Language of document : ECLI:EU:T:2021:607

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

22. září 2021(*)

„Hospodářská soutěž – Spojování podniků – Odvětví telekomunikací – Rozhodnutí ukládající pokuty za spojení podniků uskutečněné před jeho oznámením a povolením – Článek 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a článek 14 nařízení (ES) č. 139/2004 – Právní jistota – Legitimní očekávání – Zásada legality – Presumpce neviny – Proporcionalita – Závažnost protiprávních jednání – Uskutečnění protiprávních jednání – Výměna informací – Výše pokut – Pravomoc soudního přezkumu v plné jurisdikci“

Ve věci T‑425/18,

Altice Europe NV, se sídlem v Amsterdamu (Nizozemsko), zastoupená R. Allendesalazar Corchem a H. Brokelmannem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, zastoupené M. Farleym a F. Jimeno Fernándezem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Radou Evropské unie, zastoupenou S. Petrovou a O. Segnanou, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU znějící primárně na zrušení rozhodnutí Komise C(2018) 2418 final ze dne 24. dubna 2018, kterým se ukládají pokuty za uskutečnění spojení v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení (ES) č. 139/2004 (věc M.7993 – Altice v. PT Portugal), a podpůrně na zrušení nebo snížení pokut uložených žalobkyni,

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení A. Marcoulli, předsedkyně, S. Frimodt Nielsen a R. Norkus (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: E. Artemiou, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. září 2020,

vydává tento

Rozsudek

I.      Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, společnost Altice Europe NV, je nadnárodní společnost činná v odvětví telekomunikací a kabelového vysílání se sídlem v Nizozemsku.

2        Společnost PT Portugal SGPS SA (dále jen „PT Portugal“) je provozovatelem telekomunikací a multimédií, jehož činnost se dotýká celého odvětví telekomunikací v Portugalsku.

A.      Nabytí společnosti PT Portugal žalobkyní

3        Dne 9. prosince 2014 uzavřela žalobkyně s brazilským telekomunikačním operátorem, společností Oi SA, smlouvu o koupi akcií (Share Purchase Agreement, dále jen „SPA“), na jejímž základě prostřednictvím své dceřiné společnosti Altice Portugal SA převzala výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 139/2004 ze dne 20. ledna 2004 o kontrole spojování podniků („nařízení ES o spojování podniků“) (Úř. věst. 2004, L 24, s. 1; Zvl. vyd. 08/003, s. 1).

4        Dokončení tohoto převzetí podléhalo zejména získání povolení od Evropské komise na základě nařízení č. 139/2004.

5        Dne 2. června 2015 žalobkyně veřejně oznámila, že transakce byla dokončena a že na ni bylo převedeno vlastnictví akcií společnosti PT Portugal.

B.      Fáze před oficiálním oznámením

6        Dne 31. října 2014 se žalobkyně obrátila na Komisi s cílem uvědomit ji o svém záměru nabýt výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal. Dne 5. prosince 2014 se uskutečnilo setkání mezi žalobkyní a útvary Komise.

7        Dne 12. prosince 2014 zaslala žalobkyně Komisi žádost o jmenování týmu pověřeného posouzením jejího spisu a dne 18. prosince 2014 byly zahájeny kontakty před oficiálním oznámením.

8        Dne 26. ledna 2015 předala žalobkyně Komisi návrh závazků týkajících se převodu jejích dceřiných společností v Portugalsku, Cabovisão a ONI.

9        Dne 3. února 2015 žalobkyně předložila návrh oznamovacího formuláře, mezi jehož přílohami bylo obsaženo vyhotovení SPA.

C.      Oznámení a rozhodnutí povolující spojení s výhradou dodržení určitých závazků

10      Dne 25. února 2015 bylo spojení oficiálně oznámeno Komisi.

11      Dne 20. dubna 2015 Komise přijala rozhodnutí na základě čl. 6 odst. 1 písm. b) nařízení č. 139/2004 ve spojení s čl. 6 odst. 2 uvedeného nařízení, kterým prohlásila spojení za slučitelné s vnitřním trhem, s výhradou dodržení závazků připojených k tomuto rozhodnutí včetně převodu dceřiných společností Cabovisão a ONI žalobkyní.

D.      Napadené rozhodnutí a řízení vedoucí k jeho přijetí

12      Dne 13. dubna 2015 Komise zaslala žalobkyni žádost o informace týkající se komunikace žalobkyně se společností PT Portugal při příležitosti setkání jejich ředitelů, o níž se dozvěděla z tisku před přijetím jejího povolovacího rozhodnutí.

13      Dne 17. dubna 2015 žalobkyně předložila Komisi své vyjádření.

14      Dne 12. května 2015 Komise zaslala žalobkyni druhou žádost o informace, která se týkala specificky povahy komunikovaných informací, na kterou žalobkyně odpověděla dne 12. června 2015. V návaznosti na rozhodnutí Komise ze dne 8. července 2015 přijaté na základě čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004, ve kterém Komise požadovala, aby žalobkyně předložila chybějící dokumenty, žalobkyně poskytla uvedené dokumenty dne 30. července 2015.

15      Dne 4. prosince 2015 zaslala Komise žalobkyni třetí žádost o informace, na kterou žalobkyně odpověděla dne 18. prosince 2015.

16      Dopisem ze dne 11. března 2016 Komise informovala žalobkyni, že po analýze dokumentů předložených žalobkyní v reakci na žádosti o informace zahájila šetření za účelem zjištění, zda žalobkyně porušila povinnost odložit spojení stanovenou v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, jakož i oznamovací povinnost stanovenou v čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení.

17      Rozhodnutím ze dne 15. března 2016 přijatým na základě čl. 11 odst. 3 nařízení č. 139/2004 požádala Komise žalobkyni o poskytnutí různých dokumentů. Žalobkyně poskytla uvedené dokumenty dne 6. dubna 2016.

18      Dne 20. července 2016 zaslala Komise žalobkyni čtvrtou žádost o informace, na kterou žalobkyně odpověděla dne 23. srpna, a poté dne 24. srpna 2016 pátou žádost o informace, na kterou žalobkyně odpověděla dne 15. září 2016.

19      Dne 12. května 2017 došlo k setkání útvarů Komise a žalobkyně.

20      Dne 17. května 2017 Komise na základě článku 18 nařízení č. 139/2004 zaslala žalobkyni oznámení námitek, v němž došla k předběžnému závěru, že žalobkyně porušila čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

21      Dne 18. srpna 2017 žalobkyně předložila písemné připomínky v reakci na oznámení námitek.

22      Dne 21. září 2017 se konalo slyšení, během něhož žalobkyně mohla předložit své argumenty.

23      Dne 20. října 2017 společnost Oi odpověděla na žádost Komise o informace ze dne 6. října 2017.

24      Dopisem ze dne 16. listopadu 2017 Komise informovala žalobkyni, že v jejím spisu jsou další důkazy dokládající předběžné závěry oznámení námitek.

25      Dne 24. dubna 2018 Komise přijala rozhodnutí C(2018) 2418 final ukládající [žalobkyni] pokuty za uskutečnění spojení v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (věc M.7993 – Altice/PT Portugal) (dále jen „napadené rozhodnutí“).

26      Komise dospěla k závěru, že z různých důkazů ve spise vyplývá, že žalobkyně mohla mít rozhodující vliv na společnost PT Portugal nebo ji mohla ovládat před přijetím povolovacího rozhodnutí a v určitých případech před oznámením v rozporu s čl. 7 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (bod 55 odůvodnění).

27      Bod 4 napadeného rozhodnutí vysvětluje, proč Komise dospěla k závěru, že žalobkyně realizovala SPA před tím, než povolila spojení, v rozporu s čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004. Konkrétně bod 4.1 uvádí, že některá ustanovení SPA (dále jen „přípravná ujednání“) poskytla žalobkyni právo vetovat rozhodnutí týkající se obchodní politiky společnosti PT Portugal. Bod 4.2 popisuje případy, kdy se žalobkyně zapojovala do každodenního provozu společnosti PT Portugal. Bod 4.3 uvádí závěry Komise ohledně důvodů, proč lze znění SPA popsané v bodě 4.1 a chování stran popsané v bodě 4.2 považovat za uskutečnění SPA dříve, než Komise prohlásila spojení za slučitelné s vnitřním trhem (bod 56 odůvodnění).

28      Bod 5 napadeného rozhodnutí vysvětluje, proč Komise dospěla k závěru, že žalobkyně uskutečnila transakci před oznámením spojení v rozporu s čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (bod 57 odůvodnění).

29      První čtyři články výroku napadeného rozhodnutí zní následovně:

„Článek 1

Společnost Altice NV uskutečnila přinejmenším z nedbalosti spojení dříve, než bylo povoleno, a to v rozporu s čl. 7 odst. 1 nařízení č. (ES) č. 139/2004 v kontextu věci č. M.7499 – Altice/PT Portugal.

Článek 2

Společnost Altice NV uskutečnila přinejmenším z nedbalosti spojení dříve, než bylo oznámeno, a to v rozporu s čl. 4 odst. 1 nařízení (ES) č. 139/2004 v kontextu věci č. M.7499 – Altice/PT Portugal.

Článek 3

Společnosti Altice NV se ukládá pokuta ve výši 62 250 000 eur na základě čl. 14 odst. 2 nařízení (ES) č. 139/2004 za porušení uvedené v článku 1 tohoto rozhodnutí.

Článek 4

Společnosti Altice NV se ukládá pokuta ve výši 62 250 000 eur na základě čl. 14 odst. 2 nařízení (ES) č. 139/2004 za porušení uvedené v článku 2 tohoto rozhodnutí.“

II.    Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

30      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 5. července 2018 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

31      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 7. listopadu 2018 podala Rada Evropské unie návrh na vstup do probíhajícího řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Komise.

32      Rozhodnutím ze dne 6. prosince 2018 předseda sedmého senátu Tribunálu povolil tento vstup vedlejší účastnice do řízení. Rada předložila spis vedlejší účastnice dne 22. února 2019 a účastnice řízení k němu předložily vyjádření ve stanovených lhůtách.

33      Dne 30. listopadu 2018 předložila Komise žalobní odpověď.

34      Hlavní účastnice řízení předložily repliku a dupliku dne 25. února a 10. května 2019.

35      Dopisem ze dne 29. května 2019 podala žalobkyně žádost o konání jednání k přednesu řečí na základě čl. 106 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu.

36      Po změně složení senátů Tribunálu byla projednávaná věc přidělena šestému senátu.

37      Organizačním procesním opatřením přijatým dne 10. března 2020 podle článku 89 jednacího řádu Tribunál vyzval účastnice řízení, aby uvedly případné důsledky, které vyvozují v projednávané věci z rozsudku ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise (C‑10/18 P, EU:C:2020:149). Účastnice řízení odpověděly na otázky Tribunálu ve stanovených lhůtách.

38      V důsledku znovuotevření ústní části řízení usnesením Tribunálu ze dne 11. listopadu 2020 byla žalobkyně oprávněna předložit dopis s cílem odpovědět na otázku položenou na jednání, na kterou nebyla v dané době schopna odpovědět. Kromě toho byla Komise dopisem kanceláře Tribunálu ze dne 12. listopadu 2020 vyzvána, aby předložila dokument uvedený v napadeném rozhodnutí a poskytla jakékoli užitečné vysvětlení.

39      Komise této žádosti vyhověla a účastnice řízení předložily vyjádření ve stanovených lhůtách.

40      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        podpůrně zrušil nebo podstatně snížil pokuty, které jí byly uloženy na základě článků 3 a 4 napadeného rozhodnutí;

–        uložil Komisi a Radě náhradu nákladů řízení.

41      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

42      Rada navrhuje, aby Tribunál zamítl v plném rozsahu námitku protiprávnosti vznesenou vůči čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004.

III. Právní otázky

43      Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 139/2004, „[s]e spojení považuje za vzniklé, jestliže dojde ke změně kontroly na trvalém základě v důsledku: […nebo] b) získáním, jednou či více osobami již kontrolujícími nejméně jeden podnik nebo jedním či více podniky, ať již na základě koupě cenných papírů nebo majetku, smlouvy či jiným způsobem, přímé nebo nepřímé kontroly nad celkem nebo částmi jednoho či více podniků“.

44      Podle článku 3 odst. 2 nařízení č. 139/2004, „[s]e kontrola skládá z práv, smluv nebo jiných prostředků, které jednotlivě nebo společně a s ohledem na dané skutečnosti nebo právní předpisy poskytují možnost rozhodujícího vlivu v určitém podniku“.

45      Je třeba rovněž připomenout, že podle čl. 4 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 139/2004, „[s]pojení s významem pro celé Společenství definovaná v tomto nařízení musí být oznámena Komisi před svým uskutečněním a po uzavření dohody, oznámení veřejného návrhu smlouvy o koupi akcií nebo nabytí kontrolního podílu“.

46      Mimoto podle čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, „[s]pojení s významem pro celé Společenství […] nesmí být uskutečněno ani před jeho oznámením ani před jeho prohlášením za slučitelné s [vnitřním] trhem rozhodnutím podle čl. 6 odst. 1 písm. b), čl. 8 odst. 1 nebo čl. 8 odst. 2, nebo na základě domněnky podle čl. 10 odst. 6“.

47      Článek 7 odst. 3 nařízení č. 139/2004 však stanoví následující:

„Komise může na základě žádosti udělit výjimku z povinností uložených v odstavcích 1 a 2. Žádost o udělení výjimky musí být odůvodněná. […] [O výjimku] je možné požádat a může být udělena kdykoliv, ať již před oznámením či po uskutečnění transakce.“

48      Kromě toho podle čl. 14 odst. 2, „Komise může rozhodnutím uložit […] pokuty až do výše 10 % celkového obratu dotčeného podniku […], pokud úmyslně nebo z nedbalosti: a) neoznámí spojení v souladu s článkem 4 […]; b) uskuteční spojení v rozporu s článkem 7“. Podle čl. 14 odst. 3, „[p]ři stanovení výše pokuty bude zohledněna povaha, závažnost a délka trvání porušení těchto ustanovení“.

49      Na podporu žaloby žalobkyně vznáší pět žalobních důvodů, z nichž první vychází z porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, zásady legality a zásady presumpce neviny, druhý z nesprávných skutkových zjištění a nesprávných právních posouzení, pokud jde o údajné nabytí výlučné kontroly nad společností PT Portugal, třetí z nesprávných skutkových zjištění a nesprávných právních posouzení, pokud jde o údajné porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, čtvrtý z porušení zásad ne bis in idem, proporcionality a zákazu dvojího trestu, jakož i z námitky protiprávnosti čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 a pátý z protiprávnosti pokut a z porušení zásady proporcionality. Kromě toho se žalobkyně v rámci páté části pátého žalobního důvodu domáhá, aby Tribunál v rámci přezkumu v plné jurisdikci podstatně snížil výši pokut, které jí byly uloženy, z důvodu argumentů předložených v rámci této páté části pátého žalobního důvodu nebo z důvodu argumentů předložených v rámci třetího žalobního důvodu.

50      Tribunál má za to, že je třeba posoudit společně první až třetí žalobní důvod, a poté čtvrtý a pátý žalobní důvod. Dále má Tribunál za to, že je třeba nejprve posoudit námitku protiprávnosti vznesenou v rámci čtvrtého žalobního důvodu.

A.      K návrhovým žádáním znějícím na zrušení napadeného rozhodnutí

1.      K námitce protiprávnosti čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 vznesené v rámci čtvrtého žalobního důvodu

51      Žalobkyně tvrdí, že tato ustanovení tím, že Komisi umožňují uložit druhou pokutu téže osobě za stejné činy, jako jsou ty, které již sankcionuje jiné ustanovení práva, které chrání tentýž právní zájem (čl. 7 odst. 1 ve spojení s čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 139/2004), porušují zásadu ne bis in idem zakotvenou v článku 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a v čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), zásadu proporcionality zakotvenou v čl. 49 odst. 3 Listiny a zákaz dvojího trestu založený na obecných zásadách společných právním řádům členských států týkajících se souběhu právní úpravy. Žalobkyně uvádí, že Tribunál uznal v rozsudku ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise (T‑704/14, EU:T:2017:753), že stávající právní rámec je „nezvyklý“ a že tento rámec mohl být ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, předmětem námitky protiprávnosti. Tato nezvyklost má původ v přijetí nařízení č. 139/2004, které již nestanoví, že spojení podniků musí být oznámena nejpozději týden po uzavření dohody, zveřejnění veřejné nabídky k odkupu nebo nabytí kontrolního podílu, jak bylo stanoveno v nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. 1989, L 395, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 31). V tomto nařízení existovaly dvě různé povinnosti (formální oznamovací povinnost ve lhůtě jednoho týdne stanovená v čl. 4 odst. 1 a věcná povinnost neuskutečnit spojení před jeho oznámením a povolením stanovená v čl. 7 odst. 1), za jejichž porušení bylo v obou případech možné uložit velmi odlišné pokuty, které se lišily svým rozsahem. Podnik, který oznámil spojení později než týden po uzavření dohody, ale který čekal na povolení Komise před jeho uskutečněním, porušil pouze čl. 4 odst. 1 nařízení č. 4064/89 a nikoli čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení. Situace se zhoršila zavedením čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004, na jehož základě lze nyní za neoznámení spojení podniků v souladu s čl. 4 odst. 1 uložit pokutu až do výše 10 % z obratu dotčeného podniku. Článek 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 jsou tedy podle ní redundantní. Články 2 a 4 napadeného rozhodnutí by proto měly být podle žalobkyně zrušeny.

52      Komise a Rada zpochybňují argumenty žalobkyně.

53      Úvodem je třeba uvést, že v návaznosti na rozsudek ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise (C‑10/18 P, EU:C:2020:149), žalobkyně na dotaz Tribunálu uvedla, že bere zpět výtku vycházející z porušení zásady ne bis in idem.

54      Pokud jde o obecný závěr žalobkyně, podle kterého jsou čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 „redundantní“ s ohledem na čl. 7 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. b) nařízení č. 139/2004, je třeba připomenout, že i když porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 vede automaticky k porušení čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení, naopak to zcela neplatí (viz rozsudky ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, body 294 a 295, a ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, bod 101).

55      V situaci, kdy podnik oznámí spojení před jeho uskutečněním v souladu s čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004, je tedy stále možné, že tento podnik poruší čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení, pokud toto spojení uskuteční dříve, než je Komise prohlásí za slučitelné s vnitřním trhem (rozsudek ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, bod 102).

56      Z toho vyplývá, že čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 sledují samostatné cíle v rámci systému „jednorázového odbavení“ uvedeného v bodě 8 odůvodnění tohoto nařízení (rozsudek ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, bod 103).

57      Článek 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 mimoto stanoví povinnost konat spočívající v povinnosti oznámit spojení před jeho uskutečněním, zatímco čl. 7 odst. 1 téhož nařízení stanoví povinnost zdržet se jednání, tedy neuskutečnit toto spojení před jeho oznámením a povolením (viz rozsudky ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 302, a ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, bod 104).

58      Porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 je kromě toho jednorázovým protiprávním jednáním, kdežto porušení čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení je trvajícím protiprávním jednáním, které začalo v okamžiku, kdy došlo k porušení čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 352; viz rozsudek ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, body 113 a 115).

59      Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 jsou „redundantní“ s ohledem na čl. 7 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení.

60      Pokud jde konkrétně o argument žalobkyně, podle kterého čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 tím, že Komisi umožňují uložit druhou pokutu téže osobě za stejné činy, jako jsou ty, které již sankcionuje jiné ustanovení práva, které chrání tentýž právní zájem, jako je právní zájem chráněný čl. 7 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení, porušují zásadu proporcionality a zákaz dvojího trestu založený na obecných zásadách společných právním řádům členských států týkajících se souběhu právní úpravy, bylo uvedeno, že tato ustanovení sledují samostatné cíle, a to jednak uložit podnikům povinnost oznámit dotčené spojení před jeho uskutečněním a jednak jim zabránit v uskutečnění tohoto spojení dříve, než jej Komise prohlásí za slučitelné s vnitřním trhem.

61      V tomto ohledu z argumentace žalobkyně vyplývá, že je třeba ji chápat tak, že terminologie, kterou užívá, a sice výraz „právní zájem“, má stejný význam jako výraz „cíl“ použitý Soudním dvorem v rozsudku ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise (C‑10/18 P, EU:C:2020:149).

62      Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že vzhledem k tomu, že tato ustanovení sledují stejný „právní zájem“, porušují zásadu proporcionality zakotvenou v čl. 49 odst. 3 Listiny nebo zákaz dvojího trestu založený na obecných zásadách společných právním řádům členských států týkajících se souběhu právní úpravy.

63      Zbavit Komisi možnosti rozlišovat prostřednictvím pokut, které ukládá, situaci, kdy podnik dodrží oznamovací povinnost, ale poruší povinnost odložit uskutečnění spojení, a situaci, kdy tento podnik nedodrží ani jednu z těchto povinností, mimoto neumožňuje dosáhnout cíle nařízení č. 139/2004, kterým je zajistit účinnou kontrolu spojování podniků s významem pro celé Společenství, neboť za porušení oznamovací povinnosti by nikdy nemohla být uložena zvláštní sankce (rozsudek ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, body 108 a 109).

64      Z toho vyplývá, že prohlášení čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 za protiprávní, jak navrhuje žalobkyně, by zabránilo tomu, aby za porušení oznamovací povinnosti byla uložena zvláštní sankce, a bylo by v rozporu s cílem uvedeného nařízení.

65      Konečně je třeba připomenout, že Tribunál již zdůraznil v bodě 343 rozsudku ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise (T‑704/14, EU:T:2017:753), citovaného žalobkyní, že uložení dvou sankcí za totéž jednání týmž orgánem v jediném rozhodnutí nemůže být považováno jako takové za odporující zásadám rovného zacházení a proporcionality.

66      Z výše uvedeného vyplývá, že i když, jak uvádí žalobkyně, Tribunál mohl rozhodnout, že dotčený právní rámec byl nezvyklý (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 306), cílem tohoto právního rámce je umožnit dosáhnout dvou samostatných cílů v rámci systému „jednorázového odbavení“ (viz body 56 a 64 výše) a argumenty žalobkyně dále neumožnily prokázat protiprávnost čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004. Kromě toho je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředložila žádný argument na podporu údajné protiprávnosti čl. 7 odst. 1 tohoto nařízení.

67      Námitku protiprávnosti čl. 4 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 139/2004 a v rozsahu, v němž byla vznesena, i námitku protiprávnosti čl. 7 odst. 1 a čl. 14 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení je tudíž třeba zamítnout.

2.      K prvním třem žalobním důvodům týkajícím se existence protiprávního jednání na základě čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004

68      Žalobkyně v první části prvního žalobního důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, v první části třetího žalobního důvodu tvrdí, že ujednání před dokončením akvizice obsažená v dohodě o spojení podniků byla z povahy věci podpůrná a nepředstavovala předčasné uskutečnění spojení, v druhé části třetího žalobního důvodu tvrdí, že ve skutečnosti neměla rozhodující vliv na společnost PT Portugal před dokončením spojení, ve třetí části třetího žalobního důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí obsahuje nesprávné právní posouzení a nesprávné skutkové zjištění, pokud jde o předávání informací, ve druhé části prvního žalobního důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí porušilo obecné zásady legality a presumpce neviny, a ve druhém žalobním důvodu tvrdí, že napadené rozhodnutí obsahuje nesprávná skutková zjištění a nesprávná právní posouzení v rozsahu, v němž Komise dospěla k závěru, že žalobkyně nabyla výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal.

a)      K první části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004

69      Podle žalobkyně příliš široký výklad pojmu „uskutečnění“ spojení v napadeném rozhodnutí, a to jak ve vztahu k opatřením, která jí mají „umožňovat mít rozhodující vliv“ díky konzultačnímu právu a právu veta, jež jí údajně přiznávají přípravná ujednání obsažená v čl. 6.1 písm. b) SPA, tak ve vztahu k tvrzením o výměně komerčně citlivých informací, překračuje rozsah působnosti a význam připisované tomuto pojmu článkem 4 odst. 1 a článkem 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, jakož i judikaturou Soudního dvora.

70      Pokud jde konkrétně nejprve o údajnou „možnost mít rozhodující vliv“ z důvodu přípravných ujednání, žalobkyně zaprvé tvrdí, že čl. 7 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 nezakazují dohody, které „umožňují mít rozhodující vliv“ na činnost jiného podniku, ale pouze „uskutečnění“ akvizice kontroly na trvalém základě. K porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 musí být získání kontroly [čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 139/2004], a tedy rovněž „možnost mít rozhodující vliv“ na trvalém základě (čl. 3 odst. 2 nařízení č. 139/2004) „uskutečněny“. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371), rozlišuje operace, které byly přípravné nebo podpůrné ve vztahu ke spojení podniků a jejichž cílem byla příprava uskutečnění spojení, nebo řízení přechodného období mezi podpisem a dokončením transakce, od operací, které vedly k uskutečnění spojení podniků tím, že přispěly ke změně kontroly na trvalém základě. V projednávané věci vyplývá změna kontroly, o které bylo rozhodnuto v SPA, pouze z převodu akcií společnosti PT Portugal na žalobkyni. Přitom je nesporné, že k tomuto převodu nedošlo před tím, než Komise spojení povolila.

71      Zadruhé, čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 používají v angličtině pojem „implementation“, který je třeba chápat jako „úplné uskutečnění“ spojení podniků. V tomto ohledu žalobkyně odkazuje na bod 90 usnesení ze dne 18. března 2008, Aer Lingus Group v. Komise (T‑411/07 R, EU:T:2008:80), podle kterého definice „implementation“ uvedená v čl. 8 odst. 4 a 5 nařízení č. 139/2004 prima facie implikuje úplné uskutečnění spojení podniků, a na bod 98 uvedeného usnesení, podle kterého se tentýž výklad výrazu „implementation“ musí použít obdobně na článek 7 nařízení č. 139/2004.

72      Zatřetí, dokud není spojení podniků opravdu uskutečněno, nemůže být ohrožena účinnost systému kontroly účinků spojování podniků ex ante.

73      Pokud jde dále o tvrzení týkající se výměny komerčně citlivých informací, tyto informace nijak nepřispívají k trvalé změně kontroly a nejsou ani nezbytné k jejímu dosažení. Neumožňují ani mít rozhodující vliv. V tomto ohledu žalobkyně zdůrazňuje, že v konsolidovaném sdělení Komise k otázkám příslušnosti podle nařízení č. 139/2004 (Úř. věst. 2008, C 95, s. 1; dále jen „konsolidované sdělení k otázkám příslušnosti“) Komise kvalifikuje dobu jednoho roku jako relativně krátkou, a dokonce upřesňuje, že úvodní fáze, která může trvat až tři roky, nemusí představovat trvalou změnu kontroly (bod 34 sdělení). Konzultace, které proběhly během přechodného čtyřměsíčního období mezi podpisem SPA a rozhodnutím o povolení, nemohou v žádném případě přispět k „trvalé změně kontroly“.

74      Konečně žalobkyně tvrdí, že v projednávané věci nedošlo k „uskutečnění“ spojení podniků ve smyslu čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, neboť v případě hypotetického zákazu oznámeného spojení by nebylo nutné „zrušit spojení“ ve smyslu čl. 8 odst. 4 nařízení č. 139/2004.

75      Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

76      Pokud jde zaprvé o argument žalobkyně, podle kterého čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 nezakazují dohody, které „umožňují rozhodující vliv“ na činnost jiného podniku, a který dále odkazuje na rozsudek ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371), v němž jsou rozlišeny operace, které byly přípravné nebo podpůrné pro spojení podniků, od operací, které přispívají k trvalé změně kontroly, je třeba připomenout, že podle článku 3 nařízení č. 139/2004 se spojení považuje za vzniklé, jestliže dojde ke změně kontroly na trvalém základě v důsledku fúze dvou či více podniků nebo částí podniků, nebo získáním, jednou či více osobami již kontrolujícími nejméně jeden podnik nebo jedním či více podniky, přímé nebo nepřímé kontroly nad celkem nebo částmi jednoho či více podniků, přičemž se rozumí, že kontrola plyne z možnosti mít rozhodující vliv na činnost podniku na základě zákona, smlouvy či jiných prostředků (rozsudky ze dne 31. května 2018, Ernst & Young, C‑633/16, EU:C:2018:371, bod 45, a ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, bod 49).

77      V projednávané věci je tedy třeba analyzovat, zda SPA vedla k trvalé změně kontroly společnosti PT Portugal pouze v důsledku převodu jejích akcií na žalobkyni, jak tvrdí žalobkyně, nebo zda SPA vedla k takové změně z důvodu, že žalobkyni umožnila mít rozhodující vliv na společnost PT Portugal dříve, než byla operace povolena Komisí.

78      Tato analýza bude provedena níže v rámci druhé podčásti první části třetího žalobního důvodu.

79      Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého pojem „réalisation“ (uskutečnění) použitý ve francouzské verzi čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 odpovídá pojmu „implementation“ v anglické verzi těchto článků, který je třeba v souladu s body 90 a 98 usnesení ze dne 18. března 2008, Aer Lingus Group v. Komise (T‑411/07 R, EU:T:2008:80), chápat jako „plné provedení“, je třeba uvést, že i když podle tohoto usnesení způsob, jakým je výraz „implemented“ uveden v jiných jazykových zněních, naznačuje, že definice „uskutečnění“ podle čl. 8 odst. 4 a 5 prima facie implikuje plné provedení spojení (usnesení ze dne 18. března 2008, Aer Lingus Group v. Komise, T‑411/07 R, EU:T:2008:80, bod 90), tvrzení žalobkyně, podle které Tribunál v bodu 98 tohoto usnesení uvedl, že tentýž výklad pojmu „implementation“ musí být použit obdobně na článek 7 nařízení č. 139/2004, je nesprávné.

80      Jak totiž uvádí Komise, z bodu 98 usnesení ze dne 18. března 2008, Aer Lingus Group v. Komise (T‑411/07 R, EU:T:2008:80), vyplývá, že podle Tribunálu se musí tentýž výklad pojmu „implementation“ použít obdobně na „argumenty žalobkyně“ vycházející z článku 7 nařízení č. 139/2004, a nikoli na samotný článek 7 nařízení č. 139/2004.

81      Tribunál tedy tento výklad omezil na argumenty žalobkyně, a sice v dané věci na výjimku z povinnosti odložit uskutečňování spojení stanovenou v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004, a neměl v úmyslu poskytnout obecný výklad výrazu „implementation“ jako „plné provedení“.

82      Mimoto je třeba uvést, že v bodě 83 rozsudku ze dne 6. července 2010, Aer Lingus Group v. Komise (T‑411/07, EU:T:2010:281), Tribunál jasně uvedl, že v souvislosti s výjimkou z povinnosti odložit spojení podniků stanovenou v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 139/2004 získání podílu, který sám o sobě neposkytuje kontrolu ve smyslu článku 3 nařízení č. 139/2004, může spadat do působnosti článku 7 uvedeného nařízení.

83      Ostatně je třeba připomenout, že v souladu s judikaturou Soudního dvora platí, že jakékoli částečné uskutečnění spojení spadá do působnosti článku 7 nařízení č. 139/2004. Kdyby totiž bylo stranám spojení zakázáno uskutečnit spojení prostřednictvím jediné operace, ale mohly by k témuž výsledku dojít postupnými částečnými operacemi, snižovalo by to užitečný účinek zákazu obsaženého v článku 7 nařízení č. 139/2004, a ohrožovalo by to tedy předběžnou povahu kontroly stanovené uvedeným nařízením, jakož i dosažení jeho cílů (rozsudek ze dne 31. května 2018, Ernst & Young, C‑633/16, EU:C:2018:371, bod 47).

84      Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého dokud není spojení podniků skutečně uskutečněno, nelze ohrozit účinnost systému kontroly účinků spojování podniků ex ante, je třeba připomenout, že jakákoli transakce nebo souhrn transakcí, které vedou ke „změně kontroly na trvalém základě“ s tím, že poskytuje „možnost rozhodujícího vlivu v uvedeném podniku“, je spojením považovaným za vzniklé ve smyslu nařízení č. 139/2004. Společný znak těchto spojení je následující: v případě, kdy před transakcí pro určitou hospodářskou činnost existovaly dva odlišné podniky, po této transakci existuje pouze jeden podnik. S výjimkou případu fúze, která znamená zánik jednoho ze dvou dotčených podniků, Komise tedy musí vymezit, zda v důsledku uskutečnění spojení získává jeden z dotčených podniků pravomoc kontrolovat druhý podnik, tedy pravomoc, kterou dříve neměl. Tato kontrolní pravomoc spočívá v možnosti mít rozhodující vliv nad činností podniku, zejména pokud podnik s touto pravomocí může vůči uvedenému podniku prosazovat volbu týkající se strategických rozhodnutí (rozsudek ze dne 6. července 2010, Aer Lingus Group v. Komise, T‑411/07, EU:T:2010:281, bod 63).

85      Pokud jde dále o výměnu informací, v reakci na argument žalobkyně, že časově omezené jednání nemůže přispět k trvalé změně kontroly, je třeba uvést v souladu s rozsudkem ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371, bod 52), že proto, aby se jednalo o spojení podniků, musí být trvalá změna kontroly, a nikoli operace, které mohou fakticky či právně přispívat k takové změně kontroly.

86      Pokud jde o otázku, zda v projednávané věci tato výměna informací přispěla k trvalé změně kontroly nebo umožnila rozhodující vliv, tato otázka je předmětem třetí části třetího žalobního důvodu níže.

87      Konečně pokud jde o argument žalobkyně, že spojení podniků charakterizují pouze operace, které vyžadují „zrušení“ ve smyslu čl. 8 odst. 4 nařízení č. 139/2004, je třeba konstatovat, že žalobkyně toto tvrzení nedokládá a dále že toto ustanovení nemá za cíl definovat pojem „spojení“, ale uvést, jaké jsou pravomoci Komise, pokud zjistí, že došlo k protiprávnímu jednání. Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že o spojení podniků jde pouze tehdy, má-li Komise možnost zrušit dotčenou operaci.

88      Tribunál již mimoto uvedl, že i když je nabytí kontroly nutné k tomu, aby Komise mohla uplatnit pravomoc zrušit spojení podniků, není nutné k tomu, aby se na spojení vztahovala působnost článku 7 nařízení č. 139/2004 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2010, Aer Lingus Group v. Komise, T‑411/07, EU:T:2010:281, body 66 a 83).

89      První část prvního žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout v plném rozsahu.

b)      K první části třetího žalobního důvodu vycházející z toho, že ujednání před dokončením akvizice obsažená v dohodě o transakci byla z povahy věci podpůrná a nepředstavovala předčasné uskutečnění spojení podniků

90      Tato část se skládá ze čtyř podčástí. První podčást se týká nesprávního právního posouzení v tom, že podle napadeného rozhodnutí nebyla ujednání před dokončením akvizice podpůrná nebo přípravná ve vztahu ke spojení, druhá podčást se týká skutečnosti, že ujednání před dokončením spojení zahrnutá v dohodě o transakci nedávala žalobkyni právo veta ve vztahu k některým rozhodnutím společnosti PT Portugal, třetí podčást se týká porušení zásady právní jistoty konstatováním o existenci protiprávního jednání a čtvrtá podčást se týká porušení zásady právní jistoty z důvodu uložení pokut.

1)      K první podčásti vycházející z nesprávného právního posouzení v tom, že podle napadeného rozhodnutí nebyla ujednání před dokončením akvizice podpůrná nebo přípravná ve vztahu ke spojení

91      Zaprvé žalobkyně uvádí, že článek 8.2 písm. b) SPA stanoví, že pokud nebudou vyžadované podmínky splněny do osmnácti měsíců od podpisu, SPA pozbývá platnosti a všechna ustanovení, která obsahuje, přestanou platit a budou zbavena účinku do budoucna. Ujednání před dokončením akvizice, která mají představovat údajné protiprávní jednání, platila pouze čtyři měsíce a jedenáct dní (bod 595 odůvodnění napadeného rozhodnutí). I kdyby tedy tato ujednání přispěla ke změně kontroly (quod non), nemohla přispět k „trvalé změně kontroly“ cílového podniku, jelikož podle bodu 28 konsolidovaného sdělení k otázkám příslušnosti se nařízení č. 139/2004 nepoužije „v případě transakcí, které mají za následek pouze dočasnou změnu ovládání“.

92      Zadruhé žalobkyně tvrdí, že i když napadené rozhodnutí uznává v souladu se sdělením Komise o omezeních přímo souvisejících se spojováním a pro ně nezbytných (Úř. věst. 2005, C 56, s. 24, dále jen „sdělení o doprovodných omezeních“), že „ujednání před dokončením [akvizice], která stanoví způsob, jakým má cílový podnik působit mezi podpisem a dokončením [akvizice], mohou být odůvodněna, aby se zabránilo podstatným změnám v […] cílovém podniku“ (bod 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí), bylo v něm použito mimořádně omezující výlučné kritérium uvádějící, že taková dohoda „je opodstatněná jen v případě, že je přísně omezena na úkony nezbytné pro zachování hodnoty cílové společnosti“ (bod 71 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nařízení č. 139/2004 ani sdělení o doprovodných omezeních přitom nepožadují, aby jediným cílem přímo souvisejících a nezbytných ujednání před dokončením akvizice bylo zachovat hodnotu cílového podniku, přičemž celosvětově ustálená praxe uznává, že tato ujednání hrají důležitou úlohu při zajišťování integrity obchodní činnosti nabývaného podniku v době od podpisu do dokončení akvizice. Mimoto žalobkyně dodává, že v rozsudku ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371), který představuje jediný precedent, v němž byla posuzována možnost uplatnit zákaz obsažený v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 ve vztahu k ujednáním před dokončením akvizice, Soudní dvůr odmítl použití tohoto zákazu na dřívější sporný závazek, když rozhodl, že tento závazek byl podpůrný či přípravný pro spojení, aniž přitom zmínil kritérium zachování hodnoty cílového podniku.

93      Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

94      Zaprvé, pokud jde o argument vycházející z doby platnosti ujednání před dokončením akvizice, která mají představovat údajné protiprávní jednání, je třeba uvést, že bod 28 konsolidovaného sdělení Komise k otázkám příslušnosti, citovaného žalobkyní, stanoví následující:

„V ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení [č. 139/2004] je pojem spojování definován v tom smyslu, že zahrnuje pouze procesy, které vedou k trvalé změně kontroly dotčených podniků a, […], ke změně struktury trhu. Nařízení [č. 139/2004] se tudíž nepoužije v případě transakcí, které mají za následek pouze dočasnou změnu ovládání. To, že uzavřené dohody mají pouze omezenou časovou platnost, automaticky neznamená, že nedojde ke změně ovládání na trvalém základě, mohou-li být předmětné dohody prodlouženy. O spojování se může jednat i tehdy, je-li doba platnosti dohod výslovně omezena, pokud postačuje k tomu, aby ujednání vedla k trvalé změně kontroly dotčených podniků.“

95      Přitom je třeba konstatovat, že znění konsolidovaného sdělení k otázkám příslušnosti, kterého se dovolává žalobkyně, se týká definice spojení, a konkrétně doby trvání dohod, které jsou základem pro spojení podniků. V tomto ohledu z toho vyplývá, že spojení je uskutečněno v případě, že je změna kontroly nad podnikem trvalá, včetně případu, kdy je doba, na kterou je dohoda uzavřena, omezená. Na rozdíl od toho, co navrhuje žalobkyně, se uvedené znění naopak netýká doby trvání ujednání před dokončením akvizice.

96      Jak bylo ostatně uvedeno v bodě 85 výše, aby se jednalo o spojení podniků, musí být trvalá změna kontroly, a nikoli opatření, jako jsou ujednání před dokončením akvizice, která mohou fakticky či právně přispět k takové změně kontroly tím, že umožňují rozhodující vliv na činnost cílového podniku.

97      Jak uvádí Komise, argument žalobkyně tedy spočívá v záměně definice spojení podniků, která předpokládá trvalou změnu kontroly, za opatření, které k takové změně přispívá.

98      Zadruhé, pokud jde o otázku dosahu údajného protiprávního jednání, a konkrétně o to, jaké je kritérium nebo jaká jsou kritéria pro určení, zda přípravná ujednání porušovala čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, zaprvé, pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371), je třeba uvést, že v tomto rozsudku Soudní dvůr, ke kterému byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu povinnosti odložit uskutečnění spojení podniků stanovené v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, rozhodl, že i kdyby dotčené opatření bylo předmětem propojení podmínek daného spojení a mohlo mít ve vztahu ke spojení podpůrnou či přípravnou povahu, nic to nemění na tom, že navzdory účinkům, které by mohlo mít na trhu, nepřispívá jako takové k trvalé změně kontroly cílového podniku (rozsudek ze dne 31. května 2018, Ernst & Young, C‑633/16, EU:C:2018:371, bod 60).

99      Soudní dvůr tak jednak nevyloučil všechna podpůrná a přípravná opatření jako taková z působnosti čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a jednak nepovažoval za užitečné použít jakékoli kritérium k určení pravděpodobného podpůrného a přípravného charakteru dotčeného opatření, neboť nepovažoval za nezbytné určit, zda toto opatření bylo podpůrné.

100    Odkaz žalobkyně na rozsudek dne 31. května 2018, Ernst &Young (C‑633/16, EU:C:2018:371), který má prokázat, že existují další kritéria než zachování cílového podniku odůvodňující ujednání před dokončením akvizice, jako jsou ta, o která jde v projednávané věci, tedy není relevantní.

101    Zadruhé je podle žalobkyně dalším kritériem, které lze vzít v úvahu, kritérium integrity ve smyslu „obchodní integrity“ cílového podniku. Ujednání před dokončením akvizice musí umožnit uložit prodávajícímu povinnost konzultovat s kupujícím určité transakce, které mohou ovlivnit integritu obchodní činnosti bez ohledu na to, zda vedou k zachování, zvýšení nebo snížení jeho hodnoty. Ochrana této integrity jde nad rámec kritéria zachování hodnoty cílové společnosti. Legalita ujednání před dokončením akvizice proto nemůže záviset pouze na finančních prahových hodnotách, které zakládají povinnost konzultací mezi prodávajícím a kupujícím, jak tvrdí Komise v bodech 94 až 98 odůvodnění napadeného rozhodnutí.

102    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle bodu 13 sdělení o doprovodných omezeních platí, že „[d]ohody nezbytné pro uskutečnění spojení jsou příznačně zaměřeny na ochranu převáděné hodnoty“.

103    Sdělení o doprovodných omezeních tedy nevylučuje možnost, aby byla použita jiná kritéria, než je kritérium pouhé striktní ochrany převáděného podniku.

104    Nicméně vzhledem k tomu, že žalobkyně v rámci tohoto žalobního důvodu nepředložila důkazy prokazující, že v projednávané věci existovalo riziko takového zásahu do obchodní integrity cílového podniku, je tento argument neúčinný. Případný dopad tohoto argumentu na legalitu napadeného rozhodnutí bude případně posouzen teprve při posuzování dohod předcházejících dokončení akvizice a jejich realizace.

105    Je tedy třeba zamítnout první podčást první části třetího žalobního důvodu.

2)      K druhé podčásti vycházející z toho, že ujednání před dokončením akvizice obsažená v dohodě týkající se operace neposkytovala žalobkyni právo veta ve vztahu k některým rozhodnutím společnosti PT Portugal

106    Žalobkyně tvrdí, že čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA jí přiznává pouze omezené právo na konzultaci, které jí nedává „pravomoc zabránit přijetí strategických rozhodnutí“ ve smyslu bodu 54 konsolidovaného sdělení k otázkám příslušnosti. Nelze ho tedy považovat za právo veta. Žalobkyně zdůrazňuje, že to, zda s ní bude vedena konzultace v případech uvedených v čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA, bylo ponecháno vždy výlučně na rozhodnutí společnosti Oi, že na základě tohoto ustanovení byla povinna udělit souhlas s rozhodnutími, ohledně kterých byla konzultována, ledaže odůvodnila odmítnutí, a že SPA stanovila jako jediný důsledek porušení některých ujednání ze strany společnosti Oi pouze právo domáhat se náhrady vzniklé škody.

107    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

108    V bodě 112 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise zdůrazňuje, že je běžné a současně vhodné, že jsou ujednání, která mají ochránit hodnotu nabývaného podniku v době od podpisu kupní smlouvy do dokončení akvizice zahrnuty do prodejní a kupní smlouvy. Taková dohoda mezi prodávajícím a kupujícím, která určuje jednání cílového podniku, však může být přiměřeně odůvodněna pouze tehdy, je-li striktně omezena na to, co je nezbytné pro zachování hodnoty cílového podniku, a neumožňuje kupujícímu mít na něj rozhodující vliv, například tím, že ovlivňuje běžný chod jeho obchodních činností nebo jeho obchodní politiku. Podle Komise se však některá ujednání čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA neomezovala striktně na zaručení zachování hodnoty cílového podniku, ale umožňovala žalobkyni mít rozhodující vliv nad společností PT Portugal.

109    V tomto ohledu je třeba uvést, že čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA stanoví následující:

„[A]ž do dokončení akvizice prodávající zajistí, že s výhradou písemného souhlasu kupujícího (který nelze bezdůvodně odmítnout nebo odložit […]) žádná společnost ve skupině [tedy PT Portugal a její dceřiné společnosti] […] neprovede žádné z dále uvedených jednání […] s tím, že po uplynutí jednoho měsíce ode dne provedení budou níže uvedené peněžní prahové hodnoty automaticky změněny tak, že i) jakýkoli odkaz na prahovou hodnotu 5 milionů eur bude nahrazen prahovou hodnotou ve výši 1 milionu eur […]:

[…]

ii. uzavřít dohodu, učinit závazek nebo převzít jakýkoli závazek (včetně podmíněného závazku) o celkové hodnotě více než 5 milionu eur; nebo

iii. učinit závazek o hodnotě více než 5 milionů eur a po dobu delší než tří měsíce nebo který nelze vypovědět s tříměsíční nebo kratší výpovědní dobou; nebo

[…]

vii. uzavřít, vypovědět nebo změnit jakoukoli dohodu, která může být považována za důležitou smlouvu; nebo

[…]

ix. není-li v rozpočtu stanoveno jinak, nabývat nebo souhlasit s nabytím jakýchkoli aktiv, jejichž celková hodnota překračuje 5 milionů eur; nebo

[…]

xviii. přijmout nového ředitele nebo nového vedoucího zaměstnance; nebo

[…]

xx. ukončit nebo změnit podmínky jakékoli smlouvy s jakýmkoli ředitelem nebo vedoucím zaměstnancem, ledaže existuje platný důvod pro ukončení smlouvy; nebo

[…]

xxvi. změnit svou cenovou politiku nebo své standardní ceny za její výrobky a služby určené zákazníkům (jiné než ty, které jsou uvedeny v rozpočtu), nebo změnit veškeré stávající standardní podmínky se zákazníky, s výjimkou každodenních jednání s určitými konkrétními zákazníky s cílem zabránit snížení [zákaznické základny]; nebo

xxvii. uzavřít, změnit nebo vypovědět jakoukoli významnou smlouvu, ledaže je to odůvodněné nebo pokud k tomu dochází v rámci běžných operací […]“

110    Zaprvé, pokud jde o čl. 6 odst. 1 písm. b) body xviii) a xx) SPA týkající se jmenování, propouštění nebo změn smluv ředitelů a řídících zaměstnanců, jak Komise připouští v napadeném rozhodnutí (bod 75 odůvodnění), právo na kontrolu zaměstnanců převáděného podniku může být odůvodněno za účelem zachování hodnoty podniku v době od podpisu dohody o spojení do dokončení spojení, například v případě některých zaměstnanců důležitých pro hodnotu podniku, nebo s cílem zabránit změnám základních nákladů podniku.

111    Komise však v napadeném rozhodnutí (bod 76 odůvodnění) tvrdí, že právo veta stran jmenování, propuštění nebo změny podmínek smluv jakéhokoli ředitele nebo řídícího zaměstnance zřejmě překračuje rámec toho, co je nezbytné pro zachování hodnoty cílového podniku, a umožňuje nabyvateli ovlivnit jeho obchodní politiku. Znění čl. 6 odst. 1 písm. b) bodů xviii) a xx) SPA je podle Komise příliš široké a pokrývá blíže nespecifikovanou skupinu zaměstnanců, jejíž členové nemohou mít všichni vliv na hodnotu cílového podniku.

112    I když v tomto ohledu žalobkyně nezpochybňuje tvrzení Komise, že je zahrnuta blíže nespecifikována skupina zaměstnanců, toto tvrzení není správné. V příloze A.48 žaloby je totiž uveden seznam „ředitelů“ společnosti PT Portugal, a sice osmi osob. Stejně tak příloha A.49 uvádí seznam „řídících zaměstnanců“, a sice dvou osob.

113    Znění čl. 6 odst. 1 písm. b) bodů xviii) a xx) SPA tedy nebylo „příliš široké“, ale týkalo se pouze vedení společnosti PT Portugal.

114    V každém případě toto zjištění nemůže zpochybnit správnost argumentu Komise v napadeném rozhodnutí, podle kterého čl. 6 odst. 1 písm. b) body xviii) a xx) SPA umožňovaly žalobkyni spoluurčovat řídící strukturu společnosti PT Portugal. Jak totiž zdůrazňuje Komise v napadeném rozhodnutí, lze zde učinit analogii s bodem 67 konsolidovaného sdělení k otázkám příslušnosti, který se týká pojmu právo veta a který stanoví, že „práva veta, která zakládají společnou kontrolu, se naopak týkají zpravidla rozhodování o […] personálním obsazení řídících orgánů podniku“. Bod 69 uvedeného sdělení stejně tak stanoví, že „[p]rávo spolurozhodovat o řízení podniku (například o představenstvu) obvykle zajišťuje jeho nositeli rozhodující vliv na obchodní politiku podniku“.

115    Zadruhé, pokud jde o čl. 6 odst. 1 písm. b) bod xxvi) SPA týkající se cenové politiky, jeho znění je velmi široké a ukládá společnosti PT Portugal povinnost získat od žalobkyně písemný souhlas s širokou škálou rozhodnutí o cenách a smlouvách se zákazníky. Jak zejména uvádí Komise, absence definice cenových politik a standardních cen navržených společností PT Portugal znamená, že je nutné získat písemný souhlas žalobkyně s jakoukoli změnou ceny. Povinnost získat písemný souhlas žalobkyně se změnami jakýchkoliv všeobecných podmínek se zákazníky kromě toho umožňuje žalobkyni zabránit jakékoli změně ve smlouvách se zákazníky společnosti PT Portugal.

116    Zatřetí, pokud jde o čl. 6 odst. 1 písm. b) body ii), iii), vii), ix) a xxvii) SPA přiznávající žalobkyni možnost účastnit se některých druhů smluv, které společnost PT Portugal mohla uzavřít před dokončením akvizice, nebo je ukončit nebo změnit, podle Komise vzhledem k obchodním oblastem pokrytým těmito ustanoveními a nízké výši peněžních prahových hodnot použitelných na některá z těchto ustanovení uvedená ustanovení překračují meze toho, co je nezbytné k tomu, aby bylo zabráněno tomu, že bude činnost společnosti PT Portugal podstatně změněna, a tedy aby byla zachována hodnota investice žalobkyně (bod 117 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

117    V tomto ohledu lze pouze uvést, že omezení stanovená v čl. 6 odst. 1 písm. b) bodech ii), iii), vii), ix) a xxvii) SPA jsou natolik četná a široká a peněžní prahové hodnoty natolik nízké, že lze pouze konstatovat, že skutečně překračují meze toho, co je nezbytné k tomu, aby byla zachována hodnota investice žalobkyně.

118    Kromě toho Komise v bodě 102 odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž zdůrazňuje, aniž jí žalobkyně odporuje, že v její odpovědi ze dne 20. října 2017 na žádost o informace ze dne 6. října 2017 (viz bod 23 výše), společnost Oi potvrdila, že vykládala SPA tak, že byla povinna požádat žalobkyni o souhlas se všemi důležitými smlouvami bez ohledu na to, zda spadají do běžné obchodní činnosti či nikoli.

119    V tomto ohledu je třeba uvést, že v této odpovědi ze dne 20. října 2017 společnost Oi vysvětlila, že peněžní prahové hodnoty a podmínky čl. 6 odst. 1 SPA byly definovány po několika kolech vyjednávání mezi ní a žalobkyní, které si vyměnily několik návrhů SPA, a že jí navrhované peněžní prahy byly původně mnohem vyšší.

120    Kromě toho v této odpovědi ze dne 20. října 2017 společnost Oi vysvětlila, že pokud se z důvodu chyby, za které byly odpovědné obě strany, čl. 6 odst. 1 písm. b) bod vii) a čl. 6 odst. 1 písm. b) bod xxvii) SPA překrývaly, upřednostňuje výklad, že čl. 6 odst. 1 písm. b) bod vii) SPA obsahující restriktivnější podmínky, než jsou podmínky stanovené čl. 6 odst. 1 písm. b) bodem xxvii) SPA, má před tímto ujednáním přednost, aby se nevystavila riziku námitek ze strany žalobkyně.

121    Komise tak v bodě 108 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně dospěla k závěru, že povinnost společnosti Oi získat písemný souhlas žalobkyně s ukončením nebo změnou široké škály smluv či účastí na nich umožnila žalobkyni určovat obchodní politiku společnosti PT Portugal, která překračovala meze toho, co bylo nutné pro zachování její hodnoty.

122    Argumenty žalobkyně nemohou toto zjištění zpochybnit.

123    Zaprvé, pokud jde o odkaz žalobkyně na bod 54 kodifikovaného sdělení k otázkám příslušnosti, je třeba poznamenat, že podle tohoto ustanovení dochází k „nabytí výlučné kontroly“, pokud podnik může sám rozhodujícím způsobem ovlivňovat jiný podnik. Tak je tomu zejména v případě, kdy má podnik výlučnou kontrolou pravomoc přijímat strategická obchodní rozhodnutí druhého podniku.

124    Přitom je třeba konstatovat, že se v projednávané věci nejedná o to, zda dal čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA žalobkyni „výlučnou“ kontrolu nad společností PT Portugal, jelikož Komise netvrdí, že žalobkyně převzala takovou kontrolu, ale o to, zda toto ujednání vedlo přinejmenším částečně ke změně kontroly nad společností PT Portugal.

125    Odkaz žalobkyně na bod 54 konsolidovaného sdělení k otázkám příslušnosti tedy není relevantní.

126    Zadruhé, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, skutečnost, že žalobkyni právo na náhradu škody, když společnost Oi nerespektovala povinnost nejednat způsobem uvedeným v čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA bez písemného souhlasu nabyvatele, potvrzuje, že se skutečně jedná o právo veta, a nikoli o pouhé právo být konzultována.

127    Toto zjištění nemůže být zpochybněno argumentem žalobkyně, podle kterého byla povinna dát souhlas s rozhodnutími, ohledně kterých byla konzultována, ledaže své odmítnutí odůvodnila. Takový argument se totiž týká důvodů, proč může žalobkyně oprávněně odmítnout souhlas, a nikoli existence nebo povahy samotného práva veta.

128    V tomto ohledu, jak vyplývá z bodu 316 odůvodnění napadeného rozhodnutí, který cituje dopis žalobkyně společnosti Oi ze dne 2. dubna 2015, lze konstatovat, že žalobkyně v některých případech výslovně odmítla udělit souhlas.

129    Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA zakládal pouze právo být konzultována, a nikoli právo veta.

130    Je tedy třeba konstatovat, že žalobkyně nepředkládá žádný důkaz, který by mohl prokázat, že pravomoc zabránit jmenování, výpovědi nebo změny smluv jakéhokoli ředitele nebo řídícího zaměstnance [čl. 6 odst. 1 písm. b) body xviii) a xx) SPA], pravomoc zablokovat rozhodnutí týkající se cenových politik společnosti PT Portugal, jakož i standardní ceny nabízené zákazníkům [čl. 6 odst. 1 písm. b) bod xxvi) SPA] a pravomoc ukončit nebo změnit některé druhy smluv či se jich účastnit [čl. 6 odst. 1 písm. b) body ii), iii), vii), ix) a xxvii) SPA] byly nezbytné k zajištění zachování hodnoty převáděného podniku nebo k tomu, aby nebyla narušena jeho obchodní integrita.

131    Komise tak v bodech 55 a 177 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně dospěla k závěru, že právo veta stanovené v čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA překračuje meze toho, co bylo nezbytné k zachování hodnoty cílového podniku do dokončení spojení podniků, jelikož žalobkyni umožňuje mít kontrolu nad cílovým podnikem. Z žádného údaje ve spise mimoto nevyplývá, že díky tomuto právu veta mohlo být zabráněno tomu, aby byla narušena obchodní integrita cílového podniku.

132    Mimoto je třeba uvést, že přípravná ujednání byla okamžitě použitelná, nestanovila-li v tomto ohledu nic jiného. Žalobkyně tudíž mohla mít tento rozhodující vliv ode dne podpisu SPA dne 9. prosince 2014, tedy ke dni před oznámením spojení dne 25. února 2015.

133    Druhou podčást první části třetího žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

3)      K třetí podčásti vycházející z porušení zásady právní jistoty přijetím závěru o existenci protiprávního jednání

134    Podle žalobkyně napadené rozhodnutí porušuje zásadu právní jistoty, neboť ujednání před dokončením akvizice obsažená v dohodě týkající se operace odrážejí praxi Komise a ustálenou celosvětovou praxi v oblasti fúzí a akvizic.

135    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

136    Jak nejprve uvádí Komise, argumenty žalobkyně založené na srovnání ustanovení v čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA a předchozích rozhodnutích Komise a údajné ustálené celosvětové praxe v oblasti fúzí a akvizic se spíše týkají zásady ochrany legitimního očekávání než zásady právní jistoty.

137    Zásada ochrany legitimního očekávání, která představuje základní zásadu unijního práva, je v každém případě důsledkem zásady právní jistoty, která požaduje, aby právní předpisy byly jasné a přesné a aby jejich cílem bylo zajistit předvídatelnost právních stavů a vztahů, které vyplývají z unijního práva (rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 90).

138    V případě, že by bylo třeba vykládat argument žalobkyně tak, že vychází ze zásahu do zásady ochrany legitimního očekávání, je třeba připomenout, že pokud jde o předchozí rozhodovací praxi Komise, v souladu s ustálenou judikaturou platí, že právo dovolávat se této zásady se vztahuje na každého jednotlivce, u něhož unijní orgán vyvolal podloženou naději. Právo domáhat se ochrany legitimního očekávání předpokládá současné splnění tří podmínek. Zaprvé musela být zúčastněné osobě poskytnuta veřejnou správou Unie přesná, nepodmínečná a shodující se ujištění vyplývající z oprávněných a spolehlivých zdrojů. Zadruhé tato ujištění musí být takové povahy, že vyvolají u osoby, jíž jsou určeny, legitimní očekávání. Zatřetí musí být poskytnutá ujištění v souladu s použitelnými normami (viz rozsudek ze dne 5. září 2014, Éditions Odile Jacob v. Komise, T‑471/11, EU:T:2014:739, bod 91 a citovaná judikatura).

139    V projednávané věci Komise neposkytla žalobkyni žádnou informaci, která by mohla být vykládána jako možnost částečně uskutečnit spojení.

140    Rozhodovací praxe Komise se mimoto může měnit v závislosti na změně okolností nebo vývoji analýzy Komise (viz rozsudek ze dne 23. května 2019, KPN v. Komise, T‑370/17, EU:T:2019:354, bod 80 a citovaná judikatura).

141    Tribunál tak již rozhodl, že skutečnost, že Komise v předcházejících rozhodnutích nekonstatovala odpovědnost podniků za obdobné jednání, nemohla vyvolat podloženou naději, že v budoucnosti nebude Komise takové jednání stíhat a sankcionovat, pokud se tato změna rozhodovací praxe Komise zakládala na správném výkladu dosahu relevantních právních ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Deltafina v. Komise, T‑29/05, EU:T:2010:355, bod 428).

142    Navíc lze uvést, jak vyplývá z bodu 611 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že v rozhodovací praxi předcházející napadenému rozhodnutí již měla Komise příležitost sankcionovat podnik za to, že uskutečnil spojení dříve, než bylo oznámeno a prohlášeno za slučitelné [viz rozhodnutí C(2009) 4416 final ze dne 10. června 2009, kterým se ukládá pokuta za uskutečnění spojení v rozporu s čl. 7 odst. 1 nařízení (EHS) č. 4064/89 (Věc COMP/M.4994 – Electrabel/Compagnie nationale du Rhône) a rozhodnutí C(2014) 5089 final ze dne 23. července 2014, kterým se ukládají pokuty za uskutečnění spojení v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (věc COMP/M.7184 – Marine Harvest/Morpol)].

143    Žalobkyně proto nemůže tvrdit, že rozhodovací praxe Komise u ní vyvolala legitimní očekávání.

144    Pokud jde o argument žalobkyně, že její jednání bylo v souladu s celosvětovou praxí v oblasti fúzí a akvizic, stačí konstatovat, že v každém případě neuvádí žádný příklad, kdy byla povolena smluvní ujednání přiznávající právo veta, která překračují rámec toho, co je nezbytné k zachování hodnoty cílového podniku až do dokončení spojení, a umožňují tak kontrolu nad cílovým podnikem.

145    Argument žalobkyně vykládaný v tom smyslu, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu ochrany legitimního očekávání, je tedy neopodstatněný a musí být odmítnut.

146    V případě, že by argument žalobkyně bylo třeba vykládat tak, že vychází z porušení zásady právní jistoty v tom smyslu, že oznamovací povinnost a povinnost odložit uskutečnění spojení podniků stanovené v čl. 4. odst. 1 a v čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 nejsou jasné, argument žalobkyně se podle všeho váže k argumentu, který předložila v rámci prvního žalobního důvodu, v němž tvrdí, že rozšíření pojmu „uskutečnění“ na ujednání, která jsou podpůrná pro spojení, by vedlo k přílišnému rozšíření pojmu „uskutečnění“. Podle žalobkyně je toto rozšíření neslučitelné se zásadou legality zaručenou v čl. 49 odst. 1 Listiny a článkem 7 EÚLP. Žalobkyně zdůrazňuje, že čl. 49 odst. 1 Listiny a článek 7 EÚLP stanoví zásadu, podle které pouze jednání trestná na základě trestního zákona (nullum crimen sine lege) podléhají trestní sankci (nulla poena sine lege).

147    V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada legality trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege) nemůže být vykládána tak, že zakazuje postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti soudním výkladem (rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, bod 217). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž platí, že ať bude právní ustanovení napsáno jakkoli jasně, nevyhnutelně dojde k soudnímu výkladu a vždy bude nezbytné vyjasňovat nejasné body a přizpůsobovat znění vývoji okolností (rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 141).

148    Ačkoliv zásada legality trestných činů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege) v zásadě umožňuje postupné vyjasňování pravidel odpovědnosti soudním výkladem, může nicméně bránit retroaktivnímu použití nového výkladu normy vymezující protiprávní jednání. Tak je tomu zejména tehdy, pokud výsledek tohoto výkladu nebyl v době, kdy bylo protiprávní jednání spácháno, rozumně předvídatelný, zejména s ohledem na výklad zastávaný v této době v judikatuře týkající se dotčeného právního předpisu. Pojem předvídatelnosti mimoto do značné míry závisí na obsahu textu, o nějž se jedná, oblasti, kterou pokrývá, jakož i na množství a postavení jeho adresátů a nebrání tomu, aby dotyčná osoba byla přinucena obstarat si odbornou radu pro posouzení důsledků, jež mohou z daného jednání vyplývat, které je za okolností konkrétního případu přiměřené. To platí zvláště pro profesionály, kteří musejí při výkonu svého povolání prokazovat značnou obezřetnost. Lze od nich tedy očekávat, že pečlivě posoudí rizika, která toto povolání zahrnuje (rozsudky ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, EU:C:2005:408, body 217 až 219, a ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 142).

149    Z předcházejících úvah vyplývá, že výklad dosahu čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 musí být ve stadiu spáchání předmětných skutků dostatečně předvídatelný s ohledem na text tohoto ustanovení, jak je vykládáno judikaturou (obdobně viz rozsudek ze dne 8. července 2008, AC-Treuhand v. Komise, T‑99/04, EU:T:2008:256, bod 143).

150    V tomto ohledu je třeba uvést, že rozsudky ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371), a ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise (C‑10/18 P, EU:C:2020:149), citované v bodě 76 výše, byly vydány po podpisu SPA.

151    Přesto je třeba připomenout, že ze znění čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 jasně vyplývá, že spojení s významem pro celé Společenství musí být oznámeno před svým uskutečněním a že k němu nemůže dojít bez předchozího oznámení a povolení (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 246). Žádné z uvedených ustanovení neobsahuje široké pojmy nebo vágní kritéria (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 379).

152    Jak bylo právě uvedeno v bodě 142 výše, Komise kromě toho měla již před datem podpisu SPA příležitost sankcionovat podnik za uskutečnění spojení dříve, než bylo oznámeno a prohlášeno za slučitelné.

153    Tribunál měl dále již před datem podpisu SPA příležitost uvést, že spojení podniků nesmí být uskutečněno dříve, než bylo povoleno Komisí. Tribunál již totiž prima facie konstatoval, že je pro Komisi nadále legitimní s ohledem na lhůty, ve kterých Komise musí posoudit oznámené spojení, a kombinaci faktorů, které mohou vést ke vzniku kontroly v daném případě, požadovat, aby účastníci řízení nečinili žádné kroky, které mohou vést ke změně kontroly (usnesení ze dne 18. března 2008, Aer Lingus Group v. Komise, T‑411/07 R, EU:T:2008:80, bod 94).

154    Z výše uvedené analýzy konečně vyplývá, že žalobkyně mohla pochopit, že přípravná ujednání obsažená v čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA představovala uskutečnění spojení podniků v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

155    Pokud měla žalobkyně sebemenší pochybnosti o slučitelnosti těchto ustanovení s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, měla se v každém případě obrátit na Komisi. V případě pochybností týkajících se jeho povinností podle nařízení č. 139/2004 je odpovídajícím chováním podniku obrátit se na Komisi (viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 256 a citovaná judikatura).

156    Třetí podčást první části třetího žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

4)      K čtvrté podčásti vycházející z porušení zásady právní jistoty z důvodu, že byla sankcionována

157    Podle žalobkyně napadené rozhodnutí porušuje zásadu právní jistoty, neboť ji sankcionuje za smlouvu, která byla v souladu se standardní tržní praxí v oblasti fúzí a akvizic a praxí Komise podle nařízení č. 139/2004. Kromě toho žalobkyně zdůrazňuje, že SPA předložila Komisi jako přílohu k návrhu oznámení dne 3. února 2015 (viz bod 9 výše) a znovu jako přílohu k oznámení dne 25. února 2015 (viz bod 10 výše). I když Komise znala obsah SPA předtím, než jí bylo spojení oznámeno, nevyjádřila žádné znepokojení ani připomínky k ujednáním předcházejícím dokončení akvizice obsaženým v čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA, což naopak učinila ve věci, ve které bylo vydáno rozhodnutí C(2007) 3104 ze dne 27. června 2007, kterým bylo spojení prohlášeno za neslučitelné se společným trhem a s fungováním Dohody o EHP (věc COMP/M.4439 – Ryanair/Aer Lingus) a v němž uložila společnosti Ryanair povinnost nevykonávat svá hlasovací práva spojená s akciemi společnosti Aer Lingus.

158    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

159    Je třeba uvést, že čtvrtá podčást v podstatě opakuje argumenty předložené žalobkyní v třetí podčásti.

160    Jak bylo připomenuto v bodě 48 výše, čl. 14 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 139/2004 jasně stanoví, že Komise je oprávněna sankcionovat podnik tehdy, když poruší čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

161    Rovněž bylo připomenuto, že to není poprvé, kdy jsou podniky sankcionovány v souladu s čl. 14 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 139/2004 za to, že porušily čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (viz bod 142 výše).

162    Mimoto je třeba konstatovat, jak vyplývá z judikatury Tribunálu, a konkrétně z usnesení ze dne 18. března 2008, Aer Lingus Group v. Komise (T‑411/07 R, EU:T:2008:80, bod 94), že přezkum oznámeného spojení s ohledem na kombinaci různých faktorů, které mohou být vzaty v úvahu, vyžaduje určitou dobu. V projednávané věci je třeba poznamenat, že žalobkyně sice předložila Komisi SPA jako přílohu k e-mailu týkajícímu se návrhu oznámení dne 3. února 2015, avšak tento e-mail obsahoval řadu příloh o celkem 200 stranách (SPA měla 71 stran). Vzhledem k tomu, že analýza těchto dokumentů vyžadovala určitou dobu, nelze nedostatek rychlé reakce Komise vykládat jako implicitní povolení spojení. V jednom z e-mailů před e-mailem ze dne 3. února 2015, které si Komise se žalobkyní vyměnila na žádost žalobkyně, aby výslovně uvedla, že nemá proti návrhu námitky, ji Komise e-mailem odpověděla, že v této fázi řízení nemá v úmyslu se k návrhu vyjádřit.

163    Jak bylo v každém případě uvedeno v bodě 132 výše, počínaje 9. prosincem 2014 žalobkyně porušila čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

164    V době, kdy byly dne 18. prosince 2014 zahájeny kontakty mezi žalobkyní a Komisí před oznámením, k porušení těchto ustanovení tedy již došlo, ačkoli Komise byla o navrhovaném spojení informována od 31. října 2014.

165    Pokud jde v tomto ohledu o argument žalobkyně, podle kterého ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí C(2007) 3104 (věc COMP/M.4439 – Ryanair/Aer Lingus), Komise uložila společnosti Ryanair povinnost nevykonávat svá hlasovací práva, stačí uvést, že požadavkem, aby společnost Ryanair nevykonávala svá hlasovací práva, Komise pouze žádala, aby se tento podnik vyhnul situaci, ve které by uskutečnil spojení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. července 2010, Aer Lingus Group v. Komise, T‑411/07, EU:T:2010:281, bod 83). V této věci nedošlo k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 před samotným oznámením spojení.

166    Rovněž lze uvést, jak zdůrazňuje Komise, že čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 ukládají oznamující straně povinnost zajistit, že budou přijata nezbytná opatření k zajištění, že spojení nebude uskutečněno dříve, než bude oznámeno a povoleno.

167    I když čl. 8 odst. 5 písm. a) nařízení č. 139/2004 stanoví, že „Komise může přijmout předběžná opatření přiměřená pro obnovení či zachování podmínek účinné hospodářské soutěže, jestliže spojení […] bylo uskutečněno v rozporu s článkem 7 a žádné rozhodnutí o slučitelnosti tohoto spojení s [vnitřním] trhem dosud nebylo přijato“, nezakládá nicméně žádnou povinnost k tíži Komise.

168    Je tedy třeba odmítnout argument žalobkyně vycházející z porušení zásady právní jistoty z důvodu, že byla sankcionována.

169    Čtvrtou podčást první části třetího žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

c)      K druhé části třetího žalobního důvodu vycházející z toho, že žalobkyně ve skutečnosti neměla rozhodující vliv na společnost PT Portugal před dokončením spojení

170    V bodech 178 až 371 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla sedm případů prokazujících, že žalobkyně měla rozhodující vliv na společnost PT Portugal a uskutečnila spojení před jeho povolením.

171    V tomto ohledu jsou podle žalobkyně závěry napadeného rozhodnutí založeny na nesprávném posouzení důkazů ve spise. V prvé řadě si společnost Oi zachovala výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal až do dokončení spojení. V druhé řadě byla žalobkyně konzultována pouze ohledně malé části záležitostí řešených představenstvem společnosti PT Portugal v době od podpisu dohody do povolení spojení. Ve třetí řadě konzultace žalobkyně v sedmi případech uvedených v bodě 4.2.1 napadeného rozhodnutí nepředstavuje důkaz o předčasném uskutečnění spojení. Zaprvé žádný ze sedmi případů nepřispěl k trvalé změně kontroly nad společností PT Portugal, jelikož sedm případů uvedených Komisí se týkalo otázek, které neměly funkční souvislost s uskutečněním spojení a nepředstavovaly ani přípravné úkony pro spojení ve smyslu rozsudku ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371). Zadruhé těchto sedm případů bylo určeno pouze k zachování status quo cílového podniku během období před dokončením spojení a k zabránění jakémukoli problému, který by mohl ovlivnit hodnotu nebo integritu společnosti PT Portugal. Žalobkyně dále ve většině případů pouze schválila způsob postupu navržený společností PT Portugal nebo si pouze vyžádala dodatečné informace k tomu, aby mohla pochopit, v čem přesně spočívaly.

172    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

173    Pokud jde v první řadě o argument žalobkyně, podle kterého si společnost Oi zachovala výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal až do dokončení spojení, je třeba připomenout, že relevantním kritériem pro zjištění, zda byl porušen čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, není kritérium „výlučné kontroly“, ale kritérium změny kontroly cílového podniku na trvalém základě vyplývající zejména z nabytí kontroly nad ním s tím, že tato kontrola vyplývá z možnosti mít rozhodující vliv na jeho činnost přiznané mimo jiné smlouvou (viz bod 76 výše).

174    Argument, že si společnost Oi zachovala výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal až do dokončení spojení, mimoto není skutkově podložený, jak vyplývá jak z přípravných ujednání v SPA, které žalobkyni umožnily mít rozhodující vliv, jakmile byla SPA podepsána (viz bod 132 výše), tak i ze zjištění, že některé aspekty činnosti společnosti PT Portugal byly před dokončením transakce skutečně rozhodujícím způsobem ovlivňovány (viz první a čtvrtý případ, body 181 a 199 níže).

175    První argument žalobkyně je tedy třeba odmítnout.

176    V druhé řadě, pokud jde o argument žalobkyně, že byla konzultována pouze ohledně velmi malého počtu otázek, zejména ohledně tří rozhodnutí spojených s obnovením nebo uzavřením smluv o vysílání televizního obsahu, ale nikoli ohledně osmi dalších rozhodnutí spojených s takovým obsahem, je třeba konstatovat, že skutečnost, že žalobkyně byla konzultována pouze ohledně určitých otázek, nemůže zpochybnit případně protiprávní povahu těchto konzultací a uplatnění rozhodujícího vlivu na cílový podnik.

177    Druhý argument žalobkyně je tedy třeba odmítnout.

178    V třetí řadě, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého její konzultace v sedmi případech uvedených v bodě 4.2.1 napadeného rozhodnutí nepředstavuje důkaz o předčasném uskutečnění spojení, zaprvé stran tvrzení žalobkyně, že sedm případů uvedených Komisí se týkalo otázek, které neměly funkční souvislost s uskutečněním spojení, a ani nepředstavovaly přípravné úkony pro spojení ve smyslu rozsudku ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371), je třeba poznamenat, že ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, měl Soudní dvůr určit, zda výpověď dohody představovala předčasné uskutečnění spojení.

179    V projednávané věci Komise v napadeném rozhodnutí netvrdila, že jednání žalobkyně mělo funkční souvislost s uskutečněním spojení nebo představovalo přípravný úkon, ale tvrdila, že svým jednáním před přijetím rozhodnutí o povolení skutečně kontrolovala mnoho aspektů činnosti společnosti PT Portugal.

180    Zadruhé, pokud jde úvodem o tvrzení žalobkyně, podle kterého „ve většině případů“ pouze schvalovala způsob postupu navržený společností PT Portugal nebo si pouze vyžádala dodatečné informace, je třeba konstatovat, že tím uznává, že v některých případech rozhodnutí společnosti PT Portugal neschválila.

181    Pokud jde dále konkrétně o první ze sedmi případů, týkající se reklamní kampaně na následně placené mobilní služby, z napadeného rozhodnutí vyplývá, že cílem této kampaně bylo urychlit převedení zákazníků ze smluv o předplacených službách na smlouvy o následně placených službách a tím zkonsolidovat zákaznickou základnu společnosti PT Portugal, zvýšit obrat na předplatitele a snížit objem zrušeného předplatného služeb. Než byl návrh týkající se reklamní kampaně na následně placené služby schválen představenstvem společnosti PT Portugal, tato společnost požádala při telekonferenci dne 20. ledna 2015 žalobkyni o souhlas k tomu, aby mohla zahájit kampaň. Neprodleně po tomto hovoru žalobkyně zaslala společnosti PT Portugal písemné pokyny týkající se cílů, kterých má být dosaženo, a doby trvání kampaně. Společnost PT Portugal mimoto pravidelně předávala žalobkyni informace o vývoji kampaně. Podle napadeného rozhodnutí byly cenové kampaně organizovány pravidelně na maloobchodním trhu s mobilní komunikací. Reklamní kampaň na následně placené služby proto nebyla nijak mimořádná a spadala pod běžný obchodní styk společnosti PT Portugal. Cíl kampaně zachovat obrat na předplatitele a snížit objem zrušeného předplatného služeb je navíc cílem, který je společný pro reklamní činnosti telekomunikačních operátorů (body 181 až 219 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

182    Žalobkyně tvrdí, že její zásah byl opodstatněný, jelikož kampaň představovala přeorientování společnosti PT Portugal spíše směrem k samostatným nabídkám, než k „multiplay“, což mohlo poškodit integritu podniku, a v důsledku toho překračovala rámec reklam na obvyklé ceny. Žalobkyně dále tvrdí, že neusilovala o změnu dosahu, podmínek či obsahu kampaně a v každém případě její zásah neměl žádný vliv na činnost společnosti PT Portugal, jelikož jí nezabránila vést původně plánovanou kampaň.

183    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že nic neumožňuje předpokládat, že by kampaň mohla mít negativní vliv na integritu činnosti společnosti PT Portugal. Jak zdůrazňuje Komise v napadeném rozhodnutí, cíl zachovat obrat na předplatitele a snížit objem zrušeného předplatného služeb je běžným cílem pro telekomunikačního operátora.

184    Jak v každém případě vyplývá z bodů 203 a 204 odůvodnění napadeného rozhodnutí, náklad na kampaň byl nižší než prahová hodnota, která podle čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA zakládala povinnost společnosti Oi získat písemný souhlas žalobkyně (prahová hodnota ve výši pouze jeden milion eur po uplynutí jednoho měsíce po datu provedení, viz bod 109 výše).

185    Ačkoli žalobkyně dle svého tvrzení nebránila společnosti PT Portugal, aby vedla původně plánovanou kampaň, ze skutečností připomenutých v bodě 181 výše vyplývá, že žalobkyně nezpochybňuje, že hrála zásadní úlohu stran schvalování, podmínek a průběhu reklamní kampaně na následně placené mobilní služby.

186    Skutečnost, že žalobkyně, jak sama zdůrazňuje v žalobě, potvrdila souhlas se zahájením kampaně, totiž prokazuje, že skutečně kampaň kontrolovala, neboť rozhodovala o tom, zda mohla být kampaň zahájena.

187    Žalobkyně tak určila meze, které bylo třeba respektovat, a cíle, kterých mělo být dosaženo. Byla rovněž konzultována ohledně rysů a cílů reklamní kampaně na následně placené služby a vedení společnosti PT Portugal zadala písemné pokyny týkající se cílů a doby trvání kampaně. Obdržela rovněž podrobné informace nejen o budoucích záměrech společnosti PT Portugal v oblasti stanovování cen (bod 205 odůvodnění napadeného rozhodnutí), ale také o výsledcích reklamní kampaně na následně placené služby během jejího provádění, zejména pokud jde o počet zákazníků, kteří byli převedeni na smlouvy o následně placených službách, a o zvýšení obratu na předplatitele v závislosti na druhu nabídky (bod 218 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

188    Druhý ze sedmi případů se týká obnovení vysílání sportovního kanálu Porto Canal, který posílil svou nabídku o další sportovní obsah Porto Football Club. Tento případ byl předmětem četných diskusí mezi žalobkyní a společností PT Portugal ode dne 18. února 2015. Okolo tohoto data proběhl mezi žalobkyní a společností PT Portugal telefonní hovor, během kterého byla žalobkyně informována o postupu diskusí ohledně uvedeného obnovení. V průběhu tohoto hovoru žalobkyně požádala společnost PT Portugal, aby jí poskytla všechny relevantní dokumenty, a stanovila datum pro telekonferenci. Během téhož hovoru žalobkyně informovala společnost PT Portugal, svou konkurentku, že její dceřiná společnost, Cabovisão, ukončila vysílání Porto Canal. Dne 20. února 2015 společnost PT Portugal zaslala žalobkyni e-mail obsahující takové podrobné důvěrné informace týkající se smlouvy o vysílání, jako jsou informace o znění existující smlouvy, úspěšnosti dotčených kanálů, procesu nového vyjednávání a návrhu adresovaného Porto Canal. Tento e-mail obsahoval rovněž dva možné scénáře ve vztahu ke struktuře budoucích nákladů na vysílání. V témže e-mailu společnost PT Portugal požádala o telekonferenci s žalobkyní, která se konala dne 23. února 2015. Dne 25. února 2015 společnost PT Portugal zaslala žalobkyni podrobné údaje o tom, kolik hodin předplatitelé sledovali Porto Canal. Dopisem ze dne 2. dubna 2015 žalobkyně nejprve odmítla poskytnout společnosti PT Portugal souhlas s obnovením smlouvy, ovšem po několika dnech změnila názor a souhlasila s pokračováním ve vyjednávání. Ze skutečností uvedených v napadeném rozhodnutí nezpochybněných žalobkyní tedy vyplývá, že žalobkyně dala společnosti PT Portugal pokyny k pokračování ve vyjednávání a že společnost PT Portugal podle těchto pokynů postupovala (body 220 až 250 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

189    Podle žalobkyně byl její zásah do vyjednávání se sportovním kanálem opodstatněný z důvodu politické citlivosti smlouvy, pokud jde o vyjednávání se sportovním klubem. Navíc měl její zásah za cíl zabránit zásadní změně obchodní strategie společnosti PT Portugal v televizním odvětví. Vyjednávání s kanálem Porto Canal mimoto probíhala pomalu (smlouva byla uzavřena dne 23. července 2015, tedy téměř tři měsíce po povolení). Společnost PT Portugal ostatně pokračovala ve vysílání kanálu po datu uplynutí doby platnosti předchozí smlouvy, a sice po 31. březnu 2015. Komunikace mezi žalobkyní a společností PT Portugal ve věci nového sjednání smlouvy s kanálem Porto Canal konečně nemohla mít účinky na společnost Cabovisão, která ukončila vysílání tohoto kanálu o několik měsíců dříve (v září 2013).

190    Pokud jde v tomto ohledu o argumenty, podle kterých byl zásah žalobkyně jednak odůvodněn z důvodu politické citlivosti smlouvy a jednak měl zabránit hlubší změně obchodní strategie společnosti PT Portugal, je třeba uvést, že nové sjednání smluv týkajících se vysílání televizního obsahu je součástí běžných činností podniku působícího v oblasti poskytování televizních služeb. V bodě 235 odůvodnění napadeného rozhodnutí je navíc uvedeno, aniž to žalobkyně zpochybňuje, že hodnota smlouvy byla velmi nízká ve srovnání s náklady na nabytí společnosti PT Portugal a s jejím obratem. Zásah žalobkyně proto nelze důvodně považovat za nezbytný pro zachování hodnoty cílového podniku během období od data podpisu do data dokončení spojení. Žalobkyně konečně nepředkládá žádný důkaz, který by prokazoval, že tato smlouva měla politický význam nebo z ní vyplývala podstatná změna strategie, která odůvodňovala její zásah.

191    Pokud jde o argument, že jednání s kanálem Porto Canal probíhala pomalu, rychlost nebo pomalost, s níž byla jednání vedena, nemohou zpochybnit skutečnost, že žalobkyně skutečně zasáhla do obchodního rozhodnutí společnosti PT Portugal před přijetím rozhodnutí o povolení.

192    Pokud jde o argument, podle kterého společnost PT Portugal pokračovala ve vysílání kanálu Porto Canal v souladu s podmínkami předchozí dohody, jak je uvedeno v bodě 249 odůvodnění napadeného rozhodnutí, tato skutečnost je irelevantní v souvislosti s neodůvodněným zásahem žalobkyně do rozhodnutí a obchodních strategií společnosti PT Portugal v období od podpisu do uzavření dohody. Tento argument ostatně spíše odporuje argumentu, že její zásah vůči společnosti PT Portugal byl nezbytný v rámci vyjednávání této společnosti s kanálem Porto Canal.

193    Pokud jde o argument, podle kterého komunikace mezi žalobkyní a společností PT Portugal nemohla mít vliv na společnost Cabovisão, tato skutečnost je rovněž irelevantní v souvislosti s neodůvodněným zásahem žalobkyně do rozhodnutí a obchodních strategií společnosti PT Portugal v období od podpisu do uzavření dohody.

194    Třetí ze sedmi případů se týká výběru poskytovatelů rádiových přístupových sítí, ohledně kterého společnost PT Portugal požádala žalobkyni dne 17. března 2015 o její souhlas s pokračováním ve výběrovém řízení, i když bylo zřejmé, že výběr bude učiněn až po dokončení spojení. Žalobkyně poté zadala společnosti PT Portugal pokyn, aby pozastavila výběrové řízení a poskytla jí o něm informace, na základě čehož společnost PT Portugal upravila svou strategii výběru (body 251 až 280 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

195    Podle žalobkyně se na ni společnosti PT Portugal obrátila, aby zajistila, že bude výběr připraven a proveden za nejlepších možných podmínek, a aby se zabránilo narušení fungování zařízení rádiové přístupové sítě společnosti PT Portugal, které je nepostradatelným prvkem i páteří mobilní sítě jakéhokoli telekomunikačního operátora.

196    V tomto ohledu nebylo podle všeho cílem výběrového řízení vyřešit riziko narušení fungování zařízení rádiové přístupové sítě společnosti PT Portugal. Z bodů 253 a 273 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, aniž to žalobkyně zpochybnila, že společnost PT Portugal, která měla několik poskytovatelů rádiových přístupových sítí v jednotlivých lokalitách, hodlala zefektivnit počet poskytovatelů s cílem snížit provozní výdaje a zjednodušit síť.

197    Ačkoli dále společnost PT Portugal, jak bylo právě uvedeno, požádala žalobkyni o souhlas nikoli s konečným výběrem poskytovatele zařízení, ale pro účely pokračování ve výběrovém řízení, žalobkyně neposkytla žádné vysvětlení s cílem odůvodnit, proč by pokračování ve výběrovém řízení mohlo mít podstatný dopad na činnost společnosti PT Portugal, který by odůvodňoval její zásah. Lze ostatně uvést, že v bodě 274 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že nelze vyloučit, že otázka pokračování ve výběrovém řízení nebyla dokonce ani upravena v čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA. V tomto ohledu Komise v bodě 275 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že společnost PT Portugal výslovně upřesnila, že její žádost se netýkala kapitálových výdajů.

198    Tento třetí případ tak dokazuje, že žalobkyně nejen provedla přípravná ujednání článku 6 odst. 1 písm. b) SPA, ale že dokonce mohla jít až nad rámec těchto ujednání.

199    Čtvrtý ze sedmi případů se týká smlouvy týkající se videa na vyžádání. Dne 10. února 2015 se společnost PT Portugal obrátila na žalobkyni za účelem určení, zda je uzavření dohody o televizním obsahu v souladu s její obchodní strategií, a požádala ji o souhlas s uzavřením uvedené dohody. Společnost PT Portugal rovněž předala žalobkyni informace o vyjednávání o této smlouvě. Kromě toho se jí společnost PT Portugal zeptala, zda podepsala podobné smlouvy, a vyžádala si pokyny ohledně vhodnosti podpisu uvedené smlouvy. Dne 11. února 2015 žalobkyně informovala společnost PT Portugal, že podepsala podobné dohody za výhodnějších obchodních podmínek, a požádala ji, aby tuto dohodu před projednání s ní neuzavírala a aby se doba trvání smlouvy zkrátila na jeden rok (body 281 až 304 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

200    Podle žalobkyně byl její zásah opodstatněný s ohledem na zcela novou povahu smlouvy, která představovala podstatnou změnu strategie. Žalobkyně připouští, že poskytla společnosti PT Portugal vodítka, ale tvrdí, že společnost PT Portugal je nezohlednila a podepsala dohodu dne 4. března 2015, tedy před dokončením spojení.

201    V tomto ohledu Komise v bodě 300 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že obsah smlouvy nebyl nový, neboť společnost PT Portugal již nabízela služby videa na vyžádání v rámci smluv s více než 60 poskytovateli obsahu. Komise kromě toho v bodech 298 až 301 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že nic nenasvědčovalo tomu, že smlouva měla pro společnost PT Portugal takový význam, že byl zásah žalobkyně nezbytný k ochraně hodnoty její investice. Komise konečně konstatovala, že i když společnost PT Portugal skutečně uzavřela smlouvu před dokončením spojení, doba trvání smlouvy byla v souladu s pokyny žalobkyně zkrácena na jeden rok oproti dvěma rokům, jak si původně přála společnost PT Portugal. Žalobkyně přitom nezpochybňuje žádnou z těchto tří skutečností.

202    Pátý ze sedmi případů se týká integrace nového televizního kanálu. Společnost PT Portugal si počátkem dubna 2015 vyžádala pokyny od žalobkyně, která odmítla tuto integraci povolit. Ke dni rozhodnutí o povolení žalobkyně stále neudělila souhlas (body 305 až 326 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

203    Žalobkyně tvrdí, že vzhledem k tomu, že tento kanál nebyl určen pro lidi, ale pro psy, byl její zásah opodstatněný s ohledem na novost smlouvy a negativní účinky, které by tento obsah mohl mít na image společnosti PT Portugal. Z důkazů ve spisu vyplývá nejen, že žalobkyně nezasahovala do rozhodovacího procesu společnosti PT Portugal, ale také že nic nenasvědčuje tomu, že by o to měla dokonce zájem. Žalobkyně pouze požádala o upřesnění modelu sdílení příjmů z tohoto kanálu, který byl nový a o kterém nikdy předtím neslyšela, a ponechala na společnosti PT Portugal, aby se sama rozhodla, zda tuto smlouvu uzavře či nikoli. Tento kanál byl konečně spuštěn i navzdory tomu, že žalobkyně neodpověděla, a to měsíc po povolení spojení.

204    Ačkoli v tomto ohledu společnost PT Portugal již v době vyjednávání nabízela kanály o lovu, rybolovu a býčích zápasech (bod 324 odůvodnění napadeného rozhodnutí) jak Komise zdůrazňuje v napadeném rozhodnutí, byl kanál určený pro psy skutečně originálním návrhem.

205    I když tedy Komise v bodě 317 odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje, že roční náklady na tuto smlouvu byly výrazně nižší než peněžní prahová hodnota stanovená v čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA, nelze vyloučit, že tento obsah mohl mít negativní účinky na image společnosti PT Portugal a zásah žalobkyně byl tedy nezbytný k ochraně image, resp. hodnoty společnosti PT Portugal, která by mohla z takového image vyplývat. Kromě toho je třeba připomenout, jak je uvedeno v bodě 103 výše, že v souladu se sdělením o doprovodných omezeních může být omezení odůvodněno jinými kritérii, než je pouhé striktní kritérium ochrany hodnoty cílového podniku.

206    Šestý ze sedmi případů se týká kroků, které bylo třeba podniknout v souvislosti s akciemi vnitrostátní telekomunikační sítě. Dne 9. března 2015 byla žalobkyně společností Oi informována jednak o tom, že operátor měl v úmyslu tyto akcie koupit, a jednak o tom, že Oi neměla v úmyslu prodat své podíly, ani uplatnit předkupní právo. V napadeném rozhodnutí Komise nezpochybňuje, že tato výměna informací mohla být odůvodněna nutností ochránit činnost nabývanou žalobkyní, která zahrnovala účast v této síti, avšak konstatuje, že žalobkyně poté, co si vyžádala a získala další informace, výslovně uvedla, že si přeje, aby společnost PT Portugal odkoupila co nejvíce akcií od ostatních akcionářů a navázala kontakty s cílem odkoupit další akcie, čímž překročila meze toho, co by mohlo být považováno za vhodné a nezbytné jednání pro ochranu hodnoty společnosti PT Portugal (body 327 až 352 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

207    Podle žalobkyně jí byly informace předány ze zdvořilosti. Žalobkyně se pouze dotázala, zda jsou ostatní akcionáři ochotni prodat své podíly společnosti PT Portugal, a její návrh na nabytí dalších akcií nebyl přijat.

208    V tomto ohledu je nesporné, že žalobkyně požádala společnost PT Portugal, aby navázala kontakt s dotčeným operátorem, a že společnost PT Portugal podnikla za tímto účelem nezbytné kroky.

209    Komise proto měla správně za to, že žalobkyně tím, že požádala společnost PT Portugal, aby kontaktovala dotčeného operátora, překročila meze toho, co by mohlo být považováno za nezbytné pro ochranu hodnoty společnosti PT Portugal v době od data podpisu do data dokončení spojení (bod 344 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně tedy jednala, jako by již formálně nabyla kontrolu nad společností PT Portugal.

210    Argument žalobkyně, že v konečném důsledku nedošlo k nabytí akcií od dotčeného operátora, nemůže toto zjištění zpochybnit.

211    I když totiž k této transakci nedošlo, nebylo to kvůli společnosti PT Portugal, ale kvůli žalobkyni, která se nakonec nesešla s dotčeným operátorem (bod 346 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

212    Sedmý případ uvedený v napadeném rozhodnutí se týká výběrového řízení na poskytování outsourcingových služeb a řešení. Za účelem plnění této smlouvy musela společnost PT Portugal provést určité investice. Dne 6. dubna 2015 zaslala společnost Oi žalobkyni formální žádost v souladu s čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA, aby získala souhlas s investicemi, které měly být provedeny. Žalobkyně si poté vyžádala dodatečné informace a zeptala se, jaká je doba návratnosti investice. V napadeném rozhodnutí dospěla Komise k závěru, že bylo nepravděpodobné, že by smlouva měla podstatný dopad na hodnotu činnosti společnosti PT Portugal vzhledem k hodnotě uvedené smlouvy ve vztahu k hodnotě činnosti společnosti PT Portugal a její pořizovací ceně a v každém případě informace, které společnost PT Portugal zaslala žalobkyni, byly mnohem podrobnější a rozsáhlejší, než by bylo nezbytné k dosažení cíle ochrany hodnoty cílového podniku, jako byla komunikace podrobných informací o očekávaných příjmech (body 353 až 371 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

213    Podle žalobkyně byl její zásah opodstatněný s ohledem na nízkou návratnost a povahu smlouvy. Požadovala ostatně pouze dodatečné informace a nenařizovala společnosti PT Portugal, jaké kroky má podniknout. Žalobkyně kromě toho tvrdí, že její zásah nemohl mít dopad na činnost společnosti PT Portugal, jelikož investice byla provedena bez čekání na její souhlas.

214    V tomto ohledu je třeba konstatovat, že smlouva byla součástí běžné činnosti společnosti PT Portugal vzhledem k tomu, že se jednalo o obnovení stávající smlouvy a že se týkala úrovně příjmů srovnatelné s úrovní v již existující smlouvě. Kromě toho není zpochybněno, že hodnota smlouvy nedosáhla hodnot považovaných za významné v SPA. Okolnost, že investice byla provedena bez čekání na souhlas žalobkyně, konečně nemění nic na tom, že společnost PT Portugal předala žalobkyni, která byla v dané době konkurentem na portugalském telekomunikačním trhu, důvěrné informace týkající se očekávaného „obratu na zákazníka“.

215    Z výše uvedeného vyplývá, že i kdyby pátý případ neprokazoval, že transakce byla provedena přede dnem povolení spojení, Komise v každém případě s ohledem na zjištění týkající se ostatních šesti případů v bodě 55 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 26 výše) správně dospěla k závěru, že z různých prvků ve spisu vyplývalo, že žalobkyně skutečně měla rozhodující vliv na společnost PT Portugal před přijetím rozhodnutí o povolení a v některých případech před oznámením v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

216    Jelikož žalobkyně tvrdí, že její zásah byl odůvodněn neobvyklou povahou těchto operací, je v tomto ohledu třeba zdůraznit, že měla požádat o výjimku z povinnosti odložit uskutečnění pro tyto operace na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 139/2004, jak Komise zdůraznila v bodě 116 odůvodnění napadeného rozhodnutí..

217    Jak totiž Komise zdůrazňuje, již několikrát povolila výjimky z povinnosti odložit uskutečnění na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 139/2004, když povolila některá jednání, která byla považována za částečné uskutečnění spojení, ale která nepředstavovala skutečnou změnu kontroly [výjimka udělená za účelem obnovení provozuschopnosti cílového podniku (rozhodnutí Komise ze dne 2. července 2008, věc COMP/M.5267 – Sun Capital/SCS Group; výjimka udělená za účelem uskutečnění určitých fází, jako je podpis správních smluv (rozhodnutí Komise ze dne 14. září 2004, věc COMP/M.3275 – Shell España/Cepsa/SIS JV); výjimka poskytnutá za účelem umožnění provádění některých prováděcích opatření, jako je podepisování smluv a založení společného podniku (rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2006, věc COMP/M.4472 – William Hill/Codere/JV)].

218    Tento třetí argument žalobkyně je tedy třeba odmítnout a zamítnout druhou část v plném rozsahu.

d)      K třetí části třetího žalobního důvodu vycházející z nesprávného právního posouzení a z nesprávného skutkového zjištění tím, že bylo rozhodnuto, že předání informací přispělo ke zjištění o výkonu rozhodujícího vlivu

219    Žalobkyně tvrdí, že pouhá existence výměny informací, která je nevyhnutelná, a dokonce nezbytná v rámci spojování podniků, nestačí k prokázání porušení čl. 4 odst. 1 nebo čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004. Komise tedy musí prokázat, že předání informací o společnosti PT Portugal žalobkyni mělo za následek převedení kontroly nad společností PT Portugal na žalobkyni ve smyslu rozsudku ze dne 31. května 2018, Ernst &Young (C‑633/16, EU:C:2018:371). V tomto ohledu by nepřiměřené rozšíření působnosti čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 na jednání, která nepřispívají k uskutečnění spojení podniků, mělo podle tohoto rozsudku za následek odpovídající omezení působnosti nařízení č. 139/2004. Za předpokladu, že informace sdělené žalobkyni byly použity k výkonu rozhodujícího vlivu na společnost PT Portugal, tak rozhodnutí podle žalobkyně porušuje zásadu presumpce neviny zaručenou článkem 48 Listiny.

220    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

221    V bodech 378 až 478 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla Komise případy výměny informací mezi žalobkyní a společností PT Portugal, které přispěly k prokázání, že žalobkyně měla rozhodující vliv na společností PT Portugal a uskutečnila spojení před jeho povolením.

222    Kromě toho je třeba poznamenat, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve dnech 3. února, 20. března a 25. až 27. března 2015 se konala tři setkání mezi vedením žalobkyně a vedením společnosti PT Portugal z podnětu žalobkyně, jejichž cílem bylo podle interních e-mailů žalobkyně ze dne 27. ledna 2015, pokud jde o první setkání, „začít koordinovat důležitá rozhodnutí, která vyžadují souhlas [žalobkyně] podle smlouvy, [a výzva společnosti PT Portugal], aby [žalobkyni] informovala o jakékoli iniciativě“ (body 380 a 381 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

223    Na těchto setkáních poskytla společnost PT Portugal žalobkyni podrobné a konkrétní informace o takových otázkách, jako jsou její klíčové iniciativy, pokud jde o její obchodní strategii a cíle, její strategie v oblasti nákladů, její vztahy s hlavními dodavateli, finanční údaje o jejích příjmech z poslední doby, její obchodní marže, její kapitálové výdaje a její rozpočtové plánování, klíčové informace o výkonnosti, jejích plánech na rozšíření sítě a podrobné informace o velkoobchodní činnosti společnosti PT Portugal (body 384 až 410 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

224    V rámci dvoustranné komunikace, která začala dne 20. února 2015, dále poskytla společnost PT Portugal žalobkyni rovněž konkrétní a podrobné informace o své budoucí cenové strategii pro zákaznické nabídky 3Play/4Play (body 449 až 454 odůvodnění napadeného rozhodnutí) a na žádost žalobkyně poskytovala od 11. března 2015 každý týden informace o klíčových ukazatelích výkonnosti (body 455 až 468 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

225    Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle kterého Komise v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že pouhá existence výměny informací, i když nevyhnutelné, či dokonce nezbytné v rámci spojení podniků, postačuje k prokázání porušení čl. 4 odst. 1 nebo čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, je třeba konstatovat, že toto tvrzení je nepravdivé ze dvou důvodů.

226    Zaprvé Komise nedospěla k závěru, že tato výměna informací byla dostatečná k „prokázání“ porušení čl. 4 odst. 1 nebo čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

227    V bodě 478 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž Komise dospěla k závěru, že tato komunikace „přispěla“ k prokázání, že žalobkyně měla rozhodující vliv na určité aspekty činnosti společnosti PT Portugal, jak ostatně sama žalobkyně konstatovala v nadpisu třetí části.

228    Zadruhé se nejednalo o „pouhou výměnu informací“.

229    Komise v bodě 437 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž výslovně zdůraznila, že komunikaci informací obchodní povahy mezi potenciálním nabyvatelem a prodávajícím lze považovat, je-li vedena vhodným způsobem, za součást běžného akvizičního procesu, pokud povaha a účel této komunikace přímo souvisejí s tím, že potenciální kupující musí posoudit hodnotu podniku.

230    V projednávané věci však komunikace informací pokračovala i po podpisu SPA. Navíc z toho, co bylo právě uvedeno, vyplývá, že si strany vyměnily některé velmi citlivé informace týkající se společnosti PT Portugal z obchodního a konkurenčního hlediska, i když společnosti Cabovisão a ONI, dceřiné společnosti žalobkyně (viz bod 8 výše), byly v dané době přímými konkurenty společnosti PT Portugal.

231    Žalobkyně tak měla přístup k informacím, ke kterým přístup mít neměla, a společnost PT Portugal na její žádosti odpověděla, přičemž tyto informace nejsou ostatně odůvodněny snahou zachovat hodnotu cílového podniku.

232    Žalobkyně si mimoto byla této situace vědoma.

233    Interní dokument žalobkyně z dubna 2015 citovaný v bodě 582 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž uvádí následující:

„[K]omunikace některých informací je zjevně přísně zakázána [podle pravidel o předčasném zrušení spojení]: komunikace informací o zákaznících, o zvláštnostech sítě, komunikace informací v rámci výběrových řízení, komunikace týkající se obchodních podmínek, cen nebo případných slev, podmínek nákupu, probíhajících vyjednávání, dohod se třetími stranami. Jakákoli komunikace týkající se finančních otázek musí být zakázána, pokud se netýká skutečností přístupných veřejnosti (standardní ceník atd.). V rámci nabídek zákazníkům nebo dohod se třetími stranami není možná žádná konzultace.“

234    Stejně tak poznámky pod čarou č. 214 a 219 napadeného rozhodnutí citují jednoznačný interní e-mail od žalobkyně, v němž vedoucí oddělení B2B sděluje provoznímu řediteli své znepokojení nad výměnou e-mailů se společností PT Portugal v období před dokončením spojení, kterou považuje za předčasnou.

235    Je tedy třeba konstatovat, že Komise správně dospěla v bodě 478 odůvodnění napadeného rozhodnutí k závěru, že komunikace informací přispěla k prokázání, že žalobkyně měla rozhodující vliv na některé aspekty činnosti společnosti PT Portugal.

236    Na rozdíl od tvrzení žalobkyně tedy Komise nebyla povinna prokázat, že předání informací o společnosti PT Portugal žalobkyni mělo samo o sobě za následek převedení kontroly nad společností PT Portugal na žalobkyni ve smyslu rozsudku ze dne 31. května 2018, Ernst &Young (C‑633/16, EU:C:2018:371).

237    Komise dále nerozšířila neoprávněně působnost čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 na jednání, která nepřispívala k uskutečnění spojení podniků.

238    Odkaz žalobkyně na rozsudek ze dne 31. května 2018, Ernst & Young (C‑633/16, EU:C:2018:371), který v bodě 58 uvádí, že rozšíření oblasti působnosti článku 7 nařízení č. 139/2004 na operace, které nepřispívají k uskutečnění spojení, by znamenalo nejen rozšíření oblasti působnosti uvedeného nařízení v rozporu s jeho článkem 1, ale i tomu odpovídající omezení oblasti působnosti nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a [102 SFEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), které by se nadále nevztahovalo na takové operace, ačkoli by dané operace mohly vést ke koordinaci mezi podniky ve smyslu článku 101 SFEU, tak není relevantní.

239    Jak kromě toho uvádí Komise, situace – stejně jako v projednávané věci – kdy má nabyvatel možnost zasáhnout nebo dokonce neoprávněně zasahuje do řízení činnosti cílového podniku dříve, než má Komise možnost spojení povolit, je skutečně situací, které se čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 snaží zabránit kontrolním mechanismem ex ante, a nikoli mechanismem stanoveným v článku 101 SFEU a nařízením č. 1/2003, které pracují s mechanismem ex post.

240    Konečně je třeba zdůraznit, že jelikož se první setkání konalo dne 3. února 2015, přispěla komunikace informací k prokázání, že žalobkyně měla rozhodující vliv na některé aspekty činnosti společnosti PT Portugal, a to jak v rozporu s čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, tak s čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení.

241    Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí porušuje zásadu presumpce neviny z toho důvodu, že Komise předpokládala, že komunikace informací představovala trvalou změnu kontroly, jak bylo právě uvedeno, Komise v napadeném rozhodnutí nepředpokládala, že tato výměna představuje trvalou změnu kontroly, ale poté, co zdůraznila, že určitou komunikaci bylo možné považovat za součást běžného akvizičního procesu, posoudila důsledky komunikace informací, k níž došlo mezi žalobkyní a společností PT Portugal před dokončením spojení, a dospěla k závěru, že tato komunikace přispěla k prokázání, že žalobkyně měla rozhodující vliv na společnost PT Portugal.

242    Třetí část třetího žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

e)      K druhé části prvního žalobního důvodu vycházející z porušení obecných zásad legality a presumpce neviny

243    Podle žalobkyně by rozšíření pojmu „uskutečnění“ na ujednání, která jsou podpůrná ve vztahu ke spojení a poskytují nabyvateli možnost být konzultován v určitých konkrétních otázkách, aniž však přispívají k trvalé změně skutečné kontroly, vedlo k tomu, že by byly sankcionovány situace, v nichž ve skutečnosti nedošlo k protiprávnímu jednání a s nimiž čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 absolutně nepočítají. Takové příliš široké rozšíření pojmu „uskutečnění“ je neslučitelné se zásadou legality zaručenou článkem 49 odst. 1 Listiny a článkem 7 EÚLP. Napadené rozhodnutí podle ní taktéž porušuje základní právo na presumpci neviny zaručené v čl. 48 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 2 EÚLP.

244    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

245    Pokud jde o údajné porušení obecné zásady legality v rozsahu, v němž dohoda obsažená v ujednáních čl. 6 odst. 1 písm. b) SPA nepřispívala k trvalé změně skutečné kontroly cílového podniku, jak bylo zdůrazněno v bodech 108 a násl. výše, určitá přípravná ujednání přispěla k trvalé změně kontroly z důvodu, že žalobkyni umožnila spolurozhodovat o struktuře vedení společnosti PT Portugal a účastnit se určitých druhů jejích smluv, ukončovat je nebo měnit, jakož i vzhledem k povinnosti společnosti PT Portugal získat písemný souhlas žalobkyně s celou řadou rozhodnutí týkajících se cen a smluv se zákazníky.

246    Napadené rozhodnutí tedy nerozšířilo pojem „uskutečnění“.

247    Argument žalobkyně vycházející z údajného porušení obecné zásady legality je tedy třeba odmítnout.

248    Pokud jde o údajné porušení zásady presumpce neviny, je třeba připomenout, že tato zásada vyžaduje, aby každý, kdo je obviněn z protiprávního jednání, byl považován za nevinného, dokud jeho vina není v souladu s právem prokázána. Brání tedy jakémukoli formálnímu zjištění, a dokonce naznačování odpovědnosti osoby obviněné z daného protiprávního jednání v rozhodnutí, kterým se končí řízení, aniž tato osoba může využít všech záruk, které jsou inherentní výkonu práva na obhajobu v rámci řízení, jež má obvyklý průběh a v rámci něhož je přijato rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudek ze dne 10. listopadu 2017, Icap a další v. Komise, T‑180/15, EU:T:2017:795, bod 257 a citovaná judikatura).

249    V projednávané věci z bodů 12 až 24 výše, které se týkají správního řízení, vyplývá, že žalobkyně využila procesní práva, která jí umožnila vykonat její právo na obhajobu. Žalobkyně ostatně netvrdí, že její právo na obhajobu bylo během správního řízení porušeno.

250    Mimoto je třeba připomenout, že Komise je povinna předložit důkaz o protiprávním jednání, které konstatuje, a uvést důkazy, které mohou právně dostačujícím způsobem prokázat existenci skutečností zakládajících protiprávní jednání (viz rozsudek ze dne 13. září 2013, Total Raffinage Marketing v. Komise, T‑566/08, EU:T:2013:423, bod 35 a citovaná judikatura). Pakliže má soud pochybnosti, musí být tato skutečnost ku prospěchu podniku, jemuž je určeno rozhodnutí, které konstatuje protiprávní jednání (viz rozsudek ze dne 13. září 2013, Total Raffinage Marketing v. Komise, T‑566/08, EU:T:2013:423, bod 37 a citovaná judikatura).

251    Z výše uvedeného přitom vyplývá, že Komise splnila důkazní břemeno, když prokázala, že možnost žalobkyně rozhodujícím způsobem ovlivňovat vlivu na určité aspekty činnosti společnosti PT Portugal (viz bod 132 výše), i skutečné uplatnění tohoto rozhodujícího vlivu (viz bod 215 výše), jakož i výměna informací, která přispěla k uskutečnění spojení (viz bod 235 výše), představovaly porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

252    Argument žalobkyně vycházející z údajného porušení zásady presumpce neviny je tedy třeba rovněž odmítnout a druhou část prvního žalobního důvodu v plném rozsahu zamítnout.

f)      K druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení spočívajících v tom, že Komise dospěla k závěru, že žalobkyně nabyla výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal

253    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí ji nesprávně potrestalo za to, že před oznámením spojení a rozhodnutím Komise o povolení spojení převzala „nákupem akcií výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 139/2004“ (bod 3 odůvodnění napadeného rozhodnutí), jelikož k převodu vlastnictví akcií společnosti PT Portugal na žalobkyni došlo dne 2. června 2015 (bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí), tedy po oznámení spojení (25. února 2015) a rozhodnutí o povolení (20. dubna 2015). Žalobkyně zdůrazňuje, že před tímto datem byla společnost PT Portugal 100 % dceřinou společností společnosti Oi, která vlastnila akcie představující 100 % základního kapitálu této společnosti. Společnost Oi držela všechny akcie a hlasovací práva ve své dceřiné společnosti a zachovala si výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal až do 2. června 2015 a žalobkyně převzala výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal až od tohoto dne. V napadeném rozhodnutí není mimoto podle ní obsažena žádná zmínka o „částečném uskutečnění“ spojení v projednávané věci.

254    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

255    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Komise v napadeném rozhodnutí neuvedla, že žalobkyně nabyla „výlučnou kontrolu“ nad společností PT Portugal před oznámením a povolením spojení.

256    Jak bylo kromě toho připomenuto v bodě 173 výše, relevantním kritériem pro to, zda byl porušen čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, není kritérium „výlučné kontroly“, ale kritérium změny kontroly cílového podniku na trvalém základě, která vyplývá zejména z nabytí kontroly nad tímto podnikem, přičemž kontrola vyplývá z možnosti rozhodujícím způsobem ovlivňovat jeho činnost přiznané zejména smlouvou (viz bod 76 výše).

257    Jak bylo uvedeno, v projednávané věci vyplývá jak z přípravných ujednání SPA, které žalobkyni umožnily mít rozhodující vliv (viz bod 131 výše), tak ze zjištění o skutečném uplatňování tohoto rozhodujícího vlivu na některé aspekty činnosti společnosti PT Portugal (viz bod 215 výše), jakož i z výměny informací, které přispěly k uskutečnění spojení (viz bod 235 výše), že Komise správně dospěla k závěru, že žalobkyně porušila čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

258    Druhý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.

259    Z výše uvedeného vyplývá, že první tři žalobní důvody je třeba zamítnout.

3.      K čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady ne bis in idem, zásady proporcionality a zákazu dvojího trestu Komisí

260    Čtvrtý žalobní důvod je rozdělen do tří částí. Žalobkyně v první části tvrdí, že napadeným rozhodnutím jí Komise uložila dvě pokuty za totéž jednání, v druhé části tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu ne bis in idem, a v třetí části tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu proporcionality a zásadu zákazu dvojího trestu založeného na obecných zásadách společných právním řádům členských států.

261    V odpovědi na výzvu Tribunálu ze dne 10. března 2020, aby žalobkyně uvedla případné důsledky, které vyvozuje z rozsudku ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise (C‑10/18 P, EU:C:2020:149) (viz bod 37 výše), žalobkyně uvedla, že bere zpět druhou část vycházející z porušení zásady ne bis in idem.

a)      K první části vycházející z toho, že Komise uložila žalobkyni pokuty, které sankcionovaly jediné a totéž jednání na základě dvou ustanovení, která chrání tentýž právní zájem

262    Žalobkyně poukazuje na to, že bod 564 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že skutečnosti, které vedly k údajným porušením čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, jsou totožné. Argument Komise v bodě 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 zakotvují odlišné právní zásady a hrají tak z tohoto důvodu odlišnou a doplňující se roli, je tudíž vnitřně rozporný a v každém případě neopodstatněný. Formální rozdíl, který napadené rozhodnutí činí mezi povinností konat, tj. povinností oznámit spojení před uskutečněním (body 40 a 486 odůvodnění), a povinností zdržet se jednání, tj. povinností neuskutečnit spojení před oznámením (a získáním povolení) (body 41 a 487 odůvodnění), nemůže podle žalobkyně vyloučit skutečnost, že porušení stanovené v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 nespočívá v neoznámení spojení, ale v uskutečnění spojení před jeho oznámením. Podnik kromě toho podle ní nemůže porušit čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004, aniž rovněž poruší čl. 7 odst. 1 téhož nařízení. Skutečnost, že obě ustanovení ukládají stejnou povinnost (nebo zakazují stejné chování), je rovněž potvrzena tím, že čl. 7 odst. 3 nařízení č. 139/2004 stanoví, že strany mohou žádat o výjimku z povinností stanovených v odstavci 1 tohoto článku „kdykoliv, ať již před oznámením či po uskutečnění transakce“, a tím, že v tomto nařízení chybí podobné ustanovení, které by stranám umožňovalo požádat o výjimku z povinnosti stanovené v čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení.

263    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

264    , Jak v tomto ohledu vyplývá ze zásad připomenutých v bodech 54 a násl. výše v rámci námitky protiprávnosti vznesené žalobkyní, stačí uvést, že čl. 4 odst. 1 písm. b) a čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení sledují samostatné cíle v rámci systému „jednorázového odbavení“ uvedeného v bodě 8 odůvodnění tohoto nařízení a že toto prvně uvedené ustanovení stanoví povinnost konat, která je jednorázová, zatímco druhé ustanovení stanoví povinnost zdržet se jednání, která je trvalá.

265    Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že čl. 4 odst. 1 písm. b) a čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 139/2004 „chrání tentýž právní zájem“, „ukládají tutéž povinnost“ nebo „zakazují stejné jednání“.

266    První část čtvrtého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

b)      K třetí části vycházející z porušení zásady proporcionality zakotvené v čl. 49 odst. 3 Listiny a zákazu dvojího trestu založeného na obecných zásadách společných právním řádům členských států

267    Žalobkyně tvrdí, že uložení dvou sankcí téže osobě za stejné skutky v rámci jediného řízení porušuje zásadu proporcionality zakotvenou v čl. 49 odst. 3 Listiny, jakož i zákaz dvojího trestu založeného na obecných zásadách společných právním řádům členských států, které se týkají souběhu právních úprav. Mezi čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a čl. 7 odst. 1 téhož nařízení existuje vztah zdánlivé nebo nepravé konkurence (souběh zákonů), jelikož obě tato ustanovení chrání tentýž právní zájem a za stejné jednání stanoví uložení dvou pokut stejnému pachateli. Žalobkyně dodává, že to platí tím spíše v projednávané věci, kdy žalobkyně z vlastního podnětu informovala Komisi o spojení v dostatečném předstihu před podpisem SPA a poté zaslala žádost o jmenování týmu pověřeného posouzením jejího spisu tři dny po uvedeném podpisu.

268    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

269    V tomto ohledu bylo právě uvedeno (bod 264 výše), že čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 sledují samostatné cíle v rámci systému „jednorázového odbavení“ uvedeného v bodě 8 odůvodnění tohoto nařízení.

270    Okolnost, že čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 sledují samostatné cíle, tak představuje rozlišovací faktor, který umožňuje odůvodnit uložení dvou samostatných pokut.

271    Žalobkyně proto nesprávně tvrdí, že čl. 4 písm. 1) a čl. 7 písm. 1) nařízení č. 139/2004 chrání „tentýž právní zájem“, u něhož je souběh sankcí nepřiměřený, je v rozporu se zásadou proporcionality zakotvenou v čl. 49 odst. 3 Listiny a je v rozporu se zásadou zákazu dvojího trestu založeného na obecných zásadách společných právním řádům členských států.

272    Soudní dvůr ostatně rozhodl ve věci C‑10/18 P, že Tribunál měl oprávněně za to, že Komise může uložit dvě různé pokuty na základě čl. 4 odst. 1 a na základě čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (rozsudek ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, bod 111).

273    Ohledně principu proporcionality již bylo mimoto uvedeno (viz bod 65 výše), že uložení dvou sankcí za totéž jednání týmž orgánem v jediném rozhodnutí nemůže být jako takové považováno za odporující zásadě proporcionality (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 343).

274    Ohledně zákazu dvojího trestu založeného na obecných zásadách společných právním řádům členských států, je třeba dále konstatovat, že Soudní dvůr již podobný argument odmítl. Rozhodl totiž, že Tribunál správně rozhodl, že vzhledem k neexistenci ustanovení, pokud jde o čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, které by bylo „primárně použitelné“, nelze vyhovět argumentu žalobkyně, podle kterého Tribunál porušil zásadu upravující souběh protiprávních jednání, která vyplývá z mezinárodního práva a právních řádů členských států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. března 2020, Marine Harvest v. Komise, C‑10/18 P, EU:C:2020:149, body 117 a 118).

275    Ze stejného důvodu nelze přijmout argument vycházející ze zákazu dvojího trestu založeného na obecných zásadách společných právním řádům členských států.

276    Skutečnost, že v projednávané věci žalobkyně kontaktovala dne 31. října 2014 Komisi, aby ji informovala o svém záměru nabýt výlučnou kontrolu nad společností PT Portugal (viz bod 6 výše), tedy před datem podpisu SPA dne 9. prosince 2014 (viz bod 3 výše), a poté zaslala žádost o jmenování týmu pověřeného posouzením jejího spisu dne 12. prosince 2014 (viz bod 7 výše), tudíž nemůže zpochybnit možnost Komise uložit dvě samostatné pokuty na základě čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

277    Třetí část čtvrtého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout a s ní i čtvrtý žalobní důvod v plném rozsahu. V důsledku toho je třeba zamítnout předložená návrhová žádání znějící na zrušení napadeného rozhodnutí.

B.      K podpůrným návrhovým žádáním, která se týkají výše pokut

278    Na podporu těchto podpůrných návrhových žádání žalobkyně uplatňuje pátý žalobní důvod, který vychází z protiprávnosti pokut a porušení zásady proporcionality. Tento žalobní důvod je rozdělen do pěti částí. První část vychází z protiprávnosti pokut z důvodu neexistence nedbalosti nebo úmyslu, druhá část vychází z nepřiměřenosti pokut, jelikož nejsou zmařeny cíle kontroly spojování podniků, třetí část vychází z protiprávnosti pokut kvůli nedostatečnému odůvodnění při určení jejich výše, čtvrtá část vychází z nutnosti zrušit nebo snížit druhou pokutu uloženou za stejné skutky a pátá část vychází z nepřiměřenosti výše pokut, v souvislosti s níž žalobkyně navrhuje Tribunálu, aby pokutu snížil v rámci přezkumu v plné jurisdikci.

1.      K první části vycházející z protiprávnosti pokut z důvodu neexistence nedbalosti nebo úmyslu

279    Žalobkyně zpochybňuje tvrzení, že k porušení „došlo přinejmenším z nedbalosti“ (bod 7.2.1 napadeného rozhodnutí), neboť je to podle ní poprvé, kdy ujednání před dokončením spojení obsažená v dohodě o spojení nebo konzultace a výměna informací mohou porušovat čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004. Komise se podle ní konkrétně zaprvé nemůže dovolávat interního dokumentu žalobkyně z dubna 2015 jako důkazu o tom, že si byla vědoma skutečnosti, že bylo důležité „nevypálit předčasně“ (gun jumping). Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí cituje zejména tři výňatky z tohoto dokumentu, v němž popisuje gun jumping, varuje před vysokými pokutami, které by mohly být uloženy, a odkazuje zejména na zákaz realizovat určité výměny informací. Tento dokument byl podle ní jednak vydán až po datu prvního protiprávního jednání (oznamovací povinnost) a časově spadá do doby ukončení druhého protiprávního jednání (povinnost odložit uskutečnění) a jednak byl tento dokument vypracován v rámci jiného projektu. Zadruhé podle ní Komise nemůže v napadeném rozhodnutí tvrdit, že žalobkyně zahrnula sporná ujednání do SPA za účelem ochrany svých vlastních finančních zájmů, jelikož pachatel jednající úmyslně by nikdy nesjednal sporná ujednání v dohodě o spojení, protože by věděl, že taková dohoda bude nutně předložena Komisi v rámci oznámení spojení. Zatřetí, neexistence precedentů podle ní znamená, že žalobkyně nemohla vědět, že její jednání může být považováno za protiprávní, nebo to pro ni muselo být přinejmenším složitější.

280    Komise argumenty žalobkyně zpochybňuje.

281    Je třeba připomenout, že podle čl. 14 odst. 2 nařízení č. 139/2004 Komise může uložit pokuty za protiprávní jednání spáchaná „úmyslně nebo z nedbalosti“ (viz bod 48 výše).

282    Pokud jde o to, zda k protiprávnímu jednání došlo úmyslně nebo z nedbalosti, z judikatury plyne, že tato podmínka je splněna, pakliže si dotčený podnik nemohl nepovšimnout protisoutěžní povahy svého jednání bez ohledu na to, zda věděl, či nevěděl o tom, že porušuje pravidla hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 237).

283    Skutečnost, že dotyčný podnik provedl nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání, které je shledáno protiprávním, nemůže mít za následek osvobození od uložení pokuty, pokud tento podnik nemohl nevědět o protisoutěžní povaze uvedeného jednání. Podnik se nemůže vyhnout uložení pokuty, pokud porušení pravidel hospodářské soutěže vychází z toho, že tento podnik své jednání mylně pokládal na základě právní rady advokáta za legální (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 238).

284    Právě s ohledem na tyto úvahy je třeba zkoumat, zda Komise v napadeném rozhodnutí správně dospěla k závěru, že žalobkyně jednala z nedbalosti při uskutečňování spojení v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

285    ,Jelikož v tomto ohledu Komise dospěla k závěru, že žalobkyně tato ustanovení porušila pouze z nedbalosti, jsou argumenty žalobkyně, jež mají prokázat, že se Komise dopustila pochybení, když měla za to, že žalobkyně jednala úmyslně, neúčinné, neboť neodrážejí realitu závěrů napadeného rozhodnutí.

286    V bodech 578 až 586 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise vycházela při přijetí závěru, že žalobkyně jednala z nedbalosti, zejména z následujících skutečností:

–        Žalobkyně je velká evropská společnost s rozsáhlými zkušenostmi se spojováním podniků a již se účastnila řízení o kontrole spojování podniků na vnitrostátní úrovni.

–        Interní dokument žalobkyně z dubna 2015 uvádí, že „komunikace některých informací je zjevně přísně zakázána [podle pravidel o předčasném zrušení spojení]“ (jehož výňatek je převzat v bodě 233 výše).

–        Žalobkyně důkladně vyjednala podmínky SPA se společností Oi a žalobkyně podle svých slov zahrnula sporná ujednání do SPA specificky za účelem ochrany svých vlastních finančních zájmů. Komise se domnívá, že nabyvatel jednající s řádnou péčí by si uvědomil riziko porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, a to tím spíše, že přípravná ujednání skutečně překračují meze toho, co je nezbytné k ochraně hodnoty cílového podniku, jak je vysvětleno v bodě 4.1 napadeného rozhodnutí.

–        Jak je vysvětleno v bodě 7.4.1 napadeného rozhodnutí, Komise má za to, že žalobkyně věděla nebo měla vědět, že jednání popsané v bodech 4 a 5 uvedeného rozhodnutí porušovalo oznamovací povinnost nebo povinnost odložit uskutečnění spojení.

287    Pokud jde o první argument žalobkyně, podle kterého je dokument z dubna 2015 pozdějšího data než datum prvního protiprávního jednání a spadá do doby ukončení druhého protiprávního jednání a podle kterého byl vypracován v rámci jiného projektu, skutečnost, že tento dokument byl vypracován po porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 a v době, kdy začal být porušován čl. 7 odst. 1 uvedeného nařízení, nemůže – jak zdůrazňuje Komise – ze sporného jednání činit jednání s řádnou péčí a umožňuje prokázat, že žalobkyně skutečně věděla o riziku neslučitelnosti jejího jednání s nařízením č. 139/2004.

288    Tvrzení, že tento dokument byl vypracován v rámci jiného projektu, dále není pravdivé. Bod 582 odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž odkazuje v poznámce pod čarou č. 306 na poznámku pod čarou č. 8 napadeného rozhodnutí. Z této poznámky pod čarou přitom vyplývá, že dokument z dubna 2015, nadepsaný „Rámcové sdělení o výměně informací a předcházení riziku obcházení“, byl připojen k prohlášení o důvěrnosti požadovanému žalobkyní, kterým se zaměstnanci společnosti PT Portugal zavázali nešířit informace o přípravě dotčené transakce.

289    Rovněž lze uvést, že jiný dokument potvrzuje, že si žalobkyně byla skutečně vědoma rizika neslučitelnosti svého jednání s nařízením č. 139/2004, jak vyplývá z interního e-mailu ze dne 2. dubna 2015, přepsaného v poznámkách pod čarou č. 214 a 219 napadeného rozhodnutí, který naznačoval obavu, že některé e-maily se společností PT Portugal mohou být „předčasné“ v období před povolením spojení (viz bod 234 výše).

290    Pokud jde o druhý argument žalobkyně, podle kterého nemohla úmyslně vložit sporná ujednání do SPA k ochraně svých vlastních finančních zájmů, je třeba připomenout, že protiprávní jednání spáchaná z nedbalosti nejsou z hlediska svých účinků na hospodářskou soutěž méně závažná než protiprávní jednání spáchaná úmyslně (obdobně viz rozsudek ze dne 12. prosince 2012, Electrabel v. Komise, T‑332/09, EU:T:2012:672, bod 237).

291    Jak bylo ostatně právě uvedeno, tento argument je v každém případě neúčinný, jelikož Komise sice v napadeném rozhodnutí nevyloučila možnost, že žalobkyně jednala úmyslně, avšak nakonec dospěla k závěru, že jednala přinejmenším z nedbalosti, když porušila čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

292    Pokud jde o třetí argument žalobkyně, podle kterého bez precedentů nemohla vědět, že její jednání může představovat protiprávní jednání, stačí připomenout, že pouhá skutečnost, že v okamžiku, v němž dojde k protiprávnímu jednání, unijní soudy neměly dosud příležitost vyjádřit se konkrétně k určitému chování, jako taková nevylučuje, že podnik musel případně očekávat, že jeho chování může být prohlášeno za neslučitelné s ustanoveními unijního práva hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 389).

293    Jak ostatně uvádí Komise, skutečnost, že jednání se stejnými znaky dosud nebylo přezkoumáno v předchozích rozhodnutích, nezbavuje podnik odpovědnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2010, AstraZeneca v. Komise, T‑321/05, EU:T:2010:266, bod 901).

294    , Jak již bylo v každém případě uvedeno, pokud měla žalobkyně sebemenší pochybnosti o slučitelnosti přípravných ujednání (bod 155 výše) nebo svého jednání s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, bylo její povinností konzultovat Komisi.

295    Komise tedy v bodě 586 odůvodnění napadeného rozhodnutí správně dospěla k závěru, že žalobkyně jednala přinejmenším z nedbalosti, když porušila čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

296    První část pátého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

2.      K druhé části vycházející z nepřiměřenosti pokut, jelikož nejsou zmařeny cíle kontroly spojování podniků

297    Podle žalobkyně je třeba rozlišovat z hlediska závažnosti protiprávního jednání jednak – údajná – protiprávní jednání, která spočívají v předčasném uskutečnění spojení, o němž byla Komise plně informována, a jednak protiprávní jednání, která spočívají buď v naprostém neoznámení spojení, nebo v jeho uskutečnění dříve, než je Komise o spojení informována. V tomto ohledu žalobkyně zdůrazňuje, že Komise ve své tiskové zprávě uznala, že protiprávní jednání zjištěná v napadeném rozhodnutí neměla žádný dopad na její rozhodnutí o povolení spojení. Cíle kontroly spojování podniků podle unijního práva tak podle ní nebyly v projednávané věci ohroženy, a proto bylo nepřiměřené uložit pokuty.

298    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

299    Je třeba připomenout, že cílem čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 je zajistit účinnost systému kontroly ex ante, pokud jde o účinky spojení podniků s významem pro celé Společenství. Mimoto je třeba uvést, že cílem unijní úpravy kontroly spojování podniků je předcházet nenapravitelnému a trvalému narušení hospodářské soutěže. Systém kontroly spojování má Komisi umožnit vykonávat „účinnou kontrolu všech spojování z hlediska jejich účinku na strukturu hospodářské soutěže“ (bod 6 odůvodnění nařízení č. 139/2004) (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 498).

300    V případě spojení vyvolávajících vážné pochybnosti o své slučitelnosti s vnitřním trhem nejsou možná rizika pro hospodářskou soutěž spojená s předčasným uskutečněním spojení stejná jako v případě spojení nevyvolávajících problémy z hlediska hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 499).

301    Skutečnost, že spojení vyvolává vážné pochybnosti o své slučitelnosti s vnitřním trhem, tedy činí předčasné uskutečnění tohoto spojení závažnějším než předčasné uskutečnění spojení nevyvolávajícího problémy z hlediska hospodářské soutěže, ledaže by navzdory tomu, že vyvolává takové vážné pochybnosti, bylo v konkrétním případě možné vyloučit, že by jeho uskutečnění v původně zamýšlené a Komisí nepovolené formě mohlo mít škodlivé účinky na hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 500).

302    V projednávané věci vyvolalo spojení, jak bylo původně oznámeno dne 25. února 2015, závažné pochybnosti o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem.

303    Tyto závažné pochybnosti o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem vyplynuly zejména z přesahu mezi společností PT Portugal a činnostmi dceřiných společností žalobkyně, Cabovisão a ONI, které byly v dané době přímými konkurentkami společnosti PT Portugal.

304    Z bodů 8 a 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy vyplývá, že akvizice společnosti PT Portugal žalobkyní byla povolena až poté, co žalobkyně nabídla závazky v souladu s čl. 6 odst. 2 nařízení č. 139/2004, aby byly rozptýleny závažné pochybnosti vyvolané spojením. Tyto závazky se týkaly řady trhů dotčených horizontálně v Portugalsku, zejména poskytování služeb pevné hlasové telefonie, internetových služeb a několika placených služeb v odvětví telekomunikací.

305    Žalobkyně nepředkládá žádný argument, který by mohl zpochybnit posouzení Komise, podle kterého spojení vyvolalo vážné pochybnosti o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem.

306    Ke dni oznámení SPA již kromě toho přípravná ujednání platila od data jejího podpisu (9. prosince 2014), první ze sedmi případů již byl uskutečněn (20. ledna 2015) a proběhlo první setkání mezi žalobkyní a společnosti PT Portugal (dne 3. února 2015).

307    Vzhledem k tomu, že žalobkyně a společnost PT Portugal byly konkurentkami na řadě trhů (viz body 188, 214 a 230 výše), navíc riskovaly svým chováním omezení hospodářské soutěže mezi nimi a vznik trvalé škody pro konkurenci.

308    To, že žalobkyně oznámila spojení nebo nabídla závazky, proto nemá žádný vliv na spáchané protiprávní jednání. I když žalobkyně od počátku nabízela závazky, neopravňovalo jí to k uskutečnění spojení a nemůže to napravit protiprávnost jejího jednání.

309    Argument žalobkyně, podle kterého nebyly ohroženy nebo zmařeny cíle kontroly spojování podniků s ohledem na unijní právo, je tedy třeba odmítnout.

310    Tento závěr kromě toho nemůže být zpochybněn skutečností, že napadené rozhodnutí podle znění tiskové zprávy ze dne 24. dubna 2018 (IP/18/3522) „nemá vliv na rozhodnutí Komise z dubna 2015 povolit spojení podle nařízení [č. 139/2004]“. Jak je totiž upřesněno v uvedené tiskové zprávě, „posouzení Komise v té době bylo nezávislé na skutcích vytýkaných [žalobkyni] v [napadeném] rozhodnutí“.

311    Druhou část pátého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

3.      K třetí části vycházející z protiprávnosti pokut z důvodu nedostatečného odůvodnění určení jejich výše

312    Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí jde výrazně nad rámec předcházejících rozhodnutí, a to jak z hlediska jednání, které prohlašuje za odporující čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, tak z hlediska výše uložených pokut, která je šestkrát vyšší, než je výše nejvyšších pokut uložených předcházejícími rozhodnutími. Komise v napadeném rozhodnutí uvádí pouze velmi obecně faktory, které podle všeho zohlednila (povaha, závažnost a doba trvání protiprávního jednání), a neumožňuje pochopit přibližnou důležitost každého z těchto faktorů. Napadené rozhodnutí mimoto podle ní neposkytuje odůvodnění, které by odůvodňovalo totožnou povahu pokut navzdory jejich rozdílné době trvání.

313    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

314    Podle ustálené judikatury musí být odůvodnění vyžadované podle čl. 296 druhým pododstavcem SFEU přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy unijního orgánu, jenž akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonat přezkum. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky čl. 296 druhého pododstavce SFEU, musí být posuzována nejen s ohledem na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 446 a citovaná judikatura).

315    Pokud jde o pokuty ukládané na základě článku 14 nařízení č. 139/2004, jak bylo uvedeno v bodě 48 výše, podle čl. 14 odst. 2 nařízení č. 139/2004 Komise může uložit pokuty až do výše 10 % z celkového obratu dotčeného podniku ve smyslu článku 5 téhož nařízení za porušení oznamovací povinnosti stanovené v článku 4 nařízení č. 139/2004 nebo za uskutečnění spojení v rozporu s článkem 7 téhož nařízení. Podle čl. 14 odst. 3 tohoto nařízení platí, že „[p]ři stanovení výše pokuty bude zohledněna povaha, závažnost a délka trvání porušení těchto ustanovení“.

316    Je ostatně třeba uvést, že Komise nepřijala pokyny upravující metodu výpočtu, kterou by byla při stanovení výše pokut na základě článku 14 nařízení č. 139/2004 vázána (viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 449 a citovaná judikatura).

317    Při neexistenci takových pokynů není Komise povinna vyjádřit v absolutní hodnotě nebo procentuálně základní výši pokuty a případné polehčující nebo přitěžující okolnosti (viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 455 a citovaná judikatura).

318    Rámcem pro analýzu Komise musí být dále čl. 14 odst. 3 nařízení č. 139/2004. Komise nicméně musí v napadeném rozhodnutí jasně a jednoznačně uvést skutečnosti, které při stanovení výše pokuty zohlednila (viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 450 a citovaná judikatura).

319    V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise v bodech 568 až 599 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlila povahu, závažnost a dobu trvání protiprávních jednání.

320    Pokud jde konkrétně o povahu protiprávních jednání, Komise v bodech 568 až 577 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že se jedná o závažná protiprávní jednání, protože zaprvé mohla ohrozit účinnost nařízení č. 139/2004, zadruhé uvedla, že k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 došlo nezávisle na pozitivním výsledku řízení o kontrole spojování podniků provedeného Komisí, a zatřetí uvedla, že normotvůrce měl za to, že porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 mohla být stejně závažná jako porušení článků 101 a 102 SFEU, a stanovil tak stejnou maximální výši pokut.

321    Pokud jde o závažnost protiprávních jednání, Komise měla v bodech 578 až 594 odůvodnění napadeného rozhodnutí za to, že je třeba vzít v úvahu zaprvé skutečnost, že k protiprávním jednáním došlo přinejmenším z nedbalosti, a zadruhé protisoutěžní rizika spojená s předčasným uskutečněním spojení, které vyvolalo vážné pochybnosti o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem.

322    Pokud jde o dobu trvání protiprávních jednání, Komise v bodech 595 až 599 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlila, že obě protiprávní jednání je třeba posuzovat odděleně: jednak porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 jako jednorázové protiprávní jednání spáchané ke dni podpisu SPA (9. prosince 2014) a jednak porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, k němuž došlo ode dne 9. prosince 2014 a které trvalo až do data rozhodnutí o povolení (20. dubna 2015).

323    Je tedy třeba konstatovat, že Komise zkoumala faktory uvedené v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 139/2004, a sice povahu, závažnost a dobu trvání protiprávního jednání. V této souvislosti jasně a jednoznačně uvedla skutečnosti zohledněné při stanovení výše pokut a tím umožnila žalobkyni se obhajovat a Tribunálu vykonat přezkum.

324    Pokud jde o skutečnost, že Komise v napadeném rozhodnutí neodůvodnila stejnou výši pokut navzdory jejich rozdílné době trvání, jak zdůraznila Komise na jednání, délku trvajícího protiprávního jednání logicky nelze srovnávat s jednorázovým protiprávním jednáním, neboť jednorázové protiprávní jednání netrvá.

325    Třetí část pátého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

4.      Ke čtvrté části vycházející z nutnosti zrušit nebo snížit druhou pokutu uloženou za tytéž skutky

326    Žalobkyně tvrdí, že druhá pokuta uložená v napadeném rozhodnutí musí být zrušena nebo významně snížena na základě zásady německého práva týkající se „započtení“ (Anrechnungsprinzip), podle níž musí být při stanovení druhé pokuty zohledněny veškeré pokuty uložené za tytéž skutky. Komise kromě toho podle ní porušila zásadu proporcionality, neboť při stanovení pokuty za druhé protiprávní jednání nezohlednila pokutu uloženou za první z obou protiprávních jednání.

327    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

328    V tomto ohledu stačí připomenout, že zásada započtení trestů se neuplatní na situace, v nichž je několik sankcí uloženo v jediném rozhodnutí, i když jsou tyto sankce uloženy za tytéž skutky (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 344).

329    Z toho vyplývá, že argument žalobkyně vycházející z porušení zásady proporcionality z důvodu nezohlednění výše jedné z pokut při stanovení výše druhé pokuty nelze přijmout.

330    Čtvrtou část pátého žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.

5.      K páté části vycházející z nepřiměřenosti pokut

331    V rámci této části žalobkyně tvrdí, že pokuty uložené články 3 a 4 napadeného rozhodnutí porušují zásadu proporcionality. Pokud by tomu tak nebylo, žalobkyně se domáhá, aby Tribunál v rámci přezkumu v plné jurisdikci podstatně snížil pokuty uložené těmito články.

a)      K protiprávnosti pokut s ohledem na zásadu proporcionality

332    Úvodem je třeba připomenout, že zásada proporcionality vyžaduje, aby akty orgánů Unie nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž je zjevné, že pokud se nabízí volba mezi více přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření, a že způsobené nevýhody nesmějí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům. Z toho plyne, že výše pokut nesmí být nepřiměřená ve vztahu ke sledovaným cílům, tedy ve vztahu k dodržování pravidel hospodářské soutěže, a že výše pokuty uložené podniku za protiprávní jednání v oblasti hospodářské soutěže musí být přiměřená protiprávnímu jednání posuzovanému jako celek, zejména s přihlédnutím k jeho závažnosti (viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 580 a citovaná judikatura).

333    Žalobkyně zaprvé tvrdí, že výše pokut je nepřiměřená s ohledem na velikost podniku a pokutu uloženou Komisí ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 12. prosince 2012, Electrabel v. Komise (T‑332/09, EU:T:2012:672). Zadruhé je výše pokut podle ní nepřiměřená s ohledem na dobu trvání protiprávního jednání, a to jak proto, že pokuta za jednorázové porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 je zjevně nepřiměřená, jelikož má stejnou výši jako pokuta uložená za porušení čl. 7 odst. 1 téhož nařízení, které trvalo čtyři měsíce a jedenáct dnů, tak s ohledem na dobu trvání protiprávního jednání, pokud je porovnána s pokutami uloženými v předchozích věcech, jako jsou věci, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 12. prosince 2012, Electrabel v. Komise (T‑332/09, EU:T:2012:672) a ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise (T‑704/14, EU:T:2017:753). Zatřetí jsou uložené pokuty podle ní nepřiměřené, neboť Komise nezohlednila jako polehčující okolnost zcela novou povahu napadeného rozhodnutí z důvodu „neexistence jakéhokoli konkrétního precedentu týkajícího se dohody o spojení“ (bod 612 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

334    Komise zpochybňuje argumenty žalobkyně.

335    Zaprvé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého je výše pokut nepřiměřená s ohledem na velikost podniku a na pokutu uloženou Komisí v rozhodnutí C (2009) 4416 final ze dne 10. června 2009, kterým se ukládá pokuta za provedení spojení podniků v rozporu s čl. 7 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 (Věc COMP/M.4994 – Electrabel v. Compagnie Nationale du Rhône), je třeba připomenout, že skutečnost, že Komise v minulosti uplatnila na určité druhy protiprávního jednání pokuty v určité výši, ji nemůže zbavovat možnosti tyto pokuty v rámci mezí stanovených dotčenou právní úpravou zvýšit, pokud je to nutné pro zajištění provádění unijní politiky hospodářské soutěže. Účinné použití unijních pravidel hospodářské soutěže totiž vyžaduje, aby Komise mohla kdykoli přizpůsobit úroveň pokut potřebám této politiky (viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 603 a citovaná judikatura).

336    Vzhledem k tomu, že argument žalobkyně je třeba chápat jako návrh směřující k tomu, aby Tribunál konstatoval porušení zásady rovného zacházení v napadeném rozhodnutí, je kromě toho třeba připomenout, že podle ustálené judikatury předchozí rozhodovací praxe Komise nemůže sama o sobě vytvářet právní rámec pro pokuty v oblasti hospodářské soutěže a rozhodnutí týkající se jiných věcí mají ohledně případné existence porušení této zásady pouze orientační povahu, protože je málo pravděpodobné, že okolnosti jim vlastní, jako jsou trhy, výrobky, podniky a dotyčné doby trvání, jsou totožné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. září 2006, JCB Service v. Komise, C‑167/04 P, EU:C:2006:594, body 201 a 205; ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C‑76/06 P, EU:C:2007:326, bod 60, a ze dne 16. června 2011, Caffaro v. Komise, T‑192/06, EU:T:2011:278, bod 46).

337    Zásadu rovného zacházení, která brání tomu, aby se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno, musí nicméně Komise – stejně jako každý orgán při všech svých činnostech – dodržovat, pokud ukládá pokutu podniku za porušení pravidel hospodářské soutěže. Nic to nemění na tom, že dřívější rozhodnutí Komise ve věci pokut mohou být relevantní s ohledem na dodržování zásady rovného zacházení pouze tehdy, je-li prokázáno, že okolnosti věcí týkající se těchto jiných rozhodnutí, jako jsou dotčené trhy, výrobky, země, podniky a období, jsou srovnatelné s projednávaným případem (viz rozsudek ze dne 29. června 2012, E.ON Ruhrgas a E.ON v. Komise, T‑360/09, EU:T:2012:332, body 261 a 262 a citovaná judikatura).

338    Nejprve je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředložila žádné důkazy prokazující, že okolnosti věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí C(2009) 4416 final (věc COMP/M.4994 – Electrabel v. Compagnie nationale du Rhône), a okolnosti projednávané věci jsou srovnatelné, a ani to netvrdí.

339    Mimoto lze uvést, že tvrzení žalobkyně, podle kterého „ve věci Electrabel […] Tribunál rozhodl, že pokuta ve výši 20 milionů eur uložená podniku, který dosahoval konsolidovaného obratu ve výši 47,5 miliardy eur, respektovala zásadu proporcionality, neboť odpovídala 0,04 % obratu skupiny“, je nesprávné, jelikož v této věci nebyla k zaplacení pokuty odsouzena „skupina“, ale společnost Electrabel. Jak totiž vyplývá z bodu 282 rozsudku ze dne 12. prosince 2012, Electrabel v. Komise (T‑332/09, EU:T:2012:672), pokuta uložená žalobkyni odpovídala 0,13 % jejího obratu. Srovnávat výši pokuty pouze s obratem „skupiny“ namísto jejího srovnání i s obratem podniku odsouzeného k zaplacení pokuty, je tedy zavádějící, a to tím spíše, že ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí C(2009) 4416 final (věc COMP/M.4994 – Electrabel v. Compagnie nationale du Rhône), byla pokuta uložena pouze na základě porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 4064/89.

340    Jak navíc zdůrazňuje Komise, aniž je to žalobkyní zpochybněno, v projednávané věci představuje celková výše pokuty uložené za obě protiprávní jednání přibližně 0,5 % obratu žalobkyně za rok 2017.

341    Jak přitom uvedla Komise v napadeném rozhodnutí, ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise (T‑704/14, EU:T:2017:753), celková výše obou pokut uložených na základě čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 odpovídala přibližně 1 % obratu dotčeného podniku.

342    Argument žalobkyně, který spočíval ve srovnání pokut, které jí byly uloženy, s pokutami uloženými ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí C(2009) 4416 final (věc COMP/M.4994 – Electrabel v. Compagnie nationale du Rhône), ve vztahu k obratu, v každém případě nemůže sloučit svému účelu a je třeba jej odmítnout.

343    Zadruhé, pokud jde o argument žalobkyně, podle kterého je výše pokut nepřiměřená s ohledem na dobu trvání protiprávních jednání, jelikož pokuty uložené za porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 jsou totožné, jak již bylo uvedeno ve vztahu k argumentu vycházejícímu z nedostatečného odůvodnění (viz bod 324 výše), délku trvajícího protiprávního jednání nelze srovnávat s jednorázovým protiprávním jednáním, neboť jednorázové protiprávní jednání netrvá.

344    Pokud jde dále o argument žalobkyně, podle kterého je výše pokut nepřiměřená s ohledem na dobu trvání protiprávních jednání ve srovnání s pokutami uloženými v předcházejících věcech, jako jsou věci, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 12. prosince 2012, Electrabel v. Komise (T‑332/09, EU:T:2012:672), a ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise (T‑704/14, EU:T:2017:753), je třeba konstatovat, že žalobkyně nepředkládá žádný důkaz, které by prokazoval, že okolnosti uvedených věcí a projednávané věci jsou v tomto ohledu srovnatelné, dokonce to ani netvrdí.

345    Argument týkající se doby trvání protiprávního jednání je tedy třeba rovněž odmítnout.

346    Zatřetí, pokud jde o argument žalobkyně vycházející z toho, že napadené rozhodnutí je údajně zcela nové, tento argument je nesprávný, jelikož, jak již bylo uvedeno, Komise již měla příležitost sankcionovat podnik za to, že uskutečnil spojení dříve, než bylo oznámeno a prohlášeno za slučitelné (viz bod 142 výše).

347    Kromě toho již v každém případě bylo rovněž uvedeno (viz bod 292 výše), že pouhá skutečnost, že v okamžiku, v němž dojde k protiprávnímu jednání, unijní soudy neměly dosud příležitost vyjádřit se konkrétně k určitému chování, jako taková nevylučuje, že podnik musel případně očekávat, že jeho chování může být prohlášeno za neslučitelné s ustanoveními unijního práva hospodářské soutěže (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 389).

348    V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise nemá žádnou povinnost zohlednit jako polehčující okolnost skutečnost, že jednání mající přesně totožné vlastnosti jako dotčené jednání dosud nevedlo k uložení pokuty (rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 640).

349    Argument vycházející z toho, že napadené rozhodnutí je údajně zcela nové, je tedy třeba rovněž odmítnout.

b)      K návrhu na snížení pokut

350    Žalobkyně se jednak domáhá, aby Tribunál za účelem respektování zásady proporcionality zaručené v čl. 49 odst. 3 Listiny snížil v rámci soudního přezkumu v plné jurisdikci pokuty uložené články 3 a 4 napadeného rozhodnutí, pokud konstatuje, že ujednání před dokončením dohody o spojení, která jsou předmětem bodu 4.1 napadeného rozhodnutí, nebo případy uvedené v bodě 4.2.1 napadeného rozhodnutí, nebo předání informací, které je předmětem bodu 4.2.2 napadeného rozhodnutí, nepředstavují uskutečnění spojení.

351    Žalobkyně dále tvrdí, že k takovému snížení by mohlo dojít rovněž s přihlédnutím ke skutečnostem uplatněným v páté části pátého žalobního důvodu, a sice k velikosti sankcionovaného podniku, době trvání, povaze a závažnosti protiprávních jednání a neexistenci precedentů jako polehčující okolnosti.

352    Úvodem je třeba připomenout, že teprve poté, co unijní soud ukončil přezkum legality rozhodnutí, které mu bylo předloženo, ve světle žalobních důvodů, které mu byly předloženy, jakož i důvodů, které případně uplatnil i bez návrhu, mu přísluší, pokud nezruší uvedené rozhodnutí v plném rozsahu, výkon soudního přezkumu v plné jurisdikci, aby jednak vyvodil důsledky ze svého závěru ohledně legality tohoto rozhodnutí a jednak na základě skutečností, které mu byly předloženy k přezkoumání, nahradil posouzení Komise svým posouzením, aby výše pokuty byla přiměřená (viz rozsudky ze dne 17. prosince 2015, Orange Polska v. Komise, T‑486/11, EU:T:2015:1002, bod 67 a citovaná judikatura, a ze dne 12. července 2019, Hitachi-LG Data Storage a Hitachi-LG Data Storage Korea v. Komise, T‑1/16, EU:T:2019:514, bod 56 a citovaná judikatura).

353    Podle článku 16 nařízení č. 139/2004 má Soudní dvůr Evropské unie pravomoc přezkumu v plné jurisdikci ve vztahu k rozhodnutím, jimiž Komise stanovila pokutu nebo penále, přičemž Soudní dvůr může uloženou pokutu nebo penále zrušit, snížit nebo zvýšit. V rámci této pravomoci soud může nad rámec pouhého přezkumu legality sankce nahradit posouzení Komise svým posouzením, a uložené pokuty nebo penále tedy zrušit, snížit nebo zvýšit (viz rozsudek ze dne 26. října 2017, Marine Harvest v. Komise, T‑704/14, EU:T:2017:753, bod 581 a citovaná judikatura).

354    Ačkoliv výkon této pravomoci soudního přezkumu v plné jurisdikci v tomto ohledu není rovnocenný přezkumu bez návrhu a řízení má spornou povahu, musí unijní soud při výkonu pravomocí stanovených v článcích 261 a 263 SFEU přezkoumat všechny právní i skutkové výhrady směřující k prokázání toho, že částka pokuty neodpovídá závažnosti a době trvání protiprávního jednání (viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Nexans France a Nexans v. Komise, C‑606/18 P, EU:C:2020:571, bod 97 a citovaná judikatura).

355    Tribunál je kromě toho při výkonu soudního přezkumu v plné jurisdikci povinen určit výši pokuty s přihlédnutím ke všem okolnostem věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2013, Alliance One International v. Komise, C‑679/11 P, nezveřejněný, EU:C:2013:606, bod 104 a citovaná judikatura).

356    V rámci povinnosti uvést odůvodnění konečně přísluší Tribunálu poskytnout podrobný popis faktorů, které zohledňuje pro účely rozhodnutí o stanovení výše pokuty (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. září 2016, Trafilerie Meridionali v. Komise, C‑519/15 P, EU:C:2016:682, bod 52).

357    Zaprvé, pokud jde o návrh žalobkyně, aby Tribunál v rámci soudního přezkumu v plné jurisdikci snížil pokuty, pokud konstatuje, že ujednání před dokončením dohody o spojení, která jsou předmětem bodu 4.1 napadeného rozhodnutí, nebo případy uvedené v bodě 4.2.1 napadeného rozhodnutí, nebo předání informací, které je předmětem bodu 4.2.2 napadeného rozhodnutí, nepředstavují uskutečnění spojení, z výše uvedeného vyplývá, že Komise měla v napadeném rozhodnutí správně za to, že přípravná ujednání umožnila mít žalobkyni rozhodující vliv na činnost společnosti PT Portugal v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (viz body 108 a násl. výše), že tato sporná ujednání byla několikrát uplatněna v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004 (viz body 173 a násl. výše) a že komunikace informací přispěla k prokázání, že žalobkyně měla rozhodující vliv na některé aspekty činnosti společnosti PT Portugal (viz bod 221 a násl. výše) v rozporu s těmito ustanoveními. Přezkum argumentů předložených žalobkyní v tomto ohledu tedy neprokazuje, že pokuty uložené Komisí nejsou přiměřené a měly by být sníženy.

358    I kdyby pátý případ neprokazoval uskutečnění spojení (viz bod 205 výše) v rozporu s čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004, taková okolnost nemůže tento závěr zpochybnit.

359    Ostatní případy přitom dostatečně prokazují uskutečnění takového spojení, takže případná legálnost tohoto pátého případu nemůže zpochybnit přiměřenost pokuty uložené za porušení čl. 7 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

360    Zadruhé, pokud jde o návrh žalobkyně, aby Tribunál zohlednil velikost sankcionovaného podniku, dobu trvání, povahu a závažnost protiprávních jednání a neexistenci precedentů jako polehčující okolnost, z přezkumu páté části vyplývá, že argumenty týkající se velikosti sankcionovaného podniku, doby trvání protiprávního jednání a údajné neexistence precedentů musí být odmítnuty (viz body 335 až 349 výše).

361    Pokud jde o povahu protiprávních jednání, žalobkyně za tímto účelem nepředložila žádnou argumentaci.

362    Pokud jde o závažnost protiprávních jednání, je třeba úvodem připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že určení výše pokuty Tribunálem není z povahy věci přesným aritmetickým výpočtem (rozsudky ze dne 5. října 2011, Romana Tabacchi v. Komise, T‑11/06, EU:T:2011:560, bod 266, a ze dne 15. července 2015, SLM a Ori Martin v. Komise, T‑389/10 a T‑419/10, EU:T:2015:513, bod 436).

363    Je však na Tribunálu, aby určil výši pokuty, která je s ohledem na kritéria, která považuje za vhodná, přiměřená závažnosti protiprávního jednání, kterého se žalobkyně dopustila, a která je rovněž dostatečně odrazující.

364    V tomto ohledu je třeba uvést, že v rámci čtvrtého žalobního důvodu (viz bod 267 výše) žalobkyně zdůraznila, že z vlastního podnětu informovala Komisi o spojení dne 31. října 2014 (bod 6 výše), tedy v dostatečném předstihu před podpisem SPA dne 9. prosince 2014 (bod 3 výše), a poté zaslala žádost o jmenování týmu pověřeného posouzením jejího spisu dne 12. prosince 2014 (bod 7 výše).

365    I když byl tedy takový argument, který měl podle žalobkyně přimět Komisi k tomu, aby jí neuložila dvě samostatné pokuty, odmítnut v rámci čtvrtého žalobního důvodu, Tribunál konstatuje, že tyto okolnosti musí být zohledněny při posuzování závažnosti porušení oznamovací povinnosti stanovené v čl. 4 odst. 1 nařízení č. 134/2004.

366    Je totiž třeba poznamenat, že i když byla SPA podepsána dne 9. prosince 2014 (bod 3 výše), k prvnímu a čtvrtému případu uplatnění došlo od 20. ledna (bod 181 výše) a 10. února 2015 (bod 199 výše) a první setkání týkající se výměny informací se konalo dne 3. února 2015 (bod 240 výše), tedy před oznámením SPA dne 25. února 2015 (bod 10 výše), Komise již byla o navrhovaném spojení informována, neboť ji žalobkyně o tomto záměru informovala od 31. října 2014 a dne 5. prosince 2014 se konala schůzka mezi Komisí a žalobkyní.

367    Konečně je třeba konstatovat, že ačkoli od data podpisu SPA do oznámení navrhovaného spojení uplynulo dva a půl měsíce, žalobkyně během této lhůty, jak zdůrazňuje, zaslala Komisi tři dny po podpisu SPA žádost o jmenování týmu pověřeného posouzením jejího spisu (bod 7 výše) a dne 3. února 2015 předložila Komisi návrh oznamovacího formuláře včetně vyhotovení SPA jako jedné z příloh (bod 9 výše).

368    Vzhledem k těmto okolnostem proto Tribunál v rámci soudního přezkumu v plné jurisdikci rozhodl, že je třeba o 10 % snížit výši pokuty stanovené za porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004.

369    Výši pokuty uložené žalobkyni za porušení čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004 je tedy třeba stanovit na 56 025 000 eur a ve zbývající části žalobu zamítnout.

IV.    K nákladům řízení

370    Podle článku 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Nicméně, podle čl. 134 odst. 3 uvedeného řádu, pokud měli účastníci řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponese každý z nich vlastní náklady řízení. Jeví-li se to však vzhledem k okolnostem v projednávané věci jako odůvodněné, může Tribunál rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení.

371    I když byla v projednávané věci hlavní návrhová žádání zamítnuta, Tribunál v rámci soudního přezkumu v plné jurisdikci rozhodl v souladu s návrhem žalobkyně snížit pokutu uloženou na základě čl. 4 odst. 1 nařízení č. 139/2004. Je tedy třeba rozhodnout, že žalobkyně ponese vlastní náklady řízení a nahradí čtyři pětiny nákladů řízení vynaložených Komisí.

372    Podle článku 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. V důsledku toho je třeba rozhodnout, že Rada ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Výše pokuty uložené společnosti Altice Europe NV článkem 4 rozhodnutí Komise C(2018) 2418 final ze dne 24. dubna 2018, kterým se ukládají pokuty za uskutečnění spojení v rozporu s čl. 4 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 nařízení (ES) č. 139/2004 (věc M.7993 – Altice v. PT Portugal), za porušení čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení se stanoví na 56 025 000 eur.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Společnost Altice Europe ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada čtyř pětin nákladů řízení vynaložených Komisí.

4)      Rada Evropské unie ponese vlastní náklady řízení.

Marcoulli

Frimodt Nielsen

Norkus

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 22. září 2021.

Podpisy.


Obsah





*–      Jednací jazyk: angličtina.