ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)
15. ledna 2015 (*)
„Ochranná známka Společenství – Mezinárodní zápis s vyznačením Evropského společenství – Slovní ochranná známka MONACO – Absolutní důvody pro zamítnutí – Popisný charakter – Nedostatek rozlišovací způsobilosti – Článek 151 odst. 1 a čl. 154 odst. 1 nařízení (ES) č. 207/2009 – Článek 7 odst. 1 písm. b) a c) a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009 – Částečné zamítnutí ochrany“
Ve věci T‑197/13,
Marques de l’État de Monaco (MEM), se sídlem v Monaku (Monako), zastoupená S. Arnaudem, advokátem,
žalobkyně,
proti
Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM), zastoupenému V. Melgar, jako zmocněnkyní,
žalovanému,
jejímž předmětem je žaloba podaná proti rozhodnutí čtvrtého odvolacího senátu OHIM ze dne 29. ledna 2013 (věc R 113/2012‑4) týkajícímu se mezinárodního zápisu s vyznačením Evropského společenství pro slovní ochrannou známku MONACO,
TRIBUNÁL (osmý senát),
ve složení D. Gratsias, předseda, M. Kančeva a C. Wetter (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: E. Coulon,
s přihlédnutím k žalobě došlé kanceláři Tribunálu dne 1. dubna 2013,
s přihlédnutím k vyjádření k žalobě došlému kanceláři Tribunálu dne 7. srpna 2013,
s přihlédnutím k rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2013 povolit předání dopisu žalobkyně datovaného 22. října 2013 kanceláři Tribunálu,
s přihlédnutím k vyjádření OHIM k tomuto dopisu došlému kanceláři Tribunálu dne 21. listopadu 2013,
s přihlédnutím ke změně složení senátů Tribunálu,
s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě jednoho měsíce od doručení oznámení o ukončení písemné části řízení nepředložili žádost o nařízení jednání, a poté, co za těchto okolností na základě zprávy soudce zpravodaje a na základě článku 135a jednacího řádu Tribunálu rozhodl, že žalobu projedná bez ústní části řízení,
vydává tento
Rozsudek
Skutečnosti předcházející sporu
1 Dne 1. prosince 2010 vláda Monackého knížectví dosáhla u Mezinárodního úřadu Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO) mezinárodního zápisu s vyznačením Evropského společenství pro slovní ochrannou známku MONACO (dále jen „dotčená ochranná známka“). Tento zápis došel Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (ochranné známky a vzory) (OHIM) dne 24. března 2011.
2 Výrobky a služby, pro které byl zápis požadován, patří do tříd 9, 12, 14, 16, 18, 25, 28, 35, 38, 39, 41 a 43 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků.
3 Dne 1. dubna 2011 OHIM oznámil monacké vládě dočasné zamítnutí ochrany ex officio dotčené ochranné známce v Evropské unii v souladu s článkem 5 Protokolu k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek přijatého v Madridu dne 27. června 1989 (Úř. věst. 2003, L 296, s. 22, dále jen „Madridský protokol“) a pravidlem 113 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189), ve znění změn a doplňků, pro některé výrobky a služby, na něž se vztahuje mezinárodní zápis s vyznačením Evropského společenství (dále jen „dotčené výrobky a služby“). Tyto výrobky a služby patří do tříd 9, 16, 39, 41 a 43 a odpovídají pro každou z těchto tříd následujícímu popisu:
– třída 9: „Magnetické nahrávací nosiče“;
– třída 16: „Výrobky z těchto materiálů [papír, karton], nezařazené v jiných třídách; tiskoviny; fotografie“;
– třída 39: „Doprava; cestovní ruch“;
– třída 41:„Zábava; sportovní činnosti“;
– třída 43: „Přechodné ubytování“.
4 Důvody vznesenými na podporu tohoto zamítnutí byl nedostatek rozlišovací způsobilosti a popisný charakter dotčené ochranné známky pro dotčené výrobky a služby ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009, o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 78, s. 1).
5 Průzkumový referent rozhodnutím ze dne 18. listopadu 2011 – poté, co monacká vláda odpověděla na námitky vznesené v oznámení o dočasném zamítnutí – ze stejných důvodů, jež byly uvedeny dříve, potvrdil částečné zamítnutí ochrany dotčené ochranné známky v Unii pro dotčené výrobky a služby. Naproti tomu vzal zpět námitky obsažené v rozhodnutí o dočasném zamítnutí, jež se týkaly „přístrojů pro nahrávání, přenos a reprodukci zvuku nebo obrazu“ patřících do třídy 9.
6 Dne 13. ledna 2012 podala vláda Monackého knížectví proti tomuto rozhodnutí u OHIM odvolání na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009.
7 Dne 17. dubna 2012 se žalobkyně Marques de l’État de Monaco (MEM), akciová společnost dle monackého práva, stala právní nástupkyní vlády Monackého knížectví coby majitelka dotčené ochranné známky.
8 Rozhodnutím ze dne 29. ledna 2013 (dále jen „napadené rozhodnutí“) čtvrtý odvolací senát OHIM odvolání zamítl. Měl zejména za to, že žalobkyně nemá žádné zvláštní oprávnění využívat dotčenou ochrannou známku pro dotčené výrobky a služby, jelikož jedinou důležitou otázkou je, zda tato ochranná známka může být zapsána ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) a c) nařízení č. 207/2009. Při svém zamítnutí vycházel nejprve z čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení, jež vede k zamítnutí zápisu takových popisných ochranných známek, jako jsou známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení zeměpisného původu. V tomto ohledu připomněl judikaturu, podle níž vztah mezi těmito označeními a výrobky a službami, na něž se uvedené ochranné známky vztahují, musí být dostatečně přímý a konkrétní, tedy judikaturu, o níž měl za to, že je na projednávanou věc použitelná, jelikož výraz „monaco“ označuje území téhož názvu, a tedy může být ve všech jazycích na území Unie chápán tak, že označuje zeměpisný původ nebo místo určení dotčených výrobků a služeb. Dále měl za to, že dotčená ochranná známka jasně postrádá rozlišovací způsobilost ve vztahu k dotčeným výrobkům a službám ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. Na závěr upřesnil, že tyto důvody jsou platné rovněž na základě čl. 7 odst. 2 téhož nařízení.
Návrhová žádání účastníků řízení
9 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí;
– „v případě potřeby“ se dotázal Soudního dvora na použitelnost čl. 7 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009 na třetí stát;
– uložil OHIM náhradu nákladů řízení.
10 OHIM navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zčásti odmítl jako nepřípustnou a zčásti zamítl jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
11 Na podporu svého návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí žalobkyně předkládá z formálního hlediska pět žalobních důvodů, jež z věcného hlediska zahrnují tři důvody, a to zaprvé chybějící a nedostatečné odůvodnění, zadruhé porušení čl. 7 odst. 1 písm. b) a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009 a zatřetí porušení čl. 7 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 2 téhož nařízení.
12 OHIM žalobní důvody a argumenty vznesené žalobkyní zpochybňuje.
13 Podle čl. 151 odst. 1 nařízení č. 207/2009 má mezinárodní zápis s vyznačením Evropského společenství, počínaje datem zápisu podle čl. 3 odst. 4 Madridského protokolu, stejné účinky jako přihláška ochranné známky Společenství. Článek 154 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že mezinárodní zápisy s vyznačením Evropského společenství podléhají průzkumu absolutních důvodů zamítnutí podle stejného postupu jako přihlášky ochranných známek Společenství [rozsudek ze dne 13. dubna 2011, Deichmann v. OHIM (zobrazení zahnutého proužku s čárkovanými liniemi), T‑202/09, EU:T:2011:168, bod 24].
14 Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 do rejstříku nebudou zapsány ochranné známky, které postrádají rozlišovací způsobilost. Podle čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení se do rejstříku nezapíšou „ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobků nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností“. Článek 7 odst. 2 téhož nařízení stanoví, že odstavec 1 se použije, i když důvody k zamítnutí existují jen v části Unie.
15 S přihlédnutím k těmto úvahám je tedy třeba nejprve přezkoumat, zda odvolací senát při přijetí napadeného rozhodnutí dodržel povinnost poskytnout odůvodnění, která mu přísluší.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z chybějícího a nedostatečného odůvodnění
16 OHIM je na základě článku 75 nařízení č. 207/2009 povinen odůvodnit svá rozhodnutí. Tato povinnost uvést odůvodnění má tentýž rozsah jako povinnost zakotvená v článku 296 SFEU, podle něhož z odůvodnění musí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal. Má dvojí cíl, jednak umožnit zúčastněným osobám seznámit se s důvody, pro které bylo opatření přijato, za účelem obrany jejich práv, a jednak unijnímu soudu vykonat přezkum legality rozhodnutí [rozsudky ze dne 19. května 2010, Zeta Europe v. OHIM (Superleggera), T‑464/08, EU:T:2010:212, bod 47, a ze dne 21. května 2014, Eni v. OHIM – Emi (IP) (ENI), T‑599/11, EU:T:2014:269, bod 29].
17 Žalobkyně tvrdí, že odvolací senát tím, že napadené rozhodnutí neodůvodnil právně dostačujícím způsobem, porušil článek 75 nařízení č. 207/2009, článek 296 SFEU a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950.
18 Zaprvé má za to, že se odvolací senát omezil na citaci relevantních ustanovení nařízení č. 207/2009, jakož i související judikatury, aniž vysvětlil skutkové okolnosti, které zjistil, čímž jí tedy odepřel veškeré vysvětlení, pokud se jedná o částečné zamítnutí její přihlášky. Zadruhé má za to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí nebo je každopádně nedostatečné, či dokonce rozporuplné, pokud jde o zamítnutí ochrany pro dotčené výrobky patřící do třídy 9.
19 Pokud jde o první část žalobního důvodu, podle níž odvolací senát v napadeném rozhodnutí neuvedl skutkové důvody, na nichž se rozhodnutí zakládá, je třeba nejprve upřesnit, že povinnost uvést odůvodnění neukládá odvolacím senátům povinnost poskytovat vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabývaly všemi argumenty uvedenými účastníky sporu [viz rozsudek ze dne 12. července t 2012, Gucci v. OHIM – Chang Qing Qing (GUDDY), T‑389/11, EU:T:2012:378, bod 16 a citovaná judikatura]. Postačí tedy, aby dotčený orgán uvedl skutečnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (rozsudek ENI, bod 16 výše, EU:T:2014:269, bod 30; v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. února 1990, Delacre a další v. Komise, C‑350/88, Recueil, EU:C:1990:71, bod 16).
20 V tomto ohledu je třeba podotknout, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, odvolací senát poté, co v bodě 2 napadeného rozhodnutí poskytl výčet dotčených výrobků a služeb a dále vysvětlil důvody rozhodnutí průzkumového referenta (body 8 až 13 napadeného rozhodnutí), uvedl, že výraz „monaco“ je „okamžitě vnímán jako čistě informativní výraz označující zeměpisný původ nebo místo určení“ dotčených výrobků a služeb, tedy Monako (bod 25 napadeného rozhodnutí). V bodech 26 až 29 napadeného rozhodnutí podrobně rozvedl vztah mezi všemi dotčenými výrobky a službami a monackým územím, přičemž uvedl, že pro „magnetické nahrávací nosiče“ patřící do třídy 9 a „[v]ýrobky z těchto materiálů [papír, karton], nezařazené v jiných třídách; tiskoviny; fotografie“ patřící do třídy 16 může dotčená ochranná známka odpovídat označení předmětu těchto výrobků, jako jsou knihy, turistické průvodce, fotografie atd., vše se vztahem k Monackému knížectví“ (bod 26 napadeného rozhodnutí). Stejně tak měl za to, že dotčená ochranná známka v rozsahu, v němž se vztahovala na služby týkající se „dopravy; cestovního ruchu“ patřící do třídy 39, mohla „jasně odpovídat označení původu nebo místa určení těchto služeb“ (bod 27 napadeného rozhodnutí), že služby týkající se „zábavy; sportovních činností“ patřící do třídy 41 se zjevně odehrávají v Monaku (bod 28 napadeného rozhodnutí) a že služby „přechodného ubytování“ patřící do třídy 43 jsou nabízeny na území Monackého knížectví (bod 29 napadeného rozhodnutí). Odvolací senát na tomto základě dospěl k závěru, že dotčená ochranná známka by byla vzhledem k dotčeným výrobkům a službám vnímána ve smyslu své vnitřní podstaty, a nikoli jako ochranná známka, a má tedy popisný charakter ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 (body 30 a 31 napadeného rozhodnutí).
21 Z předchozího vyplývá, že první část tohoto žalobního důvodu, která vychází z neuvedení skutkových okolností v napadeném rozhodnutí, sama není skutkově podložená, a musí být z tohoto důvodu zamítnuta.
22 Pokud jde o druhou část tohoto žalobního důvodu, žalobkyně tvrdí, že se odvolací senát omezil na potvrzení rozhodnutí průzkumového referenta, což tedy brání – s přihlédnutím k nedostatečnému odůvodnění, či dokonce rozporuplnosti tohoto prvního rozhodnutí – pochopení přesného rozsahu zamítnutí, jež bylo namítáno proti výrobkům patřícím do třídy 9.
23 Je pravda, že rozhodnutí průzkumového referenta, k němuž je třeba zdůraznit, že nepodléhá pravomoci Tribunálu, jemuž jsou předkládány pouze žaloby proti rozhodnutím odvolacích senátů OHIM, je obtížně pochopitelné v části, kde se v horní části strany 6 uvedeného rozhodnutí uvádí, že „se bere zpět námitka, pokud se jedná o […] ,přístroje pro nahrávání, přenos a reprodukci zvuku nebo obrazu; magnetické nahrávací nosiče‘ “ a že „je zachována pokud jde o […] ,magnetické nahrávací nosiče‘ “. Nejednoznačnost vyplývající z této formulace je však rozptýlena na konci strany 10 a na začátku strany 11 rozhodnutí průzkumového referenta, neboť mezi četnými výrobky, pro něž je dotčená ochranná známka zamítnuta, jsou uvedeny „magnetické nahrávací nosiče“ patřící do třídy 9 a mezi schválenými výrobky jsou uvedeny „vědecké, navigační, zeměměřičské, fotografické, kinematografické a optické přístroje a nástroje, přístroje a nástroje na vážení a na měření, signalizační přístroje a nástroje, regulátory (kontrolní přístroje a nástroje), bezpečnostní přístroje a nástroje (záchranné přístroje a nástroje) a vyučovací přístroje a nástroje; přístroje a nástroje pro vedení, distribuci, transformaci, akumulaci, regulaci nebo řízení elektrického proudu; přístroje pro nahrávání, přenos a reprodukci zvuku nebo obrazu; akustické disky; automatické distribuční stroje, automatické rozvaděče a mechanismy pro mincová zařízení; registrační pokladny, kalkulačky, zařízení ke zpracování dat a počítače; hasicí přístroje“, rovněž patřící do třídy 9.
24 Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že nedostatečné odůvodnění, jímž je dotčeno rozhodnutí průzkumového referenta, se vlastně promítlo i do napadeného rozhodnutí, neboť při čtení tohoto prvního rozhodnutí nepřetrvávají žádné pochyby, pokud jde o výrobky ze třídy 9, jež byly schváleny nebo zamítnuty. Ať je tomu jakkoli, předmětem přezkumu legality ze strany Tribunálu je pouze napadené rozhodnutí.
25 Jak bylo uvedeno v bodě 20 výše, odvolací senát v bodě 2 napadeného rozhodnutí upřesnil, které jsou dotčené výrobky a služby. Jakožto jediné výrobky patřící do třídy 9 jsou zde uvedeny „[m]agnetické nahrávací nosiče“. Jak bylo rovněž zdůrazněno v tomtéž bodě tohoto rozsudku, odvolací senát doslovně převzal toto označení k přezkoumání přímého a konkrétního vztahu mezi dotčenými výrobky a Monackým knížectvím (bod 26 napadeného rozhodnutí). Z toho plyne – na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně – že odvolací senát řádně odůvodnil napadené rozhodnutí týkající se výrobků patřících do třídy 9, a žalobkyni tak skutečně umožnil před Tribunálem zpochybnit analýzu, již učinil.
26 Druhou část tohoto žalobního důvodu a současně celý tento žalobní důvod je tedy třeba zamítnout.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení č. 7 odst. 1 písm. c) a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009
27 Tento žalobní důvod žalobkyně ve skutečnosti sestává ze čtyř částí: první část vychází z tvrzení, podle něhož odvolací senát nedodržel rozsah působnosti čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 ve spojení s článkem 5 tohoto nařízení a následně čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení tím, že nezohlednil skutečnost, že majitelem původní ochranné známky byl třetí stát; druhá část se týká právního omylu, jehož se měl dopustit odvolací senát při určení obecného zájmu, který má být chráněn ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009; třetí část se týká zjevně nesprávného posouzení, jehož se měl dopustit odvolací senát při definici relevantní veřejnosti, a čtvrtá část se týká jednak neexistence vztahu mezi dotčeným zeměpisným místem a dotčenými výrobky a službami a jednak existence zjevně nesprávného posouzení zeměpisného kritéria ze strany odvolacího senátu. Ačkoli se argumenty týkající těchto dvou posledních částí nacházejí v části týkající se rozlišovací způsobilosti dotčené ochranné známky, tj. podle názoru žalobkyně nesprávného použití čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, jejich obsah se v zásadě dotýká zpochybnění zamítnutí, o němž bylo vůči žalobkyni rozhodnuto na základě čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení, jak vyplývá zejména z bodu 70 žaloby.
Pokud jde o první část žalobního důvodu, vycházející z nedodržení rozsahu působnosti čl. 7 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 5 tohoto nařízení
28 Je třeba opět zdůraznit, jak bylo uvedeno již v bodě 13 výše, že podle ustanovení čl. 3 odst. 4 Madridského protokolu a ustanovení čl. 151 odst. 1 a čl. 154 odst. 1 nařízení č. 207/2009 je na každý mezinárodní zápis s vyznačením Evropského společenství, počínaje datem zápisu, nutno nahlížet tak, že se řídí stejnými ustanoveními, jako jsou ustanovení, jež se použijí na přihlášku o ochranné známce Společenství.
29 Podle článku 5 nařízení č. 207/2009 přitom „[m]ajiteli ochranné známky Společenství mohou být všechny fyzické nebo právnické osoby, včetně veřejnoprávních subjektů“.
30 Z jednoznačného znění tohoto ustanovení, které upravuje rozsah osobní působnosti nařízení č. 207/2009, lze vyvodit, že každá právnická osoba, včetně veřejnoprávního subjektu, může požádat o udělení výhod vyplývajících z ochrany ochranné známky Společenství. Totéž samozřejmě platí pro společnost se sídlem na území třetího státu, ale rovněž pro tento stát samotný, jenž je sice subjektem mezinárodního práva, ale ve smyslu unijního práva představuje veřejnoprávní právnickou osobu.
31 Z toho vyplývá, že jestliže Monacký stát prostřednictvím své vlády podal přihlášku směřující k tomu, aby Unie byla vyznačena v mezinárodním zápise dotčené ochranné známky, sám se o své vůli začlenil do působnosti nařízení č. 207/2009, a mohl proti němu tedy být vznesen kterýkoli z důvodů pro absolutní zamítnutí uvedených v článku 7 uvedeného nařízení.
32 Jinak řečeno, na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, když zmiňuje některé mezinárodní smlouvy týkající se jiných oblastí než ochranných známek Společenství, nejedná se o to, že se působnost unijního práva rozšiřuje na území Monackého knížectví, ale o to, že Monacké knížectví o své vůli hodlalo využít výhody z uplatňování tohoto práva (obdobně viz rozsudky ze dne 24. listopadu 1992, Poulsen a Diva Navigation, C‑286/90, Recueil, EU:C:1992:453, body 21 až 28, a ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další, C‑366/10, Sb. rozh. EU:C:2011:864, body 121 až 127), nejprve jako veřejnoprávní právnická osoba ve smyslu článku 5 nařízení č. 207/2009, poté nepřímo převedením práv souvisejících s dotčenou ochrannou známkou na žalobkyni.
33 Odvolací senát tedy správně uvedl, že „neexist[uje] žádné zásadní oprávnění, aby byl majitelem ochranné známky veřejnoprávní subjekt nebo organizace nebo vládní orgán“ (bod 20 napadeného rozhodnutí), což ostatně stačí k tomu, aby bylo prokázáno – na rozdíl od toho, co tvrdí OHIM v bodech 12 až 15 vyjádření k žalobě – že tato otázka byla před uvedeným odvolacím senátem skutečně vznesena.
34 Žalobkyně mimochodem předložila v rámci první části tohoto žalobního důvodu návrhová žádání směřující „v případě potřeby“ k tomu, aby Tribunál předložil Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky následujícího znění:
– Použije se čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 na všechny hospodářské subjekty, aniž se přihlédne k jejich postavení coby třetího státu?
– Musí být čl. 7 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009 vykládán tak, že umožňuje rozšířit obecný zájem, jenž je vlastní území Unie, na území třetího státu, přičemž přímo nebo nepřímo ovlivní obecný zájem tohoto třetího státu, s přihlédnutím k tomu, že částečné zamítnutí zápisu požadované ochranné známky omezuje její ochranu na území tohoto třetího státu, v tomto případě v Monackém knížectví?
35 OHIM proti těmto návrhovým žádání vznáší námitku nepřípustnosti.
36 S přihlédnutím k úvahám uvedeným v bodech 28 až 33 výše a ke skutečnosti, že žalobkyně tato návrhová žádání předložila pouze „v případě potřeby“, není přezkum těchto návrhových žádání Tribunálem nezbytný.
37 V každém případě je třeba zaprvé připomenout, že řízení upravené v článku 267 SFEU je nástrojem soudní spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy. Z toho plyne, že je věcí pouze vnitrostátních soudů, kterým byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru (rozsudek ze dne 7. července 2011, Agafiţei a další, C‑310/10, Sb. rozh., EU:C:2011:467, bod 25).
38 Zadruhé je příslušnost Tribunálu uvedena v článku 256 SFEU, s upřesněním v článku 51 statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 1 přílohy uvedeného statutu. Podle těchto ustanovení Tribunál není příslušný předkládat Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU předběžné otázky. Není tedy namístě postoupit tuto věc Soudnímu dvoru podle článku 112 jednacího řádu Tribunálu a čl. 54 druhého pododstavce statutu Soudního dvora z důvodu, že patří do výlučné příslušnosti Soudního dvora.
39 Zatřetí, ačkoli čl. 256 odst. 3 SFEU upřesňuje, že Tribunál je příslušný rozhodovat o předběžných otázkách podle článku 267 ve zvláštních oblastech určených statutem, je třeba konstatovat, že statut nestanoví oblasti, v nichž by byl Tribunál příslušný rozhodovat o předběžných otázkách. Za současného právního stavu tedy příslušnost v tomto ohledu nemá.
40 V projednávané věci byla Tribunálu předložena – v rámci žaloby na neplatnost směřující proti rozhodnutí OHIM, aniž před soudem členského státu Unie probíhal spor, a pouze na návrh žalobkyně – žádost o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. V důsledku toho je v každém případě třeba odmítnout taková návrhová žádání jako nepřípustná.
41 S přihlédnutím k úvahám uvedeným v bodech 28 až 40 výše je tedy třeba zamítnout první část tohoto žalobního důvodu.
Pokud jde o druhou část tohoto žalobního důvodu týkající se existence právního omylu při určení obecného zájmu, jenž má být chráněn
42 Druhou částí tohoto žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že obecný zájem, jenž sleduje čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009, a sice zájem, který vyžaduje, aby označení nebo údaje, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení vlastností výrobků nebo služeb, pro které je zápis požadován, mohly být volně užívány všemi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2006, Deutsche SiSi‑Werke v. OHIM, C‑173/04 P, Sb. rozh., EU:C:2006:20, bod 62), se liší od obecného zájmu, jehož je oprávněn se dovolávat třetí stát, jako je Monacké knížectví.
43 Tato druhá část vychází z téže nesprávné premisy, jako první část tohoto žalobního důvodu: nedochází totiž k jednostrannému uplatnění unijního práva na monackém území, ale k tomu, že Monacké knížectví prostřednictvím mezinárodní smlouvy hodlalo využít ochrany uvedeného práva, aby těžilo z výhod dotčené ochranné známky na celém území Unie. Monacké knížectví, a poté žalobkyně – když hodlaly jednat na vnitřním trhu a mimo něj s využitím ochrany poskytované ochrannou známkou, jež je považována z hlediska svých účinků za totožnou s ochrannou známkou Společenství – tedy podléhaly stejným požadavkům obecného zájmu jako všechny hospodářské subjekty, jež žádají o zápis takové ochranné známky, nebo vůči nimž je taková ochranná známka namítána.
44 Tyto úvahy, jež jsou použitelné na celé území Unie, platí a fortiori ohledně jeho části ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009.
45 Druhá část tohoto žalobního důvodu musí být tedy rovněž zamítnuta.
Pokud jde o třetí část týkající se existence zjevně nesprávného posouzení při vymezení relevantní veřejnosti
46 Žalobkyně odvolacímu senátu vytýká, že za relevantní veřejnost považoval „veřejnost Společenství“ (bod 24 napadeného rozhodnutí) a že měl za to, že tato veřejnost sestává podle toho, zda jde mezi dotčenými výrobky a službami o ten či onen výrobek či službu, zčásti z průměrných spotřebitelů a zčásti z odborné veřejnosti. Má za to, že nebyl definován „profil relevantního spotřebitele“ (bod 73 žaloby), zejména vzhledem k tvrzení, podle něhož výraz „monaco“ „odkazuje především na pojmy proslulosti a luxusu“ (tentýž bod žaloby).
47 Úvodem je třeba zdůraznit, že pokud se jedná o označení nebo údaje, které mohou sloužit k označení zeměpisného původu nebo místa určení kategorií výrobků, pro které je zápis mezinárodní ochranné známky s vyznačením Evropského společenství požadován, zejména zeměpisné názvy, existuje obecný zájem na zachování jejich dostupnosti zejména z důvodu jejich schopnosti nejen případně ukázat jakost a další vlastnosti dotyčných kategorií výrobků nebo služeb, ale rovněž různě ovlivnit preference spotřebitelů například tím, že spojí výrobky nebo služby s místem, které může vyvolat pozitivní pocity [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2005, Peek & Cloppenburg v. OHIM (Cloppenburg), T‑379/03, Sb. rozh. EU:T:2005:373, bod 33 a citovaná judikatura].
48 Kromě toho je třeba uvést, že je jednak vyloučen zápis zeměpisných názvů jako ochranných známek, pokud tyto názvy označují určitá zeměpisná místa, která jsou již proslulá nebo známá v souvislosti s dotyčnou kategorií výrobků nebo služeb, a která tedy vykazují spojitost s těmito výrobky nebo službami pro zúčastněné kruhy, a jednak je vyloučen zápis zeměpisných názvů, které mohou být užívány podniky a rovněž musejí zůstat dostupné pro tyto podniky jako označení zeměpisného původu dotyčné kategorie výrobků nebo služeb (viz rozsudek Cloppenburg, bod 47 výše, EU:T:2005:373, bod 34 a citovaná judikatura).
49 Je však třeba uvést, že čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 40/94 v zásadě nebrání zápisu zeměpisných názvů, které nejsou zúčastněným kruhům známy nebo nejsou alespoň známy jako označení zeměpisného místa nebo dále názvů, u kterých není z důvodu vlastností označeného místa pravděpodobné, že by zúčastněné kruhy mohlo napadnout, že dotčená kategorie výrobků nebo služeb pochází z tohoto místa nebo že je v něm koncipovaná (viz rozsudek Cloppenburg, bod 47 výše, EU:T:2005:373, bod 36 a citovaná judikatura).
50 S ohledem na výše uvedené může být posouzení popisné povahy označení provedeno pouze jednak ve vztahu k dotčeným výrobkům nebo službám a jednak ve vztahu k jeho pochopení relevantní veřejností (viz rozsudek Cloppenburg, bod 47 výše, EU:T:2005:373, bod 37 a citovaná judikatura).
51 OHIM je při tomto posouzení povinen prokázat, že zeměpisný název je známý zúčastněným kruhům jako označení místa. Navíc je třeba, aby dotčený název vykazoval v současnosti u zúčastněných kruhů spojitost s kategorií požadovaných výrobků nebo služeb nebo aby bylo rozumné očekávat, že by takový název mohl v očích této veřejnosti označovat zeměpisný původ uvedené kategorie výrobků nebo služeb. V rámci tohoto přezkumu je třeba konkrétněji zohlednit více či méně velké povědomí zúčastněných kruhů o dotčeném zeměpisném názvu, jakož i vlastnosti místa označeného tímto názvem a vlastnosti dotyčné kategorie výrobků nebo služeb (viz rozsudek Cloppenburg, bod 47 výše, EU:T:2005:373, bod 38 a citovaná judikatura).
52 Přezkum Tribunálu se v projednávaném případě musí omezit na otázku, zda se přihlašované označení skládá pro relevantní veřejnost výhradně z údaje, který může sloužit v oblasti obchodu k označení zeměpisného původu dotčených výrobků a služeb. V tomto ohledu je nesporné, že výraz „monaco“ je název světově známého knížectví bez ohledu na jeho plochu přibližně 2 km2 a počet obyvatel nepřevyšující 40 000, a to již z důvodu proslulosti jeho knížecí rodiny, organizace automobilových závodů formule 1 a cirkusového festivalu. Známost Monackého knížectví je ještě vyšší mezi občany Unie, zejména z důvodu jeho hranic s jedním z členských států, a sice Francií, jeho blízkosti k jinému členskému státu, a sice Itálii, a tím, že se v tomto státě používá stejná měna, již používá 19 z 28 členských států, a sice euro.
53 Na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek Cloppenburg, bod 47 výše (EU:T:2005:373), v němž Tribunál rozhodl, že nebylo prokázáno, že pro relevantní veřejnost, tedy průměrného spotřebitele v Německu, by slovo „cloppenburg“ s jistotou odkazovalo na městečko v této zemi, tedy není pochyb o tom, že v projednávané věci výraz „monaco“ evokuje bez ohledu na lingvistickou příslušnost relevantní veřejnosti zeměpisné území téhož názvu.
54 Žalobkyně však zpochybňuje, že relevantní veřejností je veřejnost Unie a že je kromě toho nutné rozlišovat mezi průměrným spotřebitelem a odbornou veřejností v závislosti na dotčených výrobcích a službách.
55 Odvolací senát měl nicméně správně za to, že pokud jde o mezinárodní zápis s vyznačením celého Evropského společenství, relevantní veřejnost je tvořena veřejností Evropského společenství a rovněž v bodě 24 napadeného rozhodnutí správně rozlišil výrobky masové spotřeby a služby obecně poskytované veřejnosti, pro něž je relevantní veřejností průměrný spotřebitel, a specializované výrobky a služby poskytované odborné veřejnosti, pro něž je relevantní veřejností odborná veřejnost. Odvolací senát tedy vymezil relevantní veřejnost, aniž se dopustil omylu, a přisoudil jí v závislosti na dotčených výrobcích a službách buď průměrný, nebo zvýšený stupeň pozornosti.
56 Třetí část tohoto žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout.
Pokud jde o čtvrtou část týkající se jednak vztahu mezi dotčeným zeměpisným místem a dotčenými výrobky a službami a jednak existence zjevně nesprávného posouzení zeměpisného kritéria odvolacím senátem
57 Podle žalobkyně odvolací senát neprokázal, že u relevantní veřejnosti existuje vztah mezi Monackým knížectvím a výrobou magnetických nahrávacích nosičů, dopravou nebo přechodným ubytováním. Pokud jde o sportovní oblast a zábavu, namítá, že jsou proslulé pouze závody formule 1 a cirkusová představení, přičemž jejich organizátoři jsou majiteli ochranných známek nezávislých na dotčené ochranné známce.
58 Na základě důvodů, které správně uvedl odvolací senát a které byly připomenuty v bodě 20 tohoto rozsudku, je třeba rozhodnout, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, uvedený senát pro všechny dotčené výrobky a služby právně dostačujícím způsobem prokázal dostatečně přímý a konkrétní vztah mezi těmito výrobky a službami a dotčenou ochrannou známkou, aby bylo možno dospět k závěru, že výraz „monaco“ může sloužit v oblasti obchodu k označení zeměpisného původu nebo místa určení výrobků nebo místa poskytování služeb, a že tedy uvedená ochranná známka vykazuje pro dotčené výrobky a služby popisný charakter.
59 Pokud jde o údajnou existenci zjevně nesprávného posouzení zeměpisného kritéria, nelze vyhovět argumentu žalobkyně, podle něhož je třeba rozlišovat úplný název státu („Monacké knížectví“) od zkráceného názvu („Monako“). Toto rozlišení totiž nebrání určení vztahu mezi dotčenými výrobky a službami a dotčeným územím. V tomto ohledu argument žalobkyně vycházející z toho, že slovní ochranné známky totožné s dotčenou ochrannou známkou byly ze strany OHIM zapsány, naráží na dvě překážky. S ohledem na zásady rovného zacházení a řádné správy sice OHIM nejprve musí zohlednit již přijatá rozhodnutí a se zvláštní pozorností se zabývat skutečností, zda je třeba rozhodnout v tomtéž smyslu, avšak použití těchto zásad musí být v souladu se zásadou legality (viz rozsudek ze dne 17. července 2014, Reber Holding v. OHIM, C‑141/13 P, EU:C:2014:2089, bod 45 a citovaná judikatura). V projednávané věci, jak vyplývá z bodů 47 až 58 výše, odvolací senát správně usoudil, že přihlašované ochranné známce brání důvod pro zamítnutí vycházející z čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009, takže žalobkyně se k vyvrácení těchto závěrů nemůže užitečně dovolávat starších rozhodnutí OHIM. Dále OHIM žalobkyni vyhověl ohledně řady dalších výrobků a služeb uvedených v bodě 23 tohoto rozsudku, jež jsou nyní chráněny dotčenou ochrannou známkou.
60 V důsledku toho je třeba zamítnout čtvrtou část tohoto žalobního důvodu, a tudíž přistoupit k zamítnutí tohoto důvodu.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 7 odst. 1 písm. b) a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009
61 Pokud jde o pojem „rozlišovací způsobilost“ ochranné známky, žalobkyně tvrdí, že se odvolací senát jednak dopustil právního omylu a jednak zjevně nesprávného posouzení. Je třeba přezkoumat každý z těchto bodů, které jsou v žalobě zařazeny do dvou odlišných žalobních důvodů, ale Tribunál je považuje za spojené, jelikož vyplývají ze způsobu, jímž je třeba vykládat čl. 7 odst. 1 písm. b).
Pokud jde o tvrzený právní omyl
62 Žalobkyně má za to, že odvolací senát tím, že uvedl, že se příslušné oblasti absolutních důvodů pro zamítnutí uvedených jednak v čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 a jednak v čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení překrývají, porušil starší rozhodovací praxi OHIM i judikaturu.
63 V tomto ohledu je nejprve třeba připomenout, že podle judikatury citované v bodě 59 výše rozhodovací praxe OHIM nemůže mít na legalitu napadeného rozhodnutí dopad.
64 Dále je třeba uvést, že odvolací senát v tomto rozhodnutí zdaleka nepřistoupil – na rozdíl od toho, co sama žalobkyně činí v žalobě – ke spojené analýze dvou absolutních důvodů pro zamítnutí obsažených v článku 7 nařízení č. 207/2009, ale nejprve správně upřednostnil analýzu vycházející z čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení, právě proto, že pojem „monaco“ evokuje území téhož názvu, což jej tedy ihned vedlo k přezkoumání otázky, zda dotčené výrobky a služby vykazují dostatečně přímý a konkrétní vztah k označení území Monackého knížectví (body 21 až 31 napadeného rozhodnutí). Až v další části (v napadeném rozhodnutí tato pasáž začíná slovy „kromě toho“) odvolací senát uvedl, že se rovněž uplatní druhý absolutní důvod pro zamítnutí, vycházející z čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 (body 32 a 33 napadeného rozhodnutí), před tím, než dospěl k závěru, že dochází k překrývání příslušných oblastí působnosti těchto absolutních důvodů pro zamítnutí (bod 34 napadeného rozhodnutí), což je vskutku uznáváno ustálenou judikaturou [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. června 2008, Novartis v. OHIM (BLUE SOFT), T‑330/06, EU:T:2008:185, bod 30, a ze dne 7. října 2010, Deutsche Behindertenhilfe – Aktion Mensch v. OHIM (diegesellschafter.de), T‑47/09, EU:T:2010:428, bod 24].
65 Žalobkyně tedy nesprávně tvrdí, že se odvolací senát dopustil právního omylu při použití výše uvedených ustanovení.
Pokud jde o tvrzené zjevně nesprávné posouzení
66 Jak bylo uvedeno v bodě 27 výše, tato část žalobního důvodu souvisí hlavně s žalobním důvodem vycházejícím z porušení čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009. Žalobkyně však navíc tvrdí, že se odvolací senát dopustil zjevně nesprávného posouzení, když se domníval, že dotčená ochranná známka postrádá rozlišovací způsobilost zejména v rozsahu, v němž odkazuje na pojmy „proslulost“ a „luxus“, konkrétně na „určitou představu o luxusu“ (bod 77 žaloby).
67 Zde je třeba zdůraznit, že slovní ochranná známka, která je popisem vlastností výrobků nebo služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 na základě této skutečnosti nezbytně postrádá rozlišovací způsobilost ve vztahu ke stejným výrobkům nebo službám ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) téhož nařízení [viz rozsudky ze dne 11. února 2010, Deutsche BKK v. OHIM (Deutsche BKK), T‑289/08, EU:T:2010:36, bod 53, a ze dne 29. března 2012, Kaltenbach & Voigt v. OHIM (3D eXam), T‑242/11, EU:T:2012:179, bod 39 a citovaná judikatura].
68 Jak bylo přitom rozhodnuto v bodech 47 až 60 výše, odvolací senát se nedopustil právního omylu, když se domníval, že dotčená ochranná známka je popisem dotčených výrobků a služeb. Nemůže tedy mít rozlišovací způsobilost ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, a tedy ani – v souladu s tím, jak bylo rozhodnuto v bodě 44 výše – ve smyslu čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení.
69 Navíc jak bylo v podstatě zmíněno v bodě 64 výše, odvolací senát rovněž uvedl, že dotčená ochranná známka je v zásadě vnímána relevantním spotřebitelem jako nositel informace spíše než označení obchodního původu dotčených výrobků a služeb (bod 33 napadeného rozhodnutí). Je důvodné, aby se Tribunál ztotožnil s touto analýzou a následně rozhodl, že dotčená ochranná známka nemá ve vztahu k posledně uvedeným výrobkům a službám rozlišovací způsobilost.
70 Pokud jde o tvrzení, že odvolací senát porušil zásady rovného zacházení, řádné správy a právní jistoty, je nutno je zamítnout jako zcela neopodstatněné, jelikož žádné skutečnosti ve spise neumožňují toto tvrzení podložit. Zejména rozdělení podle výrobků a služeb, jež OHIM provedl k přezkoumání vztahu mezi těmito výrobky a službami a dotčenou ochrannou známkou, svědčí o důkladném a pečlivém přezkumu, jenž je v souladu se zásadou řádné správy a právní jistoty. Pokud jde o zásadu rovného zacházení, je třeba zdůraznit, že nemohla být porušena na základě pouhé skutečnosti, že některé výrobky a služby, na které se vztahuje dotčená ochranná známka, jsou chráněny a některé nikoli, jelikož tato okolnost představuje pouze příklad toho, že porušení uvedené zásady z důvodu odlišného zacházení předpokládá, že dotčené situace jsou srovnatelné s ohledem na veškeré prvky, které je charakterizují. Tak tomu ale v tomto případě není.
71 Tento žalobní důvod je tedy třeba zamítnout, a v důsledku toho je třeba zamítnout i žalobu v plném rozsahu.
K nákladům řízení
72 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
73 Vzhledem k tomu, že OHIM požadoval náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Marques de l’État de Monaco (MEM) se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. ledna 2015.
Podpisy.