ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)
9. září 2010 (*)
„Dumping – Dovoz ocelových lan a kabelů pocházejících mimo jiné z Indie – Porušení závazku – Zásada proporcionality – Článek 8 odst. 1, 7 a 9 nařízení (ES) č. 384/96 [nyní čl. 8 odst. 1, 7 a 9 nařízení (ES) č. 1225/2009]“
Ve věci T‑119/06,
Usha Martin Ltd, se sídlem v Kalkatě (Indie), zastoupená K. Adamantopoulos, advokátem, J. Brantonem, solicitor, V. Akritidis a Y. Melin, advokáty,
žalobkyně,
proti
Radě Evropské unie, zastoupené J.-P. Hixem a B. Driessenem, jako zmocněnci, ve spolupráci s G. Berrischem, advokátem,
a
Evropské komisi, zastoupené P. Stancanellim a T. Scharfem, jako zmocněnci,
žalovaným,
jejímž předmětem je návrh na zrušení jednak rozhodnutí Komise 2006/38/ES ze dne 22. prosince 2005, kterým se mění rozhodnutí 1999/572/ES, kterým se přijímají závazky nabídnuté v souvislosti s antidumpingovým řízením týkajícím se dovozu ocelových lan a kabelů pocházejících mimo jiné z Indie (Úř. věst. L 22, s. 54), a jednak nařízení Rady (ES) č. 121/2006 ze dne 23. ledna 2006, kterým se mění nařízení (ES) č. 1858/2005, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ocelových lan a kabelů pocházejících mimo jiné z Indie (Úř. věst. L 22, s. 1).
TRIBUNÁL (pátý senát),
ve složení M. Vilaras, předseda, M. Prek a V. M. Ciucă (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: K. Pocheć, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. března 2010,
vydává tento
Rozsudek
Právní rámec
1 Základem antidumpingové právní úpravy je nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45), ve znění změn (dále jen „základní nařízení“) [nahrazené nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 343, s. 51, oprava Úř. věst. L 7, s. 22)]. Článek 8 odst. 1, 7 a 9 základního nařízení (nyní čl. 8 odst. 1, 7 a 9 nařízení č. 1225/2009) stanoví:
„1. Pokud byla předběžně zjištěna existence dumpingu a újmy, může Komise přijmout uspokojivé dobrovolné závazky, kterými se kterýkoli vývozce zaváže, že změní ceny svých výrobků nebo přestane výrobky vyvážet na dané území za dumpingové ceny, je-li Komise po zvláštní konzultaci s poradním výborem přesvědčena, že poškozující účinek dumpingu tím je odstraněn. V takovém případě a po dobu platnosti těchto závazků se neuplatní prozatímní cla uložená Komisí v souladu s čl. 7 odst. 1 nebo konečná cla uložená Radou v souladu s čl. 9 odst. 4 na příslušný dovoz dotčeného výrobku vyrobeného společnostmi, které jsou uvedeny v rozhodnutí Komise o přijetí uvedených závazků v platném znění. Zvýšení ceny výrobků podle těchto závazků nesmí být vyšší, než je nezbytné k vyrovnání dumpingového rozpětí, a mělo by být nižší než dumpingové rozpětí, pokud je toto zvýšení ceny dostatečné k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Společenství.
[...]
7. Komise může požadovat od vývozce, jehož závazek byl přijat, aby ji pravidelně informoval o plnění tohoto závazku a aby jí umožnil ověřovat předmětné údaje. Nesplnění těchto požadavků se považuje za porušení závazku.
[...]
9. Jestliže některá strana závazky poruší nebo odvolá nebo jestliže Komise odvolá přijetí závazku, přijetí daného závazku se po konzultacích a poté, co je dotčenému vývozci dána příležitost se k věci vyjádřit, s výjimkou případu, kdy závazek sám odvolal, zruší rozhodnutím Komise nebo nařízením Komise a automaticky se uplatní prozatímní clo uložené Komisí v souladu s článkem 7 nebo konečné clo uložené Radou v souladu s čl. 9 odst. 4.
Kterákoli zúčastněná strana nebo členský stát mohou předložit informace, které průkazně dokládají porušení závazku. Následné posouzení, zda k porušení závazku skutečně došlo nebo nikoli, musí být obvykle dokončeno do šesti měsíců, v žádném případě však ne později než za devět měsíců od podání řádně odůvodněné žádosti. Komise může při sledování závazků požádat o pomoc příslušné orgány členských států.“
Skutkový základ sporu
2 Žalobkyně, Usha Martin Ltd, je společnost založená podle indického práva, která vyrábí ocelová lana a kabely a vyváží je do Evropské unie. Spolu se společností Wolf založila společný podnik Brunton Wolf Wire & Ropes se sídlem v Dubaji (Spojené arabské emiráty). Brunton Wolf Wire & Ropes rovněž vyrábí ocelová lana a kabely, které vyváží do Unie.
3 Dne 12. srpna 1999 přijala Rada Evropské unie nařízení Rady (EHS) č. 1796/1999 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu ocelových lan a kabelů pocházejících z Čínské lidové republiky, Maďarska, Indie, Mexika, Polska, Jihoafrické republiky a Ukrajiny a o konečném výběru prozatímního cla uloženého z tohoto dovozu a o zastavení antidumpingového řízení týkajícího se dovozu z Korejské republiky (Úř. věst. L 217, s. 1; Zvl. vyd. 11/32, s. 106).
4 Výrobkem dotčeným nařízením č. 1796/1999 se rozumějí ocelová lana a kabely, včetně lan uzavřených, s výjimkou lan a kabelů z korozivzdorné oceli, s maximálním průřezem přes 3 mm. Vzhledem k tomu, že všechna ocelová lana a kabely mají shodné základní fyzikální a technické parametry a využití, a ačkoliv existují určité rozdíly mezi výrobky z horní a dolní části nabídkového spektra, dospěly orgány k závěru, že se u všech výrobků v dané nabídce jedná o jeden výrobek, neboť mezi ocelovými lany a kabely v sousedních skupinách existuje konkurenční vztah.
5 Individuální sazba antidumpingového cla uloženého žalobkyni v bodě 86 odůvodnění nařízení č. 1796/1999 a v jeho čl. 1 odst. 2 činila 23,8 %. V souladu s článkem 2 nařízení č. 1796/1999 byla od dotčeného cla osvobozena ocelová lana a kabely, které vyvážejí společnosti, mezi něž patří žalobkyně, jejichž závazky byly přijaty Evropskou komisí.
6 Ve svém závazku nabídnutém v souladu s čl. 8 odst. 1 základního nařízení se žalobkyně mimo jiné zavázala, že bude respektovat minimální ceny stanovené pro vývoz ocelových lan a kabelů do Unie, aby zajistila odstranění poškozujících účinků dumpingu.
7 Žalobkyně se rovněž zavázala, že každý prodej dotyčného výrobku bude doprovázen fakturou, která je v souladu se závazkem (dále jen „závazková faktura“), tj. fakturou obsahující údaje uvedené v příloze VI závazku (bod 4.1 závazku). Podle bodu 4.2 závazku se žalobkyně zavázala, že nebude vystavovat závazkové faktury pro „výrobky, na něž se závazek nevztahuje“. Podle bodu 4.3 závazku si je žalobkyně „vědoma toho, že pokud vyjde najevo, že vystavila závazkové faktury, které nejsou v souladu s ustanoveními [uvedeného] závazku, je Komise oprávněna prohlásit, že prohlášení o shodě vydané [Komisí] ve vztahu k dotčené faktuře je neplatné, a uvědomit o tom příslušné celní orgány členských států, aniž je dotčena možnost orgánů Společenství přijmout jakékoli opatření stanovené [v bodu] 8 [uvedeného] závazku“.
8 Žalobkyně se dále zavázala, že v souladu s požadovanými technickými specifikacemi oznámí Komisi každé čtvrtletí v podrobné zprávě všechny prodeje ocelových lan a kabelů do Unie, včetně prodejů ocelových lan a kabelů, na něž se závazek nevztahuje, a že bude spolupracovat s Komisí tak, že jí poskytne veškeré informace, které bude Komise považovat za nezbytné k zajištění dodržování závazku (bod 5 a přílohy II, III, IV a V závazku).
9 Krom toho se žalobkyně podle bodu 6 závazku zavázala neobcházet ustanovení závazku například tak, že se svými odběrateli v Unii nebude uzavírat přímé či nepřímé kompenzační dohody.
10 Konečně bod 8 závazku, nazvaný „Porušení nebo odvolání“, stanoví, že:
„Aniž je dotčen [bod] 8.3, [žalobkyně] si je vědoma toho, že:
– nesplnění tohoto závazku nebo neposkytnutí spolupráce [...] Komisi při sledování tohoto závazku se považuje za jeho porušení; toto porušení zahrnuje nepředložení zprávy požadované podle [bodu] 5 v předepsané lhůtě, s výjimkou případů vyšší moci;
– má-li [...] Komise důvod k domněnce, že závazek byl porušen, může na základě nejspolehlivějších dostupných informací okamžitě uložit prozatímní antidumpingové clo podle čl. 8 odst. 10 základního nařízení;
– podle čl. 8 odst. 9 základního nařízení, jestliže byl závazek porušen nebo odvolán [...] Komisí nebo [žalobkyní], může být konečné antidumpingové clo uloženo na základě skutečností zjištěných v rámci šetření, které vedlo k přijetí závazku, za předpokladu, že [žalobkyně] měla příležitost se k věci vyjádřit, s výjimkou případu, kdy sama závazek odvolala.“
11 Podle bodu 1 třetí odrážky závazku se ustanovení a doložky závazku vztahují nejen na žalobkyni, ale také na jakoukoli jinou společnost ve světě, jež je s ní ve spojení.
12 Rozhodnutím 1999/572/ES ze dne 13. srpna 1999, kterým se přijímají závazky nabídnuté v souvislosti s antidumpingovým řízením týkajícím se dovozu ocelových lan a kabelů z Čínské lidové republiky, Maďarska, Indie, Korejské republiky, Mexika, Polska, Jihoafrické republiky a Ukrajiny (Úř. věst. L 217, s. 63; Zvl. vyd. 11/32, s. 119), Komise mimo jiné přijala závazek nabídnutý žalobkyní.
13 V rámci šetření směřujícího k ověření dodržování závazku, v souladu s body 5.1 a 5.4 závazku, Komise v lednu a únoru roku 2005 navštívila prostory žalobkyně v Indii a ve Spojených arabských emirátech.
14 Dopisem ze dne 12. května 2005 informovala Komise žalobkyni, že v návaznosti na šetření má za to, že žalobkyně ve třech případech porušila závazek, a že v důsledku toho má Komise v úmyslu odvolat přijetí závazku.
15 V dopisech ze dne 20. května, 29. srpna a 6. září 2005 se žalobkyně vyjádřila ke zjištění porušení závazku a k zamýšlenému odvolání ze strany Komise.
16 Dne 8. listopadu 2005 přijala Rada nařízení (ES) č. 1858/2005 ze dne 8. listopadu 2005, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ocelových lan a kabelů pocházejících z Čínské lidové republiky, Indie, Jihoafrické republiky a Ukrajiny na základě přezkumu nařízení před pozbytím platnosti podle čl. 11 odst. 2 základního nařízení (Úř. věst. L 299, s. 1). Nařízením č. 1858/2005 Rada rozhodla, že antidumpingová opatření vztahující se na dovoz dotčeného výrobku pocházejícího mimo jiné z Indie, která byla zavedena nařízením č. 1796/1999, by měla být prodloužena o dalších pět let.
17 Rozhodnutím Komise 2006/38/ES ze dne 22. prosince 2005, kterým se mění rozhodnutí 1999/572, kterým se přijímají závazky nabídnuté v souvislosti s antidumpingovým řízením týkajícím se dovozu ocelových lan a kabelů pocházejících mimo jiné z Indie (Úř. věst. 2006, L 22, s. 54, dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla Komise o odvolání přijetí závazku týkajícího se dovozu ocelových lan a kabelů nabídnutého žalobkyní, a v důsledku toho o změně rozhodnutí 1999/572, kterým se tento závazek přijímá. Zároveň Komise dne 23. prosince 2005 předložila Radě návrh nařízení směřujícího k odvolání přijetí závazku a k uložení konečných antidumpingových cel žalobkyni [KOM(2005) 541 v konečném znění].
18 Komise v napadeném rozhodnutí konstatovala tři případy porušení závazku. Zaprvé z šetření účetních záznamů společnosti vyplynulo, že značné objemy dotčeného výrobku, na něž se závazek nevztahoval, nebyly na rozdíl od toho, co bylo stanoveno v bodě 5.2 a v prvním odstavci přílohy IV závazku, zahrnuty do čtvrtletních zpráv o prodejích předkládaných v rámci závazku Komisi. Komise zadruhé konstatovala, že dotčené zboží bylo žalobkyní v rozporu s body 4.2 a 4.3 závazku prodáno dovozcům, kteří jsou s ní ve spojení, usazeným ve Spojeném království a v Dánsku, a bylo zahrnuto do závazkových faktur. Zatřetí ověření provedená v prostorách společnosti Brunton Wolf Wire & Ropes v Dubaji odhalila, že některé výrobky byly z Dubaje vyvezeny do Unie a při dovozu v celním prohlášení uvedeny jako pocházející ze Spojených arabských emirátů, i když byly ve skutečnosti indického původu.
19 Rada tak dne 23. ledna 2006 přijala nařízení (ES) č. 121/2006, kterým se mění nařízení (ES) č. 1858/2005, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu ocelových lan a kabelů pocházejících mimo jiné z Indie (Úř. věst. L 22, s. 1, dále jen „napadené nařízení“). Podle článku 1 napadeného nařízení byla žalobkyně vyřazena ze seznamu společností osvobozených od konečného dumpingového cla. V důsledku toho se na dovozy dotčených výrobků vyráběných žalobkyní a vyvážených do Unie uplatnilo konečné antidumpingové clo ve výši 23,8 %, uložené žalobkyni podle bodu 86 odůvodnění a čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1796/1999, jehož platnost byla prodloužena na základě čl. 1 odst. 2 nařízení č. 1858/2005.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
20 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. dubna 2006 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
21 Jelikož složení senátů Tribunálu bylo změněno, byl soudce zpravodaj přidělen k pátému senátu, kterému byla tudíž projednávaná věc přidělena.
22 Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (pátý senát) o zahájení ústní části řízení. Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 25. března 2010.
23 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se jí týká a odvolává dříve platné přijetí závazku minimální ceny;
– zrušil napadené nařízení v rozsahu, v němž se jí týká;
– uložil Radě a Komisi náhradu nákladů řízení.
24 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
25 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
26 Žalobkyně na podporu své žaloby uplatňuje dva žalobní důvody vycházející, zaprvé, z porušení zásady proporcionality a, zadruhé, z právního omylu, z chybějícího odůvodnění a ze zneužití pravomoci, pokud jde o původ dotyčných výrobků.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality
Argumenty účastníků řízení
27 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně v podstatě uvádí, že dvě pochybení uvedená Komisí, zaprvé nepředložení zprávy o prodejích, na něž se závazek nevztahuje, a zadruhé používání závazkových faktur, nepředstavují podle zásady proporcionality závažná porušení závazku, která by Komisi opravňovala uložit žalobkyni tak tvrdou sankci, jako je odvolání přijetí závazku. Komise mohla vůči žalobkyni uplatnit méně přísné sankce, jako je pokyn nedopouštět se v budoucnu stejné chyby.
28 Podle článku 5 ES nesmí činnost Společenství překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Smlouvy. V důsledku toho zásada proporcionality stanovená Smlouvou o ES vyžaduje, aby prostředky používané orgány byly přiměřené sledovanému cíli. Z judikatury krom toho vyplývá, že zásada proporcionality jakožto obecná zásada práva Společenství vyžaduje, aby akty orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit opatření nejméně omezující a dbát na to, aby způsobené nepříznivé následky nebyly nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům.
29 Podle žalobkyně je zásada proporcionality v projednávaném případě obzvláště důležitá, neboť Komise má při rozhodování o odvolání přijetí závazku podle článku 8 základního nařízení značný prostor pro uvážení, jehož výkon musí být v souladu se zásadou proporcionality.
30 V tomto ohledu je zřejmé, že odvolání přijetí závazku představuje závažné opatření, které má dalekosáhlý vliv na činnost dotyčné společnosti, a že se tak jedná o akt zjevně nepřiměřený, pokud by nebylo zjištěno žádné závažné porušení závazku.
31 Pokud jde o první porušení konstatované Komisí, je v projednávaném případě nesporné, že vývozy, ohledně kterých nebyla poskytnuta čtvrtletní zpráva, nespadají do působnosti závazku. V důsledku tohoto opomenutí nebyla zájmům výrobního odvětví Společenství způsobena žádná značná újma. Vzhledem k tomu, že cílem závazku je poskytnout potenciální výhodu vývozci a současně zajistit minimální úroveň ochrany výrobnímu odvětví Společenství, nemůže být dotčené porušení považováno za závažné.
32 Žalobkyně v tomto ohledu uvádí zejména to, že porušení povinnosti vypracovat zprávu o prodejích, na něž se závazek nevztahuje, nemá vliv na splnění primárního cíle závazku, kterým je respektování minimální dovozní ceny. Žalobkyně tuto základní povinnost vždy splnila. To platí tím spíše, že čtvrtletní zprávy o všech prodejích, na něž se závazek vztahuje, nebo nevztahuje, uvádějí informace o tom, co daná společnost tvrdí, že vyvezla, a nikoli to, co bylo skutečně vyvezeno. Informace ve čtvrtletních zprávách tedy mají pouze orientační hodnotu. Krom toho selhání lidského faktoru spočívající v tom, že v případě některých prodejů, na něž se závazek nevztahuje, nebyla vypracována zpráva za krátké období, neohrozilo „řádné fungování závazku“.
33 Žalobkyně na jednání uvedla, že závazek byl uplatňován po dobu šesti let a že Komise při svém šetření zohlednila období 24 měsíců. Ohledně tohoto období 24 měsíců však Komise zjistila pouze to, že do čtvrtletní zprávy nebyly zahrnuty transakce o objemu cca 150 tun. Tedy první porušení bylo zjištěno pouze v jednom čtvrtletí ze šesti let.
34 Druhé porušení zjištěné Komisí, spočívající v nesprávném zahrnutí prodejů dotyčného výrobku, na něž se nevztahuje závazek, do závazkových faktur, žalobkyně rovněž považuje za porušení menšího významu. Skutečnost, že mohlo dojít k nejasnostem ohledně toho, zda měly, nebo neměly být vystaveny závazkové faktury za výrobky, na něž se nevztahuje závazek, nemůže mít vliv na dodržování závazku.
35 Žalobkyně mimo jiné uvádí, že dotčená antidumpingová cla z dovozu byla zcela zaplacena a že se nesnažila jejich zaplacení vyhnout. Na jednání žalobkyně v tomto ohledu doplnila, že 14. a 30. března 2005 zaslala prostřednictvím faxu Komisi dva doklady o zaplacení dotyčných antidumpingových cel. Skutečnost, že tato antidumpingová cla byla zaplacena, byla v průběhu správního řízení mezi účastníky řízení nesporná a Komise a Rada ji poprvé zpochybnily až ve svých duplikách.
36 V důsledku toho se žalobkyně domnívá, že závazek byl v podstatných částech splněn, neboť u výrobků, na něž se závazek vztahuje, byly respektovány minimální ceny a za výrobky nespadající do působnosti závazku bylo zaplaceno konečné antidumpingové clo.
37 Žalobkyně se domnívá, že porušení zjištěná Komisí ohledně čtvrtletních zpráv a závazkových faktur, která žalobkyně uznala, představují pouze méně závažná porušení technické povahy. Žalobkyně krom toho uvádí, že nesouhlasila s tím, že by tato porušení představovala závažná porušení, a dodává, že stupeň závažnosti porušení je třeba vzít v úvahu při stanovení sankce.
38 V důsledku toho se žalobkyně domnívá, že tvrdé opatření spočívající v odvolání přijetí závazku se všemi z toho plynoucími důsledky, přijaté v reakci na selhání lidského faktoru správní povahy, které je stejně nevýznamné jako porušení v projednávaném případě, není přiměřené a představuje zjevně nepřiměřenou reakci, která je v rozporu se zásadou proporcionality. Méně radikální opatření by umožnilo dosáhnout všech stanovených cílů.
39 Žalobkyně se krom toho domnívá, že nepřiměřená povaha odvolání přijetí závazku je rovněž v rozporu s článkem 15 Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu 1994 (Úř. věst. L 336, s. 103, dále jen „Antidumpingová dohoda“), který pro vyspělé země, jako jsou země Unie, stanoví povinnost „brát zvláštní ohled na zvláštní situaci rozvojových členských zemí při zvažování, zda uplatnit antidumpingová opatření podle této Dohody“. Článek 15 Antidumpingové dohody stanoví, že má být brán zvláštní ohled na uzavírání závazků s rozvojovými členskými zeměmi. Tato povinnost vyplývající z článku 15 Antidumpingové dohody by se měla vztahovat nejen na uzavírání závazků, ale rovněž na sledování jejich dodržování.
40 V bodech 34 a 35 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise nesprávně vyloučila použití článku 15 Antidumpingové dohody, majíc za to, že se v projednávaném případě jednalo o nadnárodní skupinu společností. Struktura společnosti nic nemění na skutečnosti, že je Indie rozvojovou zemí ve smyslu uvedeného ustanovení, a článek 15 Antidumpingové dohody je použitelný zejména z toho důvodu, že žalobkyně má sídlo v Indii.
41 Žalobkyně tvrdí, že za okolností projednávaného případu jde odvolání závazku na základě banální administrativní chyby zcela proti duchu článku 15 Antidumpingové dohody. Ze samotného znění závazku jasně vyplývá, že je ho obtížné splnit do všech nejmenších detailů. Žalobkyně sice chápe, že závažné porušení závazku může vést k odvolání jeho přijetí, nemůže však pochopit, že pouhá administrativní chyba může mít stejný následek. Vzhledem k neexistenci závažného porušení závazku a vzhledem k tomu, že žalobkyně po mnoho let vždy jednala s Komisí v dobré víře a vždy byla ochotna podřídit se kontrolám, považuje žalobkyně odvolání přijetí závazku za neodůvodněné. Žalobkyně se domnívá, že v situaci, kdy výkon posuzovací pravomoci ze strany Komise vystavuje vývozce z rozvojové země velkému riziku, je nepřiměřené ukončit závazek na základě porušení, která žalobkyně považuje za méně závažná.
42 Žalobkyně ve své replice zpochybnila postoj Komise a Rady, podle kterého jednak jakékoliv porušení závazku představuje dostatečný důvod pro odvolání jeho přijetí, a jednak není třeba činit rozdíl na základě závažnosti porušení. Judikatura, na které orgány založily tuto úvahu, se týká úplně jiných okolností, než jsou okolnosti projednávaného případu. Žalobkyně se domnívá, že v souvislosti s prvním žalobním důvodem naopak vyvstává otázka, jaký stupeň závažnosti porušení odůvodňuje odvolání přijetí závazku.
43 Rada i Komise zpochybňují argumenty žalobkyně.
Závěry Tribunálu
44 Je třeba připomenout, že podle zásady proporcionality zakotvené v čl. 5 třetím pododstavci ES je legalita právní úpravy Společenství podmíněna tím, že prostředky, které používá, jsou s to uskutečnit legitimní cíl sledovaný dotčenou právní úpravou a nejdou nad rámec toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření (rozsudky Tribunálu ze dne 5. června 1996, NMB France a další v. Komise, T‑162/94, Recueil, s. II‑427, bod 69; ze dne 29. září 2000, International Potash Company v. Rada, T‑87/98, Recueil, s. II‑3179, bod 39, a ze dne 4. července 2002, Arne Mathisen v. Rada, T‑340/99, Recueil, s. II‑2905, bod 112).
45 Nicméně co se týče oblasti, ve které má zákonodárce Společenství, tak jako v oblasti společné obchodní politiky, širokou posuzovací pravomoc, která odpovídá politické odpovědnosti, kterou mu svěřuje Smlouva, může být legalita takového opatření dotčena pouze zjevně nepřiměřeným charakterem přijatého opatření ve vztahu k cíli, jehož naplňováním je příslušný orgán pověřen (viz rozsudek NMB France a další v. Komise, bod 44 výše, body 70 a 71 a citovaná judikatura).
46 Široká posuzovací pravomoc, kterou má zákonodárce Společenství v této oblasti, odpovídá široké posuzovací pravomoci, kterou ustálená judikatura přiznává orgánům Společenství při přijímání konkrétních antidumpingových ochranných opatření podle základního nařízení (rozsudek Tribunálu NMB France a další v. Komise, bod 44 výše, bod 72; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek Soudního dvora z dne 4. října 1983, Fediol v. Komise, 191/82, Recueil, s. 2913, bod 30, a rozsudek Tribunálu ze dne 2. května 1995, NTN Corporation a Koyo Seiko v. Rada, T‑163/94 a T‑165/94, Recueil, s. II‑1381, body 70 a 113).
47 Z toho vyplývá, že v oblasti ochrany proti dumpingu musí být soudní přezkum omezen na otázku, zda jsou opatření přijatá zákonodárcem Společenství zjevně nepřiměřená vzhledem ke sledovanému cíli (rozsudky NMB France a další v. Komise, bod 44 výše, bod 73, a Arne Mathisen v. Rada, bod 44 výše, bod 115).
48 V projednávaném případě je nesporné, že žalobkyně nedodržela dotčený závazek ve dvou případech, zaprvé tím, že nesplnila svou povinnost poskytnout čtvrtletní zprávy o prodejích výrobku, na něž se nevztahuje závazek (bod 5.2 a příloha IV první pododstavec závazku), a zadruhé tím, že porušila svou povinnost nevystavovat závazkové faktury za výrobky, na něž se závazek nevztahuje (body 4.1 a 4.2 závazku).
49 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně v této souvislosti v podstatě uvádí, že dvě pochybení uvedená Komisí nepředstavují závažná porušení závazku, která by Komisi opravňovala uložit žalobkyni tak tvrdou sankci, jako je odvolání přijetí závazku. Podle zásady proporcionality tak mohla Komise vůči ní uplatnit méně přísné sankce jako pokyn nedopouštět se v budoucnu stejné chyby, což by žalobkyně Komisi slíbila.
50 Tuto argumentaci nelze přijmout.
51 Nejdříve je totiž třeba připomenout, že z čl. 8 odst. 7 a 9 základního nařízení vyplývá, že každé porušení závazku nebo povinnosti spolupráce při provádění závazku nebo sledování jeho dodržování postačuje k tomu, aby Komise mohla odvolat své přijetí tohoto závazku a uložit konečné antidumpingové clo na základě skutečností zjištěných v rámci šetření, které vedlo k přijetí závazku, pokud toto šetření bylo ukončeno závěrečným zjištěním dumpingu a újmy a pokud dotčenému vývozci byla dána příležitost se ke věci vyjádřit (viz v tomto smyslu rozsudek Arne Mathisen v. Rada, bod 44 výše, bod 118). V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje, že tyto podmínky byly v projednávaném případě splněny.
52 Krom toho je třeba zdůraznit, že z judikatury vyplývá, že porušení závazku samo o sobě postačuje k tomu, aby bylo jeho přijetí odvoláno (viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 30. března 2000, Miwon v. Rada, T‑51/96, Recueil, s. II‑1841, bod 52, a Arne Mathisen v. Rada, bod 44 výše, bod 57).
53 Zadruhé je třeba připomenout, že ačkoliv se zásada proporcionality uplatní na otázku, zda je výše uloženého antidumpingového cla přiměřená vzhledem k újmě, kterou utrpěl průmysl Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 1. dubna 1993, Findling Wälzlager, C-136/91, Recueil, s. I‑1793, bod 13), neuplatní se naopak na otázku samotného uložení tohoto cla (rozsudek Arne Mathisen v. Rada, bod 44 výše, bod 121).
54 Odvolání přijetí závazku vede k uložení konečného antidumpingového cla z dotyčných dovozů žalobkyně. V projednávaném případě tedy bylo napadeným nařízením jednak provedeno odvolání přijetí závazku dotčeného sporným rozhodnutím tak, že bylo změněno nařízení č. 1858/2005, a jednak byla žalobkyně vyřazena ze seznamu společností osvobozených od konečného antidumpingového cla. V důsledku toho a v souladu s čl. 8 odst. 9 základního nařízení se na dotyčné dovozy žalobkyně uplatní sazba konečného antidumpingového cla ve výši 23,8 %, stanovená na základě skutečností zjištěných v rámci šetření, které vedlo k přijetí závazku, a která tudíž musí být považována za samotné uložení tohoto cla.
55 Z toho vyplývá, že legalita odvolání přijetí závazku nemůže být jako taková zpochybněna na základě zásady proporcionality (viz v tomto smyslu Arne Mathisen v. Rada, bod 44 výše, bod 122).
56 Vzhledem ke všem těmto úvahám musí být první žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality zamítnut.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z právního omylu, z chybějícího odůvodnění a ze zneužití pravomoci, pokud jde o původ dotyčných výrobků
57 Druhý žalobní důvod se podle žalobkyně vztahuje na třetí porušení závazku zjištěné orgány, které se týká původu výrobků vyrobených v Dubaji, a nikoliv na porušení tvrzená v rámci prvního žalobního důvodu. Z přezkumu prvního žalobního důvodu však vyplývá, že Komise mohla odvolat své přijetí závazku, aniž tím porušila zásadu proporcionality.
58 V důsledku toho, jelikož je druhý žalobní důvod irelevantní, musí být žaloba zamítnuta v plném rozsahu.
K nákladům řízení
59 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti Usha Martin Ltd se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. září 2010.
Podpisy.