ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
9. listopadu 2022(*)
„Institucionální právo – Evropská občanská iniciativa – ‚Minority SafePack – one million signatures for diversity in Europe‘ – Sdělení Komise uvádějící důvody pro nepřijetí návrhů právních aktů obsažených v evropské občanské iniciativě – Povinnost odůvodnění – Rovné zacházení – Zásada řádné správy – Zjevně nesprávné posouzení“
Ve věci T‑158/21,
Citizens’ Committee of the European Citizens’ Initiative „Minority SafePack – one million signatures for diversity in Europe“, zastoupený T. Hieberem, advokátem,
žalobce,
podporovaný
Maďarskem, zastoupeným M. Fehérem a K. Szíjjártó, jako zmocněnci,
vedlejším účastníkem,
proti
Evropské komisi, zastoupené I. Martínez del Peral, I. Rubene, E. Stamate a D. Drambozovou, jako zmocněnkyněmi,
žalované,
podporované
Řeckou republikou, zastoupenou T. Papadopoulou, jako zmocněnkyní,
a
Slovenskou republikou, zastoupenou E. Drugdovou, jako zmocněnkyní,
vedlejšími účastnicemi řízení,
TRIBUNÁL (osmý senát),
při poradách ve složení ve složení J. Svenningsen, předseda, C. Mac Eochaidh (zpravodaj) a J. Laitenberger, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
s ohledem na písemnou část řízení,
s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od doručení sdělení o ukončení písemné části řízení nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
vydává tento
Rozsudek
1 Svou žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobce, Citizens’Committee of the European Citizens’ Initiative „Minority SafePack – one million signatures for diversity in Europe“, domáhá zrušení sdělení Komise C(2021) 171 final ze dne 14. ledna 2021 o evropské občanské iniciativě „Minority SafePack – milion podpisů pro rozmanitost v Evropě“ (dále jen „napadené sdělení“).
Skutečnosti předcházející sporu
2 Žalobce předložil Evropské komisi na základě čl. 11 odst. 4 SEU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 211/2011 ze dne 16. února 2011 o občanské iniciativě (Úř. věst. 2011, L 65, s. 1) žádost o registraci návrhu evropské občanské iniciativy nazvané „Minority SafePack – milion podpisů pro rozmanitost v Evropě“ (dále jen „navrhovaná EOI“).
3 Předmětem navrhované EOI byla výzva Evropské unii, aby přijala řadu aktů s cílem zlepšit ochranu příslušníků národnostních a jazykových menšin a posílit kulturní a jazykovou rozmanitost v Unii.
4 Dne 29. března 2017 přijala Komise rozhodnutí (EU) 2017/652 o navrhované EOI (Úř. věst. 2017, L 92, s. 100). V článku 1 odst. 1 uvedeného rozhodnutí prohlásila, že navrhovaná EOI byla zaregistrována, a v odstavci 2 uvedla devět návrhů, pro něž bylo možné shromažďovat prohlášení o podpoře, a sice:
– doporučení Rady Evropské unie „týkající se ochrany a podpory kulturní a jazykové rozmanitosti Unie“ (návrh 1),
– rozhodnutí nebo nařízení Evropského parlamentu a Rady za účelem úpravy „programů financování tak, aby usnadňovaly přístup k malým regionálním a menšinovým jazykům“ (návrh 2),
– rozhodnutí nebo nařízení Parlamentu a Rady za účelem vytvoření centra jazykové rozmanitosti, které by posílilo povědomí o významu regionálních a menšinových jazyků a podpořilo rozmanitost na všech úrovních, financované převážně Unií (návrh 3),
– nařízení stanovující všeobecná pravidla upravující úkoly, prioritní cíle a uspořádání strukturálních fondů tak, aby zohledňovaly ochranu menšin a podporu kulturní a jazykové rozmanitosti za předpokladu, že financovaná opatření povedou k posílení ekonomické, sociální a územní soudržnosti Unie (návrh 4),
– nařízení Parlamentu a Rady za účelem změny nařízení o programu „Horizont 2020“ za účelem zlepšení výzkumu přidané hodnoty příspěvku národnostních menšin a kulturní a jazykové rozmanitosti k sociálnímu a hospodářskému rozvoji v unijních regionech (návrh 5),
– změna právních předpisů EU za účelem zajištění téměř rovného zacházení s osobami bez státní příslušnosti a s občany Unie (návrh 6),
– nařízení Parlamentu a Rady za účelem zavedení jednotného autorského práva, které by umožňovalo považovat celou Unii za vnitřní trh v oblasti autorských práv (návrh 7),
– změna směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách) (Úř. věst. 2010, L. 95, s. 1)] za účelem zajištění volného pohybu služeb a příjmu audiovizuálního obsahu v regionech, v nichž žijí národnostní menšiny (návrh 8),
– nařízení nebo rozhodnutí Rady směřující k blokové výjimce pro projekty podporující národnostní menšiny a jejich kulturu z postupů uvedených v čl. 108 odst. 2 SFEU (návrh 9).
5 Dne 1. ledna 2020 bylo nařízení č. 211/2011 zrušeno a nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/788 ze dne 17. dubna 2019 o evropské občanské iniciativě (Úř. věst. 2019, L 130, s. 55, opravy Úř. věst. 2019, L 334, s. 168, a Úř. věst. 2020, L 424, s. 60) ve znění nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/1673 ze dne 23. července 2019, kterým se nahrazuje příloha I nařízení 2019/788 (Úř. věst. 2019, L 257, s. 1).
6 Dne 10. ledna 2020 žalobce, jenž obdržel ve stanovené lhůtě více než 1 300 000 prohlášení o podpoře, z nichž bylo podle napadeného sdělení 1 128 422 potvrzeno příslušnými orgány jedenácti členských států, předložil Komisi EOI nazvanou „Minority SafePack – milion podpisů pro rozmanitost v Evropě“ (dále jen „EOI“).
7 Dne 5. února 2020 žalobce na schůzce s Komisí konané na základě čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2019/788 ústně představil návrhy EOI a předal dokument vysvětlující legislativní návrhy, které s ní souvisely.
8 Dne 15. října 2020 se konalo veřejné slyšení před Parlamentem podle čl. 14 odst. 2 nařízení 2019/788. To bylo původně plánováno na 23. března 2020, ale z důvodu pandemie covidu-19 bylo odloženo. Žalobce se tohoto slyšení účastnil prostřednictvím videokonference.
9 Dne 17. prosince 2020, po plenární rozpravě konané dne 14. prosince 2020, přijal Parlament usnesení (2020)2846(RSP), P9_TA-PROV(2020)0370 týkající se sporné EOI. V bodě 20 usnesení Parlament požádal Komisi, aby této iniciativě vyhověla a předložila návrhy právních předpisů, které by se opíraly o Smlouvy a o nařízení 2019/788 při respektování zásad subsidiarity a proporcionality, zdůraznil, že EOI požadovala legislativní návrhy v devíti různých oblastech, a připomněl, že žádala rovněž ověření a individuální posouzení každého návrhu.
10 Dne 14. ledna 2021 přijala Komise napadené sdělení, kterým zaujala stanovisko k usnesení Parlamentu a reagovala na devět návrhů EOI. Po posouzení těchto návrhů informovala žalobce o důvodech svého odmítnutí učinit kroky navrhované touto iniciativou.
Návrhová žádání účastníků řízení
11 Žalobce, podporovaný Maďarskem, navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené sdělení v plném rozsahu,
– podpůrně, částečně zrušil napadené sdělení v rozsahu, v němž budou splněny podmínky pro takové zrušení,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
12 Komise, podporovaná Řeckou a Slovenskou republikou, navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
13 Slovenská republika rovněž navrhuje, aby Tribunál uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
14 Na podporu své žaloby žalobce uplatňuje tři důvody. První žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, druhý z nesprávného právního posouzení a z několika zjevně nesprávných posouzení a třetí, vznesený ve fázi repliky, z porušení zásady rovného zacházení.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění
15 Na podporu prvního žalobního důvodu žalobce, podporovaný Maďarskem, v podstatě tvrdí, že Komise přijetím napadeného sdělení porušila povinnost uvést odůvodnění. Komise zaprvé nezohlednila ústní a písemná vysvětlení, která poskytl v Komisi předaných písemných dokumentech a na jednání s ní, jakož i na slyšení před Parlamentem. Zadruhé se některé důvody napadeného sdělení omezují na pouhé odkazy na jiné unijní akty. Odůvodnění uvedené v napadeném sdělení je tudíž nedostatečné, s výjimkou odůvodnění týkajícího se návrhu 5.
16 Komise, podporovaná Řeckou a Slovenskou republikou, tuto argumentaci zpochybňuje.
17 Podle ustálené judikatury má v tomto ohledu povinnost odůvodnit individuální rozhodnutí stanovená v článku 296 SFEU za cíl poskytnout zúčastněné osobě dostatečné informace ke zjištění, zda je rozhodnutí opodstatněné, nebo zda je případně stiženo vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost, a unijnímu soudu možnost provést přezkum legality tohoto rozhodnutí (viz rozsudek ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, bod 142 a citovaná judikatura).
18 Povinnost Komise uvést ve sdělení přijatém na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 2019/788 své právní i politické závěry o dotčené EOI, opatření, která případně zamýšlí přijmout v reakci na ni, jakož i důvody pro toto přijetí, případně nepřijetí, je zvláštním vyjádřením povinnosti uvést odůvodnění uložené v rámci uvedeného ustanovení (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise, C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, bod 91, a ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, bod 143).
19 Podle ustálené judikatury rovněž platí, že odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl provést jeho přezkum. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů, jakož i zájmu, který mohou mít osoby, jimž je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise, C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, body 92 a 94 a citovaná judikatura, a ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, bod 144 a citovaná judikatura).
20 Mimoto je třeba uvést, že respektování povinnosti uvést odůvodnění a dalších formálních a procesních omezení, jimž podléhá vydání dotčeného aktu, má o to zásadnější význam v případě, kdy unijní orgány mají širokou posuzovací pravomoc. Pouze tak může unijní soud ověřit, zda jsou dány skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí výkon této pravomoci (viz rozsudek ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, bod 145 a citovaná judikatura).
21 V této souvislosti již bylo rozhodnuto, že Komise musí mít v rámci výkonu své pravomoci legislativní iniciativy širokou posuzovací pravomoc, neboť čl. 17 odst. 1 SEU ji vyzývá k tomu, aby prostřednictvím tohoto výkonu pravomoci podporovala obecný zájem Unie, a případně činila obtížná rozhodování o rozdílných zájmech. Z toho plyne, že Komise musí mít širokou posuzovací pravomoc při rozhodování o tom, zda přijme, či nepřijme v reakci na EOI určité opatření, takže dotčené sdělení podléhá ze strany unijních soudů omezenému přezkumu, jehož cílem je ověřit zejména dostatečnost jeho odůvodnění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise, C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, body 88, 89 a 96, a ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, body 169 a 170).
22 V projednávané věci bylo napadené sdělení přijato v reakci na spornou EOI, jejímž cílem bylo podle žalobce podnítit Unii ke zvýšení ochrany příslušníků národnostních a jazykových menšin a posílení kulturní a jazykové rozmanitosti Unie. Za tímto účelem obsahovala EOI devět návrhů na přijetí nových nebo změnu stávajících aktů unijního práva. Komise prostřednictvím napadeného sdělení v podstatě odmítla opatření požadovaná EOI přijmout.
23 V tomto ohledu z napadeného sdělení vyplývá, že Komise v souladu s čl. 15 odst. 2 nařízení 2019/788 uvedla své závěry právní a politické povahy, které ji vedly k závěru, že v reakci na EOI není třeba přijímat opatření. Konkrétně na základě analýzy zejména právního rámce vymezujícího její pravomoc jednat, jakož i pravomoc Unie v této oblasti dospěla Komise k závěru, že „v řadě oblastí lze přijmout […] opatření“. Nicméně s ohledem na opatření, které již unijní orgány přijaly v oblastech, k nimž se EOI vztahovala, a na její dohled nad zaváděním uvedených opatření měla Komise za to, že v této fázi „žádný další právní akt není nutný“ k dosažení cílů sledovaných spornou EOI. Komise tak srozumitelně a dostatečně vylíčila právní a politickou povahu důvodů svého odmítnutí učinit kroky navrhované EOI.
24 Kromě toho odůvodnění napadeného sdělení doplňuje informace uvedené zejména v rozhodnutí 2017/652 a navazuje rovněž na diskuzi, ke které došlo mezi žalobcem a Komisí dne 5. února 2020. Odůvodnění napadeného sdělení je tedy posíleno kontextem, v němž bylo přijato a který je žalobci dobře znám.
25 Komise tak uvedla hlavní důvody, které ji s ohledem na její širokou posuzovací pravomoc vedly k odmítnutí přijetí jakéhokoliv opatření navrhovaného EOI.
26 Tento závěr nevyvrací skutečnost, že Komise v napadeném sdělení výslovně nezaujala stanovisko ke každému z písemných a ústních vysvětlení formulovaných žalobcem ohledně každého z návrhů. Jak je totiž připomenuto v bodě 19 výše, judikatura nevyžaduje, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, a nelze tedy požadovat, aby Komise zaujala stanovisko ke každému z písemných a ústních vysvětlení ke každému z návrhů obsažených v EOI. Jak je ostatně uvedeno v bodě 25 výše, Komise uvedla hlavní politické i právní důvody, které ji vedly k odmítnutí přijmout opatření navrhovaná EOI.
27 Stejně tak je třeba odmítnout argumenty žalobce, podle nichž Komise opakovaně porušila povinnost uvést odůvodnění, když se omezila na pouhý odkaz na jiné unijní akty, aniž vysvětlila relevanci těchto nástrojů pro EOI. Na rozdíl od toho, co tvrdí navrhovatel, se totiž Komise neomezuje na to, že by bez vysvětlení odkazovala na jiné unijní akty, ale naopak upřesňuje, že tyto akty se zabývají určitými aspekty zmiňovanými EOI.
28 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy má Tribunál za to, že odůvodnění uvedené v napadeném sdělení umožňuje žalobci určit, zda je odmítnutí Komise předložit návrhy uvedené ve EOI opodstatněné, nebo zda je stiženo vadami. Tato vysvětlení kromě toho rovněž umožňují unijnímu soudu přezkoumat legalitu napadeného sdělení. Je proto třeba dospět k závěru, že napadené sdělení je odůvodněno právně dostačujícím způsobem.
29 Tímto závěrem není dotčeno případné nesprávné právní nebo věcné posouzení, kterých se Komise mohla dopustit. Povinnost uvést odůvodnění jakožto podstatnou formální náležitost, již lze namítat v rámci žalobního důvodu zpochybňujícího nedostatečné či chybějící odůvodnění rozhodnutí, je totiž třeba odlišit od přezkumu opodstatněnosti odůvodnění, jež spadá do přezkumu materiální legality aktu a předpokládá, že soud ověří, zda důvody, na nichž je akt založen, nejsou stiženy vadou. Jedná se totiž o dva různé přezkumy, v nichž Tribunál činí odlišná posouzení (viz rozsudek ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, bod 146 a citovaná judikatura). Opodstatněnost odůvodnění použitého u návrhu 1, 3, 6 a 8, které jsou jako jediné uvedeny žalobcem v rámci druhého žalobního důvodu, bude tedy zkoumána dále, v bodech 42 až 146.
30 První žalobní důvod musí být proto zamítnut jako neopodstatněný.
31 Z týchž důvodů musí být rovněž zamítnuta výtka Maďarska, vycházející z porušení zásady řádné správy tím, že Komise neodpověděla výslovně na každou žalobcem uvedenou skutečnost.
Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení
32 V rámci třetího žalobního důvodu, uplatněného poprvé až v replice, žalobce Komisi v podstatě vytýká, že porušila zásadu rovného zacházení tím, že mu tento orgán neposkytl stejné možnosti prodiskutovat EOI a přesvědčit ho o svých obavách jako v případě organizátorů EOI „End the cage Age“, ohledně níž Komise oznámila svůj úmysl předložit legislativní návrh. Žalobce tak byl ve srovnání s organizátory uvedené EOI znevýhodněn.
33 Mimo schůzky konané dne 5. února 2020 na základě čl. 15 odst. 1 nařízení 2019/788, Komise nikdy nezorganizovala ani nenavrhla další schůzky s žalobcem za účelem prodiskutování cílů sledovaných EOI. Z různých dokumentů, které byly žalobci zpřístupněny v návaznosti na žádost o přístup k zápisům ze všech schůzek, jež se konaly mezi Komisí a organizátory tří EOI, mj. EOI „End the cage Age“, vznesené na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) po podání žalobního návrhu dotčeného v tomto řízení, přitom plyne, že v rámci EOI „End the cage Age“ se Komise mimo rámec schůzky konané na základě čl. 15 odst. 1 nařízení 2019/788 setkala s organizátory této iniciativy nebo si s nimi přinejmenším telefonovala nejméně čtyřikrát. Tři z uvedených dalších diskuzí proběhly před podáním návrhu EOI „End the cage Age“.
34 Kromě toho po ukončení písemné části řízení doručil žalobce kanceláři Tribunálu „doplňující podání“ se čtyřmi přílohami. V něm zejména uvádí, že z odpovědi Komise na novou žádost o přístup k dokumentům podanou dne 4. října 2021 vyplývá, že před veřejným slyšením měli zástupci kabinetů členů Komise nad rámec schůzek uvedených v bodě 33 výše se zástupci organizátorů EOI „End the cage Age“ dvě videokonference. Všechny EOI by přitom měly mít stejné šance na to, aby se jim Komise věnovala, jelikož cílem článku 9 SEU je pro ně zaručit rovné soutěžní podmínky. Maďarsko ve svém vyjádření k tomuto „dodatečnému podání“ podporuje argumentaci žalobce a dodává, že přístup Komise porušil nejen zásadu rovného zacházení, ale i zásadu řádné a nestranné správy.
35 Komise tuto argumentaci zpochybňuje a tvrdí, že tento žalobní důvod je neopodstatněný a „doplňující podání“ a jeho přílohy jsou nepřípustné.
36 Aniž by bylo v projednávané věci nutné zkoumat přípustnost třetího žalobního důvodu s ohledem na článek 84 jednacího řádu Tribunálu a důkazů předložených po ukončení písemné části řízení s ohledem na čl. 85 odst. 3 téhož řádu, je třeba uvést, že okolnosti dovolávané žalobcem nemohou prokázat porušení zásady rovného zacházení.
37 Žalobce netvrdí, že Komise v řízení, které předcházelo přijetí napadeného sdělení, nedodržela v plné míře své povinnosti vyplývající z článků 14 a 15 nařízení 2019/788.
38 A dále mimo to, že se jedná o dvě registrované EOI, které dosáhly požadované hranice podpory, žalobce nijak neuvedl, v čem je EOI srovnatelná s EOI „End the cage Age“, zejména s ohledem na jejich cíle a politické či právní obtíže, které s sebou nesou.
39 S výhradou dodržení požadavků vyplývajících z článků 14 a 15 nařízení 2019/788 se přitom množství schůzek, které Komise pořádá s organizátory EOI, může lišit v závislosti zejména na povaze nebo komplexnosti EOI, takže Komise není povinna mít s organizátory každé EOI stejný počet schůzek. Kromě toho, jak připomíná bod 28 odůvodnění nařízení 2019/788, Komise je povinna všechny EOI zkoumat v souladu se zásadou řádné správy zakotvenou v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
40 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že Komise se mohla v rámci svého přezkumu EOI, který vedl k napadenému sdělení, považovat za dostatečně obeznámenou díky písemným a ústním informacím, které měla k dispozici, a rozhodnout, že další schůzky nebyly nezbytné, aniž tím porušila zásadu rovného zacházení.
41 Z týchž důvodů musí být rovněž zamítnuta výtka Maďarska vycházející z porušení zásady řádné správy tím, že Komise věnovala větší pozornost EOI „End the cage Age“ než EOI.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení a několika zjevně nesprávných posouzení
K první části druhého žalobního důvodu, vycházející z nesprávného právního posouzení a několika zjevně nesprávných posouzení Komise, co se týče návrhu 1
42 Úvodem Tribunál připomíná, že cílem návrhu 1 je přijetí doporučení Rady, které by stanovilo prostředky ochrany a podpory kulturní a jazykové rozmanitosti, zejména za účelem ochrany používání regionálních nebo menšinových jazyků v oblasti veřejné správy, veřejných služeb, vzdělávání, kultury, soudnictví, médií, zdravotní péče, obchodu a ochrany spotřebitele (včetně označování).
43 V navrhované EOI však žalobce odkazuje jakožto na právní základ doporučení uvedeného v návrhu 1 pouze na čl. 165 odst. 4 druhou odrážku a na čl. 167 odst. 5 druhou odrážku SFEU [bod 4 písm. a) odůvodnění rozhodnutí 2017/652]. Je přitom zjevné, že tyto právní základy se týkají toliko oblasti vzdělávání a kultury.
44 Kromě toho, z výkladu čl. 2 odst. 5 SFEU ve spojení s jejím čl. 6 písm. c) a e), čl. 165 odst. 1 a čl. 167 odst. 2 vyplývá, že členské státy mají v oblasti kultury a vzdělávání širokou pravomoc [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, Komise v. Maďarsko (Vysokoškolské vzdělávání), C‑66/18, EU:C:2020:792, bod 74], jelikož Unie má v těchto oblastech pouze pravomoc „provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států“, aniž by však tato pravomoc Unie nahrazovala pravomoc členských států.
45 Proto je v tomto případě třeba posuzovat, zda je napadené sdělení stiženo nesprávným právním posouzením a zjevně nesprávnými posouzeními, ve světle cíle sledovaného návrhem 1 a právních základů tohoto návrhu uvedených žalobcem.
– K první výtce, vycházející z nesprávného právního posouzení
46 V rámci první výtky žalobce, podporovaný Maďarskem, Komisi v podstatě vytýká, že se dopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že Unie nemá pravomoc přijímat doporučení týkající se podpory a ochrany regionálních nebo menšinových jazyků.
47 Komise, podporovaná Řeckou a Slovenskou republikou, tuto argumentaci zpochybňuje.
48 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že v rámci hodnocení návrhu 1 Komise uvedla, že Unie nemá v tomto ohledu „normotvornou pravomoc“, a nikoli že nemá žádnou pravomoc. Tento důvod sice neumožňuje odůvodnit odmítnutí přijmout návrh doporučení Rady, které není legislativním aktem, je však třeba uvést, že toto nemá vliv na opodstatněnost napadeného sdělení v rozsahu, v němž se týká návrhu 1, jelikož jak vyplývá z bodu 3.1 napadeného sdělení, odmítnutí Komise navrhnout Radě přijetí doporučení vychází ze zjištění, že cíle sledovaného uvedeným návrhem může být dosaženo jinými, již existujícími nástroji a probíhajícími iniciativami. Toto konstatování, které je podle žalobce stiženo několika zjevně nesprávnými posouzeními, bude zkoumáno níže v rámci druhé výtky, v bodech 50 až 89.
49 Proto musí být první výtka zamítnuta jako irelevantní.
– Ke druhé výtce, vycházející z několika zjevně nesprávných posouzení
50 V rámci druhé výtky žalobce, podporovaný Maďarskem, Komisi v podstatě vytýká, že se dopustila několika zjevně nesprávných posouzení při tom, když odmítla vyhovět návrhu 1.
51 Komise, podporovaná Řeckou a Slovenskou republikou, tuto argumentaci zpochybňuje.
52 V tomto ohledu platí, že pokud mají unijní orgány stejně jako Komise v projednávaném případě širokou posuzovací pravomoc, a zejména pokud musí činit především politická rozhodnutí a provádět komplexní posouzení, soudní přezkum, ze své podstaty omezený, závěrů, které jsou základem výkonu této pravomoci, musí spočívat v ověření toho, zda nedošlo ke zjevným pochybením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise, C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, body 95 a 96 a citovaná judikatura, a ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, body 169 a 170 a citovaná judikatura).
53 Kromě toho lze pochybení považovat za zjevné pouze tehdy, pokud je jeho zjištění zřejmé. Prokázání, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, které může odůvodnit zrušení napadeného sdělení, tedy předpokládá, že důkazy, jejichž předložení je na žalobci, jsou dostatečné k tomu, aby vyvrátily věrohodnost Komisí učiněných posouzení. Jinými slovy, žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení je třeba zamítnout, jestliže je navzdory důkazům předloženým žalobcem možné zpochybňované posouzení nadále považovat za odůvodněné a soudržné [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 2019, Fleig v. ESVČ, T‑492/17, EU:T:2019:211, bod 55 (nezveřejněný) a citovaná judikatura].
54 Zaprvé žalobce v podstatě tvrdí, že existence Evropské charty regionálních či menšinových jazyků přijaté Radou Evropy dne 5. listopadu 1992 (Řada evropských smluv – č. 148, dále jen „Charta Rady Evropy“) nemůže odůvodnit, jak to učinila Komise v napadeném sdělení, její odmítnutí vyhovět návrhu 1. Unie totiž není smluvní stranou uvedené charty. Kromě toho ji několik členských států Unie nepodepsalo nebo neratifikovalo.
55 V tomto ohledu Komise v napadeném sdělení uvádí, že Unie vybízí své členské státy k podpisu Charty Rady Evropy a že na ni pravidelně odkazuje jako na právní nástroj definující pokyny pro podporu a ochranu regionálních nebo menšinových jazyků.
56 Okolnost, že Unie není stranou uvedené charty, neprokazuje, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, jelikož žalobce nezpochybňuje, že Unie na ni pravidelně odkazuje jako na právní nástroj definující pokyny pro podporu a ochranu uvedených jazyků. Krom toho to, že některé členské státy ji dosud nepodepsaly nebo neratifikovaly, je irelevantní pro posouzení činnosti Unie v této oblasti.
57 Kromě toho je irelevantní tvrzení Maďarska, že některé členské státy, které Chartu Rady Evropy ratifikovaly, vyhrazují ochranu přiznanou tímto textem omezenému počtu jazyků, zatímco cílem návrhu 1 je podporovat všechny menšinové jazyky ve všech členských státech.
58 Od Komise totiž nelze vyžadovat, a žádné ustanovení nařízení 2019/788 to nestanoví, aby v projednávaném případě zohlednila pouze akty, které se týkají všech členských států a všech regionálních nebo menšinových jazyků, jichž se týká návrh 1. Komise tak může akt platně zohlednit, i když umožňuje splnit cíle sledované dotčeným návrhem pouze částečně. Jinými slovy, na tom, že akt, posuzovaný samostatně, neumožňuje plně dosáhnout cíle sledovaného návrhem 1, příliš nezáleží, pokud všechny akty uvedené v napadeném sdělení mohou společně uvedený cíl splnit.
59 A konečně žalobce tvrdí, že Komise nemůže odmítnout podniknout určité kroky s odkazem na jiné nástroje mezinárodního práva a že Unie je povinna vykonávat pravomoci, které jí svěřily členské státy, nesprávně.
60 V tomto ohledu stačí připomenout, že ze samotného znění čl. 11 odst. 4 SEU vyplývá, že cílem EOI je „vyzvat“ Komisi, aby předložila vhodný návrh pro účely provedení Smluv, a nikoliv – jak tvrdí žalobce – stanovit tomuto orgánu povinnost přijmout jedno či více opatření navrhovaných dotčenou EOI (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise, C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, bod 57). Vysvětlení podaná Komisí v napadeném sdělení mimoto svědčí o tom, že Unie omezené pravomoci, které jí přiznávají Smlouvy, skutečně vykonává. Tím, že Unie podněcuje členské státy k podpisu Charty Rady Evropy a odkazuje na ni, totiž podporuje a doplňuje kroky členských států v této oblasti.
61 Zadruhé žalobce v podstatě tvrdí, že opatření přijatá Komisí na základě článku 7 Úmluvy o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních projevů přijaté Generální konferencí UNESCO konané dne 20. října 2005 v Paříži a schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2006/515/ES ze dne 18. května 2006 (Úř. věst. 2006, L 201, s. 15, dále jen „Úmluva UNESCO“) nemohou odůvodnit, jak tento orgán učinil v napadeném sdělení, odmítnutí vyhovět návrhu 1. Neexistuje žádná souvislost mezi prováděcími opatřeními uvedenými v napadeném sdělení, zaměřenými na sociální začlenění, a cílem sledovaným návrhem 1, tedy ochranou a podporou regionálních nebo menšinových jazyků.
62 Tuto tezi nelze přijmout. Jak upřesňuje napadené sdělení, článek 7 Úmluvy UNESCO má vybízet jednotlivce, včetně „osob náležejících k menšinám“, a sociální skupiny, aby tvořili, produkovali a šířili své vlastní kulturní projevy a aby k nim měli přístup. Mimoto, jak rovněž upřesňuje napadené sdělení, tatáž úmluva UNESCO připomíná, že jazyková rozmanitost je základním prvkem kulturní rozmarnosti, a potvrzuje zásadní úlohu, již při ochraně a podpoře kulturních projevů hraje vzdělávání.
63 V rozporu s tím, co tvrdí žalobce, tedy Úmluvě UNESCO zjevně nechybí vztah k cíli sledovanému návrhem 1.
64 Stejně tak prováděcím opatřením přijatým Komisí na základě článku 7 Úmluvy UNESCO, a sice organizaci dialogu s členskými státy a kulturním sektorem ohledně příspěvku kultury k sociálnímu začlenění a interkulturnímu dialogu, rovněž zjevně nechybí souvislost s cíli sledovanými návrhem 1.
65 Je pravda, že návrh 1 není zaměřen na sociální začlenění. Nicméně, jak tvrdí Komise, organizace tohoto dialogu může s ohledem na cíle sledované Úmluvou UNESCO podporovat a chránit regionální nebo menšinové jazyky, byť jen v oblasti kultury. Okolnost, že dotčená prováděcí opatření přispívají k sociálnímu začlenění, tedy nevylučuje, že se tatáž opatření mohou současně podílet na podpoře a ochraně regionálních nebo menšinových jazyků.
66 Mimoto na rozdíl od tvrzení žalobce v replice svědčí přijetí těchto prováděcích opatření o tom, že Unie omezené pravomoci, které jí Smlouvy přiznávají, skutečně vykonává. Unie totiž organizováním dialogu s členskými státy a kulturním sektorem podle článku 7 Úmluvy UNESCO podporuje a doplňuje kroky členských států v této oblasti.
67 Zatřetí žalobce v podstatě tvrdí, že pracovní plán Rady pro kulturu (2019–2022) a konkrétní opatření, která by odborná skupina pro mnohojazyčnost a překlady vytvořená v rámci uvedeného pracovního plánu měla doporučit, nesouvisejí s cílem sledovaným návrhem 1, jelikož nijak neodkazují na regionální nebo menšinové jazyky. Proto tento pracovní plán a konkrétní opatření nemohou odůvodnit, jak to učinila Komise v napadeném sdělení, její odmítnutí vyhovět návrhu 1.
68 Tato úvaha musí být odmítnuta. Příloha I závěrů Rady o pracovním plánu pro kulturu (2019–2022) (Úř. věst. 2018, C 460, s. 12) totiž stanoví, že tento pracovní plán pro kulturu je založen na osmi hlavních zásadách. Třetí z těchto zásad přitom výslovně upřesňuje, že kulturní a jazyková rozmanitost je jednou z klíčových hodnot Unie a že její ochrana a podpora jsou ústředními prvky kulturní politiky na evropské úrovni (příloha I oddíl I třetí odrážka). Stejně tak Rada v popisu třetí priority, týkající se „ekosystému podporujícího umělce, pracovníky v kulturních a kreativních odvětvích a evropský obsah“, v téže příloze konstatuje, že odvětví kultury se v Evropě vyznačuje mj. kulturní a jazykovou rozmanitostí (příloha I oddíl II bod C).
69 Tatáž příloha I kromě toho stanoví, že členové odborné skupiny pro „mnohojazyčnost a překlady“ si vymění osvědčené postupy, pokud jde o podporu překladů v knižním a vydavatelském odvětví, jakož
i v dalších kulturních a kreativních odvětvích, a doporučí konkrétní opatření v rámci programu Kreativní Evropa na podporu jazykové rozmanitosti a šíření děl (příloha I oddíl IV bod C).
70 Dotčený pracovní plán a opatření, která musí uvedená odborná skupina zavádět, tak zjevně nejsou bez souvislosti s cílem sledovaným návrhem 1, kterým je podpora a ochrana regionálních nebo menšinových jazyků, byť jen v oblasti kultury.
71 Tento závěr není vyvrácen skutečností, že dotčený pracovní plán ani popis činností dané odborné skupiny na regionální nebo menšinové jazyky výslovně neodkazují. V tomto ohledu stačí konstatovat, že závěry Rady o pracovním plánu pro kulturu (2019–2022) neobsahují jakékoliv výslovné vyloučení regionálních nebo menšinových jazyků. Stejně tak tyto závěry Rady nikde neuvádějí, že by dotčený pracovní plán a činnosti dané odborné skupiny byly omezeny na úřední jazyky Unie.
72 Začtvrté žalobce v podstatě tvrdí, že doporučení Rady ze dne 22. května 2018 o podpoře společných hodnot, inkluzivního vzdělávání a evropského rozměru ve výuce (Úř. věst. 2018, C 195, s. 1) nijak nesouvisí s cílem sledovaným návrhem 1, jelikož nenabízí konkrétní řešení pro ochranu a podporu kulturní a jazykové rozmanitosti. Toto doporučení proto nemůže odůvodnit, jak to učinila Komise v napadeném sdělení, její odmítnutí vyhovět návrhu 1.
73 Tato úvaha musí být odmítnuta. Z uvedeného doporučení, jehož konkrétní provádění spadá především do pravomoci členských států, výslovně vyplývá, že jeho cílem je zejména podporovat společné hodnoty, na kterých je Unie založena, a to od raného věku a na všech úrovních vzdělávání. Respektování práv menšin stanovené v článku 2 SEU ve spojení s cílem respektovat bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost uvedeným v čl. 3 odst. 3 čtvrtém pododstavci SEU a v čl. 165 odst. 1 SFEU přitom patří mezi tyto hodnoty Unie (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. ledna 2022, Rumunsko v. Komise, C‑899/19 P, EU:C:2022:41, bod 54, a ze dne 24. září 2019, Rumunsko v. Komise, T‑391/17, EU:T:2019:672, bod 56).
74 Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že dotčené doporučení tím, že zamýšlí podporovat hodnoty Unie v oblasti vzdělávání, může, byť jen částečně, přispět k dosažení cíle sledovaného návrhem 1.
75 Zapáté žalobce v podstatě tvrdí, že doporučení Rady ze dne 22. května 2019 o komplexním přístupu k výuce a studiu jazyků (Úř. věst. 2019, C 189, s. 15) s cílem sledovaným návrhem 1 nesouvisí, jelikož klade důraz pouze na výuku úředních jazyků Unie s cílem posílit hospodářskou konkurenceschopnost a profesní mobilitu. Toto doporučení proto nemůže odůvodnit, jak to učinila Komise v napadeném sdělení, její odmítnutí vyhovět návrhu 1.
76 Tato úvaha musí být odmítnuta. Toto doporučení, jehož cílem je zlepšení vzdělávání a výuky jazyků, totiž neobsahuje jakékoliv výslovné omezení na úřední jazyky Unie.
77 Stejně tak na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, příloha dotčeného doporučení, která se týká zvyšování povědomí o významu jazyků ve školách, se neomezuje na výuku toliko úředních jazyků Unie.
78 Tyto skutečnosti postačují k závěru, že dotčené doporučení ani jeho příloha se neomezují na výuku a studium pouze těchto úředních jazyků.
79 A konečně žalobce tvrdí, že návrh 1 se každopádně netýká výuky a studia jazyků, ale možnosti mluvčích používat svůj mateřský jazyk v případě, že je regionálním nebo menšinovým jazykem, „ve všech oblastech života“, nesprávně.
80 Jak bylo uvedeno v bodě 43 výše, návrh 1 spadá výlučně do oblasti kultury a vzdělávání. Používání regionálních nebo menšinových jazyků v jiných „oblastech života“ se tedy přezkum Komise netýkal. Kromě toho žalobce každopádně uvedl, že doporučení uvedené v návrhu 1 mělo zejména představit a navrhnout nejlepší řešení pro „zastavení vymírání“ regionálních nebo menšinových jazyků v Unii. Žalobce v navrhované EOI rovněž upřesnil, že toto doporučení mělo zohlednit pokles jazykové rozmanitosti a „studia jazyků“ v Unii. Žalobce tedy sám vytvořil jasnou a přímou spojitost mezi návrhem 1 a „studiem jazyků“.
81 S ohledem na výše uvedené úvahy žalobce neprokázal, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že dotčené doporučení v rozsahu, v němž mělo podporovat výuku a studium jazyků, může přispět k dosažení cíle sledovaného návrhem 1.
82 Zašesté žalobce v podstatě tvrdí, že opatření uvedená ve sdělení Komise Parlamentu a Radě nazvaném „Unie rovnosti: strategický rámec EU pro rovnost, začlenění a účast Romů“ [COM(2020) 620 final] a v návrhu doporučení Rady o rovnosti, začleňování a účasti Romů [COM(2020) 621 final] se nezabývají cílem sledovaným návrhem 1 a mají omezenou působnost, jelikož se týkají specifické skupiny osob, a sice Romů. Toto sdělení ani tento návrh doporučení proto nemohou odůvodnit, jak to učinila Komise v napadeném sdělení, její odmítnutí vyhovět návrhu 1.
83 Tato úvaha musí být odmítnuta. I když se dotčené sdělení a návrh doporučení zaměřují na Romy, nic to nemění na jejich relevanci v projednávaném případě. Sám žalobce totiž toto společenství osob zmínil v navrhované EOI, když zejména uvedl, že se jedná o „největší a nejvíce vyloučenou menšinovou skupinu v Evropě“. Osobní působnost tohoto sdělení a návrhu doporučení se tedy částečně shoduje s osobní působností návrhu 1. V žádném případě nelze po Komisi požadovat, a žádné ustanovení nařízení 2019/788 to nestanoví, aby při přezkumu EOI zohledňovala pouze unijní akty, které se týkají všech osob dotčených touto EOI. Jak bylo uvedeno v bodě 58 výše, příliš nezáleží na tom, že akt, posuzovaný samostatně, neumožňuje plně dosáhnout cíle sledovaného návrhem 1, pokud mohou uvedeného cíle dosáhnout společně všechny akty uvedené v napadeném sdělení.
84 Mimoto tvrzení žalobce, že dotčenému sdělení a návrhu doporučení chybí vztah k cíli sledovanému návrhem 1, je mylné. V tomto ohledu stačí konstatovat, že žalobce v žalobě ani v replice nijak nezpochybnil tvrzení Komise obsažené v napadeném sdělení, podle kterého dotčený návrh doporučení vyzývá mj. „členské státy, aby zahrnuly romský jazyk […] do školních osnov a učebnic pro romské i neromské žáky“. Toto tvrzení je ostatně potvrzeno bodem 2 písm. g) tohoto návrhu doporučení, který vyzývá členské státy, aby podporovaly informovanost o romském jazyce „mimo jiné prostřednictvím činností zaměřených na odpovídající odbornou přípravu učitelů a vytváření vhodných školních osnov“.
85 Zasedmé žalobce v podstatě tvrdí, že zahrnutí aspektů týkajících se menšin do výročních zpráv Komise o uplatňování Listiny nemá oproti návrhu 1 žádný přínos. Použitelnost Listiny je totiž omezena, jelikož užívání jazyků spadá především do pravomoci členských států. Proto nemůže zahrnutí aspektů týkajících se menšin do uvedených výročních zpráv odůvodnit, jak to učinila Komise v napadeném sdělení, její odmítnutí tomuto návrhu vyhovět.
86 V tomto ohledu je sice pravda, že používání jazyků spadá z velké části do pravomoci členských států, avšak Unie není v tomto ohledu zcela bez pravomocí v oblasti vzdělávání a kultury (viz bod 44 výše). Ostatně z bodů 54 až 84 výše vyplývá, že Unie právě využila své pravomoci v oblastech, ke kterým se vztahuje návrh 1, mj., jak je uvedeno v bodech 64 až 66 výše, schválením Úmluvy UNESCO a jejím provedením. Tím nelze vyloučit, že se Listina použije na situace, ke kterým se vztahuje návrh 1, a že v případě potřeby Komise odkazuje na uvedené situace ve svých tematických výročních zprávách.
87 Kromě toho argument žalobce, podle něhož zahrnutí aspektu podpory regionálních a menšinových jazyků do tematických výročních zpráv neumožňuje podstatně přispět k dosažení cíle návrhu 1, musí být odmítnut. Odůvodnění napadeného sdělení vysvětlující nepřijetí návrhu 1 se totiž nezakládá výlučně na zahrnutí tohoto aspektu do tematických výročních zpráv. Jak uvádí napadené sdělení, ale rovněž žalobce v bodě 52 repliky, Komise své odmítnutí odůvodnila odkazem na soubor opatření. Jak již bylo uvedeno v bodech 58 a 83 výše, je tedy irelevantní, že jednotlivě posuzované uvedené tematické výroční zprávy mají případně nižší přidanou hodnotu než doporučení uvedené v návrhu 1.
88 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy žalobce neprokázal, že by se Komise dopustila zjevně nesprávných posouzení tím, že měla na základě právních a skutkových okolností existujících k okamžiku přijetí napadeného sdělení a z důvodů uvedených v jeho bodech 2.1 a 3.1 za to, že k dosažení cíle sledovaného návrhem 1 není nutný žádný další právní akt, jelikož tento cíl mohl být dosažen souborem aktů uvedených v napadeném sdělení chápaným jako celek. Komise se tudíž tím, že odmítla návrhu 1 vyhovět, nedopustila zjevně nesprávného posouzení.
89 Proto musí být zamítnuta i druhá výtka, a první část druhého žalobního důvodu musí být tudíž zamítnuta v plném rozsahu.
Ke druhé části druhého žalobního důvodu, vycházející z několika zjevně nesprávných posouzení Komise, pokud šlo o návrh 3
90 V rámci druhé části žalobce, podporovaný Maďarskem, Komisi v podstatě vytýká, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že odmítla vyhovět návrhu 3, jehož cílem bylo pro regionální a menšinové jazyky vytvořit Unií financované centrum jazykové rozmanitosti posilující povědomí o významu těchto jazyků a podporující rozmanitost na všech úrovních, jehož úkoly by spočívaly ve zpřístupňování znalostí a schopností všem relevantním aktérům v oblasti dotčených jazyků a v upřednostňování zejména nejmenších a nejzranitelnějších společenství v Evropě. Podle žalobce ostatní opatření, upřednostňovaná Komisí v tomto případě, zejména udržování a rozvoj její spolupráce s Evropským střediskem pro moderní jazyky Rady Evropy (dále jen „ECML“), nejsou k dosažení cílů sledovaných tímto návrhem vhodná.
91 Komise, podporovaná Řeckou a Slovenskou republikou, tuto argumentaci zpochybňuje a tvrdí, že tato část je neopodstatněná.
92 Úvodem Tribunál připomíná, že návrh 3, tak jak byl zaregistrován, vyzýval Komisi k přijetí návrhu rozhodnutí nebo nařízení Parlamentu a Rady, jejichž cílem by bylo vytvořit centrum jazykové rozmanitosti, které by posílilo povědomí o významu regionálních a menšinových jazyků a podpořilo rozmanitost na všech úrovních a jež by bylo financováno převážně Unií.
93 V bodech 2.3 a 3.3 napadeného sdělení Komise uvádí, že úsilí Unie v oblasti zvyšování povědomí o důležitosti jazykové rozmanitosti, včetně studia jazyků, se zaměřuje na úzkou spolupráci s Radou Evropy, jejíž činnost v této oblasti se opírá o Chartu Rady Evropy, uvedenou v bodě 54 výše, a o ECML, které slouží jako kompetenční centrum pro výuku a studium jazyků a podporuje výuku v mateřském jazyce studenta, mj. v případě menšinových jazyků. Vysvětluje, že ECML podporuje a spolupracuje s ním na základě zvláštních společných dohod zaměřených na zlepšování kvality, účinnosti a atraktivity jazykového vzdělávání a další rozvoj testování a hodnocení výsledků učení, čímž postupně vytváří společný základ pro systémy hodnocení založené na společném evropském referenčním rámci pro jazyky (dále jen „referenční rámec“). Komise dále zdůrazňuje, že podporuje členské státy Unie při provádění doporučení o komplexním přístupu k výuce a studiu jazyků uvedeného v bodě 75 výše. Má v podstatě za to, že je účinné a zásadní udržovat a rozvíjet spolupráci prostřednictvím ECML a poskytovat členským státům podporu při provádění tohoto doporučení s cílem zajištění odpovídající pozornosti ze strany Unie a zamezení riziku zdvojování úsilí a vynakládání zdrojů a že není nutný žádný další právní akt.
94 Žalobce, podporovaný v podstatě Maďarskem, na prvním místě tvrdí, že ECML není způsobilé plnit úkoly svěřené centru jazykové rozmanitosti v oblasti regionálních nebo menšinových jazyků a dosáhnout jím sledovaných cílů. Pravomoci ECML uvedené úkoly a cíle nezahrnují, což je podle žalobce prokázáno tím, že jeho stanovy uvedené jazyky a úkoly uvedené v návrhu 3 nijak nezmiňují. Dále činnosti ECML nezahrnují podporu těchto jazyků ani cíle sledované návrhem 3, což je prokázáno tím, že uvedené jazyky nejsou výslovně uvedeny v žádném z návrhů programu ECML na roky 2020 až 2023 a že činnosti v oblasti vzdělávání a poradenství uvedené v tomto programu neuvádějí žádnou významnější činnost s tím související. Kromě toho v důsledku institucionálního uspořádání Rady Evropy je podle žalobce na základě Charty Rady Evropy, uvedené v bodě 54 výše, podporou regionálních nebo menšinových jazyků pověřen její sekretariát. K dohodě ECML přitom přistoupilo několik zemí, které Chartu Rady Evropy odmítly podepsat nebo ratifikovat. Maďarsko zase uvádí, že ECML a útvar Rady Evropy příslušný pro menšinové jazyky jsou různými organizačními složkami, mezi kterými neexistuje žádná vazba ani spolupráce.
95 Tuto argumentaci je třeba odmítnout.
96 Zaprvé okolnost, že stanovy ECML neobsahují jakýkoliv specifický odkaz na regionální a menšinové jazyky, v žádném neznamená, že by tyto jazyky byly vyloučeny z jím plněných úkolů a z cílů, které sleduje.
97 Zadruhé, jak je uvedeno v bodě 2.3 napadeného sdělení a v písemnostech Komise, mezi úkoly zajišťované ECML a jím sledované strategické a operativní cíle, popsané v článku 1 jeho stanov, patří zavádění jazykových politik, podpora inovativních přístupů ve studiu a výuce „živých“ jazyků, postupy při uvedeném studiu a výuce, podpora dialogu a výměny zkušeností, poskytování podpory výzkumným projektům a shromažďování a šíření osvědčených postupů při studiu a výuce těchto jazyků. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by tyto úkoly a cíle nemohly přinejmenším do určité míry přispět k posílení povědomí o významu všech „živých“ jazyků dotčených zemí, včetně těch regionálních nebo menšinových, a podporovat rozmanitost, byť jen jazykovou a kulturní, přičemž návrh 3, tak jak byl zaregistrován, sleduje právě tyto cíle.
98 Zatřetí, pokud jde o činnosti ECML, ze spisu vyplývá, že program tohoto střediska na roky 2020 až 2023 uvádí mj. projekt nazvaný „Podpora výuky jazyků v rámci přeshraničního odborného vzdělávání“, jehož předmět připomíná zvláště významnou úlohu, kterou má podpora výuky jazyků v příhraničních regionech. Tento návrh se přitom nejeví jako zjevně nesouvisející s cíli sledovanými návrhem 3, tedy posílit povědomí o významu mnohojazyčnosti, zejména co se týče regionálních nebo menšinových jazyků, a podporovat rozmanitost na všech úrovních, mj. v oblasti vzdělávání a pracovního života.
99 Co se dále týče vzdělávacích a poradenských činností ECML, ze spisu vyplývá, že toto středisko nabízí školení nazvané „Vícejazyčné a mezikulturní přístupy“ týkající se „referenčního rámce pro vícejazyčné a plurikulturní přístupy“, přičemž jeho rozsah pokrývá široce vyučované i menšinové jazyky. Stejně tak nabízí školení nazvané „Kvalitativní vzdělávání v romštině pro Evropu (QualiRom)“. To odkazuje na cíl iniciativy nazvané „QualiRom“ spočívající zejména v podpoře zahrnutí tohoto jazyka do vzdělávacích systémů a usnadnění integrace romských dětí. Uvedené školení rovněž odkazuje na výukový materiál „QualiRom“ vypracovaný v šesti romských dialektech, zahrnující základní, středoškolské i terciární vzdělávání, a který představuje největší zdroj tohoto druhu v oblasti výuky a studia tohoto jazyka. Tyto skutečnosti postačují k doložení toho, že regionální a menšinové jazyky jsou, jak je uvedeno v bodě 2.3 napadeného sdělení, plně zahrnuty do programu ECML na roky 2020 až 2023.
100 Z toho plyne, že Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v podstatě za to, že činnosti ECML mohou přispět k dosažení cílů sledovaných návrhem 3, tak jak byl zaregistrován, a posilovat povědomí o významu regionálních a menšinových jazyků a podporovat rozmanitost na všech úrovních.
101 Začtvrté žalobce a Maďarsko neuplatnili žádný konkrétní poznatek zpochybňující existenci úzkých vazeb mezi Radou Evropy a ECML zmíněných v napadeném sdělení a v písemnostech Komise.
102 Na druhém místě žalobce, podporovaný v podstatě Maďarskem, tvrdí, že Komise nemá možnost ovlivňovat činnost ECML ani uzavírat s ním dohody o spolupráci v relevantních oblastech návrhu 3, jelikož Unie není stranou dohody zřizující toto středisko a podpora regionálních nebo menšinových jazyků nespadá do působnosti střediska. Kromě toho v podstatě uvádí, že dohoda o příspěvku 2020–2021 zmíněná v napadeném sdělení ukazuje, že podpora regionálních nebo menšinových jazyků je pro Komisi v rámci její spolupráce s ECML nevýznamná, jelikož „holistické přístupy ke studiu, alfabetizaci a výuce jazyků, včetně vyučovacích jazyků, cizích jazyků, regionálních a menšinových jazyků a jazyků, jimiž se hovoří v domácím prostředí, a webinář o situaci regionálních a menšinových jazyků během pandemie covidu-19“, uváděné v dané úmluvě, zjevně nejsou vhodnou alternativou k centru jazykové rozmanitosti z návrhu 3. Mimoto spolupráce mezi Komisí a ECML směřuje hlavně k vytvoření společného základu pro vnitrostátní systémy hodnocení založené na referenčním rámci. A konečně odkaz na příští dohodu o spolupráci v napadeném oznámení není relevantní, jelikož žádná jednání neprobíhají a hypotetický vývoj nemůže být při posuzování legality napadeného oznámení zohledňován.
103 Tuto argumentaci je třeba odmítnout.
104 Především, jak bylo uvedeno v bodech 96 a 97 výše, stanovy ECML neobsahují žádné výslovné omezení „živých“ jazyků, jichž se týkají úkoly, které zajišťuje, a cíle, jež sleduje, a některé z jeho činností se výslovně týkají regionálních nebo menšinových jazyků. Komise se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že úkoly zajišťované ECML a jím sledované cíle a zajišťované činnosti mohou přispět k dosažení cílů sledovaných návrhem 3, tak jak byl zaregistrován, a posilovat povědomí o významu zejména regionálních a menšinových jazyků a podporovat rozmanitost na všech úrovních.
105 Dále, na rozdíl od tvrzení žalobce, i když je pravda, že Unie není účastníkem „rozšířené dílčí dohody“ Rady Evropy zřizující ECML, svědčí dohoda o příspěvku 2020–2021, uvedená v napadeném sdělení, o možnosti Komise ovlivňovat činnosti ECML a uzavírat dohody o spolupráci v oblastech týkajících se návrhu 3. Tato dohoda o příspěvku rovněž potvrzuje, že jak je uvedeno v napadeném sdělení, regionální nebo menšinové jazyky patří do škály činností, kterých se ECML účastní.
106 Ze spisu totiž vyplývá, že dohoda o příspěvku 2020–2021, jež souvisí s činnostmi týkajícími se „inovativní metodiky a hodnocení při výuce jazyků“, spadá do rámce dlouhodobé spolupráce, konkrétně sedmileté, mezi Komisí a ECML a oblastí činnosti, o nichž je rozhodováno společně. Jak uvádí Komise, mezi ně spadající iniciativa „Podpora vícejazyčných tříd“ nabízí řadu modulů, které se zabývají mj. zvyšováním povědomí o významu jazyků ve školách a podporou jazyků výuky, a využívá přístupů kladoucích důraz na původní jazyky žáků, zejména co se týče regionálních nebo menšinových jazyků. Mimoto má uvedená činnost zahrnovat nejen workshop a webinář, na které poukazuje žalobce, ale rovněž „letní akademii“, řadu ideových laboratoří (think tanků), jejichž předmětem je „rozšiřování slovní zásoby žáků“, jakož i řešení problémů, kterým čelí zejména regionální nebo menšinové jazyky, vypracovávání vědeckých studií a pořádání sympózia.
107 A konečně, skutečnosti uvedené v bodě 106 výše podporují závěr, že na rozdíl od tvrzení žalobce a jak je uvedeno v napadeném sdělení, spolupráce mezi Komisí a ECML se neomezuje na stanovení společného základu pro vnitrostátní systémy hodnocení založené na referenčním rámci a potřeby týkající se jazykové rozmanitosti jsou v rámci uvedené spolupráce zohledňovány.
108 Na třetím místě žalobce, podporovaný v podstatě Maďarskem, tvrdí, že bylo zjevně nepřiměřené, že Komise odmítla vyhovět návrhu 3 s poukazem na mezinárodní dohodu, jejímž účastníkem Unie není a která není nedílnou součástí unijního právního řádu.
109 Tato úvaha musí být odmítnuta. Jak bylo připomenuto v bodě 60 výše, Komise nemá jakoukoliv povinnost učinit kroky navrhované zaregistrovanou EOI, která získala požadovanou podporu. A dále, jak bylo v podstatě Komisí připomenuto, čl. 165 odst. 3 SFEU i čl. 167 odst. 3 SFEU, jež jsou právními základy návrhu 3, vyzývají Unii, aby podporovala spolupráci zejména s příslušnými mezinárodními organizacemi, mj. Radou Evropy, v oblasti vzdělávání a kultury. Komise se proto nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v napadeném sdělení v podstatě za to, že udržování a rozvíjení spolupráce s jinou mezinárodní organizací v oblastech, které odpovídají oblastem, u nichž žalobce chtěl, aby byly svěřeny centru jazykové rozmanitosti, konkrétně s ECML, jehož účastníky se stala většina členských států Unie a které je úzce propojeno s Radou Evropy, může přispět k dosažení cílů sledovaných návrhem 3, tak jak byl zaregistrován, a zamezit zdvojování úsilí a zdrojů.
110 S ohledem na výše uvedené úvahy žalobce neprokázal, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, kterým by byly stiženy důvody uvedené v bodech 2.3 a 3.3 napadeného sdělení.
111 Druhou část druhého žalobního důvodu je tudíž třeba zamítnout.
Ke třetí části druhého žalobního důvodu, vycházející z několika zjevně nesprávných posouzení Komise, pokud jde o návrh 6
112 V rámci třetí části žalobce, podporovaný Maďarskem, v podstatě tvrdí, že Komise nesprávně nevyhověla návrhu 6, jehož cílem bylo zaručit téměř rovné zacházení s osobami bez státní příslušnosti patřícími k národnostním menšinám a s občany Unie, a to tím, že by situace uvedených osob byla postavena na roveň situaci migrantů a občanů Unie z přistěhovaleckého prostředí.
113 Komise, podporovaná Řeckou a Slovenskou republikou, tuto argumentaci zpochybňuje.
114 Úvodem Tribunál připomíná, že návrh 6 spočíval ve změně směrnice Rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny (Úř. věst. 2003, L 251, s. 12; Zvl. vyd. 19/03, s. 224), směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (Úř. věst. 2004, L 16, s. 44; Zvl. vyd. 19/06, s. 272), směrnice Rady 2004/114/ES ze dne 13. prosince 2004 o podmínkách přijímání státních příslušníků třetích zemí za účelem studia, výměnných pobytů žáků, neplacené odborné přípravy nebo dobrovolné služby (Úř. věst. 375, L 2004, s. 12), směrnice Rady 2005/71/ES ze dne 12. října 2005 o zvláštním postupu pro přijímání státních příslušníků třetích zemí pro účely vědeckého výzkumu (Úř. věst. 2005, L 289, s. 15) a směrnice Rady 2009/50/ES ze dne 25. května 2009 o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci (Úř. věst. 2009, L 155, s. 17) tak, aby se status osob bez státní příslušnosti přiblížil statusu občanů Unie tím, že by jím bylo usnadněno získávání postavení dlouhodobě pobývajících rezidentů a bylo by jím přiznáno více práv než státním příslušníkům třetích zemí.
115 Žalobce nicméně uznal, že návrh 6 „klade důraz zejména na směrnici 2003/109/ES“. Mimoto žalobce v žalobním návrhu ani v replice neuvedl jakýkoliv odkaz na ostatní směrnice zmíněné v bodě 114 výše.
116 V bodech 2.6 a 3.6 napadeného sdělení měla Komise za to, že není nezbytné měnit směrnici 2003/109 s cílem dále sbližovat práva státních příslušníků třetích zemí s právy přiznanými občanům Unie. Naproti tomu tvrdí, že v rámci unijní politiky v oblasti integrace migrantů lze přijmout jiná opatření k zohlednění situace osob bez státní příslušnosti. V tomto ohledu má Komise na mysli zejména své sdělení Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů nazvané „Akční plán pro integraci a začlenění na období 2021–2027“ [COM(2020) 758 final, dále jen „akční plán“].
117 Žalobce však zpochybňuje, že by se akční plán vztahoval na osoby bez státní příslušnosti patřící k národnostním menšinám. Akční plán je určen migrantům a občanům Unie z přistěhovaleckého prostředí, ale uvedené osoby bez státní příslušnosti nezmiňuje. Mimoto není obsah akčního plánu způsobilý plnit potřeby osob bez státní příslušnosti patřících k národnostním menšinám. Akční plán se totiž zaměřuje na integraci a začleňování migrantů a občanů Unie z přistěhovaleckého prostředí, ale specifickou situaci uvedených osob nezohledňuje. Na rozdíl od osob, které v poslední době přicestovaly do Unie ze třetích zemí, patří osoby bez státní příslušnosti, na něž se vztahuje návrh 6, k národnostním menšinám, které již dlouho žijí na evropském území a patří k původnímu obyvatelstvu. Navíc se tyto osoby bez státní příslušnosti potýkají s problémy souvisejícími s absencí úředních dokladů a svévolným zbavováním státní příslušnosti, což jim brání v účasti na hospodářském, sociálním a politickém životě v členském státě svého narození nebo v hostitelském členském státě. Podle žalobce se tak Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když situaci osob bez státní příslušnosti náležejících k národnostním menšinám postavila na roveň situaci migrantů a občanů Unie z přistěhovaleckého prostředí, třebaže se jejich situace liší.
118 Tato úvaha musí být odmítnuta. Je pravda, že pojem „osoby bez státní příslušnosti“ není v akčním plánu výslovně použit a jeho působnost se „vztahuje jak na migranty, tak na občany EU z přistěhovaleckého prostředí“. Tyto skutečnosti však nepostačují k tomu, aby bylo možné mít za to, že uvedené osoby bez státní příslušnosti jsou z působnosti akčního plánu vyloučeny.
119 Podle čl. 67 odst. 2 SFEU se totiž pro účely hlavy V, týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, „s osobami bez státní příslušnosti zachází jako se státními příslušníky třetích zemí“.
120 Osoby bez státní příslušnosti patřící k národnostním menšinám jsou proto zahrnuty do působnosti akčního plánu, jelikož zaprvé se tento akční plán vztahuje na všechny státní příslušníky třetích zemí oprávněně pobývající v Unii a zadruhé musí být s osobami bez státní příslušnosti zacházeno jako se státními příslušníky třetích zemí.
121 Kromě toho, jak uvádí Komise, z akčního plánu nemají prospěch pouze migranti nově příchozí do Unie. Zahrnuje tak několik opatření zaměřených na dlouhodobou integraci a sociální soudržnost. Konkrétně je cílem akčního plánu zejména zlepšit přístup státních příslušníků třetích zemí, a tedy i osob bez státní příslušnosti, ke vzdělání, zaměstnání, zdravotní péče a bydlení. Jeho cílem je rovněž boj proti izolaci, segregaci a diskriminaci. A konečně, jeho cílem je rovněž podporovat účast státních příslušníků třetích zemí, a tedy i osob bez státní příslušnosti, na konzultativních a rozhodovacích procesech na místní, regionální, vnitrostátní a evropské úrovni.
122 Z toho vyplývá, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že akční plán může řešit situace sociálního vyloučení, jakož i obtíže spojené s přístupem ke zdravotní péči, vzdělání a sociální péči, s nimiž se setkávají státní příslušníci třetích zemí i osoby bez státní příslušnosti patřící k národnostním menšinám, a to bez ohledu na to, že tyto dvě kategorie osob mohou pocházet z odlišných geografických, historických, osobních, kulturních a náboženských prostředí.
123 A konečně, jelikož cíl žalobce, tak jak je formulován v navrhované EOI, spočívá ve „vztažení práv spojených s občanstvím na osoby bez státní příslušnosti a jejich rodiny, které žily celý život v zemi svého původu“, je třeba každopádně připomenout, že autoři Smluv zavedli neoddělitelnou a výlučnou vazbu mezi státní příslušností členského státu a nabytím, ale i zachováním, postavení občana Unie. Státní příslušnost členského státu je proto nezbytnou podmínkou pro nabytí a zachování statusu občana Unie a požívání veškerých práv s ním spojených. Za těchto podmínek nemohou být práva spojená se statusem občana Unie vztažena na osoby, které nemají státní příslušnost členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2022, Préfet du Gers a Institut national de la statistique et des études économiques, C‑673/20, EU:C:2022:449, body 48 a 57).
124 S ohledem na výše uvedené úvahy žalobce neprokázal, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že akční plán může zohlednit potřebu osob bez státní příslušnosti být více integrováni do společnosti díky lepším možnostem zaměstnání a vzdělání, jakož i lepším možnostem v sociální oblasti.
125 Žalobce rovněž neprokázal, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že není nezbytné měnit směrnici 2003/109 za účelem přiznání dalších práv osobám bez státní příslušnosti náležejícím k národnostním menšinám.
126 Třetí část druhého žalobního důvodu je tudíž třeba zamítnout.
Ke druhé části druhého žalobního důvodu, vycházející z několika zjevně nesprávných posouzení Komise, pokud šlo o návrh 8
127 V rámci čtvrté části žalobce, podporovaný Maďarskem, Komisi v podstatě vytýká, že se dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že odmítla vyhovět návrhu 8, jehož cílem bylo zlepšit přeshraniční přístup národnostních menšin k audiovizuálnímu obsahu v jiných členských státech, v nichž je používán jejich jazyk. V podstatě uvádí, že přístup k uvedeným obsahům je důležitý, neboť množství příslušníků národnostních menšin v jednom členském státě je příliš nízké pro vznik pouze jim určených médií v tomto státě. Kromě toho by tento přístup přispíval k zachování a podpoře různých regionálních nebo menšinových jazyků, jakož i jazykové a kulturní rozmanitosti. Podle žalobce opatření upřednostňované Komisí v tomto případě, a sice použití směrnice 2010/13 ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1808 ze dne 14. listopadu 2018 (Úř. věst. 2018, L 303, s. 69) bez další revize, není vhodné k dosažení cílů sledovaných tímto návrhem.
128 Komise, podporovaná Řeckou a Slovenskou republikou, tuto argumentaci zpochybňuje a tvrdí, že tato část je neopodstatněná.
129 Úvodem Tribunál připomíná, že cílem návrhu 8, tak jak byl zaregistrován, byla změna směrnice 2010/13 za účelem zajištění volného pohybu služeb a příjmu audiovizuálního obsahu v regionech členských států, v nichž mají bydliště národnostní menšiny.
130 V bodech 2.8 a 3.8 napadeného sdělení dospěla Komise k závěru, že stávající právní rámec podstatným způsobem podporuje dosažení cílů sledovaných žalobcem u návrhu 8 a že vzhledem k tomu, že tento rámec je dostačující, není nutná jakákoliv další změna směrnice 2010/13. V tomto ohledu Komise uvádí, že směrnice 2010/13 usnadňuje přeshraniční pohyb audiovizuálních mediálních služeb a zároveň zajišťuje existenci minimálních harmonizovaných pravidel obecného veřejného zájmu, mj. v oblasti ochrany nezletilých osob, reklamy a propagace evropských děl. Tato směrnice je totiž založena na zásadě země původu, takže členské státy nemohou omezovat audiovizuální mediální služby pocházející z jiných členských států, pokud tyto služby splňují pravidla směrnice 2010/13 v členském státě původu. Zdůrazňuje však, že směrnice 2010/13 se nevztahuje na problematiku autorských práv u převzatých vysílání a že přeshraniční dostupnost audiovizuálního obsahu může být ovlivněna důvody mimo oblast působnosti směrnice, jako jsou práva duševního vlastnictví, dostupnost technických zdrojů nebo obchodní či finanční faktory. Dále uvádí, že změny provedené v této směrnici směrnicí 2018/1808 posílily propagaci evropských děl a kulturní rozmanitosti v Unii. Podle čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/13 totiž poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání (dále jen „VOD“) musí ve svých katalozích nabízet minimálně ze 30 % evropská díla a tato řádně zviditelnit. Kromě toho Komise uvádí, že cíle kulturní rozmanitosti lze účinně dosáhnout pouze tehdy, je-li tento 30 % podíl zajištěn v každém z vnitrostátních katalogů nabízených poskytovateli služeb VOD působících ve více zemích. Tento přístup zajistí, že diváci v každém členském státě, kde poskytovatel vnitrostátní katalogy nabízí, budou mít v požadované míře k dispozici nabídku evropských děl. Tento přístup bude rovněž pravděpodobně stimulovat pohyb a dostupnost evropských děl v rámci Unie. A konečně Komise uvádí, že bude pravidelně sledovat uplatňování uvedených pravidel na základě zpráv členských států a nezávislé studie.
131 Žalobce zaprvé zpochybňuje, že by 30 % podíl evropských děl, které jsou uvedení poskytovatelé povinni nabízet ve svých katalozích a řádně zviditelňovat, stanovený v čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/13, mohl přispět k dosažení cíle návrhu 8. Vzhledem k tomu, že s tímto podílem není spojen žádný požadavek na původ nebo jazyk evropských děl a že definice „evropských děl“ v čl. 1 odst. 1 písm. n) uvedené směrnice se tímto aspektem nezabývá, může být podíl 30 % splněn, pokud poskytovatel služeb VOD nabízí obsah pocházející z jiných než sousedních členských států nebo pokud nabízí pouze obsah ve většinovém jazyce dotyčného členského státu, aniž by zohlednil národnostní menšiny, které v něm žijí. Kromě toho tito poskytovatelé nemají hospodářský zájem na nabývání práv k obsahu, jenž by mohl mít význam pro osoby náležející k národnostním menšinám.
132 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v době podání žádosti o registraci navrhované EOI požadoval návrh 8 změnu směrnice 2010/13 v tehdy platném znění, jejímž cílem bylo zaručit volný pohyb služeb a volný příjem audiovizuálního obsahu (tedy služeb analogového a digitálního vysílání, jakož i terestricky i satelitně poskytovaných služeb na vyžádání) v regionech, kde žijí národnostní menšiny. Tento návrh byl zaregistrován v podobném znění (viz bod 44 výše).
133 Jak je přitom zmíněno v napadeném sdělení, a aniž to žalobce zpochybnil, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 směrnice 2010/13 již nyní usnadňují příjem a přebírání vysílání audiovizuálních mediálních služeb v celé Unii, mj. audiovizuálního obsahu pocházejícího z členských států sousedících s určitým členským státem, a to v jazycích, které mohou mít význam pro příslušníky národnostních menšin žijících v tomto státě.
134 Jak totiž v podstatě uvádí Komise v napadeném sdělení a ve svých písemnostech, směrnice 2010/13 konkretizuje v oblasti audiovizuálních mediálních služeb volný pohyb služeb zaručený v článku 56 SFEU tím, že zavádí, jak plyne z bodu 104 jejího odůvodnění, „oblast bez vnitřních hranic“ pro tyto služby (rozsudek ze dne 4. července 2019, Baltic Media Alliance, C‑622/17, EU:C:2019:566, bod 65).
135 Podle zásady členského státu původu, zakotvené v čl. 2 odst. 1 směrnice 2010/13, podléhají poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb v zásadě pouze pravidlům a pravomoci členského státu, v němž jsou usazeni.
136 Při dodržení těchto pravidel mohou poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb následně volně šířit své služby v celé Unii, jelikož podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2010/13 musí členské státy zajistit svobodu příjmu a nebránit dalšímu přenosu služeb z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených směrnicí.
137 Z toho plyne, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla v napadeném sdělení v podstatě za to, že cíl návrhu 8, tak jak byl zaregistrován, tedy zajištění volného pohybu služeb a příjmu audiovizuálního obsahu, byl již dosažen v celé Unii, a tedy i v jejích regionech, v nichž žijí národnostní menšiny.
138 Některé prvky, a to prvky inherentní směrnici 2010/13 i prvky s ní nesouvisející, mohou sice omezit přeshraniční dostupnost audiovizuálního obsahu, zejména pak okolnost, že uvedená směrnice neukládá poskytovatelům mediálních služeb povinnost vysílat přes hranice a že se její působnost nevztahuje na práva duševního vlastnictví, zejména pak práva autorská, ani na obchodní aspekty. Žalobce však nepředložil žádný konkrétní poznatek, který by zpochybňoval posouzení Komise, podle něhož povinnost uložená poskytovatelům služeb VOD nabízet ve svých katalozích minimálně ze 30 % evropská díla a tato řádně zviditelnit, stanovená v čl. 13 odst. 1 směrnice 2010/13 a uváděná v napadeném sdělení, může přispět ke zvýšení kulturní rozmanitosti a k poskytnutí přístupu k širšímu přeshraničnímu spektru audiovizuálního obsahu navzdory absenci konkrétnějšího požadavku, pokud jde o původ nebo jazyk dotčených evropských děl.
139 Zadruhé žalobce zpochybňuje relevanci kontroly uplatňování směrnice 2010/13 ze strany Komise, jak se uvádí v napadeném sdělení, z důvodu, že vhodnost navrhovaných opatření lze posuzovat pouze s ohledem na informace dostupné k okamžiku přijetí napadeného sdělení.
140 Tuto argumentaci je třeba odmítnout.
141 Kontrola uplatňování směrnice 2010/13 popsaná v napadeném sdělení totiž odráží povinnosti uložené členským státům a Komisi ustanoveními čl. 13 odst. 4 a 5 a článku 33 směrnice. Vzhledem k použití rozkazovacího způsobu v uvedených ustanoveních se Komise mohla právem v okamžiku přijetí napadeného sdělení dovolávat budoucích povinností. Tento závěr platí tím spíše, že se uvedené povinnosti týkají hodnocení pravidel existujících k okamžiku přijetí napadeného sdělení, o která se Komise opřela při závěru, že jakákoliv změna směrnice 2010/13 není nezbytná k dosažení cíle sledovaného návrhem 8.
142 Kromě toho podle čl. 13 odst. 5 směrnice 2010/13 musí zpráva, kterou má Komise předložit Parlamentu a Radě mj. o uplatňování čl. 13 odst. 1 směrnice na základě informací poskytnutých členskými státy a na základě nezávislé studie, zohledňovat mimo jiné cíl kulturní rozmanitosti. Komise se tak nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla za to, že monitorování uplatňování uvedené směrnice může přispět k dosažení jednoho z cílů sledovaných návrhem 8, jak je vysvětlen v replice, a sice zlepšení přístupu k audiovizuálnímu obsahu různého původu a různých jazyků.
143 A konečně, Maďarsko zpochybňuje, že by stávající právní rámec byl vhodný k dosažení cíle sledovaného návrhem 8. Problém, který má návrh 8 vyřešit, spočívá v územních omezeních týkajících se obsahu zásadního společenského významu – zejména mezinárodních sportovních akcí – uvedených v licenčních smlouvách mezi majiteli práv a poskytovateli audiovizuálních mediálních služeb. Tato omezení, která brání on-line vysílání sportovních nebo jiných událostí zásadního společenského významu, znevýhodňují rovněž národnostní nebo jazykové menšiny. Podle tohoto členského státu je změna článku 14 směrnice 2010/13 nezbytná. Kromě toho, pokud jde o služby VOD, problém nespočívá v tom, že by neexistoval dostatečný obsah v každém jazyce, ale spíše že je bráněno v přístupu k některým obsahům zásadního společenského významu.
144 Tuto argumentaci je třeba odmítnout. Jak bylo uvedeno v bodě 129 výše, návrh 8, tak jak byl zaregistrován, neobsahuje jakoukoliv zmínku o územních omezeních týkajících se událostí zásadního společenského významu. A dále, jak bylo uvedeno v bodě 138 výše, působnost směrnice 2010/13 se nevztahuje na práva duševního vlastnictví.
145 S ohledem na výše uvedené úvahy žalobce neprokázal, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když měla z důvodů uvedených v bodech 2.8 a 3.8 napadeného sdělení za to, že stávající pravidla směrnice 2010/13 mohou podstatným způsobem podporovat dosažení cílů sledovaných žalobcem a stimulovat pohyb a dostupnost evropských děl v celé Unii, takže u návrhu 8 není nutná jakákoliv další změna uvedené směrnice.
146 Proto musí být zamítnuta i čtvrtá část druhého žalobního důvodu, a tudíž je třeba druhý žalobní důvod zamítnout v plném rozsahu.
147 Vzhledem k tomu, že všechny žalobní důvody byly zamítnuty, je třeba zamítnout i žalobu.
K nákladům řízení
148 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, jenž měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.
149 Slovenská republika rovněž požadovala, aby byla žalobci uložena náhrada nákladů řízení. Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu však členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Z toho vyplývá, že Řecká republika, Maďarsko a Slovenská republika ponesou vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Citizens’ Committee of the European Citizens’ Initiative „Minority SafePack – one million signatures for diversity in Europe“ ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
3) Řecká republika, Maďarsko a Slovenská republika ponesou vlastní náklady řízení.
Svenningsen | Mac Eochaidh | Laitenberger |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. listopadu 2022.
Podpisy