ROZSUDEK SOUDU (druhého senátu)
14. února 2006 (*)
„Veřejné zakázky – Zadávací řízení Společenství – Získání technické pomoci pro vypracování krátkodobé expertizy k výlučnému užitku třetích zemí, které mají prospěch z vnější pomoci Evropské komise – Zamítnutí nabídek“
Ve spojených věcech T‑376/05 a T‑383/05,
TEA-CEGOS, SA, se sídlem v Madridu (Španělsko),
Services techniques globaux (STG) SA, se sídlem v Bruselu (Belgie),
zastoupené G. Vandersandenem a L. Levi, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑376/05,
GHK Consulting Ltd, se sídlem v Londýně (Spojené království), zastoupená M. Dittmerem a J.-E. Svenssonem, advokáty,
žalobkyně ve věci T‑383/05,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené M. Wilderspinem a G. Boudot, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,
žalované,
jejímž předmětem je žádost o zrušení jednak rozhodnutí Komise ze dne 12. října 2005, kterým se zamítají nabídky předložené žalobkyněmi v rámci zadávacího řízení označeného „Europe Aid/119860/C/SV/multi-Lot 7“, a jednak jakéhokoli jiného rozhodnutí přijatého Komisí v rámci téhož zadávacího řízení v návaznosti na rozhodnutí ze dne 12. října 2005,
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (druhý senát),
ve složení J. Pirrung, předseda, N. J. Forwood a S. Papasavvas, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 12. ledna 2006,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Zadávání veřejných zakázek na služby Komise v rámci jejích vnějších akcí podléhá ustanovením druhé části hlavy IV nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74, dále jen „finanční nařízení“), jakož i ustanovením druhé části hlavy III nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech finančního nařízení (Úř. věst. L 357, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 145, dále jen „prováděcí pravidla“).
2 Podle článku 94 finančního nařízení, převzatého v bodě 2.3.3 Praktického průvodce smluvními řízeními financovanými ze souhrnného rozpočtu Evropských společenství v rámci vnějších akcí (dále jen „Praktický průvodce“):
„Zakázky nelze udělit zájemcům a uchazečům, kteří při zadávání zakázky
a) jsou ve střetu zájmů;
b) předložili nesprávné prohlášení při poskytování informací požadovaných zadavatelem jako podmínka pro účast na veřejné zakázce nebo tyto informace nepředložili.“
3 Podle čl. 146 odst. 3 prováděcích pravidel:
„Žádosti o účast a nabídky, které nesplňují všechny základní požadavky uvedené v zadávací dokumentaci nebo které nesplňují zvláštní požadavky, které jsou v nich uvedeny, jsou vyloučeny.
Hodnotící výbor však může v souvislosti s kritérii vyloučení a výběru vyzvat zájemce nebo uchazeče o doplnění nebo vyjasnění předložených podkladů ve lhůtě, kterou stanoví.“
4 Článek 13 vyhlášení zakázky zveřejněného v rámci zadávacího řízení označeného „EuropeAid/119860/C/SV/multi-Lot 7“, týkající se kolektivní rámcové smlouvy pro získání technické pomoci pro vypracování krátkodobé expertizy k výlučnému užitku třetích zemí, které mají prospěch z vnější pomoci Evropské komise (dále jen „zadávací řízení“) uváděl, že fyzická nebo právnická osoba (včetně právnických osob v rámci stejné právní skupiny), ať už je forma účasti jakákoli (jako individuální právní subjekt nebo vedoucí či partner konsorcia, které podává přihlášku), nemůže podat více než jednu přihlášku na jednu položku. V případě, že fyzická nebo právnická osoba (včetně právnických osob v rámci stejné právní skupiny) podá více než jednu přihlášku na jednu položku, všechny přihlášky, na kterých se tato osoba (a právnické osoby v rámci stejné právní skupiny) podílela, budou vyloučeny.
5 V prohlášení, které měli vyplnit zájemci a uchazeči, byla zejména uvedena jejich povinnost uvést, zda jsou, či nejsou součástí „právní skupiny nebo sítě“.
6 Článek 14 pokynů pro uchazeče uváděl, že každý uchazeč, který bude vybrán, o tom bude písemně informován. Stanovil krom toho, že před tím, než smluvní orgán podepíše rámcovou smlouvu s vybraným uchazečem, musí vybraný uchazeč předložit další dokumenty za účelem prokázání pravdivosti svých prohlášení. Pokud by uchazeč nebyl schopen předložit požadované dokumenty ve lhůtě patnácti kalendářních dnů následujících po oznámení zadání zakázky nebo pokud by se projevilo, že poskytl nesprávné informace, bylo stanoveno, že zadání zakázky bude považováno za neplatné od počátku. V takovém případě mohl smluvní orgán zadat rámcovou smlouvu jinému uchazeči nebo zadávací řízení zrušit.
7 Článek 16 pokynů pro uchazeče stanovil, že uchazeči, kteří by měli za to, že se jedná o omyl nebo nesrovnalost v průběhu zadávacího řízení, můžou podat stížnost, přičemž příslušný orgán musí na tuto stížnost odpovědět do 90 dnů.
Skutečnosti předcházející sporu
8 Komise vyhlášením zakázky ze dne 9. července 2004 zveřejněným v Úředním věstníku Evropské unie (Úř. věst. 2004, S 132) zahájila zadávací řízení.
9 Konsorcium TEA-CEGOS (dále jen „TEA-CEGOS Consortium“) vyjádřilo přání účastnit se zadávacího řízení. TEA-CEGOS, SA byla vybrána jako vedoucí uvedeného konsorcia za účelem účasti posledně uvedeného na zadávacím řízení. Services techniques globaux (STG) SA je rovněž členem TEA-CEGOS Consortium a poskytuje mu služby v oblasti technického a finančního řízení.
10 V průběhu fáze podávání přihlášek a v souladu s požadavky vyhlášení zakázky učinili různí členové TEA-CEGOS Consortium prohlášení, podle kterého se nenacházejí v žádné ze situací pro vyloučení, které jsou uvedeny v oddílu 2.3.3 Praktického průvodce. Dne 18. srpna 2004 Danish Institute for Human Rights (dále jen „DIHR“), člen TEA-CEGOS Consortium zaslal Komisi dokument, ve kterém bylo uvedeno, že DIHR má vlastní správní radu, avšak že je součástí širší struktury, Danish Centre for International Studies and Human Rights (dále jen „Centre“) a jeho partnerem je Danish Institute for International Studies (dále jen „DIIS“), institut založený dánským zákonem ze dne 6. června 2002, který rovněž založil Centre a DIHR.
11 GHK Consulting Ltd, společnost anglického práva, je součástí konsorcia, které sdružuje různé entity (dále jen „GHK Consortium“), z nichž jednou je DIIS. GHK Consulting prostřednictvím své divize GHK International Ltd byla vybrána jako vedoucí GHK Consortium za účelem zadávacího řízení. Dne 29. září 2004, v průběhu návrhu uchazečů DIIS učinila prohlášení, že není součástí skupiny nebo sítě.
12 Elektronickou poštou ze dne 17. prosince 2004 a dopisem ze dne 31. prosince 2004 byla TEA-CEGOS Consortium vyzvána, aby se zúčastnila zadávacího řízení pro položku č. 7. DIHR v průběhu této etapy zadávacího řízení opět uvedla, že je součástí širší struktury, Centre, která zahrnuje jiný ústav, DIIS. GHK Consortium byla rovněž připuštěna k podání nabídky pro položku č. 7.
13 Dopisy ze dne 20. května 2005 se TEA-CEGOS a GHK International dozvěděly, že nabídky konsorcií, jichž jsou součástí, byly vybrány pro položku č. 7. Uvedené dopisy uváděly, že smlouvy budou zaslány konsorciím k podpisu s výhradou podmínky, že doloží, že se nenacházejí v žádné ze situací pro vyloučení, které jsou uvedené v oddílu 2.3.3 Praktického průvodce. Žalobkyně Komisi zaslaly dokumenty, které v tomto ohledu považovaly za relevantní.
14 Faxem ze dne 22. června 2005 Komise požádala TEA-CEGOS, aby objasnila vztah, který pojí DIHR k Centre, jakož i její případnou autonomii vůči posledně jmenované a rovněž požádala GHK International, aby jí poskytla vysvětlení, pokud jde o právní statut DIIS.
15 Dne 23. června 2005 zaslala TEA-CEGOS Consortium Komisi dopis DIHR, vysvětlující její fungování. Dne 24. června 2005 GHK International předala Komisi faxem vysvětlení týkající se DIIS.
16 TEA-CEGOS Consortium, v odpovědi na novou telefonickou žádost Komise dne 27. června 2005 a za účelem získání dalších podrobností, tentýž den zaslala Komisi kopii dánského zákona ze dne 6. června 2002, kterým se zakládá Centre, spolu s memorandem uvádějícím relevantní skutečnosti uvedeného zákona a vztah mezi Centre a DIHR, jakož i dopis vedoucího správy Centre.
17 Dne 14. července 2005 TEA-CEGOS Consortium rovněž Komisi zaslala prohlášení dánského Ministerstva zahraničních věcí, ve kterém ministerstvo uvádělo, že DIHR a DIIS jsou autonomní subjekty uvnitř Centre.
18 Dopisy ze dne 18. července 2005 (dále jen „rozhodnutí ze dne 18. července 2005“) Komise informovala TEA-CEGOS Consortium a GHK Consortium, že její rozhodnutí vybrat jejich nabídky byla založena na nesprávných informacích, které jí byly poskytnuty v průběhu zadávacího řízení a že ve světle nových skutečností musí být jejich přihláška a jejich nabídka zamítnuty.
19 Dne 22. a 25. července 2005 TEA-CEGOS Consortium u Komise uplatnila, že DIHR a DIIS nemohou být považovány za součást téže právní skupiny ve smyslu článku 13 vyhlášení zakázky, přičemž uvádí, že od počátku zadávacího řízení uváděla, že DIHR je součástí struktury Centre. Dne 27. července 2005 Komise potvrdila přijetí dopisu ze dne 22. července, přičemž uvedla, že jeho obsah bude podrobně přezkoumán.
20 Dne 25. července 2005 byl na stránce EuropeAid zveřejněný seznam uchazečů vybraných pro položku č. 7 pozměněn tak, že již tato dvě konsorcia neuváděl.
21 Dne 8. září 2005 se TEA-CEGOS a STG obrátily na Komisi, aby oznámily protiprávnosti, kterými byla dle jejich názoru stižena rozhodnutí ze dne 18. července 2005, přičemž v důsledku toho vyzývaly, aby se těmito rozhodnutími v co nejkratší lhůtě znovu zabývala. Dopisem ze dne 13. září 2005 jim Komise sdělila, že právě probíhá přezkum a že Centre zaslala řadu dotazů a požádala ji, aby předložila dokumenty, které by mohly doložit odpovědi, které Centre dává.
22 Dne 14. září 2005 TEA-CEGOS a STG zopakovaly své přání získat urychleně odpověď, pokud jde o konečné stanovisko, které Komise zaujme. Dne 21. září 2005 jim Komise oznámila, že očekává nezbytné informace od Centre, aby se mohla vyslovit o dalším průběhu řízení, přičemž se zavázala, že jim co nejdříve oznámí rozhodnutí, které přijme.
23 Elektronickou poštou ze dne 23. září 2005 a faxem ze dne 26. září 2005 Centre odpověděla na otázky Komise, přičemž jí rovněž zaslala řadu dokumentů směřujících k podložení odpovědí Centre. Dne 26. září 2005 GHK International Komisi doručila dopis podporující odpovědi poskytnuté Centre.
24 Dne 27. září 2005 a dne 5. října 2005 TEA-CEGOS a STG zaslaly Komisi dva dopisy, ve kterých byla zejména zdůrazněna nezávislost těchto dvou ústavů. Zdůrazňují v nich skutečnost, že jediné důvody, ze kterých mohla být rozhodnutí o zadání zrušena, byly důvody uvedené článkem 14 pokynů uchazečům, které odkazovaly na bod 2.3.3 Praktického průvodce. Dodávaly, že TEA-CEGOS Consortium nebyla odpovědná za žádné nepředložení informace a nepředložila žádné nesprávné prohlášení.
25 Dne 11. října 2005 TEA-CEGOS a STG požádaly Komisi, aby jim sdělila, zda zaujala konečné stanovisko, pokud jde o zadávací řízení, přičemž ji vyzvaly, aby neuzavřela smlouvy v návaznosti na rozhodnutí o zadání, která přijme. Komise jim sdělila, že právě přijímá rozhodnutí.
26 Dvěma rozhodnutími zaslanými dne 12. října 2005 jednak TEA-CEGOS Consortium a jednak GHK Consortium Komise potvrdila rozhodnutí ze dne 18. července 2005 a zamítla nabídky uvedených konsorcií (dále jen „napadená rozhodnutí“).
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
27 Návrhem podaným kanceláři Soudu dne 13. října 2005 TEA-CEGOS a STG podaly žalobu ve věci T‑376/05.
28 Samostatným podáním zapsaným v kanceláři Soudu dne 14. října 2005 TEA-CEGOS a STG podaly návrh na předběžné opatření směřující k získání odkladu výkonu jednak napadeného rozhodnutí v této věci, a jednak jakéhokoli dalšího rozhodnutí přijatého Komisí v rámci téhož zadávacího řízení v návaznosti na uvedené rozhodnutí. Usnesením předsedy Soudu ze dne 14. října 2005 bylo Komisi nařízeno přerušit zadávací řízení označené „EuropeAid/119860/C/SV/multi-Lot 7“ až do vydání usnesení, kterým se konečně rozhoduje o návrhu na předběžné opatření. Z důvodu dohody uzavřené mezi účastníky řízení dne 26. října 2005 s ohledem na návrh soudce rozhodujícího o předběžném opatření na smírné ujednání, bylo výše uvedené usnesení ze dne 14. října 2005 zrušeno usnesením předsedy Soudu ze dne 13. prosince 2005. Usnesením předsedy Soudu ze dne 11. ledna 2006 byl návrh TEA-CEGOS a STG na předběžné opatření vyškrtnut z rejstříku Soudu, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení bylo vyhrazeno pozdějšímu rozhodnutí.
29 Návrhem podaným kanceláři Soudu dne 20. října 2005 GHK Consulting podala žalobu ve věci T‑383/05, přičemž podala návrh, aby bylo o věci rozhodnuto ve zrychleném řízení podle článku 76a jednacího řádu Soudu. Dne 7. listopadu 2005 Komise vyjádřila s tímto návrhem souhlas.
30 Samostatným podáním zapsaným v kanceláři Soudu dne 20. října 2005 GHK Consulting podala návrh na předběžné opatření směřující k získání jednak odkladu výkonu rozhodnutí v této věci a všech rozhodnutí, které na něj navazují s ohledem na ostatní uchazeče, a jednak k tomu, aby Soud nařídil předběžné opatření k přerušení účinnosti uvedených rozhodnutí. Dopisem podaným kanceláři Soudu dne 16. prosince 2005 GHK Consulting oznámila Soudu, v souladu s článkem 99 jednacího řádu, že bere zpět svůj návrh na předběžné opatření. Usnesením předsedy Soudu ze dne 11. ledna 2006 byl návrh na předběžné opatření podaný GHK Consulting vyškrtnut z rejstříku Soudu, přičemž rozhodnutí o nákladech řízení bylo vyhrazeno pozdějšímu rozhodnutí.
31 Dopisem podaným kanceláři Soudu dne 20. října 2005 GHK Consulting podala návrh na společné projednání věcí T‑376/05 a T‑383/05. Komise, jakož i TEA-CEGOS a STG dne 28. října 2005, respektive 8. listopadu 2005, uvedly, že vůči tomuto společnému projednání věcí nemají námitky.
32 Dopisem podaným kanceláři Soudu dne 31. října 2005 GHK Consulting podala žádost o změnu jednacího jazyka, aby tímto jazykem byla francouzština, přičemž si však vyhradila právo používat v případě potřeby v rámci písemné a ústní části řízení angličtinu. Dne 7. listopadu 2005 Komise uvedla, že nemá námitky, co se týče změny navrženého jazyka.
33 Dopisem podaným kanceláři Soudu dne 3. listopadu 2005, TEA-CEGOS, STG a GHK Consulting podaly žádost, aby jim bylo umožněno založit do spisu, v rámci žaloby ve věci, hlavní dokumenty vyžádané předsedou Soudu v průběhu jednání o předběžném opatření. Dne 4. listopadu 2005 předseda druhého senátu Soudu této žádosti vyhověl pod podmínkou, že uvedené dokumenty budou zaslány kanceláři Soudu v anglickém jazyce nejpozději dne 1. prosince 2005.
34 Dne 8. listopadu 2005 druhý senát Soudu rozhodl vyhovět jednak návrhu na zrychlené řízení ve věci T‑383/05, a jednak žádosti o změnu jednacího jazyka požadované GHK Consulting.
35 Usnesením předsedy druhého senátu Soudu ze dne 10. listopadu 2005 bylo nařízeno společné projednání věcí T‑376/05 a T‑383/05 pro účely písemné části řízení, ústní části řízení a rozsudku.
36 Dopisem podaným kanceláři Soudu dne 30. listopadu 2005 Komise podala návrh, aby byla věc T‑376/05 rozhodnuta ve zrychleném řízení podle článku 76a jednacího řádu. Dne 1. prosince 2005 TEA-CEGOS a STG vyjádřily s uvedeným návrhem souhlas. Dne 6. prosince 2005 druhý senát Soudu rozhodl vyhovět návrhu na projednání věci T‑376/05 ve zrychleném řízení.
37 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud rozhodl o zahájení ústní části řízení. Na jednání dne 12. ledna 2006 byly vyslechnuty řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu.
38 Žalobkyně navrhují, aby Soud:
– zrušil napadená rozhodnutí;
– zrušil jakékoli jiné rozhodnutí přijaté Komisí v rámci zadávacího řízení v návaznosti na napadená rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
39 Komise navrhuje, aby Soud:
– zamítl žaloby;
– uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
40 Žalobkyně ve věci T‑376/05 uvádějí čtyři žalobní důvody na podporu svých žalob. Prvním žalobním důvodem žalobkyně uplatňují, že Komise porušila jednak článek 13 vyhlášení zakázky a jednak článek 14 pokynů uchazečům. Druhým žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že Komise nesplnila svou povinnost odůvodnění, jakož i zásadu právní jistoty, přičemž se dle nich dopustila zjevně nesprávného posouzení, pokud jde o použití článku 13 vyhlášení zakázky. Třetím žalobním důvodem žalobkyně Komisi vytýkají, že porušila zásadu řádné správy a nesplnila svoji povinnost řádné péče. Konečně čtvrtým žalobním důvodem žalobkyně uplatňují, že Komise porušila zásadu legitimního očekávání. Vzhledem k tomu, že druhý žalobní důvod široce podmiňuje rozhodnutí ohledně ostatních žalobních důvodů, je třeba jej zkoumat v první řadě.
41 Žalobkyně ve věci T‑383/05 uvádí jediný žalobní důvod vycházející z porušení článku 13 vyhlášení zakázky, takže tento žalobní důvod bude analyzován v rámci výše uvedeného druhého žalobního důvodu.
K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti odůvodnění, zjevně nesprávného posouzení a porušení zásady právní jistoty
Argumenty účastníků řízení
42 TEA-CEGOS a STG zdůrazňují, že článek 13 vyhlášení zakázky vylučuje podání přihlášky „fyzické osoby nebo právnické osoby“, která podá více nabídek na jednu položku, včetně „právnických osob v rámci stejné právní skupiny“. Právo Společenství nebo dokumenty poskytnuté v rámci zadávacího řízení však nepodávají žádnou definici pojmu „právní skupina“. V nepřítomnosti takové definice má GHK Consulting za to, že k vyloučení nabídky, tak jak je stanoveno v článku 13 vyhlášení zakázky, může dojít pouze v případě, kdy jsou subjekty součástí téže skupiny, tedy pokud jsou kontrolovány společnou mateřskou společností nebo pokud nad sebou vykonávají kontrolu navzájem. GHK Consulting však uplatňuje, že DIHR a DIIS jsou v projednávané věci nezávislé, že mají každá vlastní stanovy a mají každá specifický cíl, přičemž Centre byla založena za účelem usnadnění správy těchto dvou ústavů. Společné je pouze řízení jejich správních služeb v rozsahu, ve kterém jsou řízeny Centre, která dostává odměnu, jako protiplnění za takto poskytnuté služby. Krom toho TEA-CEGOS a STG uplatňují, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že opomenula zohlednit to, že každý ústav disponuje vlastním majetkem.
43 TEA-CEGOS a STG mají za to, že Komise pozměnila výklad, který dává pojmu „právní skupina“, neboť v rozhodnutích ze dne 18. července 2005 poprvé prohlásila, že kritérium nezávislosti již není relevantní a že postačuje, že DIHR je součástí struktury Centre, což je přístup, který byl potvrzen v napadených rozhodnutích, čímž je porušena zásada právní jistoty.
44 TEA-CEGOS a STG uvádějí, že cíl sledovaný článkem 13 vyhlášení zakázky spočívá ve vyhnutí se střetu zájmů mezi osobami, které by se ať již přímo či nepřímo mohly vícekrát ucházet o tutéž zakázku a nacházet se takto v pozici soutěžitele pro rámcovou smlouvu nebo následně pro specifické smlouvy. Pokud by takto DIHR a DIIS nebyly nezávislé vzhledem k Centre a musely získat předchozí souhlas Centre pro uzavření smlouvy, mohl by mezi nimi existovat střet zájmů. V projednávaných věcech mají TEA-CEGOS a STG za to, že chování každého subjektu může být přičítáno pouze jemu, a ne jiným subjektům tak, že Centre a tyto dva ústavy nemohou být jediným hospodářským subjektem (rozsudek Soudu ze dne 15. září 2005, DaimlerChrysler v. Komise, T‑325/01, Sb. rozh. s. II‑3319, body 218 a 219). Komise tedy nemůže mít za to tak, jak tomu je v projednávaných věcech, že skutečnost, že oba dva ústavy jsou součástí struktury Centre, je překážkou účinné hospodářské soutěži mezi nimi pro provedení rámcové smlouvy. V případě, že by analýza střetu zájmů nebyla požadována ustanoveními článku 13 vyhlášení zakázky, mají TEA-CEGOS a STG za to, že je třeba považovat tento článek za zjevně nepřiměřený a neodpovídající sledovanému cíli, a tedy zabránit střetu zájmů mezi uchazeči.
45 Komise uznává nepřítomnost definice pojmu „právní skupina“ v článku 13 vyhlášení zakázky. Tento pojem je však obecný a umožňuje pokrýt rozdílné situace, přičemž Komise odkazuje na posouzení in concreto za účelem rozhodnutí ohledně existence právní skupiny. Připomíná, že článek 13 vyhlášení zakázky přejímá obecnější ustanovení finančního nařízení, tedy článek 94 uvedeného nařízení, které výslovně stanoví vyloučení zájemců, kteří jsou ve střetu zájmů. Komise v projednávaných věcech uplatňuje, že skutečnost, že oba dva ústavy jsou součástí struktury Centre znesnadňuje účinnou soutěž mezi nimi, neboť tyto ústavy mají blízkou oblast expertizy a rozsah jejich způsobilosti se může překrývat. Článek 13 je navíc dostatečně jasný, když zakazuje příslušnost k téže právní skupině, čímž zavádí strukturální kritérium.
46 Co se týče tvrzení žalobkyň vycházejících z porušení zásady právní jistoty a porušení povinnosti odůvodnění, má Komise za to, že nejsou opodstatněny.
Závěry Soudu
47 Co se týče v první řadě vytýkané skutečnosti vycházející z nedostatku odůvodnění, je na místě konstatovat, že důvody, ze kterých Komise zamítla nabídky žalobkyň, jasně vyplývají z odůvodnění napadených rozhodnutí.
48 Podle ustálené judikatury závisí totiž dosah povinnosti odůvodnění na povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Z odůvodnění musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu tak, aby jednak dotčené osoby mohly rozpoznat důvody, které vedly k přijetí opatření, aby mohly chránit svá práva a ověřit, zda rozhodnutí je či není opodstatněno, a jednak soud Společenství mohl vykonávat svůj přezkum legality (rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Delacre a další v. Komise, C‑350/88, Recueil, s. I‑395, body 15 a 16, a rozsudek Soudu ze dne 9. dubna 2003, Forum des migrants v. Komise, T‑217/01, Recueil, s. II‑1563, bod 68).
49 Napadená rozhodnutí v projednávaných věcech výslovně zmiňují, že nabídky obou konsorcií porušily článek 13 vyhlášení zakázky v tom, že DIIS a DIHR jsou součástí téže právní skupiny, neboť skutečnosti, které Komisi umožnily učinit rozhodnutí v tomto smyslu, byly uvedeny v uvedených rozhodnutích. Krom toho je třeba zdůraznit, že napadená rozhodnutí byla přijata v důsledku podrobnějšího přezkumu vedeného Komisí až po vydání rozhodnutí ze dne 18. července 2005 a poté, co vyslechla žalobkyně. Žalobkyně tedy věděly o pochybách Komise ohledně povahy vztahu existujícího mezi těmito dvěma ústavy a Centre. Za těchto podmínek nemůže být tato vytýkaná skutečnost přijata.
50 Co se týče druhé vytýkané skutečnosti vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, kterým byla stižena napadená rozhodnutí, je třeba připomenout, že Komise má širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o skutečnosti, které mají být zohledněny za účelem přijetí rozhodnutí zadat zakázku v zadávacím řízení a že přezkum Soudu se musí omezit na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, jakož i věcné správnosti skutkových zjištění, neexistence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (rozsudky Soudu ze dne 24. února 2000, ADT Projekt v. Komise, T‑145/98, Recueil, s. II‑387, bod 147, a ze dne 26. února 2002, Esedra v. Komise, T‑169/00, Recueil, s. II‑609, bod 95).
51 Soud uvádí, že článek 13 vyhlášení zakázky zakazoval, aby se subjekty téže právní skupiny účastnily téhož zadávacího řízení například jakožto členové konsorcií, aby se předešlo riziku střetu zájmů nebo narušení soutěže mezi uchazeči. Z tohoto zákazu vyplývá, že respektování článku 13 vyhlášení zakázky podmiňovalo platnost nabídky, neboť je jasné, že Komise má širokou posuzovací pravomoc, aby vymezila jak obsah, tak i provádění pravidel použitelných na zadání zakázky v zadávacím řízení. Takže se tento článek použije i v případě, že by porušení uvedeného článku bylo zjištěno až v pokročilejším stadiu zadávacího řízení.
52 S ohledem na tyto úvahy je třeba v projednávaných věcech vymezit, zda se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že měla za to, že DIIS a DIHR jsou součástí téže právní skupiny. Za tímto účelem je třeba uvést, že v nepřítomnosti výslovné nebo judikaturou stanovené definice pojmu právní skupiny, která by stanovila kritéria takové skupiny, byla Komise povinna přezkoumat případ od případu s ohledem na všechny relevantní skutečnosti.
53 Za účelem zjištění existence právní skupiny v projednávané věci musela tedy Komise vymezit, zda dotčené subjekty byly strukturálně spojeny s Centre, neboť tato skutečnost by mohla vyvolat riziko střetu zájmů nebo narušení soutěže mezi uchazeči, přičemž se nicméně rozumí, že další faktory mohly podpořit analýzu strukturálních vazeb, jako jsou faktory týkající se stupně nezávislosti dotčených subjektů označené účastníky řízení za „funkční kritéria“.
54 V projednávaných věcech z napadených rozhodnutí vyplývá, že Komise zjistila, že DIIS a DIHR jsou právně součástí struktury Centre a náležejí takto k téže struktuře. Z dánského zákona ze dne 6. června 2002, jakož i ze stanov Centre a těchto dvou ústavů, takto vyvodila, že DIIS a DIHR, nejsou právně odlišnými subjekty od Centre a uvedla, že Centre zajišťuje zejména společnou správu těchto dvou ústavů, které byly ostatně zastoupeny ve správní radě Centre.
55 Co se zaprvé týče strukturální příslušnosti ústavů k Centre, ze spisu a konkrétněji z oddílu 1 pododdílu 2 stanov Centre skutečně vyplývá, že Centre se skládá ze dvou autonomních subjektů: DIIS a DIHR, přičemž tyto dva ústavy a Centre sdílejí téže prostory.
56 Co se týče správy těchto dvou ústavů, jak Komise uvedla v napadených rozhodnutích, článek 2 stanov Centre uvádí, že Centre „zajišťuje společnou správu financí, lidských zdrojů, řízení, společných služeb, jakož i knihovny společné oběma ústavům“. Správní služby jako jsou vyplácení platů a řízení fakturací, jsou takto zajištěny Centre, které od obou ústavů dostává specifickou odměnu jako protiplnění za poskytnuté služby, přičemž Centre je rovněž pověřena přijímáním plateb ve prospěch ústavů.
57 Ostatně, jak to Komise rovněž uvedla v napadených rozhodnutích, existuje vztah mezi ústavy a správní radou Centre, neboť někteří členové této správní rady jsou jmenováni DIIS a DIHR (oddíl 5 pododdíl 3 dánského zákona ze dne 6. června 2002). Výměna názorů týkající se obchodních strategií, které mají být prováděny oběma ústavy, se tedy může uskutečnit na této vysoké úrovni struktury. Tento vztah je posílen skutečností, která vyplývá rovněž ze spisu, že správní rada Centre jedná o operačních prognózách obou ústavů.
58 Z předchozího vyplývá, že tyto dva ústavy musí být považovány za strukturální součást téže právní skupiny. Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení v rámci použití článku 13 vyhlášení zakázky, neboť tato strukturální příslušnost je dostatečným ukazatelem rizika narušení soutěže mezi uchazeči, a také střetu zájmů. Krom toho je nutno konstatovat, že zohlednění skutečností vyplývajících z funkčního kritéria nezpochybňuje posouzení Komise v tomto ohledu.
59 Co se totiž zadruhé týče funkčního kritéria, tedy nezávislosti ústavů vůči Centre, Soud uvádí, že finanční autonomie ústavů je relativně omezená vlivem Centre. Jak totiž vyplývá ze spisu, jsou DIIS a DIHR zčásti financovány z veřejných prostředků poskytnutých Centre, které je musí rozdělit ve výši 80 % pro DIIS a ve výši 20 % pro DIHR. Články 4 a 15 stanov DIIS navíc uvádějí, že DIIS je „pod záštitou [Centre]“ a že „účty ústavu jsou kontrolovány jakožto subjektu [Centre] ,Rigsrevisor‘“. Stejně tak účty DIHR musí být schváleny správní radou Centre.
60 Co se týče rozhodovací autonomie ústavů, žalobkyně zdůrazňují skutečnost, že správní rady ústavů jsou autonomní vůči Centre. Toto tvrzení však nepostačuje k vyvrácení zjištění, podle kterého DIIS a DIHR náležejí k téže právní skupině, neboť tato příslušnost nezbytně nevylučuje rozhodovací autonomii různých právních subjektů, které společně existují uvnitř téže skupiny.
61 Co se týče argumentu žalobkyň, podle kterého Komise opomenula zohlednit skutečnost, že ústavy vlastní oddělený majetek, Soud konstatuje, že žalobkyně nebyly schopny předložit důkazy, které by mohly prokázat, že Komise v napadených rozhodnutích nesprávně uvedla, že aktiva ústavů náležela Centre. Skutečnost, že Komise měla za to, že ústavy neměly právní subjektivitu, není ostatně zjevně nesprávným posouzením, které vedlo k nesprávnému použití článku 13 vyhlášení zakázky. Je totiž třeba jednak uvést, že napadená rozhodnutí nejsou nikterak založena na neexistenci právní subjektivity, neboť tato skutečnost není v žádném okamžiku v rozhodnutích uvedena. Krom toho a jak to právně dostatečně prokazuje Komise ve svých písemnostech, předpokládáme-li, že by ústavy měly vlastní právní subjektivitu, příslušnost DIIS a DIHR k Centre odůvodňovala použití článku 13 vyhlášení zakázky.
62 Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že vycházela hlavně ze strukturálního kritéria. Skutečnost, že nejdřív žádala o informace vztahující se k funkčním kritériím, aby následně zvolila kritérium strukturální nemůže toto konstatování změnit, neboť Komise před tím, než použila článek 13 vyhlášení zakázky, uskutečnila podrobnou analýzu okolností projednávaných věcí.
63 Vytýkaná skutečnost, podle které Komise porušila zásadu právní jistoty tím, že zvolila strukturální kritérium, je neopodstatněná. Krom toho odstranění článku 13 vyhlášení zakázky z pozdějších vyhlášení zakázek nemá vliv na řešení projednávaného sporu, neboť legalita aktu musí být posouzena na základě skutkových a právních okolností existujících ke dni, kdy byl přijat (rozsudky Soudního dvora ze dne 7. února 1979, Francie v. Komise, 15/76 a 16/76, Recueil, s. 321, bod 7, a ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, Recueil, s. I‑3875, bod 87; rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 1996, Altmann a další v. Komise, T‑177/94 a T‑377/94, Recueil, s. II‑2041, bod 119).
64 Pokud jde o údajnou nepřiměřenost a nevhodnost článku 13 vyhlášení zakázky, žalobkyně při jednání uvedly, že působnost článku 13 vyhlášení zakázky byla příliš široká, neboť mohla pokrýt situace, ve kterých nemůže ze strukturální příslušnosti vyplývat žádný střet zájmů. V tomto ohledu je třeba mít za to, že s ohledem na širokou posuzovací pravomoc Komise a na nezbytnost dopředu stanovit jasná a srozumitelná pravidla ve vyhlášení zakázky, Komise zjevně nepřekročila svou pravomoc tím, že rozhodla o obsahu článku 13 vyhlášení zakázky, a tím, že jej použila na nabídky žalobkyň. Nepřekročila zvláště meze této pravomoci, když vyložila článek 13 tak, že příslušnost právnických osob k téže právní skupině by vedlo k jejich vyloučení ze zadávacího řízení.
65 Soud často uvádí, že Soudní dvůr měl v rozsudku ze dne 3. března 2005, Fabricom (C‑21/03 a C‑34/03, Recueil, s. I‑1559, bod 36) za to, že zájemce nebo uchazeč nemůže být automaticky vyloučen ze zadávacího řízení, aniž by měl možnost vyjádřit se k důvodům, které by takové vyloučení odůvodňovaly.
66 V projednávané věci je namístě konstatovat, že při výkonu své široké posuzovací pravomoci Komise před tím, než dospěla ke strukturální příslušnosti obou těchto ústavů k téže právní skupině a použila článek 13 vyhlášení zakázky, žalobkyním umožnila podrobně a opakovaně vysvětlit vztah, který pojil tyto dva ústavy k Centre. O konečném vyloučení žalobkyň ze zadávacího řízení takto bylo rozhodnuto až poté, co měly možnost sdělit jí své stanovisko, pokud jde o vztahy existující mezi DIIS a DIHR. Komise v důsledku toho nepoužila automaticky ustanovení článku 13 vyhlášení zakázky. Okolnosti projednávaného případu se tedy liší od okolností, které vedly k vydání výše uvedeného rozsudku Fabricom. Argument žalobkyň, pokud jde o nepřiměřenost nebo nevhodnost článku 13 vyhlášení zakázky, tedy musí být zamítnut.
67 Z předchozího vyplývá, že s ohledem na strukturální příslušnost DIIS a DIHR k Centre se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení a neporušila zásadu právní jistoty tím, že měla za to, že oba dva ústavy jsou součástí téže právní skupiny, a tím, že použila článek 13 vyhlášení zakázky. Druhý žalobní důvod musí tedy být zamítnut.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení článku 13 vyhlášení zakázky a článku 14 pokynů uchazečům
Argumenty účastníků řízení
68 TEA-CEGOS a STG uvádějí, že podle článku 14 pokynů uchazečům podléhalo podepsání rámcové smlouvy s vybraným uchazečem předložení doplňujících dokumentů směřujících k prokázání prohlášení učiněných uchazeči v průběhu zadávacího řízení. Rozhodnutí o zadání zakázky tedy mělo být prohlášeno za neplatné od počátku jedině v případě, že by vybraný uchazeč nebyl schopen předložit uvedené dokumenty nebo předložil nesprávné informace v průběhu zadávacího řízení.
69 Zdůrazňují, že v projednávaných věcech TEA-CEGOS Consortium jednak v souladu s žádostí uvedenou v dopise ze dne 20. května 2005 (viz bod 13 výše) předložila požadované dokumenty ve lhůtě patnácti kalendářních dní a jednak neposkytla žádnou nesprávnou informaci, neboť příslušnost DIHR k Centre byla uváděna již od podání přihlášky. TEA-CEGOS a STG tedy uplatňují, že požadované doklady byly řádně poskytnuty při respektování článku 14 pokynů uchazečům. TEA-CEGOS a STG krom toho mají za to, že článek 13 vyhlášení zakázky může být použit až po přijetí rozhodnutí o zadání. Jediné důvody, ze kterých může být zadání zakázky zrušeno, jsou ty, které jsou uvedeny v článku 14 pokynů uchazečům, které odkazují na bod 2.3.3 Praktického průvodce.
70 Komise zpochybňuje argumenty uvedené žalobkyněmi. Dopisy ze dne 20. května 2005 podle ní nemohou být považovány za rozhodnutí, kterými se konečně zadává zakázka žalobkyním, neboť zadání je podmíněno předložením dokumentů prokazujících, že se žalobkyně nenacházejí v situaci odpovídající důvodům vyloučení. Komise má však za to, že předložené dokumenty ukazují nerespektování článku 13 vyhlášení zakázky žalobkyněmi.
Závěry Soudu
71 Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí ze dne 20. května 2005 výslovně uvádělo, že podpis rámcové smlouvy podléhá předložení dokladu žalobkyněmi, že se nenacházejí v žádné ze situací odpovídající důvodům vyloučení stanovených v bodě 2.3.3 Praktického průvodce. Ze samotného znění článku 14 pokynů uchazečům krom toho vyplývá, že vybraní zájemci mají prokázat pravdivost svých prohlášení. Zadání zakázky bylo tedy podmíněno předložením dokladů prokazujících pravdivost informací poskytnutých žalobkyněmi v průběhu předložení nabídky a ověřením Komisí, že článek 13 vyhlášení zakázky byl respektován.
72 Jak totiž bylo již dříve uvedeno (bod 51 výše), respektování článku 13 podmiňovalo platnost jakékoli nabídky a Komise tento článek mohla použít v pokročilejším stadiu řízení, alespoň až do okamžiku přezkoumání podkladů uvedených v předchozím bodě. Argument žalobkyň, podle kterého se článek 13 vyhlášení zakázky nemůže použít poté, co bylo přijato rozhodnutí o zadání zakázky, není opodstatněný.
73 Z toho vyplývá, že první žalobní důvod musí být zamítnut.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady řádné správy a z nesplnění povinnosti řádné péče
Argumenty účastníků řízení
74 TEA-CEGOS a STG uvádějí, že Komise již od podání přihlášky věděla o příslušnosti DIHR k Centre. Pokud Komise měla otázky ohledně dosahu příslušnosti DIHR k Centre, měla se dotázat TEA-CEGOS Consortium v průběhu zadávacího řízení, a nikoli poté, co rozhodla zakázku jí zadat. Tím, že Komise tak opomenula učinit, porušila zásadu řádné správy. Měla rovněž odpovědět na dopisy TEA-CEGOS Consortium ze dne 22. a 25. července 2005, což učinila až na žádost TEA-CEGOS. Podle ní je tedy třeba odsoudit lehkovážnost, se kterou Komise postupovala, přičemž tento postoj se projevil v protichůdných informacích uvedených na její internetové stránce, pokud jde o uchazeče vybrané pro položku č. 7.
75 Komise zdůrazňuje, že pokud je pravdou, že DIHR uvedla existující vztah s DIIS, DIIS neučinila prohlášení v tomto smyslu. Informační systém zavedený v rámci správního řízení tedy nebyl schopen odhalit případné porušení článku 13 vyhlášení zakázky. Komise, která byla na existenci vztahu mezi DIHR a DIIS upozorněna třetí osobou, tedy reagovala tak, že se žalobkyň ohledně tohoto bodu dotázala. Komisi tedy nemůže být vytýkáno případné nesplnění povinnosti řádné péče. Komise krom toho uplatňuje, že na žádosti žalobkyň podané dne 22. a 25. července 2005 urychleně odpověděla, a to již dne 27. července 2005, přičemž jim zejména uvedla, že zohlední jejich poznámky a co nejdříve jim oznámí, jak na ně hodlá reagovat.
Závěry Soudu
76 Z judikatury vyplývá, že k zárukám svěřeným právním řádem Společenství ve správních řízeních patří zejména zásada řádné správy, ke kterému se váže povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně zkoumat všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C‑269/90, Recueil, s. I‑5469, bod 14; rozsudky Soudu ze dne 24. ledna 1992, La Cinq v. Komise, T‑44/90, Recueil, s. II‑1, bod 86, a ze dne 11. září 2002, Alpharma v. Rada, T‑70/99, Recueil, s. II‑3495, bod 182). Komise má ostatně v každé fázi zadávacího řízení dbát na respektování zásady rovného zacházení, a v důsledku toho na rovnost příležitostí všech uchazečů (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Komise v. CAS Succhi di Frutta, C‑496/99 P, Recueil, s. I‑3801, bod 108, a výše uvedený rozsudek ADT Projekt v. Komise, bod 164).
77 Komise v projednávaných věcech žalobkyním dne 20. května 2005 sdělila, že jejich nabídky byly vybrány pro položku č. 7 za podmínky, že předloží dokumenty dokládající, že se nenacházejí v žádné ze situací odpovídajících důvodům vyloučení stanoveným v bodě 2.3.3 Praktického průvodce.
78 Je třeba konstatovat, že DIHR uvedla svou příslušnost k Centre již v podané přihlášce TEA-CEGOS Consortium, neboť rovněž uvedla, že jedním z jejích partnerů byla DIIS. DIIS prohlásila, že nenáleží k žádné skupině nebo síti. I když však DIIS opravdu měla za to, že nenáleží k právní skupině, měla Komisi alespoň s ohledem na informace požadované ve formuláři prohlášení oznámit, že udržuje vztahy s Centre a je takto součástí sítě, neboť stanovy Centre výslovně uvádějí, že DIIS je jedním z jejích subjektů.
79 I když je prohlášení DIIS nesprávné, je třeba uvést, že technická nabídka předložená GHK Consortium uváděla jméno různých členů Consortium a že DIIS v něm byla uvedena na třetím místě. Komise si tedy mohla všimnout, že prohlášení DIIS bylo nepřesné. Skutečnost, že si Komise uvědomila příslušnost ústavů k Centre až v pokročilejším stadiu řízení, nemá vliv na řešení projednávaného sporu, neboť i v tomto stadiu nabídka GHK Consortium měla být v souladu s článkem 13 vyhlášení zakázky vyloučena.
80 Komplexnost spočívající v rozličnosti informací předložených v průběhu zadávacího řízení může v každém případě vysvětlit, proč si Komise uvědomila existenci příslušnosti k Centre, až když byly pod podmínkami obě nabídky vybrány. Až v této fázi řízení měly totiž žalobkyně povinnost poskytnout dokumenty prokazující pravdivost jejich počátečních prohlášení. Z toho vyplývá, že Komise neporušila zásadu řádné správy tím, že se dotázala na příslušnost ústavů k Centre až po podmíněném přijetí nabídky GHK Consortium.
81 Co se týče vedení zadávacího řízení Komisí, je nutno uvést, že Komise již dne 22. června 2005 TEA-CEGOS požádala o vysvětlení vztahu, který pojil DIHR k Centre a požádala GHK International o podání vysvětlení, pokud jde o právní postavení DIIS. V důsledku informací poskytnutých TEA-CEGOS ji Komise dne 27. června 2005, dříve než přijala rozhodnutí ze dne 18. července 2005, požádala, aby jí poskytla doplňující informace. Ze skutkových okolností navíc vyplývá, že mezi 18. červencem a 12. říjnem 2005 byla Komise ve stálém kontaktu s žalobkyněmi a zejména jim sdělila, že provede přezkum předložených informací a co nejdříve jim oznámí konečné stanovisko, které zaujme. Komise se krom toho zavázala urychleně odpovědět na žádosti žalobkyň, zejména tím, že již 13. září 2005 informovala advokáty TEA-CEGOS o stavu řízení, neboť posledně uvedení vyjádřili dne 8. září 2005 přání stav řízení znát.
82 Co se týče protichůdných informací, které byly zveřejněny na internetové stránce EuropeAid, je třeba konstatovat, že jména vybraných uchazečů uvedených na této stránce byla ta, která byla Komisí vybrána podmíněně. Bylo tedy logické, aby na této stránce byla uvedena jména žalobkyň, neboť příslušnost DIIS a DIHR k Centre se jasně a jednoznačně projevila až v okamžiku, kdy žalobkyně měly v tomto případě prokázat pravdivost svých prohlášení v důsledku rozhodnutí ze dne 20. května 2005. Jakmile byla přijata rozhodnutí ze dne 18. července 2005, byla jména žalobkyň z uvedené stránky odstraněna, a to již 25. července 2005.
83 Z předchozího vyplývá, že žalobkyně neprokázaly, že Komise porušila zásadu řádné správy a nesplnila svou povinnost řádné péče, takže jimi vytýkané skutečnosti jsou v každém případě neopodstatněné. Třetí žalobní důvod tedy musí být zamítnut.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu ze zpětného zrušení napadených rozhodnutí a z porušení zásady legitimního očekávání
Argumenty účastníků řízení
84 TEA-CEGOS a STG mají za to, že jí napadené rozhodnutí ruší rozhodnutí ze dne 20. května 2005, kterým se TEA-CEGOS Consortium zadává zakázka, což je ve skutečnosti zrušení správního aktu se zpětným účinkem. Z ustálené judikatury však vyplývá, že zpětné zrušení příznivého správního aktu podléhá přísným podmínkám (rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1978, Herpels v. Komise, 54/77, Recueil, s. 585, bod 38). Uvádějí rovněž, že podle ustálené judikatury, pokud je třeba přiznat jakémukoli orgánu Společenství, který konstatuje, že jím přijatý akt je stižen protiprávností, právo zrušit tento akt v rozumné lhůtě se zpětným účinkem, toto právo může být omezeno nezbytností respektovat legitimní očekávání beneficienta aktu, který spoléhal na legalitu tohoto aktu (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. dubna 1997, de Compte v. Parlament, C‑90/95 P, Recueil, s. I‑1999, bod 35).
85 TEA-CEGOS a STG uplatňují, že v projednávaném případě není rozhodnutí protiprávní, a nemělo tedy být zrušeno. Za předpokladu, že by toto rozhodnutí bylo protiprávní, jak tomu však podle nich není, mohlo být rozhodnuto o jeho zrušení pouze s výhradou splnění podmínek stanovených za tímto účelem výše uvedenou judikaturou. Žádost Komise o vysvětlení vztahů mezi DIHR a Centre však byla vyslovena až 22. června 2005, i když již od října 2004 měla prohlášení DIHR. Rozhodnutí však bylo zrušeno až dva měsíce po vydání příznivého rozhodnutí dne 20. května 2005. TEA-CEGOS Consortium rovněž odpovědělo na otázky Komise, jak byly formulovány v jejím faxu ze dne 22. června 2005. Jí napadené rozhodnutí však bylo založeno na důvodech neodpovídajících těmto otázkám. TEA-CEGOS a STG mají tedy za to, že mohly legitimně očekávat, že skutečnosti oznámené Komisi nebudou zpochybněny a nemohou opodstatnit změnu rozhodnutí o zadání zakázky. Posledně uvedené mají tedy za to, že mohou věřit v legalitu rozhodnutí ze dne 20. května 2005 a očekávat zachování tohoto rozhodnutí. Za těchto podmínek bylo porušeno jejich legitimní očekávání, jakož i podmínky, za kterých může dojít ke zrušení správního aktu.
86 Komise zdůrazňuje, že dopisy ze dne 20. května 2005 uváděly, že přihlášky žalobkyň budou vybrány za podmínky, že předloží dokumenty požadované podle článku 14 pokynů uchazečům. Má tedy za to, že uvedené dopisy neobsahovaly rozhodnutí, avšak pouze informaci, pokud jde o podmíněný záměr Komise vybrat nabídky žalobkyň. Dodává, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyly schopny prokázat, že oba dva ústavy splňují požadavky článku 13 vyhlášení zakázky, nemůže jim být zakázka v žádném případě zadána.
Závěry Soudu
87 Je třeba zaprvé uvést, že zpětné zrušení příznivého správního aktu obecně podléhá velice přísným podmínkám (výše uvedený rozsudek Herpels v. Komise, bod 38). Podle ustálené judikatury, pokud je třeba každému orgánu Společenství, který konstatuje, že jím přijatý akt je stižen protiprávností, právo zrušit tento akt v rozumné lhůtě se zpětným účinkem, toto právo může být omezeno nezbytností respektovat legitimní očekávání beneficienta aktu, který spoléhal na legalitu tohoto aktu (rozsudky Soudního dvora ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise, 14/81, Recueil, s. 749, body 10 až 12; ze dne 26. února 1987, Consorzio Cooperative d’Abruzzo v. Komise, 15/85, Recueil, s. 1005, body 12 až 17; ze dne 20. června 1991, Cargill v. Komise, C‑248/89, Recueil, s. I‑2987, bod 20; Cargill, C‑365/89, Recueil, s. I‑3045, bod 18, a výše uvedený rozsudek de Compte v. Parlament, bod 35).
88 Zadruhé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, právo domáhat se ochrany legitimního očekávání, které je jednou ze základních zásad Společenství, se vztahuje na každého jednotlivce, který se nachází v situaci, ze které vyplývá, že správa Společenství tím, že mu poskytla přesná ujištění, u něj vyvolala opodstatněnou naději. Taková ujištění jsou tvořena, bez ohledu na formu, ve které jsou sdělena, přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů (rozsudek Soudu ze dne 21. července 1998, Mellett v. Soudní dvůr, T‑66/96 a T‑221/97, Recueil FP, s. I‑A-449 a II‑1305, body 104 a 107). Naopak nikdo se nemůže dovolávat porušení této zásady, pokud neexistují konkrétní ujištění, která by mu správa poskytla (rozsudky Soudu ze dne 18. ledna 2000, Mehibas Dordtselaan v. Komise, T‑290/97, Recueil, s. II‑15, bod 59, a ze dne 19. března 2003, Innova Privat-Akademie v. Komise, T‑273/01, Recueil, s. II‑1093, bod 26).
89 Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se nejprve jednalo o argument žalobkyň týkající se zrušení správního aktu, je na místě uvést, že rozhodnutí ze dne 20. května 2005 byla podmíněnými akty. Podpis rámcové smlouvy pro položku č. 7 uvedený napadenými rozhodnutími podléhal podmínce, že žalobkyně prokážou, že se nenacházejí v jedné ze situací odpovídajících důvodům vyloučení stanoveným v bodě 2.3.3 Praktického průvodce. Za těchto okolností se jeví, že nezadání zakázky žalobkyním nevyplývá ze zrušení rozhodnutí, kterým se jim tato zakázka zadává, avšak ze skutečnosti, že žalobkyně nesplnily podmínky, kterým podléhalo takové rozhodnutí. Argument žalobkyň v tomto ohledu je tedy neúčinný.
90 Co se dále týče porušení legitimního očekávání tvrzeného TEA-CEGOS a STG, rozhodnutí ze dne 20. května 2005 neobsahovala konkrétní ujištění, pokud jde o skutečnost, že rámcová smlouva bude podepsána v každém případě a nemohla tedy u žalobkyň vyvolat opodstatněná očekávání v tomto smyslu, jelikož výslovně uváděla, že podpis rámcové smlouvy podléhá předložení důkazů žalobkyněmi, že se nenacházejí v žádné ze situací odpovídajících důvodům vyloučení stanoveným v bodě 2.3.3 Praktického průvodce. Z toho vyplývá, že argumenty týkající se porušení legitimního očekávání uvedené žalobkyněmi nejsou opodstatněné.
91 Čtvrtý žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neopodstatněný. Z toho vyplývá, že tyto žaloby musí být zamítnuty.
K nákladům řízení
92 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměly ve věci úspěch, je namístě jim uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.
Z těchto důvodů
SOUD (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloby se zamítají.
2) Žalobkyním se ukládá náhrada nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. února 2006.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |