Žaloba podaná dne 1. dubna 2021 – Evropská komise v. Polská republika
(Věc C-204/21)
Jednací jazyk: polština
Účastnice řízení
Žalobkyně: Evropská komise (zástupci: P.J.O. Van Nuffel, K. Herrmann, zmocněnci)
Žalovaná: Polská republika
Návrhová žádání žalobkyně
Komise navrhuje, aby Soudní dvůr rozhodl, že
Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti článek 42a odst. 1 a 2 a čl. 55 odst. 4 zákona o soustavě obecných soudů (ustawa – Prawo o ustroju sądów powszechnych, dále jen „zákon o p.u.s.p.“), čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 2 a 3 zákona o Nejvyšším soudu (ustawa o Sądzie Najwyższym), a čl. 5 odst. 1a a 1b zákona o správním soudnictví (ustawa o sądach administracyjnych), ve znění vyplývajícím ze zákona ze dne 20. prosince 2019, kterým se mění zákon o soustavě obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony (ustawa z dnia 20 grudnia 2019 r. o zmianie ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych, ustawy o Sądzie Najwyższym oraz niektórych innych ustaw, dále jen „pozměňující zákon“), jakož i článek 8 pozměňujícího zákona, který zakazuje všem vnitrostátním soudům zkoumat dodržování požadavků Unie týkajících se nezávislosti a nestrannosti soudů zřízených zákonem, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP, jakož i z článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva;
Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti čl. 26 odst. 2 a 4 až 6 a čl. 82 odst. 2 až 5 zákona o Nejvyšším soudu ve znění pozměňujícího zákona, jakož i článek 10 pozměňujícího zákona, který stanoví výlučnou pravomoc Kolegia mimořádné kontroly a veřejnoprávních věcí Nejvyššího soudu (Izba Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych Sądu Najwyższego) pro účely posouzení námitek a právních otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudu či soudce, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i z článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva;
Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti čl. 107 odst. 1 body 2 a 3 zákona o p.u.s.p. jakož i čl. 72 odst. 1 body 1 až 3 zákona o Nejvyšším soudu, ve znění pozměňujícího zákona, umožňující kvalifikovat jako disciplinární provinění přezkum toho, zda byly dodrženy unijní požadavky na nezávislost a nestrannost soudu zřízeného zákonem, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i z článku 267 SFEU;
Polská republika tím, že pověřila kárné kolegium Nejvyššího soudu (Izba Dyscyplinarna Sądu Najwyższego), jehož nezávislost a nestrannost není zaručena, rozhodováním o věcech, které se přímo týkají postavení a výkonu funkce soudce a justičního čekatele (například souhlas s trestním stíháním soudce a soudního čekatele či souhlas s jejich zatčením, věci pracovněprávní a otázky sociálního zabezpečení soudců Nejvyššího soudu, jakož i věci týkající se odchodu soudců Nejvyššího soudu do důchodu), nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU;
Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti 88a zákona o soustavě obecných soudů, čl. 45 odst. 3 zákona o Nejvyšším soudu, čl. 8 odst. 2 zákona o správním soudnictví, ve znění pozměňujícího zákona, porušila právo na respektování soukromí a právo na ochranu osobních údajů zaručené článkem 7 a článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i článkem 6 odst. 1 body c) a e), článkem 6 odst. 3 a článkem 9 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů1 ;
a uložil Polské republice náhradu nákladů řízení.
Žalobní důvody a hlavní argumenty
Vzhledem k okolnostem jeho zřízení a složení a pravomocem, které jsou mu svěřeny, není kárné kolegium Nejvyššího soudu soudním orgánem splňujícím znaky nezávislého soudu ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie. Zachování jeho pravomoci ve věcech týkajících se jiných vnitrostátních soudců, které se týkají jejich postavení a podmínek výkonu funkce soudce, proto narušuje jejich nezávislost a je v rozporu s čl. 19 odst. 1 SEU.
Ustanovení pozměňujícího zákona ze dne 20. prosince 2019 bránící vnitrostátním soudcům přezkoumat, zda senáty rozhodující ve věcech týkajících se unijního práva, splnily podmínky na nezávislost a nestrannost soudu zřízeného na základě zákona ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, porušují tato ustanovení a ohrožují mechanismus pokládání předběžných otázek zavedený článkem 267 SFEU. Podle judikatury Soudního dvora totiž vnitrostátní soudy mají povinnost zaručit, že budou věci týkající se práv, které jednotlivcům vyplývají z unijního práva, rozhodnuty nezávislým a nestranným soudem zřízeným na základě zákona. Konstatování, že je takový přezkum disciplinárním proviněním, rovněž porušuje unijní právo. Každý vnitrostátní soudce musí mít jakožto soud aplikující unijní právo možnost posoudit, z vlastního podnětu nebo na návrh, zda jsou věci týkající se unijního práva zkoumány nezávislým soudem ve smyslu unijního práva, aniž by takovému soudci hrozilo disciplinární řízení. Vyhradit kolegiu mimořádné kontroly a veřejnoprávních věcí Nejvyššího soudu výlučnou pravomoc rozhodovat o přezkoumání návrhů na vyloučení soudce z v určité věci nebo na určení vhodného senátu na základě námitky o nedostatečné nezávislosti soudce či soudu, neumožňuje ostatním vnitrostátním soudům splnit výše uvedené povinnosti a obrátit se na Soudní dvůr s předběžnými otázkami týkajícími se výkladu tohoto požadavku unijního práva. Podle judikatury Soudního dvora naopak má každý vnitrostátní soud pravomoc podat předběžnou otázku na základě článku 267 SFEU a soudy, proti jejichž rozhodnutím nelze podat opravný prostředek, mají povinnost obrátit se na Soudní dvůr v případě pochybností ohledně výkladu.
Povinnost každého soudce zveřejnit ve Veřejném věstníku (Biuletyn Informacji Publicznej) do 30 dnů od data svého jmenování do funkce soudce informace o členství ve spolku nebo sdružení, o funkcích, které zastával v neziskových nadacích, jakož i o členství v politické straně před jmenováním do funkce soudce, je v rozporu se základním právem soudce na respektování soukromí a ochranu jeho osobních údajů, jakož i ustanovení GDPR.
____________
1 Úř. věst. 2016, L 119, s. 1.