STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NILSE WAHLA
přednesené dne 10. září 2015(1)
Věc C‑350/14
Florin Lazar
proti
Allianz SpA
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná soudem v Terstu (Tribunale di Trieste (Itálie)]
„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Právo rozhodné pro mimosmluvní závazkové vztahy – Nařízení (ES) č. 864/2007 (‚Řím II‘) – Článek 4 odst. 1 – Pojmy ‚země, kde škoda vznikla‘, ‚škoda‘ a ‚nepřímé následky civilního deliktu‘ – Rodinní příslušníci osoby, která zahynula v důsledku dopravní nehody – Osoby s nárokem na náhradu majetkové a nemajetkové škody a bydlištěm v různých zemích“
1. Cílem nařízení (ES) č. 864/2007(2), které je použitelné od 11. ledna 2009, je harmonizovat v zájmu právní jistoty a s ohledem na zpravidla se vyskytující oprávněné zájmy kolizní normy v oblasti mimosmluvních závazkových vztahů. Toto nařízení nemá naproti tomu harmonizovat hmotné právo členských států Evropské unie v této oblasti, a to není prosto určitých výkladových potíží. Použijí-li se totiž zejména za účelem určení rozhodného práva v případě žalob na určení mimosmluvní odpovědnosti instituty, které jsou sice známé ve všech členských státech, avšak jejichž zakotvení a rozsah použití se v jednotlivých právních řádech může značně lišit, může se soud ocitnout v choulostivé situaci, má-li v rámci jednoho sporu rozhodovat o nárocích osob, které nemají obvyklé bydliště ve stejné zemi.
2. Je tomu tak zejména v případě výkladu článku 4 uvedeného nařízení, který stanoví „místo, kde škoda vznikla“, jako určující kritérium pro určení práva rozhodného pro žaloby o určení mimosmluvní odpovědnosti pro případ, že si strany rozhodné právo nezvolily. Co tato škoda zahrnuje, upřesníme-li, že podle tohoto ustanovení je nutno ji odlišit od „skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody“? Lze škodu vzniklou osobám blízkým oběti dopravní nehody, která je podle vnitrostátního práva považována za škodu vzniklou iure proprio, přirovnat ke „škodě“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, nebo je třeba ji chápat spíše jako její „nepřímé následky“?
3. Tyto otázky vystihují jádro projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou je Soudní dvůr žádán vlastně poprvé(3), aby upřesnil některé otázky týkající se pojmů uvedených v tomto ustanovení. Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Florinem Lazarem, bydlištěm v Rumunsku, a italskou pojišťovnou Allianz SpA ve věci náhrady majetkové a nemajetkové škody, která F. Lazarovi dle jeho tvrzení vznikla iure proprio z důvodu úmrtí jeho dcery, rumunské státní příslušnice s bydlištěm v Itálii, k němuž došlo na území tohoto členského státu v důsledku dopravní nehody způsobené nezjištěným vozidlem.
I – Právní rámec
A – Unijní právo
1. Nařízení Řím II
4. Bod 7 odůvodnění nařízení Řím II zní:
„Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením [(ES) č. 44/2001(4)] a s nástroji upravujícími právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy.“
5. Bod 17 odůvodnění nařízení Řím II uvádí:
„Určení rozhodného práva by se mělo řídit místem, kde škoda vznikla, bez ohledu na zemi nebo země, ve kterých by se mohly projevit nepřímé následky. V souladu s tím by se v případech škody na zdraví nebo na majetku měla za zemi, kde škoda vznikla, považovat země, v níž byla škoda na zdraví nebo na majetku způsobena.“
6. Článek 4 nařízení Řím II, nadepsaný „Obecné pravidlo“, zní:
„1. Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země, kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se projevily nepřímé následky této skutečnosti.
2. Mají-li však osoba, vůči které je vznášen nárok na náhradu škody, a poškozený v okamžiku vzniku škody obvyklé bydliště ve stejné zemi, použije se právo této země.
3. Vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například smlouva, který úzce souvisí s daným civilním deliktem.“
7. Podle čl. 15 písm. c) nařízení Řím II se rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy podle tohoto nařízení řídí zejména „určení vzniku škody, její povahy a posouzení nebo nárokovaného odškodnění“ a podle písm. f) „určení osob oprávněných k náhradě škody utrpěné jimi osobně“.
2. Nařízení Brusel I
8. Článek 5 bod 3 nařízení Brusel I, který je součástí oddílu 2 („Zvláštní příslušnost“) kapitoly II, stanoví:
„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,
[…]
3) ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události.“
B – Italské právo
9. Jak uvedl předkládající soud, vyložil kasační soud (Corte suprema di cassazione) články 2043 a 2059 italského občanského zákoníku v tom smyslu, že rodinní příslušníci zesnulého mají iure proprio nárok na náhradu majetkové a nemajetkové škody. Pokud jde o nemajetkovou škodu, lze uznat následující: škodu na zdraví (škodu konstatovanou lékařem), morální újmu (psychickou bolest) a újmu v oblasti mezilidských vztahů (podstatnou změnu v každodenním životě).
10. Podle předkládajícího soudu dále čl. 283 odst. 1 písm. a) a c) zákoníku soukromého pojištění stanoví, že není-li zjištěno vozidlo, které způsobilo škodu, uhradí škodu způsobenou dopravní nehodou prostřednictvím pojišťoven určených na celém území státu Garanční fond pro oběti silnic (Fondo di garanzia per le vittime della strada).
II – Skutkový základ sporu v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem
11. Předmětem věci v původním řízení je žádost o náhradu majetkové a nemajetkové škody, která údajně vznikla iure proprio, podaná otcem – s bydlištěm v Rumunsku – rumunské státní příslušnice bydlící v Itálii, která v tomto státě zahynula v důsledku dopravní nehody, k níž došlo dne 18. května 2012 a která byla způsobena nezjištěným vozidlem.
12. Žaloba byla podána proti pojišťovně Allianz SpA, která byla Garančním fondem pro oběti silnic určena jako organizace pověřená poskytováním náhrad škod způsobených nezjištěnými vozidly.
13. Matka a babička oběti, obě rumunské státní příslušnice mající bydliště v Itálii, rovněž vstoupily do řízení jako vedlejší účastnice a požadovaly náhradu majetkové a nemajetkové škody, která jim vznikla iure proprio.
14. V této souvislosti se předkládající soud zabýval tím, jaké rozhodné právo se použije na skutkový stav v projednávané věci, a zejména výkladem čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II.
15. Rozhodnutím ze dne 10. července 2014 se Tribunale di Trieste rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„Jak má být vykládán čl. 4 odst. 1 nařízení č. 864/2007 v části, která stanoví, že ‚rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, [je] právo země, kde škoda vznikla‘? Zejména
1) jak je třeba vykládat pojem ‚místo, kde škoda vznikla‘ podle čl. 4 odst. 1 [nařízení č. 864/2007] v případě žádosti o náhradu majetkové a nemajetkové škody uplatněné blízkými příbuznými osoby, která zahynula v důsledku dopravní nehody, k níž došlo v místě sídla soudu, pokud mají tito blízcí příbuzní bydliště v jiné zemi Evropské unie a utrpěli v ní uvedenou škodu?
2) představuje pro účely použití čl. 4 odst. 1 nařízení č. 864/2007 majetková a nemajetková škoda, která vznikla v zemi jejich bydliště blízkým příbuzným osoby, která zahynula při dopravní nehodě, k níž došlo v zemi sídla soudu, ‚škodu‘ ve smyslu první části čl. 4 odst. 1 nebo ‚nepřímé následky‘ ve smyslu druhé části téhož ustanovení?“
16. Vedlejší účastníci původního řízení, rakouská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise předložili písemná vyjádření. Florin Lazar své vyjádření nepředložil.
III – Právní posouzení
17. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ústředního kritéria místa vzniku škody, které zakotvuje nařízení Řím II pro účely určení práva rozhodného pro mimosmluvní závazkové vztahy.
18. Než přistoupím k samotnému posouzení položených otázek, považuji za nutné upřesnit úvodem některé aspekty týkající se systematiky mechanismu, které nařízení Řím II zavedlo za účelem určení práva rozhodného pro mimosmluvní závazkové vztahy.
A – Úvodní poznámky k systematice mechanismu zavedeného nařízením Řím II
19. Různorodost kolizních norem použitelných v oblasti mimosmluvních závazkových vztahů vyvolává již delší dobu(5) potřebu sjednocení v této oblasti za účelem zajištění určité předvídatelnosti použitelného práva a současně za účelem zhojení některých nevýhod vyplývajících z případů forum shopping.
20. Nařízení Řím II, které je výrazem kompromisu mezi nutností zajistit určitý stupeň právní jistoty ochranou legitimních očekávání stran stanovením pevných hraničních určovatelů a mezi snahou zachovat jistou flexibilitu v případě, kdy vede použití těchto hraničních určovatelů ke zjevně nepřiměřeným výsledkům, navazuje na řešení dosud používaná v současném mezinárodním právu soukromém.
21. Mechanismus určení práva rozhodného pro mimosmluvní závazkové vztahy lze schematicky popsat následujícím způsobem.
22. Nařízení Řím II zakotvuje několik pevných hraničních určovatelů. V tomto ohledu se vyznačuje tím, že v případě, že si strany nezvolí právo, kterým se budou mimosmluvní závazkové vztahy řídit (viz článek 14), stanoví jednak obecné pravidlo (článek 4) a jednak pět zvláštních kolizních norem (články 5 až 9(6) nařízení).
23. Pokud jde o obecné pravidlo, které je jako jediné relevantní v projednávané věci, vyplývá z návrhu nařízení o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, předloženého dne 22. července 2003(7), že hlavním cílem nařízení Řím II bylo zlepšit v zájmu právní jistoty předvídatelnost řešení.
24. Je tak zjevné, že na rozdíl od toho, z čeho vycházela Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980(8), která v zásadě určovala jako právo rozhodné právo země, s níž byla dotčená situace nejúžeji spojena, nařízení Řím II v čl. 4 odst. 1 jasně volí pevný hraniční určovatel, kterým je místo vzniku škody (locus damni).
25. Dále je třeba zdůraznit, že odchylně od hraničních určovatelů stanovených v oblasti soudní příslušnosti Bruselskou úmluvou a nařízením Brusel I, které umožňují poškozenému zvolit si příslušný soud mezi soudem místa, kde došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a soudem místa škody, upravuje nařízení Řím II jediný hraniční určovatel.
26. V této souvislosti vyplývá z přípravných prací k nařízení Řím II, že pozměňovací návrhy předložené Evropským parlamentem, které usilovaly o zavedení větší flexibility(9), byly odmítnuty Radou Evropské unie a Komisí s tím, že článek 4 zajišťuje současně „požadavek právní jistoty a potřebu spravedlivého posouzení jednotlivých případů“.
27. Nařízení Řím II, které zvolilo jako hraniční určovatel locus damni, tedy zvolilo zcela běžnou kolizní normu mezinárodního práva soukromého, která má nepochybně několik výhod.
28. Zaprvé se má za to, v souladu s cíli uvedenými v bodě 16 odůvodnění nařízení Řím II(10), že tento hraniční určovatel vytváří spravedlivou rovnováhu mezi zájmy stran. Právo místa vzniku škody je totiž právem neutrálním, které neupřednostňuje zájmy původce škody ani poškozeného.
29. Jak zdůraznilo několik autorů(11), je sice pravda, že určení rozhodného práva podle místa vzniku škody může mít v určitých případech zcela nahodilou a nepředvídatelnou povahu, což v konečném důsledku ohrožuje nařízením sledovaný cíl předvídatelnosti řešení, avšak tato nevýhoda není zdaleka nepřekonatelná. Je totiž třeba zdůraznit, že použití práva místa vzniku škody bude vždy možné vyloučit buď ve prospěch práva místa bydliště, pokud poškozená osoba a osoba, které je odpovědnost přičítána, mají obvyklé bydliště ve stejné zemi (čl. 4 odst. 2 nařízení Řím II), nebo práva jiné země, jestliže ze všech okolností případu vyplývá, že je civilní delikt s touto zemí úže spojen (tzv. klauzule „výjimky“ uvedená v čl. 4 odst. 3 tohoto nařízení). K tomu se dále ještě vrátím.
30. Zadruhé volba locus damni odpovídá modernímu přístupu práva upravujícího občanskoprávní odpovědnost, který upřednostňuje institut tzv. „objektivní“ odpovědnosti, která má v podstatě kompenzační funkci. Podle tohoto přístupu je předmětem občanskoprávní odpovědnosti spíše náhrada škody než sankce za jednání, které je považováno za postižitelné. Z toho plyne, že je kladen větší důraz na místo, kde škoda vznikla, než na místo, kde došlo ke skutečnosti, jež ke vzniku této škody vedla. Dále bylo poukázáno na to, že obecné pravidlo uvedené v čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, které vylučuje příslušnost lex loci delicti commissi, umožňuje zejména řešit značně kontroverzní otázku práva rozhodného pro tzv. „komplexní“ delikty, které se vyznačují tím, že místo, kde došlo ke skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a místo vzniku škody jsou zeměpisně odděleny.
31. Co je ale třeba rozumět místem vzniku škody? Právě tato otázka je kladena v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.
B – K předběžným otázkám
32. Jak uvedl předkládající soud, určení práva rozhodného pro skutkový stav projednávané věci může mít závažné důsledky. Nepochybný význam má totiž to, aby právo rozhodné pro žalobu na náhradu škody spadalo spíše pod jedno než pod jiné vnitrostátní právo. Konkrétně řečeno, existence nároku na náhradu škody, který uplatňují rodinní příslušníci osoby, která zahynula při dopravní nehodě dotčené ve věci v původním řízení, kvalifikace této škody a rozsah náhrady za ni do značné míry závisí na volbě rozhodného hmotného práva.
33. I když všechny vnitrostátní právní řády podle všeho uznávají existenci nároků rodinných příslušníků zesnulého na náhradu škody, je namístě poukázat na podstatné rozdíly, které mezi právními řády členských států existují, pokud jde o kvalifikaci, povahu újmy a rozsah, v jakém lze nahradit újmu právním nástupcům nešťastnou náhodou zesnulé osoby.
34. Vnitrostátní režimy mimosmluvní odpovědnosti, které buď umožňují náhradu nepřímo způsobené škody („dommage par ricochet“) nebo vyžadují přímé poškození právem chráněného zájmu, totiž zjevně vykazují strukturální rozdíly. Kromě toho jsou nároky na náhradu škody přiznané rodinným příslušníkům zesnulého, ať už majetkové nebo nemajetkové povahy, v jednotlivých vnitrostátních právních úpravách někdy považovány za samostatné nároky (iure proprio), jindy za nároky, které mají ve vztahu k nárokům zesnulého akcesorickou povahu.
35. Jak již uvedl generální advokát M. Darmon ve stanovisku ve věci Dumez France a Tracoba(12), je povaha nepřímo způsobené škody bezpochyby jednou z nejcitlivějších a nejkontroverznějších otázek práva upravujícího odpovědnost, neboť tato škoda je některými nahlížena jako promítnutí škody, která vznikla původně poškozené osobě, na toho, komu vznikla škoda nepřímo, zatímco podle jiných se naopak jedná o samostatnou újmu(13). Tato otázka přitom zjevně nevzniká v členských státech, které neuznávají nárok na náhradu odvozené škody, a tudíž pojem „nepřímo způsobená újma“ neznají(14).
36. Dále bych chtěl zdůraznit, že pokud jde o dopravní nehody, bude řada členských států(15) navzdory vstupu nařízení Řím II v platnost a v souladu s čl. 28 odst. 1 uvedeného nařízení(16) nadále uplatňovat úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody uzavřenou v Haagu dne 4. května 1971(17), která stanoví jako pravidlo pro určení rozhodného práva lex loci delicti commissi, aniž si dotčené strany budou moci zvolit jiné právo, a zakotvuje hraniční určovatele odlišné od těch, které upravuje článek 4 nařízení Řím II(18). To svědčí o tom, jak může být problematika určení rozhodného práva v případě žalob na náhradu škody vzniklé v důsledku dopravní nehody velmi složitá(19).
37. Pokud jde o věc v původním řízení, vyplývá z informací předložených předkládajícím soudem, že příslušné italské právní předpisy, a sice články 2043 a 2059 italského občanského zákoníku, tak jak byly vyloženy Corte suprema di cassazione, přiznávají poměrně rozsáhlou náhradu újmy, kterou utrpěli rodinní příslušníci nešťastnou náhodou zesnulé osoby, a zejména rodinní příslušníci osob, které zahynuly v důsledku dopravní nehody. Podle italského práva je totiž škoda způsobená úmrtím rodinného příslušníka škodou, která vznikla přímo rodinnému příslušníku (iure proprio). Z toho zjevně vyplývá, že závazkový vztah, který existuje mezi rodinným příslušníkem zesnulého a osobou, která je shledána odpovědnou za újmu (a není-li tato osoba zjištěna, subjektem, který nese odpovědnost za náhradu škody), je nezávislý na závazkovém vztahu, který k tomuto subjektu váže zesnulou osobu.
38. Je nicméně nutno konstatovat, že v projednávané věci vyvolalo kritérium místa, kde škoda vznikla, kterým se vyznačuje obecné pravidlo pro určení práva rozhodného pro mimosmluvní závazkové vztahy podle čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, i přes svou zjevnou jednoduchost výkladové obtíže.
39. Ve věci v původním řízení proti sobě v podstatě stojí dva názory.
40. Podle prvního názoru, který zastává rakouská vláda, majetková a nemajetková škoda, kterou utrpěli rodinní příslušníci osoby, která zahynula v jiném členském státě, nutně nepředstavuje nepřímé následky civilního deliktu ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II. Z toho by zejména vyplývalo, že žalobu na náhradu majetkových nároků uplatňovaných blízkými příbuznými osoby, která zahynula v důsledku dopravní nehody, k níž došlo v zemi sídla soudu, pokud tato žaloba spočívá na závazkovém vztahu odlišném od toho, který spojuje odpůrce a osobu zesnulou při dopravní nehodě, je třeba posoudit podle práva země, kde došlo ke škodě, kterou utrpěli uvedení příbuzní, tj. místa jejich obvyklého bydliště, ledaže by se prokázalo, že v souladu s čl. 4 odst. 3 nařízení Řím II ze všech okolností daného případu plyne, že existuje zjevně užší vztah k jiné zemi.
41. Podle druhého názoru, k němuž se přiklánějí zejména vedlejší účastníci v původním řízení a Komise, je třeba újmu, kterou utrpěli v zemi jejich bydliště blízcí příbuzní osoby, která zahynula při dopravní nehodě, k níž došlo v zemi sídla soudu, považovat za nepřímé následky škody, která vznikla přímé oběti nehody. Pojem „země, kde škoda vznikla“ se musí vykládat v tom smyslu, že odkazuje na místo, které škodu způsobilo, tj. ve věci v původním řízení na místo dopravní nehody.
42. Jeví se tak vhodné přistoupit k přezkumu předběžných otázek předkládajícího soudu v opačném pořadí, jak to navrhla Komise.
43. Článek 4 odst. 1 nařízení Řím II v druhé části totiž stanoví, že místo, kde se projeví nepřímé následky civilního deliktu, není pro účely určení práva rozhodného pro mimosmluvní závazkový vztahem relevantním. Z toho důvodu je třeba předně odpovědět na otázku, zda musí být čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II vykládán v tom smyslu, že újmu, kterou v zemi svého bydliště utrpěli blízcí příbuzní osoby, která zahynula při dopravní nehodě, k níž došlo v zemi sídla soudu, je třeba považovat za „škodu“ ve smyslu první části tohoto ustanovení nebo za „nepřímé následky“ civilního deliktu ve smyslu druhé části téhož ustanovení.
44. Až s ohledem na to, jak bude zodpovězena tato první otázka, bude třeba následně definovat pojem „země, kde škoda vznikla“, pokud jde o žalobu na náhradu majetkové a nemajetkové škody, která vznikla blízkým příbuzným osoby, jež zahynula v důsledku dopravní nehody.
1. První aspekt (druhá otázka): kvalifikace majetkové a nemajetkové škody, která vznikla v zemi jejich bydliště blízkým příbuzným osoby, která zahynula při dopravní nehodě, k níž došlo v zemi sídla soudu
45. Článek 4 odst. 1 nařízení Řím II stanoví, že rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, je právo země, kde škoda vznikla. Jak přitom vyplývá z upřesnění v tomto článku výslovně obsažených, je třeba místo vzniku škody odlišit zaprvé od místa, kde došlo k tvrzené skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a zadruhé od místa, kde se projevily nepřímé následky civilního deliktu.
46. Mám za to, že z přípravných prací a zejména z důvodové zprávy k návrhu nařízení Řím II jasně vyplývá, že toto ustanovení stanoví jako základní pravidlo právo místa, kde vznikla nebo může vzniknout přímá škoda(20).
47. V této zprávě se dále uvádí, pokud jde konkrétně o případ dopravní nehody, že „místem přímé škody je místo srážky, bez ohledu na případnou peněžní nebo morální újmu, která vznikne v jiné zemi“(21).
48. Komise v této zprávě zjevně výslovně odkázala na judikaturu Soudního dvora týkající se výkladu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy(22), tj. ustanovení, které obdobně jako ustanovení čl. 5 bodu 3 nařízení Brusel I vychází z rozdílu mezi přímou a nepřímou škodou.
49. Tento výslovný odkaz na nařízení Brusel I je obsažen v odůvodnění nařízení Řím II, v jehož bodě 7 je uvedeno, že věcná působnost a ustanovení těchto dvou nařízení by měly být v souladu.
50. Musím však podotknout, jak opakovaně judikoval Soudní dvůr(23), že pravidlo zvláštní příslušnosti podle čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy je založeno na existenci zvláště úzkého vztahu mezi sporem a příslušností jiných soudů, než jsou soudy bydliště žalovaného, a v konečném důsledku si klade za cíl řádný výkon spravedlnosti a účelnou organizaci řízení. V této souvislosti již bylo zdůrazněno, že soustředění vzniklých otázek v rámci jednoho a téhož soudu vychází zejména z objektivní potřeby týkající se důkazu či organizace řízení(24).
51. Tento imperativ, který má při určení příslušného soudu nepochybný význam, se nutně neuplatní stejným způsobem v případě určení rozhodného práva. Soudní dvůr vždy trval na tom, že je nutné zabránit založení příslušnosti více soudů pro tentýž právní vztah, i na tom, že soud místa, kde došlo ke škodné události, má obvykle nejlepší předpoklady pro rozhodnutí, a to zejména z důvodů blízkosti sporu a snadnosti provádění důkazů(25).
52. Jsem nicméně toho názoru, že ačkoli se cíle sledované těmito právními akty mírně odlišují, pojmy uvedené v nařízení Řím II musí být pojímány pokud možno s ohledem na výklad přijatý v rámci Bruselské úmluvy nebo nařízení Brusel I. Při výkladu těchto pojmů je totiž třeba vycházet z určité paralely, neboť všechny tyto právní nástroje sledují cíl předvídatelnosti přijatých řešení.
53. Jaké poznatky lze dovodit z judikatury týkající se výkladu čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I?
54. Pozornost si zaslouží několik věcí.
55. Pokud jde o věc, v níž byl vydán rozsudek Dumez France a Tracoba(26), je třeba připomenout, že Soudní dvůr se měl vyjádřit k pojmu „místo, kde škoda vznikla“, v rámci žaloby, kterou se ve Francii domáhaly dvě francouzské společnosti vůči bankám usazeným v Německu náhrady peněžní újmy, která jim údajně vznikla v důsledku úpadku některých jejich dceřiných společností rovněž se sídlem v Německu, přičemž k úpadku došlo v důsledku ukončení úvěrů, které uvedené banky těmto dceřiným společnostem poskytly za účelem uskutečnění realitního projektu.
56. Soudní dvůr, který se měl vyjádřit k povaze tvrzené újmy, konstatoval, že újma, kterou uváděly mateřské společnosti, je pouze nepřímým následkem finančních ztrát, které utrpěly nejprve jejich dceřiné společnosti v důsledku ukončení úvěrů a prací, které z toho vyplynuly. K tomu Soudní dvůr uvedl, že „v takové věci, jako je věc v původním řízení, je tvrzená škoda pouze nepřímým následkem újmy původně vzniklé jiným právnickým osobám, které utrpěly přímou škodu, jež se projevila v jiném místě, než ve kterém poškozený, jemuž vznikla škoda nepřímo, následně utrpěl tuto újmu“(27).
57. Když následně Soudní dvůr posuzoval, zda se pojem „místo, kde škoda vznikla“ ve smyslu rozsudku Bier, zvaného „Mines de potasse d’Alsace“ (21/76, EU:C:1976:166), vztahuje na místo, kde vznikly nepřímo poškozeným osobám škodlivé důsledky na majetku, rozhodl, že ačkoli v souladu s tímto rozsudkem může tento pojem zahrnovat místo, kde škoda vznikla, lze jej chápat pouze tak, že označuje místo, kde příčinná událost zakládající deliktní nebo kvazideliktní odpovědnost přímo způsobila škodné následky přímému poškozenému(28). V této souvislosti Soudní dvůr upřesnil, že místo, kde se projevila původní škoda, se vyznačuje zpravidla úzkým vztahem k jiným prvkům zakládajícím odpovědnost, zatímco v případě bydliště osoby, která škodu utrpěla nepřímo, tomu tak většinou není(29).
58. Tento přístup byl následně potvrzen v rozsudku Marinari(30), tedy ve věci, na kterou Komise výslovně odkázala v návrhu nařízení ze dne 22. července 2003(31) a která se týkala otázky, zda pojem „místo, kde škoda vznikla“ označuje pouze místo, kde došlo k fyzické újmě na osobách nebo na věcech, nebo zda označuje rovněž místo, kde se projevila, a to případně v jiných zemích, veškerá majetková újma.
59. Soudní dvůr i zde opětovně konstatoval, že ačkoli se připouští, že pojem „místo, kde ke škodné události došlo“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 Bruselské úmluvy se může současně vztahovat na místo, kde škoda vznikla, i na místo příčinné události, tento pojem nelze nicméně vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, která již způsobila škodu, jež ve skutečnosti vznikla na jiném místě. Tento pojem tedy nelze vykládat tak, že zahrnuje místo, kde poškozený dle svého tvrzení utrpěl majetkovou újmu, která nastala v důsledku původní škody, ke které došlo a kterou utrpěl v jiném smluvním státě(32).
60. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Shevill a další (C‑68/93, EU:C:1995:61), ve které se měl Soudní dvůr vyjádřit k výkladu pojmu „místo, kde ke škodné události došlo“ za účelem určení soudů příslušných k rozhodnutí o žalobě na náhradu škody, která byla způsobena šířením článku poškozujícího pověst v tisku v několika členských státech, Soudní dvůr připomněl, že jeho úvahy vyjádřené v rozsudcích Bier, zvaném „Mines de potasse d’Alsace“, a Dumez France a Tracoba (C‑220/88, EU:C:1990:8) týkající se majetkové újmy se uplatní rovněž v případě nemajetkové újmy.
61. Za pozornost stojí, že pokud jde o škodu, která se projeví v místě, kde je článek zveřejněn, Soudní dvůr dospěl k závěru, že čl. 5 bod 3 Bruselské úmluvy je třeba vykládat tak, že poškozený může podat proti vydavateli žalobu na náhradu škody buď k soudům smluvního státu, kde je usazen vydavatel, jenž zveřejnil článek poškozující pověst, které jsou příslušné k náhradě celé újmy vyplývající z poškození pověsti, nebo k soudům každého smluvního státu, v němž došlo ke zveřejnění článku a v němž podle tvrzení poškozeného došlo k poškození jeho pověsti, které jsou pak příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené v zemi sídla soudu, k němuž je žaloba podána. Při takové konfiguraci lze totiž mít za to, že neexistuje pouze jedna, ale více původních škod.
62. Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Kronhofer (C‑168/02, EU:C:2004:364), měl Soudní dvůr určit, zda může výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ zahrnovat místo bydliště poškozeného, kde je „centrum jeho majetkových zájmů“, takže by tento poškozený byl oprávněn podat žalobu na náhradu škody u soudu, jehož příslušnost by byla určena tímto způsobem. Tato otázka vyvstala ve zvláštním rámci žaloby na náhradu peněžní újmy, kterou utrpěl jednotlivec v důsledku uskutečnění burzovních operací týkajících se částí jeho majetku, které předtím umístil v jiném smluvním státě, než je stát, v němž má bydliště.
63. Soudní dvůr měl za to, že je třeba na tuto otázku odpovědět záporně.
64. S odvoláním na poznatky vyplývající z rozsudku Marinari (C‑364/93, EU:C:1995:289) Soudní dvůr rozhodl, že výraz „místo, kde došlo ke škodě nebo ke škodné události“ nelze vykládat rozšiřujícím způsobem tak, že by zahrnoval každé místo, kde mohou být pociťovány škodlivé následky skutečnosti, ke které došlo v jiném místě(33). Na podporu této úvahy Soudní dvůr uvedl, že by tento výklad činil určení příslušného soudu závislým na nejistých okolnostech, jako jsou místo, kde se nachází „centrum majetkových zájmů“ poškozeného, a byl by tudíž v rozporu s posílením právní ochrany osob usazených v Unii(34).
65. Konečně v nedávné době, když se vyjadřoval k výkladu čl. 5 odst. 3 nařízení Brusel I, a to ve věci, v níž byl vydán rozsudek Zuid-Chemie (C‑189/08, EU:C:2009:475) týkající se sporu mezi podnikem vyrábějícím hnojiva a podnikem dodávajícím suroviny nezbytné k výrobě těchto hnojiv, přičemž předmětem sporu bylo dodání znečištěného výrobku, Soudní dvůr judikoval, že výraz „místo, kde došlo ke škodné události“ označuje místo, kde vznikla původní škoda v důsledku běžného použití výrobku k účelům, pro které byl určen.
66. Mám tedy za to, že judikatura Soudního dvora vypracovaná v rámci výkladu čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I je zcela relevantní. To platí tím spíše, jak velmi správně zdůraznily Komise a portugalská vláda, že pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ (uvedený v čl. 5 odst. 3 Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I), který se vztahuje nejen na místo příčinné události, ale rovněž na místo, kde se škoda projevila, je širší než pojem „země, kde škoda vznikla“ (uvedený v čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II).
67. Z této judikatury vyplývá, že újmu, kterou utrpěli v zemi jejich bydliště blízcí osoby, která zahynula při dopravní nehodě, k níž došlo v místě sídla soudu, je třeba považovat za „nepřímý následek“ škody, která byla původně způsobena přímé oběti nehody.
68. Dále, jak jsem již zmínil, rozlišení mezi skutečností, jež vedla ke vzniku škody, a škodou samotnou podle všeho více odpovídá snaze upřednostnit objektivní přístup v oblasti odpovědnosti než vůli rozšířit povahu škody upravené v tomto ustanovení.
69. Konečně je namístě poukázat na to, že bod 17 odůvodnění nařízení Řím II uvádí, že „v případech škody na zdraví nebo na majetku [by se] měla za zemi, kde škoda vznikla, považovat země, v níž byla škoda na zdraví nebo na majetku způsobena“.
70. Pro účely určení práva rozhodného pro žalobu na náhradu škody je tak zřejmě relevantní pouze místo, kde vznikla přímá škoda, a to bez ohledu na to, jak je ve vnitrostátních právních řádech upravena povaha škody nebo nárok na její náhradu.
71. V konečném důsledku tedy jednoznačně upřednostňuji přístup navrhovaný v této souvislosti Komisí, a to z několika důvodů.
72. Zaprvé, nemá-li být popřena sjednocující povaha nařízení Řím II, je třeba podat autonomní a objektivní výklad pojmu „země, kde škoda vznikla“.
73. Jak jsem již uvedl, vyznačují se právní úpravy členských států značnými rozdíly, pokud jde o povahu a rozsah škody způsobené rodinným příslušníkům. Pokud by se mělo mít za to, že se škoda uvedená v čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II ve skutečnosti vztahuje vedle škody přímo způsobené zesnulému na veškerou škodu, která je považována za škodu způsobenou iure proprio právním nástupcům této osoby, hrozilo by, že by se skutečnost, o které má soud rozhodnout, rozdělila na několik vztahů podléhajících rozdílným právním úpravám podle místa obvyklého bydliště dané osoby. Lze přitom konstatovat, že sám normotvůrce se tím, že omezil hraniční určovatele zohledňované podle obecného pravidla uvedeného v čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II (viz body 25 a 26 tohoto stanoviska), snažil omezit množství právních úprav použitelných na každý z případů.
74. V této souvislosti má výklad, podle něhož se dle vžitého obecného pravidla výrazem „země, kde škoda vznikla“, uvedeným v čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II, rozumí místo přímé škody – v projednávané věci místo smrtelné nehody – výhodu jednoduchosti a objektivity za situace, kdy veškerá tvrzená škoda má ve skutečnosti jediný původ. Jak uvedl i sám předkládající soud, použití práva místa, kde došlo k nehodě, zabraňuje zejména tomu, aby mohla být událost, která je předmětem posouzení soudu, rozčleněna na více částí podléhajících odlišné právní úpravě v závislosti na právu místa bydliště osob, které jsou označeny za poškozené.
75. Zadruhé jsem toho názoru, že takové posouzení je plně v souladu s předvídatelností, o kterou se při přípravě nařízení Řím II usilovalo. Ve většině případů je totiž osoba, jíž je odpovědnost přičítána, s to předjímat následky svého jednání nebo jednání osob, za něž odpovídá, v jiných zemích. Podobně poškozený je v zásadě informován o právním rámci, v němž vystavil riziku sebe nebo svůj majetek. Jinými slovy, jak osoba, jíž je odpovědnost přičítána, tak poškozený, byli obezřetní a přijali opatření, zejména v oblasti pojištění, která jsou nutná ve vztahu k právu platném v zemi nebo v zemích možného vzniku škody(35).
76. Zatřetí pro obecné pravidlo určení rozhodného práva podle nařízení Řím II je na rozdíl od ostatních pravidel(36) charakteristická neutralita. V případě újmy majetkové povahy vzniklé právním nástupcům osoby, která zahynula v důsledku dopravní nehody, lze přitom mít za to, že by neutralita práva byla ohrožena, neboť taková újma je vždy lokalizována v místě bydliště poškozeného.
77. Začtvrté je takový výklad dle mého názoru v souladu i s jinou myšlenkou, z níž vycházejí hraniční určovatelé v mezinárodním právu soukromém, a to myšlenkou blízkosti, která usiluje o to, aby byla situace spojena v maximální možné míře s právem země, ke které má nejužší vztah. Ačkoli má místo nehody nepochybně vztah k ostatním skutečnostem zakládajícím odpovědnost, v případě bydliště osoby, které vznikla škoda nepřímo, tomu tak nutně není(37).
78. Vezmeme-li za příklad věc v původním řízení, lze konstatovat, že podání žaloby proti pojišťovně Allianz, jakožto společnosti určené, Garančním fondem pro oběti silnic umožnilo za situace, kdy nebylo zjištěno vozidlo, které smrtelnou nehodu způsobilo, právě italské právo(38).
79. Konečně je nutno zdůraznit, že nařízení Řím II zavádí nápravné mechanismy, které umožňují vyhnout se zjevné rigiditě pravidla místa vzniku škody několika způsoby.
80. Předně je třeba vyloučit lex locus damni v případě, že odpovědná osoba a poškozený mají obvyklé bydliště ve stejné zemi. V takovém případě se použije právo této země. Tato odchylka, která si klade za cíl upřednostnit právo země, k níž má dotčená situace blíže, zabraňuje navození čistě nahodilého vztahu a je velmi užitečná například u dopravních nehod. Lze to názorně ukázat na příkladu srážky dvou vozidel registrovaných v Německu, kdy oba řidiči mají bydliště v Německu, přičemž k nehodě došlo v Dánsku při každodenní rozvážce zboží. V takovém případě bude možné vyloučit lex locus damni ve prospěch německého práva.
81. Pravidlo uvedené v čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II lze dále podle čl. 4 odst. 3 uvedeného nařízení vyloučit, vede-li k nelogickým výsledkům, a to ve prospěch práva země, s níž je předmětná situace zjevně úže spojena. Tato úniková doložka umožňuje například v situaci, kdy odpovědná osoba a poškozený nemají obvyklé bydliště ve stejné zemi, použít právo země, která je považována za těžiště sporné situace(39). Taková doložka by se měla uplatnit v případě, kdy by bylo například zjištěno, na rozdíl od situace dotčené ve věci v původním řízení, že bydliště přímé oběti nehody, bydliště osoby, u níž se předpokládá, že nese odpovědnost, ani jakákoliv jiná okolnost týkající se vzniku nehody nemají vztah k zemi, kde k této nehodě došlo, a jsou v mnohem větší míře spjaty s jinou zemí.
82. Konečně pokud lze mít za to, že se může lex loci damni za určitých okolností jevit jako nevýhodný, pokud mají osoby, které utrpěly škodu víceméně přímo, obvyklé bydliště v jiné zemi, než ve které k nehodě došlo, bod 33 odůvodnění nařízení Řím II konkrétně vyzývá soud, který se sporem zabývá, aby při stanovování výše náhrady škody na zdraví zohlednil „veškeré významné skutkové okolnosti týkající se konkrétní oběti, včetně zejména skutečné újmy a nákladů na následnou a zdravotní péči“. Soud je tedy vyzýván, aby vzal v maximální možné míře v úvahu, a to zejména při posuzování škody, jež vznikla osobám, které nemají bydliště v zemi, kde ke smrtelné nehodě došlo, rozdíly v životní úrovni, jakož i náklady, které skutečně vznikly nebo které nesou uvedené poškozené osoby v zemi jejich bydliště.
2. Druhý aspekt: pojem „země, kde škoda vznikla“
83. Jak vyplývá z odpovědi na druhou otázku, vzhledem k tomu, že škoda vzniklá blízkým osobám oběti nehody představuje nepřímé následky nehody, není místo, kde se tyto následky projeví, pro určení rozhodného práva nijak relevantní. Pod pojmem „místo, kde škoda vznikla“, je totiž třeba v návaznosti na to, co konstatovala judikatura týkající se Bruselské úmluvy a nařízení Brusel I, rozumět místo, kde došlo ke skutečnosti, v projednávané věci k dopravní nehodě, která přímo způsobila škodné následky osobě, která byla přímou obětí této události.
84. V každém případě jsem toho názoru, že pojem „země, kde škoda vznikla“ musí být za specifických okolností projednávaného případu vykládán jako místo, kde došlo k dopravní nehodě. Tento pojem nelze chápat v tom smyslu, že zahrnuje místa jiné škody, která vznikla z důvodu nehody, ať už ji utrpěl přímý poškozený nebo třetí osoby jemu blízké. Majetková či nemajetková povaha tvrzené škody není v této souvislosti podstatná.
IV – Závěry
85. S ohledem na veškeré předchozí úvahy navrhuji odpovědět na otázky položené Tribunale di Trieste následovně:
„Článek 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (‚Řím II‘) musí být vykládán v tom smyslu, že újmu, která vznikla v místě jejich bydliště blízkým příbuzným osoby, která zahynula při dopravní nehodě, k níž došlo v místě sídla soudu, je třeba považovat za ‚nepřímé následky‘ ve smyslu tohoto ustanovení. Pojem ‚země, kde škoda vznikla‘ uvedený v témže ustanovení musí být proto vykládán, pokud jde o dopravní nehodu, v tom smyslu, že odkazuje na místo, kde událost, která způsobila škodu, tj. dopravní nehoda, způsobila škodné následky přímo osobě bezprostředně poškozené touto událostí.“