ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu)
11. dubna 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Celní unie – Nařízení (EU) č. 952/2013 – Rozsudky prvního stupně, kterými se zrušují celní opatření týkající se tradičních vlastních zdrojů Evropské unie – Okamžitá vykonatelnost těchto rozsudků – Neexistence odkladu vykonatelnosti rozsudků“
Ve věci C‑770/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Corte di giustizia tributaria di primo grado di Genova (dříve Commissione tributaria provinciale di Genova) (Finanční soud prvního stupně v Janově, dříve Provinciální finanční soud v Janově, Itálie) ze dne 22. listopadu 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 19. prosince 2022, v řízení
OSTP Italy Srl
proti
Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, Ufficio delle Dogane di Genova 1,
Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, Ufficio delle Dogane di Genova 2,
Agenzia delle Entrate – Riscossione – Genova,
SOUDNÍ DVŮR (desátý senát),
ve složení: Z. Csehi, předseda senátu, E. Regan (zpravodaj), předseda pátého senátu, a D. Gratsias, soudce,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za OSTP Italy Srl: R. Dominici, A. Macchi, F. Munari a S. Pedemonte, avvocati,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s F. Meloncelli, avvocato dello Stato,
– za Evropskou komisi: F. Clotuche-Duvieusart a F. Moro, jako zmocněnkyně,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 43 až 45 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie (Úř. věst. 2013, L 269, s. 1, dále jen „celní kodex Unie“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností OSTP Italy Srl (dále jen „OSTP“) a Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, Ufficio delle Dogane di Genova 1 (Úřad pro cla a monopoly, celní úřad v Janově 1, Itálie) a Agenzia delle Dogane e dei Monopoli, Ufficio delle Dogane di Genova 2 (Úřad pro cla a monopoly, celní úřad v Janově 2, Itálie) (dále jen společně „Úřad pro cla a monopoly“) a Agenzia delle Entrate – Riscossione – Genova (Finanční správa – Vymáhání pohledávek – Janov, Itálie) (dále jen „finanční správa“) ohledně vymáhání pohledávky týkající se tradičních vlastních zdrojů Evropské unie, které bylo zrušeno rozhodnutím vnitrostátního soudu, o němž však probíhá odvolací řízení.
Právní rámec
Unijní právo
Celní kodex Unie
3 Článek 43 celního kodexu Unie, nadepsaný „Rozhodnutí soudního orgánu“, stanoví:
„Články 44 a 45 se nepoužijí na opravné prostředky podané s cílem prohlásit za neplatné, zrušit nebo změnit rozhodnutí v rámci celních předpisů přijaté justičním orgánem nebo celními orgány jednajícími jako justiční orgány.“
4 Článek 44 tohoto kodexu, nadepsaný „Právo na podání opravného prostředku“, uvádí:
„1. Každá osoba má právo podat opravný prostředek proti jakémukoli rozhodnutí celních orgánů v rámci celních předpisů, jež se jí přímo a osobně dotýká.
Právo na podání opravného prostředku má rovněž každá osoba, která požádala celní orgány o rozhodnutí a ve lhůtách uvedených v čl. 22 odst. 3 neobdržela rozhodnutí o své žádosti.
2. Opravný prostředek lze podat nejméně ve dvou stupních:
a) nejdříve u celních orgánů, u soudního orgánu nebo u jiných orgánů určených k tomuto účelu členskými státy;
b) následně u vyššího nezávislého orgánu, jímž může být v souladu s platnými předpisy členských států soudní orgán nebo rovnocenný zvláštní orgán.
3. Opravný prostředek se podává ve členském státě, v němž bylo rozhodnutí přijato nebo o ně bylo požádáno.
4. Členské státy zajistí, aby řízení o opravném prostředku umožnilo rychlé potvrzení nebo opravu rozhodnutí celních orgánů.“
5 Článek 45 uvedeného kodexu, nadepsaný „Přerušení výkonu rozhodnutí“, stanoví:
„1. Podání opravného prostředku nemá odkladný účinek na výkon napadeného rozhodnutí.
2. Celní orgány však přeruší výkon rozhodnutí, a to zcela nebo částečně, mají-li odůvodněné pochybnosti, zda je napadené rozhodnutí v souladu s celními předpisy, nebo hrozí-li dotyčné osobě nenahraditelná škoda.
3. V případech uvedených v odstavci 2, je-li důsledkem napadeného rozhodnutí vyměření dovozního nebo vývozního cla, je přerušení výkonu tohoto rozhodnutí podmíněno poskytnutím jistoty, pokud se na základě zdokumentovaného posouzení nezjistí, že by taková jistota způsobila dlužníkovi vážné hospodářské nebo sociální obtíže.“
6 Článek 90 odst. 1 první pododstavec téhož kodexu, nadepsaný „Povinná jistota“, stanoví:
„Je-li poskytnutí jistoty povinné, vyměří celní orgány tuto jistotu ve výši, která se rovná přesné částce dovozního nebo vývozního cla odpovídající celnímu dluhu a jiným poplatkům, lze-li tuto částku v době, kdy je jistota požadována, spolehlivě určit.“
7 Článek 98 celního kodexu Unie, nadepsaný „Propuštění zboží“, stanoví:
„1. Celní orgány jistotu okamžitě uvolní, jakmile celní dluh nebo odpovědnost za další poplatky zanikne nebo již nemůže vzniknout.
2. Zanikl-li celní dluh nebo odpovědnost za další poplatky částečně nebo může-li vzniknout již jen pro část zajištěné částky, uvolní se na žádost dotyčné osoby odpovídající část jistoty, pokud částka, o kterou se jedná, takový krok opodstatňuje.“
8 Článek 124 odst. 1 tohoto kodexu, nadepsaný „Zánik“, stanoví:
„Aniž jsou dotčeny platné právní předpisy týkající se nevybrání částky dovozního nebo vývozního cla odpovídající celnímu dluhu v případě soudně prohlášené nesolventnosti dlužníka, povinnost zaplatit celní dluh při dovozu nebo vývozu zaniká:
[…]
b) zaplacením částky dovozního nebo vývozního cla;
[…]
d) je-li u zboží navrženého na propuštění do režimu s povinností zaplatit dovozní nebo vývozní clo zrušena platnost celního prohlášení;
[…]“
Nařízení č. 609/2014
9 Článek 2 nařízení Rady (EU, Euratom) č. 609/2014 ze dne 26. května 2014 o metodách a postupu pro poskytování tradičních vlastních zdrojů a vlastních zdrojů z DPH a HND a o opatřeních ke krytí hotovostních nároků (Úř. věst. 2014, L 168, s. 39), ve znění nařízení Rady (EU, Euratom) 2016/804 ze dne 17. května 2016 (Úř. věst. 2016, L 132, s. 85) (dále jen „nařízení č. 609/2014“), nadepsaný „Den stanovení tradičních vlastních zdrojů“, v odstavci 1 stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se nárok Unie na tradiční vlastní zdroje uvedené v čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí [Rady] 2014/335/EU, Euratom [ze dne 26. května 2014 o systému vlastních zdrojů Evropské unie (Úř. věst. 2014, L 168, s. 105)] stanoví, jakmile jsou splněny podmínky stanovené celními předpisy, které se týkají zaúčtování částky nároku a vyrozumění dlužníka.“
10 Článek 13 nařízení č. 609/2014, nadepsaný „Částky, které nelze vybrat“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Členské státy přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2 budou poskytnuty [Evropské] [k]omisi tak, jak je stanoveno v tomto nařízení.
2. Členské státy nejsou povinny poskytnout Komisi částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2, které nemohou být vybrány:
a) z důvodu vyšší moci;
b) z jiných důvodů, které jim nemohou být přičítány.
Členské státy mohou být zproštěny povinnosti poskytnout Komisi částky odpovídající nárokům stanoveným podle článku 2, které nemohou být vybrány z důvodu skutečnosti, že je zaúčtování nebo oznámení celního dluhu odloženo, aby nebylo ohroženo trestní vyšetřování mající dopad na finanční zájmy Unie.
Částky stanovených nároků se prohlásí za částky, které nelze vybrat, rozhodnutím příslušného správního orgánu, který tuto skutečnost zjistí.
Částky stanovených nároků se považují za částky, které nelze vybrat, nejpozději po uplynutí pěti let ode dne, kdy byla částka stanovena podle článku 2, nebo v případě správního nebo soudního odvolání ode dne vydání, oznámení nebo vyhlášení konečného rozhodnutí.
[…]“
Rozhodnutí 2014/335
11 Rozhodnutí 2014/335 zrušilo a nahradilo rozhodnutí Rady 2007/436/ES, Euratom ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství (Úř. věst. 2007, L 163, s. 17).
12 Článek 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2014/335, který přebírá čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí 2007/436, stanoví:
„Vlastní zdroje rozpočtu Unie tvoří tyto příjmy:
a) tradiční vlastní zdroje sestávající z dávek, prémií, doplňkových nebo vyrovnávacích částek, dodatkových částek nebo položek, cel stanovených ve společném celním sazebníku a dalších poplatků, současných i budoucích, zavedených orgány Unie v obchodě se třetími zeměmi a cel na výrobky spadající do působnosti Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli, která pozbyla platnosti, jakož i dávek a dalších poplatků stanovených v rámci společné organizace trhu s cukrem;
[…]“
Italské právo
13 Článek 47 decreto legislativo n. 546 – Disposizioni sul processo tributario in attuazione della delega al Governo contenuta nell’art. 30 della legge 30 dicembre 1991, n. 413 (legislativní nařízení č. 546 o ustanoveních týkajících se řízení ve věcech daní a poplatků na základě zmocnění uděleného vládě podle článku 30 zákona č. 413 ze dne 30. prosince 1991) ze dne 31. prosince 1992 (GURI č. 9 ze dne 13. ledna 1993, běžný doplněk č. 8) (dále jen „legislativní nařízení č. 546/1992“) v podstatě stanoví, že pokud žalobce napadne úkon orgánu finanční správy a tento úkon mu může způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu, může tento žalobce požádat o předběžný odklad výkonu tohoto úkonu do doby, než bude posouzena věc samá.
14 Článek 67a tohoto legislativního nařízení, který se týká předběžné vykonatelnosti, stanoví, že pokud jde o rozsudky vydané finančními soudy, jsou tyto rozsudky vykonatelné.
15 Článek 68 uvedeného legislativního nařízení, nadepsaný „Zaplacení daně v průběhu řízení“, stanoví:
„1. Odchylně i od ustanovení jednotlivých fiskálních zákonů musí být v případech, kdy je stanovena možnost vymáhání části daně, která je předmětem řízení před [finančními] soudy, daň spolu s příslušnými úroky stanovenými fiskálními zákony zaplacena:
a) ve výši dvou třetin po vydání rozsudku Commissione tributaria provinciale [(Provinciální finanční soud)], kterým se žaloba zamítá;
b) ve výši částky vyplývající z rozsudku Commissione tributaria provinciale [(Provinciální finanční soud)], a v každém případě ve výši nanejvýš dvou třetin, pokud tento rozsudek žalobě částečně vyhoví;
c) ve zbývající výši, kterou určil Commissione tributaria regionale [(Provinciální finanční soud)] ve svém rozsudku;
c-bis) ve výši dlužné částky až do vydání rozsudku prvního stupně poté, co Corte [suprema] di cassazione [(Kasační soud, Itálie)] vydal rozsudek, kterým byl rozsudek zrušen a bylo nařízeno vrácení věci nižšímu soudu, a ve výši celé částky uvedené v napadeném aktu, pokud věc nebyla vrácena.
V případech uvedených v předchozích pododstavcích se od částek, které mají být zaplaceny, v každém případě odečtou již zaplacené částky.
2. Je-li žalobě vyhověno, musí být daň zaplacená nad rámec toho, co bylo rozhodnuto rozsudkem Commissione tributaria provinciale [(Provinciální finanční soud)], spolu s úroky stanovenými fiskálními předpisy, vrácena z moci úřední do 90 dnů od doručení rozsudku. Není-li vrácení daně provedeno, může poplatník podat návrh na výkon rozhodnutí podle článku 70 ke Commissione tributaria provinciale [(Provinciální finanční soud)], nebo je-li proti rozsudku podáno odvolání v pozdějších fázích řízení, ke Commissione tributaria regionale [(Regionální finanční soud)].
3. […]
„3-a. Platba tradičních vlastních zdrojů uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. a) rozhodnutí [2007/436] a daně z přidané hodnoty vybírané z dovozu se až do vydání rozsudku nadále řídí nařízením Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, [kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307)], ve znění [celního kodexu Unie] a dalšími relevantními ustanoveními Evropské unie v dané oblasti.“
16 Článek 69 legislativního nařízení č. 546/1992, nadepsaný „Výkon rozsudků ve prospěch poplatníka“, stanoví:
„1. Rozsudky, kterými se nařizuje zaplacení částek ve prospěch poplatníka, a rozsudky vydané na základě opravného prostředku proti výměrům týkajícím se katastrálních operací uvedených v čl. 2 odst. 2, jsou okamžitě vykonatelné. Zaplacení částek přesahujících deset tisíc eur, kromě nákladů řízení, však může soud podmínit složením přiměřené jistoty, přičemž přihlédne k solventnosti navrhovatele.
[…]
4. Částky dlužné na základě rozsudku musí být zaplaceny do 90 dnů od jeho oznámení nebo složení jistoty uvedené v odstavci 2, jsou-li splatné.
5. Není-li povinnost vyplývající z rozsudku splněna, může poplatník podat návrh na výkon rozhodnutí podle článku 70 ke Commissione tributaria provinciale [(Provinciální finanční soud)], nebo je-li proti rozsudku podáno odvolání v pozdějších fázích řízení, ke Commissione tributaria regionale [(Regionální finanční soud)].“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
17 Úřad pro cla a monopoly, celní úřad v Janově 2, zaslal dne 9. října 2019 společnosti OSTP dodatečné a opravné platební výměry, které se týkaly antidumpingového cla dlužného za dovoz ocelových trubek ze třetích zemí zejména z důvodu, že tyto trubky byly deklarovány jako dovezené z Indie, ačkoli ve skutečnosti pocházely z Číny. Po těchto výměrech bylo následující den oznámeno rozhodnutí o uložení sankcí společnosti OSTP.
18 Úřad pro cla a monopoly, úřad v Janově 1, rovněž doručil společnosti OSTP ze stejného důvodu opravný platební výměr, po němž následovalo rozhodnutí, kterým jí byly uloženy sankce.
19 Předkládající soud zrušil všechny platební výměry a sankce v plném rozsahu rozsudky ze dne 17. a 19. května 2021.
20 Úřad pro cla a monopoly podal proti těmto rozsudkům odvolání ke Corte di giustizia tributaria di secondo grado della Liguria (dříve Commissione tributaria regionale della Liguria) (Finanční soud druhého stupně, dříve Regionální finanční soud v Ligurii, Itálie), který formálně nepřijal rozhodnutí o odkladu výkonu uvedených rozsudků.
21 Dne 26. ledna 2022 doručila finanční správa společnosti OSTP oznámení o zápisu zástavního práva, v němž ji ex ante informovala, že pokud nezaplatí částky uvedené v platebních výměrech, bude proveden zápis zástavního práva k jejímu nemovitému majetek v hodnotě odpovídající dvojnásobku dluhu.
22 Společnost OSTP napadla toto oznámení u předkládajícího soudu a tvrdila, že podle vnitrostátní právní úpravy týkající se výběru cel a daní, pokud soud prvního stupně zcela nebo zčásti vyhověl odvolání proti platebnímu výměru, přestávají být částky požadované na základě tohoto výměru splatné.
23 Úřad pro cla a monopoly byl účastníkem tohoto druhého sporu. Tvrdí, že již není důvodné rozhodnout ve věci samé, jelikož společnost OSTP od té doby zaplatila v plné výši částky, které jsou uvedeny ve zrušených platebních výměrech, což vedlo k zániku sporu.
24 Úřad pro cla a monopoly se na podporu stanoviska zastávaného finanční správou podpůrně dovolává usnesení Corte suprema di cassazione (Kasační soud) č. 22012 ze dne 13. října 2020.
25 V tomto usnesení Corte suprema di cassazione (Kasační soud) v podstatě uvedl, že podle článku 45 celního kodexu Unie podání správního nebo soudního opravného prostředku nepozastavuje vykonatelnost rozhodnutí týkajícího se aplikace celních předpisů a že podle článku 98 tohoto kodexu nelze uvolnit jistotu složenou na celní dluh, zejména pokud tento dluh nezanikl.
26 Tento soud z toho nejprve vyvodil, že opatření přijatá celní správou musí být považována za okamžitě vykonatelná, dále, že ochrana poplatníka před potenciálně nenapravitelnou povahou újmy, která by mu mohla vzniknout z důvodu nezákonnosti platebního výměru, musí být považována za zajištěnou možností podat návrh na prominutí cla, návrh na odklad výkonu opravného výměru nebo v průběhu řízení návrh na odklad výkonu platebního výměru a konečně že z nepravomocného rozhodnutí soudního orgánu ve prospěch poplatníka nevyplývá nárok tohoto poplatníka na vrácení již zaplaceného cla, jelikož zaplacené částky zůstávají jako jistota pro zaplacení celního dluhu do jeho úplného zániku.
27 Vzhledem k těmto skutečnostem, jakož i povinnosti členských států, připomenuté Soudním dvorem v rozsudku ze dne 11. července 2019, Komise v. Itálie (Vlastní zdroje – Úhrada celního dluhu) (C‑304/18, EU:C:2019:601), konat včas za účelem zajištění vlastních zdrojů Unie, pokud nebyla na základě celních kodexů odložena účinnost opatření správního orgánu, Soudní dvůr dospěl k závěru, že „ve věcech cla vybíraného na hranicích, které představuje vlastní zdroje [Unie], nelze nepravomocný rozsudek, kterým se stanoví vrácení cla poplatníkovi, jež bylo považováno za nesplacené, považovat za okamžitě vykonatelný podle čl. 69 odst. 1 legislativního nařízení č. 546/1992 […], [jelikož toto] ustanovení [je] neslučitelné […] s celním kodexem [Unie]“.
28 V této souvislosti je podstatou otázky předkládajícího soudu pouze to, zda z článku 45 tohoto kodexu, respektive rovněž z článků 43 a 44 uvedeného kodexu, lze skutečně vyvodit, že členské státy nejsou povinny uznat jako okamžitě vykonatelné rozsudky prvního stupně, kterými byly zrušeny platební výměry týkající se tradičních vlastních zdrojů Unie. Předkládající soud si zejména klade otázku, zda takové řešení není v rozporu s právem na podání opravného prostředku, které je zakotveno v článku 44 tohoto kodexu, ve spojení se zásadou účinné soudní ochrany zaručenou článkem 19 SEU a článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, který členským státům ukládá povinnost stanovit odklad výkonu každého správního rozhodnutí zrušeného soudem prvního stupně, a zajistit tak skutečnou užitečnost opravných prostředků, stanovených ve vnitrostátní právní úpravě, pro jednotlivce.
29 V tomto ohledu předkládající soud upřesňuje, že i když společnost OSTP nakonec požadované částky zaplatila, je třeba tyto pochybnosti rozptýlit, jelikož jednak nelze vyloučit, že tato společnost tak jednala z obavy ze zápisu zástavního práva, které odpovídalo dvojnásobku požadovaných částek, a jednak otázka podloženosti tvrzení Úřadu pro cla a monopoly má vliv na rozdělení nákladů řízení, o němž má rozhodnout.
30 Za těchto podmínek se Corte di giustizia tributaria di primo grado di Genova (dříve Commissione tributaria provinciale di Genova) (Finanční soud prvního stupně v Janově, dříve Provinciální finanční soud v Janově, Itálie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující otázku:
„Mohou být články 43 [až] 45 nařízení [celního kodexu Unie] vykládány v tom smyslu, že brání slučitelnosti takové vnitrostátní právní úpravy, která stanoví okamžitou vykonatelnost rozsudků vnitrostátních soudů vydaných v prvním stupni, jimiž dochází k úplnému nebo částečnému zrušení platebních výměrů týkajících se tradičních vlastních zdrojů [Unie], s unijním právem?“
K předběžné otázce
K přípustnosti
31 Italská vláda tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, jelikož spor v původním řízení se stal bezpředmětným poté, co žalobkyně uhradila požadované částky, a že předkládající soud ve své žádosti uvedl, že svou otázku pokládá pro případ, že poplatník dosud nezaplatil požadované částky.
32 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva příslušný pouze vnitrostátní soud. Stejně tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Pokud se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudky ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17, EU:C:2018:643, bod 50, jakož i ze dne 24. listopadu 2022, Varhoven administrativen sad (Zrušení napadeného ustanovení), C‑289/21, EU:C:2022:920, bod 24].
33 Z toho vyplývá, že domněnka relevance, která se váže k předběžným otázkám položeným vnitrostátními soudy, může být vyvrácena jen výjimečně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. června 2005, Pupino, C‑105/03, EU:C:2005:386, bod 30). Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 24. července 2023, Lin, C‑107/23 PPU, EU:C:2023:606, bod 62).
34 V projednávaném případě lze přitom z informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nepochybně vyvodit, že zaplacením požadovaných částek ze strany žalobkyně v původním řízení byla odstraněna hrozba zápisu zástavního práva k jejím nemovitostem. Položená otázka je však nadále relevantní, jelikož s výhradou ověření předkládajícím soudem by žalobkyně mohla v závislosti na odpovědi Soudního dvora napadnout, jak to činí ve věci v původním řízení, opatření k vymáhání částek, které nejsou dlužné, a uplatnit svůj nárok na vrácení již zaplacených částek. Kromě toho tento soud uvádí, že potřebuje znát odpověď na předběžnou otázku, kterou položil, aby mohl v souladu s vnitrostátním právem rozhodnout o rozdělení nákladů řízení, přičemž toto rozdělení závisí na opodstatněnosti žaloby.
35 Vzhledem k tomu, že tento soud ještě nerozhodl o opodstatněnosti sporu v původním řízení, není zejména zjevné, že požadovaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že by se předložený problém stal hypotetickým (obdobně viz rozsudek ze dne 28. listopadu 2018, Amt Azienda Trasporti e Mobilità a další, C‑328/17, EU:C:2018:958, body 35 až 38).
36 Toto posouzení není zpochybněno tvrzením italské vlády, že předkládající soud ve své žádosti uvedl, že svou otázku pokládá pro případ, že poplatník dosud požadované částky nezaplatil. Taková informace totiž ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nevyplývá. Předkládající soud sice odkázal ve své žádosti na „případ, kdy poplatník dosud nezaplatil“, ale učinil tak pouze proto, aby odkázal na stanovisko Úřadu pro cla a monopoly týkající se usnesení vydaného Corte suprema di cassazione (Kasační soud), které podle jeho názoru spočívá v „rozšíření právní zásady vyjádřené [tímto soudem] i na případ, kdy poplatník dosud nezaplatil“.
37 Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr disponuje všemi skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázku, která je mu položena, je tedy třeba prohlásit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za přípustnou.
K věci samé
38 Úvodem je třeba konstatovat, že je nesporné, že pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem souvisejí s výkladem, který provedl Corte suprema di cassazione (Kasační soud) ve svém usnesení č. 22012 ze dne 13. října 2020. V tomto usnesení totiž posledně uvedený soud vyloučil použití čl. 69 odst. 1 legislativního nařízení č. 546/1992, který stanoví okamžitou vykonatelnost rozsudků, kterými se nařizuje zaplacení částek ve prospěch poplatníka, s odůvodněním, že článek 45 celního kodexu Unie v podstatě vyžaduje, aby byl výkon každého rozsudku prvního stupně, kterým se ruší platební výměry týkající se tradičních vlastních zdrojů Unie, odložen, dokud tento rozsudek nenabyl právní moci. Předkládající soud si přitom klade otázku, zda je výklad provedený Corte suprema di cassazione (Kasační soud) v souladu s článkem 45 celního kodexu Unie ve spojení s článkem 43 tohoto kodexu.
39 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda články 43 až 45 celního kodexu Unie musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví okamžitou vykonatelnost rozsudků prvního stupně, které ještě nenabyly právní moci, pokud se jedná o tradiční vlastní zdroje Unie.
40 Úvodem lze uvést, že ani článek 44, ani článek 45 celního kodexu Unie nemohou být relevantní pro posouzení slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy, která stanoví okamžitou vykonatelnost rozsudků prvního stupně, s unijním právem, a to ani tehdy, pokud tyto rozsudky vedly k úplnému nebo částečnému zrušení celních výměrů týkajících se tradičních vlastních zdrojů Unie.
41 Článek 43 tohoto kodexu totiž výslovně uvádí, že články 44 a 45 uvedeného kodexu se nepoužijí na opravné prostředky podané s cílem prohlásit za neplatné, zrušit nebo změnit rozhodnutí v rámci celních předpisů přijatého soudním orgánem. I když tedy čl. 44 odst. 2 téhož kodexu upravuje případ, kdy je právo na podání opravného prostředku, které podle tohoto ustanovení musí být možné využít nejméně ve dvou stupních, uplatněno postupně u dvou soudních orgánů, nic to nemění na tom, že pravidlo stanovené v čl. 45 odst. 1 celního kodexu Unie, podle něhož podání opravného prostředku nemá odkladný účinek na výkon napadeného rozhodnutí, se použije pouze na opravné prostředky podané proti rozhodnutím, která se týkají uplatňování celních předpisů přijatých celními orgány, a nikoli proti soudním rozhodnutím, jimiž bylo o takových opravných prostředcích rozhodnuto.
42 Vzhledem k tomu, že otázka, zda jsou rozsudky prvního stupně okamžitě vykonatelné, jakož i právní režim odvolání, nespadají do působnosti článků 44 a 45 celního kodexu Unie, nemohou tato ustanovení bránit vnitrostátní právní úpravě, která stanoví okamžitou vykonatelnost rozsudků prvního stupně, které ještě nenabyly právní moci, ani nevyžadují, aby vnitrostátní právní úprava stanovila, že takové rozsudky mají tuto účinnost.
43 Tento výklad není zpochybněn povinností členských států podle článku 13 nařízení č. 609/2014 ve spojení s rozhodnutím 2014/335 poskytnout Komisi částky, které odpovídají nárokům Unie na tradiční vlastní zdroje, na kterou se odvolává italská vláda ve svých písemných vyjádřeních.
44 Je pravda, že podle čl. 45 odst. 1 celního kodexu Unie nemá podání opravného prostředku odkladný účinek, takže v případě, že povinný napadá opravný platební výměr, tento povinný v zásadě v době, kdy se rozhoduje o jeho opravném prostředku v prvním stupni, již požadované částky zaplatil nebo alespoň v případě, že mu celní orgány na základě čl. 45 odst. 2 tohoto kodexu přiznaly odklad vykonatelnosti, již složil celní jistotu podle čl. 45 odst. 3 uvedeného kodexu. Pokud je tedy v důsledku odvolání podaného celními orgány zrušen rozsudek prvního stupně, kterým byla zrušena platnost opravných platebních výměrů, má se za to, že členský stát již disponuje částkou, která odpovídá nárokům Unie na tradiční vlastní zdroje, kterou bude muset poskytnout Komisi na základě článku 13 nařízení č. 609/2014 vykládaného ve světle rozhodnutí 2014/335.
45 Na rozdíl od toho, k čemu podle všeho dospěl Corte suprema di Cassazione (Kasační soud) ve svém usnesení č. 22012 ze dne 13. října 2020, však z toho nelze vyvodit, že pro účely zajištění výběru cla prováděného Unií podle článku 2 nařízení č. 609/2014, musí být čl. 45 odst. 1 celního kodexu Unie vykládán v tom smyslu, že ukládá členským státům povinnost umožnit celním orgánům, aby v případě, že přikročily k vymáhání opravného platebního výměru, který vydaly, opožděně, mohly v tomto vymáhání pokračovat poté, co byl vydán rozsudek prvního stupně, kterým byl tento platební výměr zrušen, dokud tento rozsudek nenabude právní moci.
46 Zaprvé v rozporu s předpokladem, na kterém je podle všeho tento závěr založen, se takový výklad nejeví jako nezbytný k zajištění toho, aby Unie vybrala cla stanovená na základě článku 2 nařízení č. 609/2014. Soudní dvůr již měl totiž příležitost zdůraznit, že pochybení, kterých se dopustily celní orgány členského státu, tento členský stát nezbavují povinnosti poskytnout Unii clo, které měl stanovit, případně spolu s úroky z prodlení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2019, Komise v. Itálie (Vlastní zdroje – Vymáhání celního dluhu), C‑304/18, EU:C:2019:601, bod 61]. Stejně tak nedostatek řádné péče celních orgánů nemůže zbavit členský stát této povinnosti.
47 Hlavně je však třeba uvést, že jelikož znění článku 43 celního kodexu Unie je zcela jasné a jednoznačné, pokud jde o nepoužitelnost článků 44 a 45 tohoto kodexu na opravné prostředky podané proti rozhodnutí přijatému soudním orgánem, nelze hledat žádný jiný výklad těchto ustanovení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2019, Komise v. Španělsko (Vody – Aktualizace plánů pro oblasti povodí Kanárských ostrovů), C‑556/18, EU:C:2019:785, bod 34].
48 Aniž je třeba zkoumat v projednávaném případě relevantnost zásad zakotvených v článku 19 SEU a článku 47 Listiny základních práv v projednávané věci, je tedy třeba na položenou otázku odpovědět tak, že články 43 až 45 celního kodexu Unie musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví okamžitou vykonatelnost rozsudků prvního stupně, které ještě nenabyly právní moci, pokud se jedná o tradiční vlastní zdroje Unie.
K nákladům řízení
49 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:
Články 43 až 45 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. října 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie,
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví okamžitou vykonatelnost rozsudků prvního stupně, které ještě nenabyly právní moci, pokud se jedná o tradiční vlastní zdroje Evropské unie.
Podpisy