Věc T-465/08
Česká republika
v.
Evropská komise
„Program Phare – ,Obrátkové fondy‘ získané Českou republikou – Vrácení vyplacených částek – Rozhodnutí Komise o provedení inkasa započtením – Právní základ – Odlišné právní řády – Pojem ,jistá a pevně stanovena pohledávka‘– Povinnost uvést odůvodnění“
Shrnutí rozsudku
1. Přistoupení nových členských států ke Společenstvím – Česká republika – Okamžité a úplné použití ustanovení práva Společenství – Odchylky – Podmínka – Výslovné ustanovení
(Článek 292 ES; akt o přistoupení z roku 2003, čl. 33 odst. 2)
2. Přistoupení nových členských států ke Společenstvím – Česká republika – Celkové závazky v rozpočtu uskutečněné v rámci předstupních finančních nástrojů – Pravidla použitelná ode dne přistoupení
(Akt o přistoupení z roku 2003, čl. 33 odst. 2; nařízení Rady č. 1605/2002, čl. 73 odst. 1; nařízení Komise č. 2342/2002, čl. 81 odst. 1 a článek 83)
3. Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Rozhodnutí přijaté za souvislostí adresátovi známých
(Článek 253 ES)
1. Odchylky od okamžitého a úplného použití ustanovení práva Společenství týkajících se předvstupní pomoci z programu Phare obsažených v čl. 33 odst. 1 aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, jsou přípustné na základě čl. 33 odst. 2 téhož aktu pouze v rozsahu, v němž jsou výslovně upraveny posledně uvedenými ustanoveními.
Uvedený čl. 33 odst. 2 přitom výslovně nestanoví výjimku z ustanovení článku 292 ES spočívající v tom, že se systémy mimosoudního vyrovnání sporů stanovené rámcovou dohodou uzavřenou mezi vládou České republiky a Evropskou komisí o účasti České republiky na programu pomoci Evropského společenství použijí i po přistoupení České republiky k Unii.
Systémy mimosoudního vyrovnání sporů stanovené rámcovou dohodou z roku 1996 se tedy po přistoupení České republiky k Unii již nadále nepoužijí.
(viz body 100–102)
2. Článek 33 odst. 2 aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, který má zaručit zachování výdajů, s nimiž bylo počítáno před přistoupením České republiky k Unii v rámci celkových závazků v rozpočtu, které v okamžiku přistoupení nebyly zcela uskutečněny, se odchyluje od určitých ustanovení nařízení č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství, týkajících se výdajových operací. Uvedené ustanovení se naopak nemá odchylovat od pravidel finančního nařízení týkajících se příjmových operací.
Jinak řečeno, čl. 33 odst. 2 aktu o podmínkách přistoupení výslovně nevylučuje použití finančního nařízení a prováděcího nařízení na příjmové operace. Tyto posledně uvedené operace se tedy od přistoupení České republiky k Unii řídí předmětnými nařízeními.
Kromě toho ustanovení čl. 33 odst. 2 aktu o podmínkách přistoupení výslovně nevylučují započtení stanovené v čl. 73 odst. 1 finančního nařízení a v čl. 81 odst. 1 a článku 83 nařízení č. 2342/2002 o prováděcích pravidlech k finančnímu nařízení jakožto způsob inkasa pohledávek. Je tedy třeba dojít k závěru, že tato příjmová operace se za podmínek stanovených předmětnými nařízeními použije na pohledávky vyplývající z předvstupních pomocí v rámci programu Phare uvedených v čl. 33 odst. 1 aktu o podmínkách přistoupení.
Zjištění a inkaso pohledávky týkající se vrácení prostředků obdržených Českou republikou v rámci programu Phare, včetně inkasa započtením, tedy přísluší Komisi, která má povinnost používat a dodržovat za tímto účelem ustanovení finančního nařízení a prováděcího nařízení.
(viz body 118–122)
3. Povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, tak jak je stanovena v článku 253 ES, má za cíl poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před soudem Unie, a také umožnit soudu Unie přezkoumat legalitu tohoto aktu. Takto stanovená povinnost uvést odůvodnění představuje základní zásadu práva Společenství, od které se lze odchýlit jen z naléhavých důvodů. Odůvodnění tudíž musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před soudem Unie.
Odůvodnění musí být nicméně přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně je akt nepříznivě zasahující do právního postavení dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato.
V případě rozhodnutí o započtení musí požadované odůvodnění umožnit identifikovat s přesností pohledávky, které se započítávají, aniž je vyžadováno, aby bylo v rozhodnutí o započtení zopakováno odůvodnění uvedené původně na podporu zjištění každé z těchto pohledávek.
(viz body 162–164)