Language of document : ECLI:EU:F:2014:23

USNESENÍ SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE

(třetí senát)

25. února 2014

Věc F‑118/11

Luigi Marcuccio

v.

Evropská komise

„Veřejná služba – Úředníci – Rozhodnutí OOJ o odchodu úředníka do důchodu a poskytnutí příspěvku v invaliditě – Rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto o uznání nemoci odůvodňující odchod do důchodu jako nemoci z povolání – Povinnost OOJ uznat nemoc jako nemoc z povolání – Článek 78 pátý pododstavec služebního řádu – Nezbytnost svolat nový výbor pro otázky invalidity – Relevance předcházejícího rozhodnutí, které bylo přijato na základě článku 73 služebního řádu – Článek 76 jednacího řádu – Žaloba z části zjevně nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná“

Předmět:      Žaloba podaná podle článku 270 SFEU použitelného na Smlouvu o ESAE podle jejího článku 106a, kterou se L. Marcuccio domáhá zejména zrušení implicitního rozhodnutí, kterým Evropská komise zamítla jeho žádost, aby přijala rozhodnutí o uznání nebo rozhodnutí týkající se uznání nemoci, která vedla tento orgán k rozhodnutí o odchodu žalobce do důchodu z důvodu invalidity, jako nemoci z povolání, jakož i přiznání vícero náhrad za újmu, která mu vznikla a nadále vzniká z důvodu protiprávní nečinnosti Komise spočívající v tom, že od 30. května 2005 nepřijala rozhodnutí o uznání této nemoci jako nemoci z povolání.

Rozhodnutí:      Žaloba se z části odmítá jako zjevně nepřípustná a z části se zamítá jako zjevně neopodstatněná. Každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.

Shrnutí

1.      Soudní řízení – Podání žalobní odpovědi – Lhůta – Pokračování v přerušeném řízení – Počátek

(Jednací řád Soudu pro veřejnou službu, čl. 39 odst. 1 a 3, čl. 100 odst. 3 a článek 116; služební řád, čl. 91 odst. 4 a čl. 90 odst. 2)

2.      Žaloby úředníků – Žaloba týkající se nepřijetí rozhodnutí administrativou – Žalobní důvody týkající se zrušení zamítnutí a konstatování nečinnosti – Jeden a tentýž právní prostředek

(Článek 263 čtvrtý pododstavec a čl. 265 třetí pododstavec SFEU; služební řád, čl. 90 odst. 1 a 2)

3.      Úředníci – Důchody – Invalidní důchod – Určení, že nemoc je nemocí z povolání – Pravomoc výboru pro otázky invalidity

(Služební řád, články 11, 73 a 78; příloha VIII, článek 13)

4.      Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah – Nedostatečné odůvodnění – Zhojení vad v průběhu soudního řízení – Podmínky

(Článek 296 druhý pododstavec SFEU; služební řád, článek 25)

5.      Úředníci – Důchody – Invalidní důchod – Určení, že nemoc je nemocí z povolání – Zahájení řízení po podání žaloby – Důsledky

(Služební řád, články 73 a 78)

1.      Ve věci, v níž bylo řízení přerušeno na základě čl. 91 odst. 4 služebního řádu, má implicitní rozhodnutí o zamítnutí stížnosti za následek ukončení přerušení řízení a žalovaný má na základě čl. 39 odst. 1 a čl. 100 odst. 3 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu dvouměsíční lhůtu od ukončení přerušení, která je prodloužena o paušální lhůtu deseti dnů, k podání žalobní odpovědi. Vzhledem k tomu, že takové lhůty jsou kogentní a tudíž nejsou dispozitivní pro účastníky řízení ani pro Soud pro veřejnou službu, není za takových okolností pokračování v řízení, jakož i počítání předmětné lhůty závislé na informaci, kterou musí formálně poskytnout Soud pro veřejnou službu.

Dopis žalované, který je nutné považovat za žalobní odpověď, došlý ve stanovené lhůtě a ve kterém žalovaná navrhovala, aby Soud pro veřejnou službu rozhodl o nevydání rozhodnutí ve věci samé, má tak za následek zamítnutí návrhu žalobce, aby Soud pro veřejnou službu rozhodl o jeho návrhových žádáních rozsudkem pro zmeškání podle článku 116 jednacího řádu.

(viz body 35 až 38)

Odkazy:

Soud pro veřejnou službu: 14. listopadu 2006, Villa a další v. Parlament, F‑4/06, body 24 a 26 a citovaná judikatura; 23. dubna 2008, Pickering v. Komise, F‑103/05, body 49 a 51; 7. července 2011, Pirri v. Komise, F‑21/11, bod 14

2.      Návrhová žádání směřující ke zrušení ve spojení s čl. 90 odst. 1 služebního řádu, respektive čl. 90 odst. 2 služebního řádu mohou v široké míře splývat, podobně jako ve sporech týkajících se legality aktů Evropské unie, s žalobou na neplatnost aktu týkajícího se odmítnutí přijmout rozhodnutí na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU a s žalobou na určení, že orgán protiprávně nepřijal takové rozhodnutí na základě čl. 265 třetího pododstavce SFEU, přičemž obě ustanovení představují pouze jediný a tentýž právní prostředek.

(viz bod 52)

Odkazy:

Soudní dvůr: 18. listopadu 1970, Chevalley v. Komise, 15/70, bod 6

3.      V řízení o odchodu úředníka do důchodu z důvodu invalidity nemůže orgán oprávněný ke jmenování přijmout rozhodnutí o uznání nemoci odůvodňující odchod do důchodu z důvodu invalidity jako nemoci z povolání, aniž by k tomu měl stanovisko výboru pro otázky invalidity zřízeného za tímto účelem a při jehož zřízení musí úředník poskytnout součinnost, pokud jde jak o určení jednoho z lékařů, kteří jsou členy tohoto výboru, tak poskytnutí veškerých informací, které by pro něj mohly být užitečné pro vypracování lékařských posudků, které jsou vlastní jeho práci.

Je rovněž věcí úředníka, aby požádal o uplatnění čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu, a v případě podání takové žádosti týkající se původu invalidity v povolání žalobce přísluší v zásadě dotyčnému orgánu, aby zahájil řízení o uznání nemoci z povolání. Orgán však nemůže upustit od nové konzultace výboru pro otázky invalidity a okamžitě uznat bez jakýchkoliv formalit uváděnou nemoc jako nemoc z povolání.

Mimoto s přihlédnutím ke skutečnosti, že řízení podle článků 73 a 78 mohou legitimně vést k rozdílným lékařským závěrům ohledně stejného skutkového stavu, a zejména pokud jde o otázku, zda se v případě nemoci, jež postihla téhož úředníka, jedná o nemoc z povolání, se orgán oprávněný ke jmenování nemůže opírat ani o závěry uznávající nemoc z povolání podle článku 73 služebního řádu, aby okamžitě vyhověl žádosti ve smyslu čl. 78 pátého pododstavce služebního řádu o uznání, že nemoc odůvodňující odchod dotyčného do důchodu z důvodu invalidity je rovněž nemocí z povolání.

Nakonec unijnímu soudu nepřísluší, aby nahradil dotyčný orgán nebo výbor pro otázky invalidity tak, aby bez jakéhokoliv řízení zahájeného s cílem uznání nemoci z povolání sám určil, zda nemoc odůvodňující rozhodnutí o odchodu do důchodu je nemocí z povolání.

(viz body 58 až 63, 66 a 68)

Odkazy:

Soudní dvůr: 12. ledna 1983, K v. Rada, 257/81, body 11, 12, 14, 15 a 20

Soud prvního stupně: 27. února 1992, Plug v. Komise, T‑165/89, bod 67; 14. května 1998, Lucaccioni v. Komise, T‑165/95, bod 149; 1. července 2008, Komise v. D., T‑262/06 P, bod 70

Soud pro veřejnou službu: 22. května 2007, López Teruel v. OHIM, F‑97/06, body 48 a 68; 1. února 2008, Labate v. Komise, F‑77/07, bod 12; 30. června 2011, Marcuccio v. Komise, F‑14/10, bod 60; 6. listopadu 2012, Marcuccio v. Komise, F‑41/06 RENV, body 98 a 99

4.      Rozsah povinnosti odůvodnění musí být v každém případě posuzován v závislosti na konkrétních okolnostech. Rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, pokud je vydáno v kontextu, který je dotyčnému úředníkovi znám, který mu umožňuje porozumět dosahu opatření přijatého vůči němu.

V případě nedostatečného odůvodnění mohou důvody uvedené během řízení učinit za výjimečných okolností žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti odůvodnění bezpředmětným.

V takové situaci může administrativa v průběhu řízení poskytnout doplnění odůvodnění dostatečné pro své implicitní rozhodnutí o zamítnutí, zejména pokud musí být toto posledně uvedené rozhodnutí považováno za zamítavé rozhodnutí „za daného stavu“, tedy za daného stavu řízení o uznání nemoci žalobce jako nemoci z povolání vedeného podle článku 78 služebního řádu, a jako takové rozhodnutí, které nepředjímá rozhodnutí, které je nutné přijmout na závěr uvedeného řízení.

(viz body 71 až 73 a 78)

Odkazy:

Soudní dvůr: 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, bod 22; 27. března 1985, Kypreos v. Rada, 12/84, bod 8; 8. března 1988, Sergio a další v. Komise, 64/86, 71/86 až 73/86 a 78/86, bod 52; 28. února 2008, Neirinck v. Komise, C‑17/07 P, body 50 a 51

Soud prvního stupně: 20. března 1991, Pérez-Mínguez Casariego v. Komise, T‑1/90, bod 73; 6. července 1995, Ojha v. Komise, T‑36/93, bod 60; 12. prosince 2002, Morello v. Komise, T‑135/00, bod 28; 1. dubna 2004, N v. Komise, T‑198/02, bod 70; 6. července 2004, Huygens v. Komise, T‑281/01, bod 105; 15. září 2005, Casini v. Komise, T‑132/03, bod 36

Soud pro veřejnou službu: 31. března 2011, Hecq v. Komise, F‑10/10, bod 68

5.      Výtka vycházející z nezahájení řízení pro účely uznání nemoci žalobce jako nemoci z povolání není skutkově podložená v případě, že orgán oprávněný ke jmenování po podání žaloby dotyčného úředníka jeho žádosti vyhověl.

Za těchto podmínek bude příslušet jednak orgánu oprávněnému ke jmenování, aby se před svým rozhodnutím znovu obrátil na výbor pro otázky invalidity, který bude muset ověřit, zda chorobný stav žalobce vykazuje dostatečně přímou souvislost se specifickým a typickým rizikem, které je vlastní úkolům, které žalobce vykonával, a jednak žalobci, aby ve vlastním zájmu na objasnění své administrativní situace poskytl plnou součinnost ke svolání výboru pro otázky invalidity a řádnému průběhu jeho práce.

(viz body 81 a 82)

Odkazy:

Soudní dvůr: 12. července 1988, Parlament v. Rada, 377/87, bod 10