ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého rozšířeného senátu)
24. ledna 2024(*)
„Státní podpory – Podpory poskytnuté některými ustanoveními německého pozměněného zákona o kombinované výrobě tepla a elektřiny – Reforma režimu podpory na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny – Rozhodnutí prohlašující podpory za slučitelné s vnitřním trhem – Pojem ‚státní podpora‘ – Státní prostředky“
Ve věci T‑409/21,
Spolková republika Německo, zástupci: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zástupci: A. Bouchagiar, C. Kovács a C.-M. Carrega, jako zmocněnci,
žalované,
TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát),
ve složení: A. Kornezov, předseda, G. De Baere (zpravodaj), D. Petrlík, K. Kecsmár a S. Kingston, soudci,
za soudní kancelář: S. Jund, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
po jednání konaném dne 4. května 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se Spolková republika Německo domáhá zrušení rozhodnutí Komise C(2021) 3918 final ze dne 3. června 2021 o státní podpoře SA.56826 (2020/N) – Německo – Reforma režimu podpory na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny z roku 2020 a o státní podpoře SA.53308 (2019/N) – Německo – Změna režimu podpory stávajícím zařízením pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny [§ 13 Gesetz zur Neuregelung des Kraft-Wärme-Kopplungsgesetzes (zákon o nové úpravě zákona o kombinované výrobě tepla a elektřiny) ze dne 21. prosince 2015 (BGBl. 2015 I, s. 2498, dále jen „KWKG z roku 2016“)] (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým Komise konstatuje, že některá opatření (dále jen „dotčená opatření“), jejichž cílem je podpora výroby elektřiny v zařízeních na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny (combined heat and power, dále jen „CHP“), představují státní podpory.
Skutečnosti předcházející sporu
Správní řízení
2 Dne 28. ledna 2019 oznámily německé orgány Evropské komisi změnu § 13 KWKG z roku 2016 provedenou na základě Gesetz zur Änderung des Erneuerbare-Energien-Gesetzes, Kraft-Wärme-Kopplungsgesetzes, des Energiewirtschaftgesetzes und weiterer energierechtlicher Vorschriften (zákon, jímž se mění zákon o energii z obnovitelných zdrojů, zákona o kombinované výrobě tepla a elektřiny a zákona o energii a dalších ustanovení v odvětví energetiky) ze dne 17. prosince 2018 (BGBl. 2018 I, s. 2549).
3 Dne 23. září 2020 oznámily německé orgány Komisi další změny KWKG z roku 2016. Tyto změny byly vloženy do § 7 a § 8 Gesetz zur Reduzierung und zur Beendigung der Kohlerverstromung und zur Änderung weiterer Gesetze (Kohleausstiegsgesetz) [zákon o snížení a ukončení výroby elektřiny z uhlí a o změně dalších zákonů (zákon o ukončení využívání uhlí)] ze dne 8. srpna 2020 (BGBl. 2020 I, s. 1818) a dále byly novelizovány ustanoveními § 17 a § 18 Gesetz zur Änderung des Erneuerbare-Energien-Gesetzes und weiterer energierechtlicher Vorschriften (zákon, kterým se mění zákon o energii z obnovitelných zdrojů a další ustanovení v oblasti energetiky) ze dne 21. prosince 2020 (BGBl. 2020 I, s. 3138).
4 Tyto změny KWKG z roku 2016 odpovídají právním předpisům o podpoře CHP platným od 1. ledna 2021 (dále jen „KWKG z roku 2020“).
5 Dne 8. dubna 2021 Spolková republika Německo rovněž oznámila Komisi změnu týkající se zastropování poplatku ve prospěch výrobců vodíku, jak je stanoveno v § 27 KWKG z roku 2020.
Dotčené opatření
Cíl a popis dotčených opatření
6 Cílem KWKG z roku 2020 je zlepšit energetickou účinnost a ochranu klimatu a životního prostředí zvýšením čisté výroby elektřiny z CHP do roku 2025. Jeho cílem je zejména podpořit přechod na nová kogenerační zařízení nebo modernizovaná plynová zařízení a podpořit elektřinu vyrobenou takovými vysoce účinnými kogeneračními zařízeními. Jeho cílem je rovněž zajistit soulad mezi podporou CHP a cíli energetické transformace. Za tímto účelem stanoví KWKG z roku 2020 několik opatření.
– Opatření na obecnou podporu výroby elektřiny v nově vybudovaných, modernizovaných a renovovaných vysoce účinných kogeneračních zařízeních
7 KWKG z roku 2020 stanoví opatření na obecnou podporu výroby elektřiny v nově vybudovaných, modernizovaných a renovovaných vysoce účinných kogeneračních zařízeních, která mohou využívat různé technologie kombinované výroby tepla a elektřiny a mohou být poháněna různými typy topných olejů.
8 Obecná podpora má podobu příplatku, který se připočítává k příjmům z prodeje vyrobené elektřiny za tržní cenu (§ 5 a násl. KWKG z roku 2020).
9 Provozovatelé kogeneračních zařízení s kapacitou více než 100 kilowattů (kW) musí prodat elektřinu na trhu třetí osobě nebo ji sami spotřebovat. Provozovatelé kogeneračních zařízení, která mají menší kapacitu, se mohou rozhodnout, zda prodají elektřinu na trhu, sami ji spotřebují nebo požádají provozovatele soustavy, aby ji vykoupil za dohodnutou cenu (§ 4 KWKG z roku 2020).
10 Podpora se poskytuje buď prostřednictvím zadávacích řízení, které organizuje vnitrostátní regulační orgán, tj. Bundesnetzagentur (Spolková agentura pro sítě, Německo) (§ 8a KWKG z roku 2020), nebo přímo na základě KWKG z roku 2020. V posledně uvedeném případě mají příjemci automaticky nárok na uvedenou podporu, pokud splňují kritéria způsobilosti. Způsobilost příjemců ověřuje Bundesamt für Wirtschaft und Ausfuhrkontrolle (Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu, Německo, dále jen „BAFA“) na jejich žádost. Splňují-li všechna kritéria, musí BAFA vydat povolení potvrzující uvedenou způsobilost (§ 10 KWKG z roku 2020).
11 KWKG z roku 2020 rovněž zavádí podporu výroby elektřiny z inovativních systémů CHP, a to buď prostřednictvím zadávacích řízení pořádaných Spolkovou agenturou pro sítě, nebo poskytováním bonusu, a mění režim bonusu související s ukončením těžby uhlí, který zavedl KWKG z roku 2016. Tyto bonusy jsou poskytovány pouze tehdy, pokud provozovatelé kogeneračních zařízení využívají opatření obecné podpory.
– Opatření na podporu výroby elektřiny ve stávajících vysoce účinných plynových kogeneračních zařízeních v odvětví dálkového vytápění
12 KWKG z roku 2016 bylo zavedeno opatření na podporu výroby elektřiny ve stávajících vysoce účinných plynových kogeneračních zařízeních v odvětví dálkového vytápění do 31. prosince 2019. Vzhledem k tomu, že tato podpora mohla vést k nadměrné kompenzaci v letech 2018 a 2019, byl § 13 KWKG z roku 2016 změněn tak, aby upravil příplatky poskytnuté těmto zařízením za rok 2019, čímž tuto nadměrnou kompenzaci odstranil. Podmínky pro poskytování příplatků vyplývajících z KWKG z roku 2020, které jsou popsány v bodech 8 a 9 výše, se použijí obdobně.
– Opatření na podporu zásobníků tepla a chladu
13 KWKG z roku 2020 stanoví, že finanční podpora se poskytuje zásobníkům za podmínky, že tyto zásobníky shromažďují především teplo vyrobené kogeneračním zařízením, které je připojeno k veřejné elektrické síti. V posledně uvedeném případě mají příjemci automaticky nárok na uvedenou podporu, pokud splňují kritéria způsobilosti. Způsobilost příjemců ověřuje BAFA na jejich žádost. Splňují-li všechna kritéria, musí BAFA vydat povolení potvrzující uvedenou způsobilost (§ 22 až 25 KWKG z roku 2020).
– Opatření na podporu energeticky účinných sítí dálkového vytápění a chlazení
14 KWKG z roku 2020 mění podmínky pro podporu sítí dálkového vytápění tím, že poskytuje finanční podporu uvedeným sítím, které obsahují alespoň 75 % CHP nebo alespoň 75 % kombinovaných zdrojů tepla. V posledně uvedeném případě mají příjemci automaticky nárok na uvedenou podporu, pokud splňují kritéria způsobilosti. Způsobilost příjemců ověřuje BAFA na jejich žádost. Splňují-li všechna kritéria, musí BAFA vydat povolení potvrzující uvedenou způsobilost (§ 18 až 21 KWKG z roku 2020).
– Opatření týkající se zastropování poplatku ve prospěch výrobců vodíku
15 KWKG z roku 2020 stanoví zvláštní pravidla pro podniky působící v odvětví výroby průmyslových plynů, v němž výroba vodíku představuje většinu celkové přidané hodnoty. Omezuje výši poplatku, který mohou provozovatelé soustav vybírat od výrobců vodíku (viz bod 18 níže), pokud se na uvedené výrobce vztahuje snížený poplatek na základě zákona, jímž se mění zákon o energii z obnovitelných zdrojů a dalších ustanovení v odvětví energetiky ze dne 21. prosince 2020 (§ 27 KWKG z roku 2020).
Mechanismus financování dotčených opatření
16 Příslušný provozovatel soustavy je ze zákona povinen vyplatit příjemcům částky stanovené v KWKG z roku 2020. Provozovatel kogeneračního zařízení má nárok na příplatek uvedený v bodě 8 výše, případně spolu s bonusy uvedenými v bodě 11 výše, od provozovatele soustavy, ke které je toto zařízení přímo či nepřímo připojeno (§ 6 odst. 1, § 7a odst. 1 a 3 a § 7c odst. 1 KWKG z roku 2020).
17 Provozovatel sítě dálkového vytápění a chlazení je oprávněn obdržet finanční podporu uvedenou v bodě 14 výše od provozovatele přenosové soustavy, jehož kontrolní oblast zahrnuje soustavu, ke které je přímo či nepřímo připojeno hlavní kogenerační zařízení dodávající do sítě dálkového vytápění a chlazení (§ 18 odst. 1 a 3 a § 21 KWKG z roku 2020). Stejně tak je provozovatel zásobníku tepla a chladu oprávněn obdržet finanční podporu uvedenou v bodě 13 výše od provozovatele přenosové soustavy, do jehož regulační oblasti spadá soustava, ke které je přímo či nepřímo připojeno hlavní kogenerační zařízení dodávající do nového zásobníku teplo a chlad (§ 22 odst. 1 a 3 a § 25 KWKG z roku 2020).
18 Provozovatelé soustav jsou oprávněni, nikoli však ze zákona povinni, přenést náklady na dotčená opatření jako příplatek (dále jen „poplatek KWKG“) při výpočtu síťových poplatků, které účtují svým zákazníkům za každou kilowatthodinu (KWh) elektřiny dodávané v Německu elektrickou sítí (§ 26 odst. 1 KWKG z roku 2020). Odchylně jsou provozovatelé přenosových soustav oprávněni požadovat nižší poplatek KWKG pro velké spotřebitele energie, jako jsou výrobci vodíku (§ 27 KWKG z roku 2020).
19 Výši poplatku KWKG vypočítávají každoročně provozovatelé přenosových soustav podle metodiky stanovené v KWKG z roku 2020. Je vyjádřena v jednotné ceně za KWh spotřebované elektřiny, s výhradou snížené sazby, kterou využívají některé kategorie uživatelů.
20 Aby mohla být každému provozovateli soustav kompenzována dodatečná finanční zátěž, která vyplývá z jeho povinností stanovených v KWKG z roku 2020, zavedl tento zákon mechanismus, kterým je tato zátěž spravedlivě rozdělena mezi provozovatele soustav (distribuční nebo přenosové soustavy) poměrně ke spotřebě spotřebitelů připojených k jejich soustavě a poté vyrovnávána poplatkem KWKG (§ 28 KWKG z roku 2020).
21 KWKG z roku 2020 stanoví roční rozpočtový limit ve výši 1,8 miliardy eur pro dotčená opatření, a tedy pro celkový poplatek KWKG (§ 29 KWKG z roku 2020).
Napadené rozhodnutí
22 Dne 3. června 2021 přijala Komise napadené rozhodnutí.
23 Komise kvalifikovala dotčená opatření jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a konstatovala, že byla financována ze státních prostředků.
24 Konkrétně v bodech 220 a 221 napadeného rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že opatření na podporu zaprvé výroby elektřiny v nově vybudovaných, modernizovaných a renovovaných vysoce účinných kogeneračních zařízeních, zadruhé vysoce účinných sítí dálkového vytápění a chlazení, zatřetí zásobníků tepla a chladu a začtvrté výroby elektřiny kogenerací ve stávajících vysoce účinných plynových kogeneračních zařízeních v odvětví dálkového vytápění (dále jen společně „opatření na podporu CHP“) byla financována z příjmů z povinného příspěvku de iure uloženého státem, které byly spravovány a přerozdělovány podle ustanovení právních předpisů.
25 Komise měla dále za to, že opatření týkající se zastropování poplatku KWKG ve prospěch výrobců vodíku představuje vzdání se státních prostředků.
26 Komise nicméně konstatovala, že dotčená opatření jsou slučitelná s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, a rozhodla se tedy, že nevznese námitky.
Návrhová žádání účastnic řízení
27 Spolková republika Německo navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž se v něm konstatuje, že dotčená opatření představují státní podpory;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
28 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou,
– uložil Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
29 Na podporu své žaloby předkládá Spolková republika Německo jediný žalobní důvod vycházející z nesprávného výkladu a použití čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž Komise konstatovala, že podniky dotčené spornými opatřeními jsou příjemci podpor poskytnutých ze státních prostředků.
30 Úvodem je třeba připomenout, že kvalifikace jako „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU předpokládá splnění čtyř podmínek, a sice je nutné, aby se jednalo o státní zásah nebo zásah za použití státních prostředků, tento zásah byl způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy, přiznával selektivní výhodu svému příjemci a narušoval nebo hrozil narušením hospodářské soutěže (rozsudky ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 46, a ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 31).
31 Pokud jde o existenci státního zásahu nebo zásahu za použití státních prostředků, což je jediná podmínka dotčená v projednávané věci, je třeba připomenout, že k tomu, aby mohla být zvýhodnění kvalifikována jako „podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí být poskytnuta přímo nebo nepřímo ze státních prostředků a musí být přičitatelná státu (rozsudky ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 47, a ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 32).
32 Spolková republika Německo nezpochybňuje, že je zodpovědná za sporná opatření. Ostatně nelze než konstatovat, že tato opatření byla zavedena právními předpisy, a lze je tedy přičíst dotčenému členskému státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další, C‑262/12, EU:C:2013:851, body 17 a 18, a ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 33).
33 Spolková republika Německo naproti tomu zpochybňuje závěr Komise, že dotčená opatření byla poskytnuta ze státních prostředků.
34 V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že zákaz stanovený v čl. 107 odst. 1 SFEU zahrnuje jak podpory poskytnuté státem přímo nebo ze státních prostředků, tak podpory poskytnuté veřejnoprávními nebo soukromými entitami, které byly zřízeny nebo určeny státem za účelem správy těchto podpor (rozsudky ze dne 22. března 1977, Steinike & Weinlig, 78/76, EU:C:1977:52, bod 20; ze dne 21. října 2020, Eco TLC, C‑556/19, EU:C:2020:844, bod 25).
35 Unijní právo totiž nemůže připustit, aby kvůli pouhému zřízení samostatných organizací pověřených rozdělováním podpor bylo možné obejít pravidla týkající se státních podpor (rozsudky ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 51, a ze dne 21. října 2020, Eco TLC, C‑556/19, EU:C:2020:844, bod 27).
36 Soudní dvůr nedávno meritorně rozhodl, že jako státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU lze kvalifikovat jednak finanční prostředky pocházející z daně nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů, které jsou spravovány a rozdělovány v souladu s těmito právními předpisy, a jednak částky, které zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou, a tedy jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům. Tato dvě kritéria představují alternativní kritéria týkající se pojmu „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, body 38, 39 a 42).
37 Jediný žalobní důvod Spolkové republiky Německo je rozdělen do tří částí. V první části jediného žalobního důvodu Spolková republika Německo tvrdí, že daňová povaha odvodu sama o sobě nepřiznává vybraným prostředkům státní povahu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jelikož tento článek vždy předpokládá, že prostředky jsou neustále pod veřejnou kontrolou a jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům. Na jednání však Spolková republika Německo prohlásila, že s ohledem na rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1), a zejména s ohledem na potvrzení alternativní povahy obou kritérií u pojmu „státní prostředky“, bere zpět argumenty vznesené v rámci této části (viz bod 36 výše), což bylo zaznamenáno do protokolu o jednání. Z toho vyplývá, že o první části jediného žalobního důvodu již není důvodné rozhodovat.
38 Ve druhé části jediného žalobního důvodu Spolková republika Německo v podstatě tvrdí, že ani poplatek KWKG, ani částky placené provozovateli soustav provozovatelům kogeneračních zařízení, zásobníků a sítí dálkového vytápění a chlazení (dále jen „provozovatelé kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP“) nepředstavují daň znamenající použití státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Ve třetí části jediného žalobního důvodu Spolková republika Německo tvrdí, že Komise měla nesprávně za to, že prostředky vybrané provozovateli soustav jsou pod stálou veřejnou kontrolou a jsou k dispozici státu.
39 V rámci druhé a třetí části jediného žalobního důvodu tedy Spolková republika Německo v podstatě tvrdí, že žádné ze dvou alternativních kritérií týkajících se pojmu „státní prostředky“, která jsou uvedena v bodě 36 výše, není v projednávané věci splněno.
40 Vzhledem k tomu, že Komise v rámci své analýzy podmínky týkající se státních prostředků rozlišovala mezi opatřeními na podporu CHP a opatřením týkajícím se zastropování poplatku KWKG ve prospěch výrobců vodíku (viz body 24 a 25 výše), považuje Tribunál za vhodné přezkoumat společně druhou a třetí část jediného žalobního důvodu, nejprve pokud jde o opatření na podporu CHP, a poté pokud jde o opatření týkající se zastropování poplatku KWKG ve prospěch výrobců vodíku.
K opatřením na podporu CHP
41 V napadeném rozhodnutí Komise za účelem závěru, že opatření na podporu CHP byla poskytnuta za použití státních prostředků, nejprve konstatovala, že v judikatuře vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), upřesněné rozsudkem ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), se rozlišovalo mezi opatřeními státní podpory a opatřeními pouhé regulace cen, která nejsou spojena s použitím státních prostředků.
42 Komise uvedla, že v projednávaném případě jsou provozovatelé kogeneračních zařízení ze zákona povinni prodávat svou elektřinu přímo na trhu, takže cena je stanovena volně tržními silami, a nikoli prostřednictvím regulace cen. Pokud jde o zásobníky tepla a chladu a sítě dálkového vytápění a chlazení, neuskutečnila se žádná transakce za určitou danou cenu za zboží a služby, takže se nejedná ani o regulaci cen.
43 Vyplácení dodatečných příjmů provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP bez protiplnění nenáleží k běžnému úkolu provozovatele elektrické soustavy. Kritéria způsobilosti byla stanovena v KWKG z roku 2020 a ověřuje je agentura BAFA. Rozsah finanční podpory vyplácené příjemcům je zcela stanoven státem, a pokud hrozí překročení celkového rozpočtu ve výši 1,8 miliardy eur, určí BAFA snížené sazby podpory.
44 Komise připomněla, že provozovatelé soustav jsou povinni nést náklady související s opatřeními na podporu CHP, takže finanční zátěž, kterou jim zákon ukládá, představuje povinný příspěvek de iure uložený státem. Skutečnost, že provozovatelé soustav jsou oprávněni přenést náklady na vlastní spotřebitele, ale nejsou povinni tak učinit, pouze znamená, že tito spotřebitelé nepodléhají povinnému poplatku stanovenému zákonem. Provozovatelé soustav takovému příspěvku nadále podléhají. Financování podpor takovým odvodem na úrovni dodavatelského řetězce postačuje k prokázání existence státních prostředků, aniž je třeba identifikovat jiný povinný odvod na jiné úrovni řetězce.
45 Komise proto dospěla k závěru, že opatření na podporu CHP jsou financována z příjmů z povinného příspěvku uloženého de iure státem, které jsou spravovány a rozdělovány v souladu s ustanoveními právních předpisů.
46 V rámci druhé a třetí části jediného žalobního důvodu Spolková republika Německo zaprvé tvrdí, že poplatek KWKG nepředstavuje daň spojenou s použitím státních prostředků, jelikož KWKG z roku 2020 neukládá provozovatelům soustav povinnost přenést tento poplatek na zákazníky soustav. Provozovatelé soustav financují platby provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP z vlastních finančních zdrojů.
47 Tyto posledně uvedené platby rovněž nepředstavují daň. Komise v tomto ohledu nezohledňuje judikaturu týkající se parafiskálních poplatků, zejména rozsudky ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další (C‑206/06, EU:C:2008:413); ze dne 15. května 2019, Achema a další (C‑706/17, EU:C:2019:407), a ze dne 20. září 2019, FVE Holýšov I a další v. Komise (T‑217/17, nezveřejněný, EU:T:2019:633). Tato judikatura je stejně jako v projednávané věci vždy součástí dvouúrovňového kontextu, nebo jinými slovy trojstranného vztahu mezi provozovatelem zařízení, provozovatelem soustavy a zákazníkem soustavy. Unijní soud nekvalifikoval jako daň finanční tok mezi provozovateli soustav a příjemci.
48 Kromě toho Komise nesprávně vycházela ze skutečnosti, že KWKG z roku 2020 není opatřením k regulaci cen ve smyslu rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160). Otázka, zda je cena elektřiny upravena zákonem, není relevantní pro účely určení existence daně.
49 Zadruhé Spolková republika Německo tvrdí, že prostředky lze považovat za státní prostředky pouze tehdy, pokud jsou neustále pod veřejnou kontrolou, a tudíž k dispozici vnitrostátním orgánům, což Komise nezkoumala.
50 Kromě toho vliv státu na právní rámec sám o sobě nepostačuje k přijetí závěru, že stát má dispoziční pravomoc k těmto prostředkům. Pokud jde o KWKG z roku 2020, stát ani příslušné vnitrostátní orgány nemají vliv na využívání prostředků.
51 Komise připouští, že poplatek KWKG sám o sobě není daní, jelikož provozovatelé soustav nejsou povinni jej účtovat svým zákazníkům. Naproti tomu příplatek, který provozovatelé soustav platí provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP na základě KWKG z roku 2020, představuje daň, která obnáší použití státních prostředků.
52 Podle Komise tento příplatek představuje povinnou zátěž, kterou jednostranně uložil stát osobě povinné zaplatit, a tudíž daň obnášející použití státních prostředků. Není nutné konstatovat přenesení finanční zátěže na spotřebitele, pokud je prokázána existence povinného příspěvku na začátku dodavatelského řetězce. V projednávaném případě je tedy konečným dlužníkem provozovatel soustavy, který se nachází ve stejném právním postavení jako konečný spotřebitel. V každém případě si stát přisvojuje částku pocházející ze soukromého zdroje.
53 Výjimku ze zákazu stanoveného v čl. 107 odst. 1 SFEU, jako je výjimka dotčená v rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), lze uplatnit pouze na případy regulace cen, a nelze ji tedy použít na platby příplatků k ceně ze strany provozovatelů soustav. Postavit zákonem stanovenou platební povinnost na roveň pouhé regulaci tržních cen by podle Komise vedlo k neoprávněnému rozšíření této výjimky, což by zbavilo čl. 107 odst. 1 SFEU jeho podstaty.
54 Komise dále uvádí, že v souladu s judikaturou postačuje k prokázání existence státních prostředků výběr takového poplatku, jako je poplatek v projednávané věci, a že není nutné konstatovat další státní kontrolu. Tvrdí však, že v napadeném rozhodnutí přezkoumala, zda prostředky, které provozovatelé soustav obdrželi prostřednictvím poplatku KWKG, podléhají státní kontrole. Pro úplnost tvrdí, že platba příplatků je v souladu se zákonnými ustanoveními KWKG z roku 2020, od nichž se provozovatelé soustav nemohou odchýlit, z čehož lze vyvodit jejich státní povahu.
55 Nejprve je třeba posoudit argumenty Spolkové republiky Německo vycházející z toho, že ani poplatek KWKG, ani částky zaplacené provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP nepředstavují daň nebo jiný povinný odvod ve smyslu prvního kritéria uvedeného v bodě 36 výše, dále argumenty vycházející z neexistující stálé veřejné kontroly prostředků ve smyslu druhého kritéria uvedeného v bodě 36 výše a konečně argumenty týkající se použití judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160).
K existenci daně nebo jiného povinného odvodu (první kritérium uvedené v bodě 36 výše)
56 Podle judikatury se částky vyplývající z příplatku k ceně uloženého státem odběratelům elektřiny podobají dani, která zatěžuje elektřinu, a pocházejí ze „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 34 a citovaná judikatura).
57 Finanční prostředky tedy musí být považovány za „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud pocházejí z povinných příspěvků uložených právními předpisy dotyčného členského státu, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy. V tomto ohledu je irelevantní, že mechanismus financování nespadá v úzkém slova smyslu do kategorie odvodu daňové povahy ve vnitrostátním právu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 35 a citovaná judikatura).
58 Naproti tomu skutečnost, že finanční zátěž odvodu ve skutečnosti nese určitá vymezená kategorie osob, nestačí k prokázání, že finanční prostředky pocházející z tohoto odvodu mají povahu „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Dále je třeba, aby uvedený odvod byl povinný podle vnitrostátního práva. Soudní dvůr tak rozhodl, že nestačí, aby provozovatelé soustav přenesli do prodejní ceny elektřiny svým koncovým zákazníkům dodatečné náklady způsobené jejich povinností vykupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za sazby stanovené zákonem, jelikož tato kompenzace vyplývá pouze z praxe, a nikoli ze zákonné povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 36 a 37 a citovaná judikatura).
59 Úvodem je třeba konstatovat, že účastnice řízení se shodují na tom, že systém zavedený KWKG z roku 2020 se vyznačuje existencí „dvou úrovní“ v řetězci dodávek elektřiny. „První úroveň“ se tak týká vztahu mezi provozovateli kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP na straně jedné a provozovateli soustav na straně druhé. „Druhá úroveň“ se týká vztahu mezi provozovateli soustav a jejich zákazníky. Jak připomněla na jednání Spolková republika Německo, provozovatelé soustav jsou soukromými subjekty.
60 V rámci „první úrovně“ má dotčený provozovatel soustavy zákonnou povinnost vyplácet finanční podporu provozovatelům způsobilých kogeneračních zařízení a jiných zařízení souvisejících s CHP (viz body 16 a 17 výše). V rámci „druhé úrovně“ mohou provozovatelé soustav, aniž jsou povinni podle zákona tak učinit, přenést finanční zátěž vyplývající z jejich povinnosti vyplatit finanční podporu podle KWKG z roku 2020 na své zákazníky prostřednictvím poplatku KWKG (viz body 18 až 20 výše).
61 V napadeném rozhodnutí se Komise nedomnívala, že poplatek KWKG na „druhé úrovni“ dodavatelského řetězce představuje zákonem stanovený povinný odvod, který může představovat státní prostředky. Ostatně je třeba konstatovat, že provozovatelé soustav nejsou ze zákona povinni požadovat od svých zákazníků poplatek KWKG, takže tento poplatek nelze kvalifikovat jako povinný odvod ve smyslu judikatury citované v bodech 57 a 58 výše.
62 Komise měla naproti tomu za to, že příspěvky uložené zákonem provozovatelům soustav a povinně placené provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP na „první úrovni“ dodavatelského řetězce znamenají použití státních prostředků, aniž je třeba určit další povinný příspěvek na jiné „úrovni“ dodavatelského řetězce.
63 Je přitom třeba konstatovat, podobně jako to učinila Spolková republika Německo, že Komise v tomto ohledu nezohlednila judikaturu týkající se kritéria existence daně nebo jiných povinných odvodů.
64 Jak totiž vyplývá z judikatury citované v bodě 57 výše k tomu, aby byly finanční prostředky považovány za „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí „pocházet“ z daní nebo jiných povinných odvodů uložených právními předpisy státu a musí být „spravované a rozdělované v souladu s právními předpisy“.
65 Existence daně nebo jiných povinných odvodů na základě zákona je tedy svázána s původem prostředků použitých k poskytnutí výhody v tom smyslu, že umožňuje konstatovat, že k financování této výhody byly použity státní prostředky. Taková daň nebo takový jiný povinný odvod představuje způsob financování opatření.
66 Prostředky jsou poté spravovány a rozdělovány, to znamená přidělovány v souladu se zákonem, což umožňuje konstatovat, že částky vybrané prostřednictvím daně nebo jiných povinných odvodů jsou použity výlučně k poskytnutí výhody příjemcům v souladu s právními předpisy.
67 Komise tedy nemohla mít platně za to, že povinné platby ze strany provozovatelů soustav provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP, ke kterým dochází na „první úrovni“ dodavatelského řetězce, představují daň nebo jiný povinný odvod, které mohou znamenat státní prostředky. Tyto platby se totiž týkají pouze určení finančních prostředků v souladu se zákonem, jelikož provozovatelé jsou ze zákona rovněž povinni poskytnout finanční podporu provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP. Nevypovídají však o původu finančních prostředků, které provozovatelé soustav využívají k poskytování finanční podpory příjemcům. Jak správně uvádí Spolková republika Německo, závěr, že výše uvedené platby představují daň nebo jiný povinný odvod ve smyslu relevantní judikatury, vychází z toho, že financování opatření na podporu CHP se překrývá s poskytnutím prostředků příjemcům.
68 Tyto závěry jsou potvrzeny judikaturou týkající se opatření státní podpory na podporu výroby elektřiny, zejména výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, která jsou financována prostřednictvím příplatků uložených státem odběratelům elektřiny. Zejména rozsudky uvedené účastnicemi řízení v jejich písemnostech a citované v poznámkách pod čarou 65 a 72 napadeného rozhodnutí, a to rozsudky ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další (C‑206/06, EU:C:2008:413); ze dne 15. května 2019, Achema a další (C‑706/17, EU:C:2019:407), a ze dne 20. září 2019, FVE Holýšov I a další v. Komise (T‑217/17, nezveřejněný, EU:T:2019:633), přičemž tento rozsudek potvrdil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 16. září 2021, FVE Holýšov I a další v. Komise (C‑850/19 P, nezveřejněný, EU:C:2021:740), který se týkal zákonem stanovených povinností uložených provozovatelům distribučních a přenosových soustav elektřiny, aby zaplatili příplatek dceřiné společnosti podniků vyrábějících elektřinu nebo vykupovali elektřinu za určitou cenu od takových podniků za účelem podpory výroby této elektřiny. Zákon stanovil, že tito provozovatelé uloží spotřebitelům elektřiny povinné poplatky za elektřinu, aby se kompenzovaly dodatečné náklady, které vyplývají z takových povinností, které nesou provozovatelé distribučních a přenosových soustav elektřiny.
69 V rozsudcích uvedených v bodě 68 výše sloužily povinné poplatky vybrané a spravované provozovateli distribučních a přenosových soustav elektřiny na „druhé úrovni“ dodavatelského řetězce ke kompenzaci dodatečných nákladů vyplývajících z jejich zákonných povinností na „první úrovni“ uvedeného řetězce. Přenesení dodatečných nákladů prostřednictvím povinného poplatku odpovídajícího dani za elektřinu se lišilo od zákonných povinností provozovatelů distribučních a přenosových soustav elektřiny, které měly podpořit podniky vyrábějící elektřinu. Prostředky určené k plnění těchto povinností pocházely z povinných poplatků zatěžujících elektřinu a uložených spotřebitelům elektřiny, což prokazuje, že opatření byla financována státem.
70 Komise se tedy s odkazem na judikaturu citovanou v bodě 68 výše nesprávně domnívala, že povinnost provozovatelů soustav zaplatit příjemcům částky na „první úrovni“ dodavatelského řetězce stačí ke konstatování existence daně nebo jiného povinného odvodu, které mohou představovat použití státních prostředků, jelikož tato okolnost umožňuje konstatovat pouze to, že finanční prostředky byly přiděleny v souladu se zákonem, ale nevypovídá o zdroji finančních prostředků, které provozovatelé soustav použili k plnění svých povinností. Na rozdíl od situací dotčených v judikatuře citované v bodě 68 výše nezjistila Komise v projednávané věci povinný poplatek na „druhé úrovni“ dodavatelského řetězce.
71 Mimoto Komise v napadeném rozhodnutí nijak nevysvětlila, v jakém okamžiku a kdo prováděl správu finančních prostředků. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že příjmy z povinných příspěvků pocházejí přímo od příjemců, aniž provozovatelé soustav vybírají nebo spravují finanční prostředky.
72 V tomto ohledu nelze mechanismus spravedlivého rozdělení finanční zátěže mezi tyto provozovatele soustav, popsaný v bodě 20 výše, považovat za správu finančních prostředků použitých k financování opatření na podporu CHP, jelikož zavádí pouze kompenzaci zátěže mezi provozovateli soustav. Na druhé straně Komise v bodě 218 napadeného rozhodnutí konstatovala, že kritéria způsobilosti pro finanční podporu byla stanovena na základě KWKG z roku 2020 a ověřuje je BAFA, že rozsah této podpory stanoví výhradně stát a v případě pravděpodobného překročení celkového rozpočtu ve výši 1,8 miliardy eur určuje BAFA snížené sazby podpory (viz bod 43 výše). Tyto okolnosti umožňují pouze konstatovat, že provozovatelé soustav se nemohou odchýlit od pravidel stanovených zákonem, jejichž dodržování ověřuje BAFA, a musí tedy alokovat finanční prostředky v souladu s tímto zákonem. Neumožňují však konstatovat, že finanční prostředky, které provozovatelé soustav použili k zaplacení příjemcům, pocházely z daně nebo jiného povinného odvodu, které vybírají nebo spravují posledně uvedení.
73 Kromě toho Komise rovněž nesprávně v napadeném rozhodnutí tvrdila, že provozovatelé soustav podléhají zákonem stanovenému povinnému poplatku, jelikož musí podle zákona nést finanční zátěž spojenou s opatřeními na podporu CHP.
74 V tomto ohledu je pravda, že z judikatury vyplývá, že finanční zátěž související s povinným poplatkem může nést „definovaná kategorie osob“ (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 36), takže koneční spotřebitelé nemusí být poplatníky tohoto poplatku, jak správně uvedla Komise ve svých písemnostech.
75 V napadeném rozhodnutí však Komise pouze konstatovala, že provozovatelé soustav nesou náklady spojené s opatřeními na podporu CHP. Jak však uvedla, uvedení provozovatelé mohou přenést tyto náklady na své zákazníky prostřednictvím poplatku KWKG. Přenesou-li tyto náklady, je třeba mít za to, že zákazníci provozovatelů soustav nesou finanční zátěž související s opatřeními na podporu CHP.
76 Komise tedy nemůže tvrdit, že si stát přivlastňuje zdroje provozovatelů soustav, jelikož na rozdíl od toho, co tvrdí, tito provozovatelé nejsou nutně konečnými poplatníky v souvislosti s finanční zátěží, která vyplývá z opatření na podporu CHP.
77 Jak tedy tvrdí Spolková republika Německo, skutečnost, že byla konstatována jednostranná platební povinnost provozovatelů soustav na „první úrovni“ dodavatelského řetězce, nemůže postačovat k závěru, že opatření na podporu CHP jsou financována z daně nebo jiných povinných odvodů ve smyslu judikatury citované v bodech 57 a 68 výše.
78 Vzhledem k tomu, že poplatek KWKG nelze kvalifikovat ani jako daň nebo jiné povinné odvody ve smyslu této judikatury (viz bod 61 výše), je třeba uvést, že Komise neprokázala, že první kritérium uvedené v bodě 36 výše, které by umožnilo konstatovat převod státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je splněno.
79 Ostatní argumenty Komise nemohou tyto závěry vyvrátit.
80 Zaprvé Komise tvrdí, že z bodu 218 napadeného rozhodnutí vyplývá, že vyplácení finanční podpory ze strany provozovatelů soustav provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP, jak je stanoveno zákonem, nepatří mezi obvyklé úkoly těchto provozovatelů. Posledně uvedení nemají žádný prostor pro volné uvážení, pokud jde o okruh příjemců, výši a dobu trvání plateb. Tyto skutečnosti prokazují, že KWKG z roku 2020 není založen na soukromé hospodářské iniciativě, ale na iniciativě státu.
81 Je zajisté pravda, že KWKG z roku 2020 vychází z iniciativy státu a sleduje veřejnou politiku podpory kogenerační výroby elektřiny. Je rovněž pravda, že provozovatelé soustav jsou povinni platit provozovatelům zařízení částky určené zákonem podle postupů, které jsou v něm stanoveny.
82 Tyto úvahy se však překrývají s analýzou uvedenou v bodě 32 výše, podle níž byla opatření na podporu CHP zavedena na základě právních předpisů, takže je třeba mít za to, že jsou přičitatelná státu.
83 Jak přitom vyplývá z judikatury citované v bodě 31 tohoto rozsudku, přičitatelnost opatření státu, ačkoli je nezbytná pro účely kvalifikace těchto opatření jako „podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, není sama o sobě pro takovou kvalifikaci dostatečná. Musí být totiž prokázáno, že dotčené výhody jsou poskytovány přímo nebo nepřímo ze státních prostředků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, bod 63).
84 Skutečnost, že zákon stanoví podrobně podmínky pro přidělení finanční podpory, tedy nemůže znamenat, že se jedná o převod státních prostředků, ale pouze znamená, že stát nese odpovědnost za zavedení mechanismu podpory elektřiny z CHP, a tedy opatření na podporu CHP je přičitatelné státu.
85 Totéž platí pro argument předložený Komisí na jednání, podle něhož německý zákonodárce spravuje a rozděluje příjmy z povinných příspěvků provozovatelů soustav. Taková úvaha znamená konstatování, že právní předpisy stanoví předem podmínky pro přidělení finanční podpory, a tedy prokazuje pouze to, že opatření lze přičíst státu, a nikoli to, že jsou financována ze státních prostředků.
86 Zadruhé Komise v odpovědi na organizační procesní opatření ze dne 30. března 2023 tvrdí, že rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1), upřesnil předchozí judikaturu, pokud jde o pojem „daň“ z hlediska práva státních podpor. Samotná daňová povaha příspěvku podle Komise postačuje k tomu, aby bylo možné jej považovat za státní prostředky.
87 Je pravda, že v rozsudku ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1), upřesnil Soudní dvůr, že kritérium týkající se existence daně nebo jiných povinných odvodů může umožnit prokázat použití státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, aniž je nutné kromě toho prokázat, že je splněno i kritérium stálé veřejné kontroly nad finančními prostředky (viz bod 36 výše).
88 Zjištění, že kritéria uvedená v bodě 36 výše jsou alternativní, však nemá vliv na jejich definice, které vyplývají z judikatury. Aby tedy bylo kritérium týkající se existence daně nebo jiných povinných odvodů považováno za splněné, je nezbytné ještě prokázat, že prostředky pocházejí z povinných příspěvků, které jsou uloženy právními předpisy státu určité kategorii osob a že tyto prostředky jsou spravovány a rozdělovány v souladu s těmito právními předpisy (viz bod 64 výše).
89 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že v bodě 43 rozsudku ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1) Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní právní úprava, která nutí schválený podnik distribuující elektřinu k výkupu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie za cenu vyšší, než je tržní cena, a jež stanoví, že dodatečné náklady, které z toho vyplývají, jsou financovány z povinného poplatku hrazeného konečnými spotřebiteli, představuje zásah za použití státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Podobně jako rozsudky uvedené v bodě 68 výše je tak třeba uvést, že výhoda povinně poskytnutá příjemcům na „první úrovni“ dodavatelského řetězce byla financována poplatkem, který je stejně povinný jako na „druhé úrovni“ dodavatelského řetězce. Komise přitom neprokázala, že tomu tak je v projednávaném případě.
90 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise nesprávně vycházela z prvního kritéria uvedeného v bodě 36 výše, když měla za to, že v projednávaném případě byla opatření na podporu CHP financována ze státních prostředků.
Ke stálé veřejné kontrole prostředků (druhé kritérium uvedené v bodě 36 výše)
91 Jak vyplývá z bodů 41 až 45 výše, je třeba bez dalšího konstatovat, že Komise v napadeném rozhodnutí vycházela z prvního kritéria uvedeného v bodě 36 výše, které se týká existence daně nebo jiných povinných odvodů, aby dospěla k závěru, že opatření na podporu CHP jsou financována ze státních prostředků.
92 Konkrétně Komise v bodě 220 napadeného rozhodnutí výslovně dospěla k závěru, že opatření na podporu CHP jsou financována prostřednictvím povinného příspěvku, přičemž v tomto ohledu odkázala v poznámce pod čarou 65 na judikaturu, podle níž finanční prostředky pocházející z povinných příspěvků uložených právními předpisy státu, které jsou spravovány a rozdělovány v souladu s těmito právními předpisy, mohou být považovány za státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudky ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise, 173/73, EU:C:1974:71, bod 35; ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další, C‑262/12, EU:C:2013:851, bod 25, a ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 54). Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, z tohoto bodu nevyplývá, že zkoumala otázku, zda prostředky, které provozovatelé soustav obdrželi prostřednictvím poplatku KWKG, podléhají státní kontrole.
93 Je tedy třeba konstatovat, že Komise jasně a výslovně nezkoumala druhé kritérium uvedené v bodě 36 výše, které se týká stálé veřejné kontroly prostředků.
94 I když skutečnost, že Komise neprovedla jasný a výslovný přezkum tohoto druhého kritéria, sama o sobě nepředstavuje nesprávné právní posouzení na rozdíl od toho, co tvrdí Spolková republika Německo, jelikož obě kritéria uvedená v bodě 36 výše jsou alternativní, je však třeba uvést, že Komise z důvodu této absence přezkumu rovněž neprokázala, že opatření na podporu CHP jsou financována ze státních prostředků na základě druhého kritéria uvedeného v bodě 36 výše.
95 V každém případě, pokud by měl být argument Komise, podle něhož státní povaha prostředků vyplývá z chybějícího volného uvážení provozovatelů soustav v souvislosti s platbou finanční podpory stanovené na základě KWKG z roku 2020, chápán v tom smyslu, že prokázala, že druhé kritérium je splněno, nemůže tento argument obstát.
96 V tomto ohledu je totiž třeba připomenout, že čl. 107 odst. 1 SFEU zahrnuje veškeré finanční prostředky, které mohou orgány veřejné moci skutečně použít k podpoře podniků, aniž je rozhodné, zda tyto prostředky trvale patří do majetku státu, či nikoli. I když částky odpovídající podpoře nejsou trvale ve vlastnictví státní pokladny, skutečnost, že zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou, a tudíž jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, stačí k tomu, aby byly kvalifikovány jako „státní prostředky“ (rozsudky ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, C‑482/99, EU:C:2002:294, bod 37, jakož i ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 53).
97 V projednávané věci je pravda, jak vyplývá z bodu 218 napadeného rozhodnutí, že provozovatelé soustav musí povinně platit příjemcům, aniž se mohou odchýlit od kritérií jejich způsobilosti nebo od výše finanční podpory stanovené zákonem (viz bod 43 výše).
98 Stačí však uvést, že okolnost, že použité prostředky jsou určeny výhradně k plnění úkolů stanovených zákonem (zákonná zásada výhradního určení těchto prostředků) spíše ukazuje, v případě neexistence jakékoli jiné skutečnosti, která by prokazovala opak, že stát právě s těmito prostředky nemůže disponovat, tj. nemohl by rozhodnout o jiném určení, než které stanoví zákon (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, bod 76, a ze dne 21. října 2020, Eco TLC, C‑556/19, EU:C:2020:844, bod 41).
99 Kromě toho, i když skutečnost, že se vyplácení finanční podpory řídí ustanoveními KWKG z roku 2020, svědčí o tom, že opatření na podporu CHP vycházela ze zákona, a tedy že mechanismy zavedené těmito právními předpisy byly pod určitým státním vlivem, tyto okolnosti však nepostačují k závěru, že stát měl pravomoc nakládat s prostředky užívanými provozovateli soustav (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, bod 75). Stejně jako v případě kritéria týkajícího se existence daně nebo jiných povinných odvodů nemůže skutečnost, že zákon podrobně stanoví způsoby přidělování finanční podpory, představovat použití státních prostředků, ale může pouze znamenat, že opatření na podporu CHP jsou přičitatelná státu (viz bod 84 výše).
100 Z výše uvedeného vyplývá, že Komise neprokázala, že druhé kritérium uvedené v bodě 36 výše, které umožňuje konstatovat převod státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je splněno.
K použití judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98)
101 Jak vyplývá z bodů 41 a 42 výše, Komise měla v podstatě za to, že opatření na podporu CHP nepředstavují opatření „pouhé regulace cen“, které nepředstavuje převod státních prostředků ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160). V tomto ohledu odkázala rovněž na rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), jakož i na rozsudky ze dne 24. ledna 1978, van Tiggele (82/77, EU:C:1978:10); ze dne 13. září 2017, ENEA (C‑329/15, EU:C:2017:671), a ze dne 14. září 2016, Trajektna luka Split v. Komise (T‑57/15, nezveřejněný, EU:T:2016:470).
102 Jak přitom uvádí Spolková republika Německo, toto posouzení je nesprávné.
103 V tomto ohledu je třeba uvést, že rozsudky uvedené v bodě 101 výše se týkaly opatření stanovených zákonem, kterým se určují ceny výrobků nebo služeb (rozsudky ze dne 24. ledna 1978, van Tiggele, 82/77, EU:C:1978:10, a ze dne 14. září 2016, Trajektna luka Split v. Komise, T‑57/15, nezveřejněný, EU:T:2016:470), nebo se ukládají zejména povinnosti výkupu elektřiny za určitou cenu nebo v určitém množství (rozsudky ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C‑379/98, EU:C:2001:160; ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, a ze dne 13. září 2017, ENEA, C‑329/15, EU:C:2017:671). Podle unijního soudu se v případě těchto opatření nejednalo o převod státních prostředků.
104 Kromě toho, že unijní soud v rozsudcích uvedených v bodě 103 výše tato opatření nijak nekvalifikoval jako „pouhou regulaci cen“, je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nevyloučil použití státních prostředků kvůli způsobu, jakým byla výhoda poskytnuta příjemcům, a to stanovením ceny výrobků nebo uložením povinnosti nakupovat výrobky za určitou cenu nebo v určitém množství.
105 V bodě 59 rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), rozhodl Soudní dvůr, že za zásah za použití státních prostředků nelze považovat povinnost soukromých podniků zásobujících elektřinou vykupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů za stanovené minimální ceny, pokud nedochází k přímému či nepřímému převodu státních prostředků na podniky vyrábějící tento typ elektřiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413, bod 74; ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další, C‑262/12, EU:C:2013:851, bod 34, a ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 69).
106 Soudní dvůr uvedl, že v takových případech soukromé podniky nebyly státem pověřeny, aby spravovaly státní prostředky, ale měly povinnost výkupu prostřednictvím vlastních finančních zdrojů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413, bod 74; ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další, C‑262/12, EU:C:2013:851, bod 35, a ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 70).
107 Podle judikatury skutečnost, že takové subjekty jsou státem zmocněny, aby spravovaly státní prostředky, a nikoli že nemají pouze povinnost výkupu za použití vlastních finančních prostředků, představuje „rozhodující“ prvek pro závěr, že finanční prostředky z povinných příspěvků uložených právními předpisy státu, které jsou spravovány a rozdělovány v souladu s těmito právními předpisy, lze považovat za státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, i když jsou spravovány subjekty, které jsou od veřejné moci oddělené (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 58 a 59; ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, body 54 a 55, a ze dne 27. ledna 2022, Fondul Proprietatea, C‑179/20, EU:C:2022:58, bod 94).
108 Rozhodujícím prvkem tedy není skutečnost, že soukromé podniky měly pouze povinnost výkupu elektřiny, ale skutečnost, že ke splnění této povinnosti použily vlastní prostředky a nebyly státem zmocněny ke správě státních prostředků.
109 Tento závěr je potvrzen dalšími rozsudky, na které Komise odkázala v napadeném rozhodnutí a které jsou uvedeny v bodě 101 výše. Z těchto rozsudků totiž vyplývá, že unijní soud vycházel za účelem závěru, že podmínka státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU nebyla splněna, z neexistence přímého či nepřímého převodu státních prostředků, jelikož výhoda byla poskytnuta soukromoprávním subjektem jinému subjektu bez zásahu státu nebo entity zmocněné státem ke správě státních prostředků. Způsob, jakým byla výhoda příjemcům poskytnuta, nebyl považován za rozhodující pro posouzení podmínky, že opatření musí být financována ze státních prostředků.
110 Konkrétně na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, Soudní dvůr v bodě 90 rozsudku ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), uvedl, že Komise neprokázala, že opatření jsou financována prostřednictvím povinného odvodu ani že nad finančními prostředky existuje stálá veřejná kontrola, takže neprokázala, že tato opatření zahrnují státní prostředky. Soudní dvůr však nekonstatoval, že se „první úroveň“ dodavatelského řetězce vyznačuje „regulací cen“.
111 Navíc na rozdíl od toho, co navrhuje Komise zejména v odpovědi na organizační procesní opatření, není zákonná povinnost provozovatelů soustav na „první úrovni“ dodavatelského řetězce ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), zcela odlišná od povinnosti provozovatelů soustav v projednávané věci. V tomto ohledu z bodu 3 tohoto rozsudku v podstatě vyplývá, že výhoda poskytnutá výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů energie nebyla poskytnuta pouze na základě zákonné povinnosti výkupu elektřiny, ale rovněž zaplacením příspěvku za sazby stanovené zákonem nebo tržního příplatku bez ohledu na připojení výrobního zařízení a přímý prodej elektřiny. Posledně uvedená platba je podobná vyplácení finanční podpory provozovatelům kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP. V obou případech byli totiž provozovatelé soustav ze zákona povinni zaplatit příjemcům finanční podporu bez ohledu na tržní cenu. Je přitom třeba uvést, že Soudní dvůr v bodě 90 rozsudku ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), dospěl k závěru, že Komise neprokázala, že výhody poskytnuté příjemcům pocházely ze státních prostředků.
112 Komise tedy musela bez ohledu na to, zda opatření na podporu CHP představují opatření „pouhé regulace cen“, či nikoli, prokázat, že výhodu ve prospěch provozovatelů kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP neposkytli provozovatelé soustav, kteří jsou soukromými subjekty (viz bod 59 výše), z jejich finančních zdrojů, ale že tito provozovatelé byli státem zmocněni ke správě státních prostředků, aby vyloučila použití judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160).
113 Jak přitom vyplývá zejména z bodů 90 a 100 výše, Komise neprokázala, že je některé z alternativních kritérií uvedených v bodě 36 výše v projednávaném případě splněno. Stačí tedy konstatovat, že neprokázala, že výhoda stanovená v KWKG z roku 2020 ve prospěch provozovatelů kogeneračních zařízení a jiných zařízení spojených s CHP je financována provozovateli soustav ze státních prostředků.
114 Z toho vyplývá, jak tvrdí Spolková republika Německo, že provozovatelé soustav využívají vlastní zdroje k poskytnutí částek, které jsou stanoveny zákonem, příjemcům ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160). Jinými slovy, finanční prostředky přecházejí ze soukromých subjektů na soukromé subjekty a po celou dobu si zachovávají soukromou povahu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. října 2020, Eco TLC, C‑556/19, EU:C:2020:844, body 32 a 33).
115 A konečně, pokud Komise tvrdí, že výjimka ze zákazu podle v čl. 107 odst. 1 SFEU, jako je výjimka dotčená v rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), musí být omezena na případy „regulace cen“, jelikož čl. 107 odst. 1 SFEU by ztratil svůj užitečný účinek, je třeba připomenout, že Komise se nesprávně domnívá, že existuje kategorie opatření spočívajících v „prosté regulaci cen“, která nelze kvalifikovat jako státní podpory (viz body 103 až 109 výše).
116 Kromě toho, i když je pravda, že podle judikatury citované v bodě 35 výše nemůže unijní právo připustit, aby samotná skutečnost, že jsou zřízeny samostatné orgány pověřené rozdělováním podpor, umožňovala obcházení pravidel pro státní podpory, a tím zbavovala čl. 107 odst. 1 SFEU jeho užitečného účinku, nic to nemění na tom, že za podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU jsou považovány pouze výhody poskytnuté přímo nebo nepřímo ze státních prostředků.
117 Skutečnost, že platební povinnost provozovatelů soustav je uložena zákonem a přiznává některým podnikům nepopiratelnou výhodu, však nemůže znamenat, že má povahu státní podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C‑379/98, EU:C:2001:160, bod 61). Článek 107 odst. 1 SFEU totiž nelze použít na jednání státu, které nespadá do jeho působnosti, tj. v projednávaném případě na opatření, o němž rozhodl stát, ale které bylo financováno soukromými podniky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C‑379/98, EU:C:2001:160, body 65 a 66).
118 Je tedy třeba vyhovět jedinému žalobnímu důvodu, pokud jde o opatření na podporu CHP.
K opatření týkajícímu se zastropování poplatku KWKG ve prospěch výrobců vodíku
119 V bodě 221 napadeného rozhodnutí dospěla Komise k závěru, že opatření týkající se zastropování poplatku KWKG ve prospěch výrobců vodíku vedlo ke vzdání se státních prostředků. Soudní dvůr uznal, že vzdání se příjmů, které měly být v zásadě vráceny do státního rozpočtu, představuje převod státních prostředků.
120 Spolková republika Německo v rámci druhé a třetí části jediného důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že poplatek KWKG nepředstavuje povinný příspěvek a že prostředky vybrané z titulu tohoto poplatku nejsou pod stálou státní kontrolou a nejsou k dispozici státu. V konečném důsledku poplatek KWKG nepředstavuje státní prostředky.
121 Je třeba připomenout, že Komise připustila, že poplatek KWKG, posuzovaný samostatně, nepředpokládá použití státních prostředků, jelikož provozovatelé soustav nejsou povinni jej účtovat svým zákazníkům.
122 V odpovědi na organizační procesní opatření Tribunálu ze dne 30. března 2023 však Komise tvrdí, že z bodu 174 napadeného rozhodnutí vyplývá, že se na snížený poplatek ve prospěch výrobců vodíku použijí jiná pravidla než na poplatek KWKG. Tvrdí, že § 27 odst. 1 KWKG z roku 2020 stanoví, že výrobci vodíku jsou povinni platit poplatek KWKG provozovatelům soustav.
123 Jak již bylo uvedeno v bodě 61 výše, je třeba konstatovat, že KWKG z roku 2020 neukládá provozovatelům soustav povinnost přenést poplatek KWKG na své zákazníky, takže tento poplatek není poplatkem, který musí tito zákazníci uhradit. Tento poplatek tedy nelze považovat za daň nebo zákonem stanovený povinný odvod, které mohou znamenat použití státních prostředků.
124 Argument Komise, že § 27 odst. 1 bod 2 KWKG z roku 2020 stanoví výjimku, pokud jde o výrobce vodíku, nemůže obstát. Kromě toho, že Komise tuto údajnou výjimku v napadeném rozhodnutí nezmínila, stačí uvést, že ze znění uvedeného ustanovení nevyplývá, že výrobci vodíku jsou povinni platit poplatek KWKG. Toto ustanovení totiž mimo jiné stanoví, že pro energeticky náročné podniky, jako jsou výrobci vodíku, se zastropování poplatku KWKG uplatní pouze v rozsahu, v němž uvedený poplatek, který mají zaplatit tyto podniky, není nižší než určitá částka za KWh. Z tohoto ustanovení však nevyplývá, že by výrobci vodíku museli platit poplatek KWKG.
125 Vzhledem k tomu, že poplatek KWKG nepředstavuje státní prostředky, není zastropování tohoto poplatku pro výrobce vodíku vzdáním se státních prostředků.
126 Komise tedy měla nesprávně za to, že opatření týkající se zastropování poplatku KWKG ve prospěch výrobců vodíku je financováno ze státních prostředků. Jedinému žalobnímu důvodu je tedy třeba vyhovět i v rozsahu, v němž se týká tohoto opatření.
127 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobě podané Spolkovou republikou Německo je třeba vyhovět v rozsahu, v němž Komise nesprávně konstatovala, že dotčená opatření představují státní podpory financované ze státních prostředků. Napadené rozhodnutí tedy musí být zrušeno.
K nákladům řízení
128 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Spolková republika Německo požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (osmý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise C(2021) 3918 final ze dne 3. června 2021 o státní podpoře SA.56826 (2020/N) – Německo – Reforma režimu podpory na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny z roku 2020 a o státní podpoře SA.53308 (2019/N) – Německo – Změna režimu podpory stávajícím zařízením pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny [§ 13 Gesetz zur Neuregelung des Kraft-Wärme-Kopplungsgesetzes (zákon o nové právní úpravě zákona o kombinované výrobě tepla a elektřiny) ze dne 21. prosince 2015 (BGBl. 2015 I, s. 2498], se zrušuje.
2) Evropské komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 24. ledna 2024.
Podpisy