STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
MELCHIORA WATHELETA
přednesené dne 7. července 2016(1)
Věc C‑301/15
Marc Soulier,
Sara Doke
proti
Ministre de la Culture et de la Communication,
Premier ministre
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d’État (Francie)]
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2001/29/ES – Autorské právo a práva s ním související – Výlučné právo na rozmnožování – Článek 2 – Právo na sdělování veřejnosti – Článek 3 – Výjimky a omezení – Článek 5 – Vnitrostátní právní úprava pověřující výkonem práv na využívání komerčně nedostupných knih kolektivního správce – Právo autorů či jejich právních nástupců podat námitky“
I – Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou Conseil d’État (Státní rada, Francie) podala kanceláři Soudního dvora dne 19. června 2015, se týká výkladu článků 2 a 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(2).
2. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Marcem Soulierem a Sarou Dokeovou na straně jedné a ministre de la Culture et de la Communication a Premier ministre (předseda vlády) na straně druhé ohledně legality nařízení č. 2013-182 ze dne 27. února 2013, kterým se provádí články L.134-1 až L.134-9 zákoníku duševního vlastnictví a který se týká digitálního využívání komerčně nedostupných knih z 20. století(3) (dále jen sporné nařízení“).
II – Právní rámec
A – Unijní právo
3. Článek 2 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na rozmnožování“, zní takto:
„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:
a) pro autory v případě jejich děl;
[…]“
4. V článku 3 této směrnice, nadepsaném „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, se zejména v odstavcích 1 a 3 stanoví toto:
„1. Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.
[…]
3. Práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“
5. Článek 4 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na rozšiřování“, stanoví:
„1. Členské státy stanoví pro autory u originálů jejich děl nebo jejich rozmnoženin výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakoukoliv formu veřejného rozšiřování prodejem nebo jiným způsobem.
2. Právo na rozšiřování se u originálu nebo rozmnoženin díla ve Společenství nevyčerpá s výjimkou případu, kdy je první prodej nebo jiný převod vlastnictví takového předmětu ve Společenství uskutečněn nositelem práv nebo s jeho souhlasem.“
6. Článek 5 téže směrnice, nadepsaný „Výjimky a omezení“, zejména v odstavci 2 uvádí, že členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování podle článku 2 v případech, jež jsou v tomto ustanovení uvedeny.
7. V odstavci 3 tohoto článku se také uvádí, že členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práv na rozmnožování a sdělování podle článků 2 a 3, a to v případech uvedených v tomto ustanovení.
8. V odstavci 5 tohoto článku se kromě toho stanoví:
„Výjimky a omezení stanovené v odstavcích 1, 2, 3 a 4 mohou být použity pouze ve zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla nebo jiného předmětu ochrany a nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy nositele práv.“
B – Francouzské právo
Zákon o komerčně nedostupných knihách
9. Zákonem č. 2012-287 ze dne 1. března 2012 o digitálním využívání komerčně nedostupných knih z 20. století (JORF č. 53 ze dne 2. března 2012, s. 3986, dále jen „zákon o komerčně nedostupných knihách“), byla hlava III knihy I první části zákoníku duševního vlastnictví, která se věnuje využívání práv souvisejících s právem autorským, doplněna o kapitolu IV, nadepsanou „Zvláštní ustanovení ohledně digitálního využívání nedostupných knih“, kterou tvoří články L. 134-1 až L. 134-9 tohoto zákoníku. Některé z těchto článků byly později pozměněny nebo zrušeny zákonem č. 2015-195 ze dne 20. února 2015 o různých ustanoveních pro přizpůsobení právu Evropské unie v oblastech duševního, literární a uměleckého vlastnictví a kulturního dědictví (JORF č. 45 ze dne 22. února 2015, s. 3294).
10. Články L. 134-1 až L. 134-9 zákoníku duševního vlastnictví ve znění těchto dvou zákonů zní takto:
„Článek L. 134-1
Komerčně nedostupnou knihou ve smyslu této kapitoly se rozumí kniha vydaná ve Francii před 1. lednem 2001, kterou již žádné vydavatelství nevydalo pro komerční účely a která nebyla v současné době zveřejněna v tištěné ani digitální podobě.
Článek L. 134-2
Zavádí se veřejná databáze, kterou volně a bezplatně zpřístupňuje služba pro komunikaci veřejnosti on-line a v níž jsou registrovány komerčně nedostupné knihy. Francouzská národní knihovna dohlíží na zpřístupňování, aktualizaci a zápis údajů uvedených v článcích L. 134-4, L. 134-5 a L. 134-6.
[…]
Článek L. 134-3
I. Je-li kniha v databázi uvedené v článku L. 134-2 zapsána po dobu delší než šest měsíců, vykonává právo udělit svolení k jejímu rozmnožování nebo zobrazování v digitální podobě organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn, která je upravena v hlavě II knihy III této části a jež byla k tomu účelu autorizována ministrem kultury.
S výjimkou případu uvedeného v třetím pododstavci článku L. 134-5 je svolení k rozmnožování a zobrazování knihy v digitální podobě udělováno za poplatek, nevýhradně a na dobu nejvýše pěti let, kterou lze prodloužit.
II. Autorizované organizace má způsobilost vystupovat pře soudem k obraně práv, jejichž správou byly pověřeny.
III. Autorizace uvedená v odstavci I se uděluje s přihlédnutím:
[…]
2° k paritnímu zastoupení autorů a vydavatelů u členů sdružení a v řídících orgánech;
[…]
5° ke spravedlivému nastavení pravidel pro rozúčtovaní částek vybraných od poplatníků, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou smluvními stranami vydavatelské smlouvy. Výše částek, jež obdrží autor či autoři knihy, nesmí být nižší než výše částek, jež obdržel vydavatel;
6° k průkazným postupům, jichž uplatnění navrhuje organizace pro identifikaci a vyhledání nositelů práv za účelem rozúčtování vybraných částek;
[…]
Článek L. 134-4
I. Autor komerčně nedostupné knihy nebo vydavatel, který je oprávněn k rozmnožování této knihy v tištěné podobě, mohou podat námitky proti výkonu práva na udělení svolení uvedeného v čl. L. 134-3 odst. I prvním pododstavci ze strany autorizované organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn. Tyto námitky jsou písemně podány subjektu uvedenému v čl. L. 134-2 prvním pododstavci, a to nejpozději do šesti měsíců od zařazení dotčené knihy do databáze uvedené v témže pododstavci.
V databázi uvedené v článku L. 134-2 se učiní poznámka o těchto námitkách.
Po uplynutí lhůty uvedené v prvním pododstavci tohoto odstavce I může autor komerčně nedostupné knihy podat námitky proti výkonu práva na rozmnožování nebo zobrazování této knihy, má-li za to, že rozmnožení nebo zobrazení knihy může být na újmu jeho cti nebo jeho dobré pověsti. Výkon tohoto práva není spojen s náhradou škody.
II. Vydavatel, který podal námitky za podmínek stanovených v odst. I prvním pododstavci tohoto článku, je povinen využívat dotyčnou komerčně nedostupnou knihu během dvou let od tohoto podání. Musí organizaci autorizované podle článku L. 134-3 všemi dostupnými prostředky prokázat, že knihu skutečně využívání. V případě, že k využívání knihy ve stanovené lhůtě nedochází, provede se v databázi uvedené v článku L. 134-2 výmaz námitek a právo na udělení svolení s rozmnožováním a zobrazováním knihy v digitální podobě bude vykonáváno za podmínek stanovených v čl. L. 134-3 odst. I druhém pododstavci.
[…]
Článek L. 134-5
V případě, že autor nebo vydavatel nepodají ve lhůtě stanovené v čl. L. 134-4 odst. I námitky, navrhne organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn udělení svolení k rozmnožování a zobrazování komerčně nedostupné knihy v digitální podobě vydavateli, který má právo na rozmnožování této knihy v podobě tištěné.
[…]
Svolení k využívání, které je uvedeno v prvním pododstavci, udělí organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn výlučně a na dobu deseti let, která se automaticky obnovuje.
[…]
V případě, že autor nepodá námitky, v nichž je všemi dostupnými prostředky prokázáno, že vydavatel není oprávněn k rozmnožování knihy v tištěné podobě, je vydavatel, který oznámil své rozhodnutí o přijetí nabídky, povinen dotčenou komerčně nedostupnou knihu využívat během tří let od tohoto oznámení. Tento vydavatel musí uvedené organizaci všemi dostupnými prostředky prokázat, že knihu skutečně využívá.
V případě, že nedojde k přijetí návrhu uvedeného v prvním pododstavci nebo k využívání díla ve lhůtě stanovené v pátém pododstavci tohoto článku, udělí organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn svolení k rozmnožování a zobrazování knihy v digitální podobě za podmínek stanovených v čl. L. 134-3 odst. I druhém pododstavci.
[…]
Článek L. 134-6
Autor a vydavatel, kteří jsou oprávněni k rozmnožování komerčně nedostupné knihy v tištěné podobě, společně kdykoli oznámí organizaci pro výběr a rozúčtování autorských odměn uvedené v článku L. 134-3 své rozhodnutí odejmout jí právo udělovat svolení k rozmnožování a zobrazování této knihy v digitální podobě.
Autor komerčně nedostupné knihy se může kdykoli rozhodnout, že organizaci pro výběr a rozúčtování autorských odměn uvedené v článku L. 134-3 odejme právo udělovat svolení k rozmnožování a zobrazování knihy v digitální podobě, pokud prokáže, že je jediným nositelem práv stanovených v článku L. 134-3. Své rozhodnutí oznámí této organizaci.
[…]
Vydavatel, který své rozhodnutí oznámil v souladu s podmínkami stanovenými v prvním pododstavci, je povinen dotčenou knihu využívat během osmnácti měsíců od tohoto oznámení. Musí organizaci pro výběr a rozúčtování autorských odměn všemi dostupnými prostředky prokázat, že knihu skutečně využívá.
Tato organizace informuje všechny uživatele, jimž udělila svolení k využívání dotčené knihy, o rozhodnutích uvedených v prvním a druhém pododstavci tohoto článku. Právní nástupci nemohou podat námitky proti pokračujícímu využívání uvedené knihy, jež bylo zahájeno před oznámením během zbývající doby platnosti svolení uvedené v čl. L. 134-3 odst. I druhém pododstavci nebo čl. L. 134-5 třetím pododstavci, a to po dobu nejvýše pěti let a nevýhradně.
Článek L. 134-7
Bližší podmínky uplatnění této kapitoly, zejména pokud jde o podmínky přístupu do databáze uvedené v článku L. 134-2, povahu a formát shromažďovaných údajů a opatření týkající se zveřejňování, jež co nejlépe zajistí informování právních nástupců, a podmínky pro vydávání a odebírání autorizace organizacím pro výběr a rozúčtování autorských odměn uvedeným v článku L. 134-3 se stanoví nařízením Conseil d’État.
Článek L. 134-9
Odchylně od ustanovení prvního, druhého a třetího pododstavce článku L. 321-9 použijí autorizované organizace uvedené v článku L. 134-3 peněžní prostředky vybrané za využívání komerčně nedostupných knih, jež nemohly být rozúčtovány, neboť jejich adresáty nebylo možno určit či najít ve lhůtě stanovené v posledním pododstavci článku L. 321-1, na opatření na podporu tvorby, vzdělávání píšících autorů a četby mezi veřejností přijatá knihovnami.
[…]“
11. Bližší podmínky uplatnění článků L. 134-1 až L. 134-9 zákoníku duševního vlastnictví byly stanoveny sporným nařízením.
III – Spor v původním řízení a předběžná otázka
12. Žalobci v původním řízení podali u Conseil d’État žalobu došlou sekretariátu oddělení sporné agendy dne 2. května 2013, jíž se domáhají zrušení sporného nařízení pro překročení pravomoci. Žalobci zejména tvrdí, že zákon o komerčně nedostupných knihách, jejž toto nařízení provádí, je neslučitelný s omezeními a výjimkami z práva udělit svolení k rozmnožování díla chráněného autorským právem, které jsou taxativně vyjmenovány ve směrnici 2001/29.
13. Později vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci Syndicat des écrivains de langue française (Svaz francouzsky píšících spisovatelů, SELF), sdružení Autour des auteur a třicet pět fyzických osob, aby podpořily návrhová žádání žalobců v původním řízení.
14. Žalovaní v původním řízení navrhli tuto žalobu zamítnout, přičemž zejména tvrdili, že sporné nařízení není v rozporu s cíli směrnice 2001/29, neboť nezavádí výjimky nebo omezení týkající se výlučného práva na rozmnožování díla ve smyslu této směrnice.
15. Následně vstoupila do řízení jako vedlejší účastnice Société française des intérêts des auteurs de l’écrit (Francouzská společnost na ochranu zájmů autorů psaných děl, dále jen „SOFIA“), a to rovněž s návrhem na zamítnutí žaloby. Vyhláškou ministre de la Culture et de la Communication ze dne 21. března 2013 (JORF č. 76 ze dne 30. března 2013, s. 5420) byla tato společnost autorizována k výkonu digitálních práv týkajících se tzv. „komerčně nedostupných“ knih z 20. století.
16. Rozhodnutím ze dne 19. prosince 2013 předložil předkládající soud Conseil constitutionnel (Ústavní rada, Francie) přednostní otázku ústavnosti týkající se sporného nařízení. Rozhodnutím ze dne 28. února 2014 Conseil constitutionnel shledala, že články L. 134-1 až L. 134-9 zákoníku duševního vlastnictví jsou v souladu s Ústavou, s odůvodněním, že jednak systém kolektivní správy práv na digitální rozmnožování a zobrazování komerčně nedostupných knih, který se těmito články zavádí, nevede ke zbavení majetku a jednak rámec pro podmínky, za nichž autoři požívají těchto práv, neznamená nepřiměřené porušení Ústavy s ohledem na cíl obecného zájmu, sledovaný zákonodárcem.
17. Sporné nařízení zavedlo podle Conseil d’État mechanismus na podporu digitálního využívání děl obsažených v knihách vydaných ve Francii před 1. lednem 2001, které již žádné vydavatelství nevydalo pro komerční účely a které nebyly zveřejněny v tištěné ani digitální podobě, a to v zájmu zhodnocení literárního dědictví, které se stalo nedostupným, neboť nedocházelo k jeho komerčnímu veřejnému šíření. Conseil d’État poukázal na to, že v tomto případě právo udělit svolení k rozmnožování nebo zobrazování těchto knih v digitální podobě vykonávají po uplynutí lhůty šesti měsíců od jejich zařazení do veřejné databáze, kterou spravuje Francouzská národní knihovna, organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn, které byly k tomu účelu autorizovány ministrem kultury.
18. Conseil d’État uvádí, že autor komerčně nedostupné knihy nebo vydavatel, který má právo na její rozmnožování v tištěné podobě, může proti výkonu tohoto práva podat námitky nejpozději šest měsíců po zařazení knihy do databáze. Autor komerčně nedostupné knihy může kromě toho podle Conseil d’État i po uplynutí této lhůty kdykoli podat námitky proti výkonu práva na rozmnožování nebo zobrazování, má-li za to, že rozmnožení nebo zobrazení knihy může být na újmu jeho cti nebo jeho dobré pověsti. Conseil d’État dodává, že autor komerčně nedostupné knihy se dále může kdykoli rozhodnout, že autorizované organizaci pro výběr a rozúčtování autorských odměn odejme právo udělit svolení k rozmnožování a zobrazování knihy v digitální podobě, a to za podmínek stanovených v článku L. 134-6 zákoníku duševního vlastnictví.
19. Poté, co předkládající soud zamítl všechny důvody uplatněné žalobci v původním řízení, jež vycházely z jiného právního základu než z článků 2 a 5 směrnice 2001/29, konstatoval, že odpověď na žalobní důvod týkající se těchto ustanovení závisí na tom, zda uvedená ustanovení směrnice 2001/29/ES brání tomu, aby taková právní úprava, jaká byla zavedena články L. 134-1 až L. 134-9 zákoníku duševního vlastnictví, pověřila autorizované organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn výkonem práva udělit svolení k rozmnožování a zobrazování „komerčně nedostupných knih“ v digitální podobě a současně umožňovala autorům těchto knih nebo jejich právním nástupcům podat námitky nebo ukončit výkon těchto práv za podmínek v ní stanovených.
20. Za těchto podmínek se Conseil d’État rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Brání [články 2 a 5] směrnice 2001/29 tomu, aby taková právní úprava, jaká [byla zavedena články L. 134-1 až L. 134-9 zákoníku duševního vlastnictví], pověřila autorizované organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn výkonem práva udělit svolení k rozmnožování a zobrazování ‚komerčně nedostupných knih‘ v digitální podobě a současně umožňovala autorům těchto knih nebo jejich právním nástupcům podat námitky nebo ukončit výkon těchto práv za podmínek v ní stanovených?“
IV – Řízení před Soudním dvorem
21. Písemná vyjádření k předběžné otázce předložili M. Soulier a S. Doke, společnost SOFIA, francouzská, německá, italská a polská vláda a Evropská komise. Společnost SOFIA, francouzská, česká a polská vláda a Komise přednesly ústní vyjádření na jednání, které se konalo dne 11. května 2016.
22. Marc Soulier a S. Doke, jakož i Komise tvrdí, že na předběžnou otázku je nutno odpovědět kladně, kdežto společnost SOFIA a francouzská, německá a polská vláda jsou toho názoru, že je na ni zapotřebí odpovědět záporně. Italská vláda navrhuje odpovědět na uvedenou otázku záporně s výhradou, že předkládající soud provede kontrolní šetření. Italská vláda totiž navrhuje, aby byl předkládající soud vyzván konkrétně k prověření, zda předmětnou právní úpravou nejsou nepřiměřeně dotčena práva autorů, a to zejména prostřednictvím posouzení těch jejích ustanovení, která se týkají jejich předběžného informování, jejich možnosti podat námitky a odejmout práva, jakož i podmínek jejich odměňování.
V – Analýza
A – Dosah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
23. Svou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se předkládající soud Soudního dvora táže na to, zda vnitrostátní právní úprava, která autorizovaným organizacím pro výběr a rozúčtování autorských odměn pověřuje výkonem práva udělovat(4) za poplatek(5) svolení k rozmnožování a zobrazování(6) tzv. „komerčně nedostupných“ knih v digitální podobě, je slučitelná s ustanovením čl. 2 písm. a)(7) směrnice 2001/29, zakotvuje výlučné právo na rozmnožování ve prospěch autorů a s ustanovením článku 5 této směrnice, jež členským státům povoluje stanovení výjimek či omezení ohledně tohoto práva(8).
24. Bez ohledu na to, že předkládající soud odkazuje pouze na články 2 a 5 směrnice 2001/29, se – ve shodě s tím, co tvrdí žalobci v původním řízení, německá vláda a Komise – domnívám, že takovou vnitrostátní právní úpravu, jako je ta, která je předmětem projednávané věci v původním řízení, jež za určitých podmínek dovoluje, aby autorizovaná organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn digitálně využívala tzv. „komerčně nedostupné“ knihy, je nutno posoudit nejen s ohledem na čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29(9), ale také s ohledem na její čl. 3 odst. 1, kde je stanoveno výlučné právo autorů udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti.
25. Využívání digitální verze knihy tak, aby veřejnost mohla mít k této knize přístup, totiž znamená, že tato kniha je dána veřejnosti k dispozici, a takové využívání je podle mého názoru sdělením díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(10).
26. Z toho vyplývá, že digitální využívání knih chráněných autorskými právem představuje „rozmnožování“ díla a jeho „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, jež vyžadují individuální a samostatné svolení autora(11), pokud se na tyto akty nevztahuje výjimka nebo omezení podle článku 5 této směrnice(12).
B – Článek 5 směrnice 2001/29
27. Než se vyjádřím k výkladu ustanovení čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, vyloučím hned na počátku, že by pro vyřešení věci v původním řízení byl relevantní článek 5 této směrnice a režim výjimek a omezení ohledně výlučných práv zakotvených v článcích 2 až 4, který tato směrnice zavádí.
28. Právní úprava, jakou je předmětná právní úprava ve věci v původním řízení, totiž není uvedena(13) mezi výjimkami a omezeními, jež jsou podrobným a vyčerpávajícím(14) způsobem stanoveny v článku 5 směrnice 2001/29(15).
29. Tento režim výjimek a omezení je navíc striktně vymezen odstavcem 5 článku 5 směrnice 2001/29, který uvádí, že tyto výjimky a omezení „mohou být použity pouze ve zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla nebo jiného předmětu ochrany a nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy nositele práv“(16). Aby bylo tudíž možno se výjimky uvedené v článku 5 této směrnice dovolávat, je také nezbytné, aby výjimka nebo omezení týkající se práva na rozmnožování nebo sdělování veřejnosti splňovaly podmínky stanovené v čl. 5 odst. 5 této směrnice(17).
30. Konečně na rozdíl od toho, co tvrdí společnost SOFIA, nestanoví ani článek 5 směrnice 2001/29, ani žádné jiné ustanovení této směrnice možnost, aby členské státy rozšířily rozsah těchto výjimek nebo omezení(18).
31. Takový krok by příslušel výlučně evropskému normotvůrci. Stejně jako Komise se domnívám, že pokud by členské státy měly možnost zavést vedle odchylek od autorského práva stanovených na evropské úrovni další odchylky, byla by ohrožena právní jistota spojená s autorským právem.
C – Rozsah výlučného práva udělit svolení nebo zakázat rozmnožování děl a jejich sdělování veřejnosti, jež přiznávají ustanovení čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29
32. Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci nejedná o žádnou z výjimek či omezení, jež uvádí článek 5 směrnice 2001/29, zbývá posoudit rozsah výlučných práv, jež přiznávají články 2 a 3 této směrnice, a konfrontovat jej s právní úpravou, která je předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
1. Úvodní poznámky
33. Z požadavků na jednotné uplatňování unijního práva a na zásadu rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které stejně jako články 2 a 3 směrnice 2001/29 výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení smyslu a dosahu tohoto ustanovení, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii(19).
34. Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva namístě vzít v úvahu nejen jeho znění, ale zároveň jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí(20). V projednávané věci je hlavním cílem směrnice 2001/29 zavedení vysoké úrovně(21) ochrany autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich rozmnožování nebo sdělování veřejnosti(22).
35. Podle čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 požívají autoři výlučného práva udělit svolení nebo zakázat rozmnožování svých děl nebo jejich sdělování veřejnosti(23).
36. Soudní dvůr rozhodl, že předmětná výlučná práva jsou práva preventivní povahy, která autorům umožňují zasáhnout vůči případným uživatelům jejich děl, kteří by mohli zamýšlet rozmnožení těchto děl (nebo jejich sdělení veřejnosti)(24), a toto rozmnožení či sdělení zakázat.
37. Proto má autor podle čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 výlučné právo rozhodnout, zda, a případně kdy a jak, udělí souhlas nebo zakáže rozmnožení svého díla nebo jeho sdělení veřejnosti.
2. Výlučná práva autora a vnitrostátní právní úprava, jakou je předmětná právní úprava ve věci v původním řízení
a) Výslovný a předběžný souhlas autora
38. Ustanovení čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 podle mého názoru vyžadují výslovný a předběžný souhlas(25) autora s jakýmkoli rozmnožením jeho díla nebo jeho sdělením veřejnosti, a to i v digitální podobě. Tento souhlas(26) je zásadní výsadou autorů.
39. V případě neexistence odchylných evropských právních předpisů(27) nelze výslovný a předchozí souhlas autora s rozmnožením jeho díla či jeho sdělením veřejnosti zrušit, předpokládat či omezit prostřednictvím jeho nahrazení tichým souhlasem(28) nebo domněnkou převodu, vůči nimž by autor měl podat námitky ve stanovené lhůtě a za podmínek stanoveným vnitrostátním právem. Z toho vyplývá, že taková vnitrostátní právní úprava, jakou je sporné nařízení, jež výslovný a předběžný souhlas autora nahrazuje tichým souhlasem nebo domněnkou souhlasu, zbavuje autora podstatné složky jeho práva k duševnímu vlastnictví.
b) Mají možnost podání námitek a odejmutí, jakož i právo na odměnu vliv na změnu rozsahu předmětných výlučných práv?
40. Skutečnost, že autor má na základě vnitrostátní právní úpravy předmětné ve věci v původním řízení za určitých podmínek možnost podat námitky(29) proti tomu, aby společnost SOFIA vykonávala právo na udělování svolení s rozmnožením jeho díla a jeho sdělením veřejnosti v digitální podobě(30), nebo možnost odejmout(31) společnosti SOFIA právo na udělování svolení k rozmnožování knihy nebo jejímu sdělení veřejnosti v digitální podobě, na tomto závěru(32) nic nemění.
41. Skutečnost, že autor na základě vnitrostátní právní úpravy(33) obdrží odměnu či náhradu za rozmnožení svého díla nebo za jeho sdělení veřejnosti, dále nemění nic na tom, že jeho výlučná práva nejsou respektována.
42. Výlučná práva stanovená v čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 totiž zahrnují právo na přiměřenou odměnu za užívání děl, avšak neomezují se pouze na toto právo. Soudní dvůr v tomto ohledu již judikoval, že právo autora stanovené v čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 je nutno odlišit např. od nároku výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů na odměnu(34) podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2006/115.
c) Má skutečnost, že dílo není komerčně veřejně šířeno, dopad na obsah předmětných výlučných práv?
43. Skutečnost, že autor své dílo plně nevyužívá, například pokud nedochází k jeho komerčnímu veřejnému šíření(35), nevede ke změně jeho výlučných práv udělovat svolení či zakazovat rozmnožování jeho díla nebo jeho sdělování veřejnosti.
44. Italská vláda má v tomto ohledu za to, že „v tradiční podobě vlastnického práva, která se vyvinula z práva vlastnictví půdy, se vždy připouštělo, že – vedle specifických omezení tohoto práva, jež vlastníkovi z důvodu existence vyššího obecného zájmu ukládají strpět [určité] úkony třetí osoby, jež mají vliv na jeho možnost věc užívat – lze zákonem stanovit případy, v nichž právo k věci zaniká z důvodu neužívání, pokud tuto věc účelně, a tedy ku prospěchu společnosti, užívají třetí osoby. Ačkoli má vlastník mimo jiné také možnost svou věc neužívat, neboť vlastnické právo nepodléhá promlčení, bylo vždy vnímáno jako důležité zvýhodnit vůči vlastníku, který nemá o svou věc zájem, a vyjímá ji tak z výrobního oběhu, třetí osobu, která – ačkoli bez právního titulu – věc skutečně užívá, a umožňuje tak rozvoj jejího hospodářského potenciálu.“
45. Na základě předpisů, jež jsou použitelné v projednávané věci, nelze v této věci toto tvrzení uplatnit.
46. Směrnice 2001/29 totiž nestanoví žádnou sankci či důsledek pro případ nevyužívání nebo omezeného využívání výlučných práv autora stanovených v čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 této směrnice. Předmětná výlučná práva tudíž zůstávají nedotčena(36) i v případě, že nejsou jejich nositelem „užívána“.
47. Tento výklad navíc potvrzuje také směrnice 2012/28.
48. Tato směrnice se týká některých způsobů užití tzv. „osiřelých“ děl, a sice děl chráněných autorským právem, jejichž nositel není určen, nebo i když je určen, není nalezen. Byla přijata z důvodu, že „[v] případě osiřelých děl […] předchozí souhlas s rozmnožováním nebo zpřístupněním veřejnosti nelze získat“(37).
49. V tomto ohledu čl. 6 odst. 1 směrnice 2012/28 uvádí, že členské státy stanoví výjimku nebo omezení práva na rozmnožování a práva na zpřístupnění veřejnosti podle článků 2 a 3 směrnice 2001/29, aby zajistily, že organizace uvedené v čl. 1 odst. 1(38) směrnice 2012/28 mohou osiřelá díla(39) obsažená v jejich sbírkách rozmnožovat, zejména pro účely digitalizace a zpřístupnění veřejnosti.
50. Výjimky či omezení z uplatnění článků 2 a 3 směrnice 2001/29, jež stanoví čl. 6 odst. 1 směrnice 2012/28, jsou tedy velmi omezené.
51. V článku 6 odst. 2 směrnice 2012/28 se mimoto stanoví, že „[o]rganizace uvedené v čl. 1 odst. 1 užívají osiřelá díla v souladu s odstavcem 1 tohoto článku pouze k dosažení cílů souvisejících s jejich posláním ve veřejném zájmu, zejména k uchovávání, restaurování a zpřístupňování děl a zvukových záznamů obsažených v jejich sbírkách pro kulturní a vzdělávací účely. Tyto organizace mohou při takovém užití vytvářet příjmy výlučně za účelem pokrytí nákladů, které jim vzniknou v souvislosti s digitalizací osiřelých děl a jejich zpřístupněním veřejnosti“(40).
52. Mám za to, že by bylo paradoxní, aby byly pro rozmnožování osiřelého díla a jeho sdělování veřejnosti stanoveny na základě směrnice 2012/28 mnohem přísnější požadavky, než je tomu ohledně týchž úkonů využívání u tzv. „komerčně nedostupných“ knih na základě takové vnitrostátní právní úpravy, jaká je předmětem věci v původním řízení(41).
53. Předmětná vnitrostátní právní úprava totiž na rozdíl od směrnice 2012/28, která před užitím díla vyžaduje důsledné vyhledání nositelů práv v dobré víře, neukládá žádný individuální postup týkající se autora. V článku L. 134-3 zákoníku duševního vlastnictví se stanoví, že jakmile je kniha zapsána v databázi uvedené v článku L. 134-2, běží autorovi šestiměsíční lhůta na podání námitek proti tomu, aby společnost SOFIA vykonávala právo udělovat svolení k rozmnožování jeho díla v digitální podobě nebo sdělování tohoto díla veřejnosti v digitální podobě. Vnitrostátní právní úprava, která je předmětem původního řízení, kromě toho na rozdíl od ustanovení čl. 6 odst. 2 směrnice 2012/28, jež výslovně vylučuje jakékoli využívání osiřelých děl ke komerčním účelům, upravuje komerční využívání tzv. „komerčně nedostupných“ knih.
d) K pravidlům správy stanoveným předmětnou vnitrostátní právní úpravou
54. Společnost SOFIA(42) a francouzská, německá(43) a polská vláda se domnívají, že právní úprava, která je předmětem věci v původním řízení, se nedotýká ochrany autorského práva a představuje pouze pravidlo pro správu některých práv, nebo čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 neodporují tomu, aby členské státy vymezily pravidla pro správu autorských práv.
55. Takové pojetí autorského práva není podle mého názoru v souladu s čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(44). Tím, že tato ustanovení stanoví výlučné právo autora povolit či zakázat rozmnožování jeho děl a jejich sdělování veřejnosti, upravují také způsob výkonu těchto práv ze strany autora.
56. Je sice pravda, že směrnice 2001/29 neharmonizuje pravidla v oblasti správy autorských práv, která existují v členských státech(45), ani do nich nezasahuje, avšak unijní normotvůrce vykonal tím, že stanovil, že autor v zásadě požívá výlučných práv povolovat či zakazovat rozmnožování svého díla a jeho sdělování veřejnosti, své pravomoci v oblasti duševního vlastnictví.
57. Za těchto podmínek již členské státy nemohou přijmout pravidla správy, která zpochybňují unijní právní úpravu(46), a to ani za účelem ochrany veřejného zájmu(47). Provádění správy práv na rozmnožování a sdělování veřejnosti totiž připadá v úvahu teprve tehdy, když nositel těchto výlučných práv udělil orgánu pro správu svolení se správou svých práv.
58. Pro úplnost dodávám, že potvrzení výše uvedených úvah spatřuji ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/26/EU ze dne 26. února 2014 o kolektivní správě autorského práva a práv s ním souvisejících a udělování licencí pro více území k právům k užití hudebních děl online na vnitřním trhu(48), jež stanoví „požadavky, které jsou nezbytné k zajištění řádného výkonu správy autorských práv a práv s nimi souvisejících organizacemi kolektivní správy“(49), ačkoli tato směrnice z hlediska ratione temporis není použitelná na předmětný spor ve věci v původním řízení.
59. V článku 5 odst. 2 směrnice 2014/26 se stanoví, že „[n]ositelé práv mají právo zmocnit organizaci kolektivní správy podle své volby ke správě práv, kategorií práv nebo druhů děl a jiných předmětů ochrany dle své volby pro území podle svého výběru, bez ohledu na členský stát, jehož je organizace kolektivní správy či nositel práv státním příslušníkem, v němž má bydliště nebo místo usazení.[…]“(50). Právní úprava, jako je právní úprava předmětná v projednávané věci, by s tímto článkem nebyla v souladu.
60. Z článku 5 odst. 7 směrnice 2014/26 kromě toho jasně vyplývá, že nositel práv musí „[dát] souhlas konkrétně pro každé právo nebo kategorii práv nebo druh děl a jiný předmět ochrany, kterým organizaci kolektivní správy zmocňuje ke správě“. Dále se v tomto odstavci uvádí, že „[k]aždý takový souhlas je doložen v listinné podobě“.
61. Souhlas tedy zůstává uhelným kamenem výkonu výlučných práv ze strany autora.
e) Vliv Memoranda o porozumění ohledně klíčových principů pro digitalizaci a zpřístupňování děl na trhu nedostupných, které bylo podepsáno dne 20. září 2011(51)
62. Společnost SOFIA a německá, francouzská a polská vláda konečně uvádějí, že právní úprava, která je předmětem původního řízení, je koncepčně součástí prací na unijní úrovni, jejichž výsledky byly vtěleny do Memoranda o porozumění ohledně klíčových principů pro digitalizaci a zpřístupňování děl na trhu nedostupných, které bylo podepsáno dne 20. září 2011 zástupci evropských knihoven, autorů, vydavatelů a kolektivních správců práv a potvrzeno Komisí(52) (dále jen „memorandum“). V tomto memorandu, na něž výslovně odkazuje směrnice 2012/28(53), se stanoví možnost hromadně digitalizovat komerčně nedostupné knihy za účelem jejich zpřístupnění veřejnosti. Je zde rovněž připuštěno, že může být stanovena domněnka souhlasu autorů s kolektivní správou příslušných práv na využívání, a to pod podmínkou, že jednak bylo vynaloženo veškeré úsilí na informování autorů v tomto smyslu a jednak jsou zájmy autorů chráněny prostřednictvím stanovení možnosti se kolektivní správy neúčastnit či z ní vystoupit.
63. Ve čtvrtém bodě odůvodnění směrnice 2012/28 se stanoví, že „[t]outo směrnicí nejsou dotčena zvláštní řešení, která byla v členských státech vyvinuta k zvládnutí problémů rozsáhlejší hromadné digitalizace, jako například v případě tzv. „děl na trhu nedostupných“. Takováto řešení zohledňují specifika různých typů obsahu a různých uživatelů a jsou založena na konsensu příslušných zainteresovaných subjektů. Tento přístup byl rovněž sledován v [memorandu]. […] Touto směrnicí není dotčeno toto memorandum […], které vyzývá členské státy a Komisi, aby zajistily, aby dobrovolné dohody uzavřené mezi uživateli, nositeli práv a kolektivními správci týkající se udělování licencí k užití děl na trhu nedostupných na základě principů v něm obsažených požívaly dostatečné právní jistoty ve vnitrostátním a přeshraničním kontextu“(54).
64. Toto memorandum nemá podle mého názoru právně závaznou povahu, jež by mohla omezit rozsah výlučných práv stanovených v čl. 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, a pouze vybízí Komisi a členské státy k zajištění právní jistoty dobrovolných dohod(55), jež byly uzavřeny mezi uživateli, nositeli práv a kolektivními správci. V předmětné vnitrostátní právní úpravě však o „dobrovolné dohody“ vůbec nejde.
VI – Závěry
65. Soudnímu dvoru navrhuji, aniž bych popíral legitimní cíl spočívající v oživení zapomenutých knih, a to případně za použití nových technologií, aby s ohledem na cíle směrnice 2001/29, jednoznačné znění článku 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 této směrnice, neexistenci odchylky od zásady výslovného a předběžného souhlasu, jakož i neexistenci jiných ustanovení unijního práva, jejichž smysl by byl odlišný, odpověděl na předběžnou otázku, kterou položil Conseil d’État (Francie), takto:
„Článek 2 písm. a) a čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti brání tomu, aby taková právní úprava, jaká byla zavedena články L. 134-1 až L. 134-9 zákoníku duševního vlastnictví, pověřila autorizované organizace pro výběr a rozúčtování autorských odměn výkonem práva udělit svolení k rozmnožování a zobrazování ‚komerčně nedostupných knih‘ v digitální podobě, přestože autorům těchto knih nebo jejich právním nástupcům umožňuje podat námitky nebo ukončit výkon tohoto práva za určitých podmínek v ní stanovených.“