ROZSUDEK SOUDU (pátého rozšířeného senátu)

25. března 1999 (*)

„Hospodářská soutěž – Nařízení č. 4064/89 (EHS) č. 4064/89 – Rozhodnutí prohlašující spojení podniků za neslučitelné se společným trhem – Žaloba na neplatnost – Přípustnost – Právní zájem na podání žaloby – Územní působnost nařízení (EHS) č. 4064/89 – Společné dominantní postavení – Závazky“

Ve věci T‑102/96,

Gencor Ltd, společnost založená podle práva Jihoafrické republiky, se sídlem v Johannesburgu (Jihoafrická republika), zastoupená P. Lasokem, QC, J. Flynnem a D. Hallem, solicitors, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v advokátní kanceláři Marca Loesche, 11, rue Goethe,

žalobkyně,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené R. Lyalem, členem právní služby, zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v kanceláři Carlose Gómeze de la Cruz, člena právní služby, centrum Wagner, Kirchberg,

žalované,

podporované

Spolkovou republikou Německo, zastoupenou E. Röderem, Ministerialrat, a B. Klokem, Oberregierungsrat, zmocněnci, ze spolkového ministerstva hospodářství a technologie v Bonnu (Německo),

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 97/26/ES ze dne 24. dubna 1996 prohlašující spojení za neslučitelné se společným trhem a fungováním Evropského hospodářského prostoru (Věc IV/M.619 – Gencor/Lonrho) (Úř. věst. 1997, L 11, s. 30),

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ
(pátý rozšířený senát),

ve složení J. Azizi, předseda, B. Vesterdorf, R. García-Valdecasas, R. M. Moura Ramos a M. Jaeger, soudci,

vedoucí soudní kanceláře : J. Palacio González a A. Mair, radové,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. února 1998,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

 Dotčené spojení podniků

 Strany spojení

1        Gencor Ltd (dále jen „Gencor“) je společnost založená podle práva Jihoafrické republiky. Jde o mateřskou společnost skupiny, která vykonává svou hlavní činnost v oblasti důlního a hutního průmyslu.

2        Impala Platinum Holdings Ltd (dále jen „Implats“) je společnost založená podle práva Jihoafrické republiky sdružující činnosti Gencor v oblasti platinoidů. V této společnosti drží Gencor 46,5% podíl a stát 53,5% podíl, přičemž Gencor kontroluje tuto společnost ve smyslu čl. 3 odst. 3 nařízení č. 4064/89 Rady (EHS) ze dne 21. prosince 1989, o kontrole spojování podniků (Úř. věst. L 395, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 31, oprava v Úř. věst. 1990, L 257, s. 13, dále jen „nařízení č. 4064/89“).

3        Lonrho Plc (dále jen „Lonrho“) je společnost založená podle anglického práva. Jde o mateřskou společnost skupiny vykonávající různé činnosti v oblasti důlního a hutního průmyslu a dále v hoteliérství a zemědělství, jakož i obecnou obchodní činnost.

4        Eastern Platinum Ltd (dále jen „Eastplats“) a Western Platinum Ltd (dále jen „Westplats“), obecně známé pod jménem Lonrho Platinum Division (dále jen „LPD“), jsou společnosti založené podle práva Jihoafrické republiky, které sdružují činnosti společnosti Lonrho v oblasti platinoidů. V těchto společnostech drží Lonrho 73% podíl a Gencor, prostřednictvím Implats, 27% podíl. Posledně uvedená kapitálová účast je upravena dohodou akcionářů uzavřenou dne 15. ledna 1990 skupinami Gencor a Lonrho (dále jen „dohoda akcionářů“). Tato dohoda stanoví, že každý akcionář jmenuje do představenstva stejný počet členů, kteří mají rovná hlasovací práva a z nichž nikdo nemá rozhodující hlas. Souhlas představenstva je nezbytný k určitým rozhodnutím, obzvlášť v těchto oblastech: diverzifikace činností LPD, výše dividend k vyplacení, roční strategický plán a rozpočet, schválení roční účetní závěrky a změny ve výši odměn akcionářů. Souhlas akcionářů je nezbytný pro rozhodování o významných investicích a o významném omezování investic. Řídící činnosti zajištuje, na základě smluv podepsaných společnostmi Eastplats a Westplats (dále jen „dohody o řízení“), Lonrho Management Services (dále jen „LMS“), společnost založená podle práva Jihoafrické republiky a kontrolovaná Lonrho.

 Navrhované spojení

5        Gencor a Lonrho navrhly společně převzít kontrolu nad společností Implats a prostřednictvím posledně uvedené společnosti i nad společnostmi Eastplats a Westplats (LPD) v rámci transakce, která se měla uskutečnit ve dvou etapách. První etapa měla umožnit společnostem Gencor a Lonrho společně převzít kontrolu nad Implats. V druhé etapě měla být společnosti Implats svěřena výlučná kontrola nad Eastplats a Westplats. Jako protiplnění za postoupení své kapitálové účasti v Eastplats a Westplats měla Lonrho zvýšit svůj podíl ve společnosti Implats.

6        Na základě této transakce měla společnost Implats získat výlučnou kontrolu nad Eastplats a Westplats. Sama Implats měla být z 32 % vlastněna společností Gencor, z 32 % společností Lonrho a z 36 % státem. Dohoda o jmenování členů představenstva a o podmínkách hlasování měla, mj. stanovit způsob chování dvou hlavních akcionářů při řešení nejdůležitějších otázek činnosti Implats, a svěřit jim tak společnou kontrolu nad touto společností.

 Správní řízení

7        Dne 20. června 1995 společnosti Gencor a Lonrho oznámily uzavření rámcové smlouvy, jejímž cílem bylo spojení jejich činností v odvětví platinoidů. Tentýž den obě strany poslaly Komisi kopii tiskové zprávy oznamující tuto transakci.

8        Dne 22. srpna 1995 jihoafrický úřad pro hospodářskou soutěž (South African Competition Board) informoval obě strany, že s ohledem na dokumenty, které mu předložily dne 14. srpna 1995, transakce nevyvolává žádné pochybnosti o své slučitelnosti s jihoafrickým právem hospodářské soutěže.

9        Dne 10. listopadu 1995 společnosti Gencor a Lonrho podepsaly řadu smluv týkajících se tohoto spojení. Jedním z těchto dokumentů byla smlouva o koupi, jejíž uzavření bylo podmíněno splněním několika odkladných podmínek, včetně schválení této transakce Komisí do 30. června 1996, nebo pokud se na tom strany dohodnou, nejpozději do 30. září 1996, v souladu s články 3.1.8 a 3.3 smlouvy o koupi.

10      Dne 17. listopadu 1995 Gencor a Lonrho společně oznámily Komisi tyto smlouvy, a to i s přílohami, prostřednictvím formuláře CO, v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení č. 4064/89.

11      Rozhodnutím ze dne 8. prosince 1995 Komise nařídila, na základě čl. 7 odst. 2 a čl. 18 odst. 2 téhož nařízení, odklad uskutečňování spojení až do přijetí konečného rozhodnutí.

12      Rozhodnutím ze dne 20. prosince 1995 Komise shledala, že spojení vyvolává vážné pochybnosti o své slučitelnosti se společným trhem, a z toho důvodu zahájila řízení v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení č. 4064/89.

13      Dne 13. března 1996 společnost Anglo American Corporation of South Africa Ltd (dále jen „AAC“) získala 6 % kapitálu společnosti Lonrho s předkupním právem na dalších 18 %. Prostřednictvím s ní spojené společnosti Amplats, která je prvním světovým dodavatelem, je AAC hlavním konkurentem společností Gencor a Lonrho v oblasti platinoidů.

14      Po schůzce organizované Komisí, která se konala dne 13. března 1996, zahájily Gencor a Lonrho jednání s Komisí, aby se prozkoumala možnost navrhnout závazky podle čl. 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89.

15      Dne 27. března 1996 Komise informovala společnosti Gencor a Lonrho, že jednou z jejích hlavních obav týkajících se spojení je možnost omezení výroby, které by mohlo způsobit tlak na zvýšení cen. K tomu Komise připomněla, že orgán Společenství obvykle nepřijímá závazky vztahující se ke způsobu chování.

16      Dne 1. dubna 1996, po řadě jednání a návrhů na toto téma, společnosti Gencor a Lonrho předložily poslední verzi jimi navrhovaných závazků. Tyto závazky se týkaly především objemu výroby na konkrétním místě.

17      Dopisem ze dne 2. dubna 1996 Komise kritizovala tyto navržené závazky s tím, že nejsou odpovědí na její obavy. Zvláště zdůraznila potíže s kontrolou takových závazků a potíže, které by byly spojeny se zrušením transakce v případě, že by tyto závazky nebyly plněny. Komise dodala, že tyto návrhy neberou v úvahu předvídatelný vývoj poptávky.

18      Dne 9. dubna 1996 poradní výbor pro kontrolu spojování podniků (dále jen „poradní výbor“) vyjádřil své stanovisko k tomuto spojení podniků a k navrhovaným závazkům Gencor a Lonrho. Poradní výbor vyjádřil svůj souhlas s navrhovaným rozhodnutím Komise, pokud jde o povahu spojení, jeho význam pro celé Společenství, relevantní výrobkový a zeměpisný trh, jakož i nedostatečnost navržených závazků. Většina členů výboru souhlasila s analýzou Komise, podle které by spojení vedlo k vytvoření oligopolního dominantního postavení na dotčených trzích, a také s jejím závěrem, podle něhož je toto spojení neslučitelné se společným trhem a fungováním Evropského hospodářského prostoru (dále jen „EHP“). Menšina členů výboru vyslovila své pochybnosti, zda je možné použít nařízení č. 4064/89 na situace oligopolní dominance, a z toho důvodu se zdržela vyjádření k otázce, zda dané spojení je, či není slučitelné se společným trhem a fungováním EHP.

19      Dne 19. dubna 1996 náměstek ministra zahraničních věcí Jihoafrické republiky oficiálně předal Komisi připomínky jeho vlády k zamýšlenému spojení. V tomto dopise se omezil na prohlášení, že nemá v úmyslu zpochybňovat politiku hospodářské soutěže Komise v oblasti spojování podniků a koluzních praktik, ale že vzhledem k významu nerostných zdrojů pro hospodářství Jihoafrické republiky, upřednostňuje zásah v případech skutečné koluze, až když nastanou. V projednávané věci se jihoafrická vláda domnívá, že v některých situacích je lepší existence dvou stejně silných soutěžitelů než v té době převládající situace, kdy v daném odvětví existuje pouze jeden báňský podnik v dominantním postavení. Podle názoru jihoafrické vlády, ačkoliv hlavní zdroje platiny se nacházejí v její zemi, zdroje v zahraničí by teoreticky mohly uspokojit poptávku na dalších 20 let, kromě významných potenciálních zdrojů v Zimbabwe. Na závěr jihoafrická vláda vyjádřila své přání projednat tyto otázky s Komisí a požádala o přijetí rozhodnutí až po konání takových jednání.

20      Rozhodnutím 97/26/ES ze dne 24. dubna 1996 (Úř. věst. 1997, L 11, s. 30, dále jen „sporné rozhodnutí“) Komise prohlásila dané spojení za neslučitelné se společným trhem a fungováním EHP podle čl. 8 odst. 3 nařízení č. 4064/89, protože by vedlo k vytvoření duopolního dominantního postavení společností Amplats a Implats/LPD na světovém trhu s platinou a rhodiem, následkem čehož by byla významně narušena účinná hospodářská soutěž na společném trhu.

21      Dopisem ze dne 21. května 1996 společnost Lonrho informovala Gencor, že nehodlá odložit z 30. června 1996 na 30. září 1996 konečný termín stanovený smlouvou o koupi ke splnění odkladných podmínek, jestliže by podmínka stanovená v článku 3.1.8 této smlouvy, která vyžaduje schválení spojení podniků Komisí, nebyla splněna ve stanovené lhůtě.

 Řízení před Soudem

22      Dne 28. června 1996 žalobkyně podala projednávanou žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí.

23      Dne 3. prosince 1996 žalobkyně navrhla organizační procesní opatření nebo dokazování podle článků 49, 64 a 65 jednacího řádu za účelem přesného stanovení právního statutu a dosahu oficiálních dopisů jihoafrických orgánů pro hospodářskou soutěž, jakož i působnosti a podmínek použití jihoafrického práva hospodářské soutěže.

24      Ve dnech 18. prosince 1996, 24. ledna a 30. července 1997 Komise předložila svá vyjádření k tomuto návrhu.

25      Ve dnech 25. listopadu a 3. prosince 1996 Spolková republika Německo a Spojené království Velké Británie a Severního Irska podaly návrh na vstup do řízení na podporu návrhových žádání Komise.

26      Ve dnech 11. prosince 1996 a 3. ledna 1997 žalobkyně požádala o důvěrné zacházení s některými dokumenty ze spisu ve vztahu ke Spolkové republice Německo a Spojenému království.

27      Dne 19. února 1997 soud vyzval žalobkyni a společnost Lonrho, aby odpověděly na některé otázky týkající se přípustnosti žaloby a aby předložily určité dokumenty. Ve dnech 1. dubna a 10. března 1997 žalobkyně a společnost Lonrho odpověděly na otázky soudu. Žalobkyně předložila požadované dokumenty, zvláště smlouvy o řízení uzavřené dne 15. ledna 1990 společnostmi Eastplats a Westplats s LMS, jakož i smlouvu o kontrole LPD, která je známá pod názvem dohoda akcionářů, uzavřenou rovněž dne 15. ledna 1990 mezi Gencor a Lonrho.

28      Usnesením ze dne 3. června 1997 předseda pátého rozšířeného senátu Soudu jednak povolil vedlejší účastenství Spolkové republiky Německo a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a jednak částečně vyhověl žádosti o důvěrné zacházení.

29      Dne 27. června 1997 žalobkyně podala doplňující žádost o důvěrné zacházení týkající se určitých údajů vyplývajících ze spisu.

30      Usnesením ze dne 16. července 1997 předseda pátého rozšířeného senátu Soudu této žádosti vyhověl.

31      Dne 22. září 1997 Spojené království Velké Británie a Severního Irska odstoupilo od svého vedlejšího účastenství. Dne 26. září 1997 Spolková republika Německo předložila svůj spis vedlejšího účastníka.

32      Na základě zprávy soudce zpravodaje se Soud rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu byly žalobkyně a Komise vyzvány k předložení úplného znění závazků navržených stranami spojení v průběhu správního řízení. Účastnice řízení předložily požadovaný dokument ve dnech 6. a 12. února 1998.

33      Řeči hlavních účastnic řízení a jejich odpovědi na ústní otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání dne 18. února 1998.

34      Dopisem ze dne 17. července 1998 Soud položil žalobkyni otázku, zda s ohledem na rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1998, France a další v. Komise (C‑68/94 a C‑30/95, Recueil, s. I‑1375) bere zpět svůj žalobní důvod, podle něhož spojení, která vytvářejí společné dominantní postavení, nespadají do působnosti nařízení č. 4064/89. Žalobkyně odpověděla na otázku Soudu dopisem ze dne 29. července 1998.

 Návrhová žádání účastnic řízení

35      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        zrušil sporné rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

36      Komise navrhuje, aby Soud:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou;

–        podpůrně, zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

37      Spolková republika Německo navrhuje, aby Soud žalobu zamítl.

 K přípustnosti

 Argumenty žalované

38      Komise uplatňuje nepřípustnost žaloby z důvodu, že žalobkyně již nemá právní zájem na podání žaloby. Právní postavení žalobkyně by se totiž rozhodnutím Soudu v její prospěch nezměnilo, jelikož oznámená transakce již nemůže být uskutečněna.

39      Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že plánovaná transakce mezi společnostmi Gencor a Lonrho byla podmíněna určitými odkládacími podmínkami, které zahrnují i povolení Komisí ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nebo písm. b), nebo čl. 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89. Poznamenává, že tato podmínka měla být splněna nejpozději do 30. června 1996, jinak se celá smlouva o koupi stává neplatnou ve smyslu klauzule 3.3 této smlouvy. Nakonec uvádí, že posunutí data uplynutí lhůty na 30. září 1996, což bylo podle téhož smluvního ustanovení možné písemnou dohodou stran, bylo společností Lonrho odmítnuto dopisem ze dne 21. května 1996.

 Závěry Soudu

40      Je namístě připomenout, že žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou je přípustná pouze v případě, že žalobce má zájem na zrušení napadeného aktu (rozsudek Soudu ze dne 9. listopadu 1994, Scottish Football v. Komise, T‑46/92, Recueil, s. II‑1039, bod 14). Takový zájem existuje pouze v případě, že samotné zrušení aktu může vyvolat právní následky (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. června 1986, Akzo Chemie v. Komise, 53/85, Recueil, s. 1965, bod 21).

41      V tomto ohledu je třeba poznamenat, že podle článku 176 Smlouvy o ES je orgán, od nějž pochází zrušený akt, povinen přijmout opatření, která předpokládá splnění povinností vyplývajících z rozsudku. Tato opatření se nevztahují k odstranění aktu z právního řádu Společenství, jelikož toto odstranění vyplývá ze samotného zrušení aktu soudem. Týkají se zejména odstranění účinků daného aktu, které jsou dotčeny zjištěnou protiprávností. Zrušení aktu, který již byl vykonán, nebo který byl mezitím k určitému datu zrušen, může mít nadále právní následky. Akt totiž mohl vyvolat právní účinky v období své účinnosti a tyto účinky nemusely nutně zaniknout v důsledku zrušení aktu. Žaloba na neplatnost je také přípustná, umožňuje-li zabránit tomu, aby se tvrzená protiprávnost projevovala do budoucna. Z uvedených důvodů je zrušující rozsudek základem, z nějž může dotyčný orgán vycházet při zjednávání přiměřené nápravy situace žalobce anebo při předcházení přijímání obdobných aktů (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, Recueil, s. 777, bod 32, a Akzo Chemie v. Komise, viz výše, bod 21, a ze dne 26. dubna 1988, Apesco v Komise, 207/86, Recueil, s. 2151, bod 16).

42      Okolnost, že je žalobkyni určeno sporné rozhodnutí prohlašující spojení za neslučitelné se společným trhem, jí přiznává právní zájem podat žalobu a nechat přezkoumat legalitu uvedeného rozhodnutí soudem Společenství.

43      Kromě toho, jak zdůraznila žalobkyně, sporné rozhodnutí může změnit její právní postavení jakožto potencionálního nabyvatele podílu společnosti Lonrho v LPD.

44      Podle klauzule 11 dohody akcionářů (zvláště 11.1 a 11.6), pokud společnost Lonrho prodává nebo navrhuje kotaci na burze cenných papírů jakékoliv části svého 73% podílu v LPD, společnost Gencor získává nárok na koupi celého nebo části tohoto prodávaného podílu nebo podílu navrhovaného ke kotaci. Skutečnost, že by jedna ze společností, které jako prostředníci drží podíly v LPD, odešla ze skupiny Lonrho a třetí osoba by získala 51 % kapitálu společnosti Lonrho, by rovněž poskytla společnosti Gencor právo nákupu. Přitom je třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí by zabraňovalo výkonu těchto předkupních práv.

45      Konečně, tvrzení Komise by vedlo k situaci, kdy legalita negativních rozhodnutí vydaných podle nařízení č. 4064/89 nemůže být předmětem soudního přezkumu v případech, kdy smluvní základ transakce zanikne ještě před tím, než Soud vydá rozsudek. Zánik smluvního základu transakce však nemůže sám o sobě vylučovat přezkum legality rozhodnutí Komise.

46      Z toho vyplývá. že námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být zamítnuta.

 K věci samé

47      Žalobkyně na podporu své žaloby uplatňuje různé žalobní důvody vycházející z nedostatku pravomoci Komise ve vztahu k dotčenému spojení a souvisejícího porušení článku 190 Smlouvy, z porušení článku 2 nařízení č. 4064/89 v tom smyslu, že spojení vytvářející nebo posilující společné dominantní postavení nespadají do působnosti tohoto nařízení, a souvisejícího porušení článku 190 Smlouvy, z porušení článku 2 nařízení č. 4064/89 tím, že Komise neprávem konstatovala, že spojení by vytvořilo společné dominantní postavení, a souvisejícího porušení článku 190 Smlouvy a konečně, z porušení čl. 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89 a souvisejícího porušení článku 190 Smlouvy.

  K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z porušení nařízení č. 4064/89 v tom smyslu, že toto nařízení neuděluje Komisi pravomoc zkoumat slučitelnost dotčeného spojení se společným trhem, a jednak z porušení článku 190 Smlouvy

 Argumenty účastnic řízení

48      Žalobkyně uplatňuje, že nařízení č. 4064/89 neuděluje Komisi pravomoc zkoumat slučitelnost spojení se společným trhem. Podpůrně uplatňuje, že pokud by nařízení č. 4064/89 takovou pravomoc Komisi udělovalo, bylo by protiprávní, a tedy nepoužitelné na základě článku 184 Smlouvy.

49      Nařízení č. 4064/89 nebylo použitelné na dotčené spojení, jelikož toto spojení se týkalo hospodářských činností prováděných v třetí zemi, Jihoafrické republice, a bylo povoleno orgány této země. Nařízení č. 4064/89 je použitelné pouze na spojení uskutečňovaná ve Společenství.

50      Tato analýza je v souladu se zásadou teritoriality, jež je obecnou zásadou mezinárodního veřejného práva, kterou Společenství musí dodržovat při výkonu svých pravomocí (rozsudek Soudního dvora ze dne 27. září 1988, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, 89/85, 104/85, 114/85, 116/85, 117/85 a 125/85 až 129/85, Recueil, s. 5193, dále jen „rozsudek Celulóza“, bod 18, a rozsudek Soudního dvora ze dne 24. listopadu 1992, Poulsen a Diva Navigation, C‑286/90, Recueil, s. I‑6019, bod 9).

51      Právní základ použitý Radou pro přijetí nařízení č. 4064/89, tedy články 87 a 235 Smlouvy, nemohou být vykládány bez ohledu na tuto zásadu tak, aby byla založena extrateritoriální pravomoc. Zásady, které jsou uvedeny v článcích 85 a 86, na které odkazuje článek 87, jakož i cíle Společenství, na které odkazuje článek 235, se totiž týkají pouze hospodářské soutěže v rámci společného trhu, a nikoliv hospodářské soutěže mezi podniky usazenými na společném trhu a podniky usazenými mimo společný trh ani hospodářské soutěže mezi podniky usazenými mimo společný trh. Tento závěr vyplývá jak z podmínky ovlivnění obchodu mezi členskými státy, uvedené v článcích 85 a 86, tak z cílů Společenství stanovených v článku 2 a čl. 3 písm. g) Smlouvy.

52      Toto omezení působnosti pravidel Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže odrážejí jak body 1 až 5 a 9 až 11 odůvodnění nařízení č. 4064/89, tak článek 2 tohoto nařízení, když uvádějí, že nařízení č. 4064/89 se vztahuje pouze na spojení podniků mající účinky v rámci společného trhu.

53      I když nařízení č. 4064/89 výslovně nedefinuje rozsah své působnosti, pokud jde o místo, kde se transakce uskutečňuje, jeho třicátý bod odůvodnění a článek 24 implikují, že spojení uskutečněné ve třetí zemi, jehož se účastní podniky Společenství, spadá do pravomoci orgánů této země, a nikoli Komise.

54      Žalobkyně upřesňuje, že její analýza neznamená, že nařízení č. 4064/89 se vztahuje pouze na spojení mezi podniky usazenými ve Společenství. Důležitějším než místo usazení dotyčných podniků je ve skutečnosti místo nebo místa uskutečnění spojení. Žalobkyně k tomuto bodu uplatňuje rozsudek Soudního dvora ze dne 21. února 1973, Europemballage a Continental Can v. Komise (6/72, Recueil, s. 215), ve kterém Soudní dvůr uznal, že Komise má pravomoc použít článek 86 Smlouvy na spojení uskutečněné podnikem nacházejícím se mimo Společenství, jelikož v daném případě šlo o nákup podílu v podniku Společenství.

55      Nařízení č. 4064/89 je tedy použitelné pouze v případě, že činnosti dotčené spojením jsou provozovány ve Společenství. Ještě přesněji, jak stanoví jeho jedenáctý bod odůvodnění, uvedené nařízení se vztahuje na podniky, které ve Společenství provozují významnou činnost. V projednávaném případě se spojení oznámené Komisi uskutečňuje v Jihoafrické republice, kde se nachází hlavní oblast činností podniků uskutečňujících spojení, tj. těžba a zušlechťování platinoidů. Ani okolnost, že společnost Lonrho má dceřinou společnost s kanceláří ve Společenství, jejímž prostřednictvím prodává veškerý objem své produkce platinoidů, ani okolnost, že provozuje další činnosti ve Společenství v oblasti hoteliérství a obchodu obecně, neumožňují mít za to, že ve Společenství provozuje významnou činnost ve smyslu výše uvedeného jedenáctého bodu odůvodnění.

56      Žalobkyně srovnává tuto analýzu s analýzou rozsudku Celulóza, v němž Soudní dvůr v rámci kartelové dohody o cenách potvrdil, že Společenství má pravomoc použít svá pravidla hospodářské soutěže na omezující chování uskutečněné na společném trhu podniky, které se nacházejí mimo Společenství, pokud dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě mají původ nebo byly uskutečněny na území Společenství. V projednávaném případě přitom spojení nemá původ ani není uskutečněno na území Společenství, ale na území Jihoafrické republiky. Týká se tedy hlavně průmyslové politiky a politiky hospodářské soutěže této třetí země. V důsledku toho Komise neměla teritoriální pravomoc (rozsudek Celulóza, body 11 až 18, a stanovisko generálního advokáta Darmona předcházející tomuto rozsudku, bod 20).

57      I kdyby nařízení č. 4064/89 stanovilo jako kritérium pravomoci existenci okamžitého a podstatného dopadu spojení podniků na hospodářskou soutěž v rámci Společenství, toto kritérium by v projednávaném případě nebylo splněno.

58      Zaprvé, Komise konstatovala (v bodech 206 a 210 odůvodnění sporného rozhodnutí), že spojení může ve střednědobém horizontu vést k vytvoření duopolního dominantního postavení na světových trzích s platinou a rhodiem. Toto zjištění však v projednávaném případě nepostačuje k odůvodnění použití kritéria okamžitého a podstatného účinku. Výraz „střednědobý horizont“ je neurčitý, jelikož může odkazovat buď na vytvoření dominantního postavení ve střednědobém horizontu, anebo na případné ukončení jeho existence. V prvním případě nejsou následky spojení okamžité, jelikož závisejí na budoucím chování jak podniku vytvořeném spojením, tak chování druhého člena duopolu, tj. společnosti Amplats. V druhém případě pak následky spojení nejsou podstatné vzhledem k jejich přechodné povaze.

59      Zadruhé, jelikož relevantní trhy jsou trhy světovými, případné dominantní postavení vytvořené spojením by se nedotýkalo Společenství více než jakékoli jiné organizace, takže toto spojení by nemělo podstatný účinek. Sporné rozhodnutí (v bodech 16, 18 a 98 odůvodnění) neposkytuje Společenství širší pravomoc než Jihoafrické republice nebo jakékoli jiné třetí zemi, včetně Japonska a Spojených států, ale pouze uvádí, že dotčené trhy jsou trhy světovými a že evropská spotřeba platinoidů představuje zhruba 20 % světové poptávky (z toho v průměru 17 % platiny) a že účinek na světových trzích se nutně odrazí ve Společenství a v EHP. Tyto faktory jsou nedostatečné k udělení pravomoci Komisi a v každém případě k odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky článku 190 Smlouvy.

60      V tomto ohledu odvětvová a zeměpisná poptávka po platině a rhodiu na světové úrovni ukazuje, že západní Evropa (včetně Společenství), jejíž spotřeba představovala v letech 1991–1995 pouze 17 až 22 % světové poptávky, by byla velmi málo zasažena spojením uskutečněným mimo její území, a byla by jím zasažena ještě méně než Japonsko, kde se spotřeba ve stejném období pohybovala mezi 47 a 51 % světové poptávky, nebo Severní Amerika (včetně Spojených států), kde se spotřeba ve stejném období pohybovala mezi 19 a 21 % světové poptávky. Tuto analýzu potvrzují relativně nízké podíly na trhu [přibližně (...) 1 % pro platinu a (...) % pro rhodium v roce 1994] a spojené obraty přibližně [(...) milionů ECU pouze za platinu v roce 1994] dosažené ve Společenství v rámci činností týkajících se platiny a rhodia daných dvou podniků účastnících se spojení. V tomto ohledu určení významu spojení pro celé Společenství vyžaduje pro výpočet obratu dotyčných podniků ve smyslu článku 5 nařízení č. 4064/89 vzít v úvahu pouze pojem „společnost“ nebo „právnická osoba“, a nikoliv pojem „podnik“ ve smyslu článků 85 a 86 Smlouvy (viz sporné rozhodnutí, body 24, 34, 44, 56, 98, 100 a 209 odůvodnění a tabulka 6 v bodě 96).

61      Zatřetí, co se týká vytvoření duopolního dominantního postavení na trzích platiny a rhodia, riziko uvedené Komisí ohledně koluze nebo souběžného chování mezi členy oligopolu je v zásadě záležitostí příslušných jihoafrických orgánů pro hospodářskou soutěž. Jinak by tomu mohlo být pouze v případě, že by byly splněny podmínky stanovené v rozsudku Celulóza. Projednávaná věc se však liší od věci, ve které byl vydán rozsudek Celulóza, jelikož ta se netýkala spojení uskutečněného v třetí zemi, ale kartelové dohody o cenách, která se vztahovala přímo na Společenství a byla ve něm prováděna (viz rozsudek Celulóza, bod 13). V každém případě se Komise nemůže prohlásit za příslušnou, pokud jde o spojení podniků, které může nebo nemusí spadat do její pravomoci založené Smlouvou, na základě budoucího a hypotetického chování podniků působících na dotčeném trhu.

62      V poslední řadě, sporné dohody byly předmětem rozhodnutí jihoafrického orgánu příslušného v oblasti hospodářské soutěže, totiž Jihoafrického úřadu pro hospodářskou soutěž, ze dne 22. srpna 1995. Toto rozhodnutí uznává, že oznámená transakce nevyvolává potíže z hlediska jihoafrické politiky hospodářské soutěže. V důsledku toho je uvedená transakce v souladu s právem v místě, kde měla být uskutečněna, a jestliže by ji Komise měla prohlásit za protiprávní, nutně by vyvolala kompetenční spor s orgány Jihoafrické republiky. Náměstek ministra zahraničních věcí Jihoafrické republiky v tomto ohledu jasně vyjádřil své obavy v dopise, který zaslal Komisi dne 19. dubna 1996. Původem kompetenčního sporu je skutečnost, že spojení představuje změnu průmyslové struktury třetí země, v tomto případě Jihoafrické republiky, což je pro zúčastněné podniky, ale také pro hospodářství dotyčného státu, zásadnější než pouhé dohody. V důsledku toho by uplatňování nároku na pravomoc ve vztahu k takovým změnám vedlo k zásadnějšímu vměšování do vnitřních záležitostí tohoto státu.

63      Nakonec z relativně malého dopadu spojení ve Společenství je možné vyvodit, že uplatňování pravomoci Komisí není právně odůvodněné a je nepřiměřené.

64      Komise uplatňuje, že její pravomoc vychází ze dvou hlavních základů. Prvním základem je zásada státní příslušnosti, podle které je příslušná ratione personae ve vztahu k činnostem Lonrho, společnosti založené podle práva členského státu. Druhým základem je zásada teritoriality.

65      Komise předběžně uvádí, že to byly strany spojení, kdo ji požádal, aby přezkoumala slučitelnost jejich transakce se společným trhem a EHP tím, že jí oznámily jejich dohodu, přičemž její plnění podmínily předchozím povolením této dohody Komisí. Za těchto podmínek se nemůže jedna ze stran chovat tak, jako by dobrovolně neuznala působnost nařízení č. 4064/89, aniž by tak popřela zásady „nemo auditur...“ a „venire contra factum proprium“.

66      Komise kritizuje argumenty žalobkyně týkající se kritéria umístění hospodářské činnosti dotčené spojením a rovněž kritérií a podmínek výkonu její pravomoci v rámci nařízení č. 4064/89.

67      Co se týče umístění hospodářské činnosti dotčené spojením, Komise upřesňuje, že ačkoliv souhlasí s analýzou žalobkyně, podle které nařízení č. 4064/89, stejně jako články 85 a 86 Smlouvy, počítají s hospodářskou soutěží na společném trhu, v projednávané věci nedovozuje z těchto ustanovení tentýž závěr jako žalobkyně. Jelikož sporné rozhodnutí je založeno na úvaze, že oznámená transakce, přestože má být uskutečněna v Jihoafrické republice formou seskupení výrobních prostředků, by byla uskutečněna na celém světě, a změnila by tak strukturu hospodářské soutěže relevantních výrobkových trhů jak na úrovni světové, tak na úrovni Společenství, a to z důvodu celosvětového rozměru zeměpisného trhu, je totiž nesprávné tvrdit, jak činí žalobkyně, že uvedené rozhodnutí se netýká regulace hospodářských činností na území Společenství. V tomto ohledu Komise poznamenává, že ačkoliv je pravda, že zúčastněné strany netěží platinu ve Společenství, nic to nemění na skutečnosti, že tam provozují nezanedbatelnou část svých činností.

68      Komise tvrdí, že její úvaha vychází z rámce rozsudku Celulóza a stanoviska předneseného generálním advokátem Darmonem, které uvedenému rozsudku předcházelo. Připomíná, že v uvedeném případě nešlo ani tak o umístění podniků jako o protisoutěžní účinek na území Společenství. V projednávané věci je tedy třeba zaměřit se na změnu struktury hospodářské soutěže na společném trhu, a nikoli na umístění podniků. Uvedená změna se netýká těžby nebo zušlechťování dotčených výrobků, jak argumentuje žalobkyně, ale trhu prodeje platiny ve Společenství.

69      Co se týče kritérií a podmínek výkonu mezinárodní pravomoci Společenství na základě nařízení č. 4064/89 Komise se domnívá, že napadené rozhodnutí je slučitelné se závěry rozsudku Celulóza, ve kterém Soudní dvůr specifikoval dva nutné prvky chování, tedy uzavření kartelové dohody a její plnění, přičemž dále uvedl, že kartelová dohoda byla plněna na společném trhu. Sporné spojení by přitom bylo uskutečněno na celém světě, kde by byla změněna struktura hospodářské soutěže. Pravomoc Komise tedy vyplývá z klasických pravidel mezinárodní pravomoci a tento závěr je podpořen skutečností, že světové prodeje LPD jsou uskutečněny prostřednictvím společnosti Western Metal Sales, belgické dceřiné společnosti Lonrho, se sídlem v Bruselu.

70      Komise se domnívá, že argumenty žalobkyně týkající se podstatného a okamžitého účinku jsou zcela neopodstatněné vzhledem k tomu, že sporné rozhodnutí správně vymezuje podstatný a okamžitý účinek spojení na strukturu hospodářské soutěže na společném trhu a v EHP.

71      Pokud jde o možnost kompetenčního sporu s jihoafrickými orgány, dotčené spojení by mělo malý dopad na hospodářskou soutěž v Jihoafrické republice, jelikož poptávka po platině je v této zemi velmi malá. Za těchto podmínek Komise přirovnává navrhovanou transakci k vývozním kartelům, které v zásadě nemají dopad na strukturu hospodářské soutěže v domovských zemích zúčastněných podniků a jejichž účinky dokonce mohou být orgány těchto zemí považovány za přínosné.

72      Německá vláda uplatňuje, že nařízení č. 4064/89 umožňuje posoudit slučitelnost oznámené transakce se společným trhem a EHP. Tato analýza je v souladu jak se zásadou mezinárodního veřejného práva, tak s judikaturou Soudního dvora týkající se článku 85 Smlouvy.

73      Zaprvé, nařízení č. 4064/89 samo určuje pravidla pro své extrateritoriální použití. Pravidlo pro řešení sporů týkajících se podniků mimo Společenství vyplývá z jedenáctého bodu odůvodnění ve spojení s čl. 1 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení. Jedenáctý bod odůvodnění zejména předpokládá, že se na spojení uskutečněná podniky, které nemají hlavní oblast své činnosti ve Společenství, ale které tam provozují významnou činnost, použije kritérium vymezené v čl. 1 odst. 2 písm. b), podle něhož celkový obrat každého nejméně ze dvou podniků účastnících se spojení přesahuje v rámci celého Společenství 250 milionů ECU. V projednávané věci přitom dotčená transakce dosahuje takto stanovenou prahovou hodnotu a Komise ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlila následky spojení na společném trhu.

74      Zadruhé, pokud jde o soulad této analýzy s mezinárodním veřejným právem, německá vláda upřesňuje, že jak pravidlo pro řešení sporů obsažené v nařízení č. 4064/89, tak jeho použití v projednávané věci splňují kritéria vyplývající z teorie účinků, jinak nazývané zásada objektivní teritoriality. Dosažení obratu ve Společenství ve výši alespoň 250 milionů ECU každým z obou podniků účastnících se spojení je dostatečně pojícím faktorem. Skutkové okolnosti uvedené Komisí v její analýze dopadu spojení na EHP navíc potvrzují, že extrateritoriální použití nařízení č. 4064/89 je v souladu s mezinárodním právem.

75      Zatřetí, německá vláda souhlasí s argumenty Komise v tomto ohledu a uvádí, že její výklad nařízení č. 4064/89 není v rozporu s rozsudkem Celulóza.

 Závěry Soudu

76      Úvodem je namístě zamítnout argument Komise, podle kterého se žalobkyně tím, že jí oznámila dohodu o spojení za účelem přezkumu, a tím, že uskutečnění tohoto spojení podmínila předběžným povolením dohody Komisí, dobrovolně podřídila její pravomoci. Porušení oznamovací povinnosti a povinnosti odkladu uskutečňování spojení stanovených v článcích 4 a 7 nařízení č. 4064/89 pro všechna spojení s významem pro celé Společenství je na základě článku 14 tohoto nařízení spojeno s peněžitými sankcemi. Z oznámení nebo z odkladu plnění dohody o spojení tedy nelze dovodit, že se žalobkyně jakkoliv dobrovolně podřídila pravomoci Společenství. Krom toho, aby Komise posoudila, zda spojení spadá do její pravomoci, musí mít nejprve možnost toto spojení přezkoumat, což odůvodňuje existenci oznamovací povinnosti stran spojení. Tato povinnost nepředjímá pravomoc Komise rozhodnout o dotyčném spojení.

77      V projednávaném případě musejí být prozkoumány dvě otázky. Nejdříve je namístě ověřit, zda takové spojení, jakým je dotčené spojení, spadá do působnosti nařízení č. 4064/89, a pokud ano, zda jeho použití na tento typ spojení není v rozporu s mezinárodním veřejným právem týkajícím se pravomoci států.

 1. K posouzení územní působnosti nařízení č. 4064/89

78      Pokud jde o první otázku, je třeba připomenout, že v souladu se článkem 1 nařízení č. 4064/89 se toto nařízení vztahuje na všechna spojení mající význam pro celé Společenství, tj. na všechna spojení mezi podniky, z nichž každý zvlášť nedosáhne v jednom a témže členském státě více než dvou třetin celkového obratu v rámci celého Společenství, přičemž jejich spojený celkový celosvětový obrat přesahuje 5 000 milionů ECU a celkový obrat každého z nejméně dvou z těchto podniků v rámci celého Společenství přesahuje 250 milionů ECU.

79      Aby spojení bylo považováno za mající význam pro celé Společenství článek 1 nařízení č. 4064/89 nevyžaduje usazení dotyčných podniků ve Společenství ani provozování výrobní činnosti, která je předmětem spojení, na území Společenství.

80      Co se týče kritéria obratu, je třeba konstatovat, jak uvádí bod 13 odůvodnění sporného rozhodnutí, že dotčené spojení má význam pro celé Společenství ve smyslu čl. 1 odst. 2 nařízení č. 4064/89. Dotyčné podniky totiž dosahují celkového celosvětového obratu vyššího než 10 miliard ECU, což je 5 miliard nad prahovou hodnotou stanovenou nařízením č. 4064/89. V posledním finančním roce jak Gencor, tak Lonrho dosáhly ve Společenství každá zvlášť obratu vyššího než 250 milionů ECU. A konečně ani Gencor, ani Lonrho nedosáhla v jednom a témže členském státě více než dvou třetin celkového obratu v rámci celého Společenství.

81      Argumenty žalobkyně vylučující použití nařízení č. 4064/89 na dotčené spojení a vycházející z právního základu nařízení č. 4064/89, jakož i ze znění bodů jeho odůvodnění a z jeho ustanovení, nemohou být přijaty.

82      Jak právní základ nařízení č. 4064/89, tedy články 87 a 235 Smlouvy, a konkrétněji ustanovení, která je mají provést, tedy čl. 3 písm. g) a články 85 a 86 Smlouvy, tak body 1 až 5, 9 a 11 odůvodnění tohoto nařízení pouze poukazují na nutnost zajistit, aby hospodářská soutěž na společném trhu nebyla narušena, zejména prostřednictvím spojení podniků, která vedou k vytvoření nebo posílení dominantního postavení. V žádném případě nevylučují z působnosti nařízení č. 4064/89 spojení podniků, jejichž účinkem, přestože jsou zaměřeny na těžbu nebo výrobu mimo Společenství, je vytvoření nebo posílení dominantního postavení, jehož výsledkem je významné narušení účinné hospodářské soutěže na společném trhu.

83      Konkrétněji, žalobkyně nemůže zakládat svoji tezi na jedenáctém bodě odůvodnění nařízení č. 4064/89.

84      Tento bod odůvodnění stanoví, že „spojování mající význam pro celé Společenství existuje tam [...], kdy se spojují podniky, jejichž hlavní oblast podnikání není ve Společenství, ale které tam provozují významnou činnost“.

85      Nařízení č. 4064/89 tím, že odkazuje obecně na pojem „významná činnost“, nepřisuzuje pro účely vymezení své územní působnosti, větší význam činnostem výrobním než prodejním. Naopak tím, že v článku 1 stanoví objemové prahové hodnoty založené na celosvětovém obratu a obratu Společenství dotyčných podniků, spíše přikládá větší význam prodejní činnosti na společném trhu jakožto faktoru, který pojí spojení podniků se Společenstvím. Není přitom zpochybněno, že Gencor a Lonrho uskutečňují ve Společenství nezanedbatelné prodeje (v hodnotě vyšší než 250 milionů ECU).

86      Ani třicátý bod odůvodnění, ani článek 24 nařízení č. 4064/89 navíc nepotvrzují, že by kritérium umístění výrobních činností bylo relevantní. Článek 24 nařízení č. 4064/89 pouze upravuje postupy, které je třeba dodržovat v situacích, kdy třetí země nejednají s podniky Společenství způsobem srovnatelným s jednáním Společenství vůči podnikům těchto třetích zemí v oblasti kontroly spojování podniků.

87      Žalobkyně nemůže s odkazem na rozsudek Celulóza uplatňovat kritérium plnění kartelové dohody na podporu svého výkladu územní působnosti nařízení č. 4064/89. Toto kritérium plnění kartelové dohody, které zdaleka nemá takový smysl, jaký mu přisuzuje žalobkyně, jakožto pojící faktor mezi touto kartelovou dohodou a územím Společenství, ve skutečnosti tento výklad vylučuje. Podle rozsudku Celulóza je totiž kritérium plnění dohody splněno pouhým prodejem ve Společenství, bez ohledu na umístění zdroje dodávek a výrobního zařízení. Přitom není zpochybněno, že společnosti Gencor a Lonrho uskutečňovaly prodeje ve Společenství před spojením a pokračovaly by v nich i poté.

88      Za těchto podmínek Komise tím, že v projednávané věci použila nařízení č. 4064/89 na návrh spojení oznámený podniky majícími své sídlo a provozujícími těžební a výrobní činnosti mimo Společenství, neprovedla nesprávné posouzení územní působnosti nařízení č. 4064/89.

 2. Ke slučitelnosti sporného rozhodnutí s mezinárodním veřejným právem.

89      Soutěžní vztahy mezi Implats a LPD, které předtím existovaly, především pokud jde o jejich prodeje ve Společenství, by v návaznosti na dohodu o spojení zanikly. To by změnilo strukturu hospodářské soutěže na společném trhu, vzhledem k tomu, že namísto tří jihoafrických dodavatelů platinoidů by zůstali jen dva. Uskutečnění navrhovaného spojení podniků by vedlo nejen ke spojení těžebních a výrobních činností stran spojení v oblasti platinoidů v Jižní Africe, ale i ke spojení jejich prodejních činností na celém světě, a zejména ve Společenství, kde Implats a LPD uskutečňovaly významné prodeje.

90      Je třeba poznamenat, že použití nařízení č. 4064/89 je odůvodněné z hlediska mezinárodního veřejného práva, pokud se dá předpokládat, že navrhované spojení bude mít okamžitý a podstatný účinek ve Společenství.

91      V tomto ohledu ze sporného rozhodnutí vyplývá, že výsledkem spojení by bylo vytvoření duopolního dominantního postavení společností Amplats a Implats/LPD na trzích s platinou a rhodiem, což by mělo za následek významné narušení účinné hospodářské soutěže na společném trhu ve smyslu čl. 2 odst. 3 nařízení č. 4064/89.

92      Je proto nutné ověřit, zda tři kritéria okamžitého, podstatného a předvídatelného účinku, jsou v projednávaném případě splněna.

93      Zejména pokud jde o kritérium okamžitého účinku, výraz „střednědobý horizont“, použitý v bodech 206 a 210 odůvodnění sporného rozhodnutí ve vztahu k vytvoření duopolního dominantního postavení, je oproti tvrzení žalobkyně prost jakékoli dvojznačnosti. Jasně se vztahuje k období předpokládaného vyčerpání ruských zásob, jež by umožnilo vytvoření duopolního dominantního postavení společností Amplats a Implats/LPD na světových trzích s platinou a rhodiem, a tím i ve Společenství jakožto podstatné části těchto světových trhů.

94      Toto dominantní postavení by nebylo závislé, jak tvrdí žalobkyně, na budoucím chování podniku vytvořeného spojením a společnosti Amplats, ale vyplývalo by zejména ze základních vlastností trhu a ze změny jeho struktury. Když žalobkyně odkazuje na budoucí chování členů duopolu, nerozlišuje mezi případným zneužitím dominantního postavení, jehož by se členové duopolu mohli v blízké nebo daleké budoucnosti dopustit a jež by bylo, či nebylo kontrolováno prostřednictvím článků 85 a 86 Smlouvy, a změnou struktury podniků a trhu vyplývající ze spojení. Je pravda, že existence budoucího zneužití není nutně okamžitým důsledkem spojení, jelikož závisí na rozhodnutích, která členové duopolu mohou přijmout, nebo nepřijmout v budoucnu. Nicméně přímým a okamžitým důsledek spojení by bylo vytvoření podmínek, za nichž by tento způsob chování byl nejen možný, ale také hospodářsky rozumný, jelikož by toto spojení významně narušilo účinnou hospodářskou soutěž na trhu tím, že by dlouhodobě změnilo strukturu dotčených trhů.

95      Spojení by tudíž mělo okamžitý účinek ve Společenství.

96      Pokud jde o kritérium podstatného účinku, je třeba poznamenat, že, jak bude rozhodnuto níže v bodu 297, Komise prokázala právně dostačujícím způsobem, že spojení podniků by vytvořilo dlouhodobé duopolní dominantní postavení na světových trzích s platinou a rhodiem.

97      Žalobkyně nemůže tvrdit, že spojení by nemělo podstatný účinek ve Společenství vzhledem k nízkým prodejům a tržnímu podílu stran spojení v EHP. Zatímco totiž výše prodejů v západní Evropě (20 % světové poptávky) a tržní podíl entity vytvořené spojením ve Společenství [(...) %, pokud jde o platinu] již dostatečně odůvodňovaly pravomoc Společenství ve vztahu ke spojení, potenciální dopad tohoto spojení se ukázal jako ještě vyšší než uvedené hodnoty. Jelikož by totiž spojení vedlo vytvoření duopolního dominantního postavení na světových trzích s platinou a rhodiem, je zřejmé, že prodeje ve Společenství potenciálně dotčené spojením by zahrnovaly nejen prodeje společnosti Implats/LPD, ale také společnosti Amplats (přibližně 35 až 50 %), což by představovalo více než podstatnou část prodeje platiny a rhodia v západní Evropě a mnohem vyšší spojený tržní podíl společností Implats/LPD a Amplats [přibližně (...) až 65 %].

98      Nakonec není možné přijmout argument žalobkyně, že vytvoření dominantního postavení, na něž odkazuje Komise ve sporném rozhodnutí, se netýká více Společenství než kteréhokoli jiné příslušné entity, a dokonce že se Společenství dotýká méně než ostatních. Skutečnost, že v kontextu světového trhu by i jiné jeho části byly spojením podniků dotčeny, totiž nemůže bránit Společenství ve výkonu kontroly nad spojením podniků, které významným způsobem ovlivňuje hospodářskou soutěž na společném trhu tím, že vytváří dominantní postavení.

99      Z toho důvodu musejí být odmítnuty argumenty žalobkyně, kterými popírá existenci podstatného účinku spojení ve Společenství.

100    Pokud jde o předvídatelný účinek, ze všeho výše uvedeného vyplývá, že bylo skutečně předvídatelné, že vytvoření duopolního dominantního postavení na světovém trhu by mělo za účinek také významné narušení hospodářské soutěže ve Společenství, jež je nedílnou součástí tohoto trhu.

101    Z toho vyplývá, že použití nařízení č. 4064/89 na zamýšlené spojení bylo v souladu s mezinárodním veřejným právem.

102    Dále je třeba přezkoumat, zda Společenství výkonem této pravomoci neporušilo zásadu nevměšování a zásadu proporcionality.

103    Je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého se Společenství mělo ve smyslu zásady nevměšování zdržet zákazu spojení, a vyhnout se tak kompetenčnímu sporu s orgány Jihoafrické republiky, aniž by bylo nutno zkoumat, zda takové pravidlo v mezinárodním právu existuje. K tomu stačí poznamenat, že nebylo rozporu mezi způsobem chování jihoafrické vlády a Společenství, jelikož v dopise ze dne 22. srpna 1995 jihoafrický úřad pro hospodářskou soutěž pouze dospěl k závěru, že dohody o spojení nevyvolávají problém z hlediska politiky hospodářské soutěže, aniž by vyžadoval uzavření takových dohod (viz v tomto smyslu rozsudek Celulóza, bod 20).

104    V tomto ohledu v dopise ze dne 19. dubna 1996 jihoafrická vláda, aniž by zpochybňovala pravomoc Společenství rozhodnout o dotčeném spojení, nejprve pouze vyjádřila svoji obecnou prioritu zasahovat, vzhledem ke strategickému významu těžby v Jihoafrické republice, ad hoc ve zvláštních případech koluze, aniž by zvlášť komentovala průmyslové nebo jiné přednosti zamýšleného spojení mezi společnostmi Gencor a Lonrho. Dále pak pouze vyjádřila názor, že navržené spojení by možná nenarušilo hospodářskou soutěž, a to vzhledem k hospodářské síle společnosti Amplats, k existenci jiných zdrojů dodávek platinoidů a k možnosti vstupu dalších výrobců na jihoafrický trh prostřednictvím udělení nových těžebních koncesí.

105    Nakonec ani žalobkyně, a ostatně ani jihoafrická vláda v dopise ze dne 19. dubna 1996 neprokázaly, kromě pouhých zásadních prohlášení, jakým způsobem by navrhované spojení ovlivnilo vitální zájmy hospodářství nebo obchodu Jihoafrické republiky.

106    Pokud jde o argument, podle kterého se Společenství nemůže prohlásit příslušným ve vztahu ke spojení podniků na základě budoucího a hypotetického chování, tedy souběžného chování podniků působících na dotčeném trhu, které může nebo nemusí spadat do pravomoci Společenství na základě Smlouvy, je třeba poznamenat, jak bylo zdůrazněno výše v souvislosti s otázkou, zda spojení má okamžitý účinek, že i když odstranění rizika budoucího zneužití může být legitimní starostí jakéhokoli orgánu pro hospodářskou soutěž, hlavním cílem kontroly spojování podniků na úrovni Společenství je zajistit, aby výsledkem restrukturalizace podniků nebylo vytvoření postavení s hospodářskou silou, která může významně narušit účinnou hospodářskou soutěž na společném trhu. Pravomoc Společenství je tedy v první řadě založena na potřebě vyhnout se vytvoření takových struktur trhu, které mohou vytvořit nebo posílit dominantní postavení, a nikoli na potřebě přímo kontrolovat případná zneužití dominantního postavení.

107    V důsledku toho není nutné se vyjadřovat k otázce, zda dopis ze dne 22. srpna 1995 jihoafrického Úřadu pro hospodářskou soutěž představoval konečný postoj ke spojení, zda jihoafrická vláda byla, či nebyla orgánem odpovědným za otázky hospodářské soutěže, a konečně k otázce dosahu jihoafrického práva hospodářské soutěže. Proto rovněž není nutné vyhovět návrhu žalobkyně na organizační procesní opatření nebo dokazování vznesený v dopise ze dne 3. prosince 1996.

108    Za těchto okolností rozhodnutí Komise není v rozporu ani s nařízením č. 4064/89, ani s pravidly mezinárodního veřejného práva, jichž se žalobkyně dovolává.

109    Ze stejných důvodů musí být zamítnuta námitka nepřípustnosti směřující, na základě článku 184 Smlouvy, proti nařízení č. 4064/89, protože toto nařízení uděluje Komisi pravomoc rozhodnout o spojení mezi společnostmi Gencor a Lonhro.

110    Pokud jde o odůvodnění, v napadeném rozhodnutí, pravomoci Společenství použít nařízení č. 4064/89 na spojení, je třeba konstatovat, že vysvětlení obsažená v bodech 4, 13 až 18, 204 až 206, 210 a 213 odůvodnění sporného rozhodnutí jsou v souladu s povinnostmi zavazujícími Komisi ve smyslu článku 190 Smlouvy odůvodnit svá rozhodnutí tak, aby soud Společenství mohl vykonat svůj přezkum, aby strany mohly hájit svá práva a aby se jakákoliv zúčastněná osoba mohla seznámit s podmínkami, za kterých Komise použila Smlouvu a její prováděcí předpisy.

111    Oba dva žalobní důvody směřující ke zrušení tedy musí být zamítnuty, aniž by bylo nutné vyhovět návrhu na organizační procesní opatření nebo dokazování vznesenému žalobkyní v dopise ze dne 3. prosince 1996.

 K žalobním důvodům vycházejícím jednak z porušení článku 2 nařízení č. 4064/89 v tom smyslu, že Komise neměla pravomoc zabránit spojení vytvářejícímu nebo posilujícímu společné dominantní postavení, a jednak z porušení článku 190 Smlouvy

 Argumenty žalobkyně

112    Žalobkyně uplatňuje, že nařízení č. 4064/89 nemůže zakazovat vytvoření nebo posílení společného dominantního postavení.

113    Z analýzy textu nařízení č. 4064/89 je zřejmé, že pojem „společná dominance“ je vyňat z jeho působnosti. Na rozdíl od článku 86 Smlouvy se nařízení č. 4064/89 v čl. 2 odst. 3 vůbec o pojmu „společné dominantní postavení“ nezmiňuje. Komise tedy z tohoto důvodu nemá pravomoc zakázat spojení.

114    Kromě toho patnáctý bod odůvodnění nařízení č. 4064/89, podle něhož ukazatel slučitelnosti existuje především tehdy, pokud tržní podíl daných podniků nepřesahuje 25 %, naznačuje, že toto nařízení vylučuje možnost zabránit spojení kvůli tomu, že vytváří společné dominantní postavení. Spojení mezi dvěma subjekty na oligopolních trzích totiž nemusí vést k vytvoření entity vytvořené spojením s tržním podílem vyšším než 25 %. Přitom na účastníky údajného společného dominantního postavení, kteří nejsou stranami spojení, nelze pohlížet jako na „dotyčné podniky“ ve smyslu nařízení č. 4064/89.

115    Žalobkyně odkazuje na přípravné práce k nařízení č. 4064/89 a připomíná, že otázka společného dominantního postavení byla diskutována při přijímání tohoto nařízení. Skutečnost, že toto nařízení nezahrnuje oligopoly, není proto výsledkem přehlédnutí, ale vědomého vynechání, jelikož členské státy zasedající v Radě nedospěly v této otázce k dohodě. V tomto kontextu by bylo nevhodné a zbytečné vykládat nařízení č. 4064/89 způsobem neslučitelným s výsledkem intenzivních jednání v době přijímání nařízení v Radě.

116    Ve Spojeném království, Německu a Francii předpisy o kontrole spojování podniků zahrnují konkrétně společnou dominanci, což není případ nařízení č. 4064/89. Kromě toho tyto systémy stanoví zvláštní postup zahrnující všechny společnosti, které mají být součástí oligopolu.

117    Výklad čl. 2 odst. 3 nařízení č. 4064/89, který by zahrnoval pojem „společné dominantní postavení“, by vytvořil dva zvláštní právní problémy tím, že by porušil základní zásady Smlouvy, tj. zásadu právní jistoty a procesních práv třetích osob.

118    Takový výklad by nebyl slučitelný se zásadou právní jistoty zejména vzhledem k sankcím, které mohou být podnikům uloženy podle nařízení č. 4064/89.

119    Pokud jde o procesní práva třetích osob, žalobkyně tvrdí, že i když Komise v praxi v průběhu řízení konzultuje třetí osoby působící na dotčeném trhu a povolí jim předložit připomínky a účastnit se slyšení, tyto třetí osoby nemají stejná práva, ani se s nimi nezachází stejně jako s podniky účastnícími se spojení; to svědčí o tom, že nařízení č. 4064/89 nezahrnuje situace společného dominantního postavení.

120    Je důležité použít nařízení č. 4064/89 striktně v případě, že se spojení podniků týká pouze činností provozovaných na území třetí země, zvlášť pokud vláda této země, v projednávaném případě jihoafrická vláda, trvá na nutnosti kontrolovat koluzi až při jejím vzniku, a nikoli předtím.

121    Žalobkyně poznamenává, že v rozhodnutí 92/553/EHS ze dne 22. července 1992 v řízení podle nařízení č. 4064/89 (věc č. IV/M.190 – Nestlé/Perrier) (Úř. věst. L 356, s. 1, dále jen „rozhodnutí Nestlé/Perrier“), Komise vyložila článek 2 nařízení č. 4064/89 v tom smyslu, že neexistence kontroly spojení podniků vedoucího k vytvoření nebo posílení společného dominantního postavení představuje riziko zpochybnění základního cíle, uvedeného v čl. 3 písm. g) Smlouvy, jímž je nenarušená hospodářská soutěž na vnitřním trhu. Podle žalobkyně Komise uznala ve své Šestnácté zprávě o politice hospodářské soutěže, že takové riziko neexistuje. V této zprávě měla Komise za to, že může kontrolovat zneužívání společného dominantního postavení ze strany podniků prostřednictvím článku 86 Smlouvy. V každém případě jsou pravomoci Komise v projednávané věci definovány nařízením č. 4064/89, a nikoliv obecným politickým cílem zabránit potenciálnímu omezujícímu chování. Komise má tedy pravomoc pouze tehdy, pokud spojení podniků vytváří nebo posiluje dominantní postavení, a narušuje tak účinnou hospodářskou soutěž, a nikoliv tehdy, pokud by spojení pouze mohlo narušit účinnou hospodářskou soutěž.

122    Konečně, použití nařízení č. 4064/89 na spojení podniků vedoucí k vytvoření společného dominantního postavení bez jakéhokoliv odůvodnění právního základu pro takové řešení, porušuje článek 190 Smlouvy.

 Závěry Soudu

123    Článek 2 odst. 3 nařízení č. 4064/89 stanoví:

„Spojení, která vytvářejí nebo posilují dominantní postavení, v jehož důsledku je významně narušena účinná hospodářská soutěž na společném trhu nebo na jeho podstatné části, se prohlásí za neslučitelná se společným trhem.“

124    Vzniká tedy otázka, zda výraz „která vytvářejí nebo posilují dominantní postavení“ zahrnuje pouze vytvoření nebo posílení individuálního dominantního postavení, nebo zda se vztahuje rovněž na vytvoření nebo posílení společného dominantního postavení, tedy jednoho dominantního postavení, v němž se nachází dva nebo více podniků.

125    Z textu článku 2 nařízení č. 4064/89 nelze vyvodit, že do působnosti tohoto nařízení spadají pouze spojení podniků, která vytvářejí nebo posilují individuální dominantní postavení, tedy dominantní postavení, v němž se nachází strany spojení. Článek 2 nařízení č. 4064/89, který poukazuje na „spojení, která vytvářejí nebo posilují dominantní postavení“, sám o sobě nevylučuje možnost použít toto nařízení na případy, kdy spojení vedou k vytvoření nebo posílení společného dominantního postavení, tedy dominantního postavení, v němž se nachází strany spojení společně s jedním nebo více podniky, které nejsou stranami spojení (rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 166).

126    Je neopodstatněné tvrzení žalobkyně, že jelikož jiné vnitrostátní režimy měly v době přijetí nařízení č. 4064/89 zvláštní ustanovení pro kontrolu spojení vedoucích k vytvoření nebo posílení společného dominantního postavení, záměrné rozhodnutí Rady neupravit tuto otázku v nařízení nutně znamená, že nařízení č. 4064/89 nezahrnuje situace společného dominantního postavení. Výběr neutrální formulace, jak tomu je v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 4064/89, totiž z působnosti tohoto nařízení a priori nevylučuje vytvoření nebo posílení společného dominantního postavení.

127    Nakonec je třeba poznamenat, že bez ohledu na to, jak jsou vnitrostátní právní předpisy, které byly před vstupem nařízení č. 4064/89 v platnost použitelné na vytvoření a posílení společného dominantního postavení, specifické, tyto předpisy již nemohou být použity na tato spojení v souladu s čl. 21 odst. 2 tohoto nařízení. Pokud bychom přijali tezi žalobkyně, bylo by třeba připustit, že všechny členské státy, jejichž systémy kontroly spojování podniků se vztahovaly na vytvoření nebo posílení společného dominantního postavení, tj. zejména Francouzská republika, Spolková republika Německo a Spojené království, se vzdaly tohoto typu kontroly, pokud jde o spojení podniků s významem pro celé Společenství. Jelikož v tomto smyslu neexistují žádné indicie, nelze předpokládat, že toto byla vůle členských států.

128    Co se týče argumentů žalobkyně ohledně přípravných prací k nařízení č. 4064/89, Soud se domnívá, že při výkladu legislativního aktu, je třeba přikládat menší význam stanoviskům zastávaným tím či oním členským státem při jeho vypracování než znění a cílům tohoto aktu.

129    Přípravné práce nemohou samy o sobě jasně vyjadřovat úmysl autorů nařízení č. 4064/89, pokud jde o dosah výrazu „dominantní postavení“. Nemohou proto poskytnout užitečnou informaci pro výklad sporného pojmu (rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 167 a citovaný rozsudek).

130    V každém případě skutečnost, že po přijetí nařízení č. 4064/89 některé členské státy, zejména Francouzská republika, zpochybňovaly použitelnost nařízení č. 4064/89 na společné dominantní postavení, nemůže znamenat, že nařízení č. 4064/89 nepokrývá tento typ situací. Jelikož totiž členské státy nejsou vázány stanovisky, která mohly zaujímat při jednáních v Radě, není možné vyloučit, že některý z nich po přijetí legislativního aktu změní názor nebo se jednoduše rozhodne předložit otázku o legalitě tohoto aktu soudu Společenství.

131    Je proto nutné vykládat nařízení č. 4064/89, zejména jeho článek 2, na základě jeho obecné struktury.

132    Je třeba přezkoumat argument žalobkyně, že nařízení č. 4064/89 systémově vylučuje svou použitelnost na situace společného dominantního postavení. V tomto ohledu žalobkyně tvrdí, že odkaz na prahovou hodnotu 25 % v patnáctém bodě odůvodnění nařízení č. 4064/89 se zdá vylučovat použití nařízení č. 4064/89 na společné dominantní postavení.

133    Tento patnáctý bod odůvodnění uvádí:

„[...] spojování, které z důvodu omezeného podílu na trhu spojujících se podniků nemůže narušit účinnou hospodářskou soutěž, lze pokládat za slučitelné se společným trhem; [...] aniž jsou dotčeny články 85 a 86 Smlouvy, existuje náznak v tomto smyslu, zejména tam, kde podíl na trhu daných podniků nepřesahuje 25 % na společné[m] trhu nebo jeho podstatné části.“

134    Jak správně Komise zdůrazňuje, odkaz na prahovou hodnotu 25% podílu na trhu nemůže podložit restriktivní výklad nařízení. Jelikož oligopolní trhy, na kterých jeden z podniků ve společném dominantním postavení má tržní podíl menší než 25 %, jsou relativně vzácné, tento odkaz nemůže vyloučit případy společné dominance z působnosti nařízení. Častěji lze totiž nalézt oligopolní trhy, na kterých podniky v dominantním postavení mají tržní podíl vyšší než 25 %. Tržní struktury nejpříznivější pro oligopolní chování jsou tedy zejména takové, v nichž dva, tři nebo čtyři dodavatelé mají každý přibližně stejný tržní podíl, například každý ze dvou dodavatelů drží 40 % trhu, každý ze tří dodavatelů drží od 25 do 30 % trhu nebo každý ze čtyř dodavatelů drží přibližně 25 % trhu. Všechny tyto konfigurace jsou přitom konzistentní s prahovou hodnotou 25 % stanovenou v patnáctém bodu odůvodnění nařízení.

135    Navíc tato prahová hodnota je uvedena pouze jako ukazatel, jak ostatně upřesňuje sám patnáctý bod odůvodnění, a není uvedena v normativním textu nařízení (rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 176).

136    Výklad čl. 2 odst. 3 nařízení č. 4064/89 tudíž ve světle svého patnáctého bodu odůvodnění nemůže odůvodnit tezi žalobkyně, podle které nařízení č. 4064/89 nemůže být použitelné na společné dominantní postavení.

137    Je vhodné dále zkoumat argument žalobkyně vycházející ze zásady právní jistoty a práv obhajoby.

138    Žalobkyně se domnívá, zejména vzhledem k sankcím, které mohou být uloženy podnikům na základě nařízení č. 4064/89, že by bylo neslučitelné se zásadou právní jistoty měnit běžný výklad jeho čl. 2 odst. 3 rozšířením rozsahu jeho působnosti na situace společné dominance.

139    Při zkoumání tohoto žalobního důvodu přitom vyvstává otázka, zda správný výklad nařízení je výklad, který zastává Komise. Pokud ano, rozhodnutí je z tohoto hlediska legální a zásada právní jistoty nebyla porušena. Pokud je naopak správný výklad zastávaný žalobkyní, je rozhodnutí stiženo vadou spočívající v nedostatku pravomoci a v tom případě není třeba se vyslovovat k případnému porušení zásady právní jistoty.

140    Z toho důvodu je argument žalobkyně irelevantní.

141    Pokud jde o dodržení práv obhajoby, je třeba připomenout, že článek 18 nařízení č. 4064/89, stanoví:

„1.      Dříve než přijme jakékoliv rozhodnutí podle čl. 7 odst. 2 a 4, čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce a odst. 3 až 5 a článků 14 a 15, umožní Komise dotyčným osobám, podnikům a sdružením podniků, aby v každém stadiu řízení, až po konzultaci s poradním výborem, sdělily svůj názor na námitky proti nim vznesené.

[...]

3.      Komise musí založit svůj názor pouze na námitkách, ke kterým strany mohly předložit své připomínky. V řízení musí být plně dodržováno právo na obhajobu [obhajoby]. Nahlížet do spisu musí být umožněno přinejmenším přímo zúčastněným stranám s tím, že musí být chráněn oprávněný zájem podniků na zachování jejich obchodního tajemství.

4.      Pokud to Komise nebo příslušné orgány členských států pokládají za nutné, mohou také vyslechnout jiné fyzické nebo právnické osoby. Fyzické nebo právnické osoby, které prokážou oprávněný [dostatečný] zájem, a zejména členové správních nebo řídících orgánů dotyčných podniků, nebo uznaní zástupci jejich zaměstnanců, mají právo být slyšeni na základě své žádosti.“

142    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tato ustanovení a priori nevylučují možnost, aby členové oligopolu, kteří se neúčastní spojení podniků, využili stejného práva na slyšení jako podniky, které jsou stranami tohoto spojení.

143    V rámci systému článku 18 nařízení úroveň ochrany práv obhajoby daného podniku závisí pouze na tom, zda je považován za podnik dotyčný, přímo zúčastněný nebo jako třetí osoba s dostatečným zájmem, což je otázka, která závisí na tom, zda rozhodnutí, které Komise hodlá přijmout, může nepříznivě zasáhnout do jeho právního postavení. Z toho vyplývá, že pokud by podniky, které jsou členy oligopolu, ale neúčastní se spojení podniků, byly v důsledku rozhodnutí Komise považovány za strany přímo zúčastněné, měly by stejná procesní práva jako podniky, které jsou stranami spojení.

144    Naopak, pokud by rozhodnutí Komise nepříznivě nezasáhlo do právního postavení podniků, které nejsou stranami spojení, měly by právo být slyšeny, jestliže by doložily dostatečný zájem v souladu s čl. 18 odst. 4 nařízení č. 4064/89, což by bylo v souladu s judikaturou Soudního dvora a Soudu v oblasti procesních práv třetích osob.

145    I za předpokladu, že by zjištění Komise, že navrhované spojení vytváří nebo posiluje společné dominantní postavení dotyčných podniků a třetího podniku, mohlo nepříznivě zasáhnout do právního postavení posledně uvedeného podniku, je třeba připomenout, že dodržování práv obhajoby ve všech řízeních, která mohou vést k přijetí aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení určité osoby, je základní zásadou práva Společenství, která musí být zaručena, i pokud neexistuje jakákoliv procesní právní úprava (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 13. února 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, s. 461, ze dne 24. října 1996, Komise v. Lisrestal a další, C‑32/95 P, Recueil, s. I‑5373, bod 21, a Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 174).

146    Vzhledem k existenci takové zásady, nemůže být okolnost, že zákonodárce Společenství v rámci nařízení č. 4064/89 výslovně nestanovil postup zaručující práva obhajoby třetích podniků, které údajně mají společné dominantní postavení společně s podniky, které jsou stranami spojení podniků, považována za rozhodující důkaz nepoužitelnosti uvedeného nařízení na společné dominantní postavení (rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 175).

147    Z toho vyplývá, že argument vycházející z procesních práv třetích osob nemůže být přijat.

148    Jelikož doslovný, historický a systematický výklad nařízení č. 4064/89, a zejména jeho článku 2, neumožňují posoudit jejich přesný dosah, pokud jde o typ dotčeného dominantního postavení, je třeba vykládat danou právní úpravu na základě jejího cíle (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 7. února 1979, Nizozemsko v. Komise, 11/76, Recueil, s. 245, bod 6, ze dne 5. prosince 1996, Merck a Beecham, C‑267/95 a C‑268/95, Recueil, s. I‑6285, body 19 až 25, a Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 168).

149    V tomto ohledu, jak vyplývá z jeho prvních pěti bodů odůvodnění, nařízení za účelem uskutečnění cílů Smlouvy, a zejména jejího čl. 3 písm. f), který se po vstupu Smlouvy o Evropské unii v platnost změnil na čl. 3 písm. g), stanoví jako hlavní cíl zajistit, aby proces nového uspořádání podniků vyplývající zejména z dotvoření vnitřního trhu trvale nenarušil hospodářskou soutěž. Závěrečná část pátého bodu odůvodnění nařízení č. 4064/89 tak zdůrazňuje, že „právo Společenství proto musí obsahovat ustanovení o takovém spojování, které by mohlo značně narušit účinnou hospodářskou soutěž na společném trhu nebo na jeho podstatné části“ (viz v tomto smyslu rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 169).

150    Krom toho z šestého, sedmého, desátého a jedenáctého bodu odůvodnění téhož nařízení vyplývá, že na rozdíl od článků 85 a 86 Smlouvy má být toto nařízení použito na všechna spojení s významem pro celé Společenství v rozsahu, v němž se tato spojení mohou z hlediska svých účinků na strukturu hospodářské soutěže ve Společenství ukázat jako neslučitelná se systémem nenarušené hospodářské soutěže, jak ji stanoví Smlouva (rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 170).

151    Spojení podniků, které vytváří nebo posiluje dominantní postavení stran účastnících se spojení s entitou, která se spojení neúčastní, se může ukázat jako neslučitelné se systémem nenarušené hospodářské soutěže stanovené Smlouvou. Pokud by tedy bylo přijato, že se nařízení vztahuje pouze na spojení podniků vytvářející nebo posilující dominantní postavení stran spojení, byl by cíl tohoto nařízení vyplývající z výše uvedených úvah částečně zpochybněn. Toto nařízení by tak bylo v nezanedbatelné míře zbaveno svého užitečného účinku, aniž by to bylo nezbytné z hlediska obecné struktury systému kontroly spojování podniků Společenství (rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 171).

152    Argumenty vycházející jednak ze skutečnosti, že nařízení je možné použít na spojení mezi podniky, jejichž centrum hlavní činnosti není ve Společenství, a jednak ze skutečnosti, že by Komise případně mohla kontrolovat omezující chování členů oligopolu prostřednictvím článku 86 Smlouvy, nemohou zpochybnit použitelnost nařízení na případy společné dominance vyplývající ze spojení podniků.

153    Pokud jde o první z těchto argumentů, je třeba poznamenat, že použitelnost nařízení na společné dominantní postavení nemůže záviset na rozsahu jeho územní působnosti.

154    Co se týče možnosti použít článek 86 Smlouvy, nelze z tohoto článku dovozovat, že se nařízení nevztahuje na společnou dominanci, jelikož by stejné úvahy platily v případech dominance jednoho podniku, což by vedlo k závěru, že nařízení není vůbec nutné.

155    Navíc, jelikož článek 86 Smlouvy umožňuje pouze kontrolu posílení dominantního postavení, a nikoli vytvoření tohoto typu postavení (rozsudek Europemballage a Continental Can v. Komise, uvedený výše, bod 26), nepoužitelnost nařízení na spojení podniků by vedla k vytvoření mezery v systému kontroly spojování podniků Společenství, což by mohlo narušit řádné fungování společného trhu.

156    Z výše uvedeného vyplývá, že společné dominantní postavení nejsou vyloučena z působnosti nařízení č. 4064/89, jak ostatně sám Soudní dvůr rozhodl, po jednání, které se konalo dne 18. února 1998, v rozsudku Francie a další v. Komise, uvedený výše (bod 178).

157    Komise tudíž nebyla povinna uvést jakékoliv odůvodnění v textu rozhodnutí týkající se použitelnosti nařízení na společné dominantní postavení, zejména pokud již vyjádřila svůj názor k této otázce ve výročních zprávách o politice hospodářské soutěže a v jiných případech spojení podniků, zejména v rozhodnutí Nestlé/Perrier. Proto výtka vycházející z porušení povinnosti odůvodnění stanovené článkem 190 Smlouvy není opodstatněná.

158    Z toho vyplývá, že přezkoumané žalobní důvody musejí být zamítnuty.

 K žalobním důvodům vycházejícím jednak z porušení článku 2 nařízení č. 4064/89 tím, že Komise neprávem konstatovala, že spojení by vytvořilo společné dominantní postavení, a jednak z porušení článku 190 Smlouvy

 Sporné rozhodnutí

159    Pro účely dosažení závěru, že by mezi společnostmi Implats/LPD a Amplats bylo vytvořeno společné dominantní postavení, což by mohlo významně narušit hospodářskou soutěž na společném trhu (bod 219 odůvodnění sporného rozhodnutí), Komise zejména konstatovala (body 74 až 214 odůvodnění), že:

–        přestože platinoidy (platina, palladium, rhodium, iridium, ruthenium a osmium) se v přírodním stavu nacházejí ve stejném nerostném ložisku, nejsou dostatečně navzájem zastupitelné a nemohou tvořit jediný výrobkový trh, a že v důsledku toho každý platinoid zvlášť představuje jeden výrobkový trh;

–        platinoidy jsou vysoce hodnotným zbožím prodávaným v celém světě za stejných podmínek, a že tudíž existuje integrovaný celosvětový trh pro každé platinoidum;

–        trhy s platinou a s rhodiem jsou charakteristické homogenitou výrobku, vysokou transparentností trhu, nepružností poptávky vzhledem k úrovni současných cen, mírným růstem poptávky, vyspělou výrobní technologií, vysokými překážkami vstupu na trh, vysokým stupněm koncentrace podniků, finančními vazbami a kontakty mezi dodavateli na vícero trzích, neexistencí vyjednávací síly kupujících a nízkým stupněm rozvoje hospodářské soutěže s pouze několika soutěžními prvky z minulosti;

–        po uskutečnění spojení by společnosti Implats/LPD a Amplats každá zvlášť měla podíl přibližně 35 % celosvětového trhu s platinou (spojený tržní podíl přibližně 70 %), který by se po předpokládaném vyčerpání ruských zásob v období dvou let zvýšil na 40 % pro každou z nich (spojený tržní podíl přibližně 80 %), a každá zvlášť by měla 50 % spojeného 89% podílu odhadovaných světových zásob platinoidů;

–        po uskutečnění spojení podniků by společnosti Implats/LPD a Amplats měly podobné struktury nákladů;

–        spojení by definitivně odstranilo soutěžní hrozbu, kterou předtím na trhu představovala LPD;

–        po uskutečnění spojení podniků by Rusko zastávalo na trhu pouze menší roli;

–        marginální zdroje zásobování, tj. dodavatelé vně oligopolu, recyklační podniky, majitelé jiných než ruských zásob a zastoupení platiny palladiem, nemohou zpochybnit hospodářskou sílu duopolu tvořeného společnostmi Implats/LPD a Amplats;

–        nové vstupy na trhy s platinou a rhodiem jsou málo pravděpodobné.

 Obecné úvahy

160    Žalobkyně uplatňuje, že důkazy a odůvodnění uvedené ve sporném rozhodnutí nepostačují v projednávaném případě k odůvodnění konstatování společného dominantního postavení a navíc nepřestavují dostatečné odůvodnění s ohledem na judikaturu k článku 190 Smlouvy.

161    Žalobkyně tvrdí, že pokud by Komise správně použila kritéria uplatněná dříve v její rozhodovací praxi na objektivní vlastnosti trhů s platinou a rhodiem, nemohla by dospět k závěru, že by spojení vytvořilo společné dominantní postavení.

162    Je třeba připomenout, že podle čl. 2 odst. 3 nařízení č. 4064/89 se spojení, která vytvářejí nebo posilují dominantní postavení, v jehož důsledku je významně narušena účinná hospodářská soutěž na společném trhu nebo na jeho podstatné části, prohlásí za neslučitelná se společným trhem.

163    V rámci posuzování, zda existuje společné dominantní postavení, je tedy Komise povinna ověřit prostřednictvím prospektivní analýzy referenčního trhu, zda by spojení podniků, o kterém rozhoduje, vedlo k situaci, v níž by byla významně narušena účinná hospodářská soutěž na relevantním trhu ze strany podniků, které jsou stranami spojení, a jednoho nebo více podniků, které nejsou stranami spojení, které společně mají, zejména z důvodů vzájemných vazeb, sílu přijmout stejný způsob chování na trhu a jednat do značné míry nezávisle na svých soutěžitelích, zákaznících a nakonec i spotřebitelích (rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 221).

164    V tomto ohledu hotněprávní pravidla nařízení, a zejména jeho článek 2, svěřují Komisi určitou diskreční pravomoc, zejména pokud jde o posouzení hospodářské povahy (rozsudek Francie a další v. Komise, uvedený výše, bod 223).

165    V důsledku toho musí soud Společenství provést přezkum výkonu takové pravomoci, která má pro vymezení pravidel v oblasti spojování podniků zásadní význam, s přihlédnutím k prostoru pro uvážení, jenž vyplývá z norem hospodářské povahy, které jsou součástí právní úpravy spojování podniků (tentýž rozsudek, bod 224).

166    Ve světle těchto úvah je třeba přezkoumat různé argumenty uplatněné žalobkyní.

 K údajné existenci společné kontroly společností Gencor a Lonrho nad LPD před spojením

 Argumenty účastnic řízení

167    Žalobkyně uplatňuje, že Komise, zdá se, nedostatečně zohlednila všechny důkazy, které jí byly předloženy, pokud jde o situaci před spojením, kdy žalobkyně a Lonrho údajně měly společnou kontrolu nad LPD. Faktory, které vedly Komisi k závěru, že navrhované spojení podniků by bylo neslučitelné se společným trhem, již existovaly před tímto návrhem. Je tedy obtížné pochopit, jak by toto spojení změnilo úroveň hospodářské soutěže na společném trhu nebo na jeho podstatné části.

168    Komise tvrdí, že na rozdíl od tvrzení žalobkyně LPD nebyla předmětem společné kontroly společností Gencor a Lonrho před podáním návrhu spojení. Podle Komise žalobkyně tvrdí přesný opak toho, co tvrdila v odpovědi stran na oznámení námitek, tedy že Implats a LPD jsou naprosto odlišné subjekty a že společnost Implats se účastní v LPD pouze jako menšinový akcionář.

 Závěry Soudu

169    V bodech 114 až 121 a 186 až 191 sporného rozhodnutí Komise podrobně analyzovala strukturální vazby mezi společnostmi Implats a LPD před spojením a dopad tohoto spojení na strukturu hospodářské soutěže na trhu s platinou. Podle sporného rozhodnutí tak existence těchto vazeb nebránila společnosti LPD zůstat nezávislým soutěžitelem společnosti Implats, ale tato nezávislost by po spojení zanikla.

170    Je tedy třeba přezkoumat, zda spojení podniků mohlo citelně změnit míru vlivu, který by žalobkyně mohla mít na LPD, a tím podmínky a strukturu hospodářské soutěže na trhu s platinou a rhodiem, nebo zda Komise měla povolit spojení, jelikož nevedlo k žádné podstatné změně dříve existující tržní struktury.

171    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle článku 8.2 dohody akcionářů z roku 1990 každodenní řízení a běžná kontrola činností a obchodů společností Eastplats a Westplats, tj. LPD, podléhají výlučné kontrole společnosti Lonrho prostřednictvím její dceřiné společnosti LMS.

172    Tento článek totiž stanoví:

„Běžné a každodenní řízení a kontrola obchodů a závazků každé ze společností budou převedené dohodami o řízení na LMS [Lonrho Management Services], přičemž strany zajistí, aby společnosti ke dni podpisu uzavřely dohody o řízení s LMS, podle kterých řízení záležitostí společností bude vykonáváno společností LMS. Společnost LSA [Lonrho South Africa] zajistí, aby společnost LMS pravidelně a plně informovala představenstvo každé ze společností o každém podstatném aspektu obchodních záležitostí formou (mj.) měsíčních záznamů v oblasti řízení.“

173    Krom toho podle článku 8.5 dohody akcionářů uvádění na trh a prodej výrobků společnosti LPD rovněž podléhají výlučné kontrole společnosti Lonrho prostřednictvím její dceřiné společnosti Western Metal Sales (bod 117 odůvodnění sporného rozhodnutí).

174    Tento článek totiž uvádí:

„Výrobky společností WPL [Westplats] a EPL [Eastplats] včetně výrobků z hutní činnosti společnosti WPL na základě hlavní dohody budou uváděny na trh prostřednictvím WMS [Western Metal Sales] [...].“

175    Mimoto podle článku 6.3 dohody akcionářů, „dokud bude skupina Lonrho vlastnit v souhrnu 50 % nebo více upsaného kapitálu každé ze společností, bude prezidenta a ředitele každé ze společností a předsedu představenstva jmenovat společnost LSA“. V tomto ohledu není pochyb, že společnost LMS, hlavní dodavatel řídících služeb společnosti LPD, byla v silné a zvýhodněné pozici, jelikož jednak znala a řídila činnosti společnosti LPD, a jednak silně ovlivňovala výsledek všech jejích obchodních rozhodnutí (bod 118 sporného rozhodnutí).

176    Navíc skutečnost, že skupina Gencor neovlivňovala soutěžní strategii společnosti LPD, je potvrzena prohlášeními samotných stran spojení v jejich odpovědi na oznámení námitek (viz příloha 5 odpovědi společností Gencor a Lonrho na oznámení námitek, odstavec 6, 7 a 8: kontrola společnosti LPD společnostmi Gencor a Lonrho, čtvrtý pododstavec), kde tvrdí, že „Implats a LPD byly a zůstávají i dnes zcela oddělenými subjekty a jsou řízeny zvlášť, pokud jde o každodení řízení jejich příslušnými řídícími orgány, které na sebe navzájem neodkazují“, a že „podíl společnosti Implats v LPD byl a zůstává [...] 27% akcionářským podílem“ (bod 118 odůvodnění sporného rozhodnutí). Je rovněž potvrzena článkem 17 dohody akcionářů, který stanoví: „Vztahy akcionářů (skupiny Gencor a Lonrho) jsou upraveny touto dohodou a žádný prvek v ní obsažený nemůže být považován za prvek představující sdružení, společný podnik nebo podobně [...].“

177    Konečně není sporu jednak o tom, že společnosti LPD a Implats tím, že si ponechaly svoje od sebe oddělené obchodní úseky, spolu před spojením soutěžily a prodávaly své výrobky některým společným zákazníkům za odlišných podmínek, například pokud jde o jimi poskytované slevy (bod 117 odůvodnění sporného rozhodnutí), a jednak o tom, že v průběhu minulého desetiletí byla společnost LPD spolu s Ruskem hlavním soutěžním prvkem na trhu (body 174 až 177 odůvodnění sporného rozhodnutí).

178    Z toho vyplývá, že společnost Lonrho byla schopna samostatně, bez souhlasu Gencor, kontrolovat velmi důležitý aspekt soutěžní strategie společnosti LPD, tedy její politiku uvádění na trh.

179    Tento aspekt obchodní politiky LPD by však po spojení již nebyl pod výlučnou kontrolou společnosti Lonrho, ale pod společnou kontrolou společností Lonrho a Gencor. Spojení by totiž vedlo k pohlcení Western Metal Sales a LMS novou entitou a k podřízení všech těžebních, zpracovatelských, zušlechťovacích činností a činností uvádění na trh v rámci Implats/LPD jednotnému řízení (body 120 a 186 odůvodnění sporného rozhodnutí).

180    Za těchto podmínek, v rozporu s tvrzením žalobkyně, spojení mohlo citelně změnit soutěžní možnosti společnosti LPD na úrovni uvádění platinoidů na trh.

181    Pokud jde o výrobní politiku, je třeba poznamenat, že podle následujících článků dohody akcionářů podléhala rozhodnutí týkající se jakékoli větší investice mimo rámec již schváleného programu, stejně jako roční strategický plán a rozpočet pro každou ze společností, jež je součástí LPD, předchozímu schválení společnostmi Gencor a Lonrho:

„6.1      Společnosti LSA a Implats budou mít stejné zastoupení a stejná hlasovací práva v představenstvech společností [...]

[...]

8.3       Každá větší investice mimo již schválený obchodní program některé ze společností včetně jejího financování a rozhodnutí o omezení investic budou předmětem dohody mezi akcionáři. Pokud by se akcionáři na některé záležitosti nemohli shodnout, nechají si vypracovat vzájemně přijatelný znalecký posudek, jež vezmou v úvahu.

8.4       Pravomoci a činnost představenstev jednotlivých společností budou přes veškerá ustanovení obsažená ve stanovách každé z nich zahrnovat přezkum a, v případě potřeby, schválení těchto záležitostí:

[...]

8.4.3 roční strategický plán a rozpočet každé ze společností.“

182    V tomto ohledu není sporu o tom, že společnost Lonrho může bez podpory Gencor zvýšit stávající výrobu společnosti LPD až do výše (...) uncí za rok pocházejících z existujících dolů a jiné dodatečné nárůsty uskutečněné díky stálému zlepšování výrobních procesů a vyřešení potíží nabídkového řetězce (bod 5.1 zprávy vypracované v březnu 1996 kanceláří National Economic Research Associates, ekonomičtí poradci, dále jen „zpráva NERA“).

183    Žalobkyně nicméně uplatňuje, že spojení podniků by nezměnilo její schopnost zamezit budoucímu rozšíření objemu výroby společnosti LPD nad tuto částku, jelikož podle dohody akcionářů z roku 1990 byl její souhlas již nezbytný k uskutečnění jakékoli větší investice, včetně investic nezbytných k rozvoji těžebních dolů, známých pod názvem (...). Podle názoru žalobkyně její právo veta při schvalování ročního strategického plánu a ročních rozpočtů jí umožňovalo zabránit tomu, aby společnost LPD obdržela nezbytné financování (prostřednictvím bankovních úvěrů nebo zákaznického financování) pro rozšíření důlní šachty (...) (zpráva NERA, bod 5.1).

184    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že podle informací poskytnutých účastnicemi řízení a podle analýzy předložené panem R. W. Rowlandem, bývalým prezidentem společnosti Lonrho, byla společnost LPD přes svoji zadluženost schopná samostatně financovat svůj rozvojový projekt a že omezené dodatečné náklady na zařízení by jí umožnily zvýšit produkci na 900 000 uncí ročně (konec bodu 115, 121 a 191 odůvodnění sporného rozhodnutí). (...)

185    Podle poslední věty článku 8.3 dohody akcionářů z roku 1990 přitom v případě, že by se společnosti Gencor a Lonrho nedohodly na budoucím rozvoji společnosti LPD, měly si obstarat posudek nezávislého znalce. Jak Komise zdůrazňuje, z toho vyplývá, že Gencor nemohla z důvodů nesouvisejících s řádným chodem podniku neomezeně blokovat rozhodnutí o investicích nezbytných pro rozvoj objemu výroby společnosti LPD, z nichž by měli všichni akcionáři prospěch (bod 191 odůvodnění sporného rozhodnutí).

186    Po spojení však byl tento typ konfliktu zájmů méně pravděpodobný vzhledem ke změně hospodářských zájmů příslušných stran.

187    Před spojením totiž společnost Gencor měla kontrolu nad společností Implats a vlastnila 27% menšinový podíl ve společnosti LPD, získaný na základě dohody akcionářů. Společnost Lonrho vlastnila 73 % kapitálu společnosti LPD, ale neměla žádný podíl ve společnosti Implats. Za těchto podmínek mohla mít tedy společnost Gencor před spojením zájem na prosazování rozhodnutí prospěšných pro rozvoj činností kontrolovaných jí samotnou (a které přinášely poměrně vyšší zisk), tedy činností společnosti Implats, v případě nutnosti na úkor společnosti LPD, což nebyl případ společnosti Lonrho, která působila na trzích s platinoidy pouze prostřednictvím společnosti LPD a jejímž jediným objektivním zájmem byl co nejrozumnější rozvoj činností této její dceřiné společnosti.

188    Naopak po spojení by se tato situace mohla radikálně změnit, jelikož obě společnosti Gencor a Lonrho by měly stejný kapitálový podíl v novém subjektu Implats/LPD, a mohly by tak mít stejné hospodářské cíle a zájmy, alespoň pokud jde o strategická rozhodnutí ohledně rozvoje tohoto nového subjektu. Jinými slovy spojení mohlo změnit vyváženost zájmů dvou hlavních akcionářů společnosti LPD tím, že se více sblíží pohledy společností Gencor a Lonrho, zejména na rozvoj objemu výroby nového subjektu, a vytvořit tak duopolní strukturu trhu zahrnující společnosti Gencor a Lonrho na straně jedné a Amplats na straně druhé.

189    Tento závěr ostatně potvrdily samy účastnice řízení.

190    V tomto ohledu bod 187 odůvodnění sporného rozhodnutí uvádí:

„[...] V dopise zaslaném akcionářům společnosti Lonrho ohledně připravovaného spojení podniků bylo uvedeno:

,Společnosti Implats a Lonrho nebyly dodnes schopné se domluvit na řadě otázek, jako jsou plány rozvoje činností LPD navrhované společností Lonrho. Představenstvo věří, že po spojení budou mít obě společnosti Lonrho i Gencor zájem na zvyšování hodnoty nového subjektu, tj. společnosti Implats, které povede ke značnému zisku jejích akcionářů.‘ “

191    V bodě 188 sporného rozhodnutí se dodává:

„Mimoto podle předložených projektů budoucího vývoje (...) sblížení zájmů po spojení podniků s sebou přinese snížení výroby a zvýšení cen na rozdíl od toho, k čemu by došlo, kdyby se spojení neuskutečnilo a kdyby oba podniky pokračovaly ve svých stávajících plánech rozvoje. Zejména (...) předložila dva odlišné scénáře, které popisují vývoj výroby společností Implats/LPD v případě uskutečnění a neuskutečnění spojení:

a)      (...)

b)      (...)“

192    Konečně podle bodu 189 odůvodnění sporného rozhodnutí, (...) měla zejména za to, podle zprávy ze srpna 1994 nazvané (...), že spojení podniků by přineslo dvě velké výhody z hlediska trhu (kromě možných úspor nákladů):

„(...)

[... zachování stávající úrovně výroby by mělo mít pozitivní vliv na ceny ...]

a kromě toho,

(...)

[... skupina vytvořená spojením bude mít vzhledem ke své velikosti a větší schopnosti ovlivnit trh vyšší tržní kapitalizaci, než je vlastní hodnota spojovaných podniků....].“

193    Za těchto okolností byla Komise oprávněna se domnívat, navzdory existujícím strukturálním vazbám mezi žalobkyní a společností Lonrho na základě dohody akcionářů z roku 1990, že navrhované spojení by mohlo definitivně vyloučit soutěžní hrozbu, kterou pro nákladné činnosti společností Implats a Amplats představuje společnost LPD jak na úrovni uvádění výrobků na trh, tak na úrovni výroby, a z toho důvodu by mohlo vykonávat podstatný vliv na strukturu dříve existujícího trhu.

194    Přezkoumaná výtka tedy musí být zamítnuta.

 K charakterizování společného dominantního postavení Komisí

 Kritérium tržního podílu

 Argumenty účastnic řízení

195    Žalobkyně poznamenává, že tržní podíly stran na celosvětovém trhu s platinou, ze kterých Komise vychází, činí (...) % (pro Implats) a (...) % (pro LPD), což představuje spojený tržní podíl (...) %. Na trhu Společenství tyto podíly dosáhly (...) % (LPD), (...) % (Implats) a (...) % (spojený podíl). Přitom v jiných věcech v oblasti kontroly spojování podniků, ve kterých bylo shledáno společné dominantní postavení, jako například ve věcech, ve kterých byla vydána rozhodnutí Nestlé/Perrier a rozhodnutí Komise 94/449/ES ze dne 14. prosince 1993 v řízení podle nařízení č. 4064/89 (věc IV M.308-Kali + Salz/MdK/Treuhand) (Úř. věst. 1994, L 186, s. 38) (dále jen „rozhodnutí Kali + Salz/MdK/Treuhand“), byly spojené tržní podíly podstatně vyšší než v projednávaném případě, a Komise přesto uvedené spojení povolila.

196    Ve věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí Nestlé/Perrier, měly Nestlé a BSN spojený tržní podíl 82 % dotčeného trhu, tj. francouzského trhu s minerálními vodami (bod 119 odůvodnění uvedeného rozhodnutí). Povolení spojení podniků bylo podmíněno splněním určitých podmínek.

197    Ve věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí Kali + Salz/MdK/Treuhand, vzrostl tržní podíl Kali + Salz z 17 na 25 % trhu Společenství kromě Německa a jeho důsledkem byl faktický monopol představující 98% podíl na německém trhu, který byl považován za oddělený dotčený zeměpisný trh. I v tomto případě povolení spojení podniků Komisí bylo podmíněno splněním určitých podmínek.

198    Komise uplatňuje, že srovnání provedené žalobkyní tržních podílů stran spojení se všemi tržními podíly všech členů oligopolu ve věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí Nestlé/Perrier (82 %) je nesprávné, stejně jako srovnání s věcí, ve které bylo vydáno rozhodnutí Kali + Salz/MdK/Treuhand.

 Závěry Soudu

199    Zákaz zakotvený v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 4064/89 vyjadřuje obecný cíl stanovený čl. 3 písm. g) Smlouvy, tj. zavedení systému zajišťujícího, aby na společném trhu nebyla narušována hospodářská soutěž (první a sedmý bod odůvodnění nařízení č. 4064/89). Tento zákaz se týká spojení podniků, která vytvářejí nebo posilují dominantní postavení, v jehož důsledku by byla významně narušena účinná hospodářská soutěž na společném trhu nebo na jeho podstatné části.

200    Takové dominantní postavení se týká situace, v níž jeden nebo více podniků má hospodářskou sílu, která jim umožňuje bránit zachování účinné hospodářské soutěže na relevantním trhu tím, že jim poskytuje možnost jednat do značné míry nezávisle na jejich soutěžitelích, zákaznících a nakonec i spotřebitelích.

201    Existence dominantního postavení může být výsledkem více faktorů, z nichž každý sám o sobě nemusí být rozhodující. Mezi těmito faktory je velmi významná existence velmi vysokých tržních podílů. Nicméně držení značného tržního podílu jakožto důkaz existence dominantního postavení není konstantním faktorem. Jeho význam se mění podle struktury jednotlivých trhů, zejména pokud jde o výrobu, nabídku a poptávku (rozsudek Hoffmann-La Roche v. Komise, uvedený výše, body 39 a 40).

202    Kromě toho vztah mezi tržními podíly podniků, které jsou stranami spojení, a jejich soutěžitelů, zvláště těch, kteří jsou bezprostředně za nimi, představuje relevantní nepřímý důkaz existence dominantního postavení. Tento faktor totiž umožňuje vyhodnotit soutěžní schopnost soutěžitelů dotyčného podniku (tentýž rozsudek, bod 48).

203    Za těchto podmínek skutečnost, že Komise v jiných případech spojování podniků vycházela z víceméně vysokých tržních podílů, aby podpořila své posouzení, zda by bylo vytvořeno nebo posíleno společné dominantní postavení, ji nemůže zavazovat v rámci posuzování jiných věcí týkajících se zejména trhů s odlišnou strukturou nabídky a poptávky, na nichž existují odlišné soutěžní podmínky.

204    Jelikož neexistuje důkaz o tom, že by zkoumaný trh s minerálními vodami anebo trh s potašem ve věcech, ve kterých byla vydána rozhodnutí Nestlé/Perrier a Kali + Salz/MdK/Treuhand, na jedné straně a zkoumaný trh s platinou a rhodiem v projednávaném případě na straně druhé vykazovaly zásadně podobné vlastnosti, žalobkyně nemůže uplatňovat případné rozdíly v tržních podílech členů oligopolu, jež Komise vzala v úvahu v první nebo druhé z těchto dvou věcí, a zpochybnit tak prahovou hodnotu tržního podílu považovanou za ukazatele společného dominantního postavení v projednávaném případě.

205    Navíc, přestože význam tržních podílů se může na jednotlivých trzích lišit, je možné mít správně za to, že velmi vysoké tržní podíly jsou samy o sobě, kromě výjimečných okolností, důkazem existence dominantního postavení (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1991, Akzo v. Komise, C‑62/86, Recueil, s. I‑3359, bod 60). Velmi vysoký tržní podíl totiž podniku, který takový podíl po určitou dobu drží, poskytuje, z hlediska objemu výroby a nabídky, které představuje, – aniž by držitelé znatelně nižších podílů mohli urychleně uspokojit poptávku těch podniků, které by chtěly odejít od podniku s největším tržním podílem –, sílu, která z něj činí nevyhnutelného partnera a která mu již z toho důvodu, přinejmenším po relativně dlouhou dobu, zajišťuje nezávislost jednání typickou pro dominantní postavení (rozsudek Hoffmann-La Roche v. Komise, uvedený výše, bod 41).

206    Je pravda, že v kontextu oligopolu skutečnost, že členové tohoto oligopolu drží vysoké tržní podíly, nemá nutně, ve srovnání s analýzou individuálního dominantního postavení, stejný význam z hlediska možnosti těchto členů chovat se jako skupina do značné míry nezávisle na svých soutěžitelích, zákaznících a nakonec i spotřebitelích. Nic to však nemění na skutečnosti, že držení vysokého tržního podílu, zejména v případech duopolu, rovněž může být, neexistuje-li skutečnost prokazující opak, velmi významným znakem existence společného dominantního postavení.

207    V projednávaném případě je třeba uvést, že, jak uvedla Komise ve sporném rozhodnutí (body 81 a 181 odůvodnění), by společnosti Implats/LPD a Amplats měly po spojení každá tržní podíl přibližně 30 až 35 %, to znamená spojený tržní podíl přibližně 60 až 70 % celosvětového trhu s platinoidy a přibližně 89 % světových zásob platinoidů. Tržní podíl Ruska činil 22 % a přibližně 10 % světových zásob, výrobci v Severní Americe měly tržní podíl 5 % a 1 % světových zásob a recyklační podniky měly tržní podíl 6 %. Bylo přitom pravděpodobné, že poté, co Rusko vyčerpá své zásoby, pravděpodobně během dvou let následujících po vydání sporného rozhodnutí, by společnosti Implats/LPD a Amplats měly každá tržní podíl přibližně 40 %, tj. spojený tržní podíl 80 %, což by představovalo velmi vysoký tržní podíl.

208    S ohledem na rozdělení tržních podílů mezi stranami spojení a na rozdíl tržních podílů mezi jednak entitou vytvořenou spojením a společností Amplats, a jednak ostatními dodavateli platiny, tak Komise mohla správně dospět k závěru, že navrhované spojení by mohlo vést k vytvoření dominantního postavení jihoafrických podniků.

209    Je třeba konstatovat, že srovnání, které žalobkyně provedla mezi tržními podíly stran spojení a celkovým tržním podílem všech členů oligopolu ve věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí Nestlé/Perrier (82 %), je nesprávné. Jak totiž Komise zdůraznila, bylo by nutné srovnat 82% podíl se souhrnem všech tržních podílů stran spojení a společnosti Amplats, po faktickém vyloučení ruského výrobce (Almaz), jako významného účastníka trhu, tzn. celkově přibližně 80 %. Pokud jde o věc, ve které bylo vydáno rozhodnutí Kali + Salz/MdK/Treuhand, žalobkyně rovněž nesprávně srovnala tržní podíly stran spojení v tomto případě s podíly společností Kali + Salz a MdK (98 %) v Německu, kde nešlo o společné dominantní postavení. Ve věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí Kali + Salz/MdK/Treuhand, přitom Komise shledala existenci společného dominantního postavení na evropském trhu s výjimkou Německa, kde podnik vytvořený spojením držel spolu s druhým členem duopolu celkový tržní podíl přibližně 60 %. Žalobkyně měla tudíž provést srovnání s tímto posledně uvedeným číselným údajem, který je výrazně nižší než spojený tržní podíl společností Amplats a Implats/LPD po spojení.

210    Pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého by spojený tržní podíl společností Implats/LPD vytvořený spojením býval dosáhl pouze (...) % ve Společenství, je třeba zaprvé poznamenat, že relevantní zeměpisný trh je vymezená zeměpisná oblast charakterizovaná dostatečně homogenními soutěžními podmínkami pro všechny hospodářské subjekty. V této oblasti by podnik nebo podniky v dominantním postavení mohly případně zneužít svého postavení a narušit účinnou hospodářskou soutěž (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. února 1978, United Brands v. Komise, 27/76, Recueil, s. 207, body 11 a 44). Proto Komise mohla přiměřeně posoudit dopad spojení na hospodářskou soutěž v dané oblasti. Dále je třeba poznamenat, že vzhledem k vlastnostem trhů s platinoidy uvedeným v bodech 68 až 72 odůvodnění sporného rozhodnutí má relevantní zeměpisný trh v projednávaném případě celosvětový rozsah, což účastníci řízení nepopírají.

211    Není tudíž možné odkazovat na „tržní podíly“ stran ve Společenství. Na světovém trhu, jakým je trh s platinou a rhodiem, by totiž celková hospodářská síla, jakou by vytvořily společnosti Implats/LPD a Amplats po spojení, byla silou vyplývající z celosvětového tržního podílu, a nikoli z tržního podílu jedné části světa.

212    Existence regionálních odlišností v rámci vymezení tržních podílů členů oligopolu, kteří dominují na trhu se zastupitelným a snadno přepravovatelným výrobkem, jehož ceny jsou stanoveny na světové úrovni, pouze odráží tradiční obchodní vztahy, které by mohly buď snadno zmizet, pokud by se podniky v dominantním postavení rozhodly uplatňovat predátorské ceny za účelem vyloučení svých soutěžitelů, nebo by bylo obtížné takové obchodní vztahy přetrhat za existence uplatňování zneužívajících cen, pokud by marginální zdroje dodávek nebyly schopny snadno uspokojovat poptávku zákazníků podniků v dominantním postavení uplatňujících takové cenové zneužívání.

213    Jak přitom žalobkyně sama uznává v bodě 4.24 své žaloby, není nijak prokázáno, že podniky působící na trhu s platinou, které nepatří do Komisí označeného duopolu, mohou, ne více než členové samotného duopolu, izolovat společný trh, například aby selektivně čelily rozhodnutí členů dominujícího oligopolu zvýšit ceny na světové úrovni.

214    I kdyby bylo v kontextu celosvětového trhu s platinou a rhodiem nutné přezkoumat přesnou výši prodejů dotyčných subjektů ve Společenství v projednávaném případě, je namístě konstatovat, že celkový tržní podíl společností Implats/LPD-Amplats ve Společenství nebyl podstatně odlišný od jejich podílu na celosvětovém trhu s platinou.

215    Podle údajů poskytnutých stranami spojení ve formuláři CO totiž spojený tržní podíl společností Implats/LPD ve Společenství v průměru činil přibližně (...) % v letech 1992–1995 (viz formulář CO bod 6.1.10, příloha 6 k žalobě), zatímco tržní podíl společnosti Amplats v roce 1994 byl odhadnut na přibližně 35 až 50 % a tržní podíl Ruska přibližně na 25 až 35 %. Jinými slovy, celkový spojený tržní podíl Implats/LPD-Amplats ve Společenství byl v době spojení přibližně (...) až 65 % a měl se zvýšit po vyčerpání ruských zásob na přibližně (...) až na 78 %, jelikož podle informací poskytnutých samotnými stranami spojení Rusko od roku 1994 uskutečnilo přibližně 50 % prodeje ze svých zásob (viz formulář CO, bod 7.3.2, příloha 7 k žalobě).

216    Proto výtka vycházející z kritéria tržního podílu musí být zamítnuta v plném rozsahu.

 K podobnosti struktur nákladů společností Implats/LPD a Amplats po spojení

 Argumenty žalobkyně

217    Podle názoru žalobkyně Komise měla nesprávně za to, že entita vytvořená spojením a společnost Amplats by nevyhnutelně jednaly na trhu ve vzájemné shodě z důvodu podobných struktur nákladů. Analýza vypracovaná Komisí nebere na zřetel značnou různost úrovně nákladů těžby v různých dolech jak společnosti Implats a LPD, tak Amplats. Brát v potaz pouze průměrné náklady je zcela zavádějící, neboť rozhodnutí ohledně výroby jsou uskutečňována zvlášť u každého jednotlivého dolu a hospodářská soutěž probíhá na úrovni marginálních nákladů.

 Závěry Soudu

218    Komisí provedené srovnání nákladů vychází z grafů v příloze II sporného rozhodnutí znázorňujících křivky provozních nákladů tří jihoafrických výrobců, které vypracovaly samotné strany spojení.

219    V bodě 138 písm. b) sporného rozhodnutí Komise uvádí, aniž to žalobkyně napadá, že platinový průmysl má nepružnou strukturu nákladů s vysokými fixními náklady, což znamená, že v dolech se výroba platiny nemůže výrazně měnit, i když určitý počet provozovaných šachet je málo ziskový nebo není ziskový vůbec. Komise rovněž uvádí, že v tomto kontextu strategie zavírání méně ziskových šachet ve prospěch těch nejziskovějších by způsobila rozdělení fixních nákladů mezi zbylé šachty, čímž by se snížila ziskovost každé marginální šachty, a stále by bylo nutné zavírat další šachty.

220    Komise tedy správně dospěla k závěru, že v platinovém průmyslu musí výrobce zohlednit celkové provozní náklady, aby určil odpovídající objem výroby, a nikoli pouze provozní náklady svých jednotlivých šachet. Za těchto podmínek je srovnání nákladů subjektu vytvořeného spojením a společnosti Amplats založené na provozních nákladech všech jejich šachet plně odůvodněné.

221    Žalobkyně nemůže užitečně tvrdit, že analýza, kterou Komise provedla, nebrala v potaz značnou různost úrovní provozních nákladů jednotlivých důlních šachet jak společností Implats a LPD, tak Amplats. K tomuto bodu je namístě uvést, s ohledem na grafy zpracované stranami spojení, které znázorňují křivky provozních nákladů tří jihoafrických výrobců platiny před a po spojení (přílohy II a IV sporného rozhodnutí), že přes existenci rozdílů uvedených Komisí ve sporném rozhodnutí (bod 182) týkajících se kvality těžené rudy, nákladů na provoz a zušlechťování a administrativních nákladů, by se spojením vytvořil nový podnik, jehož struktura nákladů na provoz dolů by byla obdobná jako v případě společnosti Amplats.

222    Komise mohla v tomto důsledku správně dospět k závěru, vzhledem k podobnosti jejich tržních podílů, podílů na světových zásobách a jejich struktury nákladů, že by po spojení došlo k většímu sblížení zájmů mezi společnostmi Amplats a Implats/LPD, pokud jde o vývoj trhu, a toto sblížení by mohlo zvýšit riziko souběžných protisoutěžních jednání, jako například omezení výroby.

223    Přezkoumané výtky tedy musí být zamítnuty.

 K vlastnostem trhu

–       K transparentnosti trhu

 Argumenty účastnic řízení

224    Žalobkyně tvrdí, že analýza vlastností trhu, jak ji vypracovala Komise, je chybná. Podle žalobkyně skutečnost, že platina je homogenní výrobek se značně transparentními cenami, neznamená automaticky transparentnost na úrovni prodejů, výrobních rozhodnutí a zdrojů soutěžitelů, jak potvrzuje skutečnost, že v roce 1994 společnost Amplats mohla skrývat své výrobní problémy několik měsíců prostřednictvím pronájmu platiny, aby mohla dodržet své závazky v oblasti dodávky.

225    Komise poznamenává, že v bodech 145 a 146 odůvodnění rozhodnutí popsala důvody, pro které existuje velmi značná transparentnost nikoli pouze tehdy, pokud jde o ceny, ale rovněž ve výrobě, prodejích, zdrojích a nových investicích. Žalobkyně přitom neuvedla žádnou skutečnost, která by mohla vyvrátit obsah rozhodnutí. Navíc transparentnost cen je nejdůležitějším prvkem pro určení úrovně transparentnosti oligopolního trhu. Nakonec Komise uvádí, že podle společnosti Lonrho nedokázala společnost Amplats skrýt na trhu své výrobní problémy, v rozporu s údaji uvedenými ve zprávě NERA.

 Závěry Soudu

226    Žalobkyně nepopírá, že platina je homogenní výrobek, pro který má trh transparentní mechanismus stanovování cen.

227    Transparentnost cen je základním prvkem stanovení úrovně transparentnosti oligopolního trhu. Prostřednictvím cenového mechanismu mohou členové oligopolu především okamžitě rozpoznat rozhodnutí ostatních členů oligopolu zvýšit jejich tržní podíl v neprospěch status quo ante, a případně mohou učinit nutná odvetná opatření za účelem zmaření úspěchu takového jednání.

228    V projednávaném případě, jak je uvedeno v rozhodnutí (body 144 až 146 odůvodnění), je transparentnost trhu relativně vysoká, zejména z toho důvodu, že platina je kótována na burzách s kovy, že jsou zveřejňovány výrobní a prodejní statistiky, z důvodu omezeného a známého počtu přímých zákazníků na trhu, z důvodu, že odvětví platiny tvoří relativně uzavřená skupina podniků, které pojí úzké vztahy, že hlavní používané smlouvy jsou zvláštní povahy, konkrétně dlouhodobé smlouvy zakazující další prodej zakoupeného výrobku, a že veškeré zvyšování objemu výroby obvykle probíhá prostřednictvím investičních projektů, jejichž podrobnosti jsou v příslušném odvětví obecně známé.

229    Za těchto podmínek je namístě dospět k závěru, že Komise právem shledala, že existuje velmi značná transparentnost nejen v oblasti cen, ale i v oblasti výroby, prodeje, zásob a nových investic.

230    Přezkoumaná výtka tedy musí být zamítnuta.

–       K perspektivám růstu trhu s platinou

 Argumenty účastnic řízení

231    Podle žalobkyně je analýza vlastností trhu provedená Komisí nesprávná. Skutečnost, že vývoj poptávky je pomalý, nemůže být překážkou silné hospodářské soutěže a přesunů tržních podílů z toho vyplývajících. Žalobkyně podporuje své tvrzení odkazem na zprávu NERA. Podle bodu 4.1.4 této zprávy, pokud je, jako v projednávaném případě, daný průmysl charakterizován nadprodukcí, musejí výrobci soutěžit zejména snížením svých výrobních nákladů, aby se vyhnuli ukončení nadbytečných výrobních výkonů. Podle žalobkyně přitom vývoj tržních podílů a snížení reálných cen platiny v období 1985–1995, stejně jako reakce společnosti Amplats, která zvýšila svou výrobu za nižší ceny, a společnosti Implats, která přijala významné racionalizační opatření, prokazují, že struktura trhu s platinou nezpůsobila oligopolní spolupráci mezi největšími výrobci.

232    Komise tvrdí, že po zamýšleném spojení by dva hlavní výrobci měli značně podobné struktury nákladů. Souběžné chování, i pokud jde o snížení nákladů, by tak bylo inteligentní strategií. Navíc je pravda, že trh charakterizovaný pomalým růstem nepodporuje nové vstupy nebo silnou hospodářskou soutěž.

 Závěry Soudu

233    Žalobkyně nepopírá, že trh charakterizovaný pomalým růstem v zásadě nepodporuje nové vstupy a silnou hospodářskou soutěž. Pouze zpochybňuje, vycházejíc z historie tržního vývoje, použitelnost této zásady na trh s platinou.

234    Žalobkyně nevyvrátila analýzu Komise (body 160 až 172 odůvodnění sporného rozhodnutí), že v minulosti existovala tendence k oligopolní dominanci, když Komise vycházela z přezkumu růstu trhu a vývoje tržních podílů během posledního desetiletí, ze slabé přímé cenové hospodářské soutěže vzhledem k dlouhodobým smlouvám s kupujícími, ze stálosti vysokých cen a z chování hlavních subjektů na trhu.

235    Odůvodnění žalobkyně je založeno na předpokladu růstu poptávky, který není srovnatelný s předpokládaným růstem poptávky v období 1995–2000. V letech 1985–1995, kdy kolísaly tržní podíly a ceny a kdy reagovali společnosti Amplats a Implats, jak uvádí žalobkyně, se poptávka téměř zdvojnásobila z 2 830 000 na 5 205 000 uncí ročně (viz zpráva NERA, tabulka 3.1, s. 15), zatímco v letech 1995-2000 se poptávka podle předpovědí neměla podstatně zvyšovat a měla se zvýšit z 4 705 000 na 5 570 000 uncí ročně (viz bod 127 odůvodnění sporného rozhodnutí).

236    Konečně, analýza žalobkyně nebere v potaz dopad spojení na strukturu trhu a účinek vzniku nového subjektu vzhledem k jeho hlavnímu soutěžiteli, společnosti Amplats. Přitom, i kdyby byla analýza žalobkyně správná, pokud jde o minulost, nic to nemění na skutečnosti, že výsledkem spojení by byla situace, kdy dva hlavní výrobci mají značně podobné struktury nákladů a kdy, vzhledem ke struktuře trhu s platinou, by bylo souběžné protisoutěžní chování z hospodářského hlediska rozumnější strategií než strategie soutěže na úkor maximalizace spojených zisků.

237    Za těchto podmínek, vzhledem ke stabilitě trhu s platinou, jehož předpokládaný průměrný roční růst na období 1995–2000 činí přibližně 3 %, mohla Komise správně učinit závěr, že noví soutěžitelé by nebyli povzbuzováni ke vstupu na tento trh a existující soutěžitelé by neměli tendenci uplatňovat útočnou strategii za účelem získání další poptávky.

238    Přezkoumaná výtka tedy musí být zamítnuta.

–       K rovnováze mezi nabídkou a poptávkou

 Argumenty žalobkyně

239    Žalobkyně dále uplatňuje, že obavy Komise, pokud jde o případné zvýšení cen platiny, byly také zjevně ovlivněny jejím neodůvodněným názorem o pravděpodobném vzniku nedostatku dodávek (bod 136 odůvodnění sporného rozhodnutí).

240    Podle názoru žalobkyně však bylo stanovisko Komise v rozporu s převažujícím názorem průmyslových subjektů, které zdůraznily existenci přebytku dodávek, jež by se mohl v průběhu následujících let vyrovnat.

 Závěry Soudu

241    V bodě 127 odůvodnění sporného rozhodnutí odkazuje Komise na různé předpovědi změn vývoje budoucí poptávky zpracované samotnými stranami a společnostmi Anderson, Wilson & Partners Inc., BOE Nat West Securities, SBC Warburg a Engelhard, přičemž tyto předpovědi se liší společnost od společnosti.

242    Komise v bodech 128 až 131 sporného rozhodnutí nicméně také předložila podrobnou analýzu faktorů, kterou ostatně žalobkyně nezpochybňuje, na nichž zakládá předpověď, že poptávka by měla v příštích letech mírně vzestupnou tendenci.

243    Šlo o tyto faktory:

–        zvýšení výroby katalytických konvertorů z důvodu předpokládaného zpřísnění nebo přijetí právních předpisů v oblasti boje proti znečištění ve Spojených státech, Evropě, Brazílii a Argentině do konce tohoto století a z důvodu vyšší spotřeby platiny v katalytických konvertorech u dieselových motorových vozidel;

–        růst poptávky po platině v odvětví bižuterie v Japonsku, Spojených státech a pravděpodobně v Číně;

–        pokud jde o průmyslové použití, zástupné operace v petrolejářském a chemickém průmyslu z důvodu obnovení provozu zařízení, které bylo uzavřeno v období recese;

–        zvýšené používání osobních počítačů, jelikož platina bude více používána na pláště harddisků a na jiné komponenty;

–        konečně, dlouhodobější používání palivových článků.

244    Bez ohledu na to, která z předložených předpovědí vývoje nabídky je nejpřesnější, Komise navíc vysvětlila v bodech 134 až 136 odůvodnění sporného rozhodnutí, že světové nabídce platiny by po spojení dominovaly jihoafrické podniky, a že by v důsledku toho jakýkoliv nedostatek nabídky vzhledem k poptávce mohl být vyvážen pouze těmito jihoafrickými podniky.

245    S ohledem na tyto údaje, které žalobkyně nezpochybnila, je namístě učinit závěr, že analýza Komise týkající se vývoje nabídky a poptávky platiny nebyla stižena zjevně nesprávným posouzením.

246    Přezkoumaná výtka tedy musí být zamítnuta.

–       K marginálním a alternativním zdrojům dodávek

 Argumenty účastnic řízení

247    Žalobkyně uplatňuje, že Komise při zkoumání překážek vstupu na trh nebrala dostatečně v úvahu:

–        kumulativní účinek různých marginálních a alternativních zdrojů dodávek, a zejména rostoucí potenciál recyklované platiny;

–        čtyři miliony uncí zásob platiny nashromážděných od roku 1985;

–        zvyšující se zastupitelnost platiny palladiem;

–        výrobu Ruska a prodeje jeho zásob;

–        plány marginálních dodavatelů, jako jsou společnosti Stillwater ve Spojených státech a Hartley v Zimbabwe, směřující k nové výrobě značného rozsahu.

248    V tomto ohledu žalobkyně poznamenává, že v dopise jihoafrické vlády ze dne 19. dubna 1996 se uvádí, že světové zásoby mimo Jihoafrickou republiku a Zimbabwe by teoreticky mohly uspokojit světovou poptávku na 20 let.

249    Komise zásadně pochybila, když neposoudila dopad, jaký by měly různé marginální zdroje dodávek a další skutečnosti schopné ovlivnit hospodářskou soutěž v případech zvýšení cen, například o 10 nebo 20 %. Pokud by takové zvýšení mohlo být zachováno, skutečně by to znamenalo, že entita vytvořená spojením jednající ve vzájemné shodě se společností Amplats je schopná jednat do značné míry nezávisle na svých soutěžitelích, zákaznících a nakonec i spotřebitelích.

250    Komise tedy řádně neposoudila, jaký by nastal vývoj cen při neexistenci žalobkyní dovolávaných skutečností, a ještě méně se věnovala zvětšujícímu se významu těchto skutečností v budoucnosti, pokud by skutečně došlo k hypotetickému zvýšení cen, jehož se Komise nejvíce obávala. Jedná se zde o nedostatek odůvodnění v rozporu s článkem 190 Smlouvy v rozsahu, v němž je zřejmé, že 37 % trhu zastoupených marginálními zdroji dodávek by spolu s ostatními skutečnostmi umožnilo omezení zvyšování cen.

251    Pokud jde o Komisi, ta se odvolává na body 91 až 95 odůvodnění sporného rozhodnutí týkající se recyklace, na body 29 až 32 týkající se zastupitelnosti platiny palladiem, na bod 138 písm. c) pojednávající o zásobách, na body 122 až 125, 134, 135 a 173 odkazující na ruskou výrobu a na prodeje zásob, na body 85 až 90 a na bod 138 písm. c) týkající se nových výrob, na body 193 až 204 věnované hospodářské analýze předložené účastnicemi řízení. Komise na konci bodu 138 odůvodnění sporného rozhodnutí uzavřela, že reakce ze strany podružných zdrojů dodávek ze zásob, nové doly a recyklace by nemohly zabránit zneužití dominantního postavení. Komise zároveň v bodě 203 konstatovala, že je velmi nepravděpodobné, že by dodavatelé vně oligopolu, jiné zásoby než ruské a dostupnost recyklované platiny měli na trh takový vliv, aby mohli poskytnout dostatečné objemy k tomu, aby zabránili zneužití spojeného dominantního postavení. Posledně uvedený závěr přitom vzal v úvahu stávající situaci Ruska, které je kromě LPD hlavním zdrojem hospodářské soutěže na trhu.

252    Pokud jde o argument žalobkyně, podle nějž by 37 % trhu reprezentujících marginální zdroje dodávek a ostatní skutečnosti zamezily zvyšování cen, Komise uplatňuje, že samotní jihoafričtí výrobci představovali v roce 1995 63 % trhu a že by se měl tento číselný údaj značně zvýšit (na úroveň blížící se 80 %), pokud by Rusko již od roku 1997 neprodávalo ze svých zásob. Komise dále tvrdí, že značná část marginální hospodářské soutěže je hypotetická a po několik let by žádným způsobem nemohla vykonávat tlak na trh.

253    Komise nakonec uplatňuje, že žalobkyně neodůvodnila tvrzení, že jiné než jihoafrické zásoby by teoreticky mohly uspokojit světovou poptávku na dalších 20 let. Žalobkyně ani neuvádí, jaké důsledky pro trh by přinesly tyto jiné „teoreticky“ postačující zásoby.

 Závěry Soudu

254    Je nutné konstatovat, že teze žalobkyně není skutkově podložena.

255    Komise v bodech 93, 94 a 95 odůvodnění sporného rozhodnutí zkoumá hranice možného růstu recyklace platiny, zejména z katalytických konvertorů, vztahující se k nákladům na sběr odpadu, vývozu vozidel do třetího světa, které tím uniknou z recyklačního systému, a jiným skutečnostem.

256    V bodě 138 písm. c) sporného rozhodnutí se Komise řádně zabývá otázkou čtyř milionů uncí zásob platiny shromážděných od roku 1985.

257    V bodech 29 až 32 se zmiňuje o hranicích zvyšující se tendence nahrazovat platinu palladiem.

258    V bodě 81 odůvodnění se Komise zabývá ruskou výrobou a prodejem z ruských zásob. V bodech 123 až 125, 134 a 173 Komise posuzuje možnosti vývoje ruské výroby. V bodech 171 a 173 zvažuje, ale nakonec vylučuje možnost Ruska využívat své zásoby selektivně s cílem možného monopolistického pokusu snížit výrobu.

259    Projekty marginálních dodavatelů, jako jsou společnosti Stillwater ve Spojených státech a Hartley v Zimbabwe, jsou zkoumány v bodě 88.

260    Kumulativní účinek různých marginálních a alternativních zdrojů dodávek je analyzován v bodech 138 písm. c) a 202 odůvodnění.

261    Oproti tvrzení žalobkyně je tudíž zřejmé, že Komise dostatečně zohlednila výše uvedené prvky posouzení a že v tomto směru řádně odůvodnila své rozhodnutí.

262    Pokud jde o argument žalobkyně, že Komise řádně neposoudila vývoj cen, ke kterému by došlo v případě neexistence jí uplatněných skutečností, postačí konstatovat, že když Komise posuzuje předvídatelný dopad spojení na trh, není povinna zkoumat, jaký by byl vývoj na trhu v minulosti v případě neexistence jednoho nebo více faktorů hospodářské soutěže. Komise je totiž v rámci svého přezkumu povinna pouze ověřit, zda, zejména z důvodu předchozího vývoje soutěžních podmínek na relevantním trhu, by spojení podniků mohlo vést k situaci v níž jeden nebo více podniků má hospodářskou sílu, která jim umožňuje zneužít takové situace, zvláště zvyšováním cen.

263    Z toho vyplývá, že výtky žalobkyně musí být zamítnuty.

–       Ke strukturálním vazbám

 Argumenty účastnic řízení

264    Žalobkyně uplatňuje, že Komise nevzala v úvahu judikaturu Soudu (rozsudek ze dne 10. března 1992, SIV a další v. Komise, T‑68/89, T‑77/89 a T‑78/89, Recueil, s. II‑1403, dále jen „rozsudek Ploché sklo“), která v rámci článku 86 Smlouvy podmiňuje konstatování společného dominantního postavení existencí strukturálních vazeb mezi dvěma podniky, například prostřednictvím technologického náskoku prostřednictvím dohod nebo licencí, které jim umožňují jednat nezávisle na jejich soutěžitelích, zákaznících a nakonec i spotřebitelích. Komise v projednávané věci neprokázala existenci strukturálních vazeb ani skutečnost, že entita vytvořená spojením a společnost Amplats budou jednat jako jediná dominantní entita. Jedná se zároveň o porušení povinnosti odůvodnění ve smyslu článku 190 Smlouvy.

265    V tomto ohledu žalobkyně zdůrazňuje, že ve sporném rozhodnutí Komise odkazuje na následující strukturální vazby mezi entitou vytvořenou spojením a společností Amplats (body 156 a 157 odůvodnění):

–        vazby v některých průmyslových odvětvích, zejména společný podnik v ocelářském odvětví;

–        nedávný nákup 6 % kapitálu společnosti Lonrho společností AAC, s předkupním právem na dalších 18 %.

266    Tato analýza je nedostačující ze tří důvodů.

267    Zaprvé, žádná z těchto skutečností se přímo netýkala odvětví platinoidů. První se konkrétně týkala vazeb vytvořených s jinými průmyslovými odvětvími a jak první tak druhá byly spíše záležitostí společnosti AAC, než její dceřiné společnosti Amplats, jež působí v platinovém odvětví.

268    Zadruhé, tyto vazby měly daleko ke strukturálním vazbám, které podle rozsudku Ploché sklo postačují k vytvoření společného dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.

269    Zatřetí, nedávná investice společnosti AAC do kapitálu společnosti byla nepřátelskou transakcí vůči společnosti Gencor a spojení. Tato investice naznačovala sama o sobě, že existující vazby mezi různými společnostmi nebrání vzájemné agresivní hospodářské soutěži.

270    Komise uplatňuje, že ve své předchozí rozhodovací praxi se vždy nedovolávala existence hospodářských vazeb, aby mohla učinit závěr, že existuje společné dominantní postavení, a dále, že v rozsudku Ploché sklo (bod 358) Soud nestanovil existenci hospodářských vazeb jako požadavek ani neomezil pojem „hospodářské vazby“ na vazby strukturální, jak uplatňuje žalobkyně. Komise tudíž právem chápe tento pojem jako pojem zahrnující vztah vzájemné závislosti, který existuje mezi členy úzkého oligopolu.

271    Krom toho i kdyby Soud vyžadoval existenci hospodářských vazeb v rámci působnosti článku 86 Smlouvy, neznamená to, že stejný požadavek by měl existovat v rámci kontroly spojování podniků.

272    Mimoto, i kdyby měl být pojem „hospodářské vazby“ vykládán v užším smyslu, existovalo by několik takových vazeb, i když je žalobkyně podceňuje, a to mezi stranami zamýšleného spojení a společností Amplats, které by mohly posílit společné zájmy členů úzkého oligopolu (body 155 až 157 sporného rozhodnutí).

 Závěry Soudu

273    Soud v rozsudku Ploché sklo odkazoval na strukturální typy vazeb pouze jako na příklad a nestanovil, že takové vazby musejí nezbytně existovat, aby mohla být konstatována existence společné dominance.

274    Soud pouze zdůraznil (bod 358 rozsudku), že v zásadě nelze vyloučit, že se dva nebo více nezávislých hospodářských entit na určitém trhu spojí prostřednictvím hospodářských vazeb, a společně tak získají dominantní postavení ve vztahu k ostatním entitám na témže trhu. Ve stejném bodě Soud doplňuje, že tak by tomu mohlo být například, když dva nebo více nezávislých podniků společně získají prostřednictvím dohod nebo licencí technologický náskok, který jim umožňuje jednat do značné míry nezávisle na jejich soutěžitelích, zákaznících a nakonec i spotřebitelích.

275    Z uvedeného rozsudku nelze vyvodit, že Soud zúžil pojem „hospodářské vazby“ na vazby strukturální, jak uvádí žalobkyně.

276    Krom toho z právního nebo hospodářského hlediska neexistuje žádný důvod vyjmout z pojmu „hospodářské vazby“ vztah vzájemné závislosti mezi členy úzkého oligopolu, v jehož rámci na trhu, který má příslušné vlastnosti, zejména pokud jde o koncentraci trhu, transparentnost a homogenitu výrobku, mohou předvídat vzájemné chování, a jsou tedy silně motivováni přizpůsobovat své tržní chování tak, aby zejména maximalizovali svůj společný zisk omezením výroby za účelem zvýšení cen. V tomto kontextu totiž každý podnik ví, že jeho silně soutěžní jednání s cílem zvýšit jeho tržní podíl (například snížením cen) by vyvolalo stejné jednání ostatních podniků, takže by ze svého podnětu neměl žádnou výhodu. Snižování cen by tedy byly vystaveny všechny podniky.

277    Tento závěr platí tím spíše v oblasti kontroly spojování podniků, jejímž cílem je zamezit vytvoření nebo posílení protisoutěžních tržních struktur. Tyto struktury mohou být výsledkem jak existence hospodářských vazeb v úzkém slova smyslu obhajovaných žalobkyní, tak tržních struktur oligopolního typu, kde si každý podnik může uvědomit společné zájmy a zejména zvyšovat ceny, aniž by musel uzavřít smlouvu nebo postupovat ve vzájemné shodě.

278    V projednávaném případě je tedy výtka žalobkyně vycházející z toho, že Komise neprokázala existenci strukturálních vazeb, neúčinná.

279    Komise právoplatně dospěla k závěru, vycházejíc z předpokládané změny tržní struktury a podobnosti nákladů společností Amplats a Implats/LPD, že by zamýšlené spojení vytvořilo společné dominantní postavení a ve skutečnosti by vedlo k duopolu tvořenému těmito dvěma podniky.

280    Ke stejnému účelu Komise rovněž mohla vzít v úvahu hospodářské vazby, na něž odkazují body 156 a 157 odůvodnění sporného rozhodnutí.

281    Žalobkyně neopodstatněně zpochybňuje relevantnost těchto vazeb z důvodu, že se netýkají přímo platinového průmyslu a že se týkaly spíš AAC než společnosti Amplats. Komise totiž vzala v úvahu vazby mezi hlavními výrobci platiny týkající se činností mimo výrobu platinoidů (bod 156 odůvodnění sporného rozhodnutí) nikoli jako skutečnosti prokazující existenci hospodářských vazeb ve striktním smyslu zastávaném žalobkyní, ale jako skutečnosti přispívající k usměrňování členů oligopolu zvyšováním rizika sankcí v případě, kdy jeden člen by jednal způsobem nepřijatelným pro ostatní. Tato analýza je ostatně potvrzena studií vypracovanou poradcem, týkající se možných soutěžních reakcí společnosti Implats vůči LPD, jež je obsažena v dokumentech představenstva společností Gencor a Implats, ze dne 6. května 1994, citovaných ve sporném rozhodnutí (bod 158 odůvodnění): podle tohoto konzultanta byly jedním z možných scénářů „nařízené útoky a signály zaměřené na cenovou válku, například Rh (rhodium)“.

282    Skutečnost, že předmětné vazby se týkají společnosti AAC, a nikoli přímo společnosti Amplats, nemůže oslabit úvahu Komise. Jelikož společnost Amplats byla kontrolována společností AAC, Komise opodstatněně dospěla k závěru, že existující vazby mezi posledně jmenovanou společností a ostatními podniky, ať působícími, nebo nepůsobícími na trzích s platinou, by mohly mít příznivý, nebo nepříznivý vliv na společnost Amplats.

283    Pokud jde o argument, že nedávná investice společnosti AAC do společnosti Lonrho byla nepřátelskou transakcí vůči společnosti Gencor a spojení a že tato investice naznačovala sama o sobě, že existující vazby mezi různými společnostmi nebrání vzájemné agresivní hospodářské soutěži, Komise tvrdí jednak, že žalobkyně nepředložila důkaz o nepřátelské povaze této transakce, a jednak, že nezávisle na jejím odůvodnění tato transakce upevnila existující vazby mezi dvěma nejvýznamnějšími soutěžiteli na trhu.

284    Přezkoumaná výtka tedy musí být zamítnuta.

–       K jiným soutěžním prostředkům než je technologický vývoj

 Argumenty účastnic řízení

285    Žalobkyně uvádí, že přes vyspělost technologie výroby a těžby Komise nevzala v úvahu ostatní netechnické aspekty soutěžních výhod, jako jsou dostupné nerostné zásoby, obchodní řízení a rozličné pobídky různým výrobcům, což vše staví podniky do odlišných pozic, pokud jde o jejich schopnost soutěžit.

286    Komise nepopírá, že hospodářská soutěž je možná v technologicky vyspělém odvětví. Přesto však neexistence technologických změn vylučuje významný zdroj hospodářské soutěže. Mimoto argument žalobkyně zdůrazňuje význam různých způsobů řízení a základních zdrojů. Jedním z nejdůležitějších charakteristických rysů navrhovaného spojení z hlediska jeho dopadu na hospodářskou soutěž je ten, že by vyloučilo soutěžitele (LPD), jehož způsob řízení a struktura nákladů se významně liší od způsobu řízení a struktury nákladů společností Implats a Amplats.

 Závěry Soudu

287    Na rozdíl od tvrzení žalobkyně Komise vzala v úvahu v bodech 152 a 153 odůvodnění sporného rozhodnutí skutečnost, že i v technologicky vyspělém odvětví je hospodářská soutěž stále možná prostřednictvím použití nových pracovních metod a výrobní technologie, jakož i skutečnost, že mezi čtyřmi největšími výrobci platiny existovaly rozdíly v řízení, že technologický vývoj těžby platiny je relativně pomalý a že nebyl očekáván žádný technologický úspěch, který by mohl zásadně změnit strukturu platinového průmyslu.

288    Sporné rozhodnutí tudíž vzalo v úvahu všechny ostatní netechnické aspekty soutěžních výhod hospodářské soutěže. Výtku žalobkyně je tedy namístě zamítnout.

–       K posouzení reakce třetích osob

 Argumenty žalobkyně

289    Podle žalobkyně Komise nebrala v úvahu neutrální nebo pozitivní reakci na spojení ze strany většiny zákazníků a jiných třetích osob, která je uvedena v bodech 2.17 až 2.21 odpovědi na oznámení námitek. Pokud by přitom třetí osoby nevěřily, že okrajové a jiné soutěžní vlivy by omezily případné zvýšení cen, určitě by reagovaly negativně.

 Závěry Soudu

290    Žalobkyně nepředložila žádný důkaz, který by mohl prokázat její tvrzení. Skutečnost, že Komise ve své analýze trhu zdůraznila negativní reakce na navrhované spojení ze strany zákazníků a jiných třetích osob, neprokazuje, že nevzala v úvahu názory těch, kteří měli reakci pozitivní nebo neutrální.

291    Každopádně, i když názor zákazníků a jiných třetích osob může být důležitým zdrojem informací o předpokládaném dopadu spojení na trh, Komise jimi nemůže být vázána při vlastním samostatném posouzení dopadu spojení na tento trh.

292    Přezkoumaná výtka tedy musí být zamítnuta.

–       K oligopolním tendencím v minulosti

 Argumenty účastnic řízení

293    Žalobkyně uplatňuje, že Komise tím, že shledala existenci sklonu k vytvoření společného dominantního postavení v platinovém průmyslu v minulosti, přehlédla skutečnost, že tržní podíly v čase kolísaly (žalobkyně odkazuje na zprávu NERA, tabulku na s. 15), a že, jak Komise sama připouští, progresivní pokles tržních podílů hlavních výrobců byl známkou určitého stupně hospodářské soutěže na trhu. Mimoto ceny se v posledním desetiletí reálně snížily (zpráva NERA, tabulka 3.2, s. 18; graf 3 přílohy 10 k odpovědi na oznámení námitek převzaté v příloze 11 k žalobě).

294    Komise uplatňuje, že i když samo sporné rozhodnutí připouští existenci hospodářské soutěže v minulosti, existovalo rovněž souběžné chování nebo chování obdobné chování podniků v rámci kartelové dohody.

 Závěry Soudu

295    Na rozdíl od tvrzení žalobkyně z bodů 166 a 173, 168 až 172 a 204 odůvodnění sporného rozhodnutí vyplývá, že Komise náležitě zohlednila jak kolísání tržních podílů, tak cenový vývoj, ve své analýze týkající se konkrétního soutěžního rámce, v němž jihoafričtí dodavatelé působili před spojením.

296    Přezkoumaná výtka tedy musí být zamítnuta.

–       Závěr

297    Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že Komise ve sporném rozhodnutí právem dospěla k závěru (bod 219 odůvodnění), že spojení podniků by vedlo k vytvoření duopolního dominantního postavení společností Amplats a Implats/LPD na trhu s platinou a rhodiem a mělo by za následek významné narušení hospodářské soutěže na společném trhu ve smyslu článku 2 nařízení č. 4064/89. Z toho také vyplývá, že odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky článku 190 Smlouvy.

298    Jelikož všechny výtky žalobkyně byly zamítnuty, musí být rovněž zamítnuty přezkoumané žalobní důvody.

 K žalobním důvodům vycházejícím jednak z porušení čl. 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89 tím, že Komise nepřijala závazky navržené stranami spojení, a jednak z porušení článku 190 Smlouvy

 Argumenty účastnic řízení

299    Žalobkyně tvrdí, že Komise se dopustila nesprávného právního posouzení tím, že odmítla přijmout závazky navržené stranami spojení, a rovněž tím, že své odmítnutí právně dostačujícím způsobem neodůvodnila, čímž porušila článek 190 Smlouvy.

300    Žalobkyně připomíná, že podle bodu 215 odůvodnění sporného rozhodnutí strany navrhly Komisi závazky, které měly zmírnit soutěžní problémy vyvolané spojením. Tyto závazky byly předloženy členským státům a diskutovány na jednání poradního výboru dne 9. dubna 1996.

301    Jednalo se o tři závazky:

a)      zvýšení výrobní kapacity šachty (...) o (...) uncí;

b)      zachování stávající úrovně výroby (...) uncí (...);

c)      vytvoření nového dodavatele na trhu.

302    Podle žalobkyně Komise (bod 216 odůvodnění sporného rozhodnutí) neprávem odmítla tyto závazky, když měla za to, že se vztahují ke způsobu chování, a z toho důvodu nemohou být přijaty v rámci nařízení č. 4064/89. Žalobkyně přitom tvrdí, že Komise v minulosti již přijala závazky vztahující se ke způsobu chování v rámci tohoto nařízení. Cituje k tomu několik rozhodnutí, v rámci kterých Komise jasně přijala závazky toho druhu.

303    Žalobkyně poznamenává, že závazky jsou odmítnuty v bodě 216 odůvodnění sporného rozhodnutí z důvodu, že „výroba mohla být omezena v jiných šachtách ve vlastnictví nové entity vytvořené spojením jednoduše pro udržení celkového objemu výroby na úrovni (...) uncí, čímž by se snížila celková výroba“. Podle názoru žalobkyně tento argument nedává smysl. Podle ní závazek spočíval v rozvoji doplňkového objemu výroby (...) uncí v šachtách (...) a v zachování stávající úrovně výroby. Nemohlo by tak dojít k žádnému snížení výroby před tím, než by byl k dispozici další objem výroby.

304    Žalobkyně rovněž popírá argument Komise (bod 216 odůvodnění sporného rozhodnutí), že pokud by jeden z dodavatelů zachoval svou výrobu na určité úrovni, druhý člen oligopolu, společnost Amplats, by o tom věděla, což by vytvořilo tlak na zvýšení cen. Žalobkyně tvrdí, že závazek nepředpokládal existenci horní hranice výroby entity vytvořené spojením. Společnost Amplats by tedy nemohla předpokládat, že entita vytvořená spojením by reagovala na zvýšení poptávky zachováním výroby na stávající úrovni. Každopádně podniky mají nárok na zisk ze svých hospodářských činností v rozsahu, v němž výše tohoto zisku není nepřípustná nebo nepoctivá z hlediska práva hospodářské soutěže. Podle žalobkyně by přitom veškeré jednání entity vytvořené spojením a společnosti Amplats, které by vedlo k takovém zisku, mohlo být předmětem zásahu jihoafrických orgánů.

305    Žalobkyně rovněž tvrdí, že Komise vůbec nevzala v úvahu konstatování jihoafrických orgánů, že společnost Amplats již dominantní postavení měla a čelila by účinné soutěži ze strany entity vytvořené spojením. Postoj Komise tedy nebyl v souladu s obavami vyjádřenými se znalostí případu jihoafrickými orgány ohledně stávající tržní struktury.

306    Pokud jde o vytvoření nového dodavatele, který by podle Komise měl nepatrný vliv, žalobkyně uplatňuje, že pokud by její ostatní výtky určené Komisi ohledně jejího postoje k závazkům byly opodstatněné, tento aspekt sporného rozhodnutí nemůže být obhájen.

307    Žalobkyně krom toho popírá tvrzení Komise, že závazky neodrážely růst trhu, na němž se shodly všechny osoby, které se k této otázce vyjádřily (bod 216 sporného rozhodnutí). Žalobkyně se domnívá, že tento názor byl v rozporu s názorem většiny průmyslových podniků, které zdůraznily existenci nadbytku dodávek, jež by mohl být během několika let vyrovnán. Tento názor byl podpořen nejméně třemi nezávislými zprávami přiloženými k odpovědi stran na oznámení námitek, na kterou Komise pouze stručně odkázala ve sporném rozhodnutí. V tomto kontextu závazek stran zachovat stávající úroveň výroby představoval krok, který může rozptýlit obavy Komise.

308    Mimoto žalobkyně tvrdí, že by bylo možné dbát nad dodržováním nabídnutých závazků. Zejména by bylo možné ověřit zachování stávajícího stupně výroby prostřednictvím povinnosti předkládat Komisi každé čtvrtletí údaje o výrobě, které by se mohly každoročně srovnávat s údaji uvedenými ve výroční zprávě a účetních závěrkách ověřených auditorem. Pokud jde o další nabízený závazek, tedy vývoj projektu (...), žalobkyně se domnívá, že by byl snadno ověřitelný, navzdory jeho strukturální povaze, formou auditovaných zpráv o postupu a ročními kontrolami na místě. Kontrola plnění těchto závazků by tedy nebyla složitější než v případě jiných závazků přijatých v jiných věcech.

309    Konečně, Komise při odmítnutí navrhovaných závazků nemohla vycházet ze skutečnosti, že by bylo složitější ověřovat jejich plnění, jelikož všechny výrobní infrastruktury skupiny vytvořené spojením by se nacházely v Jihoafrické republice. Podle žalobkyně, pokud má totiž Komise pravomoc podle práva Společenství a mezinárodního práva zabránit spojení podniků uskutečněnému mimo Společenství, musí na takové spojení použít přinejmenším stejné normy a kritéria jako na spojení podniků uvnitř Společenství.

310    Komise zpochybňuje, že závazek by zachoval výrobu a rozvinul projekt (...), tedy zvýšil výrobu. Podle Komise navrhovaný závazek měl pouze zachovat stávající úroveň výroby rozvinutím nových výrobních kapacit. Sporné rozhodnutí (bod 216 odůvodnění) přitom vysvětlilo, proč by to v žádném případě nebylo postačující na rostoucím trhu. Navíc argument žalobkyně, že společnost Amplats by si neuměla představit, že entita vytvořená spojením by přestala zvyšovat výrobu v odpovědi na zvýšenou poptávku, znamená popření existence oligopolu. Konečně, z důvodů popsaných v rámci prvního žalobního důvodu směřujícího ke zrušení, by v tomto ohledu bylo nereálné navrhovat, že jihoafrické úřady pro hospodářskou soutěž by měly jakýkoliv zájem zasáhnout v případě úmyslného omezení výroby.

311    Komise má za to, že závazky vztahující se ke způsobu chování nemohou být přijaty. V kontextu nařízení č. 4064/89 musí být řešení přijaté v reakci na koncentraci hospodářské síly na trhu vyplývající ze spojení ve své podstatě strukturální. Jelikož cílem nařízení č. 4064/89 je zabránit vytvoření situací, ve kterých je prostor pro protisoutěžní chování, které neimplikuje postup ve vzájemné shodě, Komise může zohlednit pouze závazky napomáhající vyloučení možnosti zneužití. Krom toho článek 2 nařízení č. 4064/89 výslovně zabraňuje Komisi povolit spojení podniků vytvářející nebo posilující dominantní postavení. Za těchto okolností slib nezneužívat dominantního postavení není postačující a není v souladu s požadavky stanovenými v nařízení č. 4064/89.

312    Komise nesouhlasí s analýzou, kterou provedla žalobkyně, závazků nabídnutých a přijatých v některých dřívějších věcech. Závazek může být považován za strukturální, pokud řeší strukturální problém, například přístup na trh. V tomto ohledu není nezbytné diskutovat otázku, zda navrhovaný závazek rozvíjet projekt (...) je strukturální, protože by v žádném případě nevyřešil daný problém s hospodářskou soutěží.

 Závěry Soudu

313    Je namístě nejprve přezkoumat, jaký typ závazku může být přijat v rámci nařízení č. 4064/89, a konkrétněji, zda tvrzení Komise, že nemohou být přijaty závazky vztahující se ke způsobu chování, je právně opodstatněný.

314    Ve světle sedmého bodu odůvodnění nařízení č. 4064/89, podle kterého „je proto zapotřebí vytvořit nový právní nástroj [...], který by umožnil účinnou kontrolu všech spojování z hlediska jejich účinku na soustavu hospodářské soutěže v rámci Společenství“, je hlavním cílem tohoto nařízení kontrolovat tržní struktury, a nikoli chování podniků, které má být v zásadě kontrolováno pouze v rámci článků 85 a 86 Smlouvy.

315    Článek 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89 stanoví:

„Pokud Komise zjistí, že po případných změnách provedených dotyčnými podniky splňuje oznámené spojení kritérium stanovené v čl. 2 odst. 2, vydá rozhodnutí, ve kterém prohlásí, že spojení je slučitelné se společným trhem.

Ke svému rozhodnutí může připojit podmínky a povinnosti určené k tomu, aby zajistila, že podniky dodrží závazky, které vůči Komisi přijaly vzhledem ke změnám původního plánu spojení [...]“

316    Z těchto ustanovení a z čl. 2 odst. 3 uvedeného nařízení vyplývá, že pokud Komise dospěje k závěru, že spojení podniků může vytvořit nebo posílit dominantní postavení, je povinna spojení zakázat, i kdyby se podniky dotčené plánovaným spojením vůči ní zavázaly nezneužívat svého postavení.

317    Jelikož cílem nařízení č. 4064/89 je zabránit vytvoření nebo posílení tržních struktur, které by mohly významně narušit účinnou hospodářskou soutěž na společném trhu, není možné připustit vznik takové situace ani na základě toho, že se dotyčné podniky zaváží nezneužívat svého dominantního postavení, i kdyby bylo snadné kontrolovat plnění těchto závazků.

318    V důsledku toho je Komise v rámci nařízení č. 4064/89 oprávněná přijmout pouze závazky, které mohou zajistit slučitelnost oznámené transakce se společným trhem. Jinými slovy, závazky nabídnuté dotyčnými podniky musejí umožnit Komisi učinit závěr, že dotčené spojení podniků by nevytvořilo nebo neposílilo dominantní postavení ve smyslu čl. 2 odst. 2 a 3 nařízení.

319    Není proto podstatné rozlišovat navrhované závazky na závazky vztahující se ke způsobu chování a závazky strukturální. Je pravda, že strukturální závazky, jako například závazky snížit tržní podíl entity vytvořené spojením prostřednictvím prodeje dceřiné společnosti, jsou v zásadě upřednostňovány z hlediska cíle nařízení č. 4064/89 v rozsahu, v němž definitivně nebo alespoň na určitou dobu zabrání vzniku nebo posílení dominantního postavení, jež Komise předtím zjistila, aniž by krom toho byla vyžadována střednědobá nebo dlouhodobá opatření dohledu. Nicméně nelze a priori vyloučit, že závazky vztahující se prima facie ke způsobu chování, například neužívání ochranné známky po určité období nebo poskytnutí třetím soutěžitelům části výrobní kapacity podniku vytvořeného spojením, nebo obecněji, zajištění přístupu k základním infrastrukturám za nediskriminačních podmínek, rovněž mohou zabránit vzniku nebo posílení dominantního postavení.

320    Za těchto podmínek je namístě zkoumat závazky navržené dotyčnými podniky případ od případu.

321    V projednávané věci, přestože žalobkyně kvalifikuje rozvoj projektu (...) jako strukturální závazek, nepopírá, že, jak Komise poznamenává ve sporném rozhodnutí (bod 216 odůvodnění), tento závazek stejně jako ostatní navrhované závazky, tedy závazky zachovat stávající úroveň výroby a vytvořit nového dodavatele na trhu, by nemohly vyřešit otázku oligopolní struktury trhu vytvořené spojením.

322    Dva první závazky nijak nezmění strukturu relevantního trhu jako duopolního trhu, ale pouze vymezují výrobní politiku společnosti Implats/LPD v rámci pouhé povinnosti vyrobit minimální množství, což může snížit možnost zneužití dominantního postavení v budoucnu v závislosti na vývoji poptávky, ale nezajistí, že nedojde k jakémukoliv typu zneužití, ani, což je ještě důležitější, že dominantní postavení zanikne.

323    Žalobkyně nemůže krom toho tvrdit, že Komise nemohla odmítnout závazek z důvodu, že pokud by společnost Implats/LPD zachovala úroveň své výroby na určité úrovni, společnost Amplats by o tom věděla, což by vytvořilo tlak na zvýšení cen. Tento argument, dále rozvinutý, totiž pouze zpochybňuje samotnou existenci dominantního postavení a zdaleka neprokazuje, že navržený závazek by mohl vyloučit duopolní dominantní postavení vytvořené spojením. Argumenty žalobkyně k tomuto poslednímu bodu však již byly zamítnuty v rámci žalobního důvodu směřujícího ke zrušení, který vychází z porušení článku 2 nařízení č. 4064/89 a souvisí s konstatováním existence společného dominantního postavení.

324    Pokud jde o argumenty žalobkyně jednak, že podniky mají nárok na přiměřený zisk ze svých hospodářských činností, a jednak, že jakékoli chování entity vytvořené spojením a společnosti Amplats, které by vedlo k takovému zisku, by mohlo být předmětem zásahu jihoafrických orgánů, postačí konstatovat, bez ohledu na jejich opodstatněnost, že tyto argumenty nejsou relevantní pro posouzení, zda navržený závazek může, nebo nemůže vyloučit narušení struktury hospodářské soutěže vytvořené spojením.

325    Pokud jde o třetí závazek, tedy vytvoření nového dodavatele, stačí uvést, že žalobkyně nepopírá analýzu vypracovanou Komisí, podle níž by tento závazek měl nepatrný dopad na výši budoucích dodávek platiny konečnému spotřebiteli. Žalobkyně pouze zdůrazňuje, uznávajíc podružnou povahu tohoto závazku, že pokud by její ostatní výtky určené Komisi ohledně jejího postoje k závazkům byly opodstatněné, tento aspekt rozhodnutí by nemohl být nijak obhájen.

326    Jelikož Komise opodstatněně odmítla první dva závazky, jak bylo rozhodnuto výše, nedopustila se zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že třetí závazek, bez ohledu na jeho povahu, nemůže být přijat vzhledem k jeho nepatrnému vlivu na trh.

327    Za těchto podmínek nejsou argumenty žalobkyně týkající se možností dohlížet nad dodržováním navržených závazků jakkoliv relevantní. Jelikož totiž závazky ve svém celku nebyly způsobilé vyloučit narušení účinné hospodářské soutěže vyvolané spojením, Komise je opodstatněně odmítla, přestože by nebylo zvlášť obtížné ověřovat jejich plnění.

328    Komise se tedy odmítnutím závazků navržených společnostmi Gencor a Lonrho za účelem odstranění problémů s hospodářskou soutěží vyvolaných spojením nedopustila zjevně nesprávného právního posouzení ani zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu.

329    Ve světle předcházejícího je tedy rozhodnutí krom toho dostatečně odůvodněno, co se týče odmítnutí závazků.

330    Přezkoumané žalobní důvody tedy musí být zamítnuty.

 K nákladům řízení

331    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je namístě posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

332    Podle prvního pododstavce čl. 87 odst. 4 jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Spolková republika Německo tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (pátý rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů řízení Komise.

3)      Spolková republika Německo ponese vlastní náklady řízení.

Azizi Vesterdorf García-Valdecasas

Moura Ramos        Jaeger

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 25. března 1999.

Vedoucí soudní kanceláře        Předseda

Obsah

Skutkový základ sporu

Dotčené spojení podniků

Strany spojení

Navrhované spojení

Správní řízení

Řízení před Soudem

Návrhová žádání účastnic řízení

K přípustnosti

Argumenty žalované

Závěry Soudu

K věci samé

K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z porušení nařízení č. 4064/89 v tom smyslu, že toto nařízení neuděluje Komisi pravomoc zkoumat slučitelnost dotčeného spojení se společným trhem, a jednak z porušení článku 190 Smlouvy

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

1. K posouzení územní působnosti nařízení č. 4064/89

2. Ke slučitelnosti sporného rozhodnutí s mezinárodním veřejným právem.

K žalobním důvodům vycházejícím jednak z porušení článku 2 nařízení č. 4064/89 v tom smyslu, že Komise neměla pravomoc zabránit spojení vytvářejícímu nebo posilujícímu společné dominantní postavení, a jednak z porušení článku 190 Smlouvy

Argumenty žalobkyně

Závěry Soudu

K žalobním důvodům vycházejícím jednak z porušení článku 2 nařízení č. 4064/89 tím, že Komise neprávem konstatovala, že spojení by vytvořilo společné dominantní postavení, a jednak z porušení článku 190 Smlouvy

Sporné rozhodnutí

Obecné úvahy

K údajné existenci společné kontroly společností Gencor a Lonrho nad LPD před spojením

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K charakterizování společného dominantního postavení Komisí

Kritérium tržního podílu

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K podobnosti struktur nákladů společností Implats/LPD a Amplats po spojení

Argumenty žalobkyně

Závěry Soudu

K vlastnostem trhu

–  K transparentnosti trhu

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  K perspektivám růstu trhu s platinou

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  K rovnováze mezi nabídkou a poptávkou

Argumenty žalobkyně

Závěry Soudu

–  K marginálním a alternativním zdrojům dodávek

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  Ke strukturálním vazbám

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  K jiným soutěžním prostředkům než je technologický vývoj

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  K posouzení reakce třetích osob

Argumenty žalobkyně

Závěry Soudu

–  K oligopolním tendencím v minulosti

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

–  Závěr

K žalobním důvodům vycházejícím jednak z porušení čl. 8 odst. 2 nařízení č. 4064/89 tím, že Komise nepřijala závazky navržené stranami spojení, a jednak z porušení článku 190 Smlouvy

Argumenty účastnic řízení

Závěry Soudu

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.