STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PRIITA PIKAMÄEA
přednesené dne 24. března 2021(1)
Spojené věci C‑845/19 a C‑863/19
Okražna prokuratura – Varna
Trestní řízení
proti
DR (C‑845/19)
TS (C‑863/19)
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Apelativen sad – Varna (odvolací soud ve Varně, Bulharsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Směrnice 2014/42/EU – Zajišťování a konfiskace nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii – Oblast působnosti – Konfiskace protiprávně nabytého majetku – Hospodářský prospěch pocházející z trestného činu, který nebyl předmětem odsouzení – Článek 4 – Konfiskace – Článek 5 – Rozšířená konfiskace – Článek 6 – Konfiskace majetku třetích osob – Podmínky – Konfiskace peněžité částky, která je vymáhána zpět jakožto peněžitá částka náležející třetí osobě – Třetí osoba, která nemá právo stát se účastníkem řízení o konfiskaci – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie“
1. V projednávaných věcech je Soudnímu dvoru předložena žádost Apelativen sad – Varna (odvolací soud ve Varně, Bulharsko) o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii(2).
2. Konkrétně má Soudní dvůr poprvé příležitost objasnit právní otázky, které jsou klíčové pro výklad této směrnice. První se týká toho, zda k použití uvedené směrnice je případně nutná existence přeshraniční situace. Druhá se dotýká vzájemného vztahu ustanovení směrnice 2014/42 upravujících jednotlivé případy konfiskace. Třetí souvisí s rozsahem práva na účinnou právní ochranu přiznaného třetí osobě, která tvrdí, že má vlastnická práva k majetku, který byl předmětem konfiskace.
I. Právní rámec
A. Smlouva o fungování Evropské unie
3. Článek 83 odst. 1 SFEU zní:
„1. Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem stanovit formou směrnic minimální pravidla týkající se vymezení trestných činů a sankcí v oblastech mimořádně závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem z důvodu povahy nebo dopadu těchto trestných činů nebo kvůli zvláštní potřebě potírat ji na společném základě.
Jsou to tyto oblasti trestné činnosti: terorismus, obchod s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod s drogami, nedovolený obchod se zbraněmi, praní peněz, korupce, padělání platebních prostředků, trestná činnost v oblasti výpočetní techniky a organizovaná trestná činnost.
[…]“
B. Unijní právo
1. Rámcové rozhodnutí 2004/757/SVV
4. Článek 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2004/757/SVV ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví minimální ustanovení týkající se znaků skutkových podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu s drogami(3), zní:
„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby dále uvedené úmyslné jednání, je-li protiprávní, bylo trestné:
a) výroba, zhotovování, extrahování, příprava, nabízení, nabízení za účelem prodeje, šíření, prodej, dodávání za jakýchkoliv podmínek, překupnictví, zasílání, tranzitní přeprava, převážení, dovoz nebo vývoz drog;
[…]
c) držení nebo nákup drog za účelem některých činností uvedených pod písmenem a);
[…]“
2. Směrnice 2014/42
5. Článek 1 směrnice 2014/42, nadepsaný „Předmět“, stanoví:
„1. Tato směrnice stanoví minimální pravidla pro zajištění majetku za účelem případné pozdější konfiskace a pro konfiskaci majetku v trestních věcech.
2. Touto směrnicí nejsou dotčeny postupy, které mohou členské státy použít ke konfiskaci daného majetku.“
6. Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1) ‚výnosy‘ všechny ekonomické výhody pocházející přímo či nepřímo z trestného činu; může se jednat o majetek v jakékoli podobě, který zahrnuje všechny následné reinvestice nebo přeměnu přímých výnosů a všechen ocenitelný užitek;
2) ‚majetkem‘ jakýkoli majetek, hmotné nebo nehmotné povahy, movitý nebo nemovitý, jakož i právní listiny nebo nástroje dokládající právní nárok na takový majetek nebo podíl na něm;
[…]
4) ‚konfiskací‘ trvalé odnětí majetku nařízené soudem v souvislosti s trestným činem;
[…]“
7. Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, zní:
„Tato směrnice se vztahuje na trestné činy uvedené v:
[…]
g) [rámcovém rozhodnutí 2004/757];
[…]“
8. Článek 4 odst. 1 směrnice 2014/42, nadepsaný „Konfiskace“, stanoví:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření, která umožní úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů a výnosů nebo majetku v hodnotě odpovídající těmto nástrojům nebo výnosům v návaznosti na pravomocné odsouzení za trestný čin, které může být i výsledkem řízení v nepřítomnosti.“
9. Článek 5 uvedené směrnice, nadepsaný „Rozšířená konfiskace“, obsahuje odstavec 1, který stanoví:
„Členské státy přijmou nezbytná opatření umožňující úplnou nebo částečnou konfiskaci majetku ve vlastnictví osoby odsouzené za trestný čin, který může přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu, pokud soud na základě okolností případu včetně konkrétních skutečností a dostupných důkazů, jako například že hodnota tohoto majetku je neúměrná zákonnému příjmu odsouzené osoby, má za to, že daný majetek pochází z trestné činnosti.“
10. Článek 6 téže směrnice, nadepsaný „Konfiskace majetku třetích osob“, stanoví:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření umožňující konfiskaci výnosů nebo jiného majetku, jehož hodnota odpovídá výnosům z trestné činnosti, který byl přímo či nepřímo převeden podezřelou nebo obviněnou osobou na třetí osobu, nebo který třetí osoby nabyly od podezřelé či obviněné osoby, alespoň v případech, kdy tyto třetí osoby na základě konkrétních skutečností a okolností, včetně toho, že převod byl proveden nebo k nabytí došlo bezúplatně nebo výměnou za finanční částku výrazně nižší, než je tržní hodnota, věděly nebo měly vědět, že účelem převodu nebo nabytí bylo vyhnout se konfiskaci.
2. Odstavcem 1 nejsou dotčena práva třetích osob jednajících v dobré víře.“
11. Článek 8 uvedené směrnice, nadepsaný „Ochranná opatření“, zní:
„1. Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby osoby dotčené opatřeními podle této směrnice měly právo na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, aby mohly hájit svá práva.
[…]“
C. Bulharské právo
1. Trestní zákoník
12. Článek 53 nakazatelen kodeks (trestní zákoník, dále jen „NK“) stanoví:
„(1) Nezávisle na trestněprávní odpovědnosti jsou ve prospěch státu zkonfiskovány:
a) věci ve vlastnictví pachatele určené k použití nebo použité při spáchání úmyslného trestného činu; pokud tyto věci již neexistují nebo byly zcizeny, určí se částka odpovídající jejich hodnotě [ve znění DV č. 7/2019];
b) věci ve vlastnictví pachatele, které byly předmětem úmyslného trestného činu, v případech výslovně uvedených ve zvláštní části tohoto zákoníku.
(2) Ve prospěch státu jsou rovněž zkonfiskovány [ve znění DV č. 28/1982]:
a) věci, které byly předmětem nebo nástrojem trestného činu a jejichž držení je zakázáno, a
b) přímé nebo nepřímé výnosy získané trestným činem, nemusí-li být vráceny nebo proplaceny; pokud tyto výnosy již neexistují nebo byly zcizeny, určí se částka odpovídající jejich hodnotě [ve znění DV č. 7/2019)].
(3) Pro účely odstavce 2 písm. b) [ve znění DV č. 7/2019)]:
1. se rozumí ‚přímým výnosem‘ veškerý hospodářský prospěch vzniklý jako bezprostřední důsledek trestného činu;
2. se rozumí ‚nepřímým výnosem‘ veškerý hospodářský prospěch, který vznikl v důsledku nakládání s přímým výnosem, jakož i veškerý majetek, který byl získán následnou úplnou nebo částečnou přeměnou přímého výnosu, a to i pokud byl tento majetek smíšen s majetkem získaným ze zákonných zdrojů; majetek lze konfiskovat až do výše hodnoty začleněného přímého výnosu, jakož i do výše zhodnocení tohoto majetku, souvisí-li toto zhodnocení bezprostředně s nakládáním nebo přeměnou přímého výnosu a se začleněním přímého výnosu do majetku.“
13. Článek 354a (poprvé zveřejněno: DV č. 95/1975; ve znění: DV č. 28/1982, č. 10/1993, č. 62/1997, č. 21/2000, č. 26/2004 a č. 75/2006) NK stanoví:
„(1) Kdo neoprávněně vyrobí, zpracuje, obstará si nebo přechovává omamné látky či látky jim rovnocenné za účelem jejich šíření, nebo omamné látky či látky jim rovnocenné šíří, bude potrestán, jedná-li se o vysoce rizikové omamné látky nebo látky jim podobné, odnětím svobody na dvě léta až osm let a peněžitým trestem ve výši [5 000 až 20 000 bulharských lev (BGN) (přibližně 2 500 až 10 000 eur)], a jedná-li se o rizikové omamné látky nebo látky jim rovnocenné, odnětím svobody na jeden rok až šest let a peněžitým trestem ve výši [2 000 až 10 000 BGN (přibližně 1 000 až 5 000 eur)]. […]
[…]
(3) Kdo si neoprávněně obstará nebo přechovává omamné látky či látky jim rovnocenné, bude potrestán
1. odnětím svobody na jeden rok až šest let a peněžitým trestem ve výši [2 000 až 10 000 BGN (přibližně 1 000 až 5 000 eur)], jedná-li se o vysoce rizikové omamné látky nebo látky jim podobné;
2. odnětím svobody až na pět let a peněžitým trestem ve výši [1 000 až 5 000 BGN (přibližně 500 až 2 500 eur)], jedná-li se o rizikové omamné látky nebo látky jim rovnocenné.
[…]“
2. Trestní řád
14. Článek 306 odst. 1 bod 1 nakazatelno procesualen kodeks (trestní řád, DV č. 86, ze dne 28. října 2005, dále jen „NPK“) stanoví:
„(1) Soud může rozhodnout i usnesením o následujících otázkách:
1. o uložení souhrnného trestu podle článků 25 a 27, jakož i o použití článku 53 [NK].“
II. Skutkový základ sporů, původní řízení a předběžné otázky
15. DR a TS byli, jednotlivě nebo jako spolupachatelé, uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podle článku 354a NK, kterého se dopustili dne 21. února 2019 ve městě Varna (Bulharsko), a to zejména z neoprávněného přechovávání vysoce rizikových omamných látek za účelem dalšího prodeje. Trestním rozsudkem ze dne 28. června 2019 byl DR odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok, jakož i k peněžitému trestu ve výši 2 500 BGN (přibližně 1 250 eur). TS byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem jeho výkonu na čtyři roky, jakož i k peněžitému trestu ve výši 5 000 BGN (přibližně 2 500 eur).
16. Při domovní prohlídce v bytě, ve kterém žil DR s matkou a prarodiči, a při prohlídce jeho vozidla, provedených příslušnými orgány v rámci přípravného řízení, tyto orgány nalezly peněžitou částku ve výši 4 447,06 BGN (přibližně 2 200 eur).
17. Při domovní prohlídce v bytě, ve kterém žil TS se svou matkou, rovněž provedené v rámci přípravného řízení, nalezly příslušné orgány peněžitou částku ve výši 9 324,25 BGN (přibližně 4 800 eur).
18. Poté, co byli DR a TS odsouzeni v trestním řízení, státní zastupitelství podalo k Okražen sad Varna (krajský soud ve Varně, Bulharsko, dále jen „soud prvního stupně) návrh na konfiskaci uvedených peněžitých částek ve prospěch státu, a to podle čl. 306 odst. 1 bodu 1 NPK. Soud prvního stupně projednal návrh státního zastupitelství na veřejném zasedání, kterého se zúčastnili státní zástupce, DR a TS a jejich dva advokáti.
19. V rámci tohoto soudního řízení DR prohlásil, že předmětná peněžitá částka patří jeho babičce, která jí získala prostřednictvím bankovní půjčky. DR kromě toho předložil písemný důkaz dokládající, že v prosinci 2018 vybrala ze svého bankovního účtu částku ve výši 7 000,06 BGN (přibližně 3 500 eur). Babička DR se soudního řízení v prvním stupni podle čl. 306 odst. 1 bodu 1 NPK nezúčastnila, jelikož bulharské právo jí neumožňovalo účastnit se řízení jako samostatný účastník řízení. Nebyla vyslechnuta ani jako svědek.
20. TS v rámci tohoto soudního řízení prohlásil, že dotčená peněžitá částka patří jeho matce a sestře. V tomto ohledu rovněž předložil písemný důkaz svědčící o tom, že jeho matka si v březnu 2018 sjednala u banky DSK-EAD spotřebitelský úvěr ve výši 17 000 BGN (přibližně 8 500 eur). TS dále předložil kopie pasů své matky a sestry dokládající jejich cestu do Turecka v období od 19. do 21. dubna 2019. Matka TS se nemohla soudního řízení před soudem prvního stupně zúčastnit. Ohledně peněžité částky nalezené v bytě, v němž žila se svým synem, byla nicméně vyslechnuta jako svědek.
21. Soud prvního stupně odmítl povolit konfiskaci předmětných peněžitých částek s tím, že trestný čin, za který byli DR a TS odsouzeni, a sice přechovávání omamných látek za účelem dalšího prodeje, nemohl vést ke vzniku hospodářského prospěchu. V tomto ohledu měl tento soud za to, že ačkoli v dotčených věcech existují důkazy, konkrétně výpovědi svědků, dokládající, že DR a TS prodávají omamné látky, podmínky pro konfiskaci ve prospěch státu ve smyslu čl. 53 odst. 2 NK nejsou splněny, jelikož státní zastupitelství obžalobu v takovém smyslu nepodalo a uvedený obchod s omamnými látkami nepotvrdilo ani následné odsouzení.
22. Krajské státní zastupitelství napadlo rozsudek soudu prvního stupně u předkládajícího soudu s tím, že uvedený soud nepoužil čl. 53 odst. 2 NK ve světle směrnice 2014/42. Advokáti DR a TS názor státního zastupitelství nesdílejí a mají za to, že konfiskovat lze toliko hmotný majetek pocházející přímo z trestného činu, za který byla daná osoba odsouzena.
23. Za těchto okolností se Apelativen sad – Varna (odvolací soud ve Varně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky, které jsou ve věcech C‑845/19 a C‑863/19 formulovány totožně:
„1) Použijí se [směrnice 2014/42] a Listina základních práv Evropské unie na trestný čin, který spočívá v přechovávání omamných látek za účelem jejich šíření a který spáchal bulharský občan na území Bulharské republiky, pokud i eventuální hospodářský prospěch vznikl a nachází se v Bulharsku?
2) V případě kladné odpovědi na první otázku, jak je třeba vykládat pojem ‚ekonomické výhody [hospodářský prospěch] pocházející […] nepřímo z trestného činu‘ uvedený v čl. 2 odst. 1 bodu 1 směrnice [2014/42]? Může peněžitá částka, která byla nalezena a zajištěna v bytě, ve kterém bydlí odsouzená osoba se svou rodinou, a v osobním motorovém vozidle, které tato osoba používá, představovat takový hospodářský prospěch?
3) Je třeba článek 2 směrnice [2014/42] vykládat v tom smyslu, že brání právní úpravě, jako je právní úprava obsažená v čl. 53 odst. 2 [NK], která nestanoví, že má být konfiskována ‚ekonomická výhoda [hospodářský prospěch] pocházející […] nepřímo z trestného činu‘?
4) Je třeba článek 47 Listiny základních práv Evropské unie vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava obsažená v čl. 306 odst. 1 bodě 1 [NPK], která umožňuje zkonfiskovat ve prospěch státu peněžitou částku, která údajně patří jiné osobě než pachateli, i když tato třetí osoba nemá možnost stát se účastníkem tohoto řízení a není jí zaručen přímý přístup k soudům?“
III. Řízení před Soudním dvorem
24. Písemná vyjádření k těmto otázkám předložily státní zastupitelství, bulharská vláda, jakož i Evropská komise.
25. Tytéž zúčastněné strany, jakož i rakouská vláda, byly vyslechnuty na jednání konaném dne 13. ledna 2021.
IV. Analýza
A. K první otázce
26. Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda se směrnice 2014/42 a Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) použijí v případě trestného činu, jako je trestný čin přechovávání omamných látek za účelem jejich šíření, a to i když všechny skutečnosti související se spácháním tohoto trestného činu se omezují na území jediného členského státu.
27. Z této otázky jasně plyne, že předkládající soud považuje za dané, že existenci přeshraniční situace je třeba považovat za conditio sine qua non použití směrnice 2014/42. Bulharská vláda tento předpoklad zpochybnila ve svém písemném vyjádření i na jednání s tím, že uplatnění pravidel stanovených touto směrnicí v některém členském státě nezávisí na tom, zda lze v rámci sporu předloženého soudu tohoto členského státu určit přeshraniční situaci.
28. S ohledem na právě uvedené nejprve zaujmu stanovisko, a to v negativním smyslu, k tomuto argumentu bulharské vlády, a vyslovím tedy názor, že směrnici 2014/42 nelze použít v případě, že trestný čin nevykazuje přeshraniční rozměr (oddíl 1). Následně vysvětlím, jak je třeba tento rozměr určit (oddíl 2) a svou analýzu použiji na projednávanou věc (oddíl 3). Nakonec Soudnímu dvoru navrhnu odpověď na první otázku (oddíl 4), přičemž podotýkám, že použitelnost Listiny se odvíjí od použitelnosti směrnice 2014/42(4).
1. K nezbytnosti existence přeshraniční situace
29. Na podporu jí navrhovaného výkladu odkazuje bulharská vláda na rozsudek Moro(5), ve kterém Soudní dvůr, ve vztahu ke směrnici 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení(6), rozhodl, že použití pravidel stanovených v této směrnici v určitém členském státě není podmíněno existencí přeshraniční situace v rámci sporu vedeného v tomto členském státě. Podle bulharské vlády jsou úvahy, na jejichž základě Soudní dvůr k tomuto závěru dospěl, použitelné v projednávaných věcech.
30. Předmětné úvahy je namístě shrnout(7). Soudní dvůr předně připomenul, že právním základem směrnice 2012/13 je čl. 82 odst. 2 SFEU, jehož první pododstavec zní: „V rozsahu nezbytném pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem mohou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem stanovit formou směrnic minimální pravidla. Tato minimální pravidla přihlížejí k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států“. Soudní dvůr dále ke znění článků 1 a 2 směrnice 2012/13, které definují předmět a oblast působnosti, uvedl, že neomezují použitelnost této směrnice na situace, které mají přeshraniční rozměr. Konečně, co se týče cílů směrnice 2012/13, měl Soudní dvůr v podstatě za to, že z bodů odůvodnění této směrnice vyplývá, že stanovení minimálních společných norem upravujících právo na informace v trestních řízeních sleduje posílení vzájemné důvěry členských států v systémy trestního soudnictví ostatních členských států, a přispívá tak ke vzájemnému uznávání rozhodnutí soudních orgánů, a to i v případě, že se tato rozhodnutí vztahují na čistě vnitrostátní situace. V takovém rámci, je-li potřebná přeshraniční spolupráce, policejní a justiční orgány jednoho členského státu totiž mohou považovat rozhodnutí soudních orgánů jiných členských států za rovnocenná svým.
31. Jsem přesvědčen o tom, že takový sled úvah není možný, pokud otázka nezbytnosti přeshraničního rozměru vyvstává ve vztahu k použitelnosti směrnice 2014/42, neboť doslovný ani teleologický výklad rozsudku Moro(8) nelze na tuto směrnici per analogiam použít, a to z důvodů, které objasním v následujících bodech stanoviska.
32. Zaprvé ke znění směrnice 2014/42 je třeba uvést, že na rozdíl od znění směrnice 2012/13 podle všeho omezuje trestné činy v oblasti působnosti této směrnice na trestné činy s přeshraničním rozměrem, jelikož bod 1 odůvodnění směrnice 2014/42 odůvodňuje nezbytnost toho, aby příslušné orgány měly k dispozici prostředky k vysledování, zajištění, správě a konfiskaci výnosů z trestné činnosti tím, že „[h]lavní motivací přeshraničního organizovaného zločinu […] je finanční prospěch“(9). Nezbytnost přeshraničního rozměru pro účely použití směrnice 2014/42 se ostatně promítá i do důvodové zprávy návrhu Komise, na základě kterého byla směrnice přijata(10), a zejména do bodu 1.1, podle kterého „[c]ílem tohoto návrhu směrnice je usnadnit orgánům členských států vyhledávání a konfiskaci zisku plynoucího zločincům z přeshraniční závažné organizované trestné činnosti […] Organizované zločinecké skupiny jsou nelegální podniky, jejichž cílem je vytváření zisku. Tyto skupiny se zapojují do mnoha vysoce ziskových přeshraničních trestných činností, od obchodu s drogami a obchodu s lidmi až po nedovolený obchod se zbraněmi a korupci“(11).
33. Zadruhé, pokud jde o cíle směrnice 2014/42, nedomnívám se, že vzájemné uznávání soudních rozhodnutí má v rámci této směrnice tentýž význam, jaký mu je podle Soudního dvora přiznán v rámci směrnice 2012/13.
34. V tomto ohledu je totiž třeba poukázat na to, že právní základ směrnice 2014/42 neodpovídá zcela právnímu základu, který byl použit pro směrnici 2012/13. V případě směrnice 2014/42 je totiž čl. 82 odst. 2 SFEU doplněn čl. 83 odst. 1 SFEU, který je právním základem harmonizace trestního práva hmotného. V návrhu směrnice se mimoto uvádí, že čl. 83 odst. 1 SFEU je třeba považovat za jeho „hlavní právní základ“.
35. Ze znění čl. 83 odst. 1 prvního pododstavce SFEU přitom jednoznačně vyplývá, a to na rozdíl od čl. 82 odst. 2 SFEU, že stanovení harmonizovaných hmotněprávních ustanovení není podmíněno jejich nezbytností pro usnadnění vzájemného uznávání soudních rozhodnutí a přeshraniční policejní a justiční spolupráce(12).
36. Právě naopak, čl. 83 odst. 1 první pododstavec SFEU výslovně stanoví, že taková harmonizace je podmíněna, vedle mimořádné závažnosti dotčených oblastí trestné činnosti, pouze okolností, že jde o oblasti trestné činnosti s přeshraničním rozměrem, a to z důvodu povahy nebo dopadu předmětných trestných činů nebo kvůli zvláštní potřebě potírat ji na společném základě. Těmito oblastmi trestné činnosti jsou podle čl. 83 odst. 1 druhého pododstavce SFEU terorismus, obchod s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod s drogami, nedovolený obchod se zbraněmi, praní peněz, korupce, padělání platebních prostředků, trestná činnost v oblasti výpočetní techniky a organizovaná trestná činnost. Jak vyplývá z článku 3 směrnice 2014/42, tato směrnice se vztahuje pouze na trestné činy uvedené v aktech sekundárního práva harmonizujících trestní právo hmotné ve výše uvedených oblastech, respektive, lépe řečeno, v oblastech s přeshraničním rozměrem.
37. Ostatně skutečnost, že použitelnost směrnice 2014/42 závisí na existenci takového přeshraničního rozměru, přesvědčivým způsobem potvrzuje ještě další prvek výkladu. Poukazuji totiž na to, že čl. 14 odst. 1 směrnice 2014/42 zakotvuje vztah mezi touto směrnicí a právním aktem, který má nahradit, a sice rámcovým rozhodnutím Rady 2005/212/SVV ze dne 24. února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti(13), následovně: „[Č]lánek 1 první čtyři odrážky a článek 3 [rámcového rozhodnutí 2005/212] se [nahrazují] touto směrnicí“, což a contrario znamená, že článek 2 („Konfiskace“)(14), článek 4 („Právní prostředky“)(15) a článek 5 („Záruky“)(16) tohoto rámcového rozhodnutí zůstávají v platnosti. Bod 2.3 návrhu směrnice přitom upřesňuje, že s ohledem na omezení působnosti navrhované směrnice na oblasti trestné činnosti uvedené v čl. 83 odst. 1 SFEU, články 2, 4 a 5 rámcového rozhodnutí 2005/212 nebyly zrušeny, a to za účelem zachování určité míry harmonizace, pokud jde o trestné činy, které se nacházejí „mimo oblast působnosti této směrnice“(17), a které tudíž postrádají jakýkoliv přeshraniční rozměr.
2. K určení existence „přeshraničního rozměru“
38. Předkládající soud vyjadřuje pochybnosti stran existence přeshraničního rozměru v projednávané věci, přičemž poukazuje na to, že žádná skutečnost související se spácháním předmětného trestného činu se nenachází mimo bulharské území.
39. Již nyní podotýkám, že tyto pochybnosti podle mého názoru vyplývají z nesprávného pochopení způsobu, jakým se určuje existence přeshraniční situace, která vede k použití unijních právních předpisů založených primárně nebo výhradně na článku 83 SFEU.
40. Jak bylo připomenuto výše, znění tohoto ustanovení Smlouvy odkazuje na „přeshraniční rozměr“, a nikoliv na „přeshraniční prvek“. Taková formulace není dle mého soudu náhodná. Právě naopak, svědčí o tom, že splnění této podmínky nezávisí na posouzení skutkových okolností konkrétního případu, nýbrž právě pouze na tom, zda předmětný trestný čin spadá do některé z oblastí trestné činnosti, které mohou být předmětem hmotněprávní harmonizace ve smyslu čl. 83 odst. 1 druhého pododstavce SFEU a náleží do působnosti právního aktu sekundárního práva přijatého na základě čl. 83 odst. 1 SFEU a upravujícího takovou oblast(18). Je-li tomu tak, daný trestný čin je ipso facto považován za trestný čin splňující podmínku přeshraničního rozměru, jakož i podmínku mimořádné závažnosti. Z toho vyplývá, že otázka, zda některá ze skutečností souvisejících se spácháním předmětného trestného činu, jako například státní příslušnost pachatele trestného činu, místo, kde byl trestný čin spáchán nebo kde se nacházejí výnosy z něj, má přeshraniční povahu, je zcela irelevantní.
3. K existenci přeshraničního rozměru v projednávané věci
41. Se zřetelem k projednávané věci je třeba připomenout, že článek 3 směrnice 2014/42 obsahuje taxativní výčet trestných činů, na které se použijí ustanovení této směrnice, a sice trestných činů, na které se vztahují akty sekundárního práva uvedené v písm. a) až k) tohoto ustanovení. Podle čl. 3 písm. g) se tato směrnice použije na trestné činy uvedené v rámcovém rozhodnutí Rady 2004/757.
42. Článek 2 odst. 1 písm. c) tohoto rámcového rozhodnutí přitom mezi tyto trestné činy zahrnuje „držení nebo nákup drog“ za účelem některé z činností uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. a), kterými jsou zejména šíření a prodej drog.
43. Je tudíž podle mého názoru zřejmé, že trestný čin, za který byli DR a TS ve věcech v původním řízení pravomocně odsouzeni a který spočívá v přechovávání vysoce rizikových omamných látek za účelem dalšího prodeje ve smyslu čl. 354a odst. 1 NK, spadá do působnosti směrnice 2014/42.
44. Domnívám se, že argument v opačném smyslu, který uplatnila na jednání rakouská vláda, nemůže takový závěr zpochybnit. Pokusím se zmíněný argument parafrázovat. Podle rakouské vlády volba čl. 83 odst. 1 SFEU jakožto hlavního právního základu směrnice 2014/42 znamená, že článek 3 této směrnice, definující její oblast působnosti, musí být vykládán restriktivně v tom smyslu, že předmětná směrnice se nevztahuje na veškeré trestné činy uvedené v právních aktech sekundárního práva vyjmenované v tomto ustanovení, nýbrž pouze na trestné činy splňující podmínky mimořádné závažnosti a přeshraničního rozměru uvedené v čl. 83 odst. 1 SFEU. Z toho podle rakouské vlády vyplývá, že trestný čin dotčený ve věcech v původním řízení nespadá do působnosti směrnice 2014/42.
45. Mám za to, že žádná skutečnost přitom nehovoří ve prospěch takového restriktivního výkladu článku 3 směrnice 2014/42. Toto ustanovení totiž uvozuje výčet právních aktů sekundárního práva přijatých v oblastech podle čl. 83 odst. 1 druhého pododstavce SFEU větou: „[t]ato směrnice se vztahuje na trestné činy uvedené v“, kterou lze chápat pouze tak, že odkazuje na všechny trestné činy, na které se každý z těchto aktů vztahuje. Jinými slovy, předmětné ustanovení nijak neupřesňuje, že z těchto trestných činů spadají do působnosti směrnice 2014/42 pouze trestné činy vykazující mimořádnou závažnost a přeshraniční rozměr. Ostatně jak už bylo uvedeno výše, všechny trestné činy, na které se tyto akty vztahují, splňují ipso facto podmínky mimořádné závažnosti a přeshraničního rozměru.
4. Závěr k první otázce
46. S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku odpověděl v tom smyslu, že směrnice 2014/42 a Listina se použijí, jedná-li se o trestný čin náležející do některé z oblastí trestné činnosti uvedených v čl. 83 odst. 1 druhém pododstavci SFEU, jakým je trestný čin přechovávání omamných látek za účelem jejich šíření, a to i když všechny skutečnosti související se spácháním tohoto trestného činu se omezují na území jediného členského státu.
B. K druhé a třetí otázce
1. K přeformulování otázek
47. Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je výklad pojmu „ekonomické výhody [hospodářský prospěch] pocházející […] nepřímo z trestného činu“ uvedeného v čl. 2 bodě 1 směrnice 2014/42. Konkrétně chce předkládající soud vědět, zda majetek zabavený v bydlišti DR a TS a jejich rodinných příslušníků, jakož i ve vozidle používaném DR představuje takový hospodářský prospěch.
48. V rámci třetí otázky žádá předkládající soud Soudní dvůr, aby upřesnil, zda článek 2 směrnice 2014/42 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava obsažená v čl. 53 odst. 2 NK, která nestanoví konfiskaci hospodářského prospěchu pocházejícího nepřímo z trestného činu.
49. Předně je nutno poukázat na to, že čl. 2 bod 1 směrnice 2014/42 vychází z širokého pojetí(19) pojmu „výnosy“, neboť je definuje jakožto „všechny ekonomické výhody [veškerý hospodářský prospěch] pocházející přímo či nepřímo z trestného činu; může se jednat o majetek v jakékoli podobě, který zahrnuje všechny následné reinvestice nebo přeměnu přímých výnosů a všechen ocenitelný užitek“. Podotýkám přitom, že unijní normotvůrce tím, že výslovně odkázal na přímý a nepřímý hospodářský prospěch, nezamýšlel vytvořit dva na sobě nezávislé instituty. Ze znění bodu 11 odůvodnění směrnice 2014/42 totiž vyplývá, že pojem „výnosy“ zahrnuje nejen majetek pocházející přímo z trestného činu, ale i jakoukoliv přeměnu takového majetku(20). Mám tudíž za to, že čl. 2 bod 1 směrnice 2014/42 byl do bulharského práva proveden správně, jelikož čl. 53 odst. 2 NK upravuje konfiskaci „přímých nebo nepřímých výnosů získaných trestným činem“ a dále čl. 53 odst. 3 NK upřesňuje, že „se rozumí ‚nepřímým výnosem‘ veškerý hospodářský prospěch, který vznikl v důsledku nakládání s přímým výnosem, jakož i veškerý majetek, který byl získán následnou úplnou nebo částečnou přeměnou přímého výnosu“.
50. Takové široké pojetí pojmu „výnosy“ však nezahrnuje majetek, který nepochází z trestného činu, za který byla osoba odsouzena. Z definice uvedené v čl. 2 bodě 1 směrnice 2014/42 vyplývá, že ekonomické výhody [hospodářský prospěch], ať už přímý nebo nepřímý, musí pocházet z trestného činu. K otázce, zda peněžité částky zajištěné v rámci původního řízení jsou „majetkem“(21), který lze konfiskovat, poznamenávám, že z předkládacího rozhodnutí zaprvé vyplývá, že DR a TS byli odsouzeni pro trestný čin přechovávání omamných látek za účelem dalšího prodeje, který sám o sobě nemůže vést ke vzniku hospodářského prospěchu. Zadruhé byly předloženy důkazy, podle nichž DR a TS prodávali omamné látky, DR a TS nebyli nicméně pro tento trestný čin stíháni ani odsouzeni(22). Z toho vyplývá, že pro účely rozhodnutí o opodstatněnosti návrhu na konfiskaci bude muset předkládající soud určit, zda hospodářský prospěch může pocházet z trestného činu, jakým je prodej omamných látek, za který dotyčná osoba nebyla odsouzena.
51. Za těchto podmínek považuji za nezbytné, v zájmu poskytnutí odpovědi předkládajícímu soudu, užitečné pro řešení sporu, přeformulovat otázky, které Soudnímu dvoru předložil(23).
52. Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby druhou a třetí otázku přeformuloval takto:
„Musí být směrnice 2014/42 vykládána v tom smyslu, že konfiskace nutně předpokládá, že hospodářský prospěch pochází z trestného činu, za který byla osoba odsouzena, nebo v tom smyslu, že se tato konfiskace může týkat hospodářského prospěchu pocházejícího z jiného trestného činu, za které tato osoba nebyla odsouzena?“
2. K přeformulovaným otázkám
53. V souladu s logikou, která vedla k přeformulování otázky, je třeba analyzovat jednotlivé typy konfiskací, které členským státům přísluší stanovit podle směrnice 2014/42, a při posouzení těchto ustanovení ověřit, zda se na okolnosti projednávané věci použije první nebo druhá z těchto hypotéz.
54. Články 4, 5 a 6 této směrnice ukládají členským státům, aby stanovily konfiskaci výnosů z trestné činnosti ve třech kategoriích případů. První z nich, uvedená v článku 4 uvedené směrnice, odpovídá „základní“ konfiskaci(24), zatímco kategorie druhá a třetí, upravené v článcích 5 a 6 směrnice 2014/42, se týkají rozšířené konfiskace dalšího majetku a konfiskace majetku převedeného podezřelou nebo obviněnou osobou na třetí osoby.
55. Předně mám za to, že skutkové okolnosti projednávané věci nejsou podřaditelné pod konfiskaci majetku třetích osob, kterou upravuje článek 6 směrnice 2014/42, jelikož uplatnění opatření podle tohoto ustanovení předpokládá jak převod majetku ve prospěch třetí osoby, tak to, že tato osoba ví, že účelem případného převodu bylo vyhnout se konfiskaci. V předkládacím rozhodnutí přitom předkládající soud nekonstatuje ani první, ani druhou okolnost.
56. Článek 4 odst. 1 směrnice 2014/42 ukládá členským státům, aby umožnily, v návaznosti na pravomocné odsouzení za trestný čin, konfiskaci nástrojů a výnosů nebo majetku v hodnotě odpovídající těmto nástrojům nebo výnosům. Působnost tohoto ustanovení lze lépe pochopit ve vztahu ke kategorii konfiskace uvedené v článku 5 této směrnice. Rozdíl mezi kategoriemi uvedenými v článku 4 směrnice 2014/42 a kategorií, kterou upravuje článek 5 téže směrnice 2014/42, je v tomto ohledu podle mého názoru vyjádřen ve znění bodu 19 jejího odůvodnění, podle kterého „je v některých situacích vhodné, aby po vydání odsuzujícího rozsudku následovala nejen konfiskace majetku spojeného s určitým trestným činem, ale i konfiskace dalšího majetku, který soud považuje za výnosy z jiných trestných činů“(25) a „[t]ento postup je označován jako rozšířená konfiskace“. Z tohoto ustanovení podle mého názoru vyplývá, že rozšířená konfiskace podle článku 5 směrnice 2014/42 se vztahuje právě na situace, ve kterých není možné článek 4 této směrnice použít z důvodu neexistující vazby mezi výnosem a trestným činem konstatovaným soudem.
57. S přihlédnutím ke struktuře ustanovení a jejich systematice jsem toho názoru, že pro použití článku 4 směrnice 2014/42 je nezbytné, aby výnosy či majetek, které mají být předmětem konfiskace, byly získány trestným činem, za který byla daná osoba odsouzena. Přijmeme-li tento výklad, je třeba mít za to, že článek 4 směrnice 2014/42 nelze v projednávané věci použít, neboť podle odůvodnění předkládacího rozhodnutí peněžité částky, jejichž konfiskace je požadována, nebyly získány trestným činem přechovávání omamných látek za účelem dalšího prodeje.
58. Článek 5 směrnice 2014/42 upravuje mechanismus rozšířené konfiskace(26), přičemž v odstavci 1 členským státům ukládá, aby přijaly nezbytná opatření umožňující úplnou nebo částečnou konfiskaci majetku ve vlastnictví osoby odsouzené za trestný čin, který může přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu, pokud má soud na základě okolností případu za to, že daný majetek pochází z trestné činnosti. Kromě toho, pro účely tohoto ustanovení, zahrnuje pojem „trestný čin“ alespoň trestné činy uvedené v odstavci 2 tohoto článku. Z toho plyne, že pro účely ověření, zda je situace v projednávané věci podřaditelná pod ustanovení článku 5 směrnice 2014/42, je třeba postupně posoudit, zda jsou podmínky stanové každým z těchto odstavců splněny.
59. Zaprvé je nutno určit, zda v projednávané věci trestný čin, za který byla dotyčná osoba odsouzena, spadá do působnosti čl. 5 odst. 2 písm. e) směrnice 2014/42. Toto ustanovení se totiž vztahuje na „trestný čin, který je postižitelný v souladu s příslušným nástrojem uvedeným v článku 3 […] trestem odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně čtyři roky“. Přestože tedy není pochyb o tom, že přechovávání omamných látek za účelem dalšího prodeje je trestným činem postižitelným podle čl. 2 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2004/757, na které odkazuje čl. 3 písm. g) směrnice 2014/42, je namístě ověřit, zda lze za tento trestný čin, jak byl kvalifikován v projednávané věci, uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně čtyři roky. Podle čl. 4 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2004/757 je totiž u trestného činu uvedeného v jeho čl. 2 odst. 1 písm. c) stanoven trest odnětí svobody v horní hranici trestní sazby nejméně 1 až 3 roky, zvýšené na nejméně 5 až 10 let za těchto okolností: i) u trestného činu se jedná o velké množství drog nebo ii) u trestného činu se jedná o drogy, které nejvíce poškozují zdraví, nebo jeho následkem byla těžká újma na zdraví velkého počtu osob. Lze předpokládat, že toto kritérium je splněno, jelikož trestný čin, za který byli DR a TS odsouzeni, zahrnuje přechovávání vysoce rizikových omamných látek, kterážto kvalifikace zjevně odpovídá uvedenému pojmu „drogy, které nejvíce poškozují zdraví“.
60. Zadruhé je třeba určit, zda je v projednávané věci splněna podmínka, podle které musí být trestný čin „[způsobilý] přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu“(27). V tomto ohledu považuji za zásadní, za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu, upřesnit skutečnosti, které je v rámci takového posouzení třeba vzít v úvahu. Z použití výrazu „[způsobilý]“(28) přitom podle mého názoru vyplývá nutnost analýzy objektivní povahy trestného činu, jak plyne z jeho trestněprávní kvalifikace podle vnitrostátního práva. Lze si nicméně klást otázku stran existence dalších kritérií, a to vzhledem k tomu, že podle bodu 20 odůvodnění směrnice 2014/42 „[p]ři rozhodování o tom, zda je možné, aby určitý trestný čin vedl k ekonomickému prospěchu, mohou členské státy zohlednit způsob provedení, například pokud je podmínkou trestného činu to, že byl spáchán v rámci organizovaného trestného činu nebo s úmyslem vytvářet pravidelný výnos z trestných činů“. S přihlédnutím k tomuto znění, zejména k použití slovesa „moci“, mám za to, že toto ustanovení neukládá členským státům povinnost zohlednit při určení, zda trestný čin může vést k hospodářskému prospěchu, způsob provedení trestného činu. Takový výklad je ostatně podpořen druhou větou téhož bodu odůvodnění, podle které by zohledněním způsobu provedení trestného činu „obecně […] neměla být dotčena možnost přistoupit k rozšířené konfiskaci“. Dovozuji z toho, že ověření splnění této podmínky není nutně podmíněno posouzením způsobu provedení trestného činu a vnitrostátní orgány mohou již ze samotné kvalifikace vymezené vnitrostátním právem vyvodit, že trestný čin může vést k hospodářskému prospěchu.
61. Na podporu tohoto závěru doplňuji, že zatímco čl. 3 odst. 1 písm. a) rámcového rozhodnutí 2005/212 odkazoval na trestný čin „spáchaný ve zločinném spolčení“, tato podmínka byla převzata již pouze do čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice 2014/42, z čehož plyne, že předmětná podmínka není pro ostatní trestné činy uvedené v této směrnici nadále systematicky vyžadována.
62. Použijeme-li tyto úvahy na projednávanou věc, mám obdobně jako předkládající soud za to, že není nijak dáno, že trestněprávní kvalifikace přechovávání omamných látek za účelem dalšího prodeje musí přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu. Pro účely rozhodnutí o této otázce bude vnitrostátní soud nicméně moci, pokud mu tuto možnost přiznává vnitrostátní právo, zohlednit způsob provedení trestného činu, a to zejména okolnost, že byl tento čin spáchán v rámci organizované trestné činnosti nebo s úmyslem vytvářet pravidelný výnos z trestných činů.
63. Konečně, je-li trestný čin, na základě těchto dvou fází posouzení, podřaditelný pod oblast rozšířené konfiskace, vnitrostátní soud bude muset, podle čl. 5 odst. 1 směrnice 2014/42 a na základě skutkových okolností a důkazů, které jsou mu předloženy, určit, zda majetek, jehož konfiskace je požadována, pochází z trestné činnosti. Přesvědčení soudu musí vycházet z konkrétních okolností projednávané věci, mimo jiné z toho, jak vyplývá ze znění uvedeného ustanovení, že hodnota předmětného majetku je neúměrná zákonnému příjmu odsouzené osoby(29).
64. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou a třetí přeformulovanou předběžnou otázku odpověděl, že směrnice 2014/42 musí být vykládána v tom smyslu, že konfiskace nutně nevyžaduje, aby hospodářský prospěch pocházel z trestného činu, za který byla osoba odsouzena, ale může se týkat majetku, ve vztahu k němuž je soud přesvědčen, na základě okolností věci, že pochází z jiné trestné činnosti, a to za podmínky, že trestný čin, za který byla osoba odsouzena, je zahrnut mezi trestnými činy uvedenými v čl. 5 odst. 2 uvedené směrnice a může přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu.
C. Ke čtvrté otázce
65. Podstatou čtvrté předběžné otázky je, zda článek 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava v projednávané věci, která umožňuje zkonfiskovat ve prospěch státu majetek, který údajně patří jiné osobě než pachateli trestného činu, i když tato třetí osoba nemá možnost stát se účastníkem řízení o konfiskaci.
66. Úvodem je třeba poukázat na to, že ze spisu vyplývá, že čl. 306 odst. 1 bod 1 NPK upravuje řízení, v rámci kterého příslušný soud poté, co byl vynesen odsuzující rozsudek, rozhodne o zákonnosti konfiskace podle čl. 53 odst. 2 písm. b) NK. Vzhledem k tomu, že třetí osoba, která se považuje za vlastníka konfiskovaného majetku, nemůže být účastníkem takového řízení, má předkládající soud podle všeho za to, že předmětná právní úprava není v souladu s právem na účinnou právní ochranu, kterou zaručuje článek 47 Listiny.
67. Co se týče tohoto ustanovení Listiny, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora se základní práva zaručená v právním řádu Unie, a tudíž především práva zaručená Listinou uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem, a nikoli mimo tyto situace(30).
68. V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že čl. 53 odst. 2 písm. b) NK byl vložen na základě zakon na izmenenie i dopalnenie na nakazatelnia kodeks [zákon, kterým se mění a doplňuje trestní zákoník (DV č. 7 ze dne 22. ledna 2019)] a že tento zákon měl, ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, za cíl provést do bulharského práva směrnici 2014/42. Bulharský zákonodárce byl tudíž povinen dodržet základní práva zakotvená v článku 47 Listiny, a zejména práva jednotlivců na účinnou soudní ochranu práv, která pro ně vyplývají z unijního práva(31).
69. Článek 47 první pododstavec Listiny stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. K zajištění dodržování tohoto základního práva v rámci Unie ukládá čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU členským státům povinnost stanovit prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie(32).
70. Kromě toho je nutné poukázat na to, že právo na účinnou právní ochranu je potvrzeno samotnou směrnicí 2014/42(33). Jak totiž stanoví její článek 8 ve svém odstavci 1, členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby osoby dotčené opatřeními podle této směrnice měly právo na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, aby mohly hájit svá práva. S ohledem na obecnou formulaci tohoto ustanovení není žádných pochyb o tom, že se použije také na třetí osoby(34). Soulad předmětné vnitrostátní právní úpravy s právem na účinnou právní ochranu je tudíž třeba posoudit z hlediska čl. 8 odst. 1 směrnice 2014/42 ve spojení s článkem 47 Listiny, což jsou tedy ustanovení, jejichž výkladu by se měla týkat tato předběžná otázka.
71. Je přitom zřejmé, že vnitrostátní právní úprava neposkytující třetím osobám žádnou možnost uplatnit jejich vlastnické právo před vnitrostátním soudem by byla v rozporu s právem na účinnou právní ochranu. Je nicméně třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora lze k takovému závěru dospět pouze po celkovém posouzení vnitrostátního právního řádu(35). Teprve, je-li výsledek tohoto posouzení negativní, má unijní právo za následek vytvoření nového procesního prostředku(36).
72. V tomto ohledu bulharská vláda ve svém písemném vyjádření zdůraznila, že vnitrostátní právo poskytuje každé třetí osobě, která tvrdí, že její vlastnické právo bylo porušeno v rámci řízení o konfiskaci podle čl. 306 odst. 1 bodu 1 NPK, možnost uplatnit svůj nárok před občanskoprávním soudem. Konkrétně tato třetí osoba může uplatnit klasický procesní prostředek vlastnického práva v systémech civil law, a sice žalobu na vydání věci podle článku 108 zakon za sobstvenostta (zákon o vlastnictví). Tento procesní prostředek umožňuje, podle bulharské vlády, podat návrh na výkon rozhodnutí, který je nepromlčitelný a jehož prostřednictvím se může vlastník věci domáhat jejího vydání na kterékoliv osobě, která ji vlastní nebo drží neoprávněně.
73. V rozsudku, který vydá, tak bude Soudní dvůr muset určit, zda takový procesní prostředek ve vnitrostátním právu je způsobilý splnit požadavky na účinnou právní ochranu ve smyslu článku 8 směrnice 2014/42 ve spojení s článkem 47 Listiny, nebo zda posledně zmíněná ustanovení vyžadují, aby předmětná vnitrostátní právní úprava umožňovala třetím osobám stát se účastníky samotného řízení o konfiskaci.
74. Úvodem je třeba odmítnout argument, který Komise uplatnila na jednání a podle kterého je třeba použít druhý výklad uvedený v předchozím bodě stanoviska, jelikož článek 8 směrnice 2014/42 ukládá členským státům povinnost zakotvit procesní prostředek vyhrazený třetím osobám, které uplatňují vlastnické právo ke konfiskovanému majetku. Takový argument podle mého názoru předpokládá, že zmíněný článek 8 by těmto třetím osobám přiznával právo podat přímou žalobu proti rozhodnutí o konfiskaci. Z článku 8 odst. 6 této směrnice přitom vyplývá, že taková možnost je stanovena toliko ve prospěch každé osoby, „proti níž je konfiskace nařízena“(37), zatímco podle bodu 33 odůvodnění(38) a čl. 8 odst. 7(39) směrnice 2014/42 uvedené třetí osoby, pokud vůči nim není konfiskace nařízena, mají toliko právo být vyslechnuty a právo na přístup k obhájci v celém řízení o konfiskaci majetku(40).
75. Po tomto upřesnění se dostávám k posouzení otázky, zda žalobu na vydání věci upravenou bulharským právem lze kvalifikovat jako účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 47 Listiny. Mám za to, že takové posouzení musí sestávat ze dvou fází: zaprvé je třeba posoudit, zda tento prostředek nápravy může přímo vést k nápravě předmětné situace; zadruhé je třeba se ujistit, že s ním spojené procesní podmínky nadměrně neztěžují výkon vlastnických práv třetích osob.
76. První fáze je podle mého názoru dovoditelná z rozsudku, který vydal Soudní dvůr ve věci Okražna prokuratura – Chaskovo a Apelativna prokuratura – Plovdiv(41). V této věci měl Soudní dvůr rozhodnout o otázce týkající se konfiskace majetku patřícího třetí osobě v dobré víře, která byla provedena v návaznosti na odsouzení jiné osoby za trestný čin pašování. Soudní dvůr měl v tomto rozsudku za to, že bulharská právní úprava ukládající konfiskaci jakéhokoliv majetku použitého ke spáchání trestného činu a patřícího třetí osobě v dobré víře nesplňuje požadavky práva na účinné prostředky nápravy. Vzhledem k tomu, že jediným prostředkem nápravy, kterým disponovala třetí osoba, vlastník konfiskovaného majetku, byla žaloba na náhradu škody proti odsouzené osobě, uvedená právní úprava neposkytovala této třetí osobě možnost zpochybnit legalitu rozhodnutí o konfiskaci za účelem navrácení jejího majetku(42).
77. V projednávané věci nemůže být podle mého názoru pochyb o tom, že žaloba na vydání věci podle bulharského práva je procesním prostředkem, který může vést přímo k nápravě předmětné situace, a to vzhledem k tomu, že je-li žaloba úspěšná, je výsledkem takto zahájeného řízení vykonatelný rozsudek, a toto řízení tedy umožňuje dotyčné třetí osobě získat zpět majetek, který byl konfiskován na základě článku 306 NPK(43). I kdyby stát po takové konfiskaci předmětný majetek prodal, mám na rozdíl od postoje vyjádřeného Komisí za to, že odpověď nemůže být jiná, neboť žalobu na vydání věci je podle všeho možné podat nejen proti státu, ale také proti tomu, kdo předmětný majetek nabyl. Obdobně se neztotožňuji s Komisí, ani když v podstatě tvrdí, že prostředek nápravy není účinný, pokud jej nelze uplatnit před nabytím právní moci rozhodnutí o konfiskaci. Článek 47 Listiny vyžaduje, jak již bylo výše uvedeno, aby na základě tohoto prostředku nápravy mohly dotyčné třetí osoby získat svůj majetek zpět, avšak neukládá, aby bylo možné uplatnit tento prostředek před tímto nabytím právní moci.
78. Co se týče druhé fáze, ta vyžaduje provedení klasické analýzy Soudního dvora týkající se zásady efektivity, což je zásada, která spolu se zásadou rovnocennosti představuje mez procesní autonomie členských států. Písemná a ústní část řízení ovšem poskytla jen velmi málo informací stran procesních podmínek pro podání žaloby na vydání věci podle bulharského práva. Těmi je nutné se zabývat.
79. Zaprvé bulharská vláda na jednání uvedla, že třetí osoba uplatňující žalobu na vydání věci, kterou se domáhá vlastnického práva ke konfiskovanému majetku, si může zvolit, zda si přeje být zastupována advokátem nebo zda se bude zastupovat sama. I když přitom lze pro účely tvrzení, že je třeba tento procesní prostředek považovat za účinný, zohlednit, že není stanoveno pravidlo ukládající povinné právní zastoupení, je namístě připomenout, že pro takový závěr může být nezbytné, aby třetí osoby měly přístup k právní pomoci, což je nutné posoudit, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku DEB(44), na základě následujících kritérií: předmět sporu, rozumné vyhlídky žalobce na úspěch, závažnost zájmů dotčených ve sporu pro žalobce, složitost použitelného práva a řízení, jakož i schopnost žalobce účinně hájit svou věc. Toto posouzení by bezpochyby mělo být ponecháno na předkládajícím soudu.
80. Zadruhé bulharská vláda na jednání upřesnila, že délka občanskoprávního řízení zahájeného na základě žaloby na vydání věci se pohybuje mezi dvěma a pěti lety. V tomto ohledu považuji za užitečné odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), k níž lze přihlédnout pro účely výkladu článku 47 Listiny na základě ustanovení o homogenitě obsaženého v čl. 52 odst. 3 Listiny(45). Podle této judikatury, jelikož prostředek nápravy musí být účinný z praktického i právního hlediska(46), mohou být požadavky na spravedlivý proces vyplývající z článku 6 EÚLP relevantní pro posouzení účinnosti opravného prostředku ve smyslu článku 13 EÚLP(47). Konkrétněji vzato, vhodným kritériem pro ověření takové účinnosti může být právo být souzen v přiměřené lhůtě(48). „Přiměřenost“ lhůty je nicméně třeba posoudit, podle ustálené judikatury Soudního dvora, v závislosti na všech okolnostech každé věci, a zejména s ohledem na význam sporu pro dotčenou osobu, složitost věci, jakož i jednání účastníků dotčené věci(49). Bude na předkládajícím soudu, aby provedl takové posouzení.
81. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na čtvrtou předběžnou otázku odpověděl, že článek 8 směrnice 2014/42 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, jakou je právní úprava v projednávané věci, která umožňuje zkonfiskovat ve prospěch státu majetek, který údajně patří jiné osobě než pachateli trestného činu, i když tato třetí osoba nemá právo stát se účastníkem řízení o konfiskaci, pokud má tato osoba k dispozici prostředek nápravy podle vnitrostátního práva, před občanskoprávním soudem, na jehož základě může získat zpět zkonfiskovaný majetek, a to za podmínky, že procesní podmínky tohoto prostředku nápravy nadměrně neztěžují uplatnění jejího vlastnického práva.
82. Doplňuji, že takto zajištěná úroveň ochrany práva na účinnou právní ochranu by podle mého názoru nebyla v žádném směru nižší než ochrana, kterou zaručuje Evropský soud pro lidská práva. Ačkoliv je pravda, že podle judikatury vyplývající z rozsudku Silickienė v. Litva všem osobám, jejichž majetek byl konfiskován, musí být přiznáno postavení účastníka řízení, v jehož rámci byla konfiskace nařízena, je skutečností i to, že z téže judikatury plyne, že ze skutkových okolností věci může vyplynout, že vnitrostátní orgány dotčeným osobám de facto poskytly přiměřenou a dostatečnou možnost ochrany jejich práv odpovídajícím způsobem(50).
V. Závěry
83. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky Apelativen sad – Varna (odvolací soud ve Varně, Bulharsko) následovně:
„1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii a Listina základních práv Evropské unie se použijí v případě takového trestného činu, jakým je trestný čin dotčený ve věci v původním řízení, který spočívá v přechovávání omamných látek za účelem jejich šíření, a to i když všechny skutečnosti související se spácháním tohoto trestného činu se omezují na území jediného členského státu.
2) Směrnice 2014/42 musí být vykládána v tom smyslu, že konfiskace nutně nevyžaduje, aby hospodářský prospěch pocházel z trestného činu, za který byla osoba odsouzena, ale může se týkat majetku, ve vztahu k němuž je soud přesvědčen, na základě okolností věci, že pochází z jiné trestné činnosti, a to za podmínky, že trestný čin, za který byla osoba odsouzena, je zahrnut mezi trestnými činy uvedenými v čl. 5 odst. 2 uvedené směrnice a že může přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu.
3) Článek 8 směrnice 2014/42 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava v projednávané věci, která umožňuje zkonfiskovat ve prospěch státu majetek, který údajně patří jiné osobě než pachateli trestného činu, i když tato třetí osoba nemá právo stát se účastníkem řízení o konfiskaci, pokud má tato osoba k dispozici prostředek nápravy podle vnitrostátního práva, před občanskoprávním soudem, na jehož základě může získat zpět zkonfiskovaný majetek, a to za podmínky, že procesní podmínky tohoto prostředku nápravy nadměrně neztěžují uplatnění jejího vlastnického práva.“