ROZSUDEK SOUDU (třetího rozšířeného senátu)

14. května 1998 (*)

„Hospodářská soutěž – Článek 85 odst. 1 Smlouvy o ES – Pojem ,jediné protiprávní jednání‘ – Výměna informací – Příkaz – Pokuta – Stanovení částky pokuty – Metoda stanovování pokut – Odůvodnění – Polehčující okolnosti“

Ve věci T‑334/94,

Sarrió SA, společnost založená podle španělského práva, se sídlem v Pamploně (Španělsko), zastoupená Antoniem Creus Carrerasem, advokátem zapsaným u Barcelonské advokátní komory, Albertem Mazzonim, advokátem zapsaným u Milánské advokátní komory, Antoniem Tizzanem a Gianim Meichel Robertim, advokáty zapsanými u Neapolské advokátní komory, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, v kanceláři Alaina Loranga, 51, rue Albert 1^er,

žalobkyně,

proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené Richardem Lyalem, členem právní služby, jako zmocněncem, ve spolupráci a Albertem Dal Ferrem, advokátem zapsaným u advokátní komory ve Vicence, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, v úřadě Carlose Gómeze de la Cruz, člena právní služby, Centre Wagner, Kirchberg,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise 94/601/ES ze dne 13. července 1994 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/C/33.833 – Lepenka) (Úř. věst. L 243, s. 1),

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ
EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (třetí rozšířený senát),

ve složení B. Vesterdorf, předseda, C. P. Briët, P. Lindh, A. Potocki a J. D. Cooke, soudci,

vedoucí soudní kanceláře : J. Palacio González, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném od 25. června do 8. července 1997,

vydává tento

Rozsudek

 Skutkový základ sporu

1        Projednávaná věc se týká rozhodnutí Komise 94/601/ES ze dne 13. července 1994 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/C/33.833 – Lepenka) (Úř. věst. L 243, s. 1), které bylo před svým zveřejněním pozměněno rozhodnutím Komise [K(94) 2135 konečné] ze dne 26. července 1994 (dále jen „rozhodnutí“). Uvedeným rozhodnutím byly z důvodu porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy uděleny pokuty 19 výrobcům lepenky ve Společenství.

2        Výrobek, který je předmětem rozhodnutí, je lepenka. V rozhodnutí jsou zmíněny tři typy lepenky, označené podle kvality jako „GC“, „GD“ a „SBS“.

3        Lepenka kvality GD (dále jen „lepenka GD“) je lepenka s šedou vnitřní úpravou (recyklovaný papír) a obvykle slouží k balení nepotravinářských produktů.

4        Lepenka kvality GC (dále jen „lepenka GC“) je lepenka s vnější bílou vrstvou a obvykle slouží k balení potravinářských produktů. Lepenka GC kvalitativně převyšuje lepenku GD. V období, na nějž se vztahuje rozhodnutí, obecně existoval cenový rozdíl mezi těmito dvěma produkty ve výši přibližně 30 %. V menší míře lepenka GC slouží rovněž ke grafickým účelům.

5        SBS je zkratka označující úplně bílou lepenku (dále jen „lepenka SBS“). Cena tohoto typu lepenky je přibližně o 20 % vyšší než cena lepenky GC. Slouží k balení potravin, kosmetických výrobků, léčiv a cigaret, ale je určená především ke grafickým účelům.

6        Dopisem ze dne 22. listopadu 1990 British Printing Industries, profesní sdružení zastupující většinu výrobců krabic tištěných ve Spojeném království (dále jen „BPIF“), podala neformální stížnost ke Komisi. Tvrdila, že výrobci lepenky zásobující Spojené království provedli řadu současných a jednotných zvýšení cen a požádala Komisi o ověření možného protiprávního jednání porušujícího pravidla Společenství v oblasti hospodářské soutěže. Za účelem zajištění publicity pro svoji iniciativu vydala BPIF tiskovou zprávu. Její obsah byl zveřejněn odborným tiskem v průběhu prosince 1990.

7        Dne 12. prosince 1990 Fédération française du cartonnage rovněž podala neformální stížnost ke Komisi, ve které uvedla zjištění týkající se francouzského trhu s lepenkou obdobná jako v případě stížnosti podané BPIF.

8        Ve dnech 23. a 24. dubna 1991 provedli zástupci Komise, jednající na základě čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení upravujícího použití článků 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, č. 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3, dále jen „nařízení č. 17“), souběžná neohlášená šetření v prostorách několika podniků a profesních sdružení v odvětví lepenky.

9        Na základě uvedených šetření Komise všem adresátům rozhodnutí zaslala v souladu s článkem 11 nařízení č. 17 žádosti o informace a dokumenty.

10      Na základě skutečností zjištěných v rámci šetření a žádostí o informace a dokumenty došla Komise k závěru, že dotčené podniky se od poloviny roku 1986 přinejmenším do dubna 1991 (ve většině případů) účastnily protiprávního jednání porušujícího čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

11      V důsledku toho se Komise rozhodla zahájit řízení podle uvedeného ustanovení. Dopisem ze dne 21. prosince 1992 Komise zaslala každému z dotčených podniků oznámení námitek. Všechny dotčené podniky na něj písemně odpověděly. Devět podniků požádalo o ústní slyšení. Ta se uskutečnila od 7. do 9. června 1993.

12      V průběhu řízení Komise přijala rozhodnutí, které obsahovalo následující ustanovení:

„Článek 1

Buchmann GmbH, Cascades SA, Enso-Gutzeit Oy, Europa Carton AG, Finnboard - the Finnish Board Mills Association, Fiskeby Board AB, Gruber & Weber GmbH & Co KG, Kartonfabriek De Eendracht NV (jejíž obchodní jméno je BPB de Eendracht NV), NV Koninklijke KNP BT NV (bývalá Koninklijke Nederlandse Papierfabrieken NV), Laakmann Karton GmbH & Co KG, Mo Och Domsjö AB (MoDo), Mayr-Melnhof Gesellschaft mbH, Papeteries de Lancey SA, Rena Kartonfabrik AS, Sarrió SpA, SCA Holding Ltd [bývalá společnost Reed Paper & Board (UK) Ltd], Stora Kopparbergs Bergslags AB, Enso Española SA (bývalá Tampella Española SA) a Moritz J. Weig GmbH & Co KG porušily čl. 85 odst. 1 Smlouvy o ES tím, že se účastnily:

–        v případě společností Buchman a Rena přibližně od března 1988 nejméně do konce roku 1990,

–        v případě společnosti Enso Española od března 1988 nejméně do konce dubna 1991,

–        v případě společnosti Gruber & Weber nejméně od roku 1988 do konce roku 1990,

–        v ostatních případech od poloviny roku 1986 nejméně až do dubna 1991,

dohody a jednání ve vzájemné shodě sahajících až do poloviny roku 1986, na jejichž základě dodavatelé lepenky v Evropském společenství:

–        pravidelně pořádali tajná a institucionalizovaná setkání za účelem projednání a přijetí společného plánu omezujícího hospodářskou soutěž v daném odvětví,

–        uzavřeli společnou dohodu o pravidelném zvyšování cen každého z uvedených typů lepenky v jednotlivých národních měnách,

–        plánovali a uskutečnili současná a jednotná zvyšování cen v celém Evropském společenství,

–        dohodli zachování podílů na trhu hlavních výrobců na stálé úrovni s občasnými změnami,

–        přijímali, od počátku roku 1990 stále častěji, opatření ve vzájemné shodě s cílem kontrolovat zásobování trhu ve Společenství, s cílem zajistit uskutečnění výše uvedených zvyšování cen,

–        prováděli výměnu obchodních informací o dodávkách, cenách, pozastavení výroby, objednávkách a míře využití strojů s cílem podpořit výše uvedená opatření.

[…]

Článek 3

Tyto pokuty jsou uděleny následujícím podnikům za protiprávní jednání uvedené v článku 1:

[…]

xv)      Sarrió SpA pokuta ve výši 15 500 000 ECU;

[…]“

13      Podle rozhodnutí docházelo k protiprávnímu jednání v rámci organizace nazvané „Groupe d´étude de produit Carton“ (dále jen „GEP Carton“) složené z několika skupin nebo výborů.

14      Uvedené organizaci byla v polovině roku 1986 poskytnuta finanční podpora od skupiny „Presidents Working Group“ (dále jen „PWG“), složené z vysoce postavených zástupců hlavních dodavatelů lepenky ve Společenství (přibližně osmi).

15      PWG se zabývala především debatami a jednáním ve vzájemné shodě ohledně trhu, jeho částí, cen a objemů. Zejména přijímala rozhodnutí obecné povahy ohledně harmonogramu a úrovní zvyšování cen uskutečňovaných výrobci.

16      PWG podávala zprávy „President Conference“ (dále jen „PC“), jíž se účastnili (víceméně pravidelně) téměř všichni generální ředitelé dotčených podniků. PC se v průběhu daného období scházela dvakrát ročně.

17      Koncem roku 1987 byl vytvořen „Joint Marketing Committee“ (dále jen „JMC“). Jeho hlavním cílem bylo jednak určit, zda, a v případě kladné odpovědi i jak, by mohlo být uskutečněno zvýšení cen, a jednak definovat podmínky cenové politiky určené PWG pro jednotlivé země s cílem vytvořit v Evropě systém ekvivalentních cen.

18      Konečně hospodářský výbor (dále jen „COE“) projednával zejména pohyby cen na národních trzích a objednávky a o svých závěrech podával zprávy JMC nebo, do konce roku 1987, předchůdci JMC, Marketing Committee. COE byl složen z obchodních ředitelů většiny dotčených podniků a scházel se několikrát ročně.

19      Z rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že Komise měla za to, že činnost GEP Carton byla podporována výměnou informací prostřednictvím fiduciární společnosti Fides se sídlem v  Curychu (Švýcarsko). Podle rozhodnutí poskytovala většina členů GEP Carton uvedené společnosti pravidelné zprávy o objednávkách, výrobě, prodeji a využití kapacit. Tyto zprávy byly zpracovány v rámci systému Fides a získané údaje byly zasílány účastníkům.

20      Žalobkyně Sarrió SA (dále jen „Sarrió“) vznikla v roce 1990 fúzí divize lepenkových výrobků největšího italského výrobce Saffa a španělského výrobce Sarrió (bod 11 odůvodnění rozhodnutí). V roce 1991 společnost Sarrió získala rovněž španělského výrobce Prat Carton (tentýž bod).

21      Společnost Sarrió byla považována za odpovědnou za účast společnosti Prat Carton na vytýkané kartelové dohodě po celou délku trvání uvedené účasti (bod 154 odůvodnění rozhodnutí).

22      Společnost Sarrió vyrábí zejména lepenku GD, ale také lepenku GC.

 Řízení

23      Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 14. října 1994 žalobkyně podala projednávanou žalobu.

24      Šestnáct z osmnácti dalších podniků považovaných za odpovědné za protiprávní jednání porušující hospodářskou soutěž rovněž podalo žalobu proti rozhodnutí (věci T‑295/94, T‑301/94, T‑304/94, T‑308/94, T‑309/94, T‑310/94, T‑311/94, T‑317/94, T‑319/94, T‑327/94, T‑337/94, T‑338/94, T‑347/94, T‑348/94, T‑352/94 a T‑354/94).

25      Žalobkyně ve věci T‑301/94, Laakmann Karton GmbH, vzala dopisem došlým kanceláři Soudu dne 10. června 1996 svoji žalobu zpět a usnesením Soudu ze dne 18. července 1996, Laakmann Karton v. Komise (T‑301/94, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí) bylo rozhodnuto o vyškrtnutí věci.

26      Čtyři finské podniky, členové profesní skupiny Finnboard a z tohoto titulu společně odpovědné za zaplacení udělené pokuty, rovněž podaly žalobu proti rozhodnutí Komise (spojené věci T‑339/94, T‑340/94, T‑341/94 a T‑342/94).

27      Konečně, žalobu podalo sdružení CEPI‑Cartonboard, které nebylo adresátem rozhodnutí. Nicméně dopisem došlým kanceláři Soudu dne 8. ledna 1997 vzalo svoji žalobu zpět a usnesením Soudu ze dne 6. března 1997, CEPI‑Cartonboard v. Komise (T‑312/94, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí) bylo rozhodnuto o vyškrtnutí věci.

28      Dopisem ze dne 5. února 1997 Soud pozval jednotlivé účastníky na neformální setkání, zejména proto, aby přednesli svá vyjádření ohledně případného spojení věcí T‑295/94, T‑304/94, T‑308/94, T‑309/94, T‑310/94, T‑311/94, T‑317/94, T‑319/94, T‑327/94, T‑334/94, T‑337/94, T‑338/94, T‑347/94, T‑348/94, T‑352/94 a T‑354/94 pro účely ústní části řízení. Na uvedeném setkání konaném dne 29. dubna 1997 účastníci řízení toto spojení přijali.

29      Usnesením ze dne 4. června 1997 předseda třetího rozšířeného senátu Soudu v souladu s článkem 50 jednacího řádu spojil výše uvedené věci pro účely ústní části řízení z důvodu jejich souvislosti a vyhověl žádosti o důvěrné zacházení, kterou podala žalobkyně v projednávané věci.

30      Usnesením ze dne 20. června 1997 předseda třetího rozšířeného senátu Soudu vyhověl žádosti o důvěrné zacházení, kterou podala žalobkyně ve věci T‑337/94 a která se týkala jednoho dokumentu předloženého jako odpověď na písemnou otázku Soudu.

31      Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (třetí rozšířený senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a o přijetí procesních organizačních opatření, přičemž požádal účastníky řízení, aby zodpověděli určité písemné otázky a předložili určité dokumenty. Účastníci řízení těmto požadavkům vyhověli.

32      Řeči účastníků řízení uvedených výše v bodě 28 a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty v průběhu jednání, které se konalo ve dnech 25. června až 8. července 1997.

 Návrhová žádání účastníků řízení

33      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        zrušil rozhodnutí;

–        podpůrně zrušil jednak článek 2 rozhodnutí, a jednak článek 3 rozhodnutí v rozsahu, v jakém ukládá žalobkyni pokutu ve výši 15 500 000 ECU;

–        dále podpůrně snížil výši této pokuty;

–        uložil žalované náhradu nákladů řízení.

34      Komise navrhuje, aby Soud:

–        zmítnul žalobu

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 K žádosti o zrušení rozhodnutí

 A – K procesnímu a formálnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práv obhajoby

 Argumenty účastníků řízení

35      Žalobkyně uplatňuje porušení svých práv obhajoby tím, že Komise (v bodě 79 odůvodnění rozhodnutí) zohlednila jako důkaz protiprávního jednání dokument objevený u společnosti Finnboard (UK) Ltd při šetřeních provedených v dubnu roku 1991 (dále jen „ceník Finnboard“). Připomíná, že tento dokument jí byl zaslán až dne 28. dubna 1994, tedy až po předání její odpovědi na oznámení námitek a po jednání před Komisí. Toto neodůvodněné zpoždění ji připravilo o možnost vyjádřit se ke skutečnému významu dokumentu, okolnostem jeho sepsání, jakož i k závěrům, které z toho vyvodila Komise (rozsudek Soudního dvora ze dne 13. dubna 1979, Hoffmann-La Roche v. Komise, 85/76, Recueil, s. 461). Navíc předáním dokumentu dne 28. dubna 1994 nebyla sjednána náprava uvedeného porušení práv obhajoby.

36      Komise namítá, že dotčený dokument byl zaslán společnosti Sarrió spolu s dopisem ze dne 28. dubna 1994, ve kterém byl plně vysvětlen obsah dokumentu i závěry, které z něj Komise vyvodila. Vzhledem k tomu, že dopis ze dne 28. dubna 1994 mimo jiné nabídnul žalobkyni možnost předložit případná písemná vyjádření, žalobkyně se mohla včas vyjádřit k důkazní hodnotě dotčeného dokumentu (viz rozsudek Soudu ze dne 17. prosince 1991, BASF v. Komise, T‑4/89, Recueil, s. II‑1523, bod 36).

 Závěry Soudu

37      Ceník Finnboard byl získán Komisí během šetření v kancelářích společnosti Finnboard (UK) Ltd v dubnu roku 1991 a šestnáct měsíců po zaslání oznámení námitek byl spolu s vysvětlujícím dopisem poskytnut žalobkyni.

38      Podle judikatury Soudu vyplývá z čl. 19 odst. 1 nařízení č. 17 ve spojení s články 2 a 4 nařízení Komise č. 99/63/EHS ze dne 25. července 1963 o slyšeních stran stanovených v čl. 19 odst. 1 a 2 nařízení č. 17 (Úř. věst. 1963, č. 127, s. 2268), že Komise musí sdělit námitky uplatňované vůči dotčeným podnikům a sdružením podniků a může ve svých rozhodnutích zohlednit pouze námitky, k nimž dotčené podniky a sdružení podniků měly možnost se vyjádřit (rozsudek ze dne 23. dubna 1994, CB a Europay v. Komise, T‑39/92 a T‑40/92, Recueil, s. II‑49, bod 47).

39      Dále je nutné, aby v řízení, ve kterém mohou být uloženy sankce, jako jsou sankce v projednávané věci, bylo dotčeným podnikům a sdružením podniků v průběhu správního řízení umožněno užitečně vyjádřit své stanovisko k reálnosti a relevanci skutečností, námitek a okolností dovolávaných Komisí (výše uvedený rozsudek Hoffmann-La Roche v. Komise, bod 11, a rozsudek Soudu ze dne 18. prosince 1992, Cimenteries CBR a další v. Komise, T‑10/92, T‑11/92, T‑12/92 a T‑15/92, Recueil, s. II‑2667, bod 39).

40      V projednávané věci nebyla předáním dotčeného dokumentu vznesena žádná nová námitka ve vztahu k těm, které již byly uvedeny v oznámení námitek. Z dopisu přiloženého k ceníku Finnboard totiž jasně vyplývá, je tento představuje pouze dodatečný důkaz společného plánu stanovení cen, což je námitka podrobně vysvětlená v oznámení námitek.

41      V každém případě byla žalobkyni v dopise doprovázejícím dokument výslovně nabídnuta možnost vyjádřit se k uvedenému důkaznímu prvku ve stadiu správního řízení a ve lhůtě deseti dnů. Za těchto okolností Komise nebránila žalobci včas se vyjádřit k důkazní hodnotě předaného dokumentu (výše uvedený rozsudek Soudního dvora Hoffmann-La Roche v. Komise, bod 11, a rozsudek ze dne 25. října 1983, AEF v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, bod 27).

42      Z výše uvedených skutečností vyplývá, že tento žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

 B – K věci samé

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z neexistence jednání ve vzájemné shodě v oblasti transakčních cen a z porušení povinnosti odůvodnění

 Argumenty účastníků řízení

43      Žalobkyně přiznává svoji účast na jednání ve vzájemné shodě v oblasti vyhlašovaných cen, ale popírá, že by se týkalo transakčních cen. Kromě dokumentů předložených jako součást písemností, které prokazují, že transakční ceny se neřídily vyhlašovanými cenami, se žalobkyně na podporu svého tvrzení dovolává schopnosti jednotlivých zákazníků vyjednávat, vývoje poptávky a nákladů výroby a zvláštních podmínek trhu s lepenkou, zejména pravidelnosti oznámení zvýšení cen a vysokého stupně transparentnosti trhu.

44      Žalobkyně má za to, že Komise jasně nevysvětlila, zda zastává názor, že vzájemná shoda se týkala nejen vyhlašovaných cen, ale také transakčních cen. Přitom v rozporu s tvrzením Komise představuje rozlišení mezi těmito dvěma typy vzájemné shody z důvodu jejich rozdílného účinku důležitý rozdíl (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, Recueil, s. I‑1307). Žalobkyně v replice tvrdí, že nejasnosti ohledně předmětu vzájemné shody jsou samy o sobě porušením povinnosti přesného odůvodnění rozhodnutí, které konstatuje protiprávní jednání porušující pravidla hospodářské soutěže. Takové porušení má za následek vážné omezení legitimních práv obhajoby.

45      Komise prohlašuje, že nerozumí tomu, jak žalobkyně může přiznávat účast na jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen a zároveň tvrdit, že uplatněná zvýšení cen nebyla výsledkem těchto jednání. Zdůrazňuje, že rozhodnutí (zejména body 72 až 102 odůvodnění) odkazuje jak na dokumenty prokazující vzájemnou shodu ve vztahu ke každému vyhlášenému zvýšení v rámci kartelové dohody, tak na dokumenty, kterými jednotliví výrobci dotčené zvýšení skutečně vyhlásili.

46      Dále Komise tvrdí, že rozlišení mezi vzájemnou shodou v oblasti vyhlášených cen a vzájemnou shodou v oblasti transakčních cen není v projednávané věci relevantní. Vzájemná shoda mezi PWG a JMC se netýkala pouze vyhlašovaných cen, ale rovněž přijímání rozhodnutí o pravidelném zvyšování cen jednotlivých typů výrobků a současném zavádění zvýšených cen v celém Společenství (viz listinné důkazy uvedené v bodech 74 až 90, 92 a 94 až 96 odůvodnění rozhodnutí).

47      Kromě toho s ohledem na důkazy o jednání ve vzájemné shodě v rámci výborů, kterých se žalobkyně účastnila, nelze tvrdit, že vyhlášení cen nevyvolalo nejistotu jednotlivých podniků ohledně chování jeho soutěžitelů a že žalobkyně přistoupila ke zvýšení cen bez ohledu na vzájemnou shodu (viz rozsudek Soudu ze dne 24. října 1991, Rhone-Poulenc v. Komise, T‑1/89, Recueil, s. II‑867, body 122 a 123).

 Závěry Soudu

48      Podle článku 1 rozhodnutí se podniky uvedené v tomto ustanovení dopustily porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy tím, že se v uvedeném období účastnily dohody a jednání ve vzájemné shodě, na základě kterého dodavatelé lepenky ve Společenství zejména „uzavřeli společnou dohodu o pravidelném zvyšování cen každého z uvedených typů výrobků v jednotlivých národních měnách“ a „plánovali a uskutečnili současná a jednotná zvyšování cen v celém Společenství.“

49      Žalobkyně přiznala účast ve čtyřech orgánech GEP Carton a nepopírá ani v písemnostech, ani v odpovědích na otázky Soudu položené při jednání, že se od roku 1988 účastnila jednání ve vzájemné shodě v oblasti vyhlašovaných cen.

50      Před odpovědí na argument žalobkyně, podle kterého se vzájemná shoda netýkala transakčních cen, je třeba posoudit, zda Komise skutečně v rozhodnutí uvedla, že se jednání ve vzájemné shodě vztahovalo i na tyto ceny.

51      V tomto ohledu je třeba zaprvé konstatovat, že článek 1 rozhodnutí nijak neupřesňuje cenu, která byla předmětem vzájemné shody ohledně zvyšování.

52      Zadruhé, z rozhodnutí nevyplývá, že Komise tvrdila, že výrobci stanovili nebo se pokoušeli stanovit jednotné transakční ceny. Zejména body 101 a 102 odůvodnění věnované „účinkům na cenovou hladinu snah o vzájemnou shodu v oblasti cen“ potvrzují, že Komise se domnívala, že snahy v oblasti cen se týkaly katalogových cen a směřovaly ke zvýšení transakčních cen. Zejména se tam uvádí: „I kdyby všichni výrobci byli rozhodnuti zvyšovat ceny souběžně, možnost zákazníků přejít na nižší kvalitu nebo levnější výrobek mohla přivést některé výrobce k poskytování ústupků stálým zákazníkům ohledně vstupu v platnost zvýšení cen nebo prostřednictvím poskytnutí dodatečných výhod jako například rabatu nebo slev v případě velkých objednávek, aby je motivovali k přijetí zvyšování základních cen v plném rozsahu. Následkem toho nevyhnutelně nebyly všechny důsledky zvyšování cen pocítěny okamžitě (bod 101 odůvodnění, šestý pododstavec)“.

53      Dále z rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že cílem koluze výrobců v oblasti cen bylo, aby zvyšování vyhlašovaných cen ve vzájemné shodě mělo za následek zvyšování transakčních cen. V tomto ohledu vyplývá z bodu 101 prvního pododstavce odůvodnění rozhodnutí, že „se výrobci nespokojili pouze s vyhlášením dohodnutých zvýšení cen, ale kromě několika výjimek rovněž přijali konkrétní opatření, aby byla účinně uplatňována vůči zákazníkům“. Situace v projednávané věci se tedy liší od situace, která byla předmětem posouzení Soudního dvora ve výše uvedené věci Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, neboť na rozdíl od rozhodnutí, které vedlo k výše uvedenému rozsudku, Komise v rozhodnutí neuvádí, že podniky jednaly ve vzájemné shodě přímo v oblasti transakčních cen.

54      Tato analýza rozhodnutí se opírá o dokumenty předložené Komisí.

55      Zejména příloha 109 oznámení námitek obsahuje zápis ze setkání JMC ze dne 16. října 1989, ve kterém se zejména uvádí:

„d)      Holandsko

[…]

Značné problémy velkoodběratelů, zejména společnosti Imca, vůči níž společnosti Cascades a Van Duffel nadále uplatňují nepřiměřené ceny, čímž komplikují život jak KNP, tak Finům.

[…]

f)      Belgie

Situace obdobná k situaci v Holandsku. Finnboard přijala zvýšení cen společností Van Genechten, ale byla nucena s touto společností znovu vyjednávat kvůli ústupkům prováděným v Belgii (společností Cascades). Neustoupíme a od společností Beghin, Cascades a KNP očekáváme totéž.

[…]

h)      Itálie

Společnost Saffa má velmi závažné problémy s cenami dovozu uplatňovanými společnostmi Kopparfors, Finnboard a dokonce Cascades.

Dodávky společnosti Saffa byly značně sníženy, zatímco dovoz značně vzrostl.

Saffa naléhavě žádá dovozce, aby plně dodržovali vydané pokyny v oblasti cen.“

56      Tento dokument jasně dokazuje, že ačkoli výrobci obecně přijali, že každý z nich sjednává vlastní transakční ceny s vlastními zákazníky, jednotliví výrobci, a zejména žalobkyně, výslovně jmenovaná ve výše uvedeném dokumentu, očekávali, že ostatní soutěžitelé budou uplatňovat transakční ceny odpovídající dohodnutým cenám, přinejmenším tak, aby individuální vyjednávání se zákazníky nesnižovalo účinnost dohodnutých zvyšování katalogových cen.

57      Mimoto žalobkyně v průběhu jednání uznala, že vyhlášené ceny sloužily jako základ pro vyjednávání transakčních cen s klienty, a tato okolnost potvrzuje, že konečným cílem bylo zvýšení transakčních cen. V tomto ohledu postačí zdůraznit, že stanovení jednotných katalogových cen mezi výrobci by bylo zcela bezpředmětné, pokud by tyto ceny neměly mít žádný účinek na transakční ceny.

58      Ohledně argumentu žalobkyně, podle kterého nejasnosti ohledně předmětu vzájemné shody jsou samy o sobě porušením povinnosti odůvodnění, je namístě připomenout, že článek 1 rozhodnutí nijak neupřesňuje cenu, která byla předmětem koluze.

59      V takové situaci by měl být výrok rozhodnutí chápán ve světle jeho odůvodnění a v souladu ustálenou judikaturou (viz například rozsudek Soudního dvora ze 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise, 40/73 až 48/73, 50/73, 54/73, 55/73, 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, Recueil, s. 1663. body 122 až 124).

60      V projednávané věci z výše uvedených skutečností vyplývá, že Komise v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vysvětlila, že jednání ve vzájemné shodě se týkalo katalogových cen a mělo za cíl zvýšení transakčních cen.

61      V důsledku toho musí být tento žalobní důvod zamítnut jako neopodstatněný.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z neúčasti na kartelové dohodě směřující ke zmrazení podílů na trhu a kontrole nabídky

 Argumenty účastníků řízení

62      Tento žalobní důvod má tři části.

63      V první části žalobního důvodu žalobkyně uplatňuje, že Komise nedisponuje důkazy o existenci jednání ve vzájemné shodě ohledně zmrazení podílů na trhu ani jednání ve vzájemné shodě ohledně kontroly nabídky. I za předpokladu, že by uvedená jednání ve vzájemné shodě byla dostatečně prokázána v míře požadované zákonem, Komise neprokázala, že se jich žalobkyně účastnila. Žalobkyně zejména zpochybňuje důkazní hodnotu několika příloh oznámení námitek, na kterých Komise založila své rozhodnutí.

64      Zaprvé, příloha 73, vnitřní zpráva společnosti Mayr-Melnhof, která dokazuje pouze jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen, vysvětluje následky přísné cenové politiky a dokládá neexistenci nátlaku ze strany žalobkyně na společnost Mayr-Melnhof, aby tato nezvyšovala svůj podíl na trhu prostřednictvím snižováním cen. V tomto ohledu se žalobkyně dovolává vysvětlení poskytnutého společností Mayr-Melnhof v jejím dopise ze dne 23. září 1991 (příloha 75 oznámení námitek).

65      Zadruhé, příloha 102, zpráva společnosti Rena ohledně setkání Nordic Paperboard Institute (dále jen „NPI“), tedy sdružení, jejímž členem žalobkyně nebyla.

66      Zatřetí, prohlášení společnosti Stora nemohou samy o sobě být dostatečným důkazem. Navíc společnost Stora několikrát zdůraznila relativní samostatnost, které se těšily jednotlivé podniky, zejména objemu výroby a volby okamžiku zastavení provozu zařízení (viz body 57, 59, 60, 69, 70, 71 odůvodnění rozhodnutí). Prohlášení společnosti Stora mimoto potvrdila, že nebyl zaveden žádný systém kontroly jakékoli kartelové dohody týkající se objemů výroby. Přitom neexistence systému kontroly vývoje objemů výroby jasně vyvrací existenci jakékoli dohody v tomto ohledu. Ostatně prohlášení společnosti Stora vyjadřují pouze její vlastní názor, co se týče zájmu přijmout opatření směřující ke kontrole objemů výroby a prodeje.

67      V druhé části žalobního důvodu žalobkyně uplatňuje, že vývoj podílů na trhu jednotlivých podniků prokazuje neexistenci jednání ve vzájemné shodě směřujícího ke zmrazení podílů na trhu, a i kdyby k takovému jednání ve vzájemné shodě došlo, prokazuje v každém případě, že se jich žalobkyně neúčastnila.

68      Ohledně obecného vývoje podílů na trhu žalobkyně uvádí, že někteří výrobci, zejména společnosti Iggesund (MoDo) a Mayr-Melnhof, v průběhu dotčeného období zprovoznili významné nové kapacity.

69      Žalobkyně rovněž uvádí, že její vlastní celkový podíl na trhu Společenství se snížil z 14,3 % v roce 1987 na 11,7 % v roce 1990. Podle ní není takové snížení slučitelné s tvrzením Komise, podle kterého se účastnila kartelové dohody směřující ke zmrazení podílů na trhu jednotlivých výrobců. Pokud jde o společnost Prat Carton, snížení jejího celkového podílu na trhu Společenství přibližně o 9 % v období od 1987 do 1990 rovněž potvrzuje naprostou neexistenci účasti na jakémkoli jednání ve vzájemné shodě směřujícím ke zmrazení podílů na trhu.

70      Ve třetí části žalobního důvodu žalobkyně uvádí, že její chování ve vztahu k zastavení výroby a vývozům na mimoevropské trhy navíc není slučitelné s tvrzeními Komise.

71      Ohledně první části žalobního důvodu má Komise za to, že dovolávané důkazní prostředky, zejména prohlášení společnosti Stora (přílohy 39 a 43 oznámení námitek) a přílohy 73 a 102 oznámení námitek plně postačují k prokázání existence kartelové dohody směřující ke zmrazení podílů na trhu a kontrole nabídky, jakož i účasti žalobkyně na nich.

72      Ohledně druhé části žalobního důvodu Komise připomíná, že se opírá o listinné důkazy o kartelové dohodě směřující ke zmrazení podílů na trhu, a uvádí, že argumentace žalobkyně týkající se vývoje podílů jednotlivých podniků na trhu tedy není relevantní ve vztahu k otázce, zda věděla o existenci takové dohody. Mimoto rozhodnutí obsahuje výslovnou zmínku o tom, že došlo k pomalému vývoji podílů některých podniků na trhu, neboť byly sjednávány každý rok znovu (body 60 a 131 odůvodnění rozhodnutí). V každém případě článek 85 zakazuje kartelové dohody, jejichž předmětem nebo účinkem je omezení hospodářské soutěže, a to bez ohledu na rozsah jejich úspěchu.

73      Konkrétněji, ve vztahu k argumentům žalobkyně vycházejícím z vývoje jejího vlastního podílu na trhu, Komise připomíná, že protiprávní jednání se týkalo celého trhu Společenství. Žalobkyně se účastnila PWG, kde docházelo k debatám o podílech na trhu. V roce 1989 byl správce pověřený řízením společnosti Saffa dokonce jmenován viceprezidentem GEP Carton.

74      Komise nakonec poznamenává, že tvrzení žalobkyně, podle kterého se vždy chovala nezávisle, není podpořeno žádným důkazným prvkem. Navíc dokonce i za předpokladu, že by žalobkyně porušila kartelovou dohodu, nic by to nezměnilo na spáchaném protiprávním jednání (výše uvedený rozsudek ve věci Rhone-Poulenc v. Komise).

75      Konečně, ohledně třetí části žalobního důvodu Komise uplatňuje, že společnost Stora v příloze 39 oznámení námitek potvrdila, že PWG naplánovala a vytvořila systém znovunastolení rovnováhy a kontroly výroby tak, aby se ceny udržely na stálé úrovni. Následkem toho skutečnost, že situace na trhu nebo řádné fungování kartelové dohody měly za následek, že žalobkyně, podle svého tvrzení, nebyla nucena se uchýlit k dohodnutému pozastavení výroby na základě jednání ve vzájemné shodě, nemá žádný dopad na odpovědnost ani na její účast na kartelové dohodě směřující ke kontrole podílů na trhu a objemů výroby.

 Závěry Soudu

1.     K existenci jednání ve vzájemné shodě směřujícího ke zmrazení podílů na trhu a jednání ve vzájemné shodě směřujícího ke kontrole nabídky

76      Ohledně první části žalobního důvodu je třeba připomenout, že podle článku 1 rozhodnutí se podniky uvedené v tomto ustanovení dopustily porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy tím, se že během referenčního období účastnily dohody a jednání ve vzájemné shodě, na jejichž základě dodavatelé lepenky ve Společenství „dohodli udržení podílů na trhu hlavních výrobců na stálé úrovni s občasnými změnami“ a „přijímali, od počátku roku 1990 stále častěji, opatření ve vzájemné shodě s cílem kontrolovat zásobování trhu ve Společenství, s cílem zajistit uskutečnění výše uvedených zvyšování cen.“

77      Podle Komise byly tyto dvě kategorie koluzí uvedené v rozhodnutí pod názvem „regulace objemů“ zahájeny účastníky setkání PWG v průběhu referenčního období. Z bodu 37 třetího pododstavce odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že skutečný úkol PWG, jak jej popisuje společnost Stora „spočíval zejména ,v projednávání a přijímání jednání ve vzájemné shodě ohledně trhu, podílů na trhu, cen, jakož i zvyšování cen a objemů.‘ “

78      Ohledně úlohy PWG ve vztahu ke koluzi o podílech na trhu rozhodnutí (bod 37 pátý pododstavec odůvodnění) uvádí: „Ve vztahu k opatřením týkajícím se zvyšování cen PWG detailně projednávalo podíly na západoevropském trhu v držení národních uskupení, jakož i jednotlivých skupin výrobců. Z toho vyplynula určitá ‚uspořádání‘ mezi účastníky týkající se jejich podílů na trhu, přičemž cílem bylo vyhnout se ohrožení vzájemné shody v oblasti cen převisem nabídky. Velké skupiny výrobců se totiž dohodly na zachování svých podílů na trhu na úrovni odpovídající stavu výroby a prodeje sdělovanému každoročně společnosti Fides, která je v konečné podobě zveřejňovala v březnu následujícího roku. Vývoj podílů na trhu byl analyzován na každém setkání PWG na základě měsíčních výsledků společnosti Fides a v případě významnějších odchylek bylo od podniků považovaných za odpovědné požadováno vysvětlení.“

79      Podle bodu 52 odůvodnění „dohoda uzavřená v roce 1987 v rámci PWG předpokládala ‚zmrazení‘ podílů na trhu v držení významných západoevropských výrobců na stávající úrovni, jakož i zdržení se jakékoli snahy o získání nových zákazníků nebo zlepšení stávajícího postavení prostřednictvím agresivní cenové politiky.“

80      Bod 56 první pododstavec odůvodnění zdůrazňuje: „Základní dohoda o zachování podílů na trhu uzavřená mezi hlavními výrobci byla uplatňována po celé období zahrnuté tímto rozhodnutím.“ Podle bodu 57 „byl ,vývoj podílů na trhu‘ přezkoumáván na základě provizorních statistik na každém setkání PWG.“ Konečně, bod 56 poslední pododstavec zdůrazňuje: „Podniky, které se účastnily diskusí o podílech na trhu, byly členy PWG, tedy: Cascades, Finnboard, KNP (do roku 1988), [Mayr-Melnhof], MoDo, Sarrió, dva výrobci skupiny Stora, CBC a Feldmühle a (od roku 1988) společnost Weig“.

81      Je namístě mít za to, že Komise správně určila existenci koluze mezi účastníky setkání PWG týkající se podílů na trhu.

82      Analýza Komise totiž spočívá hlavně na prohlášeních společnosti Stora (přílohy 39 a 43 oznámení námitek) a je podpořena přílohou 73 oznámení námitek.

83      V příloze 39 oznámení námitek společnost Stora vysvětluje: „PWG se scházelo od roku 1986 s cílem přispět k regulaci trhu. […] Kromě jiných (legitimních) činností mělo za cíl projednávání a přijímání jednání ve vzájemné shodě ohledně trhu, podílů na trhu, cen, jakož i zvyšování cen a objemů. Jeho úloha spočívala zejména v hodnocení přesného stavu nabídky a poptávky na trhu, jakož i opatření určených k jejich regulaci a v předložení uvedeného hodnocení předsednické konferenci.“

84      Konkrétněji ohledně koluze týkající se trhu společnost Stora uvádí, že „podíly získané národními skupinami v Evropském společenství, ESVO a ostatních zemích zásobovaných členy GEP Carton byly rovněž přezkoumány v rámci PWG“ a že PWG „uvažovalo o možnosti zachovat podíly na trhu na jejich úrovni z předchozího roku“ (příloha 39 oznámení námitek, bod 19). Mimo jiné naznačuje (tamtéž, bod 6), že „diskuse o podílech na trhu výrobců v Evropě proběhly v tomtéž období, přičemž prvním referenčním obdobím byl rok 1987.“

85      Ve své odpovědi na dotaz Komise ze 23. prosince 1991 zaslané dne 14. února 1992 (příloha 43 oznámení námitek) společnost Stora dále upřesnila: „Kartelové dohody o úrovni podílů na trhu uzavřené členy PWG se týkaly Evropy jako celku. Tyto dohody byly založeny na celkových výsledcích za předchozí rok, které byly obvykle v konečné formě k dispozici od března následujícího roku (bod 1.1)“.

86      Uvedené tvrzení je v tomtéž dokumentu potvrzeno těmito slovy: „[…] diskuze o kartelových dohodách vyústily v dohody mezi členy PWG obecně uzavírané v březnu každého roku s cílem zachovat jejich podíly na trhu na úrovni předchozího roku (bod 1.4).“ Společnost Stora uvádí, že „nebyla přijata žádná opatření k zajištění dodržování dohod“ a že účastníci setkání PWG „si byli vědomi, že pokud by zaujali na některém z trhů zásobovaném jinou společností výjimečné postavení, ostatní by se zachovali stejně na dalších trzích (tentýž bod)“.

87      A konečně prohlašuje, že společnost Saffa se účastnila diskusí o podílech na trhu (bod 1.2).

88      Tvrzení společnosti Stora ohledně koluze týkající se podílů na trhu jsou podpořena přílohou 73 oznámení námitek. Tento dokument, který byl nalezen u společnosti FS-Karton, je důvěrná zpráva ze dne 28. prosince 1988 zaslaná obchodním ředitelem prodeje skupiny Mayr-Melnhof v Německu (p. Katzner) generálnímu řediteli společnosti Mayr-Melnhof v Rakousku (p. Gröller) a jejím předmětem je situace na trhu.

89      Podle uvedeného dokumentu, citovaného v bodech 53 až 55 odůvodnění rozhodnutí, z užší spolupráce v rámci „předsednické skupiny“ („Präsidentenkreis“), o níž bylo rozhodnuto v roce 1987, vzešli „vítězové“ a „poražení“. Autor sdělení zařazuje z různých důvodů, zejména následujících, společnost Mayr-Melnhof do kategorie poražených:

„2)      Dohoda mohla být uzavřena pouze s tím, že nám bude uložena ‚sankce‘ – bylo požadováno, abychom přinesli ‚oběti‘.

3)      Podíly na trhu z roku 1987 měly být ‚zmrazeny‘, stávající smlouvy zachovány a nemělo docházet k rozšíření činnosti nebo typu produktů za pomoci propagačních cen (výsledek bude viditelný v lednu 1989 – pokud se všechny strany budou chovat loajálně).“

90      Předchozí věty by měly být vykládány v širším kontextu celého sdělení.

91      V tomto ohledu autor sdělení pod rouškou úvodu připomíná užší spolupráci „předsednické skupiny“ v evropském měřítku. Tento výraz byl společností Mayr-Melnhof vyložen jako obecně se týkající buď PWG, nebo PC, tedy bez odkazu na konkrétní událost či setkání (bod 2.a přílohy 75 oznámení námitek), přičemž o uvedeném výkladu není třeba v tomto kontextu diskutovat.

92      Autor dále uvádí, že tato spolupráce vedla k „cenové disciplinovanosti“, z níž vzešli „vítězové“ a „poražení“.

93      Tento výraz vztahující se k podílům na trhu před jejich zmrazením v roce 1987 je tedy třeba chápat v kontextu této disciplinovanosti, o níž rozhodla „předsednická skupina“.

94      Navíc odkaz na rok 1987 jako na referenční rok je potvrzen druhým prohlášením společnosti Stora (příloha 39 oznámení námitek; viz bod 84 výše).

95      Ohledně úlohy PWG v koluzi o kontrole zásobování, kterou charakterizuje pozastavení výroby, rozhodnutí uvádí, že PWG hrálo rozhodující úlohu při pozastavení výroby, protože od roku 1990 rostla výrobní kapacita a docházelo ke snížení poptávky: „[…] na počátku roku 1990 považovali hlavní výrobci […] za užitečné dospět v rámci PWG ke shodě ohledně nutnosti pozastavit výrobu. Velcí výrobci uznali, že nejsou schopni zvýšit poptávku snižováním cen a že udržování výroby v plné kapacitě by mělo za následek pouze snížení cen. Teoreticky by doba nutná k nastolení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou mohla být vypočítána na základě zpráv týkajících se objemů […] (bod 70 odůvodnění rozhodnutí).“

96      Rozhodnutí mimo jiné uvádí: „PWG však formálně neurčovalo dobu pozastavení výroby, kterou by se měli jednotliví výrobci řídit. Podle společnosti Stora by zavedení koordinovaného plánu pozastavení strojů vztahujícího se na všechny výrobce představovalo praktické potíže. Stora uvádí, že to byl důvod proč existoval pouze ‚volný systém doporučení‘ (bod 71 odůvodnění rozhodnutí).“

97      Je namístě mít za to, že Komise dostatečně určila existenci koluze mezi účastníky setkání PWG týkající se doby pozastavení výroby.

98      Předložené dokumenty podporují její analýzu.

99      Ve svém druhém prohlášení (příloha 39 oznámení námitek, bod 24) společnost Stora vysvětluje: „Spolu s politikou upřednostnění cen před objemem přijatou PWG a progresivním zaváděním ekvivalentních cen od roku 1988, členové PWG uznali, že je nezbytné dodržovat doby pozastavení výroby za účelem zachování cen vzhledem ke sníženému růstu poptávky. Pokud by výrobci nedodržovali doby pozastavení výroby, nemohli by udržet dohodnutou cenovou úroveň kvůli narůstajícímu převisu nabídky.“

100    V následujícím bodě svého prohlášení dodává: „V letech 1988 a 1989 mohl průmysl fungovat prakticky na plný výkon. Pozastavení výroby jiná než obvyklá pozastavení z důvodů údržby či dovolené se stala nezbytnými od roku 1990. […] Následně se ukázalo jako nezbytné pozastavit výrobu, když došlo k zastavení toku objednávek, a to s cílem udržet politiku upřednostnění ceny před objemem. Pozastavení výroby, které měli výrobci dodržet (za účelem zachování rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou), bylo možno vypočítat na základě zpráv o objemech výroby. PWG formálně doby pozastavení neurčovalo, ačkoli existoval volný systém doporučení […]“

101    Ohledně přílohy 73 oznámení námitek představují důvody poskytnuté autorem pro vysvětlení, proč v době vzniku sdělení považuje společnost Mayr-Melnhof za „poraženou“, důležitý důkaz o existenci koluze mezi účastníky setkání PWG týkající se pozastavení výroby.

102    Autor konstatuje, že:

„4)      V tomto bodě se představy zúčastněných stran ohledně sledovaného cíle začínají rozcházet.

[…]

c)      Všichni prodejci a evropští zástupci byli uvolněni ze svých objemových rozpočtů a byla zavedena přísná cenová politika nepřipouštějící prakticky žádné výjimky (naši spolupracovníci často nechápali změnu našich postojů ve vztahu k trhu – dříve byl jediným požadavkem objem, zatímco napříště je jediným cílem cenová disciplína s nebezpečím pozastavení výroby).“

103    Společnost Mayr-Melnhof uvádí (příloha 75 oznámení námitek), že přijetí výše uvedených opatření se týká interní situace podniku. Nicméně s ohledem na širší souvislosti sdělení uvedený výňatek dokládá zavedení přísné cenové politiky na úrovni obchodních zastoupení přijaté „předsednickou skupinou“. Dokument je tedy třeba vykládat v tom smyslu, že účastníci dohody z roku 1987, tedy minimálně účastníci setkání PWG, nepopiratelně zvážili důsledky přijaté cenové politiky, pokud by byla přísně uplatňovaná.

104    Skutečnost, že mezi výrobci probíhaly diskuse ohledně přezkumu pozastavení výroby v době přípravy zvyšování cen, je podpořena zejména sdělením společnosti Rena ze dne 6. září 1990 (příloha 118 oznámení námitek), které se zmiňuje o částkách zvýšení cen v některých zemích, budoucích datech oznámení těchto zvýšení, jakož i stavu objednávek vyjádřených v případě některých výrobců počtem pracovních dnů.

105    Autor dokumentu poznamenává, že někteří výrobci předvídali pozastavení výroby, což vyjadřuje například takto:

„Kopparfos 5-15 days

                           5 /9 will stop for five days.“

106    Na základě výše uvedených skutečností je třeba učinit závěr, že Komise v míře požadované zákonem dostatečně prokázala existenci koluze týkající se podílů na trhu, jakož i pozastavení výroby, mezi účastníky setkání PWG, jakož i existenci koluze týkající se pozastavení výroby stejnými podniky. V rozsahu, v jakém není zpochybněna účast společnosti Sarrió na setkáních PWG, jakož i v rozsahu, v jakém je tato společnost výslovně uvedena v hlavních důkazech (prohlášení společnosti Stora a příloha 73 oznámení námitek), Komise právem považuje žalobkyni za odpovědnou za účast na uvedených koluzích.

107    Námitky žalobkyně proti prohlášení společnosti Stora a příloze 73 oznámení námitek, jejichž cílem je zpochybnit důkazní hodnotu uvedených důkazů, nemohou toto zjištění nijak oslabit.

108    Především ohledně prohlášení společnosti Stora poskytnutých Komisi je nesporné, že pocházejí od jednoho z podniků pokládaných za účastníka údajného protiprávního jednání a že obsahují detailní popis povahy diskusí vedených v rámci orgánů GEP Carton ohledně cílů sledovaných uvedenými podniky seskupenými v jeho rámci, jakož i účasti uvedených podniků na setkáních jednotlivých orgánů tohoto seskupení. Přitom v rozsahu, v jakém je tento ústřední důkaz podpořen ostatními důkazními prvky ve spise, představuje relevantní podporu tvrzení Komise.

109    Dále ohledně přílohy 73 oznámení námitek má žalobkyně za to, že dokazuje pouze jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen, protože tam uvedené změny úrovně prodeje jsou jednoduše považovány za následek cenové politiky. Opírá se v tomto ohledu o výklad uvedeného dokumentu společností Mayr-Melnhof (příloha 75 oznámení námitek).

110    Tento výklad žalobkyně však neodpovídá výkladu uvedeného dokumentu v jeho souvislostech a výklad poskytnutý společností Mayr-Melnhof nemá žádnou podpůrnou hodnotu.

111    Podle přílohy 75 oznámení námitek poskytuje příloha 73 „obecný výklad situace sepsaný ředitelem prodeje skupiny FS-Karton pro její vedení, přičemž jde pouze o pokus ospravedlnit před vedením skupiny stagnaci obratu podniku pomocí nové politiky, která přinutila pobočku dodržet přísnou cenovou disciplínu, za cenu úbytku obratu.“ Navíc podle společnosti Mayr-Melnhof: „zmrazení podílů na trhu znamenalo, že za účelem dosažení vyšší ceny v rámci skupiny Mayr-Melnhof bylo třeba nepokoušet se získat další podíly na trhu prostřednictvím prodeje dalších objemů novým zákazníkům nebo prostřednictvím prodeje nových typů výrobků za nerentabilní ceny. Cílem naopak bylo zachovat stávající vztahy se zákazníky navzdory zvyšování cen.“

112    Přitom tato obecná tvrzení nejsou slučitelná s úvodním odkazem na „předsednickou skupinu“ a celému dokumentu je třeba rozumět v jeho celkovém kontextu.

113    V rozsahu, v jakém údaje v příloze 73 ohledně „zmrazení“ podílů na trhu a regulace nabídky odpovídají údajům obsaženým v prohlášeních společnosti Stora, Komise měla právem za to, že tyto dokumenty jsou jako celek důkazem existence shody záměrů přesahující rámec vzájemné shody pouze v oblasti cen.

114    Jelikož Komise určila existenci dvou dotčených koluzí, není již nezbytné zkoumat námitky žalobkyně proti příloze 102 oznámení námitek.

2.     Ke skutečnému chování žalobkyně

115    Druhou a třetí část žalobního důvodu, podle kterých není skutečné chování podniků v souladu s tvrzením Komise ohledně existence dvou sporných koluzí, rovněž nelze přijmout.

116    Zaprvé, samotná existence koluze mezi členy PWG týkající se dvou aspektů „politiky upřednostnění ceny před objemem“ by neměla být zaměňována s jejím prováděním. Důkazy poskytnuté Komisí totiž mají takovou důkazní hodnotu, že informace týkající se skutečného chování žalobkyně na trhu nemohou mít vliv na závěry Komise ohledně samotné existence koluze týkající se dvou aspektů této sporné politiky. Navíc by tvrzení žalobkyně mohla naznačovat, že její chování nebylo plně v souladu s chováním domluveným mezi podniky seskupenými v rámci PWG.

117    Zadruhé, závěry Komise nejsou vyvráceny informacemi, které poskytla žalobkyně. Je třeba zdůraznit, že Komise výslovně uznala, že koluze o podílech na trhu neobsahovala „žádný oficiální mechanismus sankcí či kompenzací […], který by mohl být využit jako donucovací prostředek pro její dodržování“, a že podíly na trhu některých velkých výrobců se rok od roku mírně zvyšovaly (viz zejména body 59 a 60 odůvodnění rozhodnutí). Navíc Komise uznala, že v období do roku 1990, kdy průmysl fungoval na plný výkon, prakticky nebylo nutné přistupovat k pozastavování výroby (bod 70 odůvodnění rozhodnutí).

118    Zatřetí, podle ustálené judikatury skutečnost, že se některý podnik nepodrobí výsledkům setkání, jež mají za cíl omezení hospodářské soutěže, neznamená, že by byl zbaven své plné odpovědnosti za účast na kartelové dohodě, protože se veřejně nedistancoval od obsahu uvedených setkání (viz například rozsudek Soudu ze dne 6. dubna 1995, Tréfileurope v. Komise, T‑141/89, Recueil. s. II‑791, bod 85). Dokonce i za předpokladu, že chování žalobkyně na trhu nebylo v souladu s dohodnutým chováním, nic to nemění na její odpovědnosti za protiprávní jednání porušující čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z omylu Komise ohledně délky trvání jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen

 Argumenty účastníků řízení

119    Žalobkyně uplatňuje, že k jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen nedošlo, alespoň pokud jde o ní, až do roku 1988. Zvýšení cen ve Velké Británii z ledna 1987 bylo pouze přirozenou reakcí výrobců na pokles kursu britské měny vůči ostatním evropským měnám, přičemž jednotnost tohoto zvýšení byla následkem transparentnosti trhu. Hospodářským subjektům nelze zakázat, aby přizpůsobily své chování oznámenému nebo předpokládanému chování soutěžitelů (výše uvedený rozsudek Suiker Unie a další v. Komise). Navíc ani přílohy 44 a 61 oznámení námitek, ani dokument A-17-2 nedokazují, že by k jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen mezi podniky došlo. V každém případě by se netýkalo žalobkyně.

120    Ohledně konce jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen, Komise nesprávně určila jako datum duben 1991, avšak k poslednímu dohodnutému oznámení zvýšení cen došlo na přelomu září a října roku 1990.

121    Komise připomíná, že se žalobkyně účastnila setkání PWG a JMC od doby jejich vytvoření a byla jejich členem ještě v roce 1991. Zdůrazňuje, že pokud dokumenty nalezené v prostorách jednoho z dotčených podniků prokazují, že na konci roku 1987 byla uzavřena dohoda o otázkách spojených s regulací objemů a cenovou disciplínou (bod 53 odůvodnění rozhodnutí), nevyvrací to tvrzení, že dotčení výrobci již před tímto obdobím uskutečnili řadu tajných setkání, kde projednávali plán směřující k omezení hospodářské soutěže. Přílohy 35 a 43 oznámení námitek potvrzují uvedené tvrzení. Komise dodává, že přesnost jejích dedukcí ohledně délky trvání protiprávního jednání byla rovněž potvrzena zvýšeními cen provedenými výrobci od roku 1987.

 Závěry Soudu

122    Podle článku 1 rozhodnutí porušila žalobkyně čl. 85 odst. 1 Smlouvy tím, že se účastnila od poloviny roku 1986 do dubna 1991 dohody a jednání ve vzájemné shodě, na jejichž základě dodavatelé lepenky ve Společenství rozhodli o zvyšování cen lepenky a naplánovali a uskutečnili jednotná a současná zvýšení cen v celém Společenství. Bod 74 odůvodnění rozhodnutí upřesňuje, že první dohodnutý počin ve vzájemné shodě v oblasti cen, kterého se žalobkyně účastnila (příloha A rozhodnutí), se uskutečnil ve Velké Británii koncem roku 1986, „když byl nový mechanismus GEP Carton ve stadiu zavádění“.

123    Bod 161, druhý pododstavec odůvodnění mimo jiné uvádí, že většina podniků, jimž bylo rozhodnutí určeno, se účastnila protiprávního jednání od června roku 1986, což byl okamžik, kdy „bylo vytvořeno PWG a kdy došlo k zesílení koluze mezi výrobci, která se tak stala účinnější.“

124    Na podporu svých tvrzení týkajících se počátku jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen žalobkyně zpochybňuje důkazní hodnotu příloh 61 a 44 oznámení námitek, jakož i důkazní hodnotu dokumentu A-17-2.

125    Příloha 61 oznámení námitek je sdělení objevené u obchodního zástupce společnosti Mayr-Melnhof ve Velké Británii. Komise má za to, že jde o „interní záznam pořízený během ‚předsednické konference‘, ?podporující? tvrzení společnosti Stora, podle kterého se ‚předsednická konference‘ opravdu zabývala řešením otázky stanovení cen“ (bod 41 třetí pododstavec a bod 75 druhý pododstavec odůvodnění rozhodnutí).

126    Tento dokument odkazuje na setkání konané ve Vídni ve dnech 12. a 13. prosince 1986 a obsahuje následující informace:

„Cenová politika ve Velké Británii

Zástupce společnosti Weig byl přítomen na nedávném setkání Fides, během něhož prohlásil, že 9 % představovalo pro Velkou Británii příliš velký procentní podíl a že jim bude zredukován na 7 %! Zklamání je velké, protože to znamená ‚výchozí bod jednání‘ pro všechny. Cenová politika ve Velké Británii bude svěřena RHU s podporou ?Mayr-Melnhof?, přestože to znamená dočasnou redukci objemů, zatímco my se pokusíme udržet cíl 9 % (ještě se uvidí). ?Mayr-Melnhof/FS? sleduje ve Velké Británii politiku růstu, ale propad zisku je vážný, a proto bychom měli bojovat o znovuzískání kontroly nad cenami. ?Mayr-Melnhof? nepopírá, že je známo, že ačkoli v Německu zvýšili své objemy o 6 000 tun, nic to nenapraví!“

127    Setkání Fides, na které je odkaz na počátku citované části, je podle Mayr-Melnhof pravděpodobně (odpověď na žádost o informace, příloha 62 oznámení námitek) setkání PC ze dne 10. listopadu 1986.

128    Je namístě konstatovat, že analýza dokumentu potvrzuje, že společnost Weig reagovala poskytnutím údajů o své budoucí cenové politice ve Velké Británii ve vztahu k původní úrovni zvyšování cen.

129    Nelze však tento dokument považovat za důkaz toho, že společnost Weig reagovala ve vztahu k určené hladině zvyšování cen dohodnuté mezi podniky seskupenými v rámci GEP Carton v době před 10. listopadem 1986.

130    Komise se neopírá o žádný další důkaz v tomto smyslu. Navíc odkaz učiněný společností Weig na zvýšení cen o „9 %“ může být vysvětlen oznámením zvýšení cen ve Velké Británii společností Thames Board Ltd dne 5. listopadu 1986 (příloha A-12-1). Toto oznámení bylo zveřejněno s krátkým zpožděním, jak vyplývá z novinové zprávy (příloha A-12-3). Konečně, Komise nepředložila žádný jiný dokument způsobilý přímo dokázat, že během setkání PC docházelo k jednání o zvyšování cen. Za těchto podmínek nelze vyloučit, že návrhy společnosti Weig, jak jsou uvedeny v příloze 61 oznámení námitek, byly projednávány mimo setkání PC dne 10. listopadu 1986, jak Weig během jednání opakovaně tvrdila.

131    Záznam setkání správní rady společnosti Feldmühle (UK) Ltd, které se konalo dne 7. listopadu 1986 (příloha A-17-2), dovolávaný Komisí v rozhodnutí (bod 74 třetí pododstavec odůvodnění), pouze potvrzuje, že oznámení zvýšení cen o 9 % učiněné společností Thames Board Ltd bylo této britské pobočce společnosti Feldmühle známo před 10. listopadem 1986: „TBM and the Fins have announced price increases of approximately 9 % to be effective from February 1987 and it would appear that most other mills will be looking for the same sort of increase.“ („TBM a Finové oznámili zvýšení cen přibližně o 9 % s účinností od února 1987 a zdá se, že většina výrobců přistoupí ke stejnému zvýšení.“) (příloha A-17-2 citovaná Komisí v bodě 74 odůvodnění rozhodnutí).

132    Ohledně přílohy 44 oznámení námitek, ručně psaného záznamu na stránkách pro dny 15. až 17. ledna 1987 v diáři jednoho ze zaměstnanců společnosti Feldmühle, se Komise domnívá, že představuje „dodatečný důkaz dohod“ (bod 75 třetí pododstavec odůvodnění rozhodnutí).

133    Uvedený záznam však nemá tak průkazný charakter, jak mu připisuje žalobkyně. Setkání, které zaznamenává, není identifikováno tak, aby nemohlo být vyloučeno, že jde o záznam vnitřního setkání společnosti Feldmühle. Navíc záznam pochází pravděpodobně z poloviny ledna 1987 a nepotvrzuje, že zavedení zvýšených cen „včetně společnosti TBM“ by byla výsledkem jednání ve vzájemné shodě – uvedený záznam mohl být pouhým konstatováním.

134    Některé údaje obsažené v záznamu dokonce mají povahu odporující tvrzením Komise, podle kterých tento záznam potvrzuje existenci koluze týkající se rozhodnutí zvýšit ceny ve Velké Británii. Zejména poznámky, podle kterých se ředitel společnosti Feldmühle označil za „skeptika“ s ohledem na Kopparfors a společnost Mayr-Melnhof označil za „nezodpovědnou“ („ohne Verantwortung“), nemohou být považovány za podpůrné pro názor Komise. Totéž se týká i zmínky: „Finnboard: Preisautonomie auch f. Tako“ („Finnboard: cenová autonomie rovněž pro společnost Tako“).

135    Z výše uvedeného vyplývá, že Komise neprokázala, že se podniky v lednu 1987 dohodly na zvyšování cen ve Velké Británii ani že žalobkyně byla zapojena do jednání s takovým předmětem.

136    Žalobkyně, jako podnik, který se podle svého přiznání účastnil setkání PWG v době vytvoření tohoto orgánu skupiny GEP Carton v polovině roku 1986, však musí být považována za odpovědnou za koluzi o cenách počínaje výše uvedeným datem.

137    PWG bylo vytvořeno určitými podniky, včetně žalobkyně, v zásadě se záměrem omezit hospodářskou soutěž. Jak uvedla společnost Stora (příloha 39 oznámení námitek, bod 8), „počínaje rokem 1986 byla pořádána setkání s cílem regulace trhu“ a hlavním posláním bylo „projednávání a přijímání jednání ve vzájemné shodě ohledně trhu, podílů na trhu, cen, jakož i zvyšování cen a objemů“ [příloha 35 oznámení námitek, bod 5 iii)].

138    Role, kterou podniky seskupené v tomto orgánu sehrály ohledně koluze týkající se podílů na trhu a pozastavení výroby byla popsána v předchozím žalobním důvodu (viz výše body 78 až 106). Podniky seskupené v rámci tohoto orgánu rovněž projednaly návrhy týkající se cen. Podle společnosti Stora (příloha 39 oznámení námitek, bod 10) „PWG od roku 1987 dospělo k dohodě a k přijetí rozhodnutí obecné povahy týkající se harmonogramu ?…? a úrovně zvyšování cen, které měly provést výrobci lepenky.“

139    Skutečnost, že žalobkyně souhlasila s vytvořením a účastí na setkáních orgánu, jehož cílem, známým a schváleným podniky v době jeho založení, bylo omezení hospodářské soutěže sestávající zejména z diskusí o budoucím zvýšení cen, představuje dostatečný motiv pro to, aby žalobkyně byla považována za odpovědnou za koluzi týkající se cen od poloviny roku 1986, tedy od data, od kterého žalobkyně přiznala účast na PWG.

140    Jako datum ukončení jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen Komise právem určila duben roku 1991, tedy měsíc, během něhož zástupci Komise provedli v souladu s článkem 14 nařízení č. 17 šetření v prostorách několika podniků. Poslední dohodnuté zvýšení cen, oznámené v říjnu roku 1990 žalobkyní, bylo uplatňováno od ledna 1991 a úroveň katalogových cen dohodnutá mezi podniky byla v platnosti ještě v dubnu roku 1991.

141    Z toho vyplývá, že tento žalobní důvod musí být zamítnut.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z omylu Komise ohledně délky trvání kartelové dohody směřující ke zmrazení podílů na trhu a kontrole nabídky

 Argumenty účastníků řízení

142    Žalobkyně uplatňuje, že i za předpokladu, že by kartelová dohoda směřující ke zmrazení podílů na trhu a kontrole nabídky byla považována za prokázanou, Komise se dopustila omylu v posouzení délky trvání dohody, jelikož důkazy, na které se odvolává, potvrzují, že do konce roku 1988 žádná dohoda neexistovala. Ve své replice dodává, že příloha 102 oznámení námitek, zpráva společnosti Rena ohledně setkání NPI konaného dne 3. října 1988 prokazuje neexistenci takové dohody v době vzniku sdělení, neboť jeho autor pouze uvádí možnost prozkoumat regulaci nabídky v případě, že by došlo k potížím v oblasti cen.

143    Komise odkazuje na argumenty uvedené v rámci žalobního důvodu vycházejícího z jejího omylu ohledně délky trvání jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen (viz bod 121 výše).

 Závěry Soudu

144    Soud již konstatoval (viz výš body 78 až 106), že Komise prokázala, že podniky seskupené v rámci PWG se účastnily koluze o podílech na trhu na straně jedné a koluze o pozastavení výroby na straně druhé.

145    Z rozhodnutí vyplývá, že „zmrazení“ podílů na trhu a přezkum doby pozastavení výroby začaly být konkrétněji projednávány účastníky setkání PWG od konce roku 1987 za účelem zajištění úspěchu opatření přijímaných v cenových otázkách od roku 1988 (viz zejména body 51 až 60 odůvodnění). V tomto ohledu rozhodnutí uvádí, že: „Všichni členové PWG byli znepokojeni skutečností, že ‚nastartovaná‘ opatření by neměla být podrývána znatelným zvyšováním prodávaných objemů. Tento postup společnost Stora nazvala ‚cena před objemem‘ (bod 51, první pododstavec odůvodnění)“. Komise mimo jiné tvrdí, že „politika ceny před objemem“ charakteristická pro činnost GEP Carton od konce roku 1987 až do dubna 1991 se zejména projevovala „zmrazením podílů na trhu hlavních výrobců, a to původně na úrovni z roku 1987“ a „koordinovanou organizací ‚doby pozastavení výroby‘ nejvýznamnějšími výrobci namísto snižování cen (většinou od roku 1990)“ (bod 130 druhý pododstavec odůvodnění).

146    Tato tvrzení Komise se zakládají v zásadě na přílohách 39 a 73 oznámení námitek.

147    V dokumentu, který je předmětem přílohy 39 (bod 5), Stora upřesňuje: „S iniciativou v oblasti cen z roku 1987 byla spojena potřeba zachovat přibližnou rovnováhu mezi výrobou a spotřebou (politika ceny před objemem).“

148    Ohledně počátku koluze o podílech na trhu vyplývá z přílohy 73 oznámení námitek (viz výš bod 89), že „předsednická skupina“ („Präsidentenkreis“) rozhodla o užší spolupráci počínaje říjnem nebo listopadem roku 1987. Výsledkem této spolupráce byla koluze o podílech na trhu od uvedeného data.

149    Ohledně počátku koluze o pozastavení výroby Stora prohlašuje: „S přijetím PWG politiky ceny před objemem a progresivním zaváděním systému ekvivalentních cen od roku 1988, uznali členové PWG, že bylo nezbytné respektovat doby pozastavení výroby s ohledem na zachování těchto cen vzhledem ke snížení růstu poptávky. Pokud by výrobci dobu pozastavení výroby nerespektovali, bylo by pro ně nemožné zachovat dohodnuté ceny vzhledem k narůstajícímu převisu nabídky“ (příloha 39, bod 24.)

150    Dodává: „V letech 1988 a 1989 mohl průmysl fungovat prakticky na plný výkon. Pozastavení výroby jiná než obvyklá pozastavení z důvodů údržby či dovolené se stala nezbytnými od roku 1990. […] Následně se ukázalo jako nezbytné pozastavit výrobu, když došlo k zastavení toku objednávek, a to s cílem udržet politiku upřednostnění ceny před objemem“ (příloha 39, bod 25).

151    S ohledem na uvedené důkazy Komise prokázala, že podniky, které se účastnily setkání PWG, přijaly na konci roku 1987 politiku zvanou „cena před objemem“, a že jeden z aspektů této politiky, tedy koluze o podílech na trhu, byl uplatněn okamžitě, zatímco aspekt týkající se pozastavování výroby mohl být účinně uplatněn až od roku 1990.

152    Z výše uvedeného vyplývá, že tento žalobní důvod musí být zamítnut jako neopodstatněný.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení, jehož se dopustila Komise ohledně systému výměny informací společnosti Fides

153    Žalobkyně v replice uplatňuje, že systém výměny informací společnosti Fides nebyl povahy podporující dohodnuté jednání, a tedy nebyl neslučitelný s článkem 85 Smlouvy. Podle ní existují významné rozdíly mezi skutkovými okolnostmi projednávané věci a těmi, které vedly k vydání rozhodnutí Komise 87/1/EHS ze dne 2. prosince 1986 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/31.128 – Fatty Acids, mastné kyseliny) (Úř. věst. 1987, L 3, s. 3), kterého se Komise dovolává v bodě 134 odůvodnění rozhodnutí.

154    Komise v duplice zdůrazňuje důvody, na jejichž základě odkázala na výše uvedené rozhodnutí „Fatty Acids (mastné kyseliny)“. Uplatňuje, že v projednávané věci měl systém výměny informací přinejmenším účinek v podobě usnadnění kartelové dohody.

155    Soud připomíná, že podle čl. 48 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.

156    Žalobní důvod vycházející z nesprávného posouzení, jehož se dopustila Komise ohledně systému výměny informací společnosti Fides, žalobkyně poprvé uvedla až ve stadiu repliky a nezakládá se na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.

157    Uvedený žalobní důvod tedy není přípustný.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z omylu Komise, která měla za to, že se jedná o jediné a globální protiprávní jednání a že společnost Sarrió je za ně odpovědná v plném rozsahu

 Argumenty účastníků řízení

158    Žalobkyně napadá přístup Komise v rozsahu, v jakém má Komise za to, že existuje jediné a globální protiprávní jednání a žalobkyně je za ně odpovědná v plném rozsahu.

159    Zaprvé, Komise v podstatě založila svá tvrzení na „teorému obvinění“ v rozsahu, v jakém neměla k dispozici přímé důkazy o dovršené kartelové dohodě. Přitom Komise měla prokázat, zda se žalobkyně účastnila jednotlivých prvků jediného protiprávního jednání, a v případě kladné odpovědi, také určit míru její účasti. Ohledně protiprávního jednání porušujícího právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže platí zásada přísně individuální odpovědnosti, neboť myšlenka kolektivní viny je v rozporu zejména s kvazi-trestním charakterem sankcí, které mohou být za takové protiprávní jednání uloženy. V důsledku toho Komise neprávem tvrdila, že není nezbytné prokázat aktivní účast žalobkyně na každém z prvků protiprávního jednání. Naopak bylo nutné určit přesnou povahu spáchaných protiprávních jednání a přistoupit k ověření případné individuální účasti každého z podniků, aby mohla být správně určena individuální odpovědnost a také vhodné individuální sankce.

160    Zadruhé, žalobkyně tvrdí, že je rovněž v rozporu se základními zásadami práva Společenství, zejména se zásadou upravující důkazní břemeno, založit individuální odpovědnost jednoho podniku za protiprávní jednání pouze na základě jeho příslušnosti ke sdružení, jehož činnost byla alespoň částečně legitimní.

161    Zatřetí, žalobkyně tvrdí, že Komise řádně nezohlednila její zvláštní postavení na trhu, jakož i v rámci GEP Carton. Konkrétněji, žalobkyně v roce 1986 požádala o právo účastnit se setkání GEP Carton s cílem lépe čelit soutěžitelům.

162    Komise tvrdí, že prokázala existenci kartelové dohody a aktivní účast žalobkyně na ní, jakož i její vedoucí postavení. Došla k závěru, že následně založila svoji analýzu na dostatečně přesných a prokázaných skutečnostech a že tvrzení žalobkyně vycházející z jakési „kolektivní odpovědnosti“ nebo „teorému obvinění“ jsou neopodstatněná.

163    Dále prohlašuje, že v žádném případě nezaložila odpovědnost žalobkyně na pouhé skutečnosti, že byla členem GEP Carton. Ve skutečnosti se opírá jednak o její aktivní účast na setkáních rozličných výborů GEP Carton, které měly za cíl omezení hospodářské soutěže, a jednak o skutečnost, že žalobkyně následně přijala chování dohodnuté na uvedených setkáních.

 Závěry Soudu

164    Úvodem je třeba zdůraznit, že Komise určila, že žalobkyně porušila čl. 85 odst. 1 Smlouvy tím, že se od poloviny roku 1986 až do dubna 1991 účastnila dohod a jednání ve vzájemné shodě sahajících do poloviny roku 1986 a skládajících se z několika různorodých konstitučních prvků.

165    Podle bodu 116 druhého pododstavce odůvodnění rozhodnutí „protiprávní jednání v zásadě spočívá ve sdružení výrobců po dobu několika let v rámci společného ilegálního podniku prosazujícího společné cíle“. Toto pojetí protiprávního jednání je rovněž vyjádřeno v bodě 128 odůvodnění: „Bylo by nepřirozené rozdělovat něco, co je jednoznačně dlouhodobým společným podnikem s jedním a jediným globálním cílem v několika různých protiprávních jednáních“ (viz rozsudek Soudu, Imperial Chemical Industries v. Komise Evropských společenství, T‑13/89, bod 260 odůvodnění).

166    Přestože Komise formálně nepřistoupila ve svém rozhodnutí k použití pojmu „jediné protiprávní jednání“, odkázala na tento pojem implicitně, jak svědčí odkaz na bod 260 rozsudku Soudu ze dne 10. března 1992, ICI v. Komise (T‑13/89, Recueil, s. II‑1021).

167    Navíc skutečnost, že Komise opakovaně použila slova „kartelová dohoda“ pro označení různých zjištěných protisoutěžních chování, vyjadřuje souhrnný pohled na porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Jak totiž vyplývá z bodu 117 odůvodnění rozhodnutí, Komise má za to, že: „Správný přístup v projednávané věci spočívá v prokázání existence a fungování, jakož i hlavních charakteristik kartelové dohody jako celku a následně v určení: a) existence důvěryhodných a přesvědčivých důkazů umožňujících spojit jednotlivé výrobce se společným systémem, b) období účasti jednotlivých výrobců.“ Dále dodává (tentýž bod odůvodnění): „Komise ?…? není povinna rozčlenit jednotlivé základní prvky protiprávního jednání a identifikovat každou z příležitostí, kdy v době trvání dohody došlo k dosažení konsensu v jedné nebo více věcech, nebo každý příklad dohodnutého jednání, a následně ospravedlnit jakoukoli účast výrobce, jehož účast nebyla prokázána přímými důkazy, na dané příležitosti nebo projevu kartelové dohody.“ Mimoto Komise uvádí (bod 118), že „existuje dostatek přímých důkazů k prokázání přistoupení každého z předpokládaných účastníků k protiprávnímu jednání,“ aniž by rozlišovala mezi základními prvky uvedeného souhrnného protiprávního jednání.

168    Jediné protiprávní jednání se v pojetí Komise zaměňuje s „kartelovou dohodou jako celkem“ nebo „souhrnnou kartelovou dohodou“ a je charakterizováno dlouhodobým chováním přijatým několika podniky sledujícími společný protiprávní cíl. Od tohoto pojetí jediného protiprávního jednání se odvíjí i důkazní systém popsaný v bodě 117 odůvodnění rozhodnutí, jakož i jednotná odpovědnost v tom smyslu, že všechny podniky „připojené“ k souhrnné kartelové dohodě jsou považovány za odpovědné za uvedenou dohodu bez ohledu na základní prvky, na kterých je jejich účast prokázána.

169    Přitom, aby Komise mohla považovat jednotlivé podniky uvedené v rozhodnutí za odpovědné, v určeném období, za souhrnnou kartelovou dohodu, musí buď prokázat, že každý z nich souhlasil s přijetím souhrnného plánu zahrnujícího základní prvky kartelové dohody, nebo jejich přímou účast během uvedeného období na všech těchto prvcích. Podnik lze rovněž považovat za odpovědný za souhrnnou kartelovou dohodu, i když je určeno, že se přímo účastnil pouze jednoho nebo několika základních prvků uvedené dohody, jestliže věděl nebo nezbytně musel vědět jednak, že koluze, které se účastnil, byla součástí souhrnného plánu zahrnujícího základní prvky kartelové dohody, a jednak, že tento souhrnný plán zahrnoval základní prvky kartelové dohody. V takovém případě skutečnost, že podnik se přímo neúčastnil všech základních prvků souhrnné dohody, jej nemůže zbavit odpovědnosti za porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Nicméně tato okolnost může být zohledněna při hodnocení závažnosti protiprávního jednání, kterého se podnik dopustil.

170    V projednávané věci vyplývá z rozhodnutí, že protiprávní jednání uvedené v jeho článku 1 sestává z koluzí ohledně tří různých záležitostí, avšak sledujících společný cíl a že uvedené koluze musí být považovány za základní prvky souhrnné kartelové dohody. Z uvedeného článku totiž vyplývá, že jednotlivé podniky tam uvedené porušily čl. 58 odst. 1 Smlouvy tím, že se účastnily dohody a jednání ve vzájemné shodě, kterými uvedené podniky a) uzavřely společnou dohodu o pravidelném zvyšování cen každého z uvedených typů lepenky v jednotlivých národních měnách a plánovaly uskutečnění uvedených zvyšování cen, b) dohodly zachování podílů na trhu hlavních výrobců na stálé úrovni s občasnými změnami, a c) přijímaly, od počátku roku 1990 stále častěji, opatření ve vzájemné shodě s cílem kontrolovat zásobování trhu ve Společenství s cílem zajistit uskutečnění výše uvedených zvyšování cen.

171    Ve svém rozhodnutí Komise navzdory svému pojetí jediného protiprávního jednání uvádí, že „ ,klíčové‘ dokumenty prokazující existenci kartelové dohody jako celku nebo jejích jednotlivých projevů často uvádějí účastníky jmenovitě a mimo jiné existuje tlustý svazek písemných důkazů prokazujících úlohu jednotlivých podniků v kartelové dohodě a význam jejich účasti“ (první pododstavec bodu 118 odůvodnění rozhodnutí).

172    Přísluší tedy Soudu, aby s ohledem na výše uvedené úvahy přezkoumal, zda Komise prokázala účast žalobkyně na kartelové dohodě, jak je uvedeno v článku 1 rozhodnutí.

173    V tomto ohledu je třeba připomenout, jak bylo již uvedeno (viz výše bod 48 a následující a bod 76 a následující), že Komise prokázala, že žalobkyně, jako podnik účastnící se setkání PWG od jeho založení, se od poloviny roku 1986 účastnila koluze o cenách, a od počátku roku 1987 koluze o podílech na trhu, jakož i koluze o dobách pozastavení výroby, tedy tří základních prvků protiprávního jednání uvedeného v článku 1 rozhodnutí. Rozhodla se tedy právem považovat žalobkyni za odpovědnou za protiprávní jednání sestávající ze tří koluzí sledujících tentýž cíl.

174    Komise tedy nepřičítá žalobkyni odpovědnost za chování ostatních výrobců a nezaložila její odpovědnost pouze na její účasti v CEP Carton.

175    Aniž je tedy nutné přezkoumat ostatní argumenty dovolávané žalobkyní, musí být žalobní důvod zamítnut.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nezohlednění situace na španělském trhu Komisí

176    V replice žalobkyně uplatňuje, že Komise přesně neurčila zeměpisný trh, na kterém docházelo k údajnému protiprávnímu jednání, a zejména že dostatečně neanalyzovala situaci na španělském trhu a chování dotčených podniků na tomto trhu. V tomto ohledu tvrdí, že již v žalobě upozornila, že jediný odkaz na španělský trh v rozhodnutí sestává ze dvou poznámek na konci stránky vyskytujících se v tabulkách E a G připojených k rozhodnutí.

177    Komise uplatňuje, že tento žalobní důvod, poprvé předložený v replice, musí být zamítnut.

178    Soud připomíná, že ve smyslu čl. 48 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu nové důvody nelze předkládat v průběhu řízení, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.

179    Žalobní důvod vycházející z nezohlednění situace na španělském trhu Komisí byl žalobkyní poprvé předložen až ve stadiu repliky. Jediný argument týkající se španělského trhu a obsažený v žalobě je totiž uplatňován na podporu žalobního důvodu vycházejícího z neúčasti Prat Carton na vytýkaném protiprávním jednání. Kromě názvu uvedeného žalobního důvodu směřuje argument uváděný na jeho podporu pouze ke zdůraznění skutečnosti, že tabulka G připojená k rozhodnutí, která uvádí oznámení zvýšení cen prováděná na španělském trhu v lednu roku 1991 tam působícími výrobci, vůbec neodkazuje na Prat Carton. Nelze jej tedy vykládat jako námitku týkající se nezohlednění španělského trhu.

180    Za těchto okolností musí být tento žalobní důvod, který byl poprvé uveden až ve stadiu repliky a který se nezakládá na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení, prohlášen za nepřípustný.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z neúčasti Prat Carton na protiprávním jednání

 Argumenty účastníků řízení

181    Žalobkyně uplatňuje, že Komise neprokázala účast společnosti Prat Carton na jakémkoli protiprávním jednání. Zejména poznámka v tabulce G rozhodnutí (ohledně zvýšení cen v lednu roku 1991 na španělském trhu) vůbec Prat Carton neuvádí.

182    Společnost Prat Carton se účastnila setkání některých výborů GEP Carton jen sporadicky. Mimoto se tento podnik neúčastnil setkání JMC v období od června 1990 do března 1991. Navíc samotná skutečnost, že Stora uvedla, že se domnívala, že španělští výrobci byly obecně informováni o výsledcích setkání společnostmi Saffa nebo Finnboard (příloha 38 oznámení námitek) není důkazem účasti Prat Carton na údajném protiprávním jednání.

183    Žalobkyně zpochybňuje, že dokumenty F‑15-9, G-15-7 a G-15-8 (přílohy oznámení námitek) dovolávané Komisí prokazují účast Prat Carton na jednání ve vzájemné shodě ohledně zvyšování cen v dubnu 1990. V odpovědi na písemnou otázku Soudu zdůrazňuje, že dokument F‑15-9 pochází z února 1991, a nikoli z února 1990, jak tvrdí Komise. Ohledně dokumentu G-15-7, tento je pouze důkazem praxe v odvětví spočívající ve zvyšování cen každý rok v dubnu, jakož i nejistoty Prat Carton ohledně úrovně zvýšení a data jeho vstupu v platnost.

184    Komise uplatňuje, že společnost Prat Carton se kartelové dohody účastnila od počátku, jak dokazují dokumenty poskytnuté s oznámením námitek („individuální informace“). Zaprvé připomíná, že Prat Carton se účastnila mnohých setkání PC od 29. března 1986 do 28. listopadu 1989, tří setkání COE od října 1988 do října 1989, jakož i různých setkání JMC od června 1990 do 5. března 1991 (viz tabulky 3 až 7 připojené k rozhodnutí). Vzhledem k účasti na setkáních, během kterých byla přijata rozhodnutí týkající se kartelové dohody, je za ně Prat Carton odpovědná (viz výše uvedený rozsudek ve věci Rhone-Poulenc v. Komise). Navíc neexistuje žádná oficiální stopa účasti některých podniků na setkáních JMC před šetřením Komise nebo na setkáních PWG před únorem 1990. Pouhá skutečnost, že dokumentace poskytnutá podniky neuvádí přesné údaje o účasti Prat Carton na různých setkáních tedy nedokazuje, že se jich neúčastnila.

185    Zadruhé Komise uvádí, že Prat Carton byla, jak prohlásila společnost Stora (příloha 38 oznámení námitek), informována o výsledcích setkání PWG.

186    Zatřetí Prat Carton v průběhu dotčeného období uplatňovala iniciativy v oblasti cen dohodnuté v rámci jednotlivých orgánů GEP Carton. Malé rozdíly v čase a míře zvyšování cen prováděných společností Prat Carton a ostatními výrobci neprokazují neúčast Prat Carton na kartelové dohodě. Komise nicméně přiznává, že dokument F‑15-9 pochází z února 1991, a nikoli z února 1990, a že tedy nemá k dispozici důkaz prokazující skutečnou účast společnosti Prat Carton na iniciativě v oblasti zvyšování cen před lednem 1991. Ohledně snahy o zvýšení cen z ledna 1991 Komise odkazuje zejména na dokument G-15-8 ze dne 26. září 1990, v němž Prat Carton výslovně předpokládá zvýšení cen ve všech zemích v lednu 1991.

 Závěry Soudu

187    Úvodem je třeba připomenout, že žalobkyně získala 100% podíl ve společnosti Prat Carton v únoru 1991 a že nepopírá svoji odpovědnost za případnou účast Prat Carton na porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy. V tomto ohledu uvádí bod 154 odůvodnění rozhodnutí, že se žalobkyně na základě získání společnosti Prat Carton „stala odpovědnou za účast tohoto španělského výrobce na kartelové dohodě po celou dobu trvání této účasti.“ Dále je třeba uvést, že článek 1 rozhodnutí považuje za odpovědnou za uvedené protiprávní jednání pouze žalobkyni, včetně jednání připisovaného Prat Carton, a že rozhodnutí je určeno žalobkyni bez uvedení Prat Carton (článek 5 rozhodnutí).

188    Za těchto podmínek a v rozsahu, v jakém již bylo konstatováno, že Komise prokázala účast žalobkyně samotné na protiprávním jednání popsaném v článku 1 rozhodnutí, tento žalobní důvod, pokud by byl přijat, nemůže odůvodnit celkové nebo částečné zrušení posledně uvedeného ustanovení. Žalobkyně však získala Prat Carton až v únoru 1991, tedy dva měsíce před koncem období protiprávního jednání stanoveného rozhodnutím, přičemž snížení pokuty by bylo odůvodněno, pokud by se dopělo k závěru, že individuální účast Prat Carton na základních prvcích kartelové dohody před únorem 1991 nebyla Komisí prokázána. Mimoto pokuty uložené v souladu s článkem 3 rozhodnutí byly vypočítány zejména na základě obratu dosaženého jednotlivými podniky během roku 1990, což je rok, během něhož Prat Carton ještě nepatřila do skupiny žalobkyně. Následně je užitečné přezkoumat argumenty předložené v rámci této námitky.

189    Soud zaprvé přezkoumá, zda Komise prokázala účast Prat Carton na porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy v období od poloviny roku 1986 do června 1990, tedy data, od kterého Prat Carton přiznala svoji účast na setkáních JMC. Zadruhé Soud přezkoumá, zda Komise prokázala účast Prat Carton na porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy po zbytek daného období, tedy od června 1990 do února 1991, kdy žalobkyně získala společnost Prat Carton.

 1. Období od poloviny roku 1986 do června 1990

190    Při prokázání účasti Prat Carton na porušování pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže v daném období se Komise opírá o účast tohoto podniku na setkáních PC ve dnech 29. května 1986, 25. května 1986, 17. listopadu 1988 a 28. listopadu 1989, jakož i na setkáních COE ve dnech 20. září 1988, 8. května 1989 a 3. října 1989. Dále se opírá o prohlášení Stora (příloha 38 oznámení námitek). Konečně, podle Komise pouhá skutečnost, že dokumentace poskytnutá podniky neuvádí přesné údaje o účasti Prat Carton na setkáních JMC, neprokazuje, že se uvedených setkání neúčastnila.

191    Je třeba přezkoumat důkazy v uvedeném pořadí.

 a)     Účast Prat Carton na některých setkáních PC

192    Ohledně účasti Prat Carton na čtyřech konkrétních setkáních PC neuvádí Komise žádný důkaz. Pokud využívá této účasti jako důkazního prvku potvrzujícího účast tohoto podniku na porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, opírá se nezbytně o pouhý obecný popis cíle setkání tohoto orgánu obsažený v rozhodnutí, jakož i o důkazy uvedené v rozhodnutí s cílem podpořit uvedený popis.

193    V tomto ohledu rozhodnutí uvádí: „Jak uvedla Stora, PWG mělo za úkol zejména vysvětlit „předsednické konferenci“ opatření nezbytná k regulaci trhu ?…? Generální ředitelé účastnící se „předsednické konference“ byli informováni o rozhodnutích přijatých PWG a o pokynech, které měly být předány jejich prodejním oddělením s cílem zavést iniciativy v oblasti cen“ (první pododstavec bodu 41 odůvodnění). Komise rovněž uvádí: „PWG se pravidelně scházelo před každou „předsednickou konferencí“. Vzhledem k tomu, že oběma setkáním předsedala tatáž osoba, není pochyb o tom, že právě tato osoba oznamovala výsledky setkání PWG ostatním „předsedům“, kteří nebyli součástí omezené skupiny“ (druhý pododstavec bodu 38 odůvodnění).

194    Společnost Stora uvedla, že účastníci setkání PC byli informováni o rozhodnutích přijatých v rámci PWG (příloha 39 oznámení námitek, bod 8). Nicméně přesnost této informace je zpochybněna několika podniky, které se účastnily setkání PC, včetně žalobkyně. V důsledku toho nelze prohlášení společnosti Stora ohledně úlohy PC považovat za dostatečný důkaz o cíli setkání uvedeného orgánu, pokud nejsou podpořena dalšími důkazy.

195    Spis obsahuje jeden dokument, tedy prohlášení jednoho bývalého člena ředitelství Feldmühle (pana Roose) ze dne 22. března 1993, který na první pohled potvrzuje tvrzení společnosti Stora. Pan Roos zejména uvedl: „Obsah diskusí vedených v rámci PWG byl předáván podnikům, které v této skupině nebyly zastoupeny během předsednické konference, která bezprostředně následovala, nebo pokud bezprostředně nenásledovala předsednická konference, během setkání JMC.“ Přestože tento dokument není výslovně dovoláván na podporu tvrzení Komise ohledně předmětu jednání PC, nelze jej v žádném případě považovat za doplňující důkaz k prohlášení Stora. Uvedená prohlášení totiž představují syntézu odpovědí poskytnutých každým ze tří podniků ve vlastnictví společnosti Stora v období protiprávního jednání, přičemž Feldmühle, bývalý člen ředitelství posledně jmenované, nezbytně představuje jeden ze zdrojů prohlášení společnosti Stora jako takové.

196    Ohledně ostatních důkazů uvedených za účelem prokázání předmětu setkání PC předpokládá Komise v rozhodnutí, že příloha 61 oznámení námitek (uvedená výše, body 125 a 126) je vnitřní zpráva pořízená během jednání PC, což podporuje názor Stora, podle něhož PC ve skutečnosti jednalo o koluzní politice stanovení cen (bod 41, třetí pododstavec odůvodnění rozhodnutí). Nicméně, jak bylo již uvedeno (viz výše, body 125 až 135), tato zpráva není důkazem koluze týkající se iniciativ v oblasti cen z ledna 1987 ve Velké Británii. Kromě toho na rozdíl od tvrzení Komise Stora nikdy neuznala, že se PC ve skutečnosti jednalo o koluzní politice stanovení cen. Podle společnosti Stora byla setkání PC pouze příležitost pro podniky sdružené v rámci PWG oznámit přijatá rozhodnutí podnikům, které nebyly v rámci tohoto orgánu zastoupeny.

197    Konečně, Komise uvádí, že „dokumenty nalezené Komisí u společnosti FS-Karton (člena skupiny M-M) potvrzují, že ke konci roku 1987 byla v rámci „předsednické konference“ a PWG uzavřena dohoda o otázkách spojených s regulací objemů a cenovou disciplínou“ (první pododstavec bodu 53 odůvodnění rozhodnutí). V tomto ohledu odkazuje na přílohu 73 oznámení námitek (viz výše bod 88). Jak již bylo uvedeno (viz výše bod 91), autor dokumentu pod rouškou úvodu připomíná užší spolupráci „předsednické skupiny“ („Präsidentenkreis“) v evropském měřítku, přičemž tento výraz společnost Mayr-Melnhof vyložila jako vztahující se obecně na PWG nebo PC, tedy bez odkazu na konkrétní událost nebo setkání (příloha 75 oznámení námitek, bod 2.a).

198    Příloha 73 oznámení námitek je důkazem podporujícím prohlášení Stora jednak ohledně koluze o podílech na trhu mezi podniky sdruženými v „předsednické skupině“, a jednak ohledně koluze o dobách pozastavení výroby v týchž podnicích (viz výše body 84 až 114 a zejména bod 110). Nicméně žádný jiný důkaz nepotvrzuje tvrzení Komise, podle kterého měla PC za cíl zejména jednání o koluzi o podílech na trhu a regulaci objemů výroby. Termín „předsednická skupina“ („Präsidentenkreis“) použitý v příloze 73 oznámení námitek nelze navzdory vysvětlením poskytnutým společností Mayr-Melnhof vykládat jako odkaz na orgány jiné než PWG.

199    S ohledem na výše uvedené Komise neprokázala, že setkání PC měla kromě legální činnosti za cíl také porušování hospodářské soutěže. Z toho vyplývá, že z dovolávaných důkazů nemohla logicky odvodit, že podniky účastnící se jednání uvedeného orgánu se účastnily porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

200    Je tedy namístě dospět k závěru, že účast Prat Carton na porušování pravidel hospodářské soutěže v období od poloviny roku 1986 do června 1990 nemohla být zjištěna na základě její účasti na čtyřech setkáních PC prokázána.

 b)     Účast společnosti Prat Carton na některých setkáních COE

201    Je nesporné, že se Prat Carton účastnila nejméně tří setkání COE ve dnech 20. září 1988, 8. května 1989 a 3. října 1989. Jeden z dokumentů navíc přibližuje obsah setkání ze dne 3. října 1989 (příloha 70 oznámení námitek). Je tedy namístě zaprvé přezkoumat, zda setkání COE měla protisoutěžní cíl, a zadruhé, zda lze logicky odvodit z přílohy 70 oznámení námitek, že se Prat Carton účastnila jednání s protisoutěžním cílem.

 i) Obecný cíl setkání COE

202    Podle rozhodnutí „byla ústředním tématem jednání hospodářského výboru analýza a hodnocení situace na trhu s lepenkou v jednotlivých zemích“ (první pododstavec bodu 50 odůvodnění). COE „projednávalo (mimo jiné) cenové fluktuace na národních trzích a objednávky, přičemž o svých závěrech informovalo JMC (nebo až do konce roku 1987 jeho předchůdce ‚Marketing Committee‘)“ (první pododstavec bodu 49 odůvodnění).

203    Podle Komise „jednání o tržních podmínkách nevyzněla do prázdna: rozhovory o podmínkách, které vládly na jednotlivých domácích trzích musí být posuzovány v kontextu předpokládaných iniciativ v oblasti cen, zejména potom ohledně nutnosti dočasně pozastavit stroje, coby doprovodné opatření zvyšování cen“ (první pododstavec bod 50 odůvodnění). Komise mimo jiné uvádí: „Je možné, že hospodářský výbor se méně přímo zabýval stanovením cen jako takovým, ale není pravděpodobné, že by si účastníci nebyli vědomi protiprávního cíle, kterému sloužily informace vědomě poskytované JMC“ (druhý pododstavec bodu 119 odůvodnění).

204    Na podporu svých tvrzení, podle kterých měla jednání vedená v rámci COE protisoutěžní cíl, Komise odkazuje na jediný dokument, tajnou zprávu zaznamenanou zástupcem FS-Karton ohledně hlavních bodů setkání COE ze dne 3. října 1989 (příloha 70 oznámení námitek), tedy setkání, kterého se zúčastnila Prat Carton.

205    Komise v rozhodnutí shrnula obsah uvedeného dokumentu následovně:

„?…? kromě podrobné studie poptávky, výroby a objednávek pro jednotlivé národní trhy, byly přezkoumány i tyto body:

–        silný odpor klientů proti poslednímu zvýšení cen GC, které vstoupilo v platnost dne 1. října,

–        objednávky výrobců lepenky typu GC a GD, včetně jednotlivých pozic,

–        zprávy o uskutečněných a plánovaných pozastaveních výroby,

–        konkrétní potíže spojené se zaváděním vyšších cen ve Velké Británii a jeho důsledky na cenové rozpětí mezi typy GC a GD

a

–        srovnání ve vztahu k rozpočtu na příchozí objednávky mezi jednotlivými národními uskupeními“ (druhý pododstavec bodu 50 odůvodnění).

206    Je třeba přiznat, že popis obsahu dokumentu je v zásadě správný. Komise však nepředložila žádný důkaz na podporu svého tvrzení, podle kterého lze přílohu 70 oznámení námitek považovat „za příklad skutečné povahy jednání tohoto orgánu“ (poslední pododstavec bodu 113 odůvodnění rozhodnutí). Společnost Stora dále uvádí: „JMC bylo vytvořeno na konci roku 1987 a jeho první setkání se konalo na počátku roku 1988, přičemž od toho data převzalo část funkcí vykonávaných Hospodářským výborem. Ostatní funkce Hospodářského výboru byly převzaty Statistickým výborem“ (příloha 39 oznámení námitek, bod 13). Přinejmenším ohledně období od počátku roku 1988, jediného období, během něhož se Prat Carton účastnila setkání COE, tedy prohlášení Stora neobsahují žádný prvek podporující tvrzení Komise týkající se údajného protisoutěžního cíle jednání uvedeného orgánu. Konečně Komise neuvedla ani důkazy umožňující usoudit, že účastníci setkání COE byli informováni o přesné povaze setkání JMC, tedy orgánu, kterému bylo COE odpovědné. Proto nelze vyloučit, že účastníci setkání COE, kteří se zároveň neúčastnili setkání JMC, nevěděli o přesném využití zpráv připravených COE.

207    V důsledku toho příloha 70 oznámení námitek neprokázala opravdovou povahu jednání konaných v rámci setkání COE.

 ii)   Setkání COE ze dne 3. října 1989

208    Obsah setkání COE ze dne 3. října 1989 je doložen v příloze 70 oznámení námitek. Nabízí se otázka, zda účast Prat Carton na tomto setkání představuje dostatečný důkaz její účasti na porušování čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

209    Nejprve je třeba poznamenat, že jednání o cenách vedená během daného setkání se týkala reakcí zákazníků na zvýšení cen lepenky GC, uplatněné většinou výrobců lepenky od 1. října 1989, poté, co bylo o několik měsíců dříve oznámeno na trhu. Podle Komise se toto zvýšení cen týkalo rovněž lepenky SBS, ale nikoli lepenky GD. Ohledně jednání v průběhu dotčeného setkání se Soud domnívá, že šla nad rámec umožněný pravidly Společenství v oblasti hospodářské soutěže, zejména v rozsahu, v jakém bylo konstatováno, že by byla „chyba upustit od uplatnění nadále stanovené vysoké úrovně cen lepenky typu GC ?…?.“ Tím, že výrobci vyjádřili společnou vůli pevně uplatnit novou úroveň cen lepenky GC, totiž výrobci nestanovili autonomně politiku, kterou chtěli sledovat na trhu, čímž poškodili koncepci vyplývající z ustanovení Smlouvy týkajících se hospodářské soutěže (viz zejména výše uvedený rozsudek ve věci Suiker Unie a další v. Komise, bod 173).

210    Nic však neumožňuje se domnívat, že Prat Carton se účastnila koluze o zvyšování cen z října 1989 před jejím provedením a že v tomto období navíc přistoupila ke zvyšování cen lepenky GC. V tomto ohledu vyplývá z odpovědí poskytnutých žalobkyní na písemné otázky Soudu, že výroba Prat Carton v roce 1989 sestávala z více než 80 % z výroby lepenky GD, které se dotčené zvýšení cen netýkalo. Mimoto setkání COE z října 1989 se konalo přibližně osm měsíců před první prokázanou účastí Prat Carton na setkání JMC, jednoho z orgánů, který byl spolu s PWG podle rozhodnutí místem konání diskuzí o protisoutěžních cílech.

211    S ohledem na uvedené důkazy nelze vyloučit, že zástupce(i) Prat Carton na setkání COE ze dne 3. října 1989 si nemohl(i) být vědom(i) kontextu, ve kterém se konala jednání o cenových otázkách. Navíc absence důkazů ohledně chování společnosti na trhu během daného období naznačuje, že je možné, že Prat Carton měla za to, že se diskuse netýkaly její individuální situace. Následně v rozsahu, v jakém mohl mít obsah setkání COE ze dne 3. října pro Prat Carton výjimečný charakter, nelze uvedenému podniky vytýkat, že se od obsahu jednání uvedeného setkání veřejně nedistancovala.

212    Zadruhé příloha 70 oznámení námitek neobsahuje žádnou část prokazující pravou povahu jednání, která vedla k plánování budoucích období pozastavení výroby na základě koluze. Souhrn odkazů na přesná období pozastavení výroby se totiž týkal historických údajů. Dokument obsahuje i část týkající se budoucího využití zařízení: „V případě, že nepříznivá situace stavu objednávek a vytížení strojů bude přetrvávat, bude samozřejmě třeba zvážit pozastavení výroby v závislosti na poptávce“ ?„Bei anhaltend schlechtemAuftragseingang und schlechter Belegung ist es naheliegend, entsprechend dem Marktbedarf ein Abstellen zu überlegen“]. Účast Prat Carton na dotčeném setkání COE však z důvodů uvedených výše neprokazuje její účast na koluzi o cenách, a navíc nepředstavuje dostatečný důkaz její účasti na koluzi o dobách pozastavení výroby. Jedinou zmínku o případné potřebě přistoupit v budoucnosti k pozastavení výroby nelze považovat za porušení pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže, protože alespoň pro podniky neúčastnící se koluze o cenách může představovat pouhé objektivní konstatování stávajících podmínek na trhu.

213    S ohledem na výše uvedené nepředstavuje účast Prat Carton na setkání COE ze dne 3. října 1989 dostatečný důkaz její účasti na porušování čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

 c)     Prohlášení společnosti Stora ohledně předávání informací podnikům neúčastnícím se jednání

214    Ve svém prohlášení dovolávaném Komisí (příloha 38 oznámení námitek, s. 2) Stora poskytla informace ohledně výrobců, kteří byli informováni o výsledcích setkání PWG: „Výrobci skupiny Stora se domnívají, že španělští výrobci byli obecně informováni společností Saffa nebo Finnboard. Další španělští výrobci a členové GEP Carton jsou: Papelera del Centra SA, Prat Carton SA, Romani Esteve SA, Sarrió SA a Tampella Espanola SA.“

215    Jak jasně vyplývá z uvedeného prohlášení, Stora pouze vyjádřila domněnku, podle níž byla Prat Carton informována o výsledcích setkání PWG. Základ pro tuto domněnku však neuvádí. Za těchto podmínek nemůže uvedené prohlášení být důkazem účasti Prat Carton na porušování čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Tento závěr je navíc podporován i skutečností, že prohlášení Stora se týká několika podniků, které byly členy GEP Carton a které rozhodnutí nepovažuje za účastníky jakéhokoli protiprávního jednání.

 d)     K účasti společnosti Prat Carton na setkáních JMC

216    Komise uvádí, že není prokázáno, že se Prat Carton neúčastnila setkání JMC před červnem 1989, protože neexistuje žádná oficiální stopa účasti jednotlivých podniků na těchto jednáních v období před šetřeními provedenými Komisí.

217    Důkazní břemeno ohledně existence porušování čl. 85 odst. 1 Smlouvy v případě Prat Carton nicméně spočívá na Komisi. Pouhá tvrzení Komise o případné účasti Prat Carton na setkáních JMC v daném období nejsou opodstatněná.

 e)     Závěry týkající se daného období

218    S ohledem na souhrn výše uvedené důkazy dovolávané Komisí, byť posuzovány jako celek, neprokazují účast Prat Carton na porušování čl. 85 odst. 1 Smlouvy v průběhu období od poloviny roku 1986 do června 1990.

 2.     Období od června 1990 do února 1991

219    Je nesporné, že v daném období Prat Carton se účastnila tří setkání JMC, tedy setkání ve dnech 27.–28. června 1990, 4. září 1990 a 8.–9. října 1990. Ohledně skutečného chování Prat Carton na trhu má Komise za to, že má k dispozici důkazy prokazující, že se uvedený podnik účastnil dohodnutého zvyšování cen z ledna 1991, jediného dohodnutého zvýšení provedeného v daném období.

220    S ohledem na uvedené důkazy je třeba přezkoumat, zda je účast Prat Carton na třech základních prvcích protiprávního jednání v daném období Komisí dostatečně prokázána.

 a)     Posouzení účasti společnosti Prat Carton na koluzi o cenách

221    Podle Komise byl hlavní cíl JMC od počátku následující:

„–      určit, zda, a v případě kladné odpovědi i jak, by mohlo být uskutečněno zvýšení cen a sdílet tyto závěry s PWG,

–        definovat podmínky iniciativ v oblasti cen určené PWG pro jednotlivé země ve vztahu k nejvýznamnějším zákazníkům s cílem vytvořit v Evropě systém ekvivalentních (tedy jednotných) cen ?…?“ (poslední pododstavec bodu 44 odůvodnění rozhodnutí).

222    Podrobněji Komise v prvním a druhém pododstavci bodu 45 odůvodnění rozhodnutí uvádí:

„Tento výbor přezkoumával jednotlivé trhy s ohledem na způsob, jakým mělo být každým z výrobců uskutečňováno zvyšování cen určené PWG. Praktické aspekty předpokládaného zvyšování cen byly projednávány u ‚kulatých stolů‘, kde měl každý z účastníků příležitost vyjádřit se k navrhovanému zdražování.

Potíže, ke kterým během zvyšování cen určeného PWG docházelo, nebo případná odmítnutí spolupráce, byly hlášeny PWG, které usilovalo (podle prohlášení Stora) „o zajištění nezbytně nutného stupně spolupráce“. JMC podávalo různé zprávy o typech GC a GD. Když PWG změnilo rozhodnutí v oblasti cen na základě zpráv předaných JMC, byla plánovaná opatření na provedené rozhodnutí projednána na dalším setkání JMC.“

223    Je třeba poznamenat, že Komise na podporu svých tvrzení ve věci setkání JMC právem odkazuje na prohlášení Stora (přílohy 35 a 39 oznámení námitek).

224    Navíc, ačkoli nemá k dispozici žádný oficiální záznam setkání JMC, se jí podařilo získat určité vnitřní zprávy společností Mayr-Melnhof a Rena o setkání ze dne 6. září 1989, 16. října 1989 a 6. září 1990 (přílohy 117, 109 a 118 oznámení námitek). Tyto vnitřní zprávy, jejichž obsah je popsán v bodech 80, 82 a 87 odůvodnění rozhodnutí, podrobně popisují jednání vedená na uvedených setkáních o dohodnutých postupech v oblasti cen. Představují tedy důkazní prvek, který jasně potvrzuje popis činnosti JMC poskytnutý společností Stora.

225    V tomto ohledu postačí například odkázat na zprávu získanou od společnosti Rena ohledně setkání JMC ze dne 6. září 1990 (příloha 118 oznámení námitek), který zejména uvádí:

         „Zvýšení cen bude oznámeno příští týden, v září.

Francie                                                       40 FF

Nizozemí                                              14 NLG

Německo                                              12 DM

Itálie                                                                80 LIT

Belgie                                                       2,50 BFR

Švýcarsko                                              9 FS

Velká Británie                                              40 UKL

Irsko                                                                45 IRL

Všechny typy, GD, UD, GT, GC atd., podléhají stejnému zvýšení.

Jediné zvýšení za rok.

Pro dodávky ode dne 7. ledna.

Nejpozději dne 31. ledna.

Dopis ze dne 14. září o zvýšení cen (Mayr-Melnhof).

Dne 19. září odeslala společnost Feldmühle svůj dopis.

Společnost Cascades před koncem září.

Všichni měli odeslat svůj dopis přede dnem 8. října.“

226    Jak Komise vysvětluje v bodech 88 až 90 odůvodnění rozhodnutí, dokázala získat vnitřní dokumenty umožňující dospět k závěru, že podniky, a zejména podniky uvedené v příloze 118 oznámení námitek, skutečně oznámily a provedly dohodnuté zvýšení cen.

227    I kdyby se dokumenty dovolávané Komisí týkaly pouze malého počtu setkání JMC konaných v průběhu období pokrytého rozhodnutím, všechny listinné důkazy, které jsou k dispozici, podporují tvrzení Stora, podle kterého bylo hlavním cílem setkání JMC určit a naplánovat uskutečnění dohodnutých zvyšování cen. Téměř úplná neexistence záznamů, oficiálních nebo vnitřních, ze setkání JMC, musí být v tomto ohledu považována za dostatečný důkaz pro tvrzení Komise, podle kterého se podniky, které se účastnily uvedených setkání, snažily zatajit pravou povahu diskusí vedených v rámci tohoto orgánu (viz zejména bod 45 odůvodnění rozhodnutí). Za těchto okolností bylo důkazní břemeno obráceno a bylo na podnicích dotčených rozhodnutím, které se účastnily setkání tohoto orgánu, aby prokázaly, že tato měla legitimní cíl. Vzhledem k tomu, že uvedené podniky žádný takový důkaz nepředložily, Komise právem došla k závěru, že jednání podniků v průběhu setkání uvedeného orgánu měla protisoutěžní cíl.

228    Ohledně konkrétní situace Prat Carton, její účast na třech setkáních JMC v průběhu období přibližně osmi měsíců je s ohledem na výše uvedené a bez ohledu na neexistenci listinných důkazu o jednáních vedených na uvedených třech setkáních považována za dostatečný důkaz její účasti na koluzi o cenách v průběhu uvedeného období.

229    Toto konstatování je podpořeno dokumentací, které se dovolává Komise ve vztahu k chování Pret Carton v cenové oblasti. Je totiž namístě připomenout, že zvýšení cen všech typů lepenky bylo rozhodnuto na počátku září 1990 a oznámeno jednotlivými podniky během září a října 1990, jak vyplývá z výše uvedené přílohy 118 oznámení námitek. Toto zvýšení mělo vstoupit v platnost ve všech dotčených zemích v lednu 1991.

230    Ve faxu od Prat Carton ze dne 26. září 1990 (dokument G-15-8) je zejména uvedeno:

„Máme v úmyslu zvýšit ceny ve všech zemích od ledna 1991.

Ohledně Francie předpokládáme zvýšení cen všech typů o 400 FF za tunu.“

231    Ačkoli tento fax uvádí přesnou výši zdražení pouze v případě jediné země, dokazuje, že Prat Carton přistoupila k oznámení zvýšení cen v souladu s rozhodnutími přijatými podle přílohy 118 oznámení námitek v rámci JMC. V tomto kontextu se zvýšení cen uvedená v příloze č. 118 oznámení námitek nevztahují, pro všechny dotčené země, na stejné objemy prodeje, přičemž údaj týkající se Francie, tedy 40 FF, odpovídá zvýšení ceny za 100 kg. Navíc, ačkoli je nesporné, že z dokumentů F‑15-9 a G-15-7, faxů vyměněných mezi Prat Carton a jedním britským podnikem na konci února/začátku března 1991, vyplývá, že Prat Carton nakonec zvýšila ceny ve Velké Británii až v dubnu 1991, nemůže posunutí data provedení zvýšení cen v jedné z dotčených zemí ovlivnit důkazní hodnotu výše uvedeného dokumentu G-15-8, ohledně účasti Prat Carton na dohodnutém zvyšování cen v lednu 1991. Toto odůvodnění je podporováno i skutečností, že zvýšení cen uskutečněné Prat Carton na britském trhu dosáhlo, podle výše uvedeného dokumentu F‑15-9 částky 35 až 45 UKL/t, čímž se přiblížilo částce 40 UKL uvedené v příloze 118 oznámení námitek.

232    S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že Komise prokázala, že Prat Carton se v období mezi červnem 1990 a únorem 1991 účastnila koluze o cenách.

 b)     Posouzení účasti Prat Carton na koluzi o dobách pozastavení výroby

233    Již bylo uznáno, že Komise prokázala, že podniky přítomné na setkáních PWG se od konce roku 1987 účastnily koluze o době pozastavení výrobních zařízení a že ke skutečnému uplatnění těchto pozastavení docházelo od roku 1990.

234    Podle rozhodnutí se podniky, které se účastnily setkání JMC, účastnily také této koluze.

235    V tomto ohledu uvádí Komise zejména:

„Kromě systému řízeného společností Fides, který poskytoval shromážděné údaje, bylo obvyklé, že každý z výrobců prozradil na setkání JMC svým soutěžitelům údaje o množství objednávek.

Informace o objednávkách převedené na počet pracovních dnů se využívaly:

–        při rozhodování, zda jsou vhodné podmínky pro zavedení dohodnutého zvýšení cen;

–        při určení doby pozastavení výroby nezbytné pro udržení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou ?…?“ (třetí a čtvrtý pododstavec bodu 69 odůvodnění rozhodnutí).

236    Rovněž uvádí:

„PWG však formálně neurčovala dobu pozastavení výroby, kterou se měli jednotliví výrobci řídit. Podle společnosti Stora by zavedení koordinovaného plánu pozastavení strojů vztahující se na všechny výrobce představovalo praktické potíže. Stora uvádí, že to byl důvod proč existoval pouze ‚volný systém doporučení‘ (druhé prohlášení společnosti Stora, s. 15).

Zdá se, že to byli opět nejvýznamnější výrobci, kdo podporoval zákrok v podobě snížení výroby s cílem zachovat úroveň cen.

Neoficiální záznamy dvou setkání JMC, která se uskutečnila v lednu 1990 (bod odůvodnění 84) a v září 1990 (bod odůvodnění 87), jakož i další dokumenty (body odůvodnění 94 a 95), nicméně potvrzují, že v rámci GEP Carton velcí výrobci neustále informovali své menší soutěžitele o svých plánech uplatnění dodatečných dob pozastaveních výroby s cílem zabránit snížení cen“ (bod 71 odůvodnění rozhodnutí).

237    Je třeba konstatovat, že Komise se právem odvolává na druhé prohlášení Stora (příloha 39 oznámení námitek, bod 25) na podporu svého tvrzení, že ačkoli PWG formálně neurčovalo doby pozastavení závazné pro všechny výrobce, existoval nicméně v tomto ohledu „volný systém doporučení“.

238    Ohledně podniků účastnících se setkání JMC listinné důkazy týkající se těchto setkání (výše uvedené přílohy 109, 117 a 118 oznámení námitek) potvrzují, že diskuse o dobách pozastavení výroby se odehrávaly v kontextu přípravy dohodnutého zvyšování cen. Jak již bylo uvedeno (viz výše bod 104), příloha 118 oznámení námitek zmiňuje objednávky pro několik výrobců a uvádí, že někteří výrobci pozastavení výroby předpokládali. Navíc, přestože přílohy 109 a 117 oznámení námitek neobsahují žádné údaje týkající se přímo předpokládaných dob pozastavení výroby, uvádějí, že objednávky a množství příchozích objednávek byly během uvedených setkání projednávány.

239    Uvedené dokumenty ve spojení s prohlášeními společnosti Stora představují dostatečný důkaz účasti na koluzi o době pozastavení výroby mezi výrobci zastoupenými na setkáních JMC. V rozsahu, v jakém měla vzájemná shoda o pozastavení výroby za cíl zvýšení transakčních cen (viz výše body 48 až 61), si totiž podniky účastnící se koluze o cenách byly nutně vědomy toho, že přezkum objednávek a množství příchozích objednávek, jakož i jednání o případných dobách pozastavení výroby neměly za cíl pouze určit, zda jsou tržní podmínky vhodné pro dohodnuté zvýšení cen, ale rovněž určit, zda je nezbytné pozastavit výrobu, aby se vyloučila možnost ohrožení dohodnutých cenových úrovní převisem nabídky. Z přílohy 118 oznámení námitek zejména vyplývá, že účastníci setkání JMC ze dne 6. září 1990 se dohodli na oznámení příštího zvýšení cen, ačkoli několik výrobců prohlásilo, že se připravovali na pozastavení výroby. Následně byly podmínky na trhu takové, že k provedení budoucího dohodnutého zvýšení cen by podle všeho bylo nezbytné přistoupit k (dodatečnému) pozastavení výroby, což tedy byl důsledek (přinejmenším implicitně) přijatý výrobci.

240    Na tomto základě a aniž by bylo nezbytné přezkoumat ostatní důkazy uvedené Komisí v rozhodnutí (přílohy 102, 113, 130 a 131 oznámení námitek), je třeba mít za to, že Komisi prokázala, že podniky účastnící se setkání JMC a koluze o cenách se rovněž účastnily koluze o pozastavení výroby.

241    Společnost Prat Carton musí tedy být v období od června 1990 do února 1991 považována za účastníka koluze o dobách pozastavení výroby.

 c)     K účasti společnosti Prat Carton na koluzi o podílech na trhu

242    Již bylo uznáno, že Komise prokázala, že podniky účastnící se setkání PWG se od konce roku 1987 účastnily koluze o podílech na trhu (viz výše body 84 až 114).

243    Na podporu svého tvrzení, podle něhož se podniky, které se neúčastnily setkání PWG, rovněž účastnily koluze v této oblasti, Komise v rozhodnutí uvádí:

„Ačkoli ostatní výrobci lepenky účastnící se setkání JMC nebyli zasvěceni do zevrubných jednání v rámci PWG o podílech na trhu, byli nicméně velmi dobře informováni v rámci politiky ‚cena před objemem‘, ke které se všichni hlásili, o obecné dohodě uzavřené mezi hlavními výrobci s cílem zachovat ‚stálé úrovně zásobování‘ a, bez nejmenších pochyb, o nezbytnosti přizpůsobit této dohodě vlastní chování“ (první pododstavec bodu 58 odůvodnění rozhodnutí).

244    Ačkoli to z rozhodnutí výslovně nevyplývá, Komise v tomto bodě potvrzuje prohlášení společnosti Stora uvádějící:

„Ostatní výrobci, kteří se setkání PWG neúčastnili, nebyli obecně informováni o podrobnostech jednání o podílech na trhu. Nicméně v rámci politiky ceny před objemem, které se účastnili, museli vědět o kartelové dohodě hlavních výrobců s cílem nesnižovat ceny pomocí udržování konstantní úrovně nabídky.

Ohledně nabídky [lepenky] GC měli výrobci neúčastnící se setkání PWG v každém případě tak málo významný podíl, že jejich účast, či neúčast na kartelových dohodách o podílech na trhu neměla prakticky žádné důsledky v jakémkoli směru“ (příloha 43 oznámení námitek, bod 1.2).

245    Komise se tedy v zásadě opírá, jako Stora, o předpoklad, podle kterého si přes neexistenci přímých důkazů podniky, které se neúčastnily setkání PWG, avšak je prokázána jejich účast na ostatních základních prvcích protiprávního jednání uvedených v článku 1 rozhodnutí, musely být vědomy existence koluze o podílech na trhu.

246    Takové odůvodnění je nepřijatelné. Zaprvé, Komise neuvádí žádný důkaz způsobilý prokázat, že podniky, které se neúčastnily setkání PWG, se připojily k obecné dohodě předpokládající zejména zmrazení podílů na trhu hlavních výrobců.

247    Zadruhé, sama skutečnost, že se uvedené podniky účastnily koluze o cenách a koluze o dobách pozastavení výroby neznamená, že se rovněž účastnily koluze o podílech na trhu. V tomto ohledu koluze o podílech na trhu nebyla, v rozporu s tvrzením Komise, spojena s koluzí o cenách nebo s koluzí o dobách pozastavení výroby. Postačí konstatovat, že koluze o podílech na trhu mezi hlavními výrobci sdruženými v rámci PWG směřovala, podle rozhodnutí (viz výše body 78 až 80), k zachování podílů na trhu na stálé úrovni s občasnými změnami, dokonce i v průběhu období, kdy tržní podmínky, a zejména rovnováha mezi nabídkou a poptávkou, byly takové, že žádná regulace výroby nebyla k zajištění provedení dohodnutého zvýšení cen nutná. Z toho vyplývá, že případná účast na koluzi o cenách nebo koluzi o dobách pozastavení výroby nedokazuje, že se podniky neúčastnící se setkání PWG účastnily koluze o podílech na trhu ani že by o této koluzi věděly nebo nutně musely vědět.

248    Konečně, zatřetí lze konstatovat, že v druhém a třetím pododstavci bodu 58 odůvodnění rozhodnutí se Komise dovolává jako dodatečného důkazu dotčeného tvrzení přílohy 102 oznámení námitek, zprávy získané od společnosti Rena týkající se, podle rozhodnutí, zvláštního setkání NPI konaného dne 3. října 1988. V tomto ohledu postačí konstatovat jednak, že žalobkyně nebyla členem NPI, a jednak, že odkaz v uvedeném dokumentu na případnou potřebu pozastavit výrobu nepředstavuje, z důvodů již uvedených, důkaz koluze o podílech na trhu.

249    S ohledem na výše uvedené Komise neprokázala, že se společnost Prat Carton v období od června 1990 do února 1991 účastnila koluze o podílech na trhu.

 3.     Závěry týkající se účasti společnosti Prat Carton na porušování čl. 85 odst. 1 Smlouvy před jejím získáním žalobkyní v únoru 1991

250    Na základě souhrnu výše uvedených úvah je třeba určit, že Komise prokázala, že se Prat Carton v období od června 1990 do února 1991 účastnila koluze o cenách, jakož i koluze o dobách pozastavení výroby. Účast Prat Carton na koluzi o podílech na trhu v uvedeném období však nebyla dostatečně prokázána. Konečně pro předchozí období, tedy od poloviny roku 1986 do června 1990, Komise neprokázala účast Prat Carton na základních prvcích protiprávního jednání.

 K návrhu na zrušení článku 2 rozhodnutí

 Argumenty účastníků řízení

251    Žalobkyně se dovolává žalobního důvodu vycházejícího z protiprávnosti zákazu týkajícího se budoucí výměny informací. Uplatňuje, že ani článek 1, ani článek 2 rozhodnutí se netýká prvního systému výměny informací profesních sdružení CEPI‑Cartonboard (dále jen „CEPI“) uvedeného v bodech 105, 106 a 166 odůvodnění rozhodnutí. Přitom zákaz týkající se budoucí výměny informací brání tomu, aby CEPI a jeho členové, včetně žalobkyně, v budoucnu zřizovali nové systémy výměny informací, jakož i konkrétní systém, o kterém CEPI informovala Komisi koncem roku 1993, systém, který navíc nebyl uveden v rozhodnutí.

252    Navíc systém výměny informací, který nesměřuje k zakázaným výsledkům, jako jsou například stanovení cen nebo vzájemná shoda o objemech, nebyl v dřívější praxi Komise nikdy považován za protiprávní, pokud neobsahoval výměnu individuálních a důvěrných údajů. Žalobkyně zdůrazňuje, že Komise upřesnila ve své Sedmé zprávě o politice hospodářské soutěže, že nemá základní námitky proti výměně statistických informací prostřednictvím obchodních sdružení nebo specializovaných středisek, dokonce ani v případě, kdy posledně uvedená zajišťují rozbor údajů, pokud vyměněné informace neumožňují identifikaci individuálních údajů.

253    Žalobní důvod se dělí na dvě části. V první části žalobkyně uplatňuje, že zákaz obsažený v článku 2 rozhodnutí je v zásadě formulován příliš vágně a obecně. Zejména neupřesňuje, za jakých okolností bude systém výměny informací netýkající se individuálních údajů považován za schopný podpořit jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen nebo výroby nebo kontrolu výkonu dohody o cenách nebo o podílech na trhu.

254    Článek 2 rozhodnutí dále neupřesňuje, jaké vlastnosti by měl systém vykazovat, aby splňoval požadavky na vyloučení a) údajů poskytnutých v souhrnné formě umožňujících „identifikaci chování určitých výrobců“ (druhý pododstavec), b) statistik poskytnutých v souhrnné formě týkajících se prodeje, které by mohly být použity „k podpoře nebo usnadnění společných postupů v odvětví“ (třetí pododstavec), a c) „veškeré výměny informací zajímavých pro soutěžitele“, jakož i „veškerých setkání či kontaktů s cílem přezkoumat význam vyměněných informací nebo možnou či pravděpodobnou reakci odvětví nebo jednotlivých výrobců na uvedené informace“ (čtvrtý pododstavec).

255    Podle žalobkyně jsou tak vágní a obecné zákazy nevykonatelné a v každém případě jsou v rozporu se zásadou právní jistoty.

256    Ve druhé části žalobního důvodu žalobkyně zpochybňuje legalitu zákazu uvedeného v článku 2 druhém pododstavci rozhodnutí týkajícího se výměny údajů (i souhrnných) o objednávkách a množství příchozích objednávek.

257    Zaprvé, takové údaje poskytují pouze indikace obecné tendence poptávky a neumožňují identifikaci žádného výrobce ani země.

258    Zadruhé, výměna daných údajů je v odvětví lepenky zvláště přínosná, ne-li nezbytná.

259    Zatřetí, Komise nikdy nezakázala výměnu daných údajů. Naopak z pohledu hospodářské soutěže považovala za neutrální výměnu informací o úrovni zásob, stávajících a minulých tržních cenách, spotřebě, možnostech zpracování a dokonce cenových tendencích ?viz zejména sdělení Komise 87/C 339/07 vydané v souladu s čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17 o žádosti o negativní atestaci v řízení podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy o EHS – Věc č. IV/32.076 – European Wastepaper Information Service (Úř. věst. C 339, s. 7, dále jen „sdělení EWIS“) a Sedmá zpráva o politice hospodářské soutěže, body 5 až 8?.

260    Komise uvádí, že článek 2 rozhodnutí se netýká systému výměny informací oznámeného CEPI a podrobeného přezkumu ze strany příslušných služeb Komise v době podání žaloby.

261    Dále tvrdí, že příkazy uvedené v článku 2 rozhodnutí jsou běžné, jelikož neobdržela žádný důkaz o ukončení protiprávního jednání, a že rozsah takových příkazů závisí na chování podniků. V rozsahu, v jakém uvedené příkazy brání účasti v systému, jehož cíl nebo účinek je totožný či obdobný jako v případě dotčeného systému, Komise se omezila pouze na uplatnění obecného zákazu podle článku 85 Smlouvy (rozsudek Soudu ze dne 27. října 1994, Fiatagri a New Holland Ford v. Komise, věc T‑34/92, Recueil, s. II‑905). Mimoto vychází z čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 a je v souladu s dřívějšími rozhodnutími potvrzenými Soudem.

262    V projednávané věci byl systém výměny informací považován členy kartelové dohody za zásadní a umožňoval kontrolu provádění protisoutěžních iniciativ (body 61 až 71 a 134 odůvodnění rozhodnutí). Navíc byl stále způsobilý podporovat výrobce v přijímání protisoutěžního chování, dokonce i po změně systému v roce 1991 (bod 166 odůvodnění rozhodnutí). Přitom za účelem posouzení dosahu příkazů uvedených v článku 2 rozhodnutí je třeba zohlednit uvedené skutečnosti, zvláštnosti trhu s lepenkou a situaci vyznačující se existencí prakticky úplného monopolu na evropském trhu. S ohledem na uvedené úvahy je třeba zamítnout argument žalobkyně, podle kterého informace, jejichž výměna je zakázána, byly obecného charakteru, a podle kterého článek 2 porušuje zásadu právní jistoty. Zákaz výměny informací zejména ohledně informací uvedených v čl. 2 prvním pododstavci písm. a), b) a c) totiž není obecný, ale týká se pouze informací určených k usnadnění nebo podpoře protisoutěžního chování.

263    Konečně, sdělení EWIS se týkalo hospodářských souvislostí zcela odlišných od souvislostí v odvětví lepenky (bod 3 sdělení), zejména proto, že EWIS nemohl poskytovat celkové údaje o dostatečném počtu členů, takže nebylo možné identifikovat chování konkrétních členů (bod 7 sdělení).

 Závěry Soudu

264    Je třeba připomenout, že článek 2 rozhodnutí uvádí:

„Pokud tak již neučinily, podniky uvedené v článku 1 okamžitě ukončí výše uvedené protiprávní jednání. Do budoucna se v rámci své činnosti v odvětví lepenky zdrží jakékoli dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, způsobilých mít stejný nebo podobný cíl či účinek, včetně výměny obchodních informací,

a)      které by účastníky přímo, či nepřímo informovaly o výrobě, prodeji, objednávkách, míře využití strojního zařízení, prodejních cenách, nákladech nebo plánech na uvádění na trh ostatních výrobců;

b)      které by, i bez sdělení individuálních informací, podporovaly, usnadňovaly nebo podněcovaly společnou reakci odvětví v oblasti cen nebo kontroly výroby

nebo

c)      které by umožnily dotčeným podnikům pokračovat ve výkonu nebo dodržování jakýchkoli výslovných či tichých dohod o cenách nebo podílech na trhu ve Společenství.

Celý systém výměny obecných údajů, jehož by byly abonenty, například systém Fides nebo jeho následovník, bude řízen tak, aby byly vyloučeny nejen veškeré údaje umožňující identifikaci chování určitých výrobců, ale také veškeré údaje o objednávkách a množství objednávek, předpokládané míře využití výrobních kapacit (v obou případech i v souhrnné formě) nebo výrobní kapacity jednotlivých strojů.

Celý systém výměny se omezí na sběr a šíření souhrnných statistik o výrobě a prodeji, které nelze využít k podpoře nebo usnadnění společných postupů odvětví.

Podniky se rovněž zdrží veškeré výměny informací zajímavých pro soutěžitele kromě povolených výměn, jakož i veškerých setkání nebo kontaktů s cílem přezkoumat možnou či pravděpodobnou reakci odvětví nebo jednotlivých výrobců na uvedené informace.

Pro provedení nezbytných změn všech případných systémů výměny informací je udělena lhůta tří měsíců od okamžiku oznámení tohoto rozhodnutí.“

265    Jak vyplývá z bodu 165 odůvodnění, článek 2 rozhodnutí byl přijat na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17. Ve smyslu tohoto ustanovení, pokud Komise zjistí, že je porušován zejména článek 85 Smlouvy, může prostřednictvím rozhodnutí na dotyčných podnicích požadovat ukončení daného protiprávního jednání.

266    Je ustálenou judikaturou, že použití čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 s sebou může nést zákaz pokračování určitých činností, postupů nebo situací, které byly prohlášeny za protiprávní (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. března 1974, Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise, 6/73 a 7/73, Recueil, bod 45, a ze dne 6. dubna 1995, RTE a ITP v. Komise, C‑241/91 P a C‑242/91 P, Recueil, s. I‑743, bod 90), ale také zákaz přijmout podobné chování v budoucnu (rozsudek Soudu ze dne 6. října 1994, Tetra Pak v. Komise, T‑83/91, Recueil, s. II‑755, bod 220).

267    Navíc v rozsahu, v jakém použití čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17 závisí na zjištěném protiprávním jednání, má Komise pravomoc upřesnit rozsah povinností podniků tak, aby ukončily uvedené protiprávní jednání. Takové povinnosti zatěžující podniky nicméně nesmějí přesáhnout míru vhodnou nebo nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle, tedy znovunastolení legality ohledně pravidel, která byla porušena (výše uvedený rozsudek RTE a ITP v. Komise, bod 93; v tomtéž smyslu viz rozsudky Soudu ze dne 8. června 1995, Langnese-Iglo v. Komise, T‑7/93, Recueil s. II‑1533, bod 209, a Schöller v. Komise, T‑9/93, Recueil, s. II‑1611, bod 163).

268    V projednávané věci je za účelem přezkoumání, zda, jak tvrdí žalobkyně, výslovné příkazy obsažené v článku 2 rozhodnutí mají příliš velký rozsah, třeba přezkoumat rozsah jednotlivých zákazů udělených podnikům.

269    Pokud jde o zákaz uvedený v článku 2 prvním pododstavci druhé větě, který stanoví, že podniky se do budoucna zdrží jakékoli dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, způsobilých mít stejný nebo podobný cíl či účinek jako protiprávní jednání uvedené v článku 1 rozhodnutí, ten pouze brání podnikům opakovat chování označené za protiprávní. V důsledku toho Komise přijetím takového zákazu nepřekročila pravomoci, které jí uděluje článek 3 nařízení č. 17.

270    Pokud jde o čl. 2 první pododstavec písm. a), b) a c), tato ustanovení uvádějí podrobněji zákazy budoucích výměn obchodních informací.

271    Výslovný příkaz obsažený v čl. 2 prvním pododstavci písm. a) zakazující do budoucna veškerou výměnu informací umožňujících účastníkům přímo či nepřímo získat individuální údaje o konkurenčních podnicích, předpokládá, že Komise v rozhodnutí podle čl. 85 odst. 1 Smlouvy takovou výměnu informací označila za protiprávní.

272    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že článek 1 rozhodnutí neuvádí, že výměna individuálních obchodních informací je sama o sobě porušením čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

273    Obecněji stanoví, že podniky porušily uvedený článek Smlouvy tím, že se účastnily dohody a jednání ve vzájemné shodě, na jejichž základě si podniky zejména „vyměňovaly obchodní informace o dodávkách, cenách, pozastavení výroby, objednávkách a míře využití strojního zařízení s cílem podpořit výše uvedená opatření.“

274    Nicméně vzhledem k tomu, že výrok rozhodnutí musí být vykládán s ohledem na jeho odůvodnění (výše uvedený rozsudek Suiker Unie a další v. Komise, bod 122), je třeba uvést, že bod 134 druhý pododstavec rozhodnutí uvádí:

„Výměna mezi výrobci, na setkáních GEP Carton (hlavně na setkáních JMC), obvykle důvěrných a citlivých individuálních obchodních informací o objednávkách, pozastavení výroby a úrovni výroby, byla jednoznačně v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, neboť měla za cíl nastolit co nevhodnější podmínky pro provádění zvyšování cen ?…?.“

275    Vzhledem k tomu, že Komise v rozhodnutí řádně zohlednila, že výměna individuálních obchodních informací sama o sobě představuje porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, je zákaz takové výměny informací do budoucna v souladu s podmínkami pro použití čl. 3 odst. 1 nařízení č. 17.

276    Ohledně zákazů ve vztahu k výměně obchodních informací uvedených v čl. 2 prvním pododstavci písm. b) a c) rozhodnutí, je třeba je přezkoumat s ohledem na druhý, třetí a čtvrtý pododstavec téhož článku, které podporují jeho obsah. Právě v této souvislosti je třeba určit, zda, a v případě kladné odpovědi v jakém rozsahu, Komise považovala dotčené výměny za protiprávní, neboť rozsah povinností podniků musí být omezen pouze na míru nezbytnou pro znovunastolení legality jejich chování ve vztahu k čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

277    Rozhodnutí musí být vykládáno v tom smyslu, že Komise považovala systém Fides za porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, jakož i podporu zjištěné kartelové dohody (třetí pododstavec bodu 134 odůvodnění rozhodnutí). Tento výklad je podporován zněním článku 1 rozhodnutí, z něhož vyplývá, že obchodní informace byly vyměňovány mezi podniky „s cílem podpory opatření“ považovaných za porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

278    Právě s ohledem na tento výklad Komise ohledně slučitelnosti v projednávané věci systému Fides s článkem 85 Smlouvy musí být posouzen rozsah zákazů do budoucna obsažených v čl. 2 prvním pododstavci písm. b) a c) rozhodnutí.

279    V tomto ohledu jednak dotčené zákazy nejsou omezeny na výměny individuálních obchodních informací, ale týkají se také výměn určitých souhrnných statistických informací ?čl. 2 první pododstavec písmeno b) a druhý pododstavec rozhodnutí?. Krom toho čl. 2 první pododstavec písmeno b) a c) rozhodnutí zakazuje výměnu určitých statistických informací za účelem zabránit možné podpoře protisoutěžního chování.

280    Takový zákaz, vzhledem k tomu, že směřuje k zabránění výměně čistě statistických informací, které nemají povahu individuálních nebo individualizovatelných informací, které by mohly být použity k protisoutěžním účelům, přesahuje míru toho, co je nezbytné ke znovunastolení legality zjištěného chování. Jednak totiž z rozhodnutí nevyplývá, že by Komise považovala výměnu statistických informací za porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Krom toho samotná skutečnost, že systém výměny statistických informací by mohl být použit k protisoutěžním účelům jej nečiní systémem porušujícím čl. 85 odst. 1 Smlouvy, neboť za takových okolností je třeba určit konkrétní protisoutěžní účinky. Z toho vyplývá, že argument Komise, podle něhož má článek 2 rozhodnutí čistě deklaratorní charakter (viz výše bod 261), není opodstatněný.

281    V důsledku toho musí být článek 2 první a druhý pododstavec rozhodnutí zrušen, kromě následujících částí:

„Pokud tak již neučinily, podniky uvedené v článku 1 okamžitě ukončí výše uvedené protiprávní jednání. Do budoucna se v rámci své činnosti v odvětví lepenky zdrží jakékoli dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, způsobilých mít stejný nebo podobný cíl či účinek, včetně výměny obchodních informací:

a)      které by účastníky přímo, či nepřímo informovaly o výrobě, prodeji, objednávkách, míře využití strojního zařízení, prodejních cenách, nákladech nebo plánech na uvádění na trh ostatních výrobců.

Celý systém výměny obecných údajů, jehož by byly abonenty, například systém Fides nebo jeho následovník, bude řízen tak, aby byly vyloučeny veškeré údaje umožňující identifikaci chování určitých výrobců.“

 K návrhu na zrušení pokuty nebo snížení její částky

 A – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nezbytnosti snížit pokutu z důvodu nesprávné definice předmětu a délky trvání protiprávního jednání

282    Žalobkyně uplatňuje, prostřednictvím odkazů na předchozí žalobní důvody a argumenty, že protiprávním jednání mělo značně odlišný rozsah, mnohem kratší délku trvání a mnohem menší závažnost, než tvrdí Komise, a že je tedy namístě radikálně snížit částku pokuty.

283    Je třeba připomenout, že ze zjištění provedených v rámci předchozích žalobních důvodů vyplývá, že Komise ve vztahu k žalobkyni správně určila existenci a délku trvání protiprávního jednání popsaného v článku 1 rozhodnutí.

284    Z toho vyplývá, že žalobní důvod musí být zamítnut.

 B – K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z nesprávného posouzení, jehož se dopustila Komise, když usoudila, že kartelová dohoda „z velké části úspěšně dosáhla svých cílů“, a jednak z porušení povinnosti odůvodnění v tomto bodě

 Argumenty účastníků řízení

285    Žalobkyně uplatňuje, že se Komise dopustila nesprávného posouzení, když při stanovení výše pokuty usoudila, že kartelová dohoda „z velké části úspěšně dosáhla svých cílů“ (bod 168 odůvodnění rozhodnutí). V tomto bodě Komise nezohlednila důkazy poskytnuté podniky, jimž bylo rozhodnutí určeno, a zejména důkazy poskytnuté žalobkyní.

286    Způsoby oznamování cen jsou v odvětví běžné, a kvůli podmínkám na trhu, zejména jeho transparentnosti, lze sledovat jistou jednotnost a souběžnost oznamování zvýšení cen jednotlivými výrobci. Komise nezohlednila následující skutečnosti: a) transakční ceny byly vždy o dost nižší než ceny oznámené; b) mezi cenami pro jednotlivé klienty byly vždy znatelné rozdíly, neexistovala jednotná cena; c) vývoj cen byl ovlivňován konjunkturálními obdobími a d) rozdíly mezi cenami používanými vůči jednotlivým klientům se během daného období zvyšovaly, což značí zvýšenou individualizaci cen.

287    Vývoj transakčních cen byl určován výhradně podmínkami převládajícími na trhu v daném období, a zejména relativně vysokou poptávkou, uspokojivým a někdy až optimálním využitím výrobních kapacit (viz body 13 až 15 odůvodnění rozhodnutí), značným nárůstem nákladů (viz body 16 až 19 odůvodnění) a konečně existencí průměrné úrovně rentability, která byla během celého období zcela běžná. Za těchto okolností měla Komise dojít k závěru, že zvyšování cen bylo normální (viz rovněž bod 135 odůvodnění) a že zvyšování transakčních cen, které mohlo být zjištěno, odpovídalo základním ekonomickým proměnným. Měla tedy dojít k závěru, že údajná kartelová dohoda neměla žádný účinek na skutečný vývoj transakčních cen.

288    Podle žalobkyně transakční ceny vždy sledovaly vývoj nákladů. Snížení nákladů na suroviny v druhé polovině roku 1989 bylo totiž provázeno značným nárůstem nákladů na práci a energetických nákladů, které představovaly přibližně 35 % celkových nákladů výrobců lepenky. Skutečnost, že během roku 1991 došlo ke snížení poptávky rovněž neznamenala, že by faktory jiné než podmínky na trhu ovlivnily vývoj cen, neboť jediné zvýšení cen z roku 1991 (zvýšení v lednu) již bylo výrobci ohlášeno během podzimu roku 1990 a naplánováno dokonce s ještě větším předstihem.

289    Tvrzení Komise ohledně účinků kartelové dohody není navíc přesné ve vztahu k údajné vzájemné shodě o podílech na trhu, neboť nikdy nedošlo ke vzájemné shodě v této otázce ani k vzájemné shodě o systému kontroly vývoje podílů na trhu jednotlivých výrobců. Navíc podíly na trhu společnosti Sarrió během daného období dosti značně kolísaly.

290    Konečně, žalobkyně uplatňuje nedostatek odůvodnění ve spojitosti s rozporem mezi závěry o účincích kartelové dohody na trh a skutkovými zjištěními obsaženými v samotném rozhodnutí.

291    Komise uplatňuje, že v průběhu daného období byly ceny vždy pravidelně zvyšovány a uplatňovány v souladu s jednáními ve vzájemné shodě výrobců v rámci výborů GEP Carton, že byl zaveden systém kontroly dodržování rozhodnutí přijatých v rámci kartelové dohody prostřednictvím detailní výměny informací a že podíly na trhu jednotlivých výrobců byly vždy více méně na stejné úrovni. Za těchto podmínek a s ohledem na velké množství listinných důkazů o kartelové dohodě jsou neobhajitelná tvrzení žalobkyně, podle kterých kartelová dohoda podstatněji neovlivnila podmínky na trhu.

292    Ohledně vývoje cen Komise připomíná, že je třeba posoudit úspěch kartelové dohody jako celku. Dosažený úspěch není nijak popřen skutečností, navíc neprokázanou, že žalobkyně z ní měla méně výhod než ostatní.

293    Ohledně podílů na trhu potvrzují jejich skromné odchylky mezi jednotlivými výrobci, že rovněž v tomto ohledu přinesla dohoda značný úspěch.

294    Konečně, Komise popírá, na základě výše uvedených argumentů, že by rozhodnutí bylo stiženo nedostatkem odůvodnění ohledně účinků kartelové dohody na trh. Rovněž odkazuje na analýzu podmínek a vývoje trhu obsaženou v bodech 16, 21 a 137 odůvodnění rozhodnutí a uvádí, že pokud se nepokusíme izolovat tvrzení od jeho kontextu, žádný rozpor v argumentaci uvedené v rozhodnutí nezjistíme.

 Závěry Soudu

295    Podle bodu 168 sedmého pododstavce odůvodnění rozhodnutí Komise určila obecnou výši pokut tak, že zohlednila skutečnost, kartelová dohoda „z velké části úspěšně dosáhla svých cílů“. Je nesporné, že takové tvrzení odkazuje na účinky na trh protiprávního jednání uvedeného v článku 1 rozhodnutí.

296    Za účelem kontroly posouzení Komise ohledně účinků protiprávnímu jednání má Soud za to, že postačí přezkoumat posouzení týkající se účinků koluze o cenách. Z rozhodnutí zaprvé vyplývá, že tvrzení o velkém úspěchu při dosahování cílů je založeno hlavně na účincích koluze o cenách. Ačkoli uvedené účinky jsou analyzovány v bodech 100 až 102, 115 a 135 až 137 odůvodnění rozhodnutí, otázka, zda koluze o podílech na trhu a koluze o dobách pozastavení výroby měly účinky na trh naopak nebyla předmětem detailního zkoumání.

297    Zadruhé, přezkoumání účinků koluze o cenách v každém případě rovněž umožňuje posoudit, zda bylo dosaženo cíle koluze o dobách pozastavení výroby, neboť jejím cílem bylo zabránit situaci, kdy by dohodnuté postupy v oblasti cen byly ohroženy převisem nabídky.

298    Zatřetí, ohledně koluze o podílech na trhu Komise netvrdí, že podniky účastnící se setkání PWG měly za cíl úplné zmrazení svých podílů na trhu. Podle bodu 60 druhého pododstavce odůvodnění rozhodnutí nebyla dohoda o podílech na trhu neměnná, „ale byla pravidelně měněna a znovu projednávána“. S ohledem na toto upřesnění tedy Komisi nelze vytýkat, že došla k závěru, že kartelová dohoda z velké části úspěšně dosáhla svých cílů, aniž by v rozhodnutí zvlášť přezkoumala úspěch této koluze o podílech na trhu.

299    Pokud jde o koluzi o cenách, Komise zvážila její obecné účinky. Takže i za předpokladu, že individuální údaje poskytnuté žalobkyní prokazují, jak žalobkyně tvrdí, že koluze o cenách pro ni měla účinky méně významné než účinky zjištěné celkově na evropském trhu s lepenkou, takové individuální údaje nemohou samy o sobě postačovat ke zpochybnění posouzení provedeného Komisí.

300    Z rozhodnutí vyplývá, jak Komise během slyšení potvrdila, že bylo stanoveno rozlišení mezi třemi typy účinků. Navíc se Komise opřela o skutečnost, že iniciativy v oblasti cen byly celkově považovány samotnými výrobci za úspěch.

301    První typ účinku zohledněný Komisí a nezpochybněný žalobkyní spočívá ve skutečnosti, že dohodnutá zvyšování cen byla skutečně oznámena zákazníkům. Nové ceny tak sloužily jako reference v případě sjednávání individuálních transakčních cen se zákazníky (viz zejména body 100 a 101 pátý a šestý pododstavec odůvodnění rozhodnutí).

302    Druhý typ účinku spočívá ve skutečnosti, že vývoj transakčních cen sledoval vývoj oznámených cen. V tomto ohledu Komise tvrdí, že „výrobci se nespokojili pouze s oznámením dohodnutých zvýšení cen, ale, kromě několika výjimek, rovněž přijímali konkrétní opatření s cílem jejich skutečného uplatnění vůči zákazníkům“ (první pododstavec bodu 101 odůvodnění rozhodnutí). Přiznává, že zákazníci občas získali ústupky ohledně data vstupu v platnost zvýšení nebo individuální rabaty či slevy, zejména v případě velkých objednávek, a že „dosažené čisté zvýšení tak po odpočtech, slevách, rabatech a jiných výhodách, bylo nižší, než míra celkového ohlášeného zvýšení cen“ (poslední pododstavec bodu 102 odůvodnění). S odkazem na grafy obsažené v hospodářské studii uskutečněné, pro účely řízení před Komisí, jménem několika podniků, jimž bylo určeno rozhodnutí (dále jen „zpráva LE“), Komise tvrdí, že v období uvedeném v rozhodnutí existoval „úzký lineární vztah“ mezi vývojem oznámených cen a vývojem transakčních cen vyjádřených v národních měnách nebo v ECU. Uzavírá: „Dosažené čisté zvýšení cen úzce sledovalo oznámená zvýšení, ačkoli s jistým zpožděním. Autor zprávy sám v průběhu slyšení uznal, že tomu tak bylo v letech 1988 a 1989“ (druhý pododstavec bodu 115 odůvodnění).

303    Je třeba přiznat, že v rámci posouzení druhého typu účinků Komise právem zohlednila, že existence lineárního vztahu mezi vývojem oznámených cen a vývojem transakčních cen představuje důkaz o účinku iniciativ v oblasti cen na posledně uvedené v souladu s cílem sledovaným výrobci. Je totiž nesporné, že na dotčeném trhu praxe individuálního vyjednávajících se zákazníky způsobuje, že transakční ceny obecně nejsou totožné s oznámenými cenami. Nelze tedy popřít, že zvyšování transakčních cen bylo identické se zvyšováním oznamovaných cen.

304    Ohledně korelace mezi zvyšováním oznamovaných cen a zvyšováním transakčních cen Komise správně odkazuje na zprávu LE, která je analýzou vývoje cen lepenky v období uvedeném v rozhodnutí a která se zakládá na údajích poskytnutých několika výrobci, včetně žalobkyně.

305    Uvedená zpráva nicméně potvrzuje „úzký lineární vztah“ pouze částečně. Přezkum období 1987 až 1991 odhaluje tři různá dílčí období. V tomto ohledu autor zprávy v průběhu slyšení před Komisí shrnul své závěry takto: „Na počátku uvedeného období, v letech 1987 a 1988, neexistovala korelace mezi zvyšováním oznamovaných cen a tržními cenami, ani s jistým posunem. Naproti tomu taková korelace existovala v letech 1988/1989, poté došlo k jejímu útlumu a v letech 1990/1991 se stala spíše nepravidelnou ?oddly?“ (ústní část jednání, s. 28.) Mimoto uvádí, že odchylky v čase byly úzce spjaty s kolísáním poptávky (viz zejména ústní část jednání, s. 20).

306    Tyto ústně vyvozené závěry autora jsou v souladu s analýzou provedenou v jeho zprávě, a zejména se srovnávacími grafy vývoje oznamovaných cen a vývoje transakčních cen (zpráva LE, grafy 10 a 11, s. 29). Je tedy třeba konstatovat, že existenci dovolávaného „úzkého lineárního vztahu“ Komise prokázala pouze částečně.

307    V průběhu jednání Komise uvedla, že zohlednila rovněž třetí typ účinků koluze o cenách, spočívající ve skutečnosti, že úroveň transakčních cen byla vyšší, než by byla úroveň dosažená v případě neexistence jakékoli koluze. V tomto ohledu Komise zdůraznila, že data a pořadí oznámení zvyšování cen bylo naplánováno PWG, a v rozhodnutí uvedla, že „je nemyslitelné, že by za těchto okolností neměla uvedená dohodnutá oznámení žádný vliv na skutečnou úroveň cen“ (třetí pododstavec bodu 136 odůvodnění rozhodnutí). Zpráva LE (část 3) však popsala model umožňující předvídat úroveň cen vyplývající z objektivních podmínek na trhu. Podle této zprávy by cenová úroveň určovaná objektivními hospodářskými činiteli v období 1975 až 1991 prošla se zanedbatelnými odchylkami vývojem totožným s vývojem uplatňovaných transakčních cen, včetně období zaznamenaného v rozhodnutí.

308    Navzdory uvedeným závěrům analýza provedená ve zprávě neumožňuje konstatovat, že dohodnuté iniciativy v oblasti cen neumožnily výrobcům dosáhnout vyšší úrovně transakčních cen, než by tomu bylo v případě volné hospodářské soutěže. V tomto ohledu, jak zdůraznila Komise při jednání, je možné, že činitele zohledněné v dané analýze ovlivnila existence koluze. Komise tak právem uplatňuje, že koluzní chování mohlo například omezit snahu podniků snižovat své náklady. Přitom neuplatňuje žádnou přímou chybu v analýze obsažené ve zprávě LE a navíc nepředložila vlastní hospodářskou analýzu předpokládaného vývoje transakčních cen v případě neexistence jakéhokoli jednání ve vzájemné shodě. Za těchto podmínek nelze přijmout tvrzení Komise, podle kterého by v případě neexistence koluze mezi výrobci byla úroveň transakčních cen nižší.

309    Z toho vyplývá, že existence třetího typu účinku cenové koluze nebyla prokázána.

310    Výše uvedená zjištění nejsou nijak ovlivněna subjektivním posouzením výrobců, o něž se Komise opírala, když došla k závěru, že dohoda z velké části úspěšně dosáhla svých cílů. V tomto bodě Komise odkazuje na seznam dokumentů předložených při jednání. Přitom dokonce i za předpokladu, že mohla své posouzení případného úspěchu iniciativ v oblasti cen založit na uvedených dokumentech obsahujících subjektivní pocity určitých výrobců, je třeba konstatovat, že několik podniků, včetně žalobkyně, v průběhu jednání právem odkazovalo na početné další dokumenty ve spisu obsahující problémy, s nimiž se výrobci setkali při provádění dohodnutých zvyšování cen. Za těchto okolností odkaz Komise na prohlášení samotných výrobců nepostačuje pro vyvození závěru, že kartelová dohoda z velké části úspěšně dosáhla svých cílů.

311    S ohledem na výše uvedené úvahy byly účinky protiprávního jednání uváděné Komisí prokázány pouze částečně. Soud provede analýzu dosahu těchto závěrů v rámci své neomezené pravomoci v oblasti pokut, a to při posouzení závažnosti protiprávního jednání zjištěného v projednávané věci (viz níže bod 334).

312    Konečně je třeba konstatovat, že tvrzení žalobkyně ohledně údajného nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, pokud jde o účinky protiprávního jednání, jsou neopodstatněná. Jak vyplývá z přezkumu uvedeného výše, rozhodnutí osahuje podrobné odůvodnění bez rozporů ohledně účinků zjištěného protiprávního jednání.

 C – K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z nesprávného právního posouzení Komise, která zatajení kartelové dohody považovala za přitěžující okolnost, a jednak z nesprávného odůvodnění v tomto ohledu

 Argumenty účastníků řízení

313    Žalobkyně uvádí, že kdyby se připustilo non quod, že postupné oznamování zvýšení cen bylo výsledkem jednání ve vzájemné shodě, Komise by nicméně nemohla tuto okolnost považovat za zvláštní přitěžující okolnost, neboť „zatajení“ kartelové dohody je vlastní uvedenému protiprávnímu jednání jako takovému.

314    Žalobkyně dodává, že skutečnost, že Komise nenalezla listinné důkazy potvrzující její tvrzení o existenci protiprávního jednání, neznamená, že byla přijata opatření za účelem utajení.

315    Konečně uvádí nedostatek odůvodnění, neboť rozhodnutí neuvádí důvody, pro které by utajení kartelové dohody mělo být považováno za přitěžující okolnost.

316    Komise uplatňuje, že utajení existence kartelové dohody je skutečností, kterou je třeba zohlednit za účelem posouzení závažnosti protiprávního jednání (rozsudek ve věci BASF v. Komise, viz výše, bod 273).

 Závěry Soudu

317    Podle třetího pododstavce bodu 167 odůvodnění rozhodnutí „jeden z nejvážnějších aspektů ?protiprávního jednání? je, že ve snaze zatajit existenci kartelové dohody podniky zašly tak daleko, že pečlivě předem připravily datum a pořadí jednotlivých oznámení zvýšení cen jednotlivými hlavními výrobci.“ Rozhodnutí dále uvádí, že „výrobci mohli díky tomuto propracovanému podvodu přičíst řadu opakovaných, jednotných a pravidelných zvýšení cen dotýkajících se celého odvětví fenoménu ,chování v oligopolních situacích‘ “ (třetí pododstavec bod 73 odůvodnění). Konečně, podle šestého pododstavce bodu 168 odůvodnění rozhodnutí Komise určila obecnou úroveň pokut tak, že zohlednila skutečnost, že „byla přijata komplexní opatření s cílem zatajit skutečnou povahu a rozsah koluze (neexistence oficiálních záznamů nebo dokumentace o setkáních PWG a JMC; účastníci byli odrazováni od psaní poznámek; datum a pořadí dopisů oznamujících zvýšení cen byly připraveny tak, aby bylo možné prohlásit, že zvýšení byla ‚následná‘ atd.)“.

318    Je namístě konstatovat, že Komise ze získaných důkazů právem odvodila, že podniky naplánovaly data a pořadí dopisů oznamujících zvýšení cen s cílem utajit existenci jednání v vzájemné shodě v oblasti cen. Toto naplánování je patrné zejména z prohlášení společnosti Stora (příloha 39 oznámení námitek, bod 30): „Neexistoval běžný postup ohledně otázky, kdo jako první oznámí zvýšení cen a kdo jej bude následovat. PWG projednalo a odsouhlasilo totožnost výrobce, který jako první oznámí konkrétní zvýšení cen a data, kdy ostatní hlavní výrobci oznámí svá zvýšení. Schéma nebylo vždy stejné. „Jeho existenci podporuje rovněž zpráva společnosti Rena o setkání JMC ze dne 6. září 1990 (příloha 118 oznámení námitek). Tento dokument obsahoval přesné údaje o datech oznámení zvýšení cen z ledna 1991 pro některé členské podniky PWG (Mayr-Melnhof, Feldmühle a Cascades), tedy datech přesně odpovídacích dnům, kdy tyto podniky skutečně zaslaly dopisy s oznámením (viz body 87 a 88 odůvodnění rozhodnutí).

319    Ohledně neexistence oficiálních zápisů a téměř úplné neexistence vnitřních zpráv o setkáních PWG a JMC, tyto představují, s ohledem na jejich počet, délku trvání i povahu dotčených jednání, dostatečný důkaz tvrzení Komise, podle kterého byly účastníci odrazováni od pořizování poznámek.

320    Z výše uvedeného vyplývá, že podniky, které se účastnily jednání těchto orgánů, si byly vědomy nejen protiprávnosti svého jednání, ale také přijímaly opatření na utajení koluze. Komise tato opatření při posuzování závažnosti protiprávního jednání právem označila za přitěžující okolnosti.

321    Konečně, vzhledem k tomu, že v rozhodnutí vysvětlila, které chování podniků považuje za přitěžující okolnosti, Komise dostatečně odůvodnila své posouzení v tomto bodě.

322    Tento žalobní důvod musí být tedy zamítnut.

 D – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení tím, že Komise bez objektivního odůvodnění stanovila výrazně vyšší pokuty než ve své dřívější praxi

 Argumenty účastníků řízení

323    Žalobkyně uplatňuje, že zvýšení úrovně uložených pokut ve vztahu k pokutám uloženým v předchozí praxi Komise představuje neodůvodněné rozdílné zacházení.

324    Některé podobné kartelové dohody byly totiž sankcionovány výrazně mírnějším způsobem (viz například rozhodnutí Komise 86/398/EHS ze dne 23. dubna 1986 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS) (IV/31.149 – Polypropylen) (Úř. věst. L 230, s. 1, dále jen „rozhodnutí Polypropylen“).

325    Také obecná úroveň pokut se zdá neodůvodněná ve vztahu k rozhodnutí Komise 92/163/EHS ze dne 24. července 1991 v řízení podle článku 86 Smlouvy o EHS (IV/31.043 – Tetra Pak II) (Úř. věst. 1992, L 72, s. 1).

326    Nesprávné posouzení závažnosti protiprávního jednání je dále potvrzeno srovnáním s úrovní pokut uložených v rozhodnutí 94/815/ES Komise ze dne 30. listopadu 1994 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (věc IV/33.126 a 33.322 – Cement) (Úř. věst. L 343, s. 1).

327    Podle Komise má každé protiprávní jednání vlastní charakteristiky. Vzhledem k tomu, že zásada rovného zacházení předpokládá, že podobné situace mají být řešeny stejným způsobem, je nemožné srovnávat výši pokut uložených v projednávané věci s pokutami uloženými za protiprávní jednání za jiných okolností a v jiném časovém období. Komise dodává, že je v každém případě oprávněna zvýšit úroveň pokut, je-li to nezbytné k provedení politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže (rozsudek Soudu ze dne 10. března 1992, Solvay v. Komise, T‑12/89, Recueil, s. II‑907).

 Závěry Soudu

328    Podle čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 Komise může rozhodnutím uložit podnikům, které se dopustily, neúmyslně či z nedbalosti, porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, pokuty ve výši od 1 000 ECU minimálně do 1 000 000 ECU maximálně, přičemž maximální výše pokuty může dosáhnout až 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce všemi podniky, které se na porušení podílely. Při stanovení výše pokuty se bere v úvahu závažnost a trvání daného porušení. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že závažnost protiprávního jednání se určuje na základě mnoha skutečností, například konkrétních okolností věci, jejích souvislostí a odrazujícího účinku pokut, aniž by byl sestaven přikazující a vyčerpávající seznam kritérií, která by musela být povinně zohledněna (usnesení Soudního dvora ze dne 25. března 1996, SPO a další v. Komise, C‑137/95 P, Recueil, s. I‑1611, bod 54).

329    V projednávané věci Komise určila obecnou úroveň pokut prostřednictvím zohlednění délky trvání protiprávního jednání (bod 167 odůvodnění rozhodnutí), jakož i následujících úvah (bod 168 odůvodnění):

„–      koluze v oblasti stanovení cen a rozdělení trhů jsou samy o sobě závažným omezením hospodářské soutěže,

–        kartelová dohoda zahrnovala téměř celé území Společenství,

–        trh Společenství s lepenkou je významným hospodářským odvětvím dosahující přibližně 2,5 mld ECU za rok,

–        podniky účastnící se protiprávního jednání pokryly téměř celý trh,

–        kartelová dohoda fungovala jako systém pravidelných institucionalizovaných setkání s cílem podrobné regulace trhu s lepenkou ve Společenství,

–        byla přijata komplexní opatření k zatajení skutečné povahy a rozsahu koluze (neexistence oficiálních záznamů nebo dokumentace o setkáních PWG a JMC; účastníci byli odrazováni od psaní poznámek; datum a pořadí dopisů oznamujících zvýšení cen byly připraveny tak, aby bylo možné prohlásit, že zvýšení byla ‚následná‘ atd.),

–        dohoda z velké části úspěšně dosáhla svých cílů“.

330    Dále Soud připomíná, že, jak vyplývá z odpovědi Komise na písemnou otázku Soudu, že pokuty se základní úrovní ve výši 9 % nebo 7,5 % obratu dosaženého jednotlivými podniky dotčenými rozhodnutím o trhu Společenství s lepenkou v roce 1990 byly uloženy podnikům považovaným za „vůdce“ dohody a ostatním podnikům.

331    Zaprvé je namístě zdůraznit, že při posouzení obecné úrovně pokut Komise zohlednila skutečnost, že protiprávní jednání porušující pravidla Společenství v oblasti hospodářské soutěže jsou stále dosti častá, jakož i skutečnost, že je oprávněna zvýšit pokuty s cílem posílit jejich odrazující účinek. V důsledku toho skutečnost, že Komise v minulosti ukládala pokuty v určité výši za určitý typ protiprávní činnosti, ji nezbavuje možnosti tuto výši zvýšit v mezích uvedených v nařízení č. 17, pokud se to jeví nezbytné za účelem zajistit provádění politiky Společenství v oblasti hospodářské soutěže (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1983, Musique Diffusion française a další v. Komise, 100/80, 101/80, 102/80 a 103/80, a výše uvedený rozsudek ve věci ICI v. Komise, bod 385).

332    Zadruhé, Komise právem uvedla, že z důvodu okolností vlastních projednávané věci nelze provést žádné přímé srovnání mezi obecnou výší pokut uvedených v daném rozhodnutí a výší pokut ukládaných v předchozí rozhodovací praxi Komise, zejména pak v rozhodnutí Polypropylen, které sama Komise považuje za nejsrovnatelnější s projednávanou věcí. Na rozdíl od věci, která vedla k vydání rozhodnutí Polypropylen, totiž v projednávané věci nebyla při určování obecné výše pokut zohledněna žádná obecná polehčující okolnost. Mimoto Soud již určil, že komplexní opatření přijatá podniky k zatajení existence protiprávního jednání představují zvláště závažný aspekt protiprávního jednání, což jej odlišuje od protiprávních jednání zjištěných Komisí v minulosti.

333    Zatřetí je třeba zdůraznit délku trvání a zjevnou povahu porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, k němuž došlo navzdory varování, které měla poskytnout předchozí rozhodovací praxe Komise, zejména potom rozhodnutím Polypropylen.

334    Na základě uvedených skutečností je třeba mít za to, že kritéria použitá v bodě 168 odůvodnění rozhodnutí ospravedlňují obecnou výši pokut stanovenou Komisí. Soud již určil, že účinky koluze o cenách zohledněné Komisí při určení obecné výše pokut byly prokázány pouze částečně. Nicméně s ohledem na výše uvedené úvahy tento závěr znatelně neovlivnil posouzení závažnosti zjištěného protiprávního jednání. V tomto ohledu skutečnost, že podniky skutečně oznamovaly zvýšení dohodnutých cen a že takto oznámené ceny sloužily jako základ pro stanovení individuálních transakčních cen, sama o sobě postačuje ke konstatování, že koluze o cenách měla za cíl i účinek závažné omezení hospodářské soutěže. V rámci své neomezené pravomoci má Soud za to, že zjištění v otázce účinků protiprávního jednání neodůvodňují žádné snížení obecné výše pokut stanovené Komisí.

335    Konečně tím, že v projednávané věci stanovila obecnou výši pokut, se Komise neodklonila od své předchozí rozhodovací praxe tak, aby musela odůvodnit své posouzení závažnosti protiprávního jednání ještě výslovněji (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 1975, Groupement des fabricants de papiers peints de Belgique a další v. Komise, 73/74, Recueil, s. 1491, bod 31).

336    Tento žalobní důvod tedy musí být zamítnut.

 E – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku odůvodnění a z porušení práv obhajoby ohledně výše pokuty

 Argumenty účastníků řízení

337    Žalobkyně uplatňuje, že pro posouzení, zda Komise nepřekročila rámec stanovený čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a zda správně a nesvévolně využila své diskreční pravomoci v oblasti pokut, je třeba ověřit, zda rozhodnutí obsahuje popis kritérií uplatněných Komisí. Podle ní rozhodnutí neodpovídá těmto požadavkům vzhledem k tomu, že neuvádí ani roční hospodářský výsledek společnosti zohledněný při stanovování pokut, ani míru (procentuální podíl) použitou při výpočtu jednotlivých pokut. Žalobkyně v důsledku toho neměla možnost účinné kontroly legality rozhodnutí, což představuje zjevné porušení práv obhajoby.

338    Komise uvádí, že čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 neuvádí ani explicitně, ani implicitně, povinnost Komise uvést použitý způsob výpočtu. Navíc odůvodnění rozhodnutí ohledně skutečností určujících obecnou výši pokut, jakož i výši pokuty uložené jednotlivým podnikům je zcela srovnatelné s odůvodněními učiněnými v podobných rozhodnutích. Ostatně se nevyskytl žádný precedent ukládající povinnost uvádět nejpodrobnější kritéria použitá pro výpočet pokut.

339    Komise uvádí, že není povinna stanovit výši pokut na základě přesného matematického vzorce, což by mohlo vést podniky k předběžnému výpočtu zisku z účasti na nelegální kartelové dohodě. Domnívá se, že má jistou volnost posuzování při stanovení výše pokut, což je jedním z nástrojů její politiky hospodářské soutěže (rozsudek Soudu ze dne 6. dubna 1995, Martinelli v. Komise, T‑150/89, Recueil, s. II‑1165, bod 59).

340    Konečně uplatňuje, že skutečnost, že jeden z členů Komise poskytl z čistě informativních důvodů během jedné tiskové konference jisté dodatečné podrobnosti o pokutách, by nemělo mít dopad na rozhodnutí a rovněž by to nemělo znamenat, že odůvodnění rozhodnutí bylo nedostatečné.

 Závěry Soudu

341    Z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost Komise odůvodnit jednotlivá rozhodnutí má za cíl umožnit soudci Společenství výkon kontroly legality rozhodnutí a poskytnout zúčastněnému dostatek údajů, aby věděl, zda je rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je případně stiženo vadou umožňující napadnout jeho platnost s upřesněním, že rozsah této povinnosti závisí na povaze dotyčného aktu a na kontextu, ve kterém byl přijat (viz zejména rozsudek Soudu ze dne 11. prosince 1996, Van Megen Sports v. Komise, T‑49/95, Recueil, s. II‑1799, bod 51).

342    Ohledně rozhodnutí ukládajícího, jako v projednávané věci, pokuty několika podnikům za porušení pravidel Společenství v oblasti hospodářské soutěže, rozsah povinnosti odůvodnění musí být posuzován zejména s ohledem na skutečnost, že závažnost protiprávního jednání se určuje na základě mnoha skutečností, například konkrétních okolností věci, jejích souvislostí a odrazujícího účinku pokut, aniž by byl sestaven přikazující a vyčerpávající seznam kritérií, která by musela být povinně zohledněna (výše uvedené usnesení SPO a další v. Komise, bod 54).

343    Navíc při stanovování výše každé pokuty má Komise diskreční pravomoc, a není tedy její povinností k tomu používat přesné matematické vzorce (viz v témže smyslu výše uvedený rozsudek Martinelli v. Komise, bod 59).

344    Kritéria zohledněná při stanovení obecné výše pokut a individuální výše pokut jsou uvedena v bodech 168 a 169 odůvodnění. Dále ohledně individuálních pokut Komise v bodě 170 odůvodnění vysvětluje, že podniky účastnící se setkání PWG byly obecně považovány za „vůdce“ kartelové dohody, zatímco ostatní podniky byly považovány za „běžné členy“. Konečně, v bodech 171 a 172 odůvodnění Komise uvádí, že výše pokut uložených společnostem Rena a Stora musely být znatelně sníženy za účelem zohlednění jejich aktivní spolupráce s Komisí a že osm dalších podniků, včetně žalobkyně, může mít rovněž prospěch ze snížení v menší míře z toho důvodu, že ve svých odpovědích na oznámení námitek popřely hlavní skutková zjištění, na kterých Komise založila své námitky.

345    Komise ve svých písemnostech před Soudem, jakož i v odpovědi na jeho písemnou otázku vysvětlila, že pokuty byly vypočítány na základě obratu dosaženého jednotlivými podniky, jimž bylo určeno rozhodnutí, na trhu Společenství s lepenkou v roce 1990. Pokuty v základní výši 9 % nebo 7,5 % individuálních obratů byly uloženy podnikům, které byly považovány za „vůdce“ kartelové dohody a ostatním podnikům. Konečně Komise zohlednila případnou ochotu některých podniků spolupracovat v průběhu řízení před Komisí. Dva podniky dosáhly z tohoto důvodu snížení pokuty o dvě třetiny, zatímco ostatní podniky dosáhly snížení i o jednu třetinu.

346    Z tabulky poskytnuté Komisí a obsahující údaje ohledně stanovení výše jednotlivých pokut mimoto vyplývá, že pokud nebyly určeny na základě přísně matematické použití výše uvedených číselných údajů, byly uvedené údaje nicméně systematicky zohledněny pro účely výpočtu pokut.

347    Přitom rozhodnutí neupřesňuje, že pokuty byly vypočítány na základě výše obratu dosaženého jednotlivými podniky na trhu s lepenkou ve Společenství v roce 1990. Navíc rozhodnutí neuvádí základní míry použité při výpočtu udělených pokut ve výši 9 % a 7,5 % podnikům považovaných za „vůdce“ a podnikům považovaným za „běžné členy“. Neuvádí ani míru snížení pokut uložených jednak společnostem Rena a Stora, a jednak osmi dalším podnikům.

348    V projednávané věci je třeba mít za to, že body 169 až 172 odůvodnění vykládané s ohledem na podrobné vysvětlení skutkových tvrzení vyjádřených ve vztahu k jednotlivým adresátům rozhodnutí, obsahují dostačující a relevantní údaje o skutečnostech zohledněných při určování závažnosti a délky trvání protiprávního jednání, kterého se dopustily jednotlivé dotčené podniky (viz v témže smyslu rozsudek Soudu ze dne 24. října 1991, Petrofina v. Komise, T‑2/89, Recueil, s. II‑1087, bod 264).

349    Zadruhé, je-li výše každé pokuty určena, jako v projednávané věci, na základě systematického zohlednění určitých přesných údajů, údaje uvedené v rozhodnutí o každém z uvedených faktorů by umožnily podnikům lépe posoudit jednak, zda se Komise dopustila při stanovování výše jednotlivých pokut omylu, a jednak, zda je výše jednotlivých pokut ospravedlněna ve vztahu k obecně uplatňovaným kritériím. V projednávané věci by uvedení dotčených faktorů, tedy referenční výše obratu, referenčního roku, určené základní míry a míry snížení výše pokut, v rozhodnutí nepředstavovalo žádné nepřímé vyzrazení přesných údajů o výších obratu dotčených podniků, které by mohlo být porušením článku 214 Smlouvy. Konečná výše každé individuální pokuty totiž není výsledkem, jak zdůraznila sama Komise, přísně matematického použití uvedených faktorů.

350    Komise dále v průběhu jednání uznala, že jí nic nebránilo v rozhodnutí uvést faktory, které byly systematicky zohledněny a které byly oznámeny během tiskové konference konané v den přijetí uvedeného rozhodnutí. V tomto ohledu je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury musí být v rozhodnutí uvedeno odůvodnění a že dodatečná vysvětlení poskytnutá Komisí nebudou, až na výjimky, brána v úvahu (viz rozsudek Soudu ze dne 2. července 1992, Dansk Pelsdyravlerforening v. Komise, T‑61/89, Recueil, s. II‑1931, bod 131, a rozsudek Soudu ze dne 12. prosince 1991, Hilti v. Komise, T‑30/89, Recueil, s. II‑1439, bod 136).

351    Navzdory uvedeným zjištěním je třeba uvést, že odůvodnění stanovení výše pokut obsažené v bodech 167 až 172 odůvodnění rozhodnutí je přinejmenším tak podrobné, jako odůvodnění předcházejících rozhodnutí Komise v podobných případech protiprávního jednání. Přitom, ačkoli se žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění týká veřejného pořádku, až do okamžiku přijetí rozhodnutí žádný ze soudců evropského soudu nekritizoval postup přijatý Komisí v souvislosti s odůvodněním uložených pokut. Pouze v rozsudku ze dne 6. dubna 1995, Tréfilunion v. Komise (T‑148/89, Recueil, s. II‑1063, bod 142) a ve dvou dalších rozsudcích vynesených ve stejný den, Société métallurgique de Normandie v. Komise (T‑147/89, Recueil, s. II‑1057, zveřejněné shrnutí) a Société des treillis et panneaux soudés v. Komise (T‑151/89, Recueil, s. II‑1191, zveřejněné shrnutí), Soud poprvé zdůraznil, že je žádoucí, aby podniky podrobně znaly způsob výpočtu pokut, které jim mají být uloženy, aniž by kvůli tomu musely soudní žalobu proti rozhodnutí Komise.

352    Z toho vyplývá, že pokud Komise v rozhodnutí určí porušení pravidel hospodářské soutěže a uloží pokuty podnikům, které se ho účastnily, Komise musí, pokud při výpočtu pokuty systematicky zohlednila některé základní skutečnosti, uvést tyto skutečnosti v rozhodnutí, aby jeho adresátům umožnila ověřit opodstatněnost výše pokuty a posoudit existenci případné diskriminace.

353    Za zvláštních okolností uvedených výše v bodě 351 a vzhledem ke skutečnosti, že Komise byla ochotna v průběhu soudního řízení poskytnout všechny nezbytné informace o způsobu výpočtu pokut, neexistence v rozhodnutí zvláštního odůvodnění ve vztahu k způsobu výpočtu, by neměla být považována za porušení povinnosti odůvodnění, které by odůvodnilo částečné či úplné zrušení uložených pokut. Konečně žalobkyně neprokázala, že nemohla účinně užívat svých práv obhajoby.

354    V důsledku toho nelze tento žalobní důvod přijmout.

 F – K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z nesprávného posouzení, jehož se dopustila Komise, když řádně nezohlednila úlohu Sarrió v rámci kartelové dohody, jakož i její skutečné chování na trhu, a jednak z nedostatku odůvodnění v tomto bodě

 Argumenty účastníků řízení

355    Žalobkyně tvrdí, že Komise řádně nezohlednila její zvláštní postavení na trhu a v rámci GEP Carton. Podrobně popisuje své postavení na trhu a vysvětluje, že z pohledu kapacity výroby byla až pátým a čtvrtým nejvýznamnějším výrobcem v letech 1990 a 1991 (viz studie uvedené v bodě 9 rozhodnutí) a že její podíl na trhu dosahoval pouze poloviny podílu na trhu nejvýznamnějšího výrobce na trhu. Navíc z důvodu své specializace na lepenku typu GD nebyla tak flexibilní jako výrobci, jejichž výroba byla významná jak v odvětví lepenky typu GD, tak typu GC. Byla a je stále vystavena velmi agresivnímu chování jak ze strany skandinávských výrobců, kteří jsou zvýhodněni přímým a integrovaným přístupem k čistému vláknu, tak ze strany výrobců německých a rakouských, kteří jsou zvýhodněni vnitrostátní právní úpravou ohledně recyklace. V roce 1986 tedy ve snaze čelit nátlaku ze strany soutěžitelů požádala o právo účasti na setkáních GEP Carton, které jí mělo umožnit kontrolu chování svých hlavních konkurentů.

356    Komise nepředložila žádný důkaz ohledně skutečného chování žalobkyně ani neuvedla žádný argument vyvracející její tvrzení, podle kterých: a) její transakční ceny byly určovány nezávisle a v souladu s podmínkami na trhu; b) mezi oznamovanými cenami a transakčními cenami existovaly značné rozdíly; c) její podíly na trhu po celé dotčené období dosti kolísaly a d) v souladu s podmínkami na trhu nikdy nepřistoupila k pozastavení výroby. Žalobkyně uvádí, že nikdy nepřijala iniciativu směřující k omezení svobodného jednání svých konkurentů. Jediný důkaz takového chování je obsažen v soukromé zprávě, kterou si vyměnily dva vedoucí pracovníci konkurenčních podniků. Tato zpráva však byla obecná a týkala se chování pouze připisovaného žalobkyni (příloha 109 oznámení námitek).

357    Podle žalobkyně přezkum jejího skutečného chování ukázal, že vůbec neodpovídalo údajné kartelové dohodě, což mělo Komisi vést k tomu, aby při určení výše pokuty posuzovala situaci žalobkyně výrazně příznivěji. Zpráva nalezená u FS-Karton a dovolávaná Komisí jako důkaz účinného provádění kartelové dohody se nijak netýkala jejího skutečného chování na trhu, ale pouze prokazovala účast na jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen.

358    Konečně, rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění, neboť Komise bez uvedení důvodů opomněla zhodnotit zásadní skutečnosti uvedené žalobkyní ohledně její úlohy v rámci GEP Carton a jejího chování na trhu.

359    Komise uvádí, že v bodě 169 odůvodnění rozhodnutí zohlednila jak úlohu jednotlivých podniků v rámci koluzních dohod, tak skutečné chování žalobkyně. V tomto bodě bylo rozhodnutí správně odůvodněno.

 Závěry Soudu

360    Ze zjištění ohledně žalobních důvodů dovolávaných žalobkyní na podporu jejího návrhu na úplné nebo částečné zrušení článku 1 rozhodnutí vyplývá, že povaha fungování PWG, jak je popsána v rozhodnutí, byla zjištěna Komisí.

361    Za těchto podmínek Komise mohla právem dospět k závěru, že podniky, včetně žalobkyně, které se účastnily setkání tohoto orgánu, mají být považovány za „vůdce“ zjištěného protiprávního jednání a na základě toho by měly nést zvláštní odpovědnost (viz první pododstavec bodu 170 odůvodnění rozhodnutí). Vysvětlení žalobkyně, podle nichž se účastnila setkání PWG pouze s cílem získat informace umožňující kontrolovat chování jejích hlavních konkurentů, pouze potvrzují zásadní protisoutěžní cíl její účasti.

362    Žalobkyně mimoto nijak neprokázala, ani že v rámci orgánu GEP Carton měla hlavně pasivní úlohu, ani že její skutečné chování na trhu bylo vždy určováno nezávisle.

363    V tomto ohledu je nesporné, že se skutečně účastnila jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen tím, že oznamovala dohodnuté ceny. Navíc, jak Komise správně uvedla, z přílohy 109 oznámení námitek vyplývá (viz výše bod 55), že žalobkyně žádala ostatní výrobce, aby dodržovali dohodnutá zvýšení cen. Konečně ohledně skutečného chování žalobkyně v oblasti cen, nic neumožňuje se domnívat, že její transakční ceny byly znatelně méně zvyšovány než ceny ostatních výrobců účastnících se koluze o cenách.

364    Ohledně argumentů žalobkyně vycházejících z kolísání jejích podílů na trhu během období protiprávního jednání uvedeného v rozhodnutí postačí konstatovat, že žalobkyně uvedla, že toto kolísání lze vysvětlit tím, že někteří výrobci zvýšili své výrobní kapacity, aby uspokojili silný nárůst poptávky do roku 1990. Za těchto podmínek, je-li pravda, že žalobkyně nepřistoupila k žádnému zvyšování svých výrobních kapacit před získáním společnosti Prat Carton v roce 1991, by kolísání jejích podílů na trhu nebylo polehčující skutečností ohledně její odpovědnosti za protisoutěžní chování.

365    Navíc až v devadesátých letech byly podmínky na trhu takové, že výrobci museli přistoupit ke skutečnému pozastavení výroby a, jak uvádí samotné rozhodnutí, v tomto ohledu existoval pouze „volný systém doporučení“ (viz výše body 96 a 151). Vzhledem k tomu, že se žalobkyně účastnila setkání, v rámci kterých byla vznesena otázka pozastavení výroby, aniž by se od jednání veřejně distancovala, Soud má za to, že i za předpokladu, že žalobkyně v období uvedeném v rozhodnutí nepřistoupila k pozastavení výroby, tato okolnost není důkazem, že její individuální chování mohlo překazit protisoutěžní účinky zjištěného protiprávního jednání.

366    S ohledem na souhrn svých bodů odůvodnění, rozhodnutí s konečnou platností obsahuje postačující odůvodnění posouzení provedeného Komisí ohledně úlohy žalobkyně ve zjištěném protiprávním jednání a jejího chování na trhu.

367    V důsledku toho musí být tento žalobní důvod rovněž zamítnut.

 G – K žalobnímu důvodu vycházejícímu ze skutečnosti, že Komise měla zohlednit určité polehčující okolnosti

 Argumenty účastníků řízení

368    Žalobkyně tvrdí, že i za předpokladu, že by kartelová dohoda obecně měla účinky na podmínky na trhu, Komise měla zohlednit jako polehčující okolnosti přinejmenším řadu skutečností prokazujících, že kartelová dohoda neměla žádné nebo jen nevýznamné účinky na část trhu relevantní pro hodnocení situace žalobkyně.

369    Podle žalobkyně měla Komise zohlednit zaprvé skutečnost, že v letech 1986 až 1992 transakční ceny dosažené na italském trhu, hlavním odbytišti jeho výrobků, vždy sledovaly vývoj indexu průmyslových cen. Zadruhé měla zohlednit lehkost, s jakou mohou jiné druhy výrobků, například plastové deriváty, nahradit lepenku, což znamená, tvrdí žalobkyně, že jakákoli forma „vykořisťování“ trhu je nemožná nebo značně omezená. Konečně, zatřetí měla Komise zohlednit skutečnost, že část trhu s lepenkou typu GD v daném období utrpěla značné ztráty ve prospěch typu GC. Rovněž s ohledem na ztráty podílů na trhu žalobkyně a na úroveň zvýšení italských cen, které bylo nižší než zvýšení cen na ostatních evropských trzích, je třeba dojít k závěru, že pro žalobkyni nebyla kartelová dohoda úspěchem.

370    Komise připomíná, že je třeba posoudit dopad kartelové dohody na trh v plném rozsahu a že z tohoto pohledu kartelová dohoda dosáhla značného úspěchu. V každém případě žádnou ze skutečností dovolávaných žalobkyní nelze považovat za polehčující okolnost, která by ospravedlňovala snížení pokuty.

 Závěry Soudu

371    Soud již prozkoumal otázku, zda Komise správně posoudila účinky protiprávního jednání na trh (viz výše body 295 a následující) a zda by mělo být zohledněno chování žalobkyně ohledně polehčujících okolností při stanovování výše pokuty (viz výše body 360 a následující).

372    S ohledem na zjištění provedená při této příležitosti nelze přijmout argumenty dovolávané žalobkyní v rámci tohoto žalobního důvodu.

373    Vzhledem k tomu, že koluze o cenách se týkala jak lepenky GC, tak lepenky GD a že nic neumožňuje domnívat se, že individuální chování žalobkyně přispělo k překažení protisoutěžních účinků zjištěného protiprávního jednání, Komise právem při určení výše pokuty udělené žalobkyni nezohlednila ztrátu trhu lepenky GD ve prospěch lepenky GC. Navíc žalobkyně neprokázala existenci souvislosti mezi protiprávním jednáním a vývojem podílů na trhu jednotlivých typů lepenky.

374    Mimoto i za předpokladu, že zvyšování cen transakčních cen zjištěná na italském trhu, hlavním odbytišti žalobkyně, bylo nižší než zvyšování zjištěná na ostatních evropských trzích, postačí uvést, že koluze o cenách, které se žalobkyně účastnila, se týkala téměř celého území Společenství a že uvedený podnik oznámil dohodnutá zvýšení cen na všech hlavních evropských trzích (viz tabulky A až G připojené k rozhodnutí).

375    Konečně, případná existence snadné zaměnitelnosti lepenky a jiných výrobků nemůže ovlivnit provedená zjištění Soudu ohledně účinků koluze o cenách (viz výše body 295 a následující).

376    V důsledku toho je třeba tento žalobní důvod zamítnout.

 H – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z věcného pochybení při výpočtu výše pokuty uložené společnosti Sarrió

 Argumenty účastníků řízení

377    Žalobkyně uvádí, že Komise se při výpočtu výše pokuty dopustila věcného pochybení. Žalovaná použila výši obratu z roku 1990 sdělenou v srpnu 1991 v odpovědi na žádost o informace ve smyslu článku 11 nařízení č. 17, ačkoli měla pokutu vypočítat na základě potvrzené a opravené výše obratu sdělené v roce 1993 v příloze odpovědi na sdělení námitek.

378    Za těchto podmínek se Komise nejen dopustila věcného pochybění při výpočtu pokuty uložené Sarrió, ale rovněž porušení zásady rovného zacházení, neboť pokuty uložené ostatním adresátům sdělení byly vypočteny na správném základě. Tím, že stanovila pokutu na základě obratu sděleného před tím, než Sarrió mohla vědět o možném uložení pokuty, a tím, že nezohlednila potvrzené údaje sdělené následně, se Komise rovněž dopustila porušení práv obhajoby Sarrió.

379    Komise odpověděla tvrzením, že právě za účelem vyhnutí se jakýmkoli sporům použila obraty sdělené v odpovědích na žádost o informace ve smyslu článku 11 nařízení č. 17 a že nechápe, proč byly údaje předané před oznámením námitek nesprávné, zatímco údaje předané po uvedeném oznámení byly přesné.

 Závěry Soudu

380    Pokud jde o písemnosti ve spise, Komise se tím, že jako základ výpočtu pokuty použila výši obratu za rok 1990 sdělenou žalobkyní v srpnu 1991, a nikoli opravený údaj sdělený v roce 1993, nedopustila žádného pochybení. Podnik, který během správního řízení před Komisí opraví číselný údaj, jakým je výše obratu dříve sdělená Komisi v odpověď na jednu z jejích žádostí o informace, by totiž měl podrobně vysvětlit důvody, proč nelze původně předané údaje použít v dalším řízení.

381    Přitom to není případ projednávané věci. Ve své odpovědi na oznámení námitek žalobkyně pouze uvedla, že výše obratu za rok 1991 byla opravena odpočtem částek týkajících se vnitřního provozu skupiny, prodeje výrobků, které se netýkaly vyšetřování Komise (krabice a surová lepenka), reklamací, množstevních slev, neprodaného zboží a zboží vráceného po dohodě se zákazníky, aniž by tuto opravu podpořila podrobným výkazem údajů. Opravená výše obratu nebyla mimoto potvrzena účetním expertem, přičemž žalobkyně během slyšení potvrdila, že její tvrzení v tomto ohledu nebylo přesné. V důsledku toho Komise mohla právem nepoužít opravený obrat a vypočíst výši pokuty na základě původně sděleného obratu.

382    Žalobní důvod se proto zamítá.

 I – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného způsobu výpočtu pokuty

 Argumenty účastníků řízení

383    Žalobkyně vysvětluje, že za účelem dosažení částky uložené pokuty Komise nejdříve převedla na ECU výši obratu dosaženého v referenčním účetním roce, tedy v účetním roce 1990, za použití střední hodnoty platné pro uvedený rok, a následně určila výši pokuty za použití předem stanoveného procentuálního podílu, tedy v jejím případě 6 %. Tímto postupem Komise opomněla zohlednit účinky peněžních fluktuací, jelikož jak španělská peseta, tak italská lira trpěly od roku 1990 ve vztahu k ECU silnou devalvací. Žalobkyně tvrdí, že v národní měně by dnes měla zaplatit přibližně částku 2 452 milionů PTA, aby zaplatila pokutu. Přitom na základě potvrzeného obratu (27 256 milionů PTA) týkajícího se prodeje lepenky uvnitř Společenství za rok 1990, by pokuta ve výši 6 % dosáhla přibližně výše 1 635 milionů PTA. Skutečně uložená pokuta tedy představuje dodatečnou finanční zátěž ve výši 817 milionů PTA. Pokud se podle žalobkyně použije směnný kurs platný v okamžiku oznámení rozhodnutí, odpovídá výše pokuty 9 % obratu za rok 1990. Je tedy třeba mít za to, že Komise buď nezohlednila udělené snížení pokuty o jednu třetinu, nebo že pokuta před snížením odpovídá přibližně 13,4 % referenčního obratu, čímž by přesáhla legální mez ve výši 10 % obratu stanovenou čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17.

384    Žalobkyně dále uvádí, že míra (procentuální podíl) pokuty má za cíl vyjádřit závěry, ke kterým dospěla Komise ohledně výše, a tedy i dopadu, který měla pokuta představovat ve vztahu k obratu dotčeného podniku. Přitom z toho vyplývá, že výše pokuty má být určena na základě posouzení závažnosti protiprávního jednání a že naopak faktory, jako například měnové fluktuace, které jsou cizí protiprávnímu jednání, jež má být sankcionováno a které nelze připsat původci tohoto protiprávního jednání, by tedy neměly ovlivňovat výši pokuty. Žalobkyně odkazuje na stanovisko generálního advokáta Sira Gordona Slynna ve výše uvedené věci Musique Diffusion française a další v. Komise (Recueil, s. 1914), podle kterého je vhodné při stanovení výše pokuty zohlednit nejnovější obraty, která lépe odráží skutečnou situaci podniku.

385    Domnívá se, že její tvrzení, podle kterého by výše pokuty neměla být ovlivněna fluktuacemi směnných kursů je potvrzeno rozsudkem Soudního dvora ze dne 9. března 1977, Société anonyme générale sucriere a další v. Komise (41/73, 43/73 a 44/73 – Výklad, Recueil, s. 445, body 12 až 17). Pokud jde o tento rozsudek, v replice popírá tvrzení Komise, že potvrzuje, že pokud by v dané době relevantní účetní jednotka (dále jen „ÚJ“) byla platební měnou, její převod na národní měnu by nebyl nutný.

386    Žalobkyně uplatňuje, že rozhodnutí obsahuje rovněž neodůvodnitelné rozdíly v zacházení vzhledem k tomu, že měnové fluktuace zcela mění vztah mezi jednotlivými uloženými pokutami. Zdůrazňuje, že mezi lety 1990 a 1994 peseta devalvovala o 22 % ve vztahu k ECU, zatímco za stejné období došlo ke zvýšení hodnoty německé, rakouské a holandské měny ve vztahu k ECU přibližně o 7,5 %. Následkem toho se žalobkyně bez jakýchkoli objektivních vysvětlení domnívá, že výše pokuty pro ni představuje náklady přibližně o 30 % vyšší než náklady na pokuty uložené ostatním podnikům, zejména německým.

387    V závěru žalobkyně dodává, že nic Komisi nenutilo k vyjádření výše pokuty v ECU, a že tedy měla její výši vyjádřit v národní měně, aby se vyhnula neodůvodněným rozdílům v zacházení. I za předpokladu, že Komise měla možnost vyjádřit výši pokuty v ECU, mohla alespoň použít směnný kurs, který by zajistil rovné zacházení, tedy směnný kurs platný v okamžiku dni uložení pokuty (ke dni zveřejnění nebo oznámení rozhodnutí).

388    Komise připomíná, že čl. 15 odst. 2 rozhodnutí č. 17 jí umožňuje udělit pokuty, „nepřesahující 10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce“ všemi účastníky protiprávního jednání. Míra 10 % použitá na celkový obrat je maximálním limitem pokuty (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. února 1990, Tipp-Ex v. Komise, C‑279/87, Recueil, s. I‑261, zveřejněné shrnutí, bod 38 a následující). V důsledku toho tím, že Komise určila výši pokuty s odkazem na účetní rok 1990, tedy poslední účetní rok, během něhož kartelová dohoda fungovala, a tím, že převedla všechny obraty na ECU na základě průměrných směnných kursů platných v daném roce, nepřekročila meze stanovené nařízením č. 17.

389    Převod na ECU provedený na základě směnného kursu z referenčního roku poskytl skutečný obrat vyjádřený v ECU, právě za účelem vyhnout se jakékoli diskriminaci mezi dotčenými podniky z důvodů fluktuací kursů národních měn jednotlivých členských zemí. Výše uvedený rozsudek Société anonyme générale sucriere a další v. Komise nepotvrzuje tvrzení žalobkyně. Z uvedeného rozsudku jasně vyplývá, že se netýká toho, zda je nutné, či nikoli uvádět pokuty v národní měně z důvodu, že ÚJ nebyla měnou plateb.

390    Ohledně údajných diskriminačních účinků použité metody Komise zdůrazňuje, že riziko fluktuace měn je vlastní oblasti obchodu a mezinárodních směn. Jedná se o prvek, který nelze vyloučit a který se v každém případě se odráží na výši pokuty v okamžiku platby. Nicméně právě převodem údajů o obratu na ECU lze nejlépe předejít jakékoli diskriminaci. Tímto postupem bude výše pokuty stanovená na základě „skutečnosti“. Pokud by byla pokuta udělena v národní měně, stala by se pouze nominální, čímž, jak prokazují výpočty žalobkyně, by došlo ke zvýhodnění podniků, jejichž obrat je vyjádřen ve slabých měnách. Přitom je namístě upozornit, že hodnota ECU je určována ve vztahu k jednotlivým národním měnám a že vzhledem k tomu, že podniky, jimž je rozhodnutí určeno, působí v různých členských zemích a různých národních měnách, je převod na ECU v souladu s účinným uplatněním zásady rovného zacházení.

391    Ohledně tvrzení žalobkyně, podle kterého měl být použit směnný kurs platný ke dni uložení pokuty, Komise odpovídá tvrzením, že obrat za referenční rok má skutečnou hodnotu díky směnným kursům, které byly platné v dané době, a nikoli díky pozdější hodnotě směnného kursu platné v okamžiku přijetí rozhodnutí.

 Závěry Soudu

392    Článek 4 rozhodnutí stanoví, že udělené pokuty jsou splatné v ECU.

393    Je namístě uvést, že nic nebrání Komisi vyjádřit výši pokut v ECU, měnové jednotce převoditelné na národní měnu. To navíc umožňuje podnikům snadněji porovnat výši uložených pokut. Mimoto možný převod z ECU na národní měnu odlišuje tuto měnovou jednotku od „účetní jednotky“ uvedené čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17, ohledně které Soudní dvůr výslovně uznal, že vzhledem k tomu, že se nejedná o platební měnu, nezbytně vyvolává potřebu určit výši pokuty v národní měně (výše uvedený rozsudek ve věci Société anonyme générale sucrire a další v. Komise, bod 15).

394    Ohledně legality způsobu Komise spočívajícího v převodu referenčních údajů o obratech podniků na základě použití průměrné výše směnného kursu za tentýž rok (1990), nelze přijmout kritiku vyjádřenou žalobkyní.

395    Především by Komise měla pro výpočet pokut uložených podnikům sankcionovaným za účast na témže protiprávním jednání běžně používat jediný a totožný způsob (viz výše uvedený rozsudek ve věci Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 122).

396    Dále by za účelem možného srovnání různých sdělených obratů vyjádřených v národních měnách podnik od podniku Komise měla převést uvedené obraty na jednu a tutéž měnovou jednotku. Vzhledem k tomu, že hodnota ECU je určována na základě hodnoty jednotlivých národních měn členských zemí, Komise právem převedla na ECU obraty jednotlivých podniků.

397    Rovněž se právem opřela o obrat za referenční rok (1990) a převedla uvedený obrat na základě výše průměrné hodnoty směnného kursu na ECU. Jednak zohlednění obratu dosaženého jednotlivými podniky v referenčním roce, tedy v posledním celém roce období protiprávního jednání, umožnilo Komisi posoudit velikost a ekonomickou sílu jednotlivých podniků, jakož i rozsah protiprávního jednání, kterého se každý dopustil, přičemž tyto skutečnosti umožňují posouzení závažnosti protiprávního jednání podniků (viz výše uvedený rozsudek Musique Diffusion française a další v. Komise, body 120 a 121). A dále skutečnost, že byla pro účely převodu daných obratů na ECU zohledněna průměrná hodnota směnného kursu v referenčním roce, umožnila Komisi předejít tomu, aby případné měnové fluktuace po ukončení protiprávního jednání ovlivnily posouzení relativní velikosti a ekonomické síly jednotlivých podniků, jakož i rozsah protiprávního jednání podniků a posouzení závažnosti uvedeného protiprávního jednání. Posouzení závažnosti protiprávního jednání musí být založeno na hospodářské skutečnosti, jak se jevila v době uvedeného protiprávního jednání.

398    Na základě toho nelze přijmout tvrzení, podle kterého měl být obrat za referenční rok převeden na ECU na základě směnného kursu platného ke dni přijetí rozhodnutí. Způsob výpočtu pokuty spočívající v použití průměrné výše směnného kursu v referenčním roce umožňuje předejít náhodným účinkům změn skutečných hodnot národních měn, ke kterým by mohlo dojít a ke kterým v projednávané věci skutečně došlo, mezi referenčním rokem a rokem přijetí rozhodnutí. Pokud by tento způsob měl znamenat, že jeden z podniků musí zaplatit částku vyjádřenou v národní měně, která by byla nominálně vyšší nebo nižší než částka, kterou by měl zaplatit v případě použití hodnoty směnného kursu platného ke dni přijetí rozhodnutí, jde pouze o logický následek fluktuací skutečných hodnot jednotlivých národních měn.

399    Je třeba dodat, že některé z podniků, jimž bylo rozhodnutí určeno, vlastní lepenkárny ve více zemích (viz body 7, 8 a 11 odůvodnění rozhodnutí). Navíc podniky, jimž bylo rozhodnutí určeno, vykonávají svoji činnost prostřednictvím místních zástupců ve více členských státech. V důsledku toho podnikají v několika národních měnách. Sama žalobkyně dosahuje podstatné části svého obratu na vývozním trhu. Přitom, jestliže rozhodnutí, jako je sporné rozhodnutí, sankcionuje porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy a podniky, jimž bylo rozhodnutí určeno, vykonávají svoji činnost ve více členských státech, je obrat za referenční rok převedený na ECU na základě průměrné hodnoty směnného kursu za stejný rok tvořen součtem obratů dosažených v jednotlivých zemích, kde daný podnik působí. Vypovídá tedy zcela věrohodně o skutečné hospodářské situaci podniku v referenčním roce.

400    Konečně je třeba ověřit, zda, jak tvrdí žalobkyně, byla maximální hodnota stanovená čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 ve výši „10 % obratu dosaženého v předchozím účetním roce“ překročena z důvodu měnových fluktuací, ke kterým došlo po „referenčním roce“.

401    V souladu s judikaturou Soudního dvora se procentuální podíl stanovený v uvedeném ustanovení vztahuje k celkovému obratu daného podniku (výše uvedený rozsudek Musique Diffusion française a další v. Komise, bod 119).

402    Ve smyslu čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 „předchozí účetní rok“ je rok předcházející datu rozhodnutí, tedy v projednávané věci poslední celý účetní rok každého z podniků do dne 13. července 1994.

403    S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba na základě informací poskytnutých žalobkyní v odpověď na písemnou otázku Soudu konstatovat, že částka pokuty převedená na národní měnu na základě směnného kursu platného ke dni uveřejnění rozhodnutí nepřekračuje 10 % celkového obratu dosaženého žalobkyní v roce 1993.

404    S ohledem na výše uvedené musí být tento žalobní důvod zamítnut.

 J – K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z nesprávného výpočtu části pokuty odpovídající protiprávnímu jednání připisovanému Prat Carton, a jednak z porušení povinnosti odůvodnění v tomto ohledu

 Argumenty účastníků řízení

405    Žalobkyně uplatňuje, že Komise nesprávně vypočítala část pokuty odpovídající údajnému protiprávnímu jednání společnosti Prat Carton, když pro její výpočet použila stejný procentuální podíl z obratu jako v případě žalobkyně, tedy 9 %, snížený o jednu třetinu z důvodu spolupráce podniku v průběhu vyšetřování. Přitom omezená účast Prat Carton na setkáních JMC od června 1990 do března 1991 a skutečnost, že nebyla jedním z „vůdců“, odůvodňují snížení výše pokuty.

406    Konečně, žalobkyně uplatňuje naprostý nedostatek transparentnosti a odůvodnění ohledně výpočtu části pokuty odpovídající protiprávnímu jednání připisovanému Prat Carton.

407    Komise připomíná, že jak upřesnila v bodě 154 odůvodnění rozhodnutí, žalobkyně, která převzala Prat Carton v únoru 1991, je odpovědná za protisoutěžní chování této společnosti po celé období od jejího připojení ke kartelové dohodě. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí žalobkyni uložilo jedinou pokutu vypočítanou na základě jejího celkového obratu dosaženého v odvětví lepenky, zahrnujícího tedy obrat Prat Carton, nebylo chování této společnosti sankcionováno udělením samostatné pokuty. Podle Komise naráží argumentace žalobkyně na skutečnost, že pokuta byla uložená pouze žalobkyni.

408    Za těchto podmínek je třeba zamítnout rovněž všechna obvinění ohledně nedostatku transparentnosti nebo nesouvislosti odůvodnění rozhodnutí v tomto ohledu.

 Závěry Soudu

409    Podle vysvětlení Komise odpovídá pokuta uložená žalobkyni 6 % součtu obratů dosažených v roce 1990 žalobkyní a společností Prat Carton (výše 9 % udělená podnikům „vůdcům“ snížená o jednu třetinu za přístup žalobkyně považovaný za spolupráci). Přestože je v takovém případě žádoucí, aby rozhodnutí obsahovalo zevrubnější odůvodnění použitého způsobu výpočtu na základě důvodů již uvedených (viz výše body 351 až 353), je třeba zamítnout argument žalobkyně vycházející z porušení článku 190 Smlouvy.

410    Dále je namístě připomenout (viz výše bod 250), že Komise určila účast Prat Carton na koluzi o cenách a na koluzi o dobách pozastavení výroby v období od června 1990 do února 1991. Na druhou stranu bylo potvrzeno, že Komise nedostatečně prokázala účast Prat Carton v uvedeném období na koluzi o podílech na trhu i její účast od poloviny roku 1986 do června roku 1990 na základních prvcích protiprávního jednání popsaného v článku 1 rozhodnutí.

411    S ohledem na skutečnost, že Prat Carton se účastnila pouze některých základních prvků protiprávního jednání a po kratší období, než uvádí Komise, je namístě přistoupit ke snížení pokuty udělené žalobkyni.

412    Vzhledem k tomu, že v projednávané věci žádný další žalobní důvod dovolávaný žalobkyní neodůvodňuje snížení pokuty, Soud na základě uplatnění své neomezené pravomoci stanoví částku této pokuty ve výši 14 000 000 ECU.

 K nákladům řízení

413    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu, Soud může rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Vzhledem k tomu, že bylo žalobě vyhověno pouze částečně, Soud správně zohlední okolnosti věci tím, že rozhodne, že žalobkyně ponese vlastní náklady řízení, jakož i polovinu nákladů řízení vynaložených Komisí a že Komise ponese druhou polovinu vlastních nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 2 první a čtvrtý pododstavec rozhodnutí Komise 94/601/ES ze dne 13. července 1994 v řízení podle článku 85 Smlouvy o ES (IV/C/33.833 – Lepenka) se ruší ve vztahu k žalobkyni, kromě následujících částí:

„Pokud tak již neučinily, podniky uvedené v článku 1 okamžitě ukončí výše uvedené protiprávní jednání. Do budoucna se v rámci své činnosti v odvětví lepenky zdrží jakékoli dohody nebo jednání ve vzájemné shodě, způsobilých mít stejný nebo podobný cíl či účinek, včetně výměny obchodních informací:

a)      které by účastníky přímo, či nepřímo informovaly o výrobě, prodeji, objednávkách, míře využití strojního zařízení, prodejních cenách, nákladech nebo plánech na uvádění na trh ostatních výrobců.

Celý systém výměny obecných údajů, jehož by byly abonenty, například systém Fides nebo jeho následovník, bude řízen tak, aby byly vyloučeny veškeré údaje umožňující identifikaci chování určitých výrobců.“

2)      Částka pokuty uložené žalobci článkem 3 rozhodnutí 94/601 se stanoví ve výši 14 000 000 ECU.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Žalobkyně ponese vlastní náklady řízení, jakož i polovinu nákladů řízení vynaložených Komisí.

5)      Komise ponese druhou polovinu vlastních nákladů řízení.

Vesterdorf Briët Lindh

Potocki       Cooke

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 14. května 1998.

Vedoucí soudní kanceláře       Předseda

E. Coulon       B. Vesterdorf

Obsah

Skutkový základ sporu

Řízení

Návrhová žádání účastníků řízení

K žádosti o zrušení rozhodnutí

A – K procesnímu a formálnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení práv obhajoby

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

B – K věci samé

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z neexistence jednání ve vzájemné shodě v oblasti transakčních cen a z porušení povinnosti odůvodnění

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z neúčasti na kartelové dohodě směřující ke zmrazení podílů na trhu a kontrole nabídky

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

1.  K existenci jednání ve vzájemné shodě směřujícího ke zmrazení podílů na trhu a jednání ve vzájemné shodě směřujícího ke kontrole nabídky

2.  Ke skutečnému chování žalobkyně

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z omylu Komise ohledně délky trvání jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z omylu Komise ohledně délky trvání kartelové dohody směřující ke zmrazení podílů na trhu a kontrole nabídky

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného posouzení, jehož se dopustila Komise ohledně systému výměny informací společnosti Fides

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z omylu Komise, která měla za to, že se jedná o jediné a globální protiprávní jednání a že společnost Sarrió je za ně odpovědná v plném rozsahu

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nezohlednění situace na španělském trhu Komisí

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z neúčasti Prat Carton na protiprávním jednání

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

1. Období od poloviny roku 1986 do června 1990

a)     Účast Prat Carton na některých setkáních PC

b)     Účast společnosti Prat Carton na některých setkáních COE

i) Obecný cíl setkání COE

ii)   Setkání COE ze dne 3. října 1989

c)     Prohlášení společnosti Stora ohledně předávání informací podnikům neúčastnícím se jednání

d)     K účasti společnosti Prat Carton na setkáních JMC

e)     Závěry týkající se daného období

2.     Období od června 1990 do února 1991

a)     Posouzení účasti společnosti Prat Carton na koluzi o cenách

b)     Posouzení účasti Prat Carton na koluzi o dobách pozastavení výroby

c)     K účasti společnosti Prat Carton na koluzi o podílech na trhu

3.     Závěry týkající se účasti společnosti Prat Carton na porušování čl. 85 odst. 1 Smlouvy před jejím získáním žalobkyní v únoru 1991

K návrhu na zrušení článku 2 rozhodnutí

K návrhu na zrušení pokuty nebo snížení její částky

A – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nezbytnosti snížit pokutu z důvodu nesprávné definice předmětu a délky trvání protiprávního jednání

B – K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z nesprávného posouzení, jehož se dopustila Komise, když usoudila, že kartelová dohoda „z velké části úspěšně dosáhla svých cílů“, a jednak z porušení povinnosti odůvodnění v tomto bodě

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

C – K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z nesprávného právního posouzení Komise, která zatajení kartelové dohody považovala za přitěžující okolnost, a jednak z nesprávného odůvodnění v tomto ohledu

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

D – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení tím, že Komise bez objektivního odůvodnění stanovila výrazně vyšší pokuty než ve své dřívější praxi

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

E – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nedostatku odůvodnění a z porušení práv obhajoby ohledně výše pokuty

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

F – K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z nesprávného posouzení, jehož se dopustila Komise, když řádně nezohlednila úlohu Sarrió v rámci kartelové dohody, jakož i její skutečné chování na trhu, a jednak z nedostatku odůvodnění v tomto bodě

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

G – K žalobnímu důvodu vycházejícímu ze skutečnosti, že Komise měla zohlednit určité polehčující okolnosti

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

H – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z věcného pochybení při výpočtu výše pokuty uložené společnosti Sarrió

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

I – K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného způsobu výpočtu pokuty

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

J – K žalobnímu důvodu vycházejícímu jednak z nesprávného výpočtu části pokuty odpovídající protiprávnímu jednání připisovanému Prat Carton, a jednak z porušení povinnosti odůvodnění v tomto ohledu

Argumenty účastníků řízení

Závěry Soudu

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: italština.