Věc T‑122/15

Landeskreditbank Baden-Württemberg – Förderbank

proti

Evropské centrální bance

„Hospodářská a měnová politika – Obezřetnostní dohled nad úvěrovými institucemi – Článek 6 odst. 4 nařízení (EU) č. 1024/2013 – Článek 70 odst. 1 nařízení (EU) č. 468/2014 – Jednotný mechanismus dohledu – Pravomoci ECB – Decentralizovaný výkon vnitrostátními orgány – Posouzení významu úvěrové instituce – Potřeba přímého dohledu ze strany ECB“

Shrnutí – rozsudek Tribunálu (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 16. května 2017

1.      Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Dohled nad finančním sektorem v Unii – Jednotný mechanismus dohledu – Přímý dohled Evropské centrální banky nad významnými subjekty – Kvalifikace subjektu jako významného – Rozsah dohledu ECB ve vztahu k dohledu, který mohou vykonávat vnitrostátní orgány

(Nařízení Rady č. 1024/2013, články 4 a 6; nařízení Evropské centrální banky č. 468/2014, články 70 a 71)

2.      Právo Evropské unie – Výklad – Metody – Výklad sekundárního práva v souladu se SFEU – Výklad v závislosti na kontextu a účelu

3.      Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Dohled nad finančním sektorem v Unii – Jednotný mechanismus dohledu – Pravomoci Evropské centrální banky – Decentralizovaný výkon vnitrostátními orgány – Posouzení významu subjektu – Výlučná pravomoc ECB

(Nařízení Rady č. 1024/2013, čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 4; nařízení Evropské centrální banky č. 468/2014, články 70 a 71)

4.      Právo Evropské unie – Zásady – Zásada subsidiarity – Působnost – Použitelnost v oblastech výlučné pravomoci Unie – Vyloučení

(Článek 5 odst. 3 SEU)

5.      Právo Evropské unie – Zásady – Proporcionalita – Působnost – Posuzovací pravomoc unijního normotvůrce – Soudní přezkum – Meze

6.      Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Dohled nad finančním sektorem v Unii – Jednotný mechanismus dohledu – Přímý dohled vnitrostátních orgánů nad méně významnými subjekty – Decentralizovaný výkon výlučné pravomoci Unie vnitrostátními orgány – Možnost významný subjekt překlasifikovat jako méně významný subjekt, aby nad ním mohly vnitrostátní orgány vykonávat přímý dohled – Vyloučení

(Článek 291 odst. 1 SFEU; nařízení Rady č. 1024/2013, článek 6; nařízení Evropské centrální banky č. 468/2014, čl. 70 odst. 1)

7.      Právo Evropské unie – Zásady – Rovné zacházení – Nutnost dodržet zásadu legality – Nemožnost dovolávat se protiprávnosti, k níž došlo ve prospěch jiné osoby

8.      Žaloba na neplatnost – Žalobní důvody – Nedostatek nebo nedostatečnost odůvodnění – Žalobní důvod odlišný od žalobního důvodu týkajícího se legality merita věci

(Články 263 SFEU a 296 SFEU)

9.      Akty orgánů – Odůvodnění – Povinnost – Rozsah – Posouzení povinnosti uvést odůvodnění v závislosti na okolnostech případu

(Článek 296 SFEU)

10.    Akty orgánů – Akty přijaté v rámci výkonu posuzovací pravomoci – Dodržování záruk poskytnutých dotčené osobě – Povinnost pečlivého a nestranného přezkumu všech relevantních skutečností

(Listina základních práv Evropské unie, článek 41)

1.      Obezřetnostní dohled nad významnými úvěrovými institucemi náleží výhradně Evropské centrální bance na základě článků 4 a 6 nařízení č. 1024/2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi. Z čl. 6 odst. 4 druhého pododstavce uvedeného nařízení plyne, že kvalifikaci instituce jako „významné“ lze odmítnout za „zvláštních okolností“, které přísluší určit Evropské centrální bance. Toto vysvětlení bylo provedeno podle článků 70 a 71 nařízení č. 468/2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu.

V tomto ohledu znění čl. 70 odst. 1 nařízení č. 468/2014 uvádí výhradně přezkum přiměřené či nepřiměřené povahy kvalifikace subjektu jako významného, a tudíž i dohledu nad ním ze strany Evropské centrální banky, ve vztahu k cílům nařízení č. 1024/2013. Nijak nezmiňuje přezkum potřeby přímého dohledu nad významnou úvěrovou institucí ze strany Evropské centrální banky. Zatímco obecně se přezkum přiměřenosti unijního aktu týká jeho způsobilosti k uskutečnění legitimních cílů sledovaných dotyčnou právní úpravou, posouzení jeho nezbytnosti spočívá v ověření, zda nepřekračuje meze toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné.

Tudíž v rozsahu, v němž čl. 70 odst. 1 nařízení č. 468/2014 odkazuje na zvláštní skutkové okolnosti, kvůli nimž je klasifikace subjektu jako významného nepřiměřená s ohledem na cíle a zásady nařízení č. 1024/2013, z něj totiž nezbytně vyplývá, že se zabývá pouze případem, kdy by výkon přímého obezřetnostního dohledu ze strany Evropské centrální banky, implikovaný kvalifikací subjektu jako „významného“, byl méně způsobilý dosáhnout cílů nařízení č. 1024/2013, než výkon přímého obezřetnostního dohledu nad uvedeným subjektem vnitrostátními orgány. Naopak z doslovného výkladu čl. 70 odst. 1 nařízení č. 468/2014 nevyplývá možnost přeřazení „významné úvěrové instituce“ mezi „méně významné“ z důvodu, že přímý dohled vykonávaný vnitrostátními orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu je stejně způsobilý dosáhnout cílů základního nařízení jako dohled vykonávaný samotnou Evropskou centrální bankou.

(viz body 22, 28, 29, 44–46)

2.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 40, 41)

3.      Z nařízení č. 1024/2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi, plyne, že Rada na ECB přenesla výlučnou pravomoc ohledně úkolů stanovených v čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení. V tomto ohledu je jediným cílem článku 6 téhož nařízení umožnit decentralizované provádění této pravomoci vnitrostátními orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu pod kontrolou ECB, a to vůči méně významným subjektům a ve vztahu k úkolům uvedeným v čl. 4 odst. 1 písm. b) a d) až i) nařízení č. 1024/2013, přičemž svěřila ECB výlučnou pravomoc určit obsah pojmu „zvláštní okolnosti“ ve smyslu čl. 6 odst. 4 druhého pododstavce téhož nařízení, který byl proveden přijetím článků 70 a 71 nařízení č. 468/2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu.

(viz bod 63)

4.      Ačkoli pokud je použitelná, vede zásada subsidiarity zejména k ověření, zda cíl předvídané akce může být lépe dosažen na úrovni Unie, nebo zda lze uvedeného cíle dosáhnout stejně účinně na vnitrostátní úrovni, je třeba připomenout, že z čl. 5 odst. 3 SEU plyne, že uvedená zásada se uplatní pouze v oblastech, které nespadají do výlučné pravomoci Unie.

(viz bod 65)

5.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 67, 68)

6.      V rámci dohledu nad méně významnými subjekty na základě jednotného mechanismu popsaného v článku 6 nařízení č. 1024/2013, kterým se Evropské centrální bance svěřují zvláštní úkoly týkající se politik, které se vztahují k obezřetnostnímu dohledu nad úvěrovými institucemi, vnitrostátní orgány jednají v rámci decentralizovaného provádění výlučné pravomoci Unie, a nikoli v rámci výkonu vnitrostátní pravomoci. Jediná pravomoc, která tudíž může být dotčena přímým výkonem obezřetnostního dohledu ze strany ECB je zásadní pravomoc členských států ohledně provádění unijního práva v jejich právním rámci, zdůrazněná v čl. 291 odst. 1 SFEU. Uvedené ustanovení totiž připomíná, že podle unijního institucionálního systému a pravidel upravujících vztahy mezi Unií a jejími členskými státy, členským státům přísluší, neexistuje-li ustanovení unijního práva, které stanoví opak, zajistit na svém území výkon unijního práva.

Je však třeba konstatovat, že zachování uvedené pravomoci nemůže znamenat, že pojem zvláštních okolností bude vykládán tak, že umožňuje vyhnout se kvalifikaci jako „významný“ přidělené úvěrové instituci ve smyslu čl. 70 odst. 1 nařízení č. 468/2014, kterým se stanoví rámec spolupráce Evropské centrální banky s vnitrostátními příslušnými orgány a vnitrostátními pověřenými orgány v rámci jednotného mechanismu dohledu, tak, že ukládá případ od případu ověřit, ve vztahu k instituci kvalifikované jako významná s ohledem na kritéria uvedená v čl. 6 odst. 4 nařízení č. 1024/2013, zda lze cílů uvedeného nařízení dosáhnout stejně dobře prostřednictvím přímého dohledu za strany vnitrostátních orgánů. Tento výklad by totiž vedl ke zpochybnění rovnováhy stanovené v uvedeném nařízení v rozsahu, v němž by to znamenalo případ od případu přezkoumat, zda navzdory uplatnění kritérií uvedených v čl. 6 odst. 4 uvedeného nařízení nemá významná úvěrová instituce spadat pod přímý dohled vnitrostátních orgánů, protože uvedené orgány by mohly lépe dosáhnout cílů nařízení č. 1024/2013. Konkrétně by takový přezkum byl v přímém rozporu se dvěma prvky, které mají zásadní úlohu v logice uvedeného ustanovení, jimiž jsou jednak zásada, že významné úvěrové instituce spadají výlučně pod dohled ze strany ECB, a jednak existence přesných alternativních kritérií umožňujících kvalifikovat význam úvěrové instituce.

(viz body 72–76)

7.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 84)

8.      Viz znění rozhodnutí.

(viz bod 122)

9.      Viz znění rozhodnutí.

(viz body 123, 124, 131)

10.    Pokud je orgánu svěřena posuzovací pravomoc, musí ji tento orgán vykonávat v plném rozsahu. Tvůrce dotčeného aktu musí být schopen před unijním soudem prokázat, že akt byl přijat v rámci skutečného výkonu jeho posuzovací pravomoci, která předpokládá zohlednění všech relevantních skutečností a okolností situace, kterou měl tento akt upravovat. Mezi záruky přiznané unijním právem ve správních řízeních patří zejména právo na řádnou správu, zakotvené v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, k němuž se pojí povinnost příslušného orgánu pečlivě a nestranně přezkoumat veškeré relevantní okolnosti projednávané věci.

(viz body 139, 147)