ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
15. prosince 2005 (*)
„Volný pohyb osob a služeb – Pojem ,pracovník‘ – Podmínka vztahu podřízenosti – Vozidlo – Poskytnutí pracovníkovi zaměstnavatelem – Vozidlo registrované v zahraničí – Zaměstnavatel usazený v jiném členském státě – Registrace a zdanění vozidla“
Ve spojených věcech C‑151/04 a C‑152/04,
jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podané rozhodnutími tribunal de police de Neufchâteau (Belgie) ze dne 16. ledna 2004, došlými Soudnímu dvoru dne 25. března 2004 v trestních řízeních proti
Claudu Nadinovi,
Nadin-Lux SA (C‑151/04)
a
Jean-Pascalu Durrému (C‑152/04),
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení P. Jann, předseda senátu, K. Schiemann, N. Colneric (zpravodaj), J. N. Cunha Rodrigues a E. Levits, soudci,
generální advokát: F. G. Jacobs,
vedoucí soudní kanceláře: K. Sztranc, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 24. února 2005,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za M. Durrého J.-F. Cartuyvelsem, avocat,
– za belgickou vládu E. Dominkovits, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s B. van de Walle de Ghelcke, avocat,
– za finskou vládu T. Pynnä a A. Guimaraes-Purokoski, jako zmocněnkyněmi,
– za vládu Spojeného království C. White a K. Manjim, jako zmocněnci, ve spolupráci s P. Whipple, barrister,
– za Komisi Evropských společenství D. Martinem a N. B. Rasmussenem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. května 2005,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článků 10 ES, 39 ES, 43 ES a 49 ES.
2 Tyto žádosti byly předloženy v rámci dvou trestních řízení zahájených proti C. Nadinovi a J.-P. Durrému, s bydlištěm v Belgii, za porušení belgických právních předpisů, které stanoví povinnou registraci služebních vozidel poskytnutých společnostmi usazenými v jiném členském státě, pro které výše uvedení pracují, v Belgii.
Právní rámec
Právní úprava Společenství
3 Článek 10 ES stanoví:
„Členské státy přijmou veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství. Usnadňují mu plnění jeho poslání.
Zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této smlouvy.“
4 Článek 39 ES stanoví:
„1. Je zajištěn volný pohyb pracovníků ve Společenství.
2. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.
3. S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo:
a) ucházet se o skutečně nabízená pracovní místa;
b) pohybovat se za tím účelem volně na území členských států;
c) pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy, jež upravují zaměstnávání vlastních státních příslušníků;
d) zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání za podmínek, které budou předmětem prováděcích nařízení vydaných Komisí.
Tento článek se nepoužije pro zaměstnání ve veřejné správě.“
5 Článek 43 ES stanoví:
„V rámci níže uvedených ustanovení jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřinných společností státními příslušníky jednoho členského státu na území druhého státu.
Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování a řízení podniků, zejména společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce, za podmínek stanovených pro vlastní příslušníky právem země usazení, nestanoví-li kapitola o pohybu kapitálu jinak.“
6 Článek 49 první pododstavec ES stanoví:
„Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států, kteří podnikají v jiném státě Společenství, než se nachází příjemce služeb.“
Vnitrostátní právní úprava
7 Článek 1 královského nařízení ze dne 20. července 2001 o registraci vozidel (Moniteur belge ze dne 8. srpna 2001, s. 27031) upřesňuje:
„Pro použití tohoto nařízení se rozumí:
[…]
27º trvalým usazením:
– stálá a konkrétní provozovna, kde má právnická osoba své sídlo nebo hlavní správu nebo místo, kde se schází jeden nebo více jejích orgánů a přijímají svá rozhodnutí, nebo místo, kde je provozována činnost spadající do její hospodářské činnosti nebo cílů společnosti, nebo kde je tato osoba zastupována jednou nebo více fyzickými osobami jednajícími jejím jménem nebo na její účet.“
8 Článek 3 uvedeného nařízení stanoví:
„Odstavec 1. Osoby s bydlištěm v Belgii registrují vozidla, která hodlají uvést do provozu v Belgii, do rejstříku vozidel uvedených v článku 6, i když jsou tato vozidla již registrována v zahraničí.
Bydliště v Belgii znamená, že tyto osoby odpovídají jedné z těchto podmínek:
a) jsou zapsány v rejstříku obyvatel belgické obce;
b) jsou zapsány v belgickém obchodním rejstříku nebo v belgickém živnostenském rejstříku jako fyzická nebo právnická osoba;
c) jsou jakožto právnická osoba nezapsaná v belgickém obchodním rejstříku nebo živnostenském rejstříku založeny mezinárodním právem nebo podle mezinárodního práva, cizího práva nebo belgického práva a jsou trvale usazeny v Belgii, kde je vozidlo spravováno nebo užíváno.
Odstavec 2. V dále uvedených případech není registrace vozidel registrovaných v zahraničí a uvedených do provozu osobami uvedenými v odstavci 1 v Belgii povinná pro:
[…]
2° vozidlo užívané fyzickou osobou k výkonu jejího povolání a registrované v zahraničí na jméno cizího majitele, se kterým má tato osoba pracovní smlouvu; potvrzení poskytnuté správním orgánem, který je odpovědný za DPH, musí být uvnitř vozidla [dále jen ,potvrzení DPH‘]; podrobné podmínky užívání vozidla jsou stanoveny Ministerstvem financí.“
9 Článek 14 oběžníku č. 1/2000 belgické daňové správy ze dne 3. května 2000 nazvaný „Užívání vozidel v Belgii – Režim převedení a nepřevedení“ stanoví:
„Vozidla zde uvedená jsou všechna motorová vozidla, která jakožto podniková vozidla neodpovídají definici uvedené v článku 12 výše. Jedná se mezi jinými o vozidla, vozidla se smíšeným využitím, minibusy, terénní vozidla atd.
Pokud jsou taková vozidla užívána fyzickými osobami s bydlištěm v Belgii pro účely povolání na příkaz zaměstnavatele, který je usazený v jiném členském státě, použije se na tato vozidla na základě čl. 12a druhého pododstavce bodu 7 Zákoníku o DPH režim nepřevedení v rozsahu, ve kterém by byl režim časově omezeného povolení s celkovým osvobozením od daní při dovozu použitelný, pokud by toto vozidlo bylo do Belgie posláno ze třetí země. Je krom toho rovněž připuštěno, aby toto vozidlo bylo zaměstnancem s bydlištěm v Belgii užíváno k soukromým účelům, pokud toto soukromé užívání má podpůrný a příležitostný charakter vzhledem k užívání pro účely povolání a toto užívání je upraveno pracovní smlouvou.
Vzhledem k těmto vozidlům může být zvláštní režim osvobození od časově omezeného povolení a ipso facto režim nepřevedení považován za použitelný pouze pokud jsou splněny přísné podmínky upřesněné v článku 15.“
10 Tento oběžník ve svém článku 15 vyjmenovává podmínky, které musí být splněny, aby mohl být využit režim časově omezeného povolení a zejména uvádí:
„[…]
b) vozidlo musí být majetkem zaměstnavatele. Co se týče vozidel najatých nebo získaných na leasing, je však odkázáno na článek 9 výše;
[…]
f) pokud je uživatel vedoucím pracovníkem (řídícím pracovníkem společnosti), může uplatnit zvláštní režim pouze v tom rozsahu, ve kterém má statut zaměstnance, a tedy pokud prokáže, že existuje skutečný vztah podřízenosti mezi ním a společností. Z existence vztahu podřízenosti vyplývá, že vedoucí pracovník podniku prokáže, že podléhá jiné pověřené osobě nebo orgánu společnosti (představenstvu, radě ředitelů, správní radě, […]), který nad ním má moc, díky které tento pracovník nemůže vykonávat žádný rozhodující vliv. V tomto smyslu jsou provozovatelé jednočlenné společnosti, zakládající společníci společnosti nebo hlavní akcionáři ve všech případech vyloučeni ze zvláštního režimu.“
11 Článek 9 věta první uvedeného oběžníku stanoví:
„Pokud je vozidlo, které je najato nebo koupeno na leasing dáno cizím zaměstnavatelem k dispozici za účelem jeho užívání zaměstnancem s bydlištěm v Belgii, který může požadovat zvláštní režim uvedený v článcích 14 a 15 dále, má tento zaměstnanec možnost požadovat potvrzení za podmínek, které jsou tam uvedeny a pokud jsou dodrženy stanovené formality.“
12 V Belgii jsou různé daně z vozidel úzce spjaty s registrací. Vozidlo takto při této příležitosti podléhá dani za uvedení do provozu na základě čl. 94 prvního pododstavce bodu 1 zákoníku o daních obdobných daním z příjmu (dále jen „CTA“).
13 Toto ustanovení stanoví:
„Státu je odváděna daň obdobná daním z příjmu z:
1º takových vozidel, vozidel se smíšeným využitím, minibusů a motocyklů, jaké jsou definovány v právních předpisech o registraci motorových vozidel a přípojných vozidel, pokud tato vozidla jsou nebo musí být vybavena jinou poznávací značkou, než je ,zkušební‘, ,obchodní‘ nebo jiná dočasná než mezinárodní poznávací značka vydaná v rámci této právní úpravy.“
14 Článek 99 odst. 1 CTA v tomto ohledu stanoví:
„U vozidel uvedených v čl. 94 odst. 1 se má za to, že byla uvedena do provozu v Belgii, pokud jsou nebo musí být zapsána v rejstříku Úřadu pro silniční provoz“.
15 Článek 21 CTA, který stanoví silniční daň z vozidel, stanoví:
„Povinnost zaplatit daň má fyzická osoba nebo právnická osoba, která je nebo má být uvedena v potvrzení o registraci, pokud vozidlo je nebo musí být zapsáno na jméno této osoby v rejstříku Ředitelství pro registraci vozidel.
Vozidla uvedená v prvním pododstavci jsou vozidla, vozidla se smíšeným využitím, pomalá vozidla se smíšeným využitím, minibusy, sanitky, motocykly, motorové trojkolky, motorové čtyřkolky, nákladní vozy, pomalé nákladní vozy, lodní přípojná vozidla, kempinková přípojná vozidla, kempinková vozidla, přípojná vozidla a polopřípojná vozidla o nejvyšší povolené hmotnosti až do 3 500 kg.“
Spory v původních řízeních a předběžná otázka
Věc C‑151/04
16 Claude Nadin, belgický státní příslušník, má bydliště v Belgii, ale pracuje v Lucembursku jako pověřený vedoucí pracovník společnosti Nadin-Lux SA.
17 Dne 21. března 2002 podstoupil v Belgii celní kontrolu, když jel ve vozidle registrovaném v Lucemburském velkovévodství a vlastněném společností Crédit Lease SA, společností usazenou v Lucembursku.
18 V průběhu trestního řízení před předkládajícím soudem prohlásil, že vozidlo bylo zakoupeno společností Nadin-Lux SA, že objednávka byla podepsána jím samotným a že vozidlo bylo zaplaceno společností Crédit Lease SA. Má k dispozici smlouvu o půjčce na přibližně 42 měsíců od počátku ledna 2000.
19 Ze spisu připojeného k předkládacímu rozhodnutí rovněž vyplývá, že dotčený požádal o potvrzení DPH, ale to mu bylo odmítnuto z důvodu, že vykonává funkci vedoucího pracovníka společnosti, která jej zaměstnává.
20 Je mu vytýkáno, že dne 21. března 2002 užíval k výkonu svého povolání vozidlo registrované v cizině na jméno cizího vlastníka, ke kterému jej váže pracovní smlouva, aniž by měl ve vozidle potvrzení DPH.
21 Claude Nadin uplatňuje, že musí být považován za pracovníka Společenství.
Věc C‑152/04
22 Jean-Pascal Durré, belgický státní příslušník, má bydliště v Belgii, avšak pracuje v Lucembursku pro společnost Delisalade SA.
23 Dne 15. března 2002 podstoupil v Belgii celní kontrolu, když jel ve vozidle registrovaném v Lucembursku na jméno Delisalade SA.
24 V průběhu této kontroly J.-P. Durré předložil potvrzení svého zaměstnavatele o užívání a použití vozidla, doklad potvrzený lucemburským orgánem sociálního zabezpečení. Existující pracovní smlouva mezi dotčeným a jeho zaměstnavatelem stanoví, že zaměstnavatel dá k dispozici dotčeného vozidlo a že toto vozidlo může být podpůrně užíváno k soukromým účelům. J.-P. Durré neměl potvrzení DPH.
25 Delisalade SA byla původně jednočlennou společností založenou J.-C. Durrém, která se později v roce 1997 stala akciovou společností, ve které je dotčený menšinovým akcionářem a vedoucím pracovníkem.
26 Jean-Pascalu Durrému s bydlištěm v Belgii je vytýkáno, že dne 15. března 2002 neregistroval vozidlo, které chtěl uvést do provozu v Belgii, i když tento vůz byl již registrován v zahraničí.
27 Jean-Pascal Durré rovněž uplatnil, že musí být považován za pracovníka Společenství.
28 Za těchto okolností se tribunal de police de Neufchâteau rozhodl přerušit řízení v těchto dvou věcech a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Brání články 10, 39, 43 a 49 Smlouvy o EHS tomu, aby členský stát přijal opatření ukládající pracovníkovi s bydlištěm na jeho území, aby v něm registroval vozidlo, i když je toto vozidlo majetkem jeho zaměstnavatele, společnosti usazené na území jiného členského státu, společnosti, se kterou tohoto pracovníka váže pracovní smlouva, avšak ve které má paralelně funkci akcionáře, vedoucího pracovníka, osoby pověřené běžnou správou nebo obdobnou funkci?“
K předběžné otázce
29 Předkládající soud se v podstatě táže, zda články 10 ES, 39 ES, 43 ES a 49 ES brání povinnosti uložené osobě s bydlištěm v prvním členském státě registrovat v tomto státě služební vozidlo, které mu bylo poskytnuto společností, která jej zaměstnává, společností usazenou v jiném členském státě, pokud je zaměstnanec, který má pracovní smlouvu, rovněž buď akcionářem nebo řídícím nebo vedoucím pracovníkem této společnosti.
K pojmu zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná
30 Zatímco na zaměstnané osoby se vztahuje článek 39 ES, osob samostatně výdělečně činných se týká článek 43 ES.
31 Podstatnou vlastností pracovního vztahu ve smyslu článku 39 ES je okolnost, že osoba během určité doby poskytuje ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením plnění, za která dostává odměnu, přičemž za samostatně výdělečnou činnost ve smyslu článku 43 ES musí být považována činnost, kterou osoba vykonává mimo vztah podřízenosti (viz rozsudek ze dne 20. listopadu 2001, Jany a další, C‑268/99, Recueil s. I‑8615, bod 34 a uvedená judikatura).
32 Soudnímu dvoru nepřísluší určit, zda v původních řízeních existuje vztah podřízenosti, či nikoliv.
33 Vzhledem k tomu, že dotčené právní předpisy umožňují, aby zaměstnaná osoba s bydlištěm v Belgii bez povinnosti registrace jezdila na belgickém území se služebním vozidlem, které jí bylo poskytnuto zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě, je namístě zkoumat, zda vyloučení osob samostatně výdělečně činných z této možnosti je v rozporu s článkem 43 ES.
K existenci omezení volného pohybu osob samostatně výdělečně činných
34 Všechna ustanovení Smlouvy o ES týkající se volného pohybu osob mají za cíl usnadnit státním příslušníkům Společenství výkon profesní činnosti jakékoli povahy na celém území Společenství a brání opatřením, která by tyto státní příslušníky mohla znevýhodňovat, pokud si přejí vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu (viz rozsudek ze dne 15. září 2005, Komise v. Dánsko, C‑464/02, Sb. rozh. s. I‑7929, bod 34 a uvedená judikatura).
35 Ustanovení, která brání nebo odrazují státního příslušníka členského státu, aby opustil svou zemi původu, aby využil své právo na volný pohyb, jsou tedy překážkou této svobody, i když se použijí nezávisle na státní příslušnosti dotčených pracovníků (rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 96, a výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 35).
36 Co se týče povinnosti registrace v Dánsku služebního vozidla poskytnutého společností usazenou v jiném členském státě zaměstnaným osobám s bydlištěm v Dánsku, Soudní dvůr již konstatoval, že tato povinnost je překážkou volného pohybu pracovníků (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, body 46 a 52). Není pochyb, že povinnost registrace, jako je ta ve věcech v původních řízeních, je rovněž překážkou volného pohybu osob, pokud ukládá tuto povinnost osobám samostatně výdělečně činným.
37 Omezuje totiž přístup osob s bydlištěm v Belgii k povoláním osob samostatně výdělečně činných v jiných členských státech, a může tedy tyto osoby odradit, aby vykonaly své právo na volný pohyb.
38 V rozporu s tvrzením belgické vlády, nepřestává být povinnost registrace překážkou z důvodu, že společnost usazená v jiném členském státě může v Belgii registrovat služební vozidlo svým vlastním jménem, aniž by tam byla trvale usazená, aby se zamezilo tomu, že by samotní vedoucí pracovníci byli povinni je zaregistrovat.
39 Takové opatření by mohlo být povoleno pouze z titulu výjimečných opatření výslovně stanovených v čl. 46 odst. 1 ES nebo pokud by sledovalo legitimní cíl slučitelný se Smlouvou a opodstatněný naléhavými důvody obecného zájmu. V podobném případě by však bylo třeba, aby jeho použití zajišťovalo dosažení dotčeného cíle a nešlo nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle (viz obdobně zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 53 a uvedená judikatura).
K odůvodnění omezení volného pohybu osob
40 S výhradou některých pro projednávaný případ irelevantních výjimek, zdanění vozidel nebylo harmonizováno. Členské státy mají tedy volnost vykonávat svou daňovou pravomoc v této oblasti za podmínky, že ji vykonávají v rámci dodržování práva Společenství (rozsudek ze dne 21. března 2002, Cura Anlagen, C‑451/99, Recueil, s. I‑3193, bod 40).
41 Z bodů 75 až 78 výše uvedeného rozsudku Komise v. Dánsko vyplývá, že členský stát může u příležitosti registrace zdanit služební vozidlo dané k dispozici pracovníkovi, který v něm má bydliště, společností usazenou v jiném členském státě, pokud je toto vozidlo určeno k trvalému hlavnímu užívání na území prvního členského státu nebo pokud je skutečně tímto způsobem užíváno.
42 Vnitrostátnímu soudci přísluší posoudit, zda dotčení pracovníci takto užívali vozidla, která jim byla poskytnuta.
43 V případě záporné odpovědi zásada volného pohybu osob brání takové povinnosti registrace, jaká je předmětem věcí v původních řízeních, a argumenty uvedené zejména belgickou vládou v projednávaných věcech nemohou takovou povinnost odůvodnit.
44 Zejména z bodů 80 a 81 výše uvedeného rozsudku Komise v. Dánsko nejprve vyplývá, že v nepřítomnosti podmínek vyjmenovaných v bodě 39 tohoto rozsudku nemůže cíl boje proti daňovým únikům odůvodnit daň, a tedy povinnost registrace v takovém případě, jaký je předmětem věcí v původních řízeních.
45 Co se týče předcházení zneužití, z judikatury, zejména z rozsudku ze dne 9. března 1999, Centros (C‑212/97, Recueil, s. I‑1459, bod 24), vyplývá, že členský stát má právo přijmout opatření určená k zabránění tomu, aby se někteří z jeho státních příslušníků díky možnostem vytvořeným Smlouvou nepokusili neoprávněně vyhnout vlivu jeho vnitrostátních právních předpisů a aby se právní subjekty neoprávněně nebo podvodně nedovolávaly právních norem Společenství.
46 Obecná presumpce zneužití však nemůže být založena na okolnosti, že osoba samostatně výdělečně činná s bydlištěm v Belgii užívá na území tohoto státu služební vozidlo poskytnuté společností, která ji zaměstnává, usazenou v jiném členském státě (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 67).
47 Soudní dvůr krom toho již rozhodl, že články 39 ES a 43 ES zajišťují tutéž právní ochranu (rozsudek ze dne 5. února 1991, Roux, C‑363/89, Recueil, s. I‑273, bod 23).
48 Co se týče argumentu vycházejícího z nezbytnosti spolehlivé identifikace, je třeba konstatovat, že uložit registraci služebních vozidel patřících společnostem usazeným v jiném členském státě pro zajištění spolehlivé identifikace majitelů těchto vozidel jde nad rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle. Vzhledem k tomu, že všechny členské státy totiž mají systém registrace vozidel, jeví se možným identifikovat majitele vozidla, ať je registrováno v jakémkoliv členském státě.
49 Co se týče argumentu vycházejícího z bezpečnosti silničního provozu, tato je jistě naléhavým důvodem obecného zájmu, který by mohl odůvodňovat překážku volného pohybu osob (viz výše uvedený rozsudek Cura Anlagen, C‑451/99, bod 59).
50 Pokud však vozidlo bylo podrobeno technické kontrole v členském státě, vyžaduje zásada rovnocennosti a vzájemného uznávání uvedená v čl. 3 odst. 2 směrnice Rady 96/96/ES ze dne 20. prosince 1996 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se technických prohlídek motorových vozidel a jejich přípojných vozidel (Úř. věstník 1997, L 46, s. 1; Zvl. vyd. 07/02, s. 514), aby všechny ostatní členské státy uznaly doklad vydaný při této příležitosti, aniž by jim to zabraňovalo vyžadovat další testy za účelem registrace na jejich území, pokud tyto testy již nejsou pokryty uvedeným dokladem (výše uvedený rozsudek Cura Anlagen, bod 62).
51 I když Soudní dvůr uznal možnost doplňujících testů za účelem registrace na jejich území, pokud tyto testy již nejsou pokryty dokladem o technické kontrole, z dotčených belgických právních předpisů nevyplývá, že cíl povinnosti registrace je spojený s bezpečností silničního provozu.
52 Co se týče argumentu vycházejícího z politiky životního prostředí, z bodu 68 výše uvedeného rozsudku Cura Anlagen jasně vyplývá, že účelem obecného zájmu takové spotřební daně, jaká byla předmětem věci, ve které byl vydán tento rozsudek, může být odrazení od koupě a vlastnictví vozidel s vysokou spotřebou pohonných hmot. Jednak vláda Spojeného království každopádně nevysvětlila, jakým způsobem může být životní prostředí chráněno takovou povinností registrace, jaká je předmětem věcí v původních řízeních, a jednak belgická vláda v podstatě odůvodňuje požadavek registrace služebního vozidla daňovými cíli.
53 Pokud služební vozidlo není užíváno za podmínek vyjmenovaných v bodě 41 tohoto rozsudku, není povinnost dotčené registrace navíc odůvodněna v případě, kdy osoba samostatně výdělečně činná může užívat služební vozidlo podpůrně k soukromým účelům (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko, bod 51).
54 Za těchto podmínek není namístě zkoumat články 10 ES a 49 ES.
55 S ohledem na úvahy, které předchází, je třeba odpovědět na předloženou otázku tak, že článek 43 ES brání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava prvního členského státu, jaká je předmětem věcí v původních řízeních, ukládala osobě samostatně výdělečně činné s bydlištěm v tomto členském státě, aby v něm registrovala služební vozidlo jí poskytnuté společností, která ji zaměstnává, kterážto je společností usazenou v druhém členském státě, pokud služební vozidlo není určeno hlavně k trvalému užívání v prvním členském státě ani tímto způsobem skutečně užíváno.
K nákladům řízení
56 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
Článek 43 ES brání tomu, aby taková vnitrostátní právní úprava prvního členského státu, jaká je předmětem věcí v původních řízeních, ukládala osobě samostatně výdělečně činné s bydlištěm v tomto členském státě, aby v něm registrovala služební vozidlo jí poskytnuté společností, která ji zaměstnává, kterážto je společností usazenou v druhém členském státě, pokud služební vozidlo není určeno hlavně k trvalému užívání v prvním členském státě ani tímto způsobem skutečně užíváno.
Podpisy.