ROZSUDEK TRIBUNÁLU (devátého senátu)
6. prosince 2023(*)
„Finanční podpora – Rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace (2007–2013) – Projekt ‚Smart Open Services for European Patients‘ – Grantová dohoda – Inkaso části vyplacené finanční podpory – Způsobilé náklady – Spolehlivost pracovních výkazů – Povinnost uvést odůvodnění – Přiměřenost“
Ve věci T‑731/21,
Kopřiva - Horák v.o.s., právní nástupkyně Společnosti pro eHealth databáze, a.s., se sídlem v Brně (Česká republika), zástupce: P. Konečný, advokát,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zástupci: J. Estrada de Solà a J. Hradil, jako zmocněnci,
žalované,
TRIBUNÁL (devátý senát),
ve složení: L. Truchot, předseda, M. Sampol Pucurull (zpravodaj) a T. Perišin, soudci,
za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s přihlédnutím k usnesení ze dne 24. ledna 2022, Společnost pro eHealth databáze v. Komise (T‑731/21 R, nezveřejněné, EU:T:2022:17),
s přihlédnutím k tomu, že účastnice řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodaly žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 svého jednacího řádu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
vydává tento
Rozsudek
1 Svou žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost Kopřiva - Horák v.o.s., domáhá zrušení rozhodnutí Komise C(2021) 6597 final ze dne 2. září 2021 týkajícího se inkasa částky 861 263 eur zvýšené o úroky z prodlení ve výši 80 026,67 eura a o 82,59 eura za každý další den prodlení od 1. října 2021, kterou má uhradit žalobkyně (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Skutečnosti předcházející sporu
2 Dne 3. září 2008 přistoupila žalobkyně ke grantové dohodě č. 224991 (dále jen „grantová dohoda“), která byla uzavřena mezi Sveriges Kommuner och Landsting (dále jen „koordinátor“) a Evropskou komisí za účelem realizace projektu nazvaného „Smart Open Services for European Patients“ (dále jen „projekt“) v rámci rámcového programu pro konkurenceschopnost a inovace (2007–2013), jenž byl zaveden rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1639/2006/ES ze dne 24. října 2006, kterým se zavádí rámcový program pro konkurenceschopnost a inovace (2007–2013) (Úř. věst. 2006, L 310, s. 15).
3 Dne 30. června 2013 sdělila žalobkyně koordinátorovi své rozhodnutí účast na projektu ukončit.
4 Dne 28. srpna 2014 informovala Komise žalobkyni o svém rozhodnutí provést v souladu s článkem II.28 přílohy II grantové dohody, která obsahovala příslušné Všeobecné podmínky (dále jen „Všeobecné podmínky“), finanční audit týkající se období od 1. července 2008 do 31. prosince 2011.
5 Dne 19. ledna 2016 zaslali auditoři žalobkyni předběžnou zprávu o auditu a poskytla jí příležitost předložit vyjádření.
6 Dne 4. března 2016 předložila žalobkyně své vyjádření a zpochybnila některé závěry obsažené v předběžné zprávě o auditu.
7 Dopisem ze dne 31. července 2017 zaslala Komise žalobkyni závěrečnou zprávu o auditu (dále jen „zpráva o auditu“). Auditoři ve zprávě o auditu mimo jiné odmítli téměř všechny osobní náklady z důvodu, že žalobkyně nedisponovala systémem zaznamenávání pracovní doby, který by umožňoval ověření vykázaných hodin. Auditoři dále poukázali na to, že dvěma vedoucím pracovníkům byly vypláceny velmi vysoké odměny.
8 Dne 15. září 2017 zaslala Komise žalobkyni první dopis s předběžnými informacemi předcházející zahájení řízení o vrácení dlužné částky (dále jen „první dopis s předběžnými informacemi“), ve kterém ji informovala o svém záměru získat zpět částku 793 726 eur, vypočtenou na základě celkové částky 875 047 eur vyplacené koordinátorem žalobkyni.
9 Dopisem ze dne 20. listopadu 2017 odpověděla žalobkyně na první dopis s předběžnými informacemi a napadla hlavní zjištění zprávy o auditu.
10 Dne 18. července 2018 zaslala Komise žalobkyni druhý dopis s předběžnými informacemi (dále jen „druhý dopis s předběžnými informacemi“), ve kterém jí oznámila, že částku, která má být navrácena, revidovala na 1 007 629 eur. Učinila tak na základě aktualizace závěrečné zprávy o rozdělení koordinátorem, v níž bylo uvedeno, že finanční prostředky, které žalobkyně obdržela jako příspěvek od Evropské unie, činily 1 138 804 eur namísto částky 875 047 eur, která byla uvedena v prvním dopise s předběžnými informacemi.
11 Dopisem ze dne 7. září 2018 napadla žalobkyně závěry uvedené ve druhém dopisu s předběžnými informacemi. Žalobkyně konkrétně uvedla, že částka, kterou jí koordinátor vyplatil, činila pouze 678 827,72 eura, a požádala, aby byl tento nesoulad koordinátorem vyjasněn.
12 E-mailem ze dne 13. září 2018 požádala Komise koordinátora, aby objasnil a odůvodnil finanční příspěvek přidělený žalobkyni.
13 E-mailem ze dne 20. září 2018 koordinátor Komisi vysvětlil, že celkový finanční příspěvek ve výši 1 138 804 eur, který byl žalobkyni přidělen, byl rozdělen následovně: částka ve výši 678 827 eur byla vyplacena žalobkyni postupnými platbami, částku ve výši 196 220 eur si koordinátor ponechal jako rezervní fond a částka ve výši 263 757 eur měla být žalobkyni teprve vyplacena. E-mailem ze dne 24. září 2018 předal koordinátor tytéž informace žalobkyni.
14 Dne 2. října 2018 podala žalobkyně stížnost k Evropské veřejné ochránkyni práv.
15 Dne 30. října 2018 vyplatil koordinátor žalobkyni částku 263 757 eur, která je uvedena v bodě 13 výše.
16 Dopisem ze dne 4. prosince 2018 informovala Komise žalobkyni, že řízení o vrácení dlužné částky bylo zahájeno, a kontradiktorní řízení bylo tedy ukončeno. Dále žalobkyni oznámila, že výše pohledávky, kterou vůči ní Komise má, byla nově stanovena na 861 263 eura, což je částka vypočtená na základě částky 942 584 eur, kterou koordinátor žalobkyni vyplatil. Kromě toho Komise po přezkumu vyjádření žalobkyně setrvala na závěrech uvedených ve zprávě o auditu.
17 Dne 21. prosince 2018 vydala Komise výzvu k úhradě č. 3241815940, kterou byla žalobkyně vyzvána, aby do 4. února 2019 zaplatila částku 861 263 eur.
18 Na základě posouzení stížnosti podané žalobkyní se Veřejná ochránkyně práv dne 1. února 2019 rozhodla zahájit šetření.
19 Dne 30. dubna a dne 21. května 2019 zaslala Komise žalobkyni upomínky.
20 Dne 14. května 2020 navrhla Veřejná ochránkyně práv Komisi, aby upustila od požadavku na navrácení osobních nákladů žalobkyně.
21 Dne 16. září 2020 oznámila Komise po přezkumu návrhu Veřejné ochránkyně práv, že není splněn žádný z požadavků pro upuštění od vymáhání stanovených v čl. 101 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1).
22 Rozhodnutím ze dne 17. května 2021 ukončila Veřejná ochránkyně práv řízení bez dalšího šetření vzhledem k nepravděpodobným vyhlídkám, že by mohlo být dosaženo uspokojivějšího výsledku.
23 Dne 2. září 2021 vydala Komise napadené rozhodnutí týkající se inkasa částky 861 263 eur zvýšené o úroky z prodlení.
Návrhová žádání účastnic řízení
24 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
25 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
26 Úvodem je třeba konstatovat, že projednávaná žaloba byla podána na základě článku 263 SFEU a zní na zrušení napadeného rozhodnutí, které je exekučním titulem podle článku 299 SFEU.
27 Rozhodnutí, které je exekučním titulem ve smyslu článku 299 SFEU, představuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU, neboť patří – není-li ve Smlouvě o FEU uvedeno jinak – mezi rozhodnutí ve smyslu článku 288 SFEU. Opodstatněnost takového rozhodnutí představujícího exekuční titul tedy může být zpochybněna na základě článku 263 SFEU, a to pouze před soudem rozhodujícím o neplatnosti (viz rozsudek ze dne 4. července 2017, Systema Teknolotzis v. Komise, T‑234/15, EU:T:2017:461, bod 90 a citovaná judikatura).
28 Dále je-li unijnímu soudu předložena na základě článku 263 SFEU žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise, které je exekučním titulem formálně stanovícím smluvní pohledávku, je uvedený soud příslušný k přezkumu této žaloby s ohledem na výkon výsad veřejné moci, který s sebou nese přijetí takového rozhodnutí. Nicméně v rámci přezkumu takové žaloby má uvedený soud rozhodnout nejen o žalobních důvodech znějících na zrušení, které jsou založeny na skutkových a právních okolnostech vyplývajících z jednání Komise jakožto správního orgánu, ale rovněž o žalobních důvodech znějících na zrušení, které jsou založeny na skutkových a právních okolnostech vyplývajících ze smluvních vztahů mezi Komisí a žalobcem (rozsudek ze dne 16. července 2020, ADR Center v. Komise, C‑584/17 P, EU:C:2020:576, bod 88, a rozsudek ze dne 20. října 2021, Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, T‑191/16, nezveřejněný, EU:T:2021:707, bod 33).
29 Žalobkyně na podporu své žaloby formálně uplatnila čtyři žalobní důvody, z nichž první vychází z porušení zásady zákazu retroaktivity, druhý z porušení zásady legality napadeného rozhodnutí nezohledněním poskytnutých důkazů, třetí z porušení zásady legality napadeného rozhodnutí uplatněním chyby v počítání a čtvrtý z porušení zásady proporcionality.
30 Je třeba připomenout, že podle judikatury musí Tribunál vyložit žalobní důvody spíše z hlediska jejich podstaty než jejich kvalifikace, a musí tudíž provést kvalifikaci žalobních důvodů a argumentů uplatněných v žalobě (viz rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 51 a citovaná judikatura).
31 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že formálně žalobkyně v rámci druhého žalobního důvodu Komisi sice vytýká, že nezohlednila poskytnuté důkazy, avšak ve skutečnosti zpochybňuje opodstatněnost pohledávky vymáhané Komisí. Opodstatněnost sporné pohledávky kromě toho žalobkyně zpochybňuje rovněž argumenty předloženými v rámci prvního žalobního důvodu.
32 Žalobkyně dále v rámci druhého žalobního důvodu poukazuje na nedostatek nestrannosti, objektivity, odbornosti a důvěrnosti na straně auditorů a v replice tvrdí, že napadené rozhodnutí trpí nedostatkem odůvodnění.
33 Za těchto podmínek má Tribunál v zájmu řádného výkonu spravedlnosti za to, že žalobkyně uplatňuje v podstatě šest žalobních důvodů, kde:
– první vychází z porušení zásady legality napadeného rozhodnutí, neboť byly uplatněny formální požadavky, které nebyly stanoveny grantovou dohodou;
– druhý vychází ze zpochybnění opodstatněnosti sporné pohledávky;
– třetí vychází z nedostatku důvěrnosti, odbornosti, nestrannosti a objektivity na straně auditorů;
– čtvrtý vychází z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí;
– pátý vychází z chyby ve výpočtu částky, která má být vrácena;
– šestý vychází z porušení zásady proporcionality.
34 Nejprve je třeba posoudit čtvrtý žalobní důvod, vycházející z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, a poté ostatní žalobní důvody.
35 Kromě toho je třeba uvést, že v rámci žaloby se žalobkyně ve svých argumentech zaměřuje na závěry zprávy o auditu, jež se týkají nezpůsobilosti přímých osobních nákladů. Žalobkyně naproti tomu nezpochybňuje skutečnost, že auditoři odmítli „ostatní přímé náklady“ týkající se především nákladů na cestu a pobyt, náklady na subdodávky a nepřímé náklady. Za těchto podmínek se Tribunál v analýze zaměří na odmítavý závěr auditorů k přímým osobním nákladům uplatněným žalobkyní.
Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, který vychází z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí
36 V rámci čtvrtého žalobního důvodu žalobkyně v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno. Komise podle žalobkyně neuvedla důvody, proč podle ní předložené důkazy nebyly takové povahy, aby zpochybnily zjištění auditorů.
37 Komise tvrdí, že tento žalobní důvod byl poprvé vznesen až v replice, a je tedy v zásadě nepřípustný.
38 V tomto ohledu je zajisté třeba připomenout, že podle čl. 84 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu nelze v průběhu řízení předkládat nové důvody, ledaže by se zakládaly na právních a skutkových okolnostech, které vyšly najevo v průběhu řízení.
39 Podle ustálené judikatury je však chybějící nebo nedostatečné odůvodnění porušením podstatných formálních náležitostí ve smyslu článku 263 SFEU a představuje nepominutelný důvod, který unijní soud může, ba dokonce musí zkoumat i bez návrhu (viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2016, Trivisio Prototyping v. Komise, T‑184/15, nezveřejněný, EU:T:2016:652, bod 128 a citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 20. července 2017, Badica a Kardiam v. Rada, T‑619/15, EU:T:2017:532, bod 42 a citovaná judikatura).
40 Za těchto podmínek může Tribunál projednat žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění napadeného rozhodnutí, aniž je třeba zkoumat, zda tento žalobní důvod, který žalobkyně uplatnila poprvé až v replice, splňuje požadavky čl. 84 odst. 1 jednacího řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. května 2018, Malta v. Komise, T‑653/16, EU:T:2018:241, bod 48 a citovaná judikatura).
41 Z ustálené judikatury vyplývá, že odůvodnění požadované článkem 296 druhým pododstavcem SFEU musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud je mohl přezkoumat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech daného případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky čl. 296 druhého pododstavce SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také na jeho celkové souvislosti, jakož i na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 8. září 2011, Komise v. Nizozemsko, C‑279/08 P, EU:C:2011:551, bod 125 a citovaná judikatura). Mimoto je dostačující, když dotčený akt objasňuje hlavní právní a skutkové otázky stručně, přitom však jasně a smysluplně (viz rozsudek ze dne 17. ledna 2017, Cofely Solelec a další v. Parlament, T‑419/15, nezveřejněný, EU:T:2017:8, bod 60 a citovaná judikatura).
42 V projednávané věci odůvodnění napadeného rozhodnutí sice stručně, avšak jasně a smysluplně uvádí důvody, proč důkazy předložené žalobkyní nebyly takové povahy, aby zpochybnily zjištění auditorů. Komise na základě konečných závěrů zprávy o auditu mimo jiné uvádí, že auditoři přezkoumali doplňující vysvětlení a odůvodnění, která žalobkyně poskytla. Auditoři však měli za to, že tato vysvětlení a odůvodnění nejsou takové povahy, aby zpochybnila jejich závěr, že systém zaznamenávání pracovní doby zavedený žalobkyní neumožňoval ověření vykázaných hodin, jelikož žalobkyně neposkytla další náležité podklady umožňující prokázat dobu odpracovanou na projektu.
43 Kromě toho zpráva o auditu a důvody uvedené Komisí v dopise ze dne 4. prosince 2018, které jsou nedílnou součástí kontextu, a tedy i odůvodnění napadeného rozhodnutí, rovněž vysvětlují, proč Komise důkazy předložené žalobkyní nepovažovala za průkazné. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, Komise v dopise ze dne 4. prosince 2018 odpověděla na argumenty předložené žalobkyní a vysvětlila důvody, proč uplatněné náklady odmítla. Komise v této souvislosti uvedla, že žalobkyně předložila značné množství důkazů, které byly náležitě analyzovány. Komise však rovněž uvedla, že předložení pracovních výkazů vyplněných několik let po dokončení projektu podle ní vzbuzovalo pochybnosti o jejich platnosti, jelikož k nim nebyl přiložen žádný další důkaz. Za těchto okolností nebylo možné k těmto výkazům přihlédnout. Ze zprávy o auditu mimoto vyplývá, že auditoři nemohli na základě uvedených výkazů a bez podkladů prokazujících skutečnou existenci uplatněných nákladů konstatovat vazbu mezi vykonanou prací a výstupy projektu.
44 Je tedy třeba konstatovat, že povinnost uvést odůvodnění stanovená v článku 296 SFEU byla Komisí splněna.
45 Čtvrtý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.
K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení zásady legality napadeného rozhodnutí, neboť byly uplatněny formální požadavky, které nebyly stanoveny grantovou dohodou
46 Žalobkyně má za to, že Komise porušila zásadu legality, když formální požadavky, které nebyly stanoveny grantovou dohodou, použila k odmítnutí téměř všech uplatněných osobních nákladů.
47 Žalobkyně v této souvislosti uplatňuje dvě výtky. V rámci první výtky tvrdí, že auditoři odmítli téměř všechny uvedené náklady z důvodu, že její systém zaznamenávání pracovní doby byl nedostatečný, jelikož nedisponovala individuálními pracovními výkazy podepsanými osobou pověřenou výkonem práce a schválenými vedoucím projektu.
48 Žalobkyně je však toho názoru, že kritéria, na jejichž základě byly osobní náklady prohlášeny za nezpůsobilé, vyplývají z Příručky k finančním otázkám týkajícím se grantových dohod v rámci programů zaměřených na informační a komunikační technologie (Guide to Financial Issues relating ICT PSP Grant Agreements, dále jen „příručka ICT“), a nejsou stanoveny grantovou dohodou. Podle žalobkyně přitom příručka ICT není právně závazná, a nemůže se tedy odchýlit od rozsahu působnosti závazných pravidel stanovených grantovou dohodou.
49 Žalobkyně konkrétně uvádí, že grantová dohoda nestanoví žádný specifický způsob zaznamenávání pracovní doby, ale stanoví pouze závazek zaznamenávání pracovní doby každého zaměstnance po celou dobu trvání projektu a ověření takovýchto záznamů osobou odpovědnou za projekt. Žalobkyně navíc uvádí, že povinnost vedení individuálních pracovních výkazů je stanovena pouze v Příručce ICT.
50 V rámci druhé výtky žalobkyně tvrdí, že auditoři nesprávně odmítli osobní náklady dvou vedoucích pracovníků z důvodu vyplácení bonusů nesplňujících podmínky stanovené grantovou dohodou.
51 Žalobkyně konečně tvrdí, že Komise v žádném případě nebyla oprávněna použít formální požadavky z Příručky ICT verze 2.0 ze dne 14. září 2009, jelikož tato verze vstoupila v platnost až po datu uzavření grantové dohody. Komise tím porušila zásadu zákazu retroaktivity.
52 Komise s argumenty žalobkyně nesouhlasí.
53 Úvodem je třeba připomenout, že unijní financování nepředstavuje odměnu za vykonanou práci, ale jedná se o grant na daný projekt, jehož vyplacení podléhá přesným podmínkám, které jsou smluvně stanoveny. Unijní financování má pokrýt pouze způsobilé náklady, jak jsou definovány ve smlouvě (viz rozsudek ze dne 20. října 2021, Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, T‑191/16, nezveřejněný, EU:T:2021:707, bod 80 a citovaná judikatura).
54 Je totiž nesporné, že vyplácení grantů podléhá splnění podmínek stanovených v grantových dohodách, včetně podmínky, že uplatněné náklady musí být podle těchto dohod způsobilé v tom smyslu, že musí být ověřitelné a spolehlivé, a vyplacení těchto grantů nelze chápat jako odměnu za dokončení projektu (viz rozsudek ze dne 20. října 2021, Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, T‑191/16, nezveřejněný, EU:T:2021:707, bod 81 a citovaná judikatura).
55 Je třeba uvést, že článek II.20 Všeobecných podmínek stanoví:
„1. Způsobilými náklady jsou náklady uvedené v článcích II.21 a II.22. Musí splňovat následující podmínky:
– […];
– musí být nezbytné pro realizaci projektu;
– musí být skutečně vynaloženy příjemcem;
– musí být identifikovatelné a ověřitelné, musí být zaznamenány v účetnictví příjemce a určeny v souladu s účetními pravidly platnými v zemi, kde je příjemce usazen, a s obvyklou účetní praxí příjemce. Vnitřní účetní a auditní postupy příjemce musí umožňovat přímé přiřazení nákladů a příjmů vykázaných v rámci projektu k odpovídajícím finančním výkazům a podkladům;
– […]
– musí být přiměřené a odůvodněné a musí splňovat požadavky řádného finančního řízení, zejména pokud jde o hospodárnost a efektivitu[;]
– musí být vynaloženy v době trvání projektu.“
56 Článek II.21 Všeobecných podmínek, který se týká přímých nákladů, stanoví:
„[…]
2. […] Pokud jde o osobní náklady,
a) v rámci grantové dohody lze zohlednit pouze náklady na hodiny skutečně odpracované osobami, které přímo provádějí práce v rámci projektu.“
57 Konečně podle článku II.23 Všeobecných podmínek musí příjemce za účelem proplacení způsobilých nákladů předložit Komisi přesnou, úplnou a průkaznou dokumentaci dokládající jejich skutečné vynaložení.
58 Kromě toho Příručka ICT ve verzi 1.0 ze dne 4. února 2008, která byla platná v době uzavření grantové dohody, v úvodní části stanoví, že není závazná a jejím jediným cílem je poskytnout výklad relevantních právních textů, a zejména grantové dohody, aniž se od nich může odchýlit.
59 Příručka ICT sice není závazná, spadá však do rámce, v němž byla uzavřena grantová dohoda, jelikož má poskytnout zejména konkrétní příklady a podněty týkající se osvědčených finančních postupů, které mají být použity při provádění financovaných projektů. Podle zásady plnění smluv v dobré víře musí být k takto poskytnutým informacím přihlíženo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Alfamicro v. Komise, T‑831/14, nezveřejněný, EU:T:2017:804, bod 104; obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 20. října 2021, Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, T‑191/16, nezveřejněný, EU:T:2021:707, bod 90 a citovaná judikatura).
60 Pokud jde o osobní náklady, Příručka ICT na straně 22 uvádí, že pracovní doba, která má být účtována, musí být po celou dobu trvání projektu zaznamenávána všemi rozumnými prostředky. Z tohoto titulu mohou být k zaznamenávání pracovní doby použity časové rozpisy.
61 Pokud jde v projednávané věci o první výtku, žalobkyně správně uvádí, že – jak vyplývá z bodů 55 až 57 výše – Všeobecné podmínky nestanoví žádný konkrétní způsob zaznamenávání pracovní doby. Nicméně na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nevyžaduje Příručka ICT používání individuálních pracovních výkazů, nýbrž pouze stanoví, že pracovní doba musí být zaznamenávána všemi rozumnými prostředky, a to i časovými rozpisy.
62 Je pravda, jak vyplývá ze zprávy o auditu, že podle auditorů žalobkyně nedisponovala individuálními pracovními výkazy, které by byly podepsané každou z osob podílejících se na plnění prováděných úkolů a ověřené vedoucím projektu a věrně by ukazovaly dobu odpracovanou na projektu.
63 Ze zprávy o auditu však rovněž vyplývá, že auditoři použití takových výkazů pouze doporučili. Auditoři totiž uvedli, že individuální pracovní výkazy nejsou požadavkem stanoveným grantovou dohodou ani jediným důkazem přijatelným pro účely uznání osobních nákladů za způsobilé, ale že použití takových výkazů se doporučuje, jelikož představují osvědčený postup pro věrné zaznamenání doby odpracované na projektu.
64 Dále ze společného výkladu článků II.20, II.21 a II.23 Všeobecných podmínek, které jsou uvedeny v bodech 55 až 57 výše, vyplývá, že pro účely způsobilosti uplatněných osobních nákladů byla žalobkyně povinna prokázat jejich skutečnou existenci. Z tohoto titulu byla povinna vést systém zaznamenávání pracovní doby nebo zavést rovnocenný systém účetnictví pro daný projekt, který by umožnil přímé přiřazení uplatněných nákladů k příslušným podkladům za účelem prokázání skutečné existence těchto nákladů.
65 V tomto kontextu lze pracovní výkazy použít – avšak není to povinné – k zaznamenání pracovní doby zaměstnanců, pokud žalobkyně disponuje spolehlivým a ověřitelným systémem zaznamenávání pracovní doby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Alfamicro v. Komise, T‑831/14, nezveřejněný, EU:T:2017:804, bod 79).
66 Zaprvé ze spisu vyplývá, že auditoři poukázali na to, že systém zaznamenávání vedený žalobkyní jim neumožnil přesně identifikovat dobu odpracovanou na projektu. V této souvislosti auditoři uvedli, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy umožňující ověřit vykázané hodiny a že při neexistenci pracovních výkazů je třeba použít rovnocenný způsob zaznamenávání a prokazování pracovní doby. Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobkyně sama připouští, že hlavní časový rozpis, do kterého vedoucí projektu zaznamenával pracovní dobu všech zaměstnanců, neobsahoval přesné rozvržení pracovní doby každého zaměstnance na konkrétní úkoly prováděné v rámci projektu. Auditoři dále uvedli, že přestože žalobkyni požádali o alternativní důkazy, neposkytla jim žádné relevantní informace, zejména podrobné popisy a doklady o vykonané práci, které by za pomoci dalších postupů umožnily s dostatečnou jistotou ověřit vykázanou pracovní dobu. Auditoři konečně konstatovali, že pracovní výkazy předložené žalobkyní několik let po dokončení projektu jim při absenci podkladů umožňujících prokázat skutečnou existenci uplatňovaných nákladů neumožňují konstatovat vazbu mezi vykonanou prací a výstupy projektu.
67 Zadruhé Komise v dopise ze dne 4. prosince 2018 uvedla, že pracovní doba zaznamenaná vedoucím projektu nezahrnuje rozvržení pracovní doby každého zaměstnance na konkrétní úkoly v rámci projektu, ale byla přidělena na základě míry obtížnosti úkolů, a tedy stanovena odhadem. Podle Komise za těchto podmínek neexistuje přiměřené ujištění, že zaznamenání pracovní doby ve výkazech je spolehlivé a odráží dobu skutečně odpracovanou v souvislosti s projektem. Předložení pracovních výkazů několik let po dokončení projektu navíc vyvolává pochybnosti o jejich spolehlivosti. Komise dospěla k závěru, že nemá dostatečnou jistotu ohledně způsobilosti vynaložených osobních nákladů, neboť tyto náklady nebylo možné na základě důkazů poskytnutých žalobkyní ověřit.
68 S ohledem na výše uvedené je proto třeba konstatovat, že téměř všechny osobní náklady uplatněné žalobkyní byly Komisí vyloučeny nikoli z důvodu neexistence individuálních pracovních výkazů, ale z důvodu, že systém zaznamenávání pracovní doby vedený žalobkyní nesplňoval požadavky stanovené ve Všeobecných podmínkách, a obecněji z důvodu, že nebyly předloženy alternativní důkazy umožňující ověřit skutečnou existenci uvedených nákladů.
69 Žalobkyně tudíž nemůže tvrdit, že Komise odmítla nárokované osobní náklady na základě formálních požadavků, které nebyly stanoveny v grantové dohodě. První výtka tedy musí být zamítnuta.
70 Pokud jde o druhou výtku, je třeba uvést, že žalobkyně ničím nepodpořila své tvrzení, že bonusy vyplacené dvěma vedoucím pracovníkům byly auditory považovány za nezpůsobilé náklady na základě kritérií, která nebyla v grantové dohodě stanovena. Kromě toho není podložen ani argument žalobkyně vycházející z porušení zásady zákazu retroaktivity.
71 Je přitom třeba připomenout, že podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí žaloba obsahovat mimo jiné dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů.
72 Podle ustálené judikatury musí hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, uceleně a srozumitelně vyplývat z textu samotné žaloby. Unijní soud nemusí odpovídat na argumenty účastníka řízení, které nejsou dostatečně jasné a přesné, protože nebyly nijak konkrétně rozvedeny a nebyly podloženy žádnou konkrétní argumentací (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2021, Řecko v. Komise, C‑107/20 P, nezveřejněný, EU:C:2021:937, body 76 a 108 a citovaná judikatura).
73 Vzhledem k tomu, že druhá výtka a argument vycházející z porušení zásady zákazu retroaktivity nejsou podloženy právní argumentací umožňující posoudit jejich opodstatněnost, musí být tedy prohlášeny za nepřípustné.
74 S ohledem na výše uvedené je třeba první žalobní důvod zamítnout.
Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází ze zpochybnění opodstatněnosti sporné pohledávky
75 Žalobkyně Komisi vytýká, že nezohlednila důkazy poskytnuté v rámci procesu auditu. Žalobkyně zejména tvrdí, že auditoři měli nesprávně za to, že nepředložila důkazy, které by prokazovaly skutečnou existenci nárokovaných nákladů. Žalobkyně tvrdí, že pracovní výkazy, které byly auditorům zaslány po dokončení projektu, nebyly jimi nikdy zohledněny, přestože o ně výslovně požádali. Žalobkyně upřesňuje, že do většiny z těchto pracovních výkazů byly záznamy pořizovány v průběhu trvání projektu a že na žádost auditorů pouze rozšířila jejich popis. Tvrzení Komise, že pracovní doba byla odhadnuta ex post, tedy není pravdivé.
76 Žalobkyně dále považuje nárokované osobní náklady za dostatečně prokázané a řádně odůvodněné, a to na základě přesné, úplné a efektivní dokumentace. Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla za to, že splnila veškeré podmínky týkající se zaznamenávání pracovní doby zaměstnanců, nedokládala tak žádné doplňující důkazy.
77 Komise s argumenty žalobkyně nesouhlasí.
78 S ohledem na posouzení obsažené na stranách 27 až 31 zprávy o auditu je třeba mít především za to, že žalobkyně nemůže platně namítat, že auditoři nezohlednili důkazy, které předložila. Zvláště ze zprávy o auditu vyplývá, že auditoři nevyžadovali konkrétní způsob zaznamenávání pracovní doby a uvedli, že jsou ochotni akceptovat alternativní důkazy k prokázání doby odpracované na projektu. Kromě toho v odpovědi na otázku položenou Tribunálem v rámci organizačního procesního opatření Komise upřesnila, že jelikož žalobkyně neměla pracovní výkazy podepsané každým zaměstnancem, auditoři jí navrhli, aby formou časového rozpisu – s kolonkou, kde měl být uveden odkaz na důkaz o odvedené práci – zpětně sestavila denní výkaz práce odvedené každým zaměstnancem. Nicméně jak vyplývá ze strany 31 zprávy o auditu, auditoři se po přezkoumání dodatečné dokumentace předložené žalobkyní domnívali, že s výjimkou informací týkajících se určitého počtu pracovních dnů nebyla tato dokumentace takové povahy, aby mohla zpochybnit jejich zjištění.
79 Jak mimoto vyplývá z dopisu ze dne 4. prosince 2008, Komise znovu vysvětlila důvody, proč důkazy předložené žalobkyní neumožňovaly mít za to, že žalobkyně disponovala spolehlivým systémem zaznamenávání pracovní doby. Komise v tomto ohledu uvedla, že pracovní doba byla přidělena na základě míry obtížnosti daných úkolů, takže byla ve skutečnosti stanovena odhadem. Neexistovalo tudíž spolehlivé ujištění o údajích o odpracované době zaznamenané na výkazech. Komise měla dále za to, že předložení a ověření výkazů odpracované doby několik let po dokončení projektu vyvolává pochybnosti o spolehlivosti těchto výkazů.
80 Žalobkyně proto nemůže tvrdit, že auditoři nezohlednili důkazy, které předložila.
81 Je však třeba konstatovat, že v rámci tohoto žalobního důvodu žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje posouzení Komise týkající se důkazů, které žalobkyně předložila za účelem prokázání skutečné existence uplatňovaných osobních nákladů.
82 Je třeba připomenout, že v souladu se základní zásadou upravující finanční podporu Unie může Unie subvencovat pouze skutečně vynaložené náklady. Z této zásady vyplývá, že důkaz příjemce podpory o tom, že byl projekt realizován, nepostačuje k tomu, aby odůvodnil poskytnutí konkrétního grantu. Příjemce podpory musí kromě toho prokázat, že vykázané náklady vynaložil v souladu s podmínkami stanovenými pro poskytnutí grantu nebo dotyčné finanční podpory, přičemž za způsobilé náklady lze považovat pouze řádně doložené náklady. Povinnost příjemce dodržovat stanovené finanční podmínky představuje hlavní závazek, a z tohoto důvodu je podmínkou pro poskytnutí grantu Unie (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Datax v. REA, T‑381/20, nezveřejněný, EU:T:2021:932, bod 52 a citovaná judikatura). Pokud jde konkrétně o osobní náklady, podle judikatury mohou být tyto náklady proplaceny účastníku řízení, který je vykázal Komisi za účelem poskytnutí finanční podpory Unie, pouze pod podmínkou, že uvedený účastník řízení zejména prokázal, že tyto náklady byly skutečně vynaloženy a souvisely se spornou grantovou dohodou (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Datax v. REA, T‑381/20, nezveřejněný, EU:T:2021:932, bod 56 a citovaná judikatura).
83 Pouze pokud účastník řízení, který náklady uplatnil, podá takové důkazy prostřednictvím pracovních výkazů a dalších relevantních informací, je na Komisi, aby prokázala, že je třeba sporné náklady vyloučit s tím, že jejich odmítnutí odůvodní zejména nesprávností nebo nevěrohodností pracovních výkazů (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Datax v. REA, T‑381/20, nezveřejněný, EU:T:2021:932, bod 57 a citovaná judikatura).
84 Pokud tedy zpráva o auditu obsahuje přesné indicie, které mohou vyvolat pochybnosti o tom, že vykázaná pracovní doba splňuje podmínky způsobilosti, přísluší příjemci grantu předložit důkaz, že uvedené podmínky naopak splněny byly. Zpráva o auditu musí být v tomto ohledu analyzována jako důkaz odůvodňující nezpůsobilost výdajů, opírá-li se o konkrétní indicie (viz rozsudek ze dne 22. ledna 2019, EKETA v. Komise, T‑198/17, nezveřejněný, EU:T:2019:27, bod 50 a citovaná judikatura). Existence konkrétních indicií o riziku, že podmínky způsobilosti nákladů nejsou splněny, totiž postačuje k tomu, aby důkazní břemeno nadále nesl příjemce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2020, EKETA v. Komise, C‑273/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:852, body 74 až 77).
85 Vzhledem k tomu – jak bylo zejména zdůrazněno v bodě 66 výše – že v projednávané věci auditoři na základě konkrétních indicií zpochybnili spolehlivost systému zaznamenávání pracovní doby využívaného žalobkyní, příslušelo jí prokázat, že její systém zaznamenávání pracovní doby odrážel čas skutečně odpracovaný na projektu.
86 Je přitom nutno konstatovat, že žalobkyně během postupu před zahájením soudního řízení ani během řízení před Tribunálem nepředložila žádný dokument, který by zpochybňoval zjištění auditorů nebo obecněji prokazoval způsobilost uplatněných osobních nákladů.
87 Pokud jde zaprvé o systém zaznamenávání pracovní doby využívaný žalobkyní, je třeba poznamenat, že tento systém spočíval v zaznamenávání pracovní doby každého zaměstnance do hlavního časového rozpisu vedeného vedoucím projektu. Přitom je třeba konstatovat, že zaměstnanci sami nevyplňovali pracovní výkazy a uvedený hlavní časový rozpis neobsahoval podpis zaměstnanců, ale podle žalobkyně pouze podpis vedoucího projektu.
88 Grantová dohoda sice výslovně nestanoví, že prezenční výkazy musí být podepsány zaměstnanci, avšak Všeobecné podmínky vyžadují přímé přiřazení uplatněných nákladů k příslušným podkladům poskytnutým k projektu. Chybí-li podpisy zaměstnanců na jejich vlastních prezenčních výkazech, nelze prokázat, zda byli sami přítomni při realizaci projektu, ani zda žalobkyně vypracovala výkazy odpovídající fiktivní prezenci, aby náklady uplatněné pro daný projekt odůvodnila před auditory v návaznosti na jejich žádost o předložení individuálních pracovních výkazů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. dubna 2021, SGI Studio Galli Ingegneria v. Komise, T‑285/19, nezveřejněný, EU:T:2021:190, bod 60).
89 Kromě toho z judikatury vyplývá, že cílem požadavku, aby byly výkazy údajně způsobilých nákladů předloženy řádným způsobem, je pouze umožnit Komisi, aby měla k dispozici údaje nezbytné k ověření toho, zda byly finanční prostředky Unie použity v souladu s ustanoveními smlouvy (viz rozsudek ze dne 20. října 2021, Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, T‑191/16, nezveřejněný, EU:T:2021:707, bod 110 a citovaná judikatura).
90 Je třeba dodat, že Komise, která nebyla přímým svědkem plnění úkolů žalobkyně, má pro kontrolu správnosti osobních nákladů uplatněných žalobkyní k dispozici pouze ty prostředky, které by měly vyplývat zejména z předložení spolehlivých pracovních výkazů (viz rozsudek ze dne 20. října 2021, Lito Maieftiko Gynaikologiko kai Cheirourgiko Kentro v. Komise, T‑191/16, nezveřejněný, EU:T:2021:707, bod 111 a citovaná judikatura).
91 Komise tudíž měla správně za to, že hlavní časový rozpis vedený vedoucím projektu není dostatečný k prokázání skutečné existence osobních nákladů vynaložených žalobkyní, jelikož informace, které jsou v něm uvedeny, nejsou ověřitelné ani spolehlivé.
92 Pokud jde zadruhé o pracovní výkazy předložené žalobkyní, je třeba konstatovat, že se jedná o pracovní výkazy, které nebyly vyhotoveny včas, ale až několik let po vykonání práce. Z článku II.23 Všeobecných podmínek přitom vyplývá, že odpracované hodiny musí být řádně zaznamenávány po dobu trvání projektu.
93 Je však třeba připomenout, že tyto výkazy byly žalobkyní předloženy na žádost auditorů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedisponovala spolehlivými pracovními výkazy, auditoři jí navrhli, aby zpětně sestavila výkaz práce odvedené každým zaměstnancem. Tento výkaz měl formu časového rozpisu s kolonkou, kde měl být uveden odkaz na důkaz o odvedené práci, jako je e-mail nebo záznam pracovního jednání.
94 Auditoři v tomto ohledu uvedli, že kromě jednoho záznamu z pracovního jednání nebyl předložen žádný doklad o provedené práci, a že tedy pracovní výkazy, které byly vyhotoveny několik let po dokončení projektu, neumožňují při absenci doplňujících podkladů dosvědčit skutečnou existenci nákladů.
95 Jak bylo uvedeno v bodech 67 a 79 výše, Komise v dopise ze dne 4. prosince 2018 rovněž uvedla, že pracovní doba byla stanovena odhadem, jelikož byla přidělena na základě míry obtížnosti úkolů, a žalobkyně toto tvrzení nezpochybnila. Komise z toho dovodila, že pracovní výkazy neobsahují žádný přesvědčivý nebo ověřitelný údaj o datu, kdy byly vyhotoveny a ověřeny.
96 Shodně s Komisí je tedy nutno konstatovat, že žalobkyně nepředložila podklady umožňující prokázat skutečnou existenci uplatňovaných nákladů.
97 Je tudíž třeba mít za to, že uvedené výkazy nebyly samy o sobě dostačující k prokázání skutečné existence osobních nákladů v souladu s povinnostmi stanovenými ve Všeobecných podmínkách.
98 Zatřetí je třeba uvést, že v rámci tohoto řízení žalobkyně nepředložila ani důkazy zpochybňující zjištění auditorů či – obecněji – prokazující existenci spolehlivého a ověřitelného systému zaznamenávání pracovní doby.
99 Ačkoli žalobkyně v příloze své repliky předložila pracovní výkazy zmíněné v bodě 92 výše, je třeba konstatovat, že tyto výkazy obsahují pouze velmi obecnou informaci o celkovém počtu odpracovaných hodin a provedených úkolech. Tyto výkazy nejsou datované ani podepsané vedoucím projektu. K těmto výkazům navíc není připojen žádný dodatečný důkaz, který by mohl prokázat jejich spolehlivost. Žalobkyně totiž nepředložila žádný doklad umožňující přímé přiřazení k vykázaným hodinám. Výkazy pracovní doby, které žalobkyně předložila před Tribunálem, tedy nejsou takové povahy, aby mohly zpochybnit zjištění auditorů.
100 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise měla právem za to, že systém zaznamenávání pracovní doby zavedený žalobkyní nesplňuje požadavky grantové dohody.
101 Komise tedy může důvodně tvrdit, že žalobkyně porušila finanční povinnost stanovenou v grantové dohodě, jelikož při finančním auditu nebyla schopna předložit spolehlivé pracovní výkazy za účelem odůvodnění uplatňovaných osobních nákladů. Nesplnění této povinnosti je dostatečným důvodem k odmítnutí všech těchto nákladů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2015, Amitié v. Komise, T‑234/12, nezveřejněný, EU:T:2015:601, bod 211 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 25. ledna 2017, ANKO v. Komise, T‑771/14, nezveřejněný, EU:T:2017:27, body 92 až 96).
102 Aniž je třeba rozhodnout o dalších porušeních finančních povinností stanovených v grantové dohodě, například o porušeních uvedených v závěrech zprávy o auditu a porušeních, na která Komise odkazuje rovněž za účelem odmítnutí některých osobních nákladů, je třeba konstatovat, že osobní náklady, které uplatnila žalobkyně, Komise právem odmítla jako nezpůsobilé.
103 Druhý žalobní důvod je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněný.
K třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z nedostatku důvěrnosti, odbornosti, nestrannosti a objektivity na straně auditorů
104 Žalobkyně tvrdí, že auditoři během správního řízení nejednali v souladu se zásadami důvěrnosti, odbornosti, objektivity a nestrannosti, které kvalifikuje jako zásady použitelné na audit.
105 Je třeba uvést, že žalobkyně se takového porušení uvedených zásad dovolává pouze obecně, aniž předkládá argumenty na podporu svých tvrzení. Žalobkyně zejména neposkytla důkazy, které by mohly prokázat jakoukoli zaujatost či subjektivitu nebo nedostatek důvěrnosti či odbornosti na straně auditorů.
106 Jak přitom bylo uvedeno v bodech 71 a 72 výše, podle čl. 76 písm. d) jednacího řádu musí žaloba obsahovat předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů. Každá žaloba musí zejména ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se zakládá, a jeho pouhé abstraktní vyjádření tudíž nesplňuje požadavky jednacího řádu. Obdobné požadavky platí i pro argumenty uváděné na podporu žalobního důvodu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. března 2021, Ayuntamiento de Quart de Poblet v. Komise, T‑539/18, nezveřejněný, EU:T:2021:123, bod 102 a citovaná judikatura).
107 Vzhledem k tomu, že třetí žalobní důvod v těchto aspektech nesplňuje požadavky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu, je třeba jej odmítnout jako nepřípustný.
K pátému žalobnímu důvodu, který vychází z chyby ve výpočtu částky, která má být vrácena
108 Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila chyby ve výpočtu částky, která má být vrácena. Žalobkyně v tomto ohledu uvádí, že Komise tuto částku několikrát bez odůvodnění upravovala. Tvrdí, že Komise pro určení výše vymáhané částky vycházela z vyšší částky, než byla žalobkyni vyplacena jako finanční příspěvek Unie. V této souvislosti žalobkyně v písemné odpovědi na otázku položenou Tribunálem v rámci organizačního procesního opatření upřesňuje, že částka ve výši 196 220 eur, odpovídající části, kterou si koordinátor ponechal jakožto rezervní fond, jí nikdy zaplacena nebyla.
109 Komise s argumenty žalobkyně nesouhlasí.
110 Zaprvé je třeba uvést, že není sporu o tom, že část, kterou si koordinátor ponechal jakožto rezervní fond, tedy částka ve výši 196 220 eur, žalobkyni zaplacena nebyla. Ta totiž, jak vyplývá z přílohy I dopisu Komise ze dne 4. prosince 2018, nebyla zahrnuta do částky použité jako základ pro výpočet částky, která má být vrácena.
111 Z výše uvedeného vyplývá, že se Komise nedopustila chyby ve výpočtu výše částky, která má být vrácena.
112 Žalobkyně kromě toho tvrdí, že Komise několikrát bez odůvodnění upravovala výši částky, která má být vrácena. Přitom je třeba konstatovat, že důvody postupných změn této částky vyplývají právně dostačujícím způsobem z korespondence mezi žalobkyní a Komisí, která je uvedena v přílohách VII až XI žaloby, jakož i z bodů 13, 17, 19, 22 a 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí.
113 Původní výše částky, která má být vrácena, vycházela ze zjištění uvedených ve zprávě o auditu. První změna této částky byla odůvodněna tím, že koordinátor předložil aktualizovanou závěrečnou zprávu o rozdělení, podle níž žalobkyně obdržela vyšší finanční prostředky, než ze kterých vycházel dopis s předběžnými informacemi. Tato změna byla žalobkyni sdělena druhým dopisem s předběžnými informacemi. Žalobkyně byla vyzvána, aby v tomto ohledu předložila své připomínky.
114 Pokud jde o druhou revizi výše částky, která má být vrácena, ta se zakládala na tom, že Komise zohlednila částky, které byly koordinátorem na žalobkyni skutečně převedeny, přičemž vyloučila částku určenou jako rezervní fond, kterou si koordinátor ponechal. To vyplývá zejména z e-mailů koordinátora ze dne 20. a 24. září 2018, jakož i z dopisu Komise ze dne 4. prosince 2018, jímž byla konečná výše částky, která má být vrácena, oznámena žalobkyni spolu s důvody stanovení této výše.
115 Žalobkyně tedy nemůže v žádném případě tvrdit, že Komise několikrát bez odůvodnění upravila výši částky, která má být vrácena.
116 Pátý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.
K šestému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení zásady proporcionality
117 Žalobkyně má za to, že Komise porušila zásadu proporcionality, když odmítla téměř všechny uplatňované osobní náklady.
118 Žalobkyně v této souvislosti uvádí, že Komise měla uznat alespoň osobní náklady vedoucích pracovníků minimálně v takovém rozsahu, v jakém odpovídají standardní výši rovnocenných odměn zaměstnanců ve stejných pozicích, na stejném trhu a ve stejné době.
119 Žalobkyně mimoto argumentuje tím, že projekt byl úspěšný, a tvrdí, že navrácení celé výše příspěvku vyplaceného Unií je neodůvodněné a nepřiměřené, jak vyplývá z rozhodnutí Veřejné ochránkyně práv.
120 Komise s argumenty žalobkyně nesouhlasí.
121 Podle ustálené judikatury je zásada proporcionality obecnou zásadou unijního práva, která je zakotvena v čl. 5 odst. 4 SEU a která vyžaduje, aby akty unijních orgánů nepřekročily meze toho, co je vhodné a nezbytné k dosažení sledovaného cíle. Tato zásada má upravovat všechny způsoby jednání Unie bez ohledu na to, zda jsou smluvní, nebo mimosmluvní (viz rozsudek ze dne 24. února 2021, Universität Koblenz-Landau v. EACEA, T‑108/18, EU:T:2021:104, bod 150 a citovaná judikatura), neboť v kontextu smluvních závazků je dodržování této zásady součástí obecnější povinnosti smluvních stran plnit smlouvu v dobré víře (viz rozsudek ze dne 22. ledna 2019, EKETA v. Komise, T‑166/17, nezveřejněný, EU:T:2019:26, bod 52 a citovaná judikatura).
122 Je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 82 až 102 výše, Komise měla právem za to, že osobní náklady uplatněné žalobkyní v rámci projektu nejsou způsobilé ve smyslu článků II.20 a II.21 Všeobecných podmínek.
123 Z judikatury přitom vyplývá, že Komise je podle článku 317 SFEU povinna dodržovat zásady řádného finančního řízení. Zajišťuje rovněž ochranu finančních zájmů Unie při plnění jejího rozpočtu. Je tomu tak i ve smluvní oblasti, neboť granty udělované Komisí pocházejí z unijního rozpočtu. Podle základní zásady, kterou se řídí podpory poskytované Unií, může Unie subvencovat pouze skutečně vynaložené náklady (viz rozsudek ze dne 28. února 2019, Alfamicro v. Komise, C‑14/18 P, EU:C:2019:159, bod 65 a citovaná judikatura).
124 Komise tedy nemůže bez právního základu schválit výdaje k tíži unijního rozpočtu, aniž by tím byly dotčeny uvedené zásady stanovené Smlouvou o FEU. V kontextu grantu přitom podmínky jeho udělení a používání upravuje dohoda, a konkrétně ustanovení týkající se stanovení výše tohoto grantu v závislosti na nákladech uplatněných smluvním partnerem Komise (rozsudek ze dne 28. února 2019, Alfamicro v. Komise, C‑14/18 P, EU:C:2019:159, bod 66). Příjemce grantu, jehož žádost byla Komisí schválena, tím tedy nezískává žádný definitivní nárok na výplatu grantu v plné výši, nedodrží-li podmínky, kterými byla podpora podmíněna (viz rozsudek ze dne 27. dubna 2016, ANKO v. Komise, T‑155/14, nezveřejněný, EU:T:2016:245, bod 122 a citovaná judikatura).
125 Pokud tedy náklady uplatněné příjemcem nejsou podle dotčené grantové dohody způsobilé, protože byly považovány za neověřitelné nebo nespolehlivé, nemá Komise jinou možnost než přistoupit k zpětnému vymáhání grantu do výše nepodložených nákladů, jelikož podle právního základu, kterým je tato grantová dohoda, je Komise oprávněna vyplácet z unijního rozpočtu pouze částky řádně doložené (rozsudek ze dne 28. února 2019, Alfamicro v. Komise, C‑14/18 P, EU:C:2019:159, bod 67; v tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 22. října 2020, EKETA v. Komise, C‑274/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:853, bod 114).
126 Vzhledem k tomu, že z bodu 122 výše vyplývá, že osobní náklady nejsou způsobilé ve smyslu článků II.20 a II.21 Všeobecných podmínek, byla Komise v projednávané věci povinna vymáhat tyto částky ve smyslu judikatury citované v bodě 125 výše.
127 Takový závěr nemůže být zpochybněn následujícími dvěma okruhy argumentů, které uplatňuje žalobkyně.
128 Zaprvé, pokud jde o argumenty žalobkyně týkající se úspěšnosti projektu a o argumenty založené na rozhodnutí Veřejné ochránkyně práv, je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 123 výše, může Unie subvencovat pouze skutečně vynaložené náklady. Z této zásady vyplývá, že důkaz příjemce podpory o tom, že byl projekt realizován, nepostačuje k tomu, aby odůvodnil poskytnutí konkrétního grantu. Příjemce podpory musí prokázat, že uplatněné náklady vynaložil v souladu s podmínkami stanovenými pro poskytnutí dotyčné podpory, přičemž za způsobilé náklady lze považovat pouze řádně doložené náklady. Jeho povinnost dodržovat stanovené finanční podmínky představuje dokonce jeden z jeho hlavních závazků, a z tohoto důvodu je podmínkou pro poskytnutí finanční podpory. Z toho plyne, že realizace projektu, a dokonce ani dosažené dobré výsledky nemohou postačovat k prokázání skutečné existence uplatněných nákladů, a v konečném důsledku ani k odůvodnění vyplacení grantu žalobkyni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, Alfamicro v. Komise, T‑831/14, nezveřejněný, EU:T:2017:804, body 83 až 85).
129 Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyně, který je připomenut v bodě 118 výše a týká se osobních nákladů vedoucích pracovníků, je třeba uvést, že skutečnost, že tyto náklady prakticky odpovídají průměrnému platu vedoucích pracovníků v daném sektoru v České republice, nepostačuje k prokázání jejich způsobilosti podle kritérií stanovených ve Všeobecných podmínkách, a zejména ani k prokázání jejich skutečné existence ve smyslu čl. II.21 odst. 2 Všeobecných podmínek. Znalecký posudek týkající se průměrného platu vedoucích pracovníků v daném sektoru, který žalobkyně předložila, neprokazuje ani to, zda uvedené náklady byly nezbytné k provedení projektu a zda byly přiměřené a odůvodněné. Jak bylo připomenuto v bodě 126 výše, jelikož náklady uplatněné žalobkyní nebyly způsobilé podle grantové dohody, neměla Komise jinou možnost než přistoupit k zpětnému vymáhání grantu do výše nepodložených nákladů.
130 Šestý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný, a žaloba tudíž musí být v plném rozsahu zamítnuta.
K nákladům řízení
131 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
132 Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (devátý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Společnosti Kopřiva - Horák v.o.s. se ukládá náhrada nákladů řízení, včetně nákladů řízení o předběžném opatření.
Truchot | Sampol Pucurull | Perišin |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. prosince 2023.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |
V. Di Bucci | | M. van der Woude |