STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JEANA RICHARDA DE LA TOUR
přednesené dne 11. února 2021(1)
Věc C‑648/20 PPU
Okresní státní zastupitelství ve Svištově
proti
PI
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Westminster Magistrates’ Court (soud prvního stupně ve Westminsteru, Spojené království)]
„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Evropský zatýkací rozkaz – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Vnitrostátní zatýkací rozkaz a evropský zatýkací rozkaz vydané státním zastupitelstvím členského státu – Účinná soudní ochrana – Neexistence soudního přezkumu ve vystavujícím členském státě před předáním vyžádané osoby do tohoto státu – Právo na svobodu – Články 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie“
I. Úvod
1. Mezi členskými státy existují značné rozdíly v postupech týkajících se vydání evropského zatýkacího rozkazu, a to zejména co se týče orgánů určených jako „vystavující justiční orgán“ a „vykonávající justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy(2), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009(3). Rozdíly panují rovněž v případě opravných prostředků, které členské státy zavedly, aby umožnily osobám, vůči kterým byl evropský zatýkací rozkaz vydán, napadnout u soudu podmínky vydání tohoto zatýkacího rozkazu, jakož i vnitrostátního rozhodnutí, na němž je tento zatýkací rozkaz založen.
2. Soudní dvůr se v reakci na různorodost těchto procesních systémů zaměřil na vypracování judikatury kladoucí důraz na soudní povahu vystavujících a vykonávajících orgánů, které mají spolupracovat v rámci postupu předání opírajícího se o rámcové rozhodnutí 2002/584(4).
3. Soudní dvůr přijal výklad, podle něhož těmito justičními orgány nejsou výlučně soudci nebo soudy, ale – v širším smyslu – také orgány, které se účastní výkonu trestního soudnictví vystavujícího nebo vykonávajícího členského státu, jako například členové státního zastupitelství, a tím připustil, že předmětné rámcové rozhodnutí členské státy opravňuje k zavedení různých postupů ve věci vydávání nebo výkonu evropského zatýkacího rozkazu.
4. Z judikatury Soudního dvora nicméně rovněž plyne, že využití rozhodovacího prostoru, který v tomto směru členským státům náleží, musí být v souladu s požadavky na účinnou soudní ochranu osob, vůči kterým je vydán evropský zatýkací rozkaz, jelikož tento zatýkací rozkaz může ohrozit právo na svobodu zaručené článkem 6 Listiny základních práv Evropské unie(5).
5. V každé z věcí, která je mu předložena, musí tedy Soudní dvůr ověřit, zda dotčený procesní systém zachovává rovnováhu mezi právem na účinnou soudní ochranu osob, vůči kterým byl vydán evropský zatýkací rozkaz, a účinností systému předávání zavedeného rámcovým rozhodnutím 2002/584.
6. Podstatou projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je otázka, zda se s tímto rámcovým rozhodnutím slučuje procesní systém, ve kterém, přijímá-li evropský zatýkací rozkaz i vnitrostátní soudní rozhodnutí, na jehož základě je tento zatýkací rozkaz vydán, státní zástupce v přípravném řízení, soudní přezkum těchto rozhodnutí ve vystavujícím členském státě je možný pouze poté, co došlo k předání vyžádané osoby do tohoto členského státu.
7. V tomto stanovisku objasním důvody, které mne vedou k závěru, že takový procesní systém nesplňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.
II. Právní rámec
A. Rámcové rozhodnutí 2002/584
8. Článek 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, nadepsaný „Definice evropského zatýkacího rozkazu a povinnost jej vykonat“, stanoví:
„1. Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.
2. Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.
3. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“
9. Článek 6 odst. 1 a 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví:
„1. Vystavujícím justičním orgánem je justiční orgán vystavujícího členského státu, který je příslušný pro vydání evropského zatýkacího rozkazu podle práva tohoto státu.
[…]
3. Každý členský stát informuje generální sekretariát Rady o příslušném justičním orgánu podle jeho práva.“
10. Článek 8 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Obsah a forma evropského zatýkacího rozkazu“, v odstavci 1 písm. c) stanoví:
„Evropský zatýkací rozkaz obsahuje v souladu s formulářem uvedeným v příloze tyto údaje:
[…]
c) údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem v oblasti působnosti článků 1 a 2.“
11. Uvedené rámcové rozhodnutí obsahuje v příloze zvláštní formulář, který musí vystavující justiční orgány vyplnit s uvedením konkrétně požadovaných údajů(6). Oddíl b) tohoto formuláře týkající se „[r]ozhodnutí, na němž je zatýkací rozkaz založen“ v bodě 1 odkazuje na „[z]atýkací rozkaz nebo soudní rozhodnutí se stejným účinkem“.
B. Bulharské právo
12. Rámcové rozhodnutí 2002/584 do bulharského práva provedl zakon za ekstradiciata i evropeiskata zapoved za arest (zákon o vydávání a evropském zatýkacím rozkazu, dále jen „ZEEZA“)(7), jehož článek 37 obsahuje ustanovení týkající se vydání evropského zatýkacího rozkazu v téměř totožném znění, jaké se nachází v článku 8 uvedeného rámcového rozhodnutí.
13. Podle čl. 56 odst. 1 bodu 1 ZEEZA je v přípravném řízení příslušný k vydání evropského zatýkacího rozkazu vůči obviněnému státní zástupce. Během této fáze trestního řízení nestanoví bulharská právní úprava možnost soudu účastnit se vydání evropského zatýkacího rozkazu nebo přezkoumat platnost tohoto zatýkacího rozkazu, a to ani před jeho vydáním, ani po něm(8).
14. Podle článku 200 nakazatelno procesualen kodeks (trestní řád, dále jen „NPK“) ve spojení s článkem 66 ZEEZA lze proti evropskému zatýkacímu rozkazu podat opravný prostředek pouze ke státnímu zastupitelství vyššího stupně.
15. Vzetí trestně stíhané osoby do vazby v přípravném řízení je upraveno článkem 64 NPK.
16. Podle čl. 64 odst. 1 NPK „[o]patření spočívající ve vzetí do vazby přijímá v průběhu přípravného řízení příslušný soud prvního stupně na návrh státního zástupce“.
17. Podle čl. 64 odst. 2 NPK může státní zástupce rozhodnout o zadržení obviněné osoby na dobu nejvýše 72 hodin za účelem předání této osoby soudu, který je příslušný rozhodnout o případném vzetí do vazby. Právě na základě opatření přijatého státním zástupcem podle tohoto ustanovení je vydán evropský zatýkací rozkaz, a to v přípravném řízení rovněž státním zástupcem.
III. Spor v původním řízení a předběžná otázka
18. Řízení před Westminster Magistrates’ Court (soud prvního stupně ve Westminsteru, Spojené království) se týká evropského zatýkacího rozkazu, který dne 28. ledna 2020 vydala rajonna prokuratura Svištov (státní zástupce okresního státního zastupitelství ve Svištově, Bulharsko) za účelem předání PI, bulharského státního příslušníka, do Bulharské republiky pro účely trestního stíhání pro krádež, které se měl dopustit dne 8. prosince 2019. Dne 11. března 2020 byl PI na základě tohoto evropského zatýkacího rozkazu zatčen ve Spojeném království a do doby předání umístěn do vazby.
19. V rámci původního řízení se PI brání výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydanému na jeho osobu, a to s tím, že bulharská právní úprava nezajišťuje dvoufázovou ochranu, která musí být zaručena osobám, vůči kterým je vydán evropský zatýkací rozkaz. V tomto ohledu se PI odvolává na judikaturu Soudního dvora vyplývající z rozsudků ze dne 27. května 2019, OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově)(9), a ze dne 27. května 2019, PF (Nejvyšší státní zástupce Litvy)(10), jakož i z navazujících rozsudků ze dne 12. prosince 2019, Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours)(11), a ze dne 12. prosince 2019, Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko)(12).
20. V bulharském právu má státní zástupce na základě čl. 64 odst. 2 NPK pravomoc rozhodnout o opatření spojeném se zbavením osobní svobody na dobu nejvýše 72 hodin a toto opatření může být základem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu stejným státním zástupcem. PI tvrdí, že v žádném z těchto případů nejsou chráněna základní a procesní práva vyžádané osoby, jelikož nepodléhají soudnímu přezkumu, a to ani z hlediska přiměřenosti daného opatření. Vzhledem k tomu, že tímto opatřením spojeným se zbavením osobní svobody je vnitrostátní zatýkací rozkaz, není podle PI podrobeno žádnému soudnímu přezkumu ve vystavujícím členském státě před případným předáním vyžádané osoby do tohoto členského státu. Podle PI navíc ani evropský zatýkací rozkaz nepodléhá žádnému soudnímu přezkumu, a to ani před předáním vyžádané osoby, ani po něm.
21. Před předkládajícím soudem státní zástupce okresního státního zastupitelství ve Svištově naproti tomu tvrdil, že zájmy dotyčné osoby jsou v každém případě chráněny prostřednictvím účasti právního zástupce jednajícího v jeho zájmu. Rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu je dle státního zástupce založeno na opatření spojeném se zbavením osobní svobody přijatém podle čl. 64 odst. 2 NPK, které vyžaduje, aby tato osoba byla po svém předání předvedena před soud ve vystavujícím členském státě, a to za účelem potvrzení nebo nahrazení opatření spočívajícího v zatčení a zbavení svobody. Po předání má vyžádaná osoba nebo její právní zástupce právo vznést před tímto soudem námitky proti dalšímu omezení svobody. Bulharský systém je tedy podle státního zástupce v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584 a judikaturou Soudního dvora, jelikož zajišťuje jí požadovanou dvoufázovou ochranu.
22. S ohledem na tyto dva postoje, které jsou před ním zastávány, si předkládající soud klade otázku, zda dvoufázová ochrana práv vyžádané osoby, jak ji vyžaduje judikatura Soudního dvora, je zajištěna v případě, že jak evropský zatýkací rozkaz, tak vnitrostátní zatýkací rozkaz, na kterém se evropský zatýkací rozkaz zakládá, vydává státní zástupce a před předáním vyžádané osoby do vystavujícího členského státu neexistuje žádná možnost přezkumu těchto rozhodnutí soudem. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že podle bulharského práva nejsou vnitrostátní opatření zbavení svobody ani evropský zatýkací rozkaz založeny na rozhodnutí soudu a nemohou být ve vystavujícím členském státě napadeny opravným prostředkem u soudu před předáním vyžádané osoby do tohoto členského státu.
23. Podle předkládajícího soudu se situace v Bulharsku odlišuje od situace v jiných případech, které byly Soudnímu dvoru již v minulosti předloženy k přezkumu, a to v tom, že před předáním není dána žádná možnost účasti soudu ve vztahu k vnitrostátnímu zatýkacímu rozkazu nebo evropskému zatýkacímu rozkazu, a v tom, že neexistuje žádná možnost soudního přezkumu rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu.
24. Za těchto okolností se Westminster Magistrates’ Court (soud prvního stupně ve Westminsteru) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„V případě, že je požadováno předání vyžádané osoby za účelem trestního stíhání a rozhodnutí o vydání podkladového vnitrostátního zatýkacího rozkazu, jakož i rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu, jsou obě přijata státním zástupcem, a to bez jakékoliv účasti soudu, je vyžádané osobě poskytnuta dvoufázová ochrana, na niž Soudní dvůr poukázal v rozsudku ze dne 1. června 2016, Bob-Dogi (C‑241/15, ECLI:EU:C:2016:385), jestliže:
a) účinek vnitrostátního zatýkacího rozkazu je omezen na zadržení této osoby na dobu nejvýše 72 hodin za účelem jejího předvedení před soud a
b) [jestliže] po předání přísluší pouze soudu, aby s ohledem na všechny okolnosti věci rozhodl o propuštění na svobodu nebo dalším trvání zbavení svobody?“
25. Soudní dvůr vyhověl žádosti předkládajícího soudu, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení.
IV. Analýza
26. Předběžnou otázkou předkládající soud v podstatě Soudní dvůr žádá, aby rozhodl, zda rámcové rozhodnutí 2002/584 musí být vykládáno v tom smyslu, že požadavky na účinnou soudní ochranu, kterých musí požívat osoba, vůči které je evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání vydán, jsou splněny, jestliže podle právních předpisů vystavujícího členského státu jak evropský zatýkací rozkaz, tak vnitrostátní soudní rozhodnutí, které je základem evropského zatýkacího rozkazu, vydává orgán, který se sice účastní výkonu trestního soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, a jestliže uvedené zatýkací rozkazy nemohou být v tomto členském státě předmětem soudního přezkumu před předáním dotyčné osoby.
27. Naproti tomu nemá předkládající soud pochybnosti o tom, že bulharského státního zástupce je třeba kvalifikovat jako „vystavující justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584, a to s ohledem na znaky vymezené za účelem této kvalifikace Soudním dvorem, a sice jednak jeho účast na výkonu trestního soudnictví(13) a jednak jeho nezávislost při výkonu funkcí spjatých s vydáváním evropského zatýkacího rozkazu(14).
28. Je třeba připomenout, že podle Soudního dvora „existence soudního přezkumu rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu přijatého jiným orgánem než soudem nepředstavuje podmínku pro to, aby tento orgán mohl být považován za vystavující justiční orgán ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. Takový požadavek nespadá pod statutární a organizační pravidla uvedeného orgánu, ale týká se řízení o vydání takového zatýkacího rozkazu, které musí splňovat požadavek účinné soudní ochrany“(15).
29. Vzhledem k tomu, že postavení „vystavujícího justičního orgánu“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 není podmíněno existencí soudního přezkumu rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu a vnitrostátního rozhodnutí, na jehož základě je evropský zatýkací rozkaz vydán, je Soudní dvůr žádán, aby rozhodl pouze o otázce, zda bulharský postup týkající se vydání evropského zatýkacího rozkazu splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.
30. Soudní dvůr se v nedávné době tímto bulharským postupem zabýval, avšak za odlišných okolností a z jiného úhlu pohledu.
31. Ve věci, ve které byl vydán rozsudek MM, se Soudní dvůr zabýval situací, v níž se soud vystavujícího členského státu, jemuž byl předložen návrh směřující ke zpochybnění legality rozhodnutí o vzetí do vazby přijatého podle článku 270 NPK, dotazoval, jaké důsledky má vyvodit ze zjištění, že se evropský zatýkací rozkaz nezakládá na „[vnitrostátním] zatýkacím rozkazu nebo jiném vykonatelném soudním rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, a je tudíž neplatný. Zmíněný soud v tomto ohledu uvedl, že v rámci takového řízení nemá možnost incidenčně přezkoumat platnost vnitrostátního nebo evropského zatýkacího rozkazu, jelikož – jak tvrdil – není příslušný k přezkumu rozhodnutí státního zástupce o vydání takového zatýkacího rozkazu, přičemž proti takovému rozhodnutí lze podat opravný prostředek pouze k státnímu zastupitelství vyššího stupně.
32. V rozsudku MM Soudní dvůr rozhodl, že „v případě neexistence ustanovení v právních předpisech vystavujícího členského státu upravujících soudní prostředek nápravy za účelem přezkumu podmínek, za nichž byl evropský zatýkací rozkaz vydán orgánem, který se sice účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám o sobě soudem, musí být rámcové rozhodnutí 2002/584 ve světle práva na účinnou soudní ochranu zaručeného článkem 47 Listiny vykládáno v tom smyslu, že umožňuje vnitrostátnímu soudu, kterému byl předložen opravný prostředek zpochybňující zákonnost ponechání ve vazbě osoby, která byla předána na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného na základě vnitrostátního aktu, jejž nelze kvalifikovat jako ‚[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem‘ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) tohoto rámcového rozhodnutí, a v jehož rámci byl vznesen důvod vycházející z neplatnosti tohoto evropského zatýkacího rozkazu z hlediska unijního práva, aby se prohlásil příslušným k provedení takovéhoto přezkumu platnosti“(16). Ve stejném rozsudku se Soudní dvůr rovněž zabýval důsledky, které mohou bulharské soudy dovodit z neplatnosti evropského zatýkacího rozkazu, pokud ten již byl vykonán.
33. V tomto rozsudku Soudní dvůr naproti tomu přímo nerozhodl o tom, zda bulharský postup, ve kterém evropský zatýkací rozkaz v přípravném řízení vydává státní zástupce, je v souladu s požadavky na účinnou soudní ochranu.
34. Když totiž Soudní dvůr rozhodl, že rámcové rozhodnutí 2002/584 ve světle práva na účinnou soudní ochranu zaručeného článkem 47 Listiny opravňuje vnitrostátní soud vystavujícího členského státu k tomu, aby incidenčně přezkoumal podmínky vydání evropského zatýkacího rozkazu, je-li před ním napadena jeho platnost, Soudní dvůr toliko upřesnil, že unijní právo svěřuje vnitrostátnímu soudu takovou pravomoc v případě, že v právu tohoto členského státu neexistuje samostatný opravný prostředek. Z toho nelze dovodit, že v důsledku pravomoci, kterou článek 47 Listiny soudu vystavujícího členského státu svěřuje, by tudíž mělo být vnitrostátní řízení týkající se vydání evropského zatýkacího rozkazu považováno za splňující požadavky na účinnou soudní ochranu. Řešení, k němuž dospěl Soudní dvůr, tudíž nemůže vést k zániku povinnosti, která ukládá vystavujícímu členskému státu zavést ve svém vnitrostátním procesním právu, při respektování právní srozumitelnosti a jistoty, opravné prostředky umožňující osobám, vůči kterým byl vydán vnitrostátní zatýkací rozkaz přijatý státním zástupcem, na němž je následně založen evropský zatýkací rozkaz taktéž přijatý státním zástupcem, domoci se přezkumu takových rozhodnutí soudem.
35. Dále podotýkám, že na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek MM, vznáší předběžnou otázku v rámci této věci vykonávající justiční orgán, a nikoliv soud vystavujícího členského státu. Kromě toho existence „[vnitrostátního] zatýkacího rozkazu nebo jiného vykonatelného soudního rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 není ve sporu v původním řízení zpochybňována.
36. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní akt, na kterém musí být podle čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584 evropský zatýkací rozkaz založen, je soudním rozhodnutím. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že z důvodu nezbytnosti zajistit soudržnost výkladu jednotlivých ustanovení uvedeného rámcového rozhodnutí lze výklad, podle kterého je pod pojmem „justiční orgán“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí třeba rozumět orgány, které se účastní výkonu trestního soudnictví členských států, v zásadě přenést na čl. 8 odst. 1 písm. c) uvedeného rámcového rozhodnutí. Posledně zmíněné ustanovení musí tedy být vykládáno v tom smyslu, že se pojem „soudní rozhodnutí“ týká rozhodnutí orgánů, které se účastní výkonu trestního soudnictví členských států(17).
37. Vzhledem k tomu, že z objasnění poskytnutých Soudnímu dvoru bulharskou vládou vyplývá, že bulharský státní zástupce je orgánem, který se účastní výkonu trestního soudnictví v Bulharsku, musí být tudíž rozhodnutí, které přijímá na základě čl. 64 odst. 2 NPK, považováno za „soudní rozhodnutí“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584(18).
38. Kromě toho mám za to, že s ohledem na to, jak „[vnitrostátní] zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. c) tohoto rámcového rozhodnutí definoval Soudní dvůr v rozsudku MM(19), se tento pojem vztahuje na rozhodnutí přijaté státním zástupcem na základě čl. 64 odst. 2 NPK, kterým se nařizuje zadržení obviněné osoby na dobu nejvýše 72 hodin za účelem předvedení této osoby před soud, který je příslušný rozhodnout o případném vzetí do vazby.
39. Po výše uvedených upřesněních je třeba ověřit, zda bulharský procesní systém, ve kterém je státní zástupce v přípravném řízení orgánem příslušným vydat evropský zatýkací rozkaz na základě vnitrostátního rozhodnutí, které přijal podle čl. 64 odst. 2 NPK, aniž by to či ono rozhodnutí mohlo být podrobeno soudnímu přezkumu ve vystavujícím členském státě před předáním vyžádané osoby do tohoto členského státu, je v souladu s dvoufázovou ochranou práv osoby, vůči které je vydán evropský zatýkací rozkaz, jak ji požaduje Soudní dvůr.
40. Jinými slovy, problém, který vyvstává v rámci tohoto řízení o předběžné otázce, je, zda v případě, že jak vnitrostátní zatýkací rozkaz, tak evropský zatýkací rozkaz přijímá státní zástupce, a oba zatýkací rozkazy jsou tedy soudními rozhodnutími, dvoufázová ochrana práv, která musí být zaručena vyžádané osobě, předpokládá i to, že tato rozhodnutí mohou podléhat soudnímu přezkumu ve vystavujícím členském státě před předáním této osoby do tohoto členského státu.
41. Pro účely odpovědi na tuto otázku je třeba připomenout judikaturu Soudního dvora týkající se dvoufázové ochrany práv, kterých musí požívat ve vystavujícím členském státě osoba, vůči které byl vydán evropský zatýkací rozkaz.
42. Z tohoto pohledu je namístě zdůraznit, že jak již Soudní dvůr rozhodl, „pokud jde o řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu, je za zaručení dodržení práv osoby, jejíž předání je požadováno, v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát, u něhož je třeba vycházet z toho, že dodržuje unijní právo a zejména základní práva tímto právem uznaná“(20).
43. Z ustálené judikatury dále vyplývá, že „mechanismus evropského zatýkacího rozkazu zahrnuje dvoufázovou ochranu procesních a základních práv, kterých musí požívat vyžádaná osoba, jelikož k soudní ochraně v první fázi při přijetí takového vnitrostátního rozhodnutí, jakým je vnitrostátní zatýkací rozkaz, se připojuje ochrana, jež musí být zajištěna ve druhé fázi při vydání evropského zatýkacího rozkazu, k němuž může případně dojít krátce po přijetí uvedeného vnitrostátního soudního rozhodnutí“(21).
44. Podle Soudního dvora tudíž, „pokud jde o takové opatření, které jako vydání evropského zatýkacího rozkazu může ohrozit právo dotyčné osoby na svobodu, tato ochrana vyžaduje, aby rozhodnutí splňující požadavky na účinnou soudní ochranu bylo přijato alespoň v jedné z těchto dvou fází uvedené ochrany“(22).
45. Z toho vyplývá, že „pokud právo vystavujícího členského státu svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu určitému orgánu, který se sice účastní výkonu spravedlnosti tohoto členského státu, avšak není soudcem ani soudem, takové vnitrostátní soudní rozhodnutí, jako je vnitrostátní zatýkací rozkaz, na jehož základě je evropský zatýkací rozkaz vydán, musí splňovat takovéto požadavky“(23).
46. Podle Soudního dvora „[s]plnění těchto požadavků tedy umožňuje zaručit vykonávajícímu justičnímu orgánu, že rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu pro účely trestního stíhání je založeno na vnitrostátním řízení podléhajícím soudnímu přezkumu a že osoba, na kterou byl tento vnitrostátní zatýkací rozkaz vydán, požívala všech záruk vztahujících se k přijetí tohoto druhu rozhodnutí, zejména záruk vyplývajících ze základních práv a obecných právních zásad stanovených v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584“(24).
47. Z této judikatury tak vyplývá, že v procesním systému, který svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu státnímu zástupci, první fáze ochrany vyžaduje, aby jeho vydání předcházelo přijetí takového vnitrostátního soudního rozhodnutí, jakým je vnitrostátní zatýkací rozkaz, které musí podléhat soudnímu přezkumu.
48. Mimoto „druhá fáze ochrany práv dotyčné osoby […] předpokládá, že vystavující justiční orgán kontroluje dodržování podmínek nezbytných k vydání evropského zatýkacího rozkazu a posuzuje objektivně s přihlédnutím ke všem důkazům v neprospěch i prospěch obviněného, aniž je vystaven riziku, že bude podléhat externím pokynům, zejména ze strany výkonné moci, zda je uvedené vydání přiměřené“(25).
49. Kromě toho je třeba připomenout, že „pokud právo vystavujícího členského státu svěřuje pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu určitému orgánu, který se sice účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, rozhodnutí o vydání takovéhoto zatýkacího rozkazu, a zejména přiměřenost takovéhoto rozhodnutí musí být možno v uvedeném členském státě napadnout před soudem způsobem, který plně splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu“(26).
50. Podle Soudního dvora „[t]akový prostředek nápravy uplatněný proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání přijatému orgánem, který se sice účastní výkonu soudnictví a požívá požadované nezávislosti na výkonné moci, avšak není soudem, má zaručit, že soudní přezkum tohoto rozhodnutí a podmínek nezbytných pro vydání tohoto rozkazu, a zejména jeho přiměřenosti, bude splňovat požadavky na účinnou soudní ochranu“(27).
51. Členským státům tedy přísluší „zajistit, aby jejich právní řády účinně zaručily úroveň soudní ochrany požadovanou rámcovým rozhodnutím 2002/584, jak je vykládáno judikaturou Soudního dvora, prostřednictvím procesních prostředků, které budou používat a které se mohou v jednotlivých systémech lišit“(28).
52. V tomto kontextu „zavedení práva na samostatný opravný prostředek proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu přijatému jiným justičním orgánem, než je soud, představuje v tomto ohledu pouze možnost“(29).
53. Soudní dvůr dále připustil, že „[e]xistence procesních pravidel ve vnitrostátním právním řádu, na základě kterých mohou být podmínky vydání evropského zatýkacího rozkazu, a zejména jeho přiměřenost, předmětem soudního přezkumu ve vystavujícím členském státě, a to před nebo současně s jeho přijetím, ale i později, je […] v souladu s požadavkem účinné soudní ochrany“(30).
54. Tato judikatura svědčí o určité rezervovanosti Soudního dvora, respektující procesní autonomii členských států(31), co se týče podmínek soudního přezkumu, který musí být ve vystavujícím členském státě proveden, a okamžiku, kdy má k takovému přezkumu dojít.
55. Z této judikatury dále vyplývá, že k naplnění dvoufázové ochrany práv osoby, vůči které je vydán evropský zatýkací rozkaz, nepostačuje, když „celý postup předávání mezi členskými státy stanovený v rámcovém rozhodnutí [2002/584] probíh[á] pod soudním dohledem“(32). Pokud je evropský zatýkací rozkaz vydán orgánem, který se sice účastní výkonu soudnictví vystavujícího členského státu, avšak není soudem, musí existovat možnost soudního přezkumu vnitrostátního řízení vedoucího k přijetí takového zatýkacího rozkazu.
56. V projednávané věci je třeba, aby Soudní dvůr upřesnil, v jakém okamžiku musí k soudnímu přezkumu dojít, aby soudní ochrana mohla být považována za účinnou.
57. Podotýkám, že v bulharském právu nelze vnitrostátní rozhodnutí přijaté státním zástupcem na základě čl. 64 odst. 2 NPK ani rozhodnutí téhož státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu napadnout opravným prostředkem u soudu. Kromě toho z věci, v níž byl vydán rozsudek MM, vyplývá nejistota ohledně toho, zda podle bulharského práva má soud, před který je předvedena osoba, vůči níž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, a to po předání této osoby, vůbec možnost incidenčně přezkoumat podmínky vydání tohoto zatýkacího rozkazu.
58. Avšak za předpokladu, že v bulharském právu taková možnost incidenčního soudního přezkumu skutečně existuje, bulharská vláda a Evropská komise tvrdí, a to zejména s odvoláním na závěry vyplývající z rozsudků Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) a Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko), že předmětné vnitrostátní řízení vedoucí k vydání evropského zatýkacího rozkazu je v souladu s dvoufázovou ochranou práv vyžádané osoby, jak ji požaduje Soudní dvůr, a to proto, že jakmile dojde k předání této osoby, musí být bezodkladně předvedena před soud, který je ve vystavujícím členském státě příslušný rozhodnout o propuštění této osoby z vazby nebo naopak o dalším trvání vazby. Podle bulharské vlády a Komise tak na základě skutečnosti, že v bulharském právním řádu existuje možnost soudního přezkumu podmínek vydání evropského zatýkacího rozkazu po předání vyžádané osoby, lze mít za to, že řízení, ve kterém je evropský zatýkací rozkaz vydáván státním zástupcem v přípravném řízení, splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.
59. Jsem však názoru, že v souladu s tím, co v podstatě tvrdí PI, skutečnost, že ve vystavujícím členském státě existuje soudní přezkum vnitrostátního řízení vedoucího k vydání evropského zatýkacího rozkazu, který lze provést až po předání dotyčné osoby do tohoto členského státu, neodpovídá požadavkům na účinnou soudní ochranu tak, jak je definoval Soudní dvůr a jak vyplývají z výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584 ve světle článků 6 a 47 Listiny.
60. Domnívám se, že rezervovanost projevovaná doposud Soudním dvorem při zkoumání otázky, zda jsou požadavky na účinnou soudní ochranu splněny v procesních systémech, které mu byly předloženy k posouzení, by neměla jít až tak daleko, že bychom připustili, že v souladu s takovými požadavky je systém, ve kterém lze soudní ochranu ve vystavujícím členském státě, kterou může využít osoba, vůči které byl vydán evropský zatýkací rozkaz, poskytnout jen a pouze poté, co došlo k předání této osoby do tohoto státu.
61. Vzhledem k tomu, že za zaručení dodržení práv osoby, jejíž předání je požadováno, je, jak jsem již uvedl, v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát, mám za to, že aby byla soudní ochrana osoby, vůči které byl vydán evropský zatýkací rozkaz, plně účinná, musí mít tato osoba možnost využít takové ochrany před svým předáním do vystavujícího členského státu, a to alespoň v jedné z těchto dvou fází ochrany požadované judikaturou Soudního dvora.
62. Na rozdíl od toho, co tvrdí bulharská vláda a Komise, se nedomnívám, že lze z rozsudků Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) a Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) dovodit, že takové vnitrostátní řízení, jako je řízení dotčené ve věci v původním řízení, splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu.
63. Za účelem ověření, zda předmětné právní předpisy splňují požadavky na účinnou soudní ochranu, provedl totiž Soudní dvůr v každém z těchto rozsudků celkové posouzení dotčených vnitrostátních právních předpisů, a to ve dvou fázích ochrany, které musí požívat osoba, vůči které byl vydán evropský zatýkací rozkaz.
64. V rozsudku Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) Soudní dvůr uvedl, že „vydání evropského zatýkacího rozkazu pro účely trestního stíhání […] vychází ve francouzském právním řádu nezbytně z vnitrostátního zatýkacího rozkazu vydaného soudem, a to zpravidla vyšetřujícím soudcem“(33). Soudní dvůr dále zohlednil skutečnost, že „pokud je evropský zatýkací rozkaz pro účely trestního stíhání vydán státním zastupitelstvím, požádá soud, který vydal vnitrostátní zatýkací rozkaz, na jehož základě byl vydán evropský zatýkací rozkaz, současně státní zastupitelství, aby vydalo evropský zatýkací rozkaz, a posoudí podmínky nezbytné k vydání takového evropského zatýkacího rozkazu, a zejména jeho přiměřenost“(34).
65. Soudní dvůr vzal mimoto do úvahy skutečnost, že ve francouzském právním řádu existuje žaloba na neplatnost na základě článku 170 trestního řádu, kterou lze podat proti rozhodnutí státního zastupitelství o vydání evropského zatýkacího rozkazu, a to po předání vyžádané osoby a dostavení se před vyšetřujícího soudce, byl-li evropský zatýkací rozkaz vydán vůči osobě, která ještě není účastníkem řízení(35).
66. Soudní dvůr z těchto skutečností dovodil, že „[e]lxistence takových procesních pravidel ve francouzském právním řádu tedy svědčí o tom, že přiměřenost rozhodnutí státního zastupitelství o vydání evropského zatýkacího rozkazu může být předmětem předchozího soudního přezkumu či přezkumu, který probíhá téměř současně s jeho vydáním, a v každém případě přezkumu po vydání evropského zatýkacího rozkazu, takže k tomuto posouzení může tedy dojít v závislosti na individuálním případě před skutečným předáním vyžádané osoby nebo po něm“(36).
67. Soudní dvůr na základě toho dospěl k závěru, že takový systém proto odpovídá požadavkům na účinnou soudní ochranu(37).
68. Podle přístupu zastávaného bulharskou vládou a Komisí mohl být tento rozsudek chápán tak, že k tomu, aby vnitrostátní řízení, ve kterém vydává evropský zatýkací rozkaz státní zástupce, splňovalo požadavky na účinnou soudní ochranu, postačuje, že podmínky vydání takového zatýkacího rozkazu mohou být předmětem soudního přezkumu ve vystavujícím členském státě po předání vyžádané osoby.
69. Takový výklad podle mého názoru z rozsudku Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) nevyplývá. Domnívám se, že Soudní dvůr provedl celkové posouzení dvou fází ochrany, které poskytují francouzské právní předpisy, a přihlédl k tomu, že podmínky vydání evropského zatýkacího rozkazu státním zastupitelstvím mohou být předmětem soudního přezkumu před předáním, a to počínaje již první fází ochrany, neboť v těchto právních předpisech se evropský zatýkací rozkaz zakládá na vnitrostátním zatýkacím rozkazu vydaném soudcem, který nadto posuzuje podmínky nezbytné k vydání evropského zatýkacího rozkazu, a zejména jeho přiměřenost.
70. Nejsem tedy přesvědčen o tom, že by se Soudní dvůr pro účely závěru, podle kterého francouzský procesní systém splňuje požadavky na účinnou soudní ochranu, spokojil s tím, že ve francouzském právu existuje opravný prostředek k soudu, který lze podat, není-li vyžádaná osoba ještě účastníkem řízení, pouze po jejím předání. Určující totiž bylo podle mého názoru zjištění, že vnitrostátní řízení vedoucí k přijetí vnitrostátního zatýkacího rozkazu, který je základem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, podléhá ve všech případech soudnímu přezkumu ve vystavujícím členském státě před předáním(38).
71. Domnívám se, že tento názor je podpořen rozsudkem Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko), ve kterém Soudní dvůr odpověděl na otázku, zda rámcové rozhodnutí 2002/584 musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě, kdy je pravomoc k vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání přiznána orgánu, jenž se účastní výkonu soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, jsou požadavky na účinnou soudní ochranu splněny, pokud soud přezkoumal podmínky vydání evropského zatýkacího rozkazu, a zejména jeho přiměřenost před skutečným rozhodnutím tohoto orgánu o vydání takového rozkazu.
72. Soudní dvůr odpověděl na tuto otázku kladně poté, co i v tomto případě provedl celkové posouzení dvou fází ochrany, které poskytují švédské právní předpisy, za účelem ověření, zda tyto předpisy splňují požadavky na účinnou soudní ochranu.
73. Soudní dvůr uvedl, že „vydání evropského zatýkacího rozkazu za účelem trestního stíhání nezbytně předchází ve švédském právním řádu rozhodnutí nařizující vzetí dotyčné osoby do vazby, které vydá soud“(39), přičemž dodal, že „za účelem prokázání nezbytnosti nařízení vzetí do vazby přísluší příslušnému soudu posoudit rovněž přiměřenost jiných představitelných opatření, jako je vydání evropského zatýkacího rozkazu“(40). Soudní dvůr z jemu dostupných informací dovodil, že „přezkum přiměřenosti, který tento soud bude muset provést v rámci přezkumu nezbytnosti nařídit vzetí do vazby, se tedy bude týkat rovněž vydání evropského zatýkacího rozkazu“(41).
74. Soudní dvůr dále zohlednil skutečnost, že „osoba vyžádaná na základě evropského zatýkacího rozkazu má právo podat odvolání proti rozhodnutí, jímž bylo nařízeno její vzetí do vazby, bez časového omezení, a to i po vydání evropského zatýkacího rozkazu a po jejím zatčení ve vykonávajícím členském státě. Je-li napadené rozhodnutí nařizující vzetí do vazby zrušeno, je automaticky zneplatněn i evropský zatýkací rozkaz, neboť jeho vydání je založeno na existenci tohoto rozhodnutí“(42).
75. Soudní dvůr ze všech těchto poznatků dovodil, že „[n]a základě skutečnosti, že ve švédském právním řádu existují taková procesní pravidla, lze konstatovat, že i v případě neexistence samostatného opravného prostředku proti rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu mohou být podmínky pro jeho vydání, a zejména jeho přiměřenost, předmětem soudního přezkumu ve vystavujícím členském státě, a to před nebo současně s jeho přijetím, ale rovněž i později“(43). Podle Soudního dvora proto „[t]akový systém […] odpovídá požadavku účinné soudní ochrany“(44).
76. Je nutno zdůraznit, že v procesních systémech, které Soudní dvůr posuzoval v rozsudcích Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) a Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko), se evropský zatýkací rozkaz vydaný státním zástupcem zakládal na vnitrostátním soudním rozhodnutí, které splňovalo požadavky na účinnou soudní ochranu. V každém z těchto systémů bylo totiž toto vnitrostátní soudní rozhodnutí přijato soudcem nebo soudem.
77. V každé věci nadto Soudní dvůr zdůraznil skutečnost, že soudce nebo soud přijímající vnitrostátní rozhodnutí, na jehož základě je následně evropský zatýkací rozkaz vydán, posuzuje podmínky nezbytné k vydání tohoto zatýkacího rozkazu, a zejména jeho přiměřenost.
78. Z rozsudků Parquet général du Grand-Duché de Luxembourg a Openbaar Ministerie (Státní zástupci v Lyonu a Tours) a Openbaar Ministerie (Státní zastupitelství Švédsko) tudíž podle mého názoru vyplývá, že Soudní dvůr připouští, že lze požadavky na účinnou soudní ochranu považovat za splněné v případě, že neexistuje samostatný opravný prostředek proti rozhodnutí státního zástupce o vydání evropského zatýkacího rozkazu nebo i v případě, že rozhodnutí státního zastupitelství o vydání evropského zatýkacího rozkazu lze napadnout opravným prostředkem u soudu až po předání vyžádané osoby, avšak pouze za podmínky, že procesní systém vystavujícího členského státu zavádí vnitrostátní postup týkající se vydání evropských zatýkacích rozkazů, který v každém případě podléhá soudnímu přezkumu před předáním vyžádané osoby, a to alespoň v první fázi ochrany požadované judikaturou Soudního dvora. Mám za to, že vyjádření Soudního dvora, podle kterého dvoufázová ochrana procesních a základních práv, které musí požívat vyžádaná osoba, „vyžaduje, aby rozhodnutí splňující požadavky na účinnou soudní ochranu bylo přijato alespoň v jedné ze dvou fází uvedené ochrany“, je třeba chápat právě s náležitým přihlédnutím k tomu, že tento soudní přezkum musí nutně předcházet předání(45).
79. Jinými slovy, skutečnost, že v procesním systému vystavujícího členského státu je soudní ochrana možná po předání vyžádané osoby tomuto státu, nezbavuje tento členský stát povinnosti zavést soudní přezkum evropského zatýkacího rozkazu, respektive vnitrostátního rozhodnutí, na jehož základě byl evropský zatýkací rozkaz vydán, kterého se lze domoci před tímto předáním.
80. Jak to požaduje judikatura Soudního dvora, vykonávající justiční orgán tak má záruku, že „rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu pro účely trestního stíhání je založeno na vnitrostátním řízení podléhajícím soudnímu přezkumu a že osoba, na kterou byl tento vnitrostátní zatýkací rozkaz vydán, požívala všech záruk vztahujících se k přijetí tohoto druhu rozhodnutí, zejména záruk vyplývajících ze základních práv a obecných právních zásad stanovených v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584“(46).
81. S ohledem na charakteristiky bulharského řízení justiční orgán, který má vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný bulharským státním zástupcem, takovou záruku nemá, jelikož vnitrostátní soudní rozhodnutí, které je základem pro tento evropský zatýkací rozkaz, ani sám tento zatýkací rozkaz nemohou být předmětem soudního přezkumu ve vystavujícím členském státě před předáním dotyčné osoby do tohoto členského státu.
82. I když není vyloučeno, že v procesním systému, podle kterého, musí být obviněná osoba bezodkladně předvedena před soud, který je příslušný rozhodnout o případném vzetí této osoby do vazby, může incidenční přezkum evropského zatýkacího rozkazu vydaného státním zástupcem, který by mohl tento soud vykonat po předání, splňovat požadavky na účinnou soudní ochranu, bylo by tomu tak ovšem pouze za podmínky, že vnitrostátní řízení, ve kterém byl takový zatýkací rozkaz vydán, mohl být podroben soudnímu přezkumu před předáním dotyčné osoby.
83. Z judikatury Soudního dvora tedy dle mého názoru nelze dovodit, že v procesním systému, ve kterém jak evropský zatýkací rozkaz, tak vnitrostátní zatýkací rozkaz, na kterém se prvně uvedený rozkaz zakládá, vydává orgán, který není soudcem ani soudem, postačuje k závěru, že takový systém je v souladu s požadavky na účinnou soudní ochranu to, že tato rozhodnutí mohou být ve vystavujícím členském státě předmětem incidenčního soudního přezkumu po předání dotyčné osoby do tohoto státu.
84. Podle mého názoru to plyne z výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584 ve světle článků 6 a 47 Listiny.
85. Vezmeme-li totiž do úvahy, jaké důsledky může mít přijetí vnitrostátního zatýkacího rozkazu a následně evropského zatýkacího rozkazu na právo vyžádané osoby na svobodu, tak jak jej zaručuje článek 6 Listiny, považuji za zásadní, aby vnitrostátní řízení vedoucí k těmto opatřením mohlo být podrobeno soudnímu přezkumu před předáním této osoby, a to alespoň v první fázi ochrany, tedy co se týče vnitrostátního zatýkacího rozkazu, který je základem pro evropský zatýkací rozkaz.
86. Je třeba připomenout, že zásada vzájemného uznávání, na níž je založen mechanismus evropského zatýkacího rozkazu, spočívá na vzájemné důvěře mezi členskými státy v to, že jejich vnitrostátní právní řády mohou zajistit rovnocennou a účinnou ochranu základních práv uznaných na úrovni Unie, a zejména v Listině(47).
87. Je rovněž nutno připomenout, že v čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 je výslovně uvedeno, že tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 SEU, které jsou vyjádřeny i v Listině, přičemž tuto povinnost mají všechny členské státy, zejména vystavující i vykonávající členský stát(48).
88. Rámcové rozhodnutí proto musí být vykládáno v souladu s článkem 6 Listiny, který stanoví, že každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost(49).
89. Dále je třeba poukázat na to, že jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 30. května 2013, F(50), právo na účinný opravný prostředek stanovené v článku 13 EÚLP a v článku 47 Listiny, má v případě postupu předávání zavedeného tímto rámcovým rozhodnutím, stejně jako v případě postupů vydávání, zvláštní důležitost(51).
90. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP, který se týká řízení o vydání, nadto plyne, že pouze průběh takového řízení odůvodňuje zbavení svobody na základě tohoto článku(52). Článek 5 odst. 3 EÚLP dále stanoví, že „[k]aždý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci“(53). Konečně podle čl. 5 odst. 4 EÚLP každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody, má právo na přezkoumání dodržení procesních a hmotněprávních požadavků nezbytných pro „zákonnost“ zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 EÚLP(54).
91. Podle postoje zastávaného Komisí by bylo třeba mít za to, že tyto záruky jsou v projednávané věci splněny, jelikož podle bulharského práva osoba, vůči níž byl vydán evropský zatýkací rozkaz, musí být bezodkladně předvedena před soud vystavujícího členského státu po svém předání do tohoto státu.
92. Je pravda, že pokud situaci analyzujeme toliko z vnitrostátního pohledu, osoba, vůči které přijal státní zástupce rozhodnutí podle čl. 64 odst. 2 NPK, musí být bezodkladně předvedena před soud, který bude muset rozhodnout o tom, zda před konáním soudního řízení tuto osobu ponechá ve vazbě, nebo ji propustí.
93. Nicméně naváže-li na toto vnitrostátní rozhodnutí evropský zatýkací rozkaz, perspektiva se mění. V takové situaci se totiž soudní přezkum ve vystavujícím členském státě, kterému musí taková rozhodnutí státního zástupce podléhat, jelikož mohou ohrozit právo na svobodu zaručené článkem 6 Listiny, nutně posouvá do fáze, která následuje po předání dotyčné osoby do tohoto členského státu.
94. Mám přitom za to, že jelikož s ohledem na samotný mechanismus spolupráce mezi justičními orgány, na němž je evropský zatýkací rozkaz založen a který předpokládá určitou lhůtu pro završení řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, nemůže být vyžádaná osoba předvedena před soud vystavujícího členského státu bezodkladně, a poněvadž řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu může vést, za podmínek stanovených v článku 12 rámcového rozhodnutí 2002/584, k vazbě této osoby ve vykonávajícím členském státě, a to i na delší dobu, je nezbytné zaručit, jakožto minimální požadavek, aby vnitrostátní rozhodnutí, kterým se nařizuje vypátrání a zatčení osoby, či dokonce její zadržení, jako je tomu v projednávané věci, a které je základem pro vydání evropského zatýkacího rozkazu státním zástupcem, bylo podrobeno soudnímu přezkumu ve fázi přijetí tohoto rozhodnutí či, přinejmenším, aby mohlo být napadeno opravným prostředkem, který tato osoba může podat k soudu vystavujícího členského státu od okamžiku svého zatčení ve vykonávajícím členském státě.
95. Vydává-li vnitrostátní zatýkací rozkaz, jako je tomu v bulharském procesním systému, státní zástupce v přípravném řízení, měla by mít tedy vyžádaná osoba možnost, a to od okamžiku svého zatčení ve vykonávajícím členském státě, obrátit se na soud vystavujícího členského státu, aby ten mohl rozhodnout o legalitě jejího zatčení a zbavení svobody z hlediska práva tohoto členského státu, a to obdobně, jako by tomu bylo v případě, kdy by tato osoba byla předvedena před soud nejpozději do 72 hodin, což je lhůta stanovená u vnitrostátního zatýkacího rozkazu vydaného státním zástupcem podle čl. 64 odst. 2 NPK. Pokud by tomu tak nebylo, vymykalo by se celé hledisko legality zatčení dotyčné osoby a zbavení jí svobody před jejím předáním do vystavujícího členského státu soudnímu přezkumu, neboť vykonávající justiční orgán nemá pravomoc o tomto hledisku rozhodovat.
96. V každém případě by měla vždy existovat možnost podrobit vnitrostátní řízení vedoucí k vydání evropského zatýkacího rozkazu, a to alespoň v jedné ze dvou fází ochrany práv vyžádané osoby, soudnímu přezkumu před předáním této osoby do vystavujícího členského státu, to znamená předtím, než evropský zatýkací rozkaz vyčerpá většinu svých právních účinků(55).
97. Dodávám, že existence procesních záruk stanovených sekundárním právem Unie by podle mého názoru měla jít ruku v ruce se zárukou, podle které by měl každý procesní systém zakotvovat soudní přezkum vnitrostátního řízení vedoucího k vydání evropského zatýkacího rozkazu, který lze vykonat před předáním dotyčné osoby.
98. V tomto ohledu uvádím, že Soudní dvůr upřesnil, že „rámcové rozhodnutí 2002/584 je součástí globálního systému záruk účinné soudní ochrany stanovených jinými právními předpisy Unie, přijatými v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech, které přispívají k usnadnění výkonu práv osoby vyžádané na základě evropského zatýkacího rozkazu, a to již před jejím samotným předáním do vystavujícího členského státu“(56).
99. Konkrétně článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody(57) ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost informovat vyžádané osoby bez zbytečného prodlení poté, co byly zbaveny svobody, o právu jmenovat obhájce ve vydávajícím členském státě(58).
100. Podle čl. 10 odst. 4 směrnice 2013/48 „[ú]lohou tohoto obhájce ve vydávajícím členském státě je poskytovat pomoc obhájci ve vykonávajícím členském státě tím, že mu poskytuje informace a poradenství, aby umožnil účinný výkon práv vyžádané osoby podle rámcového rozhodnutí [2002/584]“. Domnívám se, že takto vymezená úloha obhájce zahrnuje poskytování informací o opravných prostředcích, které jsou případně k dispozici ve vystavujícím členském státě a které umožňují, aby soud tohoto členského státu ověřil splnění podmínek pro vydání evropského zatýkacího rozkazu, jakož i soulad vnitrostátního rozhodnutí, na jehož základě byl tento zatýkací rozkaz vydán, s vnitrostátním právem.
101. Užitečný účinek těchto ustanovení podle mého názoru vyžaduje, aby osoba zatčená ve vykonávajícím členském státě měla možnost napadnout před soudem vystavujícího členského státu, a to před svým předáním do tohoto státu, buď evropský zatýkací rozkaz, nebo vnitrostátní rozhodnutí, na jehož základě byl tento zatýkací rozkaz vydán, pokud žádné z těchto dvou rozhodnutí předmětem soudního přezkumu při svém vydání nebylo. Nutno ovšem upřesnit, že podání opravného prostředku k soudu vystavujícího členského státu by nemělo, v zájmu dodržení požadavku rychlosti při výkonu evropského zatýkacího rozkazu, ohrozit podmínky a lhůty stanovené rámcovým rozhodnutím 2002/584 pro účely výkonu takového zatýkacího rozkazu.
102. Ze všech těchto úvah vyplývá, že bulharské řízení, ve kterém je evropský zatýkací rozkaz vydáván státním zástupcem v přípravném řízení, nesplňuje, podle mého názoru, požadavky na účinnou soudní ochranu.
V. Závěry
103. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku Westminster Magistrates’ Court (soud prvního stupně ve Westminsteru, Spojené království) následovně:
„Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, musí být vykládáno v tom smyslu, že požadavky na účinnou soudní ochranu, kterou musí požívat osoba, vůči níž je vydán evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, nejsou splněny, jestliže podle právních předpisů vystavujícího členského státu jak evropský zatýkací rozkaz, tak vnitrostátní soudní rozhodnutí, které je základem evropského zatýkacího rozkazu, vydává orgán, který se sice účastní výkonu trestního soudnictví tohoto členského státu, avšak není sám soudem, a jestliže uvedené zatýkací rozkazy nemohou být předmětem soudního přezkumu v tomto členském státě před předáním dotyčné osoby.“