ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu)
1. srpna 2022(*)
„Řízení o předběžné otázce – Žadatelé o mezinárodní ochranu – Směrnice 2013/33/EU – Článek 20 odst. 4 a 5 – Použití hrubého násilí – Právo členských států stanovit sankce – Rozsah – Odnětí výhod materiálních podmínek přijetí“
Ve věci C‑422/21,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) ze dne 30. prosince 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 9. července 2021, v řízení
Ministero dell’Interno
proti
TO,
SOUDNÍ DVŮR (desátý senát),
ve složení I. Jarukaitis, předseda senátu, D. Gratsias (zpravodaj) a Z. Csehi, soudci,
generální advokát: J. Richard de la Tour,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s L. D’Ascia a D. G. Pintusem, avvocati dello Stato,
– za belgickou vládu M. Jacobs a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s A. Detheux, advokátem,
– za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,
– za německou vládu J. Möllerem a A. Hoesh, jako zmocněnci,
– za nizozemskou vládu M. Bulterman a M. Gijzen, jako zmocněnkyněmi,
– za Evropskou komisi A. Azéma a E. Montaguti, jako zmocněnkyněmi,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 20 odst. 4 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Ministero dell’Interno (ministerstvo vnitra, Itálie) a TO ve věci návrhu posledně jmenovaného, jímž se domáhá zrušení rozhodnutí Prefettura di Firenze (prefektura ve Florencii, Itálie), kterým mu byly odňaty výhody materiálních podmínek přijetí.
Právní rámec
Unijní právo
3 Podle článku 1 směrnice 2013/33 je jejím cílem stanovit normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „žadatelé“) v členských státech.
4 Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
[…]
f) ‚podmínkami přijetí‘ veškerá opatření, která členské státy v souladu s touto směrnicí přijímají ve prospěch žadatelů;
g) ‚materiálními podmínkami přijetí‘ takové podmínky přijetí, mezi které patří ubytování, strava a ošacení, poskytované ve formě věcného plnění, peněžitých dávek nebo poukázek, jakož i kombinace uvedených tří forem, a dále denní příspěvky;
[…]
i) ‚ubytovacím střediskem‘ jakékoliv zařízení sloužící ke kolektivnímu ubytování žadatelů;
[…]“
5 Článek 8 směrnice 2013/33, nadepsaný „Zajištění“, v odstavci 3 stanoví:
„Žadatel může být zajištěn pouze v těchto případech:
[…]
e) vyžaduje-li to ochrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku;
[…]“
6 Článek 17 uvedené směrnice, nadepsaný „Obecná ustanovení o materiálních podmínkách přijetí a zdravotní péči“, v odstavcích 1 až 4 stanoví:
„1. Členské státy zajistí, aby žadatelé měli k dispozici materiální podmínky přijetí, jakmile učiní žádost o mezinárodní ochranu.
2. Členské státy zajistí, aby materiální podmínky přijetí umožňovaly odpovídající životní úroveň žadatelů, která jim zaručí živobytí a ochranu jejich tělesného a duševního zdraví.
Členské státy zajistí, aby tato odpovídající životní úroveň byla poskytnuta i zranitelným osobám, které se nacházejí ve zvláštních situacích ve smyslu článku 21, a zajištěným osobám.
3. Členské státy mohou vyhradit poskytování všech nebo některých materiálních podmínek přijetí a zdravotní péče těm žadatelům, kteří nemají dostatečné vlastní prostředky k dosažení odpovídající životní úrovně pro zajištění zdraví a živobytí.
4. Členské státy mohou po žadatelích podle odstavce 3 požadovat částečnou nebo úplnou úhradu nákladů na materiální podmínky přijetí a zdravotní péči stanovené touto směrnicí, mají-li žadatelé dostatečné prostředky, například pokud po přiměřenou dobu pracovali.
Ukáže-li se, že žadatel měl dostatečné prostředky na úhradu nákladů na materiální podmínky přijetí a zdravotní péči v době, kdy byly tyto základní potřeby hrazeny, mohou po něm členské státy požadovat náhradu.“
7 Článek 18 téže směrnice, nadepsaný „Další ustanovení o materiálních podmínkách přijetí“, v odstavci 1 stanoví:
„V případech, kdy je ubytování poskytováno přímo, mělo by mít jednu z těchto forem nebo by mělo být kombinací těchto forem:
a) zařízení k ubytování žadatelů po dobu posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané na hranicích nebo v tranzitním prostoru;
b) ubytovací střediska zaručující přiměřenou životní úroveň;
c) soukromé domy, byty, hotely nebo jiná zařízení vhodn[á] k ubytování žadatelů.“
8 Článek 20 této směrnice, jež je jediným ustanovením kapitoly III, je nadepsán „Omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí“. Tento článek zní následovně:
„1. Členské státy mohou omezit nebo ve výjimečných a řádně odůvodněných případech odejmout výhody materiálních podmínek přijetí, pokud žadatel:
a) opustí místo pobytu stanovené příslušným orgánem, aniž by jej o tom vyrozuměl anebo aniž by získal povolení, je‑li nezbytné,
b) v přiměřené lhůtě stanovené vnitrostátním právem nesplní ohlašovací povinnost, neposkytne požadované informace nebo se nedostaví na osobní pohovor týkající se azylového řízení, nebo
c) podal následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2013/32/EU [ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60)].
Je-li žadatel v případech uvedených v písmenech a) a b) nalezen, nebo přihlásí-li se dobrovolně příslušnému orgánu, přijme se s přihlédnutím k důvodům, proč místo opustil, řádně odůvodněné rozhodnutí o opětovném přiznání některých nebo všech odejmutých nebo omezených výhod materiálních podmínek přijetí.
2. Členské státy mohou výhody materiálních podmínek přijetí také omezit, pokud zjistí, že žadatel bez opodstatněného důvodu nepodal žádost o mezinárodní ochranu v nejkratší přiměřené době po svém vstupu do daného členského státu.
3. Členské státy mohou výhody materiálních podmínek přijetí omezit nebo odejmout, pokud žadatel zatajil, že disponuje peněžními prostředky, a tak neoprávněně požíval výhod materiálních podmínek přijetí.
4. Členské státy mohou stanovit sankce za závažné porušení řádu ubytovacích středisek nebo za použití hrubého násilí.
5. Rozhodnutí o omezení nebo odnětí výhod materiálních podmínek přijetí a o sankcích ve smyslu odstavců 1, 2, 3 a 4 tohoto článku se přijímají vždy v jednotlivém případě, objektivně a nestranně a musí obsahovat odůvodnění. Rozhodnutí musí vycházet z konkrétní situace dotyčné osoby, zejména pokud jde o osoby uvedené v článku 21, a zohledňovat zásadu proporcionality. Za všech okolností musí členské státy zajistit přístup ke zdravotní péči podle článku 19 a důstojné životní podmínky pro všechny žadatele.
6. Členské státy zajistí, aby výhody materiálních podmínek přijetí nebyly odejmuty ani omezeny před přijetím rozhodnutí podle odstavce 5.“
9 Článek 21 směrnice 2013/33, nadepsaný „Obecná zásada“, stanoví, že členské státy zohlední ve vnitrostátních právních předpisech provádějících tuto směrnici zvláštní situaci zranitelných osob, mimo jiné nezletilých osob a nezletilých osob bez doprovodu.
Italské právo
10 Článek 14 decreto legislativo no 142 – Attuazione della direttiva 2013/33/EU recante norme relative all’accoglienza dei richiedenti protezione internazionale, nonché della direttiva 2013/32/UE, recante procedure comuni ai fini del riconoscimento e della revoca dello status di protezione internazionale (legislativní nařízení č. 142, kterým se provádí směrnice 2013/33/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, jakož i směrnice 2013/32/EU o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany) ze dne 18. srpna 2015 (GURI č. 214 ze dne 15. září 2015, s. 1), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení (dále jen „legislativní nařízení“ č. 142/2015“), stanoví:
„1. Žadatel, který podal žádost [o přiznání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany] a který nemá dostatečné prostředky k zajištění odpovídající životní úrovně pro vlastní obživu a obživu svých rodinných příslušníků, může společně se svými rodinnými příslušníky využívat opatření stanovená v tomto nařízení.
[…]
3. Pro účely získání přístupu k opatřením spojeným s přijímáním žadatelů stanoveným tímto nařízením žadatel v okamžiku podání žádosti musí prohlásit, že nemá dostatečné prostředky na obživu. Prefektura – územní úřad vlády hodnotí nedostatečnost prostředků na zajištění obživy uvedených v odstavci 1 v porovnání s roční částkou sociálního příspěvku.
[…]“
11 Článek 23 tohoto legislativního nařízení stanoví:
„1. Prefekt provincie, v níž se nachází střediska [prvotního přijetí], odůvodněným nařízením zruší opatření související s přijetím v následujících případech:
[…]
e) závažné nebo opakované porušení řádu střediska, v němž je žadatel o azyl ubytován, včetně úmyslné škody způsobené na movitých nebo nemovitých věcech, nebo použití hrubého násilí.
2. Rozhodnutí o zrušení opatření se přijímá s ohledem na situaci žadatele, zejména pokud jde o podmínky [pro přijímání osob se zvláštními potřebami].
[…]
4. V případech uvedených v odstavci 1 písm. e) předá vedoucí střediska prefektuře – územnímu úřadu vlády zprávu o skutečnostech, které mohou vést k případnému zrušení opatření, do tří dnů poté, co nastaly.
5. Rozhodnutí o zrušení opatření souvisejících s přijetím nabývá účinnosti okamžikem jeho oznámení […]. Rozhodnutí se rovněž oznámí vedoucímu střediska. Proti rozhodnutí o zrušení opatření lze podat opravný prostředek k příslušnému regionálnímu správnímu soudu.
[…]“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
12 Jakožto žadatel o mezinárodní ochranu měl TO nárok na materiální podmínky přijetí stanovené legislativním nařízením č. 142/2015 a byl ubytován v dočasném ubytovacím středisku.
13 Ze zprávy ze dne 28. června 2019, kterou příslušný policejní orgán předal prefektuře ve Florencii, vyplývá, že TO společně s dalším žadatelem o mezinárodní ochranu na železničním nádraží slovně a fyzicky napadli pracovníka drah a dva příslušníky florentské městské policie. Všichni tři utrpěli zranění, kvůli nimž museli být ošetřeni místní lékařskou pohotovostní službou.
14 Prefektura ve Florencii vyzvala TO k podání vysvětlení, což TO neučinil, a poté přijala rozhodnutí, jímž mu na základě čl. 14 odst. 3 a čl. 23 odst. 1 písm. e) legislativního nařízení č. 142/2015 odňala výhody materiálních podmínek přijetí.
15 TO podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k Tribunale amministrativo regionale per la Toscana (regionální správní soud pro Toskánsko, Itálie). Tento soud žalobě vyhověl a rozhodnutí prefektury ve Florencii zrušil. V podstatě konstatoval, že čl. 23 odst. 1 písm. e) legislativního nařízení č. 142/2015 je v rozporu s unijním právem, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), jelikož toto ustanovení stanoví odnětí výhod materiálních podmínek přijetí jako jedinou možnou sankci ukládanou za takových skutkových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení.
16 Ministero dell’Interno (ministerstvo vnitra) podalo proti rozhodnutí Tribunale amministrativo regionale per la Toscana (regionální správní soud pro Toskánsko) odvolání ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) z důvodu, že uvedený soud nesprávně aplikoval jak vnitrostátní, tak unijní právo, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956).
17 Předkládající soud uvádí, že má pochybnosti ohledně výkladu rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), prodaného Tribunale amministrativo regionale per la Toscana (regionální správní soud pro Toskánsko).
18 V tomto ohledu předkládající soud připomíná, že podle čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 mohou členské státy stanovit sankce za závažné porušení řádu ubytovacích středisek nebo za použití hrubého násilí. Není přitom pochyb o tom, že pojem „sankce“ ve smyslu tohoto ustanovení zahrnuje v zásadě také odnětí a omezení výhod materiálních podmínek přijetí, jak ostatně uznal Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956).
19 Předkládající soud tvrdí, že nemožnost odejmout výhody materiálních podmínek přijetí i v případě zvláště závažných a odsouzeníhodných činů, které s sebou nesou fyzické násilí nebo prodej drog, by mohla vést ke zneužívání. Za takové činy by se mírnější sankce, jako je umístění dotčené osoby do oddělené části ubytovacího střediska nebo její ubytování jinde, mohly ukázat jako neúčinné.
20 V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že podle použitelných italských právních předpisů nemohou cizí státní příslušníci získat povolení k pobytu za účelem výkonu závislé činnosti nebo samostatně výdělečné činnosti, pokud byli odsouzeni za trestné činy, které jsou považovány za zvláště závažné a zavrženíhodné. Nebylo by přitom rozumné zastávat názor, že pachatelé stejně zavrženíhodných činů mohou uniknout nejtvrdším sankcím, jedná-li se o žadatele o mezinárodní ochranu, kteří na rozdíl od žalobce v původním řízení ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), nespadají do kategorie zranitelných osob ve smyslu článku 21 směrnice 2013/33. Podle předkládajícího soudu by totiž rozšíření zásad vyplývajících z tohoto rozsudku na takové osoby vedlo ke stejnému zacházení v rozdílných situacích.
21 Výklad čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33, o který se opírá Tribunale amministrativo aegionale per la Toscana (regionální správní soud pro Toskánsko), navíc nezohledňuje konstatování obsažené v bodě 44 rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), podle něhož členské státy mají možnost přijmout opatření týkající se materiálních podmínek přijetí, aby se chránily před rizikem zneužití přijímacího systému, a proto musí tuto možnost mít i v případě závažného porušení řádu ubytovacích středisek nebo použití hrubého násilí.
22 Pokud jde o respektování lidské důstojnosti, zdůrazněné Soudním dvorem v rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), předkládající soud poznamenává, že může být podle všeho zajištěno striktním dodržováním procesních záruk, zejména povinnosti provést úplné šetření, jakož i povinnosti správní akty odůvodnit. Tyto záruky podle něj mají zabránit riziku zmiňovanému v bodě 46 rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), kdy odnětí výhod materiálních podmínek přijetí znemožní dotčené osobě uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je potřeba se ubytovat, najíst, obléct a umýt, v důsledku čehož by se ocitla v zanedbaném stavu neodpovídajícímu důstojné životní úrovni.
23 Předkládající soud si konečně klade i otázku, zda „hrubé násilí“, za které lze uložit sankci podle čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33, zahrnuje i činy spáchané mimo ubytovací středisko.
24 Za těchto podmínek se Consiglio di Stato (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Brání čl. 20 odst. 4 a 5 směrnice [2013/33] takové vnitrostátní právní úpravě, která stanoví odnětí přijímacích opatření pro dospělého žadatele nespadajícího do kategorie „zranitelné osoby“, v případě, že sám žadatel je považován za pachatele, jenž použil hrubé násilí mimo ubytovací středisko, které mělo formu fyzického násilí proti veřejným činitelům nebo osobám pověřeným veřejnou službou, jež způsobilo obětem zranění, kvůli nimž musely být ošetřeny místní službou lékařské pohotovosti?“
K předběžné otázce
25 Předběžná otázka je rozdělena na dvě části, které je třeba zkoumat odděleně.
K první části předběžné otázky
26 Podstatou první části otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci, kdy k použití hrubého násilí došlo mimo ubytovací středisko.
27 V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 umožňuje členským státům „stanovit sankce za závažné porušení řádu ubytovacích středisek nebo za použití hrubého násilí“.
28 Podle ustálené judikatury Soudního dvora je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen znění tohoto ustanovení, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí [rozsudek ze dne 28. ledna 2020, Komise v. Itálie (Směrnice o postupu proti opožděným platbám), C‑122/18, EU:C:2020:41, bod 39 a citovaná judikatura].
29 Pokud jde o znění čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33, vyplývá z něj, že „závažné porušení řádu ubytovacích středisek“ a „použití hrubého násilí“ představují dva odlišné případy, z nichž každý postačuje jako důvod pro uložení sankce.
30 Jelikož uvedené ustanovení neobsahuje výslovné omezení v opačném smyslu a s ohledem na potřebu vykládat unijní ustanovení tak, aby byl zajištěn jejich užitečný účinek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2019, Falck Rettungsdienste a Falck, C‑465/17, EU:C:2019:234, bod 32, jakož i citovaná judikatura), je třeba mít za to, že pojem „použití hrubého násilí“ zahrnuje jakékoli jednání takového typu bez ohledu na to, kde k němu došlo.
31 Pokud by totiž úmyslem unijního normotvůrce bylo zahrnout do čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 pouze použití hrubého násilí ze strany žadatele o mezinárodní ochranu, k němuž došlo v ubytovacím středisku, nebylo by nutné tuto situaci zvlášť zmiňovat, jelikož použití hrubého násilí uvnitř ubytovacího střediska jednoznačně porušuje závažným způsobem řád tohoto střediska, a spadalo by tedy pod první situaci zmiňovanou v tomto ustanovení, takže druhá uváděná situace by neměla význam.
32 Výše uvedená konstatování jsou potvrzena jak kontextem čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33, tak cílem sledovaným tímto ustanovením.
33 Pokud jde o kontext, stačí uvést, že odstavce 1 až 3 tohoto článku 20 stanoví případy, kdy je důvodné omezit nebo odejmout výhody materiálních podmínek přijetí, které nesouvisí s chováním uvnitř ubytovacího střediska.
34 Pokud jde o sledovaný cíl, čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 má umožnit členským státům přiměřeným způsobem postihovat použití hrubého násilí ze strany žadatele o mezinárodní ochranu s ohledem na hrozbu, kterou takové chování představuje pro veřejný pořádek, jakož i pro bezpečnost osob a majetku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin, C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 44), takže není důvod omezovat tuto možnost pouze na hrubé násilí použité uvnitř ubytovacího střediska.
35 S ohledem na výše uvedené je třeba na první část položené otázky odpovědět tak, že čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situace, kdy k použití hrubého násilí došlo mimo ubytovací středisko.
K druhé části předběžné otázky
36 Podstatou druhé části otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 20 odst. 4 a 5 směrnice 2013/33 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby žadateli o mezinárodní ochranu, který použil hrubé násilí vůči veřejným činitelům, byla uložena sankce spočívající v odnětí výhod materiálních podmínek přijetí ve smyslu čl. 2 písm. f) a g) této směrnice.
37 V tomto ohledu Soudní dvůr jistě v bodě 44 rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), konstatoval, že čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 výslovně nevylučuje možnost, že se sankce může vztahovat na materiální podmínky přijetí.
38 K tomu dodal, že členské státy mají možnost přijmout opatření týkající se těchto podmínek, aby se chránily před rizikem zneužití přijímacího systému, takže musí mít tuto možnost i v případě závažného porušení řádu ubytovacích středisek nebo použití hrubého násilí, protože taková jednání mohou narušit veřejný pořádek, jakož i bezpečnost osob a majetku.
39 Soudní dvůr však rozhodl, že uložení sankce, kterou by pouze na základě důvodu uvedeného v čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 byly byť jen dočasně odňaty všechny výhody materiálních podmínek přijetí nebo výhody materiálních podmínek přijetí týkající se ubytování, stravy nebo ošacení, by bylo neslučitelné s povinností zaručit žadateli důstojnou životní úroveň, která vyplývá z čl. 20 odst. 5 třetí věty této směrnice, pokud by jej tato sankce zbavila možnosti uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je potřeba se ubytovat, najíst, obléct či umýt (rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin, C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 47).
40 Taková sankce by mimoto vedla k porušení požadavku přiměřenosti zakotvenému v čl. 20 odst. 5 druhé větě směrnice 2013/33, jelikož ani nejpřísnější sankce, jejichž cílem je potírat porušování nebo chování uvedené v čl. 20 odst. 4 této směrnice v trestní oblasti, nemohou žadatele zbavit možnosti uspokojit své nejzákladnější potřeby (rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin, C‑233/18, EU:C:2019:956, bod 48).
41 S ohledem na tato konstatování nemůže okolnost, že sankcionované jednání může být zvláště závažné a zavrženíhodné, uváděná předkládajícím soudem, vést k odlišnému závěru.
42 Ze stejného důvodu nelze spatřovat paralelu mezi situací žadatele o mezinárodní ochranu, který nemůže uspokojit své nejzákladnější potřeby, a situací státního příslušníka třetí země, jemuž nebylo vydáno povolení k pobytu za účelem výkonu závislé činnosti či samostatně výdělečné činnosti.
43 Soudní dvůr nicméně v bodě 52 rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), zdůraznil, že členské státy mohou v případech uvedených v čl. 20 odst. 4 směrnice 2013/33 v závislosti na okolnostech případu a s výhradou dodržení požadavků stanovených v čl. 20 odst. 5 této směrnice uložit sankce, které nevedou k tomu, že budou žadateli odepřeny výhody materiálních podmínek přijetí, jako jsou jeho zajištění v oddělené části ubytovacího střediska doprovázené zákazem navazovat kontakt s určitými osobami ubytovanými ve středisku nebo jeho přemístění do jiného ubytovacího střediska nebo jiného ubytování ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice.
44 Soudní dvůr v tomtéž bodě uvedl, že stejně tak čl. 20 odst. 4 a 5 směrnice 2013/33 nebrání opatření k zajištění žadatele podle čl. 8 odst. 3 písm. e) této směrnice, pokud jsou splněny podmínky stanovené v článcích 8 až 11 uvedené směrnice.
45 Pokud jde o procesní záruky pojící se podle vnitrostátního práva s rozhodnutím o odnětí výhod materiálních podmínek přijetí přijatým vůči žadateli o mezinárodní ochranu, který se dopustil hrubého násilí, je třeba uvést, že takové záruky, jakkoli jsou významné, neumožňují vyloučit riziko, že se dotyčný žadatel z důvodu odnětí těchto výhod bude nacházet v situaci, kdy není schopen uspokojit své nejzákladnější potřeby, jako je potřeba se ubytovat, najíst, obléct a umýt, na něž Soudní dvůr poukázal v bodě 46 rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin, (C‑233/18, EU:C:2019:956).
46 Dále je třeba zdůraznit, že závěry uvedené v bodech 46 až 52 rozsudku ze dne 12. listopadu 2019, Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956), jež jsou z valné části převzaty do bodů 39 až 45 tohoto rozsudku, platí, jak jasně vyplývá z těchto bodů a ze samotného znění ustanovení, která jsou v nich vyložena, pro každého žadatele o mezinárodní ochranu, a nikoli pouze pro žadatele, kteří mají postavení „zranitelné osoby“ ve smyslu článku 21 směrnice 2013/33, jíž se týkají body 53 až 55 rozsudku ve věci Haqbin (C‑233/18, EU:C:2019:956).
47 S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou část položené otázky odpovědět tak, že čl. 20 odst. 4 a 5 směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby žadateli o mezinárodní ochranu, který použil hrubé násilí vůči veřejným činitelům, byla uložena sankce spočívající v odnětí výhod materiálních podmínek přijetí ve smyslu čl. 2 písm. f) a g) této směrnice, které se týkají ubytování, stravy či ošacení, pokud by v důsledku této sankce tento žadatel nemohl uspokojit své nejzákladnější potřeby. Uložení jiných sankcí podle uvedeného čl. 20 odst. 4 musí za všech okolností respektovat podmínky stanovené v odstavci 5 tohoto článku, zejména podmínky týkající se respektování zásady proporcionality a lidské důstojnosti.
K nákladům řízení
48 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:
1) Článek 20 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situace, kdy k použití hrubého násilí došlo mimo ubytovací středisko.
2) Článek 20 odst. 4 a 5 směrnice 2013/33 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby žadateli o mezinárodní ochranu, který použil hrubé násilí vůči veřejným činitelům, byla uložena sankce spočívající v odnětí výhod materiálních podmínek přijetí ve smyslu čl. 2 písm. f) a g) této směrnice, které se týkají ubytování, stravy či ošacení, pokud by v důsledku této sankce tento žadatel nemohl uspokojit své nejzákladnější potřeby. Uložení jiných sankcí podle uvedeného čl. 20 odst. 4 musí za všech okolností respektovat podmínky stanovené v odstavci 5 tohoto článku, zejména podmínky týkající se respektování zásady proporcionality a lidské důstojnosti.
Podpisy.