Tato nemajetková újma byla v konečném důsledku předběžně stanovena ex aequo et bono na 10 000 eur.

72      Komise vyvrací argumenty žalobce a navrhuje, aby byl návrh na náhradu újmy zamítnut.

73      V tomto ohledu, podle ustálené judikatury v oblasti veřejné služby, pokud návrh na náhradu újmy úzce souvisí s návrhem na zrušení, zamítnutí posledně uvedeného návrhu jako nepřípustného nebo neopodstatněného způsobuje rovněž zamítnutí návrhu na náhradu újmy (viz rozsudek ze dne 30. září 2003, Martínez Valls v. Parlament, T‑214/02, EU:T:2003:254, bod 43 a citovaná judikatura).

74      V projednávané věci návrhová žádání směřující k náhradě újmy úzce souvisí s návrhovými žádáními směřujícími ke zrušení.

75      Vzhledem k tomu, že návrhová žádání směřující ke zrušení byla zamítnuta, musí být zamítnuta i návrhová žádání znějící na náhradu újmy.

76      Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

77      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedenému náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Peeterovi Palovi se ukládá náhrada nákladů řízení.

Schalin

Berke

Costeira

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 16. října 2019

Podpisy.


*      Jednací jazyk: angličtina.