ROZSUDEK TRIBUNÁLU

(kasační senát)

14. prosince 2011

Věc T‑433/10 P

John Allen a další

v.

Evropská komise

„Kasační opravný prostředek – Zaměstnanci společného podniku JET – Uplatnění jiného právního statusu, než je status dočasného zaměstnance – Náhrada vzniklé majetkové újmy – Lhůta pro podání žaloby – Opožděnost – Přiměřená lhůta“

Předmět:      Kasační opravný prostředek podaný proti usnesení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 13. července 2010, Allen a další v. Komise (F‑103/09), a směřující ke zrušení tohoto usnesení.

Rozhodnutí:      Kasační opravný prostředek se zamítá. John Allen a 109 dalších navrhovatelů, jejichž jména jsou uvedena v příloze, ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí v tomto stupni.

Shrnutí

1.      Úředníci – Žaloba – Lhůty – Žádost o náhradu škody předložená orgánu – Dodržení přiměřené lhůty – Stanovení délky přiměřené lhůty – Pravomoc unijního soudu – Meze

(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád, článek 90)

2.      Úředníci – Žaloba – Lhůty – Žádost o náhradu škody předložená orgánu – Dodržení přiměřené lhůty – Kritéria posouzení

(Statut Soudního dvora, článek 46; služební řád, článek 90)

1.      Dodržení přiměřené lhůty je vyžadováno ve všech případech, kdy zákonodárce neurčil konkrétní lhůtu nebo ji výslovně nevyloučil. V případě mlčení právních předpisů je totiž právním základem pro určení přiměřené lhůty zásada právní jistoty, která brání tomu, aby orgány a fyzické nebo právnické osoby jednaly bez jakéhokoliv časového omezení, čímž by byla ohrožena stabilita vzniklého právního stavu. Při takovém mlčení tak přísluší unijnímu soudu, aby s ohledem na okolnosti projednávané věci určil délku lhůty přiměřenou pro podání žádosti o náhradu škody.

Absence lhůty stanovené služebním řádem tudíž nemůže být sama o sobě chápána tak, že poskytuje možnost časově neomezeně předkládat žádosti o náhradu škody, jelikož obecná zásada přiměřené lhůty se uplatní vždy, s výjimkou případů, kdy ji zákonodárce výslovně vyloučil nebo výslovně určil konkrétní lhůtu.

V tomto ohledu je absence lhůty uložené Komisi pro zahájení řízení pro nesplnění povinnosti důsledkem zvláštnosti tohoto řízení, a nelze ji tedy přenést na řízení o náhradě škody.

(viz body 26, 31 a 35)

Odkazy:

Soud prvního stupně: 6. března 2001, Dunnett a další v. EIB, T‑192/99, Recueil, s. II‑813, body 51 až 54; 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, Sb. rozh. VS s. I‑A‑203 a II‑903, body 46, 47 a 49; 5. října 2004, Eagle a další v. Komise, T‑144/02, Sb. rozh. s. II‑3381, body 57 a 58

2.      Má-li unijní soud určit délku přiměřené lhůty, kterou je třeba dodržet při podávání žádostí o náhradu škody, musí zohlednit okolnosti daného případu. Pětiletá promlčecí lhůta stanovená článkem 46 statutu Soudního dvora, použitá obdobně Soudem pro veřejnou službu, umožňuje zvážit dotčené zájmy tak, aby dotyčná osoba měla od vzniku škodné události dostatek času pro vyhodnocení vhodnosti žádosti o náhradu újmy a pro uplatnění svých požadavků u dotčeného orgánu a současně Unie mohla chránit své zájmy, zejména finanční, ve vztahu k žádostem, jejichž předkladatelé projevili nadmíru málo pečlivý přístup.

Obdobné použití lhůty stanovené v článku 46 statutu Soudního dvora v projednávané je tak odůvodněno podobností faktických situací v uvedené věci a v jiných věcech, v nichž byla tato lhůta použita.

(viz body 45 a 46)