ROZSUDEK SOUDU (prvního rozšířeného senátu)

17. září 2007 (*)

„Hospodářská soutěž – Správní řízení – Vyšetřovací pravomoci Komise – Dokumenty zabavené během šetření – Ochrana důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty – Přípustnost“

Ve spojených věcech T‑125/03 a T‑253/03,

Akzo Nobel Chemicals Ltd, se sídlem v Hershamu, Walton on Thames, Surrey (Spojené království),

Akcros Chemicals Ltd, se sídlem v Hershamu, Walton on Thames, Surrey,

zastoupené C. Swaakem, M. Mollicou a M. van der Woudem, advokáty,

žalobkyně,

podporované

Conseil des barreaux européens (CCBE), se sídlem v Bruselu (Belgie), zastoupenou J. Flynnem, QC,

a

Algemene Raad van de Nederlandse Orde van Advocaten, se sídlem v Haagu (Nizozemsko), zastoupenou O. Brouwerem a C. Schillemansem, advokáty,

a

European Company Lawyers Association (ECLA), se sídlem v Bruselu, zastoupenou M. Dolmansem, K. Nordlanderem, advokáty, a J. Temple Langem, solicitor,

a

American Corporate Counsel Association (ACCA) – European Chapter, se sídlem v Paříži (Francie), zastoupeným G. Berrischem, advokátem, a D. Hullem, solicitor,

a

International Bar Association (IBA), se sídlem v Londýně (Spojené království), zastoupeným J. Buhartem, advokátem,

vedlejšími účastníky řízení,

proti

Komisi Evropských společenství, původně zastoupené R. Wainwrightem a C. Ingen-Housz, poté F. Castillo de la Torrem a X. Lewisem, jako zmocněnci,

žalované,

jejichž předmětem je zaprvé jednak návrh na zrušení rozhodnutí Komise K (2003) 559/4 ze dne 10. února 2003, a bude-li třeba, zrušení rozhodnutí Komise K (2003) 85/4 ze dne 30. ledna 2003, nařizujícího společnostem Akzo Nobel Chemicals Ltd, Akcros Chemicals Ltd a jejich dceřiným společnostem strpět šetření na základě čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3) (věc COMP/E-1/38.589), a jednak návrh, aby bylo Komisi nařízeno vrátit určité dokumenty zabavené v rámci dotčeného šetření a aby jí bylo zakázáno použít jejich obsah (věc T‑125/03), a zadruhé návrh na zrušení rozhodnutí Komise K (2003) 1533 konečné ze dne 8. května 2003, kterým se zamítá žádost o ochranu uvedených dokumentů z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty (věc T‑253/03),

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (první rozšířený senát),

ve složení J. D. Cooke, předseda, R. García-Valdecasas, I. Labucka, M. Prek a V. Ciucă, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kantza, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. června 2007,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkové okolnosti a řízení

1        Dne 10. února 2003 přijala Komise rozhodnutí K (2003) 559/4, jímž bylo změněno její rozhodnutí K (2003) 85/4 ze dne 30. ledna 2003, jímž zejména nařídila společnostem Akzo Nobel Chemicals Ltd a Akcros Chemicals Ltd, jakož i jejich dceřiným společnostem strpět šetření na základě čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), a za účelem vyhledání důkazů případných protisoutěžních jednání (dále jen společně „rozhodnutí nařizující šetření“).

2        Ve dnech 12. a 13. února 2003 provedli úředníci Komise, jimž byli nápomocni zástupci Office of Fair Trading (OFT, britského úřadu pro hospodářskou soutěž), šetření na základě rozhodnutí nařizujícího šetření v prostorách žalobkyň v Eccles, Manchester (Spojené království). Během tohoto šetření pořídili úředníci Komise kopie značného počtu dokumentů.

3        Během těchto šetření sdělili zástupci žalobkyň úředníkům Komise, že některé dokumenty mohou spadat pod závazek ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty (legal professional privilege neboli „LPP“).

4        Úředníci Komise poté sdělili zástupcům žalobkyň, že bylo nutné, aby zběžně nahlédli do dotčených dokumentů, aby bylo možné učinit si vlastní názor na to, zda tyto dokumenty musejí být případně chráněny. Po dlouhé diskusi a poté, co úředníci Komise a OFT připomněli zástupcům žalobkyň následky maření výkonu šetření, bylo rozhodnuto, že osoba odpovědná za šetření bude zběžně nahlížet do dotčených dokumentů a činit tak za přítomnosti zástupce žalobkyň po jejím boku.

5        Během přezkumu dotčených dokumentů došlo ke sporu ohledně pěti dokumentů, které byly v nakonec ze strany Komise předmětem dvojího typu zacházení.

6        Prvním z těchto dokumentů je dvoustránkové strojově psané memorandum generálního ředitele Akcros Chemicals ze dne 16. února 2000 určené jednomu z jeho nadřízených. Podle žalobkyň obsahuje toto memorandum informace shromážděné generálním ředitelem při vnitřních diskusích s ostatními zaměstnanci. Tyto informace byly údajně shromážděny proto, aby bylo získáno externí právní stanovisko v rámci programu slučitelnosti s právem hospodářské soutěže zavedeného Akzo Nobel. Druhým z těchto dokumentů je druhé vyhotovení tohoto memoranda, na kterém jsou ručně psané poznámky, které odkazují na kontakty s advokátem žalobkyň, a zejména zmiňují jeho jméno.

7        Po obdržení vysvětlení ze strany žalobkyň ohledně těchto prvních dvou dokumentů nebyli úředníci Komise schopni na místě dospět ke konečnému závěru, jaká ochrana by se na uvedené dokumenty měla případně vztahovat. Úředníci Komise si tedy pořídili kopie těchto dokumentů, jež vložili do zalepené obálky, kterou si po ukončení šetření vzali s sebou. Žalobkyně označily tyto dva dokumenty za dokumenty patřící do „řady A“.

8        Třetí dokument, který byl předmětem sporu, je tvořen souborem ručně psaných poznámek generálního ředitele Akcros Chemicals, o kterých žalobkyně tvrdí, že byly sepsány při příležitosti diskusí se zaměstnanci a použity za účelem vypracování strojově psaného memoranda řady A. Konečně, posledními dvěma dotčenými dokumenty jsou dvě elektronické zprávy mezi generálním ředitelem Akcros Chemicals a S., koordinátorem Akzo Nobel pro otázky práva hospodářské soutěže. Posledně jmenovaný je advokátem zapsaným do seznamu advokátů nizozemské advokátní komory, který byl v rozhodné době členem právní služby Akzo Nobel, a v důsledku toho i stálým zaměstnancem tohoto podniku.

9        Po získání těchto tří posledně uvedených dokumentů a obdržení vysvětlení žalobkyň se osoba odpovědná za šetření domnívala, že tyto dokumenty zcela jistě nejsou chráněny z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. V důsledku toho pořídila jejich kopie a zařadila je ke zbytku spisu, aniž by je oddělila do zalepené obálky. Žalobkyně označily tyto tři dokumenty za dokumenty patřící do „řady B“.

10      Dne 17. února 2003 zaslaly žalobkyně Komisi dopis, ve kterém vyložily důvody, na jejichž základě mají být dokumenty řady A a řady B chráněny z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty.

11      Dopisem ze dne 1. dubna 2003 sdělila Komise žalobkyním, že argumenty uvedené v jejich dopise ze dne 17. února 2003 jí neumožnily dojít k závěru, že uvedené dokumenty skutečně spadají pod závazek důvěrnosti. Sdělila nicméně, že žalobkyně mají možnost předložit do dvou týdnů připomínky k těmto předběžným závěrům, přičemž po uplynutí této lhůty přijme konečné rozhodnutí.

12      Návrhem doručeným kanceláři Soudu dne 11. dubna 2003 žalobkyně podaly na základě čl. 230 čtvrtého pododstavce ES žalobu směřující jednak ke zrušení zejména rozhodnutí ze dne 10. února 2003, a bude-li třeba, rozhodnutí ze dne 30. ledna 2003, jakož i k vrácení sporných dokumentů (věc T‑125/03).

13      Dne 17. dubna 2003 žalobkyně informovaly Komisi o podání jejich návrhu ve věci T‑125/03. Zároveň jí sdělily, že připomínky, k jejichž předložení byly vyzvány dne 1. dubna 2003, byly součástí tohoto návrhu na zahájení řízení. Ve stejný den žalobkyně podaly návrh na základě článků 242 ES a 243 ES zejména na odklad vykonatelnosti rozhodnutí ze dne 10. února 2003 (věc T‑125/03 R).

14      Dne 8. května 2003 přijala Komise rozhodnutí K (2003) 1533 konečné, kterým se zamítá žádost o ochranu sporných dokumentů z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, na základě čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 (dále jen „zamítavé rozhodnutí ze dne 8. května 2003“). V článku 1 tohoto rozhodnutí Komise zamítla žádost žalobkyň, aby jim byly vráceny dokumenty řady A a řady B a aby Komise potvrdila zničení všech kopií těchto dokumentů, které má v držení. V článku 2 tohoto rozhodnutí Komise oznámila svůj záměr otevřít zalepenou obálku obsahující dokumenty řady A a zařadit je do spisu. Komise nicméně upřesnila, že k tomuto úkonu nepřistoupí před uplynutím lhůty pro podání žaloby proti uvedenému rozhodnutí.

15      Návrhem doručeným kanceláři Soudu dne 4. července 2003 žalobkyně podaly na základě čl. 230 čtvrtého pododstavce ES žalobu na neplatnost zamítavého rozhodnutí ze dne 8. května 2003 (věc T‑253/03). Samostatným podáním zapsaným do rejstříku Soudu dne 11. července 2003, žalobkyně podaly návrh na předběžné opatření, kterým se domáhaly odložení vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí.

16      Návrhy došlými dne 30. července 2003, 7., 11. a 18. srpna 2003, požádaly Conseil des barreaux européens (CCBE), Algemene Raad van de Nederlandse Orde van Advocaten (nizozemská advokátní komora), European Company Lawyers Association (Evropská asociace podnikových právníků, dále jen „ECLA“) o vstoupení do řízení T‑125/03 a T‑253/03 jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání žalobkyň. Dvěma usneseními předsedy pátého senátu Soudu ze dne 4. listopadu 2003 bylo těmto sdružením povoleno vedlejší účastenství.

17      Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu dne 1. srpna 2003 vznesla Komise proti žalobě podané ve věci T‑125/03 námitku nepřípustnosti podle čl. 114 jednacího řádu Soudu.

18      Dne 8. září 2003, v rámci věcí týkajících se předběžných opatření T‑125/03 R a T‑253/03 R a na žádost předsedy Soudu předala Komise předsedovi – jakožto důvěrné – kopii dokumentů řady B, jakož i zalepenou obálku obsahující dokumenty řady A.

19      Usnesením předsedy Soudu ze dne 30. října 2003 Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise (T‑125/03 R a T‑253/03 R, Recueil, s. II‑4771) byl návrh na vydání předběžného opatření ve věci T‑125/03 R zamítnut, zatímco návrhu na vydání předběžného opatření ve věci T‑253/03 R bylo zčásti vyhověno. Předseda Soudu rovněž odložil vykonatelnost ustanovení zamítavého rozhodnutí ze dne 8. května 2003, v nichž Komise rozhodla otevřít zalepenou obálku obsahující dokumenty řady A. Předseda Soudu nařídil, aby tyto dokumenty byly uschovány v kanceláři Soudu, dokud Soud nerozhodne ve věci samé. Předseda Soudu vzal rovněž formálně na vědomí prohlášení Komise, že neumožní třetím osobám přístup k dokumentům řady B až do vydání rozsudku ve věci samé ve věci T‑253/03.

20      Návrhy došlými dne 17. října, 26. listopadu 2003 a 25. listopadu 2003 požádali European Council on Legal Affairs (Evropská rada pro právní záležitosti) a Section on Business Law International Bar Association (sekce obchodního práva), o vstoupení do řízení ve věcech T‑125/03 a T‑253/03 jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání žalobkyň. Usneseními ze dne 28. května 2004 Soud tyto návrhy na vstup jako vedlejší účastník zamítl.

21      Dne 13. listopadu 2003 Komise podala návrh na přednostní projednání věci podle čl. 55 odst. 2 jednacího řádu Soudu. Tento návrh podala opakovaně dne 8. října 2004.

22      Návrhem došlým dne 25. listopadu 2003 požádala American Corporate Counsel Association – European Chapter (Americká asociace podnikových poradců – evropská sekce) (ACCA) o vstup do řízení ve věci T‑253/03 jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání žalobkyň. Usnesením předsedy pátého senátu Soudu ze dne 10. března 2004 bylo ACCA povoleno vedlejší účastenství.

23      Usnesením ze dne 5. března 2004 si Soud vyhradil rozhodnout o námitce nepřípustnosti, vznesené Komisí ve věci T‑125/03, spolu s věcí samou na základě čl. 114 odst. 4 jednacího řádu.

24      Usnesením ze dne 27. září 2004, Komise v. Akzo a Akcros [C‑7/04 P(R), Sb. rozh. s. I‑8739], zrušil předseda Soudu na základě kasačního opravného prostředku podaného Komisí body výroku výše uvedeného usnesení předsedy Soudu ze dne 30. října 2003, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, kterým byla odložena vykonatelnost zamítavého rozhodnutí ze dne 8. května 2003 a kterým bylo rozhodnuto uložit dokumenty řady A v kanceláři Soudu. Vzal nicméně formálně na vědomí prohlášení Komise, že do vydání rozsudku v hlavním řízení ve věci T‑253/03 neumožní třetím osobám přístup k dokumentům řady A.

25      Na základě výše uvedeného usnesení předsedy Soudního dvora Komise v. Akzo a Akcros vrátila kancelář Soudu dopisem ze dne 15. října 2004 Komisi zalepenou obálku obsahující dokumenty řady A.

26      Dne 20. února 2006 podala International Bar Association (IBA, Mezinárodní asociace advokátů) návrhy na vstup do řízení jako vedlejší účastník ve věcech T‑125/03 a T‑253/03 na podporu návrhových žádání žalobkyň. Dvěma usneseními předsedy prvního senátu Soudu ze dne 26. února 2007 bylo IBA povoleno vedlejší účastenství.

27      Na základě článku 14 jednacího řádu Soudu a na návrh prvního senátu Soud rozhodl dne 19. dubna 2007 po vyslechnutí účastníků řízení v souladu s článkem 51 uvedeného jednacího řádu předat věci prvnímu rozšířenému senátu.

28      Usnesením předsedy prvního rozšířeného senátu Soudu ze dne 20. dubna 2007 byly věci T‑125/03 a T‑253/03 v souladu s článkem 50 jednacího řádu spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

29      Usnesením prvního rozšířeného senátu ze dne 25. dubna 2007 Soud na základě čl. 24 prvního pododstavce statutu Soudního dvora a čl. 65 písm. b), čl. 66 odst. 1 a čl. 67 odst. 3 druhého pododstavce jednacího řádu požádal Komisi, aby předložila dokumenty řady A a B. Komise této výzvě ve stanovené lhůtě vyhověla.

30      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (první rozšířený senát) o zahájení ústní části řízení.

31      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 28. června 2007.

 Návrhová žádání účastníků řízení

32      Ve věci T‑125/03 žalobkyně navrhují, aby Soud:

–        odmítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí;

–        zrušil rozhodnutí ze dne 10. února 2003 a bude-li třeba i rozhodnutí ze dne 30. ledna 2003, v rozsahu, v němž je Komise vykládá jako opravňující nebo zákládající její zákrok zabavení nebo kontroly nebo prohlížení sporných dokumentů;

–        nařídil Komisi vrátit sporné dokumenty a zakázat jí používat jejich obsah;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

33      CCBE, ECLA a IBA ve věci T‑125/03 navrhují, aby Soud:

–        zrušil rozhodnutí ze dne 10. února 2003;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

34      Nizozemská advokátní komora podporuje rovněž návrhová žádání žalobkyň ve věci T‑125/03.

35      Komise navrhuje, aby Soud ve věci T‑125/03:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

36      Ve věci T‑253/03 navrhují žalobkyně, aby Soud:

–        zrušil zamítavé rozhodnutí ze dne 8. května 2003;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

37      CCBE, ECLA, ACCA a IBA navrhují, aby Soud ve věci T‑253/03:

–        zrušil zamítavé rozhodnutí ze dne 8. května 2003;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

38      Nizozemská advokátní komora rovněž podporuje návrhová žádání žalobkyň ve věci T‑253/03.

39      Komise navrhuje, aby Soud ve věci T‑253/03:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyním náhradu nákladů řízení.

 K přípustnosti žaloby ve věci T‑125/03

 Argumenty účastníků řízení

40      Komise tvrdí, že žaloba ve věci T‑125/03 je nepřípustná, jelikož napadený akt v této věci, tedy rozhodnutí nařizující šetření, není aktem, který vyvolal právní účinky, které jsou předmětem tohoto řízení. Uplatňuje argument, že žaloba na neplatnost je přípustná pouze tehdy, jestliže zaprvé napadený akt vyvolává právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že tento akt podstatným způsobem mění jeho právní postavení (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 9), a zadruhé, jestliže žalobkyně má nadále zájem na tom, aby tento akt byl zrušen (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, Recueil, s. 777, bod 32). Za účelem zjištění, zda napadený akt vyvolává takové účinky, je třeba se zaměřit na jeho obsah (rozsudek Soudu ze dne 20. listopadu 2002, Lagardère a Canal+ v. Komise, T‑251/00, Recueil, s. II‑4825, body 63 a 64). V projednávaném případě však rozhodnutí nařizující šetření nemá jakoukoliv přímou vazbu na předmět tohoto řízení. Zabavení sporných dokumentů lze totiž zjevně oddělit od rozhodnutí nařizujícího šetření, které představuje pouze jeho právní základ.

41      Komise zdůrazňuje, že za daných okolností projednávaného případu bylo opatření, které se přímo dotklo právního postavení žalobkyň, předmětem řízení odlišného od řízení, v němž bylo nařízeno šetření, tedy řízení týkajícího se konkrétně ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, stanoveného rozsudkem Soudního dvora ze dne 18. května 1982, AM & S v. Komise (155/79, Recueil, s. 1575, dále jen „rozsudek AM & S“). V rámci tohoto řízení představovalo zabavení sporných dokumentů pouze přípravný akt pro zamítavé rozhodnutí ze dne 8. května 2003, v němž Komise nakonec vyřešila zvláštní otázku ochrany těchto dokumentů. V tomto rozhodnutí nepředstavoval tento akt zabavení napadnutelný akt. V každém případě, i kdybychom připustili, že rozhodnutí nařizující šetření mohlo být napadeno na počátku, pozdějším přijetím zamítavého rozhodnutí ze dne 8. května 2003 by se tato žaloba stala bezpředmětnou. Komise ostatně tvrdí, že i při neexistenci zvláštního řízení o přezkumu legality procesních aktů vykonaných během šetření by mohla být jejich případná vadnost stále namítána v rámci žaloby směřující proti konečnému rozhodnutí konstatujícímu existenci porušení pravidel hospodářské soutěže.

42      Žalobkyně namítají, že zrušení rozhodnutí nařizujícího šetření může mít pro ně právní následky, zejména protiprávnost držení a využívání zabavených dokumentů Komisí. Uznávají, že toto rozhodnutí se nevztahuje konkrétně k těmto dokumentům a že ve skutečnosti ovlivnilo jejich právní postavení nikoliv toto rozhodnutí, ale následné zabavení a přezkum těchto dokumentů Komisí. V každém případě tvrdí, že jestliže se Komise před přijetím rozhodnutí ad hoc, které může být předmětem žaloby, týkajícího se žádosti o ochranu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, seznámí s obsahem dotčených dokumentů, je právní postavení dotyčného podniku bezprostředně a nenapravitelně dotčeno. Aktem, který může být napaden žalobou, může být tedy pouze rozhodnutí nařizující šetření.

43      Žalobkyně tvrdí, že v projednávaném případě nejsou povinny před předložením věci soudům Společenství vyčkat případného přijetí pozdějšího rozhodnutí ad hoc Komise zamítajícího ochranu sporných dokumentů z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. Ať je tomu jakkoliv, toto rozhodnutí nemůže být považováno za akt, který zasahuje do jejich právního postavení, k čemuž již došlo ve chvíli, kdy Komise četla dokumenty, které jsou předmětem sporu. Navíc, v rozporu s tím, co tvrdí Komise, žalobkyním při šetření posledně uvedená nijak nezaručila, že bude v přiměřené lhůtě přijato rozhodnutí o důvěrnosti dotčených dokumentů. Krom toho žalobkyně tvrdí, že stejně tak nemusely pro předložení věci soudu Společenství vyčkat přijetí případného konečného rozhodnutí o sankci Komisí. Je totiž naléhavé, aby mohly chránit své právo na důvěrnost, i když věc není ukončena rozhodnutím konstatujícím protiprávní jednání ani rozhodnutím, kterým se ukončuje šetření. Rovněž žaloba podaná proti rozhodnutí o sankci nepostačuje k přiměřené ochraně jejich právního postavení.

44      Žalobkyně krom toho tvrdí, že zabavení sporných dokumentů a seznámení se s jejich obsahem Komisí nelze jako takové považovat za úkony zakládající rozhodnutí zasahující do jejich právního postavení v rozsahu, v němž tyto úkony zpřístupnění představují pouze provedení rozhodnutí nařizujícího šetření a nejsou od něj oddělitelné. Žalobkyně rovněž popírají názor Komise, podle něhož představuje zabavení sporných dokumentů pouze přípravný akt pro zamítavé rozhodnutí ze dne 8. května 2003. Alespoň co se týče dokumentů řady B, není pochyb, že Komise během šetření jednostranně rozhodla, že tyto dokumenty nebyly chráněny a nařídila žalobkyním jejich předložení, a seznámila se s jejich obsahem. Zamítavé rozhodnutí ze dne 8. května 2003 mohlo být v projednávaném případě napadnutelným aktem, pouze pokud by Komise vložila dvě řady dokumentů do zalepené obálky, aniž by je předem zkoumala. V projednávaném případě naproti tomu toto zamítavé rozhodnutí pouze potvrdilo rozhodnutí Komise nařizující zpřístupnění dokumentů řady B.

 Závěry Soudu

45      Podle ustálené judikatury mohou být předmětem žaloby na neplatnost ve smyslu článku 230 ES opatření s právně závaznými účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že tato opatření podstatným způsobem mění jeho právní postavení (výše citovaný rozsudek IBM v. Komise, bod 9, a rozsudek Soudu ze dne 18. prosince 1992, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑10/92 až T‑12/92 a T‑15/92, Recueil, s. II‑2667, bod 28). V zásadě tedy prozatímní opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí, nepředstavují napadnutelné akty. Z judikatury nicméně vyplývá, že akty přijaté během přípravného řízení, které jsou samy o sobě úplným ukončením zvláštního řízení odlišného od řízení, které má Komisi umožnit rozhodnout ve věci samé, a které vyvolávají právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobce tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení, rovněž představují napadnutelné akty (výše citovaný rozsudek IBM v. Komise, body 10 a 11, a rozsudek Soudu ze dne 7. června 2006, Österreichische Postsparkasse a Bank für Arbeit und Wirtschaft v. Komise, T‑213/01 a T‑214/01, Sb. rozh. s. II‑1601, bod 65).

46      Jestliže se podnik dovolává důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty proto, aby se bránil zabavení dokumentu v rámci šetření provedeného na základě článku 14 nařízení č. 17, rozhodnutí, kterým Komise tuto žádost zamítá, vyvolává ve vztahu k tomuto podniku právní účinky tím, že podstatným způsobem mění jeho právní postavení. Toto rozhodnutí totiž uvedenému podniku odepírá ochranu stanovenou právem Společenství má konečnou povahu a je nezávislé na konečném rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení pravidel hospodářské soutěže (viz v tomto smyslu rozsudek AM & S, body 27 a 29 až 32; viz rovněž analogicky rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 1986, AKZO Chemie v. Komise, 53/85, Recueil, s. 1965, body 18 až 20).

47      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že možnost podniku podat žalobu proti případnému rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení pravidel hospodářské soutěže, mu neposkytuje náležitou ochranu jeho práv. Jednak správní řízení nemusí vyústit v rozhodnutí, kterým se konstatuje protiprávní jednání. Dále žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí, je‑li přijato, každopádně neposkytuje podniku prostředek pro zabránění nezvratným účinkům, které by vyvolalo chybné seznámení se s dokumenty chráněnými jako důvěrné (viz obdobně rozsudek AKZO Chemie v. Komise, uvedený výše, bod 20).

48      Z toho vyplývá, že rozhodnutí Komise, kterým se zamítá žádost o ochranu dokumentu z důvodu důvěrnosti – a případně nařídí předání dotčeného dokumentu – ukončuje zvláštní řízení odlišné od řízení, které má Komisi umožnit rozhodnout o existenci porušení pravidel hospodářské soutěže, a představuje tudíž akt, který může být předmětem žaloby na neplatnost, kterou v případě potřeby doplňuje návrh na předběžná opatření určená zejména k odložení jeho vykonatelnosti do doby, než Soud rozhodne o žalobě v hlavním řízení.

49      Je třeba rovněž podotknout, že pokud Komise během šetření zabaví dokument, jehož ochrana z důvodu důvěrnosti je uplatněna, a zařadí jej do vyšetřovacího spisu, aniž by jej vložila do zalepené obálky a aniž by přijala formální zamítavé rozhodnutí, tento fyzický úkon s sebou nutně nese implicitní rozhodnutí Komise odmítnout ochranu, které se podnik dovolává (viz obdobně rozsudek AKZO Chemie v. Komise, uvedený výše, bod 17) a umožňuje Komisi bezprostředně se s dotyčným dokumentem seznámit. (viz níže, bod 86). Toto implicitní rozhodnutí tedy musí mít rovněž možnost být předmětem žaloby na neplatnost.

50      V projednávaném případě, co se zaprvé týče dokumentů řady A, je třeba konstatovat, že během šetření v prostorách žalobkyň úředníci Komise nebyli schopni dospět ke konečnému závěru o tom, jaká ochrana by se případně měla na uvedené dokumenty vztahovat, a omezili se na pořízení kopie a její vložení do zalepené obálky, kterou si vzali s sebou (viz bod 7 výše). Až v zamítavém rozhodnutí ze dne 8. května 2003 Komise definitivně zamítla žádost žalobkyň směřující k ochraně uvedených dokumentů z důvodu důvěrnosti. V tomto rozhodnutí Komise kromě toho uvedla svůj úmysl otevřít po uplynutí lhůty pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí zalepenou obálku obsahující dotčené dokumenty a zařadit je do spisu (viz bod 14 výše). Krom toho není popíráno, že Komise přijala toto zamítavé rozhodnutí aniž by otevřela zalepenou obálku, a tudíž aniž by se seznámila s obsahem dokumentů řady A.

51      Co se zadruhé týče dokumentů řady B, je třeba poznamenat, že oproti dokumentům řady A se Komise během šetření domnívala, že nejsou zjevně chráněny z důvodu důvěrnosti, navzdory žádosti podané v tomto ohledu žalobkyněmi. V důsledku toho pořídila kopii a vložila ji do spisu, aniž by ji oddělila do zalepené obálky (viz bod 9 výše). K odepření ochrany dokumentů řady B z důvodu důvěrnosti tedy došlo během šetření. V tomto okamžiku se Komise krom toho mohla seznámit s obsahem uvedených dokumentů.

52      S přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno výše, je pro účely projednávaných věcí nutno dojít k závěru, že akty, které vyvolaly právně závazné účinky, jimiž mohou být dotčeny zájmy žalobkyň tím, že podstatným způsobem mění jejich právní postavení, byly jednak, co se týče dokumentů řady B, implicitní zamítavé rozhodnutí, které se projevilo ve fyzickém úkonu zabavení a zařazení těchto dokumentů do spisu, aniž by byly odděleny do zalepené obálky, a jednak, co se týče dokumentů řady A, formální rozhodnutí ze dne 8. května 2003 o zamítnutí žádosti o ochranu. Tato dvě rozhodnutí tudíž představují akty, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost.

53      Rovněž je třeba podotknout, že Komise ve svém zamítavém rozhodnutí ze dne 8. května 2003 definitivně zamítla, i co se týče dokumentů řady B, žádost žalobkyň o ochranu z důvodu důvěrnosti (viz bod 14 výše). Tím Komise splnila svou povinnost přijmout formální rozhodnutí o zamítnutí této žádosti o ochranu a definitivně tak ukončila odlišné zvláštní řízení stanovené v tomto ohledu. Toto rozhodnutí tedy není čistě potvrzující, co se týče dokumentů řady B. V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že žalobkyně měly právo zpochybnit toto rozhodnutí rovněž ohledně dokumentů řady B. Ostatně, je třeba konstatovat, že Komise ohledně těchto dokumentů nebrání přípustnosti žaloby podané žalobkyněmi ve věci T‑253/03 proti zamítavému rozhodnutí ze dne 8. května 2003.

54      Naproti tomu je třeba konstatovat, že rozhodnutí nařizující šetření – akt napadený ve věci T‑125/03 – nevyvolává právní účinky, které namítají žalobkyně v rámci jejich žaloby na neplatnost.

55      V tomto ohledu je třeba připomenout, že legalita aktu musí být posuzována s ohledem na právní a skutkové okolnosti existující k okamžiku přijetí rozhodnutí, takže akty přijaté později než toto rozhodnutí se nemohou dotknout jeho platnosti (rozsudky Soudního dvora ze dne 8. listopadu 1983, IAZ a další v. Komise, 96/82 až 102/82, 104/82, 105/82, 108/82 a 110/82, Recueil, s. 3369, bod 16, a ze dne 17. října 1989, Dow Benelux v. Komise, 85/87, Recueil, s. 3137, bod 49). Z ustálené judikatury tak vyplývá, že v rámci šetření na základě článku 14 nařízení č. 17 se podnik nemůže dovolávat protiprávnosti průběhu šetření na podporu návrhových žádání směřujících ke zrušení aktu, na jehož základě Komise toto šetření provádí (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek Dow Benelux v. Komise, bod 49, a rozsudek Soudu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑ 931, bod 413). Použití rozhodnutí nařizujícího šetření nemá proto vliv na legalitu rozhodnutí nařizujícího kontrolu (rozsudky Soudu ze dne 8. března 2007, France Télécom v. Komise, T‑339/04, Sb. rozh. s. II‑521, bod 54, a France Télécom v. Komise, T‑340/04, Sb. rozh. s. II‑573, bod 126).

56      V projednávaném případě je třeba konstatovat, že akty a rozhodnutí napadnuté žalobkyněmi následovaly po přijetí rozhodnutí nařizujícího šetření. Toto rozhodnutí pouze opravňuje Komisi ke vstupu do prostor žalobkyň a k pořízení kopie příslušných obchodních záznamů. Toto rozhodnutí neobsahuje žádný odkaz na dokumenty řady A a B a nijak nezmiňuje otázku důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. Jak žalobkyně ostatně připouštějí, jejich právního postavení se nedotklo toto rozhodnutí, ale následné zabavení a přezkum těchto dokumentů Komisí (viz bod 42 výše). Jak již přitom bylo rozhodnuto, tato opatření představují odlišné zvláštní řízení směřující specificky k otázce ochrany důvěrnosti konkrétních dokumentů (viz body 45 až 48 výše).

57      Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, musí být žaloba podaná proti rozhodnutí nařizujícímu šetření ve věci T‑125/03 odmítnuta jako nepřípustná. Je tedy třeba meritorně přezkoumat žalobu ve věci T‑253/03.

 K meritu věci T‑253/03

58      Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila zásadu ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, a tím porušila Smlouvu o ES a nařízení č. 17. Na podporu své žaloby konkrétněji uplatňují tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení řízení týkajících se uplatnění zásady důvěrnosti. Druhý žalobní důvod vychází z neodůvodněného odmítnutí této ochrany ohledně pěti sporných dokumentů. Třetí žalobní důvod vychází z porušení základních práv, která jsou základem pro uvedenou ochranu.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení řízení týkajících se uplatnění zásady důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty

 Argumenty účastníků řízení

59      Žalobkyně tvrdí, že Komise porušila řízení pro uplatnění ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, porušila článek 242 ES a jejich právo předložit věc soudům Společenství a porušila zásadu rovného zacházení.

60      Uvádějí, že Soudní dvůr ve svém rozsudku AM & S definoval řízení, které musí Komise provést v případech, kdy podnik podléhající šetření podle článku 14 nařízení č. 17, který se dovolává důvěrnosti, odmítá předložit určité obchodní záznamy. Toto řízení zahrnuje tři etapy. Zaprvé, podnik musí úředníkům Komise poskytnout, aniž by musel být odhalen obsah dotyčných dokumentů, užitečné informace, které mohou prokázat, že tyto záznamy splňují podmínky odůvodňující jejich důvěrnost. Zadruhé, pokud se Komise domnívá, že takový důkaz nebyl předložen, přísluší jí nařídit rozhodnutím podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 předložení sporných dokumentů. Žalobkyně přiznávají, že, podpůrně a v souladu s logikou, na které je založen rozsudek AM & S, Komise může během šetření pořizovat kopie dotčených dokumentů a vkládat je do zalepené obálky. Konečně zatřetí, pokud se dotčený podnik i nadále dovolává ochrany důvěrnosti, přísluší soudu Společenství, aby o sporu rozhodl.

61      Žalobkyně se domnívají, že by měly být zdůrazněny dva základní body. Zaprvé, Soudní dvůr neměl v úmyslu umožnit Komisi, aby kontrolovala samotný obsah dokumentu za účelem zjištění, zda se uplatní ochrana důvěrnosti. Zadruhé, přísluší výlučně soudům Společenství rozhodovat spory týkající se uplatnění této ochrany. Žalobkyně rovněž poznamenávají, že pouhá četba dokumentů, jejichž ochrana byla dovolávána, v okamžiku šetření, je v rozporu se samotnou podstatou zásady důvěrnosti. Tato zásada je totiž bezprostředně a nenapravitelně porušena, jakmile byl odhalen obsah chráněného dokumentu (stanoviska generálních advokátů Warnera a Slynna k rozsudku AM & S, Recueil, s. I‑1619, 1638 a 1639, Recueil, s. I‑1642, 1662). Namísto zběžného přezkumu má Komise v případě pochybností vložit kopii dotyčných dokumentů, aniž by do něj předtím nahlédla, do zalepené obálky, za účelem pozdějšího rozhodnutí sporu.

62      Podle žalobkyň Komise nicméně v projednávaném případě nepostupovala v souladu s žádnou ze tří etap řízení stanoveného v rozsudku AM & S.

63      Co se týče první etapy, Komise přinutila žalobkyně, aby odhalily obsah sporných dokumentů, ačkoli se dovolávaly jejich důvěrnosti. Po objevení uvedených dokumentů následovaly dlouhé diskuze mezi místními poradci žalobkyň a Komisí o řízení, které má být dodrženo pro kontrolu těchto dokumentů. Komise sdělila žalobkyním, že veškeré další prodlení v souvislosti s vydáním a kontrolou těchto dokumentů je maření šetření a mohlo by představovat porušení článku 65 Competition Act (zákona o hospodářské soutěži) Spojeného království, na které se vztahuje trest odnětí svobody a pokuta. Žalobkyně předaly Komisi dokumenty řady B za účelem kontroly pouze se silnými protesty. Krom toho vyšetřovatelé Komise při šetření během několikaminutové přestávky četli a vzájemně si popisovali obsah dokumentů řady A a B.

64      Co se týče druhé etapy řízení, žalobkyně tvrdí, že jelikož se Komise domnívala, že informace a argumenty, které uvedly, nepostačují k prokázání toho, že sporné dokumenty jsou chráněny, měla přijmout rozhodnutí, kterým by jim nařídila, aby předložily tyto dokumenty, před jejich skutečným odnesením z prostor. Komise však tímto způsobem nepostupovala. Co se týče dokumentů řady A, vložila je Komise do zalepené obálky a odvezla je do Bruselu. Podle žalobkyň sice postup zalepené obálky sám o sobě nenarušuje podstatu ochrany důvěrnosti, není však v souladu s řízením stanoveným Soudním dvorem v rozsudku AM & S. Co se týče dokumentů řady B, tím, že Komise odmítla možnost vložit je do zalepené obálky a připojit je k jiným zabaveným dokumentům, zbavila žalobkyně jakékoliv možnosti prokázat, že měly být chráněny z důvodu důvěrnosti.

65      Co se týče třetí etapy, žalobkyně tvrdí, že Komise zjevně porušila řízení stanovené v rozsudku AM & S tím, že jednostranně rozhodla ve svém zamítavém rozhodnutí ze dne 8. května 2003, že sporné dokumenty nejsou chráněny z důvodu důvěrnosti. Tím, že si Komise přiznala právo rozhodnout v prvním stupni, zbavila soudy Společenství možnosti urovnat spor v okamžiku, kdy ještě tato ochrana nebyla narušena.

66      CCBE tvrdí, že účelem řízení stanoveného Soudním dvorem v rozsudku AM & S je zajistit, aby v případě, že Komise a podnik, který je vyšetřován, nejsou schopni urovnat spor týkající se důvěrnosti informací, to byl Soudní dvůr, který spor rozhodne, přičemž Komise se předtím nesmí s dokumentem seznámit. Komise rovněž neměla právo zběžně přezkoumat dokumenty, v důsledku čehož hrozilo odhalení jejich obsahu. CCBE připouští, že požadavek důvěrnosti neumožňuje podniku zatajit nebo zničit dokumenty, ale nicméně považuje za neadekvátní skutečnost, že vyšetřovatelé Komise si vezmou kopie a odnesou si je s sebou, byť v zalepené obálce. Pokud by dokumenty měly být drženy Komisí, bylo by přinejmenším nutné zaslat je přímo jejím úředníkům pro slyšení, jejichž pověření by muselo být rozšířeno pro zaručení, že tyto dokumenty se nezpřístupní žádnému pracovníkovi generálního ředitelství hospodářské soutěže Komise. CCBE je nakloněn, ať je tomu jakkoliv, aby byly dokumenty uloženy v kanceláři Soudu nebo svěřeny nezávislé třetí osobě.

67      Nizozemská advokátní komora tvrdí, že účelem zásady ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty není pouze bránit použití takto chráněných dokumentů, ale rovněž jejich zpřístupnění. Již zběžný přezkum dokumentu může mít za následek porušení této zásady. Pokud jde o ECLA, uplatňuje, že Soudní dvůr ve svém rozsudku AM & S vytvořil řízení založené na zásadě důvěrnosti, zakazující jakékoliv zpřístupnění chráněného dokumentu. Přiměřený přístup spočívá v zalepení uvedených dokumentů a v jejich zkoumání nezávislou třetí osobou jakou je úředník pro slyšení. V každém případě přísluší Soudnímu dvoru, aby rozhodl ohledně otázky důvěrnosti. Konečně, ACCA tvrdí, že úkol rozhodnout spory ohledně uplatnění důvěrnosti musí být svěřen nezávislému arbitrovi.

68      Komise poznamenává, že ačkoliv Soudní dvůr ve svém rozsudku AM & S stanovil zvláštní řízení pro řešení sporů ohledně důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, nepřiznal tomuto řízení absolutní hodnotu. Tento rozsudek nepožaduje, aby se Komise pokaždé, když se uplatňuje tato zásada, zdržela pořizování kopií dokumentů a požadovala je po podniku později. Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, tak bylo prvotní šetření založeno na čl. 14 odst. 2 nařízení č. 17 – který umožňuje podniku odmítnout předat dokumenty – a nikoliv, jako v projednávaném případě, na odstavci 3 tohoto ustanovení, který zavazuje podnik, aby strpěl šetření. Ve skutečnosti jedinou zásadou, kterou stanoví tento rozsudek, je, že Komise musí přijmout odůvodněné rozhodnutí o otázce, zda jsou dotčené dokumenty důvěrné povahy, či nikoliv, aby poskytla podniku možnost předložit věc soudům Společenství.

69      Komise doposud sleduje následující postup: pokud nemá žádnou pochybnost o důvěrnosti dokumentu na základě zběžného přezkumu obecného popisu dokumentu, záhlaví, názvu a jiných charakteristik, jakož i příslušných vysvětlení podaných podnikem, ponechá je stranou; pokud na základě uvedeného zběžného přezkumu nemá žádné pochybnosti o tom, že dokument nemá důvěrnou povahu, pořídí z něho kopii a vloží ji do vyšetřovacího spisu; nakonec, jestliže zběžný přezkum dokumentu vyvolá pochybnosti o otázce důvěrnosti, zdrží se jakékoliv analýzy, odloží jeho hodnocení a umístí kopii dokumentu do zalepené obálky, kterou si s sebou odnese.

70      Podle Komise je cílem zběžného přezkumu dokumentu na místě pouze identifikace případů, kdy nemůže být vyloučena důvěrnost, přičemž sebemenší pochybnost ve prospěch podniku vede automaticky k postupu zalepené obálky. Možnost Komise vytvořit si předběžný názor, co se týče existence, či neexistence pochybnosti o uplatnitelnosti této ochrany, má tu výhodu, že snižuje riziko zneužívajících žádostí o ochranu a je v souladu s rozsudkem AM & S. Postup zalepené obálky umožňuje rovněž vyhnout se riziku zničení dokumentů podnikem. Komise rovněž podotýká, že ve většině členských států postupují orgány pro hospodářskou soutěž v otázce důvěrnosti v rámci kontrol na místě podobně.

71      Komise krom toho tvrdí, že popsané řízení nemůže být na újmu procesních práv podniků. Rovněž za předpokladu, že by se prokázalo, že v důsledku seznámení se s dokumenty, které mohou být chráněny, může podnik utrpět újmu zasahující do jeho práva na obhajobu, taková újma může být vždy nahrazena. Komise by totiž nemohla použít dokumenty, které jsou důvěrné, k prokázání porušení.

72      V projednávaném případě se Komise domnívá, že ohledně ochrany sporných dokumentů přesně dodržela legitimitu a přiměřenost řízení v souladu s rozsudkem AM & S, a že procesní práva žalobkyň byla plně respektována. Upřesňuje, že se žalobkyněmi bylo dohodnuto, že úředník Komise, odpovídající za šetření, nahlédne do spisu za přítomnosti zástupce žalobkyň. Pokud se žalobkyně dovolávaly důvěrnosti zvláštního dokumentu, měly požádat o ochranu tohoto dokumentu a tuto žádost odůvodnit na základně samotného dokumentu. Komise se krom toho domnívá, že předložení zápisu z šetření žalobkyněmi, vyhotoveného jejich advokáty, ve stadiu repliky a bez vysvětlení prodlení, porušuje čl. 48 odst. 1 jednacího řádu.

73      Komise poznamenává, že zběžný přezkum dokumentů řady A vzbudil pochybnost zejména z důvodu existence ručně psané zmínky jména externího advokáta na první straně jednoho z dokumentů. Jelikož se žádné z vysvětlení podaných na místě žalobkyněmi neukázalo být pro odstranění pochybností dostatečným, úředníci Komise vložili dokumenty do zalepené obálky. Pokud jde o dokumenty řady B, domníval se vyšetřovatel Komise na základě zběžného přezkoumání těchto dokumentů a informací podaných podnikem a na základě nezpochybněné judikatury, že nebylo nejmenších pochyb o skutečnosti, že se na ně nevztahovala ochrana důvěrnosti. V důsledku toho z nich úředníci Komise pořídili kopii a vložili ji do vyšetřovacího spisu.

74      Komise krom toho trvá na tom, že zběžný přezkum dokumentu není totéž jako jeho čtení. Pokud je pravdou, že osoba odpovědná za šetření mohla během šetření zběžně nahlížet do dokumentů řady A, není naproti tomu pravdou tvrdit, že úředníci Komise je četli předtím, než je vložili do obálky. Co se týče dokumentů řady B, Komise je nakonec četla a dozvěděla se o jejich obsahu až po šetření. Komise krom toho popírá tvrzení žalobkyň, podle nichž byl jejich konečný souhlas s vydáním dokumentů řady B získán pod hrozbou trestních sankcí. Tato tvrzení jsou věcně nesprávná v rozsahu, v němž se údajné odmítnutí sdělení ve skutečnosti týkalo celého spisu. V každém případě, skutečnost, že podnik je informován o tom, že jeho nedostatečná spolupráce může vést k uplatnění vnitrostátního práva a případně trestní sankce, je v souladu s nařízením č. 17.

75      Komise tvrdí, že žalobkyně byly informovány o svých právech od počátku šetření, a proto se vždy mohly obrátit na Soud. V případě dokumentů řady A, žalobkyně věděly od počátku, že řízení dospěje k přijetí rozhodnutí, které může být předmětem žaloby. Co se týče dokumentů řady B, ponechala si Komise možnost zpochybnit posouzení učiněné na místě jedním z úředníků.

 Závěry Soudu

76      Na počátku je třeba poznamenat, že nařízení č. 17 svěřuje Komisi širokou vyšetřovací a kontrolní pravomoc k odhalování protiprávních jednání porušujících články 81 ES a 82 ES. Zejména podle ustanovení článků 11 a 14 tohoto nařízení může Komise vyžadovat informace a provádět potřebná šetření za účelem stíhání protiprávních jednání porušujících pravidla hospodářské soutěže [od 1. května 2004 jsou vyšetřovací pravomoci Komise v této oblasti stanoveny především v článcích 17 až 22 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205)]. Článek 14 odst. 1 nařízení č. 17 zejména opravňuje Komisi, aby si nechala si předložit obchodní záznamy, tedy dokumenty týkající se činnosti podniku na trhu. Jak přitom Soudní dvůr upřesnil, pokud se korespondence mezi advokátem a jeho klientem týká takové činnosti, spadá do kategorie dokumentů, na které se vztahují články 11 a 14 nařízení č. 17 (rozsudek AM & S, bod 16). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že přísluší samotné Komisi, a nikoliv dotyčnému podniku nebo třetí osobě, ať již znalci nebo rozhodci, rozhodnout, zda má být dokument předložen, či nikoliv (rozsudek AM & S, bod 17).

77      Soudní dvůr přitom rozhodl, že nařízení č. 17 nevylučuje možnost uznat za určitých podmínek důvěrnou povahu určitých obchodních záznamů. Upřesnil tak, že právo Společenství, které vyplývá nejen z hospodářského, ale též z právního prolínání členských států, musí přihlížet k zásadám a koncepcím společným právním řádům těchto států, co se týče respektování důvěrnosti zejména určitých informací sdělených mezi advokáty a jejich klienty. Tato důvěrnost totiž odpovídá požadavku, jehož význam byl uznán ve všech členských státech, tedy požadavku, aby měl každý jednotlivec možnost obrátit se svobodně na svého advokáta, jehož profese již sama o sobě zahrnuje úkol poskytovat nezávisle právní stanoviska každému, kdo je potřebuje. Soudní dvůr rovněž shledal, že ochrana důvěrnosti korespondence mezi advokáty a klienty je doplněním nezbytným k plnému výkonu práva na obhajobu (rozsudek AM & S v. Komise, body 18 a 23).

78      Je tedy třeba dojít k závěru, že nařízení č. 17 musí být vykládáno tak, že za určitých podmínek chrání důvěrnost informací sdělených mezi advokáty a klienty (rozsudek AM & S, bod 22).

79      Co se týče postupu pro uplatňování této ochrany, Soudní dvůr shledal, že v případě, kdy podnik podléhající šetření podle článku 14 nařízení č. 17, který se dovolává důvěrnosti, odmítne předložit mezi obchodními záznamy požadovanými Komisí korespondenci, kterou si vyměnil se svým advokátem, je v každém případě povinen poskytnout pověřeným úředníkům Komise užitečné informace, které mohou prokázat, že tyto záznamy splňují podmínky odůvodňující jejich právní ochranu, aniž by musel být odhalen obsah dotyčných dokumentů. Soudní dvůr upřesnil, že pokud Komise má za to, že takový důkaz nebyl předložen, je oprávněna nařídit podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 předložení dotčené korespondence a pokud je třeba, uložit podniku pokutu nebo penále podle téhož nařízení, aby byl uvedený podnik potrestán za to, že odmítl buď předložit doplňující důkazy, které Komise považovala za nezbytné, anebo předložit dokumenty, u nichž Komise měla za to, že nemají právem chráněnou důvěrnou povahu (rozsudek AM & S v. Komise, body 29 až 31). Vyšetřovaný podnik má dále možnost podat žalobu na neplatnost proti takovému rozhodnutí Komise a případně k ní připojit návrh na předběžná opatření na základě článků 242 ES a 243 ES (viz v tomto smyslu rozsudek AM & S, bod 32).

80      Zdá se tudíž, že pouhá skutečnost, že se podnik domáhá důvěrnosti dokumentu, nepostačuje k tomu, aby Komisi zabránila seznámit se s tímto dokumentem, jestliže krom toho tento podnik nepředložil žádný užitečný důkaz, který by mohl prokázat, že je skutečně chráněn z důvodu důvěrnosti. Dotčený podnik může zejména sdělit Komisi, kdo je autorem dokumentu a komu je dokument určen, objasnit funkce a odpovědnost každé z těchto osob a odkázat na cíl a celkové souvislosti, za nichž byl dokument sepsán. Rovněž může zmínit celkové souvislosti, za nichž byl dokument nalezen, způsob, jakým byl zařazen do spisu nebo jiné dokumenty, které s ním souvisejí.

81      Ve značném počtu případů umožní pouhý zběžný přezkum ze strany úředníků Komise obecného popisu dokumentu nebo jeho záhlaví, názvu nebo jiných povrchových charakteristik, těmto úředníkům ověřit správnost důvodů dovolávaných podnikem a ujistit se o důvěrné povaze dotčeného dokumentu, za účelem ponechání tohoto dokumentu stranou. Nic to nemění na skutečnosti, že v určitých případech představuje i zběžný přezkum dokumentu riziko, že navzdory povrchové povaze tohoto přezkumu se úředníci Komise dozví informace, na které se vztahuje ochrana důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. Tak tomu může být zejména, jestliže důvěrná povaha dotčeného dokumentu jasně nevyplývá z formální úpravy.

82      Jak bylo nicméně uvedeno v bodě 79 výše, z rozsudku AM & S vyplývá, že podnik je povinen poskytnout úředníkům Komise užitečné informace, které mohou prokázat, že dotčené dokumenty mají skutečně důvěrnou povahu odůvodňující jejich ochranu, aniž by uvedený podnik musel odhalit obsah těchto dokumentů (bod 29 rozsudku). Tudíž je třeba shrnout, že podnik vyšetřovaný podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 je oprávněn odepřít úředníkům Komise možnost nahlédnout, byť jen povšechně, do jednoho nebo více konkrétních dokumentů, o nichž tvrdí, že jsou chráněny jako důvěrné, má-li za to, že takové zběžné nahlédnutí nelze uskutečnit, aniž by byl odhalen obsah uvedených dokumentů a pokud tuto skutečnost odůvodněně vysvětlí úředníkům Komise.

83      V případě, kdy má Komise během šetření podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 za to, že informace poskytnuté podnikem nemohou prokázat důvěrný charakter dotyčných dokumentů, zvláště když podnik odepře úředníkům Komise zběžné nahlédnutí do dokumentu, mohou úředníci Komise vložit kopie dotčeného dokumentu nebo dokumentů do zalepené obálky a poté si je odnést za účelem pozdějšího rozhodnutí sporu. Toto řízení totiž umožňuje vyloučit rizika porušení důvěrnosti tím, že ponechá Komisi možnost zachovat si určitou kontrolu nad dokumentem, který je předmětem šetření a zamezí rizikům zmizení nebo pozdější manipulace s těmito dokumenty.

84      Použití tohoto postupu zalepené obálky krom toho nelze považovat za odporující požadavku stanovenému v bodě 31 rozsudku AM & S, aby Komise v případě sporu o důvěrném charakteru dokumentu s dotyčným podnikem přijala rozhodnutí nařizující předložení tohoto dokumentu. Takový požadavek je odůvodněn zvláštním kontextem věci, ve které byl vydán rozsudek AM & S, zejména skutečností, že původní rozhodnutí nařizující šetření v prostorách dotčeného podniku nebylo formálním rozhodnutím podle čl. 14 odst. 3 nařízení č.17 (stanovisko generálního advokáta Warnera předcházející rozsudku AM & S, uvedené výše, Recueil, s. I‑1624), a tudíž byl dotčený podnik oprávněn odmítnout, předložit dokumenty požadované Komisí, což skutečně učinil.

85      V každém případě je třeba poznamenat, že za předpokladu, že se Komise nespokojí s informacemi a vysvětleními podanými zástupci vyšetřovaného podniku za účelem prokázání, že dotčený dokument je chráněn z důvodu důvěrnosti, není Komise oprávněna seznámit se s obsahem dokumentu před přijetím rozhodnutí, které dotčenému podniku umožňuje užitečně předložit věc Soudu a případně soudci příslušnému pro rozhodování o předběžných opatřeních (viz v tomto smyslu rozsudek AM & S, bod 32).

86      S ohledem na zvláštní povahu zásady ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, jejímž účelem je jak zajištění plného výkonu práva jednotlivců na obhajobu, tak i ochrana požadavku, aby měl každý jednotlivec možnost obrátit se svobodně na svého advokáta (viz bod 77 výše), je třeba mít za to, že seznámení se s obsahem důvěrného dokumentu Komisí samo o sobě porušuje tuto zásadu. Na rozdíl od toho, co jak se zdá tvrdí Komise, tedy přesahuje ochrana důvěrnosti požadavek, aby informace, které podnik svěřil svému advokátovi, nebo obsah právního stanoviska posledně uvedeného nebyly využity proti nim v rozhodnutí o sankcích podle pravidel hospodářské soutěže.

87      Účelem této ochrany je zaprvé zaručit veřejný zájem řádného výkonu spravedlnosti spočívající v zajištění toho, aby se každý klient mohl svobodně obrátit na svého advokáta, aniž by se musel obávat, že důvěrné informace, které sdělil, mohou být později prozrazeny. Zadruhé je jejím cílem vyhnout se případnému porušení práva dotyčného podniku na obhajobu v důsledku seznámení se s obsahem důvěrného dokumentu Komisí a nesprávného zařazení tohoto dokumentu do vyšetřovacího spisu. I kdyby tak tento dokument nebyl využit jako důkazní prostředek v rozhodnutí o sankci podle pravidel hospodářské soutěže, podnik může utrpět újmu, která nemůže být nahrazena či může být nahrazena jen velmi obtížně. Jednak by informace chráněná jako důvěrná informace sdělená mezi advokáty a klienty mohla být přímo nebo nepřímo použita Komisí k získání nových informací nebo nových důkazních prostředků, aniž by je dotčený podnik vždy mohl identifikovat a zabránit jejich použití proti němu. Kromě toho by újma, kterou by utrpěl dotyčný podnik z důvodu zpřístupnění informací chráněných z důvodu důvěrnosti třetím osobám, mohla být nenapravitelná, například pokud by tato informace byla použita v oznámení námitek během správního řízení před Komisí. Samotná skutečnost, že Komise nemůže použít chráněné dokumenty jako důkazy v rozhodnutí o sankci tudíž nepostačuje k náhradě nebo k vyloučení újmy, která by vyplývala ze skutečnosti, že se Komise s obsahem uvedených dokumentů seznámila.

88      Ochrana z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty rovněž předpokládá, že jakmile Komise přijala své rozhodnutí zamítající žádost v tomto ohledu, smí se seznámit s obsahem dotčených dokumentů pouze poté, co dotyčnému podniku umožní užitečně předložit věc Soudu. V tomto ohledu je Komise povinna, před seznámením se s obsahem těchto dokumentů, vyčkat, než uplyne lhůta pro podání žaloby proti jejímu zamítavému rozhodnutí. V každém případě, v rozsahu, v jakém taková žaloba nemá odkladný účinek, přísluší dotyčnému podniku podat návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí zamítajícího žádost o tuto ochranu (viz v tomto smyslu rozsudek AM & S, bod 32).

89      Co se ostatně týče argumentů Komise ohledně možnosti, že podniky mohou zneužít výše popsané řízení tím, že pouze za účelem odkladu podají zjevně neopodstatněné žádosti o ochranu důvěrnosti nebo tím, že budou bez objektivního odůvodnění bránit případné zběžné kontrole dokumentů během šetření, postačuje konstatovat, že Komise disponuje nástroji pro případné odrazení od takových praktik a pro jejich případné potrestání. Takové chování totiž může být potrestáno podle čl. 23 odst. 1 nařízení č. 1/2003 (a dříve čl. 15 odst. 1 nařízení č. 17) nebo zohledněno jako přitěžující okolnost pro výpočet případné pokuty uložené v rámci rozhodnutí o uložení sankce za porušení pravidel hospodářské soutěže.

90      Konečně je třeba poznamenat, jak podotkl Soudní dvůr ve svém rozsudku AM & S, že zásada ochrany důvěrnosti nemůže bránit tomu, aby klient advokáta prozradil informace sdělené ve vztahu s tímto advokátem, pokud má za to, že na tom má zájem (bod 28 rozsudku).

91      S ohledem na předchozí úvahy a zásady je třeba přezkoumat výtky, kterých se dovolávají žalobkyně.

92      Úvodem je třeba odmítnout názor Komise, podle něhož předložení ve stadiu repliky zápisu z šetření žalobkyněmi vyhotoveného jejich advokáty porušuje čl. 48 odst. 1 jednacího řádu (viz bod 72 výše). Je totiž třeba konstatovat, že v rozporu s tím, co tvrdí Komise, vysvětlily žalobkyně důvody, proč nepředložily tento zápis z šetření dříve, tj. jeho důvěrnou povahu a potřebu napadnout názory, které Komise uplatnila ve své žalobní odpovědi (viz zejména body 21 až 26 repliky). V tomto ohledu je rovněž třeba podotknout, že předložení tohoto zápisu následovalo po té, co Komise předložila spolu s její žalobní odpovědí zápis z šetření vypracovaný jejími úředníky. Konečně je třeba připomenout, že ačkoliv se účastníci řízení neshodují v otázce skutkových okolností uvedených v žalobě a žalobní odpovědi, musí mít právě v replice a duplice nutně možnost předložit důkazy na podporu svých skutkových tvrzení.

93      Co se týče výtek, kterých se dovolávají žalobkyně, tyto zaprvé tvrdí, že Komise je během šetření nutila k odhalení obsahu sporných dokumentů, ačkoliv se žalobkyně dovolávaly jejich důvěrnosti. Vytýkají zejména úředníkům Komise, že zkoumali dokumenty na místě navzdory námitkám jejich zástupců.

94      Z přílohy zápisu z šetření vypracovaného úředníky Komise i z nedůvěrné verze zápisu z šetření vypracovaného advokáty žalobkyň vyplývá, že při šetření vedli úředníci Komise a zástupci žalobkyň dlouhé diskuse ohledně způsobu provedení kontroly sporných dokumentů. Během těchto diskusí žalobkyně důrazně protestovaly proti zběžnému přezkumu těchto dokumentů úředníky Komise a zvláště se dovolávaly toho, že přinejmenším některé z těchto dokumentů by se nemusely prima facie jevit jako dokumenty, na které se vztahuje důvěrnost, vzhledem k tomu, že nezbytně neobsahují odkazy na externí advokáty nebo na jejich důvěrnou povahu. Žalobkyně nicméně uplatňovaly, že tyto dokumenty byly připraveny za účelem požádání o právní stanovisko nebo obsahovaly právní stanovisko a tvrdily, že jejich zběžný přezkum neumožňuje posouzení jejich důvěrné povahy, aniž by byl přitom odhalen jejich obsah. Z výše uvedeného zápisu z šetření žalobkyň a ze zápisu z šetření Komise rovněž vyplývá, že Komise trvala na zběžném přezkumu uvedených dokumentů a že zástupci žalobkyň k tomu dali souhlas pouze poté, co úředníci Komise a OFT uvedli, že odepření umožnit jim provedení takového přezkumu se rovná maření šetření, které je možno postihnout správními a trestními sankcemi.

95      Za těchto podmínek se Soud domnívá, že Komise donutila žalobkyně souhlasit se zběžným přezkumem sporných dokumentů, ačkoliv co se týče dvou kopií na stroji psaného memoranda řady A a ručně psaných poznámek řady B, tvrdili zástupci žalobkyň, že takový přezkum vyžaduje odhalení obsahu těchto dokumentů, a toto tvrzení zdůvodnili. Je totiž třeba konstatovat, že zběžný přezkum uvedených dokumentů nemohl úředníkům Komise umožnit posoudit jejich případnou důvěrnou povahu, aniž by jim přitom nebyla dána možnost seznámit se s jejich obsahem. Tudíž je třeba dospět k závěru, že Komise porušila v tomto ohledu řízení o uplatnění ochrany z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty.

96      Zadruhé žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že pořídila kopii dokumentů řady A a umístila je do zalepené obálky, přesně nedodržela řízení stanovené Soudním dvorem v rozsudku AM & S a domnívají se, že Komise měla přijmout formální rozhodnutí nařizující vydání těchto dokumentů. Tuto výtku nicméně nelze přijmout. Jak bylo totiž rozhodnuto, využití postupu zalepené obálky za takových podmínek, jako jsou podmínky v projednávané věci, neporušuje řízení stanovené v uvedeném rozsudku (viz bod 84 výše). Ostatně je třeba zdůraznit, že z výše uvedeného zápisu z šetření žalobkyň a zápisu z šetření Komise vyplývá, že při šetření zástupci žalobkyň opakovaně žádali úředníky Komise, aby ohledně sporných dokumentů využili postupu zalepené obálky.

97      Zatřetí vytýkají žalobkyně Komisi, že při šetření zamítla jejich žádost o ochranu dokumentů řady B z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že se během kontroly žalobkyně skutečně dovolávaly této ochrany a uvedly několik důvodů na podporu takové žádosti, mezi nimi zejména skutečnost, že dotčené dokumenty byly vypracovány za účelem žádosti o právní stanovisko nebo takové právní stanovisko obsahovaly. Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že jestliže se Komise nespokojila s vysvětleními žalobkyň, měla před seznámením se s obsahem dotyčných dokumentů přijmout formální rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ochranu umožňující žalobkyním užitečně předložit věc Soudu (viz bod 85 výše).

98      Je nicméně třeba konstatovat, že Komise žalobkyním neumožnila užitečně předložit věc Soudu, aby jí bylo zabráněno seznámení se s obsahem dokumentů řady B. Je totiž třeba připomenout, že úředníci Komise během šetření dospěli k závěru, že dokumenty řady B zjevně nebyly důvěrné, pořídili z nich kopie a zařadili je do vyšetřovacího spisu, aniž by je vložili do zalepené obálky. V tomto okamžiku se tedy Komise mohla zcela obeznámit s obsahem těchto dokumentů (viz bod 51 výše). Je tudíž třeba dospět k závěru, že Komise v tomto ohledu porušila řízení o uplatnění ochrany důvěrnosti.

99      Začtvrté žalobkyně tvrdí, že Komise svým zamítavým rozhodnutím ze dne 8. května 2003 porušila řízení stanovené rozsudkem AM & S tím, že jednostranně rozhodla, že na sporné dokumenty se nevztahuje ochrana důvěrnosti. Je nicméně třeba podotknout, že oproti tomu, co tvrdí žalobkyně, pouhá skutečnost, že Komise přijme rozhodnutí zamítající žádost o ochranu důvěrnosti neporušuje řízení o uplatnění této ochrany v rozsahu, v němž se Komise neseznámí s dotčenými dokumenty předtím, než poskytla dotčenému podniku možnost užitečně předložit věc Soudu a případně soudci příslušnému pro rozhodování o předběžných opatřeních, za účelem napadení tohoto zamítavého rozhodnutí (viz bod 85 výše).

100    Co se přitom v projednávaném případě týče dokumentů řady B, i když jsou uvedeny v zamítavém rozhodnutí ze dne 8. května 2003, je nesporné, že se Komise seznámila s jejich obsahem před přijetím tohoto rozhodnutí. Naproti tomu, co se týče dokumentů řady A, je nutné připomenout, že Komise z nich během šetření pořídila kopii a vložila ji do zalepené obálky. Poté, aniž by zalepenou obálku otevřela nebo zkoumala její obsah, přijala předběžné rozhodnutí o žádosti žalobkyň, které jim oznámila dopisem ze dne 1. dubna 2003. Dne 8. května 2003 Komise nakonec přijala rozhodnutí zamítající žádost o ochranu, stále aniž by se seznámila s obsahem dokumentů řady A. Komise se seznámila s dokumenty řady A až po zrušení výše uvedeného usnesení předsedy Soudu, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, výše uvedeným usnesením předsedy Soudního dvora, Komise v. Akzo a Akcros, ve věcech týkajících se předběžného opatření. Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že přijetí zamítavého rozhodnutí ze dne 8. května 2003 neporušilo řízení o uplatnění ochrany důvěrnosti.

101    S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že Komise porušila řízení o uplatnění důvěrnosti zaprvé tím, že nutila žalobkyně, aby strpěly zběžný přezkum dokumentů řady A a ručně psaných poznámek řady B a zadruhé tím, že se seznámila s dokumenty řady B, aniž by poskytla žalobkyním možnost napadnout zamítnutí jejich žádosti o ochranu těchto dokumentů před Soudem. Naproti tomu je třeba zamítnout tento první žalobní důvod, co se týče výtek žalobkyň ohledně zběžného přezkumu elektronických zpráv řady B, využití postupu zalepené obálky pro dokumenty řady A a přijetí zamítavého rozhodnutí ze dne 8. května 2003.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neodůvodněného zamítnutí žádosti o ochranu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty ve vztahu ke sporným dokumentům

102    Žalobkyně tvrdí, že na pět sporných dokumentů se vztahuje důvěrnost informací sdělených mezi advokáty a klienty. Dokumenty řady A a ručně psané poznámky řady B měly být skutečně považovány za písemný základ ústní komunikace mezi klientem a externím poradcem, ke které došlo s cílem získat právní stanovisko, zatímco elektronické zprávy řady B představovaly informace sdělené mezi advokátem a klientem za účelem a v zájmu práv klienta na obhajobu.

103    Komise uplatňuje argument, že ve světle kritérií vytvořených judikaturou je pět sporných dokumentů jasně vyloučeno z ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty.

 Co se týče dvou kopií strojově psaného memoranda řady A

–       Argumenty účastníků řízení

104    Žalobkyně uvádějí, že řada A obsahuje dvě oddělené kopie strojově psaného memoranda o dvou stránkách, pocházejícího od generálního ředitele Akcros Chemicals a adresovaného jeho nadřízenému, „sub-business unit manager“ (dále jen „manažer SBU“), datovaného 16. února 2000. Tyto dvě kopie jsou totožné, kromě skutečnosti, že se na první stránce jedné z nich vyskytují následující ručně psané komentáře:

„      – předáno [manažerovi SBU] 16/2/2000

         – vráceno [manažerem SBU] 17/2/2000

         – projednáno telefonicky 22/2/00 s [X, externí poradce žalobkyň]“

105    Žalobkyně uplatňují argument, že tento dokument je třeba zkoumat v souvislosti s interním programem slučitelnosti s právem hospodářské soutěže prováděným skupinou společností Akzo Nobel na základě stanoviska a za spolupráce s externím poradcem. V rámci tohoto programu identifikovali zaměstnanci a řídící pracovníci žalobkyň potenciální otázky spojené s právem hospodářské soutěže v jejich oblastech odpovědnosti, a předkládali je poté externímu poradci, který na ně odpověděl vydáním právního stanoviska.

106    Podle žalobkyň tak dotčené memorandum obsahovalo informace shromážděné generálním ředitelem Akcros Chemicals k vnitřním diskusím, které vedl s jinými zaměstnanci za účelem získání právního stanoviska týkajícího se uvedeného programu. Tento dokument tedy představuje přímý výsledek a je neoddělitelný od úsilí vynaloženého žalobkyněmi za účelem označování potenciálních problémů týkajících se práva hospodářské soutěže a získání stanoviska k tomuto tématu od jejich externího poradce.

107    Sled událostí tuto skutkovou verzi potvrzuje. Po obdržení dopisu předsedy správní rady Akzo Nobel ze dne 28. ledna 2000 týkající se projektu programu slučitelnosti projednal generální ředitel Akcros Chemicals se svými zaměstnanci otázky dodržování práva v oblasti hospodářské soutěže. Během těchto diskusí byly vyhotoveny ručně psané poznámky řady B. Ve středu 16. února 2000 byly kopie memoranda, které je součástí řady A, předány generálním ředitelem manažerovi SBU. Ve čtvrtek 17. února 2000 je manažer SBU vrátil generálnímu řediteli. V úterý 22. února 2000 sloužilo memorandum jako základ pro diskusi s X, externím poradcem žalobkyň.

108    Žalobkyně tvrdí, že dvě kritéria, identifikovaná Soudním dvorem v rozsudku AM & S jakožto společná kritéria práv různých členských států v oblasti ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, tedy že se jedná o výměnu korespondence v rámci a za účelem práv klienta na obhajobu a že tato korespondence je vedena s nezávislými advokáty, jsou v projednávaném případě splněny. Žalobkyně upřesňují, že netvrdí, že pouhá skutečnost, že sporný dokument byl vypracován v rámci programu slučitelnosti postačuje jako záruka jeho důvěrnosti. Popřením možnosti, že takový program nicméně může představovat rámec, v němž byla uskutečněna právně chráněná korespondence, Komise opomíjí základní aspekty svého vlastního režimu uplatnění práva hospodářské soutěže. Zaprvé, z důvodu zrušení systému oznámení podle čl. 81 odst. 3 ES, by podnik, pokud by mohly být odhaleny dokumenty vytvořené v souvislosti s operací sebehodnocení, nemohl svobodně a bez obav určit – s pomocí externího nebo interního poradce – zda jsou tyto praktiky v souladu s právem hospodářské soutěže. Zadruhé musejí být dokumenty vytvořené v souvislosti s takovou operací považovány za důvěrné z důvodu povahy žádosti o shovívavost a potřeby provést vnitřní šetření a shromáždit hmotné důkazy.

109    Žalobkyně napadají krom toho názor Komise, podle něhož memorandum psané na stroji neobsahuje žádný náznak vazby mezi poznámkami generálního ředitele a žádostí o právní stanovisko externího poradce a nebylo prokázáno, že takové stanovisko bylo skutečně žádáno a poskytnuto. Rovněž uplatňují argument, že komentáře obsažené na první stránce jedné ze dvou kopií memoranda nepopiratelně ukazují, že tento dokument měl spojitost se žádostí o právní stanovisko uvedeného advokáta. Rovněž interní poznámka uvedeného advokáta ze dne 22. února 2000 a výkaz vykonané činnosti zpracovaný tímto advokátem v tento den potvrzují, že bylo požadováno a poskytnuto právní stanovisko. Během stejného dne poslal generální ředitel faxem doplňující informaci externímu poradci, vztahující se k jejich předchozímu telefonátu. Žalobkyně rovněž poznamenaly, že rozsudek AM & S a usnesení Sodu ze dne 4. dubna 1990, Hilti v. Komise (T‑30/89, Recueil, s. II‑163, zveřejnění výňatků), nijak nevyžaduje, že musí v chráněné korespondenci existovat údaj o souvislosti s poptávkou po právním stanovisku nebo o tom, že tato komunikace vznikla pouze za účelem požadování takového stanoviska.

110    Podle žalobkyň je jedinou zvláštností projednávaného případu ve srovnání s klasickou situací uvedenou v rozsudku AM & S, že informace byla předána externímu advokátovi ústně na základě memoranda vypracovaného generálním ředitelem. Tvrdí, že pokud generální ředitel sdělil výsledek svého úsilí v memorandu určeném externímu advokátovi s kopií pro svého nadřízeného, měla Komise jistě připustit uplatnění ochrany důvěrnosti tohoto dokumentu. Jak nicméně ukazuje výše citované usnesení Hilti v. Komise, uplatnění této ochrany nezávisí na formě ani na obsahu dokumentu.

111    CCBE tvrdí, že na dokumenty vypracované za účelem obdržení právního stanoviska se vztahuje ochrana důvěrnosti a že je třeba v tomto ohledu zohlednit převažující cíl, s ohledem na nějž ke komunikaci došlo. Nepostačí nicméně, aby podnik prohlásil, že dokument byl vypracován v souvislosti s programem slučitelnosti s právem hospodářské soutěže, a že je proto chráněný, i když byl tento program vytvořen s pomocí externího poradce a proveden pod jeho dohledem. V projednávaném případě však nemůže být rozhodujícím kritériem skutečnost, že vnější forma dokumentů řady A neodhaluje, že byly vypracovány k těmto účelům. Nizozemská advokátní komora, ECLA, ACCA a IBA tvrdí, že přípravné dokumenty sepsané s cílem požádat o právní stanovisko musejí být považovány za důvěrné.

112    Komise poznamenává, že podle rozsudku AM & S (body 21 až 23) a výše citovaného usnesení Hilti v. Komise (bod 18) se důvěrnost informací sdělených mezi advokáty a klienty vztahuje pouze na písemnou komunikaci mezi advokátem a klientem v rámci a za účelem práva klienta na obhajobu, jakož i na interní poznámky, které se omezují na převzetí textu nebo obsahu těchto sdělení.

113    V projednávaném případě neodpovídají podle Komise dotyčné dokumenty korespondenci mezi advokáty a klienty a nepřejímají obsah takové korespondence. Poznámky vyskytující se ve sporném memorandu odrážejí vnitřní diskuse, které vedl generální ředitel s jinými zaměstnanci v rámci programu slučitelnosti, a nikoliv diskuse, které vedl s externím advokátem.

114    Komise vznáší námitku proti rozšíření věcné působnosti ochrany důvěrnosti na dokumenty připravené za účelem právní konzultace. Takové rozšíření nenachází oporu ani v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), ani v ústavních tradicích společných členským státům. Rozsudek AM & S zavedl zvýšenou úroveň ochrany v právu Společenství, která je vyšší než ochrana v mnoha členských státech, neboť se vztahuje na dokumenty uložené u klienta a může se rovněž týkat dokumentů vyměněných s nezávislým advokátem před zahájením řízení proti klientovi.

115    V každém případě napadá Komise tvrzení žalobkyň, podle něhož memorandum, jehož dvě kopie představují dokumenty řady A, bylo sepsáno za účelem získání právního stanoviska. Toto memorandum psané na stroji neobsahuje žádný náznak souvislosti mezi poznámkami generálního ředitele Akcros a vyhledáváním právní pomoci externího advokáta. Ručně psaný odkaz na jedné z kopií memoranda na jméno externího advokáta nejlépe prokazuje, že se s ním ohledně memoranda uskutečnil rozhovor. Skutečnost, že bylo jméno externího advokáta připsáno ručně po vyhotovení tohoto memoranda a navíc pouze na jediné ze dvou kopií znamená, že tento dokument nebyl sepsán za účelem právní konzultace. Žalobkyně rovněž nepředložily kromě pouhého výkazu činnosti X a údajného zápisu sepsaného tímto advokátem, zmiňujícím obsah rozhovoru vedeného s generálním ředitelem, jiné dokumenty prokazující, že právní stanovisko bylo skutečně požadováno a poskytnuto.

116    Co se týče programu slučitelnosti Akzo Nobel, kterého se dovolávají žalobkyně, vyjadřuje Komise pochybnosti ohledně jeho důkazní hodnoty. Dokumenty řady A tento program nijak nezmiňují. V každém případě okolnost, podle níž byl dokument sepsán v rámci programu slučitelnosti, nepředstavuje důkaz dostatečný k prokázání důvěrné povahy uvedeného dokumentu. Takový program je procesem vnitřního hodnocení obsahující kontakty mezi členy personálu, který má určit, zda podnik dodržuje právo hospodářské soutěže, a má jako takový spíše pedagogickou, disciplinární a kontrolní povahu, přičemž není omezen na ochranu práva na obhajobu. Umožnění podniku domáhat se ochrany dokumentu pouze z důvodu, že bez programu slučitelnosti a pokynů externího právního poradce by tento dokument nikdy nebyl sepsán, by mohlo vést ke zneužitím všeho druhu.

–       Závěry Soudu

117    Je nejprve třeba poukázat na to, že podle rozsudku AM & S je třeba vykládat nařízení č. 17 jakožto nařízení ochraňující důvěrnost komunikace s advokáty, jestliže se jednak jedná o korespondenci uskutečněnou v rámci a za účelem výkonu práva klienta na obhajobu a dále pak je tato korespondence vedena nezávislými advokáty (body 21, 22 a 27 rozsudku). Co se týče první z těchto dvou podmínek, aby byla ochrana účinná, musí se automaticky vztahovat na veškerou korespondenci vedenou po zahájení správního řízení na základě uvedeného nařízení, které může vést k vydání rozhodnutí podle článků 81 ES a 82 ES nebo k vydání rozhodnutí, jímž se podniku ukládá peněžitá sankce. Tuto ochranu lze rozšířit rovněž na předchozí korespondenci, která souvisí s předmětem takového řízení (rozsudek AM & S, bod 23). Ve výše citovaném usnesení Hilti v. Komise bylo upřesněno, že s ohledem na její cíl je třeba uvedenou ochranu chápat tak, že se rovněž vztahuje na interní poznámky šířené v rámci podniku, které se omezují na převzetí textu nebo obsahu komunikace s nezávislými advokáty obsahující právní stanoviska (body 13 a 16 až 18 usnesení).

118    V projednávaném případě je třeba konstatovat, že dokumenty řady A nepředstavují samy o sobě korespondenci s nezávislým advokátem nebo interní poznámky přejímající obsah komunikace s takovým advokátem. Žalobkyně ani netvrdí, že tyto dokumenty byly vypracovány s tím cílem, aby byly fyzicky předány nezávislému advokátovi. Tudíž je třeba se domnívat, že tyto dokumenty formálně neodpovídají kategoriím dokumentů, výslovně stanovených ve výše uvedené judikatuře.

119    Žalobkyně v každém případě tvrdí, že na dokumenty je třeba nahlížet jako na důvěrné, poněvadž podle nich byly vypracovány za účelem žádosti o poskytnutí právního stanoviska. Tyto dokumenty tak byly vyhotoveny zejména za účelem telefonické konzultace s advokátem s cílem získat právní stanovisko.

120    V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty je doplněním nezbytným v plnému výkonu práva na obhajobu (rozsudek AM & S, bod 23) (viz bod 77 výše). Podle ustálené judikatury představuje dodržování práva na obhajobu ve všech řízeních, která mohou vést k uložení sankcí, zejména pokut nebo penále, základní zásadu práva Společenství, která musí být dodržována, i když se jedná o správní řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 1979, Hoffmann-Laroche v. Komise, 85/76, Recueil, s. I‑461, bod 9, a rozsudek Soudu ze dne 14. května 1998, Cascades v. Komise, T‑308/94, Recueil, s. II‑925, bod 39). Je tedy důležité zabránit tomu, aby tato práva mohla být nenapravitelně porušena v rámci předběžných vyšetřovacích řízení, a zejména šetření, která mohou mít rozhodující povahu pro shromáždění důkazů o protiprávnosti jednání podniků, jež mohou zakládat jejich odpovědnost (rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 1989, Hoechst v. Komise, 46/87 a 227/88, Recueil, s. I‑2859, bod 15).

121    Je třeba rovněž uvést, že důvěrnost informací sdělených mezi advokáty a klienty splňuje požadavek, aby měl každý jednotlivec možnost zcela svobodně se obrátit na svého advokáta, jehož profese již sama o sobě zahrnuje úkol poskytovat nezávisle právní stanoviska každému, kdo je potřebuje (rozsudek AM & S, bod 18). Tato zásada je tedy úzce spjata s pojetím role advokáta považovaného za pomocníka při výkonu spravedlnosti soudy (rozsudek AM & S, bod 24) (viz bod 77 výše).

122    Aby však jednotlivec měl možnost obrátit se účinně a zcela svobodně na svého advokáta a aby tento advokát mohl účinně vykonávat svou roli pomáhat při výkonu spravedlnosti soudy a poskytovat právní pomoc za účelem plného výkonu práva na obhajobu, může být za určitých okolností nezbytné, aby klient připravil pracovní dokumenty nebo shrnutí, zejména za účelem shromáždění informací, které jsou užitečné, ne-li nezbytné, k tomu, aby tento advokát pochopil kontext, povahu a dosah skutečností, ohledně nichž je požadována jeho pomoc. Příprava takových dokumentů se může ukázat zvláště nezbytnou v oblastech, v nichž jde o velké množství komplexních informací, jak je běžné v případě řízení, jejichž účelem je ukládat sankce za porušení článků 81 ES a 82 ES. Za těchto podmínek je třeba se domnívat, že skutečnost, že se Komise při šetření seznámí s takovými dokumenty, může narušit právo vyšetřovaného podniku na obhajobu, jakož i veřejný zájem, který spočívá v úplném zajištění možnosti klienta obrátit se svobodně na svého advokáta.

123    Je třeba tudíž dospět k závěru, že na takové přípravné dokumenty, i když nebyly předmětem korespondence s advokátem nebo nebyly vypracovány pro fyzické předání advokátovi, se nicméně může vztahovat ochrana důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, pokud byly vypracovány výlučně za účelem požádání advokáta o právní stanovisko v rámci výkonu práva na obhajobu. Naproti tomu, pouhá skutečnost, že dokument byl předmětem diskusí s advokátem, nemůže postačovat k tomu, aby mu byla tato ochrana přiznána.

124    Je totiž třeba připomenout, že ochrana důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty představuje výjimku z vyšetřovacích pravomocí Komise, které jsou podstatné k tomu, aby mohla odhalovat, ukončovat a ukládat sankce za protiprávní jednání porušující pravidla hospodářské soutěže. Tato protiprávní jednání jsou krom toho často pečlivě skrytá a obvykle velmi škodlivá pro řádné fungování společného trhu. Proto je nezbytné vykládat možnost považovat přípravný dokument za chráněný z důvodu důvěrnosti restriktivně. Podnik, který se dovolává této ochrany, nese důkazní břemeno, že dotčené dokumenty byly vypracovány pouze za účelem požádat advokáta o právní stanovisko. Toto musí jednoznačně vyplývat z obsahu samotných dokumentů nebo z kontextu, v němž byly tyto dokumenty připravovány a nalezeny.

125    V důsledku toho je třeba ověřit, zda žalobkyně v projednávaném případě prokázaly, že memorandum generálního ředitele Ackros Chemicals ze dne 16. února 2000, jehož dvě kopie představují dokumenty řady A, bylo vypracováno výlučně za účelem požádání advokáta o právní stanovisko v rámci výkonu práva na obhajobu.

126    Žalobkyně v tomto ohledu nejprve tvrdí, že uvedené memorandum bylo vypracováno v rámci jejich programu slučitelnosti s právem hospodářské soutěže, vypracovaného a koordinovaného advokátní kanceláří s cílem zjistit případné problémy týkající se pravidel hospodářské soutěže a získat v této věci právní stanovisko. Žalobkyně dále upřesňují, že memorandum obsahuje informace shromážděné generálním ředitelem Akcros Chemicals při vnitřních diskusích s jinými zaměstnanci s cílem získat právní stanovisko ohledně uvedeného programu. Konečně tvrdí, že několik skutečností prokazuje, že cílem memoranda bylo získání právního stanoviska a že toto stanovisko bylo skutečně vyžádáno a poskytnuto.

127    Co se nejprve týče odkazu na program žalobkyň slučitelnosti s právem hospodářské soutěže, je třeba poznamenat, že samotná skutečnost, že dokument byl vypracován v rámci takového programu, nepostačuje k tomu, aby byl tento dokument chráněn jako důvěrný. Tyto programy totiž zahrnují ve své šíři úkoly a informace, které často výrazně překračují výkon práva na obhajobu. Zejména skutečnost, že externí advokát mohl vytvořit nebo koordinovat program slučitelnosti neposkytuje automaticky ochranu důvěrnosti všem dokumentům vypracovaným v rámci tohoto programu nebo v souvislosti s ním.

128    Co se dále týče zaprvé písemných poznámek na jedné ze dvou kopií memoranda, které odkazují na telefonát s externím advokátem, zadruhé výkazu vykonané činnosti vyplněného tímto advokátem, který potvrzuje tento telefonát, zatřetí skutečnosti, že tento advokát údajně vypracoval interní poznámku k této věci a začtvrté skutečnosti, že generální ředitel Ackros Chemicals mohl advokátovi předat telefaxem doplňující informaci, domnívá se Soud, že tyto různé skutečnosti pouze ukazují, že obsah dotčeného memoranda byl předmětem telefonické diskuse mezi generálním ředitelem Ackros Chemicals a uvedeným advokátem. Tyto skutečnosti nicméně samy o sobě nemohou prokázat, že toto memorandum bylo vypracováno s cílem – a a fortiori s výlučným cílem – požádat jej o právní stanovisko.

129    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že memorandum nebylo určeno tomuto advokátu, ale jednomu z nadřízených generálního ředitele Ackros Chemicals, tedy manažerovi SBU. Z první věty tohoto dokumentu ve skutečnosti vyplývá, že byl vypracován na žádost tohoto manažera. Memorandum totiž navazovalo na otázku manažera SBU týkající se případné existence činností, které jsou v rozporu s pravidly hospodářské soutěže v jednom z oddělení žalobkyň, za které nese odpovědnost generální ředitel Ackros Chemicals. Memorandum obsahuje popis několika činností a chování, na které by se případně použila tato pravidla. Na závěr formuluje generální ředitel Ackros Chemicals dvě doporučení svému nadřízenému a žádá jej v tomto ohledu o souhlas.

130    Je nicméně třeba konstatovat, že uvedené memorandum neobsahuje žádnou zmínku o žádosti o stanovisko nebo právní konzultaci. Nebyla ani zmíněna potřeba posoudit soulad určitých praktik s právem hospodářské soutěže nebo možnost podání žádosti o shovívavost. Konečně se žádná z obou doporučení, která jsou v memorandu formulována, netýkají potřeby nebo příležitosti požádat o právní stanovisko ke zkoumanému chování nebo k dalším krokům, které je třeba podniknout.

131    Krom toho je třeba poznamenat, že pokud by shromáždění dotčených informací bylo možno skutečně zahrnout do rámce provádění programu slučitelnosti žalobkyň, vypracování memoranda zjevně neodpovídá metodologii stanovené v uvedeném programu. Jak totiž vyplývá z dopisu předsedy správní rady Akzo Nobel ze dne 28. ledna 2000, určeného kromě jiných osob i manažerovi SBU, tento program slučitelnosti stanoví, že veškeré informace nebo otázky ohledně chování, které mohou porušit právo hospodářské soutěže, je třeba sdělit ústně a přímo externím advokátům žalobkyň, kromě případů týkajících se Spojených států nebo Kanady.

132    Za těchto podmínek má Soud za to, že z obsahu dokumentu ani ze skutečností a vysvětlení uvedených žalobkyněmi, posuzovaných samostatně nebo jako celek, nevyplývá, že dotčené memorandum bylo vypracováno generálním ředitelem Ackros Chemicals výlučně za účelem žádosti o právní stanovisko. Naproti tomu se Soud domnívá, že nejpřijatelnějším vysvětlením je, že toto memorandum bylo vypracováno generálním ředitelem Ackros Chemicals se základním cílem požádat o souhlas svého nadřízeného s doporučeními, které zpracoval ve vztahu ke zjištěnému chování. Tento výklad je krom toho potvrzen ručně psanými poznámkami řady B. V nich totiž generální ředitel Ackros Chemicals výslovně uvedl, že jeho nadřízený, manažer SBU, může mít odlišný názor na strategii, kterou je třeba sledovat ohledně několika situací označených v memorandu. To by vysvětlovalo, že generální ředitel Ackros Chemicals vypracoval memorandum pro svého nadřízeného, v němž popsal zjištěné chování, zformuloval doporučení o krocích, které je třeba podniknout a požádal ohledně těchto kroků o jeho souhlas.

133    Rovněž sled událostí, jak byly prezentovány žalobkyněmi, neodporuje této verzi skutkového stavu. Dne 16. února 2000 bylo totiž dotčené memorandum generálním ředitelem Ackros Chemicals předáno manažerovi SBU. Dne 17. února 2000 bylo memorandum manažerem SBU vráceno generálnímu řediteli. Až později, dne 22. února 2000, diskutoval generální ředitel Ackros Chemicals obsah memoranda s advokátem. Jak již bylo nicméně uvedeno, tato pozdější konzultace s advokátem nepostačuje k prokázání, že dotčené memorandum bylo vypracováno výlučně za účelem vyžádání právního stanoviska (viz bod 130 výše).

134    S přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno výše, je třeba dospět k závěru, že žalobkyně neprokázaly, že memorandum generálního ředitele Ackros Chemicals ze dne 16. února 2000 bylo vypracováno výlučně s cílem požádat o právní stanovisko advokáta v rámci výkonu práva na obhajobu.

135    V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že na dvě kopie tohoto memoranda představující dokumenty řady A se nemůže vztahovat ochrana důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty.

 Co se týče ručně psaných poznámek řady B

–       Argumenty účastníků řízení

136    Žalobkyně upřesňují, že první dokument řady B představuje ručně psané poznámky sepsané generálním ředitelem Akcros Chemicals, které byly pořízeny během diskusí, vedených s podřízenými zaměstnanci a využitých pro přípravu memoranda psaného na stroji, jehož kopie představují dokumenty řady A. Žalobkyně, podporované CCBE, uplatňují tvrzení, že pokud se připustí ochrana důvěrnosti dokumentů řady A, je třeba ji rozšířit i na tyto přípravné poznámky.

137    Komise tvrdí, že tyto poznámky nemohou být chráněny z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, neboť byly sepsány k přípravě dokumentů, na které se tato zásada nevztahuje.

–       Závěry Soudu

138    Z rozboru ručně psaných poznámek řady B vyplývá, že, jak uplatňují žalobkyně, hlavním účelem sepsání poznámek byla příprava memoranda, jehož dvě kopie představují dokumenty řady A. Soud nicméně dospěl k závěru, že uvedené memorandum není chráněno z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty, a je tedy třeba dospět k závěru, že se tato ochrana nevztahuje ani na uvedené poznámky.

139    Je ostatně třeba podotknout, že uvedené ručně psané poznámky nepředstavují komunikaci s advokátem a nepřejímají text nebo obsah komunikace s advokátem obsahující právní stanovisko. Žalobkyně ani neprokázaly, že tyto ručně psané poznámky byly vypracovány výlučně za účelem požádání o právní stanovisko advokáta v rámci výkonu práva na obhajobu.

140    Je tudíž třeba konstatovat, že Komise se nedopustila nesprávného posouzení, když odmítla přiznat ručně psaným poznámkám řady B ochranu, které se dovolávají žalobkyně z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty.

 Co se týče elektronické korespondence, která proběhla s členem právního oddělení žalobkyň řady B

–       Argumenty účastníků řízení

141    Žalobkyně uvádějí, že dva jiné dokumenty řady B se týkají elektronické korespondence mezi generálním ředitelem Akcros Chemicals a panem S, členem právního oddělení Akzo Nobel. Žalobkyně mají za to, že tuto korespondenci je třeba považovat za chráněnou proti jakémukoliv zpřístupnění z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty.

142    V tomto ohledu žalobkyně uplatňují dvě tvrzení. Tvrdí především, že komunikace s podnikovými právníky, kteří jsou členy advokátní komory členského státu – a každopádně komunikace s podnikovými právníky, kteří jsou členy nizozemské advokátní komory, jako je v projednávaném případě pan S – musí být chráněna v souladu se zásadami stanovenými v rozsudku AM & S. Podpůrně uvádí, že pokud by měl být rozsudek AM & S vykládán tak, že brání takové ochraně, bylo by tedy nezbytné rozšířit osobní působnost této ochrany, jak vyplývá z tohoto rozsudku, a přiznat dotčeným dokumentům ochranu, které se žalobkyně dovolávají.

143    Co se nejprve týče jejich hlavního argumentu, tvrdí žalobkyně, že v rozporu s restriktivním výkladem rozsudku AM & S, který provedla Komise, jsou informace sdělené podnikovými právníky, zejména těmi, kteří jsou členy advokátní komory, důvěrné. Připouštějí, že Soudní dvůr v tomto rozsudku tuto ochranu omezil na „nezávislé” advokáty, což je kategorie, která podle Komise nezahrnuje advokáty, kteří jsou zaměstnáni svými klienty. Nicméně, rozhodujícím prvkem, zavedeným v rozsudku AM & S, je nezávislost advokáta. Žalobkyně se nicméně domnívají, že není opodstatněné uznávat tuto vlastnost pouze u externího advokáta. Podnikoví právníci podléhají ve stejném rozsahu povinnosti neúčastnit se protiprávních činností, nezatajovat informace nebo neztěžovat výkon spravedlnosti. To platí tím spíše v právních systémech, kde mohou být zapsáni do seznamu advokátů advokátní komory a jako takoví požívají statusu nezávislosti vůči svým zaměstnavatelům.

144    Žalobkyně připomínají, že pan S. je zapsán do seznamu advokátů nizozemské advokátní komory a je kontaktní osobou programu slučitelnosti s právem hospodářské soutěže Akzo Nobel. V tomto podniku pan S. jednal pouze jako právní poradce, aniž by se musel ujmout řídící funkce. Jeho zápis do seznamu advokátů advokátní komory jej nicméně podřizuje stavovským a etickým předpisům tohoto povolání a poskytuje mu vysoký stupeň nezávislosti. Podle nizozemského práva se na pana S. ostatně vztahuje dohoda o podmínkách zaměstnání, kterou podepsal se svým zaměstnavatelem, podle níž souhlasilo vedení skupiny společností Akzo Nobel, že povinnost nezávislosti a souladu s pravidly příslušnosti k advokátní komoře uložené nizozemským právem mají větší váhu než loajalita ke skupině. Z pohledu zásady důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty je tudíž korespondence mezi panem S. a generálním ředitelem Akcros Chemicals totožná s korespondencí mezi touto společností a externím advokátem. Pan S. tedy nemůže být považován pouze za interního poradce, ale spíše za nezávislého advokáta řádně zapsaného do seznamu advokátů nizozemské advokátní komory, který vykonává své povolání jako interní právník v rámci podniku.

145    Žalobkyně ostatně poukazují na to, že v dotyčné korespondenci podal pan S. právní stanovisko ohledně způsobu zacházení s určitými otázkami v souvislosti s programem slučitelnosti s právem hospodářské soutěže Akzo Nobel. Toto právní stanovisko se zakládalo na názoru externího advokáta žalobkyň.

146    CCBE má za to, že v rámci uplatnění ochrany důvěrnosti by se nemělo rozlišovat mezi právními poradci, kteří pobírají plat od společnosti, které poskytují svá stanoviska, a těmi, kteří plat nepobírají, ale mezi těmi, kteří podléhají profesním povinnostem, nad jejichž dodržováním dohlíží advokátní komora dotčeného členského státu a těmi, kteří těmito povinnostmi vázáni nejsou. V rámci tohoto řešení se plně uplatní zásady, z nichž vychází rozsudek AM & S, tedy kritéria nezávislosti a podřízenosti úřední profesní disciplíně. CCBE tvrdí, že pan S. bez ohledu na své postavení zaměstnance splňuje všechna kritéria nezávislosti vyžadovaná uvedeným rozsudkem.

147    ECLA uplatňuje, že Soudní dvůr ve svém rozsudku AM & S výslovně nepotvrdil, že zaměstnaný advokát by nikdy nemohl být považován za nezávislého. Podnik by měl mít právo požadovat právní stanovisko od advokáta dle své volby, aniž by tím vytvořil důkaz ve svůj neprospěch, pokud je tento advokát řádně kvalifikován a podléhá příslušným stavovským a disciplinárním pravidlům. Navíc pracovní právo členských států chrání interní poradce proti rozvázání pracovního poměru z důvodu odmítnutí vykonání příkazu, který je v rozporu s profesními pravidly.

148    Nizozemská advokátní komora uplatňuje, že Soudní dvůr ve svém rozsudku AM & S kategoricky neodmítl ochranu informací sdělených všemi podnikovými právníky z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. Podle uvedeného rozsudku souvisí tato ochrana úzce s podmínkou nezávislosti advokáta. Advokáti zapsaní do seznamu advokátů nizozemské advokátní komory, zaměstnaní u podniku jsou nicméně rovněž stejně nezávislí na svém zaměstnavateli jako jiní advokáti a mají tentýž status a stejná práva a povinnosti jako jiní advokáti, včetně ochrany důvěrnosti, a mohou jim být uloženy stejné sankce.

149    V tomto ohledu nizozemská advokátní komora poznamenává, že v roce 1996 bylo v Nizozemsku přijato nařízení výslovně opravňující advokáty k tomu, aby byli zaměstnáni. Nezávislost zaměstnaných advokátů je zaručena zalepením dohody o podmínkách zaměstnání s jejich zaměstnavateli v kombinaci s disciplinárními a stavovskými předpisy v důsledku jejich zápisu do seznamu advokátů nizozemské advokátní komory. Tato dohoda o podmínkách zaměstnání obsahuje určitý počet přísných povinností, které mají posílit nezávislost advokáta vůči jeho zaměstnavateli. Krom toho tato dohoda zavazuje zaměstnavatele umožnit zaměstnanému advokátu vykonávat svou činnost v souladu s disciplinárními a stavovskými předpisy vymezujícími výkon jeho povolání. Nizozemská advokátní komora z toho vyvozuje, že zásady, z nichž vycházel rozsudek AM & S, vyžadují uplatnění ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty vůči panu S.

150    Komise tvrdí, že dotčené elektronické zprávy nepředstavují komunikaci s nezávislým advokátem, neuvádí žádný úmysl komunikovat s nezávislým advokátem a ani nepřebírají text nebo obsah písemné komunikace s nezávislým advokátem v rámci a za účelem výkonu práva žalobkyň na obhajobu. Základní otázkou je tedy, zda musí být chráněny právě proto, že představují vnitřní komunikaci s členem právní služby žalobkyň. V rozporu s tím, co zdá se tvrdí žalobkyně, však Soudní dvůr výslovně prohlásil v rozsudku AM & S, že informace sdělené mezi podnikem a jeho interním právníkem nejsou chráněny z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty.

151    Co se dále týče jejich podpůrného tvrzení, uvádějí žalobkyně v podstatě pět důvodů, na základě nichž mají za to, že pokud musí být rozsudek AM & S vykládán jako absolutně vylučující podnikové právníky z uvedené ochrany, je třeba rozšířit osobní působnost této ochrany nad rámec této judikatury.

152    Zaprvé žalobkyně připomínají, že od rozsudku AM & S rozšířily určité členské státy působnost ochrany důvěrnosti a zavedly nové možnosti pro podnikové právníky týkající se jejich přijetí do vnitrostátní advokátní komory. Podle žalobkyň většina členských států nyní uznává, že na podnikové právníky se vztahuje tato ochrana.

153    ECLA rovněž tvrdila na základě rozboru srovnávacího práva, že právní předpisy většiny členských států v současné době uznávají nezávislost podnikových právníků a důvěrnost jejich komunikace. ACCA poznamenala, že od roku 1982 se projevuje mezi členskými státy stoupající tendence ohledně poskytnutí ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty podnikovým právníkům. CCBE nicméně podotýká, že tato ochrana není přiznávána podnikovým právníkům ve Francii, v Itálii, v Lucembursku, ve Finsku, v Rakousku a ve Švédsku. Nicméně podle CCBE se nabízí zásadní otázka, zda zaměstnaní podnikoví právníci podléhají v každém členském státě profesním předpisům v rozsahu, v němž je povinnost chránit důvěrnost informací sdělených mezi advokáty a klienty obecně spjata s členstvím v advokátní komoře. Určité země přitom zcela zakazují možnost zaměstnání advokátů zapsaných v advokátní komoře – například Belgie nebo Řecko –, zatímco jiné to umožňují – zejména Dánsko, Německo, Španělsko, Irsko, Nizozemsko, Portugalsko a Spojené království.

154    Komise poukazuje na to, že v době přijetí rozsudku AM & S již některé členské státy přiznaly podnikovým právníkům zvláštní status. Podle Komise se však situace neliší. Není tak zpochybňováno, že ochrana z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty není přiznána podnikovým právníkům ve Francii, v Itálii, v Lucembursku, v Rakousku a ve Finsku. Tvrdí krom toho, že závěry, které vyvodila ECLA ve své zprávě, nemají tak jednoznačnou hodnotu, jakou jim přičítá.

155    Co se týče příslušnosti podnikových právníků k advokátní komoře, Komise tvrdí, že pokud je v určitých členských státech možné být zaměstnán a být členem advokátní komory – zejména ve Španělsku a ve Spojeném království – a v jiných mohou být zaměstnaní právníci členy advokátní komory za určitých podmínek – zejména v Německu a v Nizozemsku –, nic to nemění na tom, že v mnoha členských státech jsou zaměstnanecký status a příslušnost k advokátní komoře neslučitelné – například v České republice, ve Francii, v Itálii, v Lotyšsku, v Litvě, v Maďarsku, v Rakousku a ve Švédsku. Tato poslední skupina států nepřiznává ochranu důvěrnosti dokumentům vyměněným s uvedenými právníky. Konečně ve Finsku nevyžaduje výkon povolání nezávislého advokáta příslušnost k advokátní komoře. Komise z toho dovozuje, že členské státy v naprosté většině nepřiznávají ochranu důvěrnosti podnikovým právníkům, dokonce i když mohou být členy advokátní komory. V každém případě pokud bychom povýšili vývoj pozorovaný v určitých členských státech na zásadu práva Společenství, vytvořilo by to situaci právní nejistoty.

156    Zadruhé žalobkyně poznamenávají, že od rozsudku AM & S prodělalo právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže celou řadu základních reforem, jejichž účinky vedly k přehodnocení použitelnosti ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty na interní právníky, zejména na ty, kteří jsou zapsáni v seznamu advokátů vnitrostátní advokátní komory. V rámci modernizace práva Společenství v oblasti hospodářské soutěže tak jednak nařízení č. 1/2003, a jednak oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002, C 45, s. 3) ukládají podnikům zvýšenou odpovědnost při hodnocení souladu jejich chování s těmito pravidly. I když se toto sebehodnocení běžně provádí pod zásadním vedením externího advokáta, hrají zde podnikoví právníci hlavní roli, která je ztížena jejich vyloučením z dotčené ochrany.

157    Komise má oproti tomu za to, že nahrazení nařízení č. 17 nařízením č. 1/2003, které ve větším rozsahu požaduje po podnicích, aby samy posoudily slučitelnost jejich dohod s podmínkami čl. 81 odst. 3 ES, není v projednávaném případě relevantní vzhledem k tomu, že se v tomto rámci lze obtížně dovolávat otázky důvěrnosti.

158    Zatřetí poukazují žalobkyně na to, že rozdílné zacházení v rámci uplatnění ochrany důvěrnosti mezi externím advokátem a podnikovým právníkem zapsaným do vnitrostátní advokátní komory je svévolné, a tedy v rozporu se zásadou rovného zacházení a vznáší otázku svobody usazování a volného pohybu služeb. ACCA zastává rovněž tento názor a dodává, že rozsudek AM & S diskriminuje právníky pocházející mimo Společenství v rozsahu, v němž je uvedená ochrana přiznána pouze advokátům zapsaným do seznamu advokátů advokátní komory členského státu (bod 25 rozsudku).

159    Komise se domnívá, že základní zásada, podle níž mají podniky právo na spravedlivý proces a zejména na to, aby se svobodně radily s advokátem podle jejich volby, není s ohledem na podnikové právníky neoprávněně omezen požadavky stanovenými v rozsudku AM & S. Krom toho tvrdí, že ACCA klade novou otázku, která nebyla žalobkyněmi vznesena, a je tedy nepřípustná a že každopádně není předmětem tohoto řízení.

160    Začtvrté se žalobkyně odvolávají na rozsudek Soudu ze dne 7. prosince 1999, Interporc v. Komise (T‑92/98, Recueil, s. II‑3521), potvrzený rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise (C‑41/00 P, Recueil, s. I‑2125), v němž Soud měl za to, že korespondence mezi právníky právní služby Komise a Komisí je chráněna z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. Přitom neexistuje rozdíl mezi nezávislostí členů právní služby Komise ve vztahu k tomuto orgánu a nezávislostí podnikového právníka zapsaného do seznamu advokátů advokátní komory ve vztahu k jeho zaměstnavateli.

161    Komise tuto analogii odmítá. Ochrana přiznaná ve výše citovaných rozsudcích ze dne 7. prosince 1999 a ze dne 6. března 2003, Interporc v. Komise, informacím sděleným členy její právní služby vyplývá z toho, že veřejný zájem brání zpřístupnění dokumentů vypracovaných pouze pro účely konkrétního soudního řízení.

162    Konečně zapáté připomínají žalobkyně, že informace sdělené mezi panem S. a generálním ředitelem Akcros Chemicals představují korespondenci mezi dvěma osobami sepsanou v Nizozemsku respektive ve Spojeném království. Podle nizozemského práva však korespondence pana S. požívá ochrany důvěrnosti podle článku 51 nizozemského zákona o hospodářské soutěži. Tato ochrana je přiznávána rovněž ve Spojeném království. Právo Společenství přitom nemůže být přísnější než tato dvě vnitrostátní práva.

163    CCBE se domnívá, že při neexistenci harmonizace pravidel organizace povolání advokáta ve Společenství je osobní působnost konceptu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty na úrovni Společenství třeba upravit podle vnitrostátního práva. ECLA uplatňuje argument, že status, práva a povinnosti advokáta spadají do vnitrostátního práva a Komise nemá podle zásady autonomie vnitrostátního řízení právo ignorovat ochranu udělenou tímto vnitrostátním právem. Nizozemská advokátní komora konečně podporuje tento argument a potvrzuje, že tato ochrana se uplatní v nizozemském právu hospodářské soutěže, co se týče šetření, na všechny advokáty zapsané v seznamu advokátů advokátní komory, ať jsou, či nejsou zaměstnáni.

164    Komise popírá, že se musí řídit vnitrostátními pravidly týkajícími se důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. Odporuje to přednosti nařízení č. 1/2003 – a dříve nařízení č. 17 –, jakož i rozsudku AM & S, který se postaral o rozvinutí konceptu Společenství v této otázce. Komise krom toho zdůrazňuje, že jelikož se její kontrolní pravomoci vztahují na celou Evropskou unii, rozsah působnosti této ochrany nemůže být určen na základě právních předpisů a stavovských pravidel členských států. To by totiž vytvořilo nesmírné právní a praktické překážky. Komise v každém případě tvrdí, že v Nizozemsku je právo ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty mnohem omezenější, než žalobkyně a vedlejší účastníci řízení tvrdí.

–       Závěry Soudu

165    Dokumenty řady B zahrnují, kromě ručně psaných poznámek, které již byly zkoumány, elektronickou korespondenci z května a června 2000 mezi generálním ředitelem Akcros Chemicals a panem S., advokátem zapsaným v seznamu advokátů nizozemské advokátní komory, který byl v době skutkového stavu členem právní služby Akzo Nobel, kde vykonával zejména roli koordinátora pro otázky práva hospodářské soutěže.

166    Co se zaprvé týče hlavního argumentu, jehož se dovolávají žalobkyně, je třeba podotknout, že Soudní dvůr ve svém rozsudku AM & S výslovně stanovil, že ochrana přiznaná právem Společenství v rámci použití nařízení č. 17 z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty se použije pouze v rozsahu, v němž jsou tito advokáti nezávislí, tj. nejsou ke svému klientu vázáni zaměstnaneckým poměrem (body 21, 22 a 27 rozsudku). Tento požadavek týkající se postavení a vlastností nezávislého advokáta, které musí mít poradce, od něhož pochází korespondence, jež může být chráněna, vyplývá z koncepce role advokáta, považovaného za pomocníka při výkonu spravedlnosti soudy a povolaného k tomu, aby poskytl zcela nezávisle a ve vyšším zájmu tohoto výkonu spravedlnosti právní pomoc, kterou klient potřebuje (rozsudek AM & S, bod 24).

167    Z toho vyplývá, že Soudní dvůr výslovně vyloučil ze zásadní ochrany důvěrnosti komunikaci s podnikovými právníky, tedy s poradci vázanými ke svým klientům zaměstnaneckým poměrem. Krom toho je třeba podotknout, že Soudní dvůr rozhodl o tomto vyloučení vědomě, neboť otázka byla dlouze diskutována během soudního řízení a generální advokát Sir Gordon Slynn ve svém stanovisku předcházejícím tomuto rozsudku výslovně navrhl, aby bylo s advokátem vázaným pracovní smlouvou, který však zůstává členem profesní komory a zůstává podřízen jejím disciplinárním a etickým pravidlům, zacházeno stejně jako s nezávislými advokáty (výše citované stanovisko generálního advokáta Slynna předcházející rozsudku AM & S, Recueil, s. I‑1655).

168    Je tedy třeba dospět k závěru, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně a někteří z vedlejších účastníků, vymezil Soudní dvůr ve svém rozsudku AM & S koncept nezávislého advokáta negativně, neboť požadoval, aby tento advokát nebyl vázán ke svému klientu zaměstnaneckým poměrem (viz bod 166 výše), a nikoliv pozitivně, na základě příslušnosti k advokátní komoře nebo skutečnosti, že podléhají profesním disciplinárním a etickým předpisům. Soudní dvůr tak zakotvil kritérium právní pomoci poskytované „zcela nezávisle“ (rozsudek AM & S, bod 24), kterou identifikuje jako právní pomoc poskytovanou advokátem, který je ve vztahu k podniku, který využívá této pomoci, třetí osobou z hlediska struktury, hierarchie a funkce.

169    Je tudíž třeba odmítnout hlavní argument žalobkyň a dospět k závěru, že na korespondenci mezi advokátem vázaným k Akzo Nobel zaměstnaneckým poměrem a ředitelem společnosti, patřící do této skupiny, se nevztahuje důvěrnost tak, jak je definována rozsudkem AM & S.

170    Co se zadruhé týče argumentu, kterého se podpůrně dovolávají žalobkyně, podle něhož by měl Soud rozšířit osobní působnost ochrany důvěrnosti nad meze stanovené Soudním dvorem v rozsudku AM & S, je třeba zaprvé konstatovat, že rozbor práva členských států, pokud je pravdivý, prozrazuje, že, jak tvrdí žalobkyně a někteří z vedlejších účastníků, zvláštní uznání role podnikového právníka a ochrana komunikace s ním z důvodu důvěrnosti je dnes širší než v době vyhlášení rozsudku AM & S, nicméně není v tomto ohledu možné v právních řádech členských států identifikovat jednotné tendence nebo jasně převažující tendence.

171    Rozbor srovnávacího práva jednak ukazuje zejména, že stále existuje významný počet členských států, které vylučují podnikové právníky z ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. V některých členských státech se krom toho nezdá, že by byla tato otázka jednoznačně nebo definitivně vyřešena. Konečně, různé členské státy přizpůsobily své režimy systému Společenství, jak vyplývá z rozsudku AM & S. Takový rozbor dále odhaluje, že značný počet členských států neumožňuje podnikovým právníkům zapsat se do advokátní komory, a tudíž jim nepřiznává status advokáta. Ve vícero zemích jsou totiž status právníka zaměstnaného osobou, která není advokátem, a postavení advokáta neslučitelné. Krom toho i v zemích, které připouštějí tuto možnost, zápis podnikových právníků do seznamu advokátů advokátní komory a jejich podřízení profesním etickým normám vždy neznamená, že komunikace s nimi je chráněna z důvodu důvěrnosti.

172    Co se zadruhé týče argumentu žalobkyň, podle něhož se právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže vyvíjí, což vyžaduje přehodnocení řešení přijatého Soudním dvorem v rozsudku AM & S, je třeba připomenout, že ochrana důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty představuje omezení výkonu vyšetřovacích pravomocí Komise a že tyto pravomoci jsou vykonávány zejména v rámci boje proti nejzávažnějším protiprávním jednáním porušujícím čl. 81 odst. 1 ES, tedy zejména proti cenovým kartelům nebo rozdělení trhů, jakož i proti protiprávním jednáním porušujícím článek 82 ES. Je tudíž třeba mít za to, že zrušení systému oznamování v rámci modernizace práva hospodářské soutěže Společenství, a v důsledku toho přiznání širší odpovědnosti podnikům při posuzování souladu jejich chování s ohledem na čl. 81 odst. 3 ES nařízením č. 1/2003 nemá přímý vliv na tuto problematiku.

173    Krom toho, i kdyby se připustilo, že přijetí nařízení č. 1/2003, jakož i oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů, mělo zvýšit potřebu podniků zkoumat své chování a vymezovat své právní strategie vzhledem k právu hospodářské soutěže za pomoci právníka, který má hlubší znalosti podniku a relevantního trhu, nic to nemění na tom, že tato hodnocení a strategická orientace mohou být provedeny externím advokátem za plné spolupráce služeb podniku včetně interních právních služeb. V tomto rámci jsou přitom informace sdělené mezi podnikovými právníky a externím advokátem v zásadě chráněny z důvodu důvěrnosti, pokud spadají do rámce a účelu výkonu práva podniku na obhajobu. Je tedy třeba mít za to, že osobní působnost uvedené ochrany, tak jak byla zavedena rozsudkem AM & S, nepředstavuje skutečnou překážku tomu, aby podniky mohly získat právní pomoc, kterou potřebují, a nebrání jejich interním právníkům podílet se na hodnocení a strategické orientaci. Konečně je třeba konstatovat, že modernizace práva hospodářské soutěže nezbytně neznamená, že se role externích advokátů a interních právníků v tomto ohledu zásadně změnily od vydání rozsudku AM & S. V každém případě právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže, které se vztahuje na podniky, v zásadě nepřipouští, aby čistě interní komunikace v rámci podniku mohla být vyňata z dosahu vyšetřovacích pravomocí Komise, s výjimkou, jak již bylo uvedeno, poznámek, které se omezují na převzetí textu nebo obsahu komunikace s externími advokáty obsahující právní stanoviska a přípravné dokumenty vypracované výlučně za účelem požádání o právní stanovisko externího advokáta v rámci výkonu práva na obhajobu.

174    Co se zatřetí týče argumentů žalobkyň a některých vedlejších účastníků, podle nichž je rozdílné zacházení s podnikovými právníky v rozsudku AM & S v rozporu se zásadou rovného zacházení a představuje problémy z hlediska volného pohybu služeb a svobody usazování, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je zásada rovného zacházení porušena, pouze pokud je se srovnatelnými situacemi zacházeno odlišně nebo s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněné (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 1990, Hoche, C‑174/89, Recueil, s. I‑2681, bod 25; rozsudky Soudu ze dne 14. května 1998, BPB de Eendracht v. Komise, T‑311/94, Recueil, s. II‑1129, bod 309, a ze dne 4. července 2006, Hoek Loos v. Komise, T‑304/02, Sb. rozh. s. II‑1887, bod 96). Je však třeba konstatovat, že podnikoví právníci a externí advokáti jsou zjevně v odlišných situacích, zejména z důvodu funkčního, strukturálního a hierarchického začlenění podnikových právníků v rámci společností, které je zaměstnávají. Z odlišného zacházení s těmito profesemi tudíž nevyplývá žádné porušení zásady rovného zacházení s ohledem na ochranu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. Co se krom toho týče tvrzení žalobkyň ohledně případných škod, které by způsobilo omezení osobní působnosti uvedené ochrany z hlediska volného pohybu služeb a svobody usazování, postačí konstatovat, že toto tvrzení nebylo nijak podloženo. Konečně, jak zdůrazňuje Komise, argumenty uvedené ACCA týkající se ochrany z důvodu důvěrnosti poskytnutá advokátům nezapsaným v seznamu advokátů advokátní komory členského státu nejsou v rámci tohoto řízení relevantní.

175    Co se začtvrté týče výše citované judikatury Interporc v. Komise, je třeba poznamenat, že tato judikatura se netýká omezení vyšetřovacích pravomocí Komise ohledně porušení pravidel hospodářské soutěže, ale přístupu jednotlivců k dokumentům Komise. V každém případě je třeba podotknout, že v rozporu s tím, co tvrdí žalobkyně, Soud ve výše citovaném rozsudku ze dne 7. prosince 1999, Interporc v. Komise, nestanovil, že korespondence mezi členy právní služby Komise a Komisí je chráněna z důvodu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty. Soud totiž uplatnil výjimku ze zpřístupnění založenou na důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty pouze na korespondenci mezi Komisí a jejími externími advokáty; naproti tomu komunikace Komise s členy její právní služby nebyla zpřístupněna na základě výjimky týkající se ochrany interní práce Komise (výše citovaný rozsudek ze dne 7. prosince 1999, Interporc v. Komise, bod 41).

176    Konečně zapáté žalobkyně tvrdí, že informace sdělené mezi panem S. a generálním ředitelem Akcros Chemicals byla chráněna jejich příslušnými vnitrostátními právy a právo Společenství jim musí tuto ochranu důvěrnosti rovněž poskytnout. Obecně tvrdí CCBE a méně explicitně ECLA a nizozemská advokátní komora, že osobní působnost konceptu důvěrnosti Společenství musí být upravena vnitrostátním právem. V tomto ohledu je třeba připomenout, že ochrana důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty představuje výjimku z vyšetřovacích pravomocí Komise. Z tohoto důvodu má tato ochrana přímý vliv na podmínky činnosti tohoto orgánu v tak zásadní oblasti pro fungování společného trhu, jakou je oblast dodržování pravidel hospodářské soutěže (rozsudek AM & S, bod 30). Z těchto důvodů se Soudní dvůr a Soud věnovaly rozvinutí konceptu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty v rámci Společenství. Argument žalobkyň a vedlejších účastníků je v rozporu jak se zavedením tohoto konceptu Společenství, tak i s jednotným uplatňováním pravomocí Komise na společném trhu, a musí být tudíž odmítnut.

177    Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, je třeba odmítnout podpůrný argument uvedený žalobkyněmi týkající se rozšíření osobní působnosti ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty nad meze stanovené Soudním dvorem v rozsudku AM & S.

178    Ostatně je třeba poznamenat, že se zdá, že žalobkyně uvádějí rovněž, že sporné elektronické zprávy oznamovaly kromě jiných informací radu poskytnutou jejich externím advokátem (viz bod 145 výše). Přezkum dotčených dokumentů nicméně nijak neumožňuje podpořit toto tvrzení.

179    V důsledku toho je třeba dospět k závěru, že Komise se nedopustila nesprávného posouzení, když nepovažovala korespondenci mezi generálním ředitelem Akcros Chemicals a členem právní služby Akzo Nobel, představující část dokumentů řady B, za dokumenty, které musejí být chráněny z důvodu důvěrnosti.

180    Tento druhý žalobní důvod musí být tudíž zamítnut.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení základních práv, která jsou základem ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty

181    Svým třetím žalobním důvodem žalobkyně tvrdí, že Komise tím, že porušila ochranu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty rovněž porušila základní práva, na kterých se tato zásada zakládá. Mají totiž za to, že tato ochrana je založena na několika základních právech uznaných v právních řádech různých členských států a v právu Společenství, zejména na právu na obhajobu a právu na ochranu soukromí a svobody projevu. Nicméně, žalobkyně rozvíjejí tento třetí žalobní důvod pouze velmi stručně, aniž by své tvrzení podpořily konkrétními argumenty.

182    V tomto ohledu se Soud domnívá, že tento třetí žalobní důvod není ve vztahu ke dvěma předchozím zkoumaným žalobním důvodům samostatný. Toto údajné porušení základních práv žalobkyň totiž nevychází z jiných výtek, než jsou ty, kterých se již žalobkyně dovolávaly, aby odůvodnily údajné porušení zásady ochrany důvěrnosti. Rozbor těchto výtek již přitom byl proveden v rámci prvního a druhého žalobního důvodu projednávané věci.

183    V důsledku toho již není třeba tento třetí žalobní důvod zkoumat.

184    Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, je třeba dospět k závěru, že konstatovaná porušení ze strany Komise během kontroly dokumentů, u nichž se žalobkyně dovolávaly ochrany důvěrnosti, protiprávně nezbavila žalobkyně této ochrany vzhledem k dotčeným dokumentům, v rozsahu, v němž se Komise, jak již bylo rozhodnuto, nedopustila nesprávného posouzení rozhodnutím, že na žádný z těchto dokumentů se ve skutečnosti tato ochrana nevztahuje.

185    Je tudíž třeba zamítnout žalobu ve věci T‑253/03.

 K nákladům řízení

186    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Nicméně, podle čl. 87 odst. 3, může Soud rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody.

187    V projednávaném případě, byť žalobkyně neměly ve věci úspěch, má Soud za to, že Komise se v každém případě dopustila různých pochybení ve správním řízení, které bylo základem projednávaných věcí. Vzhledem k této okolnosti má Soud za to, že učinil spravedlivé posouzení okolností projednávaného případu, když rozhodl, že žalobkyně ponesou tři pětiny vlastních nákladů a nahradí tři pětiny nákladů vynaložených Komisí, souvisejících s hlavním řízením a s řízením o předběžném opatření. Co se týče Komise, ponese dvě pětiny vlastních nákladů a nahradí dvě pětiny nákladů vynaložených žalobkyněmi, souvisejících s hlavním řízením a s řízením o předběžném opatření.

188    Podle čl. 87 odst. 4 třetího pododstavce jednacího řádu může Soud nařídit, že vedlejší účastník nese vlastní náklady. V projednávaném případě ponesou vedlejší účastníci podporující Komisi vlastní náklady řízení týkající se jak hlavního řízení, tak řízení o předběžném opatření.

Z těchto důvodů

SOUD (první rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba ve věci T‑125/03 se odmítá jako nepřípustná.

2)      Žaloba ve věci T‑253/03 se zamítá jako neopodstatněná.

3)      Akzo Nobel Chemicals Ltd a Akcros Chemicals Ltd ponesou tři pětiny vlastních nákladů souvisejících s hlavním řízením a s řízením o předběžném opatření. Nahradí rovněž tři pětiny nákladů vynaložených Komisí, souvisejících s hlavním řízením a s řízením o předběžném opatření.

4)      Komise ponese dvě pětiny vlastních nákladů souvisejících s hlavním řízením a s řízením o předběžném opatření. Nahradí rovněž dvě pětiny nákladů vynaložených Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals, souvisejících s hlavním řízením a s řízením o předběžném opatření.

5)      Vedlejší účastníci ponesou vlastní náklady řízení.

Cooke García-Valdecasas Labucka

Prek       Ciucă

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 17. září 2007.

Vedoucí soudní kanceláře        Předseda

E. Coulon       J. D. Cooke

Obsah

Skutkové okolnosti a řízení

Návrhová žádání účastníků řízení

K přípustnosti žaloby ve věci T‑125/03

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K meritu věci T‑253/03

K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení řízení týkajících se uplatnění zásady důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z neodůvodněného zamítnutí žádosti o ochranu důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty ve vztahu ke sporným dokumentům

Co se týče dvou kopií strojově psaného memoranda řady A

– Argumenty účastníků řízení

– Závěry Soudu

Co se týče ručně psaných poznámek řady B

– Argumenty účastníků řízení

– Závěry Soudu

Co se týče elektronické korespondence, která proběhla s členem právního oddělení žalobkyň řady B

– Argumenty účastníků řízení

– Závěry Soudu

Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení základních práv, která jsou základem ochrany důvěrnosti informací sdělených mezi advokáty a klienty

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.