ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)
28. června 2023(*)
„Ochranná známka Evropské unie – Námitkové řízení – Přihláška trojrozměrné ochranné známky Evropské unie – Tvar stébla trávy v láhvi – Starší národní ochranné známky – Relativní důvod pro zamítnutí zápisu – Článek 8 odst. 3 nařízení (ES) č. 40/94 [nyní čl. 8 odst. 3 nařízení (EU) 2017/1001] – Pojem ‚jednatel [zmocněnec]‘ nebo ‚zástupce‘ – Požadavek přímé smluvní dohody“
Ve věci T‑145/22,
CEDC International sp. z o.o., se sídlem v Oborniki Wielkopolskie (Polsko), zástupci: M. Fijałkowski, advokát,
žalobkyně,
proti
Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zástupci: D. Stojanova-Valchanova a V. Ruzek, jako zmocněnci,
žalovanému,
přičemž další účastnicí řízení před odvolacím senátem EUIPO, vystupující jako vedlejší účastnice řízení před Tribunálem, je
Underberg AG, se sídlem v Dietlikonu (Švýcarsko), zástupci: A. Renck a C. Stöber, advokáti,
TRIBUNÁL (šestý senát),
ve složení: M. J. Costeira, předsedkyně, M. Kančeva (zpravodajka) a U. Öberg, soudci,
za soudní kancelář: R. Ūkelytė, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po jednání konaném dne 19. ledna 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou založenou na článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost CEDC International sp. z o.o., domáhá částečného zrušení rozhodnutí pátého odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 22. prosince 2021 (věc R 1954/2020-5) (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Skutečnosti předcházející sporu
2 Dne 1. dubna 1996 podala vedlejší účastnice, společnost Underberg AG, u EUIPO přihlášku ochranné známky Evropské unie na základě nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), ve znění pozdějších předpisů [nahrazeného nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), ve znění pozdějších předpisů, které bylo následně nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)].
3 Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je následně vyobrazené trojrozměrné označení:
4 K tomuto vyobrazení přihlášené ochranné známky byl přiložen následující popis: „Předmětem ochranné známky je zeleno-hnědé stéblo trávy v láhvi, jehož délka odpovídá přibližně třem čtvrtinám výšky láhve“.
5 Přihlášená ochranná známka označovala výrobky, které náležejí do třídy 33 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Lihoviny a likéry“.
6 Dne 15. září 2003 společnost Przedsiębiorstwo Polmos Białystok (Spółka Akcyjna) (dále jen „Polmos“), právní předchůdkyně žalobkyně, kterou v důsledku fúze absorpcí, k níž došlo dne 27. července 2011, nahradila žalobkyně, podala proti zápisu ochranné známky přihlášené pro výrobky uvedené v bodě 5 výše námitky na základě článku 42 nařízení č. 40/94 (později článek 41 nařízení č. 207/2009, následně článek 46 nařízení 2017/1001).
7 Námitky byly založeny zejména na následujících starších národních ochranných známkách:
– trojrozměrné francouzské ochranné známce zapsané pod číslem 95588457, jejíž přihláška byla podána dne 18. září 1995, byla zapsána dne 18. dubna 1997 na jméno Przedsiębiorstwo Przemyslu Spirytusowego Polmos (dále jen „PPS Polmos“), byla dne 28. srpna 2001 postoupena na společnost Polmos, převedena na žalobkyni dne 28. října 2011, její platnost byla obnovena do 20. listopadu 2025 pro „alkoholické nápoje“ náležející do třídy 33 a je vyobrazena následovně:
– trojrozměrné německé ochranné známce zapsané pod číslem 39848553, jejíž přihláška byla podána dne 25. srpna 1998, byla zapsána dne 28. dubna 1999 pro „alkoholické nápoje, zvláště vodku“ náležející do třídy 33 a je vyobrazena následovně:
– polské ochranné známce zapsané pod číslem 62018, podložené určitými dokumenty patentového úřadu Polské republiky (Urząd Patentowy Rzeczypospolitej Polskiej), která neobsahovala vyobrazení;
– trojrozměrné polské ochranné známce zapsané pod číslem 62081, jejíž přihláška byla podána dne 30. srpna 1985, byla zapsána dne 20. listopadu 1987 a její platnost byla obnovena do 30. srpna 2025 pro „vodku (alkoholické výrobky)“ náležející do třídy 33 – přičemž tato ochranná známka byla v roce 1987 postoupena na PPS Polmos, která ji v roce 1999 převedla na Polmos, předchůdkyni žalobkyně – a je vyobrazena následovně:
– trojrozměrné polské ochranné známce zapsané pod číslem 85811, jejíž přihláška byla podána dne 2. srpna 1993, byla zapsána dne 3. července 1995 na jméno Polmos, její platnost byla obnovena do 2. srpna 2023 pro „alkoholické výrobky“ náležející do třídy 33 a je vyobrazena následovně:
– trojrozměrné japonské ochranné známce zapsané pod číslem 2092826, jejíž přihláška byla podána dne 17. prosince 1985, byla zapsána dne 30. listopadu 1988 na jméno Przedsiębiorstwo Handlu Zagranicznego Agros (dále jen „PHZ Agros“) pro „vodku“ náležející do třídy 33 a je vyobrazena následovně:
– trojrozměrné francouzské ochranné známce zapsané pod číslem 98746752, jejíž přihláška byla podána dne 19. srpna 1998 jménem Agros Holding S. A. (dále jen „Agros“) pro „vodku“ náležející do třídy 33 a je vyobrazena následovně:
– nezapsané trojrozměrné německé ochranné známce, která je údajně užívána v obchodním styku v Německu pro „alkoholické nápoje, zvláště vodku“ náležející do třídy 33, v následující podobě:
8 Námitky byly založeny rovněž na jiných nezapsaných označeních uplatňovaných v různých členských státech Evropské unie.
9 Důvody uplatněnými na podporu námitek byly důvody uvedené zaprvé v čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 40/94 [později čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 207/2009, následně čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení 2017/1001], pokud jde o starší trojrozměrnou francouzskou ochrannou známku č. 95588457 vyobrazenou v bodě 7 výše, zadruhé v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 (později čl. 8 odst. 3 nařízení č. 207/2009, následně čl. 8 odst. 3 nařízení 2017/1001), pokud jde o ochranné známky uvedené v bodě 7 výše, a zatřetí v čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 (později čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009, následně čl. 8 odst. 4 nařízení 2017/1001), pokud jde o nezapsaná označení uvedená v bodě 7 výše in fine a v bodě 8 výše.
10 Dne 18. října 2010 námitkové oddělení námitky zamítlo v plném rozsahu.
11 Dne 17. prosince 2010 podala žalobkyně proti rozhodnutí námitkového oddělení u EUIPO odvolání na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009 (nyní články 66 až 71 nařízení 2017/1001).
12 Rozhodnutím ze dne 26. března 2012 (věc R 2506/2010-4) (dále jen „první rozhodnutí“) čtvrtý odvolací senát EUIPO odvolání zamítl.
13 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. května 2012, zapsaným do rejstříku pod číslem věci T‑235/12, podala žalobkyně žalobu znějící na zrušení prvního rozhodnutí.
14 Rozsudkem ze dne 11. prosince 2014, CEDC International v. OHIM – Underberg (Tvar stébla trávy v láhvi) (T‑235/12, dále jen „první zrušující rozsudek“, EU:T:2014:1058), Tribunál první rozhodnutí zrušil v plném rozsahu. Na úvod Tribunál uvedl, že žalobkyně zpochybňuje konstatování a posouzení EUIPO týkající se všech důvodů námitek, a sice důvodů námitek uvedených v čl. 8 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a odst. 4 nařízení č. 207/2009, ale že nicméně uvádí, že svou argumentaci omezuje pouze na závěry odvolacího senátu týkající se posouzení předložených důkazů o užívání, neboť tyto závěry se týkají stejným způsobem všech důvodů námitek. Pokud šlo o důvod námitek uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. b) téhož nařízení, Tribunál konstatoval, že odvolací senát tím, že objektivním a odůvodněným způsobem nevykonal posuzovací pravomoc, pokud jde o zohlednění důkazů o užívání starší trojrozměrné francouzské ochranné známky č. 95588457, které byly předloženy poprvé před odvolacím senátem, porušil čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 95 odst. 2 nařízení 2017/1001) a s ohledem na takto konstatovaný nedostatek odůvodnění článek 75 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 94 nařízení 2017/1001). Tribunál tudíž žalobě vyhověl (body 29, 69 a 103 prvního zrušujícího rozsudku).
15 Rozhodnutím ze dne 29. srpna 2016 (věc R 1248/2015-4) (dále jen „druhé rozhodnutí“) čtvrtý odvolací senát EUIPO odvolání zamítl. Odvolací senát měl za to, že i při zohlednění důkazů předložených poprvé před ním žalobkyně neprokázala povahu užívání starší trojrozměrné francouzské ochranné známky č. 95588457, a vyvodil z toho, že námitky založené na této ochranné známce a důvodech stanovených v čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 207/2009 musí být zamítnuty. Pokud šlo o ostatní důvody námitek a ostatní uplatněná starší práva, odvolací senát „výslovně odk[ázal] na úvahy uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 26. března 2012 ve věci R 2506/2010-4“. Odvolací senát dospěl k závěru, že námitky se zamítají stran všech důvodů a všech starších práv, na nichž jsou námitky založeny (body 46 až 49 druhého rozhodnutí).
16 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. listopadu 2016, zapsaným do rejstříku pod číslem věci T‑796/16, podala žalobkyně žalobu znějící na zrušení druhého rozhodnutí. Toto řízení bylo na žádost EUIPO přerušeno od 29. května 2017 do 12. srpna 2019.
17 Rozsudkem ze dne 23. září 2020, CEDC International v. EUIPO – Underberg (Tvar stébla trávy v láhvi) (T‑796/16, dále jen „druhý zrušující rozsudek“, EU:T:2020:439), Tribunál druhé rozhodnutí částečně zrušil. Tribunál jednak potvrdil posouzení odvolacího senátu, podle něhož užívání starší trojrozměrné francouzské ochranné známky č. 95588457, tak jak je vyobrazena a zapsána, nebylo prokázáno, takže důvod námitek založený na čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) nařízení č. 40/94 musí být zamítnut. Dále Tribunál konstatoval, že odvolací senát tím, že ohledně důvodů námitek uvedených v čl. 8 odst. 3 a 4 tohoto nařízení pouze „výslovně odkázal“ na úvahy obsažené v prvním rozhodnutí, které Tribunál v plném rozsahu zrušil, a tím, že dále výrok o zamítnutí odvolání, které mu bylo předloženo, částečně založil na takovém odkazu, v rozporu s článkem 75 nařízení č. 207/2009 právně dostačujícím způsobem neodůvodnil napadené rozhodnutí. V důsledku toho Tribunál druhé rozhodnutí zrušil pouze v rozsahu, v němž se týká důvodů námitek uvedených v čl. 8 odst. 3 a 4 nařízení č. 40/94 a ve zbývající části žalobu zamítl, tedy pokud jde o důvod námitek uvedený v čl. 8 odst. 1 písm. a) a b) téhož nařízení (body 179, 204 a 209 druhého zrušujícího rozsudku).
18 Kasačním opravným prostředkem došlým kanceláři Soudního dvora dne 26. listopadu 2020 a zapsaným do rejstříku pod číslem věci C‑639/20 P se žalobkyně domáhala částečného zrušení druhého zrušujícího rozsudku.
19 Usnesením ze dne 23. března 2021, CEDC International v. EUIPO (C‑639/20 P, nezveřejněné, EU:C:2021:227), Soudní dvůr neuznal kasační opravný prostředek přijatelným.
20 Rozhodnutím prezidia odvolacích senátů sděleným účastníkům řízení dne 8. října 2020 byla věc přidělena pátému odvolacímu senátu pod číslem R 1954/2020-5, aby rozhodl znovu.
21 Napadeným rozhodnutím pátý odvolací senát odvolání zamítl. V prvé řadě, pokud jde o důvod námitek uvedený v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, odvolací senát nejprve konstatoval, že některá uplatněná starší práva nemohou být zohledněna pro odůvodnění námitek. Dále měl odvolací senát za to, že se žalobkyni, pravděpodobně z důvodu situace charakteristické pro tehdejší komunistický režim Polské republiky, nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí nebo mezi ní a společnostmi PHZ Agros nebo Agros Trading Co. Ltd, ať již v okamžiku podání přihlášky dotčené ochranné známky, nebo předtím. Odvolací senát z toho vyvodil, že pokud jde o starší trojrozměrnou francouzskou ochrannou známku č. 95588457 a starší polské ochranné známky č. 62081 a č. 85811, nelze mít za to, že vedlejší účastnice jednala jako zmocněnec nebo zástupce žalobkyně, takže námitkám nelze vyhovět s ohledem na druhou podmínku stanovenou v uvedeném článku. Odvolací senát nakonec „pro úplnost“ konstatoval, že žádná z předložených smluvních dohod výslovně neodkazuje na výše uvedené starší ochranné známky. Ve druhé řadě, pokud jde o důvod námitek uvedený v čl. 8 odst. 4 téhož nařízení, měl odvolací senát za to, že žalobkyně neprokázala skutečné užívání uplatňované nezapsané německé ochranné známky ani její užívání v obchodním styku, jejíž význam není pouze místní, před podáním přihlášky dotčené ochranné známky, v Německu a že totéž platí pro údajná práva k ochranným známkám nezapsaná v jiných zemích Unie, takže námitky musí být z tohoto důvodu rovněž zamítnuty.
Návrhová žádání účastníků řízení
22 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– částečně zrušil napadené rozhodnutí, pokud jde o důvod námitek na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94;
– uložil EUIPO a vedlejší účastnici náhradu nákladů vynaložených v řízení před Tribunálem a před odvolacím senátem.
23 EUIPO a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
24 S ohledem na datum podání dotčené přihlášky k zápisu, a sice 1. dubna 1996, které je rozhodné pro stanovení použitelného hmotného práva, se na skutkové okolnosti projednávané věci vztahují hmotněprávní ustanovení nařízení č. 40/94 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. května 2014, Bimbo v. OHIM, C‑591/12 P, EU:C:2014:305, bod 12, a ze dne 18. června 2020, Primart v. EUIPO, C‑702/18 P, EU:C:2020:489, bod 2 a citovaná judikatura). V projednávané věci je tedy třeba odkazy účastníků řízení v jejich písemnostech na čl. 8 odst. 3 nařízení č. 207/2009 nebo na čl. 8 odst. 3 nařízení 2017/1001, pokud jde o hmotněprávní pravidla, chápat tak, že se týkají čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 s totožným obsahem.
25 Kromě toho v rozsahu, v němž se podle ustálené judikatury procesní pravidla obecně považují za použitelná ke dni, kdy vstoupí v platnost (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2012, Komise v. Španělsko, C‑610/10, EU:C:2012:781, bod 45 a citovaná judikatura), se na spor vztahují procesní ustanovení nařízení 2017/1001.
26 Na podporu své žaloby žalobkyně uplatňuje dva důvody, z nichž první vychází z porušení podstatných procesních náležitostí, zvláště čl. 95 odst. 1 a čl. 94 odst. 1 nařízení 2017/1001 ve spojení s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, a druhý vychází z porušení posledně uvedeného ustanovení jako takového.
27 Úvodem je třeba uvést, že žalobkyně sama upřesňuje v bodě 35 návrhu, že projednávaná žaloba směřuje proti napadenému rozhodnutí pouze zčásti, pokud jde o důvodu námitek uvedený v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94. Je tedy třeba konstatovat, že žalobkyně nezpochybňuje skutečnost, že oddělení EUIPO zamítla námitky založené na důvodu uvedeném v čl. 8 odst. 4 téhož nařízení, a toto zamítnutí je tudíž konečné.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatných procesních náležitostí, zvláště čl. 95 odst. 1 a čl. 94 odst. 1 nařízení 2017/1001 ve spojení s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94
28 V rámci prvního žalobního důvodu žalobkyně uplatňuje porušení podstatných procesních náležitostí, zvláště čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001, vycházející z neprovedení správného zkoumání skutečností, a čl. 94 odst. 1 téhož nařízení z důvodu nedostatečného odůvodnění ve spojení s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94. Tento žalobní důvod se dělí na tři části. První část tohoto žalobního důvodu vychází z toho, že odvolací senát nepřezkoumal důvody námitek založené na čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 s ohledem na starší právo uplatněné ve sdělení o námitce jako „ochranná známka, jejíž přihlášku podal zmocněnec“, a sice nezapsanou trojrozměrnou německou ochrannou známku mající tvar láhve se stéblem trávy. Druhá část tohoto žalobního důvodu vychází z toho, že odvolací senát nepřezkoumal, zda mezi účastnicemi řízení existuje implicitní vztah zmocněnce nebo zástupce na základě předložených důkazů, které zakládají pro vedlejší účastnici a její předchůdkyni povinnost důvěry a loajality. Třetí část tohoto žalobního důvodu vychází z toho, že odvolací senát provedl nesprávný přezkum skutečností, pokud jde o rozsah práv průmyslového vlastnictví, na která se vztahuje vztah zmocněnce nebo zástupce mezi účastnicemi řízení, zejména tím, že neuznal, že se na práva průmyslového vlastnictví k nezapsané trojrozměrné německé ochranné známce mající tvar láhve se stéblem trávy vztahuje povinnost důvěry a loajality uložená vedlejší účastnici a její předchůdkyni.
29 Tribunál považuje za vhodné přezkoumat nejprve druhou část tohoto žalobního důvodu.
30 Za tímto účelem se budou níže používat následující zkratky:
– „PPS Polmos“ označuje Przedsiębiorstwo Przemyslu Spirytusowego Polmos, polský veřejný podnik vyrábějící vodku, předchůdkyně Przedsiębiorstwo Polmos Białystok (Spółka Akcyjna), sama předchůdkyně společnosti CEDC International sp. z o.o., žalobkyně;
– „Polmos“ označuje Przedsiębiorstwo Polmos Białystok (Spółka Akcyjna), nástupkyni PPS Polmos a předchůdkyni žalobkyně;
– „PHZ Agros“ označuje Przedsiębiorstwo handlu Zagranicznego Agros, polský veřejný podnik oprávněný vyvážet polskou vodku do zahraničí;
– „Agros“ označuje Agros Holding S. A. nebo její 100% vlastněnou dceřinou společnost, Agros Trading Sp. z o.o. (v angličtině Agros Trading Co. Ltd), právní nástupkyni PHZ Agros;
– „Diversa“ označuje Diversa Spezialitäten GmbH, předchůdkyni společnosti Underberg AG, vedlejší účastnice.
31 Na podporu svých tvrzení žalobkyně uvádí různé obchodní dohody, z nichž hlavní jsou:
– dohoda o dovozu ze dne 10. května 1983 uzavřená mezi společnostmi Agros a Diversa [K7-K7a];
– dohoda o dovozu ze dne 8. května 1987 uzavřená mezi společnostmi Agros a Diversa [K8-K8a];
– dohoda ze dne 29. října 1993 uzavřená mezi společností Agros a vedlejší účastnicí, označovanou jako „dovozce“ [K9];
– dohoda ze dne 24. května 1999 uzavřená mezi společností Agros a vedlejší účastnicí, označovanou jako „dovozce“ [K9].
Ke druhé části prvního žalobního důvodu, vycházející z neprovedení přezkumu existence implicitního vztahu zmocněnce nebo zástupce mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí
32 V rámci druhé části prvního žalobního důvodu žalobkyně odvolacímu senátu vytýká, že nepřezkoumal důkazy, které podle ní dokládají existenci implicitního fiduciárního vztahu mezi účastnicemi řízení prostřednictvím společností PHZ Agros nebo Agros jednajících de facto jako zmocněnec nebo zástupce společností PPS Polmos nebo Polmos (majitelé práv duševního vlastnictví, včetně trojrozměrné ochranné známky představující láhev se stéblem trávy). Žalobkyně se v tomto ohledu opírá o různé důkazy [přílohy K1-K11], včetně dohod uvedených v bodě 31 výše, a má za to, že všechny tyto skutečnosti posuzované společně prokazují, že existovala implicitní povinnost důvěry a loajality uložená společnosti Diversa nebo vedlejší účastnici ve vztahu ke společnostem PPS Polmos nebo Polmos, zastoupeným společnostmi PHZ Agros nebo Agros jako zmocněncem de facto. Odvolací senát zvláště neuznal, že fiduciární povaha vztahu mezi účastnicemi řízení (nebo jejich předchůdkyněmi) jasně vyplývá z dohod o dovozu ze dne 10. května 1983 a ze dne 8. května 1987, jakož i z dohody ze dne 29. října 1993, ale „svůj přezkum fakticky omezil na ověření existence smluv“. Kromě toho z judikatury podle ní vyplývá, že ochrana majitele ochranné známky přetrvává i po ukončení smluvního vztahu, z něhož vyplývá povinnost důvěry. Konečně je třeba zohlednit komunistický režim v Polsku v sedmdesátých letech 20. století a „turbulentní okolnosti“ privatizace veřejných podniků v devadesátých letech 20. století. Dochází k závěru, že odvolací senát nesplnil své procesní povinnosti přezkoumat skutečnosti a odůvodnit své rozhodnutí s ohledem na všechny tyto důkazy.
33 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.
34 V souladu s čl. 95 odst. 1 první větou nařízení 2017/1001 v průběhu řízení EUIPO musí zkoumat skutečnosti z moci úřední, přičemž v řízení týkajícím se relativních důvodů pro zamítnutí zápisu se však EUIPO při zkoumání omezí na skutečnosti, důvody a návrhy přednesené účastníky.
35 Na základě čl. 94 odst. 1 první věty nařízení 2017/1001 musí být rozhodnutí EUIPO odůvodněna.
36 Z ustálené judikatury vyplývá, že povinnost uvést odůvodnění je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišit od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá pod legalitu sporného aktu po meritorní stránce. Odůvodnění rozhodnutí je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých toto rozhodnutí spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena legalita rozhodnutí po meritorní stránce, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody. Z toho vyplývá, že výtky a argumenty směřující ke zpochybnění opodstatněnosti aktu v rámci žalobního důvodu vycházejícího z neexistence nebo nedostatečnosti odůvodnění postrádají relevanci [viz druhý zrušující rozsudek, bod 187 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].
37 Podle čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 (který nařízeními č. 207/2009 a 2017/1001 nebyl změněn) se na základě námitek majitele ochranné známky ochranná známka nezapíše, pokud přihlášku podal zmocněnec nebo zástupce majitele ochranné známky svým vlastním jménem a bez souhlasu majitele, ledaže by tento zmocněnec nebo zástupce své jednání řádně odůvodnil.
38 Cílem čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 je zabránit zneužití starší ochranné známky zmocněncem nebo zástupcem majitele této ochranné známky, jelikož posledně uvedení mohou využít znalostí a zkušeností získaných v průběhu obchodního vztahu s tímto majitelem, a tudíž neprávem těžit z úsilí a investic, které tento majitel vynaložil [rozsudky ze dne 11. listopadu 2020, EUIPO v. John Mills, C‑809/18 P, EU:C:2020:902, body 72 a 83; ze dne 6. září 2006, DEF-TEC Defense Technology v. OHIM – Defense Technology (FIRST DEFENSE AEROSOL PEPPER PROJECTOR), T‑6/05, EU:T:2006:241, bod 38, a ze dne 14. února 2019, Mouldpro v. EUIPO – Wenz Kunststoff (MOULDPRO), T‑796/17, nezveřejněný, EU:T:2019:88, bod 24]. Cílem tohoto ustanovení je tedy chránit oprávněné zájmy majitelů ochranných známek a chránit je před jakýmkoli svévolným zneužitím jejich ochranných známek tím, že jim přiznává právo zakázat zápisy požadované jejich zmocněnci nebo zástupci bez jejich souhlasu [rozsudek ze dne 8. září 2021, Qx World v. EUIPO – Mandelay (EDUCTOR), T‑84/20, nezveřejněný, EU:T:2021:555, bod 61].
39 Ze znění čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 vyplývá, že k tomu, aby námitky byly na tomto základě úspěšné, je třeba, zaprvé aby osobou, která podala námitky, byl majitel starší ochranné známky, zadruhé aby přihlašovatelem ochranné známky byl zmocněnec nebo zástupce majitele ochranné známky, zatřetí aby přihláška byla podána jménem zmocněnce či zástupce bez souhlasu majitele, aniž by tento zmocněnec či zástupce své jednání řádně odůvodnil, a začtvrté aby se přihláška týkala hlavně totožných či podobných označení a výrobků. Tyto podmínky jsou kumulativní [rozsudek ze dne 13. dubna 2011, Safariland v. OHIM – DEF-TEC Defense Technology (FIRST DEFENSE AEROSOL PEPPER PROJECTOR), T‑262/09, EU:T:2011:171, bod 61].
40 Je tedy třeba přezkoumat, zda jsou podmínky vyžadované čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 v projednávané věci splněny.
– K první podmínce, týkající se vlastnictví starších ochranných známek
41 Jak uvedl odvolací senát v bodech 45 až 48 napadeného rozhodnutí, čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 odkazuje na „majitele ochranné známky“, aniž upřesňuje druh dotčené starší ochranné známky, a sice pouze zapsanou nebo rovněž nezapsanou ochrannou známku, nebo zda se odkazuje pouze na ochrannou známku Evropské unie nebo rovněž na ochrannou známku třetího státu.
42 V tomto ohledu, pokud jde o druh dotčené starší ochranné známky, je třeba mít podobně jako odvolací senát za to, že pojem „ochranná známka“ ve smyslu čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 zahrnuje kromě zapsaných ochranných známek rovněž nezapsané ochranné známky, ale pouze v rozsahu, v němž právní předpisy země původu uznávají práva tohoto druhu.
43 Dále pokud jde o původ starší ochranné známky vzhledem k tomu, že znění čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 neobsahuje žádný odkaz na dotčené „území“ na rozdíl od čl. 8 odst. 1 písm. b) téhož nařízení, je třeba mít za to, že je nerozhodné, zda se práva související se starší ochrannou známkou uplatní v Evropské unii, či nikoli.
44 Tribunál uplatnil rovnocennou zásadu v rozsudku týkajícím se dvou návrhů na prohlášení neplatnosti dvou ochranných známek Evropské unie na základě čl. 53 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 60 odst. 1 písm. b) nařízení 2017/1001], ve spojení s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 207/2009, na základě starší polské ochranné známky v době, kdy Polská republika nebyla členským státem Unie. Tribunál konkrétně upřesnil, že čl. 8 odst. 3 uvedeného nařízení neomezuje svou působnost na ochranné známky zapsané v členském státě nebo mající účinky v tomto státě a že kdyby tomu tak nebylo, překrýval by se s čl. 8 odst. odst. 1 a 5 téhož nařízení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2012, Adamowski v. OHIM – Fagumit (FAGUMIT), T‑537/10 a T‑538/10, EU:T:2012:634, bod 19].
45 Kromě toho je pro výklad čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 třeba zohlednit článek 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, ve znění změn a doplňků (rozsudek ze dne 11. listopadu 2020, EUIPO v. John Mills, C‑809/18 P, EU:C:2020:902, bod 65), jelikož účelem prvně uvedeného ustanovení je provedení druhého ustanovení. Podle toho musí být vykládán pojem „majitel“, což rovněž umožňuje majiteli ochranné známky, která byla zapsána mimo Evropskou unii, ale v jednom ze států, které jsou smluvními stranami uvedené úmluvy, aby se dovolával její ochrany.
46 Z toho jinými slovy vyplývá, že se majitel starší ochranné známky v kterémkoli smluvním státě Pařížské úmluvy může dovolávat čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, pokud jeho zmocněnec nebo zástupce podá přihlášku k zápisu ochranné známky v Evropské unii bez jeho souhlasu.
47 Odvolací senát v projednávaném případě v bodech 49 až 53 napadeného rozhodnutí nejprve poznamenal, že některá starší uplatněná práva, a sice německá ochranná známka č. 39848553 a francouzská ochranná známka č. 98746752, nemohou být vzata v úvahu, jelikož jejich přihlášky byly podány po datu podání přihlášky dotčené ochranné známky, a nemohou proto sloužit jako základ pro námitky na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94. Odvolací senát kromě toho poznamenal, že žalobkyně nebyla majitelkou japonské ochranné známky č. 2092826 v okamžiku podání námitek, jelikož tato ochranná známka byla k tomuto datu zapsána na jméno společnosti PHZ Agros, ani tato japonská ochranná známka tedy nesplňovala požadavek na vlastnictví v okamžiku, kdy byly námitky podány na základě tohoto článku [K15a a K15d]. Konečně odvolací senát konstatoval, že polská ochranná známka č. 62018 nebyla obnovena v zákonných lhůtách, a její platnost tudíž uplynula. Vzhledem k tomu, že starší právo mělo požívat ochrany v den přijetí rozhodnutí, tato polská ochranná známka již nemohla představovat platný základ v tomto řízení na základě uvedeného článku.
48 Odvolací senát tedy konstatoval, že třemi staršími ochrannými známkami (viz bod 7 výše), v souvislosti s nimiž se žalobkyni podařilo prokázat, že je jejich majitelkou ve smyslu čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, a které tedy mohly být zohledněny, jsou starší francouzská ochranná známka č. 95588457, starší polská ochranná známka č. 85811 a starší polská ochranná známka č. 62081. Pokud jde o posledně uvedenou ochrannou známku, odvolací senát ji zohlednil „pro úplnost“ vzhledem k tomu, že se jednalo o „nejpříznivější scénář“ pro žalobkyni, ačkoli tato ochranná známka byla podepřena anglickým překladem výpisu z rejstříku ochranných známek patentového úřadu Polské republiky a původní osvědčení o zápisu a o obnově zápisu v polštině bylo žalobkyní předloženo dne 3. července 2008 [K31 a K32], tedy tři roky po uplynutí lhůty stanovené na podporu námitek v souladu s pravidlem 19 odst. 1 a odst. 2 písm. e) nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189) [nyní čl. 7 odst. 1 a odst. 2 písm. c) nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2018/625 ze dne 5. března 2018, kterým se doplňuje nařízení 2017/1001 a zrušuje nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2017/1430 (Úř. věst. 2018, L 104, s. 1)], která uplynula dne 7. července 2005.
49 Žalobkyně tato posouzení nezpochybňuje, s výjimkou posouzení týkajícího se německé ochranné známky č. 39848553. V tomto ohledu stačí konstatovat, že přihláška této ochranné známky byla podána dne 25. srpna 1998 více než dva roky po podání přihlášky dotčené ochranné známky, takže nemůže být v žádném případě starší než přihlášená ochranná známka.
50 S ohledem na okolnosti projednávané věci považuje Tribunál v zájmu řádného výkonu spravedlnosti za vhodné, podobně jako odvolací senát, přezkoumat meritorně druhou podmínku týkající se existence smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení s ohledem na starší francouzskou ochrannou známku č. 95588457 a starší polské ochranné známky č. 62081 a č. 85811, aniž se vyjádří ke skutečnosti, že tyto ochranné známky byly uplatněny a podloženy ve sdělení o námitce.
– Ke druhé podmínce, týkající se existence smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení
51 Je třeba připomenout, že dosažení cíle zabránit zneužití starší ochranné známky zmocněncem nebo zástupcem jejího majitele (viz bod 38 výše) vyžaduje široký výklad pojmů „jednatel [zmocněnec]“ a „zástupce“ ve smyslu čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94. Tyto pojmy musí být vykládány široce tak, aby pokrývaly veškeré formy vztahů založených na smluvní dohodě, podle níž jedna ze stran zastupuje zájmy druhé strany, a to nezávisle na právní kvalifikaci smluvního vztahu mezi majitelem či zmocnitelem a přihlašovatelem ochranné známky Evropské unie. Pro účely použití tohoto ustanovení tedy stačí, aby mezi stranami existovala dohoda o obchodní spolupráci, která může založit takzvaný „fiduciární“ vztah důvěry tím, že přihlašovateli výslovně či implicitně uloží obecnou povinnost důvěry a loajality s ohledem na zájmy majitele starší ochranné známky [rozsudky ze dne 13. dubna 2011, FIRST DEFENSE AEROSOL PEPPER PROJECTOR, T‑262/09, EU:T:2011:171, bod 64, a ze dne 9. července 2014, Moonich Produktkonzepte & Realisierung v. OHIM – Thermofilm Australia (HEATSTRIP), T‑184/12, nezveřejněný, EU:T:2014:621, body 58 a 59; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 11. listopadu 2020, EUIPO v. John Mills, C‑809/18 P, EU:C:2020:902, body 84 a 85].
52 Je však třeba, aby písemná či nepsaná smluvní dohoda o obchodní spolupráci mezi stranami existovala. Jestliže přihlašovatel jedná zcela nezávisle, aniž je s majitelem navázán jakýkoli vztah, nelze jej považovat za zmocněnce ve smyslu čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94. Pouhý kupující či zákazník majitele tak nemůže být považován za „zmocněnce“ či „zástupce“ pro účely tohoto článku, neboť tyto osoby nemají žádnou zvláštní povinnost důvěry vůči majiteli ochranné známky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. dubna 2011, FIRST DEFENSE AEROSOL PEPPER PROJECTOR, T‑262/09, EU:T:2011:171, bod 64; ze dne 9. července 2014, HEATSTRIP, T‑184/12, nezveřejněný, EU:T:2014:621, bod 59, a ze dne 14. února 2019, MOULDPRO, T‑796/17, nezveřejněný, EU:T:2019:88, bod 23). Z této judikatury vyplývá, že smluvní dohoda o zmocnění nebo zastoupení musí být uzavřena přímo mezi stranami, a nikoli prostřednictvím třetích osob.
53 Jak tedy právem uvádí EUIPO, skutečnost, že pro použití čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 může stačit „implicitní“ vztah, znamená pouze to, že rozhodujícím kritériem je existence a povaha smluvní dohody o obchodní spolupráci, která v podstatě byla zavedena, a nikoli její formální kvalifikace. Fiduciární a závazný smluvní vztah tak mohl být prokázán prostřednictvím prosté obchodní korespondence mezi stranami, včetně elektronické pošty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2014, HEATSTRIP, T‑184/12, nezveřejněný, EU:T:2014:621, body 66 a 67). V tomto ohledu je třeba připomenout, že osoba, která námitky podala, může v zásadě volně zvolit formu důkazu, jehož předložení u EUIPO považuje za účelné v rámci námitek založených na starším právu (obdobně viz rozsudek ze dne 28. června 2018, EUIPO v. Puma, C‑564/16 P, EU:C:2018:509, bod 58). Existenci takového smluvního vztahu však nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek, ale musí spočívat na konkrétních a objektivních okolnostech [obdobně viz rozsudek ze dne 12. prosince 2002, Kabushiki Kaisha Fernandes v. OHIM – Harrison (HIWATT), T‑39/01, EU:T:2002:316, bod 47].
54 Pokud jde o dopad ukončení smluvního vztahu v okamžiku podání přihlášky dotčené ochranné známky, není nezbytné, aby dohoda uzavřená mezi stranami při tomto podání stále platila. Článek 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 se použije rovněž na dohody, jejichž platnost uplynula před datem uvedeného podání, za podmínky, že uplynulá lhůta je taková, že lze legitimně předpokládat, že povinnost důvěry a důvěrnosti při takovém podání stále existovala. Tento extenzivní výklad tohoto ustanovení má chránit majitele starších ochranných známek, a to i po ukončení smluvního vztahu, z kterého vyplývala povinnost důvěry (rozsudek ze dne 13. dubna 2011, FIRST DEFENSE AEROSOL PEPPER PROJECTOR, T‑262/09, EU:T:2011:171, bod 65). Jinými slovy, podle uvedeného výkladu ochrana přiznaná uvedeným ustanovením přetrvává i po ukončení smluvního vztahu, z něhož vyplývá povinnost důvěry, a to za výše uvedené podmínky.
55 Pokud jde o procesní hledisko, důkazní břemeno ohledně existence smluvního vztahu o zmocnění nebo zastoupení přísluší osobě, která podala námitky (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. dubna 2011, FIRST DEFENSE AEROSOL PEPPER PROJECTOR, T‑262/09, EU:T:2011:171, bod 67, a ze dne 14. února 2019, MOULDPRO, T‑796/17, nezveřejněný, EU:T:2019:88, bod 30), a sice majiteli starší ochranné známky.
56 Z této judikatury vyplývá, že i když výrazy „jednatel [zmocněnec]“ a „zástupce“ uvedené v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 musí být vykládány široce, mezi stranami musí nicméně existovat smluvní dohoda o obchodní spolupráci, která může založit vztah důvěry, když přihlašovateli výslovně nebo implicitně uloží obecnou povinnost důvěry a loajality s ohledem na zájmy majitele starší ochranné známky (rozsudek ze dne 14. února 2019, MOULDPRO, T‑796/17, nezveřejněný, EU:T:2019:88, bod 33).
57 V projednávané věci tedy příslušelo žalobkyni, aby u EUIPO prokázala, že ke dni podání přihlášky dotčené ochranné známky taková smluvní dohoda o obchodní spolupráci existovala přímo mezi stranami, tedy vedlejší účastnicí a jí samotnou.
58 Úvodem z bodů 51 až 56 výše vyplývá, že odvolací senát měl v bodě 56 napadeného rozhodnutí právem za to, že se takový vztah důvěry může objevit rovněž implicitně na základě faktického vztahu, aniž strany podepsaly smlouvu o distribuci nebo formální smlouvu o zastoupení.
59 V bodech 63 až 68 napadeného rozhodnutí odvolací senát poznamenal, že před posouzením povahy vztahů mezi účastnicemi řízení byl povinen zjistit historii účastnic a jejich vztahů v chronologickém pořadí. Žalobkyně měla svůj historický původ v první veřejné výrobní jednotce založené v roce 1973 pro výrobu vodky, PPS Polmos. Tato společnost a její pozdější nástupci byli odpovědní za výrobu výrobku prodávaného v zahraničí jinou veřejnoprávní společností, PHZ Agros, jakož i za jeho prodej a distribuci v Polsku. Odvolací senát uvedl, že PHZ Agros byla v té době jedinou společností oprávněnou vyvážet vodku od výrobce PPS Polmos. Od roku 1975 existovaly dohody o distribuci, nejprve od roku 1975 do roku 1992 mezi společnostmi PHZ Agros a Diversa, předchůdkyní vedlejší účastnice řízení, a poté mezi společností Agros a vedlejší účastnicí. Na základě těchto dohod, které existovaly ještě v době podání přihlášky dotčené ochranné známky, měly společnosti PHZ Agros a Agros výlučné právo na distribuci polské vodky v Německu, původně pro několik ochranných známek na vodku, jakož i vodky opatřené etiketou „Grasovka“.
60 Odvolací senát v bodech 69 až 75 napadeného rozhodnutí, pokud jde o přílohy K1 až K11 předložené žalobkyní, zajisté uvedl, že před podáním přihlášky dotčené ochranné známky (tedy dne 1. dubna 1996) byla v platnosti dohoda ze dne 29. října 1993 [K9] mezi Agros a vedlejší účastnicí, ve které byla vedlejší účastnice uvedena jako výhradní dovozce vodky s označením „Wyborowa“ a „Grasovka“ do Německa. Odvolací senát však zdůraznil, že námitky byly podány jinou společností, Polmos, která byla majitelkou starší francouzské ochranné známky č. 95588457 a starších polských ochranných známek č. 62081 a č. 85811, a že podle předložených důkazů žalobkyně nebo PPS Polmos neměly nikdy přímý kontakt s vedlejší účastnicí. Kromě toho odvolací senát konstatoval, že žalobkyně nijak neprokázala, že Agros byla držitelkou licence nebo výhradním distributorem vodky společnosti Polmos pro Německo, neboť nikde ve výše uvedené dohodě nebylo výslovně stanoveno, že společnost Agros jedná v tomto postavení. Odvolací senát dospěl k závěru, že důkazy a argumenty předložené žalobkyní nedokládají ani nevysvětlují existenci smluvního vztahu mezi účastnicemi řízení, a sice vedlejší účastnicí jednající v postavení zmocněnce nebo zástupce společnosti Polmos, nástupkyně PPS Polmos a předchůdkyně žalobkyně.
61 V bodech 76 až 81 napadeného rozhodnutí odvolací senát rovněž poznamenal, že v projednávané věci žádný důkaz nedokládá, že společnost Polmos udržovala obchodní vztah se společnostmi PHZ Agros nebo Agros. Měl za to, že pouhá tvrzení žalobkyně týkající se systému organizace vývozů v „bývalém komunistickém Polsku“ postrádají relevanci, jelikož tato pravidla již nebyla v roce 1996 při podání přihlášky dotčené ochranné známky použitelná, a že v žádném okamžiku řízení nebyl předložen žádný důkaz na podporu tohoto tvrzení. Odvolací senát konstatoval, že ačkoli vedlejší účastnice udržovala vztah se společností Agros, nikdy jej neměla s údajnou majitelkou ochranné známky, společností Polmos, ani s jejím předchůdcem. Uvedl, že je zajisté pravda, že v dané době byly oba subjekty (a sice PHZ Agros a PPS Polmos) pravděpodobně veřejnoprávními subjekty a nebylo možné mezi nimi zavést jakýkoli licenční režim, jelikož podle právních předpisů byl veřejnoprávní subjekt (v projednávané věci Agros) určen k zastupování zájmů jiného veřejnoprávního subjektu (v projednávané věci Polmos) v zahraničí a konečným beneficientem byla Polská lidová republika, která se po změně systému v roce 1989 stala Polskou republikou. Podle žalobkyně, která za tímto účelem odkazovala na přílohy K17 a K31 až K36, její předchůdkyně, společnost Polmos, získala po privatizaci veřejných podniků všechna práva k ochranné známce na vodku Żubrówka (prodávanou v Německu pod názvem Grasovka), včetně starších práv uplatněných v tomto námitkovém řízení. Odvolací senát však připomněl, že zápis starší německé ochranné známky č. 39848553 zohledněn být nemůže, jelikož datum podání její přihlášky časově následovalo po datu podání přihlášky dotčené ochranné známky. Kromě toho odvolací senát potvrdil rozhodnutí námitkového oddělení, podle něhož jediná dohoda uzavřená mezi společnostmi Agros a Polmos, kterou žalobkyně předložila, a sice dohoda o postoupení ochranné známky ze dne 28. srpna 2001 [K17], byla uzavřena po podání přihlášky dotčené ochranné známky (tedy dne 1. dubna 1996) a měla jinou právní povahu než dohoda o distribuci. Odvolací senát uvedl, že i přílohy K31 až K36 pocházely z doby po podání přihlášky dotčené ochranné známky.
62 V bodech 82 až 86 napadeného rozhodnutí měl odvolací senát za to, že i když jej žalobkyně požádala o zohlednění velmi složité situace v „bývalém komunistickém Polsku“ a historie struktury podniků a ochranných známek týkajících se stébla trávy, musel se omezit na důkazy předložené žalobkyní za účelem prokázání, že vedlejší účastnice je nebo byla zmocněncem nebo zástupcem majitele starších práv ve smyslu čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94. Odvolací senát měl za to, že v projednávané věci se žalobkyni pravděpodobně z důvodu situace charakteristické pro „komunistické Polsko“ v dané době nepodařilo prokázat existenci smluvního vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí, ani mezi ní a společnostmi PHS Agros nebo Agros, ať už v okamžiku podání přihlášky dotčené ochranné známky, nebo předtím. S ohledem na takové objektivní okolnosti, jako je politický systém a struktura vlastnictví v Polsku před rokem 1989, odvolací senát uvedl, že posoudil všechny důkazy a musel dospět k závěru, že pokud jde o starší francouzskou ochrannou známku č. 95588457 a starší polské ochranné známky č. 85811 a č. 62081, nelze mít za to, že vedlejší účastnice jednala v postavení zmocněnce nebo zástupce žalobkyně. Odvolací senát dospěl rovněž k závěru, že pokud jde o tyto starší ochranné známky, námitkám nelze vyhovět s ohledem na druhou podmínku stanovenou v uvedeném článku.
63 V tomto ohledu je nutno na úvod konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z bodů 63 až 86 napadeného rozhodnutí (viz body 59 až 62 výše) vyplývá, že odvolací senát přezkoumal společně důkazy předkládané žalobkyní v průběhu celého správního řízení u EUIPO, a nikoli „omezil svůj přezkum na ověření existence smluv“. Navíc odvolací senát v uvedených bodech svého rozhodnutí své posouzení podrobně odůvodnil. V tomto ohledu je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění je podstatnou formální náležitostí, kterou je třeba odlišit od otázky opodstatněnosti odůvodnění, která spadá pod legalitu sporného aktu po meritorní stránce (viz bod 36 výše).
64 Po provedení těchto zjištění je třeba přezkoumat opodstatněnost posouzení odvolacího senátu s ohledem na čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94.
65 Je nesporné, že neexistovala žádná smluvní dohoda formálně uzavřená mezi žalobkyní (nebo její předchůdkyní) a vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní).
66 Kromě toho smluvní dohoda o zmocnění nebo zastoupení musí být uzavřena přímo mezi stranami, a nikoli prostřednictvím třetích osob (viz bod 52 výše). Existence smluvních vztahů mezi vedlejší účastnicí a třetí společností tak nemůže prokázat, že vedlejší účastnice byla zmocněncem nebo zástupcem žalobkyně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 2019, MOULDPRO, T‑796/17, nezveřejněný, EU:T:2019:88, bod 32), jelikož tato třetí společnost, v projednávaném případě PHZ Agros nebo Agros, a žalobkyně byly odlišnými právnickými osobami.
67 Žalobkyně se dovolává spíše existence „implicitního“ obchodního vztahu s vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní), v jehož rámci byla sama (nebo její předchůdkyně) zastoupena společnostmi PHZ Agros nebo Agros jako zmocněncem nebo zástupcem „de facto“.
68 Je však nutno konstatovat, že existence takového „implicitního“ nebo „de facto“ obchodního vztahu mezi žalobkyní (nebo její předchůdkyní) a vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní) prostřednictvím společností PHZ Agros nebo Agros není podložena důkazy založenými do spisu žalobkyní, která nese důkazní břemeno (viz bod 55 výše).
69 Zaprvé, pokud jde o dohodu ze dne 29. října 1993 [K9], která upravovala vztahy mezi Agros a vedlejší účastnicí v okamžiku podání přihlášky dotčené ochranné známky (a po dobu téměř tří let před tímto datem), je třeba uvést, že v této dohodě není učiněn žádný odkaz, ať už výslovně či implicitně, na společnost Agros jednající jako zmocněnec (nebo nabyvatel licence, distributor či další prodejce) nebo zástupce v jakémkoli postavení jakékoli třetí osoby, konkrétně žalobkyně nebo její předchůdkyně.
70 Je sice pravda, že preambule dohody ze dne 29. října 1993 zmiňuje dohodu ze dne 8. května 1987 [K8] uzavřenou mezi společnostmi Agros a Diversa, uvádí však rovněž, že spolupráce bude pokračovat za podmínek uvedených v nové dohodě a v souladu s jejím čl. 22 písm. a) tato dohoda představuje veškeré dohody stran. V důsledku toho na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, takový obecný odkaz na dohodu z roku 1987, jejíž platnost uplynula a byla nahrazena dohodou z roku 1993, nemůže vést k zahrnutí takové implicitní povinnosti důvěry a loajality vůči nespecifikované třetí osobě, jako byla žalobkyně a její předchůdkyně ve vztahu ke stranám dohody z roku 1993.
71 Zadruhé, pokud jde o dohody o dovozu ze dne 10. května 1983 [K7] a ze dne 8. května 1987 uzavřené mezi společnostmi Agros a Diversa, odkazy žalobkyně na některá ustanovení těchto dohod, zvláště na ručně psané doplnění „Polmos“ v čl. 7 prvním, třetím a sedmém pododstavci dohody ze dne 8. května 1987 ve vztahu k vlastnictví práv průmyslového vlastnictví, nemohou zpochybnit závěr, podle kterého nebyla prokázána žádná přímá smluvní dohoda mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí.
72 Nejprve je třeba konstatovat, že dohody o dovozu ze dne 10. května 1983 a ze dne 8. května 1987 již nebyly platné v okamžiku podání přihlášky dotčené ochranné známky. V tomto ohledu se žalobkyně dovolává judikatury, podle níž ochrana majitele ochranné známky přetrvává i po ukončení smluvního vztahu, z něhož vyplývá povinnost důvěry, za podmínky, že uplynulá lhůta je taková, že lze legitimně předpokládat, že povinnost důvěry a důvěrnosti při podání přihlášky dotčené ochranné známky stále existovala (viz bod 54 výše).
73 I za předpokladu, že by dohody o dovozu ze dne 10. května 1983 a ze dne 8. května 1987 zakládaly vztah důvěry mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí (quod non, viz body 74 až 78 výše), je však třeba mít za to, že se povinnosti důvěry a loajality po ukončení platnosti smlouvy neuplatní po neurčitou dobu, ale uplatní se pouze během přiměřeného přechodného období po ukončení dohody, během něhož strany mohou nově definovat své obchodní strategie. V projednávaném případě přitom tyto dohody, jejichž platnost uplynula, byly uzavřeny přibližně třináct a devět let přede dnem podání přihlášky dotčené ochranné známky. Každý vztah po ukončení platnosti smlouvy mezi stranami vyplývající z uvedených dohod musel tedy případně postupně erodovat a poté zanikl před podáním přihlášky dotčené ochranné známky. Podmínka uvedená v bodě 72 výše tedy není v projednávaném případě splněna.
74 V každém případě je třeba uvést, že dohody o dovozu ze dne 10. května 1983 a ze dne 8. května 1987 neobsahují žádný údaj na podporu tvrzení žalobkyně ohledně existence „implicitní“ povinnosti důvěry a loajality vedlejší účastnice vůči žalobkyni. Z těchto dohod naopak vyplývá, že byly uzavřeny pouze mezi vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní Diversa) a společností Agros.
75 Pokud jde zaprvé o dohodu o dovozu ze dne 10. května 1983, i když skutečně existuje ustanovení odkazující na společnost Diversa jakožto „dovozce/zástupce“ vodky a „zástupce výrobce, který je majitelem ochranné známky“ (čl. 6 šestý pododstavec), je třeba konstatovat, že žádná skutečnost v této dohodě neodůvodňuje závěr, že majitelem ochranných známek měla být třetí osoba mimo smlouvu a nespecifikovaná strana (a sice žalobkyně nebo její předchůdkyně), namísto smluvní strany Agros. V ustanovení, které bezprostředně následuje po tomto odkazu (čl. 6 sedmý pododstavec), je naopak uvedeno, že „Agros bude chránit své ochranné známky nebo svá práva na prezentaci“.
76 Pokud jde zadruhé o dohodu o dovozu ze dne 8. května 1987, a zvláště o ručně psané doplnění „Polmos“ v poznámce „Agros/Polmos“ v souvislosti s vlastnictvím práv průmyslového vlastnictví v čl. 7 prvním, třetím a sedmém pododstavci této dohody, výklad žalobkyně nemůže zpochybnit analýzu odvolacího senátu.
77 V tomto ohledu je třeba uvést, že i přes tvrzení žalobkyně, podle něhož byla v lednu 1987 „polská ochranná známka“ sestávající z láhve se stéblem trávy postoupena společností Agros na společnost Polmos (viz chronologický vývoj předložený žalobkyní v příloze K20), pozdější dohody uzavřené mezi společností Agros a vedlejší účastnicí dne 29. října 1993 a 24. května 1999 na společnost Polmos nikterak nedokazují. Je tak nutno konstatovat, že pouhá zmínka společnosti Polmos v dohodě o vývozu ze dne 8. května 1987, jíž nebyla smluvní stranou, prostřednictvím ručně psaného doplnění – jehož datum je navíc nejisté a které není podepsáno ani spolupodepsáno žádnou stranou – nemůže stačit ani přispět k prokázání smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení mezi žalobkyní (nebo konkrétněji její předchůdkyní Polmos) a vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní Diversa).
78 Je třeba rovněž připomenout, podobně jako to učinil EUIPO, že celá argumentace žalobkyně spočívá na hypotetickém předpokladu, podle něhož je majitelkou trojrozměrné ochranné známky mající tvar láhve se stéblem trávy, užívané společně se slovní ochrannou známkou Żubrówka po celém světě a se slovní ochrannou známkou Grasovka v Německu. V článku 7 druhém pododstavci dohody o dovozu ze dne 8. května 1987 se však výslovně uvádí, že „[v]lastnictví slovní a obrazové ochranné známky GRASOVKA je upraveno odlišnou dohodou mezi AGROS a DIVERSA“ a že „[u]vedená dohoda je nedílnou součástí této dohody“. I když tedy může být obtížné přesně určit, na jaká práva nebo ochranné známky se má použít ručně psaná zmínka „Agros/Polmos“ nebo o kterou vodku Polmos se jedná, zůstává v každém případě jasné, že se tato zmínka nemůže týkat vodky prodávané pod ochrannou známkou Grasovka. To potvrzuje dohoda ze dne 24. května 1999 [K11] uzavřená mezi společností Agros a vedlejší účastnicí, v níž je v článku 12 výslovně uvedeno, že název „Grasovka“ je zapsanou ochrannou známkou dovozce, a sice vedlejší účastnice.
79 Zatřetí, pokud jde o důkazy z doby po dni podání přihlášky dotčené ochranné známky (1. dubna 1996), ani tyto důkazy neobsahují údaj týkající se smluvní dohody mezi účastnicemi řízení ke dni tohoto podání na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, ale svědčí spíše o opaku.
80 V tomto ohledu je třeba připomenout, že sama žalobkyně během správního řízení a na jednání uvedla, že práva k uplatněným starším ochranným známkám získala v roce 1999 a že před rokem 1999 existoval mezi Agros a entitou Polmos (Warszawa) spor projednávaný před soudy ve Varšavě (Polsko), pokud jde o zápis a užívání ochranných známek sestávajících z láhve se stéblem trávy (viz chronologický vývoj předložený žalobkyní v příloze K20). Aniž je třeba, aby Tribunál rozhodl o meritu tohoto sporu, který se řídí vnitrostátním právem, pro účely tohoto řízení stačí uvést, že ze skutečnosti, že podle samotného doznání žalobkyně existoval spor mezi společností Agros a entitou Polmos ohledně těchto ochranných známek, vyplývá, že Agros a Polmos byly dvěma odlišnými společnostmi, jejichž obchodní zájmy se mohly značně lišit, případně si mohly frontálně odporovat. V důsledku toho není příliš pravděpodobné, že by společnost Agros mohla vůči vedlejší účastnici (nebo její předchůdkyni) jednat jako implicitní nebo de facto zmocněnec nebo zástupce žalobkyně (nebo její předchůdkyně).
81 Kromě toho, jak správně konstatoval odvolací senát, jediná dohoda uzavřená mezi společnostmi Agros a Polmos, kterou žalobkyně předložila, a sice dohoda o postoupení ochranné známky ze dne 28. srpna 2001 [K17], byla uzavřena po podání přihlášky dotčené ochranné známky a má jinou právní povahu než dohoda o distribuci, neboť nezakládá trvalé vztahy ani obecnou povinnost důvěry a loajality.
82 Začtvrté, pokud jde o další důkazy, jako je výzva dopisem ze dne 30. ledna 2002 a dokumenty, které prokazují, že vodka zvaná „Żubrówka“ byla v Německu uváděna na trh pod ochrannou známkou Grasovka, včetně prohlášení zaměstnance a výňatku z on-line encyklopedie Wikipedie, je třeba konstatovat, že žalobkyně neupřesnila, v čem spočívají nesprávná posouzení odvolacího senátu v tomto ohledu.
83 Pokud jde o výzvu dopisem ze dne 30. ledna 2002, kterou zaslala společnost Polmos vedlejší účastnici [K19 až 19a], je sice pravda, že odkazovala na existenci dohod o uvádění na trh, podle kterých byla společnost Agros výhradním zprostředkovatelem společnosti Polmos pro vývoz alkoholických nápojů na bázi vodky „Żubrówka“ a „Grasovka“, avšak je nutno konstatovat, že tento dopis pochází z doby téměř šest let po podání přihlášky dotčené ochranné známky, a navíc pouhý jednostranný dopis nemá vůbec stejnou důkazní hodnotu jako smluvní dohoda mezi stranami, která v projednávané věci chybí.
84 Navíc, pokud jde o prohlášení ze dne 16. února 2011, vyhotovené v polštině a přeložené do angličtiny, pocházející od technologického odborníka odpovědného za označování etiketami v rámci Polmos a žalobkyně od roku 1992, ve kterém tento odborník zejména potvrdil, že od počátku sedmdesátých let 20. století vyráběla společnost Polmos vodku „Żubrówka“, přičemž každá láhev s touto vodkou, nezávisle na změnách etiket, systematicky obsahovala stéblo trávy (body 50 a 51 prvního zrušujícího rozsudku), je třeba připomenout, že pokud bylo prohlášení učiněno ve smyslu čl. 78 odst. 1 písm. f) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 97 odst. 1 písm. f) nařízení 2017/1001] jedním z vedoucích pracovníků zúčastněné strany, lze uvedenému prohlášení přiznat důkazní hodnotu pouze tehdy, je-li podepřeno jinými důkazy. Prohlášení vyhotovené v zájmu svého autora má totiž pouze omezenou důkazní hodnotu a vyžaduje, aby bylo podloženo dodatečnými důkazy, neumožňuje to však oddělením EUIPO, aby měla v zásadě za to, že takové prohlášení samo o sobě postrádá veškerou věrohodnost. Důkazní hodnota, kterou je třeba přiznat takovému prohlášení, posuzovanému izolovaně nebo ve spojení s jinými důkazy, závisí zejména na okolnostech projednávané věci [viz rozsudek ze dne 22. června 2022, Puma v. EUIPO – V. Fraas (FRAAS), T‑329/21, nezveřejněný, EU:T:2022:379, body 41 a 47 a citovaná judikatura]. V projednávané věci toto prohlášení, které bylo učiněno téměř patnáct let po dni podání přihlášky dotčené ochranné známky, neobsahuje žádnou indicii o existenci smluvní dohody mezi žalobkyní (nebo její předchůdkyní Polmos) a vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní Diversa) k tomuto datu. Totéž platí i pro výňatek z on-line encyklopedie Wikipedie ze dne 9. dubna 2009, pořízený třináct let po podání přihlášky dotčené ochranné známky.
85 Zapáté, pokud jde o zásadní přeměnu politického a hospodářského systému v Polsku v průběhu období od roku 1970 do roku 1990, je nutno uvést, stejně jako odvolací senát v bodech 76 a 83 napadeného rozhodnutí, že tuto situaci již nebylo možné použít v roce 1996, v okamžiku podání přihlášky dotčené ochranné známky, a že se odvolací senát v každém případě musel omezit na důkazy předložené žalobkyní, neboť existenci fiduciárního smluvního vztahu o zmocnění nebo zastoupení nelze prokázat na základě pravděpodobnosti nebo domněnek (viz bod 53 výše).
86 S ohledem na výše uvedené je třeba dospět k závěru, že nebyla prokázána žádná přímá smluvní dohoda, ani implicitní či de facto, o obchodní spolupráci mezi žalobkyní (nebo její předchůdkyní) a vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní), takže nebyla prokázána žádná povinnost důvěry a loajality, kterou by měla vedlejší účastnice (nebo její předchůdkyně) vůči žalobkyni (nebo její předchůdkyni).
87 Odvolací senát se tedy nedopustil nesprávného posouzení, když v podstatě dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci fiduciárního smluvního vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí, ať již v okamžiku podání přihlášky dotčené ochranné známky nebo předtím, že neunesla své důkazní břemeno pro účely prokázání existence přímé smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení, a tedy neprokázala, že byla s ohledem na starší francouzskou ochrannou známku č. 95588457 a starší polské ochranné známky č. 62081 a č. 85811 splněna jedna z kumulativních podmínek uvedených v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94.
88 V tomto ohledu je nutno zdůraznit, že skutečnost, že druhá podmínka týkající se existence smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení není splněna, stačila k zamítnutí námitek na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 s ohledem na starší ochranné známky přezkoumané odvolacím senátem v rámci tohoto důvodu.
89 Z toho vyplývá, že odvolací senát neporušil čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, a zvláště že se při použití tohoto ustanovení nedopustil žádného nesprávného posouzení.
90 Z výše uvedeného, zejména z bodu 63 výše, rovněž vyplývá, že odvolací senát správně přezkoumal skutečnosti a podrobně odůvodnil své posouzení, takže se nedopustil žádného porušení podstatných procesních náležitostí, zvláště čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001 a čl. 94 odst. 1 téhož nařízení.
91 Druhá část prvního žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta jako neopodstatněná.
92 Není tudíž nezbytné zkoumat argumentaci vedlejší účastnice, podle níž nebylo v podstatě a z různých důvodů žádné ze starších práv údajně uplatněných žalobkyní na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 ve sdělení o námitce náležitě uplatněno a podloženo, takže námitky měly být odmítnuty jako nepřípustné a odvolání v rámci EUIPO mělo být bez dalšího zamítnuto jako neopodstatněné.
K první části prvního žalobního důvodu, vycházející z neprovedení přezkumu nezapsané německé ochranné známky
93 V první části prvního žalobního důvodu žalobkyně odvolacímu senátu vytýká, že v rámci důvodu námitek stanoveného v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 nepřezkoumal nezapsanou německou ochrannou známku mající tvar láhve se stéblem trávy a své rozhodnutí v tomto ohledu neodůvodnil.
94 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.
95 V bodě 46 napadeného rozhodnutí odvolací senát v rámci svého posouzení důvodu námitek uvedeného v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 zdůraznil, že i na nezapsané ochranné známky se vztahuje pojem „ochranná známka“ ve smyslu tohoto ustanovení. Výslovně však neodkázal na žádnou nezapsanou německou ochrannou známku.
96 Odvolací senát v bodech 101 a 105 napadeného rozhodnutí v rámci svého posouzení důvodu námitek uvedeného v čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 uvedl, že žalobkyně ve sdělení o námitce identifikovala německou ochrannou známku mající tvar láhve se stéblem trávy (viz bod 7 in fine výše) jakožto nezapsanou ochrannou známku ve smyslu tohoto článku a že v odůvodnění námitek žalobkyně rovněž uvedla, že je držitelkou práv k ochranné známce nezapsaných pro tutéž ochrannou známku v několika jiných evropských zemích. Odvolací senát však poznamenal, že i kdyby se prokázalo, že předložené dokumenty prokazují významný obchod s vodkou v Německu a Polsku, žádná skutečnost specificky neodkazuje na starší nezapsané právo, ale je učiněn odkaz pouze na vodku označenou slovními prvky.
97 Odvolací senát v bodech 112 až 115 napadeného rozhodnutí stále v rámci téhož důvodu podobně jako námitkové oddělení poznamenal, že z předložených důkazů nikterak nevyplývá, že uplatňovaná nezapsaná německá ochranná známka byla jako taková skutečně užívána, ani že ji německá veřejnost rozpoznala jako jasný údaj o obchodním původu výrobků. Odvolací senát tedy dospěl k závěru, že osoba, která podala námitky, neprokázala skutečné užívání této nezapsané ochranné známky, a ani užívání této ochranné známky, jejíž význam není pouze místní, před podáním přihlášky dotčené ochranné známky, v obchodním styku v Německu. Měl za to, že totéž platí pro údajná práva k ochranné známce nezapsaná v jiných evropských zemích, ve vztahu k nimž nebylo prokázáno skutečné užívání uplatňované nezapsané ochranné známky a nebylo zmíněno použitelné vnitrostátní právo. Vzhledem k tomu, že nezbytné podmínky uvedené v čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94 nebyly splněny pro žádné z nezapsaných práv k ochranné známce, která byla uplatňována, odvolací senát námitky zamítl rovněž z tohoto důvodu.
98 V tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že žalobkyně nevysvětluje, v čem má údajné opomenutí odvolacího senátu vliv na přezkum existence smluvní dohody o zmocnění nebo zastoupení. Žalobkyně konkrétně netvrdila ani neprokázala, že právní a skutkový rámec použitelný na toto uváděné starší právo je odlišný od právního a skutkového rámce týkajícího se ostatních starších práv zkoumaných ve druhé části tohoto žalobního důvodu, takže výsledek sporu nemůže být, pokud jde o toto právo, odlišný. Tato část prvního žalobního důvodu je tedy irelevantní.
99 Tato část prvního žalobního důvodu každopádně postrádá rovněž opodstatnění.
100 Je zajisté třeba připomenout, podobně jako odvolací senát a žalobkyně, že se na nezapsané ochranné známky rovněž vztahuje pojem „ochranná známka“ ve smyslu čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 v rozsahu, v němž právní předpisy země původu uznávají práva tohoto druhu (viz bod 42 výše). Kromě toho podle žalobkyně ochrana nezapsaných ochranných známek v Německu vyplývá z užívání označení v obchodním styku, pokud označení bylo uznáno jako ochranná známka v dotyčných odborných kruzích [§ 4 odst. 2 Gesetz über den Schutz von Marken und sonstigen Kennzeichen (Markengesetz) (zákon o ochraně ochranných známek a jiných označení s rozlišovací způsobilostí) ze dne 25. října 1994 (BGBl. 1994 I, s. 3082) přiložený k žalobě jako příloha K21].
101 Je však nutno konstatovat, že žalobkyně nezpochybňuje posouzení odvolacího senátu v bodech 112 až 115 napadeného rozhodnutí (viz bod 97 výše), provedená na základě čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94, která jsou končená (viz bod 27 výše).
102 Žádná skutečnost ve spise ostatně tato posouzení nezpochybňuje, jelikož nebylo prokázáno, že podmínky stanovené v německém právu pro ochranu nezapsané ochranné známky uváděné žalobkyní byly splněny, takže existence této uváděné ochranné známky nebyla prokázána.
103 Tato posouzení, která nebyla zpochybněna a napadena, s sebou nezbytně nesou zamítnutí námitek jak na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, tak na základě čl. 8 odst. 4 téhož nařízení, pokud jde o uplatněnou nezapsanou německou ochrannou známku.
104 Z toho vyplývá, že odvolací senát v tomto ohledu neporušil čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94.
105 Je dále sice pravda, že bylo žádoucí, aby odvolací senát v rámci přezkumu důvodu námitek uvedeného v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 výslovně odkázal na svá posouzení týkající se neexistence nezapsané německé ochranné známky uplatněné žalobkyní, jak jsou formulována v bodech 112 až 115 napadeného rozhodnutí s ohledem na čl. 8 odst. 4 téhož nařízení, avšak nic to nemění na tom, že toto redakční opomenutí nemá žádný vliv na legalitu uvedeného rozhodnutí ani na výsledek projednávaného sporu, jelikož je prokázáno, a žalobkyně to nezpochybnila, že existence nezapsané německé ochranné známky tvrzené žalobkyní nebyla podložena a takové nepodložené tvrzení o právu nemůže odůvodnit námitky na základě čl. 8 odst. 3 uvedeného nařízení.
106 Odvolacímu senátu tedy nelze vytýkat, že nepřezkoumal důvod námitek uvedený v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, pokud jde o nezapsanou německou ochrannou známku mající tvar láhve se stéblem trávy.
107 Kromě toho odůvodnění výslovně formulované odvolacím senátem v bodech 112 až 115 napadeného rozhodnutí týkající se neexistence nezapsané německé ochranné známky uváděné žalobkyní umožnilo žalobkyni seznámit se s důvody napadeného rozhodnutí, aby mohla hájit svá práva. Odvolací senát navíc řádně přezkoumal skutečnosti, které v tomto ohledu předložila žalobkyně.
108 Z toho vyplývá, že odvolací senát správně přezkoumal skutečnosti a dostatečně odůvodnil své posouzení, takže se nedopustil žádného porušení podstatných procesních náležitostí, zvláště čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001 a čl. 94 odst. 1 téhož nařízení.
109 První část prvního žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta.
Ke třetí části prvního žalobního důvodu, vycházející z nesprávného posouzení rozsahu práv průmyslového vlastnictví, na která se vztahují dohody o dovozu
110 V rámci třetí části prvního žalobního důvodu žalobkyně odvolacímu senátu vytýká, že nesprávně přezkoumal skutečnosti, pokud jde o rozsah práv průmyslového vlastnictví, na která se vztahuje vztah týkající se zmocnění nebo zastoupení mezi účastnicemi řízení, zvláště práv týkajících se trojrozměrné ochranné známky mající tvar láhve se stéblem trávy, a neodůvodnil svůj závěr, že znění dohod o dovozu (viz bod 31 výše) vylučuje dotčenou ochrannou známku. Odvolací senát konkrétně nezohlednil znění čl. 7 prvního pododstavce dohody o dovozu ze dne 8. května 1987 [K8 až K8a], ve kterém by mělo být použití výrazu „včetně“ chápáno jako uvedení demonstrativního výčtu.
111 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.
112 Odvolací senát v bodech 87 až 91 napadeného rozhodnutí „pro úplnost“ prohlásil, že provedl důkladný přezkum důkazů a dospěl k závěru, že žádná z předložených smluvních dohod výslovně neodkazuje na dotčené starší ochranné známky, a sice starší polské ochranné známky č. 62081 a č. 85811 a starší francouzskou ochrannou známku č. 95588457. Odvolací senát uvedl, že první dohoda [K4] uzavřená pro období od roku 1975 do roku 1979 spočívala v „dohodě o dovozu“ (společnost Diversa byla dovozcem) pro ochranné známky na vodku Wyborowa, Krakus a Żubrówka, která uváděla, že „Agros bude chránit své ochranné známky nebo svá práva na prezentaci“, avšak bez jakékoli specifikace těchto ochranných známek a práv. Pozdější dohody o dovozu ze dne 10. května 1983, ze dne 8. května 1987 a ze dne 29. října 1993 [K5 až K11], uzavřené společností Diversa nebo vedlejší účastnicí, již neodkazovaly na ochrannou známku Żubrówka, ale na jiné ochranné známky pro vodku, jako jsou Wyborowa a Grasovka, a poté od roku 1987 na „jiné prvky průmyslového vlastnictví, jako jsou etikety, emblémy a součásti obalů týkající se této vodky“, avšak tyto „jiné prvky průmyslového vlastnictví“ opět neupřesnily. Odvolací senát měl za to, že je obtížné určit, zda má tato formulace souviset s ochrannými známkami žalobkyně, ale že nicméně všechny výrazy „(průmyslové) vzory, emblémy, etikety a obaly“ svým doslovným významem odkazují na vnější prvky výrobku, a nikoli na umístění stébla trávy v láhvi, takže se již toto pouhé znění na dotčenou ochrannou nevztahuje. Zdůraznil, že bylo žádoucí, kdyby dohody předložené žalobkyní odkazovaly výslovně na zápisy výše uvedených polských nebo francouzských ochranných známek, nebo přinejmenším na vyobrazení těchto ochranných známek (viz bod 7 výše), ale že tomu tak v projednávané věci nebylo.
113 V tomto ohledu je třeba především uvést, že tato část žalobního důvodu směřuje proti doplňujícímu posouzení uvedenému odvolacím senátem „pro úplnost“. Výrok napadeného rozhodnutí proto nemůže být dotčen částí žalobního důvodu, která zpochybňuje takové posouzení, a tato část musí být zamítnuta jako irelevantní [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. dubna 2013, Boehringer Ingelheim International v. OHIM (RELY-ABLE), T‑640/11, nezveřejněný, EU:T:2013:225, body 27 a 28, a ze dne 7. září 2022, Peace United v. EUIPO – 1906 Collins (MY BOYFRIEND IS OUT OF TOWN), T‑699/21, nezveřejněný, EU:T:2022:528, body 46 a 47]
114 Navíc musí být tato část žalobního důvodu rovněž zamítnuta jako irelevantní, jelikož zamítnutí druhé části prvního žalobního důvodu stačí k zamítnutí námitek na základě čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, pokud jde o starší ochranné známky přezkoumané odvolacím senátem v rámci tohoto důvodu (viz bod 88 výše).
115 Tato část prvního žalobního důvodu v každém případě rovněž postrádá opodstatnění, neboť spočívá na nesprávném výkladu napadeného rozhodnutí.
116 Je sice pravda, že odvolací senát prohlásil, že odkaz na zápisy ochranných známek by byl žádoucí, avšak neomezil se na prokázání, že v předložených dohodách neexistuje výslovný a specifický odkaz na ochranné známky. Je třeba uvést, že odvolací senát v bodech 87 až 91 napadeného rozhodnutí (viz bod 112 výše) založil své závěry rovněž na důkladném posouzení všech předložených dohod, přičemž vysvětlil, proč nebyly upřesněny příslušné ochranné známky, práva nebo prvky práv průmyslového vlastnictví a proč příslušné znění uvedených dohod neumožňovalo jasně identifikovat, na co odkazují.
117 Sama žalobkyně ostatně uvádí, že aby mohly být „zájmy“ majitelů ochranných známek chráněny, musí být pro dotčené strany dostatečně identifikovatelné, přinejmenším obecným odkazem. Tak tomu přitom v projednávané věci není.
118 Kromě toho není podstatné určit, zda výraz indem v původním znění čl. 7 prvního pododstavce dohody o dovozu ze dne 8. května 1987 v němčině znamená „včetně“, jak tvrdí žalobkyně, nebo spíše „odpovídající“ nebo „ve formě“, jak tvrdí vedlejší účastnice, a tudíž zda seznam „jiných prvků průmyslového vlastnictví[,] včetně [/ve formě] etiket, emblémů a součástí obalů týkajících se této vodky“, je orientační, a tedy demonstrativní, nebo taxativní.
119 V každém případě je nutno konstatovat, že žádná ochranná známka mající tvar láhve se stéblem trávy není ve znění tohoto ustanovení jasně identifikovatelná. Jak správně poznamenal odvolací senát v bodě 90 napadeného rozhodnutí, všechny výrazy „etikety, emblémy a součásti obalů“ svým doslovným významem odkazují na vnější prvky výrobku, a nikoli na umístění stébla trávy v láhvi, takže takové znění se na takovou ochrannou známku nemůže vztahovat.
120 Odvolací senát tedy správně dospěl k závěru, že žádná z předložených smluvních dohod výslovně neodkazuje na starší ochranné známky mající tvar láhve se stéblem trávy, zejména na starší polské ochranné známky č. 62081 a č. 85811 a na starší francouzskou ochrannou známku č. 95588457.
121 Z toho vyplývá, že odvolací senát neporušil čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, a zvláště že se při použití tohoto ustanovení nedopustil žádného nesprávného posouzení.
122 Z výše uvedeného, zvláště z bodů 87 až 91 napadeného rozhodnutí (viz body 112 a 116 výše), rovněž vyplývá, že odvolací senát správně přezkoumal skutečnost a odůvodnil své posouzení v souladu s čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001 s čl. 94 odst. 1 téhož nařízení.
123 Třetí část prvního žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta.
124 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že odvolací senát neporušil podstatné procesní náležitosti, zvláště čl. 95 odst. 1 a čl. 94 odst. 1 nařízení 2017/1001 ve spojení s čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94.
125 První žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout v plném rozsahu.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94
126 V rámci druhého žalobního důvodu žalobkyně odvolacímu senátu v podstatě vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu podmínek vztahu týkajícího se zmocnění nebo zastoupení stanovených v čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, když použití tohoto článku omezil pouze na případy, kdy starší práva byla výslovně a specificky identifikována v písemné smlouvě zakládající tento vztah. Podle žalobkyně tak odvolací senát použil nevhodnou úroveň důkazu, ačkoli toto ustanovení musí být vykládáno široce tak, že zahrnuje všechny druhy vztahů nezávisle na otázce, zda obecná povinnost důvěry a loajality vůči zájmům majitele ochranné známky byla uložena výslovně nebo implicitně, a že se vztahuje na všechny druhy „zájmů“ tohoto majitele souvisejících se vztahem mezi stranami. Obecná povinnost důvěry, a loajality tedy podle ní nemá být omezena požadavkem výslovné specifikace všech zahrnutých prvků.
127 EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.
128 Úvodem je třeba připomenout, že důkazy založené do spisu nedokládají, že žalobkyně (nebo její předchůdkyně) měla někdy přímou smluvní dohodu s vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní) (viz body 63 až 92 výše). Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný důkaz o existenci přímé smluvní dohody (výslovné nebo implicitní, písemné nebo ústní) mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, neexistuje žádný základ podle čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 pro to, aby mezi nimi byla jakožto mezi „výrobcem“ a „dovozcem“ uložena obecná povinnost důvěry a loajality, v jejímž rámci by mohla vyvstat otázka výslovné nebo implicitní povahy určení zahrnutých prvků. Tento žalobní důvod je tudíž irelevantní.
129 V každém případě je třeba uvést, podobně jako vedlejší účastnice, že tento žalobní důvod spočívá na nesprávném výkladu napadeného rozhodnutí a není skutkově podložen.
130 Odvolací senát totiž nijak netvrdil, že použití čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94 vyžaduje, aby smluvní dohoda mezi majitelem a zmocněncem výslovně a specificky uváděla všechny ochranné známky, jichž se jejich obchodní vztah dotýká, což by ostatně bylo vystaveno nebezpečí, že to Tribunál bude sankcionovat.
131 Navíc je sice pravda, že jakýkoli smluvní vztah mezi dvěma stranami týkající se distribuce výrobků může být v zásadě dostatečný pro použití čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94, avšak je třeba, aby tyto strany jasně a přesně věděly, v souvislosti s kterými ochrannými známkami majitel uvádí, že požívá ochrany. I když je tato skutečnost obvykle jasná v případě slovních a obrazových ochranných známek užívaných pro distribuovaný výrobek, není tomu tak u jiných druhů netradičních ochranných známek, jako jsou trojrozměrné nebo poziční ochranné známky, jako jsou ochranné známky uplatňované žalobkyní. Aby se na takové netradiční ochranné známky vztahoval smluvní vztah, je žádoucí, aby majitel jasně a přesně oznámil zmocněnci, že uplatňuje a je nositelem práv k těmto ochranným známkám, aby zmocněnec tato práva znal. Specifická zmínka v písemné dohodě je nejvhodnějším způsobem, jak to zajistit.
132 V projednávané věci je přitom nutno konstatovat, že žádná skutečnost ve spise neprokazuje, že žalobkyně (nebo některá z jejích předchůdkyň) informovala vedlejší účastnici o zvláštní ochraně, kterou uplatňuje pro trojrozměrnou ochrannou známku představující láhev se stéblem trávy nebo pro poziční ochrannou známku sestávající ze stébla trávy v láhvi, na kterou se vztahuje přihlášená ochranná známka.
133 I kdyby tedy odvolací senát zamýšlel tvrdit, že dohody zakládající smluvní vztah jasně nezmiňovaly nebo neodkazovaly na ochranné známky, k nimž se majitel dovolával práv, bylo by takové tvrzení v projednávané věci správné, jelikož ze spisu nevyplývá, že by žalobkyně (nebo její předchůdkyně) jasně a přesně uplatnila práva k ochranné známce představující láhev se stéblem trávy v rámci smluvního vztahu s vedlejší účastnicí (nebo její předchůdkyní), ačkoli by to bylo pro takovou netradiční ochrannou známku žádoucí.
134 Z toho vyplývá, že odvolací senát v tomto ohledu neporušil čl. 8 odst. 3 nařízení č. 40/94.
135 Druhý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako irelevantní a v každém případě jako neopodstatněný.
136 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.
K nákladům řízení
137 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
138 Vzhledem k tomu, že EUIPO a vedlejší účastnice požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (šestý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti CEDC International sp. z o.o. se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. června 2023.
Podpisy
Obsah