ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
9. března 2021(*)
„Řízení o předběžné otázce – Ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků – Úprava pracovní doby – Směrnice 2003/88/ES – Článek 2 – Pojem ‚pracovní doba‘ – Doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání – Profesionální hasiči – Směrnice 89/391/EHS – Články 5 a 6 – Psychosociální rizika – Povinnost prevence“
Ve věci C‑580/19,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Verwaltungsgericht Darmstadt (správní soud v Darmstadtu, Německo) ze dne 21. února 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 30. července 2019, v řízení
RJ
proti
Stadt Offenbach am Main,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení K. Lenaerts, předseda, R. Silva de Lapuerta, místopředsedkyně, A. Arabadžev, A. Prechal, M. Vilaras a N. Piçarra, předsedové senátů, T. von Danwitz, C. Toader, M. Safjan, D. Šváby, S. Rodin, F. Biltgen, K. Jürimäe, C. Lycourgos (zpravodaj) a L. S. Rossi, soudci,
generální advokát: G. Pitruzzella,
vedoucí soudní kanceláře: M. Longar, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 22. června 2020,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za belgickou vládu S. Baeyensem, jakož i L. Van den Broeck, M. Jacobs a C. Pochet, jako zmocněnci,
– za španělskou vládu S. Jiménez Garcíou, jako zmocněncem,
– za francouzskou vládu A. Ferrandem, R. Coesmem a E. Toutainem, jakož i A.‑L. Desjonquères, jako zmocněnci,
– za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyněmi,
– za finskou vládu původně H. Leppo, jakož i J. Heliskoskim, poté H. Leppo, jako zmocněnci,
– za Evropskou komisi původně B.-R. Killmannem a M. van Beekem, poté M. Killmannem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 6. října 2020,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi RJ a Stadt Offenbach am Main (město Offenbach nad Mohanem, Německo) ve věci mzdy požadované RJ za pracovní pohotovosti držené v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, které RJ zajišťoval. Hned na úvod je třeba uvést, že v kontextu tohoto rozsudku pojem „pracovní pohotovost“ v obecné rovině zahrnuje všechny doby, během nichž pracovník zůstává k dispozici svému zaměstnavateli, aby mohl zajistit výkon práce na žádost tohoto zaměstnavatele, zatímco výraz „pracovní pohotovost na zavolání“ se vztahuje na ty z těchto dob, během nichž pracovník není povinen zůstat na svém pracovišti.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 89/391/EHS
3 Článek 5 odst. 1 směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. 1989, L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349) stanoví:
„Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců s ohledem na všechna hlediska týkající se práce.“
4 Článek 6 této směrnice stanoví:
„1. V rámci svých povinností přijme zaměstnavatel opatření nezbytná pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců, včetně opatření pro prevenci pracovních rizik, pro informování a školení, a také pro přípravu nezbytné organizace a prostředků.
Zaměstnavatel musí dbát na přizpůsobování těchto opatření s přihlédnutím k měnícím se okolnostem a usilovat o zlepšování současných podmínek.
2. Zaměstnavatel provádí opatření uvedená v odst. 1 prvním pododstavci na základě těchto obecných zásad prevence:
a) vyhýbat se rizikům;
b) vyhodnotit nevyhnutelná rizika;
c) odstraňovat rizika u zdroje;
[…]
3. Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení této směrnice, musí zaměstnavatel s přihlédnutím k povaze činností podniku nebo závodu
a) vyhodnocovat rizika pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců mezi jiným při volbě pracovního zařízení, používaných chemických látek nebo přípravků a při úpravě pracovišť.
Opatření přijatá zaměstnavatelem k prevenci rizik a používané pracovní a výrobní metody na základě tohoto hodnocení musí v případě potřeby
– zajišťovat lepší úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců,
– být začleněny do všech činností podniku nebo závodu a na všech úrovních řízení;
[…]“
Směrnice 2003/88
5 Článek 1 směrnice 2003/88 stanoví:
„1. Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.
2. Tato směrnice se vztahuje na
a) minimální doby denního odpočinku, odpočinku v týdnu a dovolen[é] za kalendářní rok, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a
b) některé aspekty noční práce, práce na směny a rozvržení práce a pracovní doby.
[…]“
6 Článek 2 této směrnice stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1. ‚pracovní dobou‘ […] jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi;
2. ‚dobou odpočinku‘ každá doba, která není pracovní dobou.
[…]“
7 Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:
„Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.“
Německé právo
8 Příloha Verordnung über die Organisation, Mindeststärke und Ausrüstung der öffentlichen Feuerwehren (nařízení o organizaci, minimálním obsazení a vybavení veřejných hasičských sborů) ze dne 17. prosince 2003 (GVBl., s. 693), zejména stanoví:
„Vybavení stupně 2 včetně k tomu nezbytného personálu musí být zpravidla použito v místě zásahu do 20 minut od spuštění poplachu […]“
9 Podle Einsatzdienstverfügung der Feuerwehr Offenbach (řád zásahové služby hasičského záchranného sboru města Offenbach nad Mohanem), ve znění ze dne 18. června 2018, se musí důstojník, který vykonává službu „Beamter vom Einsatzleitdienst“ (operační důstojník ve službě, dále jen „služba ‚BvE‘ “), okamžitě dostavit na místo zásahu za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy.
10 Mezi povinnostmi důstojníka, který vykonává službu „BvE“, tento řád zásahové služby na straně 6 konkrétně stanoví:
„Během služby ‚BvE‘ musí být důstojník dostupný a musí si zvolit takové místo, kde se bude nacházet, které mu umožní dodržet zásahovou dobu v délce 20 minut. Toto pravidlo je považováno za dodržené, pokud doba jízdy z místa, kde se důstojník nachází, na hranici města Offenbach nad Mohanem při využití zvláštních práv odchylujících se od pravidel silničního provozu a práv přednostní jízdy nepřesáhne 20 minut. Tato doba jízdy odpovídá střední hustotě provozu, za běžných podmínek na komunikacích a obvyklých povětrnostních podmínek.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
11 RJ je ve služebním poměru a službu hasiče v postavení velitele sboru vykonává v hasičském záchranném sboru města Offenbach nad Mohanem. Vedle pravidelné služby musí RJ podle právních předpisů platných pro hasičský záchranný sbor tohoto města pravidelně vykonávat službu „BvE“.
12 Během služby „BvE“ musí být RJ nepřetržitě dostupný, mít připraven zásahový oblek a nacházet se v blízkosti služebního vozidla, které mu bylo poskytnuto zaměstnavatelem. Musí reagovat na příchozí telefonické hovory, jejichž prostřednictvím je informován o událostech, které nastávají a o nichž musí rozhodovat. V určitých případech se musí dostavit na místo zásahu nebo na služebnu. Během výkonu služby „BvE“ si RJ musí zvolit místo, kde se bude nacházet, tak, aby byl v případě poplachu schopen dojet se svým oblekem a tímto vozidlem při využití zvláštních práv odchylujících se od pravidel silničního provozu a práv přednostní jízdy na hranici města Offenbach nad Mohanem ve lhůtě 20 minut.
13 Služba „BvE“ trvá během pracovního týdne od 17:00 hodin do 07:00 hodin následujícího dne. O víkendu tato služba trvá od pátku 17:00 hodin až do pondělí 07:00 hodin Na 42 hodinový pracovní týden může navazovat výkon uvedené víkendové služby. Službu „BvE“ RJ v průměru vykonává o 10 až 15 víkendech v roce. V období od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2015 RJ zajistil 126 krát službu „BvE“ a musel reagovat na poplachy nebo fyzicky zasáhnout dvacetkrát. Počet poplachů, k nimž došlo během doby, kdy RJ vykonával službu „BvE“, tak činil po dobu tří let průměrně 6,67 ročně.
14 RJ se domáhal uznání služby „BvE“ jako pracovní doby a úhrady příslušné odměny. Rozhodnutím ze dne 6. srpna 2014 jeho zaměstnavatel tuto žádost zamítl.
15 Dne 31. července 2015 podal RJ žalobu k předkládajícímu soudu, v níž tvrdí, že doby pracovní pohotovosti mohou být považovány za pracovní dobu, i když jsou drženy v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, a pracovník tedy není nucen být fyzicky přítomen v místě určeném zaměstnavatelem, pokud zaměstnavatel stanoví velmi krátkou lhůtu, ve které se pracovník musí dostavit do práce. RJ zejména tvrdí, že služba „BvE“ představuje významné omezení jeho volného času, jelikož v případě poplachu musí okamžitě opustit své bydliště, aby se dostavil do Offenbachu nad Mohanem, a dodržel tak lhůtu 20 minut, která se na něj vztahuje.
16 Podle předkládajícího soudu spadají činnosti vykonávané vnitrostátními zásahovými jednotkami hasičského záchranného sboru do působnosti směrnice 2003/88. Předkládající soud má za to, že otázky týkající se odměny za pracovní pohotovost jsou naproti tomu vyloučeny z působnosti uvedené směrnice, avšak kvalifikace služby „BvE“ jako „pracovní doby“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88 je rozhodující pro vyřešení sporu, který mu byl předložen.
17 Podle německého práva totiž může být zaměstnavateli pana RJ nařízeno odměňovat službu „BvE“ způsobem požadovaným RJ pouze tehdy, pokud pracoval nad rámec maximální týdenní pracovní doby povolené směrnicí 2003/88. Kromě toho se žádost RJ, kterou usiluje konkrétně o zjištění, že služba „BvE“ představuje pracovní dobu, netýká jeho případné odměny za tuto službu, nýbrž jejím cílem je, aby bylo RJ zaručeno, že v budoucnu nebude muset pracovat nad rámec maximální pracovní doby přípustné podle unijního práva.
18 Předkládající soud uvádí, že Soudní dvůr měl až dosud za to, že doba pohotovosti může být kladena na roveň pracovní době pouze tehdy, pokud je pracovník nucen být fyzicky přítomen na místě určeném zaměstnavatelem a být zde tomuto zaměstnavateli k dispozici, aby mohl v případě potřeby okamžitě poskytnout příslušné služby. Předkládající soud však zdůrazňuje, že v rozsudku ze dne 21. února 2018, Matzak (C‑518/15, EU:C:2018:82), měl Soudní dvůr za to, že i pracovní pohotovost držená pracovníkem v místě jeho bydliště musí být kvalifikována jako pracovní doba, přičemž se opíral jednak o povinnost pracovníka zdržovat se na místě určeném zaměstnavatelem a jednak o omezení možnosti pracovníka věnovat se svým osobním a společenským zájmům, které vyplývá z nutnosti dostavit se na pracoviště ve lhůtě 8 minut.
19 Podle předkládajícího soudu tento rozsudek nebrání tomu, aby za pracovní dobu byly považovány rovněž doby pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, tedy doby, během nichž pracovník, aniž je povinen se zdržovat na místě určeném zaměstnavatelem, podléhá významným omezením, pokud jde o svobodnou volbu místa, kde se zdržuje, a nakládání s jeho volným časem.
20 Předkládající soud má konkrétně za to, že vyloučení dob pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání z pojmu „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 pouze z toho důvodu, že zaměstnavatel neurčil konkrétní místo, kde je pracovník nucen být fyzicky přítomen, představuje neodůvodněné rozdílné zacházení v porovnání se situací, kdy zaměstnavatel uloží povinnost nacházet se na takovém místě. Povinnost pracovníka dostavit se na určité místo v krátké lhůtě má totiž podle předkládajícího soudu také omezující účinek na organizaci jeho volného času a vede k tomu, že mu nepřímo určuje místo, kde je nucen být fyzicky přítomen, čímž významně omezuje jeho možnosti věnovat se osobním záležitostem.
21 Předkládající soud konečně uvádí, že určujícím kritériem, které použil Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) pro určení, zda doba pracovní pohotovosti musí být považována za pracovní dobu, je četnost, s níž musí pracovník očekávat, že bude muset přistoupit k výkonu práce během doby pracovní pohotovosti. Je-li doba pracovní pohotovosti přerušována přistoupením k výkonu práce pouze sporadicky, nejedná se o „pracovní dobu“.
22 Za těchto podmínek se Verwaltungsgericht Darmstadt (správní soud v Darmstadtu, Německo) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být článek 2 směrnice 2003/88/ES vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti, během níž je pracovník povinen dostavit se v zásahovém obleku a zásahovým vozidlem do dvaceti minut na hranici města, kde se nachází jeho služebna, je pracovní dobou, ačkoliv zaměstnavatel neurčil pracovníkovi žádné místo, kde se má zdržovat, avšak pracovník je i přesto podstatně omezen ve výběru místa, kde se zdržuje, a možnostech věnovat se svým osobním a společenským zájmům?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být článek 2 směrnice 2003/88/ES v takové situaci, jako je situace popsaná v první předběžné otázce, vykládán v tom smyslu, že je u definice pojmu ‚pracovní doba‘ nutno také zohlednit, zda a do jaké míry lze během pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví na místě neurčeném zaměstnavatelem, počítat s povoláním k výkonu práce?“
K předběžným otázkám
23 Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda článek 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti, během níž musí být pracovník s to se dostavit na hranici města, kde se nachází jeho služebna, ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem, představuje „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení, a zda je třeba v rámci takové kvalifikace vzít v úvahu průměrnou četnost, s níž pracovník během této doby musí skutečně přistupovat k výkonu pracovní činnosti.
24 Z předkládacího rozhodnutí a ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, konkrétně vyplývá, že žalobce v původním řízení musí držet přibližně čtyřicet dob pracovních pohotovostí za rok, a to přes noc v týdnu a přes víkend. Tyto doby pracovní pohotovosti se drží v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, což znamená, že pracovník není povinen být na pracovišti fyzicky přítomen. Během uvedených dob pracovní pohotovosti musí mít RJ nepřetržitě k dispozici zásahový oblek a zásahové vozidlo, být s to okamžitě reagovat na příchozí telefonické hovory a být schopen se dostavit na hranici města Offenbach nad Mohanem se zásahovým oblekem a služebním vozidlem ve lhůtě 20 minut s využitím zvláštních práv a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem. Tato doba jízdy odpovídá střední hustotě provozu, za běžných podmínek na komunikacích a obvyklých povětrnostních podmínek.
25 Úvodem je třeba připomenout, že i když v konečném důsledku přísluší předkládajícímu soudu, aby přezkoumal, zda doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, musí být pro účely použití směrnice 2003/88 kvalifikována jako „pracovní doba“, nic to nemění na tom, že je na Soudním dvoru, aby mu poskytl vodítko ke kritériím, která je třeba při tomto přezkumu zohlednit [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, body 23 a 24, jakož i citovaná judikatura].
26 S ohledem na tato úvodní upřesnění je na prvním místě třeba připomenout, že cílem směrnice 2003/88 je stanovení minimálních požadavků určených ke zlepšení životních a pracovních podmínek pracovníků pomocí sbližování vnitrostátních právních předpisů týkajících se zejména délky pracovní doby. Tato harmonizace na úrovni Evropské unie v oblasti úpravy pracovní doby směřuje k zaručení lepší ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků tím, že jim dává nárok na minimální, zejména denní a týdenní, doby odpočinku, jakož i na přiměřené přestávky na odpočinek, a tím, že stanoví maximální hranici týdenní pracovní doby [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 25 a citovaná judikatura].
27 Jednotlivé požadavky, které směrnice 2003/88 stanoví v oblasti maximální doby práce a minimální doby odpočinku, jsou obzvláště důležitými pravidly sociálního práva Unie, z nichž má mít prospěch každý pracovník a jejichž dodržování nemůže být podřízeno úvahám ryze ekonomické povahy [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 26 a citovaná judikatura].
28 Směrnice 2003/88 ostatně tím, že stanoví nárok každého pracovníka na rozvržení maximální týdenní a denní pracovní doby a doby odpočinku, uvádí základní právo výslovně zakotvené v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, a musí být proto vykládána ve světle tohoto čl. 31 odst. 2. Z toho zejména vyplývá, že ustanovení směrnice 2003/88 nemohou být vykládána restriktivně na újmu právům, která pracovník z této směrnice vyvozuje [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 27 a citovaná judikatura].
29 Na druhém místě je třeba uvést, že čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 definuje pojem „pracovní doba“ jako jakoukoliv dobu, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi. Podle čl. 2 bodu 2 této směrnice se pojmem „doba odpočinku“ rozumí každá doba, která není pracovní dobou.
30 Z toho vyplývá, že tyto dva pojmy, které byly definovány stejným způsobem ve směrnici Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 1993, L 307, s. 18; Zvl. vyd. 05/02, s. 197), kterou nahradila směrnice 2003/88, se vzájemně vylučují. Doba pracovní pohotovosti pracovníka tedy musí být pro účely použití směrnice 2003/88 kvalifikována buď jako „pracovní doba“, nebo jako „doba odpočinku“, jelikož tato směrnice neupravuje přechodnou kategorii [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 29 a citovaná judikatura].
31 Kromě toho pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ jsou pojmy unijního práva, které je třeba definovat na základě objektivních charakteristik a s odkazem na systém a účel směrnice 2003/88. Pouze takový autonomní výklad totiž zajistí této směrnici plnou účinnost a jednotné používání těchto pojmů ve všech členských státech [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 30 a citovaná judikatura].
32 I přes odkaz na „vnitrostátní[…] právní předpisy nebo zvyklost[…]i“ v článku 2 směrnice 2003/88 tudíž členské státy nemohou jednostranně určit rozsah pojmů „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ tím, že by právo na řádné zohlednění pracovní doby a odpovídající doby odpočinku, přiznané touto směrnicí přímo pracovníkům, podřídily jakékoliv podmínce nebo jakémukoliv omezení. Jakýkoli jiný výklad by zmařil užitečný účinek směrnice 2003/88 a byl by v rozporu s jejím účelem [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 31 a citovaná judikatura].
33 Na třetím místě, pokud jde konkrétně o doby pracovní pohotovosti, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že doba, během níž pracovník skutečně nevykonává žádnou činnost ve prospěch svého zaměstnavatele, není nutně „dobou odpočinku“ pro účely použití směrnice 2003/88.
34 Soudní dvůr tedy ohledně dob pracovní pohotovosti držených na pracovišti, které není místem totožným s bydlištěm pracovníka, rozhodl, že určujícím faktorem pro zjištění, zda jsou přítomny charakteristické znaky pojmu „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88, je skutečnost, že pracovník je nucen být fyzicky přítomen v místě určeném zaměstnavatelem a být tam k dispozici, aby mohl okamžitě poskytnout své služby v případě potřeby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, bod 48; ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 63, jakož i ze dne 1. prosince 2005, Dellas a další, C‑14/04, EU:C:2005:728, bod 48).
35 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že pracoviště musí být chápáno jako jakékoliv místo, kde má pracovník vykonat činnost na pokyn svého zaměstnavatele, včetně případů, kdy toto místo není místem, kde obvykle vykonává svou profesní činnost.
36 Soudní dvůr měl za to, že během takové doby pracovní pohotovosti musí pracovník, který je povinen zůstat na pracovišti a být bezprostředně k dispozici zaměstnavateli, pobývat vzdálený od svého rodinného a sociálního prostředí a má jen velmi malý prostor pro nakládání s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány. Celá tato doba musí být tudíž kvalifikována jako „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 bez ohledu na práci skutečně vykonanou pracovníkem během uvedené doby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 65; ze dne 5. října 2004, Pfeiffer a další, C‑397/01 až C‑403/01, EU:C:2004:584, bod 93, jakož i ze dne 1. prosince 2005, Dellas a další, C‑14/04, EU:C:2005:728, body 46 a 58).
37 Soudní dvůr dále rozhodl, že ačkoli doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání neukládá pracovníkovi, aby se zdržoval na pracovišti, musí být rovněž kvalifikována v plném rozsahu jako „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88, pokud se s ohledem na omezení uložená pracovníkovi, která mají objektivní a velmi významný dopad na jeho možnosti věnovat se svým osobním a společenským zájmům, odlišuje od doby, během níž musí být pracovník pouze dosažitelný svým zaměstnavatelem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2018, Matzak, C‑518/15, EU:C:2018:82, body 63 až 66).
38 Jak z informací uvedených v bodech 34 až 37 tohoto rozsudku, tak z nutnosti připomenuté v bodě 28 tohoto rozsudku vykládat čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 ve světle čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv, vyplývá, že pod pojem „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 spadají všechny doby pracovní pohotovosti, včetně těch držených v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost během těchto dob volně nakládat s časem, během něhož nejsou jeho profesní služby požadovány, a věnovat se vlastním zájmům.
39 Naopak, pokud omezení uložená pracovníkovi během určené doby pracovní pohotovosti nedosahují takového stupně intenzity a umožňují mu nakládat s jeho časem a věnovat se vlastním zájmům bez značných omezení, pouze doba související s výkonem práce, která je případně skutečně vykonána během takovéto doby, představuje „pracovní dobu“ pro účely použití směrnice 2003/88 [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 38 a citovaná judikatura].
40 V tomto ohledu je třeba ještě upřesnit, že za účelem posouzení, zda doba pracovní pohotovosti představuje „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88, mohou být brána v úvahu pouze omezení, která jsou pracovníkovi uložena právními předpisy dotčeného členského státu, kolektivní smlouvou nebo jeho zaměstnavatelem, zejména na základě pracovní smlouvy, pracovního řádu nebo systému rozdělování pracovní pohotovosti mezi pracovníky [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 39].
41 Naproti tomu organizační obtíže, které může pracovníkovi způsobit doba pracovní pohotovosti a které nevyplývají z takových omezení, nýbrž jsou například důsledkem přírodních živlů nebo svobodné volby pracovníka, nemohou být zohledněny [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 40].
42 Zejména významná vzdálenost mezi bydlištěm, které si pracovník svobodně zvolil, a místem, na které musí být schopen se v určité lhůtě během doby pracovní pohotovosti dostavit, tak sama o sobě není relevantním kritériem pro kvalifikaci celé této doby jako „pracovní doby“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88, přinejmenším pokud je toto místo jeho obvyklým pracovištěm. V takovém případě totiž tento zaměstnanec mohl svobodně posoudit vzdálenost mezi uvedeným místem a svým bydlištěm [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 41 a citovaná judikatura].
43 Kromě toho, pokud pracoviště zahrnuje nebo splývá s bydlištěm pracovníka, pouhá okolnost, že během dané doby pracovní pohotovosti je pracovník povinen zdržovat se na pracovišti, aby v případě potřeby mohl být k dispozici pro svého zaměstnavatele, nepostačuje ke kvalifikaci této doby jako „pracovní doby“ ve smyslu směrnice 2003/88 [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 43 a citovaná judikatura].
44 Pokud z důvodu neexistence povinnosti zdržovat se na pracovišti nemůže být doba pracovní pohotovosti automaticky kvalifikována jako „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88, přísluší vnitrostátním soudům ještě ověřit, zda však taková kvalifikace není nezbytná vzhledem k důsledkům, které ze všech omezení uložených pracovníkovi dopadají na jeho možnost volně nakládat během této doby s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se vlastním zájmům.
45 Z tohoto hlediska je třeba konkrétně zohlednit lhůtu, kterou má pracovník k dispozici během doby pracovní pohotovosti k tomu, aby se vrátil k profesním činnostem, od okamžiku, kdy o to požádá jeho zaměstnavatel, případně společně s průměrnou četností výkonů práce, které bude tento pracovník muset skutečně zajistit během této doby [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 46].
46 Zaprvé, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 89 až 91 svého stanoviska, vnitrostátní soudy tak musí zohlednit důsledky, které dopadají na možnost pracovníka volně nakládat s jeho časem, krátkosti lhůty, ve které se musí v případě nezbytného výkonu práce vrátit do práce, což zpravidla vyžaduje, aby se dostavil na pracoviště.
47 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že doba pracovní pohotovosti, během níž pracovník může vzhledem k rozumné lhůtě, která je mu dána pro návrat k pracovním činnostem, plánovat své sociální a osobní záležitosti, nepředstavuje a priori „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88. Naopak doba pracovní pohotovosti, během níž je lhůta uložená pracovníkovi pro návrat do práce omezena na několik minut, musí být v zásadě považována v plném rozsahu za „pracovní dobu“ ve smyslu této směrnice, protože v posledně uvedeném případě je pracovník v praxi značně odrazen od plánování jakékoli odpočinkové aktivity, byť krátké [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 48].
48 Nic to však nemění na tom, že dopad takové reakční lhůty musí být zhodnocen na základě konkrétního posouzení, které případně zohledňuje ostatní omezení, která jsou pracovníkovi uložena, stejně jako možnosti, které jsou mu přiznány během doby pracovní pohotovosti [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 49].
49 Na základě omezení týkajících se této reakční lhůty je zejména relevantní povinnost pracovníka zdržovat se v místě svého bydliště, bez možnosti se volně přemisťovat, a očekávat vyžádání jeho služby zaměstnavatelem, nebo povinnost být vybaven zvláštní výstrojí, pokud se v návaznosti na zavolání musí dostavit na pracoviště. Z titulu možností přiznaných pracovníkovi je rovněž relevantní případné poskytnutí služebního vozidla k dispozici tomuto pracovníkovi, které umožňuje využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy, nebo také možnost pracovníka reagovat na žádosti zaměstnavatele, aniž opustí místo, kde se nachází.
50 Zadruhé, pokud lze objektivně odhadnout průměrnou četnost skutečného výkonu práce běžně vykonávané pracovníkem během každé doby pracovní pohotovosti, je třeba, aby ji vnitrostátní soudy zohlednily společně se lhůtou, kterou má tento pracovník k dispozici k návratu ke své profesní činnosti [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 51].
51 Pokud totiž musí pracovník v průměru několikrát během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce, požívá daleko menší volnosti v nakládání se svým časem během dob nečinnosti, vzhledem k jejich častému přerušování. To platí tím spíše, není-li doba výkonu práce běžně vyžadované od pracovníka během doby jeho pracovní pohotovosti zanedbatelná [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 52].
52 Z toho vyplývá, že pokud musí pracovník v průměru často přistupovat k výkonu pracovní činnosti během dob pracovní pohotovosti, tedy k výkonu práce, který zpravidla netrvá krátkou dobu, představují v zásadě všechny tyto doby „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88 [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 53].
53 Okolnost, že v průměru musí pracovník během doby pracovní pohotovosti přistoupit k výkonu práce pouze zřídka, však nemůže vést k tomu, že tyto doby budou považovány za „doby odpočinku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2003/88, pokud je dopad lhůty uložené pracovníkovi k návratu k profesním činnostem takový, že stačí k objektivnímu a velmi významnému omezení možnosti volně nakládat během těchto dob s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 54].
54 V projednávané věci je třeba připomenout, že podle informací poskytnutých v předkládacím rozhodnutí se RJ během dob pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání dotčeném ve věci v původním řízení může volně přemisťovat, ale musí být schopen se dostavit na hranici města Offenbach nad Mohanem ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy. Jak bylo uvedeno v bodě 13 tohoto rozsudku, z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že průměrná četnost výkonů práce tohoto pracovníka během těchto dob byla vysoká. Kromě toho případná významná vzdálenost mezi bydlištěm RJ a hranicí města Offenbach nad Mohanem, což je obvyklé místo výkonu jeho práce, není sama o sobě relevantní.
55 Je však na předkládajícím soudu, aby s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci posoudil, zda RJ podléhá během dob pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání omezením takové intenzity, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost volně nakládat během těchto dob s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat tento čas vlastním zájmům.
56 Na čtvrtém místě je třeba připomenout, že s výjimkou specifického případu týkajícího se placené dovolené za kalendářní rok, který je uveden v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, tato směrnice upravuje pouze některé aspekty úpravy pracovní doby s cílem zajistit ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, takže se v zásadě na odměňování pracovníků nepoužije [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 57].
57 Na způsob odměňování pracovníků za doby pracovní pohotovosti se tudíž nevztahuje směrnice 2003/88, nýbrž relevantní ustanovení vnitrostátního práva. Tato směrnice proto nebrání použití právní úpravy členského státu, kolektivní smlouvy nebo rozhodnutí zaměstnavatele, který pro účely odměny za pracovní pohotovost zohledňuje odlišně doby, během nichž je práce skutečně vykonávána, a doby, během nichž se skutečná práce nevykonává, i když tyto doby musí být pro účely použití uvedené směrnice považovány v plném rozsahu za „pracovní dobu“ [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 58 a citovaná judikatura].
58 Stejně tak směrnice 2003/88 nebrání takové právní úpravě, kolektivní smlouvě nebo rozhodnutí zaměstnavatele, které, pokud jde o doby pracovní pohotovosti, které musí být v plném rozsahu považovány za doby, které nenáležejí pod pojem „pracovní doba“ pro účely použití této směrnice, nicméně stanoví, že dotyčnému zaměstnanci bude vyplacena částka, jejímž cílem je kompenzace nepohodlí, které mu vzniklo v důsledku těchto dob pracovní pohotovosti při nakládání s jeho časem a věnování se soukromým zájmům [rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, bod 59].
59 Na pátém a posledním místě z bodu 30 tohoto rozsudku vyplývá, že doby pohotovosti, které nesplňují podmínky k tomu, aby mohly být kvalifikovány jako „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88, musí být považovány, s výjimkou času spojeného s prací skutečně vykonanou během těchto dob, za „doby odpočinku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice a jako takové musí být započítány do výpočtu minimálních denních a týdenních dob odpočinku stanovených v článcích 3 a 5 této směrnice.
60 Je však třeba uvést, že kvalifikací doby pracovní pohotovosti jako „doby odpočinku“ pro účely použití směrnice 2003/88 není dotčena povinnost zaměstnavatelů dodržovat zvláštní povinnosti, které pro ně vyplývají z článků 5 a 6 směrnice 89/391 za účelem ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků. Z toho vyplývá, že zaměstnavatelé nemohou zavádět doby pracovní pohotovosti tak dlouhé nebo časté, že představují riziko pro bezpečnost nebo zdraví pracovníků, bez ohledu na skutečnost, zda jsou tyto doby kvalifikovány jako „doby odpočinku“ ve smyslu čl. 2 bodu 2 směrnice 2003/88. Členským státům přísluší, aby ve svém vnitrostátním právu vymezily podmínky pro uplatňování této povinnosti [v tomto ohledu viz rozsudek z dnešního dne, Radiotelevizija Slovenija (Doba pracovní pohotovosti na odlehlém místě), C‑344/19, body 61 až 65 a citovaná judikatura].
61 Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na položené otázky je třeba odpovědět tak, že čl. 2 bod 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během níž musí být pracovník s to dostavit se na hranici města, kde se nachází jeho služebna, ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem, představuje v plném rozsahu „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud z celkového posouzení všech okolností daného případu, zejména důsledků stanovení takové lhůty, a případně průměrné četnosti výkonů práce během této doby, vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníkovi během uvedené doby jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka volně nakládat během téže doby s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se v tomto čase vlastním zájmům.
K nákladům řízení
62 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
Článek 2 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti v režimu pracovní pohotovosti na zavolání, během níž musí být pracovník s to dostavit se na hranici města, kde se nachází jeho služebna, ve lhůtě 20 minut se zásahovým oblekem a služebním vozidlem, které mu dal k dispozici jeho zaměstnavatel, za využití zvláštních práv, která se odchylují od pravidel silničního provozu, a práv přednostní jízdy spojených s tímto vozidlem, představuje v plném rozsahu „pracovní dobu“ ve smyslu tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud z celkového posouzení všech okolností daného případu, zejména důsledků stanovení takové lhůty, a případně průměrné četnosti výkonů práce během této doby, vyplývá, že omezení uložená tomuto pracovníkovi během uvedené doby jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka volně nakládat během téže doby s časem, během něhož jeho profesní služby nejsou vyžadovány, a věnovat se v tomto čase vlastním zájmům.
Podpisy.