ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)
24. ledna 2024(*)
„Přístup k dokumentům – Nařízení (ES) č. 1049/2001 – Dokument předložený v rámci řízení EU Pilot o vrácení DPH – Dokument pocházející z členského státu – Odepření přístupu – Předchozí souhlas členského státu – Výjimka týkající se ochrany soudního řízení – Povinnost uvést odůvodnění“
Ve věci T‑602/22,
Veneziana Energia Risorse Idriche Territorio Ambiente Servizi SpA (Veritas), se sídlem v Benátkách (Itálie), zástupce: A. Pasqualin, avocat,
žalobkyně,
proti
Evropské komisi, zástupci: A.-C. Simon a A. Spina, jako zmocněnci,
žalované,
podporované:
Italskou republikou, zástupci: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s S. Fiorentinem, avvocato dello Stato,
vedlejší účastnice,
TRIBUNÁL (čtvrtý senát),
ve složení: R. da Silva Passos, předseda, S. Gervasoni (zpravodaj), a N. Półtorak, soudci,
za soudní kancelář: V. Di Bucci, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na to, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy bylo účastníkům řízení doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co bylo podle čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu rozhodnuto, že o žalobě bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
s ohledem na usnesení ze dne 20. září 2023 nařizující Komisi, aby předložila dokument, k němuž žalobkyni odepřela přístup, a předložení tohoto dokumentu Komisí dne 26. září 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobkyně, společnost Veneziana Energia Risorse Idriche Territorio Ambiente Servizi SpA (Veritas), domáhá zrušení rozhodnutí Komise C(2022) 5221 final ze dne 15. července 2022, kterým jí bylo odmítnuto předání dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019, jenž byla zaslán v rámci řízení EU Pilot 9456/19/TAXUD týkajícího se vrácení daně z přidané hodnoty (DPH) neoprávněně vybrané z italského poplatku za hygienu životního prostředí [tariffa di igiene ambientale, zavedeného článkem 49 decreto legislativo n. 22 (legislativní nařízení č. 22) ze dne 5. února 1997, dále jen „poplatek TIAI“].
Právní rámec
2 Článek 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) v odstavcích 2, 4 a 5 stanoví:
„2. Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany
[…]
– soudního řízení a právního poradenství,
[…]
4. U dokumentů třetích osob konzultuje orgán třetí osobu pro posouzení, zda má uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn.
5. Členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.“
Skutečnosti předcházející sporu
3 Řízení EU Pilot představuje postup spolupráce mezi Evropskou komisí a členskými státy, jehož cílem je umožnit Komisi utvořit si názor, zda je právo Evropské unie v dané otázce dodržováno a správně uplatňováno v členských státech. Tento druh řízení, který od roku 2008 nahradil neformální fázi postupu před zahájením soudního řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU, má efektivně řešit případná porušení unijního práva tím, že se pokud možno předejde zahájení řízení o nesplnění povinnosti, přičemž může vést k zahájení takového řízení (viz rozsudek ze dne 9. října 2018, Pint v. Komise, T‑634/17, nezveřejněný, EU:T:2018:662, bod 31 a citovaná judikatura).
4 V rámci řízení EU Pilot 9456/19/TAXUD, které bylo v projednávané věci zahájeno zejména na základě stížnosti žalobkyně (dále jen „řízení EU Pilot“), požádala Komise italské orgány o objasnění podmínek vrácení DPH bezdůvodně vybrané z poplatku TIAI.
5 Dopisem ze dne 2. srpna 2021 informovala Komise žalobkyni, že obdržela odpověď italských orgánů a rozhodla nezahájit řízení o nesplnění povinnosti z důvodu nedodržení unijního práva těmito orgány.
6 Dne 21. října 2021 požádala žalobkyně Komisi o kopii odpovědi italských orgánů shrnuté v dopise ze dne 2. srpna 2021.
7 Komise odpověděla dopisem ze dne 15. listopadu 2021 (dále jen „původní odpověď“) nejprve tím, že identifikovala požadovaný dokument jako dopis italských orgánů ze dne 17. října 2019 zaslaný v rámci řízení EU Pilot, a poté odepřela přístup k tomuto dopisu z důvodu, že by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany soudního řízení probíhajícího v Itálii podle čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001.
8 Žalobkyně zaslala Komisi dne 30. listopadu 2021 potvrzující žádost, v níž ji žádala, aby přehodnotila své stanovisko.
9 Komise dne 15. července 2022 potvrdila odepření přístupu k dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019 v návaznosti na nesouhlas se zpřístupněním uvedeného dopisu vyjádřený těmito orgány podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 na základě výjimky z práva na přístup stanovené v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce téhož nařízení (dále jen „napadené rozhodnutí“).
Návrhová žádání účastníků řízení
10 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– jako důkazní opatření nařídil Komisi, aby předložila dopis italských orgánů ze dne 17. října 2019,
– rovněž v rámci dokazování nařídil Komisi, aby předložila odpověď uvedených orgánů na jejich konzultaci před přijetím napadeného rozhodnutí,
– nařídil předložení jakéhokoli jiného důkazního prostředku, který bude považovat za užitečný,
– napadené rozhodnutí zrušil,
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
11 Poté, co Komise v příloze k žalobní odpovědi předložila svou korespondenci s italskými orgány po původní odpovědi a potvrzující žádosti žalobkyně, žalobkyně omezila žádost o poskytnutí odpovědi italských orgánů na odpověď předcházející uvedené potvrzující žádosti (viz bod 10 druhá odrážka výše).
12 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl,
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
13 Italská republika navrhuje zamítnutí žaloby.
Právní otázky
14 Žalobkyně se na podporu své žaloby dovolává dvou žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází v podstatě z porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 a povinnosti uvést odůvodnění. Druhý žalobní důvod vychází v podstatě z porušení čl. 4 odst. 2 druhé odrážky uvedeného nařízení ve spojení s odstavcem 5 téhož článku, povinnosti pečlivého přezkumu a povinnosti uvést odůvodnění.
K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu v podstatě z porušení čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 a povinnosti uvést odůvodnění
15 Žalobkyně zaprvé tvrdí, že vzhledem k rozporu mezi původní odpovědí, která nijak neodkazuje na čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, a nesouhlasu italských orgánů, který toto ustanovení umožňuje, na straně jedné a napadeným rozhodnutím, které zmiňuje uvedené ustanovení, jakož i tento nesouhlas, na straně druhé, není schopna určit, které řízení bylo použito a zda bylo použito právem. V replice žalobkyně uvádí, že Komisi vytýká nikoli rozdíl mezi původní odpovědí a napadeným rozhodnutím, ale nepřesnost napadeného rozhodnutí v tom, že nesprávně uvedla, že původní odpověď byla založena na čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
16 Žalobkyně z toho zadruhé vyvozuje, že vzhledem k tomu, že z řízení před Komisí nevyplývá předchozí projev vůle italských orgánů, je vyžadováno vyčerpávající posouzení žádosti o přístup na rozdíl od případu skutečného nesouhlasu členského státu, ve kterém judikatura připustila přezkum prima facie námitek Komisí. V projednávané věci přitom Komise neprovedla požadovaný důkladný přezkum a neprovedla samostatné posouzení vyžadované v případě, že by italské orgány nevyužily možnosti stanovené v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
17 Pokud jde o tvrzení o porušení povinnosti uvést odůvodnění, je zaprvé třeba uvést, že se žalobkyně ve skutečnosti omezuje na zpochybnění opodstatněnosti toho, že se Komise opírá o čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001.
18 Povinnost uvést odůvodnění totiž představuje podstatnou formální náležitost, která musí být odlišena od otázky opodstatněnosti odůvodnění, jež spadá pod otázku materiální legality sporného aktu (rozsudky ze dne 22. března 2001, Francie v. Komise, C‑17/99, EU:C:2001:178, bod 35, a ze dne 15. září 2016, Philip Morris v. Komise, T‑796/14, EU:T:2016:483, bod 28). Nedostatečně odůvodněným aktem ve smyslu formální povinnosti uvést odůvodnění je akt, který neumožňuje pochopit, proč, na jakém základě nebo z jakého důvodu byl přijat, zatímco odůvodnění aktu, kterým jsou jeho důvody a opodstatnění, může být dostatečně známé a srozumitelné, avšak nedostatečné k tomu, aby jej z právního hlediska odůvodnilo, jelikož není podložené, relevantní nebo v souladu s použitelnými ustanoveními.
19 V projednávané věci přitom žalobkyně objasnila svou argumentaci v replice, když upřesnila, že Komisi nevytýká rozdíl mezi původní odpovědí a napadeným rozhodnutím, který by jí bránil seznámit se s důvody tohoto rozhodnutí, pochopit je, a tedy je zpochybnit, což by odpovídalo formálnímu zpochybnění, ale že kritizovala nesprávnou oporu o čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 v případě neexistence skutečného nesouhlasu se zpřístupněním ze strany italských orgánů, zejména před původní odpovědí (viz bod 15 výše). Žalobkyně zpochybňuje nesoulad napadeného rozhodnutí s použitelnými ustanoveními.
20 V každém případě lze mít v projednávané věci za to, že napadené rozhodnutí v rozsahu, v němž zmiňuje čl. 4 odst. 4 a 5 nařízení č. 1049/2001, umožňuje žalobkyni seznámit se s jeho důvody a Tribunálu přezkoumat jejich legalitu, jak vyžaduje judikatura týkající se dodržení povinnosti uvést odůvodnění (viz rozsudek ze dne 24. května 2011, NLG v. Komise, T‑109/05 a T‑444/05, EU:T:2011:235, bod 81 a citovaná judikatura). Z napadeného rozhodnutí totiž jednoznačně vyplývá, že italské orgány byly konzultovány na základě čl. 4 odst. 4 uvedeného nařízení a že vyjádřily nesouhlas se zpřístupněním svého dopisu ze dne 17. října 2019 na základě čl. 4 odst. 5 téhož nařízení. Komise v něm konkrétně v úvodní části (bod 1) uvádí, že po konzultaci s italskými orgány přijala původní odpověď o odmítnutí zpřístupnění na základě čl. 4 odst. 4 a 5 tohoto nařízení, a část napadeného rozhodnutí (bod 2.1) věnuje odůvodnění nesouhlasu italských orgánů.
21 Je pravda, že čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 nebyl v původní odpovědi zmíněn. Tato okolnost však neumožňuje dovodit, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno. Na jedné straně i bez uvedení tohoto ustanovení totiž původní odpověď jasně vyjadřuje nesouhlas italských orgánů se zpřístupněním jejich dopisu ze dne 17. října 2019. Na druhé straně otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být zajisté posuzována s ohledem na jeho kontext, ale musí být posuzována zejména s ohledem na jeho znění, které je v projednávané věci jasné (viz bod 20 výše), a rovněž na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (rozsudky ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, bod 63, a ze dne 15. září 2016, Philip Morris v. Komise, T‑796/14, EU:T:2016:483, bod 29). V projednávané věci přitom – jak zdůrazňují Komise a Italská republika – články 7 a 8 uvedeného nařízení stanoví dvoufázový postup, který dotyčnému orgánu umožňuje projednat původní žádosti rychleji před tím, než případně v případě potvrzující žádosti zaujme podrobné, a tedy úplnější stanovisko, kterým uvedenou žádost zamítne (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. ledna 2010, Internationaler Hilfsfonds v. Komise, C‑362/08 P, EU:C:2010:40, bod 54, a ze dne 11. prosince 2018, Arca Capital Bohemia v. Komise, T‑440/17, EU:T:2018:898, bod 18). Z nezmínění čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 v původní odpovědi tudíž nelze vyvodit pochybnost o skutečném opření napadeného rozhodnutí o toto ustanovení, které je v něm uvedeno.
22 Taková pochybnost je tím méně přípustná, že z písemností žalobkyně vyplývá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí jí umožnilo pochopit, že toto rozhodnutí bylo založeno na čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, jelikož mimoto zpochybňuje opření se o toto ustanovení v projednávané věci z důvodu, že italské orgány nevyužily možnosti stanovené tímto ustanovením.
23 Konkrétně, pokud jde zadruhé o to, že se napadené rozhodnutí údajně protiprávně opřelo o čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, bylo rozhodnuto, že z tohoto ustanovení ani z judikatury nevyplývá, že k tomu, aby členský stát, který je autorem dotčeného dokumentu, mohl podat námitky, je nezbytné, aby předtím podal zvláštní formální žádost dotyčnému orgánu, a není ani vyžadováno, aby se členský stát výslovně dovolával uvedeného ustanovení. Nic ve znění tohoto ustanovení, které je procesním ustanovením věnovaným procesu přijímání rozhodnutí Unie (rozsudky ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, body 78 a 81, a ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 53), nenaznačuje, že členský stát musí podat formální žádost, bez níž nelze při přijetí uvedeného rozhodnutí zohlednit námitky, které vyjádřil (rozsudek ze dne 8. února 2018, POA v. Komise, T‑74/16, nezveřejněný, EU:T:2018:75, body 32 až 34). Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, není členský stát povinen postupovat ve dvou fázích, aby zabránil zpřístupnění jednoho ze svých dokumentů, nejprve tak, že požádá Komisi, aby nezpřístupnila dotčený dokument bez jeho předchozího souhlasu, a poté tento souhlas odmítne udělit.
24 Z toho rovněž vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, skutečnost, že je dotyčný členský stát konzultován na základě čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001, nevylučuje následné použití čl. 4 odst. 5 téhož nařízení. Tato dvě ustanovení nebyla pojata tak, že se vzájemně vylučují, ale spíše, jak vyplývá z přípravných prací k uvedenému nařízení (viz pozměněný návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise, Úř. věst. 2001, 240 E, s. 165, bod 2.4), jako obecně ustanovení týkající se třetích osob (odstavec 4) a ustanovení, které se vztahuje na konkrétní třetí osoby, kterými jsou členské státy, a které přebírá prohlášení č. 35 připojené k Amsterodamské smlouvě (odstavec 5) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. května 2018, Malta v. Komise, T‑653/16, EU:T:2018:241, body 98 a 99, a stanovisko generálního advokáta Poiarese Madura ve věci Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:433, bod 48).
25 Kromě toho za účelem zajištění účinného použití čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, zejména tím, že je dotyčnému členskému státu poskytnuta možnost požadovat jeho předchozí souhlas se zpřístupněním dokumentu, jehož je autorem, je ještě třeba, aby byl tento členský stát informován o existenci žádosti o přístup k tomuto dokumentu, což je právě předmětem konzultace podle čl. 4 odst. 4 téhož nařízení.
26 V projednávané věci lze tedy konstatovat, že námitky vznesené italskými orgány vůči zpřístupnění jejich dopisu ze dne 17. října 2019 po jejich konzultaci, které vyplývají z e-mailů zaslaných Komisi dne 31. března, 5. dubna a 6. května 2022, vyjadřují odmítnutí těchto orgánů zpřístupnit uvedený dopis bez jejich předchozího souhlasu, jakož i jejich následný nesouhlas s tímto zpřístupněním na základě čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001. Uvedené orgány konkrétně dne 31. března 2022 uvedly, že až do obdržení požadovaných informací nemohou povolit přístup k tomuto dopisu. Dne 5. dubna 2022 potvrdily odepření přístupu a dne 6. května 2022 poskytly upřesnění k tomuto odepření. Z toho vyplývá skutečný projev vůle italských orgánů, v projednávané věci předcházející napadenému rozhodnutí, bránit zpřístupnění, což při neexistenci jiného konkrétního časového požadavku stanoveného v čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 než požadavku „předchozího“ souhlasu se zpřístupněním postačuje.
27 Není tedy relevantní, že Komise neprokázala, jak tvrdí v napadeném rozhodnutí, aniž to bylo potvrzeno Italskou republikou v jejím spise vedlejšího účastníka, že italské orgány vyjádřily nesouhlas již před zasláním původní odpovědi.
28 Z toho vyplývá, že se Komise správně opřela o čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 a v souladu s přezkumem důvodů pro nezpřístupnění předložených členským státem, na který se vztahuje toto ustanovení (viz bod 40 níže), jí nepříslušelo provést vyčerpávající posouzení důvodů rozhodnutí italských orgánů o nesouhlasu se zpřístupněním.
29 První žalobní důvod musí proto být zamítnut, aniž by bylo třeba žádat Komisi, aby předložila korespondenci s italskými orgány z doby před zasláním původní odpovědi.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu v podstatě z porušení čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001 ve spojení s odstavcem 5 téhož článku, povinnosti pečlivého přezkumu a povinnosti uvést odůvodnění
30 Žalobkyně vytýká Komisi, že nesplnila povinnost, která by platila i v případě prima facie posouzení nesouhlasu se zpřístupněním, ověřit a vysvětlit, jak by přístup k požadovanému dokumentu mohl konkrétně a skutečně ohrozit chráněný zájem, v dané věci zájem založený na ochraně soudního řízení podle čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001. V tomto ohledu vychází z nezbytného restriktivního výkladu výjimek z práva veřejnosti na přístup k dokumentům, jakož i z hypotetické formulace použité v napadeném rozhodnutí, zmínky o jediném probíhajícím vnitrostátním soudním řízení, která ostatně nebyla upřesněna, a chybějícího vysvětlení ohledně porušení rovnosti zbraní před soudem ve vztahu k ní, žadatelce o přístup v projednávané věci. Ve vyjádření ke spisu vedlejšího účastníka zdůrazňuje nedostatečnost důvodu vycházejícího ze zvláště pravděpodobného charakteru žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v dotčených vnitrostátních soudních řízeních, který italské orgány uvedly k odůvodnění odepření přístupu. Kromě toho odůvodnění uvedené v napadeném rozhodnutí je podle žalobkyně nedostatečné, neurčité a bez jakéhokoli obsahu.
31 Žalobkyně v replice zdůrazňuje, přičemž vychází z judikatury, nezbytnost skutečného vztahu mezi požadovaným přístupem a narušením procesní rovnováhy v rámci jasně určeného sporu, zatímco v projednávané věci bylo jediné řízení, jehož byla účastníkem, s konečnou platností ukončeno před přijetím napadeného rozhodnutí. Dále uvádí, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise v rámci tohoto řízení, Komise upozornila italské orgány na nutnost vysvětlit, čím by zpřístupnění požadovaného dokumentu konkrétně a skutečně ohrozilo dotčený chráněný zájem, a to tím spíše, že podle jejího vlastního posouzení mohl být uvedený dokument zpřístupněn. Dodává, že Komise každopádně nesplnila povinnost přezkoumat, zda členský stát řádně odůvodnil svůj postoj, tím, že by se ujistila o existenci takového odůvodnění, a tím, že by jej v napadeném rozhodnutí uvedla.
32 Je třeba připomenout, že nařízení č. 1049/2001, jak vyplývá z bodu 4 jeho odůvodnění a z jeho článku 1, má poskytnout veřejnosti co možná nejširší právo na přístup k dokumentům orgánů (rozsudky ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, EU:C:2008:374, bod 33, a ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 40). Podle čl. 2 odst. 3 tohoto nařízení se toto právo vztahuje nejen na dokumenty vypracované orgánem, ale i na dokumenty, jež tento orgán obdrží od třetích osob, k nimž patří i členské státy, jak výslovně upřesňuje čl. 3 písm. b) téhož nařízení.
33 Toto právo na přístup však podléhá některým omezením vycházejícím z důvodů veřejného či soukromého zájmu (rozsudky ze dne 1. února 2007, Sison v. Rada, C‑266/05 P, EU:C:2007:75, bod 62, a ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 41). Konkrétně čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 uvádí, že členský stát může požádat orgán, aby nezveřejňoval dokument pocházející z tohoto členského státu bez jeho předchozího souhlasu.
34 V projednávané věci, jak vyplývá z přezkumu prvního žalobního důvodu, Italská republika využila možnosti, kterou jí poskytuje čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, a požádala Komisi, aby nezpřístupnila dopis italských orgánů ze dne 17. října 2019.
35 Výkon pravomoci, kterou čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 přiznává dotyčnému členskému státu, podléhá rámci danému hmotněprávními výjimkami vyjmenovanými v odstavcích 1 až 3 téhož článku, přičemž členskému státu je v tomto ohledu přiznána pouze pravomoc účastnit se rozhodování orgánu. Předchozí souhlas dotyčného členského státu, na nějž odkazuje tento čl. 4 odst. 5, je tudíž třeba posuzovat nikoliv jako právo diskrečně uplatňovaného veta, nýbrž jako určitý druh požadavku souhlasného stanoviska, že neexistují důvody pro výjimku vycházející z odstavců 1 až 3 téhož článku. Rozhodovací proces zavedený za těchto podmínek v čl. 4 odst. 5 vyžaduje, aby se dotyčný orgán a členský stát držely hmotněprávních výjimek stanovených v uvedených odstavcích 1 až 3 (viz rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 58 a citovaná judikatura).
36 Vzhledem k tomu, že provádění pravidel unijního práva je svěřeno společně orgánu a členskému státu, který využil možnost poskytnutou čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001, a takové provedení tudíž závisí na dialogu, který musí být mezi nimi navázán, jsou tento orgán a členský stát povinny v souladu s povinností loajální spolupráce uvedenou v čl. 4 odst. 3 SEU jednat a spolupracovat tak, aby zmíněná pravidla byla účinně použita (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 85).
37 Zásah dotyčného členského státu nemá s ohledem na žadatele vliv na to, že rozhodnutí, jež mu později zašle orgán jako odpověď na žádost o přístup, kterou předložil ohledně dokumentu, jejž má uvedený orgán v držení, má charakter rozhodnutí Unie (rozsudky ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 94, a ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 60).
38 Z judikatury uvedené v bodech 32 až 37 výše zaprvé vyplývá, že dotyčný členský stát, který má po ukončení dialogu s orgánem námitky proti zpřístupnění dotčeného dokumentu, je povinen odůvodnit tyto námitky s ohledem na výjimky vyjmenované v čl. 4 odst. 1 až 3 nařízení č. 1049/2001. Orgán totiž nemůže vyhovět námitkám vzneseným členským státem proti zpřístupnění dokumentu, který z tohoto státu pochází, pokud tyto námitky nejsou nijak odůvodněny nebo pokud předložené odůvodnění neuvádí odkaz na tyto výjimky. Pakliže dotčený stát navzdory tomu, že k tomu byl orgánem výslovně vyzván, orgánu takové odůvodnění neposkytne, musí uvedený orgán požadovaný dokument zpřístupnit, má-li za to, že nebude použita žádná ze zmíněných výjimek (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, body 87 a 88).
39 Jak mimoto vyplývá zejména z článků 7 a 8 nařízení č. 1049/2001, i samotný orgán je povinen odůvodnit zamítavé rozhodnutí určené žadateli o přístup. Taková povinnost znamená, že orgán ve svém rozhodnutí uvede nejen námitky vznesené dotyčným členským státem proti zpřístupnění požadovaného dokumentu, ale i důvody dovolávané tímto členským státem k učinění závěru, že se použije jedna z výjimek z práva na přístup stanovených v čl. 4 odst. 1 až 3 téhož nařízení. Takové údaje totiž žadateli umožňují seznámit se s původem a důvody odepření přístupu, které je vůči němu uplatněno, a příslušnému soudu vykonat případně přezkum, který mu přísluší (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, EU:C:2007:802, bod 89).
40 Z toho zadruhé vyplývá, že orgánu nepřísluší provádět ve vztahu k dokumentu, jehož zpřístupnění je odepřeno, úplné posouzení důvodů uplatňovaných členským státem v rámci námitek na základě výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001 (rozsudky ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 65, a ze dne 5. dubna 2017, Francie v. Komise, T‑344/15, EU:T:2017:250, bod 45). Povinnost provést konkrétní a individuální zkoumání, která vyplývá ze zásady transparentnosti, se tedy neuplatní v případě, že se žádost o přístup týká dokumentu pocházejícího z členského státu podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1049/2001 (rozsudky ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 81, a ze dne 8. února 2018, POA v. Komise, T‑74/16, nezveřejněný, EU:T:2018:75, bod 61). Požadavek na takové úplné posouzení by totiž mohl vést k tomu, že by orgán rozhodující o žádosti mohl po jeho provedení neprávem přistoupit ke zpřístupnění dotčeného dokumentu žadateli bez ohledu na řádně odůvodněné námitky členského státu, z něhož tento dokument pochází (rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 64).
41 Naproti tomu povinnost orgánu provádět pečlivý přezkum ho musí vést k tomu, že ověří, zda se mu vysvětlení podaná členským státem za účelem projevení nesouhlasu se zveřejněním jeho dokumentů jeví prima facie jako opodstatněná. Uvedený orgán musí ověřit, zda důvody uvedené členským státem na podporu jeho námitek mohou s ohledem na okolnosti projednávané věci a použitelná právní pravidla prima facie odůvodnit takové odepření přístupu, a tudíž zda tyto důvody danému orgánu umožňují dostát odpovědnosti, kterou má podle článku 8 nařízení č. 1049/2001. Jde o to, aby orgán nepřijal rozhodnutí, které nepovažuje za obhajitelné, ačkoli je jeho autorem, a je tudíž odpovědný za jeho legalitu (viz rozsudek ze dne 6. února 2020, Compañía de Tranvías de la Coruña v. Komise, T‑485/18, EU:T:2020:35, bod 70 a citovaná judikatura).
42 Tímto žalobním důvodem žalobkyně konkrétně zpochybňuje jak dodržení povinnosti uvést odůvodnění (první výtka), tak dodržení povinnosti pečlivého přezkumu (druhá výtka) a výsledek tohoto přezkumu (třetí výtka).
43 Pokud jde zaprvé o dodržení povinnosti uvést odůvodnění v projednávané věci, je třeba uvést, že Komise v bodě 2.1 napadeného rozhodnutí uvedla, že italské orgány s odvoláním na čl. 4 odst. 2 druhou odrážku nařízení č. 1049/2001 založily odepření zpřístupnění na ohrožení integrity probíhajících soudních řízení týkajících se vrácení DPH, jejichž referenční čísla uvedly, a na porušení rovnosti zbraní v případě přístupu druhého účastníka uvedených řízení k jejich dopisu ze dne 17. října 2019, který byl unijním orgánům důvěrně předán v rámci řízení EU Pilot týkajícího se vrácení DPH bezdůvodně vybrané z poplatku TIAI. Zmínila rovněž případné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k Soudnímu dvoru, o kterých se zmínily italské orgány, přičemž vycházela z toho, že DPH, která je předmětem dotčených vnitrostátních řízení, podléhá harmonizovaným evropským pravidlům.
44 Z toho lze vyvodit, že se Komise ujistila o existenci odůvodnění námitek italských orgánů a vylíčila důvody uvedené v tomto ohledu v napadeném rozhodnutí. Umožnila tak žalobkyni pochopit důvody pro odmítnutí zpřístupnění dopisu uvedených orgánů ze dne 17. října 2019.
45 První výtku vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění je tudíž třeba zamítnout.
46 Pokud jde zadruhé o dodržení povinnosti Komise provést pečlivý přezkum odmítnutí zpřístupnění ze strany italských orgánů, je třeba konstatovat, že v bodě 2.2 napadeného rozhodnutí, nadepsaném „Posouzení prima facie ze strany Komise“, poté, co připomněla použitelná ustanovení, zejména čl. 4 odst. 2 druhou odrážku nařízení č. 1049/2001, jakož i odpovídající judikaturu, Komise připomněla, že uvedené orgány zdůraznily, že jejich dopis ze dne 17. října 2019 obsahoval jejich stanovisko k otázce vrácení DPH bezdůvodně vybrané z poplatku TIAI, že tato otázka byla předmětem věcí projednávaných italskými soudy, jejichž referenční čísla byla poskytnuta, a že je velmi pravděpodobné, že budou předloženy žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru. Komise měla dále za to, že by zpřístupnění uvedeného dopisu stavělo tyto orgány do jasně nevýhodnější situace oproti ostatním stranám, neboť ty by dopředu znaly stanovisko dotyčných orgánů a mohly by upravit a zpřesnit jejich argumenty, což by znamenalo systematickou výhodu v jejich prospěch. Na základě toho dospěla k závěru, že existuje skutečné, a nikoli hypotetické riziko ohrožení a vážného narušení soudních řízení probíhajících v Itálii podle čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001.
47 Takováto analýza odpovídá hodnocení prima facie vyžadovanému judikaturou citovanou v bodech 40 a 41 výše.
48 Komise má totiž pouze ověřit, zda informace poskytnuté italskými orgány činí porušení ochrany soudního řízení ve smyslu čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001 pravděpodobným. Takový přezkum pravděpodobnosti s sebou ze své povahy nese použití výrazů, které nejsou jasně kategorické, což tedy Komisi nelze vytýkat.
49 Naproti tomu není úkolem Komise se ujistit o konkrétním a skutečném porušení ochrany soudních řízení v Itálii. V tomto ohledu na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, se Komise tím, že italským orgánům připomněla nutnost vysvětlit, jak by zpřístupnění požadovaného dokumentu konkrétně a skutečně porušilo dotčený chráněný zájem, omezila na to, že těmto orgánům připomněla jejich povinnost takový kontrolu provést, ale nedomnívala se, že by sama měla povinnost tuto kontrolu provést.
50 Konečně to, že Komise po potvrzující žádosti italským orgánům sdělila, že má za to, že jejich dopis ze dne 17. října 2019 může být zpřístupněn, rovněž potvrzuje pečlivý přezkum provedený v projednávané věci, jelikož k tomuto sdělení byla přiložena žádost o doplňující vysvětlení a připomínka kritérií vyplývajících z judikatury umožňujících ochranu dotčeného zájmu v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 41 výše a dialogu, který musí být navázán mezi Komisí a dotyčným členským státem na základě povinnosti loajální spolupráce (viz bod 36 výše).
51 Z toho vyplývá, že druhá výtka vycházející z toho, že Komise nedodržela povinnost pečlivého přezkumu námitek italských orgánů, musí být rovněž zamítnuta.
52 Pokud jde zatřetí o opodstatněnost odmítnutí zpřístupnění dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019 z důvodu ochrany soudního řízení podle čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001, je třeba úvodem připomenout, že pokud se členský stát dovolává čl. 4 odst. 5 uvedeného nařízení a argumentuje důvody pro odepření přístupu vyjmenovanými v odstavcích 1 až 3 téhož článku, je v pravomoci soudu Unie přezkoumat na žádost zúčastněné osoby, vůči níž dožádaný orgán uplatnil odepření přístupu, a za účelem jeho soudní ochrany, zda toto odepření mohlo být právoplatně založeno na zmíněných výjimkách bez ohledu na to, zda toto odepření vyplývá z posouzení těchto výjimek samotným orgánem nebo dotyčným členským státem (rozsudky ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, bod 72, a ze dne 24. května 2011, Batchelor v. Komise, T‑250/08, EU:T:2011:236, bod 67). Pokud je přístup odepřen na základě čl. 4 odst. 5 dotčeného nařízení, unijní soud tedy vykonává úplný přezkum zamítavého rozhodnutí Komise, který je založen na věcném posouzení dotyčného členského státu, zda se uplatní výjimky stanovené v čl. 4 odst. 1 až 3 tohoto nařízení, a to i když Komise odepřela přístup k dokumentu pocházejícímu z členského státu poté, co na základě přezkumu prima facie konstatovala, že podle jejího názoru nebyly důvody námitek předložené tímto členským státem uplatněny zjevně nepřiměřeným způsobem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2012, IFAW Internationaler Tierschutz-Fonds v. Komise, C‑135/11 P, EU:C:2012:376, body 70 až 72).
53 Je třeba rovněž připomenout, že čl. 4 odst. 2 druhá odrážka nařízení č. 1049/2001 stanoví, že neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany soudního řízení.
54 Ochrana soudního řízení znamená zejména, že je zajištěno jak dodržování zásady rovnosti zbraní, tak řádný výkon spravedlnosti a integrita soudního řízení (rozsudek ze dne 6. února 2020, Compañía de Tranvías de la Coruña v. Komise, T‑485/18, EU:T:2020:35, bod 38).
55 Pokud jde zaprvé o dodržování zásady rovnosti zbraní, je třeba uvést, že kdyby měl být obsah dokumentů vyjadřujících stanovisko orgánu nebo členského státu, které zastávají v rámci sporu, předmětem veřejné diskuse, hrozilo by, že jejich kritika by mohla nepatřičně ovlivnit stanovisko zastávané daným orgánem nebo členským státem před dotčenými soudy. Mimoto zpřístupnění dokumentů týkajících se stanoviska orgánu nebo členského státu v probíhajícím soudním řízení jeho druhým účastníkem by mohlo narušit nezbytnou rovnováhu mezi stranami sporu, tedy rovnováhu, která je základem zásady rovnosti zbraní, neboť by povinnosti zpřístupnění podléhal pouze orgán nebo členský stát, jehož se týká žádost o přístup k dokumentům, a nikoli všichni účastníci řízení. Dodržování zásady rovnosti zbraní je však nezbytné, neboť je logickým důsledkem samotného pojmu „spravedlivý proces“ (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, body 86 a 87 a citovaná judikatura, a ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob, C‑404/10 P, EU:C:2012:393, bod 132).
56 Pokud jde zadruhé o řádný výkon spravedlnosti a o integritu soudního řízení, je třeba připomenout, že vyloučení soudní činnosti z oblasti působnosti práva na přístup k dokumentům je odůvodněno nutností zajistit, aby v průběhu celého soudního řízení byla diskuze účastníků řízení, jakož i porada dotyčného soudu ve věci, která je předmětem probíhajícího řízení, vedeny nerušeně bez vnějšího tlaku na soudní činnost. Zpřístupnění dokumentů vyjadřujících stanovisko zastávané orgánem nebo členským státem v probíhajícím soudním řízení by přitom umožnilo, i když třeba jen v očích veřejnosti, vyvíjet vnější tlak na soudní činnost a zasahovat do nerušeného průběhu diskuzí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, body 92 a 93).
57 Podle čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001 veřejný zájem brání zpřístupnění obsahu dokumentů vyhotovených pouze pro účely konkrétního soudního řízení. Tyto dokumenty zahrnují spisy nebo podání předložené během soudního řízení, interní dokumenty týkající se vyšetřování projednávaného případu, komunikaci týkající se dané věci mezi dotčeným generálním ředitelstvím a právní službou nebo advokátní kanceláří (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2020, Compañía de Tranvías de la Coruña v. Komise, T‑485/18, EU:T:2020:35, bod 41 a citovaná judikatura).
58 Článek 4 odst. 2 druhá odrážka nařízení č. 1049/2001 brání rovněž zpřístupnění dokumentů, které nebyly vyhotoveny pouze pro účely konkrétního sporu, ale jejichž zpřístupnění může v rámci konkrétního sporu ohrozit zásadu rovnosti zbraní. Aby se však tato výjimka mohla uplatnit, je třeba, aby požadované dokumenty měly v okamžiku přijetí rozhodnutí o odepření přístupu k těmto dokumentům relevantní spojitost s probíhajícím soudním řízením. V obou případech, přestože uvedené dokumenty nebyly vyhotoveny v rámci konkrétního soudního řízení, by integrita dotyčného soudního řízení i zásada rovnosti zbraní mezi stranami mohly být vážně narušeny, pokud by strany měly privilegovaný přístup k interním informacím druhé strany, jež úzce souvisí s právními aspekty probíhajícího nebo potenciálně, avšak bezprostředně hrozícího sporu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2020, Compañía de Tranvías de la Coruña v. Komise, T‑485/18, EU:T:2020:35, bod 42 a citovaná judikatura).
59 V projednávané věci není zpochybňováno, že dopis italských orgánů ze dne 17. října 2019 nebyl vyhotoven pouze pro účely konkrétního sporu. Jedná se o odpověď uvedených orgánů na žádost Komise o informace v rámci řízení EU Pilot, které vůči nim bylo zahájeno na základě stížností týkajících se podmínek vrácení DPH bezdůvodně vybrané z poplatku TIAI. Je třeba připomenout, že cílem řízení EU Pilot je ověřit, zda je unijní právo v členských státech dodržováno a správně aplikováno (viz bod 3 výše). Komise za tímto účelem běžně podává žádosti o informace jak dotčeným členským státům, tak dotčeným občanům a podnikům (rozsudek ze dne 25. září 2014, Spirlea v. Komise, T‑669/11, EU:T:2014:814, bod 64). Jedná se tedy o řízení správní povahy, které může vést k zahájení řízení o nesplnění povinnosti, včetně žaloby pro nesplnění povinnosti před Soudním dvorem, k čemuž však v projednávané věci nedošlo, jelikož se Komise rozhodla takové řízení nezahájit (viz bod 5 výše).
60 Italské orgány nicméně Komisi tvrdily, že by zpřístupnění dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019 mohlo ohrozit postavení příslušných správních orgánů jakožto účastníků celé řady řízení probíhajících před italskými soudy, a to poskytnutím souhrnné tabulky všech dotčených soudních řízení (dále jen „tabulka“), kterou Komise předložila v příloze k žalobní odpovědi.
61 Nejprve je nutno uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, z tabulky vyplývá, že probíhá několik řízení, a nikoli jen jedno řízení. S přihlédnutím k tabulce a opakovanému zmínění několika vnitrostátních soudních řízení v napadeném rozhodnutí (bod 2.1, čtvrtý, osmý a devátý pododstavec, z nichž jeden odkazuje na tabulku, jakož i bod 2.2, dvanáctý a čtrnáctý pododstavec), může být odkaz na jediné řízení v posledních dvou pododstavcích bodu 2.2 napadeného rozhodnutí považován za chybu v psaní. Lze dodat, že výjimka týkající se ochrany soudního řízení může v každém případě odůvodnit odmítnutí zpřístupnění, i když jde o jediné soudní řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, Philip Morris v. Komise, T‑796/14, EU:T:2016:483, bod 98).
62 Kromě toho v rozsahu, v němž se žalobkyně opírá o skutečnost, že ona sama je účastnicí pouze jednoho z řízení uvedených v tabulce, které bylo navíc v době přijetí rozhodnutí o žádosti o přístup ukončeno, lze uvést, že by jí zpřístupnění dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019 mohlo poskytnout velmi širokou publicitu, jež by umožnila zejména účastníkům ostatních dosud probíhajících řízení dovolávat se tohoto dopisu vůči italským orgánům v rámci uvedených řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. února 2020, Compañía de Tranvías de la Coruña v. Komise, T‑485/18, EU:T:2020:35, bod 56).
63 Dále je třeba určit, zda má dopis italských orgánů ze dne 17. října 2019 relevantní spojitost s jinými vnitrostátními soudními řízeními uvedenými v tabulce, než je řízení, jehož byla žalobkyně účastnicí a které bylo v době přijetí rozhodnutí o žádosti o přístupu ukončeno.
64 Jak vyplývá z tabulky, z dvanácti zmíněných řízení, s výjimkou řízení žalobkyně, devět řízení probíhalo v době přijetí rozhodnutí o žádosti o přístup, jak vyžaduje judikatura týkající se čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001 (viz rozsudek ze dne 6. února 2020, Compañía de Tranvías de la Coruña v. Komise, T‑485/18, EU:T:2020:35, bod 42 a citovaná judikatura), a týkala se žalob podaných italskou daňovou správou nebo proti ní ohledně vrácení DPH z poplatku TIAI na základě čl. 30b odst. 2 decreto n. 633 del Presidente della Repubblica – Istituzione e disciplina dell’imposta sul valore aggiunto (nařízení prezidenta republiky č. 633 o zavedení a úpravě DPH) ze dne 26. října 1972 (běžný doplněk ke GURI č. 292 ze dne 11. listopadu 1972).
65 Existuje tedy zjevná spojitost mezi těmito řízeními, která se týkají sporů mezi italskou daňovou správou a daňovými poplatníky ve věci vrácení DPH z poplatku TIAI, a dopisem italských orgánů ze dne 17. října 2019, který byl předložen v rámci dokazování a který podle svého znění představuje vyjádření stanoviska italských ministerských orgánů k podmínkám tohoto vrácení. Uvedený dopis totiž zpřístupňuje stanovisko italských orgánů ke sporné otázce vznesené v řízeních probíhajících před italskými soudy, čímž prokazuje relevantní spojitost a úzkou souvislost s právními aspekty probíhajících řízení, které vyžaduje judikatura (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2023, Troy Chemical Company v. Komise, T‑662/21, nezveřejněný, EU:T:2023:442, bod 57 a citovaná judikatura).
66 Rovnost zbraní mezi stranami by přitom mohla být vážně narušena, pokud by strany měly privilegovaný přístup k těmto informacím druhé strany, jež sice úzce souvisí s právními aspekty probíhajících řízení, ale byly důvěrně sděleny Komisi v rámci řízení EU Pilot (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. září 2022, Leino-Sandberg v. Parlament, T‑421/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2022:592, bod 41 a citovaná judikatura). Kromě toho by zpřístupnění dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019 mohlo fakticky donutit italské orgány k tomu, aby se bránily proti tvrzením protistran proti úvahám obsaženým v uvedeném dopise, kterých se případně nedovolávaly ke své obhajobě před italskými soudy, a narušilo by tak účinnost jejich obhajoby, kdežto ostatní účastníci dotčených řízení by takovým omezením nebyli vystaveni (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. září 2022, Leino-Sandberg v. Parlament, T‑421/17 RENV, nezveřejněný, EU:T:2022:592, bod 51 a citovaná judikatura). Jak zdůrazňuje Italská republika, vzhledem k odlišné povaze řízení EU Pilot, jehož cílem je vyřešit případné porušení unijního práva, a dotčených soudních řízení probíhajících mezi italskou daňovou správou a daňovými poplatníky nejsou totiž informace, které italské orgány sdělily Komisi a vnitrostátním soudům, nutně totožné.
67 Kromě toho by zpřístupnění dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019, ve kterém je vyjádřeno stanovisko zastávané těmito orgány k otázce, která je jádrem několika probíhajících sporů, umožnilo, i když třeba jen v očích veřejnosti, vyvíjet vnější tlak na soudní činnost a zasahovat do nerušeného průběhu diskuzí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. září 2010, Švédsko a další v. API a Komise, C‑514/07 P, C‑528/07 P a C‑532/07 P, EU:C:2010:541, body 92 a 93). Vyloučení soudní činnosti z oblasti působnosti práva na přístup k dokumentům je přitom odůvodněno nutností zajistit, aby v průběhu celého soudního řízení byly diskuze účastníků řízení, jakož i porada dotyčného soudu ve věci, která je předmětem probíhajícího řízení, vedeny nerušeně bez vnějšího tlaku na soudní činnost (viz rozsudek ze dne 6. února 2020, Compañía de Tranvías de la Coruña v. Komise, T‑485/18, EU:T:2020:35, bod 40 a citovaná judikatura).
68 Tyto úvahy nejsou zpochybněny argumentem žalobkyně, podle kterého pouhé tvrzení, že zvláště pravděpodobný charakter žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ze strany dotyčných italských soudů nepostačuje k odůvodnění odmítnutí zpřístupnění dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019.
69 Bylo sice rozhodnuto, že k tomu, aby se výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 druhé odrážce nařízení č. 1049/2001 mohla použít na dokumenty, které nebyly vypracovány v rámci konkrétního soudního řízení, je třeba, by požadované dokumenty měly v okamžiku přijetí rozhodnutí o odepření přístupu k těmto dokumentům relevantní spojitost se soudním řízením probíhajícím před unijním soudem, ve vztahu k němuž se dotyčný orgán dovolává této výjimky, nebo s řízením probíhajícím před vnitrostátním soudem za podmínky, že vznáší otázku výkladu nebo platnosti aktu unijního práva, takže s ohledem na kontext věci se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce jeví jako zvláště pravděpodobná (rozsudky ze dne 15. září 2016, Philip Morris v. Komise, T‑796/14, EU:T:2016:483, body 88 a 89, a ze dne 7. února 2018, Access Info Europe v. Komise, T‑852/16, EU:T:2018:71, bod 67).
70 Rozsudky zmíněné v bodě 69 výše však byly vydány ve věcech, ve kterých se jednalo o dokumenty vypracované samotnými orgány, a nikoli, jako v projednávané věci, o dokumenty pocházející z členských států, které byly předány orgánu. Pokud jde totiž o dokument vypracovaný orgánem, k ohrožení rovnosti zbraní a schopnosti obrany dotyčného orgánu může dojít pouze v rámci řízení, jichž se orgán účastní, to znamená řízení, která se v zásadě konají před unijními soudy.
71 Naproti tomu v případě dokumentu pocházejícího z členského státu, který souvisí s řízeními probíhajícími před vnitrostátními soudy, jejichž účastníkem je stát, jako je tomu v projednávané věci, se zohledňuje záruka rovnosti zbraní v těchto vnitrostátních řízeních. Z toho vyplývá, že otázka, zda byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze strany italských soudů, u nichž probíhala dotčená vnitrostátní řízení, zvláště pravděpodobná, je v projednávané věci irelevantní (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 27. března 2014, Ecologistas en Acción v. Komise, T‑603/11, nezveřejněné, EU:T:2014:182, body 56 až 65).
72 Třetí výtku vycházející z neporušení ochrany soudního řízení zpřístupněním dopisu italských orgánů ze dne 17. října 2019 je proto třeba zamítnout.
73 Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že druhý žalobní důvod musí být zamítnut, stejně jako žaloba musí být zamítnuta v plném rozsahu, aniž je třeba nařídit další dokazování.
K nákladům řízení
74 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.
75 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. Italská republika tedy ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (čtvrtý senát)
rozhodl takto:
1) Žaloba se zamítá.
2) Veneziana Energia Risorse Idriche Territorio Ambiente Servizi SpA (Veritas) ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.
3) Italská republika ponese vlastní náklady řízení.
da Silva Passos | Gervasoni | Półtorak |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 24. ledna 2024.
Podpisy