Language of document : ECLI:EU:T:2020:89

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)

10. března 2020(*)

„Rybolov – Zachování mořských biologických zdrojů – Nařízení (EU) 2018/120 – Opatření týkající se rybolovu mořčáka evropského (Dicentrarchus labrax) – Žaloba na neplatnost podaná sdružením – Článek 263 SFEU – Nařizovací akt, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření – Bezprostřední dotčení členů sdružení – Přípustnost – Pravomoc Unie regulovat rekreační rybolov – Právní jistota – Ochrana legitimního očekávání – Rovné zacházení – Zásada zákazu diskriminace – Proporcionalita – Zásada obezřetnosti – Svoboda sdružování a svoboda podnikání“

Ve věci T‑251/18,

International Forum for Sustainable Underwater Activities (IFSUA), se sídlem v Barceloně (Španělsko), zastoupené T. Gui Morim a R. Agut Jubertem, advokáty,

žalobce,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené F. Naertem a P. Plaza García, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou M. Morales Puerta, F. Moro a A. Stobiecka-Kuik, jako zmocněnkyněmi,

vedlejší účastnicí,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a směřující k částečnému zrušení nařízení Rady (EU) č. 2018/120 ze dne 23. ledna 2018, kterým se pro rok 2018 stanoví rybolovná práva ve vodách Unie a rybolovná práva, jimiž disponují rybářská plavidla Unie v některých vodách mimo Unii, pro některé rybí populace a skupiny rybích populací a kterým se mění nařízení (EU) 2017/127 (Úř. věst. 2018, L 27, s. 1),

TRIBUNÁL (první senát),

ve složení V. Valančius, vykonávající funkci předsedy, P. Nihoul (zpravodaj) a J. Svenningsen, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 16. října 2019,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobce, International Forum for Sustainable Underwater Activities (IFSUA), je neziskovým sdružením založeným podle španělského práva, které sdružuje přibližně třicet subjektů z různých členských států Evropské unie. Tyto subjekty sestávají ze svazů, spolků a sportovních klubů, které působí v oblasti podmořských činností a rekreačního mořského rybolovu, na straně jedné a z podniků, které vyrábějí nebo uvádějí na trh potřeby pro podmořský rybolov, na straně druhé.

2        Posláním žalobce je hájit zájmy svých členů v rámci provádění vodních činností v mořském prostředí. Jeho cílem je rovněž ovlivňovat vnitrostátní a mezinárodní právní úpravu týkající se udržitelného využívání mořského prostředí prostřednictvím znalostí a zkušeností svých členů. Kromě toho je stálým členem pracovní skupiny pro posuzování rekreačního rybolovu v Mezinárodní radě pro průzkum moří (ICES). Tato Rada, která je vědecké a technické povahy, vypracovává posouzení týkající se druhů ryb, skupin druhů a rybolovu. Vydává stanoviska založená zejména na biologických kritériích a předkládá doporučení týkající se úrovní výlovu nebo doprovodných technických opatření.

3        Na základě čl. 43 odst. 3 SFEU a podmínek stanovených v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1380/2013 ze dne 11. prosince 2013 o společné rybářské politice, o změně nařízení Rady (ES) č. 1954/2003 a (ES) č. 1224/2009 a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 2371/2002 a (ES) č. 639/2004 a rozhodnutí Rady 2004/585/ES (Úř. věst. 2013, L 354, s. 22, dále jen „nařízení o SRP“), Rada Evropské unie každoročně provádí stanovení a přidělení rybolovných práv.

4        Dne 23. ledna 2018 přijala Rada nařízení (EU) 2018/120, kterým se pro rok 2018 stanoví rybolovná práva ve vodách Unie a rybolovná práva, jimiž disponují rybářská plavidla Unie v některých vodách mimo Unii, pro některé rybí populace a skupiny rybích populací a kterým se mění nařízení (EU) 2017/127 (Úř. věst. 2018, L 27, s. 1, dále jen „napadené nařízení“).

5        Článek 2 odst. 2 napadeného nařízení, který se týká oblasti působnosti uvedeného nařízení, stanoví, že se toto nařízení vztahuje na rekreační rybolov, pokud se na něj v příslušných ustanoveních výslovně odkazuje.

6        Článek 3 písm. b) napadeného nařízení definuje rekreační rybolov jako „nekomerční rybolovné činnosti využívající mořské biologické zdroje například pro rekreační, turistické nebo sportovní účely“.

7        Článek 9 odst. 1 až 3 napadeného nařízení stanoví opatření pro komerční rybolov mořčáka evropského.

8        Článek 9 odst. 4 a 5 napadeného nařízení upravuje rekreační rybolov mořčáka evropského ve dvou oblastech.

9        První oblast uvedená v bodě 8 výše, která se nachází na severu, seskupuje statistické oblasti, které určuje a vymezuje ICES (dále jen „divize ICES“) jako divize ICES 4b, 4c a 7a až 7k, jež odpovídají centrální a jižní části Severního moře, Irskému moři, západnímu Irsku, oblasti Porcupine Bank, Lamanšskému průlivu, Bristolskému zálivu, Keltskému moři a jihovýchodnímu Irsku (dále jen „první oblast“).

10      V první oblasti je podle čl. 9 odst. 4 napadeného nařízení v rámci rekreačního rybolovu povolen pouze výlov mořčáka evropského, při němž jsou jedinci vypouštěni zpět do moře (dále jen „chyť a pusť“). Rekreačním rybářům se tedy zakazuje mořčáka evropského odloveného v uvedené oblasti uchovávat na palubě, přemísťovat, překládat nebo vykládat.

11      Druhá oblast uvedená v bodě 8 výše, která se nachází na východě, zahrnuje divize ICES 8a a 8b, jež odpovídají části Biskajského zálivu (dále jen „druhá oblast“).

12      V druhé oblasti mohou rekreační rybáři uchovávat mořčáky evropské, ale jejich počet je v souladu s čl. 9 odst. 5 napadeného nařízení omezen na nejvýše tři jedince na rybáře a den.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

13      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 23. dubna 2018 podal žalobce projednávanou žalobu.

14      Samostatným podáním došlým dne 7. června 2018 podal žalobce návrh na nařízení předběžných opatření směřujících k odkladu vykonatelnosti čl. 2 odst. 2 a čl. 9 odst. 4 a 5 napadeného nařízení. Usnesením ze dne 20. srpna 2018, IFSUA v. Rada (T‑251/18 R, nezveřejněné, EU:T:2018:516) zamítl předseda Tribunálu návrh na předběžné opatření a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

15      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 10. srpna 2018 podala Evropská komise návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání Rady. Rozhodnutím ze dne 17. září 2018 předseda prvního senátu Tribunálu toto vedlejší účastenství povolil. Vedlejší účastnice řízení předložila svůj spis a hlavní účastnice řízení k němu podaly vyjádření ve stanovených lhůtách.

16      Tribunál položil žalobci organizačním procesním opatřením přijatým na základě čl. 89 odst. 3 svého jednacího řádu písemné otázky a vyzval ostatní účastnice řízení, aby předložily vyjádření k odpovědím žalobce.

17      Účastnice řízení přednesly řeči na jednání konaném dne 16. října 2019.

18      Žalobce navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil čl. 2 odst. 2 a čl. 9 odst. 4 a 5 napadeného nařízení;

–        zrušil body odůvodnění uvedeného nařízení, které se týkají těchto ustanovení.

19      Ve vyjádření ke spisu vedlejší účastnice se žalobce vzdal záměru zpochybnit čl. 2 odst. 2 napadeného nařízení.

20      Na jednání žalobce upřesnil, že na rozdíl od toho, co bylo uvedeno v druhém odstavci první strany žaloby, nesměřovala tato žaloba proti bodům odůvodnění napadeného nařízení, což bylo zaznamenáno do protokolu o jednání.

21      Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako částečně nepřípustnou a ve zbývající části ji zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

22      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou nebo ji zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

23      Je třeba předeslat, že během řízení před Tribunálem vzal žalobce zpět svá návrhová žádání v rozsahu, v němž směřovala jednak proti čl. 2 odst. 2 napadeného nařízení a jednak proti bodům odůvodnění napadeného nařízení, které se týkají jeho čl. 2 odst. 2 a čl. 9 odst. 4 a 5, takže není namístě rozhodnout o těchto bodech návrhových žádání.

 K přípustnosti

 K oddělitelnosti napadených ustanovení

24      Podle Komise je žaloba nepřípustná v rozsahu, v němž směřuje k částečnému zrušení napadeného nařízení. Podle jejího názoru v rozporu s tím, co vyžaduje judikatura, totiž ustanovení čl. 9 odst. 4 a 5 uvedeného nařízení, jehož zrušení se žalobce domáhá (dále jen „napadená ustanovení“), nelze oddělit od zbývající části napadeného nařízení.

25      V tomto ohledu, ačkoli Komise v postavení vedlejší účastnice řízení nemůže podle čl. 142 odst. 3 jednacího řádu vznést námitku nepřípustnosti z vlastního podnětu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, bod 36), Tribunál musí dotčenou otázku v každém případě posoudit, protože přípustnost žaloby posuzuje povinně i bez návrhu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 25. ledna 2017, Internacional de Productos Metálicos v. Komise, T‑217/16, nezveřejněné, EU:T:2017:37, bod 24, a rozsudek ze dne 20. června 2019, a&o hostel and hotel Berlin v. Komise, T‑578/17, nezveřejněný, EU:T:2019:437, bod 36).

26      V tomto ohledu je třeba připomenout, že o částečném zrušení aktu unijního práva může unijní soud rozhodnout pouze tehdy, pokud jsou části, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbývající části tohoto aktu. Tak tomu není zejména v případě, že by částečné zrušení unijního aktu způsobilo změnu jeho podstaty (viz rozsudek ze dne 27. června 2006, Parlament v. Rada, C‑540/03, EU:C:2006:429, body 27 a 28 a citovaná judikatura).

27      V projednávané věci se napadená ustanovení týkají specifického předmětu, a sice rekreačního rybolovu mořčáka evropského ve vymezených oblastech, a liší se tak od ostatních ustanovení obsažených v napadeném nařízení, zejména od ustanovení, která jsou obsažena v čl. 9 odst. 1 až 3 tohoto nařízení a týkají se komerčního rybolovu této ryby, i když se posledně uvedená ustanovení týkají týchž zeměpisných oblastí.

28      Jinými slovy, zrušení napadených ustanovení, jak navrhuje žalobce, by v případě, že by Tribunál tomuto návrhu vyhověl, nemělo vliv na podstatu ostatních ustanovení napadeného nařízení, kterých se návrh netýká, zejména čl. 9 odst. 1 až 3 tohoto nařízení, neboť omezení uložená v souvislosti s komerčním rybolovem mořčáka evropského, o která se jedná v posledně uvedených ustanoveních, by nebyla dotčena.

29      Je tedy třeba mít za to, že napadená ustanovení jsou oddělitelná od ostatních ustanovení napadeného nařízení a návrh na částečné zrušení uvedeného nařízení je přípustný.

 K aktivní legitimaci

30      Podle názoru Rady a Komise musí být žaloba odmítnuta jako nepřípustná, neboť žalobce nesplňuje podmínky stanovené ve čtvrtém pododstavci článku 263 SFEU pro podání žaloby fyzickou nebo právnickou osobou.

31      Je třeba předeslat, že podle čtvrtého pododstavce článku 263 SFEU „[k]aždá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností [proti nařizovacím aktům], které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření“.

32      Žalobce tvrdí, že jeho situace odpovídá situaci popsané v posledním případě uvedeném ve čtvrtém odstavci článku 263 SFEU, jelikož podle něj mají napadená ustanovení nařizovací povahu, nevyžadují přijetí prováděcích opatření a bezprostředně se dotýkají jeho členů.

33      V tomto ohledu je nejprve třeba uvést, že jak uznali všichni účastníci řízení, napadená ustanovení mají nařizovací povahu ve smyslu poslední části věty čtvrtého pododstavce článku 263 SFEU.

34      Pojem „nařizovací akt“ ve smyslu tohoto ustanovení se totiž vztahuje na všechny akty s obecnou působností s výjimkou legislativních aktů (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, body 60 a 61).

35      Napadená ustanovení mají přitom obecnou působnost, jelikož se použijí na objektivně určené situace a vyvolávají právní účinky vůči kategoriím osob vymezeným obecným a abstraktním způsobem.

36      Za další, napadená ustanovení nemají legislativní povahu, jelikož jsou stejně jako napadené nařízení, které je obsahuje, založena na čl. 43 odst. 3 SFEU a byla přijata Radou na návrh Komise bez zásahu Evropského parlamentu, a to postupem, který není legislativním postupem (usnesení ze dne 10. února 2017, Acerga v. Rada, T‑153/16, nezveřejněné, EU:T:2017:73, bod 33).

37      Zadruhé je třeba konstatovat – jak se shodují strany sporu – že napadená ustanovení stanovují sama o sobě omezení vztahující se na rekreační rybolov mořčáka evropského v obou dotčených oblastech, a mají tak účinky zejména vůči rekreačním rybářům, aniž vyžadují přijetí prováděcích opatření na úrovni Unie nebo na úrovni členských států.

38      Zatřetí se napadená ustanovení bezprostředně dotýkají některých členů žalobce, a sice zaprvé Fédération nautique de pêche sportive en apnée (Námořní svaz sportovního rybolovu se zadrženým dechem, FNPSA), zadruhé Fédération de la chasse sous-marine passion (Svaz volnočasového podmořského lovu, FCSMP) a zatřetí Emerald Water Normandie Spearfishing.

39      FNPSA je totiž neziskovým spolkem se sídlem v Pau (Pyrénées-Atlantiques, Francie), jehož předmětem činnosti je v souladu s jeho stanovami podpora, organizace a rozvoj sportovního rybolovu se zadrženým dechem, pozorování, poznávání, ochrana a obnova mořského prostředí. Členy tohoto spolku jsou subjekty a fyzické osoby, které jsou držiteli licence opravňující k provozování sportovního rybolovu se zadrženým dechem. FNPSA tedy mezi své členy zahrnuje osoby, které provozují podmořský rybolov.

40      FCSMP je rovněž neziskovým spolkem se sídlem v Ollioules (Var, Francie), který v souladu s jeho stanovami sdružuje podmořské rybáře. Jeho posláním je zejména chránit udržitelnost rekreačního podmořského lovu jako kulturního a sportovního dědictví, svobodného přístupu a provozování pro co nejširší a hlavně mladou veřejnost, a spravedlivé zacházení s ostatními druhy rybolovu.

41      Pokud jde o Emerald Water Normandie Spearfishing, jedná se o spolek, jehož posláním je podpora podmořského lovu na místní nebo regionální úrovni, či dokonce na celostátní úrovni, ve formě informační kampaně s pomocí všech druhů nosičů a médií, organizace soutěží a akcí, jakož i jakéhokoli jiného eventuálně dostupného zákonného prostředku. Sídlo má v Le Havre (Seine-Maritime, Francie) a jeho aktivními členy jsou osoby ve věku minimálně 16 let, které předložily lékařské osvědčení o způsobilosti k provozování rybolovu se zadrženým dechem a podmořského lovu.

42      Komise tvrdí, že rybáři, kteří jsou členy těchto tří spolků, nepůsobí v zeměpisných oblastech, na které se vztahují napadená ustanovení, což by podle ní mělo mít za následek nepřípustnost žaloby.

43      V tomto ohledu je třeba připomenout – jak je uvedeno v bodech 8 až 11 výše – že napadená ustanovení se týkají rekreačního rybolovu mořčáka evropského ve dvou vymezených zeměpisných oblastech, a sice v první oblasti a v druhé oblasti.

44      V projednávaném případě žalobce předložil pro tři dotčené spolky osvědčení podepsané jejich předsedou a potvrzující, že jejich členové působili v první oblasti, kde provozovali podmořský rybolov. Rada tento údaj nezpochybnila. Za těchto podmínek lze mít po přezkumu dokumentů předložených těmito spolky za to, že je ve vztahu k nim splněna podmínka přípustnosti, pokud jde o ustanovení použitelná na tuto oblast.

45      Kromě toho žalobce v odpovědích na písemné otázky Tribunálu upozornil, že jeden z jeho spolků, a sice FNPSA, organizoval ve druhé oblasti mistrovství Francie v podmořském rybolovu v roce 2018, takže podmínka přípustnosti byla splněna i pro tuto oblast.

46      V tomtéž smyslu žalobce na jednání předložil prohlášení předsedy FNPSA uvádějící, že během mistrovství v roce 2018 byl v souladu s napadenými ustanoveními výlov mořčáka evropského ve druhé oblasti omezen na tři jedince.

47      V dotčeném prohlášení předseda FNPSA kromě toho vysvětluje, že vstup napadených ustanovení v platnost vedl ke snížení počtu zápisů do soutěží pořádaných tímto spolkem, zejména v druhé oblasti.

48      Rada a Komise tvrdí, že dotčené prohlášení nelze zohlednit, neboť bylo předloženo opožděně.

49      V tomto ohledu je třeba uvést, že účinek napadených ustanovení na počet zápisů do soutěží pořádaných FNPSA se projevoval postupně po vstupu napadených ustanovení v platnost, což vysvětluje, že žalobce nemohl tento jev zjistit před jednáním, a v důsledku toho bylo možné Tribunál s tímto jevem seznámit až v průběhu řízení.

50      Z těchto důvodů musí být dotčené prohlášení předložené žalobcem na jednání považováno za přípustné na základě čl. 85 odst. 3 jednacího řádu, který upravuje předkládání nových dokumentů Tribunálu.

51      S ohledem na tyto skutečnosti Tribunál konstatuje, že jednak tři subjekty, jejichž situace byla zkoumána výše, mají členy, kteří se věnují rekreačnímu rybolovu nebo pořádají rybářské soutěže v oblastech dotčených napadenými ustanoveními, a jednak právní postavení dotčených subjektů a rybářů bylo bezprostředně dotčeno uvedenými ustanoveními, jelikož při provozování svých činností čelili omezením, která jsou v nich stanovena.

52      V této souvislosti je třeba připomenout, že sdružení mohou podat žalobu k unijnímu soudu, zejména pokud mají členy, kteří sami splňují podmínky přípustnosti stanovené v článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 2016, Molinos Río de la Plata a další v. Rada, T‑112/14 až T‑116/14 a T‑119/14, nezveřejněný, EU:T:2016:509, bod 33 a citovaná judikatura).

53      Žalobce, který sdružuje subjekty seskupující rybáře dotčené napadenými ustanoveními, je tudíž těmito ustanoveními bezprostředně dotčen.

54      S ohledem na předchozí úvahy je třeba žalobu prohlásit za přípustnou.

 K věci samé

55      Na podporu žaloby vznáší žalobce čtyři žalobní důvody vycházející z:

–        nedostatku pravomoci Unie jednat v oblasti rekreačního rybolovu prostřednictvím napadených ustanovení;

–        porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání;

–        porušení zásady rovného zacházení a zásady zákazu diskriminace;

–        porušení zásady proporcionality, jakož i svobody sdružování a svobody podnikání.

56      Třetí a čtvrtý žalobní důvod se týkají výlučně čl. 9 odst. 4 napadeného nařízení.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedostatku pravomoci Unie

57      Žalobce tvrdí, že Unie neměla pravomoc regulovat rekreační rybolov mořčáka evropského, jako to učinila v napadených ustanoveních.

58      Rada, podporovaná Komisí, argumenty žalobce zpochybňuje.

59      V tomto ohledu je třeba uvést, že jak vyplývá z preambule napadeného nařízení, tento právní předpis byl přijat na základě čl. 43 odst. 3 SFEU, který je součástí třetí části hlavy III Smlouvy o FEU týkající se zemědělství a rybolovu, podle kterého „Rada přijme na návrh Komise opatření týkající se […] stanovení a přidělení rybolovných práv“.

60      Podle čl. 4 odst. 2 písm. d) SFEU mají pravomoci svěřené Unii v oblasti zemědělství a rybolovu sdílenou povahu.

61      Sdílená povaha pravomocí svěřených Unii v oblasti zemědělství a rybolovu je však v čl. 4 odst. 2 písm. d) SFEU doplněna omezením, neboť opatření přijatá v rámci této politiky již nespadají do sdílené pravomoci, nýbrž do pravomoci výlučné, pokud se týkají zachování biologických mořských zdrojů, což je oblast, v níž má Unie na základě čl. 3 odst. 1 písm. d) SFEU takovou pravomoc.

62      Napadená ustanovení byla přitom přijata právě za účelem dosažení cíle zachování biologických mořských zdrojů v rámci opatření týkajících se stanovení a přidělení rybolovných práv ve smyslu čl. 43 odst. 3 SFEU.

63      Napadené nařízení bylo totiž přijato, jak uvádí jeho článek 1, s cílem stanovit pro rok 2018 rybolovná práva pro některé rybí populace nebo skupiny rybích populací ve vodách Unie.

64      V tomto kontextu a jak vyplývá z bodů 7 a 8 odůvodnění napadeného nařízení, chtěla Rada snížit úmrtnost mořčáka evropského poté, co od ICES obdržela jednak alarmující informace týkající se vývoje populace této ryby a jednak doporučení, která ji nabádala k přijetí ochranných opatření.

65      Za těchto podmínek je nutno konstatovat, že unijní normotvůrce přijetím napadených ustanovení v rámci opatření týkajících se stanovení a přidělení rybolovných práv ve smyslu čl. 43 odst. 3 SFEU zasáhl v oblasti výlučné pravomoci, kterou mu svěřuje čl. 3 odst. 1 písm. d) SFEU.

66      Toto posouzení nemůže být zpochybněno argumenty žalobce.

67      Žalobce zaprvé tvrdí, že pravomoc svěřená Unii v oblasti rybolovu a zemědělství je omezena na komerční činnosti a nevztahuje se na rekreační rybolov, což má podle něj za následek, že napadená ustanovení nemohla být přijata v rámci této politiky.

68      Naproti tomu podle čl. 43 odst. 3 SFEU přijme Rada na návrh Komise opatření týkající se stanovení cen, dávek, podpor a množstevních omezení a stanovení a přidělení rybolovných práv.

69      Článek 43 odst. 3 SFEU tedy nijak nerozlišuje mezi rybolovnými činnostmi podle toho, zda mají, či nemají komerční povahu, přičemž se posuzuje pouze činnost jako taková, tedy činnost spočívající v odebrání ryby z dostupných zdrojů.

70      V projednávané věci obsah napadených ustanovení ukazuje, že tato ustanovení byla přijata na základě poslední části věty obsažené v čl. 43 odst. 3 SFEU, která Radě umožňuje stanovit na návrh Komise rybolovná práva.

71      Cílem čl. 43 odst. 3 SFEU je nejen rozdělit mezi rybáře práva, ale i se starat o dostupnou populaci s cílem zajistit udržitelnost této činnosti.

72      Rada tudíž mohla a měla při přijímání napadených ustanovení s cílem zajistit, aby bylo dosaženo cíle sledovaného čl. 43 odst. 3 SFEU zohlednit všechny činnosti, které mohou mít vliv na stav populace mořčáka evropského a obnovu této populace, bez ohledu na to, zda tyto činnosti mají komerční povahu, či nikoli.

73      Zadruhé má žalobce za to, že rekreační rybolov nemohl být regulován v rámci politiky zemědělství a rybolovu, neboť uvedená činnost spadá do oblasti sportu a turistiky, k níž je pravomoc Unie omezena na koordinaci vnitrostátních činností v souladu s čl. 6 písm. d) a e) SFEU.

74      V tomto smyslu žalobce cituje bod 3 odůvodnění nařízení o SRP, který podle něj svěřuje členským státům pravomoc regulovat rekreační rybolov.

75      V tomto ohledu je třeba uvést, že bod 3 odůvodnění nařízení o SRP citovaný žalobcem nemá rozsah, který mu žalobce přikládá.

76      Bod 3 odůvodnění nařízení o SRP se totiž skládá ze dvou částí věty, která uvádí, že „[r]ekreační rybolov může mít významný dopad na rybolovné zdroje“, a dále že „členské státy by proto měly zajistit, aby byl provozován způsobem slučitelným s cíli [společné rybářské politiky]“.

77      První část věty obsažené v bodě 3 odůvodnění nařízení o SRP tak zdůrazňuje dopad, který může mít rekreační rybolov na populace ryb, a tedy význam opatření směřujícího k zajištění zachování takových biologických zdrojů, jako jsou opatření zavedená ustanoveními napadenými v projednávané žalobě.

78      Pokud jde o druhou část bodu 3 odůvodnění nařízení o SRP, tato část vyžaduje od členských států určitou bdělost, aby zajistily, aby byl rybolov provozován způsobem slučitelným se společnou rybářskou politikou.

79      Takový požadavek obecně odpovídá pravomoci, která je přiznána vnitrostátním správním orgánům při provádění unijního práva, a nemůže být vykládán jako uznání zvláštní normativní pravomoci členských států, pokud jde o rekreační rybolov.

80      Bod 3 odůvodnění nařízení o SRP, který zdůrazňuje důležitost dohledu nad dodržováním cílů stanovených v rámci společné rybářské politiky, naopak předpokládá, že byla přijata opatření za účelem vymezení těchto cílů, což podle čl. 43 odst. 3 SFEU implikuje zásah ze strany unijních orgánů, přičemž každý z nich jedná v rámci pravomocí, které mu svěřují Smlouvy.

81      Bod 3 odůvodnění nařízení o SRP, kterého se dovolává žalobce, tedy zdaleka nepodporuje názor, že členské státy mají pravomoc regulovat rekreační rybolov mořčáka evropského, ale spíše posiluje názor Rady a Komise, podle nichž je třeba přijmout opatření k zajištění zachování biologických mořských zdrojů, přičemž čl. 3 odst. 1 písm. d) a čl. 43 odst. 3 SFEU představují právní základ těchto opatření.

82      Zatřetí žalobce tvrdí, že v rozsahu, v němž napadená ustanovení určují, jak může být provozován rekreační rybolov mořčáka evropského, se podobají harmonizaci, která odráží vůli Rady regulovat dané hospodářské odvětví.

83      Takový zásah je přitom v rozporu se Smlouvou o FEU, jak rozhodl Soudní dvůr ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 5. října 2000, Německo v. Parlament a Rada (C‑376/98, EU:C:2000:544), kterým byla zrušena směrnice harmonizující vnitrostátní opatření použitelná na různé činnosti týkající se tabáku z důvodu, že unijní normotvůrce překročil svou pravomoc.

84      K odmítnutí této argumentace stačí uvést, že v rozsudku ze dne 5. října 2000, Německo v. Parlament a Rada (C‑376/98, EU:C:2000:544), zrušil Soudní dvůr směrnici, jejíž legalita byla zpochybňována, jelikož v podstatě došlo k obcházení výslovného vyloučení jakékoli harmonizace v dotčené oblasti, avšak v projednávané věci k takovému vyloučení nedošlo a v každém případě z bodů 57 až 65 tohoto rozsudku vyplývá, že napadené nařízení bylo přijato na výslovném a vhodném právním základě.

85      Proto je třeba první žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad právní jistoty a ochrany legitimního očekávání

86      Žalobce tvrdí, že unijní normotvůrce omezením rekreačního rybolovu mořčáka evropského radikálním a nepředvídatelným způsobem změnil pravidla, která se použijí na rekreační rybolov a narušil právní jistotu a legitimní očekávání, která vyvolal svými dřívějšími kroky.

87      Rada, podporovaná Komisí, argumenty žalobce zpochybňuje.

88      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a dále, aby jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2019, Călin, C‑676/17, EU:C:2019:700, bod 50 a citovaná judikatura).

89      Judikatura upřesňuje, že logickým důsledkem zásady právní jistoty je povinnost unijních orgánů chránit legitimní očekávání, pokud tyto orgány vyvolaly u žalobce podložené naděje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. listopadu 2016, T & L Sugars a Sidul Açúcares v. Komise, T‑103/12, nezveřejněný, EU:T:2016:682, bod 150).

90      Podle judikatury však nelze legitimně očekávat, že bude zachován existující stav, pokud tento stav spadá do oblasti, kde může být změněn (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2014, Španělsko v. Komise, T‑260/11, EU:T:2014:555, bod 87).

91      Možnost změnit pravidla týkající se rybolovných činností je vlastní společné rybářské politice, která představuje oblast, v níž byla unijním orgánům svěřena posuzovací pravomoc tak, aby mohly přizpůsobit platná opatření změnám hospodářské situace (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2014, Španělsko v. Komise, T‑260/11, EU:T:2014:555, bod 87) a v každém případě vývoji populace dotčené ryby [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. dubna 2019, Itálie v. Rada (Kvóta pro rybolov mečouna obecného), C‑611/17, EU:C:2019:332, body 30 a 58 až 61, a ze dne 11. ledna 2017, Španělsko v. Rada, C‑128/15, EU:C:2017:3, body 50 až 52].

92      Jak vyplývá zejména z bodu 64 výše, unijní normotvůrce v projednávané věci čelil situaci, kdy zaprvé výskyt mořčáka evropského byl znepokojující, zadruhé rekreační rybolov přispíval k vyhynutí této ryby a zatřetí zásada obezřetnosti vyžadovala podle ICES jednak zakázat lovit uvedené ryby tímto způsobem rybolovu v první oblasti a jednak rybolov podstatně omezit v druhé oblasti.

93      Za takových okolností bylo legitimní, že unijní normotvůrce využil pravomoci, která je mu svěřena čl. 3 odst. 1 písm. d) SFEU, přijetím ustanovení na základě čl. 43 odst. 3 SFEU, a to tím spíše že se podle judikatury nelze dovolávat legitimního očekávání, pokud – jako je tomu v případě společné rybářské politiky – je možnost přijmout napadená opatření stanovena ustanovením unijního práva (v tomto smyslu rozsudek ze dne 17. března 2011, AJD Tuna, C‑221/09, EU:C:2011:153, bod 75).

94      Toto posouzení nemůže být argumenty žalobce zpochybněno.

95      Žalobce zaprvé tvrdí, že dříve přijatá opatření k zajištění zachování biologických mořských zdrojů neupravovala rekreační rybolov, což jej vedlo k závěru, že tento druh činnosti nespadá do pravomoci, kterou nyní hodlá vykonat Rada.

96      V tomto ohledu je třeba uvést, že napadená ustanovení jsou součástí kontinuity regulačního rámce, jelikož podobná opatření omezující počet jedinců mořčáka evropského, které je možné uchovávat v rámci rekreačního rybolovu, byla přijata od roku 2015 prostřednictvím nařízení Rady (EU) 2015/523 ze dne 25. března 2015, kterým se mění nařízení (EU) č. 43/2014 a (EU) 2015/104, pokud jde o některá rybolovná práva (Úř. věst. 2015, L 84, s. 1).

97      Stejný druh opatření byl přijat v roce 2016 prostřednictvím nařízení Rady (EU) 2016/72 ze dne 22. ledna 2016, kterým se pro rok 2016 stanoví rybolovná práva ve vodách Unie a rybolovná práva, jimiž disponují rybářská plavidla Unie v některých vodách mimo Unii, pro některé rybí populace a skupiny rybích populací a kterým se mění nařízení (EU) 2015/104 (Úř. věst. 2016, L 22, s. 1), a v roce 2017 prostřednictvím nařízení Rady (EU) 2017/127 ze dne 20. ledna 2017, kterým se pro rok 2017 stanoví rybolovná práva ve vodách Unie a rybolovná práva, jimiž disponují rybářská plavidla Unie v některých vodách mimo Unii, pro některé rybí populace a skupiny rybích populací (Úř. věst. 2017, L 24, s 1).

98      Je tedy nutno konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, napadená ustanovení nepředstavují první opatření, jejichž předmětem je omezení rekreačního rybolovu v evropských vodách ani konkrétně rekreačního rybolovu mořčáka evropského v těchto vodách.

99      Legitimní očekávání přitom lze vzbudit pouze při splnění několika podmínek, a to zejména podmínky, že unijní orgán poskytne konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění vyplývající z oprávněných a spolehlivých zdrojů (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2018, Deutsche Telekom v. Komise, T‑207/10, EU:T:2018:786, bod 46 a citovaná judikatura).

100    Vzhledem k existenci dřívějších opatření nelze mít v projednávané věci za to, že žalobci byly poskytnuty konkrétní, nepodmíněné a shodující se informace a že mu v okamžiku přijetí napadených ustanovení mohly umožnit dospět k závěru, že Unie v dotčených oblastech nezamýšlí regulovat nebo nadále nereguluje rekreační rybolov mořčáka evropského.

101    Zadruhé žalobce tvrdí, že u něj bylo vzbuzeno legitimní očekávání na základě prohlášení, které v roce 2011 učinil člen Komise odpovědný za námořní záležitosti a rybolov.

102    Je pravda, že jak tvrdí žalobce, člen Komise, který byl tehdy pověřen těmito záležitostmi, prohlásil v roce 2011 během rozpravy organizované v Evropském parlamentu toto:

„Rekreační rybolov nespadá […] mezi pravomoci U[nie]. Evropská komise není […] odpovědná a vnitrostátní vlády musí řešit všechny tyto problémy […]. Pokud jde o rekreační rybolov, jedinou odpovědností Komise je zajistit, aby se jeho výsledek nemohl prodávat. Všechno ostatní patří do pravomoci vnitrostátních vlád.“

103    Podle judikatury uvedené v bodě 99 výše je však k tomu, aby u dotčené osoby mohlo vzniknout legitimní očekávání, třeba, aby jí orgány poskytly konkrétní, nepodmíněná a shodující se ujištění vyplývající z oprávněných a spolehlivých zdrojů.

104    V projednávané věci však přinejmenším dva z těchto požadavků nejsou splněny.

105    Zaprvé dotčené prohlášení nemůže představovat „shodující se“ ujištění, jelikož se jedná pouze o izolované a neformální stanovisko člena Komis; každý návrh nařízení v této oblasti přitom musí být přijat kolegiem tohoto orgánu a toto prohlášení bylo v každém případě ve zjevném rozporu s unijní právní úpravou uvedenou v bodech 96 a 97 výše.

106    Zadruhé dotčené prohlášení nemá „oprávněnou“ povahu, která je vyžadována ke vzbuzení legitimního očekávání, jelikož v oblasti stanovení a přidělení rybolovných práv musí být opatření přijata Radou a Parlamentem, neboť úloha Komise je omezena na legislativní iniciativu a provádění rozhodnutí přijatých zákonodárcem.

107    Proto je třeba druhý žalobní důvod zamítnout jako neopodstatněný.

 K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace

108    Žalobce tvrdí, že jedno z napadených ustanovení, a sice čl. 9 odst. 4 napadeného nařízení, porušuje „zásadu rovnosti tím, že zavádí zakázanou diskriminaci“.

109    Rada, podporovaná Komisí, argumenty žalobce zpochybňuje.

110    V tomto ohledu je třeba připomenout, že povinnost zajistit rovné zacházení představuje obecnou zásadu unijního práva, která je zakotvena v článcích 20 a 21 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

111    Z judikatury vyplývá, že uvedená zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení odůvodněno na základě objektivního a rozumného kritéria a je-li přiměřené sledovanému cíli (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise, C‑550/07 P, EU:C:2010:512, bod 55 a citovaná judikatura, a ze dne 16. března 2004, Afari v. BCE, T‑11/03, EU:T:2004:77, bod 65).

112    Pokud má unijní normotvůrce širokou posuzovací pravomoc, jako je tomu v oblasti společné rybářské politiky, musí být přezkum proporcionality omezen na určení toho, zda je rozdílné zacházení zjevně nepřiměřené nebo svévolné ve vztahu k cíli sledovanému zákonodárcem bez ohledu na to, zda je přijaté opatření jediné nebo nejlepší možné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. září 1982, Kind v. EHS, 106/81, EU:C:1982:291, bod 24).

113    Třetí žalobní důvod se dělí na dvě části, v nichž žalobce tvrdí, že v projednávané věci napadená ustanovení zavedla zakázanou diskriminaci mezi komerčním a rekreačním rybolovem na straně jedné a různými druhy rekreačního rybolovu na straně druhé.

–       K první části třetího žalobního důvodu, vycházející z diskriminace mezi obchodním a rekreačním rybolovem

114    Žalobce zaprvé tvrdí, že unijní normotvůrce nemohl podřídit tak odlišné činnosti, jako je komerční rybolov a rekreační rybolov, témuž právnímu rámci.

115    V tomto ohledu je třeba připomenout, že konstatování porušení zásady zákazu diskriminace z důvodu totožného zacházení s odlišnými situacemi předpokládá, že dotčené situace nejsou srovnatelné s ohledem na všechny prvky, které je charakterizují, přičemž tyto prvky musí být určeny a posuzovány ve světle předmětu a cíle dotčeného unijního aktu a musí být mimoto zohledněny zásady a cíle oblasti, do níž dotčený akt spadá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2014, Španělsko v. Komise, T‑260/11, EU:T:2014:555, bod 93).

116    V projednávaném případě přitom komerční rybolov a rekreační rybolov mohou být považovány za srovnatelné s ohledem na základní cíl sledovaný napadenými ustanoveními, jelikož oba mají dopad na populaci mořčáka evropského, která má být těmito ustanoveními chráněna, takže argumentace žalobce nemůže obstát.

117    Zadruhé i za předpokladu, že by obě činnosti mohly být považovány za srovnatelné, žalobce tvrdí, že s komerčním a rekreačním rybolovem je zacházeno rozdílně způsobem, který je nepřijatelný, jelikož v napadených ustanoveních se na komerční rybolov vztahuje dočasný zákaz s výjimkami, které jsou vlastní každému druhu komerčního rybolovu, zatímco omezení, která mají dopad na rekreační rybolov, jsou použitelná na všechny formy rekreačního rybolovu mořčáka evropského.

118    V tomto ohledu je třeba uvést, že jak uvádí žalobce, článek 9 napadeného nařízení zavádí odlišné zacházení mezi rekreačním a komerčním rybolovem, jelikož v případě prvně uvedeného rybolovu je v první oblasti povolen pouze rybolov způsobem „chyť a pusť“, zatímco v případě posledně uvedeného rybolovu je držení mořčáka evropského po určitou dobu roku za určitých podmínek povoleno.

119    V souladu s judikaturou citovanou v bodě 111 výše je také třeba určit, zda je toto rozdílné zacházení s oběma dotčenými činnostmi odůvodněno na základě objektivního a přiměřeného kritéria.

120    V této souvislosti je třeba uvést, že komerční rybolov na jedné straně provozují osoby, které jej provádějí profesionálně, a na druhé straně se přinejmenším potenciálně dotýká všech spotřebitelů. Naproti tomu rekreační rybolov je volnočasovou aktivitou, i když může mít nepřímo dopad na podniky, zejména na ty, které prodávají vybavení používané v rámci této činnosti.

121    Rozdílné zacházení s oběma dotčenými činnostmi, jak je uvedeno v napadených ustanoveních, tedy souvisí s jejich povahou a je v souladu s cíli sledovanými v rámci společné rybářské politiky. Jak je totiž uvedeno v čl. 2 odst. 1 nařízení o SRP, cílem politiky Unie je v této oblasti zejména „zajistit, aby činnosti v oblasti rybolovu a akvakultury byly […] řízeny způsobem, jenž je v souladu s cíli dosáhnout přínosů v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti zaměstnanosti a přispět k dostupnosti dodávek potravin“.

122    Hospodářská povaha komerčního rybolovu tedy může odůvodnit pozornost, kterou unijní normotvůrce věnuje dopadu, který na každou formu komerčního rybolovu budou mít omezení, která zamýšlí přijmout, a úpravě těchto omezení v tom smyslu, že v některých případech toleruje jen nevyhnutelné vedlejší úlovky, a v jiných případech v určitých mezích povoluje cílené výlovy mořčáka evropského.

123    Dále je třeba uvést, že v souladu s judikaturou citovanou v bodech 111 až 112 výše rozdílné zacházení s oběma dotčenými činnostmi není v případě volnočasové aktivity zjevně nepřiměřené nebo svévolné, pokud je cílem dotčené právní úpravy zachování biologických mořských zdrojů, a tedy zajistit, aby tato činnost mohla být bez překážek obnovena, pokud bude obnoven výskyt populací.

124    První část třetího žalobního důvodu tedy musí být zamítnuta.

–       Ke druhé části třetího žalobního důvodu, vycházející z diskriminace mezi různými formami rekreačního rybolovu

125    Žalobce má za to, že napadená ustanovení zavádějí v rámci rekreačního rybolovu diskriminaci mezi podmořským rybolovem na straně jedné a ostatními činnostmi spadajícími pod rekreační rybolov na straně druhé.

126    V této souvislosti žalobce v podstatě tvrdí, že pravidla týkající se komerčního rybolovu zohledňují různé způsoby uplatňované pro rybolov v rybářském průmyslu a upravují rozdělení míry úmrtnosti tolerované unijním normotvůrcem tak, aby bylo zajištěno, že žádný konkrétní způsob nebude zvlášť znevýhodněn v důsledku omezení uložených čl. 9 odst. 1 až 3 napadeného nařízení.

127    Jinak je tomu v případě rekreačního rybolovu, neboť normotvůrce tím, že povolil jen rybolov způsobem „chyť a pusť“, který spočívá v odchytu ryb a jejich následném vracení do moře, v praxi zakázal podmořský rybolov, který svou povahou implikuje použití střelné zbraně nebo v každém případě projektilů způsobujících smrt ryby a brání tomu, aby byla následně živá vrácena do moře.

128    Povolení rybolovu způsobem „chyť a pusť“ tak mezi různými způsoby používanými v rámci rekreačního rybolovu způsobuje diskriminaci, která je o to méně odůvodněná, že dopad podmořského rybolovu na populace ryb je omezen a tato forma rekreačního rybolovu je ze své povahy obzvláště selektivní.

129    Ze studie předložené žalobcem totiž vyplývá, že podmořský rybolov generuje méně úlovků než jiné formy rekreačního rybolovu, přičemž je zodpovědný za přibližně jen 5,5 % celkového úlovku uskutečněného v rámci rekreačního rybolovu, pokud jde o mořčáka evropského.

130    Navíc podmořský rybolov od rybáře vyžaduje, aby rybu viděl před tím, než vystřelí, což znamená, že předem určí, zda exemplář patří k dotyčnému druhu a zda splňuje požadavky kladené na minimální zákonem stanovenou velikost.

131    V této souvislosti je třeba konstatovat, jak správně zdůrazňuje Rada, že podmořský rybolov způsobuje v důsledku jeho povahy téměř nevyhnutelně smrt ryby, neboť znamená, že rybu zasáhne paralyzující projektil, zatímco naopak rybolov způsobem „chyť a pusť“ představuje pro rybu jen riziko, přičemž pravděpodobnost smrti je v takovém případě omezena na 15 % podle odhadu, který použila ICES ve stanovisku ze dne 24. října 2017.

132    Je tedy třeba mít za to, že pokud jde o smrtelné účinky mající dopad na rybí populaci, podmořský rybolov a jiné formy rekreačního rybolovu se objektivně liší stran možnosti praktikovat je způsobem „chyť a pusť“, a proto je možné s nimi zacházet rozdílné.

133    V důsledku toho nemohou být obě dotčené situace objektivně srovnatelné s ohledem na cíl sledovaný napadenými ustanoveními, takže argumentace žalobce nemůže obstát.

134    Proto je třeba zamítnout druhou část třetího žalobního důvodu, a tudíž i třetí žalobní důvod v plném rozsahu.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality a svobody sdružování a svobody podnikání

135    Čtvrtý žalobní důvod se dělí na dvě části. Žalobce tvrdí, že čl. 9 odst. 4 napadeného nařízení porušuje zásadu proporcionality. Dále tvrdí, že toto ustanovení porušuje svobodu sdružování a svobodu podnikání.

136    Rada, podporovaná Komisí, argumenty žalobce zpochybňuje.

–       K první části čtvrtého žalobního důvodu, vycházející z porušení zásady proporcionality a zásady obezřetnosti

137    Žalobce tvrdí, že opatření stanovená v čl. 9 odst. 4 napadeného nařízení nejsou přiměřená vzhledem k zásadě obezřetnosti, kterou je třeba v projednávané věci použít.

138    V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury zásada proporcionality, která je jednou z obecných zásad unijního práva, vyžaduje, aby unijní orgány zaprvé nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, zadruhé aby použily nejméně omezující opatření k dosažení sledovaného cíle, aniž by zatřetí způsobené nepříznivé následky byly nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. ledna 2017, Španělsko v. Rada, C‑128/15, EU:C:2017:3, bod 71 a citovaná judikatura).

139    Dále platí, že legalita opatření přijatých v oblastech, v nichž má unijní normotvůrce širokou posuzovací pravomoc, jak je tomu v oblasti společné rybářské politiky, může být dotčena pouze tehdy, pokud se přijaté opatření jeví zjevně nepřiměřeným nebo svévolným ve vztahu ke sledovanému cíli, bez ohledu na skutečnost, zda toto opatření bylo jediným nebo nejlepším možným (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. března 2006, Unitymark a North Sea Fishermen’s Organisation, C‑535/03, EU:C:2006:193, body 57 a 58 a citovaná judikatura, a ze dne 11. ledna 2017, Španělsko v. Rada, C‑128/15, EU:C:2017:3, bod 72 a citovaná judikatura).

140    Žalobce v argumentaci nezpochybňuje, že mořčák evropský byl ohrožen v oblastech, na něž se vztahují napadená ustanovení, před přijetím napadeného nařízení a že bylo nezbytné přijmout opatření s cílem snížit v těchto oblastech úmrtnost ryb a zvýšit jejich biomasu.

141    Žalobce nicméně tvrdí, že omezení stanovená v čl. 9 odst. 4 napadeného nařízení nemohla být přijata bez přesvědčivých vědeckých údajů týkajících se dopadu rekreačního rybolovu na populaci mořčáka evropského.

142    V tomto ohledu je třeba uvést, že podle stanoviska ICES ze dne 24. října 2017 byl výlov mořčáka evropského v rámci rekreačního rybolovu v roce 2016 v první oblasti odhadován na 1 627 tun, čímž překračoval výlov tohoto druhu ryby v rámci komerčního rybolovu, který byl v případě těchto ryb odhadován na 1 295 tun.

143    I poté, co byl tento odhad aktualizován v roce 2018, s přihlédnutím k účinku omezení výlovu, která stanovila Rada, a za předpokladu, že tato omezení byla zcela dodržována, zůstal dopad rekreačního rybolovu na úmrtnost mořčáka evropského v první oblasti nezanedbatelný, neboť představoval přibližně 14 % výlovu mořčáka evropského, jak vyplývá z údajů obsažených ve stanovisku ICES ze dne 29. června 2018.

144    Článek 2 odst. 2 nařízení o SRP přitom vyžaduje, aby byla při stanovení rybolovných práv použita zásada předběžné opatrnosti.

145    Za těchto okolností mohla Rada považovat za nezbytné přijmout dotčená omezení, aby tak zabránila úmrtnosti způsobené rekreačním rybolovem. Umožnila rybolov způsobem „chyť a pusť“, čímž povolila rekreačním rybářům pokračovat v používání většiny forem rekreačního rybolovu navzdory doporučení ICES zakázat jakýkoliv výlov. A též stanovila pravidlo „chyť a pusť“, které není nepřiměřené omezovat na rekreační činnost.

146    Taková opatření nelze považovat za zjevně nepřiměřená nebo svévolná vzhledem k cíli, jehož má být dosaženo, takže nelze mít za to, že normotvůrce jejich přijetím překročil meze své posuzovací pravomoci a porušil zásadu proporcionality. První část čtvrtého žalobního důvodu tudíž musí být zamítnuta.

–       Ke druhé části čtvrtého žalobního důvodu, vycházející z porušení svobody sdružování a svobody podnikání

147    Žalobce tvrdí, že zákaz podmořského rybolovu porušuje svobody sdružování a podnikání zakotvené v článcích 12 a 16 Listiny, neboť se dotýká infrastruktury v rekreačních přístavech, výroby specializovaných vybavení pro tyto přístavy a turistických služeb, které s nimi souvisí.

148    Je třeba předeslat, že žalobce nepředložil žádný důkaz na podporu svého tvrzení, podle kterého byla porušena svoboda sdružování. Podle judikatury přitom pouhé abstraktní uvedení žalobního důvodu nesplňuje požadavky stanovené v čl. 76 písm. d) jednacího řádu (rozsudek ze dne 29. března 2012, Telefónica a Telefónica de España v. Komise, T‑336/07, EU:T:2012:172, bod 59). Druhá část čtvrtého žalobního důvodu musí být tudíž odmítnuta jako nepřípustná v rozsahu, v němž vychází z porušení svobody sdružování.

149    Svoboda podnikání uznaná článkem 16 Listiny zahrnuje právo provozovat hospodářskou nebo obchodní činnost, smluvní svobodu a volnou hospodářskou soutěž.

150    V projednávaném případě je třeba uvést, že porušení svobody podnikání by se mohlo dotknout podniků zapojených do komerční činnosti související s provozováním podmořského rybolovu, jako je prodej vybavení. Takové porušení se naproti tomu nemůže dotknout samotných rekreačních rybářů, jelikož tito rybáři nejsou do takové činnosti zapojeni, protože nemohou prodávat ryby, které loví, jak vyplývá z čl. 3 písm. b) napadeného nařízení.

151    Pokud jde o podniky provádějící komerční činnost spojenou s provozováním podmořského rybolovu, je třeba poznamenat, že dotčené opatření by skutečně mohlo mít hospodářské důsledky na jejich činnosti, které by mohly ovlivnit jejich rozhodnutí v uvedených činnostech pokračovat, a tudíž potenciálně představovat omezení jejich svobody podnikání.

152    V tomto ohledu žalobce předložil průzkumy směřující k prokázání, že mořčák evropský je nejvyhledávanějším druhem rekreačních rybářů, kteří provozují podmořský rybolov, a v případě některých rybářů je důvodem provozování této činnosti. Pokud je tato tendence reálná, má nevyhnutelně důsledky na obrat podniků působících v daném odvětví.

153    Článek 52 odst. 1 Listiny však připouští, že výkon práv a svobod může být omezen za předpokladu, že jsou tato omezení stanovena zákonem, respektují podstatu uvedených práv a svobod a že při dodržení zásady proporcionality jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod jiných osob.

154    Tak je tomu přitom v projednávané věci, jelikož zaprvé je dotčené opatření stanoveno napadeným nařízením. Zadruhé neobsahuje žádný zákaz určený podnikům zapojeným do komerční činnosti, která souvisí s provozováním podmořského rybolovu, takže respektuje podstatu svobody podnikání. Zatřetí, jak vyplývá z posouzení první části čtvrtého žalobního důvodu, je tato část v souladu se zásadou proporcionality, jelikož sledovaným cílem je v obecném zájmu zachování biologických mořských zdrojů.

155    Žalobce tento závěr zpochybňuje, když tvrdí, že provedení napadeného nařízení nebylo zmírněno dočasným kritériem nebo stanovením mechanismu, který není automatický. Naopak uvedené nařízení vstoupilo v platnost okamžitě bez „jakékoliv alternativy“.

156    V tomto ohledu je třeba uvést, že skutečnost, že dotčené opatření nemělo dočasnou povahu, jak tvrdí žalobce, je v rozporu s povahou napadeného nařízení, které se má použít pouze v jednom roce, a sice v tomto případě v roce 2018.

157    Dále na rozdíl od toho, co tvrdí žalobce, nebylo dotčené opatření zavedeno do praxe nově a bezprostředně, neboť totožné opatření bylo již uplatňováno v první oblasti na základě čl. 9 odst. 4 dříve použitelného nařízení, kterým bylo nařízení č. 2017/127.

158    V důsledku toho je třeba zamítnout čtvrtý žalobní důvod, a tudíž i žalobu v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

159    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

160    Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobce neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit, že ponese vlastní náklady a nahradí náklady řízení vynaložené Radou, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.

161    Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Komise tedy ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      International Forum for Sustainable Underwater Activities (IFSUA) ponese vlastní náklady a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie, včetně nákladů souvisejících s řízením o předběžném opatření.

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Valančius

Nihoul

Svenningsen

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. března 2020.

Podpisy.


*Jednací jazyk: španělština.