ROZSUDEK TRIBUNÁLU (sedmého senátu)

9. září 2010(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření namířená proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu – Zmrazení finančních prostředků – Společný postoj 2001/931/SZBP a nařízení (ES) č. 2580/2001 – Žaloba na neplatnost – Úprava návrhových žádání – Soudní přezkum – Podmínky provedení opatření Unie směřujícího ke zmrazení finančních prostředků“

Ve věci T‑348/07,

Stichting Al-Aqsa, se sídlem v Heerlen (Nizozemsko), zastoupená J. Pauwem, G. Pullesem, A. M. van Eikem a M. Uiterwaalem, avocats,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené E. Finnegan a G.‑J. Van Hegelsomem a B. Driessenem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Nizozemským královstvím, zastoupeným C. Wissels, M. de Mol a Y. de Vriesem, jako zmocněnci,

a

Evropskou komisí, zastoupenou P. van Nuffelem a S. Boelaert, jako zmocněnci,

vedlejšími účastníky řízení,

jejímž původním předmětem je v podstatě návrh na zrušení rozhodnutí Rady 2007/445/ES ze dne 28. června 2007, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a zrušují rozhodnutí 2006/379/ES a 2006/1008/ES (Úř. věst. L 169, s. 58), v rozsahu, v němž se týká žalobkyně,

TRIBUNÁL (sedmý senát),

ve složení N. J. Forwood (zpravodaj), předseda, S. Papasavvas a E. Moavero Milanesi, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 25. listopadu 2009,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec a skutečnosti předcházející sporu

1        Pokud jde o právní rámec a skutečnosti předcházející projednávanému sporu, odkazuje se na rozsudek Tribunálu ze dne 11. července 2007, Al-Aqsa v. Rada (T‑327/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, dále jen „rozsudek Al-Aqsa“), zejména na body 16 až 21, ve kterém jsou popsána správní a soudní řízení, která byla vůči žalobkyni Stichting Al-Aqsa vedena v Nizozemsku a která vedla k vydání Sanctieregeling terrorisme 2003 (vyhláška o sankcích v oblasti terorismu, dále jen „Sanctieregeling“), přijaté nizozemskými ministry zahraničních věcí a financí dne 3. dubna 2003, na úřední memorandum ředitele Algemene Inlichtingen- en Veiligheidsdienst (všeobecná informační a bezpečnostní služba, dále jen „AIVD“) zaslané generálnímu řediteli odboru pro politické záležitosti nizozemského ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. dubna 2003 (dále jen „memorandum AIVD“), na mezitímní rozhodnutí Rechtbank te ‘s-Gravenhage, sector civiel recht, voorzieningenrechter [obvodní soud v Haagu (Nizozemsko), oddělení občanského práva, soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, dále jen „soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních“] ze dne 13. května 2003 (dále jen „mezitímní rozhodnutí o předběžném opatření“) a na pravomocné rozhodnutí téhož soudu ze dne 3. června 2003 (dále jen „rozhodnutí o předběžném opatření“).

2        Tribunál rozsudkem Al-Aqsa zrušil rozhodnutí Rady 2006/379/ES ze dne 29. května 2006, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a kterým se zrušuje rozhodnutí 2005/930/ES (Úř. věst. L 144, s. 21), v rozsahu, v němž se týkalo žalobkyně, a to především z důvodu, že toto rozhodnutí nebylo náležitě odůvodněno.

3        Dopisem ze dne 23. dubna 2007 Rada Evropské unie oznámila žalobkyni, že dle jejího názoru jsou důvody uplatněné pro její původní zahrnutí na seznam uvedený v příloze nařízení Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2007 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 72, oprava v Úř. věst. 2007, L 164, s. 36, dále jen „sporný seznam“) nadále platné, a že v důsledku toho ji zamýšlí na tomto seznamu ponechat. K tomuto dopisu bylo připojeno odůvodnění uplatněné Radou. Žalobkyni bylo rovněž oznámeno, že ve lhůtě jednoho měsíce může předložit Radě vyjádření k jejímu záměru ponechat ji na sporném seznamu a k důvodům, které v tomto ohledu uplatnila, jakož i veškeré podklady na jeho podporu.

4        V odůvodnění připojeném k uvedenému dopisu Rada uvedla následující:

„[Žalobkyně] byla založena v roce 1993 v Nizozemsku jako nadace podle nizozemského práva. Získávala finanční prostředky pro některé organizace náležející k palestinskému hnutí Hamás, jež je uvedeno na seznamu skupin, které jsou zapojeny do teroristických činů ve smyslu čl. 1 odst. 2 společného postoje [Rady] 2001/931/SZBP [ze dne 27. prosince 2001 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 93)]. Některé z těchto organizací poskytují finanční prostředky na páchání teroristických činů nebo na napomáhání k jejich spáchání. Na tyto činy se vztahuje čl. 1 odst. 3 [písm.] k) společného postoje 2001/931 a jsou spáchány s cíli uvedenými v čl. 1 odst. 3 [písm.] i) a iii) uvedeného společného postoje.

Na [žalobkyni] se tedy uplatní čl. 2 odst. 3 [písm.] ii) nařízení [...] č. 2580/2001.

Ministr zahraničních věcí a ministr financí [nizozemský] rozhodli ministerskou vyhláškou DJZ/BR/219-03 ze dne 3. dubna 2003 (nazývanou Sanctieregeling Terrorisme), která byla vyhlášena v nizozemském (úředním věstníku) Staatscourant dne 7. dubna 2003, o zmrazení veškerého majetku [žalobkyně]. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím LJN AF9389 ze dne 3. června 2003 přijatým předsedou oddělení občanského práva obvodního soudu v Haagu. Toto rozhodnutí dochází k závěru, že [žalobkyně] musí být považována za organizaci podporující Hamás a umožňující mu páchání teroristických činů nebo napomáhání jejich spáchání.

Rozhodnutí vůči [žalobkyni] bylo tedy přijato příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

Rada je přesvědčena, že důvody, které vedly k zařazení [žalobkyně] na [sporný seznam], zůstávají platné.“

5        Je nesporné, že ministerskou vyhláškou a rozhodnutím uvedeným v tomto odůvodnění se rozumí Sanctieregeling a rozhodnutí o předběžném opatření.

6        Dopisem ze dne 25. května 2007 žalobkyně předložila Radě svá vyjádření, kterými reagovala na její kroky. Žalobkyně kritizovala jak věcné důvody uplatněné Radou pro její ponechání na sporném seznamu, tak i Radou vedené řízení.

7        Dne 28. června 2007, tedy po jednání ve věci, v níž byl vydán rozsudek Al-Aqsa, které se konalo dne 16. ledna 2007, avšak ještě před jeho vyhlášením, přijala Rada rozhodnutí 2007/445/ES, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušují rozhodnutí 2006/379 a 2006/1008/ES (Úř. věst. L 169, s. 58, dále jen „napadené rozhodnutí“). Rada tímto rozhodnutím ponechala jméno žalobkyně na sporném seznamu.

8        Čtvrtý bod odůvodnění napadeného rozhodnutí zní:

„Rada provedla v souladu s čl. 2 odst. 3 nařízení [...] č. 2580/2001 celkový přezkum seznamu osob, skupin a subjektů, na něž se uvedené nařízení vztahuje. Vzala přitom v úvahu připomínky a dokumenty, jež Radě předložily některé dotyčné osoby, skupiny a subjekty.“

9        Pátý bod odůvodnění napadeného rozhodnutí zní:

„Po přezkumu Rada došla k závěru, že osoby, skupiny a subjekty uvedené v příloze tohoto rozhodnutí byly zapojeny do teroristických činů ve smyslu čl. 1 odst. 2 a 3 společného postoje Rady [2001/931], že příslušné orgány ve vztahu k nim přijaly rozhodnutí ve smyslu čl. 1 odst. 4 uvedeného společného postoje a že by i nadále měly být předmětem zvláštních omezujících opatření stanovených v nařízení č. 2580/2001.“

10      Napadené rozhodnutí bylo žalobkyni oznámeno dopisem Rady ze dne 29. června 2007. Odůvodnění připojené k tomuto dopisu (dále jen „odůvodnění“) je totožné s odůvodněním připojeném k dopisu Rady ze dne 23. dubna 2007 (viz bod 3 výše).

 Řízení a nový vývoj v průběhu řízení

11      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. září 2007 podala žalobkyně projednávanou žalobu, jejímž původním předmětem byl v podstatě návrh na částečné zrušení napadeného rozhodnutí.

12      Dne 20. prosince 2007 Rada přijala rozhodnutí 2007/868/ES, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje napadené rozhodnutí (Úř. věst. L 340, s. 100). Toto rozhodnutí ponechává jméno žalobkyně na sporném seznamu.

13      Usnesením ze dne 21. února 2008 předseda sedmého senátu Tribunálu po vyslechnutí účastnic řízení povolil Nizozemskému království a Komisi Evropských společenství vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Rady.

14      Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 12. června 2008 žalobkyně žádala o možnost upravit svá návrhová žádání tak, aby její žaloba zněla rovněž na zrušení rozhodnutí 2007/868 v rozsahu, v němž se jí toto týká. Rada ve svém vyjádření k této žádosti došlém kanceláři Tribunálu dne 10. a 17. července 2008 uvedla, že je možné s úpravou souhlasit.

15      Dne 15. července 2008 Rada přijala rozhodnutí 2008/583/ES, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje rozhodnutí 2007/868 (Úř. věst. L 188, s. 21). Toto rozhodnutí ponechává jméno žalobkyně na sporném seznamu.

16      Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 10. září 2008 žalobkyně žádala o možnost upravit svá návrhová žádání tak, aby její žaloba zněla rovněž na zrušení rozhodnutí 2008/583 v rozsahu, v němž se jí toto týká. Ve svém vyjádření k této žádosti došlém soudní kanceláři dne 10. října 2008 Rada uvedla, že je možné s úpravou souhlasit. Nizozemské království a Komise nevznesly ve svých vyjádřeních došlých soudní kanceláři dne 6. a 14. října 2008 žádné námitky.

17      Dne 26. ledna 2009 Rada přijala rozhodnutí 2009/62/ES, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje rozhodnutí 2008/583 (Úř. věst. L 23, s. 25). Toto rozhodnutí ponechává jméno žalobkyně na sporném seznamu.

18      Dne 15. června 2009 Rada přijala nařízení (ES) č. 501/2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje rozhodnutí 2009/62 (Úř. věst. L 151, s. 14). Toto nařízení ponechává jméno žalobkyně na sporném seznamu.

19      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (sedmý senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 svého jednacího řádu položil účastníkům řízení písemně dvě otázky.

20      Zaprvé Tribunál konstatoval, že žádost o úpravu návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí 2007/868 byla podána po uplynutí lhůty dvou měsíců ode dne vyhlášení nebo oznámení tohoto rozhodnutí stanovené v článku 230 pátém pododstavci ES, takže ke dni podání této žádosti nemohla žalobkyně podat návrhem žalobu na neplatnost proti uvedenému aktu. Ačkoliv nebyla v tomto ohledu žalovanou a vedlejšími účastníky řízení vznesena žádná námitka, Tribunál poté, co připomněl, že podle ustálené judikatury je otázka, zda byla žaloba podána po lhůtě, neopominutelnou podmínkou řízení a může, či dokonce musí, být soudem Společenství vznesena i bez návrhu, vyzval účastníky řízení, aby se písemně vyjádřili k otázce, zda se uvedená lhůta dvou měsíců použije rovněž tehdy, když je žaloba na neplatnost aktu Společenství podána nikoliv návrhem, ale žádostí o úpravu návrhových žádání znějících na zrušení předchozího aktu, který byl dotčeným aktem zrušen a nahrazen, tedy k přizpůsobení v zásadě přijatém soudem Společenství ve jménu řádného výkonu spravedlnosti a požadavku hospodárnosti řízení.

21      Zadruhé Tribunál vyzval hlavní účastnice řízení, aby písemně výslovně zaujaly stanovisko k některým připomínkám Nizozemského království v jeho spise vedlejšího účastníka, co se týče možnosti žalobkyně jednak podat odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření a jednak podat žalobu ve věci samé.

22      Účastníci řízení odpověděli na tyto otázky písemně ve stanovených lhůtách.

23      Žalobkyně ve své písemné odpovědi na otázky Tribunálu došlé soudní kanceláři dne 28. října 2009 žádala o možnost upravit svá návrhová žádání tak, aby její žaloba zněla rovněž na zrušení rozhodnutí 2008/583 (v důsledku chyby v psaní označené jako „rozhodnutí 2008/538“) a 2009/62, jakož i nařízení č. 501/2009, v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají. Tribunál vyzval ostatní účastníky řízení, aby na jednání přednesli svá vyjádření k této žádosti.

24      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání konaném dne 25. listopadu 2009. Při přednesu řečí žalobkyně upřesnila akty, jejichž zrušení v rozsahu, v němž se jí týkají, navrhuje. Žalovaná a vedlejší účastníci prohlásili, že v zásadě nebrání úpravě návrhových žádání požadované žalobkyní v její písemné odpovědi na otázky Tribunálu, což bylo zaznamenáno do protokolu o jednání.

25      Dne 22. prosince 2009 Rada přijala prováděcí nařízení (EU) č. 1285/2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje nařízení č. 501/2009 (Úř. věst. L 346, s. 39). Toto nařízení ponechává jméno žalobkyně na sporném seznamu.

 Návrhová žádání účastníků řízení

26      Žalobkyně navrhla, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí, rozhodnutí 2007/868, 2008/583 a 2009/62, jakož i nařízení č. 501/2009, v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají;

–        prohlásil, že nařízení č. 2580/2001 není ve vztahu k ní použitelné;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

27      Ve svých připomínkách k vyjádření ke spisu Nizozemského království, coby vedlejšího účastníka řízení, žalobkyně nabízí, pokud si to Tribunál přeje, poskytnout důkazy týkající se povahy a charakteru řízení o předběžném opatření v nizozemském právu, jakož i pravomocí soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních, spočívající ve výslechu znalců nebo v předložení učebnic práva.

28      Rada navrhla, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu jako neopodstatněnou v plném rozsahu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

29      Nizozemské království a Komise podporují návrhová žádání Rady.

 Právní otázky

1.     K procesním důsledkům zrušení napadeného rozhodnutí a jeho nahrazení jinými akty v průběhu řízení

30      Jak vyplývá z předcházejícího popisu, napadené rozhodnutí bylo po podání žaloby zrušeno a nahrazeno nejprve rozhodnutím 2007/868, a dále rozhodnutím 2008/583, rozhodnutím 2009/62, nařízením č. 501/2009 a nakonec prováděcím nařízením č. 1285/2009. Žalobkyně postupně žádala o možnost upravit svá původní návrhová žádání tak, aby její žaloba zněla rovněž na zrušení těchto tří rozhodnutí a nařízení č. 501/2009 v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají. Žalobkyně naproti tomu ke dni vyhlášení tohoto rozsudku nepožádala o možnost upravit svá původní návrhová žádání tak, aby její žaloba zněla rovněž na zrušení prováděcího nařízení č. 1285/2009. Krom toho zachovala svá návrhová žádání znějící na zrušení předchozích zrušených a nahrazených aktů.

31      Je třeba těmto žádostem vyhovět a mít za to, že návrh žalobkyně na zrušení napadeného rozhodnutí, rozhodnutí 2007/868, 2008/583 a 2009/62, jakož i nařízení č. 501/2009 v rozsahu, v němž se jí tyto akty týkají, je přípustný, aniž je třeba v projednávané věci rozlišovat, zda byly uvedené návrhy podány ve lhůtě dvou měsíců ode dne vyhlášení nebo oznámení aktu, jehož se tyto návrhy týkají, stanovené v čl. 230 pátém pododstavci ES, či nikoliv.

32      Tribunál má v tomto ohledu za to, že uvedená lhůta je v zásadě použitelná jak v případě, že žaloba na neplatnost aktu je podána návrhem na zahájení řízení, tak v případě, že je vznesena, v rámci probíhajícího řízení a v souladu s judikaturou vycházející z rozsudku Soudního dvora ze dne 3. března 1982, Alpha Steel v. Komise (14/81, Recueil, s. 749, bod 8), žádostí o úpravu návrhových žádání znějících na zrušení předchozího aktu, který byl dotčeným aktem zrušen a nahrazen.

33      Toto řešení je odůvodněno okolností, že pravidla týkající se lhůt pro podání žaloby jsou kogentní a musí být používána soudem takovým způsobem, aby byla zajištěna právní jistota, jakož i rovnost procesních subjektů před zákonem (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C‑229/05 P, Sb. rozh. s. I‑439, bod 101), s vyloučením jakékoli diskriminace nebo svévolného zacházení při výkonu spravedlnosti (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. ledna 1987, Misset v. Rada, 152/85, Recueil, s. 223, bod 11).

34      Tribunál má však stejně jako Rada a Komise za to, že coby výjimka z této zásady platí, že uvedená lhůta není použitelná v rámci probíhajícího řízení, jestliže dotčený akt a akt, který jej ruší a nahrazuje, mají v případě dotčené osoby stejný předmět, jsou v podstatě založeny na stejných důvodech a mají takřka totožný obsah, kdy se tak odlišují pouze svým rozsahem působnosti ratione temporis, přičemž žádost o úpravu návrhových žádání není založena na žádném novém důvodu, skutečnosti nebo důkazu, než na samotném přijetí dotčeného aktu, který zrušuje a nahrazuje tento předchozí akt. Právě tak tomu je v projednávané věci, jak to uznali všichni účastníci řízení ve svých písemných a ústních vyjádřeních v reakci na otázky položené Tribunálem.

35      V takovém případě vzhledem k tomu, že předmět a rámec sporu, jak jsou vymezeny původní žalobou, nedoznaly žádné jiné změny než změny týkající se časového rozměru sporu, není právní jistota okolností, že žádost o úpravu návrhových žádání je podána po uplynutí oné lhůty dvou měsíců, nijak dotčena.

36      Tato výjimka je rovněž odůvodněna s ohledem na povinnosti, které vyplývají ze zrušujícího rozsudku pro orgán, který je autorem zrušeného aktu, na základě opatření, která je třeba přijmout podle článku 233 ES ke splnění povinností vyplývajících z tohoto rozsudku.

37      V tomto ohledu je třeba připomenout, že aby vyhověl takovému rozsudku, je orgán povinen dodržet nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, které tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že je nezbytné pro určení přesného smyslu toho, co bylo rozhodnuto ve výroku. Je to totiž toto odůvodnění, které jednak určuje přesné ustanovení považované za protiprávní, a jednak ukazuje přesné důvody protiprávnosti, která je určena ve výroku, které musí dotyčný orgán brát v úvahu při nahrazení zrušeného aktu (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. dubna 1988, Asteris a další v. Komise, 97/86, 99/86, 193/86 a 215/86, Recueil, s. 2181, bod 27).

38      Ale i když určení protiprávnosti v odůvodnění zrušujícího rozsudku zavazuje v první řadě orgán, který je autorem aktu, aby v aktu, jenž má nahradit zrušený akt, tuto protiprávnost odstranil, může rovněž v rozsahu, v němž se týká ustanovení o přesném obsahu v dané oblasti, vyvolat pro tento orgán další důsledky (výše uvedený rozsudek Asteris a další v. Komise, bod 28).

39      Pokud jde, jako v projednávaném případě, o zrušení opatření Společenství směřujícího ke zmrazení finančních prostředků, které musí být podle čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 pravidelně prověřováno, musí orgán, který je jeho autorem, především dbát na to, aby případná následná opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků, která budou přijata po zrušení za účelem úpravy období následujících po tomto rozsudku, nebyla stižena stejnými vadami nebo protiprávnostmi (rozsudek Tribunálu ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, Sb. rozh. s. II‑3019, dále jen „rozsudek PMOI I“, bod 62; viz obdobně výše uvedený rozsudek Asteris a další v. Komise, bod 29).

40      Je třeba ale dále připustit, že na základě zpětného účinku rozsudků o zrušení se určení protiprávnosti vztahuje zpět až ke dni, kdy zrušený akt nabyl účinnost (výše uvedený rozsudek Asteris a další v. Komise, bod 30).

41      V projednávané věci by to mohlo znamenat, že v případě zrušení napadeného rozhodnutí by tak Rada měla povinnost odstranit z veškerých postupných opatření směřujících ke zmrazení finančních prostředků, která byla zrušena a nahrazena napadeným rozhodnutím, až do vyhlášení zrušujícího rozsudku, vady a protiprávnosti, kterými je stiženo toto posledně uvedené rozhodnutí (viz v tomto smyslu a obdobně výše uvedený rozsudek Asteris a další v. Komise, bod 30, a rozsudek PMOI I, bod 64).

42      Za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci popsané v bodě 34 výše, může tedy jakékoli zjištění protiprávnosti zmrazení finančních prostředků žalobkyně napadeným rozhodnutím nastat nejen po dobu platnosti tohoto rozhodnutí, ale také po dobu platnosti veškerých následných opatření směřujících ke zmrazení finančních prostředků napadených v průběhu řízení (viz v tomto smyslu a obdobně výše uvedený rozsudek Asteris a další v. Komise, bod 31).

43      Rada tím, že odmítla splnit povinnost definovanou v bodě 41 výše, porušila povinnosti, které jí ukládá článek 233 ES a které řízení podle článku 232 ES umožňuje postihnout (viz v tomto smyslu a obdobně výše uvedený rozsudek Asteris a další v. Komise, bod 32).

44      Za těchto podmínek a v duchu judikatury uvedené v bodech 45 až 48 rozsudku PMOI I by bylo v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem hospodárnosti řízení požadovat po žalobkyni, aby podala svoji žádost o úpravu svých návrhových žádání v průběhu řízení ve lhůtě dvou měsíců stanovené v čl. 230 pátém pododstavci ES pod sankcí její nepřípustnosti.

45      Nakonec je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou v oblasti žalob podaných proti postupným opatřením směřujícím ke zmrazení finančních prostředků, která byla přijata na základě nařízení č. 2580/2001, má žalobkyně nadále zájem na zrušení všech aktů napadených v rámci projednávané žaloby, ačkoli byly tyto akty zrušeny a nahrazeny jinými ke dni vyhlášení tohoto rozsudku (viz v tomto smyslu rozsudek PMOI I, bod 48, a citovaná judikatura).

2.     K návrhům na zrušení

46      Vzhledem k tomu, že jednotlivá odůvodnění, která Rada uvádí pro účely odůvodnění napadeného rozhodnutí, rozhodnutí 2007/868, 2008/583 a 2009/62, jakož i nařízení č. 501/2009, jsou totožná, jsou totožné i důvody uplatněné na podporu návrhových žádání znějících na zrušení těchto aktů. V další části tohoto rozsudku se tedy každý odkaz učiněný na napadené rozhodnutí vztahuje rovněž na rozhodnutí 2007/868, 2008/583 a 2009/62, jakož i na nařízení č. 501/2009.

47      V tomto ohledu žalobkyně v podstatě uvádí pět žalobních důvodů. První žalobní důvod, který se dále dělí na čtyři části, vychází z porušení čl. 1 odst. 1, 2 a 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001. Druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady proporcionality. Třetí žalobní důvod vychází z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a z porušení podstatné formální náležitosti. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení základního práva na pokojné užívání svého majetku. Nakonec pátý žalobní důvod vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 253 ES.

48      Je třeba nejprve přezkoumat první žalobní důvod a následně třetí žalobní důvod.

 K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 1, 2 a 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001

49      Tento žalobní důvod se dále dělí na čtyři části vycházející z toho, že žalobkyně není osobou, skupinou nebo subjektem ve smyslu ustanovení, jež byla údajně porušena, z toho, že žádný příslušný orgán nepřijal ve vztahu k ní rozhodnutí ve smyslu týchž ustanovení, z toho, že nebylo prokázáno, že žalobkyně měla v úmyslu napomáhat páchání teroristických činů, a konečně z toho, že žalobkyni již nelze považovat za napomáhající páchání takových činů.

 K první části prvního žalobního důvodu

–       Argumenty účastníků řízení

50      Žalobkyně tvrdí, že neodpovídá definici „osob, skupin a subjektů zapojených do teroristických činů“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 společného postoje 2001/931. Z článku 1 odst. 1 uvedeného společného postoje podle ní vyplývá, že společný postoj, a v důsledku toho ani nařízení č. 2580/2001, které jej provádí, se na ni nevztahují.

51      Vzhledem k tomu, že žalobkyně není fyzická osoba, nevztahuje se na ni podle jejího názoru čl. 1 odst. 2 první odrážka společného postoje 2001/931, který se, jak tvrdí, vztahuje pouze na takovéto osoby při vyloučení osob právnických. Žalobkyně v tomto smyslu poukazuje na dvě okolnosti, a sice, že druhá odrážka tohoto ustanovení rozlišuje skupiny, subjekty a osoby, a že sporný seznam uvádí fyzické osoby pouze v oddíle „Osoby“, zatímco několik právnických osob je uvedeno v oddíle „Skupiny a subjekty“.

52      Dále je žalobkyně toho názoru, že se na ni čl. 1 odst. 2 druhá odrážka uvedeného společného postoje zjevně nevztahuje vzhledem k tomu, že podle odůvodnění je jí pouze vytýkáno, že získávala finanční prostředky pro některé organizace náležející k Hamásu, které je údajně následně poskytly k tomu, aby bylo umožněno páchání teroristických činů nebo napomoženo k jejich spáchání.

53      Žalobkyně ve své replice upřesňuje, že tato část žalobního důvodu vychází z nedostatku pravomoci Rady k zahrnutí právnických osob do působnosti čl. 2 odst. 3 písm. ii) nařízení č. 2580/2001. Rada totiž podle ní tímto překročila působnost společného postoje 2001/931.

54      Rada, podporovaná Nizozemským královstvím a Komisí, argumenty žalobkyně zpochybňuje.

–       Závěry Tribunálu

55      Článek 1 odst. 2 společného postoje 2001/931 stanoví:

„Pro účely tohoto společného postoje se ,osobami, skupinami a subjekty zapojenými do teroristických činů‘ rozumějí

–        osoby, které páchají teroristické činy nebo se je pokusí spáchat nebo se účastní takových činů nebo napomáhají jejich spáchání,

–        osoby a subjekty přímo nebo nepřímo vlastněné nebo kontrolované takovými osobami a osoby, skupiny a subjekty jednající jménem takových osob, skupin a subjektů nebo podle jejich pokynů, včetně prostředků odvozených nebo vytvořených z majetku přímo nebo nepřímo vlastněného nebo kontrolovaného takovými osobami, skupinami a subjekty a osobami, skupinami a subjekty s nimi spojenými.“

56      Tezi žalobkyně, podle které se pojem „osoby“ v první odrážce tohoto ustanovení vztahuje pouze na fyzické osoby, nelze přijmout.

57      Pojem „osoba“ totiž ve svém obvyklém právním významu, na který je třeba odkázat, nestanoví-li zákonodárce výslovně jinak, označuje bytost, která má právní subjektivitu, tedy fyzickou osobu, stejně jako osobu právnickou.

58      „Osoby“ uvedené v čl. 1 odst. 2 první odrážce společného postoje 2001/931 mohou tedy označovat jak fyzické osoby, tak právnické osoby, zatímco „skupiny a subjekty“ uvedené v čl. 1 odst. 2 druhé odrážce společného postoje 2001/931 mohou označovat všechny ostatní druhy společenských organizací, které byť bez právní subjektivity, mají nicméně určitou více či méně strukturovanou formu existence.

59      Jak správně uvádí Rada, tento výklad je potvrzen čl. 1 odst. 5 společného postoje 2001/931, podle kterého „[R]ada zajistí, aby jména fyzických nebo právnických osob, skupin nebo subjektů uvedených v příloze byla doprovázena dostatečnými údaji umožňujícími účinnou identifikaci určitých fyzických nebo právnických osob, subjektů nebo organizací“.

60      Ačkoli žalobkyně tvrdí opak, spadá jakožto právnická osoba do působnosti čl. 1 odst. 2 první odrážky společného postoje 2001/931, a tudíž i do působnosti nařízení č. 2580/2001.

61      Okolnost, tvrzená žalobkyní, že seznam, který je přílohou společného postoje 2001/931, stejně jako sporný seznam, uvádí v oddíle „Osoby“ pouze fyzické osoby, zatímco několik právnických osob, včetně jí samotné, je uvedeno v oddíle „Skupiny a subjekty“, není v tomto ohledu relevantní. Tyto seznamy, vypracované výlučně pro účely provádění společného postoje 2001/931 v jednotlivých případech, které jsou v nich uvedeny, a nařízení č. 2580/2001 nemají totiž vliv na definici „osob, skupin a subjektů“ obsaženou v uvedených aktech. Totéž tedy platí pro případné chyby klasifikace mezi „osobami“ a „skupinami a subjekty“, které se v nich mohou objevit.

62      První část prvního žalobního důvodu musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.

 K druhé části prvního žalobního důvodu

–       Argumenty účastníků řízení

63      Žalobkyně tvrdí, že na rozdíl od toho, co je uvedeno v odůvodnění, žádný příslušný orgán nepřijal ve vztahu k ní rozhodnutí ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Žalobkyně je tedy toho názoru, že nespadá do působnosti nařízení č. 2580/2001.

64      Sanctieregeling ani rozhodnutí o předběžném opatření totiž podle ní nespadají pod žádnou ze čtyř kategorií rozhodnutí uvedených v tomto ustanovení, tedy rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání pro teroristický čin, rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání pro pokus o spáchání takového činu, rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání pro účast na takovém činu nebo napomáhání jeho spáchání, nebo rozhodnutí o odsouzení za výše uvedené činy. Tvrdí konkrétně, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních se svým rozsudkem omezil na předběžné zamítnutí návrhu žalobkyně, aniž ve vztahu k ní přijal rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení.

65      Žalobkyně podpůrně tvrdí, že ministři, kteří přijali Sanctieregeling, ani soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, tj. předseda občanskoprávního oddělení obvodního soudu v Haagu, nemohou být považováni za příslušné orgány ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

66      Tyto orgány totiž podle ní nemají žádnou pravomoc v oblasti zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání pro teroristické činnosti, jež v Nizozemsku spadá do výlučné pravomoci officier van justitie (státní zastupitelství).

67      Dále je žalobkyně toho názoru, že tyto orgány nemají žádnou pravomoc rozhodovat o odsouzení za teroristické činnosti, jež spadá do výlučné pravomoci strafrechter (trestní soud).

68      Žalobkyně dále podpůrně uvádí, že na rozdíl od toho, co je uvedeno v odůvodnění, soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních Sanctieregeling nijak „nepotvrdil“. Tento soudce se v rámci řízení o předběžných opatřeních omezil na zamítnutí návrhu žalobkyně, jehož cílem bylo zabránit nizozemské vládě ve zmrazení jejího majetku. Ministerská vyhláška má ostatně podle definice sílu zákona, a nemůže být nikdy „potvrzena“ aktem soudního orgánu.

69      Žalobkyně ve své replice dále uvádí, že pokud je soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních příslušným „soudním“ orgánem, jak tvrdí Rada, pak ministři nemohou být „rovnocenným“ orgánem v dané oblasti, neboť tyto orgány se podle čl. 1 odst. 4 druhého pododstavce společného postoje 2001/931 vzájemně vylučují. Teze Rady je tedy podle ní rozporuplná a nepochopitelná.

70      Žalobkyně ve svém vyjádření v reakci na spis Nizozemského království, coby vedlejšího účastníka řízení, dodává, že povaha řízení o předběžném opatření v nizozemském právu ani nedostatek jeho trestněprávního charakteru nejsou pro účely přezkumu tohoto žalobního důvodu relevantní. Irelevantní jsou podle ní rovněž vyjádření tohoto vedlejšího účastníka k možnosti podat odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření a ke skutečnosti, že nebylo zahájeno řízení ve věci samé.

71      Pokud by si Tribunál přál získat důkazy co se týče povahy, obsahu a procesních aspektů řízení o předběžném opatření v nizozemském právu, žalobkyně podpůrně nabízí poskytnutí těchto důkazů výslechem znalců nebo předložením učebnic práva.

72      Na rozdíl od toho, co tvrdí Nizozemské království, žalobkyně dále uvádí, že výčet rozhodnutí uvedených v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 je taxativní. Tento výklad je podle ní potvrzen jak zněním tohoto ustanovení, zejména v jeho německé verzi, tak i logikou. V dotčeném ustanovení totiž výraz „rozhodnutí“, s neurčitým a neomezeným obsahem, nabývá významu pouze díky výčtu, který jej následuje. Dotčený výčet je dle jejího názoru každopádně významný a ukazuje, že se musí jednat o rozhodnutí určitého druhu, tedy o rozhodnutí rovnocenné nebo velmi podobné buď zahájení vyšetřování, nebo zahájení trestního stíhání, nebo též odsouzení. V daném případě rozhodnutí o předběžném opatření tyto podmínky podle ní zjevně nesplňuje.

73      Rada, podporovaná Nizozemským královstvím a Komisí, argumenty žalobkyně zpochybňuje.

74      Rada zvláště zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí je založeno na samotném rozhodnutí o předběžném opatření, které podle jejího názoru představuje rozhodnutí příslušného orgánu, v projednávané věci soudního orgánu, přijaté ve vztahu k žalobkyni ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. To podle ní jasně vyplývá z jeho odůvodnění, přesto Rada dodává, že by mohla rovněž považovat Sanctieregeling za rozhodnutí příslušného orgánu ve smyslu téhož ustanovení.

75      Nizozemské království rovněž tvrdí, že rozhodnutí o předběžném opatření představuje rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu, které sloužilo jako základ pro rozhodnutí Rady zařadit žalobkyni na sporný seznam.

–       Závěry Tribunálu

76      Tribunál v rozsudcích ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada (T‑228/02, Sb. rozh. s. II‑4665, dále jen „rozsudek OMPI“), PMOI I, ze dne 4. prosince 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada (T‑284/08, Sb. rozh. s. II‑3487, dále jen „rozsudek PMOI II“), a ze dne 30. září 2009, Sison v. Rada (T‑341/07, Sb. rozh. s. II-3625, dále jen „rozsudek Sison II“), upřesnil a následně potvrdil a) podmínky provedení čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001; b) důkazní břemeno, které v tomto kontextu nese Rada a c) rozsah soudního přezkumu v této oblasti.

77      Jak Tribunál uvedl v bodech 115 a 116 rozsudku OMPI, v bodě 130 rozsudku PMOI I, v bodě 50 rozsudku PMOI II a v bodě 92 rozsudku Sison II, skutkové a právní okolnosti, které mohou podmínit použití opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků na určitou osobu, skupinu nebo subjekt, jsou určeny čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001. Podle tohoto ustanovení Rada jednomyslně vypracuje, přezkoumává a mění seznam osob, skupin a subjektů, na které se vztahuje uvedené nařízení, v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 4 až 6 společného postoje 2001/931. Dotčený seznam tedy musí být vypracován v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 na základě přesných informací nebo materiálů v příslušném spisu, ze kterých vyplývá, že příslušný orgán přijal na základě závažných a věrohodných důkazů nebo stop rozhodnutí ve vztahu k dotyčným osobám, skupinám a subjektům, které se týká zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin, pokus o spáchání teroristického činu, účast na něm nebo napomáhání k jeho spáchání nebo odsouzení za takové činy. „Příslušným orgánem“ je třeba rozumět soudní orgán, nebo – pokud soudní orgány nemají pravomoc v dané oblasti – rovnocenný příslušný orgán v této oblasti. Krom toho se musí jména osob a subjektů uvedených na seznamu pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, prověřovat s cílem zjistit, zda trvají důvody pro jejich uvedení na seznamu, v souladu s ustanoveními čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931.

78      V bodě 117 rozsudku OMPI, v bodě 131 rozsudku PMOI I, v bodě 51 rozsudku PMOI II a v bodě 93 rozsudku Sison II z těchto ustanovení vyvodil, že řízení, které může vést k opatření o zmrazení finančních prostředků podle relevantní právní úpravy probíhá na dvou úrovních, na úrovni vnitrostátní a na úrovni Společenství. V první fázi musí příslušný vnitrostátní orgán, v zásadě soudní, ve vztahu k dotčené osobě přijmout rozhodnutí odpovídající definici v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Jedná-li se o rozhodnutí o zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání, musí být založeno na závažných a věrohodných důkazech nebo stopách. V druhé fázi musí Rada jednomyslně rozhodnout o zahrnutí dotyčné osoby na sporný seznam na základě přesných informací nebo materiálů ve spisu, ze kterých vyplývá, že takové rozhodnutí bylo přijato. Poté musí Rada pravidelně, nejméně však jednou za šest měsíců, zjišťovat, zda trvají důvody pro ponechání dotyčné osoby na sporném seznamu. V tomto ohledu je ověření existence rozhodnutí vnitrostátního orgánu odpovídajícího uvedené definici základní předchozí podmínkou pro přijetí původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků Radou, zatímco ověření důsledků tohoto rozhodnutí, k nimž došlo na vnitrostátní úrovni, je nevyhnutelným v souvislosti s přijetím následného rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků.

79      V bodě 123 rozsudku OMPI, v bodě 132 rozsudku PMOI I, v bodě 52 rozsudku PMOI II a v bodě 94 rozsudku Sison II Tribunál krom toho připomněl, že na základě článku 10 ES se vztahy mezi členskými státy a orgány Společenství řídí vzájemnou povinností loajální spolupráce (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 16. října 2003, Irsko v. Komise, C‑339/00, Recueil, s. I‑11757, body 71 a 72 a citovaná judikatura). Tato zásada se použije obecně a uplatní se zejména v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech [oblast běžně nazývaná jako „spravedlnost a vnitřní věci“ (SVV)] upravené hlavou VI Smlouvy o EU, ve znění před přijetím Lisabonské smlouvy, která je ostatně zcela založena na spolupráci mezi členskými státy a orgány (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 2005, Pupino, C‑105/03, Sb. rozh. s. I‑5285, bod 42).

80      V bodě 124 rozsudku OMPI, v bodě 133 rozsudku PMOI I, v bodě 53 rozsudku PMOI II a v bodě 95 rozsudku Sison II měl Tribunál za to, že v případě použití čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, tedy ustanovení, která zavádějí specifickou formu spolupráce mezi Radou a členskými státy v rámci společného boje proti terorismu, má tato zásada pro Radu za následek povinnost ponechat řešení v co nejvyšší možné míře na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu, přinejmenším jedná-li se o soudní orgán, zejména co se týče existence „závažných a věrohodných důkazů nebo stop“, na nichž je rozhodnutí tohoto orgánu založeno.

81      Jak bylo rozhodnuto v bodě 134 rozsudku PMOI I, v bodě 54 rozsudku PMOI II a v bodě 96 rozsudku Sison II, z výše uvedeného vyplývá, že i když důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že zmrazení finančních prostředků osoby, skupiny nebo subjektu je nebo zůstává legálně odůvodněné s ohledem na relevantní právní úpravu, přísluší Radě, má tento důkaz na úrovni řízení Společenství o zmrazení finančních prostředků relativně omezený předmět. V případě původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků se týká hlavně existence přesných informací nebo materiálů ze spisu, které prokazují, že ve vztahu k dotčené osobě bylo vnitrostátním orgánem přijato rozhodnutí odpovídající definici uvedené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931. Krom toho v případě následného rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků přijatého po prověření se důkazní břemeno týká hlavně otázky, zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na důsledky uvedeného rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu, důvody pro zmrazení finančních prostředků trvají.

82      Pokud jde o přezkum prováděný Tribunálem, tento uznal v bodě 159 rozsudku OMPI, v bodě 137 rozsudku PMOI I, v bodě 55 rozsudku PMOI II a v bodě 97 rozsudku Sison II, že Rada má širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o skutečnosti, které mají být zohledněny za účelem přijetí hospodářských a finančních sankcí na základě článků 60 ES, 301 ES a 308 ES, v souladu se společným postojem přijatým v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tato posuzovací pravomoc se zejména týká úvah o účelnosti, na kterých jsou taková rozhodnutí založena.

83      Nicméně, i když Tribunál přiznává Radě v dané oblasti posuzovací pravomoc, neznamená to, že se musí zdržet přezkumu výkladu příslušných údajů tímto orgánem (rozsudky PMOI I, bod 138, PMOI II, bod 55 a Sison II, bod 98). Soud Společenství totiž musí ověřit nejen věcnou správnost dovolávaných důkazních materiálů, jejich věrohodnost a soudržnost, ale musí rovněž přezkoumat, zda tyto skutečnosti představují veškeré rozhodné údaje, jež musí být při posuzování situace vzaty v úvahu, a zda lze o ně opřít vyvozené závěry. Nicméně v rámci tohoto přezkumu mu nepřísluší nahradit posouzení Rady ohledně účelnosti vlastním posouzením (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 2007, Španělsko v. Lenzing, C‑525/04 P, Sb. rozh. s. I‑9947, bod 57 a citovaná judikatura).

84      V projednávaném případě je třeba především v souladu s touto judikaturou ověřit, zda napadené rozhodnutí bylo přijato na základě přesných informací nebo písemností ve spisu, které prokazují, že ve vztahu k žalobkyni bylo přijato rozhodnutí odpovídající definici uvedené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 (viz v tomto smyslu rozsudek Sison II, bod 99).

85      V tomto ohledu odůvodnění přiložená zvláště k dopisům Rady ze dne 23. dubna a 29. června 2007 zaslaným žalobkyni odkazují v jejich odstavci 3 na dvě rozhodnutí, o nichž lze a priori tvrdit, že byla přijata příslušnými orgány ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, a sice na Sanctieregeling a rozhodnutí o předběžném opatření.

86      Je sice pravda, že Rada v bodě 24 své žalobní odpovědi tvrdila, že založila napadené rozhodnutí pouze na rozhodnutí o předběžném opatření, avšak v bodě 22 uvedené žalobní odpovědi tvrdila, že jej mohla rovněž založit na Sanctieregeling. Toto tvrzení, s nímž Nizozemské království souhlasilo, se zdá být navíc potvrzeno, jak rovněž uvedla Rada, okolností, že odůvodnění oznámená žalobkyni používají v závěru uvedeném v jejich odstavci 4 „rozhodnutí přijaté [ve vztahu k žalobkyni] příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931“ pouze v jednotném čísle.

87      Za těchto okolností a na rozdíl od soudních rozhodnutí a Sanctieregeling dotčených ve věci, v níž byl vydán rozsudek Sison II, není v projednávaném případě možné zohlednit rozhodnutí o předběžném opatření izolovaně a bez současného přihlédnutí k Sanctieregeling, neboť právě Sanctieregeling je základem předložení věci soudci příslušnému pro rozhodování o předběžných opatřeních a samotným předmětem sporu předloženého tomuto soudci byl návrh na odklad její účinnosti (viz rovněž rozsudek Al-Aqsa, bod 18). Právě v tomto smyslu je zjevně namístě chápat výslovný a podrobný odkaz na Sanctieregeling, jenž je obsažen i v odůvodněních.

88      Pokud jde tedy zaprvé o Sanctieregeling, tak tato představuje nepochybně rozhodnutí správního orgánu, a nikoli soudního orgánu. Tato okolnost však není sama o sobě rozhodující. Jak správně uvádí Rada, samotné znění čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 totiž výslovně stanoví, že za příslušný orgán ve smyslu tohoto ustanovení může být považován i orgán jiné než soudní povahy.

89      Tento výklad je ostatně potvrzen judikaturou Tribunálu. Konkrétně ve věci, v níž byl vydán rozsudek PMOI I (viz jeho bod 6), se Rada opírala o usnesení Secretary of State for the Home Department (ministra vnitra Spojeného království), které na základě Terrorism Act 2000 (zákon o terorismu z roku 2000) zakazovalo žalobkyni v uvedené věci jako organizaci zapojenou do terorismu. V bodě 144 rozsudku PMOI I Tribunál konstatoval, že uvedené usnesení se s ohledem na relevantní vnitrostátní právní předpisy jeví jako rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu odpovídající definici podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

90      V projednávané věci je nesporné (viz rovněž rozsudek Al-Aqsa, bod 16), že Sanctieregeling byla přijata dne 3. dubna 2003 nizozemským ministrem zahraničních věcí, se souhlasem ministra financí, v souladu s Sanctiewet 1977 (zákon o trestech z roku 1977), ve znění ze dne 16. května 2002, který svěřuje těmto orgánům pravomoc zmrazit finanční prostředky osob a subjektů, v rámci provádění rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů 1373 (2001) ze dne 28. září 2001, ve které stanovila rozsáhlé strategie pro boj proti terorismu, a zejména pro boj proti financování terorismu. Jedná se tedy o rozhodnutí, jež se velmi podobá, jak ve věci samé, tak ve formě, rozhodnutí dotčenému ve věci PMOI I.

91      Krom toho není tvrzeno, že takové rozhodnutí jako Sanctieregeling, vyjma soudního přezkum jeho legality, spadá do působnosti soudních orgánů.

92      Pokud jde zadruhé o rozhodnutí o předběžném opatření, představuje toto v každém případě rozhodnutí soudního orgánu vydané v řízení, v rámci kterého se jednalo právě o zdánlivou legalitu Sanctieregeling, ohledně které se žalobkyně snažila podle nizozemského práva domoci odkladu její účinnosti.

93      Za těchto okolností argument žalobkyně, podle kterého se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních omezil na zamítnutí návrhu na odklad účinnosti Sanctieregeling, aniž ve vztahu k ní přijal „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, musí být zamítnut jakožto vycházející z příliš formalistické výkladu rozhodnutí o předběžném opatření.

94      Totéž platí pro argument žalobkyně, podle kterého soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních Sanctieregeling v pravém slova smyslu „nepotvrdil“.

95      Za těchto okolností je pravda, že Sanctieregeling ani rozhodnutí o předběžném opatření nepředstavují rozhodnutí o „zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání za teroristický čin“ v pravém slova smyslu a ani se netýkají „odsouzení“ žalobkyně v přesném trestním významu tohoto slova.

96      Tribunál má nicméně za to, že s ohledem na jeho obsah, rozsah a kontext je rozhodnutí o předběžném opatření, pojímáno společně se Sanctieregeling, „rozhodnutím“ přijatým příslušným orgánem ve smyslu čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001.

97      V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro výklad dosahu ustanovení práva Společenství je třeba vzít do úvahy zároveň jeho znění, kontext a cíle (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2005, Jyske Finans, C‑280/04, Sb. rozh. s. I‑10683, bod 34 a citovaná judikatura).

98      Je však třeba konstatovat, že ustanovení dotčená v projednávaném případě nevyžadují, aby vnitrostátní „rozhodnutí“ bylo součástí trestního řízení stricto sensu, i když tomu tak ve většině případů bude. To potvrzuje i čl. 1 odst. 4 druhý pododstavec společného postoje 2001/931, který tím, že výslovně počítá s možností, že soudní orgány nemají „žádnou pravomoc v oblasti, které se týká“ dotčený odstavec, předpokládá, že taková rozhodnutí mohou spadat do jiné oblasti, než je oblast trestního práva stricto sensu. Stejně tak čl. 1 odst. 4 první pododstavec druhá věta společného postoje 2001/931 stanoví, že do seznamu mohou být zahrnuty osoby, skupiny a subjekty uvedené Radou bezpečnosti Organizace spojených národů jako osoby, skupiny a subjekty spojené s terorismem a proti nimž Rada bezpečnosti OSN nařídila sankce. Přitom sankce stanovené Radou bezpečnosti nemají nutně trestní povahu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑6351, bod 358, a rozsudek Tribunálu ze dne 11. července 2007, Sison v. Rada, T‑47/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, dále jen „rozsudek Sison I“, bod 101).

99      Za těchto podmínek musí být argument žalobkyně, podle kterého jak vyšetřování a trestní stíhání, tak i odsouzení za trestné činy spadají do výlučné pravomoci officier van justitie a strafrechter, zamítnut jako irelevantní.

100    S ohledem na cíle sledované ustanoveními dotčenými v projednávaném případě musí být nicméně, v rámci provádění rezoluce Rady bezpečnosti 1373 (2001), předmětem dotčeného vnitrostátního řízení boj proti terorismu v širokém smyslu.

101    V rozsudku Sison II (bod 111) Tribunál rozhodl, že s ohledem jak na znění, kontext a cíle ustanovení dotčených v projednávaném případě (viz zejména bod 1 odůvodnění společného postoje 2001/931), tak na prvořadou úlohu vnitrostátních orgánů v postupech směřujících ke zmrazení finančních prostředků stanovenou v čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 musí být rozhodnutí o „zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání“ k tomu, aby mohlo být platně Radou uplatňováno, přijato v rámci vnitrostátního řízení týkajícího se přímo a v první řadě uložení preventivního nebo represivního opatření dotyčné osobě na základě boje proti terorismu a z důvodu její účasti na něm. Tribunál upřesnil, že tento požadavek nesplňuje rozhodnutí vnitrostátního soudního orgánu, který o možné účasti dotyčné osoby na takové činnosti rozhoduje pouze akcesoricky a na základě námitky v průběhu řízení například v rámci zpochybnění jejích občanských práv a povinností.

102    Přitom na rozdíl od soudních rozhodnutí dotčených ve věci, v níž byl vydán rozsudek Sison II, je rozhodnutí o předběžném opatření, uplatňované v projednávané věci Radou, přijato dostatečně přímým způsobem v rámci vnitrostátního řízení týkajícího se především uložení sankčního opatření hospodářské povahy dotyčné osobě, tedy zmrazení jejích finančních prostředků provedené Sanctieregeling, z důvodu její účasti na teroristické činnosti (viz bod 90 výše).

103    V této souvislosti žalobkyně správně tvrdí, že povaha řízení o předběžném opatření v nizozemském právu ani nedostatek jeho trestněprávního charakteru nejsou pro účely tohoto posouzení relevantní. Není tedy nutné vyhovět návrhu žalobkyně na předložení důkazů k těmto otázkám (viz body 27 a 71 výše).

104    Rozhodnutí o předběžném opatření, pojímáno společně se Sanctieregeling, se tak s ohledem na relevantní vnitrostátní právní předpisy jeví jako rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu odpovídající definici podle čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931.

105    Takové rozhodnutí může být společně se Sanctieregeling považováno, v době, kdy bylo přijato, za rozhodnutí splňující požadavky čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, a může tedy v zásadě jako takové odůvodňovat přijetí opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně na základě čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001.

106    Pokud jde o otázku, zda by toto rozhodnutí mohlo nadále platně sloužit za základ napadeného rozhodnutí, ke dni jeho přijetí, s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávaného případu, a zejména s ohledem na důsledky tohoto rozhodnutí ve vnitrostátním právu, tato otázka spadá do rámce přezkumu třetího žalobního důvodu, který bude proveden v následující části tohoto rozsudku.

107    S touto výhradou musí být druhá část prvního žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.

 Ke třetí části prvního žalobního důvodu

–       Argumenty účastníků řízení

108    Žalobkyně tvrdí, že ani z odůvodnění, ani rozhodnutí o předběžném opatření, ani Sanctieregeling, a dokonce ani z memoranda AIVD není patrná sebemenší formu úmyslu, pochybení nebo znalosti z její strany týkající se podpory teroristických činností. Přitom důkaz o těchto skutečnostech, který podle ní musí předložit Rada, je určující pro účely použití společného postoje 2001/931 a nařízení č. 2580/2001, zvláště jeho čl. 2 odst. 3 písm. ii), který se vztahuje na právnické osoby, které „napomáhají“ spáchání teroristických činů.

109    Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních se omezil zejména na závěr, že z finančních prostředků získaných žalobkyní měly prospěch organizace napojené na Hamás a že tyto organizace dále poskytly tyto finanční prostředky tomuto hnutí, aby mu umožnily páchání teroristických činů nebo napomáhání jejich spáchání (viz zejména bod 3.2 rozhodnutí o předběžném opatření). Tvrzení obsažené v odůvodnění, podle kterého soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospěl k závěru, že žalobkyně musí být považována za organizaci, která podporuje Hamás a umožňuje mu páchání teroristických činů nebo napomáhání jejich spáchání, je tak nepřesné. Naopak výrazy použité soudcem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních nasvědčují tomu, že nijak neprokázal, že žalobkyně věděla nebo měla vědět, že finanční prostředky, které poskytla jiným organizacím, jsou používány k teroristickým účelům. Žalobkyně popírá, že by o této skutečnosti věděla.

110    Žalobkyně ve své replice dodává, že důkaz její dobré víry vyplývá rovněž ze skutečnosti, že povolila soudci příslušnému pro rozhodování o předběžných opatřeních seznámit se s důvěrným spisem AIVD.

111    Pokud jde o posouzení obsažená v memorandu AIVD, žalobkyně v odpovědi na spis Nizozemského království, coby vedlejšího účastníka řízení, upřesňuje, že okolnost, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních ve svých dvou rozsudcích dlouze citoval toto memorandum, nijak neznamená, že by veškeré jeho formulace schvaloval. To platí zejména pokud jde o údajnou aktivní roli žalobkyně a jejích vedoucích zaměstnanců při získávání finančních prostředků ve prospěch Hamásu.

112    Pokud jde o argument Nizozemského království, podle kterého výraz „vědomí“ znamená nejen „vědět“, ale také „mít vědět“, žalobkyně uvádí, že není podpořen samotnými výrazy použitými zákonodárcem v čl. 1 odst. 3 písm. k) společného postoje 2001/931, ačkoli by bylo snadné použít jinou formulaci, pokud by toto zamýšlel.

113    Z rozhodnutí o předběžném opatření každopádně nevyplývá, že žalobkyně „měla vědět“, že finanční prostředky, jež vyplatila, byly použity k teroristickým účelům.

114    Na rozdíl od toho, co tvrdí Nizozemské království, žalobkyně v tomto ohledu dodává, že z rozhodnutí o předběžném opatření (zejména z jeho bodu 3.4) nijak nevyplývá, že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních byl přesvědčen o tom, že žalobkyně věděla nebo měla vědět o konečném použití těchto finančních prostředků k teroristickým účelům.

115    Žalobkyně dochází k závěru, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení tím, že předpokládala, že žalobkyně věděla, že některé organizace, kterým byly poskytnuty dary, byly napojeny na Hamás a že tyto organizace dále použily tyto finanční prostředky k páchání teroristických útoků.

116    Žalobkyně v každém případě zdůrazňuje, že organizace Hamás byla jako taková zahrnuta na sporný seznam [společným postojem Rady 2003/651/SZBP ze dne 12. září 2003, kterým se aktualizuje společný postoj 2001/931 a zrušuje společný postoj 2003/482/SZBP (Úř. věst. L 229, s. 42)] až ke dni 12. září 2003, tedy po přijetí rozhodnutí o předběžném opatření a dokonce po přijetí původního opatření Společenství směřujícího ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně. Před tímto datem bylo na tento seznam zahrnuto pouze teroristické křídlo Hamásu uvedené v příslušných aktech Rady jako „Hamas-Izz al-Din al-Qassem“ [viz zejména společný postoj Rady 2003/482/SZBP ze dne 27. června 2003, kterým se aktualizuje společný postoj 2001/931 a zrušuje společný postoj 2003/402/SZBP (Úř. věst. L 160, s. 100)]. Žalobkyně z toho vyvozuje, že až do dne 12. září 2003 měl průměrný evropský občan, a tedy i žalobkyně, právo mít za to, že dary poskytnuté humanitárnímu křídlu Hamásu nejsou použity k teroristickým účelům.

117    Rada, podporovaná Nizozemským královstvím a Komisí, tvrdí, že podle příslušných použitelných ustanovení je v projednávané věci předložen důkaz o tom, že žalobkyně věděla, že její účast na činnostech Hamásu přispívá k trestné činnosti této skupiny.

118    Nizozemské království dodává, že výrazem „vědomí“ se ve smyslu týchž ustanovení rozumí nejen skutečnost „vědět“, ale také „muset vědět“ nebo „mít vědět“.

–       Závěry Tribunálu

119    Jak Rada správně uvádí, nařízení č. 2580/2001 výslovně nestanoví povinnost tohoto orgánu prokázat, že dotyčná osoba „zamýšlela“ spáchat teroristický čin, účastnit se jeho spáchání nebo napomáhat jeho spáchání. Důkaz tohoto prvku úmyslu je vyžadován společným postojem 2001/931, jehož čl. 1 odst. 3 písm. k), uplatněný vůči žalobkyni v odůvodnění, stanoví, že účast na činnostech teroristické skupiny musí znamenat „vědomí skutečnosti, že taková účast přispěje k trestné činnosti skupiny“. Tento důkaz je tudíž vyžadován rovněž na základě čl. 1 odst. 4 nařízení č. 2580/2001, a to vzhledem ke znění tohoto ustanovení.

120    Je tedy třeba ověřit, zda byl tento důkaz v projednávané věci řádně předložen.

121    V projednávaném případě z odůvodnění Sanctieregeling vyplývá, že tato vyhláška byla přijata, v očekávání přijetí rozhodnutí Společenství vůči žalobkyni na základě nařízení č. 2580/2001, na základě nepřímých důkazů o převodech finančních prostředků učiněných žalobkyní na adresu organizací, které podporují terorismus na Blízkém východě (viz rovněž rozsudek Al-Aqsa, bod 17).

122    Žalobkyně se proti Nizozemskému království bránila návrhem podaným soudci příslušnému pro rozhodování o předběžných opatřeních zejména za účelem získání odkladu účinnosti opatření stanovených Sanctieregeling.

123    Mezitímním rozhodnutím o předběžném opatření soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních zejména konstatoval a rozhodl takto:

„1. Skutkový stav

Na základě písemností ve spise a jednání, které se konalo dne 6. května 2003, se [soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních] opírá o následující skutkové okolnosti.

[...]

1.9. Dne 3. dubna 2003 přijal ministr zahraničních věcí [Sanctieregeling] [...].

1.10. Odůvodnění [Sanctieregeling] uvádí, že existují nepřímé důkazy o tom, že finanční prostředky jsou [žalobkyní] převáděny ve prospěch organizací podporujících terorismus na Blízkém východě.

1.11. Dopisem ze dne 9. dubna 2003 vedoucí [AIVD] oznámil generálnímu řediteli odboru pro politické záležitosti ministerstva zahraničních věcí následující skutečnosti:

,[...] Chtěl bych uvést následující skutečnosti s cílem potvrdit předchozí informace. Při provádění svého zákonem stanoveného úkolu se AIVD ze spolehlivých, ale ohrožených zdrojů dozvěděla následující skutečnosti.

Organizace Al-Aqsa usazená v Nizozemsku, jež byla založena dne 24. srpna [1993] a jejíž sídlo se nachází v Heerlen, shormažďovala v Nizozemsku peníze ve prospěch organizací napojených na Hamás na Blízkém východě. Některé z těchto organizací poskytly peníze k páchání teroristických činností nebo k napomáhání jejich spáchání.

AIVD dospěla k závěru, že rozdíl mezi sociálními a teroristickými činnostmi Hamásu je již nadále neudržitelný. Hamás, na který jsou napojeny uvedené organizace, které shromažďují finanční prostředky, je nutno považovat za organizační celek napomáhající jak humanitárním, tak teroristickým činnostem, přičemž tyto činnosti se vzájemně doplňují.

Nadace Al-Aqsa udržuje nebo udržovala kontakty s organizacemi, které získávají finanční prostředky ve prospěch Hamásu. Nadace Al-Aqsa udržuje nebo udržovala vztahy s Al-Aqsa v Německu (zakázaná v polovině roku 2002), Al-Aqsa v Dánsku (majetek zmrazen na konci roku 2002), Al-Aqsa v Belgii, jakož i s organizacemi získávajícími finanční prostředky ve prospěch Hamásu ve Spojeném království, Itálii, Švýcarsku, Švédsku a Francii.

Existuje mezinárodní společná akce získávání finančních prostředků ze strany organizací získávajících finanční prostředky, včetně Al-Aqsa Nizozemsko, ve prospěch Hamásu, pod názvem Union of the Good (v arabštině Ittilaf Al-Khair). Vedoucí Union of the Good pobývající v Kataru v minulosti schválil sebevražedné útoky z náboženských důvodů. Až do zákazu (Al-Aqsa) v Německu, byl předseda Al-Aqsa Německo rovněž předsedou Al-Aqsa v Nizozemsku. Po zákazu organizace v Německu se člen vedení Al-Aqsa Belgie, který byl rovněž členem nizozemského vedení, stal předsedou Al-Aqsa v Nizozemsku [...].‘

Toto úřední sdělení, doplněné základními informacemi, je základem [Sanctieregeling].

1.12. Dne 17. dubna 2003 se na žádost [žalobkyně] konal informativní rozhovor mezi vedením a poradci [žalobkyně] a zástupci ministerstva zahraničních věcí. Při tomto rozhovoru poskytlo vedení [žalobkyně] doplňující informace o jejích činnostech. [Nizozemské království] však na základě těchto informací opatření přijatá proti [žalobkyni] neodstranilo ani nepřehodnotilo. Pozdější žádosti podané [žalobkyní] v tomto ohledu nebyly [Nizozemským královstvím] zohledněny.

2.     Návrh, jeho odůvodnění a obhajoba

Podstatou návrhu [Žalobkyně] je následující:      

[...]

Za tímto účelem se [žalobkyně] dovolává následujících okolností.

Obvinění proti [žalobkyni] nejsou podepřena žádnou opravdu prokázanou skutečností. Úřední sdělení AIVD není dostatečným základem pro tato obvinění. [Nizozemské království] navíc již dříve oznámilo, že není namístě přijmout opatření vůči [žalobkyni]. [Žalobkyně] neudržuje žádný vztah s Hamásem nebo s organizacemi napojenými na Hamás. Finanční prostředky, které shromáždila, jsou použity výlučně na sociální činnosti, což je intenzivně kontrolováno dotyčnými orgány. Před přijetím [Sanctieregeling] [Nizozemské království] neumožnilo [žalobkyni], aby vyjádřila své stanovisko. [Žalobkyně] jednala ve vztahu k [Nizozemskému království] poctivě a umožnila mu kontrolovat veškeré své činnosti. [Nizozemské království] nejednalo správně, když této nabídce [žalobkyně] nevyhovělo. [Nizozemské království] tedy jednalo vůči [žalobkyni] neoprávněně. Postup [Nizozemského království] poškozuje nenapravitelným způsobem zájmy [žalobkyně]. [Žalobkyně] již nemůže plnit své platební povinnosti (nájem, plyn, voda, elektřina, mzdy) a musela ukončit probíhající projekty.

I kdyby byl učiněn závěr, že postup [Nizozemského království] byl v souladu s právem, je navzdory všemu protiprávní, neboť [Nizozemské království] nepřijalo opatření k ukončení nehumánní situace, v níž se [žalobkyně] v současné době nachází.

[Nizozemské království] tím, že v médiích zveřejnilo obvinění vznesená proti [žalobkyni], poškodilo její pověst a čest. [Žalobkyně] tedy utrpěla újmu, kterou je [Nizozemské království] povinno nahradit.

[...]

3.     Posouzení sporu

3.1. S ohledem na předložené písemnosti a diskuse na jednání je třeba uvést, že se [žalobkyně] konkrétně domáhá, aby bylo [Nizozemskému království] zakázáno pokračovat v uplatňování [Sanctieregeling]. Je třeba posoudit, zda [Nizozemské království] přijetím a použitím [Sanctieregeling] jednalo vůči [žalobkyni] protiprávně.

[...]

3.4. Podle ustálené judikatury Hoge Raad [der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko)] může soudce kvalifikovat jako neoprávněné přijetí a uplatňování obecně závazných ustanovení (zákony v materiálním smyslu), jestliže je otázkou volného uvážení v tomto smyslu, že dotyčný orgán nemohl důvodně přijmout dotčené ustanovení s ohledem na zájmy, které tento orgán znal nebo měl znát v okamžiku přijetí prováděcího rozhodnutí. Podle Hoge Raad musí soudce v rámci této kontroly zachovat potřebnou zdrženlivost.

3.5. Zájem [Nizozemského království], v rámci [Sanctieregeling], spočívá obecně v boji proti teroristickým činnostem a konkrétně v odstranění finanční podpory těchto činností. [Žalobkyně] má naopak zájem na tom, aby mohla nadále nerušeně provádět svou činnost.

3.6. [Sanctieregeling] se zakládá na výše uvedeném úředním sdělení AIVD. Obsah tohoto sdělení se týká především skutečnosti, že z finančních prostředků získaných [žalobkyní] v Nizozemsku mají prospěch organizace napojené na islámské (palestinské) hnutí Hamás a že některé z těchto organizací (napojených na Hamás) poskytují finanční prostředky pro účely páchání nebo napomáhání páchání teroristických činností Hamásu.

3.7. [Žalobkyně] rozhodně tvrdila, že neposkytuje peníze Hamásu nebo jiným organizacím napojeným na toto hnutí. Finanční prostředky, které získává (v roce 2002 1 300 000 eur), jsou podle [žalobkyně] poskytovány institucím usazeným v Izraeli, na územích okupovaných Izraelem a v dalších zemích (zejména v Kanadě a Austrálii), které sledují pouze sociální cíle a organizují pouze sociální společenské činnosti. Použití získaných finančních prostředků dále probíhá v souladu s právem použitelným v těchto zemích / okupovaných územích a pod dohledem orgánů těchto zemí/území.

3.8. Úřední sdělení AIVD obsahuje pouze obecná prohlášení. Tato prohlášení nejsou podložena žádnými fakty. V důsledku toho ani soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, ani [žalobkyně] nejsou schopni posoudit, zda jsou závěry uvedené v tomto sdělení podložené údaji, které jsou výsledkem šetření; jinými slovy pravdivost tohoto úředního sdělení nemůže být zjištěna. To je o to problematičtější, že [žalobkyně] obsah tohoto sdělení zpochybnila a své pochybnosti v mezích možností odůvodnila.

3.9. Ačkoliv je možné úřednímu sdělení přiznat určitou logiku, [soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních] má za to, že pokud je fungování právního subjektu ve značné míře prakticky narušeno na základě úředního sdělení, nemůže se [Nizozemské království] spokojit s odkazem na toto sdělení, když není podloženo a [žalobkyně] jeho obsah zpochybnila s uvedením důvodů. Argumentace [Nizozemského království], a sice že pouhý odkaz na úřední sdělení je v rámci přezkumu právní úpravy soudcem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních a s ohledem na důvěrnost zdrojů podporujících toto sdělení dostatečný, se rovněž zamítá.

3.10. [Nizozemské království] podpůrně navrhlo přiznat výlučně [soudci příslušnému pro rozhodování o předběžných opatřeních] možnost seznámit se s dotčenými údaji. [Žalobkyně] nezpochybnila tvrzení [Nizozemského království], podle něhož má posledně uvedený zájem na zachování důvěrnosti údajů AIVD, na nichž se zakládá úřední sdělení. [Žalobkyně] souhlasila s tím, aby byl s dotčenými důvěrnými údaji obeznámen pouze soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních.

3.11. Důvěrné obeznámení [soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních] s příslušnými písemnostmi se zdá být v rozporu s jednou ze základních zásad soudcovského práva, a sice se zásadou kontradiktornosti. Odůvodnění (konečného) usnesení totiž neodkazuje na údaje, s nimiž se [soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních] důvěrně seznámil, takže uvedené odůvodnění nelze přímo kontrolovat. Je nicméně přípustné, aby byla z výše uvedené zásady z důvodů veřejného pořádku učiněna výjimka. Tak je tomu v projednávaném případě. Je tak rovněž důležité, aby účastníci řízení souhlasili s tím, že bude učiněna výjimka z této zásady a že toto řízení vykazuje podobnost se správním právem, v rámci něhož není neobvyklé důvěrné obeznámení soudce se spisem (viz článek 8.29 všeobecného správního zákona).

3.12. [Nizozemské království] je v důsledku toho povinno umožnit soudci příslušnému pro rozhodování o předběžných opatřeních, ve spolupráci s jeho soudním úředníkem, seznámit se důvěrně se spisem, který je základem úředního sdělení AIVD. Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních má za to, že k tomuto důvěrnému seznámení by mělo dojít v krátké době [...].

4. Rozhodnutí

Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních [u]kládá [Nizozemskému království], aby jej ve lhůtě jednoho týdne ode dne následujícího [po dni vydání tohoto usnesení] informovalo způsobem, jenž mu umožní důvěrně se seznámit v doprovodu svého soudního úředníka se skutečnostmi obsaženými ve spise podporujícími úřední sdělení AIVD.

[...]“

124    Nizozemská vláda vyhověla tomuto mezitímnímu rozhodnutí a dne 21. května 2003 se soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních seznámil se spisem AIVD v jejích prostorách.

125    Rozhodnutím o předběžném opatření soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních konstatoval zejména následující a rozhodl takto:

„[...]

2.     Skutkový stav, návrh, odůvodnění a obhajoba

Co se týče těchto skutečností, odkazuje se na [mezitímní rozhodnutí o předběžném opatření].

3.     Posouzení sporu

3.1. S ohledem na tyto úvahy uvedené v [mezitímním rozhodnutí o předběžném opatření] je třeba především odpovědět na otázku, zda [Nizozemské království] přijetím a uplatňováním [Sanctieregeling] jednalo vůči [žalobkyni] protiprávně a zda je tedy na místě uložit mu, aby již [Sanctieregeling] neprováděl.

3.2. Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních dospěl na základě svého šetření k závěru, že zjištění AIVD dostatečné odůvodňují závěr (AIVD), podle kterého měly z finančních prostředků získaných [žalobkyní] v Nizozemsku prospěch organizace napojené na islámské (palestinské) hnutí Hamás, a mohou rovněž odůvodnit závěr, že některé z těchto organizací (napojených na Hamás) poskytují finanční prostředky pro účely páchání nebo napomáhání páchání teroristických činností Hamásu.

3.3. Soudci příslušnému pro rozhodování o předběžných opatřeních nebyla předložena žádná skutečnost umožňující dospět k závěru, že by AIVD nesprávně provedla úkol, jenž je jí svěřen zákonem o zpravodajských a bezpečnostních službách.

3.4. [Žalobkyně] dále tvrdila, že i za předpokladu, že by [Nizozemské království] přijetím a uplatňováním [Sanctieregeling] nejednalo ve vztahu k ní protiprávně, tkví protiprávnost předpisů [Nizozemského království] v každém případě ve skutečnosti, že [Nizozemské království] uplatňovalo [Sanctieregeling], aniž stanovilo úpravu k ukončení situace, v níž se v současné době [žalobkyně] nachází. Tuto argumentaci je třeba odmítnout. Je prokázáno, že [žalobkyni] vznikla, a stále vzniká škoda v důsledku jednání [Nizozemského království]. Avšak tato škoda, a případně i pozdější škoda jsou způsobené pouze jednáním samotné [žalobkyně]. Škoda již vzniklá a ta, která ještě vznikne, jsou v plném rozsahu přičitatelné [žalobkyni].

3.5. [Žalobkyně] rovněž uvedla, že [Nizozemské království] (v osobě ministra zahraničních věcí) již dříve, a sice v říjnu 2002, oznámilo v odpovědi na otázky položené členy druhého senátu, že považuje za zbytečné přijmout opatření vůči [žalobkyni]. [Nizozemské království] však dostatečně věrohodně vyjádřilo – což vyplývá i z odpovědí na výše uvedené otázky položené druhým senátem – že šetření ze strany AIVD se v tomto okamžiku nacházelo v takové fázi, že přijetí opatření vůči [žalobkyni] by nebylo odůvodněné, avšak že po zintenzivnění šetření již nebylo přijetí takových opatření vyloučeno.

3.6. S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na otázku formulovanou v bodě 3.1 odpovědět záporně. V důsledku toho je třeba zamítnout návrhy [žalobkyně], jejichž cílem je zakázat [Nizozemskému království], aby zmrazil veškerý její majetek, aby bránil veškerým jejím finančním operacím a operacím v její prospěch, jakož i zakázat třetím osobám poskytnout jí přímo nebo nepřímo prostředky.

[...]

Rozhodnutí

Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních návrhy zamítá.

[...]“

126    S ohledem na mezitímní rozhodnutí o předběžném opatření a rozhodnutí o předběžném opatření není nutné rozhodnout, zda platí, jak tvrdí Nizozemské království, že se soudní přezkum posouzení Rady prvku „vědomí“ vyžadovaný čl. 1 odst. 3 písm. k) společného postoje 2001/931 musí omezit na soudní přezkum zjevného pochybení.

127    Rada totiž mohla, aniž by se dopustila sebemenšího nesprávného posouzení, mít s ohledem na obě dotčená rozhodnutí za to, že žalobkyně věděla, ve smyslu uvedeného ustanovení, že její činnost získávání a poskytování finančních prostředků přispívá k trestné činnosti teroristické skupiny, v projednávaném případě teroristické skupiny Hamás, nebo přesněji v rozhodné době jejího ozbrojeného křídla Hamas-Izz al-Din al-Qassem.

128    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně na základě příliš formalistického a doslovného výkladu těchto dvou rozhodnutí, skutková zjištění a posouzení provedená soudcem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních na základě memoranda AIVD a skutečností obsažených ve spise, o které se opírá, ukazují, že soudce byl zjevně přesvědčen o tom, že žalobkyně věděla o konečném použití svých finančních prostředků k teroristickým účelům. Některé příklady takových zjištění a posouzení, uplatněné Nizozemským královstvím s odkazem na bod 1.11 mezitímního rozhodnutí o předběžném opatření, to implicitně, avšak nepochybně, prokazují.

129    Ostatně jednání před soudcem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních se netýkala ani tak tohoto prvku vědomí nebo prvku úmyslu, jako především údajných vztahů mezi žalobkyní a Hamásem. Jak tento soudce uvedl, žalobkyně v této fázi řízení totiž „důrazně“ tvrdila, že „[neposkytovala] peníze Hamásu nebo jiným organizacím napojeným na toto hnutí“, a dokonce že „neudržovala žádný vztah s Hamásem nebo s organizacemi napojenými na Hamás“. Tato tvrzení byla soudcem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních jednoznačně vyvrácena poté, co se seznámil se spisem podporujícím memorandum AIVD. Za těchto podmínek nebylo nutné, aby tento soudce výslovně uvedl v bodě 3.2 rozhodnutí o předběžném opatření rozsah, v němž si žalobkyně byla situace „vědoma“.

130    Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních se každopádně tím, že rozhodl, že škoda již vzniklá žalobkyni v důsledku Sanctieregeling a škoda, která ještě v budoucnu vznikne, jí jsou „v plném rozsahu přičitatelné“, nutně vyslovil pro tento prvek „vědomí“ nezbytný pro určení odpovědnosti žalobkyně při vážení zájmů, které byl povinen provést (viz zejména bod 3.5 mezitímního rozhodnutí o předběžném opatření).

131    Krom toho argumentace rozvinutá žalobkyní v jejím vyjádření ke spisu Nizozemského království, coby vedlejšího účastníka řízení, na základě údajného rozlišení, které musí být provedeno přinejmenším pro období před 12. zářím 2003 mezi humanitárním a teroristickým křídlem Hamásu, je zcela irelevantní s ohledem na závěr soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních, podle kterého jednak z finančních prostředků získaných žalobkyní v Nizozemsku měly prospěch organizace napojené na Hamás a jednak některé z těchto organizací poskytly finanční prostředky pro účely páchání nebo napomáhání spáchání teroristických činností Hamásu.

132    Tato argumentace, podle níž byla žalobkyně oprávněna mít v rozhodné době za to, že dary poskytnuté humanitárnímu křídlu Hamásu nejsou použity k teroristickým účelům, je ostatně neslučitelná s argumentací, kterou žalobkyně uplatnila před soudcem příslušným pro rozhodování o předběžných opatřeních, v jejímž rámci popřela jakoukoliv vazbu na Hamás nebo na organizace na Hamás napojené.

133    S ohledem na výše uvedené musí být třetí část prvního žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná.

 Ke čtvrté části prvního žalobního důvodu

–       Argumenty účastníků řízení

134    Žalobkyně tvrdí, že účelem a cílem společného postoje 2001/931 a nařízení č. 2580/2001 je boj proti současnému a budoucímu financování terorismu, a nikoliv proti jeho financování v minulosti. Pokud tedy nelze prokázat existenci současného nebo budoucího rizika financování terorismu ze strany určitého subjektu, tyto akty se na ni podle jejího názoru nevztahují.

135    Z odůvodnění ani rozhodnutí o předběžném opatření přitom podle žalobkyně není patrná existence sebemenší současné nebo budoucí hrozby ze strany žalobkyně, která by umožňovala dospět k závěru, že žalobkyně může být v roce 2007 stále považována za organizaci napomáhající teroristickým činnostem. Je toho názoru, že v důsledku doby, která uplynula ode dne 3. června 2003, nemohou již být ostatně ustanovení rozhodnutí o předběžném opatření k odůvodnění takovéhoto závěru použita.

136    Z odůvodnění konkrétně nijak nevyplývá, že organizace, kterým žalobkyně poskytla finanční prostředky před 3. červnem 2003, za předpokladu, že v rozhodné době skutečně napomáhaly teroristickým činnostem, tak činí i dnes. Je dokonce možné, že tyto organizace již neexistují. Rada samotná není schopna ověřit tyto skutečnosti, jestliže identita dotčených organizací nebyl odhalena a jestliže neměla přístup ke spisu AIVD, na němž je rozhodnutí o předběžném opatření založeno.

137    Navíc nic nenasvědčuje tomu, že pokud by opatření směřující ke zmrazení jejího majetku bylo zrušeno, podporovala by žalobkyně znovu tytéž organizace. Žalobkyně v tomto ohledu výslovně prohlašuje, že pokud jí Rada poskytne seznam organizací, které jsou považovány za organizace financující terorismus, neposkytne jim sebemenší finanční podporu.

138    Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada ve své žalobní odpovědi, žalobkyně ve své replice dodává, že Tribunál je v projednávaném případě zcela s to přezkoumat opodstatněnost napadeného rozhodnutí z hlediska tohoto žalobního důvodu. Žalobkyně s odkazem na kritéria pro posouzení, kterých se v tomto ohledu Rada dovolává, zdůrazňuje, že neměla a dosud nemá žádný záznam v oblasti teroristického násilí, že Rada nemůže smysluplně předložit žádnou seriózní hypotézu, co se týče jejích budoucí úmyslů pouze na základě dokumentů, které má k dispozici, a že jak Sanctieregeling, zrušená od roku 2003, tak rozhodnutí o předběžném opatření velmi ztratili na relevanci

139    Ve svém vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka Nizozemského království žalobkyně dále tvrdí, že posouzení Rady je zjevně nesprávné. Žalobkyně zdůrazňuje, že samotná Rada nezná identitu organizací, které žalobkyně podporovala, a že tím spíše Radě není známo, které z těchto organizací následně podporovaly terorismus. Rada ani neví, zda tyto organizace stále existují. S ohledem na tuto okolnost Rada nemůže na základě jí známých písemností tvrdit, že žalobkyně může být stále považována za subjekt napomáhající páchání teroristických činů. Rada tedy využila svůj prostor pro uvážení zjevně nesprávným způsobem.

140    Rada, podporovaná Nizozemským královstvím a Komisí, argumentaci žalobkyně odmítá.

–       Závěry Tribunálu

141    Argumentace rozvinutá žalobkyní v rámci čtvrté části prvního žalobního důvodu v podstatě odpovídá argumentaci žalobkyně v rámci třetího žalobního důvodu ve věci, v níž byl vydán rozsudek PMOI I.

142    Tribunál při rozhodování o tomto třetím žalobním důvodu v rozsudku PMOI I uvedl zejména, že a) nic v dotčených ustanoveních nařízení č. 2580/2001 a společného postoje 2001/931 nezakazuje uložení omezujících opatření namířených proti osobám nebo subjektům, které v minulosti páchaly teroristické činy, bez ohledu na neexistenci důkazů prokazujících, že aktuálně takové činy páchají nebo se na nich podílí, pokud to okolnosti odůvodňují (bod 107); b) uskutečnění cíle sledovaného těmito akty, tedy boje proti hrozbám mezinárodnímu míru a bezpečnosti, které představují teroristické činy, který má základní význam pro mezinárodní společenství, by mohlo být znemožněno, pokud by se opatření ke zmrazení finančních prostředků stanovená těmito akty mohla použít jen na osoby, skupiny a subjekty, které aktuálně páchají teroristické činy nebo které je spáchaly velmi nedávno (bod 109); c) jelikož uvedená opatření mají hlavně zabránit spáchání takových činů nebo jejich opakování, jsou více založena na hodnocení současné nebo budoucí hrozby než na posouzení chování v minulosti (bod 110), a d) široká posuzovací pravomoc, kterou Rada disponuje, pokud jde o skutečnosti, které mají být zohledněny za účelem přijetí nebo zachování opatření ke zmrazení finančních prostředků, se vztahuje na hodnocení hrozby, kterou může i nadále představovat organizace, která v minulosti spáchala teroristické činy, bez ohledu na přerušení této teroristické činnosti po více či méně dlouhou dobu, nebo dokonce její zdánlivé ukončení (bod 112).

143    V rozsudku Sison II (bod 66) Tribunál dodal, že za těchto podmínek a s ohledem na judikaturu týkající se povinnosti odůvodnit následná rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků (viz v tomto ohledu rozsudek PMOI I, bod 82) nelze po Radě požadovat, aby uvedla konkrétněji, jakým způsobem zmrazení finančních prostředků dotyčného konkrétním způsobem přispívá k boji proti terorismu, nebo aby předložila důkazy směřující k prokázání toho, že by dotyčný mohl využívat v budoucnu své finanční prostředky k páchání teroristických činů nebo k jejich napomáhání.

144    V projednávané věci z této judikatury vyplývá, že okolnost, že Rada odkázala výlučně na události z doby před 3. červnem 2003, jak je konstatoval soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních, sama o sobě nestačí k tomu, aby bylo patrné, že došlo k porušení čl. 1 odst. 1, 2 a 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 (viz v tomto smyslu rozsudek PMOI I, bod 113).

145    Totéž platí pro „výslovné prohlášení“ žalobkyně, podle kterého pokud opatření směřující ke zmrazení jejího majetku bude zrušeno, neposkytne sebemenší finanční podporu organizacím, které jí budou Radou označeny za organizace financující terorismus.

146    Pokud jde o otázku, zda Rada s ohledem na všechny další relevantní okolnosti (zejména dobu, která uplynula od původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, co se stalo mezitím s organizacemi, kterým žalobkyně poskytla finanční prostředky, skutečnosti předcházející tomuto rozhodnutí ve věci terorismu, její budoucí úmysly, zrušení Sanctieregeling a současnou relevanci rozhodnutí o předběžném opatření) překročila meze své posuzovací pravomoci, tato otázka spadá spíše pod soudní přezkum dodržování povinností, které Radě vyplývají z čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931. Vzhledem k tomu, že porušení těchto povinností bylo konkrétně tvrzeno v rámci třetího žalobního důvodu, je třeba ji případně posoudit při přezkumu tohoto důvodu (viz v tomto smyslu a obdobně rozsudek PMOI I, bod 114).

147    S touto výhradou musí být také čtvrtá část prvního žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná a s ní, rovněž s výhradou formulovanou v bodě 106 výše, v plném rozsahu i první žalobní důvod.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a podstatné formální náležitosti

 Argumenty účastníků řízení

148    Podle žalobkyně, která odkazuje na čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931, čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a na zásady uvedené Tribunálem v rozsudku OMPI, Rada neprovedla žádný přezkum vhodnosti zachování jejího zařazení na sporný seznam. Rada tak porušila podstatnou formální náležitost.

149    Žalobkyně v tomto ohledu zdůrazňuje, že odůvodnění nikterak neuvádí, že Rada skutečně provedla takový přezkum přetrvávání důvodů, jež byly použity k odůvodnění původního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, natož pak způsob, jakým tak učinila. Vše nasvědčuje spíše tomu, že Rada založila napadené rozhodnutí výlučně na rozhodnutí o předběžném opatření a na Sanctieregeling. Tyto akty přitom podle ní nepředstavují přesvědčivý a nezávislý právní základ odůvodňující následné rozhodnutí o ponechání zmrazení finančních prostředků. Předložení dvou stejných vnitrostátních rozhodnutí při každém následném rozhodnutí o zmrazení jejích finančních prostředků nepředstavuje podle žalobkyně důkladný a skutečný přezkum její situace ve smyslu požadovaném Tribunálem v rozsudku OMPI.

150    Žalobkyně rovněž poznamenává, že již nemá žádný prostředek, aby nechala nizozemským soudem přezkoumat faktickou správnost nebo nesprávnost obvinění vznesených AIVD v roce 2003, natož pak současné postavení organizací, kterým zaslala finanční prostředky.

151    Na jednání žalobkyně zejména s odkazem na bod 116 rozsudku Sison II dále tvrdila, že Sanctieregeling a rozhodnutí o předběžném opatření nebyly do dnešního dne v Nizozemsku předmětem žádného vyšetřování nebo trestního stíhání vedených proti nim, i když byla Sanctieregeling zrušena ihned po přijetí prvního opatření Společenství směřujícího ke zmrazení jejích finančních prostředků. Žalobkyně z toho vyvozuje, že jednak na vnitrostátní rozhodnutí, na jehož základě Rada původně rozhodla zmrazit její finanční prostředky, nenavazovaly žádné další kroky, a jednak že Rada nebere tuto okolnost odpovídajícím způsobem v úvahu, když ponechává toto opatření v platnosti na časově neomezenou dobu.

152    Rada odmítá tvrzení žalobkyně a tvrdí, že dříve, než rozhodla o ponechání žalobkyně na sporném seznamu, provedla podrobný meritorní přezkum s cílem zjistit, zda trvají důvody pro toto ponechání.

153    Rada připomíná, že otázka, zda mají být omezující opatření přijatá vůči teroristické organizaci ponechána v platnosti, je otázka politické povahy, o které může rozhodnout pouze zákonodárce, a má za to, že k věci samé vzala v úvahu všechny relevantní okolnosti.

154    Rovněž pokud jde o procesní hlediska, Rada podle svého tvrzení řádně dbala na dodržování povinností uvedených v rozsudcích OMPI a Sison I (body 141 a 184), tedy povinností týkajících se práva na obhajobu a práva být vyslechnut. Rada byla tedy při provádění tohoto přezkumu s vyjádřeními žalobkyně plně seznámena.

155    Rada v tomto ohledu s odkazem na pátý bod odůvodnění napadeného rozhodnutí a na svůj dopis ze dne 29. června 2007, kterým bylo napadené rozhodnutí oznámeno žalobkyni, zdůrazňuje, že před tím, než rozhodla o ponechání žalobkyně na sporném seznamu, řádně přezkoumala její vyjádření předložená dne 25. května 2007.

156    Za těchto okolností má Rada za to, že podle rozsudků OMPI a Sison I jí sice přísluší umožnit dotčeným předložit svá vyjádření a tato vyjádření vzít v úvahu, není však naproti tomu povinna na tato vyjádření odpovědět. Skutečnost, že odůvodnění nebylo změněno v porovnání s odůvodněním sděleným dne 23. dubna 2007, pouze prokazuje, že žádný z argumentů vznesených žalobkyní v jejím vyjádření nepovažovala Rada za přesvědčivý a že neexistovala žádná nová skutečnost k doplnění.

157    Rada, Nizozemské království a Komise ve svých vyjádřeních v reakci na písemné otázky Tribunálu krom toho tvrdí, že podle zásad uvedených Tribunálem v rozsudku Sison II byla Rada oprávněna zohlednit skutečnost, že rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu, na němž Rada založila své vlastní rozhodnutí o tom, že žalobkyně podléhá omezujícím opatřením, nebylo žalobkyní zpochybněno.

158    Nizozemské království na jednání zdůraznilo, že zrušení Sanctieregeling po přijetí původního opatření Společenství směřujícího ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně neznamená přijetí nového postoje vnitrostátních orgánů ve vztahu k žalobkyni, ale vychází ze snahy nizozemské vlády vyvarovat se překrývání mezi vnitrostátním opatřením a opatřením Společenství směřujícími ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně.

 Závěry Tribunálu

159    Jak bylo uvedeno v bodech 106 a 146 výše, do rámce tohoto žalobního důvodu, který je třeba přezkoumat, spadá i otázka, zda rozhodnutí o předběžném opatření může stále platně sloužit za základ napadeného rozhodnutí, ke dni jeho přijetí, s ohledem na všechny relevantní okolnosti projednávaného případu, zejména pak s ohledem na důsledky Sanctieregeling ve vnitrostátním právu, a dále otázka, zda Rada tím, že se opírala výlučně o toto rozhodnutí, překročila meze své posuzovací pravomoci. V tomto kontextu rovněž vyvstává otázka, zda žalobkyně měla a stále má k dispozici opravné prostředky vnitrostátního práva proti rozhodnutí o předběžném opatření, jakož i otázka důsledků, které je třeba spojovat se skutečností, že žalobkyně těchto opravných prostředků nevyužila.

160    Před přezkoumáním těchto otázek je třeba připomenout zásady, které jsou základem judikatury Tribunálu týkající se sporů v oblasti opatření směřujících ke zmrazení finančních prostředků přijatých k boji proti terorismu, zejména rozsudků OMPI, PMOI I a PMOI II a Sison I a Sison II (viz v tomto ohledu body 78 až 83 výše).

161    Tyto zásady stanoví jednak širokou posuzovací pravomoc, kterou je třeba přiznat Radě, pokud jde o skutečnosti, které mají být zohledněny za účelem přijetí nebo zachování opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků na základě nařízení č. 2580/2001. Tato posuzovací pravomoc se zejména týká úvah o účelnosti, na kterých jsou taková rozhodnutí založena (viz body 82 a 83 výše a citovaná judikatura), a vztahuje se na hodnocení hrozby, kterou může i nadále představovat organizace, která v minulosti spáchala teroristické činy, bez ohledu na přerušení této teroristické činnosti po více či méně dlouhou dobu, nebo dokonce její zdánlivé ukončení (viz bod 142 výše a citovaná judikatura).

162    Dále tyto zásady stanoví, že je třeba při výkonu této posuzovací pravomoci přiznat převahu prvkům vnitrostátního řízení, v rámci něhož bylo přijato rozhodnutí příslušného orgánu uvedené v čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931, jenž je základem rozhodnutí Společenství o zmrazení finančních prostředků

163    Tribunál tak opakovaně uvedl, že v případě použití čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001, tedy ustanovení, která zavádějí specifickou formu spolupráce mezi Radou a členskými státy v rámci společného boje proti terorismu, má zásada loajální spolupráce pro Radu za následek povinnost ponechat řešení v co nejvyšší možné míře na posouzení příslušného vnitrostátního orgánu, přinejmenším jedná-li se o soudní orgán, zejména co se týče existence „závažných a věrohodných důkazů nebo indicií“, na nichž je rozhodnutí tohoto orgánu založeno (viz bod 80 výše a citovaná judikatura).

164    Tribunál však rovněž zdůraznil, že jestliže Rada zamýšlí přijmout nebo po prověření ponechat v platnosti opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků podle nařízení č. 2580/2001 na základě vnitrostátního rozhodnutí o „zahájení vyšetřování nebo trestního stíhání“ pro teroristický čin, nemůže odhlédnout od dalšího vývoje těchto šetření nebo stíhání (viz rozsudek Sison II, bod 116 a citovaná judikatura).

165    Z rozsudku PMOI I (bod 146) tak vyplývá, že jelikož rozhodnutí příslušného vnitrostátního orgánu, na kterém je založeno rozhodnutí Společenství o zmrazení finančních prostředků, může být kdykoliv předmětem soudní žaloby ve vnitrostátním právu, směřující buď přímo proti tomuto rozhodnutí, nebo nepřímo proti jakémukoliv následnému rozhodnutí téhož vnitrostátního orgánu týkajícímu se odmítnutí vzít je zpět nebo zrušit, může mít Rada důvodně za to, že pro účely jejího vlastního posouzení je rozhodující okolnost, že toto usnesení zůstává platné. Tribunál měl tedy v tomtéž rozsudku (bod 147) za to, že pokud jde o zvážení skutečností ve prospěch a v neprospěch, Rada jedná rozumně a obezřetně, když v situaci, v níž rozhodnutí příslušného vnitrostátního správního orgánu, na kterém je založeno rozhodnutí Společenství o zmrazení finančních prostředků, může být nebo je předmětem soudní žaloby ve vnitrostátním právu, tento orgán v zásadě odmítne zaujmout stanovisko k opodstatněnosti meritorních argumentů vznesených dotčenou osobou na podporu takové žaloby předtím, než zná její výsledek. V opačném případě by se totiž posouzení Rady jakožto politického a správního orgánu mohlo ohledně skutkových a právních otázek dostat do konfliktu s posouzením příslušného vnitrostátního orgánu.

166    Stejně tak v rozsudku ze dne 2. září 2009, El Morabit v. Rada (T‑37/07 a T‑323/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 51 a 52), Tribunál rozhodl, že Rada jedná v souladu s čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 a nařízením č. 2580/2001, když zakládá své rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků na odsuzujícím rozsudku za trestný čin vydaném vnitrostátním soudem prvního stupně, aniž by čekala na výsledek odvolání, které dotyčný podal proti tomuto odsuzujícímu rozsudku.

167    Ve výše uvedeném rozsudku El Morabit v. Rada (bod 53) Tribunál nicméně v souladu s výše uvedenou judikaturou dodal, že i když pouhým podáním odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně není právo Rady zapsat na základě nařízení č. 2580/2001 a čl. 1 odst. 4 společného postoje 2001/931 odsouzenou osobu nebo subjekt na sporný seznam dotčeno, Rada je povinna po skončení odvolacího řízení ověřit existenci důvodů pro zachování zmrazení finančních prostředků dotčeného subjektu. V projednávané věci Tribunál uvedl (bod 54), že Rada vyvodila přímý důsledek z osvobození dotčeného subjektu v odvolacím řízení tím, že jej vyškrtla ze sporného seznamu. Podle Tribunálu tak Rada přijala racionální výklad svých pravomocí, když se přizpůsobila vývoji po vydání nizozemského soudního rozhodnutí.

168    V rozsudku Sison II (bod 116) Tribunál obdobně zvažoval možnost, že šetření policie nebo bezpečnostních složek bude ukončeno, aniž by pokračovalo řízením před soudem, jelikož neumožnilo shromáždit dostatečné důkazy, nebo že v rámci soudního vyšetřování došlo z týchž důvodů k zastavení vyšetřování, nebo též že rozhodnutí o zahájení stíhání vyústí v zastavení tohoto stíhání nebo ve zproštění obžaloby v trestním řízení. Tribunál zdůraznil, že by bylo nepřípustné, aby Rada nezohlednila takové poznatky, které jsou součástí všech relevantních údajů, jež musí být při posuzování situace vzaty v úvahu (viz bod 83 výše). Pokud by bylo rozhodnuto jinak, byla by Radě a členským státům poskytnuta mimořádná pravomoc zmrazit s konečnou platností finanční prostředky osoby mimo jakoukoliv soudní kontrolu a zcela nezávisle na výsledku případně probíhajících soudních řízení.

169    Stejné úvahy musí být použity, jestliže je vnitrostátní správní opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků nebo k zákazu organizace považované za teroristickou vzato zpět jeho autorem nebo zrušeno soudním rozhodnutím, jak tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek PMOI I.

170    V projednávané věci je přitom nesporné, že Sanctieregeling byla zrušena dne 3. srpna 2003, tedy téměř ihned po vstupu původního opatření Společenství směřujícího ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně dne 28. června 2003 v platnost.

171    V tomto ohledu je pravdou, že napadené rozhodnutí vzbuzuje dojem, že se zakládá nikoliv na Sanctieregeling, ale pouze na rozhodnutí o předběžném opatření (viz bod 86 výše). Avšak z důvodů uvedených v bodě 87 výše není v projednávaném případě možné zohlednit rozhodnutí o předběžném opatření izolovaně a bez současného přihlédnutí k Sanctieregeling.

172    Je tedy třeba uznat, že od zrušení Sanctieregeling v nizozemském právním řádu nemůže již rozhodnutí o předběžném opatření, které, jak bylo právě připomenuto, tvoří s touto vyhláškou neoddělitelný celek, platně sloužit za základ opatření Společenství směřujícímu ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně.

173    Soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních totiž tímto rozhodnutím jednoduše odmítl předběžně pozastavit účinky Sanctieregeling. Sanctieregeling přitom přestala definitivně vyvolávat jakýkoli právní účinek okamžikem svého zrušení. V důsledku toho musí totéž nutně platit pro právní účinky rozhodnutí o předběžném opatření, jelikož toto rozhodnutí obsahuje pouze předběžné posouzení, aniž by bylo dotčeno řízení, v němž bude rozhodnuto ve věci samé.

174    Tribunál má v tomto ohledu dále za to, že rozhodnutí o předběžném opatření nemůže vyvolávat právní účinky oddělitelné od právních účinků Sanctieregeling výhradně pro účely provádění nařízení č. 2580/2001, tj. účinků, které by v projednávaném případě přetrvávaly navzdory zrušení Sanctieregeling v nizozemském právu. S celkovou systematikou tohoto nařízení, která se vyznačuje převahou, jež musí mít prvky vnitrostátního řízení při posouzení Rady, by ostatně bylo neslučitelné, aby Sanctieregeling, která již nevyvolává žádný účinek v nizozemském právním řádu, nadále vyvolávala nepřímo a natrvalo právní účinky v právním řádu Společenství, a to prostřednictvím rozhodnutí o předběžném opatření.

175    To platí tím spíše, že rozhodnutí o předběžném opatření vydané na základě návrhu žalobkyně představuje náhodnou událost ve vztahu k Sanctieregeling. Z odůvodnění Sanctieregeling totiž vyplývá, že byla přijata „do přijetí rozhodnutí Společenství“ a že měla být zrušena „vstupem takového rozhodnutí v platnost“ (viz rovněž rozsudek Al-Aqsa, bod 17). Podle vysvětlení podaných Nizozemským královstvím na jednání vycházelo toto zrušení výlučně ze snahy nizozemské vlády vyvarovat se překrývání mezi vnitrostátním opatřením a opatřením Společenství směřujícími ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně. Z toho vyplývá, že Sanctieregeling byla v každém případě zrušena bezprostředně po přijetí původního opatření Společenství směřujícího ke zmrazení finančních prostředků žalobkyně, bez ohledu na to, zda uvedená podala návrh na zahájení řízení o předběžném opatření nebo řízení ve věci samé, či nikoliv.

176    Takový mechanismus také opomíjí celkovou systematiku nařízení č. 2580/2001, které podmiňuje přijetí opatření Společenství směřujícího ke zmrazení finančních prostředků buď zahájením a aktivním pokračováním vnitrostátního řízení týkajícího se přímo a v první řadě uložení preventivního nebo represivního opatření dotyčné osobě na základě boje proti terorismu a z důvodu její účasti na něm (viz rozsudek Sison II, bod 111), nebo vydáním a vykonáním rozhodnutí o odsouzení dotyčné osoby za takové činy.

177    V uvedeném případě je přitom rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků přijaté nejprve na vnitrostátní úrovni odůvodněno „do přijetí rozhodnutí Společenství“ a opatření Společenství je odůvodněno přijetím vnitrostátního rozhodnutí, které je ihned zrušeno. Takový mechanismus se nevyhnutelně pohybuje v bludném kruhu.

178    I když se nemohla nadále opírat o rozhodnutí o předběžném opatření, musela Rada vyvodit logický důsledek ze zrušení vnitrostátního opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků tím, že konstatovala, že ve vnitrostátním právu již neexistuje „základ“, který právně dostačujícím způsobem odůvodňuje zachování rovnocenného opatření Společenství, a to bez ohledu na případné soudní žaloby podané proti zrušenému vnitrostátnímu opatření.

179    Za těchto podmínek se dvojí okolnost, tedy že soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních zamítl návrh, který žalobkyně podala proti Sanctieregeling, a že dotyčná nepodala proti rozhodnutí o předběžném opatření odvolání ani nepodala žalobu ve věci samé, jeví jako irelevantní pro účely posouzení legality napadeného rozhodnutí.

180    Za okolností projednávaného případu, vyznačujících se především zrušením Sanctieregeling, je třeba naopak uznat, že Rada při pravidelném přezkumu na základě čl. 1 odst. 6 společného postoje 2001/931 a čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 překračuje meze své posuzovací pravomoci, když s konečnou platností ponechává žalobkyni na sporném seznamu pouze z důvodu, že rozhodnutí soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních není v nizozemském soudnictví zpochybněno v soudním odvolacím řízení o předběžném opatření nebo v soudním řízení ve věci samé, zatímco správní rozhodnutí, o pozastavení jehož účinků byl mezitím soudce požádán, bylo jeho autorem zrušeno.

181    To platí tím spíše, že, jak uvedla žalobkyně na jednání, aniž tomu ostatní účastníci řízení odporovali, od zrušení Sanctieregeling a mimo provedení napadeného rozhodnutí ve vnitrostátním právu již příslušné nizozemské orgány, správní nebo soudní, nepodnikly žádné kroky směřující k uložení trestní nebo hospodářské sankce žalobkyni na základě boje proti terorismu a z důvodu její účasti na něm.

182    Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod je opodstatněný.

183    Za těchto okolností je třeba zrušit napadené rozhodnutí, aniž je třeba zkoumat ostatní žalobní důvody a argumenty žalobkyně.

184    Za těchto podmínek není namístě rozhodnout o návrhu na určení protiprávnosti nařízení Rady č. 2580/2001 podaném na základě článku 241 ES (viz v tomto smyslu rozsudek Al-Aqsa, body 66 a 67; viz rovněž rozsudek Soudního dvora ze dne 20. května 2008, Komise v. Rada, C‑91/05, Sb. rozh. s. I‑3651, bod 111).

 K nákladům řízení

185    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady řízení mezi účastníky nebo rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese své náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody. Za okolností projednávané věci, kdy Rada neměla úspěch v bodech žaloby znějících na zrušení, které tvoří hlavní předmět sporu, a žalobkyně náhradu nákladů řízení požadovala, je důvodné Radě uložit, aby nesla kromě vlastních nákladů řízení i veškeré náklady řízení žalobkyně.

186    Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce tohoto jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (sedmý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Rady 2007/445/ES ze dne 28. června 2007, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 2580/2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu a zrušují rozhodnutí 2006/379/ES a 2006/1008/ES, rozhodnutí Rady 2007/868/ES ze dne 20. prosince 2007, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje rozhodnutí 2007/445, rozhodnutí Rady 2008/583/ES ze dne 15. července 2008, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje rozhodnutí 2007/868, rozhodnutí Rady 2009/62/ES ze dne 26. ledna 2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje rozhodnutí 2008/583, a nařízení Rady (ES) č. 501/2009 ze dne 15. června 2009, kterým se provádí čl. 2 odst. 3 nařízení č. 2580/2001 a zrušuje rozhodnutí 2009/62, se zrušují v rozsahu, v němž se tyto akty týkají Stichting Al‑Aqsa.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Radě Evropské unie se ukládá nést kromě vlastních nákladů řízení i náklady řízení, které vynaložila Stichting Al‑Aqsa.

4)      Nizozemské království a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

Forwood Papasavvas Moavero Milanesi

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 9. září 2010.

Podpisy.

* Jednací jazyk: nizozemština.