ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)
23. října 2012(*)
„Veřejná služba – Úředníci – Vrácení věci Soudu po předchozím zrušení jeho rozhodnutí – Odnětí imunity pracovníkům orgánu kvůli ústním a písemným vyjádřením učiněným v rámci soudního řízení – Jmenování na místo vedoucího oddělení – Zamítnutí žádosti o pracovní místo – Žaloba na neplatnost – Právní zájem vyloučeného kandidáta – Překážka věci rozsouzené – Procesní vada – Zvážení dotčených zájmů – Žaloba na náhradu škody – Nemajetková újma vzniklá v důsledku pochybení“
Ve věci F‑44/05 RENV,
jejímž předmětem je vrácení věci týkající se žaloby původně podané na základě článků 236 ES a 152 AE,
Guido Strack, bývalý úředník Evropské komise, s bydlištěm v Kolíně nad Rýnem (Německo), zastoupený N. A. Lödlerem a H. Tettenbornem, advokáty,
žalobce,
proti
Evropské komisi, zastoupené H. Krämerem a B. Eggers, jako zmocněnci,
žalované,
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU
(druhý senát),
ve složení M. I. Rofes i Pujol, předsedkyně, I. Boruta (zpravodajka) a K. Bradley, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: W. Hakenberg,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 19. ledna 2012,
vydává tento
Rozsudek
1 Projednávaná věc byla vrácena Soudu rozsudkem Tribunálu Evropské unie ze dne 9. prosince 2010, Komise v. Strack (T‑526/08 P, dále jen „rozsudek o vrácení věci“), kterým byl zčásti zrušen rozsudek Soudu ze dne 25. září 2008, Strack v. Komise (F‑44/05, dále jen „rozsudek Strack v. Komise“), jímž bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se G. Strack domáhal jednak zrušení rozhodnutí Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství (nyní Úřad pro publikace Evropské unie) o zamítnutí jeho žádosti o místo vedoucího oddělení „nabídková řízení a smlouvy“ (A 5/A 4) uvedeného úřadu (dále jen „sporné pracovní místo“) a rozhodnutí o jmenování pana A. na sporné pracovní místo a jednak uložení povinnosti Evropské komisi nahradit mu údajně vzniklou nemajetkovou újmu.
Právní rámec
Ustanovení týkající se Úřadu pro úřední tisky
2 Článek 1 rozhodnutí Evropského parlamentu, Rady, Komise, Soudního dvora, Účetního dvora, Hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů 2000/459/ES, ESUO, Euratom, ze dne 20. července 2000 o organizaci a způsobu práce Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství (Úř. věst. L 183, s. 12) stanoví, že úkolem Úřadu pro úřední tisky „je na odpovědnost orgánů Evropských společenství zajišťovat vydávání publikací těchto orgánů a jejich útvarů za co nejlepších technických a finančních podmínek“.
3 V článku 6 rozhodnutí 2000/459 se uvádí:
„1. Pravomoci orgánu zmocněného [oprávněného] ke jmenování úředníků vykonává Komise ve vztahu k úředníkům a zaměstnancům tříd A 1, A 2, A 3 a LA 3 za níže uvedených podmínek.
[…]
2. Pravomoci orgánu zmocněného [oprávněného] ke jmenování úředníků vykonává ve vztahu k úředníkům a zaměstnancům neuvedeným v odstavci 1 Komise. Může tuto pravomoc přenést na ředitele úřadu.
[…]
3. Správní postupy související s akty uvedenými v odstavcích 1 a 2, jakož i běžná personální správa, především v oblasti důchodového zabezpečení, nemocenského pojištění, pracovních úrazů, příjmů a dovolené, se provádějí za stejných podmínek jako u zaměstnanců Komise služebně přidělených v Lucemburku [(Lucembursko)].
[…]“
Ustanovení upravující postup při obsazování volných pracovních míst
4 Ve sdělení ze dne 22. prosince 2000 [SEC (2000) 2305/5] nazvaném „Hodnocení, výběr a jmenování vyšších řídících pracovníků Komise“ navrhl generální sekretariát Komise změny ve složení, funkčním období a postupech poradních výborů.
5 Článek 2 odst. 3 rozhodnutí Komise o středních řídících pracovnících ze dne 28. dubna 2004, které bylo zveřejněno v Administrativním sdělení č. 73‑2004 ze dne 23. června 2004 (dále jen „rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004“), stanoví, že „[s] výjimkou zvláštních případů upřesněných v prováděcích ustanoveních uvedených v čl. 16 odst. 2 jmenuje za účelem obsazení pracovního místa na základě článku 29 služebního řádu [úředníků Evropské unie] příslušný generální ředitel předvýběrovou komisi složenou nejméně ze tří členů, jejichž platová třída a řídící funkce jsou stejné nebo vyšší úrovně než u obsazovaného pracovního místa a z nichž jeden působí u jiného generálního ředitelství“.
6 V článku 16 rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 se stanoví, že se tímto rozhodnutím zrušuje a nahrazuje mimo jiné sdělení ze dne 22. prosince 2000 v části týkající se ustanovení o středních řídících pracovnících. Podle článku 17 rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 toto rozhodnutí vstoupilo v platnost dne 1. května 2004.
7 Úřad pro úřední tisky má vydanou příručku o postupu přijímání vedoucích oddělení (A 5/A 4). Tato příručka ve znění platném v rozhodné době upřesňovala průběh postupu následovně:
„1. Příprava oznámení o volném pracovním místě.
2. Oznámení o volném pracovním místě přijaté ředitelem Úřadu pro úřední tisky se zveřejní ve všech orgánech. Oznámení musí obsahovat přesný popis profilu obsazovaného pracovního místa a pracovní náplně. Žádosti o pracovní místo se zasílají přímo Úřadu pro úřední tisky.
3. Jmenování zpravodaje generálním ředitelstvím Komise pro ,personál a administrativuʻ […].
4. Ředitel Úřadu [pro úřední tisky] jmenuje [tři] vedoucí oddělení, kteří budou tvořit předvýběrovou [komisi].
5. Předvýběrová [komise]:
a) posuzuje žádosti o pracovní místo (splnění předpokladů dle služebního řádu),
b) vede s kandidáty pohovor a hodnotí je na základě tabulky předem stanovených hodnotících kritérií a
c) vypracuje podrobný a odůvodněný posudek (přednosti, slabé stránky a nedostatky každého kandidáta) a [užší seznam] v abecedním pořádku, které se zašlou řediteli Úřadu [pro úřední tisky] a zpravodaji.
6. Ve lhůtě [pěti] pracovních dnů po přijetí posudku předvýběrové [komise] zašle zpravodaj řediteli Úřadu [pro úřední tisky] své stanovisko k posudku.
(Na základě stanoviska zpravodaje může ředitel Úřadu [pro úřední tisky] případně znovu zahájit postup od etapy 5.)
7. Ředitel Úřadu [pro úřední tisky] vede pohovory s kandidáty uvedenými na [užším seznamu] a se všemi ostatními kandidáty dle svého uvážení. Mohou mu napomáhat vedoucí oddělení nebo ředitelé, které sám určí. Těchto pohovorů se účastní zpravodaj.
8. [Po] těchto pohovorech se vyhotoví zápis a předá se [generálnímu ředitelství pro ‚personál a administrativu‘] a zpravodaji.
9. [Generální ředitelství pro ‚personál a administrativu,] předloží věc poradnímu výboru pro jmenování (PVJ) v rámci písemného řízení a stanovisko PVJ sdělí řediteli Úřadu [pro úřední tisky].
10. Ředitel Úřadu [pro úřední tisky] přijme rozhodnutí na základě posudku předvýběrové [komise], stanoviska zpravodaje, zápisu vyhotoveného ředitelem Úřadu [pro úřední tisky] po provedení pohovorů ([etapa 7]) a na základě stanoviska PVJ.
11. [Generální ředitelství pro ‚personál a administrativu‘] připraví jmenovací listinu.
12. Jmenovací listinu podepisuje ředitel Úřadu [pro úřední tisky] jakožto [orgán oprávněný ke jmenování].“
Ustanovení upravující odchod do důchodu a poskytování příspěvku v invaliditě
8 Služební řád úředníků Evropské unie, ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, vstoupil v platnost dne 1. května 2004 (dále jen „služební řád“ či „nový služební řád“). Těmito ustanoveními byla nahrazena ustanovení, jež platila do 30. dubna 2004 (dále jen „starý služební řád“). Článek 53 služebního řádu stanoví, že „[ú]ředník, na něhož se podle zjištění výboru pro otázky invalidity vztahují ustanovení článku 78, odchází automaticky do důchodu v poslední den měsíce, ve kterém orgán oprávněný ke jmenování zjistí jeho trvalou neschopnost plnit služební povinnosti“.
9 Článek 78 služebního řádu zní:
„Za podmínek stanovených v článcích 13 až 16 přílohy VIII má úředník nárok na příspěvek v invaliditě, pokud je v trvalé pracovní neschopnosti ?osobou s úplnou trvalou invaliditou? a z toho důvodu nemůže plnit služební povinnosti odpovídající pracovnímu místu v jeho funkční skupině.
Obdobně se na příjemce příspěvku v invaliditě použije článek 52. Odejde-li příjemce příspěvku v invaliditě do starobního důchodu před dosažením 65 let věku, aniž by dosáhl nároku na maximální výši důchodu, použijí se obecná pravidla pro starobní důchody. Výše starobního důchodu bude založena na výši platu pro platovou třídu a platový stupeň, ve kterém byl úředník zařazen v době, kdy se stal invalidním.
Výše příspěvku v invaliditě se rovná 70 % konečného základního platu úředníka. […]
Pokud invalidita nastala následkem […] nemoci z povolání […], nesmí být výše příspěvku v invaliditě nižší než 120 % částky životního minima. V uvedených případech se navíc příspěvky do důchodového systému platí v plné výši z rozpočtu orgánu nebo subjektu uvedeného v článku 1[a].“
10 Článek 13 přílohy VIII služebního řádu stanoví:
„1. S výhradou ustanovení čl. 1 odst. 1 má úředník ve věku mladším než šedesát pět let, který je kdykoliv v době získání nároku na důchod uznán výborem pro otázky invalidity za osobu s úplnou trvalou invaliditou, která mu brání ve výkonu služebních povinností odpovídajících pracovnímu místu v jeho služebním zařazení, a který musel z tohoto důvodu skončit svůj služební poměr [pozastavit výkon svých služebních povinností] […], po dobu trvání pracovní neschopnosti nárok na příspěvek v invaliditě uvedený v článku 78 služebního řádu.
2. […]
Příjemce příspěvku je povinen na základě žádosti předložit veškeré písemné materiály prokazující nárok na příspěvek a oznámit orgánu, ve kterém vykonává službu, každou skutečnost, která by nárok na příspěvek mohla ovlivnit.“
11 Článek 14 první a druhý pododstavec přílohy VIII služebního řádu stanoví:
„Nárok na příspěvek v invaliditě vzniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po odchodu úředníka do důchodu podle článku 53 služebního řádu.
Pokud již [bývalý] úředník nesplňuje požadavky pro výplatu příspěvku, musí být přeřazen [opětovně zařazen] na první volné místo v jeho kategorii nebo službě odpovídající jeho služebnímu zařazení, za předpokladu, že splňuje požadavky na uvedené pracovní místo. Pokud nabídnuté místo odmítne, zachová si právo nastoupit na další volné místo odpovídající služebnímu zařazení v jeho kategorii nebo službě za stejných podmínek; pokud odmítne podruhé, může být odvolán.“
12 Článek 15 přílohy VIII služebního řádu stanoví, že „[p]okud [bývalý] úředník, který pobírá příspěvek v invaliditě, nedosáhl věku 63 let, může ho orgán nechat pravidelně vyšetřit, aby se ujistil, že nadále splňuje požadavky pro vyplácení tohoto příspěvku“.
Jiná relevantní ustanovení
13 Článek 3 služebního řádu stanoví:
„Jmenovací listina úředníka stanoví den, kterým jmenování nabývá účinnosti; tomuto dni nesmí předcházet den, kdy se úředník ujímá svých služebních povinností.“
14 Článek 30 jednacího řádu Soudu stanoví:
„1. Zástupci účastníků řízení, kteří vystupují před Soudem nebo před jiným soudním orgánem, na který se Soud obrátil s dožádáním, požívají imunity, pokud jde o jejich ústní a písemná vyjádření týkající se věci nebo účastníků řízení.
2. Zástupci účastníků řízení navíc požívají následujících výsad a výhod:
a) veškeré písemnosti a dokumenty týkající se řízení nepodléhají prohlídce a nesmí být zabaveny. V případě pochybností mohou příslušníci celní správy nebo policie dotyčné písemnosti a dokumenty zapečetit; ty jsou poté neprodleně předány Soudu a za přítomnosti vedoucího soudní kanceláře a dotyčné osoby prověřeny;
b) zástupci účastníků řízení mají nárok na přidělení prostředků v zahraniční měně nezbytných k plnění svých úkolů;
c) zástupci účastníků řízení požívají svobody cestovat v míře nezbytné k plnění svých úkolů.
3. Výsady, imunity a výhody uvedené v odstavcích 1 a 2 se přiznávají výhradně v zájmu řádného průběhu řízení.
4. Soud může odejmout imunitu, usoudí-li, že se tím nenaruší řádný průběh řízení.“
Skutkový stav a řízení
Skutečnosti předcházející sporu
15 Žalobce nastoupil dne 1. září 1995 do služebního poměru u Komise a počínaje tímto dnem byl jmenován do Úřadu pro úřední tisky. Dne 1. ledna 2001 byl povýšen do platové třídy A 6 (A*10 po vstupu nového služebního řádu v platnost k 1. květnu 2004 a poté AD 10 počínaje 1. květnem 2006). Dne 1. dubna 2002 přešel z Úřadu pro úřední tisky do oddělení C 4 na generálním ředitelství (GŘ) Komise pro „podniky“. Od 16. února 2003 byl žalobce zaměstnán v Eurostatu.
16 Dne 25. března 2004 zveřejnil Úřad pro úřední tisky oznámení o volném pracovním místě COM/A/057/04 k obsazení sporného pracovního místa (dále jen „oznámení o volném pracovním místě“).
17 V hlavě III oznámení o volném pracovním místě, nadepsané „Žádosti o pracovní místo“, bylo uvedeno:
„[…]
O toto pracovní místo se mohou ucházet úředníci orgánů Evropských společenství zařazení v platových třídách A 4, A 5 nebo A 6, kteří mohou být povýšeni a kteří se domnívají, že splňují požadované kvalifikační předpoklady.
[…]“
18 V hlavě IV oznámení o volném pracovním místě, nadepsané „Výběrové řízení“, bylo stanoveno, že „[ž]ádosti o pracovní místo budou posouzeny výběrovou [komisí], která sestaví [užší seznam] kandidátů, jimž bude zaslána pozvánka k pohovoru“.
19 Dne 31. března 2004 byla paní B. jmenována zpravodajem pro postup obsazování sporného pracovního místa.
20 E-mailem ze dne 15. dubna 2004 podal žalobce žádost o sporné pracovní místo.
21 Oznámením ze dne 7. června 2004 byl žalobce pozván k pohovoru se členy předvýběrové komise, který proběhl dne 21. června 2004. Tato komise byla složena z pana C., ředitele u Úřadu pro úřední tisky, a pánů D. a E., vedoucích oddělení v rámci Úřadu pro úřední tisky, a administrativní koordinaci zajišťoval pan E.
22 V oznámení předvýběrové komise ze dne 25. června 2004 bylo mimo jiné upřesněno, že ačkoli všichni kandidáti splňovali předpoklady dle služebního řádu, pohovorů s předvýběrovou komisí se účastnilo pouze sedm z nich. V tomtéž oznámení byla v abecedním pořádku uvedena jména z užšího seznamu vyhotoveného na základě pohovorů, a sice pan A., pan F, pan G a pan H. Tři z těchto kandidátů byli tou dobou zařazeni do platové třídy A 5 a jeden do platové třídy A 4.
23 E-mailem ze dne 5. července 2004 se žalobce dotazoval u pana E. na stav výběrového řízení. E-mailem ze dne 6. července 2004 mu pan E sdělil, že dokud výběrové řízení neskončilo, nelze sdělovat žádné informace.
24 Dne 13. července 2004 konal generální ředitel Úřadu pro úřední tisky, jakožto orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“), jemuž asistovala paní B., pohovor s oněmi čtyřmi kandidáty uvedenými na užším seznamu. Po skončení těchto pohovorů vybral generální ředitel Úřadu pro úřední tisky ještě téhož dne, tj. 13. července 2004, pana A.
25 Ve zprávě ze dne 15. července 2004, kterou podepsali OOJ a paní B. a která byla nazvána „[Zpráva OOJ po provedených pohovorech s kandidáty vybranými předvýběrovou komisí]“, bylo uvedeno, že pan A. „je kandidát, který představuje nejlepší záruku řádného chodu oddělení“.
26 E-mailem ze dne 7. září 2004 se žalobce opět dotazoval pana E. na stav výběrového řízení. Tento e-mail zůstal bez odezvy. Žalobce tvrdí, že svou žádost opakoval ještě naposledy, a to e-mailem ze dne 18. listopadu 2004. Administrativa na tuto žádost neodpověděla.
27 Dne 22. listopadu 2004 kontaktoval žalobce pana E. telefonicky. Pan E. mu sdělil, že výběrové řízení již před určitou dobou skončilo, ale že o tom administrativa opomněla nevybrané kandidáty informovat.
28 Dne 24. listopadu 2004 obdržel žalobce oznámení ze dne 19. listopadu 2004, kterým ho Úřad pro úřední tisky informoval o tom, že jeho žádosti o pracovní místo nebylo vyhověno.
29 Dne 26. listopadu 2004 podal žalobce stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu, v níž žádal zaprvé zrušení rozhodnutí OOJ o jmenování pana A. na sporné pracovní místo a rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o uvedené pracovní místo a zadruhé o vyplacení náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku protiprávního jmenování pana A. a v důsledku opožděného oznámení rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o pracovní místo.
30 Rozhodnutím ze dne 18. března 2005 OOJ žalobcovu stížnost zamítl. Toto rozhodnutí bylo žalobci zasláno e-mailem, který byl odeslán dne 22. března 2005 a o němž se žalobce dozvěděl dne 23. dubna 2005.
31 Výbor pro otázky invalidity, jehož součinnost je upravena v článku 53 služebního řádu, mezitím dne 14. března 2005 konstatoval, že je žalobce osobou s úplnou trvalou invaliditou, která mu brání ve výkonu služebních povinností odpovídajících pracovnímu místu v jeho služebním zařazení, a že se mu z tohoto důvodu pozastavuje výkon jeho služebních povinností u Komise. Výbor pro otázky invalidity upřesnil, že případnou souvislost mezi invaliditou a dřívějším pracovním působením žalobce projedná později, jakmile budou k dispozici relevantní skutečnosti.
32 Rozhodnutím OOJ ze dne 31. března 2005, které nabylo účinnosti téhož dne, bylo rozhodnuto o odchodu žalobce do důchodu a byl mu přiznán příspěvek v invaliditě stanovený v souladu s čl. 78 třetím pododstavcem služebního řádu.
33 Dne 26. října 2005 byl žalobce na základě článku 73 služebního řádu pozván k lékařské prohlídce, jejíž termín byl stanoven na 14. prosince 2005.
34 Dopisem ze dne 8. listopadu 2006 Komise žalobci sdělila, že na základě lékařské prohlídky, jíž se žalobce podrobil, uznává, že se jeho dřívější stav zhoršil, a že mu proto budou náklady lékařské péče přímo související se zhoršením jeho dřívějšího stavu hrazeny v souladu s článkem 73 služebního řádu až do doby, kdy se jeho stav normalizuje. V dopise bylo rovněž upřesněno, že podle článku 19 společných pravidel pojištění úředníků pro případ úrazu nebo nemoci z povolání musí žalobce administrativu informovat o změnách svého zdravotního stavu. Žalobce byl tedy požádán, aby si nechal ošetřujícím lékařem vyplnit formulář lékařského osvědčení. V tomto ohledu bylo upřesněno, že pokud administrativa tento formulář neobdrží nejpozději 8. května 2007, bude žalobce považován za uzdraveného.
35 Dne 28. března 2007 připomněla Komise žalobci, že podle článku 15 přílohy VIII služebního řádu může orgán nechat pravidelně vyšetřit bývalé úředníky, kteří pobírají invalidní důchod a nedosáhli věku 63 let. Komise proto žalobce požádala o zaslání lékařského potvrzení, v němž bude uveden jeho současný zdravotní stav a z něhož bude závazně vyplývat, zda musí být ponechán v invalidním stavu.
Řízení v prvním stupni
36 Dne 17. června 2005 podal žalobce, který tou dobou dosáhl věku 40 let, k Soudu prvního stupně Evropských společenství žalobu zaregistrovanou pod značkou T‑225/05, jejímž předmětem bylo zrušení rozhodnutí OOJ o zamítnutí jeho žádosti o sporné pracovní místo a zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. na toto pracovní místo.
37 Dne 3. října 2005 vznesla Komise samostatným podáním na základě čl. 114 odst. 1 jednacího řádu Soudu prvního stupně námitku nepřípustnosti vůči návrhům znějícím na zrušení rozhodnutí i vůči návrhu na náhradu škody obsaženým v žalobě ve věci T‑225/05. Dne 15. listopadu 2005 předložil žalobce k námitce nepřípustnosti vyjádření. Usnesením ze dne 8. prosince 2005 Soud prvního stupně (nyní Tribunál) spojil projednávání námitky nepřípustnosti s projednáváním věci samé.
38 Usnesením ze dne 15. prosince 2005 Soud prvního stupně postoupil věc Soudu na základě čl. 3 odst. 3 rozhodnutí Rady 2004/752/ES, Euratom ze dne 2. listopadu 2004 o zřízení Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (Úř. věst. L 333, s. 7). Žaloba byla v kanceláři Soudu zaregistrována pod značkou F‑44/05.
39 Dne 10. září 2007 navrhl žalobce Soudu, aby mimo jiné poskytl příslušným orgánům činným v trestním řízení kopii písemností obsažených ve spise a aby podal na Komisi trestní oznámení pro nepravdivá prohlášení učiněná v těchto písemnostech ohledně data zahájení práce předvýběrové komise. Žalobce dále navrhoval, aby Soud zohlednil nepravdivost prohlášení Komise při rozhodování o návrhu na náhradu škody. Žalobce v tomto ohledu Soudu navrhl, aby uplatnil svou pravomoc přezkumu v plné jurisdikci a uložil Komisi zaplacení přiměřené náhrady za nemajetkovou újmu, která mu byla dle jeho tvrzení způsobena nepravdivými prohlášeními Komise.
40 Dne 25. září 2008 vydal Soud (druhý senát) rozsudek Strack v. Komise, přičemž v bodě 1 výroku odmítl návrh na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. na sporné pracovní místo jako nepřípustný, v bodě 2 výroku zrušil rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobce o sporné pracovní místo, v bodě 3 výroku uložil Komisi povinnost zaplatit žalobci částku 2 000 eur jako náhradu škody, v bodě 4 výroku žalobu ve zbývající části zamítl, v bodě 5 výroku uložil žalobci, že ponese polovinu vlastních nákladů řízení, a v bodě 6 výroku uložil Komisi, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobcem.
41 Ohledně návrhu žalobce na předání kopie písemností obsažených ve spise příslušným orgánům činným v trestním řízení a následně na podání trestního oznámení Soud v rámci tohoto rozsudku určil, že tomuto návrhu nemůže vyhovět, neboť nespadá do jeho pravomoci (rozsudek Strack v. Komise, bod 49).
42 Pokud jde o předmět žaloby, Soud upřesnil, že body návrhových žádání žalobce znějících na zrušení rozhodnutí je třeba chápat tak, že jejich předmětem je zaprvé zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. na sporné pracovní místo a zadruhé zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o pracovní místo (rozsudek Strack v. Komise, bod 54).
43 Po posouzení návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí Soud odmítl návrhové žádání znějící na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. na sporné pracovní místo jako nepřípustné (rozsudek Strack v. Komise, bod 80) a zčásti vyhověl návrhovému žádání znějícímu na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o pracovní místo (rozsudek Strack v. Komise, bod 202).
44 Nepřípustnost návrhového žádání znějícího na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. na sporné pracovní místo odůvodnil Soud tak, že bylo rozhodnuto o žalobcově odchodu do důchodu a byl mu přiznán příspěvek v invaliditě počínaje 31. březnem 2005, takže v okamžiku podání této žaloby dne 17. června 2005 již nemohl v Komisi pracovat a nemohl se již ucházet o sporné pracovní místo. Opětovný nástup žalobce do služeb Komise byl sice nadále možný, Soud však připomněl, že pokud se právní zájem, kterého se žalobce dovolává, týká budoucího právního postavení, musí žalobce prokázat, že zásah do tohoto postavení se již ukazuje být jistý. Opětovný nástup žalobce do služeb Komise byl ale pouze hypotetický a jeho uskutečnění bylo nejisté. Za těchto okolností Soud určil, že žalobci přísluší prokázat existenci zvláštní okolnosti odůvodňující další trvání osobního a trvajícího právního zájmu na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. na sporné pracovní místo, a vzhledem k tomu, že se žalobci nepodařilo existenci takové okolnosti prokázat, Soud z toho vyvodil, že žalobce nemá právní zájem domáhat se zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. na sporné pracovní místo. Soud naproti tomu dospěl k závěru, že ačkoli bylo rozhodnuto o žalobcově odchodu do důchodu, zachoval si právní zájem na konstatování protiprávnosti rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o sporné pracovní místo, aby se mohl případně domoci náhrady škody, kterou mu toto rozhodnutí mohlo způsobit.
45 V rámci posuzování věci samé Soud vyhověl návrhovému žádání znějícímu na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o sporné pracovní místo z důvodu, že složení předvýběrové komise nebylo v souladu s čl. 2 odst. 3 rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004. Toto rozhodnutí totiž stanovilo, že alespoň jeden člen předvýběrové komise musí být z jiného generálního ředitelství, než kterého se obsazované pracovní místo týká. Všichni členové předvýběrové komise však vykonávali funkce v Úřadu pro úřední tisky (rozsudek Strack v. Komise, bod 116) a účastníci řízení nezpochybňovali fakt, že se rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 na uvedený úřad vztahuje (rozsudek Strack v. Komise, bod 106). Soud tedy návrhovému žádání žalobce znějícímu na náhradu škody zčásti vyhověl z důvodu, že byl zbaven práva na posouzení své žádosti o pracovní místo za podmínek neodporujících právním předpisům, a uložil Komisi povinnost zaplatit žalobci částku 2 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy (rozsudek Strack v. Komise, bod 220).
Řízení o kasačním opravném prostředku
46 Podáním došlým kanceláři Soudu prvního stupně dne 3. prosince 2008 podala Komise proti rozsudku Strack v. Komise kasační opravný prostředek, zaregistrovaný pod značkou T‑526/08 P. Podle Komise se Soud dopustil zaprvé nesprávného právního posouzení, když uznal žalobcův právní zájem na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o pracovní místo, zadruhé nesprávného právního posouzení, když existenci žalobcem tvrzené nemajetkové újmy vyvodil pouze ze závěru, že byl žalobce zbaven práva na posouzení své žádosti o pracovní místo za podmínek neodporujících právním předpisům, a zatřetí nedostatečného odůvodnění svého rozsudku, když neuvedl důvody, proč měl být poškozen žalobcův nemajetkový zájem.
47 Dne 10. února 2009 předložil žalobce kasační odpověď, v níž podal proti napadenému rozsudku také vedlejší kasační opravný prostředek. Podle žalobce se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když mu upřel právní zájem na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A., nedostatečného odůvodnění, když neodůvodnil závěr, podle něhož Soud nemá pravomoc rozhodnout o návrhu na předání kopie písemností obsažených ve spise příslušným orgánům činným v trestním řízení a na podání trestního oznámení na Komisi z důvodu nepravdivých prohlášení učiněných v těchto písemnostech, a nesprávného právního posouzení v rámci jeho rozhodování. Žalobce též Soudu vytýkal, že nezohlednil nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena některými pochybeními ve výběrovém řízení, na něž upozornil ve své původní žalobě, na jejímž základě byl vydán rozsudek Strack v. Komise. Žalobce dále ve svých písemnostech předložil návrh, aby Soud prvního stupně předal příslušným orgánům činným v trestním řízení kopii písemností obsažených ve spise a aby podal na Komisi trestní oznámení z důvodu nepravdivých prohlášení učiněných v těchto písemnostech.
48 V rozsudku o vrácení věci Tribunál Evropské unie hlavnímu kasačnímu opravnému prostředku Komise vyhověl z důvodu, že se Soud ve třech ohledech dopustil nesprávného právního posouzení, a to zaprvé, když žalobcův právní zájem na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o pracovní místo posuzoval zvlášť a odděleně od jeho právního zájmu na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. (rozsudek o vrácení věci, bod 46), zadruhé, když přípustnost návrhu na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pracovní místo založil na nesprávném posouzení žalobcova právního zájmu (rozsudek o vrácení věci, bod 51), zatřetí při výkladu a uplatňování pravidel vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, neboť Soud vyhověl návrhovému žádání žalobce znějícímu na náhradu škody, aniž konkrétně zjišťoval – jak k tomu byl v souladu s právem povinen – zda je tvrzená nemajetková újma oddělitelná od protiprávnosti, na jejímž základě bylo rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o pracovní místo zrušeno, a nemůže tedy být zrušením uvedeného rozhodnutí zcela napravena (rozsudek o vrácení věci, bod 59).
49 Tribunál Evropské unie dále zčásti vyhověl vedlejšímu kasačnímu opravnému prostředku žalobce. Dospěl totiž k názoru, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když návrhové žádání znějící na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A., tak jak bylo obsaženo v žalobě, odmítl pro nepřípustnost z důvodů, na jejichž základě nebylo možné prokázat, že žalobce neměl právní zájem na jeho zrušení (rozsudek o vrácení věci, bod 75 a následující).
50 Tribunál Evropské unie naproti tomu zbývající část vedlejšího kasačního opravného prostředku zamítl. Tribunál Evropské unie zejména uvedl, že Soud právem rozhodl, že nemá pravomoc rozhodovat o návrhu, který předložila strana před ním projednávaného sporu a který v podstatě směřuje k tomu, aby zaprvé určil, že jednání druhé strany sporu v průběhu řízení může být kvalifikováno jako trestný čin, zadruhé, aby rozhodl, že uvedené jednání musí být oznámeno příslušným orgánům činným v trestním řízení, a zatřetí, aby podal těmto orgánům trestní oznámení. Tribunál Evropské unie však upřesnil, že tento závěr nemá vliv na možnost žalobce požádat Soud, aby na základě svých pravomocí vyplývajících z čl. 30 odst. 4 jeho jednacího řádu odňal imunitu zástupcům účastníků řízení, kteří před ním vystupují, pokud jde o jejich ústní a písemná vyjádření týkající se věci nebo účastníků řízení, aby tak mohl uvedené jednání oznámit příslušným orgánům činným v trestním řízení (rozsudek o vrácení věci, bod 82).
51 Pokud jde o návrh žalobce, aby Tribunál Evropské unie předal příslušným orgánům činným v trestním řízení kopii procesních písemností a podal na Komisi trestní oznámení, Tribunál Evropské unie uvedený návrh odmítl jako nepřípustný z důvodu, že pravidla týkající se řízení o kasačním opravném prostředku proti rozhodnutí Soudu neupravují žádný právní prostředek, jehož prostřednictvím by mu účastník řízení v prvním stupni mohl podat návrh, který v podstatě směřuje k tomu, aby určil, že jednání druhého účastníka řízení během řízení v prvním stupni může být kvalifikováno jako trestný čin, a aby rozhodl, že uvedené jednání musí být oznámeno příslušným orgánům činným v trestním řízení (rozsudek o vrácení věci, bod 124).
52 V konečném výsledku Tribunál Evropské unie zaprvé zrušil body 1, 2, 3, 5 a 6 výroku rozsudku Strack v. Komise (rozsudek o vrácení věci, bod 127) a vedlejší kasační opravný prostředek ve zbývající části zamítl. Zadruhé dospěl Tribunál Evropské unie k názoru, že není schopen rozhodnout ani o návrhových žádáních znějících na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. a na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o pracovní místo, neboť nebyla projednána otázka, zda zájem pana A. brání tomu, aby bylo o zrušení rozhodnuto, ani o návrhovém žádání znějícím na náhradu škody ve výši 2 000 eur, neboť Soud nezkoumal, zda byla nemajetková újma, kterou žalobce utrpěl, oddělitelná od protiprávnosti, kterou Soud konstatoval. V důsledku toho Tribunál Evropské unie vrátil věc Soudu k rozhodnutí o návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. na sporné pracovní místo a na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o uvedené pracovní místo a o návrhovém žádání znějícím na náhradu škody ve výši 2 000 eur (rozsudek o vrácení věci, bod 128). Tribunál Evropské unie konečně rozhodl, že o nákladech řízení o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později.
53 Dopisy ze dne 15. prosince 2010 uvědomila kancelář Soudu v souladu s čl. 114 odst. 1 jednacího řádu žalobce a Komisi, že mají lhůtu dvou měsíců prodlouženou o jednotnou lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti od doručení rozsudku Tribunálu Evropské unie k podání písemných vyjádření.
54 Projednávaná věc byla přidělena druhému senátu, který byl v dané době složen z H. Tagarase, předsedy, I. Boruta a S. Van Raepenbusche, soudců. Po skončení funkčního období předsedy senátu a po reorganizaci senátů Soudu dne 10. října 2011 bylo složení tohoto senátu změněno.
55 Žalobce předložil písemné vyjádření dne 21. února 2011 a Komise dne 12. dubna 2011.
56 V rámci písemného vyjádření k rozsudku o vrácení věci předložil žalobce vedle uvedeného vyjádření také několik návrhů, a to zaprvé, aby Soud přerušil řízení až do přijetí nového ustanovení, kterým bude nahrazen čl. 113 odst. 2 jednacího řádu, zadruhé, aby odňal imunitu zástupcům Komise, pokud jde o ústní a písemná vyjádření učiněná v řízení, jež vedlo k vydání rozsudku Strack v. Komise, zatřetí, aby předseda Soudu vyloučil soudce S. Van Raepenbuscha z projednávání věci, a začtvrté, aby mu Soud přiznal náhradu za nepřiměřenou délku řízení, a pokud by měl Soud za to, že tento návrh na náhradu škody nemůže být projednán přímo v tomto řízení, ale že musí být předmětem samostatné žaloby, aby tento návrh postoupil příslušnému soudu.
57 Návrh, aby Soud přerušil řízení až do přijetí nového ustanovení, kterým bude nahrazen čl. 113 odst. 2 jednacího řádu, byl odmítnut usnesením předsedy druhého senátu ze dne 8. prosince 2011 a návrh, aby předseda Soudu vyloučil soudce S. Van Raepenbusche z projednávání věci, byl odmítnut rozhodnutím předsedy Soudu ze dne 29. září 2011.
Právní otázky
58 Na úvod je třeba určit předmět projednávané věci.
59 Nejprve je nutno poukázat na skutečnost, že z návrhů předložených žalobcem dosud nebylo rozhodnuto o návrhu, aby Soud odňal imunitu zástupcům Komise, pokud jde o ústní a písemná vyjádření v řízení, jež vedlo k vydání rozsudku Strack v. Komise, a o návrhu, aby Soud přiznal žalobci náhradu za nepřiměřenou délku řízení.
60 Dále je třeba připomenout, že z důvodu zrušení části výroku rozsudku Strack v. Komise Tribunálem Evropské unie a následného vrácení věci Soudu, má Soud rozhodnout v návaznosti na rozsudek o vrácení věci – podle článku 113 jednacího řádu – o návrhových žádáních a žalobních důvodech uplatněných žalobcem ve věci F‑44/05, Strack v. Komise, nikoli však o aspektech výroku, které nebyly Tribunálem Evropské unie zrušeny, ani o úvahách, na nichž jsou tyto aspekty nutně založeny, neboť v jejich případě již byla založena překážka věci rozsouzené.
61 K určení, o jakých návrhových žádáních a o jakých žalobních důvodech má Soud přesně rozhodnout, je třeba připomenout, že ve věci Strack v. Komise žalobce navrhoval, aby Soud:
– zaprotokoloval žalobu podanou v souladu s článkem 91 služebního řádu;
– prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou;
– zrušil rozhodnutí OOJ ze dne 22. března 2005 o zamítnutí jeho stížnosti;
– zrušil rozhodnutí Komise ze dne 19. listopadu 2004 o zamítnutí jeho žádosti o pracovní místo;
– zrušil výběrové řízení COM/A/057/04;
– uložil Komisi povinnost zaplatit mu částku 5 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy způsobené protiprávností výběrového řízení a opožděným vydáním rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o pracovní místo;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
62 Z výše uvedeného rozsudku Strack v. Komise je však třeba implicitně vyvodit, že návrhové žádání znějící na to, aby Soud zaprotokoloval žalobu podanou v souladu s článkem 91 služebního řádu, a návrhové žádání znějící na to, aby Soud prohlásil žalobu za přípustnou a opodstatněnou, považoval Soud za čistě formální návrhy, o nichž nebylo třeba rozhodovat, což vyplývá z toho, že tato návrhová žádání nebyla v uvedeném rozsudku probírána. Rozsudkem o vrácení věci nebyl tento závěr vyvrácen.
63 V rozsudku Strack v. Komise dále Soud určil, že na všechny body návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí, které byly uplatněny v žalobě, je nutno pohlížet tak, že jejich předmětem je zaprvé zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. a zadruhé zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o pracovní místo (rozsudek Strack v. Komise, bod 54). Toto vymezení předmětu žaloby nebylo Tribunálem Evropské unie v rozsudku o vrácení věci vyvráceno. Avšak poté, co Tribunál Evropské unie zrušil rozsudkem o vrácení věci body 1, 2, 3, 5 a 6 výroku rozsudku Strack v. Komise, musí Soud znovu rozhodnout o návrhových žádáních znějících na zrušení rozhodnutí a o návrhovém žádání znějícím na náhradu škody.
64 Z bodu 46 rozsudku o vrácení věci konkrétně vyplývá, že v případě návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí musí Soud opětovně posoudit jejich přípustnost, s tím, že tentokrát celkově a jednotně zohlední právní zájem žalobce na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. a jeho právní zájem na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o pracovní místo.
65 Tribunál Evropské unie k tomu v bodech 47 až 51 rozsudku o vrácení věci upřesnil, že právní zájem žalobce na zrušení rozhodnutí nelze vyvozovat z jeho případného zájmu na konstatování protiprávnosti rozhodnutí za účelem pozdějšího získání náhrady škody, která mu mohla tímto rozhodnutím vzniknout. Tribunál Evropské unie dále zejména v bodech 73 až 75 rozsudku o vrácení věci určil, že žalobci nelze jeho právní zájem upřít z pouhého důvodu, že bylo rozhodnuto o jeho automatickém odchodu do důchodu v důsledku úplné a trvalé pracovní neschopnosti uznané výborem pro otázky invalidity na základě článků 53 a 78 služebního řádu, neboť se nejedná o nevratný stav.
66 Pokud jde o opodstatněnost žalobních důvodů znějících na zrušení rozhodnutí, z rozsudku o vrácení věci nevyplývá, že by se Soud dopustil nesprávného právního posouzení, když vyhověl prvnímu žalobnímu důvodu a ostatní zamítl. V rozsudku o vrácení věci se naproti tomu upřesňuje, že Soud musí zkoumat otázku, zda zájem pana A. jmenovaného na sporné pracovní místo brání zrušení rozhodnutí o jmenování a rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pracovní místo (rozsudek o vrácení věci, bod 128).
67 Pokud jde o návrhové žádání znějící na náhradu škody v rozsahu, v němž se týká jiných titulů náhrady škody než titulu souvisejícího s protiprávním složením předvýběrové komise, je třeba poukázat na to, že Soud v bodě 211 a následujících rozsudku Strack v. Komise všechny tyto ostatní tituly náhrady škody odmítl. V rozsudku o vrácení věci Tribunál Evropské unie potvrdil, že tyto tituly náhrady škody jsou neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že tak řešení přijaté v rozsudku Strack v. Komise zakládá překážku věci rozsouzené, nelze je v tomto řízení po předchozím vrácení věci zpochybnit.
68 Pokud jde o návrhové žádání znějící na náhradu škody v rozsahu, v němž se týká nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku protiprávního složení předvýběrové komise, Tribunál Evropské unie je vrátil Soudu, aby zjistil, zda je tvrzená nemajetková újma oddělitelná od protiprávnosti, na jejímž základě bylo rozhodnutí zrušeno, a nemůže tedy být zrušením uvedených rozhodnutí zcela napravena (rozsudek o vrácení věci, body 59 a 128).
69 V rámci projednávané věci je proto třeba rozhodnout o:
– návrhu žalobce, aby Soud odňal imunitu zástupcům Komise, pokud jde o ústní a písemná vyjádření učiněná během řízení, které vedlo k vydání rozsudku Strack v. Komise;
– návrhu, aby Soud přiznal žalobci náhradu za nepřiměřenou délku řízení;
– návrhových žádáních znějících na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. a na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o pracovní místo, a to v rozsahu, v němž se jedná o určení, zda jsou přípustná, a pokud ano, zda zájem pana A. brání zrušení těchto rozhodnutí;
– návrhovém žádání znějícím na náhradu škody, a to v rozsahu, v němž se týká nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku protiprávného složení předvýběrové komise.
K návrhu na odnětí imunity zástupcům Komise, pokud jde o ústní a písemná vyjádření učiněná během řízení
70 V rámci řízení, na jehož závěr byl vydán rozsudek Strack v. Komise, žalobce uvedl, že dva dokumenty předložené zástupci Komise v průběhu řízení protiřečily tomu, co titíž zástupci tvrdili v žalobní odpovědi, a sice že předvýběrová komise svou práci zahájila před 1. květnem 2004, a že tedy nová úprava o výběrových komisích nebyla použitelná. Žalobce vyjádřil obavu, že se zástupci Komise dopustili pokusu o podvod v souvislosti s řízením, a v písemném vyjádření pak Soudu navrhl, aby dotyčným zástupcům Komise na základě čl. 30 odst. 4 jednacího řádu odňal imunitu. Podle žalobce by odnětí imunity dotyčným zástupcům Komise nenarušilo řádný průběh řízení, neboť se řízení v projednávané věci po předchozím částečném zrušení rozsudku nachází ve fázi, kdy účastníci řízení skončili s předkládáním svých argumentů.
71 Na dotaz Soudu se v dopisech ze dne 6. března 2012 každý z dotyčných zástupců Komise vyjádřil k návrhu žalobce na odnětí imunity. Žalobce následně předložil své stanovisko k uvedeným vyjádřením dopisem ze dne 16. dubna 2012 a Komise tak učinila dne 26. března 2012.
72 V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že podle čl. 30 odst. 1 jednacího řádu Soudu požívají „[z]ástupci účastníků řízení, kteří vystupují před Soudem nebo před jiným soudním orgánem, na který se Soud obrátil s dožádáním, [...] imunity, pokud jde o jejich ústní a písemná vyjádření týkající se věci nebo účastníků řízení“. Odstavce 3 a 4 téhož článku stanoví, že se tato imunita přiznává „výhradně v zájmu řádného průběhu řízení“ a že Soud může imunitu odejmout, pokud se tím „nenaruší řádný průběh řízení“.
73 Je nutné zdůraznit, že tato ustanovení musejí být vykládána ve světle čl. 19 pátého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který je jejich právním základem a který stanoví, že „[z]mocněnci, poradci a advokáti vystupující před Soudním dvorem požívají práv a záruk nezbytných k nezávislému výkonu svých funkcí za podmínek, které určí jednací řád“.
74 Při výkladu tohoto ustanovení je rovněž třeba zohlednit skutečnost, že imunita zástupců účastníků řízení je odrazem svobody projevu advokátů zakotvené v článku 11 Listiny základních práv Evropské unie a v článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Ohledně svobody projevu advokáta obhajoby v rámci trestního řízení Evropský soud pro lidská práva v tomto ohledu mimo jiné konstatoval, že „[a]dvokáti zaujímají vlivem svého zvláštního postavení centrální pozici ve výkonu spravedlnosti, coby prostředníci mezi jednotlivci a soudy, čímž lze vysvětlit normy chování zpravidla ukládané členům advokátních komor[. V]edle samotného obsahu vyjádřených myšlenek a informací chrání článek 10 [EÚLP] také způsob jejich vyjádření[. S]voboda projevu advokáta před soudem není neomezená a některé zájmy, jako například autorita soudní moci, jsou dostatečně významné k tomu, aby odůvodňovaly omezení tohoto práva. Nicméně […] omezení svobody projevu advokáta obhajoby […] může být jen výjimečně považováno za nezbytné v demokratické společnosti“ (Evropský soud pro lidská práva, rozsudek Kyprianou v. Kypr ze dne 15. prosince 2005, body 173 a 174).
75 Řízení před Soudem sice není řízením trestním, avšak článek 10 EÚLP, tak jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva, chrání obecně svobodu projevu advokátů a přispívá k realizaci práva na spravedlivý proces v praxi. V bodě 175 výše uvedeného rozsudku Kyprianou v. Kypr tak Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že „[k] tomu, aby měla veřejnost důvěru ve výkon spravedlnosti, musí mít důvěru ve schopnost advokátů účinně zastupovat jednotlivce[. Z] toho plyne, že ‚odrazující účinek‘[, který může vyvolávat přijetí sankce vůči advokátovi,] je významným faktorem, k němuž je třeba přihlížet při zajišťování spravedlivé rovnováhy mezi soudy a advokáty v rámci řádného výkonu spravedlnosti“.
76 Nakonec je třeba při výkladu článku 30 jednacího řádu zohlednit čl. 47 odst. 1 a 2 Listiny, jehož účelem je zaručit základní právo na účinný prostředek nápravy před soudem, včetně možnosti poradit se, být obhajován a být zastupován (k právu na právní pomoc viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2010, DEB Deutsche Energiehandels- und Beratungsgesellschaft mbH, C‑279/09, body 45 a 46).
77 Právě s ohledem na výše uvedené je třeba zkoumat návrh na odnětí imunity, které dotyční zástupci Komise požívali v řízení, jež vedlo k vydání rozsudku Strack v. Komise.
78 Před posouzením opodstatněnosti žalobcova návrhu je ale třeba zkoumat jeho přípustnost. Tribunál Evropské unie sice v bodě 82 rozsudku o vrácení věci uvedl, že každý účastník řízení měl možnost předložit Soudu takový návrh na odnětí imunity, aby se pak mohl obrátit na příslušné orgány činné v trestním řízení, je však třeba poukázat na to, že v průběhu původního řízení žalobce nežádal, aby byla zástupcům Komise odňata imunita, takže se Tribunál Evropské unie nemohl v rozsudku o vrácení věci vyslovit k působnosti článku 30 jednacího řádu Soudu. K této otázce tedy neexistovalo žádné rozhodnutí Soudu, které by mohlo být přezkoumáno kasačním soudem. Proto je třeba konstatovat, že rozsudek o vrácení věci musí být chápán jako pouhé obiter dictum vyjádřené v odpověď na argument žalobce, že závěr, podle kterého Soud nemá pravomoc určit, že jednání účastníka řízení může být kvalifikováno jako trestný čin, je odepřením spravedlnosti.
79 Naproti tomu je třeba konstatovat, že se článek 30 jednacího řádu výslovně nezmiňuje o tom, že by návrh na odnětí imunity mohl být podán účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že účelem imunity upravené v článku 30 jednacího řádu je chránit zástupce účastníků řízení před případným stíháním, a s ohledem na výše uvedené ratio legis tohoto ustanovení je Soud toho názoru, že má povinnost rozhodnout o návrhu na odnětí imunity, pouze pokud byl podán příslušným vnitrostátním soudem nebo orgánem. Jelikož se tak nestalo, má Soud za to, že nemůže návrhu na odnětí imunity podanému účastníkem řízení vyhovět, neboť takový návrh nespadá do pravomoci Soudu.
80 Z toho vyplývá, že v projednávané věci musí být návrh žalobce na odnětí imunity odmítnut jako nepřípustný.
K návrhu na náhradu škody za nepřiměřenou délku řízení
81 O návrhu na náhradu za nepřiměřenou délku řízení, obsaženém v písemném vyjádření předloženém žalobcem v rámci tohoto řízení po vrácení věci, bylo rozhodnuto samostatným usnesením (usnesení Soudu ze dne 7. prosince 2011, Strack v. Komise, F‑44/05 RENV). V tomto usnesení Soud konstatoval, že žalobce na podporu svého návrhu poukazoval na délku tří různých řízení, a to na délku správního řízení k obsazení sporného pracovního místa, na délku postupu před zahájením soudního řízení a na délku soudního řízení.
82 Jelikož Soud dospěl k tomu, že nemá pravomoc k rozhodnutí o návrhu na náhradu založeném na délce soudního řízení, protože takto tvrzená újma nemá původ v pracovněprávním vztahu mezi žalobcem a Komisí, nýbrž v prodlení při rozhodování, za které jsou údajně na vině unijní soudy, postoupil žalobcův návrh na náhradu v rozsahu, v němž se týkal nepřiměřené délky soudního řízení, Tribunálu Evropské unie, a to usnesením ze dne 7. prosince 2011, Strack v. Komise, F‑44/05 RENV. Tento návrh na náhradu byl v kanceláři Tribunálu Evropské unie zaregistrován pod značkou T‑670/11.
83 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu Evropské unie dne 12. ledna 2012 žalobce požádal, aby byl jeho návrh na náhradu za nepřiměřenou délku řízení považován za bezpředmětný a aby byla věc T‑670/11 vyškrtnuta z rejstříku Tribunálu Evropské unie.
84 Dne 16. února 2012 podal žalobce kasační opravný prostředek proti usnesení ze dne 7. prosince 2011, Strack v. Komise, F‑44/05 RENV, o postoupení návrhu na náhradu za nepřiměřenou délku soudního řízení Tribunálu Evropské unie. Tento kasační opravný prostředek byl v kanceláři Tribunálu Evropské unie zaregistrován pod značkou T‑65/12 P.
85 Usnesením předsedy Tribunálu Evropské unie ze dne 26. ledna 2012 byla věc T‑670/11 vyškrtnuta z rejstříku Tribunálu Evropské unie.
86 Usnesením ze dne 12. června 2012, Strack v. Komise (T‑65/12 P), Tribunál Evropské unie odmítl kasační opravný prostředek podaný žalobcem proti usnesení ze dne 7. prosince 2011, Strack v. Komise, F‑44/05 RENV, o postoupení návrhu na náhradu za nepřiměřenou délku soudního řízení Tribunálu Evropské unie z důvodu, že napadené usnesení není aktem, který by bylo možné napadnout kasačním opravným prostředkem.
87 Pokud jde o návrh na náhradu v části, v níž se týká nepřiměřené délky správního řízení k obsazení pracovního místa a nepřiměřené délky správního postupu před zahájením soudního řízení, je třeba poukázat na skutečnost, že žalobce na podporu tohoto návrhu Komisi vytýkal, že záměrně tato řízení prodlužovala tím, že zahájila řízení k obsazení volného pracovního místa, které bylo zjevně vadné, neinformovala jej přímo o výsledku tohoto řízení a nepřijala nezbytná nápravná opatření v rámci postupu před zahájením soudního řízení, přičemž lhůty stanovené v rámci tohoto postupu takřka zcela vyčerpala.
88 Ohledně správního řízení v užším slova smyslu je třeba v tomto ohledu připomenout, že na základě zásady řádné správy má OOJ povinnost dodržovat při vedení správních řízení přiměřenou lhůtu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, bod 163).
89 V projednávané věci je třeba poukázat na to, že správní řízení k obsazení sporného pracovního místa bylo zahájeno dne 24. března 2004 zveřejněním oznámení o uvedeném volném pracovním místě a ve vztahu k žalobci skončilo dne 19. listopadu 2004, když byl informován o tom, že jeho žádosti o pracovní místo nebylo vyhověno. Proto je třeba konstatovat, že délka správního řízení činila přibližně osm měsíců, což nelze považovat za nepřiměřenou dobu, zejména když žádosti o sporné pracovní místo mohly být podávány až do 15. dubna 2004 a výběrové řízení sestávalo ze čtyř etap, a to zaprvé z posouzení žádostí o pracovní místo předvýběrovou komisí za účelem sestavení užšího seznamu, zadruhé z pohovoru mezi OOJ a kandidáty uvedenými na užším seznamu či jakýmkoli jiným kandidátem dle jeho uvážení, zatřetí z předložení věci poradnímu výboru pro jmenování k vypracování stanoviska a začtvrté z vydání jmenovací listiny, což provádí OOJ.
90 Ohledně postupu před zahájením soudního řízení je třeba uvést, že trval tři měsíce a třicet dní, což nepředstavuje nepřiměřenou dobu. Každopádně délka postupu před zahájením soudního řízení již z podstaty věci nemůže být nepřiměřená, neboť v důsledku různých lhůt stanovených v článcích 90 a 91 služebního řádu, nesmí jeho délka překročit čtrnáct měsíců a deset dní, byl-li postup zahájen žádostí, a deset měsíců a deset dní, byl-li postup zahájen tak jako v projednávané věci stížností.
91 Proto je třeba návrh na náhradu škody v části, v níž je založen na nepřiměřené délce správního řízení k obsazení pracovního místa a na nepřiměřené délce postupu před zahájením soudního řízení, zamítnout.
K návrhovým žádáním znějícím na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. a na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o pracovní místo
K přípustnosti návrhových žádání znějících na zrušení
– Argumenty účastníků řízení
92 V žalobní odpovědi předložené ve věci F‑44/05, v níž se odkazuje na úvahy použité v rámci námitky nepřípustnosti předložené samostatným podáním, Komise tvrdí, že žalobci schází právní zájem, neboť ze zrušení napadených rozhodnutí nemůže mít žádný prospěch. Jelikož bylo rozhodnuto o automatickém odchodu žalobce do důchodu na základě článků 53 a 78 služebního řádu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost ještě před podáním jeho žaloby, nemůže se již žalobce podle Komise o sporné pracovní místo ucházet.
93 V písemném vyjádření předloženém v tomto řízení po vrácení věci Komise tvrdí, že rozsudek o vrácení věci potvrzuje, že návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. a na zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o pracovní místo jsou nepřípustná z důvodu, že žalobce nemůže mít ze zrušení uvedených rozhodnutí prospěch.
94 Komise zaprvé uvádí, že k závěru, podle něhož takový úředník, jako je žalobce, který byl výborem pro otázky invalidity uznán za osobu nacházející se v úplné a trvalé pracovní neschopnosti a v jehož případě bylo rozhodnuto o automatickém odchodu do důchodu v souladu s články 53 a 78 služebního řádu, má nadále právní zájem na zrušení rozhodnutí, dospěl Tribunál Evropské unie na základě rozsudku Soudního dvora ze dne 22. prosince 2008, Gordon v. Komise (C‑198/07 P). V tomto rozsudku však podle ní Soudní dvůr upřesnil, že to neplatí, pokud možnost opětovného nástupu úředníka, který byl uznán invalidním, již není reálná, ale pouze hypotetická. Jelikož měla Komise za to, že v projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že bude žalobce v budoucnu opět schopen výkonu služby, dovodila z toho, že žalobci schází právní zájem.
95 Zadruhé Komise tvrdí, že se Tribunál Evropské unie v rozsudku o vrácení věci zmínil o tom, že žalobce nemůže mít právní zájem na zrušení rozhodnutí o jmenování úředníka na určité pracovní místo v případě, kdy se s ohledem na závažnost vady a po zvážení dotčených zájmů ukáže, že by zrušení protiprávního rozhodnutí bylo nepřiměřenou sankcí za vadu, kterou toto rozhodnutí trpí. V projednávané věci přitom zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. představuje podle Komise nepřiměřenou sankci. Předně pochybení, k němuž v případě uvedeného rozhodnutí došlo, nespočívá v nesprávném právním posouzení nebo ve zjevně nesprávném skutkovém posouzení, nýbrž v pouhé procesní vadě, která je navíc zanedbatelná, protože se dotýká rozhodnutí předvýběrové komise, a nikoli rozhodnutí OOJ. Dále podle Komise brání zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. zásada právní jistoty, neboť od jeho přijetí uplynulo více než sedm let. Konečně je podle ní v rozporu se služebním zájmem opětovně zahajovat řízení k obsazení pracovního místa, ve vztahu k němuž žalobce nepodal žádný důkaz o tom, že by se o ně mohl v blízké budoucnosti ucházet.
96 Žalobce se domnívá, že ze zrušení napadených rozhodnutí může mít prospěch. V souvislosti s rozhodnutím o zamítnutí své žádosti o pracovní místo žalobce zdůrazňuje, že jelikož rozhodnutí o jeho automatickém odchodu do důchodu pro úplnou a trvalou pracovní neschopnost není konečné, není vyloučeno, že bude moci jednoho dne sporné pracovní místo obsadit. Pokud jde o rozhodnutí o jmenování pana A., žalobce uvádí, že pan A. nemá právo na to, aby nadále setrvával na sporném pracovním místě, neboť návrhová žádání znějící na zrušení tohoto rozhodnutí byla podána ve stanovených lhůtách. Žalobce se každopádně domnívá, že se Komise nemůže k uplatnění námitky nepřípustnosti dovolávat zájmu pana A. namísto jeho samotného a že taková námitka nepřípustnosti je opožděná, neboť se o ní Komise nezmínila ve své žalobní odpovědi v původním řízení před Soudem.
– Závěry Soudu
97 Podle ustálené judikatury platí, že k tomu, aby se mohl úředník nebo bývalý úředník na základě žaloby podle článků 90 a 91 služebního řádu přípustně domáhat zrušení aktu, který ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu nepříznivě zasahuje do jeho právního postavení, musí mít v okamžiku podání žaloby dostatečně určitý vzniklý a trvající zájem na zrušení tohoto aktu, přičemž takový zájem předpokládá, že žalobní návrh může této osobě s ohledem na výsledek přinést prospěch (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 29. listopadu 2006, Agne-Dapper a další v. Komise a další, T‑35/05, T‑61/05, T‑107/05, T‑108/05 a T‑139/05, bod 35 a citovaná judikatura, a rozsudek o vrácení věci, bod 43). Jakožto podmínka přípustnosti se právní zájem žalobce musí posuzovat v okamžiku podání žaloby (v tomto smyslu viz usnesení Soudu prvního stupně ze dne 28. června 2005, Ross v. Komise, T‑147/04, bod 25 a citovaná judikatura, a rozsudek o vrácení věci, bod 44).
98 Situace úředníka, který se podle zjištění výboru pro otázky invalidity nachází ve stavu úplné a trvalé pracovní neschopnosti a v jehož případě bylo rozhodnuto o automatickém odchodu do důchodu podle článků 53 a 78 služebního řádu, se liší od situace úředníka, který dosáhl důchodového věku, odstoupil z funkce nebo byl propuštěn, jelikož se nejedná o nevratný stav. Úředník s takovou invaliditou může totiž jednoho dne znovu nastoupit do služebního poměru v orgánu Unie. V tomto ohledu musí být obecné ustanovení článku 53 služebního řádu vykládáno ve spojení se zvláštními ustanoveními článků 13 až 15 přílohy VIII služebního řádu. Činnost úředníka, který byl uznán invalidním, je pouze přerušena, jelikož vývoj jeho situace v rámci orgánů závisí na trvání podmínek odůvodňujících tuto invaliditu, což může být v pravidelných časových intervalech přezkoumáváno (výše uvedený rozsudek Gordon v. Komise, body 46 a 47; rozsudek o vrácení věci, bod 69).
99 Kromě toho má úředník uznaný za osobu nacházející se v trvalé pracovní neschopnosti, je-li schopen znovu nastoupit do služby v orgánech, ve smyslu judikatury uvedené v bodě 94 tohoto rozsudku nadále zájem domáhat se v rámci výběrového řízení k obsazení volného pracovního místa, k němuž byl připuštěn, zrušení rozhodnutí o zamítnutí své žádosti o pracovní místo a zrušení rozhodnutí o jmenování jiného kandidáta, aby se tak mohl nadále v případě opětovného nástupu do služby ucházet o předmětné pracovní místo nebo v takovém případě jen zabránit tomu, aby se tvrzená pochybení dotýkající se podmínek výběrového řízení v budoucnu neopakovala v podobném řízení, kterého by se mohl účastnit. Takový právní zájem vyplývá z čl. 233 prvního pododstavce ES (nyní čl. 266 první pododstavec SFEU), podle kterého jsou orgány, jejichž akt byl prohlášen za neplatný, povinny přijmout opatření vyplývající z rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2007, Wunenburger v. Komise, C‑362/05 P, body 50 a 51 a citovaná judikatura; rozsudek o vrácení věci, bod 70).
100 Komise ve svých písemnostech uvádí, že podle výše uvedené judikatury a zvláště podle výše uvedeného rozsudku Gordon v. Komise má úředník, v jehož případě bylo rozhodnuto o automatickém odchodu do důchodu podle článků 53 a 78 služebního řádu, nadále právní zájem za podmínky, že možnost opětovného nástupu tohoto úředníka je reálná, nikoli jen hypotetická.
101 Soudní dvůr sice v bodě 48 výše uvedeného rozsudku Gordon v. Komise skutečně uvedl, že „možnost opětovného nástupu navrhovatele do služby nebyla pouze hypotetická, nýbrž reálná“, na základě čehož určil, že dotyčný má i nadále právní zájem, ačkoli bylo v jeho případě rozhodnuto o automatickém odchodu do důchodu, tato slova však neznamenají, že si úředník nacházející se v této situaci nadále zachovává právní zájem, pouze pokud je již nyní jisté, že bude v budoucnu opět schopen výkonu služby; znamenají pouze tolik, že dokud není vyloučeno, že by se tento úředník mohl vrátit do služby, zachovává si právní zájem. Z bodu 48 výše uvedeného rozsudku Gordon v. Komise totiž vyplývá, že k tomu, aby si úředník, v jehož případě bylo rozhodnuto o automatickém odchodu do důchodu pro úplnou a trvalou invaliditu, zachoval i nadále právní zájem, stačí, když existuje možnost jeho opětovného nástupu do služby, což platí, dokud není úplná a trvalá invalidita definitivní. K tomu, aby byl uznán právní zájem úředníka, se tedy nevyžaduje jistota ohledně jeho opětovného nástupu. Jak bylo připomenuto v bodě 97 tohoto rozsudku, zájem žalobce na zrušení aktu totiž předpokládá, že mu toto zrušení může přinést prospěch, a nikoli že je jisté, že mu takový prospěch přinese.
102 Aby Tribunál Evropské unie vyčerpávajícím způsobem odpověděl na argument Komise, upřesnil v rozsudku o vrácení věci, že úředník, v jehož případě bylo rozhodnuto o automatickém odchodu do důchodu pro úplnou a trvalou invaliditu na základě článků 53 a 78 služebního řádu, ztrácí právní zájem pouze v některých zvláštních případech, kdy posouzení konkrétní situace uvedeného úředníka ukazuje, že již nebude moci jednoho dne znovu nastoupit do služebního poměru v určitém orgánu, například s přihlédnutím k závěrům výboru pro otázky invalidity pověřeného posouzením stavu invalidity, z nichž plyne, že patologický stav, který invaliditu vyvolal, má trvalou povahu, a že tedy není nutné žádné revizní lékařské vyšetření, nebo s přihlédnutím k prohlášením dotyčného úředníka, ze kterých plyne, že do služebního poměru v orgánu každopádně znovu nenastoupí (rozsudek o vrácení věci, bod 71).
103 Žalobce byl v projednávané věci uznán výborem pro otázky invalidity za osobu s úplnou a trvalou invaliditou a bylo v jeho případě rozhodnuto o automatickém odchodu do důchodu na základě článků 53 a 78 služebního řádu. Jeho situace však nebyla nevratná, přičemž administrativa rovněž žalobci dne 28. března 2007 připomněla, že bývalé úředníky, kteří pobírají příspěvek v invaliditě a ještě nedosáhli věku 63 let, může pravidelně vyšetřovat (bod 35 tohoto rozsudku). Spis kromě toho neobsahuje nic, co by dokazovalo, že ode dne, kdy bylo rozhodnuto o žalobcově automatickém odchodu do důchodu, je nezvratně dáno, že již nikdy nenastoupí do služebního poměru. Každopádně bude na lékařské komisi, aby se v okamžiku, kdy to bude třeba, vyjádřila k opětovnému nástupu žalobce do služebního poměru, neboť se jedná o lékařské posouzení, takže administrativa nemůže předjímat obsah budoucího rozhodnutí uvedené komise. Proto je nutno konstatovat, že se žalobce může i nadále ucházet o sporné pracovní místo a že si z tohoto titulu zachovává právní zájem na zrušení rozhodnutí o jmenování pana A. i na zrušení rozhodnutí o zamítnutí své žádosti o pracovní místo, kterážto rozhodnutí jsou v projednávané věci navzájem neoddělitelná (dále jen „napadená rozhodnutí“).
104 V písemném vyjádření, které bylo předloženo v rámci tohoto řízení po vrácení věci, Komise také uvádí, že žalobce nemá zájem na zpochybnění napadených rozhodnutí, neboť se podle ustálené judikatury nemůže domoci zrušení rozhodnutí o jmenování úředníka nebo pracovníka.
105 Je však třeba konstatovat, že v judikatuře již byla uznána, a to nejednou, přípustnost návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí o jmenování úředníka nebo pracovníka předložených třetí osobou (viz například rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 14. listopadu 2006, Neirinck v. Komise, T‑494/04, body 66 a 67), a že již unijní soud na základě žaloby třetí osoby zrušil několik rozhodnutí o jmenování úředníků nebo pracovníků (viz například rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 1975, de Dapper v. Parlament, 29/74, bod 16; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 20. července 2001, Brumter v. Komise, T‑351/99, bod 97).
106 Přináší-li akt, který má být zrušen, prospěch úředníkovi nebo pracovníkovi, což v případě rozhodnutí o jmenování platí, je sice na soudu, aby ověřil, zda nebude zrušení rozhodnutí představovat nepřiměřenou sankci za způsobené pochybení (rozsudek Soudního dvora ze dne 5. června 1980, Oberthür v. Komise, 24/79, bod 13; rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 10. července 1992, Barbi v. Komise, T‑68/91, bod 36), avšak tato povinnost soudu nemá vliv na právní zájem třetí osoby, která se domáhá zrušení takového rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu ze dne 22. října 2008, Tzirani v. Komise, F‑46/07, bod 38).
107 Zaprvé může soud posoudit otázku, zda zrušení rozhodnutí nepředstavuje nepřiměřenou sankci za způsobené pochybení, až po posouzení legality napadeného rozhodnutí, s tím, že se při tomto posuzování přihlíží mimo jiné k závažnosti konstatované vady (výše uvedený rozsudek Tzirani v. Komise, bod 38).
108 Zadruhé, i když zrušení rozhodnutí představuje nepřiměřenou sankci s ohledem na konstatovanou vadu, může žalobci plynout prospěch z návrhového žádání znějícího na zrušení tohoto rozhodnutí, protože dle ustálené judikatury platí, že představuje-li zrušení rozhodnutí stiženého vadou nepřiměřenou sankci, tato skutečnost nevylučuje, že soud návrhovému žádání vyhoví, zároveň však ponechá na administrativě, aby nalezla spravedlivé řešení sporu (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. července 1993, Komise v. Albani a další, C‑242/90 P, bod 13; rozsudek Soudu ze dne 29. září 2010, Brune v. Komise, F‑5/08, bod 18), či dokonce rozhodl i bez návrhu o náhradě škody žalobci za způsobené pochybení (výše uvedený rozsudek Oberthür v. Komise, body 13 a 14; rozsudek Soudu ze dne 5. května 2010, Bouillez a další v. Rada, F‑53/08, bod 90).
109 Z výše uvedeného vyplývá, že žádný z argumentů uplatněných Komisí na podporu námitky nepřípustnosti vůči návrhovým žádáním znějícím na zrušení napadených rozhodnutí není opodstatněný. Tato námitka nepřípustnosti proto musí být zamítnuta.
K opodstatněnosti návrhových žádání znějících na zrušení
110 Žalobce uplatňuje pět žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, a to v rozsahu, v němž toto rozhodnutí upravuje jistá pravidla týkající se složení předvýběrové komise, druhý vychází z porušení článku 11a a čl. 22a odst. 3 nového služebního řádu, třetí vychází ze zjevně nesprávného posouzení, čtvrtý vychází z porušení článku 25 nového služebního řádu a pátý vychází z porušení zásady řádné správy a povinnosti jednat s náležitou péčí.
111 Soud v rozsudku Strack v. Komise určil, že žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 musí být vyhověno, protože toto rozhodnutí, které se v projednávané věci použije, ve svém čl. 2 odst. 3 stanoví, že předvýběrová komise musí být složena nejméně ze tří členů, jejichž platová třída a řídící funkce jsou stejné nebo vyšší úrovně než u obsazovaného pracovního místa a z nichž jeden působí u jiného generálního ředitelství, a protože v projednávané věci všichni členové předvýběrové komise vykonávali funkce v rámci Úřadu pro úřední tisky. Soud naproti tomu ostatní žalobní důvody zamítl jako neopodstatněné.
112 Tribunál Evropské unie v rozsudku o vrácení věci nevyvrátil řešení přijaté Soudem stran opodstatněnosti žalobních důvodů znějících na zrušení. Na řešení přijaté Soudem v rozsudku Strack v. Komise ohledně žalobních důvodů znějících na zrušení se proto vztahuje překážka věci rozsouzené (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2005, Reynolds v. Parlament, T‑237/00, bod 46). Toto řešení tedy nemůže být po vrácení projednávané věci zpochybněno. Z toho vyplývá, že žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 musí být vyhověno a že ostatní žalobní důvody musejí být zamítnuty.
113 Před určením – jak to vyžaduje rozsudek o vrácení věci – zda zájem pana A. brání tomu, aby byla napadená rozhodnutí zrušena, je třeba poukázat na to, že Komise ve svém vyjádření v podstatě tvrdí, že porušení rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 nemůže vést ke zrušení napadených rozhodnutí, protože tato vada neměla podstatný dopad na odůvodněnost uvedených napadených rozhodnutí, a to z několika důvodů. Předně je předvýběrová komise jen poradní orgán, a proto vada týkající se jejího složení neměla podle Komise podstatný dopad na napadená rozhodnutí. Dále vzhledem k tomu, že osoby tvořící předvýběrovou komisi byly jmenovány v souladu s pravidly, která byla v dané době použitelná, nelze na základě skutečnosti, že rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, kterým byla změněna pravidla složení výběrové komise, nebylo použito zpětně, dovozovat, že následné pochybení ve složení výběrové komise mohlo mít vliv na rozhodnutí o jmenování pana A. Konečně rozhodnutí o jmenování pana A. je podle Komise správné, neboť Soud určil – a Tribunál Evropské unie tento jeho závěr nevyvrátil – že rozhodnutí o jmenování pana A. netrpí vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení.
114 K tomu je třeba konstatovat, že vadu, kterou trpí stanovisko předvýběrové komise, lze přirovnat k procesní vadě, neboť předvýběrová komise nevykonává pravomoci svěřené OOJ, nýbrž pouze plní poradní úlohu. Podle výše uvedených argumentů Komise týkajících se procesní vady ale tato vada může vést ke zrušení napadených rozhodnutí, pouze pokud by bez této vady mohlo řízení vést k odlišnému výsledku (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, C‑142/87, bod 48). Naproti tomu se nepožaduje, aby žalobce prokázal, že kdyby akt danou procesní vadou netrpěl, byl by nutně odlišný, a k tomu, aby existence vady týkající se formální legality vedla ke zrušení dotyčného aktu, stačí, že možnost přijetí odlišného rozhodnutí administrativy není zcela vyloučena (pokud jde o hodnotící posudek vyhotovený bez předchozího pohovoru s hodnotitelem, viz zejména rozsudek Soudu ze dne 13. září 2011, Nastvogel v. Rada, F‑4/10, bod 94).
115 K odmítnutí uvedeného argumentu poukázat na to, že nelze vyloučit, že kdyby předvýběrová komise byla složena řádně, tj. alespoň s jedním členem nepůsobícím v Úřadu pro úřední tisky, bylo by stanovisko uvedené komise po obsahové stránce odlišné, a OOJ by tak mohl na sporné pracovní místo vybrat jiného kandidáta, a není třeba určovat, zda Komise svým argumentem nezpochybňuje překážku věci rozsouzené, neboť Soud v rozsudku Strack v. Komise dospěl k názoru, že protiprávní složení předvýběrové komise odůvodňuje zrušení rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy žádosti o pracovní místo, a Tribunál Evropské unie tuto analýzu ve svém rozsudku o vrácení věci nevyvrátil, stačí.
116 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 musí v zásadě vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Jak již ale bylo připomenuto v bodě 106 tohoto rozsudku, pokud – tak jako v projednávané věci – rozhodnutí, která mají být zrušena, přinášejí prospěch jinému úředníkovi než žalobci, přísluší soudu nejprve ověřit, zda zrušení nepředstavuje nepřiměřenou sankci za způsobené pochybení (výše uvedený rozsudek Bouillez a další v. Rada, bod 82 a citovaná judikatura).
117 V tomto ohledu je třeba připomenout, že důsledky, které unijní soud vyvozuje z protiprávnosti rozhodnutí přijatých na základě výběrového řízení v rámci přijímání zaměstnanců, nejsou v případě rozhodnutí přijatých na základě výběrového řízení, jehož účelem je sestavení seznamu kandidátů vhodných k přijetí, stejné jako v případě rozhodnutí přijatých na základě výběrového řízení pořádaného za účelem obsazení určitého pracovního místa jmenováním. V případě výběrového řízení, jehož účelem je sestavení seznamu kandidátů vhodných k přijetí, totiž zrušení všech individuálních rozhodnutí, jimiž se jméno každého z úspěšných kandidátů zapisuje na uvedený seznam, představuje v zásadě nepřiměřenou sankci (výše uvedený rozsudek Bouillez a další v. Rada, bod 83). Naproti tomu v případě rozhodnutí přijatých po výběrovém řízení, jehož účelem je obsazení určitého pracovního místa, provádí unijní soud posouzení případ od případu, přičemž přihlíží k povaze způsobeného pochybení a vyvažuje zájmy.
118 Jde-li tak jako v projednávané věci o procesní vadu v rámci vnitřního výběrového řízení k obsazení určitého pracovního místa, soud zkoumá, zda měla uvedená vada vliv pouze na posouzení žalobcovy žádosti o pracovní místo nebo zda postihla posouzení všech žádostí o pracovní místo. V prvním případě je třeba na procesní vadu pohlížet tak, že nemůže odůvodňovat zrušení rozhodnutí o jmenování vybraného kandidáta. Ve druhém případě soud poměřuje dotčené zájmy, které musejí být posouzeny k okamžiku podání žaloby (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Bouillez a další v. Rada, bod 85).
119 Z tohoto důvodu soud zohledňuje nejprve zájem žalobce na konání výběrového řízení bez vad a dále zájem úředníka jmenovaného na základě vadného výběrového řízení, a zda se mohl v dobré víře spoléhat na legalitu rozhodnutí, kterým byl jmenován. Soud konečně zkoumá služební zájem, tzn. zejména dodržení legality, rozpočtové důsledky zrušení protiprávního rozhodnutí, obtíže při výkonu pravomocného rozsudku, případné zásahy do kontinuity služby a nebezpečí zhoršení sociálních vztahů v orgánu (obdobně viz výše uvedený rozsudek Bouillez a další v. Rada, body 87 až 89).
120 V projednávané věci je třeba konstatovat, že nerespektování pravidel složení předvýběrové komise ze strany Komise mělo dopad na posouzení všech žádostí o sporné pracovní místo. Proto je třeba poměřit dotčené zájmy.
121 Pokud jde o zájem žalobce na zrušení napadených rozhodnutí, Soud v tomto ohledu poukazuje na to, že tento zájem zdaleka není zanedbatelný. V případě zrušení napadených rozhodnutí totiž bude Komise muset opětovně posoudit žádosti o pracovní místo ve fázi stanoviska předvýběrové komise na základě skutečností, které měla k dispozici ke dni, kdy byly žádosti předvýběrové komisi předloženy, takže nelze vyloučit, že na rozdíl od toho, co je uvedeno v oznámení předvýběrové komise ze dne 25. června 2004, bude žalobce uveden mezi kandidáty vybranými uvedenou komisí, nebo že bude dokonce vybrán k obsazení sporného pracovního místa, a následně v souladu s oznámením o volném pracovním místě povýšen do platových tříd A 4 nebo A 5. Kdyby měl být žalobce vybrán k obsazení sporného pracovního místa, administrativa by jej sice nemohla zpětně jmenovat na uvedené pracovní místo, neboť článek 3 služebního řádu výslovně stanoví, že dni nabytí účinku jmenovací listiny nesmí předcházet den, kdy se dotyčný ujímá svých služebních povinností, žalobce však v takovém případě získá ze své žaloby prospěch, neboť mu administrativa bude muset nahradit škodu způsobenou tím, že nebyl jmenován ke dni, kdy – nebýt konstatované vady – měl být jmenován.
122 Stejně tak sice OOJ není povinen dovést výběrové řízení do konce, je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury tak může rozhodnout pouze na základě objektivních a dostatečných důvodů, které nebyly známy v době, kdy uvedené řízení zahajoval (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu ze dne 14. dubna 2011, Šimonis v. Komise, F‑113/07, bod 90). I kdyby měly být v projednávané věci takové důvody považovány za dané, nemohl by být žalobci upřen jeho zájem na zrušení napadených rozhodnutí, protože v tomto případě mu bude muset administrativa nahradit škodu za ztrátu naděje, že předvýběrová komise v červnu roku 2004 řádně posoudí jeho žádost o pracovní místo.
123 Pokud jde o zájem úředníka A. jmenovaného na základě vadného výběrového řízení, má Soud za to, že se pan A. nemůže dovolávat legitimního očekávání na zachování jeho jmenování v platnosti, a to i když od přijetí napadených rozhodnutí uplynulo osm let, neboť tato rozhodnutí byla napadena ve lhůtách stanovených pro podání žaloby (výše uvedený rozsudek Bouillez a další v. Rada, bod 88). Pan A. totiž za těchto podmínek nemohl nevědět, že jeho jmenování bude konečným, jen když nebude žalobcově žalobě vyhověno.
124 V každém případě je třeba konstatovat, že rozhodnutí o jmenování pana A. již nevyvolává žádné účinky, neboť podle informací, které účastníci řízení poskytli zejména na jednání, již pan A. sporné pracovní místo nezastává a administrativa by již z důvodu ustanovení článku 3 služebního řádu nemohla ani v případě zrušení tohoto rozhodnutí jmenovat na pracovní místo zpětně jiného kandidáta.
125 Pokud jde konečně o služební zájem, poukazuje Soud na to, že by zrušení napadených rozhodnutí umožnilo zajistit zásadě legality její plný účinek a že Komise neprokázala, že by zrušení napadených rozhodnutí naráželo na zvláštní obtíže.
126 Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba napadená rozhodnutí zrušit, neboť předvýběrová komise nebyla složena řádně, že nelze vyloučit, že by uvedená komise vydala odlišné stanovisko, kdyby byla složena řádně, a že zájem pana A. tomuto zrušení nebrání.
K návrhovému žádání znějícímu na náhradu škody v rozsahu, v němž se týká nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku protiprávného složení předvýběrové komise
127 Žalobce tvrdí, že mu z důvodu protiprávního složení předvýběrové komise vznikla újma.
128 Je však nutno připomenout, že se zrušení aktu administrativy napadeného úředníkem ukazuje být samo o sobě vhodnou a v zásadě dostatečnou nápravou za veškerou nemajetkovou újmu, která mohla tomuto úředníkovi vzniknout, ledaže by prokázal, že mu vznikla nemajetková újma, která je oddělitelná od protiprávnosti, na jejímž základě byl akt zrušen, a která nemůže být jeho zrušením zcela napravena. K tomu dochází zaprvé tehdy, když zrušený akt obsahuje výslovně negativní hodnocení schopností žalobce, které by ho mohlo zranit, zadruhé když je způsobené pochybení zvlášť závažné a zatřetí když zrušení postrádá užitečný účinek, a nemůže tedy samo o sobě představovat vhodnou a dostatečnou nápravu veškeré nemajetkové újmy způsobené napadeným aktem (rozsudek Soudu ze dne 12. května 2011, AQ v. Komise, F‑66/10, body 105, 107 a 109).
129 V projednávané věci je třeba poukázat na skutečnost, že nemajetková újma, na niž se žalobce odvolává, má původ v rozhodovacím postupu Komise. Přitom je třeba konstatovat, že podle kritérií vzešlých z judikatury připomenuté v předchozím bodě představuje zrušení napadených rozhodnutí vhodnou nápravu nemajetkové újmy, která mohla žalobci vzniknout, neboť zaprvé uvedená rozhodnutí neobsahovala žádné výslovně negativní hodnocení jeho schopností, které by ho mohlo zranit, zadruhé i když mohl pociťovat frustraci a nespravedlnost kvůli způsobenému pochybení, toto pochybení není natolik závažné, aby odůvodňovalo samostatnou nápravu, a zatřetí zrušení napadených rozhodnutí nebude postrádat užitečný účinek, neboť není zcela vyloučeno, že žalobce bude moci být jmenován na sporné pracovní místo.
130 Z výše uvedeného vyplývá, že návrhové žádání znějící na náhradu škody v rozsahu, v němž se týká nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku protiprávného složení předvýběrové komise, musí být zamítnuto jako neopodstatněné.
K nákladům řízení
131 Body 5 a 6 výroku rozsudku Strack v. Komise, kterým bylo žalobci uloženo, že ponese polovinu vlastních nákladů řízení, a Komisi, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených žalobcem, byly Tribunálem Evropské unie zrušeny (viz rozsudek o vrácení věci, bod 127). V rozsudku o vrácení věci Tribunál Evropské unie rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později. Soudu tedy přísluší rozhodnout v tomto rozsudku o nákladech řízení souvisejících s jednotlivými etapami řízení.
132 Článek 87 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že s výhradou ostatních ustanovení hlavy II kapitoly 8 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle odstavce 2 téhož článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.
133 Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že Komise neměla v podstatné části věci úspěch. Žalobce kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, ponese Komise vlastní náklady řízení ve věcech Strack v. Komise, F‑44/05, Komise v. Strack, T‑526/08 P, a Strack v. Komise F‑44/05 RENV a nahradí náklady řízení, které v těchto věcech vynaložil žalobce.
Z těchto důvodů
SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Návrh na odnětí imunity zmocněncům Komise Evropských společenství ve věci F‑44/05, Strack v. Komise, se odmítá jako nepřípustný.
2) Návrh na náhradu za nepřiměřenou délku správního řízení k obsazení pracovního místa a za nepřiměřenou délku postupu před zahájením soudního řízení se zamítá jako neopodstatněný.
3) Rozhodnutí o jmenování pana A. a rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 19. listopadu 2004 o zamítnutí žádosti G. Stracka o pracovní místo vedoucího oddělení „nabídková řízení a smlouvy“ Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství se zrušují.
4) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
5) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení ve věcech Strack v. Komise, F‑44/05, Komise v. Strack, T‑526/08 P, a Strack v. Komise, F‑44/05 RENV a nahradí náklady řízení, které G. Strack v těchto věcech vynaložil.
Rofes i Pujol | Boruta | Bradley |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 23. října 2012.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předsedkyně |
W. Hakenberg | | M. I. Rofes i Pujol |