ROZSUDEK TRIBUNÁLU (pátého senátu)
28. listopadu 2019(*)
„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Odměna – Rozhodnutí o zamítnutí příspěvku za práci v zahraničí – Článek 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu – Práce konaná pro jiný stát – Diplomatický status – Pětileté referenční období“
Ve věci T‑592/18,
Katarzyna Wywiał-Prząda, s bydlištěm ve Wezembeek-Oppem (Belgie), zastoupená S. Orlandim a T. Martinem, advokáty,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zastoupené T. Bohrem a D. Milanowskou, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 270 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 23. listopadu 2017, kterým bylo žalobkyni odepřeno přiznání příspěvku za práci v zahraničí,
TRIBUNÁL (pátý senát),
ve složení D. Gratsias, předseda, A. Marcoulli a R. Frendo (zpravodajka), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: L. Ramette, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. července 2019,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Žalobkyně má polskou státní příslušnost. Dne 22. září 2010 přicestovala do Belgie v návaznosti na jmenování svého manžela jako diplomatického rady na stálé delegaci Polské republiky při Organizaci Severoatlantické smlouvy (NATO).
2 Od 2. července 2010 byla žalobkyně držitelkou diplomatického pasu vydaného polským ministerstvem zahraničních věcí.
3 Od 7. ledna 2011 do 31. prosince 2011 vykonávala žalobkyně funkce sekretářky v rámci stálého zastoupení Polské republiky při Evropské unii.
4 V období od 9. listopadu 2012 do 11. ledna 2013 v Bruselu (Belgie) vedla diskusní fóra na účet neziskového sdružení a v této souvislosti jí bylo uhrazeno vyúčtování výdajů.
5 Žalobkyně vrátila svůj diplomatický pas a od 7. června 2013 byla zapsána do rejstříku cizinců ve Woluwe-Saint-Pierre (Belgie).
6 V období od 16. června 2014 do 31. prosince 2015 a poté od 4. ledna 2016 do 31. srpna 2017 byla žalobkyně zaměstnána postupně dvěma belgickými společnostmi v rámci poskytování služeb pro Evropskou komisi.
7 Dne 9. září 2016 se manžel žalobkyně vrátil do Polska po skončení své diplomatické mise. Žalobkyně zůstala v Belgii se svým synem.
8 Dne 1. září 2017 byla žalobkyně přijata Komisí jako smluvní zaměstnankyně.
9 Rozhodnutím ze dne 23. listopadu 2017 orgán Komise oprávněný k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUS“) odmítl žalobkyni přiznat příspěvek za práci v zahraničí (dále jen „napadené rozhodnutí“).
10 Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí dne 21. února 2018 stížnost. Tato stížnost byla zamítnuta rozhodnutím OOUS ze dne 18. června 2018, doručeným téhož dne. OOUS nejprve určil „dobu pěti let končících šest měsíců přede dnem […] nástupu do služebního poměru“ (dále jen „referenční období“), uvedenou v čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), který se na smluvní zaměstnance použije na základě článků 21 a 92 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie. OOUS stanovil toto referenční období na období od 1. března 2012 do 28. února 2017. Následně OOUS odůvodnil zamítnutí stížnosti žalobkyně tím, že v Belgii pobývala od 22. září 2010, že v Belgii vykonávala povolání a že tam bydlela i nadále po odchodu svého manžela v září 2016.
Řízení a návrhová žádání účastnic řízení
11 Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. září 2018 podala žalobkyně projednávanou žalobu.
12 Komise předložila žalobní odpověď dne 14. prosince 2018.
13 Dne 14. února 2019 předložila žalobkyně repliku.
14 Dne 1. dubna 2019 předložila Komise dupliku.
15 Na návrh soudkyně zpravodajky Tribunál (pátý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 svého jednacího řádu Tribunálu položil účastnicím řízení písemné otázky a vyzval je, aby na ně odpověděly na jednání.
16 Řeči účastnic řízení a jejich odpovědi na písemné a ústní otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 9. července 2019.
17 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– napadené rozhodnutí zrušil,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
18 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
19 Žalobkyně uplatňuje jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu. Tento žalobní důvod může být rozdělen na dvě části, přičemž první část vychází z nezohlednění jejího diplomatického statusu a druhá vychází z nesprávného posouzení pojmu „obvyklé bydliště“.
K první části vycházející z nezohlednění diplomatického statusu žalobkyně
20 Žalobkyně uvádí, že jakožto manželka diplomatického zástupce měla diplomatický status od 22. září 2010, data svého příchodu do Belgie, do 16. června 2013, data, kdy vrátila svůj diplomatický pas. Z důvodu tohoto diplomatického statusu a podle čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážky druhé věty přílohy VII služebního řádu tvrdí, že se na ni měla vztahovat neutralizace tohoto časového úseku. V důsledku této neutralizace podle ní referenční období započalo dne 1. května 2009 v okamžiku, kdy pobývala a pracovala v Polsku a s Belgií neměla žádnou vazbu. Zaměstnanec přitom podle ní ztrácí nárok na příspěvek za práci v zahraničí pouze v případě, že měl své obvyklé bydliště nebo vykonával své hlavní povolání v zemi, kde se nachází místo, kde je zaměstnán, během celého referenčního období. Vzhledem k tomu, že tomu tak podle ní v tomto případě není, má žalobkyně za to, že jí měl být příspěvek za práci v zahraničí přiznán.
21 Článek 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu stanoví:
„Příspěvek za práci v zahraničí ve výši 16 % z celkového součtu základního platu, příspěvku na domácnost a příspěvku na vyživované dítě vyplácených úředníkovi je poskytován:
a) úředníkům,
– kteří nejsou a nikdy nebyli státními příslušníky státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni, a
– kteří v době pěti let končících šest měsíců přede dnem jejich nástupu do služebního poměru neměli na evropském území tohoto státu ani bydliště, ani zde nevykonávali své hlavní povolání. Pro účely tohoto ustanovení se nepřihlíží k okolnostem vyplývajícím z práce konané pro některý jiný stát nebo mezinárodní organizaci;
b) úředníkům, kteří jsou nebo byli státními příslušníky státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni, ale kteří v době deseti let přede dnem jejich nástupu do služebního poměru měli bydliště mimo evropské území uvedeného státu z důvodů jiných, než je výkon funkce ve službách státu nebo mezinárodní organizace.“
22 Článek 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu tak obsahuje dvě části. První část definuje dvě kumulativní podmínky, které musí úředník v zásadě splnit, aby měl nárok na příspěvek za práci v zahraničí: nikdy nebyl státním příslušníkem státu, na jehož území se nachází místo, kde je zaměstnán a v době pěti let končících šest měsíců přede dnem jeho nástupu do služebního poměru neměl na evropském území tohoto státu ani bydliště, ani zde nevykonával své hlavní povolání; druhá část stanoví jako výjimku z této zásady, že se nepřihlíží k okolnostem vyplývajícím z práce konané pro některý jiný stát nebo mezinárodní organizaci. Období odpovídající této práci jsou tak neutralizována.
23 Kromě toho je dotčenému úředníkovi nebo zaměstnanci odepřen příspěvek za práci v zahraničí na základě čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu pouze tehdy, pokud měl své obvyklé bydliště nebo vykonával své hlavní povolání v zemi, kde se nachází místo, kde je zaměstnán, během celého referenčního období (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2015, Pondichie v. Komise, F‑50/14, EU:F:2015:62, bod 35). V projednávané věci by přitom účinkem neutralizace období, které uplynulo od 22. září 2010 do 16. června 2013, během něhož žalobkyně pobývala v Belgii v rámci diplomatického statusu jakožto manželka diplomatického zástupce, bylo posunutí začátku referenčního období na 6. června 2009, a nikoli na 1. května 2009, jak tvrdí žalobkyně, tedy do okamžiku, kdy pobývala a pracovala v Polsku a s Belgií neměla žádnou vazbu.
24 Je tedy třeba se vyjádřit k otázce, zda pojem „okolnosti vyplývající z práce konané pro některý jiný stát“ použitý v čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážce přílohy VII služebního řádu musí být vykládán tak, že se vztahuje na období, po které žalobkyně jakožto manželka diplomatického zástupce měla diplomatický status.
25 Neutralizaci období odpovídajícího okolnostem vyplývajícím z práce konané ve státě výkonu zaměstnání pro některý jiný stát nebo mezinárodní organizaci lze vysvětlit tím, že se předpokládá, že výkon takové práce má za následek zachování zvláštní vazby dotyčného na tento jiný stát nebo tuto mezinárodní organizaci a brání tak vytvoření trvalé vazby na stát, v němž je vykonávána práce, a tedy dostatečné integraci dotyčného do společnosti tohoto státu (rozsudek ze dne 13. července 2018, Quadri di Cardano v. Komise, T‑273/17, EU:T:2018:480, bod 49).
26 Žalobkyně tvrdí, že jakožto manželka diplomatického zástupce požívala různých výsad a imunit na základě Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích ze dne 18. dubna 1961 (dále jen „Vídeňská úmluva“). Podle žalobkyně tento diplomatický status sám o sobě brání vytvoření trvalých vazeb se zemí výkonu zaměstnání. Tento status tedy podle ní musí být kvalifikován jako „okolnosti vyplývající z práce konané pro některý jiný stát“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážky druhé věty přílohy VII služebního řádu.
27 V bodě 14 rozsudku ze dne 2. května 1985, De Angelis v. Komise (246/83, EU:C:1985:165) přitom Soudní dvůr rozhodl, že se toto ustanovení vztahuje pouze na okolnosti vyplývající z práce, kterou vykonal sám úředník, jenž nastoupil do služebního poměru a že nemůže být rozšířeno na jinou osobu.
28 Žalobkyně nicméně tvrdí, že se tato judikatura na ni nepoužije, protože ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 2. května 1985, De Angelis v. Komise (246/83, EU:C:1985:165), dotyčná osoba, která v Belgii doprovázela svého manžela, úředníka Evropského společenství, neměla na tomto základě žádný diplomatický status.
29 Je však nutno konstatovat, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 2. května 1985, De Angelis v. Komise (246/83, EU:C:1985:165), tuto neexistenci diplomatického statusu vůbec nepoužil jako argument k tomu, aby dotyčné osobě odepřel přiznat nárok na příspěvek za práci v zahraničí.
30 Je pravda, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. června 2007, Komise v. Hosman-Chevalier (C‑424/05 P, EU:C:2007:367, body 42 a 43), citovaném žalobkyní, zmínil výsady, imunity a zvláštní postavení, které měla dotyčná osoba, aby připustil, že měla zvláštní vazbu s jiným státem, která brání jejímu začlenění v zemi výkonu zaměstnání. Otázkou, kterou bylo třeba v dané věci rozhodnout, však bylo, zda žalobkyně, která pracovala pro styčnou kancelář Länder Rakouské republiky, vykonávala práci pro tento stát, a měla tak k němu určitou vazbu. V tomto rozsudku Soudní dvůr tuto vazbu vyvodil z řady skutečností. První z těchto skutečností spočívala v okolnosti, že je třeba mít za to, že personál stálého zastoupení pracuje pro dotyčný členský stát, a v důsledku toho jde o práci v zahraničí z důvodu příslušnosti ke strukturám tohoto zastoupení. Druhá skutečnost spočívala v tom, že navzdory tomu, že práci vykonávala ve styčné kanceláři Länder, byla dotyčná osoba členkou personálu stálého zastoupení Rakouské republiky a jejím hierarchickým nadřízeným byl rakouský velvyslanec, takže musela být považována za osobu, která konala práci pro rakouský stát. Konečně třetí skutečnost vyplývala z toho, že její postavení bylo stejné jako postavení ostatních úředníků přidělených k uvedenému zastoupení (rozsudek ze dne 21. června 2007, Komise v. Hosman-Chevalier, C‑424/05 P, EU:C:2007:367, body 41 a 42). Zvláštní postavení, na které odkazuje Soudní dvůr v bodě 43 tohoto rozsudku, proto nelze chápat tak, že vyplývá pouze z výsad a imunit, které dotyčná osoba požívala. Soudní dvůr naopak zdůraznil skutečnost, že dotyčná osoba vykonávala práci pro Rakouskou republiku v rámci jejího stálého zastoupení.
31 Soudní dvůr v následném rozsudku ze dne 29. listopadu 2007, Salvador García v. Komise (C‑7/06 P, EU:C:2007:724, bod 51), který žalobkyně rovněž citovala, odkázal na svůj rozsudek ze dne 21. června 2007, Komise v. Hosman-Chevalier (C‑424/05 P, EU:C:2007:367), přičemž měl za to, že zvláštní postavení dotyčné osoby jakožto členky personálu stálého zastoupení bylo původem její zvláštní vazby s dotčeným členským státem a měl rovněž za to, že toto výsadní postavení, které jí umožnilo požívat různé výsady a imunity, zakládá samo o sobě překážku, která brání tomu, aby si dotyčná osoba mohla vytvořit trvalou vazbu se státem výkonu zaměstnání, a aby se tudíž mohla dostatečně začlenit do společnosti tohoto státu. V bodě 50 rozsudku ze dne 29. listopadu 2007, Salvador García v. Komise (C‑7/06 P, EU:C:2007:724), však Soudní dvůr stále s ohledem na rozsudek ze dne 21. června 2007, Komise v. Hosman-Chevalier (C‑424/05 P, EU:C:2007:367), upřesnil, že funkční začlenění do stálého zastoupení je rozhodujícím prvkem k tomu, aby se mělo za to, že nový zaměstnanec vykonal práci pro jiný stát (v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 24. ledna 2008, Adam v. Komise, C‑211/06 P, EU:C:2008:34, bod 45).
32 Konečně v návaznosti na rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, Salvador García v. Komise (C‑7/06 P, EU:C:2007:724), Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 24. ledna 2008, Adam v. Komise (C‑211/06 P, EU:C:2008:34, bod 49), rozhodl, že pro účely výkladu výrazu „práce konaná pro některý jiný stát“ uvedeného v čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážce přílohy VII služebního řádu je třeba mít za to, že relevantní je pouze skutečnost, že je práce vykonána v rámci stálého zastoupení jiného státu, než je stát výkonu zaměstnání.
33 Z toho vyplývá, že i v judikatuře citované žalobkyní je jedinou skutečností, která brání vytvoření vazby se zemí výkonu zaměstnání, výkon práce v situaci funkčního začlenění v rámci diplomatického zastoupení jiného státu nebo mezinárodní organizace.
34 Žalobkyně však namítá, že výrazy „okolnosti vyplývající z práce konané pro některý jiný stát nebo mezinárodní organizaci“ použité v čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážce druhé větě přílohy VII služebního řádu se vztahují i na jiné okolnosti, než jsou okolnosti vyplývající pouze z výkonu funkce pro takový stát nebo pro takovou organizaci.
35 Judikatura je skutečně stanovena v tom smyslu, že toto ustanovení nemůže být omezeno pouze na osoby, které jsou členy personálu jiného státu, než je stát výkonu zaměstnání nebo mezinárodní organizace, neboť se vztahuje na všechny „okolnosti vyplývající z práce konané“ pro takový stát nebo takovou organizaci (rozsudky ze dne 25. října 2005, Salazar Brier v. Komise, T‑83/03, EU:T:2005:371, bod 45, a ze dne 25. října 2005, De Bustamante Tello v. Rada, T‑368/03, EU:T:2005:372, bod 42). Jak uvádí žalobkyně, tuto judikaturu lze vysvětlit okolností, že tyto výrazy mají širší dosah než výrazy „výkon funkce“ použité v čl. 4 odst. 1 písm. b) přílohy VII služebního řádu (rozsudek ze dne 30. března 1993, Vardakas v. Komise, T‑4/92, EU:T:1993:29, bod 36).
36 Z toho vyplývá, že čl. 4 odst. 1 písm. a) druhá odrážka poslední věta přílohy VII služebního řádu se nevztahuje pouze na případy, v nichž se dotyčná osoba nacházela v situaci pracovního poměru ve striktním slova smyslu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. května 2001, Liaskou v. Rada, T‑60/00, EU:T:2001:129, bod 50). Nic to však nemění na tom, že podle téže judikatury pojem „okolnosti vyplývající z práce konané pro některý jiný stát nebo mezinárodní organizaci“ odpovídá pouze okolnostem, za nichž práce vyplývá z přímého právního vztahu mezi dotyčnou osobou a dotčeným státem nebo mezinárodní organizací například v rámci stáže nebo expertní smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. října 2005, Salazar Brier v. Komise, T‑83/03, EU:T:2005:371, bod 45, a ze dne 25. října 2005, De Bustamante Tello v. Rada, T‑368/03, EU:T:2005:372, bod 42).
37 Článek 4 odst. 1 písm. a) druhá odrážka poslední věta přílohy VII služebního řádu tudíž nemůže být rozšířen na manželku diplomatického zástupce, která v tomto postavení požívala určité výsady a imunity na základě Vídeňské úmluvy, avšak nemůže uplatňovat takový přímý právní vztah. V tomto ohledu Komise správně zdůrazňuje, že právo žalobkyně na diplomatický status není vlastním právem, ale právem odvozeným, určeným k usnadnění rodinného života diplomatických zástupců, které pro ni vyplývalo z funkce jejího manžela.
38 Žalobkyně ještě tvrdí, že při přezkumu stupně jejího začlenění v Belgii, který v konečném důsledku určuje přiznání příspěvku za práci v zahraničí, nelze odhlédnout od okolnosti, že na základě Vídeňské úmluvy a oběžníku belgického státu ze dne 15. května 2014 o výkonu výdělečné profesní nebo obchodní činnosti členy diplomatických misí nebo konzulárních úřadů anebo jejich rodinnými příslušníky (dále jen „oběžník belgického státu“) nemohla v Belgii vykonávat žádnou profesní činnost, ledaže by vrátila svůj diplomatický pas, a vzdala by se tak diplomatického statusu přiznaného rodinným příslušníkům diplomatického zástupce.
39 V tomto ohledu je třeba připomenout, že pojem práce v zahraničí závisí zejména na osobní situaci úředníka, a sice na stupni jeho začlenění ve státě výkonu zaměstnání, který vyplývá například z předchozího výkonu profesní činnosti v tomto státě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. ledna 2008, Adam v. Komise, C‑211/06 P, EU:C:2008:34, bod 38, a ze dne 13. července 2018, Quadri di Cardano v. Komise, T‑273/17, EU:T:2018:480, bod 44). Nemožnost vykonávat takovou profesní činnost, pokud by byla prokázána, by tedy mohla být prvkem, který by mohl odporovat tomuto začlenění a prokázat a contrario existenci práce v zahraničí.
40 Je však nutno uvést, že článek 42 Vídeňské úmluvy stanoví, že „[d]iplomatický zástupce nebude v přijímajícím státě provozovat pro osobní prospěch žádné zaměstnání nebo obchodní činnost“ a že žádné ustanovení nerozšiřuje působnost tohoto zákazu na rodinné příslušníky tohoto zástupce. Na rozdíl od diplomatických zástupců tak tito rodinní příslušníci mohou vykonávat profesní nebo obchodní činnost v přijímajícím státě v rámci jeho zákonných a podzákonných právních předpisů, a případně tedy na základě povolení požadovaných od všech cizinců téže státní příslušnosti, jako je například pracovní povolení. Jakožto státní příslušnice členského státu Unie však žalobkyně právě byla této povinnosti zproštěna. Navíc si i přes výkon profesní nebo obchodní činnosti rodinní příslušníci diplomatického zástupce v zásadě zachovávají své výsady a imunity, jak jsou stanoveny a vymezeny články 29 až 36 uvedené úmluvy, které se na ně vztahují na základě čl. 37 odst. 1 této úmluvy. Podle čl. 31 odst. 1 písm. c) Vídeňské úmluvy jsou pro veškeré žaloby týkající se svobodného povolání nebo obchodní činnosti dotyčné osoby zbaveny imunity pouze v souvislosti s jurisdikcí civilní a správní. Trestněprávní imunity dotyčné osoby předem zbaveny nejsou.
41 Třebaže oběžník belgického státu časově následuje po období, které mělo být podle žalobkyně neutralizováno, podporuje to, co bylo uvedeno výše.
42 S ohledem na vše předcházející je nutno rovněž konstatovat, že na rozdíl od žalobkyně její manžel nemohl v žádném případě v Belgii vykonávat profesní nebo obchodní činnost. Žalobkyně a její manžel se tak nenacházeli ve stejné právní situaci.
43 Žalobkyně se ještě dovolává článku 57 Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích ze dne 24. dubna 1963. Dotyčná osoba však funkce svého manžela popisuje jakožto funkce diplomatického zástupce, a konkrétněji jako funkce „rady na stálé delegaci Polské republiky při NATO“. Vzhledem k tomu, že nebylo doloženo, proč by tyto funkce měly spadat pod tuto úmluvu, je tedy třeba mít za to, že tato úmluva v projednávané věci postrádá relevanci.
44 Žalobkyně rovněž tvrdí, že neexistuje vysvětlení skutečnosti, že zástupce, který v zemi výkonu zaměstnání vykonává funkce pro některý stát nebo mezinárodní organizaci, je více vytržen ze svého prostředí než jeho manžel či manželka, který v něm rovněž žil, aniž takové funkce vykonával, avšak měl také diplomatický status.
45 Jak již bylo uvedeno (bod 39 výše), pojem práce v zahraničí závisí zejména na stupni začlenění dotyčné osoby v zemi výkonu zaměstnání. Ačkoli lze předpokládat, že si určitá osoba zachová zvláštní vazbu se státem svého původu, vykonává-li pro něj služby v rámci jeho delegace nebo jeho velvyslanectví, a že tato situace brání vytvoření trvalé vazby se zemí výkonu zaměstnání (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. června 2007, Komise v. Hosman-Chevalier, C‑424/05 P, EU:C:2007:367, bod 38, a ze dne 13. července 2018, Quadri di Cardano v. Komise, T‑273/17, EU:T:2018:480, bod 49), tak tomu přitom nezbytně není v případě jejího manžela či manželky, který nesdílí totéž profesní prostředí zasvěcené službě pro uvedený stát a který má tedy k dispozici rozsáhlejší škálu možností k začlenění se do společnosti v hostitelské zemi.
46 Konečně žalobkyně marně tvrdí, že pokud by její manžel byl unijními orgány přijat ke stejnému datu, jako byla přijata ona, bylo by období, během něhož měl diplomatický status, neutralizováno. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z bodů 27 až 37, 40 a 45 výše totiž vyplývá, že se ona a její manžel nenacházeli ve stejné právní a skutkové situaci.
47 Závěrem je třeba uvést, že práce v zahraničí určité osoby, zakládající nárok na příspěvek za práci v zahraničí, nezávisí na diplomatickém statusu, který měla na základě mezinárodního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. března 1993, Vardakas v. Komise, T‑4/92, EU:T:1993:29, bod 40). To platí tím spíše v případě, kdy tato osoba, jako žalobkyně v projednávané věci, má tento status, aniž je členkou personálu mezinárodní organizace nebo zastoupení jiného státu, než je stát výkonu zaměstnání.
48 OOUS tudíž neporušil čl. 4 odst. 1 písm. a) druhou odrážku poslední větu přílohy VII služebního řádu, když referenční období stanovil od 1. března 2012 do 28. února 2017 a jeho začátek neposunul do 6. června 2009.
49 Ze všeho výše uvedeného tedy vyplývá, že první část žalobního důvodu žalobkyně musí být zamítnuta.
Ke druhé části vycházející z nesprávného použití pojmu „obvyklé bydliště“
50 Žalobkyně podpůrně tvrdí, že ačkoli období, během něhož měla zvláštní diplomatický status, nemůže být neutralizováno, neměla v průběhu tohoto období úmysl přiznat své přítomnosti v Belgii stálou povahu nezbytnou k tomu, aby se na ni vztahoval čl. 4 odst. 1 písm. a) druhá odrážka první věta přílohy VII služebního řádu. V tomto ohledu uvádí výčet skutkových okolností, které jsou indiciemi o její práci v zahraničí.
51 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že její pobyt v Belgii byl neoddělitelně spojen s diplomatickou misí jejího manžela a že její přítomnost na belgickém území z tohoto důvodu měla nejistou a prozatímní povahu. Tato nejistá a prozatímní povaha podle ní učinila bezvýznamným jakýkoli pokus o vytvoření trvalých vazeb s Belgií.
52 Vzhledem k tomu, že použití čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážky přílohy VII služebního řádu závisí na stupni začlenění dotyčné osoby v zemi výkonu zaměstnání před jejím nástupem do služebního poměru (bod 39 výše) a vzhledem k tomu, že stupeň začlenění je nezávislý na diplomatickém statusu, který má na základě mezinárodního práva (bod 47 výše), však okolnost, že pobyt žalobkyně v Belgii měl svůj původ v diplomatické misi jejího manžela, sama o sobě postrádá relevanci.
53 Pokud jde o údajně nejistou a prozatímní povahu uvedeného pobytu, je třeba připomenout, že přísluší žalobci, aby prokázal, že jsou splněny podmínky stanovené v čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu (viz rozsudek ze dne 13. července 2018, Quadri di Cardano v. Komise, T‑273/17, EU:T:2018:480, bod 51 a citovaná judikatura). Na základě skutečnosti, že se od diplomatického personálu žádá, aby pravidelně měnil místo výkonu zaměstnání, přitom nelze předpokládat, že k začlenění nedojde. S výjimkou výjimečných okolností zůstávají diplomatičtí zástupci v jedné zemi ve funkci několik let. V projednávaném případě ostatně manžel žalobkyně v Bruselu zůstal pracovat po dobu šesti let.
54 Zadruhé žalobkyně argumentuje zvláštní povahou svého bydliště v Belgii, jelikož byla se svou rodinou ubytována v bytě, který jí byl dán k dispozici stálou delegací Polské republiky při NATO, která platila nájemné a faktury za spotřebu energie.
55 V této souvislosti je třeba připomenout, že pojem „obvyklé bydliště“ je judikaturou ustáleně vykládán tak, že se jedná o místo, které dotyčná osoba stanovila jako trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem přiznat tomuto místu stálou povahu. Kromě toho pojem „bydliště“, který nezávisí na čistě kvantitativním údaji o čase stráveném touto osobou na území jakéhokoli státu, vedle fyzické přítomnosti na určitém místě předpokládá rovněž úmysl přiznat této skutečnosti kontinuitu vyplývající z obvyklého života a rozvíjení obvyklých společenských vztahů (rozsudek ze dne 13. července 2018, Quadri di Cardano v. Komise, T‑273/17, EU:T:2018:480, bod 48).
56 V projednávané věci je třeba konstatovat, že žalobkyně pobývá v Belgii od 22. září 2010. Okolnost, že získala majetkové výhody spočívající ve služebním bytě, za nějž nájemné a spotřebu energie hradila stálá delegace Polské republiky při NATO, nemůže být důkazem o zachování vazby se zemí jejího původu, takže by tato vazba vyloučila jakékoli začlenění v Belgii. Jinými slovy, hrazení těchto nákladů Polskou republikou neznamená, že tento byt nemohl být stálým způsobem trvalým nebo obvyklým centrem zájmů žalobkyně v Belgii.
57 Tato úhrada nájemného a spotřeby energie ani nebránila žalobkyni v tom, aby v Belgii navázala společenské vztahy. Skutečnost, že po návratu svého manžela do Polska zůstala žalobkyně v Belgii se svým synem, aby tam absolvoval školní docházku, tak představuje indicii potvrzující začlenění. Indicií o tomto začlenění je rovněž skutečnost, že žalobkyně měla stále diplomatický status, přesto dočasně spolupracovala s bruselským sdružením činným v oblasti vzdělávání a účastnila se tak sítě sdružení ve své budoucí zemi výkonu zaměstnání.
58 V tomto ohledu a zatřetí žalobkyně konkrétně uvádí, že vedení diskusních fór nepředstavovalo povolání ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu a že neumožňuje předpokládat její záměr přemístit trvalé centrum svých zájmů do Belgie. Tato činnost byla podle ní velmi omezená a vedla pouze k úhradě výloh. Komise má za to, že se jednalo o výdělečnou činnost.
59 Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že povolání je kritériem zajisté objektivním, uvedeným v čl. 4 odst. 1 písm. a) přílohy VII služebního řádu, k nahlížení na situaci nově přijatých úředníků nebo zaměstnanců (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. února 2019, Pozza v. Parlament, T‑216/18, nezveřejněný, EU:T:2019:118, bod 25), slouží však pouze jako příklad (rozsudky ze dne 21. června 2007, Komise v. Hosman-Chevalier, C‑424/05 P, EU:C:2007:367, bod 35, a ze dne 13. července 2018, Quadri di Cardano v. Komise, T‑273/17, EU:T:2018:480, bod 44). Účast úředníka nebo zaměstnance na činnosti určité entity v oblasti spolků a sdružení v zemi jeho budoucího výkonu zaměstnání tedy může za určitých okolností představovat jednu z indicií o začlenění dotyčné osoby.
60 Začtvrté žalobkyně poznamenává, že do belgických rejstříků obyvatel byla zapsána až po vrácení svého diplomatického pasu dne 16. června 2013.
61 Ačkoli zápis jakožto obyvatel v určité obci svědčí o vůli dotyčné osoby a jejím záměru stanovit stálé a trvalé centrum svého bydliště a svých zájmů na uvedeném místě (usnesení ze dne 26. září 2007, Salvador Roldán v. Komise, F‑129/06, EU:F:2007:166, bod 60), tento zápis zůstává formálním prvkem, ze kterého nelze v projednávaném případě vyvodit, že žalobkyně dříve neměla skutečné bydliště v Belgii, a to konkrétně za okolností projednávané věci, kdy existence tohoto bydliště ostatně není zpochybněna.
62 Zapáté žalobkyně tvrdí, že během období, kdy její manžel vykonával v Belgii funkci diplomatického zástupce, si zachovala trvalé vazby s Polskem.
63 Žalobkyně tak tvrdí, že i nadále vlastnila nemovitost v Polsku a ponechala si polské telefonní číslo. V Polsku do roku 2013 dokonce nadále vykonávala povolání jakožto profesorka jazyků a soudní překladatelka a nadále tam platila daně.
64 Skutečnost, že žalobkyně má daňový domicil v zemi původu a skutečnost, že v této zemi má zájmy a majetek, však neumožňují prokázat, že se její obvyklé bydliště nachází v této zemi (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 26. září 2007, Salvador Roldán v. Komise, F‑129/06, EU:F:2007:166, bod 59). To platí tím spíše v případě, kdy příjmy, které byly v zemi původu vykázány pro daňové účely, vyplývají z povolání vykonávaného v zahraničí. Na jednání žalobkyně konkrétně uvedla, že z Belgie vykonávala nezávislé povolání soudního překladatele pro polské soudy a že z tohoto důvodu vykázala za rok 2012 profesní příjem ve výši 2 664,64 polských zlotých (PLN) (přibližně 650 eur). Žalobkyně na jednání rovněž uvedla, že v roce 2014 požádala o výmaz z polského obchodního rejstříku a že částka 54 289,16 PLN (přibližně 12 700 eur) vykázaná za tento rok představovala mzdu, kterou v tomto roce v Belgii obdržela v důsledku svého zaměstnání v belgické společnosti poskytující služby pro Komisi.
65 Ani skutečnost, že si ponechala polské telefonní číslo, neumožňuje prokázat, že si žalobkyně ponechala centrum svých zájmů v Polsku, a fortiori proto, že se, jak žalobkyně uvedla na jednání, jednalo o číslo mobilního telefonu, které tedy mohlo být používáno z belgického území.
66 Zašesté žalobkyně uvádí, že vždy pracovala ve veřejném mezinárodním prostředí, nejprve od 7. ledna do 31. prosince 2011 na stálém zastoupení Polské republiky při Unii a poté od 16. června 2014 do 31. srpna 2017 u Komise. Tvrdí, že skutečnost, že tak pracovala v mezinárodním prostředí a že v soukromém sektoru nevykonávala žádnou činnost, zeslabuje jakoukoli domněnku o začlenění v belgické společnosti.
67 Jak žalobkyně sama připouští, v Komisi však profesní činnost vykonávala pouze prostřednictvím dvou po sobě jdoucích smluv se dvěma belgickými společnostmi vykonávajícími pro tento orgán činnost v rámci poskytování služeb. Judikatura přitom z působnosti čl. 4 odst. 1 písm. a) druhé odrážky poslední věty přílohy VII služebního řádu vyloučila trojstranné situace, ve kterých nový úředník nebo nový zaměstnanec sice dříve pracoval v unijních orgánech, ale na účet soukromých společností, u kterých byl zaměstnancem (rozsudek ze dne 28. února 2019, Pozza v. Parlament, T‑216/18, nezveřejněný, EU:T:2019:118, bod 51). Skutečnost, že žalobkyně za těchto podmínek vykonávala profesní činnost u Komise, proto nemůže být považována za indicii o tom, že žalobkyně nebyla během referenčního období v Belgii začleněna.
68 Pokud jde o práci žalobkyně vykonanou v rámci stálého zastoupení Polské republiky při Unii, časově předchází referenčnímu období. Nemohla mít tedy rozhodující vliv na to, jak OOUS posoudil otázku, zda žalobkyně byla během uvedeného období v Belgii začleněna, či nikoli.
69 S ohledem na výše uvedené není druhá část žalobního důvodu opodstatněná a tento žalobní důvod musí být zamítnut v plném rozsahu.
70 Žalobu je tudíž třeba zamítnout.
K nákladům řízení
71 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (pátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Katarzyně Wywiał-Prząda se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. listopadu 2019.
Podpisy.