Language of document : ECLI:EU:C:2021:917

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY

přednesené dne 11. listopadu 2021(1)

Věc C531/20

NovaText GmbH

proti

Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo)]

„Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Směrnice 2004/48/ES – Články 3 a 14 – Opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví – Náklady řízení – Další náklady – Výdaje na služby patentového zástupce – Výklad právní úpravy, podle níž jsou výdaje na pomoc patentového zástupce zahrnuty do výše nákladů bez ohledu na jejich nezbytnost pro uplatnění práva – Rozsah soudního přezkumu“






1.        V rozsudku United Video Properties(2) se Soudní dvůr zabýval problémy, které vyvolávají články směrnice 2004/48/ES(3) týkající se náhrady nákladů řízení a dalších nákladů vynaložených ve sporech týkajících se práv duševního vlastnictví (včetně práv průmyslového vlastnictví).

2.        Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) žádá Soudní dvůr, aby znovu vyložil čl. 3 odst. 1 a článek 14 směrnice 2004/48 a objasnil důsledky rozsudku United Video Properties.

3.        Předkládající soud žádá Soudní dvůr o nový výklad za účelem určení, zda jsou pravidla, která ve Spolkové republice Německo ukládají straně, která ve sporu neuspěla, povinnost nutně nahradit náklady vzniklé z důvodu pomoci patentového zástupce (Patentanwalt), i když jeho pomoc nebyla nutná pro účinné uplatnění práva v řízení týkajícím se ochranných známek, v souladu s unijním právem.

4.        Z popisu vnitrostátního práva, které v podstatě činí předkládající soud, vyplývá:

–        Obecným pravidlem, pokud jde o náhradu nákladů řízení a dalších nákladů, je, že strana, která ve sporu neuspěla, musí nahradit straně, která byla ve sporu úspěšná, nezbytné náklady spojené s procesními úkony.

–        Naproti tomu v řízeních týkajících práv duševního vlastnictví je náhrada odměny za pomoc patentového zástupce v každém případě zahrnuta do nákladů řízení, jež má nahradit strana, která ve sporu neuspěla, aniž soud může posoudit, zda pomoc tohoto zástupce je, či není nezbytná pro účinné uplatnění práva.

I.      Právní rámec

A.      Unijní právo Směrnice 2004/48

5.        Článek 1 stanoví:

„Tato směrnice se týká opatření, řízení a nápravných opatření nezbytných k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví. Pro účely této směrnice zahrnuje výraz ‚práva duševního vlastnictví‘ práva průmyslového vlastnictví.“

6.        Článek 2, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.       Aniž jsou dotčeny prostředky stanovené právními předpisy Společenství nebo vnitrostátními právními předpisy, které jsou nebo mohou být pro nositele práv výhodnější, použijí se opatření, řízení a nápravná opatření stanovená touto směrnicí v souladu s článkem 3 na jakékoli porušení práv duševního vlastnictví stanovené právem Společenství nebo vnitrostátním právem dotyčného členského státu.

[…]“

7.        Článek 3, nadepsaný „Obecná povinnost“, stanoví:

„1.      Členské státy stanoví opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví, na něž se vztahuje tato směrnice. Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být spravedlivá a nestranná a nesmějí být nadměrně složitá nebo nákladná, nesmějí obsahovat nerozumné lhůty ani nesmějí mít za následek bezdůvodná zdržení.

2.      Tato opatření, řízení a nápravná opatření musí být rovněž účinná, přiměřená a odrazující a musí být používána způsobem, který zabraňuje vzniku překážek právně dovoleného obchodu a poskytuje záruky proti jejich zneužití.“

8.        Článek 14, nadepsaný „Náklady řízení“, zní následovně:

„Členské státy zajistí, aby rozumné a přiměřené náklady řízení a další náklady strany úspěšné ve sporu byly zpravidla uhrazeny stranou, která ve sporu neuspěla, jestliže tomu nebrání spravedlnost.“

B.      Německé právo. Gesetz über den Schutz von Marken und sonstigen Kennzeichen – Markengesetz(4)

9.        Ustanovení § 140 odst. 3 ve znění použitelném na spor v původním řízení stanoví, že k nákladům vzniklým v souvislosti s pomocí patentového zástupce v řízení týkajícím se rozlišovacích označení patří odměny uvedené v § 13 Gesetz über die Vergütung der Rechtsanwältinnen und Rechtsanwälte(5), jakož i nezbytné výdaje vynaložené tímto zástupcem.

10.      Ustanovení § 125e odst. 5 stanoví, že § 140 odst. 3 se použije obdobně na řízení před soudy příslušnými rozhodovat ve sporech týkajících se ochranných známek Evropské unie.

II.    Skutkový stav, spor a předběžná otázka

11.      Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg (dále jen „univerzita“) podala k Landgericht Mannheim (zemský soud v Mannheimu, Německo)(6) žalobu proti NovaText GmbH, kterou se domáhala ukončení porušování práv plynoucích z jejích ochranných známek Evropské unie a uznání jejích práv k těmto ochranným známkám.

12.      Zástupce univerzity v žalobě zmínil pomoc patentové zástupkyně.

13.      Spor skončil tím, že účastnici řízení uzavřeli písemnou dohodu o smíru podle § 278 odst. 6 Zivilprozessordnung (ZPO) (občanský soudní řád). Dne 23. května 2017 vydal soud prvního stupně usnesení o soudním smíru.

14.      Téhož dne stanovil soud prvního stupně výši sporu na 50 000 eur a uložil společnosti NovaText náhradu nákladů řízení. Odvolání společnosti NovaText proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto.

15.      Rozsudkem ze dne 8. prosince 2017 stanovil soud prvního stupně výši nákladů řízení, které má společnost NovaText uhradit univerzitě, na 10 528,95 eura. Z této částky 4 867,70 eura odpovídalo pomoci patentové zástupkyně v řízení v prvním stupni a 325,46 eura její práci související s odvoláním proti usnesení o náhradě nákladů řízení(7).

16.      NovaText podala odvolání k Oberlandesgericht Karlsruhe (Vrchní zemský soud v Karlsruhe, Německo), v němž se domáhala zrušení rozhodnutí o nákladech řízení v rozsahu, v němž jí ukládá nést náklady spojené s pomocí patentové zástupkyně.

17.      Odvolací soud žalobu společnosti NovaText zamítl z těchto důvodů:

–        pokud jde o spor týkající se ochranných známek a označení, § 140 odst. 3 MarkenG neumožňuje určit, zda byla pomoc patentové zástupkyně nezbytná k uplatnění práva nebo zda tato zástupkyně poskytla „dodatečnou službu“ ve srovnání se službou poskytnutou zástupcem zmocněným univerzitou;

–        ustanovení § 140 odst. 3 MarkenG nelze vykládat v souladu s čl. 3 odst. 1 a článkem 14 směrnice 2004/48 za účelem ověření, zda byla pomoc patentové zástupkyně nutná;

–        toto ustanovení neporušuje ani obecnou zásadu rovnosti zakotvenou v čl. 3 odst. 1 Grundgesetz (německá ústava).

18.      Proti rozhodnutí vydanému v odvolacím řízení byl podán opravný prostředek „Revision“ k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr). Tento soud poté, co vysvětlil převažující výklad § 140 odst. 3 MarkenG(8), vyvodil z rozsudku United Video Properties případnou neslučitelnost tohoto ustanovení s čl. 3 odst. 1 a článkem 14 směrnice 2004/48 ve spojení se sedmnáctým bodem odůvodnění této směrnice.

19.      Podle jeho názoru je automatické uložení náhrady nákladů spojených s pomocí patentového zástupce straně, která ve sporu neuspěla, bez ohledu na nezbytnost jeho pomoci, problematické ze tří hledisek:

–        zaprvé, náhrada nákladů souvisejících s činností patentového zástupce, jehož pomoc nebyla nutná pro účelné uplatnění práva, by mohla být nadměrně nákladná, což by bylo v rozporu s čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/48/ES;

–        zadruhé, náhrada takových nákladů by nemusela být přiměřená ve smyslu článku 14 směrnice 2004/48, pokud by činnost patentového zástupce postrádala přímou a úzkou spojitost s návrhem, jehož cílem je zajištění dodržování práva ochranných známek;

–        zatřetí, článek 14 směrnice 2004/48 vyžaduje, aby soud rozhodující o náhradě nákladů řízení zvážil konkrétní okolnosti projednávaného případu (rozsudek United Video Properties, bod 23). Náhrada nákladů souvisejících s pomocí patentového zástupce uložená bez ohledu na to, zda byla pomoc patentového zástupce nutná k účelnému uplatnění práva, by přitom dostatečně nezohlednila konkrétní okolností projednávaného případu.

20.      Za těchto okolností pokládá Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Musí být čl. 3 odst. 1 a článek 14 směrnice 2004/48/ES vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu ustanovení, jež ukládá straně, která ve sporu neuspěla, povinnost nahradit náklady, které straně úspěšné ve sporu vznikly z důvodu pomoci patentového zástupce v soudním řízení týkajícím se ochranných známek, bez ohledu na to, zda byla pomoc patentového zástupce nezbytná k účelnému uplatnění práva?“

III. Řízení před Soudním dvorem

21.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 19. října 2020.

22.      Písemná vyjádření předložily společnost NovaText a Evropská komise.

23.      Konání jednání nebylo považováno za nezbytné.

IV.    Posouzení

A.      Úvodní poznámky

24.      V rámci tohoto sporu je nesporné, že odměny a další náklady vynaložené patentovým zástupcem mohou být v zásadě zahrnuty do položek uvedených v článku 14 směrnice 2004/48, a to buď do položky „náklady řízení“, nebo „další náklady vynaložené stranou úspěšnou ve sporu“. Tato kvalifikace přísluší předkládajícímu soudu(9).

25.      Připuštění tohoto předpokladu přispěje k objasnění diskuze. Předkládající soud tím, že svou otázku striktně omezuje na článek 14 směrnice 2004/48, vylučuje, aby činnost patentového zástupce spadala pod pojem náklady na zjištění porušení práva (nebo náklady obdobné povahy), jejichž náhrada by nebyla upravena tímto článkem, ale řídila by se článkem upravujícím náhradu škody vzniklé nositeli práva.

26.      Jak jsem uvedl ve svém stanovisku předneseném ve věci United Video Properties, „pod pojem ‚výdaje vynaložené na pomoc znalců, expertů a technických poradců‘ se mohou podřadit různé skutečnosti, z nichž některé nemusejí nutně spadat do kategorie ‚ nákladů řízení‘. Tento posledně zmíněný pojem nezahrnuje výdaj více či méně ‚vázaný‘ na podání žaloby nebo na úhradu s ní ‚související‘, nýbrž musí mít svůj bezprostřední a přímý původ v samotném soudním řízení. Fyzická nebo právnická osoba může dovést do konce předběžné řízení, nebo dokonce uskutečnit předběžné konzultace s určitými poradci nebo experty, aniž její náklady důvodně figurují mezi ‚náklady řízení‘. Podle bodu 26 odůvodnění směrnice ‚náklady na zjištění porušení práva a totožnosti porušovatele‘ uskutečněné v rozsahu ochrany práv duševního vlastnictví patří do kapitoly náhrady škody (článek 13), a nikoli do nákladů řízení (článek 14)“(10).

27.      Pochybnosti předkládajícího soudu se tedy netýkají kvalifikace nákladů spojených s pomocí patentového zástupce, nýbrž se vztahují spíše ke skutečnosti(11), že je automaticky nese strana, která ve sporu neuspěla.

28.      Skutečnost, že výklad vnitrostátního ustanovení vede k tomuto automatickému uložení náhrady nákladů, rovněž není sporná:

–        na rozdíl od běžného režimu náhrady nákladů v německém občanském soudním řízení(12) (podle kterého jsou náklady spojené s pomocí patentového zástupce nahraditelné pouze tehdy, když jsou nezbytné pro účinné uplatňování práva stranou, která byla ve sporu úspěšná)(13), § 140 odst. 3 MarkenG zavádí zvláštní režim pro řízení v oblasti duševního vlastnictví;

–        z výkladu vnitrostátního práva podaného předkládajícím soudem vyplývá, že důsledkem tohoto zvláštního režimu je, že náhrada nákladů vzniklých z důvodu pomoci patentového zástupce je téměř automatická. Stačí jen, aby zástupce úspěšné strany potvrdil, že patentový zástupce v řízení skutečně poskytl pomoc(14);

–        není tedy třeba, aby pomoc patentového zástupce představovala přidanou hodnotu ve vztahu ke službě poskytnuté advokátem, které si určila dotčená strana.

29.      Předkládající soud neposkytl informace, z nichž by mohlo být vyvozeno, že lze provést výklad vnitrostátního zákona, který by byl v souladu s článkem 14 směrnice 2004/48 (možnost, kterou zřejmě odvolací soud odmítá).

30.      Vzhledem k tomu, že Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) vydává poslední rozhodnutí ohledně výkladových možností svého práva, jeho mlčení v tomto ohledu, které jsem právě zmínil, určuje, že toto stanovisko se nebude zabývat touto možností.

31.      Rovněž nebudu analyzovat účinky, které by mohly vyplývat z případné neslučitelnosti § 140 odst. 3 MarkenG s unijním právem, neboť by to překračovalo rámec předběžné otázky. V této otázce je vyjádřena jen pochybnost o uvedené neslučitelnosti.

B.      Rozumnost, přiměřenost a soudní přezkum při použití článku 14 směrnice 2004/48

32.      Cílem směrnice 2004/48 je „sblížení právních systémů [členských států] tak, aby byla zajištěna vysoká, rovnocenná a stejnorodá úroveň ochrany [duševního vlastnictví]“.

33.      Kromě tohoto cíle Soudní dvůr uvádí, že článek 14 směrnice 2004/48 má „zabránit tomu, aby poškozená strana byla odrazena od zahájení soudního řízení k ochraně práv duševního vlastnictví. […] Původce porušení práv duševního vlastnictví musí obecně nést veškeré finanční následky svého jednání“(15).

34.      Znění tohoto článku však není bezpodmínečné, neboť kromě toho, že je v něm uvedeno „zpravidla“, ukládá členským státům povinnost zajistit pouze náhradu rozumných(16) a přiměřených(17) nákladů řízení.

35.      Jak jsem uvedl ve stanovisku předneseném ve věci United Video Properties, „(p)řívlastky ‚rozumné a přiměřené‘ jsou tedy klíčové pro rozhodnutí, zda úhradu odměn [zaplacených] jednou stranou ponese ta, které bude uložena náhrada nákladů řízení. Obě vlastnosti musí být přítomny, aby pravidlo v článku 14 bylo použitelné, při předpokladu souladnosti s článkem 3 směrnice, podle jehož znění opatření, řízení a nápravná opatření potřebná k zajištění dodržování práv duševního vlastnictví musí být ‚spravedlivá, nestranná a přiměřená‘(18)“.

36.      Kritéria rozumnosti a přiměřenosti musí být posuzována případ od případu, přičemž takové posouzení přísluší soudu. Sedmnáctý bod odůvodnění směrnice 2004/48 uvádí, že „[stanovená] [o]patření, řízení a nápravná opatření […] je třeba pro každý případ určit takovým způsobem, aby byla řádně zohledněna zvláštní povaha daného případu“.

37.      Pokud je sporná položka – jako v projednávaném případě – zařazena mezi náklady uvedené v článku 14, připomínám, že podle Soudního dvora musí pomoc odpovídající takovým nákladům vykazovat přímou a úzkou souvislost se soudním řízením.

38.      Ve světle těchto předpokladů mám za to, že úvahy předkládajícího soudu ohledně použití kritérií rozsudku United Video Properties na věc, kterou projednává, jsou správné.

39.      Zaprvé automatické použití sporného vnitrostátního ustanovení může znamenat, že v určitých případech je porušen zákaz stanovený v čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/48, a sice že „řízení [nejsou] nadměrně nákladná“.

40.      V tomto smyslu Soudní dvůr výslovně odkazuje na vyloučení „úhrad[y] […] nákladů z důvodu […] poskyt[nutí] služ[eb], které nejsou považovány za nezbytné k zajištění dodržování dotčeného práva duševního vlastnictví“ jako odůvodnění mezí, které právní úprava může uložit, „zajišťuje-li, že jsou hrazeny pouze rozumné náklady“(19).

41.      Provázanost mezi nezbytností a rozumností nákladů se objevuje i tehdy, když Soudní dvůr definuje náklady, na které se vztahuje článek 14 směrnice 2004/48: „Pakliže jsou (...) služby technického poradenství bez ohledu na svou povahu nezbytné k řádnému podání žaloby, která směřuje v konkrétním případě k zajištění dodržování takového práva, náklady spojené s pomocí takového poradce spadají pod „další náklady“, které mají být […] hrazeny stranou, která ve sporu neuspěla“(20).

42.      Posouzení „rozumnosti“ musí tedy vycházet z pojmu „přijatelnost“, který je uveden v německé verzi článku 14 směrnice 2004/48(21). Náklady, jejichž náhrady se domáhá strana, která ve sporu neuspěla, lze omezit na „nezbytné náklady“ vzniklé úspěšné straně ve sporu.

43.      „Nezbytnost“ nákladů může být určena především samotným vnitrostátním právem (například stanovením, že účast advokáta je povinná). Stejná povaha však může být přiznána i pomoci, která sice teoreticky není nezbytná, ale konkrétním způsobem přispěla k úspěchu žaloby až do té míry, že bez ní by žaloba nebyla úspěšná.

44.      Zadruhé se rovněž ztotožňuji s názorem předkládajícího soudu, když tvrdí, že automatická náhrada takových nákladů nemusí být přiměřená ve smyslu článku 14 směrnice 2004/48, pokud pomoc patentového zástupce postrádá přímou a úzkou souvislost s návrhem směřujícím k zajištění dodržování práva ochranných známek.

45.      Opakuji, že náklady, které strana, jež nebyla úspěšná, musí nahradit, musí „přímo a úzce souvis[et] s dotčeným soudním řízením“(22). Toto posouzení obvykle vyžaduje nejdříve zvážit jejich nezbytnost a v závislosti na tomto zvážení rozhodnout, v jakém rozsahu je přítomná tato souvislost.

46.      Nejedná se o přímou a úzkou souvislost tehdy, když náklady nejsou nezbytné v tom smyslu, že činnost, na kterou byly vynaloženy, nepřináší nic významného řízení, což by již nebylo prokázáno jinými skutečnostmi nebo důkazy(23).

47.      Zatřetí všechny tyto činnosti přirozeně vyžadují soudní rozhodnutí, které musí mít určitou míru autonomie, aby mohlo být v každém jednotlivém případě vyhodnoceno, zda je položka nákladů nejen nezbytná ve výše popsaném smyslu, ale také rozumná a přiměřená.

48.      Abych rozptýlil veškeré pochybnosti o pravomoci soudu upravit výši nákladů, dodávám, že jeho pravomoci jsou v konečném důsledku posíleny poslední větou článku 14 směrnice 2004/48, která mu umožňuje rozhodnout, že navzdory všemu náklady nenese strana, která ve sporu neuspěla, jestliže „tomu […] brání spravedlnost“(24).

49.      Bezpodmínečné a automatické zahrnutí takových nákladů, jako jsou sporné náklady, aniž soud vyhodnotí jejich nezbytnost, rozumnost a přiměřenost v konkrétním sporu, by mohlo vést k zneužívajícímu uplatňování práv žalobci. Žalobci by mohli jen na základě pouhého prohlášení jejich zástupce získat od strany, která nebyla ve sporu úspěšná, náhradu bezdůvodných, zbytečných nebo nepřiměřených nákladů.

50.      Článek 14 směrnice 2004/48 musí být tedy vykládán v souladu se strukturou této směrnice, která se sice snaží dosáhnout vysoké úrovně ochrany nositelů práva duševního vlastnictví, usiluje však o to tak, aby nezanedbala jiné záruky spojené s účinnou soudní ochranou uvedené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.

51.      Navrhuji odpovědět předkládajícímu soud tak, že články 3 a 14 směrnice 2004/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu ustanovení, jež stanoví povinnost strany, která ve sporu neuspěla, nahradit náklady, které vznikly straně úspěšné ve sporu z důvodu pomoci patentového zástupce v soudním řízení týkajícím se ochranných známek bez ohledu na to, zda byla pomoc uvedeného patentového zástupce nezbytná k účelnému uplatnění práva.

V.      Závěry

52.      Na základě výše uvedeného navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) takto:

„Články 3 a 14 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu ustanovení, jež stanoví povinnost strany, která ve sporu neuspěla, nahradit náklady, které vznikly straně úspěšné ve sporu z důvodu pomoci patentového zástupce v soudním řízení týkajícím se ochranných známek bez ohledu na to, zda byla pomoc uvedeného patentového zástupce nezbytná k účelnému uplatnění práva.“


1– Původní jazyk: španělština.


2–      Rozsudek ze dne 28. července 2016 (C‑57/15, EU:C:2016:611; dále jen „rozsudek United Video Properties“). Soudní dvůr se vyjádřil k nákladům vynaloženým v řízeních týkajících se ochrany práv duševního vlastnictví v rozsudcích ze dne 18. října 2011, Realchemie Nederland (C‑406/09, EU:C:2011:668, body 48 a 49); a ze dne 16. července 2015, Diageo Brands (C‑681/13, EU:C:2015:471, bod 72), ale nezabýval se tím, co je předmětem projednávané věci.


3–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. 2004, L 157, s. 45; Zvl. vyd. 17/02, s. 32).


4–      Zákon ze dne 25. října 1994 o ochraně ochranných známek a jiných rozlišovacích označení; dále jen „MarkenG“ (BGBl. 1994 I, s. 3082).


5–      Rechtsanwaltsvergütungsgesetz (zákon o odměnách advokátek a advokátů) ze dne 5. května 2004 (BGBl. 2004 I, s. 718).


6–      Soud prvního stupně a odvolací soud jednaly v projednávaném případě jako soudy pro ochranné známky Evropské unie.


7–      Zástupce univerzity uvedl, že patentová zástupkyně skutečně poskytla svou pomoc v řízení a bylo s ní dohodnuto každé podání k soudu. Patentová zástupkyně se podle zástupce univerzity rovněž účastnila jednání o smíru.


8–      Předkládající soud má za to, že odvolací soud vyložil § 140 odst. 3 MarkenG v souladu s ustálenou judikaturou Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) a názorem, který převažuje v právní nauce. Podle této judikatury a této právní nauky musí být výdaje vzniklé z důvodu pomoci patentové zástupkyně ve sporu týkajícím se rozlišovacích označení nahrazeny nezávisle na otázce, zda byla tato pomoc nezbytná k účelnému uplatnění práva nebo k obraně práva. Je však třeba uvést, že pokud jde o mimosoudní uplatňování práv, a zejména o pomoc patentové zástupkyně na přípravě výzvy učiněné v souladu s právem ochranných známek, Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl, že analogické použití § 140 odst. 3 MarkenG nepřichází v úvahu, a tudíž náhradu nákladů na pomoc patentového zástupce lze přiznat pouze v případě, že tato pomoc byla nutná.


9–      Z argumentace předkládajícího soudu podle všeho vyplývá, že je kvalifikuje jako „další náklady“.


10–      Stanovisko přednesené ve věci United Video Properties, (C‑57/15, EU:C:2016:201, bod 79). Soudní dvůr rozhodl ve vztahu k „nákladům na zjištění porušení práva a totožnosti porušovatele“, které jsou často vynaloženy před zahájením řízení, [že] nutně nespadají do oblasti působnosti článku 14 uvedené směrnice“ (rozsudek United Video Properties, bod 35).


11–      V tomto ohledu se projednávaná věc liší od věci, v níž byl vydán rozsudek Koch Media (C‑559/20), a v níž přednáším stanovisko rovněž dnes. Pro účely posledně uvedené věci je třeba přesněji definovat pojmy „náklady řízení“, „další náklady“ a „náhrada škody“.


12      Který je podle bodu 10 předkládacího rozhodnutí stanoven v § 91 ZPO.


13      Podle předkládajícího soudu se tento postup použije rovněž v případě mimosoudního uplatnění práv duševního vlastnictví.


14–      Bod 2 předkládacího usnesení.


15–      Rozsudek ze dne 18. října 2011, Realchemie Nederland (C‑406/09, EU:C:2011:668, bod 49).


16–      Rozsudek United Video Properties, bod 24: „Podle článku 14 směrnice 2004/48 […] členské státy mají povinnost zajistit, aby byly uhrazeny pouze ‚rozumné‘ náklady řízení. Kromě toho se v článku 3 odst. 1 této směrnice mimo jiné stanoví, že řízení stanovená členskými státy nesmí být nadměrně nákladná.“


17–      Tamtéž, bod 29: „[…] v článku 14 směrnice 2004/48 se stanoví, že náklady řízení, která má hradit strana, která ve sporu neuspěla, musí být ‚přiměřené‘. Přitom otázka, zda jsou tyto náklady přiměřené, nemůže být zodpovězena nezávisle na nákladech, které skutečně vznikly straně, která měla ve sporu úspěch, z důvodu pomoci advokáta, pokud jsou tyto náklady přiměřené ve smyslu bodu 25 tohoto rozsudku“.


18–      Věc C‑57/15 (EU:C:2016:201), bod 51. Také jsem uvedl, že „některé jazykové verze směrnice připojují oba přívlastky jak k nákladům řízení, tak i k dalším nákladům řízení. Jiné je naopak (francouzská, španělská a italská) používají jen k nákladům řízení. Smysl normy navádí rozšířit je na obě kategorie, jak je tomu v anglické, německé, portugalské a nizozemské verzi (poznámka pod čarou 18).


19–      Rozsudek United Video Properties, bod 25. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


20–      Tamtéž, bod 39. Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.


21–      Německá verze článku 14 směrnice uvádí „Prozesskosten und sonstigen Kosten soweit sind zumutbar und angemessen“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).


22–      Rozsudek United Video Properties, bod 36.


23–      A priori je obtížné určit důkaz, který bude soud považovat za podstatný. Je obecně nadbytečný důkaz týkající se již prokázaných skutečností, které nikdo nezpochybňuje. Pokud se však jedná o zpochybnění tvrzení protistrany a zpochybnění platnosti důkazů, které předložila, je přirozené, že dokazování je intenzivnější. V takovém případě by skutečnost, že soud později nepovažuje dodatečný důkaz za nezbytný, jelikož má za to, že původní důkaz je dostatečný, neměla znamenat ztrátu nároku na náhradu nákladů (na dodatečný důkaz).


24–      Rozsudek United Video Properties, bod 31: vyloučení z důvodů spravedlnosti „se týká vnitrostátních pravidel, která soudu umožňují, aby se od tohoto režimu výjimečně odchýlil, vedlo-li by v konkrétním případě použití obecného režimu v oblasti nákladů k výsledku, který by byl považován za nespravedlivý“.