Věc T-18/20
LF
v.
Evropská komise
Rozsudek Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 15. září 2021
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Článek 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu – Odepření příspěvku za práci v zahraničí – Obvyklé bydliště – Funkce vykonávané v mezinárodní organizaci usazené ve státě, kde je vykonávána práce“
1. Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání – Úředníci nebo zaměstnanci, kteří jsou státními příslušníky členského státu místa zaměstnání – Obvyklé bydliště mimo území členského státu, na jehož území se nachází místo zaměstnání, během referenčního období – Výpočet období – Neutralizace období výkonu funkce pro stát či mezinárodní organizaci – Přípustnost – Podmínky – Práce vykonávaná mimo stát místa zaměstnání
[Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. b); pracovní řád ostatních zaměstnanců, čl. 20 odst. 2, články 21 a 92]
(viz body 34, 39, 40, 48, 49, 53, 64, 65)
2. Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání – Úředníci nebo zaměstnanci, kteří jsou státními příslušníky členského státu místa zaměstnání – Obvyklé bydliště mimo území členského státu, na jehož území se nachází místo zaměstnání, během referenčního období – Pojem obvyklé bydliště – Zohlednění práce konané pro mezinárodní organizaci usazenou ve státě místa zaměstnání – Přípustnost
(Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1 a 4; pracovní řád ostatních zaměstnanců, čl. 20 odst. 2, články 21 a 92)
(viz body 66-72)
3. Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání – Obvyklé bydliště mimo území členského státu, na jehož území se nachází místo zaměstnání, během referenčního období – Pojem obvyklé bydliště – Okolnosti umožňující domněnku obvyklého bydliště v místě zaměstnání – Okolnosti, které nemohou zpochybnit existenci tohoto bydliště
[Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. b)]
(viz body 78, 79, 85-92, 102)
4. Úředníci – Odměňování – Příspěvek za práci v zahraničí – Podmínky přiznání – Různé po sobě jdoucí smlouvy uzavřené mezi zaměstnancem a orgány – Určení nároku na příspěvek za práci v zahraničí při každém nástupu do zaměstnání – Zohlednění předchozích rozhodnutí o přiznání příspěvku za práci v zahraničí – Vyloučení
[Služební řád úředníků, příloha VII, čl. 4 odst. 1 písm. b)]
(viz body 93, 113)
Shrnutí
Žalobce LF je belgickým státním příslušníkem, který žil v letech 1982 až 2013 ve Francii. Dne 1. května 2013 nastoupil do zaměstnání u Evropské komise v Bruselu na základě smlouvy smluvního zaměstnance na dobu určitou, jejíž platnost uplynula dne 30. dubna 2019. Následně byl evidován jako uchazeč o zaměstnání v Belgii, a to do 1. září 2019, kdy nastoupil do zaměstnání ve Výkonné agentuře pro výzkum (REA).
Rozhodnutím ze dne 11. září 2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Úřad Komise pro správu a vyplácení individuálních nároků odmítl žalobci přiznat příspěvek za práci v zahraničí z důvodu, že neprokázal, že měl své obvyklé bydliště mimo stát, kde je zaměstnán, tj. Belgii, po dobu deseti let, která uplynula při jeho nástupu do zaměstnání u REA, a to v rozporu s tím, co vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu úředníků Evropské unie(1) (dále jen „služební řád“) v případě úředníků, kteří jsou nebo byli státními příslušníky státu místa zaměstnání.
Vzhledem k tomu, že žalobce měl za to, že jeho přítomnost v Belgii byla spojena výlučně s jeho prací u Komise, což brání vytvoření trvalých vazeb mezi ním a tímto státem, a tudíž přenesení jeho obvyklého bydliště z Francie do Belgie, podal k Tribunálu žalobu na neplatnost napadeného rozhodnutí.
Svým rozsudkem Tribunál tuto žalobu zamítl, přičemž upřesnil podmínky, za kterých může úředník nebo zaměstnanec, který je státním příslušníkem státu, kde je zaměstnán, získat příspěvek za práci v zahraničí poté, co vykonával funkce v mezinárodní organizaci, která je sama usazena v tomto státě místa zaměstnání.
Závěry Tribunálu
Zaprvé Soud vymezil desetileté referenční období, které je třeba zohlednit pro účely použití čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu. Konstatuje, že v projednávaném případě pokrývá časový úsek od 1. února 2006 do 31. srpna 2019. Tribunál dospěl k tomuto závěru tak, že neutralizoval dobu tří let a sedmi měsíců, během níž navrhovatel pracoval na francouzském ministerstvu, a to v souladu s ustanoveními služebního řádu, která vylučují zohlednění období, po která úředník vykonával funkce ve službách státu nebo mezinárodní organizace mimo stát, kde je zaměstnán(2). Naproti tomu doba, po kterou pracoval v Komisi, nebyla nijak neutralizována, jelikož služební řád nestanoví neutralizaci období strávených ve službách mezinárodní organizace v samotném státě místa zaměstnání.
Tribunál však zadruhé potvrdil, že výkon činností v mezinárodní organizaci nacházející se ve státě místa zaměstnání, může být zohledněn pro účely určení obvyklého bydliště úředníka nebo zaměstnance, který je nebo byl státním příslušníkem uvedeného státu během desetiletého referenčního období. V tomto ohledu, i když výkon funkcí v takové organizaci může bránit vzniku trvalých vazeb mezi úředníkem nebo zaměstnancem a státem, kde je zaměstnán(3), domněnka existence četných a těsných vazeb mezi osobou a zemí její státní příslušnosti hraje důležitější roli pro určení místa jejího obvyklého bydliště(4), což vyžaduje analýzu osobních a profesních vazeb, které si vytvořila v této zemi.
Soud tak zatřetí zkoumal skutkové okolnosti týkající se soukromého a profesního života žalobce za účelem určení, zda si žalobce zachoval své obvyklé bydliště ve Francii po celé referenční období i přes své přestěhování do Belgie, a zda by mu tedy měl být přiznán příspěvek za práci v zahraničí.
Z toho zaprvé vyvozuje, že, ačkoli žalobce tvrdí opak, jeho obvyklé bydliště se nemůže nacházet ve Francii pouze z toho důvodu, že tam žil, studoval a pracoval před začátkem referenčního období. Zadruhé, totéž platí pro okolnost, že jeho blízcí bydlí ve Francii. Aniž je popírán význam vztahu mezi rodiči a dětmi, skutečnost, že úředník nebo zaměstnanec založil svou vlastní rodinu, bydlí s ní v určitém státě a členové jeho rodiny se věnují činnostem odpovídajícím jejich životní etapě, je totiž významná pro účely určení jeho obvyklého bydliště. Naopak subjektivní důvody, které ho vedly k tomu, aby se usadil se svou rodinou v určitém státě nebo státní příslušnost jeho manželky, nejsou rozhodující v prostoru, kde se občané Unie mohou libovolně přemisťovat, aniž jsou diskriminováni na základě státní příslušnosti.
Zatřetí skutečnost, že si ponechal nemovitost, číslo mobilního telefonu a bankovní účet ve Francii, rovněž neprokazuje úmysl žalobce zřídit si tam trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů. Stejně tak skutečnost, že pracoval u Komise pouze na základě smlouvy na dobu určitou, nevylučuje, že se usadil v Belgii s úmyslem tam zůstat. Důkazem toho je, že po skončení platnosti uvedené smlouvy zůstal žalobce se svou rodinou v Belgii a zaregistroval se na dobu čtyř měsíců jako uchazeč o zaměstnání, což prokazuje, že v tomto státě měl obvyklé bydliště alespoň po část referenčního období. Tribunál v tomto ohledu připomíná, že zachování si bydliště ve státě místa zaměstnání, jehož je dotyčný státním příslušníkem, a to i po krátkou dobu v průběhu desetiletého referenčního období, postačuje ke ztrátě nebo odepření příspěvku za práci v zahraničí. Konečně okolnost, že jej pobíral během svého zaměstnání v Komisi, nemůže tento závěr vyvrátit, jelikož jeho nárok na tento příspěvek musel být znovu přezkoumán při jeho nástupu do zaměstnání u REA.
Vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že měl během celého desetiletého referenčního období své obvyklé bydliště mimo stát místa svého zaměstnání, Tribunál žalobu zamítl.