Language of document : ECLI:EU:T:2019:469

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

2. července 2019(*)

„Mimosmluvní odpovědnost – Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránské islámské republice – Zmrazení finančních prostředků – Náhrada škody údajně vzniklé v důsledku zařazení názvu žalobkyně na seznamy osob a subjektů, na které se vztahují omezující opatření, a ponechání jejího názvu na těchto seznamech – Majetková újma – Nemajetková újma“

Ve věci T‑405/15,

Fulmen, se sídlem v Teheránu (Írán), zastoupená A. Bahramim a N. Korogiannakisem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené R. Liudvinaviciute-Cordeiro a M. Bishopem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou původně A. Aresuem a D. Gauci, poté A. Aresuem a R. Tricotem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě 268 SFEU a znějící na náhradu škody, která žalobkyni údajně vznikla v důsledku přijetí rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. 2010, L 195, s. 39), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2010, L 195, s. 25), rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 81), a nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1), jimiž byl název žalobkyně zařazen na seznamy osob a subjektů, na které se vztahují omezující opatření, a ponechán na uvedených seznamech,

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, V. Valančius a U. Öberg, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: M. Marescaux, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. prosince 2018,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu

1        Projednávaná věc spadá do rámce omezujících opatření zavedených za účelem vyvinutí tlaku na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila jaderné činnosti, které představují riziko šíření jaderných zbraní, a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).

2        Žalobkyně Fulmen je íránská společnost působící zejména v odvětví elektrického vybavení.

3        V rámci Evropské unie byl přijat společný postoj Rady 2007/140/SZBP ze dne 27. února 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 61, s. 49) a nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2007, L 103, s. 1).

4        Článek 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140 stanovil zmrazení veškerých finančních prostředků a hospodářských zdrojů některých kategorií osob a subjektů. Seznam těchto osob a subjektů byl uveden v příloze II společného postoje 2007/140.

5        Pokud jde o pravomoci Evropského společenství, čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 stanovil zmrazení finančních prostředků osob, subjektů či orgánů označených Radou Evropské unie jako podílejících se na šíření jaderných zbraní podle čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140. Seznam těchto osob, subjektů a orgánů tvořil přílohu V nařízení č. 423/2007.

6        Společný postoj 2007/140 byl zrušen rozhodnutím Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2010, L 195, s. 39).

7        Článek 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413 stanoví, že se zmrazují finanční prostředky několika kategoriím subjektů. Toto ustanovení se vztahuje zejména na „osob[y] a subjekty, […] které se podílejí na [šíření jaderných zbraní] nebo jsou s [touto činností] přímo spojeny nebo [ji] podporují, […] nebo osob[y] či subjekty, které jednají jejich jménem [na jejich účet] nebo na jejich příkaz, nebo subjekty, které jsou těmito osobami vlastněny nebo ovládány, a to i nedovolenými prostředky […], přičemž tyto osoby nebo subjekty jsou uvedeny v příloze II“.

8        Seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 byl nahrazen novým seznamem přijatým rozhodnutím Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 81).

9        Dne 25. října 2010 přijala Rada nařízení (EU) č. 961/2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1).

10      Název žalobkyně byl Radou zařazen na seznam osob, subjektů a orgánů obsažený v tabulce I přílohy II rozhodnutí 2010/413 již v okamžiku jeho přijetí dne 26. července 2010.

11      V důsledku toho byl název žalobkyně zařazen prováděcím nařízením Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 195, s. 25), na seznam osob, subjektů a orgánů obsažený v tabulce I přílohy V nařízení č. 423/2007. Přijetím prováděcího nařízení č. 668/2010 došlo ke zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů žalobkyně.

12      V případě společnosti Fulmen uvedla Rada v rozhodnutí 2010/413 následující odůvodnění: „Společnost Fulmen byla zapojena do instalace elektrického vybavení v zařízení Kumm/Fordó [Írán], a to v době, kdy existence tohoto zařízení ještě nebyla známa“. V prováděcím nařízení č. 668/2010 byla použita následující formulace: „Společnost Fulmen byla zapojena do instalace elektrického vybavení v zařízení Kumm/Fordó, a to v době, kdy existence tohoto zařízení ještě nebyla známa“.

13      Rada uvědomila žalobkyni o zařazení jejího názvu na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007 dopisem ze dne 28. července 2010.

14      Dopisem ze dne 14. září 2010 žalobkyně požádala Radu, aby přehodnotila její zařazení na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 a seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007. Žalobkyně také vyzvala Radu, aby jí sdělila, na základě jakých skutečností vůči ní přijala omezující opatření.

15      Přijetím rozhodnutí 2010/644 nebylo zařazení názvu žalobkyně na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413 nijak dotčeno.

16      Vzhledem k tomu, že nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno nařízením č. 961/2010, byl název žalobkyně Radou zařazen do bodu 13 tabulky B přílohy VIII posledně uvedeného nařízení. Finanční prostředky žalobkyně jsou tedy nyní zmrazeny na základě čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010.

17      Na dopis žalobkyně ze dne 14. září 2010 odpověděla Rada dopisem ze dne 28. října 2010, v němž sdělila, že žádost žalobkyně o vyřazení jejího názvu ze seznamu obsaženého v příloze II rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, a ze seznamu obsaženého v příloze VIII nařízení č. 961/2010, která nahradila přílohu V nařízení č. 423/2007, se po přezkoumání zamítá. Rada v tomto ohledu upřesnila, že jelikož spis neobsahuje nové skutečnosti odůvodňující změnu jejího stanoviska, musí se na žalobkyni i nadále vztahovat omezující opatření stanovená uvedenými předpisy. Rada dále uvedla, že její rozhodnutí o ponechání názvu žalobkyně na uvedených seznamech není založeno na jiných skutečnostech než těch, které jsou zmíněny v odůvodnění těchto seznamů.

18      Rozsudkem ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), zrušil Tribunál rozhodnutí 2010/413, prováděcí nařízení č. 668/2010, rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010 v rozsahu, v němž se týkaly Fereydouna Mahmoudiana a žalobkyně.

19      Pokud jde o časové účinky zrušení aktů napadených ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), Tribunál v bodě 106 zmíněného rozsudku v souvislosti s nařízením č. 961/2010 připomněl, že na základě čl. 60 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie a odchylně od článku 280 SFEU nabývá rozhodnutí Tribunálu, kterým se ruší nařízení, právní moci až dnem, kdy uplyne lhůta k podání kasačního opravného prostředku stanovená v čl. 56 prvním pododstavci uvedeného statutu, nebo pokud je v této lhůtě podán kasační opravný prostředek, dnem jeho zamítnutí. Dále dospěl k závěru, že v projednávané věci se riziko vážného a nevratného narušení účinnosti omezujících opatření, která stanoví nařízení č. 961/2010, nejeví být dostatečně vysoké vzhledem k významnému dopadu těchto opatření na práva a svobody žalobců, aby mohlo odůvodňovat zachování účinků uvedeného nařízení vůči posledně uvedeným po dobu delší, než jaká je stanovena v čl. 60 druhém pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie.

20      Tribunál kromě toho v bodě 107 rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), rozhodl, že účinky rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, musejí být zachovány až do okamžiku, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 961/2010.

21      Dne 4. června 2012 podala Rada k Soudnímu dvoru kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142). Tento kasační opravný prostředek byl zapsán do rejstříku pod číslem C‑280/12 P. Rada na podporu uvedeného kasačního opravného prostředku zejména tvrdila, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že Rada měla předložit skutečnosti umožňující prokázat, že žalobkyně působila v zařízení Kumm/Fordó (Írán), a to bez ohledu na okolnost, že skutečnosti, které by mohly být předloženy, pocházejí z důvěrných zdrojů a že se nesprávná právní posouzení, kterých se Tribunál dopustil, týkají dvou aspektů sdělení těchto skutečností, přičemž první se týká sdělení důkazů Radě členskými státy a druhý sdělení důvěrných skutečností soudu.

22      Soudní dvůr rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian (C‑280/12 P, EU:C:2013:775), zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný a potvrdil zjištění Tribunálu obsažené v bodě 103 rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulman a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), a to že Rada nepředložila důkaz o tom, že žalobkyně působila v zařízení Kumm/Fordó.

23      Prováděcím nařízením Rady (EU) č. 1361/2013 ze dne 18. prosince 2013, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (Úř. věst. 2013, L 343, s. 7), Rada na základě závěrů vyplývajících z rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian (C‑280/12 P, EU:C:2013:775), vyškrtla název žalobkyně ze seznamů osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření, které jsou uvedeny v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze IX nařízení č. 267/2012, a to s účinností ode dne 19. prosince 2013. Od té doby nebyl název žalobkyně opětovně zařazen na žádný seznam.

II.    Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

24      Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 25. července 2015 podala žalobkyně projednávanou žalobu. Věc byla přidělena prvnímu senátu Tribunálu.

25      Dne 9. listopadu 2015 předložila Rada žalobní odpověď.

26      Podáním došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 9. listopadu 2015 podala Evropská komise návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady.

27      Dne 2. prosince 2015 předložila žalobkyně vyjádření ke vstupu Komise do řízení. Rada ve stanovené lhůtě nepředložila vyjádření k tomuto návrhu.

28      Rozhodnutím předsedkyně prvního senátu Tribunálu ze dne 10. prosince 2015 přijatým podle čl. 144 odst. 4 jednacího řádu Tribunálu byl Komisi povolen vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastnice.

29      Dne 22. ledna 2016 předložila Komise spis vedlejší účastnice řízení. Rada ani žalobkyně nepředložily k tomuto spisu žádná vyjádření.

30      Dne 25. ledna 2016 předložila žalobkyně repliku.

31      Dne 8. března 2016 předložila Rada dupliku.

32      Přípisem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 29. března 2016 požádala žalobkyně o konání jednání na základě čl. 106 odst. 1 jednacího řádu.

33      Na návrh soudkyně zpravodajky přijal Tribunál (první senát) první organizační procesní opatření, které spočívalo ve vyslechnutí účastnic řízení k případnému přerušení řízení do doby, než bude vydáno rozhodnutí Soudního dvora, jímž bude ukončeno řízení ve věci C‑45/15 P, Safa Nicu Sepahan v. Rada. Rada předložila své vyjádření v tomto směru ve stanovené lhůtě.

34      Vzhledem k tomu, že se změnilo složení senátů Tribunálu, byla soudkyně zpravodajka přidělena podle čl. 27 odst. 5 jednacího řádu k prvnímu senátu, jemuž tudíž byla tato věc přidělena.

35      Rozhodnutím ze dne 31. srpna 2016 rozhodla předsedkyně prvního senátu Tribunálu přerušit řízení v projednávané věci.

36      Po vyhlášení rozsudku ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), přijal Tribunál (první senát) na návrh soudkyně zpravodajky druhé organizační procesní opatření spočívající ve vyslechnutí účastnic řízení k důsledkům, které z uvedeného rozsudku vyvozují pro účely této věci (dále jen „druhé organizační procesní opatření“). Hlavní účastnice řízení a Komise se v tomto ohledu vyjádřily ve stanovené lhůtě.

37      Na návrh soudkyně zpravodajky přijal Tribunál (první senát) třetí organizační procesní opatření, kterým položil žalobkyni několik otázek (dále jen „třetí organizační procesní opatření“). Žalobkyně tyto otázky zodpověděla ve stanovené lhůtě.

38      Komise informovala dopisem ze dne 28. listopadu 2018 Tribunál, že nepovažuje za nezbytné účastnit se v projednávané věci jednání, ačkoli nadále podporuje postoj Rady.

39      Řeči hlavních účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 11. prosince 2018.

40      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou,

–        uložil Radě, aby jí nahradila majetkovou újmu ve výši 11 009 560 eur a nemajetkovou újmu ve výši 100 000 eur, které žalobkyni podle jejích tvrzení vznikly,

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

41      Rada a Komise navrhují, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

III. Právní otázky

A.      K pravomoci Tribunálu

42      Rada ve své duplice, ve které se opírá o rozsudek ze dne 18. února 2016, Jannatian v. Rada (T‑328/14, nezveřejněný, EU:T:2016:86), namítá, že v rozsahu, v němž žalobkyně založila svůj návrh na náhradu újmy na protiprávnosti zápisu svého jména na seznam obsažený v příloze II rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, nemá Tribunál pravomoc o této žalobě rozhodnout, jelikož čl. 275 druhý pododstavec SFEU nepřiznává Tribunálu pravomoc rozhodnout o žalobě na náhradu škody založené na protiprávnosti aktu, který spadá do společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP).

43      Žalobkyně v odpověď na otázku Tribunálu položenou na jednání, aby se vyjádřila k námitce nepřípustnosti vznesené Radou, uvedla, že se žalobou v projednávané věci zamýšlela domáhat pouze náhrady újmy vzniklé na základě nařízení přijatých Radou, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání. S ohledem na uvedenou odpověď je třeba mít v podstatě za to, že žalobkyně změnila druhé návrhové žádání obsažené v její žalobě tak, že se nakonec pouze domáhá, aby Tribunál uložil Radě povinnost nahradit žalobkyni majetkovou újmu ve výši 11 009 560 eur, která jí podle jejích slov vznikla z důvodu protiprávního zařazení jejího názvu na seznamy tvořící přílohy prováděcího nařízení č. 668/2010 a nařízení č. 961/2010 (dále jen „sporné seznamy“), a nemajetkovou újmu ve výši 100 000 eur, která jí podle jejích slov vznikla ze stejného důvodu.

44      V každém případě je třeba připomenout, že podle článku 129 jednacího řádu může Tribunál kdykoli bez návrhu po vyslechnutí účastníků řízení rozhodnout o tom, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení, mezi které podle judikatury patří pravomoc unijního soudu rozhodovat o žalobě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. března 1980, Ferriera Valsabbia a další v. Komise, 154/78, 205/78, 206/78, 226/78 až 228/78, 263/78, 264/78, 31/79, 39/79, 83/79 a 85/79, EU:C:1980:81, bod 7, a ze dne 17. června 1998, Svenska Journalistförbundet v. Rada, T‑174/95, EU:T:1998:127, bod 80).

45      V tomto směru z judikatury vyplývá, že ačkoli žaloba na náhradu škody směřující k náhradě tvrzené újmy vzniklé z důvodu přijetí aktu v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky nespadá do pravomoci Tribunálu (rozsudek ze dne 18. února 2016, Jannatian v. Rada, T‑328/14, nezveřejněný, EU:T:2016:86, body 30 a 31), Tribunál na druhé straně vždy uznal svou pravomoc k rozhodnutí o žalobě na náhradu tvrzené škody vzniklé určité osobě nebo určitému subjektu z důvodu omezujících opatření, která vůči nim byla přijata podle článku 215 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný, EU:T:2007:207, body 232 až 251, a ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, body 45 až 149).

46      Jinak tomu nemůže být ani v případě návrhu na náhradu tvrzené škody vzniklé určité osobě nebo určitému subjektu z důvodu omezujících opatření, jež byla vůči nim přijata podle čl. 291 odst. 2 SFEU.

47      Podle judikatury totiž žádné ustanovení Smlouvy o FEU nestanoví, že její šestá část, která se týká institucionálních a finančních ustanovení, není v oblasti omezujících opatření použitelná. Použití čl. 291 odst. 2 SFEU, který stanoví, že „[j]sou-li pro provedení právně závazných aktů Unie nezbytné jednotné podmínky, svěří tyto akty prováděcí pravomoci Komisi nebo ve zvláštních, náležitě odůvodněných případech a v případech uvedených v článcích 24 a 26 Smlouvy o Evropské unii Radě“, tudíž není vyloučeno, pokud byly podmínky stanovené v tomto ustanovení splněny (rozsudek ze dne 1. března 2016, National Iranian Oil Company v. Rada, C‑440/14 P, EU:C:2016:128, bod 35).

48      V projednávané věci byla omezující opatření přijatá vůči žalobkyni rozhodnutím 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, provedena prováděcím nařízením č. 668/2010, přijatým v souladu s čl. 291 odst. 2 SFEU, a nařízením č. 961/2010, přijatým v souladu s článkem 215 SFEU.

49      Z toho vyplývá, že ačkoli nemá Tribunál pravomoc rozhodovat o návrhu žalobkyně na náhradu škody v rozsahu, v němž zní na náhradu tvrzené škody vzniklé žalobkyni v důsledku přijetí rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, má naproti tomu pravomoc rozhodnout o témž návrhu v rozsahu, v němž zní na náhradu tvrzené škody vzniklé v důsledku provedení uvedeného rozhodnutí prováděcím nařízením č. 668/2010 a nařízením č. 961/2010 (dále jen „sporné akty“).

50      S ohledem na výše uvedené je třeba učinit závěr, že Tribunál má pravomoc rozhodnout o žalobě ve znění pozměněném na jednání, tedy v rozsahu, v němž tato žaloba zní na náhradu škody, která žalobkyni podle jejích slov vznikla v důsledku skutečnosti, že spornými akty byla provedena omezující opatření přijatá vůči ní v rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644 (dále jen „sporná opatření“).

B.      K věci samé

51      Článek 340 druhý pododstavec SFEU stanoví, že „[v] případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce“. Z ustálené judikatury plyne, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU za protiprávní jednání jejích orgánů je vázán na splnění souboru podmínek, kterými jsou protiprávnost jednání vytýkaného orgánům, skutečná existence újmy a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a tvrzenou újmou (viz rozsudek ze dne 9. září 2008, FIAMM a další v. Rada a Komise, C‑120/06 P a C‑121/06 P, EU:C:2008:476, bod 106 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 47).

52      Žalobkyně na podporu projednávané žaloby tvrdí, že všechny tři výše uvedené podmínky jsou v projednávaném případě splněny.

53      Rada, podporovaná Komisí, navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta jako neopodstatněná z důvodu, že žalobkyně nesplnila povinnost prokázat, že jsou v projednávaném případě splněny všechny podmínky pro založení mimosmluvní odpovědnosti Unie.

54      Podle ustálené judikatury jsou podmínky pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie ve smyslu čl. 340 druhého pododstavce SFEU, jak již byly uvedeny výše v bodě 51, kumulativní (rozsudek ze dne 7. prosince 2010, Fahas v. Rada, T‑49/07, EU:T:2010:499, body 92 a 93, a usnesení ze dne 17. února 2012, Dagher v. Rada, T‑218/11, nezveřejněné, EU:T:2012:82, bod 34). Z toho vyplývá, že pokud jedna z těchto podmínek není splněna, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu, aniž je třeba zkoumat splnění ostatních podmínek pro vznik mimosmluvní odpovědnosti (rozsudek ze dne 26. října 2011, Dufour v. ECB, T‑436/09, EU:T:2011:634, bod 193).

55      V projednávané věci je tudíž třeba ověřit, zda žalobkyně podala jí příslušející důkaz o protiprávnosti jednání, které vytýká Radě, tj. přijetí sporných aktů a ponechání jejího názvu na sporných seznamech, o skutečné existenci majetkové a nemajetkové újmy, kterou údajně utrpěla, a o příčinné souvislosti mezi uvedeným přijetím aktů a újmou, které se dovolává.

1.      K tvrzené protiprávnosti

56      Žalobkyně tvrdí, že podmínka týkající se protiprávnosti jednání orgánu je splněna, neboť přijetí sporných aktů a ponechání jejího názvu na sporných seznamech v podstatě představují dostatečně závažné porušení právní normy – jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům – ze strany Rady, které může podle judikatury vést ke vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie.

57      V tomto ohledu žalobkyně zaprvé připomíná, že z rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142) a z rozsudku ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian (C‑280/12 P, EU:C:2013:775), který byl vydán v řízení o kasačním opravném prostředku podaném Radou a kterým byl uvedený kasační opravný prostředek zamítnut (viz bod 22 výše), vyplývá, že sporné akty jsou protiprávní.

58      Na jedné straně žalobkyně připomíná, že v rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), dospěl Tribunál k závěru, že Rada proti němu neměla sebemenší důkaz na podporu zařazení názvu žalobkyně na sporné seznamy, a domnívá se tak, že tato skutečnost představuje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům, které může zakládat mimosmluvní odpovědnost Unie. V odpovědi na otázku položenou v rámci druhého organizačního procesního opatření žalobkyně uvádí, že vzhledem k podobnosti rozhodných skutečností v projednávané věci a ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), lze veškerá konstatování ohledně závažnosti protiprávního jednání Rady v posledně uvedené věci vztáhnout obdobně i na projednávanou věc. Žalobkyně dodává, že Tribunál by měl učinit závěr, že pouhé zrušení sporných aktů nemůže představovat dostatečnou náhradu nemajetkové újmy, která jí vznikla.

59      Na druhé straně má žalobkyně za to, že rozhodnutí Rady podat kasační opravný prostředek proti uvedenému rozsudku i přes zjevnou protiprávnost konstatovanou Tribunálem v rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulman a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), představuje zneužití pravomoci, v jehož důsledku vznikla žalobkyni ještě vyšší škoda.

60      Žalobkyně zadruhé tvrdí, že v důsledku sporných opatření došlo k zásahu do její svobody podnikání a jejího práva na vlastnictví, které žalobkyni přiznávají články 16 a 17 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Zmíněné porušení jejích základních práv podle tvrzení žalobkyně zvyšuje míru protiprávnosti jednání Rady natolik, že zakládá závažné porušení.

61      Rada, podporovaná Komisí, ve své odpovědi na otázku položenou v rámci druhého organizačního procesního opatření již nezpochybňuje protiprávnost vyplývající z přijetí sporných opatření a uznává, že závěry Soudního dvora v rozsudku ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), které se týkají existence dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznat práva jednotlivcům, jsou v projednávané věci relevantní, vzhledem k tomu, že v případě žalobkyně nastaly obdobné okolnosti, jako byly okolnosti dotčené ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek. Naproti tomu Rada odmítá tvrzení žalobkyně ohledně zneužití pravomoci a porušení článků 16 a 17 Listiny a má za to, že rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), neobsahuje v tomto smyslu žádné relevantní informace, ze kterých by taková porušení vyplývala.

62      V projednávané věci Tribunál v rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulman a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), konstatoval protiprávnost sporných aktů.

63      Je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Tribunálu konstatování protiprávnosti právního aktu – i když je tato protiprávnost politováníhodná – nepostačuje k tomu, aby bylo možné mít za to, že byla splněna podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie založená na protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům (rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 50; v tomto smyslu viz též rozsudek ze dne 6. března 2003, Dole Fresh Fruit International v. Rada a Komise, T‑56/00, EU:T:2003:58, body 71 až 75, a rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2011:687, bod 31). Pokud případně dojde ke zrušení jednoho či více aktů Rady, na základě nichž měla žalobkyni vzniknout újma, a to i pokud k takovému zrušení dojde rozsudkem Tribunálu vyneseným před podáním žaloby na náhradu škody, není to nevyvratitelný důkaz dostatečně závažného porušení na straně tohoto orgánu, jež by ipso jure umožnilo konstatovat mimosmluvní odpovědnost Unie.

64      Podmínka týkající se existence protiprávního jednání unijních orgánů vyžaduje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznat jednotlivcům práva (viz rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 29 a citovaná judikatura).

65      Cílem požadavku dostatečně závažného porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům, je bez ohledu na povahu dotčeného protiprávního aktu předejít tomu, aby riziko, že bude nutné odškodnit újmu tvrzenou dotyčnými osobami, narušilo schopnost dotyčného orgánu plně vykonávat své pravomoci v obecném zájmu jak v rámci jeho normativní činnosti nebo jeho hospodářskopolitických rozhodnutí, tak v oblasti jeho správní pravomoci, aniž budou jednotlivci zatíženi důsledky závažných a neomluvitelných nesplnění povinností (viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2011, Sison v. Rada, T‑341/07, EU:T:2011:687, bod 34 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 51).

66      S ohledem na judikaturu uvedenou v bodech 63 až 65 výše je třeba posoudit, zda je předmětem právních norem, na jejichž porušení žalobkyně v projednávané věci poukazuje, přiznání práv jednotlivcům, a zda se Rada dopustila jejich dostatečně závažného porušení.

67      Žalobkyně předkládá na podporu návrhu na náhradu škody v podstatě dvě výtky protiprávnosti, a to zaprvé přijetí sporných aktů a ponechání jejího názvu na sporných seznamech, přestože Rada neměla žádný důkaz odůvodňující takový postup, přičemž účinky těchto protiprávních jednání byly podle tvrzení žalobkyně zhoršeny v důsledku zneužití pravomoci, kterého se podle ní dopustila Rada tím, že podala kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), a zadruhé porušení článků 16 a 17 Listiny.

68      Pokud jde zaprvé o výtku protiprávnosti spočívajících v tom, že Rada přijala sporné akty a ponechala název žalobkyně na sporných seznamech, přestože neměla žádný důkaz odůvodňující takový postup, je třeba připomenout, že Tribunál v bodech 68 a 69 rozsudku ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), rozhodl, že běžně obezřetná a s řádnou péčí postupující správa je schopna si uvědomit, že v době přijímání napadeného aktu v dané věci je jejím úkolem, aby shromáždila informace a důkazy odůvodňující omezující opatření vztahující se na žalobkyni v uvedené věci, aby v případě zpochybnění mohla prokázat opodstatněnost uvedených opatření tím, že předloží uvedené informace a důkazy unijnímu soudu. Na základě výše uvedeného dospěl Tribunál k závěru, že Rada tak nejednala, a tudíž se stala odpovědnou za dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat jednotlivcům práva ve smyslu judikatury citované v bodech 63 a 64 výše. Soudní dvůr v bodě 40 rozsudku ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), vydaného v řízení o kasačních opravných prostředcích proti rozsudku ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), kterým byly uvedené kasační opravné prostředky zamítnuty, rozhodl, že Tribunál měl zejména v bodech 68 a 69 svého rozsudku právem za to, že skutečnost, že Rada za dobu téměř tří let nesplnila svou povinnost předložit v případě zpochybnění informace či důkazy, kterými jsou podloženy důvody pro přijetí omezujících opatření vůči fyzické nebo právnické osobě, představuje dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznat práva jednotlivcům.

69      S ohledem na rozsudek ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), potvrzený rozsudkem ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian (C‑280/12 P, EU:C:2013:775), je tak nutné konstatovat, že porušení, kterého se dopustila Rada v projednávané věci, je co do svého předmětu nejen totožné s porušením, kterého se dopustila Rada ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986), ale rovněž trvalo přibližně o šest měsíců déle.

70      Z toho na straně jedné vyplývá, že právní norma, jejíhož porušení se dovolává žalobkyně v projednávané věci, je právní normou přiznávající práva jednotlivcům, mezi něž patří žalobkyně, jakožto právnická osoba, na kterou se vztahují sporné akty. Na straně druhé představuje porušení uvedeného pravidla dostatečně závažné porušení ve smyslu judikatury uvedené v bodě 64 výše.

71      Kromě toho z vyjádření zúčastněných stran předložených na základě druhého organizačního procesního opatření ohledně otázky, jaké důsledky dovozují z rozsudku ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), pro účely projednávané věci, vyplývá, že je mezi nimi nyní nesporná skutečnost, že dovolávaná protiprávnost představuje dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům.

72      Pokud jde o tvrzení, jehož podstatou je, že závažnost uvedeného porušení byla ještě zhoršena v důsledku skutečnosti, že se Rada dopustila zneužití pravomoci tím, že podala kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), nemůže tento argument obstát.

73      Podle ustálené judikatury je totiž akt stižen vadou spočívající ve zneužití pravomoci pouze tehdy, když se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou uváděné cíle, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu (viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2017, Montel v. Parlament, T‑634/16, nezveřejněný, EU:T:2017:848, bod 161 a citovaná judikatura).

74      V tomto ohledu je třeba na jedné straně připomenout, že právo podat kasační opravný prostředek proti rozsudkům Tribunálu je zakotveno v čl. 256 odst. 1 druhém pododstavci SFEU a je nedílnou součástí procesních prostředků soudního systému Unie. Podle téhož článku je kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru omezen na právní otázky. Kromě toho podle čl. 56 první věty druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může kasační opravný prostředek podat kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno. Z ustanovení unijního primárního práva vyplývá, že v rámci stanovených omezení může každá strana nejen svobodně podat kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu, ale také uplatnit jakýkoli důvod, který považuje za relevantní na podporu svých tvrzení a pro úspěch své věci. S ohledem na posledně uvedené tedy na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze Radě vytýkat, že podala kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), aby mohla uplatnit „ustálenou judikaturu týkající se geografických omezujících opatření“, jak uvádí v žalobní odpovědi, jelikož takový argument se zjevně týká právní otázky ve smyslu čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU.

75      Na druhé straně nemůže obstát ani tvrzení žalobkyně, že Rada podala kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 s T‑440/10, EU:T:2012:142), pouze s cílem činit nátlak na Íránskou islámskou republiku, aby zastavila svůj jaderný program, a tím zachovala vůči žalobkyni účinky vyvolané spornými akty. Uvedené tvrzení totiž nejen že není podpořeno žádnými důkazy ani informacemi, ale navíc je třeba konstatovat, že podle čl. 60 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie je zachování uvedených účinků nedílně spojeno s rozhodnutím podat kasační opravný prostředek. To je důvod, proč uvedený článek stanoví, že „[o]dchylně od článku 280 [SFEU] nabývá rozhodnutí Tribunálu, které ruší nařízení, právní moci až dnem, kdy uplyne lhůta stanovená v čl. 56 prvním pododstavci tohoto statutu, nebo pokud je v této lhůtě podán opravný prostředek, dnem jeho zamítnutí“.

76      Kromě toho je třeba připomenout (viz bod 19 výše), že pokud jde o časové účinky zrušení nařízení č. 961/2010, Tribunál v bodě 106 rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), rozhodl, že v projednávané věci se riziko vážného a nevratného narušení účinnosti omezujících opatření, která stanoví nařízení č. 961/2010, nejeví dostatečně vysoké, aby mohlo odůvodňovat zachování účinků uvedeného nařízení vůči posledně uvedeným po dobu delší, než jaká je stanovena v čl. 60 druhém pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie. V bodě 107 téhož rozsudku (viz bod 20 výše) také rozhodl, že účinky rozhodnutí 2010/413, ve znění rozhodnutí 2010/644, musejí být zachovány až do okamžiku, kdy nastanou účinky zrušení nařízení č. 961/2010.

77      Z výše uvedených úvah vyplývá, že zachování účinků sporných aktů vůči žalobkyni poté, co byly zrušeny rozsudkem ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), vyplývá z uplatnění příslušných ustanovení statutu Soudního dvora Evropské unie a ze svrchovaného posouzení učiněného Tribunálem, a nikoliv z jednání, jež žalobkyně vytýká Radě, tedy že Rada podala proti uvedenému rozsudku kasační opravný prostředek.

78      To znamená, že jelikož žalobkyně nepředložila žádný objektivní důkaz, kterým mohla prokázat, že Rada podala kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), s cílem poškodit žalobkyni nebo vyvíjet nátlak na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila svůj jaderný program, musí být argument vycházející ze zneužití pravomoci ze strany Rady, kterým byla zvýšena závažnost porušení dotčeného právního ustanovení v projednávané věci, zamítnut jako neopodstatněný.

79      Pokud jde o druhou výtku protiprávnosti, vycházející z tvrzeného porušení článků 16 a 17 Listiny, je třeba uvést, že se žalobkyně omezuje pouze na připomenutí nezbytných podmínek, které musí být naplněny, aby mohl být konstatován zásah do práv a svobod zaručených Listinou, a na tvrzení, že předmětem a účinkem sporných opatření, která byla vůči ní přijata, bylo s tím spojené omezení jejího práva na vlastnictví a její svobody podnikání, které jí přiznávají články 16 a 17 Listiny.

80      V této souvislosti je třeba uvést, že podle ustálené judikatury je sice právo na vlastnictví zaručeno článkem 17 Listiny, avšak nepožívá v unijním právu absolutní ochrany, ale musí být zohledněno z hlediska jeho funkce ve společnosti. V důsledku toho může být uplatnění tohoto práva omezeno, pokud tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu sledovaným Unií a nepředstavují vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřený a neúnosný zásah do samotné podstaty takto zaručeného práva (viz rozsudek ze dne 13. září 2013, Makhlouf v. Rada, T‑383/11, EU:T:2013:431, bod 97 a citovaná judikatura). Uvedenou judikaturu lze obdobně použít i na svobodu podnikání, která je zaručena článkem 16 Listiny.

81      Pokud jde o projednávanou věc, je třeba zaprvé poukázat na to, že cílem přijetí sporných aktů vůči žalobkyni, které spočívaly ve zmrazení jejích finančních prostředků, finančních aktiv a dalších hospodářských zdrojů, bylo zabránit šíření jaderných zbraní a tím vyvíjet tlak na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila dotyčné činnosti. Uvedený cíl spadal do obecnějšího rámce snahy o zachování mezinárodního míru a bezpečnosti, a tudíž byl legitimní (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek ze dne 13. září 2013, Makhlouf v. Rada, T‑383/11, EU:T:2013:431, body 100 a 101 a citovaná judikatura).

82      Zadruhé byla sporná opatření nezbytná rovněž z toho důvodu, že alternativní a méně omezující opatření, jako je systém předchozího schválení nebo povinnost dodatečného odůvodnění použití vyplacených finančních prostředků, neumožnila stejně efektivně dosáhnout sledovaného cíle, tedy zabránit šíření jaderných zbraní, a tím vyvíjet tlak na Íránskou islámskou republiku, aby ukončila dotyčné aktivity, zejména vzhledem k možnosti uložená omezení obejít (obdobně viz rozsudek ze dne 13. září 2013, Makhlouf v. Rada, T‑383/11, EU:T:2013:431, bod 101 a citovaná judikatura).

83      Žalobkyně tudíž neprokázala, že spornými akty byla porušena její práva, která jí plynou z článků 16 a 17 Listiny.

84      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba učinit závěr, že pouze první výtka protiprávnosti, vycházející z toho, že Rada přijala sporné akty a ponechala název žalobkyně na sporných seznamech, přestože neměla žádný důkaz odůvodňující takový postup, představuje protiprávní jednání, které je způsobilé založit odpovědnost Unie ve smyslu judikatury uvedené v bodě 64 výše.

2.      K tvrzené újměexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávností vytýkaného jednánítouto újmou

85      Žalobkyně se domnívá, že prokázala skutečnou a určitou povahu majetkové a nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku sporných aktů, a příčinnou souvislost mezi protiprávností vytýkaného jednání a tvrzenou újmou. S ohledem na zvláštní okolnosti projednávané věci má žalobkyně za to, že opodstatněnost jejího návrhu na náhradu škody není dotčena rozsudkem ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402).

86      V replice žalobkyně tvrdí, že se Rada snaží v rozporu s článkem 340 SFEU stanovit takové podmínky, které v praxi znemožňují nebo nadměrně ztěžují výkon práva jednotlivců na náhradu škody.

87      V odpovědi na argument Rady vycházející z neexistence příčinné souvislosti ve vztahu k omezujícím opatřením přijatým vůči žalobkyni v roce 2011 ve Spojených státech amerických (dále jen „americká opatření“) žalobkyně podotýká, že americká opatření byla přijata rok a půl po sporných aktech a že odkazují na tyto sporné akty jako na „důkaz“. To znamená, že jelikož byla zmíněná opatření vydána na základě uvedených aktů, nemohla žalobkyni podle jejích tvrzení způsobit samostatnou újmu, a tudíž jednotlivé složky újmy, která jí vznikla, podle ní vyplývají z protiprávního jednání Rady, a Rada je proto povinna tuto škodu nahradit. Na straně druhé žalobkyně připomíná, že vztahy mezi Íránskou islámskou republiku a Spojenými státy americkými jsou narušeny již od roku 1980 a že od roku 1995 Spojené státy americké zakazují veškerou činnost a veškeré obchodní transakce s íránskými společnostmi. Z toho důvodu jí americká opatření podle jejích tvrzení nezpůsobila žádnou újmu, jelikož neudržovala žádné vztahy se společnostmi sídlícími ve Spojených státech amerických ani na jejich území neměla v držení žádný majetek.

88      Rada, podporovaná Komisí, odmítá argumenty předložené žalobkyní. Rada má za to, že závěry Soudního dvora v rozsudku ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), týkající se podmínek náhrady majetkové a majetkové újmy, jsou relevantní a podporují její argumenty v projednávané věci. Navíc, pokud jde o majetkovou a nemajetkovou újmu, která žalobkyni podle jejích tvrzení vznikla v Íránu, Rada podotýká, že během doby uplatňování sporných opatření se na žalobkyni vztahovala rovněž americká opatření, jež mohla mít stejně nežádoucí, či dokonce ještě nepříznivější účinky a která jsou stále platná. Ve své duplice Rada tvrdí, že americká opatření měla skutečný dopad na hospodářskou činnost žalobkyně.

89      Je třeba posoudit, zda žalobkyně předložila důkaz o tvrzené újmě a příčinné souvislosti mezi protiprávností vytýkaného jednání a touto újmou.

90      Pokud jde o podmínku skutečné existence újmy, může mimosmluvní odpovědnost Unie podle judikatury vzniknout pouze tehdy, pokud žalobci opravdu vznikla skutečná a určitá škoda (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. ledna 1982, De Franceschi v. Rada a Komise. 51/81, EU:C:1982:20, bod 9, a ze dne 16. ledna 1996, Candiotte v. Rada, T‑108/94, EU:T:1996:5, bod 54). Žalobce musí doložit splnění této podmínky (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2006, Agraz a další v. Komise, C‑243/05 P, EU:C:2006:708, bod 27 a citovaná judikatura), a konkrétně předložit přesvědčivé důkazy jak o existenci tvrzené újmy, tak i jejím rozsahu (viz rozsudek ze dne 16. září 1997, Blackspur DIY a další v. Rada a Komise, C‑362/95 P, EU:C:1997:401, bod 31 a citovaná judikatura).

91      Konkrétně to znamená, že v každém návrhu na náhradu újmy, ať již se jedná o majetkovou či nemajetkovou újmu, náhradu symbolickou či náhradu značného rozsahu, musí být přesně uvedena povaha tvrzené újmy ve vztahu k vytýkanému jednání, a musí obsahovat alespoň přibližné vyčíslení celé této újmy (viz rozsudek ze dne 26. února 2015, Sabbagh v. Rada, T‑652/11, nezveřejněný, EU:T:2015:112, bod 65 a citovaná judikatura).

92      Pokud jde o podmínku týkající se existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním a dovolávanou újmou, musí uvedená újma dostatečně přímým způsobem vyplývat z vytýkaného jednání a toto jednání musí být rozhodující příčinou újmy, přičemž neexistuje povinnost napravit veškeré, dokonce i vzdálené, škodlivé následky protiprávní situace (viz rozsudek ze dne 10. května 2006, Galileo International Technology a další v. Komise, T‑279/03, EU:T:2006:121, bod 130 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 4. října 1979, Dumortier a další v. Rada, 64/76, 113/76,167/78, 239/78,27/79, 28/79 a 45/79, EU:C:1979:223, bod 21). Je na žalobci, aby příčinnou souvislost mezi vytýkaným jednáním a dovolávanou újmou prokázal (viz rozsudek ze dne 30. září 1998, Coldiretti a další v. Rada, T‑149/96, EU:T:1998:228, bod 101 a citovaná judikatura).

93      Právě s ohledem na výše uvedenou judikaturu je třeba posoudit, zda žalobkyně v projednávané věci prokázala skutečnou a určitou povahu majetkové a nemajetkové újmy, která jí podle jejích tvrzení vznikla v důsledku přijetí sporných aktů a ponechání jejího názvu na sporných seznamech, a existenci příčinné souvislosti mezi přijetím uvedených aktů a tvrzenou újmou.

a)      K tvrzené majetkové újměexistenci příčinné souvislosti

94      Žalobkyně, opírajíc se o zprávu účetní znalecké kanceláře zapsané v komoře účetních znalců v regionu Paris Île-de-France (Francie) ze dne 21. července 2015, která je připojena jako příloha A.2 žaloby (dále jen „účetní znalecký posudek“), tvrdí, že po přijetí sporných aktů jí vznikly dva druhy majetkové újmy v Íránu a dva druhy majetkové újmy v Evropě. Z titulu všech těchto škod se žalobkyně domáhá, aby byla Radě uložena povinnost zaplatit jí náhradu škody v celkové výši 11 009 560 eur.

95      V odpovědi na otázku položenou v rámci třetího organizačního procesního opatření ohledně rozdílu mezi celkovou výší majetkové újmy uvedené v žalobě, tedy 11 009 560 eur, a součtem částek odpovídajících jednotlivým složkám tvrzené materiální újmy, které jsou uvedeny v odůvodnění žaloby, žalobkyně uvádí, že tento rozdíl vyplývá ze zjevné administrativní chyby, které se dopustila a kterou musí Tribunál zohlednit. Ačkoli totiž žalobkyně uvádí výši všech jednotlivých finančních a provozních škod, které jí vznikly v Íránu podle částí E.1.1.2, E.1.1.3 a E.1.1.4 žaloby, opomněla totéž učinit v případě finanční a provozní škody, která jí vznikla v Íránu, již uplatňuje v části E.1.1.1. Žalobkyně nicméně upřesňuje, že výše posledně uvedené majetkové újmy vycházející ze „[s]nížení čistého hospodářského výsledku“, kterou vyčísluje na 2 932 367 eur, je zahrnuta v celkové částce majetkové újmy, jejíž výši žalobkyně potvrzuje v částce „11 009 560 eur[,] jak je uvedeno žalobním petitu a rovněž na straně 35 přílohy A.2 žaloby“.

96      Je třeba podotknout, že žalobkyně při prokazování škody a příčinné souvislosti vychází v podstatném rozsahu z uvedeného účetního znaleckého posudku. Tato skutečnost jasně vyplývá ze znění bodů 60 až 101 žaloby, které se nacházejí v části E, nadepsané „K majetkové újmě a existenci příčinné souvislosti“, ve spojení s textem obsaženým na stranách 8 až 27 uvedeného posudku. V uvedených bodech žaloby jsou doslova převzaty celé pasáže textu obsaženého na zmíněných stranách účetního znaleckého posudku. Na některých místech se žalobkyně nanejvýš pokusila shrnout některé části uvedeného posudku, přičemž se spokojila s tím, že z posudku vyňala některé pasáže.

97      Za těchto okolností, a vzhledem k tomu, že značná část nároků žalobkyně týkajících se majetkové újmy, jejíž náhrady se domáhá, vychází z odhadů uvedených v účetním znaleckém posudku, je třeba nejprve posoudit důkazní hodnotu tohoto účetního znaleckého posudku, než bude provedeno posouzení majetkové újmy, která žalobkyni podle jejích tvrzení vznikla v Íránu a v Evropě, a existence příčinné souvislosti.

1)      K přezkumu důkazní hodnoty účetního znaleckého posudku

98      Při neexistenci unijní právní úpravy týkající se pojmu „důkaz“ zakotvil unijní soud zásadu volného dokazování či svobody důkazních prostředků, která se má vykládat jako právo dovolávat se důkazů v jakékoliv formě, jako jsou např. výpovědi, listinné důkazy, přiznání atd., s cílem prokázat určitou skutečnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. března 2000, Met-Trans a Sagpol, C‑310/98 a C‑406/98, EU:C:2000:154, bod 29; rozsudek ze dne 8. července 2004, Dalmine v. Komise, T‑50/00, EU:T:2004:220, bod 72, a stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci Archer Daniels Midland v. Komise, C‑511/06 P, EU:C:2008:604, body 113 a 114). Zároveň s tím unijní soud zakotvil zásadu volného hodnocení důkazů, podle níž určení věrohodnosti, či jinými slovy stanovení důkazní hodnoty důkazu, je věcí vnitřního přesvědčení soudu (rozsudek ze dne 8. července 2004, Dalmine v. Komise, T‑50/00, EU:T:2004:220, bod 72, a stanovisko generálního advokáta Mengozziho ve věci Archer Daniels Midland v. Komise, C‑511/06 P, EU:C:2008:604, body 111 a 112).

99      Ke zjištění důkazní hodnoty dokumentu je třeba přihlédnout k několika skutečnostem, jako je původ dokumentu, okolnosti, za kterých byl vyhotoven, jeho adresát a obsah, a položit si otázku, zda s ohledem na uvedené skutečnosti se informace, jež jsou v něm obsaženy, jeví být smysluplné a věrohodné (rozsudek ze dne 15. března 2000, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑25/95, T‑26/95, T‑30/95 až T‑32/95, T‑34/95 až T‑39/95, T‑42/95 až T‑46/95, T‑48/95, T‑50/95 až T‑65/95, T‑68/95 až T‑71/95, T‑87/95, T‑88/95, T‑103/95 a T‑104/95, EU:T:2000:77, bod 1838, a rozsudek ze dne 7. listopadu 2002, Vela a Tecnagrind v. Komise, T‑141/99, T‑142/99, T‑150/99 a T‑151/99, EU:T:2002:270, bod 223).

100    V tomto kontextu již unijní soud konstatoval, že analýza předložená žalobcem nemůže být považována za nestranný a nezávislý znalecký posudek, pokud byla objednána a financována žalobcem a vypracována na základě poznatků, jež dal žalobce k dispozici, aniž byla přesnost nebo relevance těchto údajů předmětem jakéhokoliv nezávislého ověření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens v. Komise, T‑110/07, EU:T:2011:68, bod 137).

101    Unijní soud již měl rovněž příležitost potvrdit, že znalecký posudek může být považován za průkazný pouze v závislosti na svém objektivním obsahu, a že pouhé nepodložené tvrzení obsažené v takovém dokumentu samo o sobě nedovoluje dospět k jednoznačnému závěru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. září 2004, Valmont v. Komise, T‑274/01, EU:T:2004:266, bod 71).

102    Důkazní hodnotu účetního znaleckého posudku je v projednávané věci třeba posuzovat ve světle zásad připomenutých v bodech 98 až 101 výše.

103    V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že účetní znalecký posudek byl vyhotoven účetní znaleckou kanceláří zapsanou v komoře účetních znalců v regionu Paris Île-de-France. Z dopisu ze dne 21. července 2015, obsaženého na stranách 2 a 3 uvedeného posudku, který uvedená účetní znalecká kancelář zaslala žalobkyni, vyplývá, že dle podmínek stanovených na schůzce dne 18. června 2015 zadala žalobkyně této kanceláři úkol ocenit újmu, která vznikla žalobkyni a jejímu většinovému akcionáři F. Mahmoudianovi v Íránu a v Evropě v důsledku přijetí sporných opatření. Pokud jde o provedení tohoto úkolu, v uvedeném dopise se zejména uvádí, že „[tento] posudek byl vyhotoven na základě dokumentů, které nám poskytla společnost Fulmen, a informací poskytnutých íránskými orgány“. Z vlastního znění uvedeného dopisu vyplývá, že účetní znalecký posudek byl vyhotoven na žádost žalobkyně za účelem doložit v rámci projednávané věci skutečnou existenci a rozsah tvrzené majetkové újmy a že vychází především z dokumentů poskytnutých žalobkyní. Je třeba zdůraznit, že uvedené dokumenty, na které se odkazuje v některých poznámkách pod čarou, nejsou k účetnímu znaleckému posudku připojeny.

104    Vzhledem ke kontextu, v němž byl účetní znalecký posudek vyhotoven, a na základě zásad připomenutých v bodech 98 až 101 výše je třeba důkazní hodnotu tohoto posudku relativizovat. Tento posudek nelze považovat za dostačující k prokázání toho, co je v něm obsaženo, zejména pokud jde o skutečnou existenci a rozsah uváděné újmy. Nanejvýš by mohl být považován za neúplný důkaz, za podmínky, že by byl podpořen jinými důkazy.

105    Pokud jde o okolnost popsanou v bodě 96 výše, totiž že za účelem prokázání existence újmy a příčinné souvislosti se žalobkyně podstatným, či dokonce výlučným způsobem opírá o uvedený účetní znalecký posudek, je třeba uvést, že s ohledem na zásadu volného dokazování či svobody důkazních prostředků, jež jsou připomenuty v bodě 98 výše, je takové použití tohoto druhu listinného důkazu samo o sobě přípustné.

106    Nicméně, jak je uvedeno v bodě 104 výše, nelze s ohledem na kontext, ve kterém byl účetní znalecký posudek vyhotoven, a ve světle citované judikatury uvedené v bodech 98 až 101 výše tento účetní znalecký posudek považovat za dostačující k prokázání toho, co je v něm obsaženo, zejména pokud jde o skutečnou existenci a rozsah uváděné újmy, přestože byl vyhotoven soudním znalcem v oboru účetnictví, pokud není podpořen dalšími důkazy.

2)      K tvrzené majetkové újmě vzniklé v Íránu a existenci příčinné souvislosti

107    Žalobkyně tvrdí, že po uložení sporných opatření jí vznikla v Íránu majetková újma, kterou rozděluje do dvou kategorií, konkrétně na jedné straně finanční a provozní škody, a na druhé straně v podstatě obchodní a strukturální škody.

108    Je třeba bez dalšího konstatovat, že žalobkyně v bodech 78, 80 a 81 žaloby výslovně uvádí, že v tomto návrhu na náhradu škody nejsou zahrnuty položky škody související se smluvními pokutami, které mají být zaplaceny jejím klientům z důvodu prodlení při provádění stavebních prací, ztrátou jejího mezinárodního postavení a odchodem klíčových osob a vedoucích pracovníků, přestože tyto položky zařazuje do obou kategorií majetkové újmy zmíněných v bodě 107 výše.

i)      K finančním a provozním škodám

109    Žalobkyně tvrdí, že sporná opatření ovlivnila realizaci probíhajících projektů v důsledku nemožnosti zakoupit některé vybavení z Evropy, v některých případech nemožnosti takové vybavení nahradit, a tedy neschopnosti realizovat dotčené projekty, a v případech, kdy se jí uvedené vybavení podařilo nahradit, v důsledku prodlení při realizaci projektů a ztráty marže vyplývající z těchto změn. Z toho vyplývají podle žalobkyně tři druhy škody, konkrétně snížení jejího čistého účetního zisku, nemožnost dokončit čtyři zakázky realizované v Íránu v letech 2010 až 2014 a nemožnost získat nové zakázky v Íránu během sporného období.

110    Rada, podporovaná Komisí, odmítá argumenty žalobkyně týkající se jejího návrhu na náhradu tvrzené finanční a provozní újmy, která jí údajně vznikla v Íránu.

111    Pokud jde na prvním místě o položku škody spočívající ve snížení jejího čistého hospodářského výsledku, žalobkyně tvrdí, že obrat, čistý účetní zisk a zisková přirážka po roce 2011 prudce klesly. Snížení poměru „čistý účetní zisk k obratu“ (z 2,14 % za období 2007/2011 na –4,35 % za období 2011/2014) podle žalobkyně přímo souvisí s jejím zařazením na sporné seznamy. Důvodem tohoto snížení je podle ní pět skutečností: zvýšení finančních a bankovních výdajů, smluvní pokuty splatné klientům v důsledku prodlení při realizaci projektů, zvýšení nákupní ceny surovin z důvodu využívání zprostředkovatelů pro nákup v zahraničí, zrušení distribučních smluv s vysokou marží, například zrušení distribuční smlouvy se společností Omicron, a vícenáklady vzniklé v důsledku sporných opatření, například následná revize projektů a návrhů zařízení, hledání případných nových dodavatelů a přeřazení některých zaměstnanců za účelem jejich pověření správou sporných opatření. Žalobkyně ve své replice předkládá schematickou tabulku, ve které je uvedena metoda výpočtu její škody vzniklé z důvodu snížení jejího čistého hospodářského výsledku.

112    Pokud jde o důkaz o skutečném vzniku škody ve vztahu k tvrzené újmě vyplývající ze snížení jejího čistého hospodářského výsledku, je třeba zaprvé konstatovat, že žalobkyně, jak zdůrazňuje Rada, v žalobě nepředkládá žádný návrh na náhradu škody, ve kterém by byla vyčíslena tato škoda jako celek.

113    Jak bylo uvedeno v bodě 95 výše, žalobkyně v odpovědi na otázku položenou v rámci třetího organizačního procesního opatření vysvětluje tuto neexistenci návrhu na náhradu škody, ve kterém by byla vyčíslena výše škody vyplývající ze snížení jejího čistého hospodářského výsledku, zjevnou administrativní chybou, které se žalobkyně dopustila, a tudíž by měla být Tribunálem zohledněna.

114    Nicméně je zaprvé třeba dospět k závěru, že ačkoli absence vyčíslení majetkové újmy uvedené v části E.1.1.1 žaloby představuje objektivní skutečnost, nelze z této absence zřejmě dovodit, že by šlo o zjevnou administrativní chybu, jak tvrdí žalobkyně.

115    Je totiž třeba konstatovat, že v souvislosti s pěti skutečnostmi, které byly podle žalobkyně příčinou vzniku újmy uvedené v části E.1.1.1, není v odůvodnění žaloby uvedeno vyčíslení škody vyplývající ze druhé příčiny, tedy „smluvních pokut splatných klientům v důsledku prodlení“, a třetí příčiny, tedy „zvýšení kupní ceny surovin“. Za těchto podmínek lze mít za to, že absenci vyčíslení celkové výše škody uvedené v části E.1.1.1 lze vysvětlit tím, že nebyly posouzeny všechny faktory, které byly příčinou vzniku dané škody. Administrativní chyba, které se žalobkyně dopustila, se tudíž nejeví natolik zjevná, aby ji Tribunál zohlednil.

116    Zadruhé je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že obsah žaloby sice může být podpořen a doplněn v konkrétních bodech odkazy na výňatky z písemností, které tvoří jeho přílohu, avšak obecný odkaz na jiné písemnosti, byť přiložené k žalobě, nemůže zhojit neexistenci základních prvků právní argumentace, které musejí být uvedeny v žalobě. Navíc Tribunálu nepřísluší, aby v přílohách vyhledával a zjišťoval žalobní důvody a argumenty, které by mohl považovat za základ žaloby, jelikož přílohy mají pouze důkazní a pomocnou funkci (viz rozsudek ze dne 14. prosince 2005, Honeywell v. Komise, T‑209/01, EU:T:2005:455, bod 57 a citovaná judikatura).

117    Je pravda, že v projednávané věci žalobkyně ve své odpovědi na otázku položenou v rámci třetího organizačního procesního opatření, jak je zmíněno v bodě 95 výše, nikde neuvádí, že by zjevná administrativní chyba, jíž se žalobkyně dovolává, vyplývala ze znění účetního znaleckého posudku.

118    Je však nutné uvést, že body 62 až 74 žaloby, obsažené v části E.1.1.1, v podstatě doslova přebírají pasáže ze stran 9 až 13 účetního znaleckého posudku, které se nacházejí v uvedeném posudku v části nadepsané „Odstavec 1: Snížení čistého hospodářského výsledku“. Ze znění uvedených bodů žaloby ve spojení se zněním dotčených pasáží znaleckého účetního posudku lze dovodit, že žalobkyně nepřevzala části posudku v plném rozsahu. Žalobkyně totiž nepřevzala ani tabulku 6 nacházející se na stranách 12 a 13 uvedeného posudku, nadepsanou „Dopad snížení výše čistého hospodářského výsledku na [obrat] za období [mezi lety 2011 a 2014]“, ani závěr uvedený na straně 13 téhož posudku, ve kterém je obsaženo vyčíslení dotčené majetkové újmy, konkrétně ve výši 2 932 367 eur.

119    S ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 116 výše však Tribunálu nepřísluší posoudit, zda je skutečnost, že žalobkyně v rámci své svobodné vůle při vypracování argumentace a vyhotovení písemností nepřevzala ani tabulku, ani závěr zmíněné v bodě 118 výše, výsledkem její vědomé volby, nebo pouhého opomenutí zakládajícího zjevnou administrativní chybu, kterou by mohl Tribunál zohlednit.

120    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že žalobkyně nedoložila existenci tvrzené újmy, a že je tudíž třeba její návrh na náhradu škody týkající se „snížení jejího čistého hospodářského výsledku“ zamítnut jako neopodstatněný, aniž je třeba zkoumat příčinnou souvislost.

121    Pokud jde na druhém místě o důvod vzniku újmy spočívající ve zrušení čtyř probíhajících zakázek, konkrétně projektů Kamyaran & Shaked, Mahyar, 6 Trans Khouzestan a GIS Tehran, kterou žalobkyně vyčísluje na 771 577 eur, postačí konstatovat, že žalobkyně jednoznačně neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzeným jednáním a škodou.

122    Žalobkyně totiž pouze tvrdí, že na jedné straně byla nucena ukončit realizaci čtyř projektů v Íránu v letech 2010 až 2014, jelikož jí její obchodní partneři odmítli dodat vybavení, které měla žalobkyně zajistit, a že na druhé straně přijetí sporných aktů bylo jedinou rozhodující skutečností, která byla důvodem pro vypovězení příslušných smluv.

123    Na podporu těchto dvou tvrzení žalobkyně odkazuje pouze na přílohu A.6 žaloby, která podle ní obsahuje „[k]opie dokumentů týkajících se projektů Kamyaran, Trans, Mahyar, GIS Tehran“. Ve své replice žalobkyně připojuje v přílohách C.5, C.6 a C.7 tři dokumenty, ve kterých je uveden výpočet marže pro tři ze čtyř uvedených projektů a související rozpočtový výkaz.

124    Je třeba konstatovat, že ani zmíněné argumenty uvedené v žalobě, kde je jim věnováno pouhých pár řádků, a v replice, ani dokumenty připojené v přílohách k uvedeným písemnostem nelze považovat za sebemenší důkaz o příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním a dotčenou škodou.

125    Ani v žalobě, ani v replice totiž není uvedena žádná skutečnost, která by mohla prokázat, že sporná opatření byla rozhodující příčinou přerušení realizace čtyř projektů uvedených v žalobě, jak tvrdí žalobkyně. Stejně tak žalobkyně nepředložila žádný důkaz pro své tvrzení, že jí její obchodní partneři odmítli dodat vybavení, které potřebovala pro realizaci uvedených projektů.

126    Žalobkyně nanejvýš v replice uvádí, že tvrzená škoda nemohla být způsobena americkými opatřeními, neboť zaprvé žalobkyně neudržovala žádné vztahy s americkými společnostmi ani žádný obchodní styk se Spojenými státy americkými, a zadruhé jsou největšími světovými dodavateli dotčeného vybavení tři evropské společnosti, a to společnosti Schneider, ABB a Siemens.

127    Taková tvrzení nicméně nelze v žádném případě považovat za důkaz o tom, že tvrzené jednání představuje rozhodující příčinu vzniku dotčené škody, spočívající ve zrušení čtyř probíhajících zakázek v Íránu.

128    Z výše uvedených úvah vyplývá, že jelikož žalobkyně nepředložila důkaz o existenci příčinné souvislosti, musí být návrh na náhradu škody týkající se zrušení čtyř zakázek zamítnut jako neopodstatněný.

129    Pokud jde na třetím místě o důvod vzniku újmy spočívající ve ztrátě nových zakázek v Íránu, žalobkyně tvrdí, že přišla o své zdroje dodávek a o některé zaměstnance, a tudíž nemohla během sporného období získávat v uvedené zemi nové zakázky. Je třeba mít za to, že „sporným obdobím“ myslí žalobkyně období mezi 26. červencem 2010, kdy byl její název poprvé zařazen na sporné seznamy (viz bod 10 výše), a 19. prosincem 2013, kdy došlo k vyškrtnutí jejího názvu ze sporných seznamů (viz bod 23 výše) (dále jen „sporné období“). Žalobkyně vyčísluje výši škody, která jí takto vznikla, na 2 838 897 eur. Opět je třeba bez dalšího konstatovat, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzeným jednáním a škodou.

130    V tomto ohledu se totiž žalobkyně omezuje na tvrzení, že s ohledem na statistiky týkající se investic v odvětví elektroenergetiky v Íránu a vývoj jejího podílu na trhu v uvedeném odvětví, který klesl z 10,69 % v osmi letech před zavedením sporných opatření na 2,70 % ve sporném období, „je zjevné, že v důsledku sankcí došlo k velmi podstatnému snížení jejího podílu na trhu“.

131    V tomto směru předně z údajů uvedených v tabulce č. 9 obsažené v účetním znaleckém posudku vyplývá, že investice v odvětví elektroenergetiky v Íránu nejdříve stouply z 786 000 000 eur v období 2007-2008 na 1 070 785 714 eur v období 2008–2009, a poté klesaly, a to v účetním období 2009–2010 přibližně o 16,6 %, v účetním období 2010–2011 přibližně o 10 %, následně v účetním období 2011–2012 přibližně o 33,44 % a nakonec v období 2012–2013 přibližně o 52,7 %. Na základě těchto údajů tak lze konstatovat, že investice v odvětví elektroenergetiky v Íránu začaly významně klesat již od účetního období 2009–2010, tedy ještě před přijetím sporných aktů.

132    Na straně druhé z tabulky č. 10 obsažené v účetním znaleckém posudku vyplývá, že žalobkyně skutečně v účetních obdobích 2012–2013 a 2013–2014 neuzavřela žádnou novou smlouvu. Z téže tabulky nicméně vyplývá, že v účetním období 2011–2012, tedy více než jeden rok po přijetí sporných aktů, žalobkyně úspěšně uzavřela smlouvy na částku více než dvakrát vyšší, než byla hodnota smluv uzavřených v období 2010–2011.

133    Údaje uvedené v tabulkách č. 9 a 10 obsažených v účetním znaleckém posudku tudíž neumožňují prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzeným jednáním a dotčenou škodou.

134    Dále je třeba rovněž zdůraznit, že sporná opatření byla platná pouze v Unii, a tudíž sama o sobě nezakazovala žalobkyni, aby se ucházela o nové zakázky v Íránu. Žalobkyně přitom nepředkládá žádný důkaz o tom, že by se o získání takových zakázek přinejmenším snažila a že by byly její nabídky odmítány zejména z důvodu nedostatečných technických a odborných schopností, jak tvrdí. Žalobkyně nakonec ani netvrdí, že by podala jakoukoli nabídku v zadávacím řízení na získání zakázky v Íránu, ale omezuje se na pouhé tvrzení, že v letech 2012 až 2014 neuzavřela žádnou smlouvu.

135    Žalobkyně konečně ani neuvádí, o jaké zdroje dodávek elektrického vybavení a o jaké zaměstnance, kteří měli odbornou praxi nezbytnou pro plnění tohoto typu smluv, po přijetí sporných aktů údajně přišla.

136    S ohledem na výše uvedené úvahy nepředložila žalobkyně důkaz o tom, že by příčinou snížení jejího podílu na trhu v odvětví elektroenergetiky v Íránu bylo přijetí sporných opatření. Snížení podílu na trhu lze totiž vysvětlit jak obtížemi v souvislosti s poklesem investic, kterým dané odvětví čelí, tak samotnou absencí důkazů o tom, že by se žalobkyně jakkoli ucházela o zakázky v dotčeném odvětví.

137    Vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložila důkaz o existenci příčinné souvislosti, musí být návrh na náhradu škody spočívající ve ztrátě nových zakázek v Íránu zamítnut jako neopodstatněný.

138    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba návrh na náhradu finančních a provozních škod zamítnout jako neopodstatněný.

ii)    K obchodním a strukturálním škodám

139    Pokud jde o obchodní a strukturální škody, jejichž náhrady se žalobkyně domáhá, žalobkyně zaprvé tvrdí, že v důsledku zařazení jejího názvu na sporné seznamy došlo k přerušení jejích vztahů s bankami a výhradními partnery. Zadruhé žalobkyně tvrdí, že ve snaze vyhnout se „řetězovým sankcím“ bylo z důvodu zařazení jejího názvu na sporné seznamy nutné zredukovat organizační strukturu koncernu prostřednictvím vynuceného prodeje jejích podílů v jiných šesti íránských společnostech, přičemž tři z těchto podílů byly většinové.

140    Rada, podporovaná Komisí, navrhuje, aby byl návrh na náhradu obchodních a strukturálních škod, které žalobkyni podle jejích tvrzení vznikly v Íránu, zamítnut.

141    Pokud jde na prvním místě o tvrzené ukončení jejích obchodních vztahů s bankou Tejarat a šesti výhradními partnery, tedy společností Omicron a dalšími pěti společnostmi, v důsledku sporných aktů, žalobkyně zajisté uznává, že zrušení těchto různých partnerství mělo na její činnost dopad, který již byl zahrnut do výpočtu snížení jejího čistého účetního zisku, který uplatňuje v rámci kategorie finančních a provozních škod. Z titulu újmy tvrzené v této části však žalobkyně uplatňuje rovněž škody, které vznikly až po zrušení sankcí a v podstatě souvisejí s vyhlídkami na obnovení uvedených výhradních partnerských vztahů. Ztráta uvedených výhradních partnerských vztahů jí podle jejích slov nezávisle na nerealizovaných ziscích během sporného období způsobila újmu, kterou žalobkyně vyčísluje na 1 026 974 eur.

142    Žalobkyně ve své odpovědi na otázku položenou Tribunálem nejprve v rámci třetího organizačního procesního opatření a poté i na jednání uvedla, že bere zpět svůj návrh na náhradu škody související s ukončením vztahů s bankou Tejerat, což bylo zaznamenáno v protokolu z jednání. Posouzení újmy týkající se ukončení obchodních vztahů je tudíž omezeno pouze na šest výhradních partnerství, kterých se žalobkyně dovolává.

143    V tomto ohledu žalobkyně zaprvé v souvislosti s ukončením vztahů se společností Omicron, pro kterou byla dle svého tvrzení výhradním distributorem od roku 2003 a která v návaznosti na přijetí sporných aktů udělila výlučná distribuční práva jiné íránské společnosti, vyčísluje škodu, která jí vznikla, na 526 974 eur, což podle ní odpovídá ročnímu ziskovému rozpětí, kterého by dosáhla v daných třech letech, jehož výši vypočetla uplatněním sazby 22 % na průměrný roční objem prodejů, vyčíslený na 798 449 eur.

144    Pokud jde o důkaz o vzniku újmy, je třeba konstatovat, že žalobkyně se v projednávané věci domáhá náhrady budoucího ušlého zisku, který vyčísluje s výhledem na další tři roky.

145    V tomto směru je však třeba konstatovat, že žalobkyně nepředkládá žádný důkaz o zisku, který se nerealizoval v důsledku ukončení dotčeného smluvního vztahu. Žalobkyně na podporu svého tvrzení pouze uplatňuje čisté ziskové rozpětí ve výši 22 % na průměrný roční objem řádných prodejů, který vyčísluje na 798 449 eur.

146    Na jedné straně však ani z žaloby, ani ze samotného účetního znaleckého posudku či informací, které žalobkyně poskytla, nevyplývá, jakým způsobem byl vypočten uváděný objem „řádných prodejů v průměrné roční výši 798 449 eur“, jehož se žalobkyně dovolává. Na tomto číselném údaji je nicméně založen její výpočet tvrzené škody. Na druhé straně žalobkyně ani neuvedla žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že skutečně vykazovala čisté ziskové rozpětí ve výši 22 %, jak uvádí. Žalobkyně pouze tvrdí, že uvedené rozpětí, jak vyplývá z poznámky pod čarou obsažené v bodě 86 žaloby, „bylo vypočítáno […] na základě nejvýznamnějšího prodeje a s přihlédnutím k nákladům ve výši 30 %“, avšak nebylo možné určit, o které dokumenty se žalobkyně při prokazování existence uvedené škody opírá.

147    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba učinit závěr, že pokud jde o ukončení obchodních vztahů se společností Omicron, žalobkyně neprokázala vznik skutečné a určité škody.

148    Návrh na náhradu škody týkající se ukončení obchodních vztahů se společností Omicron proto musí být zamítnut jako neopodstatněný, aniž je nutné ověřovat, zda byla prokázána existence příčinné souvislosti.

149    Zadruhé, pokud jde o výhradní partnerství s pěti dalšími společnostmi, žalobkyně odhaduje náklady na obnovení těchto obchodních vztahů na 100 000 eur u každé z těchto společností.

150    Pokud jde o důkazy o vzniku škody, postačí tedy bez dalšího uvést, že žalobkyně neuvádí žádné skutečnosti, které by prokazovaly existenci a povahu vztahů s pěti dotčenými společnostmi ještě před přijetím sporných aktů. Mimoto je nutné konstatovat, že se žalobkyně opět dovolává budoucích a hypotetických výdajů, jejichž vyčíslení je čistě účelové a paušální. Tvrzená újma týkající se ukončení obchodních vztahů s pěti společnostmi uvedenými v bodě 141 výše tudíž není ani skutečná, ani určitá.

151    S ohledem na výše uvedené musí být návrh na náhradu škody vyplývající z přerušení vztahů mezi žalobkyní, společností Omicron a jejími dalšími pěti výhradními partnery zamítnut jako neopodstatněný.

152    Na druhém místě žalobkyně uvádí, že musela prodat své podíly v několika íránských společnostech, aby zabránila „řetězení sankcí“. Žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že není schopna odhadnout výši finanční ztráty vyplývající z vynucených prodejů a snížení její výkonnosti, vyčísluje pouze nezbytné náklady na opětovné získání uvedených majetkových účastí. Z tohoto titulu odhaduje náklady na předběžný audit a právní výdaje ve výši 30 000 eur u většinových podílů a ve výši 5 000 eur u menšinových podílů, tedy celkem ve výši 105 000 eur. V příloze k replice žalobkyně připojuje odhad auditních služeb spojených s uvedenými společnostmi potřebných k tomu, aby mohl být koncern obnoven v původním rozsahu.

153    Pokud jde o důkaz o vzniku škody, je opět nutné konstatovat, že tvrzená újma je čistě hypotetická a budoucí. Žalobkyně totiž nepředkládá žádnou informaci, která by mohla odůvodnit oba druhy částek, jichž se žalobkyně domáhá z titulu nákladů na předběžný audit a právní výdaje, jež by podle ní měly být vynaloženy na opětovné získání většinových a menšinových podílů. Ostatně je třeba uvést, že sama žalobkyně v tomto ohledu v bodě 11 žaloby uznává, že ani výši finanční ztráty vyplývající z dotčených vynucených prodejů, ani snížení své výkonnosti není schopna vyčíslit. Ocenění podílů ve společnostech, které byla žalobkyně dle svého tvrzení nucena prodat, je nicméně zásadní pro posouzení újmy, která žalobkyni údajně vznikla. I kdyby se žalobkyně skutečně rozhodla prodat své podíly v několika íránských společnostech, aby zabránila „řetězení sankcí“, nebyla by totiž tato skutečnost dostatečným důkazem o existenci škody. Žalobkyně ostatně nijak nevysvětluje, z jakého důvodu není schopna škodu, kterou uplatňuje, vyčíslit.

154    Pokud jde o příčinnou souvislost, je třeba uvést, že žalobkyně nepředložila žádný důkaz o tom, že převod jejích podílů v několika íránských společnostech byl skutečně výsledkem opatření souvisejícího s přijetím sporných aktů, jak tvrdí. Mimoto žalobkyně neuvádí, jaké odborné znalosti a technologie měly podniky, ve kterých držela podíly, s nimiž bylo spojeno riziko „řetězení sankcí“. Z textu uvedeného pod tabulkou č. 16 na straně 22 účetního znaleckého posudku, tedy na straně, na niž odkazuje žalobkyně v bodě 91 žaloby, nanejvýš vyplývá, že převedené podíly byly původně nabyty buď za účelem rozšíření nabídky žalobkyně o výrobky a služby doplňující její nabídku, nebo za účelem uplatňování vlivu v podnicích, které by mohly vytvářet tržní příležitosti. Nicméně i když tento obecný popis jejího výběru investic odráží relativně běžnou volbu ekonomické podnikové strategie, nelze z něj zjistit důvody, proč byla žalobkyně nucena prodat své podíly v dotčených íránských podnicích, jak tvrdí.

155    S ohledem na výše uvedené úvahy musí být návrh na náhradu škody týkající se vynuceného prodeje podílů žalobkyně v několika íránských společnostech, realizovaného s cílem zabránit „řetězení sankcí“, zamítnut jako neopodstatněný, neboť žalobkyně nepředložila důkaz ani o vzniku škody, ani o existenci příčinné souvislosti.

156    Z výše uvedených úvah vyplývá, že návrh na náhradu majetkové újmy, která žalobkyni údajně vznikla v Íránu, musí být zamítnut jako neopodstatněný.

3)      K tvrzené majetkové újmě vzniklé v Evropě a existenci příčinné souvislosti

157    Pokud jde o majetkovou újmu, která žalobkyni podle jejích slov vznikla v Evropě, žalobkyně tvrdí, že v důsledku zavedení sporných opatření jí vznikla nejprve újma související s nabytím přímé majetkové účasti ve společnosti Codefa Connectique S. A.S (dále jen „Codefa“), založené podle francouzského práva, a dále újma související se ztrátou aktiv, které vložila do rakouské společnosti s názvem SED, a konečně újma související se zastavením několika projektů v oblasti výzkumu a vývoje, které žalobkyně zahájila počínaje rokem 2007 ve spolupráci s několika evropskými společnostmi.

158    Rada odmítá argumentaci žalobkyně ohledně majetkové újmy, která žalobkyni údajně vznikla v Evropě.

159    Pokud jde na prvním místě o návrh na náhradu tvrzené škody, která žalobkyni vznikla z důvodu převodu jejího podílu v její dceřiné společnosti Codefa ve Francii, žalobkyně tuto újmu vyčísluje na 244 109 eur, přičemž vychází z ceny za převod podílu, ke které připočetla transakční poplatky ve výši 30 000 eur. Ve své replice žalobkyně uvádí, že tento převod umožnil ostatním akcionářům omezit rozsah své újmy související se společností Codefa. V tomto ohledu žalobkyně připojuje jako přílohu k replice fakturu na náklady, která se údajně týká předběžného auditu před převodem uvedeného podílu.

160    Zaprvé, pokud jde o důkaz o vzniku škody, je pravda, že žalobkyně zmiňuje finanční obtíže společnosti Codefa, ke kterým došlo údajně v důsledku sporných aktů a které byly podle ní důvodem pro její rozhodnutí prodat své podíly v uvedené společnosti. V důsledku tohoto převodu vznikla žalobkyni ztráta, jejíž náhrady se domáhá. Nicméně je na jedné straně třeba konstatovat, že ačkoliv žalobkyně tvrdí, že do koupě akcií uvedené společnosti investovala 232 490 eur, ze znění žaloby vyplývá, že od roku 2010 žalobkyně prodávajícímu stále neuhradila zůstatek ve výši 155 000 eur za nabytí uvedených podílů. Na druhé straně, pokud jde o fakturu na náklady předloženou žalobkyní v příloze repliky k odůvodnění transakčních poplatků ve výši 30 000 eur, jejichž náhrady se žalobkyně domáhá, je třeba konstatovat, že tento nedatovaný dokument, jak uznala sama žalobkyně na jednání a jak bylo zaznamenáno v protokolu z jednání, se týká nákladů na autorizovaného účetního znalce, které byly vynaloženy na ocenění „příležitosti investovat do společnosti Codefa Connectique“, která byla realizována nabytím podílů v posledně uvedené společnosti žalobkyní v roce 2009, tedy jeden rok před přijetím sporných opatření. Transakční náklady, které žalobkyně uplatňuje, se tak v žádném případě nevztahují k převodu jejích podílů ve společnosti Codefa v listopadu 2010, za který se žalobkyně domáhá odškodnění, ale k nabytí těchto podílů v roce 2009. S ohledem na výše uvedené je tedy uvedenou přílohu nutné odmítnout jako irelevantní pro účely prokázání tvrzené újmy, aniž je třeba posuzovat její přípustnost s ohledem na skutečnost, že byla do spisu založena až ve fázi repliky. Z výše uvedených úvah vyplývá, že žalobkyně neprokázala tvrzenou škodu.

161    Zadruhé a v každém případě žalobkyně neprokázala ani existenci příčinné souvislosti. Je totiž třeba konstatovat, že v bodech 94 a 97 žaloby, ve kterých jsou uvedeny různé skutkové okolnosti, které podle žalobkyně dokládají, že obtíže společnosti Codefa byly způsobeny přijetím sporných aktů, žalobkyně pouze odkazuje na text stran 24 a 25 účetního znaleckého posudku a přílohu A.19 žaloby. Pro účely tohoto konstatování se v poznámkách pod čarou na stranách 24 a 25 uvedeného posudku odkazuje na několik důkazů. Zmíněné důkazy však nejsou k uvedenému posudku připojeny. Mimoto žalobkyně neuvádí, zda je předložila v řízení v projednávané věci. Žalobkyně tedy neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou a vytýkaným jednáním.

162    Podpůrně je třeba podotknout, že ačkoli podle nadpisu uvedeného v seznamu příloh žaloby jsou přílohou A.19 „[k]opie dokumentů týkajících se společnosti CODEFA“, je nutné konstatovat, že žalobkyně neodkazuje na žádný z uvedených dokumentů, přestože jsou obsaženy na celkem 114 stranách v souboru příloh žaloby.

163    V tomto směru zaprvé není úkolem Tribunálu vyhledávat v přílohách a zjišťovat důvody a argumenty, které by mohl považovat za základ žaloby, jak je uvedeno v bodě 116 výše. To platí tím spíše, je-li danou přílohou složka obsahující několik dokumentů týkajících se určitého předmětu nebo osoby, které čítají mnoho stran. V takovém případě, neodkazuje-li účastník řízení na konkrétní skutečnosti a části uvedených příloh, které chce zdůraznit za účelem prokázání opodstatněnosti svých argumentů, mají takové přílohy vzhledem k judikatuře citované v bodě 116 výše podstatně nižší důkazní a výpovědní hodnotu.

164    Tak je tomu zjevně i v projednávané věci, pokud jde o přílohu A.19 žaloby, která dle žalobkyně sestává z „[k]opií dokumentů týkajících se společnosti CODEFA“, obsažených na stranách 390 až 503 souboru příloh žaloby, tedy na celkem 114 stranách. Vzhledem k tomu, že v žalobě není uveden konkrétní odkaz na skutečnosti uvedené na těchto 114 stranách přílohy A.19, je třeba mít za to, že žalobkyně v projednávané věci neprokázala opodstatněnost své argumentace.

165    Zadruhé, i kdyby Tribunál nevyhledával ani nezjišťoval takové skutečnosti v příloze A.19 žaloby a posoudil pouze první dokument připojený v uvedené příloze, obsažený na straně 390 souboru příloh žaloby, kterým je doporučený dopis s dodejkou zaslaný dne 2. září 2010 bankou Société générale společnosti Codefa, je sice pravda, že jeho předmět nadepsaný „Oznámení o zrušení účtu za 60 dní; Ukončení smlouvy o poskytnutí úvěru C. T. C. číslo účtu: […]“ a jeho znění se na první pohled týkají ukončení vztahu mezi uvedenou bankou a dotčenou společností, jak tvrdí žalobkyně v bodě 95 žaloby. Nicméně je nutné konstatovat, že ze znění uvedeného dopisu nijak nevyplývá, že by zrušení účtu společnosti Codefa vedeného u banky Société générale a zrušení možnosti přečerpání účtu o 80 000 eur, kterou společnosti Codefa poskytla uvedená banka, byly důsledkem přijetí sporných aktů.

166    Z výše uvedených úvah vyplývá, že žalobkyně neprokázala vznik škody ani existenci příčinné souvislosti, a návrh na náhradu škody týkající se údajného vynuceného převodu jejího podílu v její dceřiné společnosti Codefa tudíž musí být zamítnut jako neopodstatněný.

167    Pokud jde na druhém místě o návrh na náhradu škody, která žalobkyni údajně vznikla z důvodu nemožnosti získat zpět poskytnutou zálohu ve výši 2 828 370,44 eura, kterou poskytla rakouské společnosti SED, aby tato společnost nakoupila v různých evropských zemích vybavení a výrobky nezbytné pro pokračování činnosti žalobkyně, vyčísluje žalobkyně tuto škodu ve výši poskytnuté zálohy, zvýšené o 262 266 eur na základě uplatnění diskontní sazby ve výši 3 % za tři roky, tedy v částce 3 090 636 eur.

168    Zaprvé, pokud jde o důkaz o vzniku škody, z prvního pododstavce části E.2.2.1 žaloby, nadepsané „Ztráta aktiv v Rakousku“, a z bodu 98 žaloby vyplývá, že žalobkyně, která pouze prakticky v celém rozsahu převzala příslušné pasáže ze stran 25 a 26 účetního znaleckého posudku, tvrdí, že k datu jejího zařazení na sporné seznamy činila výše záloh, které poskytla společnosti SED, 2 828 370,44 eura.

169    Pokud jde o částku uvedenou v bodě 168 výše, je v poznámce pod čarou na straně 25 účetního znaleckého posudku zmíněno „uznání pohledávek společnosti SED a přihlášení pohledávek ze strany společnosti Fulmen“. Uvedené dokumenty však nejsou k posudku připojeny a žalobkyně neuvádí, zda je předložila v řízení v projednávané věci.

170    Zajisté nelze vyloučit, že uvedené důkazy mohou být obsaženy v příloze A.4 žaloby, na kterou žalobkyně obecně odkazuje v poznámce pod čarou u nadpisu části E.2.2.1 žaloby.

171    Jak však bylo připomenuto v bodě 116 výše, není úkolem Tribunálu vyhledávat v přílohách a zjišťovat důvody a argumenty, které by mohl považovat za základ žaloby. V této souvislosti i příloha A.4 žaloby, nadepsaná „Dokumenty týkající se společnosti SED“, v seznamu příloh žaloby, sestává z několika dokumentů obsažených na stranách 36 až 71 souboru příloh žaloby. Vzhledem k tomu, že v žalobě není uveden konkrétní odkaz na skutečnosti a pasáže z uvedené přílohy, které chce žalobkyně zdůraznit za účelem prokázání opodstatněnosti svých argumentů, je třeba mít vzhledem k judikatuře uvedené v bodě 116 výše za to, že žalobkyně neprokázala opodstatněnost svých argumentů v projednávané věci.

172    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba učinit závěr, že žalobkyně neprokázala existenci své pohledávky za společností SED, a tudíž neprokázala vznik škody.

173    Zadruhé a v každém případě, pokud jde o prokázání existence příčinné souvislosti, je třeba konstatovat, že oproti tvrzení žalobkyně ze spisu nevyplývá, že rozhodující skutečností, která byla příčinou vzniku tvrzené škody spočívající v nemožnosti získat zpět zálohu poskytnutou společnosti SED, bylo zařazení názvu žalobkyně na sporné seznamy. Jak totiž žalobkyně sama uvádí v prvním pododstavci části E.2.2.1 žaloby, „společnost SED vyhlásila [p]řed zrušením sankcí uvalených na žalobkyni neschopnost plnit své peněžní závazky (úpadek), a tudíž nebylo možné získat zpět zálohu vyplacenou žalobkyní v důsledku likvidace společnosti SED“. Žalobkyně tedy nijak neprokázala existenci příčinné souvislosti mezi vytýkaným jednáním a tvrzenou škodou.

174    S ohledem na výše uvedené úvahy žalobkyně neprokázala vznik škody a existenci příčinné souvislosti, a návrh na náhradu škody spočívající v nemožnosti získat zpět zálohu poskytnutou společnosti SED tak musí být zamítnut jako neopodstatněný.

175    Pokud jde na třetím místě o tvrzenou újmu týkající se zastavení projektů výzkumu a vývoje, které žalobkyně zahájila v roce 2007 ve spolupráci s několika evropskými společnostmi, již žalobkyně v žalobě vyčísluje v částce 2 179 125 eur, je třeba uvést následující. V rámci třetího organizačního procesního opatření Tribunál vyzval žalobkyni, aby vysvětlila, proč na jedné straně v bodě 117 repliky uvádí, že trvá na svých argumentech předložených v bodech 60 až 101 žaloby, přičemž body 99 až 101 žaloby se týkají újmy vyplývající ze zastavení projektů výzkumu a vývoje, zatímco v bodě 116 repliky uvádí, že se výslovně „rozhodla nezahrnout tuto škodu do újmy, jejíž náhrady se domáhá“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neposkytla na tuto otázku dostatečně jasnou odpověď, položil jí Tribunál stejnou otázku i na jednání. Žalobkyně při této příležitosti uznala, že v bodě 117 repliky došlo k chybě při odkazu na body žaloby. V této souvislosti žalobkyně uvedla, že uvedený bod měl být vykládán ve smyslu, že žalobkyně „tedy trvá na svých argumentech předložených v bodech 60 [až] 98 [ž]aloby“, a nikoliv „v bodech 60 [až] 101 [ž]aloby“, což bylo zaznamenáno v protokolu z jednání. Je tudíž třeba konstatovat, že se žalobkyně rozhodla vzít zpět návrh na náhradu újmy týkající se zastavení jejích projektů výzkumu a vývoje.

176    Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že návrh na náhradu majetkové újmy, která žalobkyni podle jejich slov vznikla v Evropě, musí být zamítnut jako neopodstatněný.

177    S ohledem na závěry uvedené v bodech 156 a 176 výše je nutné zamítnout návrh na náhradu tvrzené majetkové újmy jako neopodstatněný.

b)      K tvrzené nemajetkové újměexistenci příčinné souvislosti

178    Žalobkyně tvrdí, že přijetím sporných aktů a ponecháním jejího názvu na sporných seznamech byla dotčena její osobní práva a zejména její dobrá pověst, čímž jí vznikla značná nemajetková újmu, jejíž výši vyčísluje ex æquo et bono na 100 000 eur.

179    V odpovědi na otázku položenou v rámci druhého organizačního procesního opatření v souvislosti s důsledky rozsudku ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), na projednávanou věc žalobkyně uvádí, že podle jejího názoru v projednávané věci, vzhledem k přitěžujícím okolnostem, zejména zneužití pravomoci Radou, vyžaduje úplná náprava její nemajetkové újmy vyšší částku, než jaká byla stanovena ve shora uvedeném rozsudku.

180    Rada, podporovaná Komisí, se domáhá, aby byl návrh na náhradu tvrzené nemajetkové újmy zamítnut.

181    V tomto ohledu má Rada za to, že žalobkyně předně nepoukazuje na žádný jiný nepříznivý dopad na její hospodářskou činnost, než jsou skutečnosti, pro které se již domáhá náhrady škody z titulu majetkové újmy. Nepříznivé dopady sporných opatření na dobrou pověst žalobkyně vyplývající ze skutečnosti, že byla údajně stigmatizována jako subjekt podílející se na programu šíření jaderných zbraní, byly podle Rady dostatečně napraveny zrušením sporných opatření a zveřejněním tohoto zrušení jak prostřednictvím uveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, tak i, a to především, prostřednictvím reportáže vysílané francouzským televizním kanálem TF1 v pořadu „sept à huit“. Rada tvrdí, že jelikož žalobkyně uznává, že její hospodářská činnost byla po zrušení sporných opatření obnovena, dokazuje to, že její dobrá pověst nebyla poškozena natolik, aby tato újma přetrvávala i po zrušení sporných aktů, a tudíž uvedené zrušení představuje dostatečnou nápravu.

182    Pokud jde dále o tvrzenou nemajetkovou újmu ve větším rozsahu než v rozsahu běžných obchodních vztahů žalobkyně, nepředkládá posledně uvedená podle Rady žádný argument ani důkaz, že tato tvrzená újma je skutečná a jistá a existuje přímá souvislost mezi uvedenou újmou a spornými akty.

183    Konečně, pokud jde o rozsah tvrzené újmy, žalobkyně podle Rady neupřesňuje, na jakých kritériích a skutečnostech zakládá svůj výpočet výše náhrady, které se domáhá, ani jakou újmu má částka nahradit. Přitom je třeba vzít v potaz, že na rozdíl od žalobkyně ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada (C‑45/15 P, EU:C:2017:402), se na žalobkyni v projednávané věci nadále vztahují americká opatření.

184    Na prvním místě je třeba zmínit, že sporná opatření mají značné nepříznivé důsledky a významný dopad na práva a svobody dotčených osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C‑239/12 P, EU:C:2013:331, bod 70). V tomto ohledu je třeba uvést, že pokud se na určitý subjekt vztahují omezující opatření z důvodu, že údajně poskytl podporu šíření jaderných zbraní, je tento subjekt veřejně spojován s jednáním, které je považováno za závažné ohrožení mezinárodního míru a bezpečnosti, což má za následek zásah do jeho dobré pověsti, což mu tedy působí nemajetkovou újmu (rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 80).

185    Na jednu stranu se zásah do dobré pověsti způsobený takovými omezujícími opatřeními, jako jsou sporná opatření, netýká hospodářských a obchodních schopností dotyčného subjektu, ale týká se jeho vůle být zapojen do činností, které považuje mezinárodní společenství za zavrženíhodné. Dotyčný subjekt je tak dotčen ve větším rozsahu než v rozsahu běžných obchodních vztahů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 82).

186    Ohrožení dobré pověsti dotyčného subjektu je navíc o to závažnější, že vyplývá nikoliv z vyjádření osobního názoru, ale ze zaujetí oficiálního stanoviska unijního orgánu zveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie a spojeného s právně závaznými následky (rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 83).

187    Vzhledem k výše uvedenému je třeba mít za to, že v projednávané věci způsobilo přijetí sporných opatření a ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech této žalobkyni nemajetkovou újmu odlišnou od majetkové újmy způsobené dotčením jejích obchodních vztahů. Je proto třeba jí přiznat právo na náhradu této újmy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 85).

188    Pokud jde o existenci nemajetkové újmy, jež údajně vznikla, je stran takové újmy třeba konkrétně připomenout, že i když předložení důkazů či důkazních návrhů nelze nezbytně považovat za podmínku pro uznání takové újmy, žalobci nicméně přísluší, aby prokázal, že jednáním, jež je dotčenému orgánu vytýkáno, mu taková újma mohla být způsobena (viz rozsudek ze dne 16. října 2014, Evropaïki Dynamiki v. Komise, T‑297/12, nezveřejněný, EU:T:2014:888, bod 31 a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 28. ledna 1999, BAI v. Komise, T‑230/95, EU:T:1999:11, bod 39).

189    Dále platí, že i když v rozsudku ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise (C‑239/12 P, EU:C:2013:331), Soudní dvůr rozhodl, že zrušení protiprávních omezujících opatření může představovat formu nápravy vzniklé nemajetkové újmy, nevyplývá z něj, že tato forma nápravy nutně za všech okolností stačí k zajištění úplné nápravy této újmy, a jakékoli rozhodnutí v tomto ohledu je třeba přijmout na základě posouzení okolností projednávané věci (rozsudek ze dne 30. května 2017, Safa Nicu Sepahan v. Rada, C‑45/15 P, EU:C:2017:402, bod 49).

190    V projednávané věci sice může zrušení sporných aktů rozsudkem ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), ve kterém bylo konstatováno, že spojení žalobkyně se šířením jaderných zbraní je neodůvodněné, a tudíž protiprávní, představovat určitou formu náhrady nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla a za kterou se žalobkyně v projednávané věci domáhá odškodnění. Za okolností projednávané věci by však toto zrušení nemohlo představovat úplnou nápravu uvedené újmy.

191    Z judikatury uvedené v bodě 184 výše totiž vyplývá, že přijetí sporných aktů, a tedy tvrzení, že žalobkyně je zapojena do šíření jaderných zbraní, mají za následek zásah do její dobré pověsti, což má dopad na chování třetích subjektů vůči ní (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 88).

192    Tyto následky, které přetrvávaly téměř tři a půl roku a v nichž tkví původ nemajetkové újmy utrpěné žalobkyní, nemohou být přitom zcela vyváženy tím, že se a posteriori určí, že napadené akty jsou protiprávní, a to z následujících důvodů.

193    Zaprvé přijetí omezujících opatření vůči subjektu přitahuje větší pozornost a vyvolává více reakcí, zejména mimo Unii, než jejich následné zrušení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 88).

194    Zadruhé tvrzení, které použila Rada vůči žalobkyni, je zvláště závažné, jelikož ji spojuje s íránským šířením jaderných zbraní, a sice s činností, která podle Rady představuje nebezpečí pro mír a mezinárodní bezpečnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 89).

195    Zatřetí, jak vyplývá z bodu 22 výše, nebylo uvedené tvrzení podloženo sebemenší informací nebo relevantním důkazem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 90).

196    Začtvrté a v každém případě, i když zařazení žalobkyně na seznam, které bylo zveřejněno v Úředním věstníku, mohla Rada kdykoliv zrušit, nebo přinejmenším upravit či doplnit s cílem napravit případnou protiprávnost, která by žalobkyni mohla poškodit, bylo zachováno po dobu téměř tři a půl roku i přes výhrady žalobkyně, týkající se zejména absence důkazů na podporu obvinění, které proti ní bylo vzneseno. Spis v tomto ohledu neobsahuje skutečnosti, které by naznačovaly, že Rada z vlastního podnětu nebo jako odpověď na výhrady žalobkyně kdykoli nebo z jakéhokoli důvodu ověřila opodstatněnost uvedeného tvrzení, aby omezila nepříznivé důsledky, které z něj pro žalobkyni vyplývaly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada, T‑384/11, EU:T:2014:986, bod 91).

197    V souladu s ustálenou judikaturou bylo v projednávané věci takové ověření v každém případě po vynesení rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), obzvláště odůvodněné s ohledem na závažnost protiprávnosti, kterou Rada zjistila. Ačkoliv totiž mohl tento rozsudek, v každém případě přinejmenším částečně, představovat náhradu nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla, nemohl mít v tomto smyslu v žádném případě jakýkoli účinek, pokud jde o období, které následovalo po jeho vynesení, tedy období přibližně jednoho roku a devíti měsíců, během kterého byl název žalobkyně nadále beze změny ponechán na předmětných seznamech.

198    Není jakkoliv zpochybněno právo dotyčného orgánu podat kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Tribunálu, kterým bylo ukončeno řízení, nebo odkladný účinek takového rozhodnutí vyplývající z ustanovení čl. 60 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, avšak je třeba mít za to, že v Unii práva je dotyčný orgán s ohledem na závažnost protiprávního jednání konstatovaného Tribunálem povinen ověřit posouzení kritizovaná Tribunálem, i kdyby tak učinil souběžně s podáním kasačního opravného prostředku. Takový požadavek nemá za cíl uložit dotčenému orgánu, aby okamžitě splnil povinnosti vyplývající rozsudku Tribunálu, ale aby ověřil, zda by zpochybňované akty nemohly, nebo dokonce neměly být s ohledem na závěry Tribunálu zrušeny, nahrazeny nebo upraveny za účelem omezit nepříznivé důsledky, jak vyplývá z bodu 91 rozsudku ze dne 25. listopadu 2014, Safa Nicu Sepahan v. Rada (T‑384/11, EU:T:2014:986).

199    Nemajetková újma, která takto vznikla ponecháním názvu žalobkyně na seznamech po vynesení rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), jak výslovně uvádí žalobkyně v žalobě, se totiž liší od nemajetkové újmy, která vznikla před vynesením uvedeného rozsudku. V uvedeném rozsudku tak Tribunál podle tvrzení žalobkyně formálně rozhodl, že zařazení jejího názvu na seznamy bylo s ohledem na ustálenou judikaturu protiprávní z důvodu absence důkazů prokazujících obvinění vznesená proti žalobkyni.

200    V projednávané věci tedy podle žalobkyně mohla Rada přezkoumat, zejména s ohledem na posouzení a závěry uvedené Tribunálem v rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), zda je ponechání názvu žalobkyně v daném stavu, tedy bez jakéhokoli důkazu prokazujícího obvinění vznesená proti žalobkyni, odůvodněné, aniž hrozí riziko dalšího zhoršení újmy, která již žalobkyni vznikla k datu vynesení uvedeného rozsudku.

201    Na tomto závěru nemůže podle ní nic změnit ani rozsudek ze dne 28. listopadu 2013, Rada v. Fulmen a Mahmoudian (C‑280/12 P, EU:C:2013:775). V uvedeném rozsudku totiž Soudní dvůr podle žalobkyně přezkoumal a zamítl pouze kasační opravný prostředek podaný Radou proti zrušujícímu rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), a nemohl tedy rozhodnout o náhradě nemajetkové újmy vzniklé z důvodu ponechání názvu žalobkyně na sporných seznamech po vynesení posledně uvedeného rozsudku.

202    S ohledem na výše uvedené úvahy a v každém případě s ohledem na úvahy uvedené v bodech 196 až 200 výše je třeba dojít k závěru, že zrušení zařazení názvu žalobkyně rozsudkem ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), nepředstavovalo úplnou nápravu nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla.

203    Na druhém místě je třeba posoudit, zda mohly některé dodatečné faktory přispět ke zhoršení nemajetkové újmy, která žalobkyni podle jejích slov vznikla, a zda by tudíž takové faktory měly být vzaty v úvahu při vyčíslení výše náhrady škody, která žalobkyni vznikla.

204    Předně, pokud jde o údajné prodloužení a zhoršení nemajetkové újmy, která žalobkyni podle jejího tvrzení vznikla v důsledku toho, že Rada na jedné straně vyčerpala právní prostředky, které jí přiznává Smlouva o FEU, zejména když podala kasační opravný prostředek proti rozsudku ze dne 21. března 2012, Fulmen a Mahmoudian v. Rada (T‑439/10 a T‑440/10, EU:T:2012:142), a na druhé straně uplatnila na podporu uvedeného kasačního opravného prostředku poprvé v řízení před Soudním dvorem některé žalobní důvody a argumenty, zejména když zmínila důvěrné skutečnosti, které podle ní odůvodňovaly sporné akty, avšak tyto skutečnosti nesdělila, nemůže tento argument žalobkyně obstát. Důvodem je, že stejným způsobem a ze stejných důvodů, pro které nemohly tyto okolnosti představovat přitěžující okolnost protiprávního jednání Rady, jak bylo rozhodnuto v bodech 72 až 78 výše, nemohly být z podstaty věci ani příčinou vzniku nemajetkové újmy, která by mohla zakládat mimosmluvní odpovědnost Unie.

205    Dále, pokud jde o reportáž vysílanou francouzským televizním kanálem TF1 v pořadu „sept à huit“, není pravda, že by tato reportáž zmiňovala závažnou nemajetkovou újmu, která žalobkyni podle jejích slov vznikla, ale tento pořad, který je dostupný online na internetu, naopak přispívá k nápravě dobré pověsti žalobkyně. Tento pořad totiž zejména zajišťuje zveřejnění zrušení sporných aktů unijním soudem. Přesto s ohledem na zvláště závažné obvinění vznesené Radou proti žalobkyni nemohlo vysílání uvedeného pořadu vyvážit nepříznivé účinky sporných opatření na dobrou pověst žalobkyně, jak tvrdí Rada.

206    Konečně, pokud jde o tvrzenou nemajetkovou újmu vyplývající z amerických opatření, za kterou nese Unie podle žalobkyně odpovědnost z toho důvodu, že americká opatření byla přijata na základě sporných aktů, nemůže taková argumentace obstát. Je totiž třeba konstatovat, že americká opatření, jež jsou uvedena v příloze k replice, nijak neodkazují na sporné akty a ostatně ani na žádné jiné jednání Unie vůči žalobkyni. To znamená, že omezující opatření přijatá Unií na straně jedné a omezující opatření přijatá Spojenými státy americkými na straně druhé mají autonomní účinky. I za předpokladu, že by americká opatření mohla žalobkyni způsobit újmu, nemůže být Unie prohlášena odpovědnou za nemajetkovou újmu, která z důvodu těchto opatření vznikla žalobkyni, jelikož mají autonomní povahu ve vztahu ke sporným aktům. Ze stejného důvodu, tedy že americká opatření jsou autonomní, je však nesprávné i tvrzení Rady, že by při vyčíslení výše nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni měla být zohledněna skutečnost, že se na žalobkyni i po zrušení sporných aktů nadále vztahovala americká opatření.

207    S ohledem na výše uvedené Tribunál vyčíslil nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni ex æquo et bono a má za to, že odpovídající náhradu škody představuje částka ve výši 50 000 eur.

208    Tribunál tedy dospěl k závěru, že projednávané žalobě na náhradu škody je třeba vyhovět a přiznat žalobkyni náhradu škody ve výši 50 000 eur z titulu nemajetkové újmy, která jí vznikla. Naproti tomu její návrh na náhradu majetkové újmy se zamítá.

IV.    K nákladům řízení

209    Článek 134 odst. 2 jednacího řádu stanoví, že je-li neúspěšných účastníků řízení více, rozhodne Tribunál o rozdělení nákladů řízení.

210    V projednávané věci je Rada neúspěšným účastníkem řízení, pokud jde o návrh na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni, a žalobkyně je neúspěšným účastníkem řízení, pokud jde o náhradu majetkové újmy. Za těchto okolností je namístě rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady.

211    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Radě Evropské unie se ukládá povinnost zaplatit společnosti Fulmen náhradu škody ve výši 50 000 eur z titulu nemajetkové újmy, která uvedené společnosti vznikla.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Společnost Fulmen, Rada a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.


Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 2. července 2019.

Podpisy.

Obsah



*      Jednací jazyk: francouzština.