ROZSUDEK TRIBUNÁLU (šestého senátu)

12. dubna 2013(*)

„Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Autorská práva k veřejnému provozování hudebních děl prostřednictvím internetu, družicového vysílání a kabelového přenosu – Rozhodnutí, kterým se konstatuje porušení článku 81 ES – Rozdělení zeměpisného trhu – Dvoustranné smlouvy mezi vnitrostátními organizacemi pro kolektivní správu – Jednání ve vzájemné shodě vylučující možnost udělit licence pro více území a více repertoárů – Důkaz – Presumpce neviny“

Ve věci T‑401/08,

Säveltäjäin Tekijänoikeustoimisto Teosto ry, se sídlem v Helsinkách (Finsko), zastoupená H. Pokelou, advokátem,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené E. Paasivirtou, F. Castillem de la Torre a P. Aaltem, poté E. Paasivirtou a Castillem de la Torre, jako zmocněnci,

žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise C (2008) 3435 final ze dne 16. července 2008 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/C2/38.698 – CISAC),

TRIBUNÁL (šestý senát),

ve složení H. Kanninen (zpravodaj), předseda, S. Soldevila Fragoso a M. van der Woude, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednáních konaných dne 4. října 2011 a dne 29. června 2012,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu a napadené rozhodnutí

1        Rozhodnutí Komise C (2008) 3435 final ze dne 16. července 2008 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/C2/38.698 – CISAC) (dále jen „napadené rozhodnutí“) se týká podmínek pro správu práv k veřejnému provozování hudebních děl, jakož i pro udělování příslušných licencí, a to výhradně pokud jde o způsoby využití prostřednictvím internetu, družicového vysílání a kabelového přenosu. Rozhodnutí je určeno 24 organizacím pro kolektivní správu (dále jen „OKS“) usazeným v Evropském hospodářském prostoru (EHP), které jsou členy Confédération internationale des sociétés d’auteurs et compositeurs (CISAC) [Mezinárodní konfederace společností autorů a skladatelů] a mezi které patří žalobkyně, organizace Säveltäjäin Tekijänoikeustoimisto Teosto ry.

2        OKS spravují práva autorů (textařů a skladatelů) k hudebním dílům, která vytvořili. Tato práva obvykle zahrnují výlučné právo povolit nebo zakázat využití děl podléhajících ochraně. Zejména to platí pro práva na veřejné provozování. OKS získá tato práva buď přímým postoupením od původních nositelů práv, nebo převodem od další OKS, jež spravuje stejné kategorie práv v jiné zemi a jménem svých členů uděluje licence k využití díla takovým komerčním uživatelům, jako jsou podniky pro rozhlasové nebo televizní vysílání nebo pořadatelé představení (dále jen „uživatelé“).

3        Správa autorských práv znamená, že každá OKS zajistí, že každému nositeli práva je vyplacena odměna za využití jeho děl bez ohledu na území, na kterých k těmto využitím dochází, a dohlédne na to, že nedojde k žádnému nepovolenému využití chráněných děl.

4        CISAC v této souvislosti vypracovala nezávaznou vzorovou smlouvu – jejíž původní několikrát změněná verze je z roku 1936 – kterou musí smluvní OKS doplnit, zejména pokud jde o vymezení jejich územní působnosti (dále jen „vzorová smlouva“). Na základě této vzorové smlouvy připravily OKS smlouvy o vzájemném zastupování (dále jen „SVZ“), kterými si vzájemně poskytují právo udělovat licence. SVZ pokrývají nejen tradiční způsoby výkonu práv – tzv. „off-line“ (koncerty, rádio, diskotéky atd.) – ale také využití těchto práv prostřednictvím internetu, družicového vysílání nebo kabelového přenosu.

I –   Správní řízení

5        Společnost RTL Group SA, skupina pro rozhlasové a televizní vysílání, podala v roce 2000 stížnost ke Komisi Evropských společenství proti OKS, která je členem CISAC, v níž oznámila, že tato OKS jí odmítla vydat licenci platnou pro území Společenství pro její činnost v oblasti vysílání hudebních děl. Společnost Music Choice Europe Ltd., která poskytuje rozhlasové a televizní služby prostřednictvím internetu, podala v roce 2003 proti CISAC druhou stížnost na vzorovou smlouvu. Na základě těchto stížností Komise zahájila řízení podle pravidel hospodářské soutěže.

6        Dne 8. dubna 2005 žalobkyně zaslala Komisi dopis, jakožto odpověď na žádost Komise o informace ze dne 14. března 2005, který obsahoval výňatky z jejích SVZ.

7        Dne 31. ledna 2006 Komise zaslala CISAC a OKS oznámení námitek (dále jen „oznámení námitek“), na které žalobkyně odpověděla dne 10. dubna 2006 (dále jen „odpověď na oznámení námitek“).

8        CISAC a většina OKS, včetně žalobkyně, byly Komisí vyslechnuty na slyšení konaném ve dnech 14, 15 a 16. června 2006.

9        Dne 18. září 2006 zaslala Komise žalobkyni novou žádost o informace, na kterou odpověděla dopisem ze dne 3. října 2006.

10      V březnu 2007 žalobkyně, 17 dalších OKS a CISAC navrhly Komisi závazky podle článku 9 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 [ES] a 82 [ES] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1; Zvl. vyd. 08/02, s. 205), které byly zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie v souladu s čl. 27 odst. 4 téhož nařízení (Úř. věst. C 128, s. 12) (dále jen „navrhované závazky“).

11      V bodě 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že navrhované závazky uvedené výše v bodě 10 nepředstavují s ohledem na přijaté připomínky vhodnou reakci na obavy o ohrožení hospodářské soutěže vznesené v oznámení námitek.

II –  Předmětné doložky vzorové smlouvy

12      Napadené rozhodnutí se vztahuje zejména na doložky, které alespoň po určitou dobu upravovala vzorová smlouva a které se týkaly členství nositelů práv v OKS (dále jen „doložka o členství“) a výlučnosti zmocnění, jež si OKS vzájemně udělovaly v SVZ, jakož i jejich zeměpisného rozsahu.

13      Článek 11 odst. 2 vzorové smlouvy stran doložky o členství stanovil, že do 3. června 2004 může OKS přijmout za člena autora, jenž je členem jiné OKS nebo jenž je státním příslušníkem jedné ze zemí, ve které jiná OKS vykonává činnost, pouze za určitých podmínek (body 18 až 21 a 27 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nelze vyloučit, že řada SVZ tuto doložku obsahuje nadále (body 35, 125 a 260 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

14      Pokud jde o výlučnost zmocnění a jejich zeměpisný rozsah, čl. 1 odst. 1 a 2 vzorové smlouvy stanovil, že do května 1996 si jedna OKS s druhou vzájemně poskytnou – pro území, kde druhá OKS působí – výlučné právo udělovat povolení nutná pro jakékoliv veřejné provozování hudebních děl (dále jen „doložka o výlučnosti“). Dále článek 6 vzorové smlouvy v odstavci 1 vyzývá OKS, aby vymezily území, na kterých působí, aniž v tomto ohledu poskytuje další upřesnění. Odstavec 2 téhož článku stanoví, že každá OKS se musí na územích jiné OKS zdržet jakéhokoliv zásahu do výkonu zmocnění, které jí bylo uděleno (dále jen „doložka o nezasahování“) (body 22 až 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

15      OKS uplatňují čl. 6 odst. 1 vzorové smlouvy tak, že do této smlouvy vkládají vymezení územní působnosti, jenž – až na některé výjimky – omezují působnost licence udělené určitou OKS pouze na zemi v EHP, ve které je usazena (dále jen „vnitrostátní vymezení územní působnosti“) (bod 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

16      Informace, které OKS poskytly během správního řízení, neumožnily Komisi dospět s jistotou k závěru, že 17 z nich skutečně zcela vypustilo doložku o výlučnosti z jejich SVZ a že všechny OKS skutečně zcela vypustily z uvedených dohod doložku o nezasahování (body 37 a 40 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

III –  Dotčené trhy

17      Kolektivní správa autorských práv, kterou vzorová smlouva upravuje, zahrnuje tři následující výrobkové trhy: zaprvé poskytování služeb správy autorského práva nositelům práva, zadruhé poskytování služeb správy autorského práva dalším OKS a zatřetí udělování licencí poskytujících uživatelům práva na veřejné provozování děl prostřednictvím internetu, družicového vysílání a kabelového přenosu (bod 49 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

18      První trh má ze zeměpisného hlediska vnitrostátní rozsah, který by mohl být širší, pokud by neexistovala omezení členství (body 58 a 59 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

19      Druhý trh je vnitrostátní, ale vyznačuje se i přeshraničními prvky. Jelikož internetový přenos není omezen na jednu zemi EHP, podniky v těchto odvětvích požadují licence pro více území, které by mohly OKS udělovat, pokud by SVZ neobsahovaly omezení. To platí i pro přenos prostřednictvím družicového vysílání a kabelový přenos, kdy každá OKS usazená na území pokrytém družicí by mohla udělovat licence pro toto celé území (body 60 až 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

20      Konečně, ačkoliv byl třetí trh historicky vymezen jako trh s vnitrostátním rozsahem z důvodu nutnosti vykonávat místní dohled, totéž neplatí pro využití prostřednictvím internetu, družicového vysílání a kabelového přenosu, jelikož na tato odvětví lze dohlížet i na dálku (body 63 a 64 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

IV –  Uplatnění čl. 81 odst. 1 ES a článku 53 odst. 1 Dohody o EHP

A –  Doložky o členství, výlučnosti a nezasahování

21      Komise je toho názoru, že doložka o členství představuje pro účely projednávané věci porušení článku 81 odst. 1 ES a článku 53 odst. 1 Dohody o EHP (body 123 až 137 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

22      Přezkum doložky výlučnosti a doložky o nezasahování ukazuje, že účinkem doložky výlučnosti je uzavření vnitrostátního trhu, kde má OKS výlučnou působnost, neboť žádná OKS nemůže udělit licenci pro státní území, kde výlučně působí jiná OKS. Podle Komise je vyloučena i možnost, že jedna OKS přímo udělí uživateli licenci, která pokrývá pouze její repertoár, k provozování děl na státním území jiné OKS (dále jen „přímá licence“).

23      Stran doložky o nezasahování Komise připomíná, že v oznámení námitek měla v podstatě za to, že posiluje doložku o výlučnosti. V návaznosti na připomínky některých OKS, že doložka o nezasahování nebrání udělení přímých licencí a s ohledem na to, že některé SVZ byly za účelem vypuštění uvedené doložky změněny, se Komise rozhodla nezasahovat ohledně tohoto ustanovení vzorové smlouvy (body 138 až 152 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

B –  Jednání ve vzájemné shodě týkající se vnitrostátních vymezení územní působnosti

24      Podle Komise jsou vnitrostátní vymezení územní působnosti výsledkem jednání ve vzájemné shodě, které omezuje hospodářskou soutěž (body 154 a 155 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

25      Vnitrostátní vymezení územní působnosti totiž nelze vysvětlit pouze autonomním jednáním vyvolaným tržními faktory. OKS se vzájemnou spoluprací vyhnuly rizikům hospodářské soutěže, aby tak do určité míry zajistily, že OKS budou mezi sebou souhlasit s uvedeními omezeními, ale rovněž že uvedená omezení budou zanesena do všech SVZ (body 156 a 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

26      Tato jistota plyne ze vzájemné závislosti existující mezi OKS zejména v oblasti aplikací „off-line“, kterou vyžadují sítě místního dohledu. Při udělování licencí a výběru autorských odměn v zahraničí je tudíž každá OKS odkázaná na ostatní OKS a je vystavena odvetným opatřením, pokud by nechtěla dodržet historickou segmentaci trhu v oblasti práv „on-line“ (bod 157 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

27      Podle Komise vyplývá jednání ve vzájemné shodě z řady skutečností.

28      Komise zaprvé zdůrazňuje, že OKS jednaly v rámci CISAC o standardizaci svých vzorových smluv (bod 158 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

29      Komise je zadruhé toho názoru, že dohoda ze Santiaga (Chile), kterou jí OKS oznámily s cílem získat výjimku na základě čl. 81 odst. 3 ES, dokládá, že otázka územní působnosti zmocnění uvedených v SVZ, zejména pak zmocnění týkajících se nových forem využití, byla předmětem vícestranných jednání mezi OKS. Tato dohoda, v níž se OKS zavázaly udělovat celosvětové licence, ovšem výhradně uživatelům usazeným v jejich státě, nebyla obnovena, když na konci roku 2004 uplynula její platnost, poté, co Komise zaslala OKS oznámení námitek v rámci řízení o udělení výše uvedené výjimky (dále jen „oznámení námitek Santiago“), což opět vedlo k uplatňování vnitrostátních vymezení územní působnosti. Komise má v napadeném rozhodnutí za to, že upuštění od dohody ze Santiaga svědčí o tom, že, pokud jde o rozsah licencí na provozování děl prostřednictvím internetu, OKS koordinovaly své jednání (body 158 a 169 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

30      Zatřetí paralelní jednání o vnitrostátním vymezení územní působnosti je třeba posoudit ve světle dřívější situace, kdy SVZ obsahovaly doložku o výlučnosti. Skutečnost, že v případě uvedených omezení nedošlo po vypuštění doložky výlučnosti k žádné změně, je indicií o jednání ve vzájemné shodě. V tomto ohledu nicméně napadené rozhodnutí uznalo, že o takový případ se nejedná, jelikož existují jiné důvody, které mohou ukázat, že segmentace trhu je výsledkem individuálního jednání (bod 170 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

31      Komise v projednávaném případě ohledně existence takových důvodů zaprvé připustila, že autorské právo a rozsah jeho ochrany jsou definovány vnitrostátními právními předpisy a poznamenala, že tato okolnost nemá za následek to, že licence vztahující se k určité zemi musí udělit národní OKS. Komise opírá svou tezi v tomto ohledu o dohodu ze Santiaga (body 159 a 160 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

32      Zadruhé Komise popírá, že právní rámec upravující uvedenou oblast – zejména směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (Úř. věst. L 248, s. 15; Zvl. vyd. 17/01, s. 134) – odůvodňuje jednání OKS ohledně družicového přenosu. Uvedená směrnice totiž pouze vymezuje právní úpravu, která se uplatní na využití chráněných děl prostřednictvím družicového vysílání, tj. právní úpravu země EHP, ve které jsou programové signály vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní zpět na Zemi.

33      Směrnice 93/83 však nestanoví, že jedině OKS usazená v této zemi EHP může udělovat licence nutné pro tento způsob využití autorských práv. Kromě toho uživatelé potřebují licenci pouze pro tuto zemi, neboť uvedená směrnice stanoví, že je třeba mít za to, že ke sdělení veřejnosti dochází výhradně v této zemi. Směrnice 93/83 tedy vedla k tomu, že dohoda ze Sydney (Austrálie) – prostřednictvím které vložily OKS v roce 1987 do vzorové smlouvy ustanovení o tom, že OKS usazená v zemi, ze které jsou programové signály vysílány na družici, byla oprávněná udělovat licence, případně po poradě s jinými dotčenými OKS nebo po obdržení jejich souhlasu, k celému území pokrytému družicí – se stala obsoletní (body 163 až 165 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

34      Zatřetí Komise uvádí, že pokud jde o efektivitu, administrativní náklady a repertoár, jednotlivé OKS se výrazně liší. Proto by mohlo být pro jednu OKS zajímavé zmocnit druhou OKS, jež vykazuje zvláště dobré výsledky, k udělování licencí pro širší území, než je území, na kterém je tato druhá OKS usazena, nebo zmocnit více OKS v některých regionech, aby zvýšily vysílání svého repertoáru a tím i odměny pro své autory (body 167 a 168 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

35      Začtvrté Komise poznamenala, že vzhledem k tomu, že se napadené rozhodnutí týká pouze zákonného využití děl chráněných autorským právem (bod 11), potřeba dohledu na místě neospravedlňuje vnitrostátní vymezení územní působnosti. V případě využití prostřednictvím internetu, družicového vysílání a kabelového přenosu totiž existují technická řešení, jež umožňují dohled nad nabyvatelem licence, a to i když k užití licence dochází mimo státní území OKS nebo když je nabyvatel usazen mimo toto území. OKS již zavedly při udělování licencí praxi – jak ukazuje zejména udělování přímých licencí – která prokazuje jejich schopnost dohlížet na užití i uživatele mimo jejich státní území. Kromě toho stávající systém není založen na zásadě blízkosti k nabyvateli licence, jelikož vnitrostátní vymezení územní působnosti zmocnění znamená, že každá OKS uděluje licence na využití práv v rámci svého území, bez ohledu na bydliště nabyvatele (body 171 až 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

36      Komise dále detailně popisuje každou z forem využití uvedených v napadeném rozhodnutí v bodech 186 až 199. V případě internetu Komise odkazuje zejména na dohodu Simulcast, které byla udělena výjimka na základě rozhodnutí Komise 2003/300/ES ze zde 8. října 2002 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (věc COMP/C2/38.014 — IFPI „Simulcast“) (Úř. věst. 2003, L 107, s. 58). Tato dohoda umožňuje vysílacím subjektům, jejichž signál vychází z EHP, aby za účelem získání multirepertoárové licence pro více území k simulcastingu (souběžné vysílání zvukových nahrávek na rozhlasových a televizních stanicích a prostřednictvím internetu, zahrnutých v jimi vysílaných zvukových či televizních signálech), kontaktovaly jakoukoliv OKS, která je stranou této dohody. Totéž platí i pro další dohodu, dohodu Webcasting (bod 191 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

37      Komise kromě toho odkazuje na model spolupráce „severských a baltických zemí“ (dále jen „model NCB“), jenž uživateli umožňoval získat jedinou licenci pro více území k využití „on-line“, která byla platná pro práva mechanické reprodukce a práva pro veřejné provozování v Dánsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Finsku, Švédsku, na Islandu a v Norsku (bod 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

38      Komise dále uvádí, že v lednu 2006 založily německá OKS a OKS ze Spojeného království, Gesellschaft für musikalische Aufführungs- und mechanische Vervielfältigungsrechte (GEMA) a Performing Right Society Ltd společný podnik Celas, který jednal jako panevropské centralizované místo pro udělování licencí k „on-line“ a mobilním právům k angloamerickému repertoáru jistého vydavatele (bod 193 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

39      Existence těchto dohod prokazuje, že přítomnost na místě není nutná (bod 190 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise v tomto ohledu poznamenala, že pokud by kontrola provedená bez přítomnosti na místě odhalila porušení, které by bylo třeba soudně stíhat, nebo pokud by bylo třeba provést kontroly účtů na místě, je možné, aby OKS, jež vydala licenci pro jiné území než členský stát, kde je usazena, svěřila tyto úkony jiné osobě, jako je místní OKS, jež je přítomna na místě a má nezbytné znalosti právního systému dotčené země (body 177 a 178 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

40      Poté, co Komise uvedla tyto skutečnosti, aby prokázala, že vnitrostátní vymezení územní působnosti obsažená v SVZ lze vysvětlit pouze jednáním ve vzájemné shodě, připouští, že za zvláštních okolností může rozhodnutí neposkytnout oprávnění udělovat licence mimo území, kde je OKS usazena, vyplývat ze skutečnosti, že jiná OKS není technicky vybavená k zajištění účinného dohledu a kontroly nebo ze skutečnosti, že právní systém země EHP má takové znaky, že vnitrostátní organizace bude mít přednostní postavení v okamžiku výběru zmocněnce, například z důvodu svého zvláštního postavení v případě sporu před vnitrostátními soudy. Vnitrostátní vymezení územní působnosti, jež je výsledkem posouzení těchto faktorů, běžně nepředstavuje jednání ve vzájemné shodě omezující hospodářskou soutěž. Systematickou praxi zavedení vnitrostátních vymezení územní působnosti do všech SVZ naopak těmito faktory odůvodnit nelze (body 182 a 183 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

41      Komise tak dospěla k závěru, že chování OKS bylo jednáním ve vzájemné shodě a zkoumala, zda omezovalo hospodářskou soutěž. Dle názoru Komise tomu tak bylo, jelikož toto jednání zaručovalo každé OKS, že pouze ona bude moci udělovat uživatelům multirepertoárové licence pro zemi v rámci EHP, kde je usazena (body 207 až 209 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

42      Proto mohla každá OKS účtovat administrativní náklady za správu práv a udělování licencí, aniž v oblasti těchto nákladů čelila konkurenčnímu tlaku jiných společností. Tento nedostatek hospodářské soutěže může mít negativní následky i na autory, jejichž příjmy se mohou lišit v závislosti na společnosti, která spravuje jejich práva (body 134 a 210 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

43      V reakci na argument některých OKS uvedený v jejich odpovědích na oznámení námitek, podle něhož by hospodářská soutěž mezi OKS vedla ke snížení odměn nositelů práv na minimum, Komise uvedla a odkázala přitom na rozhodnutí 2003/300, že čl. 81 odst. 3 ES umožňuje vyvinout tarifní mechanismus, který může omezit hospodářskou soutěž v oblasti cen za licence na administrativní náklady, a to bez dopadu na odměny nositelů práva. V každém případě by si OKS, která uděluje zmocnění, mohla pouze vymezit určitou úroveň výnosů za svůj repertoár vůči jiným OKS, které udělují licence v zahraničí. Získala by tedy zaručenou velkoobchodní cenu za svůj repertoár, přičemž by umožnila OKS, které udělují licence k tomuto repertoáru, aby si konkurovaly v marži, kterou přidávají k této velkoobchodní ceně (body 217 až 219 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

44      Komise klade v tomto ohledu důraz na skutečnost, že některé změny tarifního systému motivovaly OKS k tomu, aby si vzájemně konkurovaly. Současný vývoj na trhu totiž potvrzuje, že by mohlo být pro nositele práva – a tedy i OKS – výhodné, aby udělovali svá práva několika konkurujícím si OKS. Skupina vydavatelů tak oznámila úmysl jmenovat několik OKS, které budou mít pravomoc udělovat uživatelům panevropské licence k využití angloamerických mechanických práv k jejímu repertoáru pro „on-line“ užívání (bod 220 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

45      Dále napadené rozhodnutí zmiňuje také rozhodnutí Komise C (2006) 4350 ze dne 4. října 2006 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/C2/38.681 – The Cannes Extension Agreement) (Úř. věst. L 296, s. 27), týkající se licencí k mechanickým právům, ve kterém byly uloženy omezující závazky, které zavedly mechanismus, jenž umožňuje udělovat licence pro více území tím, že zaručuje, že výnosy nositelů práva nebudou ohroženy – díky stanovení jednotné sazby, na které se dohodly všechny OKS – a zároveň umožňuje určitou míru hospodářské soutěže tím, že zavádí pro OKS možnost nabízet maximální slevu nahrávacím společnostem, omezenou na administrativní náklady (bod 82 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

V –  Výrok

46      Zejména na základě uvedených úvah a poté, co konstatovala, že obchod mezi členskými státy je ovlivněn dotčenými dvoustrannými smlouvami a že nejsou splněny podmínky pro uplatnění čl. 81 odst. 3 ES a čl. 53 odst. 3 Dohody o EHP Komise v napadeném rozhodnutí rozhodla – aniž uložila pokutu – následovně:

„Článek 1

Následující [24] podniky porušily článek 81 [ES] a článek 53 Dohody o EHP tím, že do svých smluv o vzájemném zastupování vkládaly ustanovení omezující členství, která byla stanovena v čl. 11 [odst. 2] vzorové smlouvy […], nebo tím, že tato ustanovení omezující členství fakticky uplatňovaly:

[…]

TEOSTO

[…]

Článek 2

Následujících 17 podniků porušilo článek 81 [ES] a článek 53 Dohody o EHP tím, že přiznávalo ve svých smlouvách o vzájemném zastupování výlučná práva podle čl. 1 [odst. 1 a 2] vzorové smlouvy […]:

[…]

TEOSTO

[…]

Článek 3

Následující [24] podniky porušily článek 81 [ES] a článek 53 Dohody o EHP tím, že koordinovaly vymezování územní působnosti způsobem, který omezoval licence na domácí území každé [OKS]:

[…]

TEOSTO

[…]

Článek 4

1.      Podniky uvedené v článcích 1 a 2 okamžitě ukončí protiprávní jednání popsané v uvedených článcích, pokud tak již neučinily, a sdělí Komisi veškerá opatření, jež za tímto účelem přijaly.

2.      Podniky uvedené v článku 3 do 120 dní od oznámení tohoto rozhodnutí ukončí protiprávní jednání popsané v uvedeném článku a sdělí Komisi v uvedené lhůtě všechna opatření, jež za tímto účelem přijaly.

Podniky uvedené v článku 3 zejména mezi sebou bilaterálně změní vnitrostátní vymezení územní působnosti svých zmocnění k vysílání prostřednictvím družicového a kabelového přenosu nebo k užívání prostřednictvím internetu v každé své smlouvě o vzájemném zastupování a předají Komisi kopie přepracovaných smluv.

3.      Podniky, jimž je určeno toto rozhodnutí, upustí od jednání nebo postupu popsaného v článcích 1 až 3 a zdrží se veškerého jednání a postupů, které by měly stejný nebo obdobný cíl či výsledek.

[…]“.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

47      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 24. září 2008 podala žalobkyně žalobu, kterou se domáhá, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.

48      Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu téhož dne podala žalobkyně návrh na předběžné opatření za účelem odkladu vykonatelnosti ustanovení článku 3, čl. 4 odst. 2 a 3 napadeného rozhodnutí. Usnesením ze dne 14 listopadu 2008, Säveltäjäin Tekijänoikeustoimisto Teosto v. Komise (T‑401/08 R, nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), předseda Tribunálu tento návrh zamítl a odložil rozhodnutí o nákladech na později.

49      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (šestý senát) rozhodl zahájit ústní část řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu Tribunálu vyzval účastnice řízení, aby odpověděly na několik otázek. Účastnice řízení těmto žádostem vyhověly.

50      Řeči účastnic řízení a odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném 4. října 2011.

51      Vzhledem k překážce na straně soudce zpravodaje přidělil předseda Tribunálu věc jinému soudci zpravodaji a určil na základě čl. 32 odst. 3 jednacího řádu pro doplnění šestého senátu jiného soudce.

52      Usnesením ze dne 11. ledna 2012 Tribunál (šestý senát) ve svém novém složení znovu otevřel ústní část řízení a účastnice řízení byly informovány, že budou vyslechnuty na novém jednání.

53      Řeči účastnic řízení a odpovědi na otázky Tribunálu byly znovu vyslechnuty na jednání konaném dne 29. června 2012.

54      Předseda šestého senátu tudíž rozhodl o ukončení ústní části řízení.

55      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

56      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

57      Na podporu své žaloby žalobkyně uvádí v podstatě tři důvody vycházející:

–        z nesprávného uplatnění článku 81 odst. 1 ES;

–        z nesprávného uplatnění článku 81 odst. 3 ES;

–        ze skutečnosti, že Komise rozhodla ultra vires, když OKS zavázala ke změně jednání, které nebylo v rozporu s článkem 81 ES.

I –  K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného uplatnění článku 81 odst. 1 ES

58      První žalobní důvod se skládá ze tří částí, které se vztahují k tomu, že pokud jde zaprvé o doložku o členství, zadruhé doložku o výlučnosti a zatřetí vymezení územní působnosti, nebyl článek 81 odst. 1 ES porušen.

A –  K první části prvního žalobního důvodu týkajícího se doložky o členství

59      Žalobkyně zaprvé tvrdí, že doložka o členství je obsažena pouze v pěti z jejích 23 SVZ. V replice žalobkyně uvádí, že doložka o členství byla vypuštěna ze všech jejích SVZ. Žalobkyně také podotýká, že uvedenou doložku nikdy neuplatnila v praxi. Komise ani neprokázala, že žalobkyně skutečně uplatňovala doložku o členství, ani neupřesnila, co žalobkyni vytýká, čímž porušila povinnost uvést odůvodnění.

60      Žalobkyně zadruhé tvrdí, že účelem nebo důsledkem doložky o členství není omezení hospodářské soutěže. Nositelé práva se přirozeně obrací na OKS usazenou v jejich zemi, a to zejména z jazykových a kulturních důvodů, jakož i proto, že tato OKS má znalosti místního trhu. To platí tím spíše pro finský repertoár, který je určen především pro místní užití.

61      Nejprve je třeba konstatovat, že doložka o členství má protisoutěžní účel, jak uvedla Komise v bodech 127 a 130 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tato doložka má totiž OKS umožnit, aby si rozdělily autory podle jejich státní příslušnosti nebo alespoň ztížily možnost autora využívat služeb jiné OKS, než která je usazena v zemi, již je státním příslušníkem. Prostřednictvím této doložky si OKS rozdělují vnitřní trh a vytvářejí na něm bariéry. Podle judikatury jsou však kartelové dohody tohoto druhu v čl. 81 odst. 1 písm. c) ES výslovně prohlášeny za neslučitelné s vnitřním trhem a musí být kvalifikovány jako zjevná omezení hospodářské soutěže. Vzhledem k tomu, že protiprávní jednání tohoto typu zavazuje strany dodržovat oddělené trhy často vymezené státními hranicemi, vedou k izolaci těchto trhů v rozporu s hlavním cílem Smluv, jímž je integrace vnitřního trhu (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 18. července 2005, Scandinavian Airlines System v. Komise, T‑241/01, Recueil, s. II‑2917, bod 85, a ze dne 27. července 2005, Brasserie nationale a další v. Komise, T‑49/02 až T‑51/02, Sb. rozh. s. II‑3033, body 173 a 174).

62      Pokud jde v tomto ohledu o rozlišení mezi kartelovými dohodami, které mají protisoutěžní účel, a těmi, které mají protisoutěžní důsledek, je třeba připomenout, že protisoutěžní účel a důsledek nejsou kumulativními, ale alternativními podmínkami pro posouzení, zda jednání spadá pod zákaz uvedený v čl. 81 odst. 1 ES. Alternativní povaha této podmínky vyznačená spojkou „nebo“ vede nejdříve k nutnosti uvážit samotný účel kartelové dohody s ohledem na hospodářský kontext, ve kterém má být uplatňováno. Nicméně v případě, že analýza znaků kartelové dohody neodhalí dostatečný stupeň škodlivosti ve vztahu k hospodářské soutěži, je pak třeba přezkoumat její účinky, a aby tato dohoda podléhala zákazu, musí existovat skutečnosti prokazující, že hospodářská soutěž byla ve značné míře buď vyloučena, nebo omezena či narušena (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 4. června 2009, T‑Mobile Netherlands a další, C‑8/08, Sb. rozh. s. I‑4529, bod 28 a citovaná judikatura).

63      Dále je třeba zdůraznit, že pro posouzení, zda je kartelová dohoda zakázána čl. 81 odst. 1 ES, je zohlednění jejích konkrétních účinků nadbytečné, jeví-li se, že jejím účelem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu. Rozlišení mezi „svým účelem protiprávním jednáním“ a „svým důsledkem protiprávním jednáním“ vychází z okolnosti, že některé formy koluzí mezi podniky mohou být považovány za škodlivé pro řádné fungování normální hospodářské soutěže již ze své povahy (viz výše uvedený rozsudek T‑Mobile Netherlands a další, bod 29 a citovaná judikatura).

64      Důkaz o úmyslu omezit hospodářskou soutěž kromě toho není rozhodující pro zjištění, zda účelem dohody je takové omezování (viz rozsudek Tribunálu ze dne 9. července 2009, Peugeot a Peugeot Nederland v. Komise, T‑450/05, Sb. rozh. s. II‑2533, bod 55 a citovaná judikatura; v tomto smyslu rovněž viz výše uvedený rozsudek T‑Mobile Netherlands a další, bod 27).

65      Stejně tak skutečnost, že doložka obsažená v dohodě mezi podniky, jejímž účelem je omezit hospodářskou soutěž, nebyla smluvními stranami uplatněna, nestačí k tomu, aby se na ni zákaz uvedený v článku 81 odst. 1 ES nevztahoval (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, Recueil, s. I‑1307, bod 175, a rozsudek Tribunálu ze dne 19. května 1999, Accinauto v. Komise, T‑176/95, Recueil, s. II‑1635, bod 110).

66      Z toho vyplývá, že Komise nebyla povinná prokázat, že žalobkyně skutečně doložku o členství uplatňovala.

67      Co se týče argumentu žalobkyně, že doložku o členství odstranila ze všech svých SVZ, je třeba poznamenat, že žalobkyně netvrdila ani nedokázala, že doložka o členství byla vyňata ze všech jejích SVZ před přijetím napadeného rozhodnutí. Komise tedy mohla oprávněně konstatovat, že došlo k porušení článku 81 odst. 1 ES, jelikož některé SVZ žalobkyně obsahovaly doložku o členství i v době přijetí napadeného rozhodnutí.

68      Vzhledem ke skutečnostem uvedeným v bodech 61, 66 a 67 výše je třeba dospět k závěru, že Komise dodržela povinnost odůvodnění ve vztahu k doložce o členství.

69      S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout první část prvního žalobního důvodu jako neopodstatněnou.

B –  Ke druhé části prvního žalobního důvodu týkající se doložky o výlučnosti

70      Žalobkyně uvádí, že pouze některé SVZ nadále obsahují doložku o výlučnosti a že tato doložka se v praxi neuplatňuje. Žalobkyně kromě toho uvádí, že účelem ani důsledkem doložky o výlučnosti není omezovat hospodářskou soutěž, jelikož stejná situace by nastala i bez této doložky, což potvrdila samotná Komise, když uznala, že doložka o výlučnosti má tytéž účinky jako vnitrostátní vymezení územní působnosti.

71      Je třeba připomenout, že doložka o výlučnosti stanoví, že OKS A udělí OKS B ve vztahu k území B výlučné právo k udělování licencí k repertoáru A a naopak. Podle této doložky nesmí žádná jiná OKS než OKS B udělit ve vztahu k území B licenci k repertoáru A.

72      Kromě toho tato doložka rovněž vylučuje udělování přímých licencí, přičemž takové vyloučení bylo v rozsudcích Soudního dvora ze dne 13. července 1989, Tournier (395/87, Recueil, s. 2521, bod 20) a Lucazeau a další (110/88, 241/88 a 242/88, Recueil, s. 2811, bod 14) shledáno protisoutěžním.

73      Je zajisté pravda, že podle judikatury článek 81 odst. 1 ES obecně nebrání uzavření jakékoliv smlouvy obsahující doložku, která stanoví nějakou formu výlučnosti (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 9. července 1969, Völk, 5/69, Recueil, s. 295, bod 7; ze dne 6. května 1971, Cadillon, 1/71, Recueil, s. 351, bod 9, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. června 1995, Schöller v. Komise, T‑9/93, Recueil, s. II‑1611, bod 161). V projednávaném případě je však třeba mít za to, že taková doložka o výlučnosti, jaká byla stanovena ve vzorové smlouvě a převzata do SVZ, má protisoutěžní účel, jelikož jejím smyslem je na stanoveném území udělit pouze jedné OKS výlučné právo poskytovat licence k určitému repertoáru, čímž vytváří monopol ve prospěch každé OKS pro udělování licencí k využití hudebních děl na území, kde je usazena.

74      Na základě judikatury připomenuté v bodech 61 až 64 výše není za těchto podmínek nutné přezkoumávat důsledky doložky o výlučnosti, a zejména pak posuzovat, zda jsou tyto důsledky shodné s důsledky vnitrostátního vymezení územní působnosti, protože již samotný účel této doložky je protisoutěžní.

75      S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout druhou část prvního žalobního důvodu jako neopodstatněnou.

C –  Ke třetí části prvního žalobního důvodu týkajícímu se vymezení územní působnosti

1.     Úvodní poznámky

76      Pro účely přezkumu třetí části prvního žalobního důvodu je třeba úvodem připomenout některé aspekty kontextu projednávaného případu. Napadené rozhodnutí se týká pouze využití autorských práv prostřednictvím internetu, družicového vysílání a kabelového přenosu, a nikoliv tradičních způsobů využití, tzv. „off-line“, přestože vzorová smlouva a SVZ upravují všechny formy využití.

77      Pokud jde o způsoby využití autorských práv, na které se vztahuje napadené rozhodnutí, OKS a CISAC nezavedly ex nihilo nový systém vedení odlišný od systému stanoveného pro tradiční způsoby správy. Je nicméně nesporné, že s technickým pokrokem byla vzorová smlouva – jež byla vytvořena v roce 1936 pro tradiční využití – měněna, a to zejména prostřednictvím dohod ze Sydney a ze Santiaga.

78      Komise nekritizuje samotnou existenci vzorové smlouvy ani nezpochybňuje nutnost spolupráce mezi OKS za předpokladu, že neporušují pravidla hospodářské soutěže.

79      Vnitrostátní vymezení územní působnosti obsažená v SVZ byla Komisí zpochybněna až poté, kdy se vyvinuly nové technologie vytvářející kontext kolektivní správy, v němž se OKS nacházely za postupného vývoje nových technologií. Napadené rozhodnutí neupřesňuje okamžik, kdy se omezení dostala do rozporu s pravidly práva hospodářské soutěže.

80      Kromě toho Komise nezpochybňuje vnitrostátní vymezení územní působnosti jako taková, a to ani pokud jde o využití prostřednictvím nových technologií, ale pouze skutečnost, že jsou uvedena ve všech SVZ, což je nepopiratelně výsledkem jednání ve vzájemné shodě.

81      Třetí část prvního žalobního důvodu žalobkyně týkající se neexistence porušení článku 81 odst. 1 ES, pokud jde o vnitrostátní vymezení územní působnosti, je tedy třeba přezkoumat zejména ve světle těchto skutečností.

2.     K důkazu o jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o vymezení územní působnosti

82      Žalobkyně tvrdí, že Komise neprokázala, že vymezení územní působnosti je výsledkem koordinace. Žalobkyně totiž popírá, že vzorovou smlouvu, zejména pak její článek 6, lze považovat za důkaz údajné koordinace. V replice doplnila, že ani dohoda ze Santiaga a dohoda ze Sydney, jakož i odkaz na dřívější systém založený na výlučnosti nemohou odůvodnit jednání ve vzájemné shodě.

83      Komise namítá, že při konstatování dotčeného jednání ve vzájemné shodě nevycházela pouze z paralelního jednání OKS, ale i z dalších skutečností, a to z:

–      diskusí o rozsahu zmocnění obsažených v SVZ, které vedly OKS v souvislosti s činnostmi, které řídila CISAC;

–      dohody ze Santiaga;

–      dohody ze Sydney;

–      historických vazeb mezi doložkou o výlučnosti a vymezeními územní působnosti.

84      Komise má kromě toho za to, že vysvětlení předložená žalobkyní v replice, která mají zpochybnit důkazní hodnotu některých kontaktů mezi OKS uvedených v napadeném rozhodnutí, jsou novým důvodem, jenž je podle článku 48 jednacího řádu nepřípustný.

85      Skutečnosti uvedené výše v bodě 83 v první, druhé a čtvrté odrážce jsou výslovně zmíněny v bodě 158 odůvodnění napadeného rozhodnutí jakožto úvahy, které podporují jednání ve vzájemné shodě. Komise odkázala před Tribunálem také na dohodu ze Sydney, s cílem prokázat, že mezi OKS probíhala vícestranná diskuse o územním rozsahu zmocnění.

86      Podle Komise představují skutečnosti uvedené v bodě 83 výše „důkazy“ ve smyslu rozsudku Tribunálu ze dne 20. dubna 1999, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise, zvaného „PVC II“ (T‑305/94 až T‑307/94, T‑313/94 až T‑316/94, T‑318/94, T‑325/94, T‑328/94, T‑329/94 a T‑335/94, Recueil, s. II‑931, bod 727), které jí umožňují nezabývat se otázkou, zda lze paralelní jednání OKS vysvětlit jinými důvody, než je existence jednání ve vzájemné shodě.

87      Z článku 2 nařízení č. 1/2003 a z ustálené judikatury vyplývá, že v oblasti práva hospodářské soutěže je Komise v případě sporu o existenci protiprávního jednání povinna prokázat protiprávní jednání, jejichž existenci zjistila, a předložit důkazy, které mohou právně dostačujícím způsobem prokázat skutečnosti zakládající protiprávní jednání (rozsudky Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, bod 58, a ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, bod 86; rozsudek Tribunálu ze dne 25. října 2011, Aragonesas Industrias y Energía v. Komise, T‑348/08, Sb. rozh. s. II-7583, bod 90).

88      Má-li soudce v této souvislosti pochybnosti, musí být tato skutečnost ku prospěchu podniku, kterému je rozhodnutí konstatující protiprávní jednání určeno. Soudce tedy nemůže dospět k závěru, že Komise existenci předmětného protiprávního jednání prokázala právně dostačujícím způsobem, jestliže má o této otázce stále pochybnosti, zejména v rámci žaloby směřující ke zrušení rozhodnutí, jímž se ukládá pokuta (rozsudky Tribunálu ze dne 27. září 2006, Dresdner Bank a další v. Komise, T‑44/02 OP, T‑54/02 OP, T‑56/02 OP, T‑60/02 OP a T‑61/02 OP, Sb. rozh. s. II‑3567, bod 60, a ze dne 5. října 2011, Romana Tabacchi v. Komise, T‑11/06, Sb. rozh. s. II-2491, bod 129).

89      Je totiž nezbytné vzít v úvahu presumpci neviny – vyplývající zejména z čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 – jež je součástí základních práv, která podle judikatury Soudního dvora představují obecné zásady unijního práva. S ohledem na povahu dotčených protiprávních jednání, jakož i povahu a stupeň přísnosti sankcí, které se k nim mohou vztahovat, se presumpce neviny použije zejména v řízeních o porušení pravidel hospodářské soutěže použitelných na podniky, která mohou vést k uložení pokut nebo penále (viz výše uvedený rozsudek Romana Tabacchi v. Komise, bod 129; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Hüls v. Komise, C‑199/92 P, Recueil, s. I‑4287, body 149 a 150, a Montecatini v. Komise, C‑235/92 P, Recueil, s. I‑4539, body 175 a 176).

90      Tuto judikaturu, která se vyvinula v rámci případů, ve kterých Komise uložila pokutu, lze rovněž uplatnit, když rozhodnutí konstatující protiprávní jednání nakonec není spojeno s uložením pokuty, jako je tomu v projednávaném případě. V projednávaném případě se oznámení námitek ostatně zabývalo možností spojit konstatování protiprávního jednání s pokutou.

91      Kromě toho je třeba zohlednit nezanedbatelný zásah do dobré pověsti, který pro fyzickou či právnickou osobu představuje konstatování, že byla zapojená do porušení pravidel hospodářské soutěže (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ESVO ze dne 18. dubna 2012, Posten Norge v. ESA, E‑15/10, dosud nezveřejněný v EFTA Court Report, bod 90).

92      Kromě toho je třeba připomenout, že i když Komise v napadeném rozhodnutí neuložila pokutu, nic to nemění na tom, že konstatování jednání ve vzájemné shodě a příkaz k jeho ukončení, které toto rozhodnutí obsahuje, vystavují žalobkyni takovým závažným důsledkům, jako je možnost, že jí bude uloženo penále na základě čl. 24 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1/2003.

93      Komise tedy musí předložit přesné a shodující se důkazy, aby prokázala existenci protiprávního jednání (výše uvedený rozsudek Dresdner Bank a další v. Komise, bod 62) a podložila své pevné přesvědčení, že tvrzená protiprávní jednání představují omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 81 odst. 1 ES (rozsudky Tribunálu ze dne 21. ledna 1999, Riviera Auto Service a další v. Komise, T‑185/96, T‑189/96 a T‑190/96, Recueil, s. II‑93, bod 47 a výše uvedený rozsudek Romana Tabacchi v. Komise, bod 129).

94      Nicméně je třeba zdůraznit, že není nutné, aby každý z důkazů předložených Komisí nezbytně odpovídal těmto kritériím se zřetelem na každý prvek protiprávního jednání. Stačí, když soubor nepřímých důkazů, kterého se orgán dovolává, odpovídá tomuto požadavku jako celek (výše uvedené rozsudky Dresdner Bank a další v. Komise, bod 63, a Romana Tabacchi v. Komise, bod 130).

95      Vzhledem k tomu, že zákaz účastnit se protisoutěžních jednání a dohod, jakož i sankce, které mohou být uloženy těm, kdo tento zákaz poruší, jsou obecně známé, je obvyklé, že činnosti, s nimiž se tato jednání a dohody spojují, probíhají tajně, že schůzky se konají tajně a že dokumentace, která se k nim vztahuje, je omezena na minimum. I když Komise odhalí dokumenty výslovně prokazující protiprávní kontakty mezi hospodářskými subjekty, jako jsou zápisy ze schůzky, jsou tyto obvykle pouze útržkovité a rozptýlené, takže je často nutné rekonstruovat některé podrobnosti dedukcí. Ve většině případů musí být existence protisoutěžního jednání nebo dohody odvozena z určitého počtu shodujících se okolností a nepřímých důkazů, které posuzovány jako celek mohou být v případě neexistence jiného soudržného vysvětlení důkazem porušení pravidel hospodářské soutěže (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 2010, Knauf Gips v. Komise, C‑407/08 P, Sb. rozh. s. I‑6371, body 48 a 49 a citovaná judikatura).

96      Ve výše uvedeném rozsudku PVC II, jehož se Komise dovolává, však Tribunál dospěl k řešení, které tyto zásady uvádí do rovnováhy. Při této příležitosti Tribunál v souladu s judikaturou potvrdil, že pokud úvahy Komise spočívají na předpokladu, že skutečnosti prokázané v jejím rozhodnutí nelze vykládat jinak než ve vztahu k jednání ve vzájemné shodě mezi podniky, stačí žalobkyním prokázat okolnosti, které poskytují jiné vysvětlení skutkového stavu zjištěného Komisí, a umožňují tak nahradit vysvětlení skutkového stavu Komisí jiným vysvětlením. Tribunál nicméně upřesnil, že tato judikatura se neuplatní, pokud důkaz jednání ve vzájemné shodě mezi podniky neplyne z prostého paralelního jednání na trhu, nýbrž z důkazů, z nichž vyplývá, že jednání byla výsledkem vzájemné součinnosti. Za těchto podmínek je na žalobkyních, aby nejen předložily údajné jiné vysvětlení skutkového stavu konstatovaného Komisí, ale rovněž aby zpochybnily tento stav, který je prokázaný na základě důkazů předložených Komisí (výše uvedený rozsudek PVC II, body 725 až 728; z v tomto smyslu viz rovněž rozsudky Soudního dvora ze dne 28. března 1984, Compagnie royale asturienne des mines a Rheinzink v. Komise, 29/83 a 30/83, Recueil, s. 1679, bod 16 a výše uvedený rozsudek Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise, body 71 a 126).

97      Dříve, než bude posouzena existence jiných vysvětlení paralelního jednání, než je jednání ve vzájemné shodě, je třeba zkoumat, zda Komise, jak sama tvrdí, prokázala protiprávní jednání týkající se vnitrostátního vymezení územní působnosti prostřednictvím důkazů, které překračují pouhé konstatování paralelního jednání, což žalobkyně popírá. Přezkum této otázky předchází přezkumu opodstatněnosti vysvětlení jiných než jednání ve vzájemné shodě, jelikož kdyby Tribunál dospěl k závěru, že takové důkazy byly v napadeném rozhodnutí předloženy, uvedená vysvětlení, ač by byla věrohodná, by nevyvrátila konstatování tohoto protiprávního jednání.

98      V tomto ohledu je třeba podotknout, že vysvětlení žalobkyně předložená v replice, která se týkají dohody ze Santiaga a dohody ze Sydney, jakož i odkazu na dřívější systém založený na výlučnosti, doplňují vytýkanou skutečnost, která je uvedena již v žalobě a která se týká toho, že vzorová smlouva nemá důkazní sílu k prokázání jednání ve vzájemné shodě ohledně vnitrostátního vymezení územní působnosti.

99      Navíc je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí nemá tutéž strukturu, složenou ze dvou fází, jako rozhodnutí předložené Komisí před Tribunálem, podle něhož bylo jednání ve vzájemné shodě prokázáno prostřednictvím důkazů ve smyslu výše uvedeného rozsudku PVC II na jedné straně a s ohledem na tyto důkazy a jejich údajnou průkazní hodnotu nebyla jiná vysvětlení paralelního jednání rozhodující pro jeho prokázání na druhé straně. Žalobkyně tedy mohla až po podání žalobní odpovědi přesně určit skutečnosti, o kterých Komise uvádí, že byly základem k prokázání jednání ve vzájemné shodě.

100    Z toho vyplývá, že v rozporu s tvrzením Komise, jsou vysvětlení, která žalobkyně předložila v replice a která se týkají dohody ze Santiaga a dohody ze Sydney, jakož i odkazu na dřívější systém založený na výlučnosti přípustná.

101    V první řadě je tedy třeba stanovit, zda Komise prokázala existenci jednání ve vzájemné shodě prostřednictvím skutečností jiných než paralelní jednání OKS, které jsou srovnatelné s „důkazy“, ve smyslu judikatury plynoucí z výše uvedeného rozsudku PVC II, jenž uplatnila Komise. V tomto ohledu je třeba připomenout, že za účelem určení původu kartelové dohody, o kterou se v uvedeném rozsudku jednalo, Komise vycházela ze znění plánovacích dokumentů, z informací poskytnutých jednou ze žalobkyň ohledně těchto dokumentů, z odpovědi na žádost o informace, jež jí byla zaslána, a z úzkého vztahu plánovaného jednání, které je popsáno v uvedených dokumentech, k jednání zjištěnému na trhu (výše uvedený rozsudek PVC II, bod 582).

102    V projednávaném případě je třeba připomenout, že skutečnosti, které mohou prokázat jednání ve vzájemné shodě mezi OKS jsou skutečnosti uvedené v bodě 81 výše, a to diskuse o rozsahu zmocnění obsažených v SVZ vedené OKS v souvislosti s činnostmi, které řídila CISAC, dohoda ze Santiaga, dohoda ze Sydney a historická vazba mezi doložkou o výlučnosti a vymezeními územní působnosti.

103    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že neexistence listinných důkazů týkajících se právě vnitrostátního vymezení územní působnosti je zarážející s ohledem na skutečnost, že Komise připouští, že některé OKS si přály zrušit vnitrostátní vymezení územní působnosti. Tyto OKS přitom měly zájem s Komisí spolupracovat a poskytovaly jí listinné důkazy o jednání ve vzájemné shodě. Vzhledem k tomu, že Komise dala v oznámení námitek najevo záměr uložit pokutu všem jeho adresátům, dotčené OKS s ní mohly spolupracovat a snížit tak riziko, že jim bude uložena pokuta, nebo alespoň snížit její výši. Tyto OKS kromě toho mohly Komisi předložit informace umožňující prokázat, že další OKS vyvíjely tlak, aby je donutily k zachování vnitrostátního vymezení územní působnosti, o nichž bylo rozhodnuto ve vzájemné shodě, což neučinily.

104    Za těchto okolností je třeba přezkoumat průkazní hodnotu důkazů uplatněných Komisí.

a)     K důkazní hodnotě skutečností předložených Komisí jakožto důkazu o jednání ve vzájemné shodě bez opory v paralelním jednání OKS

 K diskuzím o rozsahu zmocnění obsažených v SVZ, které vedly OKS v souvislosti s činnostmi řízenými CISAC

105    Ohledně diskuzí vedených OKS v souvislosti s činnostmi, které řídila CISAC [bod 83 výše první odrážka], je třeba připomenout, že samotná Komise zdůraznila, že napadené rozhodnutí nezakazuje systém vzájemného zastupování mezi OKS ani jakoukoliv formu omezení územní působnosti zmocnění, které si udělovaly (body 95 a 259 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Komise nevytýká OKS ani to, že v rámci činností, které řídila CISAC, do jisté míry spolupracovaly. Komise kritizuje to, že ohledně omezení územní působnosti přijaly všechny OKS koordinovaný postup.

106    Pouhá skutečnost, že OKS se setkávaly v rámci činností řízených CISAC a v různých formách spolu spolupracují, proto sama o sobě není indicií zakázaného jednání ve vzájemné shodě. Odehrávají-li se schůzky mezi podniky, které jsou obviněny z porušení práva hospodářské soutěže, v podmínkách, které ukazují, že tyto schůzky byly nezbytné ke kolektivnímu řešení otázek nesouvisejících s porušením uvedeného práva, Komise nemůže předpokládat, že cílem těchto schůzek byla koordinace protisoutěžního jednání (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Dresdner Bank a další v. Komise, body 105 a 145). V tomto ohledu je třeba podotknout, že Komise nepředložila žádný důkaz o tom, že schůzky pořádané CISAC, kterých se žalobkyně účastnila, se týkaly omezení hospodářské soutěže v souvislosti s vnitrostátním vymezením územní působnosti.

107    Závěrem je třeba ohledně diskuzí o vzorové smlouvě konkrétně konstatovat, že tato smlouva výslovně nestanoví vnitrostátní vymezení územní působnosti, ale pouze vybízí OKS, aby definovaly územní rozsah zmocnění, která si udělují v SVZ.

 K dohodě ze Santiaga

108    Co se týče dohody ze Santiaga [bod 83 výše, druhá odrážka], je třeba připomenout, že stran využití autorských práv prostřednictvím internetu stanovila, že každá OKS, která byla stranou této dohody, mohla udělovat licence ke všem územím a ke všem repertoárům (první část), ale pouze uživatelům se sídlem podnikání v zemi v EHP, kde byla usazena OKS udělující licenci (druhá část). V souladu se systémem stanoveným v nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, první nařízení, kterým se provádějí články [81 ES] a [82 ES] (Úř. věst. 1962, 13, s. 204), některé OKS oznámily tuto dohodu Komisi s cílem získat výjimku na základě čl. 81 odst. 3 ES. Komise zpochybnila doložku, která každé OKS bránila udělovat licence uživatelům, kteří nebyli usazeni v téže zemi jako sama OKS a zaslala oznámení námitek Santiago. Za těchto okolností žádná z OKS neobnovila dohodu ze Santiaga pro období po ukončení její platnosti, které bylo od počátku stanoveno na konec roku 2004. Po ukončení platnosti této dohody vnitrostátní vymezení územní působnosti obsažená v SVZ – která zůstala v platnosti pro jiné formy užití než prostřednictvím internetu i v době platnosti jmenované dohody – se tak stala opět použitelná pro všechny OKS rovněž pro využití autorských práv prostřednictvím internetu, přičemž skončila platnost ustanovení o výjimce týkajícího se využití prostřednictvím internetu, které bylo jakožto důsledek dohody ze Santiaga připojeno k SVZ.

109    Tvrzení Komise, že tento návrat všech OKS k vnitrostátnímu vymezení územní působnosti je právě důkazem jednání ve vzájemné shodě, nelze přijmout. Vzhledem k nedostatku důkazů, že OKS za tímto účelem jednaly ve vzájemné shodě, tento návrat k vnitrostátnímu vymezení územní působnosti neprokazuje jednání ve vzájemné shodě ohledně vnitrostátního vymezení územní působnosti, ale lze jej považovat za pouhý automatický výsledek neobnovení dohody ze Santiaga, která ztratila na významu, neboť Komise nepovolila její druhou část. Skutečnost, že OKS se vrátily ke statu quo ante sama o sobě neprokazuje, že za tímto účelem jednaly ve vzájemné shodě.

110    Je třeba uvést, že návrat ke statu quo ante lze vysvětlit tím, že OKS nemohly mezi sebou přerušit všechny formy spolupráce týkající se způsobů využití autorských práv týkajících se nových technologií do doby, než na základě dvoustranného nebo i vícestranného jednání – které je nicméně v souladu s právem hospodářské soutěže – naleznou řešení odlišné od řešení obsaženého v dohodě ze Santiaga.

111    Kromě toho je třeba podotknout, že Komise v napadeném rozhodnutí netvrdila, že protiprávní jednání uvedené v jeho článku 3 začalo po skončení platnosti dohody ze Santiaga, nýbrž měla zjevně za to, že toto jednání dohodě předcházelo, ač neuvedla datum začátku.

112    V tomto ohledu existují dvě možnosti: buď byla dohoda ze Santiaga uzavřena po datu, které napadené rozhodnutí neupřesňuje, kdy pravděpodobně začalo protiprávní jednání týkající se vnitrostátního vymezení územní působnosti, což brání tomu použít ji jako důkaz původního jednání ve vzájemné shodě, ve vztahu ke kterému představuje spíše přerušení; nebo tato dohoda byla uzavřena po začátku uvedeného protiprávního jednání, ovšem v tomto případě nemůže prokázat toto protiprávní jednání, jelikož se netýká stejného omezení hospodářské soutěže. Doložka o bydlišti obsažená v dohodě ze Santiaga totiž měla jiné následky, než mělo vnitrostátní vymezení územní působnosti. V prvním případě OKS může udělovat multirepertoárové licence, které nemají omezení územní působnosti, ovšem pouze uživatelům usazeným na témže území jako ona, zatímco v jiných případech tato OKS může udělit licence jakýmkoliv uživatelům, pokud k využití dotčených autorských práv dojde na území, kde je usazena.

113    Z výše uvedeného vyplývá, že ani dohoda ze Santiaga ani okolnosti, za kterých skončila její platnost, nemohou poskytnout důkazy o jednání ve vzájemné shodě o vnitrostátním vymezení územní působnosti.

 K dohodě ze Sydney

114    Prostřednictvím dohody ze Sydney [bod 83 výše třetí odrážka] vložily OKS v roce 1987 do vzorové smlouvy ustanovení o tom, že OKS usazená v zemi, ze které jsou programové signály vysílány na družici, byla oprávněná udělit multirepertoárové licence – případně po poradě s jinými dotčenými OKS nebo po obdržení jejich souhlasu – k celému území pokrytému družicí.

115    V tomto ohledu je třeba nejprve uvést, že Komise odkázala na dohodu ze Sydney v napadeném rozhodnutí s cílem prokázat, že tato dohoda není vhodnou odpovědí na její námitky ohledně jednání ve vzájemné shodě týkající se vnitrostátního vymezení územní působnosti [bod 165 odůvodnění a písm. b) bodu 7.6.1.2 napadeného rozhodnutí]. V bodě 158 odůvodnění napadeného rozhodnutí, jenž se týká konkrétně skutečností, které podporují existenci jednání ve vzájemné shodě, Komise výslovně tuto dohodu neuvedla. Dále Komise poznamenala, že jelikož z uplatnění čl. 1 odst. 2 písm. a) směrnice 93/83 vyplývá, že ke sdělování hudebního díla prostřednictvím družicového vysílání dochází pouze v zemi, kde je první signál vložen do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem, uživatelé těchto děl potřebují – k tomu, aby mohli vyvíjet činnost na celém území pokrytém družicí – pouze jednu licenci týkající se uvedené země. Komise tudíž sama připustila, že pokud jde o licence pro více území týkající se využití prostřednictvím družicového vysílání, dohoda ze Sydney se stala obsoletní (body 162, 163 a 165 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Závěrem Komise upozornila, že dohoda ze Sydney nebyla v napadeném rozhodnutí posouzena a že si vyhrazuje právo ji přezkoumat v kontextu pravidel hospodářské soutěže (poznámka pod čarou č. 131 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

116    Zaprvé je třeba poznamenat, že dohoda ze Sydney neměla srovnatelné účinky jako vnitrostátní vymezení územní působnosti, jelikož umožňovala udělit multirepertoárové licence ke všem územím, kde poskytovala spojení tatáž družice, kdežto uvedená vymezení zajišťují právě to, aby každá OKS mohla udělit multirepertoárové licence pouze pro jedno území.

117    Zadruhé skutečnost, že dohoda ze Sydney se stala obsoletní od uplynutí lhůty stanovené pro provedení směrnice 93/83, tedy od 1. ledna 1995 (viz čl. 14 odst. 1, prvního pododstavce této směrnice), znamená, že případné protiprávní jednání odporující pravidlům hospodářské soutěže obsažené v této dohodě se již neuskutečňovalo v době zahájení správního řízení, jež vedlo k přijetí napadeného rozhodnutí. Souvislost mezi protiprávním jednáním uvedeným v článku 3 uvedeného rozhodnutí a protiprávním jednáním, které případně vyplývá z dohody ze Sydney, je tedy nepravděpodobná už jen z časového hlediska.

118    Z výše uvedeného vyplývá, že i kdyby byla dohoda ze Sydney uzavřena v rámci zakázaného jednání ve vzájemné shodě, tato dohoda nepředstavuje důkaz ve smyslu výše uvedeného rozsudku PVC II umožňující prokázat jednání ve vzájemné shodě o vnitrostátním vymezení územní působnosti.

 K údajné historické vazbě mezi doložkou o výlučnosti a vymezeními územní působnosti

119    Stran údajné historické vazby mezi doložkou o výlučnosti a vymezeními územní působnosti [bod 83 výše, čtvrtá odrážka] Komise zdůraznila ve své písemné odpovědi na jednu z otázek Tribunálu položenou na základě organizačních procesních opatření, že doložka o výlučnosti je vnitřně propojená s vnitrostátním vymezením územní působnosti, jelikož rozsah zmocnění má rozhodující vliv na otázku, zda bude území svěřeno jediné zmocněné OKS. Komise je toho názoru, že vzhledem k tomu že vzorová smlouva doporučovala výlučná zmocnění, území svěřené jedné OKS nemohlo pokrývat území, k jehož pokrytí byla zmocněna jiná OKS. Systematické zahrnování vnitrostátního vymezení územní působnosti do všech SVZ je tak nutným vyvážením zavedení výlučného práva, které doporučuje vzorová smlouva. Podle Komise z toho vyplývá, že vnitrostátní vymezení územní působnosti byla sjednána na jednáních v rámci CISAC, která byla výchozím bodem pro jejich uplatňování.

120    V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise v napadeném rozhodnutí nekonstatovala, že vnitrostátní vymezení územní působnosti byla součástí téhož protiprávního jednání spočívajícího ve vložení doložky výlučnosti do SVZ. Výlučnost podle Komise vyplývá z udělení výlučných práv v SVZ, jak je stanoveno v čl. 1 odst. 1 a 2 vzorové smlouvy, kdežto vnitrostátní vymezení územní působnosti byla koordinována skrze jednání ve vzájemné shodě. V bodě 158 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise podotkla, že vypuštění výslovné výlučnosti nepřineslo žádnou významnou změnu v jednání OKS. Jak dále sama v tomto bodě uvedla, otázkou je, zda po vypuštění doložky výlučnosti existovaly důvody jiné než jednání ve vzájemné shodě pro vysvětlení vnitrostátního vymezení územní působnosti.

121    Přestože existuje vazba mezi doložkou o výlučnosti a vnitrostátním vymezením územní působnosti, je tedy v projednávaném případě třeba zkoumat jednání OKS po vypuštění této doložky, což vede k posouzení pravděpodobných vysvětlení – jiných než jednání ve vzájemné shodě – zachování vnitrostátního vymezení územní působnosti (viz body 133 až 180 níže).

122    Konečně, jelikož Komise tvrdí před Tribunálem, že vnitrostátní vymezení územní působnosti jsou pouze pokračováním doložky výlučnosti po jejím vypuštění ze SVZ, je třeba uvést, že podle judikatury se článek 81 ES uplatní, pokud paralelní jednání pokračuje po ukončení dřívější dohody, a to i když nebude dosaženo nové dohody, protože v případě kartelových dohod, které již nejsou v platnosti, stačí pro použitelnost uvedeného článku 81 ES, aby po jejich formálním ukončení nadále přetrvávaly jejich účinky (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1985, Binon, 243/83, Recueil, s. 2015, bod 17; rovněž v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 11. prosince 2003, Ventouris v. Komise, T‑59/99, Recueil, s. II‑5257, bod 182).

123    V projednávaném případě je nicméně třeba připomenout, že článek 2 napadeného rozhodnutí zakazuje samotnou existenci doložky výlučnosti ve SVZ, a nikoliv skutečnost, že několik OKS se shodlo na tom, že tato doložka bude obsažená ve všech jejich SVZ. Co se týče vnitrostátního vymezení územní působnosti, Komise naopak v napadeném rozhodnutí uznává, že vnitrostátní vymezení územní působnosti jako taková neomezují hospodářskou soutěž, ale má za to, že k porušení nicméně došlo, protože OKS jednaly ve vzájemné shodě, aby byla stejná vymezení obsažena ve všech jejich SVZ. Povaha těchto dvou protiprávních jednání, tak jak jsou uvedena v napadeném rozhodnutí, se tedy liší.

124    Kromě toho upuštění od doložky výlučnosti umožnilo určitý vývoj na trhu, a to udělování prvních přímých licencí nezbytných k tomu, aby bylo možné uvažovat o překročení vnitrostátního vymezení územní působnosti.

125    OKS, která má zájem na tom, aby na území jiném, než kde je usazena, mohly OKS jiné, než je místní OKS, udělovat licence týkající se jejího repertoáru, si nejprve položí otázku, zda může udělovat sama přímé licence na uvedeném území. Stejně tak OKS, která si přeje získat od jiných OKS zmocnění, které je rozsáhlejší než území, na kterém je usazena, musí mít strukturu, která jí umožní udělovat přímé licence v jiných zemích. Dokud byla doložka o výlučnosti v platnosti, takové licence porušovaly výlučné zmocnění udělené místní OKS. Tak tomu již není, jakmile je doložka o výlučnosti vypuštěna, dokonce i když přetrvávají vnitrostátní vymezení územní působnosti. Nelze tedy mít za to, že se jedná o pokračování v témže omezení prostřednictvím jiných prostředků.

126    Jak Komise připustila ve své písemné odpovědi na jednu z otázek Tribunálu, trh s přímými licencemi byl při přijetí napadeného rozhodnutí ještě v počátcích. Šíření přímých licencí především vyžaduje, aby se rozvinula poptávka po těchto licencích ze strany velkých uživatelů, kteří – místo aby se obraceli na OKS ve všech zemích, kde působí – dávají přednost získání přímých licencí platných pro celý svět k repertoárům, které je zajímají.

127    Skutečnost, že k tomuto vývoji nedošlo ihned a že okamžitě neovlivnil vnitrostátní vymezení územní působnosti, tak neumožňuje dospět k závěru, že tato vymezení udržují skrze jednání ve vzájemné shodě kartelovou dohodu týkající se doložky výlučnosti.

128    Navíc je třeba zohlednit okolnost, že struktury pro kolektivní správu autorských práv, pokud jde o způsoby využití uvedené v napadeném rozhodnutí, vychází ze struktur použitých pro tradiční způsoby využití, v jejichž případě Komise nepovažuje vnitrostátní vymezení územní působnosti za porušení pravidel hospodářské soutěže.

129    Nástup nových informačních technologií, který umožňuje využití děl „on-line“, však neznamená, že tímto okamžikem uvedené struktury zastaraly nebo že dotčené hospodářské subjekty musí dát ihned najevo úmysl soutěžit. Samotná skutečnost, že OKS neprovedly změnu vnitrostátního vymezení územní působnosti bezprostředně po vypuštění doložky výlučnosti, tak může prokazovat, že uvedená vymezení mají jiný důvod než pokračování výlučnosti v jiné formě.

130    Z toho vyplývá, že skutečnost, že Komise prokázala existenci kartelové dohody, pokud jde o doložku o výlučnosti, neznamená, že prokázala i protiprávní jednání s ohledem na vnitrostátní vymezení územní působnosti.

 Závěry stran důkazů uplatněných Komisí

131    Z výše uvedené analýzy vyplývá, že skutečnosti uplatněné Komisí neprokazují právně dostačujícím způsobem jednání ve vzájemné shodě mezi OKS s cílem vymezit územní působnost.

132    Je tudíž třeba dále zkoumat, zda Komise poskytla důkazy, které stačí k tomu, aby vysvětlení paralelního jednání OKS, která předložila žalobkyně, jiná než jednání ve vzájemné shodě, zbavily věrohodnosti.

b)     K věrohodnosti jiných vysvětlení paralelního jednání OKS, než je jednání ve vzájemné shodě

 Úvodní poznámky

133    Žalobkyně uvádí, že pouhé paralelní jednání nemůže být indicií vzájemné shody, pokud toto jednání lze vysvětlit jinými důvody – jak je tomu v projednávaném případě – neboť vymezení územní působnosti jsou dle jejího názoru v souladu s logikou trhu a jsou jedinou racionální alternativou při uzavírání jejích SVZ.

134    Vnitrostátní vymezení územní působnosti lze zaprvé vysvětlit tím, že je nutné zaručit úzký vztah k uživatelům a účinný dohled nad dotčeným užitím, a to zejména ve vztahu k problémům souvisejícím s kontrolou tohoto užití na dálku. Zadruhé stávající systém, který spočívá na vnitrostátních vymezeních územní působnosti, je pro uživatele výhodný, protože jim umožňuje získat plnou licenci od jedné OKS. Žalobkyně zatřetí uvádí, že je důvodné se při využitích uvedených Komisí v napadeném rozhodnutí uchýlit k systému zavedenému v rámci využití „off-line“, který se již ukázal jako účinný.

135    Nejprve je třeba připomenout, že Soudní dvůr ve výše uvedených rozsudcích Tournier a Lucazeau a další rozhodl o předběžných otázkách položených francouzskými soudy ohledně slučitelnosti s pravidly hospodářské soutěže co se týče situace, v níž – pokud jde o tradiční formy („off-line“) využití autorských práv – OKS B odmítla udělit licenci k repertoáru B na území A, v důsledku čehož byli uživatelé usazení v zemi A nuceni se obrátit na OKS A, která nabízela dražší tarify.

136    Soudní dvůr rozhodl, že SVZ lze považovat za dohodu omezující hospodářskou soutěž, pokud zavádí výlučná práva, která zavazují OKS neudělovat přímé licence uživatelům usazeným v zahraničí. Soudní dvůr však podotkl, že doložky s takovým cílem, které byly kdysi obsaženy v SVZ, byly na žádost Komise vypuštěny. Soudní dvůr dále zkoumal, zda skutečnost, že důsledkem vypuštění těchto doložek nebyla změna jednání OKS, umožňovala mít za to, že tyto OKS si zachovaly jejich výlučné právo prostřednictvím jednání ve vzájemné shodě. Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že pouhé paralelní jednání může za určitých podmínek představovat významnou indicii jednání ve vzájemné shodě, pokud vede k podmínkám hospodářské soutěže, které neodpovídají běžným podmínkám. Soudní dvůr nicméně zdůraznil, že jednání ve vzájemné shodě této povahy nelze předpokládat, pokud lze paralelní jednání vysvětlit důvody jinými než jednání ve vzájemné shodě, přičemž takovým důvodem může být okolnost, že OKS mají za účelem udělování přímých licencí povinnost zřídit vlastní systém spravování a kontroly na jiném území. Otázka, zda skutečně došlo k jednání ve vzájemné shodě, které pravidla hospodářské soutěže zakazují, je ponechána k posouzení vnitrostátním soudům, jež podaly žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (výše uvedené rozsudky Tournier, body 20 až 25, a Lucazeau a další, body 14 až 19).

137    V projednávaném případě je třeba přezkoumat, zda byla Komise oprávněna mít za to, že uvedení vnitrostátního vymezení územní působnosti ve všech SVZ neodpovídalo běžným podmínkám na trhu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury strana nebo orgán, který tvrdí, že došlo k porušení pravidel hospodářské soutěže, musí o tom předložit důkaz a podnik nebo sdružení podniků uplatňující důvod na obranu proti konstatování protiprávního jednání musí předložit důkaz, že jsou splněny podmínky uplatnění tohoto důvodu na obranu, takže zmíněný orgán bude muset uplatnit jiné důkazy. Ať již právem stanovené důkazní břemeno nese podle těchto zásad Komise, nebo dotyčný podnik či sdružení podniků, mohou být skutkové okolnosti, kterých se jedna strana dovolává, takové povahy, že druhé straně vznikne povinnost poskytnout vysvětlení nebo odůvodnění, přičemž pokud tak posledně uvedená strana neučiní, lze dospět k závěru, že důkazní břemeno bylo uneseno (viz výše uvedený rozsudek Knauf Gips v. Komise, bod 80 a citovaná judikatura).

138    Dále je třeba připomenout, že Komise netvrdí, že omezení zeměpisného rozsahu vzájemných zmocnění na vnitrostátní území obsažená v SVZ nemohou být součástí běžných podmínek na trhu. Jedná se pouze o konstatování, že takové omezení obsahovaly všechny SVZ, což lze podle Komise vysvětlit pouze jednáním ve vzájemné shodě. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že napadené rozhodnutí ostatně neobsahuje ekonomické údaje ani ekonomickou analýzu finančních pobídek, které mohly – pokud jde o způsoby využití autorských práv uvedených v tomto rozhodnutí – vést OKS k upuštění od vnitrostátního vymezení územní působnosti, i když je nesporné, že tato omezení byla v případě tradičních forem využití důvodná.

 K nutné přítomnosti na místě za účelem zaručení účinného boje proti neoprávněným užitím hudebních děl

139    Z různých vysvětlení žalobkyně paralelního jednání OKS, která jsou odlišná od jednání ve vzájemné shodě, je třeba nejprve přezkoumat vysvětlení, podle něhož vnitrostátní vymezení územní působnosti umožňují účinný boj proti neoprávněným užitím.

140    Žalobkyně tvrdí, že místní OKS je tou nejvhodnější ke správě práv nositelů práva na území, kde je tato OKS usazena, a to z důvodu její blízkosti k uživatelům, což jí umožňuje účinně dohlížet na užití děl. Žalobkyně zdůrazňuje v tomto ohledu komplikace související s kontrolou užití na dálku a zpochybňuje názor uvedený Komisí v napadeném rozhodnutí, že správu a dohled lze provádět na dálku, který je podle ní nerealistický.

141    Je třeba ověřit, zda informace, o které se Komise opřela v napadeném rozhodnutí, umožňují považovat toto vysvětlení za nevěrohodné.

142    V tomto ohledu je nutné konstatovat, že Komise zdůraznila v bodě 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí, že její přezkum se týkal pouze zákonného využití děl chráněných autorským právem. Stejně tak Komise v bodě 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že toto rozhodnutí se týká pouze oprávněných využití hudebních děl, a že jednání představující pirátství nebo užití díla bez licence tedy nespadají do jeho působnosti. Podle tohoto bodu platí úvahy a posuzované skutečnosti uvedené v napadeném rozhodnutí pouze v rámci běžných a normálních vztahů mezi OKS a uživateli.

143    V bodě 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise nicméně uznala, že OKS dohlíží na užívání autorských práv, provádí audit účtů uživatelů a vymáhají dodržování tohoto práva v případě jeho porušení. Kromě toho Komise v bodě 11 odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvedla, že jak bylo vysvětleno zejména v bodě 7.6.1.4 napadeného rozhodnutí, toto rozhodnutí nebrání OKS v tom, aby vykonávaly dohled nad trhem za účelem odhalení neoprávněného užití děl chráněných autorskými právy, nebo aby přijaly represivní opatření za účelem zamezení takovému užití.

144    S ohledem na tato nejednoznačná tvrzení Komise je třeba konstatovat, že pokud tento orgán v jejich rámci zohlednil pouze oprávněná užití, rozhodnutí by muselo být z toho důvodu zrušeno, jelikož nevysvětluje důvody, proč je možné oddělit kontrolu oprávněných užití od odhalení a stíhání neoprávněných užití. Komise sice na jednání před Tribunálem tvrdila, že boj proti pirátství je úlohou, která připadá zejména International Federation of the Phonographic Industry (IFPI), což je mezinárodní organizace zastupující nahrávací společnosti, která má kancelář v Londýně (Spojené království). Nicméně pokud chce Komise tímto navíc nepodloženým tvrzením dokázat, že OKS nejsou vůbec zapojeny do kontrol umožňujících odhalit neoprávněná užití, je nutné konstatovat, že takový argument z napadeného rozhodnutí nevyplývá. Tribunál však nemůže zohlednit okolnost, kterou Komise poprvé uplatnila v průběhu řízení, a nedostatek odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto bodě nemůže být zhojen během řízení před unijním soudem (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. září 2011, Elf Aquitaine v. Komise, C‑521/09 P, Sb. rozh. s. I-8947, bod 149 a citovaná judikatura).

145    Navzdory těmto tvrzením Komise uvedeným výše z napadeného rozhodnutí nicméně vyplývá, že se v každém případě zabývala otázkou, zda paralelní jednání OKS o vnitrostátním vymezení územní působnosti vyplývalo z vůle OKS účinně bojovat proti neoprávněným užitím. Komise tak zjevně sama připouští, že toto vysvětlení nelze vyvrátit pouhým tvrzením, že napadené rozhodnutí se týkalo pouze zákonného využití autorských práv. Proto je třeba zkoumat, zda části napadeného rozhodnutí týkající se této otázky stačí k tomu, aby tvrzení žalobkyně shrnuté v bodě 140 výše zbavily věrohodnosti.

146    Komise zaprvé zdůrazňuje, že systém, který v napadeném rozhodnutí odsoudila, není založen na zásadě blízkosti OKS, která licenci uděluje, s uživatelem, který je jejím nabyvatelem, nýbrž na zásadě, že licenci uděluje OKS usazená v zemi využití bez ohledu na zemi bydliště nabyvatele licence (body 171 až 173 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

147    V tomto ohledu platí, že v rámci systému, který Komise odmítla, je možné, že OKS B, jež udělila licenci uživateli usazenému v zemi A pro provozování v zemi B, musí učinit správní nebo soudní kroky proti tomuto uživateli v zemi A, tj. na dálku.

148    Nic to však nemění na tom, že udělí-li v tomto systému OKS B licenci uživateli usazenému v zemi A, který ale působí v zemi B, může se v případě odhalení porušení udělené licence opřít podle potřeby o OKS A. OKS A totiž nevnímá OKS B jako konkurenta, protože OKS A nemůže sama o sobě vydávat licence týkající se využití v zemi B. Jelikož OKS A svěřila OKS B pro využití v zemi B svůj repertoár, má kromě toho zájem na tom, aby byla účinně stíhána porušení licencí, které udělila OKS B.

149    Komise v napadeném rozhodnutí tvrdila, že za účelem kontroly a „enforcement“ autorských práv, pro které je nutná přítomnost na místě, se může OKS, jež udělila licenci uživateli usazenému v jiné zemi, obrátit na místní poskytovatele, zejména pak na místní OKS. Komise nicméně nevysvětlila, jak by taková spolupráce mohla fungovat v momentu, kdy se OKS budou vnímat jako konkurenti. Komise v napadeném rozhodnutí především neanalyzovala, jaké finanční a obchodní zájmy by podněcovaly místní OKS ke spolupráci s jinou OKS, která by jí na jejím území konkurovala.

150    Kromě toho je třeba uvést, že Komise na jednu stranu neodpověděla na otázku, kdo by byl odpovědný za celkový dohled na trh s cílem přinutit uživatele, aby zažádali o licence – kromě pouhého dohledu nad udělenými licencemi –, jestliže by OKS nebyly do plnění tohoto úkolu zapojeny. Tato činnost by však byla neudržitelná, pokud by OKS, která provádí kontroly na daném území, neměla záruku, že prostřednictvím plateb za udělení licence získá zpět náklady spojené s dohledem, který vykonává. Tato záruka by byla ohrožena, pokud by více OKS mohlo udělovat licence pro totéž území a tytéž repertoáry.

151    Na druhou stranu Komise nedokázala vysvětlit, jak by mohly spolupracovat OKS, které navzájem soutěží o udělování licencí k repertoárům, které se vzájemně překrývají a týkají se týchž území. Ačkoliv je pravda, že koncepcí vlastní ustanovením Smlouvy týkajícím se hospodářské soutěže je, že každý hospodářský subjekt musí autonomním způsobem určovat politiku, kterou hodlá uplatňovat na vnitřním trhu, je také pravda, že Komise v napadeném rozhodnutí připouští, že spolupráce mezi OKS je nutná k tomu, aby každá OKS mohla nabízet multirepertoárové licence (viz například bod 166 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Aby mohla OKS udělovat zejména licenci k celosvětovému repertoáru, musí spolupracovat se všemi dalšími OKS. Napadené rozhodnutí však neuvádí žádné vysvětlení umožňující pochopit, jak by měla probíhat spolupráce mezi OKS, jež se staly konkurenty, jak doporučuje Komise, která tuto spolupráci považuje za nezbytnou především pro dohled a stíhání porušení (body 177 a 178 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

152    Komise před Tribunálem tvrdila, že místní OKS nemůže zanechat své funkce dohledu, jelikož má fiduciární povinnost vůči nositelům práva, přestože konkuruje ostatním OKS. K tomuto je třeba poznamenat, že dotčená fiduciární povinnost se uplatní pouze ve vztahu mezi OKS s nositeli práva, kteří jsou jejími členy. Není tedy jisté, že fiduciární povinnost ukládá místní OKS vyvíjet činnost ve prospěch nositelů práva, kteří jsou členy sesterských OKS, jakmile již není jedinou OKS, která může udělovat licence na území, kde je usazena. Kromě toho je nesporné, že OKS A nemá žádnou povinnost vůči OKS B, pokud OKS B svěřila správu repertoáru B na území A OKS C, která není na území A usazena.

153    Dále nemůže obstát argument, který taktéž uplatnila Komise před Tribunálem, podle něhož má místní OKS zájem na zachování své dobré pověsti ohledně výkonnosti při kontrolách v očích svých členů, aby se nerozhodli obrátit na jiné OKS. Kdyby uživatelé, u kterých místní OKS odhalila neoprávněná využití hudebních děl, mohli získat od jiných OKS licence nezbytné k zákonnému užívání uvedených děl, místní OKS by nemohla na uživatele převést – prostřednictvím ceny za tyto licence – náklady za správu plynoucí z jejího dohledu nad trhem. Tím by byla ohrožena pověst uvedené OKS u jejích členů, protože by došlo ke snížení jejich odměn v důsledku nákladů za správu souvisejících s dohledem nad trhem, které tato OKS nezískala zpět prostřednictvím udělení licencí. Autoři se nyní mohou stát členy OKS dle vlastního výběru, a proto nemá OKS zájem na vykonávání dohledu, který vede k nákladům za správu snižujícím odměny, jež může rozdělit mezi své členy, nemá-li jistotu, že tyto náklady získá zpět prostřednictvím udělování licencí, jakmile odhalí neoprávněná využití.

154    Závěrem je třeba vzít v úvahu, že i kdyby byla možná spolupráce mezi místní OKS a OKS, která uděluje licenci uživateli, tato spolupráce zahrnuje tři OKS, a to místní OKS C, OKS A, která uděluje zmocnění je a držitelem repertoáru A a OKS B, která je zmocněným subjektem a na základě zmocnění od OKS A může udělovat licence k repertoáru A na území C. Přestože zásah OKS C může vést ke vzniku nákladů, Komise nevysvětlila, jaká výhoda plyne pro OKS A z toho, že svěří správu repertoáru A na území C nikoliv OKS C, nýbrž OKS B, ačkoliv tím vzniknou dodatečné náklady.

155    Komise zadruhé tvrdí, že pro způsoby využití autorských práv uvedených v napadeném rozhodnutí existují technická řešení, jež umožňují dohled nad nabyvatelem licence na dálku. Komise v tomto ohledu uvádí, že OKS již zavedly při udělování licencí praxi, která prokazuje jejich schopnost dohlížet na užití a uživatele mimo území, kde jsou usazeny (bod 174 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

156    Komise však nemůže vyvrátit vysvětlení paralelního jednání OKS předložené žalobkyní, které se týká potřeby bojovat proti nezákonnému užití, pouze tvrzením, že pokud jde o způsoby využití uvedené v napadeném rozhodnutí, existují technická řešení, jež umožňují dohled nad nabyvatelem licence na dálku.

157    Je sice pravda, že Komise v bodě 189 uvedeného rozhodnutí doplnila, že během slyšení bylo prokázáno, zejména asociací European Digital Media Association (Evropská asociace pro digitální média – EDIMA), která zastupuje společnosti v oblasti poskytování audio a audiovizuálních obsahů „on-line“, že nad poskytováním hudby „on-line“ je možné v praxi dohlížet na dálku. Každé hudební dílo má totiž elektronickou identitu a každý osobní počítač má adresu internetového protokolu. Když OKS udělí licenci, může na základě těchto informací zajistit, že uživatel bude schopen se přesně dovědět, které hudební dílo je užito, kterým osobním počítačem a pro jaký druh užití. Uživatel, který získal licenci, tak může zaslat tyto údaje OKS, které je využijí pro přesné rozdělení autorských odměn nositelům práv.

158    Toto vysvětlení se nicméně týká pouze dohledu nad udělenými licencemi, ovšem neodpovídá na otázku, jak a kým jsou odhalována a stíhána neoprávněná užití. Tím méně dané vysvětlení objasňuje hospodářské důvody, které by motivovaly OKS ke kontrole daného trhu na dálku, když uživatelé, kteří na tomto trhu působí bez nutné licence, o ni mohou požádat OKS, jinou než je OKS, která vykonává dohled.

159    Vzhledem k tomu, že chybí přesné údaje k otázce, zda technická řešení uvedená v bodě 189 odůvodnění napadeného rozhodnutí umožňují účinně bojovat proti neoprávněným užitím, je třeba zkoumat, zda příklady, které Komise uvedla v napadeném rozhodnutí, aby odpověděla na argumenty žalobkyně, zbavují věrohodnosti vysvětlení žalobkyně, podle něhož vnitrostátní vymezení územní působnosti slouží k zaručení účinného boje proti neoprávněným užitím hudebních děl.

160    V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu skutečnost, že pokud Komise použila určité příklady s cílem zbavit tvrzení žalobkyně věrohodnosti, náleží jí prokázat, proč jsou tyto příklady relevantní. Komise kromě toho nemůže žalobkyni vytýkat, že nepředložila další přesné údaje ke svému alternativnímu vysvětlení, neboť je to právě ona, kdo musí předložit důkaz o protiprávním jednání. Pokud má tedy Komise ve správní fázi řízení za to, že žalobkyně nepodložila dostatečně své vysvětlení, musí pokračovat v šetření spisu nebo konstatovat, že dotčené subjekty nebyly schopny předložit nezbytné údaje. V projednávaném případě však z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by nedostatečná analýza Komise byla důsledkem toho, že nemohla od CISAC a OKS získat informace, které potřebovala ke zkoumání, zda existovala věrohodná vysvětlení paralelního jednání OKS.

–       K modelu NCB

161    Komise nejprve zmínila model NCB (viz bod 37 výše) v bodě 179 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde tvrdila, že umožňoval udělit jedinou licenci pro mechanická práva a práva k provozování, a to pro všechny země, kde jsou usazeny OKS, jež se tohoto modelu účastní. Komise dále zmínila, že „severské a baltické“ OKS tvrdily, že zkušenosti s modelem NCB ukázaly především to, že v jakémkoliv modelu udělování licencí pro více území je zásadní existence sítě vnitrostátních organizací spolupracujících na ochraně práv a zájmů nositelů práv, přičemž přítomnost na místě je nutná k odhalování zneužívání a dohledu nad užitím práv.

162    Před Tribunálem Komise naopak ve své písemné odpovědi na otázku, která jí byla položena v rámci organizačních procesních opatření, tvrdila, že model NCB se přinejmenším v době přijetí napadeného rozhodnutí netýkal práv k provozování, ale jen mechanických práv. Komise doplnila, že to nebránilo tomu, aby tento model použila k podpoře tvrzení, že udělení licencí pro práva k provozování na více územích nepůsobilo obtíže, jelikož problémy spojené s dohledem nad užitím mechanických práv na internetu byly tytéž jako problémy spojené s právy k provozování. Během řízení před Tribunálem Komise tvrdila, že model NCB nevedl ke změně SVZ mezi dotčenými OKS a že udělení licencí pro více území v rámci tohoto modelu představovalo s ohledem na práva k provozování „soubor“ licencí, z nichž každá se vztahuje na jedno území a je ve skutečnosti udělována každou OKS pro území, kde je usazena, přičemž všechny tyto licence jsou „shromážděny“ u jedné OKS, na kterou se uživatel obrátil.

163    V tomto ohledu je třeba podotknout, že váhavá či dokonce rozporná tvrzení Komise stran definice modelu NCB prokazují, že tento model nebyl v napadeném rozhodnutí podrobně zkoumán.

164    Každopádně, týká-li se model NCB pouze mechanických práv, Komise nevysvětlila, proč je třeba mít za to, že obtíže způsobené dohledem nad užitím práv k provozování jsou v podstatě tytéž jako obtíže způsobené dohledem nad mechanickými právy. Dále, zahrnuje-li model NCB také práva k provozování, ale umožňuje udělit pouze soubor licencí, z nichž každá se vztahuje na jedno území, Komise nevysvětlila, v čem jsou problémy s dohledem vlastní takovým způsobům udělení licencí srovnatelné s problémy s licencemi pro více území.

165    Vzhledem k tomu, že Komise neprovedla v napadeném rozhodnutí dostatečnou analýzu tohoto modelu, Tribunál z ní nemůže vyvodit žádný důsledek stran opodstatněnosti tvrzení Komise, podle něhož nutnost boje proti nezákonným užitím děl chráněných autorským právem neodůvodňuje rozhodnutí žalobkyně ponechat ve svých SVZ vnitrostátní vymezení územní působnosti.

–       K dohodám Simulcast a Webcasting

166    V bodě 191 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise odkázala na dohody Simulcast a Webcasting (viz bod 36 výše), které podle ní prokazují, že není technicky nezbytné, aby OKS za účelem udělování multirepertoárových licencí k internetovému využití pro více území a řádného dohledu nad jejich užitím byly přítomné na místě.

167    Je nesporné, že dohody Simulcast a Webcasting se netýkají práv k provozování, ale jiných druhů práv duševního vlastnictví, jako jsou tzv. „příbuzná“ práva. Napadené rozhodnutí však neuvádí důvody, proč jsou řešení vyvozená pro posledně uvedená práva přenosná na práva uvedená v napadeném rozhodnutí. V tomto rozhodnutí se nenachází žádné srovnání znaků nebo hospodářské hodnoty jednotlivých dotčených druhů práv duševního vlastnictví, ani údaje o praktické aplikaci dohod Simulcast a Webcasting.

168    Za těchto okolností nelze tvrdit, že odkaz Komise na tyto dohody umožňuje vyvrátit vysvětlení, že vnitrostátní vymezení územní působnosti byla ponechána v SVZ kvůli snaze zajistit boj proti neoprávněným užitím.

–       K dohodě ze Santiaga

169    Komise se v bodě 192 odůvodnění napadeného rozhodnutí opřela o dohodu ze Santiaga (viz body 29, 31 a 108 až 113 výše), která dokazuje, že licence lze udělit pro více území

170    Odkaz na jmenovanou dohodu však není relevantní, jelikož Komise zohlednila pouze její první část, tj. možnost udělování licencí, které nejsou omezeny na určité území, a nezohlednila druhou část, a to omezení možnosti udělit takové licence uživatelům usazeným na tomtéž území jako OKS, jež uděluje licence. Komise v napadeném rozhodnutí neobjasňuje, proč systém stanovený dohodou ze Santiaga zaručuje účinný boj proti nezákonným užitím i v případě, kdy chybí druhý aspekt.

171    Ačkoliv Tribunálu nepřísluší, aby se v rámci této žaloby vyjadřoval k opodstatněnosti důvodů, proč měla Komise v oznámení námitek Santiago za to, že dotčená dohoda byla v rozporu s článkem 81 ES právě proto, že zaručovala jedné OKS možnost udělovat licence uživatelům usazeným na určitém území, nelze přehlédnout, že systém stanovený dohodou ze Santiaga vzhledem k tomu, že zavedl systém odlišný od systému vyplývajícího z vnitrostátního vymezení územní působnosti, který je však nadále založen na formě výlučnosti zaručené místní OKS, neumožňuje dovodit žádný závěr stran účinného boje proti neoprávněným užitím v situaci, kdy si OKS navzájem konkurují.

172    Ze stejných důvodů Komise není oprávněna opírat se o odpověď české OKS – Ochranný autorský svaz pro práva k dílům hudebním, o.s (OSA) – na oznámení námitek uvedené v bodech 180 a 181 odůvodnění napadeného rozhodnutí. OSA pouze objasnil, že uděloval licence v podstatě na základě dohody ze Santiaga, tedy licence pro více území, ovšem pouze uživatelům usazeným v České republice.

–       Ke společnému podniku Celas, udělování přímých licencí a iniciativě vydavatele

173    V bodě 193 odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 38 výše) Komise uvedla, že v lednu 2006 německá OKS a OKS ze Spojeného království založily společný podnik Celas, který jedná jako centralizované místo pro udělování licencí k on-line a mobilním právům k angloamerickému repertoáru jednoho vydavatelství. Podle napadeného rozhodnutí Celas uděluje panevropské licence komerčním uživatelům usazeným v jakékoliv zemi EHP. Tento nový model je tudíž příkladem, který demonstruje technickou možnost OKS nabízet licence pro více území a ukazuje, že tvrzení týkající se úkolů OKS v oblasti auditu, dohledu a kontroly dodržování práv, jakož i nezbytné zeměpisné blízkosti mezi poskytovatelem licence a jejím nabyvatelem neodůvodňují stávající paralelní jednání, pokud jde o omezení územní působnosti.

174    Je třeba konstatovat, jak uznala sama Komise, že Celas uděluje licence k mechanickým právům, a nikoliv k právům k provozování. Vzhledem k tomu že Komise neobjasnila, v čem působil dohled nad užitím práv první kategorie [mechanických práv] obtíže srovnatelné s obtížemi souvisejícími s dohledem nad užitím práv druhé kategorie [práv k provozování], příklad podniku Celas neumožňuje vyvrátit argumenty žalobkyně. Je pravda, jak vyplývá z písemné odpovědi Komise na jednu z otázek Tribunálu, že licence podniku Celas jsou doplněny licencemi pro odpovídající práva k provozování vydanými Performing Right Society a GEMA. Posledně uvedené licence jsou však pouze formou přímé licence, jelikož jmenované OKS udělují jen licence, které jsou sice platné pro více území, ale jsou omezené na repertoár, který jim svěřili nositelé práva přímo, nikoliv prostřednictvím SVZ.

175    Za těchto podmínek vyvstává otázka, zda fenomén přímých licencí umožňuje vyvodit závěry o důkazu o jednání ve vzájemné shodě, na které se vztahuje článek 3 napadeného rozhodnutí. Je však třeba uvést, že existence těchto licencí nezpochybňuje paralelní jednání OKS, jelikož vnitrostátní vymezení územní působnosti obsažená v SVZ nejsou ovlivněna skutečností, že zmocňující OKS sama uděluje licence na svém území, které jsou také platné na území zmocněné OKS. Udělování přímých licencí však nevede ke vzniku konkurence mezi dvěma OKS, pokud jde o udělování licencí stejným uživatelům. Jak vyplývá z písemné odpovědi Komise na jednu z otázek Tribunálu, OKS – přinejmenším ty, které mají nezbytnou strukturu – udělují přímé licence pouze velkým uživatelům, jelikož náklady na dohled nad užitím licencí prostřednictvím vysokého počtu využití, které tito uživatelé uskutečnili, lze získat zpět pouze díky nim. Ačkoliv tedy OKS A udělí přímé licence velkým uživatelům působícím v zemi B, OKS B přesto zůstane jedinou OKS, která může udělovat licence týkající se zejména repertoáru A dalším uživatelům působícím v zemi B.

176    Z tohoto vyplývá, že fenomén přímých licencí, do kterého spadají činnosti Celas a OKS, které posledně uvedený podnik vytvořily a které udělují doplňující licence k licencím od Celas, nevytváří obtíže při dohledu srovnatelné s obtížení, které uvedla žalobkyně. Skutečnosti uplatněné Komisí tedy bez doplňujících vysvětlení neumožňují vyvrátit tvrzení žalobkyně.

177    Totéž platí pro iniciativu vydavatele (viz bod 44 výše), na niž odkázala Komise v bodě 220 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Třebaže to z tohoto bodu nevyplývá, Komise ve svých písemnostech před Tribunálem připustila , že tato iniciativa se týkala pouze mechanických práv. Komise kromě toho nikdy nevysvětlila, a to dokonce ani v napadeném rozhodnutí, v čem jsou podmínky, ve kterých provozuje činnost velký vydavatel, jenž má repertoár, který je z obchodního hlediska zajímavý v mezinárodním měřítku, srovnatelné s podmínkami, ve kterých působí OKS.

–       K dokumentu nazvanému „Cross border collective management of online rights in Europe“

178    V bodě 194 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že skutečnost, že v důsledku vypuštění vnitrostátního vymezení územní působnosti nevznikly technické a ekonomické obtíže, byla prokázána tím, že některé OKS podepsaly dokument nazvaný „Cross border collective management of online rights in Europe“ (přeshraniční kolektivní správa „on-line“ práv v Evropě), který obhajuje systém založený na udělování multirepertoárových licencí pro více území.

179    V tomto ohledu je třeba uvést, že OKS, které podepsaly tento dokument, nicméně podaly proti napadenému rozhodnutí žaloby, což by mohlo oslabit schopnost tohoto dokumentu prokázat, že z technického hlediska nic nebrání udělování multirepertoárových licencí pro více území. Důkazní hodnota tohoto dokumentu je každopádně velmi omezená, neboť ze spisu nevyplývá, že by dotčené OKS někdy aplikovaly návrh obsažený v tomto dokumentu.

180    Z výše uvedeného vyplývá, že skutečnosti uplatněné Komisí nestačí k tomu, aby zbavily věrohodnosti vysvětlení paralelního jednání OKS, které poskytla žalobkyně jako alternativu k jednání ve vzájemné shodě a které je založeno na nutnosti zaručit účinný boj proti neoprávněným užitím hudebních děl.

c)     Závěry k důkazu o jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o vnitrostátní vymezení územní působnosti

181    Na základě výše uvedeného je třeba dospět k závěru, že Komise neprokázala právně dostačujícím způsobem jednání ve vzájemné shodě týkající se vnitrostátního vymezení územní působnosti, jelikož neprokázala ani skutečnost, že žalobkyně a další OKS v tomto ohledu jednaly ve vzájemné součinnosti, ani neposkytla informace, které zbavují věrohodnosti jedno z vysvětlení žalobkyně ohledně paralelního jednání OKS. Za těchto okolností není třeba zkoumat další vysvětlení předložená žalobkyní.

II –  Závěry k výsledku rozhodnutí o žalobě

182    Vzhledem k tomu, že první a druhá část prvního žalobního důvodu, které se týkají doložky o členství a doložky o výlučnosti, jsou považovány za neopodstatněné, je třeba žalobu zamítnout v rozsahu, v němž se týká článků 1 a 2 napadeného rozhodnutí.

183    Jelikož z výše uvedeného dále vyplývá, že třetí část prvního žalobního důvodu žalobkyně týkající se vnitrostátních vymezení územní působnosti je opodstatněná, je třeba zamítnout článek 3 napadeného rozhodnutí, co se týče žalobkyně. V tomto ohledu je třeba uvést, že návrh žalobkyně směřující ke zrušení uvedeného článku ve vztahu k ostatním OKS, které jsou v něm uvedeny, je zjevně nepřípustný. Rozhodne-li se jedna z osob, které je určeno napadené rozhodnutí, podat žalobu na neplatnost, zabývá se unijní soudce pouze prvky tohoto rozhodnutí, které se týkají této osoby. Naproti tomu prvky týkající se ostatních adresátů nejsou předmětem sporu, o němž má uvedený soudce v projednávané věci rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14 září 1999, Komise v. AssiDomän Kraft Products a další, C‑310/97 P, Recueil, s. I‑5363, bod 53, a rozsudek Tribunálu ze dne 4. července 2006, Hoek Loos v. Komise, T‑304/02, Sb. rozh. s. II‑1887, body 59 a 60).

184    Za těchto okolností není nutné přezkoumávat ostatní žalobní důvody žalobkyně.

185    Proto musí být článek 4 napadeného rozhodnutí rovněž zrušen v rozsahu, v němž odkazuje na uvedený článek 3, co se týče žalobkyně.

 K nákladům řízení

186    Podle čl. 87 odst. 3 jednacího řádu může Tribunál rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.

187    Vzhledem k tomu, že žalobě bylo částečně vyhověno, budou okolnosti věci náležitě zohledněny rozhodnutím, že Komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů vynaložených žalobkyní a že posledně uvedená ponese polovinu vlastních nákladů řízení. Co se týče nákladů řízení týkajících se řízení o návrhu na předběžné opatření, žalobkyně a Komise ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (šestý senát)

rozhodl takto:

1)      Článek 3 rozhodnutí Komise C (2008) 3435 final ze dne 16. července 2008 v řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP (Věc COMP/C2/38.698 – CISAC) se zrušuje v rozsahu, v němž se týká Säveltäjäin Tekijänoikeustoimisto Teosto ry.

2)      Článek 4 rozhodnutí C (2008) 3435 final se zrušuje v rozsahu, v němž odkazuje na článek 3 tohoto rozhodnutí, pokud jde o Säveltäjäin Tekijänoikeustoimisto Teosto.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí polovinu nákladů řízení vynaložených Säveltäjäin Tekijänoikeustoimisto Teosto.

5)      Säveltäjäin Tekijänoikeustoimisto Teosto ponese polovinu vlastních nákladů řízení.

6)      Säveltäjäin Tekijänoikeustoimisto Teosto a Komise ponesou každá vlastní náklady řízení týkající se řízení o návrhu na předběžné opatření.

Kanninen Soldevila Fragoso Van der Woude

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. dubna 2013.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu a napadené rozhodnutí

I –  Správní řízení

II –  Předmětné doložky vzorové smlouvy

III –  Dotčené trhy

IV –  Uplatnění čl. 81 odst. 1 ES a článku 53 odst. 1 Dohody o EHP

A –  Doložky o členství, výlučnosti a nezasahování

B –  Jednání ve vzájemné shodě týkající se vnitrostátních vymezení územní působnosti

V –  Výrok

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

I –  K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného uplatnění článku 81 odst. 1 ES

A –  K první části prvního žalobního důvodu týkajícího se doložky
o členství

B –  Ke druhé části prvního žalobního důvodu týkající se doložky o výlučnosti

C –  Ke třetí části prvního žalobního důvodu týkajícímu se vymezení územní působnosti

1.  Úvodní poznámky

2.  K důkazu o jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o vymezení územní působnosti

a)  K důkazní hodnotě skutečností předložených Komisí jakožto důkazu o jednání ve vzájemné shodě bez opory v paralelním jednání OKS

K diskuzím o rozsahu zmocnění obsažených v SVZ, které vedly OKS v souvislosti s činnostmi řízenými CISAC

K dohodě ze Santiaga

K dohodě ze Sydney

K údajné historické vazbě mezi doložkou o výlučnosti a vymezeními územní působnosti

Závěry stran důkazů uplatněných Komisí

b)  K věrohodnosti jiných vysvětlení paralelního jednání OKS, než je jednání ve vzájemné shodě

Úvodní poznámky

K nutné přítomnosti na místě za účelem zaručení účinného boje proti neoprávněným užitím hudebních děl

–  K modelu NCB

–  K dohodám Simulcast a Webcasting

–  K dohodě ze Santiaga

–  Ke společnému podniku Celas, udělování přímých licencí a iniciativě vydavatele

–  K dokumentu nazvanému „Cross border collective management of online rights in Europe“

c)  Závěry k důkazu o jednání ve vzájemné shodě, pokud jde o vnitrostátní vymezení územní působnosti

II –  Závěry k výsledku rozhodnutí o žalobě

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: finština.