ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
18. října 2011(*)
„Pravidla pro poskytování náhrad a příspěvků poslancům Evropského parlamentu – Doplňkový systém důchodového pojištění – Zamítnutí žádosti o výplatu dobrovolného doplňkového důchodu zčásti ve formě jednorázové částky – Námitka protiprávnosti – Nabytá práva – Legitimní očekávání – Proporcionalita“
Ve věci T‑439/09,
John Robert Purvis, s bydlištěm v Saint-Andrews (Spojené království), zastoupený S. Orlandim, A. Coolenem, J.-N. Louisem a É. Marchalem, avocats,
žalobce,
proti
Evropskému parlamentu, původně zastoupenému H. Krückem, A. Pospíšilovou Padowskou a G. Corstensem, poté N. Lorenzem, A. Pospíšilovou Padowskou a G. Corstensem, jako zmocněnci,
žalovanému,
jejímž předmětem je zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 7. srpna 2009, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o výplatu části jeho nároku na dobrovolný doplňkový důchod ve formě jednorázové částky,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Pocheć, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. března 2011,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Předsednictvo Evropského parlamentu (dále jen „Předsednictvo“) je orgánem Evropského parlamentu. Podle čl. 22 odst. 2 jednacího řádu Parlamentu, nadepsaného „Povinnosti předsednictva“, ve znění použitelném na skutkový stav projednávané věci (Úř. věst. L 44, s. 1), přijímá předsednictvo mimo jiné finanční, organizační a administrativní rozhodnutí ve věcech týkajících se poslanců Evropského parlamentu (dále jen „poslanci“).
2 Na tomto základě přijalo Předsednictvo pravidla pro poskytování náhrad a příspěvků poslancům Evropského parlamentu (dále jen „pravidla NaP“).
3 Dne 12. června 1990 přijalo Předsednictvo pravidla, kterými se řídí (dobrovolný) doplňkový systém důchodového pojištění poslanců Parlamentu (dále jen „pravidla ze dne 12. června 1990“), která jsou obsahem přílohy VII pravidel NaP.
4 Pravidla ze dne 12. června 1990, ve znění účinném v březnu 2009, stanovila zejména toto:
„Článek 1
1. Až do přijetí jednotného statutu poslanců a bez ohledu na důchodové nároky upravené v přílohách I a II, má každý poslanec Evropského parlamentu, který minimálně po dobu 2 let přispíval do dobrovolného systému důchodového pojištění, po odchodu z funkce právo na doživotní důchod od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém dosáhne věku 60 let.
[…]
Článek 2
1. Výše důchodu činí za každý dovršený rok výkonu mandátu 3,5 % ze 40 % základního platu soudce Soudního dvora Evropských společenství a za každý dovršený měsíc jednu dvanáctinu této částky.
2. Maximální výše důchodu činí 70 % (minimální výše 10,5 %) ze 40 % základního platu soudce Soudního dvora Evropských společenství.
3. Důchod je vypočítáván a vyplácen v eurech.
Článek 3
Bývalí poslanci nebo poslanci, kteří odstoupili před dovršením věku 60 let, mohou žádat, aby jim byl starobní důchod vyplácen ihned nebo kdykoli v době od odstoupení do dovršení věku 60 let, a to pod podmínkou, že dosáhli věku 50 let. V tomto posledním případě se důchod rovná výši vypočítané na základě čl. 2 odst. 1 vynásobené koeficientem vypočítaným v závislosti na věku poslance v době, kdy začal pobírat důchod, a to podle následující stupnice […].
Článek 4 (vyplacení části důchodu ve formě jednorázové částky)
1. Poslancům, kteří se účastní nebo se účastnili dobrovolného systému důchodového pojištění, může být ve formě jednorázové částky vyplaceno maximálně 25 % důchodových nároků vypočítaných podle článku 2 odst. 1.
2. Tato volba musí být provedena před dnem, ve kterém je vyplácení zahájeno, a je neodvolatelná.
3. Až do výše maximální částky stanovené v odstavci 1 nemá vyplacení jednorázové částky vliv na důchodové nároky pozůstalého manžela či vyživovaných dětí účastníka důchodového pojištění ani tyto nároky nesnižuje.
4. Vyplácená jednorázová částka se počítá podle věku poslance k okamžiku vzniku nároku na důchod, a to podle následující tabulky. […].
5. Jednorázová částka je vypočítávána a vyplácena v eurech. Výplata se provede před první důchodovou platbou.
[…]“ (Citovaná ustanovení pravidel jsou neoficiálním překladem.)
5 Fond doplňkového důchodového pojištění byl vytvořen tím způsobem, že kvestoři Parlamentu založili neziskové sdružení „Fonds de pension – députés au Parlement européen“ (dále jen „ASBL“), které založilo investiční společnost s proměnným základním kapitálem podle lucemburského práva s obchodní firmou „Fonds de pension – Députés au Parlement européen, Société d’Investissement à capital variable“ (dále jen „SICAV“), která byla pověřena technickou správou investic.
6 Statut poslanců Evropského parlamentu byl přijat rozhodnutím 2005/684/ES, Euratom Evropského parlamentu ze dne 28. září 2005 (Úř. věst. L 262, s. 1, dále jen „statut poslanců“) a vstoupil v platnost dne 14. července 2009, tj. prvním dnem sedmého volebního období.
7 Statut poslanců zavedl definitivní důchodový systém pro poslance, podle něhož mají tito, aniž platí pojistné, po dosažení 63 let věku nárok na starobní důchod.
8 Statut poslanců obsahuje přechodná ustanovení, která se použijí na doplňkový systém důchodového pojištění. Článek 27 uvedeného statutu stanoví v tomto ohledu následující:
„1. Dobrovolný důchodový fond zřízený Evropským parlamentem bude zachován i po nabytí účinnosti tohoto statutu, a to pro poslance nebo bývalé poslance, kteří již v tomto fondu nabyli práv nebo budoucích nároků.
2. Nabytá práva nebo budoucí nároky zůstávají zachována [zachovány] v plném rozsahu. Parlament může stanovit podmínky nebo pravidla pro nabytí nových práv nebo budoucích nároků.
3. Poslanci, kterým je vyplácena odměna [zavedená statutem], nemohou v dobrovolném důchodovém fondu nabývat žádných nových práv ani budoucích nároků.
4. Fondu nemohou využívat poslanci, kteří byli poprvé zvoleni po nabytí účinnosti tohoto statutu.
[…]“
9 Rozhodnutími ze dnů 19. května a 9. července 2008 přijalo Předsednictvo prováděcí opatření ke statutu poslanců Evropského parlamentu (Úř. věst. 2009, C 159, s. 1, dále jen „prováděcí opatření“). Prováděcí opatření vstoupila podle svého článku 73 v platnost ve stejný den jako statut poslanců, tedy dne 14. července 2009.
10 Článek 74 prováděcích opatření stanoví, že s výhradou přechodných ustanovení uvedených v hlavě IV se pravidla NaP ruší dnem vstupu statutu v platnost.
11 Článek 76 nadepsaný „Doplňkový důchod“ prováděcích opatření stanoví:
„1. Doplňkový (dobrovolný) starobní důchod poskytovaný podle přílohy VII pravidel NaP bude nadále vyplácen v souladu s touto přílohou osobám, které tento důchod získaly před vstupem statutu [poslanců] v platnost.
2. Nárok na důchod nabytý před vstupem statutu [poslanců] v platnost podle výše uvedené přílohy VII zůstává zachován. Bude vyplácen za podmínek uvedených v této příloze.
3. Nový nárok po vstupu statutu [poslanců] v platnost a v souladu s výše uvedenou přílohou VII mohou nadále získávat poslanci zvolení v roce 2009:
a) kteří byli poslanci již v minulém volebním období a
b) kteří získali nebo kterým vznikal nárok v doplňkovém systému důchodového pojištění a
c) pro něž členský stát, v němž byli zvoleni, stanovil odlišná pravidla v souladu s článkem 29 statutu [poslanců] nebo kteří se podle článku 25 uvedeného statutu rozhodli pro vnitrostátní systém a
d) kteří nemají nárok na vnitrostátní nebo evropský důchod vyplývající z výkonu mandátu poslance Evropského parlamentu.
4. Příspěvky do fondu doplňkového důchodového pojištění, které hradí poslanci, jsou poskytovány z jejich soukromých finančních prostředků.“
12 Poté, co předsednictvo konstatovalo zhoršení finanční situace dobrovolného důchodového fondu, učinilo dne 9. března 2009 následující rozhodnutí:
– „bude vytvořena pracovní skupina [...], která se setká se zástupci správní rady důchodového fondu s cílem zhodnotit situaci;
– […] preventivně se s okamžitou platností pozastavuje možnost uplatňovat články 3 a 4 přílohy VII pravidel NaP;
– […] tato preventivní opatření budou Předsednictvem přezkoumána na jedné z příštích schůzí ve světle zjištěných skutečností a výsledků kontaktů a závěrů pracovní skupiny.“
13 Dne 1. dubna 2009 rozhodlo Předsednictvo o změně pravidel ze dne 12. června 1990. Změny zahrnují zejména následující opatření:
– zvýšení důchodového věku z 60 na 63 let, a to s účinností od prvního dne sedmého volebního období – tj. od 14. července 2009 (článek 1 pravidel ze dne 12. června 1990);
– zrušení s okamžitou účinností možnosti vyplacení části důchodových nároků ve formě jednorázové částky (článek 3 pravidel ze dne 12. června 1990);
– zrušení s okamžitou účinností možnosti předčasného odchodu do důchodu od 50 let věku (článek 4 pravidel ze dne 12. června 1990).
14 K odůvodnění těchto opatření Předsednictvo uvedlo v prvním a druhém bodě odůvodnění rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 značné zhoršení situace důchodového fondu v důsledku účinků současné finanční a hospodářské krize, jakož i výhled na to, že po vstupu statutu poslanců v platnost v červenci 2009 se disponibilní likvidita fondu může stát od roku 2010 nedostatečnou pro možnost plnění povinností platby důchodů, a to z důvodu zastavení příspěvků pojištěnců a nedostatečné výnosnosti investic. Podle Předsednictva existuje riziko, že důchodový fond bude v důsledku toho muset zpeněžit aktiva, což je důvod, proč je třeba přijmout opatření k zachování likvidity fondu v maximální míře.
15 Toto rozhodnutí bylo správou Parlamentu oznámeno všem poslancům elektronickou poštou ze dne 18. května 2009.
Skutečnosti předcházející sporu
16 Žalobce, J. R. Purvis, byl členem Parlamentu od roku 1979 do července 1984 a od července 1999 do července 2009. Připojil se k doplňkovému systému důchodového pojištění a přispíval do fondu po dobu deseti let, od srpna 1999 do července 2009.
17 Dne 8. ledna 2009 oddělení „Odměny a nároky sociálního zabezpečení poslanců“ Parlamentu předložilo žalobci dva předběžné výpočty, na základě kterých mohl požadovat, od 1. srpna 2009, buď měsíční důchod ve výši 2 706,20 eur, nebo 25 % ze svého důchodu ve formě jednorázové částky, tedy 81 429,56 eur, jakož i měsíční důchod ve výši 2 029,65 eur.
18 Dne 24. dubna 2009 požádal žalobce o vyplacení svého doplňkového důchodu od konce šestého volebního období zčásti ve formě jednorázové částky a zčásti ve formě renty v souladu s výše uvedeným výpočtem.
19 Dopisem ze dne 7. srpna 2009 byl žalobce informován o zamítnutí své žádosti (dále jen „napadené rozhodnutí“). V tomto dopise ředitel oddělení „Odměny a nároky sociálního zabezpečení poslanců“ Parlamentu zejména připomenul, že možnost vyplacení časti jeho důchodových nároků ve formě jednorázové částky byla zrušena rozhodnutím Předsednictva ze dne 1. dubna 2009. Dospěl k závěru, že „jelikož platná pravidla již [neumožňují] výplatu části důchodu ve formě jednorázové částky, byl váš nárok na důchod od 1. srpna 2009 vypočítán bez zohlednění vaší žádosti o výplatu 25 % ve formě jednorázové částky“.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
20 Žalobce podal projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. října 2009.
21 Jelikož žalobce předložil nové důkazy na jednání konaném dne 29. března 2011, byla Parlamentu stanovena lhůta dvou měsíců k předložení vyjádření v tomto ohledu. Parlament předložil své vyjádření dne 8. dubna 2011. Dopisem ze dne 25. května 2011 žalobce na výzvu Tribunálu předložil své vyjádření k vyjádření Parlamentu ze dne 8. dubna 2011.
22 Žalobce navrhuje, aby Tribunál:
– prohlásil rozhodnutí Předsednictva ze dne 9. března 2009 a 1. dubna 2009 za protiprávní v rozsahu, v němž mění doplňkový systém důchodového pojištění a ruší zvláštní způsoby vyplacení doplňkového důchodu,
– zrušil napadené rozhodnutí,
– uložil Parlamentu náhradu nákladů řízení.
23 Parlament navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu,
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
1. K důsledkům, které je třeba vyvodit z tohoto rozsudku
24 Žalobce tvrdí, že rozhodnutím ze dne 17. června 2009 Předsednictvo zejména rozhodlo, že se budoucí rozsudek v projednávané věci uplatní na všechny členy fondu doplňkového důchodového pojištění.
25 Parlament tvrdí, že tato žaloba mu byla doručena až dne 19. listopadu 2009, a že tedy nemohl takový závazek přijmout dne 17. června 2009.
26 V tomto ohledu stačí připomenout, že podle ustálené judikatury soudům Evropské unie nepřísluší, aby v rámci přezkumu legality, který vykonávají, vydávaly soudní příkazy orgánům nebo tyto orgány nahrazovaly, přísluší však dotyčnému orgánu, aby přijal opatření, která vyplývají z rozsudku vydaného v rámci žaloby na neplatnost (rozsudky Tribunálu ze dne 27. ledna 1998, Ladbroke Racing v. Komise, T‑67/94, Recueil, s. II‑1, bod 200, ze dne 15. září 1998, European Night Services a další v. Komise, T‑374/94, T‑375/94, T‑384/94 a T‑388/94, Recueil, s. II‑3141, bod 53, a ze dne 12. prosince 2006, SELEX Sistemi Integrati v. Komise, T‑155/04, Sb. rozh. s. II‑4797, bod 28).
27 Proto musí být návrh žalobce v rozsahu, v němž navrhuje, aby Tribunál rozhodl o důsledcích, které je třeba vyvodit z tohoto rozsudku, odmítnut jako nepřípustný.
2. K věci samé
28 Na podporu své žaloby žalobce uvádí čtyři žalobní důvody vycházející zaprvé z porušení nabytých práv a porušení zásady právní jistoty, zadruhé z porušení zásad rovného zacházení a proporcionality, zatřetí z porušení článku 29 pravidel NaP a začtvrté z porušení zásady dobré víry při plnění smluv. Kromě toho vznáší námitku protiprávnosti, týkající se zejména rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009.
K propojení žalobních důvodů a námitky protiprávnosti
29 Nejprve je třeba uvést, že se účastníci řízení shodují v názoru, že napadené rozhodnutí je předmětem projednávané žaloby pouze v rozsahu, v němž zamítlo, aby žalobci mohlo být vyplaceno 25 % jeho důchodu ve formě jednorázové částky. V tomto ohledu však napadené rozhodnutí vychází z přesně stanovené pravomoci. Jelikož článek 4 pravidel ze dne 12. června 1990, který stanovil možnost poslance Parlamentu získat část svého důchodu (do výše 25 %) ve formě jednorázové částky, byl zrušen rozhodnutím Předsednictva ze dne 1. dubna 2009, nemělo generální finanční ředitelství Parlamentu žádný prostor pro uvážení a nemělo jinou možnost než zamítnout žádost žalobce založenou na tomto ustanovení.
30 Kromě toho, jak právem uvedl Parlament, žalobce nepředkládá žádný zvláštní žalobní důvod proti napadenému rozhodnutí, ale svými čtyřmi žalobními důvody týkajícími se věci samé se omezuje na zpochybnění obsahu tohoto rozhodnutí v rozsahu, v němž byla žalobci zamítnuta možnost obdržet 25 % svého důchodu ve formě jednorázové částky. Jak však právě bylo uvedeno, takový obsah je určen rozhodnutím Předsednictva ze dne 1. dubna 2009. Žalobě je proto možno vyhovět pouze za předpokladu, že námitka protiprávnosti je opodstatněná. Naproti tomu, pokud nemůže být ve vztahu k uvedenému rozhodnutí konstatována žádná protiprávnost, musí být žaloba zamítnuta.
31 Za těchto okolností je třeba čtyři žalobní důvody uplatněné žalobcem vykládat v tom smyslu, že jsou uplatněny výlučně na podporu námitky protiprávnosti, kterou formálně vznesl odděleně.
K dosahu námitky protiprávnosti
32 Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnuti je založeno na rozhodnutích Předsednictva ze dne 9. března 2009 a 1. dubna 2009. Obě tato rozhodnutí jsou údajně protiprávní v rozsahu, v němž zrušila možnost poslance obdržet část důchodu ve formě jednorázové částky.
33 Parlament se domnívá, že se námitka protiprávnosti může týkat pouze rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009. Podle Parlamentu má toto rozhodnutí konečnou povahu, a tak jím byly údajně „zcela vyčerpány účinky“ předběžného rozhodnutí Předsednictva ze dne 9. března 2009.
34 Mimoto se oba účastníci řízení shodují v názoru, že se námitka protiprávnosti týká pouze zrušení možnosti stanovené v bývalém článku 4 pravidel ze dne 12. června 1990 vyplatit poslanci část důchodu ve formě jednorázové částky. Naproti tomu zvýšení důchodového věku a zrušení možnosti požívat předčasný důchod od věku 50 let, která rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009 rovněž stanoví, nejsou předmětem projednávaného sporu.
35 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury musí být námitka protiprávnosti omezena na to, co je nezbytné pro vyřešení sporu. Článek 241 ES totiž nemá za cíl umožnit účastníkovi řízení zpochybnit použitelnost jakéhokoliv obecného aktu v rámci jakékoliv žaloby. Musí existovat přímá právní souvislost mezi napadeným individuálním rozhodnutím a dotčeným obecným aktem (viz rozsudek Tribunálu ze dne 2. října 2001, Martinez a další v. Parlament, T‑222/99, T‑327/99 a T‑329/99, Recueil, s. II‑2823, bod 136, a citovaná judikatura).
36 Vyvstává tak otázka, které datum je rozhodné pro určení použitelného práva a kterých rozhodnutí se v důsledku toho námitka protiprávnosti týká. V tomto ohledu přicházejí v úvahu tři data: 24. duben 2009, tedy den, kdy žalobce podal žádost o vyplacení doplňkového důchodu, 14. červenec 2009, tedy den, k němuž ukončil funkci, čímž mu vznikl nárok na doplňkový důchod, a 7. srpen 2009, tedy den, kdy bylo přijato napadené rozhodnutí.
37 Tribunál se domnívá, že rozhodné je datum 14. července 2009. Skutečnost způsobující vznik nároku na doplňkový důchod je totiž definovaná čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 jako den ukončení funkce poslance (viz bod 4 výše), což účastníci řízení nezpochybňují. Kromě toho, žalobce ukončil funkci k tomuto datu. Mimoto je třeba uvést, že ke dni 24. dubna 2009 nebylo možno s jistotou vymezit jeho důchodové nároky, protože k tomuto datu ještě nebylo jisté datum ukončení funkce poslance a celková doba jeho příspěvků, jelikož žalobce mohl být do Parlamentu znovu zvolen nebo i ukončit funkci poslance před skončením mandátu v návaznosti na vzdání se mandátu nebo jeho úmrtí. Z toho vyplývá, že před 14. červencem 2009 mohl mít jakýkoli výpočet důchodových nároků žalobce nezbytně pouze předběžnou povahu. Za datum rozhodné pro určení použitelného práva v projednávaném případě je tudíž třeba považovat den, ke kterému žalobce nabyl své důchodové nároky, tedy 14. červenec 2009.
38 V tomto kontextu je třeba upřesnit, že rozhodnutí stanovující důchodové nároky poslanců, kteří jsou pojištěni v doplňkovém systému důchodového pojištění, není pouze rozhodnutím vycházejícím z přesně stanovené pravomoci v tom smyslu, že správa Parlamentu nemá žádnou diskreční pravomoc při určení důchodových nároků, ale dokonce má výlučně deklaratorní povahu, pokud jde o obsah těchto práv. Znění čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. července 1990, podle kterého „[…] má každý poslanec Evropského parlamentu, který minimálně po dobu 2 let přispíval do […] systému důchodového pojištění, po odchodu z funkce právo na doživotní důchod od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém dosáhne věku 60 let“, je totiž možno vykládat pouze v tom smyslu, že důchodové nároky poslanců jim vznikají automaticky samotným uplatněním pravidel ze dne 12. června 1990, pokud jsou splněny v nich uvedené podmínky. Za těchto podmínek je jediným důsledkem rozhodnutí, kterým Parlament stanoví důchodové nároky poslance pojištěného v doplňkovém systému důchodového pojištění, seznámit uvedeného poslance s rozsahem jeho důchodových nároků a umožnit mu tak v případě sporu o přesném obsahu těchto nároků nechat přezkoumat uplatnění pravidel ze dne 12. června 1990 soudy Unie, a v rámci správy odůvodnit platby, které mají být uskutečněny na základě uvedených nároků.
39 Naproti tomu, pokud by za rozhodné mělo být považováno datum podání žádosti směřující k získání doplňkového důchodu, mohlo by to vést k tomu, že by se na osoby, jejichž nárok na důchod vznikl v témže okamžiku, uplatnily rozdílné právní úpravy. V případě, že by dva poslanci, kteří ukončili funkci dne 14. července 2009, podali takové žádosti, jeden z nich před 9. březnem 2009 a druhý po tomto dni, by totiž první mohl získat částečné zaplacení ve formě jednorázové částky, a druhý nikoli. Podle judikatury uplatnění odlišného zacházení na dvě kategorie osob, jejichž faktické a právní situace nevykazují podstatné odlišnosti, porušuje zásadu rovnosti (viz rozsudek Tribunálu ze dne 29. listopadu 2006, Campoli v. Komise, T‑135/05, Sb. rozh. s. I‑A‑2-297 a II‑A‑2‑1527, bod 95, a citovaná judikatura).
40 Stejný argument umožňuje vyloučit datum, k němuž bylo přijato napadené rozhodnutí, tedy 7. srpen 2009. Volba dne přijetí rozhodnutí o žádosti směřující k získání doplňkového důchodu by totiž způsobila, že uplatnitelné právo by se stalo závislým na rychlosti správního orgánu při zpracování žádosti poslanců, čímž by se zavedl prvek svévole a otevřely by se dokonce možnosti pro manipulaci nebo zneužití. Zvláště by bylo možné, že by se na dva poslance, kteří ukončili funkci ve stejném okamžiku a podali žádost o důchod v témže okamžiku, uplatnily různé právní úpravy pouze z důvodu skutečnosti, že Parlament o těchto žádostech rozhodl v různých dnech.
41 Ve světle předcházející analýzy je tedy třeba za datum rozhodné pro určení uplatnitelného práva považovat 14. červenec 2009. Jelikož rozhodnutí Předsednictva ze dne 9. března 2009 již k tomuto datu nevyvolávalo žádné právní účinky, nemohlo sloužit za základ napadeného rozhodnutí, a za účelem zkoumání námitky protiprávnosti je třeba analyzovat pouze legalitu rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009.
K prvnímu žalobnímu důvodu
42 První žalobní důvod vznesený žalobcem se dělí na dvě části, vycházející zaprvé z porušení nabytých práv a zadruhé z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání.
K první části vycházející z porušení nabytých práv
43 Žalobce poukazuje na judikaturu, podle které v zásadě není možno zpochybnit nabytá práva. Tvrdí, že jeho důchodové nároky musí být vymezeny v souladu s právní úpravou platnou v okamžiku ukončení funkce poslance. Podle žalobce zrušení možnosti obdržet důchod zčásti ve formě jednorázové částky porušuje čl. 27 odst. 2 statutu poslanců a zasahuje do způsobů vyplácení, pokud jde o nabytá důchodová práva, která nemohou být oddělena od nabytých práv na důchod. Zdůrazňuje existenci rizika, údajně specifického pro poslance, které fakticky odlišuje jejich režim od režimu úředníků Evropských společenství (dále jen „evropští úředníci“) a odůvodňuje považovat vyplacení části důchodu ve formě jednorázové částky za podstatný prvek důchodu.
44 Z judikatury však vyplývá, že se žalobce může dovolávat nabytého práva pouze tehdy, pokud skutečnost způsobující vznik jeho práva nastala za účinnosti právní úpravy, která předcházela změně tohoto režimu zpochybňované jeho žalobou (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 1975, Gillet v. Komise, 28/74, Recueil, s. 463, bod 5, a rozsudek Campoli v. Komise, bod 39 výše, bod 78). I když se tato judikatura týká evropských úředníků, zásada v ní uvedená se použije všeobecně, a to zvláště v projednávaném případě. Použití zásady stanovené touto judikaturou je ostatně navrhováno rovněž účastníky řízení.
45 Kromě toho má doplňkový systém důchodového pojištění poslanců společný jeden základní typický prvek s důchodovým systémem evropských úředníků. Důchodový systém uvedených úředníků totiž v zásadě sleduje kapitalizační model, který může být označen za systém „virtuálního“ fondu, protože ačkoli příspěvky těchto úředníků ve skutečnosti vstupují do rozpočtu Unie, příspěvky zaměstnavatelů nejsou skutečně placeny a výdaje na platbu důchodů na základě tohoto systému jsou kryty uvedeným rozpočtem, pojistněmatematická rovnováha systému se vypočítává tak, jakoby existoval důchodový fond. To zvláště znamená, že součet ročních příspěvků evropského úředníka a hypotetického příspěvku zaměstnavatele musí odpovídat pojistněmatematické hodnotě důchodových nároků získaných úředníkem v témže roce, což je základní vlastností „fondového“ systému důchodového pojištění. Vlastnosti systému důchodového pojištění evropských úředníků jsou proto velmi blízké doplňkovému systému důchodového pojištění poslanců, protože oba systémy definují pojistněmatematický výpočet, v rámci kterého musí roční příspěvek odpovídat třetině důchodových práv nabytých v témže roce (příspěvek zaměstnavatele, tedy v projednávaném případě příspěvek Parlamentu, kryje zbylé dvě třetiny).
46 Konečně, jak již bylo uvedeno v bodě 37 výše, skutečnost způsobující vznik nároku na doplňkový důchod je definována v čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990 jako den ukončení funkce poslance. Žalobce ukončil svou funkci dne 14. července 2009. Z toho vyplývá, že v okamžiku vstupu v platnost rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009, oznámeného všem poslancům dne 18. května 2009, kterým byla zejména zrušena možnost vyplatit část důchodu ve formě jednorázové částky, žalobce ještě nenabyl právo na důchod. Proto nemůže v tomto ohledu tvrdit, že byla porušena jeho nabytá práva.
47 Ostatní argumenty předložené žalobcem neumožňují zpochybnění tohoto závěru.
48 Pokud jde v první řadě o tvrzení žalobce, podle kterého funkce poslance vykazuje zvláštní riziko ve vztahu ke služebnímu poměru evropských úředníků, totiž potřebu opětovného profesního začlenění po skončení mandátu poslance, a že částečná úhrada ve formě jednorázové částky umožňuje čelit tomuto riziku, je toto tvrzení třeba zamítnout z vícero důvodů.
49 Zaprvé již pravidla NaP stanovila ve své příloze V odchodné v souvislosti s ukončením mandátu, které odcházejícím poslancům vyplácel buď jejich členský stát původu, nebo samotný Parlament. Je pravdou, že z pravidel NaP výslovně nevyplývá, že tento příspěvek byl určen k ulehčení opětovného profesního začlenění po ukončení mandátu. Statut poslanců, který je účinný od 14. července 2009 a který zrušil pravidla NaP, však stále stanoví odchodné. V tomto ohledu třináctý bod odůvodnění rozhodnutí Parlamentu o přijetí statutu poslanců, uvádí, že „[o]dchodné uvedené v čl. 9 odst. 2 a v článku 13 [statutu] je určeno k překlenutí období mezi skončením mandátu poslance a zahájením nové profesní činnosti“. Lze se domnívat, že důvod zavedení odchodného se přijetím statutu poslanců nezměnil, a že již před vstupem uvedeného statutu v platnost bylo tedy cílem tohoto příspěvku ulehčit opětovné profesní začlenění. Vzhledem k existenci tohoto příspěvku lze tedy přinejmenším uvést, že odůvodnění zvláštních způsobů vyplácení doplňkového důchodu rizikem opětovného profesního začlenění není nezbytně platné, ačkoli je myslitelné, že vyplacení části důchodu ve formě jednorázové částky skutečně mohlo v minulosti sloužit v konkrétních případech k takovým účelům.
50 Zadruhé poslanci nabývají právo na doplňkový důchod v důchodovém věku, stanoveném na 60 let, v souladu s článkem 1 pravidel ze dne 12. června 1990. Nezdá se proto, že by bylo třeba vyplatit důchod zčásti ve formě jednorázové částky za účelem opětovného profesního začlenění, protože poslanec v důchodu v zásadě není nucen zahájit novou profesní činnost.
51 Zatřetí zvláštní způsob vyplacení důchodu zčásti ve formě jednorázové částky byl zaveden až v březnu 1999, tedy několik let po vytvoření tohoto systému dne 12. června 1990. Jelikož tedy původně nebyl součástí doplňkového systému důchodového pojištění, nemůže tento zvláštní způsob představovat základní vlastnost uvedeného systému.
52 V druhé řadě se žalobce odvolává na přípis generálního tajemníka Parlamentu ze dne 24. listopadu 2005, v kterém byl připomenut zákaz porušení nabytých práv. Příslušné části tohoto přípisu znějí takto:
„21. Od vstupu statutu poslanců v platnost představuje článek 27 statutu právní základ pro Důchodový fond. Podle jeho odstavce 2 ‚nabytá práva nebo budoucí nároky zůstávají zachována v plném rozsahu. Parlament může stanovit podmínky nebo pravidla pro nabytí nových práv nebo budoucích nároků‘.
22. Z tohoto hlediska a po určené přechodné období může Předsednictvo, s výhradou dodržení právního základu článku 199 ES, změnit systém důchodového pojištění do budoucna, ale musí zachovat nabytá práva zejména bývalých poslanců, kteří již pobírají důchod nebo kteří přispívali do Fondu a ještě čekají na výplatu důchodu. Jak vyplývá [z analýzy rozsahu zásady dodržování nabytých práv], tato zásada nebrání tomu, aby pokud jde o poslance ve funkci, mohla mít změna parametrů vliv na jejich důchodové nároky od vstupu změn v platnost.“
53 V tomto ohledu je třeba uvést, že přípis generálního tajemníka Parlamentu ze dne 24. listopadu 2005 může spíše než stanovisko žalobce potvrdit stanovisko Parlamentu. Jak totiž sám žalobce uvádí v bodě 29 žaloby, v uvedeném přípise jsou rozlišovány tři kategorie osob: bývalí poslanci, kteří již pobírají důchod, bývalí poslanci, kteří přispívali do fondu a ještě čekají na výplatu důchodu, a poslanci ve funkci, kteří přispívají do fondu v současnosti. Ke dni 24. listopadu 2005, tedy k datu zveřejnění tohoto přípisu, stejně tak jako ke dni 1. dubna 2009, žalobce patřil do třetí kategorie, tedy kategorie poslanců ve funkci. V dotčeném přípise je jasně uvedeno, že ačkoli se na dvě první kategorie vztahuje uplatnění zásady ochrany nabytých práv, nebrání tato zásada tomu, aby mohla mít změna systému důchodového pojištění do budoucna vliv na důchodové nároky poslanců patřících do třetí kategorie, a to od vstupu změn přijatých Předsednictvem v platnost.
54 V třetí řadě se žalobce odvolává na čl. 27 odst. 2 statutu poslanců, který se týká ochrany nabytých práv. Jelikož však uvedený statut vstoupil v platnost až dne 14. července 2009, jak to žalobce sám zdůrazňuje v bodě 26 žaloby, nebyl tento článek uplatnitelný na rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009, které vstoupilo v platnost před statutem – nehledě na skutečnost, že jak bylo konstatováno v bodě 46 výše, žalobce nemohl prokázat žádné nabyté právo, které je třeba chránit, před ukončením funkce poslance dne 14. července 2009. V důsledku toho žalobce nemůže argumentovat na základě čl. 27 odst. 2 statutu poslanců.
55 Ve čtvrté řadě žalobce uvádí argument týkající se zneužívající neexistence přechodných opatření. V této souvislosti stačí uvést, že tento argument není relevantní v rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení nabytých práv. Bude tedy předmětem analýzy v rámci zkoumání druhého žalobního důvodu.
56 Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je třeba první část prvního žalobního důvodu vycházející z porušení nabytých práv zamítnout.
K druhé části vycházející z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání
– K výtce vycházející z porušení zásady právní jistoty
57 Pokud jde o porušení zásady právní jistoty, žalobce uplatňuje dva hlavní argumenty. Zaprvé žalobce tvrdí, že Předsednictvo tím, že přijalo rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009, porušilo zásadu právní jistoty vážící se ke „smlouvě o doplňkovém důchodu“, jakož i zásadu trvání smluv. Zadruhé podle žalobce Předsednictvo nemělo pravomoc změnit pravidla ze dne 12. června 1990. Zatřetí napadené rozhodnutí údajně vyvolává zpětné účinky.
58 Úvodem je třeba konstatovat, že doplňkový systém důchodového pojištění spadá výlučně do výsad veřejné moci, které má Parlament k tomu, aby mohl plnit poslání, které je mu svěřeno Smlouvami.
59 V každém parlamentním systému je totiž jednou z hlavních starostí zabezpečit nezávislost, včetně nezávislosti finanční, poslanců jakožto zástupců lidu, kteří mají sloužit obecnému zájmu tohoto lidu. Jak je uvedeno ve čtvrtém bodě odůvodnění statutu poslanců, ustanovení primárního práva neuvádějí svobodu poslance a jeho nezávislost. Článek 2 jednacího řádu Parlamentu však stanoví, že „[p]oslanci […] vykonávají mandát nezávisle.“ Stejně tak čl. 2 odst. 1 statutu poslanců stanoví, že „[p]oslanci jsou svobodní a nezávislí“ a čl. 9 odst. 1 uvedeného statutu stanoví, že „[p]oslanci mají nárok na přiměřenou odměnu, která zaručuje jejich nezávislost“. Ačkoli tento statut vstoupil v platnost až dne 14. července 2009, a není tedy uplatnitelný na skutkové okolnosti projednávané věci, tato ustanovení, a zejména to posledně uvedené, vyplývají z obecné zásady vlastní každému systému demokratického parlamentního zastoupení. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že záruka přiměřeného finančního vyrovnání, zabezpečujícího nezávislost poslance, nemůže být omezena pouze na období mandátu, ale musí rovněž v přiměřené míře pokrývat přechodné období po skončení tohoto mandátu a stanovit důchod v závislosti na délce období, během kterého byl poslanec součástí Parlamentu. Taková koncepce záruky finanční nezávislosti poslanců je mimoto potvrzena v právních úpravách týkajících se členů Komise a členů soudů Unie, u kterých existuje podobná potřeba zabezpečit, aby mohli své funkce vykonávat zcela nezávisle na osobních zájmech.
60 Z toho vyplývá, že doplňkový systém důchodového pojištění, který je předmětem tohoto sporu, je součástí právních ustanovení majících zabezpečit, v obecném zájmu, finanční nezávislost poslanců. V tomto ohledu je třeba připomenout, že před vstupem statutu poslanců v platnost poslanci podléhali, zejména pokud jde o režim jejich funkčních požitků, vnitrostátním právním ustanovením (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 1981, Bruce of Donington, 208/80, Recueil, s. 2205, body 12 a 21), která vykazovala velké rozdíly, zejména pokud jde o funkční náhrady a penzijní systémy. Právě za těchto okolností byl přechodně, do vstupu jednotného statutu poslanců v platnost, zaveden doplňkový systém důchodového pojištění, aby se zajistilo minimální krytí zejména pro poslance pocházející z členských států, ve kterých byl penzijní systém stanovený pro poslance nedostatečný. Tato přechodná funkce výslovně vyplývá z čl. 1 odst. 1 pravidel ze dne 12. června 1990, který zavádí doplňkový systém důchodového pojištění „do přijetí jednotného statutu poslanců“. (neoficiální překlad)
61 Vytvoření doplňkového systému důchodového pojištění, jakož i v případě potřeby jeho změna musí být proto považovány za vnitřní organizační opatření určená k zajištění řádného fungování Parlamentu, a z tohoto důvodu patří k výsadám veřejné moci, které má Parlament k tomu, aby mohl plnit poslání, které mu je svěřeno Smlouvami. Práva a povinnosti, které z tohoto systému vyplývají pro Parlament a pro poslance, patří v důsledku toho do rámce statutárního svazku, který je spojuje, a nemají tak smluvní povahu, nýbrž spadají do veřejného práva. Kromě toho, jelikož právní rámec, a zejména práva a povinnosti, které mohou vyplývat ze vstupu žalobce do doplňkového systému důchodového pojištění, byly jednostranným způsobem vymezeny Parlamentem, skutečnost, že žalobce do uvedeného systému vstoupil dobrovolně, nemění povahu jeho vztahu s Parlamentem, který se nadále řídí veřejným právem.
62 V důsledku toho je třeba zamítnout argumenty žalobce vycházející z porušení zásady právní jistoty „vážící se ke smlouvě o doplňkovém důchodu“ a zásady trvání smluv.
63 Stejně tak je třeba zamítnout tvrzení žalobce, vznesené v rámci první části prvního žalobního důvodu a vycházející z neexistence pravomoci Předsednictva ke změně pravidel ze dne 12. června 1990.
64 Pokud totiž právní úprava spadá do rámce vnitřních organizačních opatření Parlamentu, patří podle judikatury do rozsahu jeho pravomoci a opatření, která mu přísluší přijmout na základě článku 199 prvního pododstavce ES (v tomto smyslu viz rozsudek Bruce of Donington, bod 60 výše, bod 15). Jak bylo právě uvedeno, zavedení a případně změna doplňkového systému důchodového pojištění musejí být považovány za vnitřní organizační opatření určená k zabezpečení řádného fungování Parlamentu. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že pravidla ze dne 12. června 1990 jsou součástí pravidel NaP přijatých Předsednictvem na základě čl. 22 odst. 2 jednacího řádu Parlamentu, ve znění použitelném na skutkový stav projednávané věci, který Předsednictvo pověřuje přijímat mimo jiné finanční, organizační a administrativní rozhodnutí ve věcech týkajících se poslanců (viz body 1 až 3 výše). Pokud jde o jednací řád, ten byl přijat na základě čl. 199 prvního pododstavce ES, podle kterého Parlament přijímá svůj jednací řád. V důsledku toho neobstojí argument žalobce vycházející z nedostatku pravomoci Předsednictva k přijetí rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009.
65 Kromě toho, pokud žalobce zamýšlel vznést výtku vycházející z porušení zásady právní jistoty i nad rámec smluvního kontextu, je třeba připomenout, že cílem základního požadavku právní jistoty v jeho různých projevech je zajistit předvídatelnost právních situací a právních vztahů podléhajících právu Společenství (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. února 1996, Duff a další, C‑63/93, Recueil, s. I‑569, bod 20, rozsudky Tribunálu ze dne 19. března 1997, Oliveira v. Komise, T‑73/95, Recueil, s. II‑381, bod 29, a ze dne 24. září 2008, Kahla/Thüringen Porzellan v. Komise, T‑20/03, Sb. rozh. s. II‑2305, bod 136 ). Zásada právní jistoty brání mimo jiné tomu, aby byl počátek časové působnosti právního aktu Společenství stanoven na den předcházející dni jeho vyhlášení (rozsudky Soudního dvora ze dne 25. ledna 1979, Racke, 98/78, Recueil, s. 69, bod 88, a ze dne 14. července 1983, Meiko-Konservenfabrik, 224/82, Recueil, s. 2539, bod 12, rozsudek Tribunálu ze dne 3. května 2007, Freistaat Sachsen v. Komise, T‑357/02, Sb. rozh. s. II‑1261, bod 95). V projednávané věci ze spisu nevyplývá, že rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009 mělo účinky před jeho oznámením všem poslancům dne 18. května 2009. Zrušení možnosti vyplatit část důchodu ve formě jednorázové částky se totiž uplatňovalo až od tohoto data. Poslanci, kteří ukončili funkci před tímto datem a nabyli tak práv na doplňkový důchod, nebyli uvedeným rozhodnutím dotčeni.
66 Na rozdíl od tvrzení žalobce napadené rozhodnutí v důsledku toho neobsahuje retroaktivní prvky.
67 Výtku vycházející z porušení zásady právní jistoty je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněnou v celém rozsahu.
– K výtce vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání
68 Žalobce nejprve zdůrazňuje, že po dobu deseti let přispíval do doplňkového systému důchodového pojištění, přičemž se opíral o jasné a předem stanovené podmínky, které v něm mohly vzbudit legitimní očekávání, že obdrží část svého důchodu ve formě jednorázové částky. Cíl sledovaný Předsednictvem tak údajně nemůže mít přednost před jeho zájmem na zachování nabytých práv. Kromě toho bylo toto legitimní očekávání údajně posíleno předběžnými výpočty jeho důchodu vypracovanými v roce 2009 správou Parlamentu a výpočty uskutečněnými ze strany ASBL jako příklad dne 27. dubna 2001. Všechny tyto výpočty uváděly možnost získat část důchodu ve formě jednorázové částky. Konečně, Parlament údajně v rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009 uznal povinnost zajistit dodržování závazků učiněných vůči pojištěncům systému doplňkového systému důchodového pojištění, a to nezávisle na situaci fondu.
69 Podle ustálené judikatury k tomu, aby se jednotlivec mohl domáhat ochrany legitimního očekávání, mu správní orgán musel poskytnout konkrétní ujištění a vyvolat u něj podložené naděje. Taková ujištění jsou tvořena přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi z oprávněných a spolehlivých zdrojů (viz rozsudek Tribunálu ze dne 21. července 1998, Mellett v. Soudní dvůr, T‑66/96 a T‑221/97, Recueil FP, s. I‑A 449 a II‑1305, body 104 a 107, a citovaná judikatura, rozsudek Tribunálu ze dne 19. března 2003, Innova Privat-Akademie v. Komise, T‑273/01, Recueil, s. II‑1093, bod 26).
70 Zaprvé skutečnost, že možnost získat doplňkový důchod zčásti ve formě jednorázové částky existovala v době přistoupení žalobce do doplňkového systému důchodového pojištění v červenci 1999, nelze považovat za ujištění ze strany Parlamentu, že se podmínky tohoto systému v budoucnu nezmění.
71 Pokud jde zadruhé o odhady poskytnuté ASBL dne 27. dubna 2001, je především třeba zdůraznit, že tyto odhady nepocházejí od Parlamentu. Nejde tedy o oprávněný a spolehlivý správní zdroj ve smyslu judikatury, takže uvedené výpočty nemohou založit legitimní očekávání žalobce. Mimoto byly tyto výpočty, uvedené pod názvem „Orientační přípis C“, každopádně adresovány všem poslancům nebo bývalým poslancům pojištěným v doplňkovém systému důchodového pojištění, jak vyplývá z úvodní formulace tohoto dokumentu. Kromě toho uvedený dokument obsahoval pouze příklady výpočtu a ASBL jasně uvedla, že tyto odhady se netýkají poslanců, kteří jsou ještě ve funkci. Konečně žádný prvek těchto výpočtů nebyl jmenovitý, přesný nebo nepodmíněný. V důsledku toho se jednalo o čistě orientační přípis obecného dosahu, předložený jako příklad, který proto nemůže založit legitimní očekávání žalobce, pokud jde o způsob vyplacení doplňkového důchodu.
72 Zatřetí, pokud jde o výpočty poskytnuté správou dne 8. ledna 2009, v názvu předloženého dokumentu bylo výslovně uvedeno, že tyto výpočty jsou pouze předběžnými výpočty. Tyto výpočty byly poskytnuty pro případ, že by žalobce odešel do důchodu na konci šestého legislativního období, takže je 1. srpen 2009 uveden jako datum, ke kterému jsou získána důchodová práva, a v důsledku toho jsou zohledněny příspěvky placené žalobcem až do července 2009. Z toho vyplývá, že dotčené výpočty měly hypotetickou povahu, protože Parlament se nemůže zavázat ani pokud jde o den ukončení mandátu poslance, ani pokud jde o zachování podoby ustanovení uvedených v pravidlech ze dne 12. června 1990, a to zvláště těch, která se týkají zvláštních způsobů vyplácení důchodu. Proto nemohly výpočty provedené správou dne 8. ledna 2009 představovat ujištění ve smyslu judikatury citované v bodě 69 výše. V tomto kontextu je třeba připomenout, že již bylo rozhodnuto, že vyúčtování týkající se důchodových nároků evropských úředníků, která jim byla poskytnuta pro informaci příslušnými službami orgánu oprávněného ke jmenování, nemají povahu aktů zakládajících práva jejich adresátům (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. května 1970, Richez-Parise a další v. Komise, 19/69, 20/69, 25/69 a 30/69, Recueil, s. 325, body 18 až 20). Tato judikatura může být obdobně uplatněna na projednávanou věc.
73 Začtvrté je pravdou, že Předsednictvo na své schůzi konané dne 1. dubna 2009 nejenže přijalo rozhodnutí z téhož dne, ale také se jménem Parlamentu zavázalo zajistit „právo poslanců pojištěných v systému důchodového pojištění na získaní doplňkového důchodu, na který jim zůstane nárok ve Fondu po jeho vyčerpání, a že stejně tak se jakýkoli kapitál, který zůstane ve Fondu po vyplacení všech důchodových nároků, převede na Evropský parlament“. Tento závazek se však jasně týká pouze zajištění nabytých práv na důchod poslanců pro pravděpodobnou situaci, kdy se důchodový fond vyčerpá před zaplacením všech důchodových nároků získaných jeho členy. Jak bylo uvedeno v bodech 46 až 51 výše, zvláštní způsoby vyplacení nejsou součástí těchto nabytých práv, takže závazek učiněný dne 1. dubna 2009 Parlamentem nemohl vytvořit legitimní očekávání žalobce v tomto ohledu.
74 Konečně pasáž v přípise generálního tajemníka Parlamentu ze dne 24. listopadu 2005, která byla uvedena v bodě 52 výše, na kterou poukázal sám žalobce, výslovně zmiňuje možnost, že změny pravidel týkající se doplňkového systému důchodového pojištění mohou mít vliv na práva na doplňkový důchod poslanců ve funkci, mezi které žalobce patřil. Z toho vyplývá, že informace, které žalobce získal od správy, nemohly být v žádném případě shodující se v tom smyslu, že nabyl nárok na zvláštní způsoby vyplacení.
75 Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že informace, kterých se žalobce dovolává, nebyly přesnými, nepodmíněnými a shodujícími se informacemi ve smyslu judikatury uvedené v bodě 69 výše, a neumožňují tedy v projednávaném případě prokázat porušení zásady ochrany legitimního očekávání.
76 Výtku vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání, a tím tedy i první žalobní důvod jako celek, je tedy třeba zamítnout.
K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásad rovného zacházení a proporcionality
K výtce vycházející z porušení zásady rovného zacházení
77 Žalobce tvrdí, že předběžné rozhodnutí Předsednictva ze dne 9. března 2009 je diskriminační v rozsahu, v němž zrušilo možnost získat část důchodu ve formě jednorázové částky, aniž stanovilo přechodná opatření. V tomto ohledu žalobce uvádí dva příklady týkající se změny systémů důchodového pojištění Společenství, pro které Rada stanovila přechodná opatření nejen pokud jde o nabytí nových práv, ale i co se týče podmínek získání práva na důchod.
78 Parlament tyto argumenty popírá.
79 Z ustálené judikatury vyplývá, že k porušení zásady rovnosti dojde, jestliže je na dvě kategorie osob, jejichž faktické a právní situace nevykazují podstatné odlišnosti, uplatněno odlišné zacházení, nebo jestliže je s odlišnými situacemi zacházeno stejně (rozsudky Tribunálu ze dne 15. března 1994, La Pietra v. Komise, T‑100/92, Recueil FP, s. I‑A-83 a II‑275, bod 50, a ze dne 16. dubna 1997, Kuchlenz Winter v. Komise, T‑66/95, Recueil, s. II‑637, bod 55; v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. prosince 2004, E v. Komise, T‑251/02, Sb. VS s. I‑A‑359 a II‑1643, bod 123).
80 V tomto ohledu je třeba uvést, že se rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009 uplatňuje stejným způsobem na všechny poslance nebo bývalé poslance, kteří jsou pojištěni v doplňkovém systému důchodového pojištění. Všichni poslanci odcházející do důchodu po vstupu uvedeného rozhodnutí v platnost se totiž nacházejí ve faktických a právních situacích, které nevykazují podstatné odlišnosti, a uplatňuje se na ně stejné zacházení.
81 Žalobce však srovnává změnu doplňkového systému důchodového pojištění poslanců se změnou důchodového systému evropských úředníků, která nastala po vstupu v platnost nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství (Úř. věst. L 124, s. 1), a se změnou důchodového systému členů Evropské komise a členů soudů Společenství, která nastala po vstupu v platnost nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1292/2004 ze dne 30. dubna 2004, kterým se mění nařízení č. 422/67/EHS, č. 5/67/Euratom o platových poměrech předsedy a členů Komise a předsedy, soudců, generálních advokátů a tajemníka Soudního dvora a předsedy, členů a tajemníka Soudu prvního stupně (Úř. věst. L 243, s. 23). Snaží se prokázat, že stejně jako v případě osob, kterých se týkají tato nařízení, se na něj měla vztahovat přechodná opatření.
82 Situace žalobce však není srovnatelná se situací osob, kterých se týkají nařízení, na která se žalobce odvolává. Pokud jde zaprvé o změnu důchodového systému evropských úředníků, žalobce se odvolává pouze na zvýšení důchodového věku, zavedené nařízením č. 723/2004. V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 34 výše, předmětem projednávaného sporu není ani zvýšení důchodového věku ani zrušení možnosti získat předčasný důchod, stanovené v rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009. Žalobce se proto nachází v situaci odlišné od situace evropských úředníků, na kterou poukazuje, a v důsledku toho nemůže argumentovat tím, že se s nimi zachází odlišně.
83 Zadruhé, jak vyplývá z článku 1 odst. 5 nařízení č. 1292/2004, citovaného v žalobě, změny, které nastaly v důchodovém systému členů Komise a soudů Unie, obsahovaly snížení akruální sazby důchodových nároků, a v důsledku toho snížení samotné výše důchodu, který tyto osoby mohly požadovat. Přechodná opatření přijatá v této souvislosti zachovala akruální sazbu důchodových nároků pro dotčené členy orgánů vykonávající funkci ke dni 1. dubna 2004. Naproti tomu v projednávaném případě nebyla rozhodnutím Předsednictva ze dne 1. dubna 2009 změněna ani výše důchodu žalobce ani akruální sazba důchodových nároků. Zrušení možnosti získat část důchodu ve formě jednorázové částky ruší pouze způsob vyplacení důchodu, aniž je tím dotčena pojistněmatematická hodnota důchodu, o který se mohou ucházet poslanci, kteří jsou pojištění v doplňkovém systému důchodového pojištění.
84 V tomto ohledu Parlament uvedl, aniž to žalobce popřel, že možnost vyplatit část důchodu ve formě jednorázové částky byla původně koncipována tak, aby byla in abstracto finančně neutrální v porovnaní s vyplácením celého důchodu v měsíčních platbách. Kromě toho je pojistněmatematická neutralita tohoto zvláštního způsobu vyplacení rovněž zdůrazněna v informacích pro pojištěnce doplňkového systému důchodového pojištění vypracovaných ze strany ASBL dne 27. dubna 2001 a nazvaných „Orientační přípis C“ (viz bod 71 výše), které předložil sám žalobce. Dotčená pasáž zní takto:
„Navíc je třeba zohlednit skutečnost, že jak předčasný důchod, tak i jednorázová částka jsou vypočítány tak, aby byly pro Fond finančně neutrální. Jinak řečeno, i když tyto možnosti mohou představovat ‚výnos‘ pro některé pojištěnce – kteří si například zvolili ‚předčasný důchod‘ nebo ‚jednorázovou částku‘, a následně předčasně zemřeli –, představovaly by jedna nebo druhá z těchto možností nebo obě ‚ztrátu‘ pro jiné pojištěnce, kteří by zůstali naživu po výjimečně dlouhé období.“
85 Tuto skutečnost je tedy třeba považovat za skutečnost nezpochybněnou účastníky řízení, kterou Tribunál nemusí sám ověřovat. Proto je třeba vycházet z domněnky, podle které snížení roční částky důchodu, za předpokladu vyplacení časti důchodu ve formě jednorázové částky, jak vyplývá z tabulky uvedené v čl. 4 odst. 4 pravidel ze dne 12. června 1990, představuje správnou pojistněmatematickou hodnotu vyplacení jednorázové částky. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že tato domněnka platí bez ohledu na věk poslance, protože v uvedené tabulce se hodnota výplaty ve formě jednorázové částky mění v závislosti na věku poslance v okamžiku vzniku nároku na jeho důchod a zohledňuje tak jeho individuální střední délku života.
86 Z toho vyplývá, že na rozdíl od změn důchodového systému členů Komise a soudů Unie zavedených nařízením č. 1292/2004, změny doplňkového systému důchodového pojištění poslanců, které nastaly po vstupu rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009 v platnost, neměly vliv na pojistněmatematickou hodnotu důchodu, který mohou pojištěnci tohoto posledně uvedeného systému očekávat.
87 Proto, jelikož se poslanci na jedné straně a členové Komise a soudů Unie na straně druhé nacházejí v podstatně odlišných faktických a právních situacích, pokud jde o dopad provedených změn na pojistněmatematickou hodnotu jejich důchodových nároků, mohlo se na ně uplatnit odlišné zacházení, pokud jde o přijetí přechodných opatření.
88 V tomto kontextu je rovněž třeba zamítnout argument žalobce vznesený v rámci prvního žalobního důvodu, podle kterého byl výkon posuzovací pravomoci Parlamentem, pokud by se prokázalo, že Parlament takovou pravomoc měl, zneužívající vzhledem k neexistenci přechodných opatření. Jak totiž vyplývá z výše uvedené analýzy, žalobce se na jedné straně nemohl dovolávat práv nabytých v okamžiku vstupu rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009 v platnost (viz bod 46 výše) a na druhé straně zrušení možnosti vyplacení části důchodu ve formě jednorázové částky nemělo dopad na pojistněmatematickou hodnotu důchodu, který mohl očekávat (viz bod 86 výše).
89 Je tedy třeba zamítnout výtku vycházející z porušení zásady rovného zacházení.
K výtce vycházející z porušení zásady proporcionality
90 Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí nepřiměřeným způsobem škodí jeho zájmům. Domnívá se, že část jeho důchodových nároků vyplacená ve formě jednorázové částky mohla být snížena, a nikoli zrušena, a nezpůsobilo by to finanční problémy fondu. Kromě toho žádá Parlament o přesné údaje, pokud jde o počet jeho členů, bývalých členů a jejich právních nástupců, dotčených rozhodnutími Předsednictva ze dne 9. března 2009 a 1. dubna 2009.
91 Úvodem je třeba připomenout, že podle zásady proporcionality je legalita právní úpravy Společenství podmíněna tím, že prostředky, které používá, jsou s to uskutečnit legitimní cíl sledovaný dotčenou právní úpravou a nejdou nad rámec toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit opatření nejméně omezující (rozsudek Tribunálu ze dne 5. června 1996, NMB France a další v. Komise, T‑162/94, Recueil, s. II‑427, bod 69).
92 Mimoto podle obecné zásady práva Společenství musí být legalita aktu posuzována s ohledem na právní a skutkové okolnosti existující v okamžiku přijetí tohoto aktu (viz usnesení předsedy Tribunálu ze dne 30. října 2003, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, T‑125/03 R a T‑253/03 R, Recueil, s. II‑4771, bod 69, a citovaná judikatura; v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. května 2001, IECC v. Komise, C‑449/98 P, Recueil, s. I‑3875, bod 87, a rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2000, Alitalia v. Komise, T‑296/97, Recueil, s. II‑3871, bod 86). Na rozdíl od toho, co žalobce uvedl na jednání, nelze proto případný pozdější pozitivní vývoj aktiv fondu doplňkového důchodového pojištění zohlednit za účelem zkoumání přiměřenosti opatření přijatých v rámci rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009.
– K legitimitě sledovaného cíle
93 Pokud jde o legitimitu sledovaného cíle, Předsednictvo při přijímání rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 uvedlo čtyři cíle, kterých je třeba dosáhnout, a to:
– zajistit, aby poslanci, kteří přispívali do dobrovolného doplňkového systému důchodového pojištění, pobírali důchod na základě uvedeného systému,
– vyloučit v nejvyšší možné míře jakýkoli finanční dopad na evropské daňové poplatníky,
– zajistit, aby všechny náklady byly rozděleny spravedlivě při řádném zohlednění potřeby vysvětlit rozhodnutí veřejnosti,
– zachovat v nejvyšší možné míře likviditu důchodového fondu.
94 Je třeba mít za to, že v rámci výkonu pravomoci právně upravovat doplňkový systém důchodového pojištění (viz bod 64 výše) mohl Parlament tyto cíle legitimně sledovat.
– K vhodnosti opatření přijatých k provedení sledovaného cíle
95 Pokud jde o vhodnost opatření přijatých k provedení sledovaného cíle, je třeba připomenout hospodářskou situaci důchodového fondu na počátku roku 2009, jak je popsaná zejména v bodech 4 až 6 přípisu generálního tajemníka Parlamentu ze dne 1. dubna 2009 adresovaného členům Předsednictva, jakož i v prvním a druhém bodě odůvodnění rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009. Tato situace byla charakterizována čistým zhoršením v důsledku účinků současné finanční a hospodářské krize, jakož i výhledem, že po vstupu statutu poslanců v platnost v červenci 2009 se disponibilní likvidita fondu může stát nedostatečnou pro možnost plnění povinností platby důchodů, a to z důvodu zastavení příspěvků pojištěnců a nedostatečné výnosnosti investic.
96 Jak konkrétně vyplývá z následující tabulky, vývoj hodnoty aktiv fondu zaznamenal od konce roku 2006 až do začátku roku 2009 pokles o 28,3 %:
| | 31/12/2006 | 30/06/2007 | 30/06/2008 | 30/09/2008 | 31/12/2008 | 28/02/2009 |
Hodnota aktív (EUR) | 202 153 585 | 218 083 135 | 189 406 299 | 180 628 488 | 159 047 636 | 144 973 916 |
97 Stejně tak míra krytí důchodů, které mají být vyplaceny, byla k 30. červnu 2007 92 % a k 31. prosinci 2008 nečinila více než 63 %.
98 Kromě toho podle přípisu generálního tajemníka Parlamentu ze dne 1. dubna 2009 se měsíční náklady na důchody, které mají být vyplaceny, odhadovaly na 1 000 000 eur od srpna 2009. V rámci odpovědi na písemné otázky Tribunálu Parlament upřesnil, že ke dni 1. dubna 2009 se odhadovalo, že 105 poslanců pojištěných v doplňkovém systému důchodového pojištění požádá o důchod v druhé části roku 2009. Tento počet byl určen tak, že byli zohledněni pouze pojištěnci, kteří měli dosáhnout věku 60 let v druhém pololetí roku 2009, a že byla zohledněna průměrná míra obnovy poslanců, která byla 50 %. Pokud by všech těchto 105 poslanců požádalo o vyplacení 25 % z jejich doplňkového důchodu ve formě jednorázové částky, znamenalo by to pro fond dodatečný náklad okolo 7 900 000 eur, a proto by byl nucen prodat část svých aktiv za velmi snížené ceny v důsledku hospodářské krize, vzhledem ke slabé disponibilní likviditě. V tomto ohledu ze zpráv o likviditě důchodového fondu ke dni 28. února 2009, které předložil Parlament, vyplývá, že likvidní prostředky shromážděné ASBL a SICAV, tedy hodnoty okamžitě a bez dodatečných nákladů disponibilní pro uhrazení běžných závazků, činily k tomuto datu částku přibližně 5 000 000 eur.
99 Je třeba mít za to, že výpočty a prognózy předložené Parlamentem jsou hodnověrné. Zvláště se zdá být realistická celková částka 7 900 000 eur, kterou Parlament uvádí, za předpokladu, že by všech 105 poslanců, kteří mohli požádat o důchod v druhé polovině roku 2009, požádalo o vyplacení jednorázové částky ve výši 25 % z jejich důchodu. To odpovídá průměrné částce přibližně 75 250 eur na pojištěnce, která je zhruba na stejné úrovni jako jednorázová částka o něco přesahující sumu 81 400 eur, kterou by žalobce mohl požadovat na základě článku 4 pravidel ze dne 12. června 1990, zrušeného rozhodnutím Předsednictva ze dne 1. dubna 2009.
100 Ve světle všech těchto skutečností se zdá, že rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009, a zejména zrušení možnosti získat část důchodu ve formě jednorázové částky, umožnilo bezprostředně se vyhnout krizi likvidity důchodového fondu, prodeji cenných papírů za nevýhodných podmínek a nezanedbatelnému ušlému zisku. Uvedené rozhodnutí tak mohlo uskutečnit čtvrtý z cílů uvedených v bodě 93 výše. Mimoto toto opatření bylo přinejmenším způsobilé podporovat tři ostatní cíle, ačkoli určitě nebylo dostatečné k jejich dosažení. Každopádně nešlo nad rámec toho, co bylo nezbytné k dosažení uvedených cílů, jak je to vyžadováno judikaturou citovanou v bodě 91 výše.
101 Žalobce obecně nezpochybnil hospodářskou situaci důchodového fondu, jak byla popsána v bodech 95 až 98 výše, ale uvedl tři argumenty ke zpochybnění nezbytnosti opatření přijatých v rámci rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009.
102 V první řadě se žalobce dovolává stanoviska nezávislých pojistněmatematických odborníků Parlamentu, vyjádřeného v rámci studie uskutečněné společností pojistněmatematického poradenství. Tato studie, financovaná Parlamentem a pocházející z listopadu 2007, analyzuje finanční situaci důchodového fondu z hlediska dopadů vyplývajících ze vstupu statutu poslanců v platnost od roku 2009. Bod 4 shrnutí této zprávy zní takto:
„Konverzní faktory použité pro platbu ve formě jednorázové částky porovnané s odpovídajícími konverzními faktory uvedenými v tabulkách týkajících se Spojeného království, vydělené čtyřmi, jsou téměř neutrální. Pokud si člen v důchodovém věku vybere platbu ve formě jednorázové částky, nepřispěje to k žádnému deficitu ve financování a nemá to vliv na poměr příspěvku placený Evropským parlamentem a jeho členy.“
103 V tomto ohledu je třeba uvést, že tato studie byla dokončena v listopadu 2007 na základě údajů aktualizovaných k 30. červnu 2007. Jak se v ní výslovně uvádí, vychází z předpokladů, které se nanejvýš pravděpodobně odlišují od skutečného vývoje v budoucnu. Například autoři studie vycházejí z předpokladu, který byl založen na promítnutí vývoje před 30. červnem 2007 do budoucna, podle kterého aktiva fondu budou vykazovat roční výnos ve výši 6,99%. Jak však vyplývá z tabulky uvedené v bodě 96 výše, vývoj hodnoty aktiv byl konstantně negativní od 30. června 2007 až do 28. února 2009, takže předpoklady výnosů byly skutečným vývojem vyvráceny.
104 Závěry pojistněmatematické studie založené na zjevně překonaných údajích a na předpokladech, které se ke dni 1. dubna 2009 ukázaly chybnými, tak nejsou vůbec relevantní z hlediska finanční situace fondu doplňkového důchodového pojištění k datu přijetí rozhodnutí Předsednictva z téhož dne. Zvláště nemohou zpochybnit předběžné výpočty uskutečněné v únoru 2009 s ohledem na finanční situaci, jak se jevila v onom okamžiku.
105 Argument vycházející ze stanoviska vyjádřeného autory pojistněmatematické studie je tedy třeba zamítnout.
106 V druhé řadě, žalobce předložil na jednání protokol ze schůzky řídící rady SICAV konané dne 3. prosince 2008. V bodě 10 uvedeného protokolu, nazvaném „Zpráva investičního výboru“, se uvádí toto:
„Bylo oznámeno a vzato na vědomí, že po evropských volbách v červnu 2009 bude fond požádán o vyplacení přibližně 6 až 7 milionů eur ve formě jednorázové částky novým důchodcům v systému. V důsledku toho bude [banka spravující fond] potřebovat dostatečné množství likvidních aktiv disponibilních v rámci fondu, aby mohla vyhovět těmto žádostem o vyplacení jednorázových částek v srpnu 2009.“
107 Podle žalobce z této pasáže vyplývá, že od tohoto data byla přijata opatření na zabezpečení toho, aby v srpnu 2009 byla disponibilní likvidita dostačující k vyhovění žádostem o vyplacení jednorázových částek, které byly očekávány od nových důchodců mezi pojištěnci doplňkového systému důchodového pojištění.
108 Jak správně uvedl Parlament na jednání, jakož i ve svém vyjádření ze dne 8. dubna 2011, pasáž citovaná v bodě 106 výše pouze dokazuje, že bylo nezbytné poskytnutí dodatečných likvidních prostředků, aby důchodový fond mohl čelit očekávaným žádostem o platbu ve formě jednorázové částky v srpnu 2009, a že za tímto účelem měly být prodány cenné papíry. Pokud by tomu totiž bylo jinak, nebylo by třeba zdůrazňovat potřebu přijmout v tomto ohledu opatření. Naproti tomu tato pasáž neprokazuje, že zrušení možnosti požádat o platbu části důchodu ve formě jednorázové částky nebylo schopno uchránit důchodový fond od nutnosti prodávat v roce 2009 cenné papíry za nepříznivých podmínek.
109 Je tedy třeba zamítnout argument vycházející z protokolu ze schůze řídící rady SICAV konané dne 3. prosince 2008, aniž by bylo nutno rozhodnout o přípustnosti tohoto důkazního prostředku.
110 V třetí řadě žalobce tvrdí, že hodnota likvidních prostředků důchodového fondu byla ke dni 28. února 2009 přibližně 8 000 000 eur, a nikoli 5 000 000 eur, jak to tvrdí Parlament (viz bod 97 výše). V tomto ohledu na jedné straně žalobce na jednání předložil úplnou verzi zprávy o hodnotě aktiv důchodového fondu ke dni 28. února 2009 (dále jen „zpráva 02/2009“), jejíž součástí jsou zprávy o likviditě předložené Parlamentem (vizi bod 97 výše). Podle žalobce poukazuje zpráva 02/2009 na likvidní aktiva SICAV ve výši 6 921 988 eur namísto 3 869 848,69 eur uvedených ve zprávě předložené Parlamentem. Na druhé straně žalobce ke svému vyjádření ze dne 25. května 2011 připojil výměnu e-mailů z března 2011. První e-mail byl adresován dne 30. března 2011 členem investičního výboru důchodového fondu administrátoru důchodového fondu a obsahuje zejména tuto pasáž:
„Celková likvidní hodnota ke konci února 2009 byla přibližně 8 miliónů eur:
Likvidita Sicav 6 885 045 eur (zahrnuje 3 869 848 eur (strana 11 bloku 2009 02 27 NAV)
Likvidita ASBL 1 172 163 eur“.
111 V tomto ohledu, pokud jde zaprvé o argument žalobce, podle kterého musí být pro výpočet likvidních prostředků SICAV zohledněna částka 6 921 988 eur uvedená na konci řádku „CASH amount“ (likvidní částka) tabulky s názvem „Asset distribution“ (struktura aktiv) obsažené ve zprávě 02/2009, je třeba konstatovat, jak to Parlament poznamenal na jednání, že toto číslo zjevně neodkazuje na okamžité disponibilní prostředky SICAV, nýbrž na částky, které měla v různých měnách na investičních účtech, a které tedy jako celek nebyly disponibilní bez okamžitých nákladů. Pokud by tomu bylo jinak, dalo by se očekávat, že tyto částky budou uvedeny i ve zprávě o likviditě SICAV, která byla součástí zprávy 02/2009. Je tedy třeba se domnívat, že částka ve výši 3 869 848,69 eur uvedená ve zprávě o likviditě SICAV je součástí částky 6 921 988 eur uvedené na konci řádku „CASH amount“ tabulky s názvem „Asset distribution“.
112 Zadruhé, zatímco hodnota likvidních prostředků ASBL uvedená v e-mailu ze dne 30. března 2011 citovaném v bodě 110 výše, činící 1 172 163 eur odpovídá hodnotě uvedené ve zprávě 02/2009, částka ve výši 6 885 045 eur uvedená jako likvidní prostředky SICAV neodpovídá žádnému z údajů uvedených ve zprávě 02/2009. Jelikož účastníci řízení nezpochybnili věcnou správnost číselných údajů uvedených ve zprávě 02/2009, tak jak ji žalobce předložil na jednání, a při neexistenci vysvětlení ze strany žalobce, pokud jde o základ pro výpočet částky 6 885 045 eur a důvod, proč by toto číslo mělo mít přednost ve srovnání s údaji obsaženými ve zprávě 02/2009, nemohou informace obsažené v tomto e-mailu zpochybnit skutková konstatování učiněná v bodě 98 výše, pokud jde o hodnotu likvidních prostředků důchodového fondu ke dni 28. února 2009.
113 Zatřetí je třeba konstatovat, že na rozdíl od tvrzení žalobce v jeho vyjádření ze dne 25. května 2011 jsou výše příspěvků placených Parlamentem za únor 2009, jakož i výše příspěvků členů důchodového fondu za tento měsíc převzaty v rubrice „Příspěvky“ zprávy o likviditě ASBL, která je součástí zprávy 02/2009.
114 Proto je třeba zamítnout argumenty vycházející ze zprávy 02/2009 a ze skutečností předložených žalobcem v příloze k jeho vyjádření ze dne 25. května 2011, a není nutno rozhodnout o jejich přípustnosti jakožto důkazních prostředků.
– K volbě nejméně omezujícího opatření
115 Co se konečně týče volby nejméně omezujícího opatření, žalobce tvrdí, že je nepřiměřené zrušit jakoukoli možnost pro pojištěnce doplňkového systému důchodového pojištění získat část svého důchodu ve formě jednorázové částky, zatímco podle něj mohlo být případně stanoveno, že se omezí procentuální podíl důchodu, který může být kapitalizován předvídatelným nebo paušálním způsobem.
116 V tomto ohledu je třeba uvést, že přibližné výpočty uvedené v bodě 98 výše předpokládají, že celkový počet 105 bývalých poslanců pojištěných v doplňkovém systému důchodového pojištění, oprávněných požádat o důchod v druhé polovině roku 2009, si zvolí, že si vybere maximální podíl, totiž 25 %, z jejich důchodu ve formě jednorázové částky. Platí tedy, že tato čísla odpovídala nejhorší z hypotéz, a že bylo možné, že skutečné výdaje fondu v druhém pololetí roku 2009 budou nižší. Tuto hypotézu však každopádně nebylo možno vyloučit. Navíc byl za takové hospodářské situace důchodového fondu, jak je popsána výše, nutný opatrný postup, co nejvíce chránící krátkodobou likviditu fondu. To platí tím spíše, zohlední-li se skutečnost uvedená v bodě 100 výše, že přijatá opatření byla ve skutečnosti nedostatečná k dosažení tří ze čtyř cílů, které sledovala, a zejména druhého cíle spočívajícího ve vyloučení jakéhokoli finančního dopadu na evropské daňové poplatníky. V tomto kontextu je třeba připomenout, že zrušení výplaty ve formě jednorázové částky bylo z pojistněmatematického hlediska neutrální. Naproti tomu jiná opatření, která bylo možno zvažovat, jako například snížení důchodů nebo zvýšení příspěvků, která by určitě mohla ve větší míře podpořit dosažení oněch tří dalších cílů nebo jich dokonce skutečně dosáhnout, by znamenala snížení pojistněmatematické hodnoty důchodů, které mohli pojištěnci očekávat. V důsledku toho zrušení zvláštních způsobů výplaty, a zejména možnosti vyplatit část důchodu ve formě jednorázové částky, bylo nejméně omezujícím opatřením pro pojištěnce doplňkového systému důchodového pojištění.
117 Z výše uvedených skutečností vyplývá, že zrušení možnosti vyplacení důchodu zčásti ve formě jednorázové částky bylo v souladu se zásadou proporcionality.
118 Druhý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.
K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 29 pravidel NaP
119 Žalobce tvrdí, že Předsednictvo porušilo článek 29 pravidel NaP tím, že před přijetím rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 nekonzultovalo generálního tajemníka Parlamentu a kolegium kvestorů Parlamentu.
120 Úvodem je třeba připomenout článek 29 pravidel NaP, který uvádí, že „kvestoři a generální tajemník dbají, podle pokynů předsedy, na výklad a striktní uplatňování [pravidel NaP]“. (neoficiální překlad)
121 Z tohoto znění článku 29 jasně vyplývá, že se týká pouze výkladu a uplatnění pravidel NaP, nikoli jejich změn. Kromě toho, jak bylo zdůrazněno v bodě 64 výše, Předsednictvo mělo pravomoc ke změně pravidel NaP.
122 Navíc je třeba poznamenat, že – jak vyplývá z přípisu generálního tajemníka Parlamentu ze dne 1. dubna 2009 – rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 bylo Předsednictvem přijato na návrh tohoto generálního tajemníka, a že podle čl. 21 odst. 2 jednacího řádu Parlamentu, ve znění použitelném na skutkový stav v projednávané věci, mají kvestoři na schůzích Předsednictva poradní hlas.
123 Třetí žalobní důvod žalobce je proto třeba zamítnout.
K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady dobré víry při plnění smluv
124 Žalobce, který vychází z existence smluvního vztahu mezi ním a Parlamentem, tvrdí, že nejenže jsou rozhodnutí Předsednictva ze dne 9. března 2009 a 1. dubna 2009 svévolná, ale rovněž se rovnají porušení smlouvy. Dodává, že navzdory smluvnímu původu jeho práv má Tribunál pravomoc posoudit legalitu napadeného rozhodnutí, které je oddělitelné od smlouvy, která ho váže s Parlamentem.
125 Tento žalobní důvod je založen na předpokladu, podle kterého vztahy mezi žalobcem a Parlamentem mají smluvní povahu. Jak však bylo uvedeno v bodech 58 až 61 výše, tyto vztahy spadají do rámce statutárního svazku, který žalobce pojí s Parlamentem, a podléhají tak výsadám veřejné moci, které má Parlament k tomu, aby mohl plnit poslání, které mu je svěřeno Smlouvami.
126 Čtvrtý žalobní důvod je proto třeba zamítnout.
127 Jelikož byly zamítnuty všechny žalobní důvody, které žalobce uvedl na podporu své námitky protiprávnosti rozhodnutí Předsednictva ze dne 1. dubna 2009, je třeba uvedenou námitku zamítnout. Z toho vyplývá, že rozhodnutí ze dne 1. dubna 2009 představovalo platný základ pro napadené rozhodnutí. V souladu s tím, co bylo uvedeno v bodě 30 výše, je proto třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
128 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Johnu Robertu Purvisovi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Pelikánová | Jürimäe | Van der Woude |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. října 2011.
Podpisy.
Obsah
Právní rámec
Skutečnosti předcházející sporu
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
Právní otázky
1. K důsledkům, které je třeba vyvodit z tohoto rozsudku
2. K věci samé
K propojení žalobních důvodů a námitky protiprávnosti
K dosahu námitky protiprávnosti
K prvnímu žalobnímu důvodu
K první části vycházející z porušení nabytých práv
K druhé části vycházející z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání
– K výtce vycházející z porušení zásady právní jistoty
– K výtce vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání
K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásad rovného zacházení a proporcionality
K výtce vycházející z porušení zásady rovného zacházení
K výtce vycházející z porušení zásady proporcionality
– K legitimitě sledovaného cíle
– K vhodnosti opatření přijatých k provedení sledovaného cíle
– K volbě nejméně omezujícího opatření
K třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 29 pravidel NaP
K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady dobré víry při plnění smluv
K nákladům řízení