Věc C‑270/16
Carlos Enrique Ruiz Conejero
proti
Ferroser Servicios Auxiliares SA
a
Ministerio Fiscal
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Juzgado de lo Social no 1 de Cuenca)
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Směrnice 2000/78/ES – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Článek 2 odst. 2 písm. b) bod i) – Zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení – Vnitrostátní právní úprava, která za určitých podmínek umožňuje propuštění zaměstnance z důvodu intermitentních nepřítomností v zaměstnání, třebaže odůvodněných – Nepřítomnosti zaměstnance z důvodu nemocí souvisejících s jeho zdravotním postižením – Rozdílné zacházení z důvodu zdravotního postižení – Nepřímá diskriminace – Odůvodnění – Boj proti absentérství v zaměstnání – Vhodnost – Proporcionalita“
Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 18. ledna 2018
1. Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení – Pojem „zdravotní postižení“ – Obezita zaměstnance, který dlouhodobě nemůže nebo může jen v omezené míře vykonávat svou práci – Zahrnutí
(Směrnice Rady 2000/78)
2. Sociální politika – Rovné zacházení v zaměstnání a povolání – Směrnice 2000/78 – Zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení – Vnitrostátní právní úprava, která za určitých podmínek umožňuje propuštění zaměstnance z důvodu intermitentních nepřítomností v zaměstnání, třebaže odůvodněných – Nepřítomnosti zaměstnance z důvodu nemocí souvisejících s jeho zdravotním postižením – Nepřípustnost – Výjimka – Sledování cíle boje proti absentérství – Dodržení zásady proporcionality – Posouzení vnitrostátním soudem
[Směrnice Rady 2000/78, čl. 2 odst. 2 písm. b) bod i)]
1. Viz znění rozhodnutí.
(viz body 28–30)
2. Článek 2 odst. 2 písm. b) bod i) směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že zaměstnavatel může propustit zaměstnance z důvodu vycházejícího z intermitentních nepřítomností v zaměstnání, i když jsou odůvodněné, v případě, že tyto nepřítomnosti jsou důsledkem onemocnění souvisejících se zdravotním postižením tohoto zaměstnance, ledaže tato právní úprava sledující legitimní cíl boje proti absentérství nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení tohoto cíle, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že zaměstnanec se zdravotním postižením je vystaven vyššímu riziku, že se vůči němu uplatní čl. 52 písm. d) zákoníku práce, než zaměstnanec, který zdravotně postižený není. Zaměstnanec se zdravotním postižením je totiž ve srovnání se zaměstnancem, který zdravotně postižený není, vystaven dodatečnému riziku nepřítomnosti z důvodu nemoci spojené se svým zdravotním postižením. Je tak vystaven zvýšenému riziku kumulace dnů nepřítomnosti v zaměstnání z důvodu nemoci, a tedy dosažení limitů, které jsou stanoveny v čl. 52 písm. d) zákoníku práce. Pravidlo stanovené v tomto ustanovení tedy může znevýhodnit zaměstnance se zdravotním postižením, a vést tak k nerovnému zacházení nepřímo založenému na zdravotním postižení ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice 2000/78 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. dubna 2013, HK Danmark, C‑335/11 a C‑337/11, EU:C:2013:222, bod 76).
V projednávaném případě je nutno vycházet z toho, že boj proti absentérství v zaměstnání může být považován za legitimní cíl ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. b) bodu i) směrnice 2000/78, protože se jedná o opatření politiky zaměstnanosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. dubna 2013, HK Danmark, C‑335/11 a C‑337/11, EU:C:2013:222, bod 82).
Nicméně je třeba ověřit, zda jsou prostředky, které vnitrostátní právní úprava použila k dosažení tohoto cíle, vhodné a zda nepřekračují meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení.
(viz body 39, 44, 45, 57 a výrok)