ROZSUDEK TRIBUNÁLU (prvního senátu)
26. července 2023(*)
„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vzhledem k situaci na Ukrajině – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Povinnost Rady ověřit, zda bylo rozhodnutí orgánu třetího státu přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu“
Ve věci T‑243/22,
Artem Viktorovyč Pšonka, s bydlištěm v Kramatorsku (Ukrajina), zástupce: M. Mleziva, advokát,
žalobce,
proti
Radě Evropské unie, zástupci: M. Vobořil, R. Pekař a A. Boggio-Tomasaz, jako zmocněnci,
žalované,
TRIBUNÁL (první senát),
ve složení: D. Spielmann, předseda, R. Mastroianni (zpravodaj) a M. Brkan, soudci,
za soudní kancelář: V. Di Bucci, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s přihlédnutím k tomu, že účastníci řízení ve lhůtě tří týdnů od okamžiku, kdy jim bylo doručeno sdělení o ukončení písemné části řízení, nepodali žádost o konání jednání, a poté, co na základě čl. 106 odst. 3 jednacího řádu Tribunálu stanovil, že bude rozhodováno bez konání ústní části řízení,
vydává tento
Rozsudek
1 Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobce Artem Viktorovyč Pšonka domáhá zrušení rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/376 ze dne 3. března 2022, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2022, L 70, s. 7), a prováděcího nařízení Rady (EU) 2022/375 ze dne 3. března 2022, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2022, L 70, s. 1) (dále společně jen „napadené akty“), v rozsahu, v němž tyto akty ponechávají jméno žalobce na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se tato omezující opatření vztahují.
Skutečnosti předcházející sporu
2 Projednávaná věc spadá do rámce sporů týkajících se omezujících opatření přijatých vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině po potlačení demonstrací na náměstí Nezávislosti v Kyjevě (Ukrajina) v únoru 2014.
3 Žalobce je synem bývalého nejvyššího státního zástupce Ukrajiny a místopředsedou poslaneckého klubu Strany regionů v ukrajinské Nejvyšší radě.
4 Dne 5. března 2014 přijala Rada Evropské unie rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 26). Téhož dne přijala Rada nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině (Úř. věst. 2014, L 66, s. 1).
5 Body 1 a 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 znějí:
„(1) Dne 20. února 2014 Rada co nejdůrazněji odsoudila veškeré použití násilí na Ukrajině. Vyzvala k okamžitému ukončení násilí na Ukrajině a k plnému dodržování lidských práv a základních svobod. Apelovala na ukrajinskou vládu, aby zachovala maximální zdrženlivost, a vedoucí představitele opozice vyzvala, aby se distancovali od těch, kteří se uchylují k radikálnímu jednání, včetně násilí.
(2) Dne 3. března 2014 Rada rozhodla o zaměření sankcí na opatření pro zmrazení a zpětné získání majetku osob určených jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a osoby odpovědné za porušování lidských práv na Ukrajině s cílem konsolidovat a podpořit právní stát a dodržování lidských práv na Ukrajině.“
6 Článek 1 odst. 1 a 2 rozhodnutí 2014/119 stanoví:
„1. Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám určeným jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které jsou těmito osobami nebo subjekty vlastněny, drženy či kontrolovány.
2. Žádné finanční prostředky ani hospodářské zdroje se nezpřístupní přímo ani nepřímo fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům uvedeným v příloze ani v jejich prospěch.“
7 Podrobná pravidla pro toto zmrazování finančních prostředků jsou stanovena v čl. 1 odst. 3 až 6 rozhodnutí 2014/119.
8 V souladu s rozhodnutím 2014/119 ukládá nařízení č. 208/2014 povinnost přijmout předmětná omezující opatření a stanoví pravidla pro tato omezující opatření, která jsou formulována v podstatě totožně s pravidly obsaženými v uvedeném rozhodnutí.
9 Jména osob, na které se vztahuje rozhodnutí 2014/119 a nařízení č. 208/2014 (dále společně jen „akty z března 2014“), jsou uvedena na seznamu v příloze uvedeného rozhodnutí a v příloze I uvedeného nařízení (dále jen „seznam“) spolu s odůvodněním jejich zařazení na seznam a s dalšími údaji.
10 Jméno žalobce bylo na seznamu uvedeno s identifikačními údaji „syn bývalého nejvyššího státního zástupce; místopředseda poslaneckého klubu Strany regionů v ukrajinské Nejvyšší radě“ a s následujícím odůvodněním:
„Osoba, jež je na Ukrajině vyšetřována z důvodu účasti na trestných činech v souvislosti se zneužitím ukrajinských státních prostředků a jejich nezákonným převodem do zahraničí.“
11 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 30. května 2014 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑380/14 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2014 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
12 Dne 29. ledna 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/143, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 16), a nařízení (EU) 2015/138, kterým se mění nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 24, s. 1).
13 Rozhodnutím 2015/143 byla s účinností od 31. ledna 2015 pozměněna kritéria, na jejichž základě jsou na seznam zařazovány osoby, jimž se zmrazují finanční prostředky, přičemž čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119 byl nahrazen tímto zněním:
„1. Zmrazují se veškeré finanční prostředky a hospodářské zdroje, které náleží osobám odpovědným za zneužití ukrajinských státních prostředků a za porušování lidských práv na Ukrajině, a fyzickým nebo právnickým osobám, subjektům či orgánům s nimi spojeným, jak jsou uvedeny v příloze, nebo které tyto osoby vlastní, drží či kontrolují.
Pro účely tohoto rozhodnutí se osobou odpovědnou za zneužití ukrajinských státních prostředků rozumí i každá osoba, kterou ukrajinské orgány vyšetřují v souvislosti se:
a) zneužitím ukrajinských veřejných prostředků nebo majetku či se spoluúčastí na těchto činech nebo
b) zneužitím pravomoci veřejného činitele za účelem neoprávněného zvýhodnění sebe nebo třetí osoby, čímž vznikla ztráta na ukrajinských veřejných prostředcích nebo majetku, či v souvislosti se spoluúčastí na těchto činech.“
14 Nařízením 2015/138 bylo obdobným způsobem změněno nařízení č. 208/2014.
15 Dne 5. března 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/364, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 25), a prováděcí nařízení (EU) 2015/357, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2015, L 62, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2015“). Rozhodnutím 2015/364 byl nahrazen článek 5 rozhodnutí 2014/119, a to tak, že platnost předmětných omezujících opatření byla ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2016, a dále jím byla nahrazena příloha posledně uvedeného rozhodnutí. Prováděcím nařízením 2015/357 byla odpovídajícím způsobem nahrazena příloha I nařízení č. 208/2014.
16 Akty z března 2015 bylo jméno žalobce ponecháno na seznamu s identifikačními údaji „syn bývalého nejvyššího státního zástupce; místopředseda poslaneckého klubu Strany regionů v ukrajinské Nejvyšší radě“ a s novým odůvodněním, jež zní následovně:
„Osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku a z důvodu účasti na těchto činech.“
17 Žalobce proti aktům z března 2015 nepodal žalobu.
18 Dne 4. března 2016 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2016/318, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 76), a prováděcí nařízení (EU) 2016/311, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2016, L 60, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2016“).
19 Akty z března 2016 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2017, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.
20 Žalobce proti aktům z března 2016 nepodal žalobu.
21 Tribunál usnesením ze dne 10. června 2016, Pšonka v. Rada (T‑380/14, nezveřejněné, EU:T:2016:363), přijatým na základě článku 132 jeho jednacího řádu, vyhověl žalobě uvedené v bodě 11 výše, když ji prohlásil za zjevně opodstatněnou, a zrušil proto akty z března 2014 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
22 Dne 3. března 2017 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2017/381, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 34), a prováděcí nařízení (EU) 2017/374, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2017, L 58, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2017“).
23 Akty z března 2017 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2018, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.
24 Žalobce proti aktům z března 2017 nepodal žalobu.
25 Dne 5. března 2018 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2018/333, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 48), a prováděcí nařízení (EU) 2018/326, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2018, L 63, s. 5) (dále společně jen „akty z března 2018“).
26 Akty z března 2018 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2019, aniž bylo změněno odůvodnění jeho označení oproti odůvodnění v aktech z března 2015.
27 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 4. května 2018 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑289/18 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2018 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
28 Dne 4. března 2019 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2019/354, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 7), a prováděcí nařízení (EU) 2019/352, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2019, L 64, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2019“).
29 Akty z března 2019 byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. března 2020 a jeho jméno bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše, doplněným o upřesnění ohledně dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.
30 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 3. května 2019 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑292/19 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2019 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
31 Rozsudkem ze dne 11. července 2019, Pšonka v. Rada (T‑289/18, nezveřejněný, EU:T:2019:504), zrušil Tribunál akty z března 2018 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
32 Dne 5. března 2020 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2020/373, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 10), a prováděcí nařízení (EU) 2020/370, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2020, L 71, s. 1) (dále společně jen „akty z března 2020“).
33 Akty z března 2020 byla platnost předmětných omezujících opatření prodloužena do 6. března 2021 a jméno žalobce bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše, doplněným o upřesnění ohledně dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.
34 Návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 5. května 2020 podal žalobce žalobu, zapsanou do rejstříku pod číslem T‑268/20 a znějící mimo jiné na zrušení aktů z března 2020 v rozsahu, v němž se jej tyto akty týkaly.
35 Rozsudkem ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada (T‑292/19, nezveřejněný, EU:T:2020:449), zrušil Tribunál akty z března 2019 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
36 Dne 4. března 2021 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2021/394, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2021, L 77, s. 29), a prováděcí nařízení (EU) 2021/391, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2021, L 77, s. 2) (dále společně jen „akty z března 2021“).
37 Akty z března 2021 byla platnost předmětných omezujících opatření prodloužena do 6. března 2022 a jméno žalobce bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše, doplněným o upřesnění ohledně dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu při trestním řízení, z něhož Rada vycházela.
38 Rozsudkem ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada (T‑268/20, nezveřejněný, EU:T:2021:418), zrušil Tribunál akty z března 2020 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
39 V období od listopadu 2021 do ledna 2022 si Rada a žalobce vyměnili několik dopisů ohledně možného prodloužení předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci. Konkrétně Rada zaslala žalobci několik dopisů Generální prokuratury Ukrajiny (dále jen „GP“) a Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny (dále jen „národní protikorupční úřad“), mimo jiné i rozhodnutí vyšetřujícího soudce Nejvyššího protikorupčního soudu Ukrajiny (dále jen „Nejvyšší protikorupční soud“), které se týkaly především proti němu vedeného trestního řízení, z něhož Rada vycházela při zvažování uvedeného prodloužení.
40 Dne 3. března 2022 přijala Rada napadené akty, kterými byla platnost předmětných omezujících opatření ve vztahu k žalobci prodloužena do 6. září 2022 a jeho jméno bylo ponecháno na seznamu se stejným odůvodněním, jaké bylo připomenuto v bodě 16 výše. Mimoto byla příloha rozhodnutí 2014/119 a příloha I nařízení č. 208/2014 rozdělena na dvě části, z nichž druhá je nadepsána „Právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu“. V této části je v případě žalobce uvedeno následující:
„Trestní řízení týkající se zpronevěry veřejných prostředků nebo majetku stále probíhá. Z informací uvedených ve spisu Rady vyplývá, že právo [žalobce] na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu, včetně základního práva na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem, byly v trestním řízení, z něhož Rada vycházela, dodrženy. Dokládá to zejména rozhodnutí Nejvyššího protikorupčního soudu [...] ze dne 8. července 2020, v němž byl zamítnut opravný prostředek podaný právními zástupci [žalobce], kteří navrhovali zrušení usnesení státního zástupce ze dne 30. dubna 2015 o pozastavení vyšetřování před zahájením soudního řízení. Uvedený soud rovněž konstatoval, že sdělení o podezření bylo doručeno v souladu s trestním řádem Ukrajiny, a potvrdil postavení [žalobce] jakožto podezřelého v trestním řízení. Kromě toho dne 10. února 2021 Nejvyšší protikorupční soud [...] zamítl opravný prostředek podaný právními zástupci, jež navrhovali zrušení usnesení Národního protikorupčního úřadu [...] o pozastavení vyšetřování před zahájením soudního řízení ze dne 14. ledna 2021. V uvedeném rozhodnutí soud potvrdil postavení [žalobce] jakožto podezřelého. Dne 11. března 2021 Nejvyšší protikorupční soud [...] rovněž zamítl stížnost právních zástupců [žalobce] týkající se nečinnosti státního zástupce. Rada disponuje informacemi o tom, že ukrajinské orgány přijaly opatření za účelem pátrání po [žalobci]. Dne 24. července 2020 byla příslušným orgánům Ruské federace zaslána žádost o mezinárodní právní pomoc s cílem zjistit místo pobytu podezřelého a vyslechnout jej. Rusko tuto žádost zamítlo. Předtím ruské orgány již zamítly žádost o mezinárodní právní pomoc, jež jim byla zaslána v roce 2018. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva se Rada domnívá, že období, kdy se [žalobce] vyhýbá vyšetřování, nemohou být započtena při stanovení období, jež je relevantní pro posouzení dodržení práva na soudní proces v přiměřené lhůtě. Rada má tedy za to, že okolnosti popsané v rozhodnutí Nejvyššího protikorupčního soudu, jež lze přičíst [žalobci], a dřívější nevyřízení žádostí o mezinárodní právní pomoc významně přispěly k délce vyšetřování.“
41 Dopisem ze dne 4. března 2022 informovala Rada žalobce o ponechání předmětných omezujících opatření vůči němu v platnosti. Rada odpověděla na vyjádření žalobce obsažená v jeho dopisech z 13. prosince 2021 a 18. ledna 2022 a předala mu napadené akty. Kromě toho mu stanovila lhůtu pro předložení vyjádření před tím, než bude vydáno rozhodnutí ohledně případného ponechání jeho jména na seznamu.
Skutkové okolnosti po podání projednávané žaloby
42 Dne 9. září 2022 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2022/1507, kterým se mění rozhodnutí 2014/119 (Úř. věst. 2022, L 235, s. 32), a prováděcí nařízení (EU) 2022/1501, kterým se provádí nařízení č. 208/2014 (Úř. věst. 2022, L 235, s. 1), jimiž byly na základě přezkumu ze seznamu vypuštěny mimo jiné i položky týkající se žalobce.
43 Rozsudkem ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada (T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839), zrušil Tribunál akty z března 2021 v rozsahu, v němž se týkaly žalobce.
Návrhová žádání účastníků řízení
44 Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil napadené akty v rozsahu, v němž se jej týkají;
– uložil Radě náhradu nákladů řízení.
45 Rada v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– žalobu zamítl;
– podpůrně, pokud by byly napadené akty zrušeny v rozsahu, v němž se týkají žalobce, nařídil zachování účinků rozhodnutí 2022/376 až do doby, než nabude účinnosti částečné zrušení prováděcího nařízení 2022/375;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
46 Přestože není žalobní návrh výslovně rozčleněn do žalobních důvodů, je třeba mít za to, že se žalobce na podporu žaloby v podstatě dovolává pěti žalobních důvodů. První žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Druhý žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení spočívajícího v tom, že Rada před přijetím napadených aktů nepožádala ukrajinské orgány o doplňující informace. Třetí žalobní důvod vychází z nesprávného posouzení spočívajícího v tom, že Rada nevzala v úvahu absenci pokroku v rámci trestního řízení s žalobcem. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení základních práv žalobce a je rozdělen v podstatě na tři části – první vychází z porušení zásady presumpce neviny, druhá z porušení jeho práva na vlastnictví a třetí z jeho práva na respektování soukromého a rodinného života. A konečně pátý žalobní důvod vychází z neexistence právních důvodů pro vydání napadených aktů.
47 Je třeba zkoumat společně první a třetí žalobní důvod, jimiž žalobce Radě zejména vytýká, že při přijímání napadených aktů neověřila, zda ukrajinské orgány dodržely jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu, včetně práva být souzen v přiměřené lhůtě, což podle žalobce v podstatě vedlo k tomu, že se Rada při přijímání napadených aktů dopustila nesprávného posouzení.
48 Rada podle žalobce nevzala v úvahu porušení jeho práv v trestním řízení, na němž založila předmětná omezující opatření. Žalobce je toho názoru, že se Rada neprávem rozhodla prodloužit platnost těchto opatření na základě informací od ukrajinských orgánů ohledně jeho vyšetřování v trestním řízení č. [důvěrné](1) (dále jen „řízení [důvěrné]“) ze dne 30. dubna 2015, které bylo vyčleněno z trestního řízení č. [důvěrné] ze dne 22. dubna 2014, a to ve věci rozkrádání veřejných prostředků určených na opravu a rekonstrukci administrativních budov generální prokuratury Ukrajiny.
49 Žalobce tvrdí, že recentní trestně-procesní legislativa Ukrajiny a praxe nedávají obviněnému možnost účinně chránit svá práva, a proto se nejprve obrátil na specializovanou protikorupční prokuraturu GP, kde se domáhal zrušení rozhodnutí GP o vyhlášení pátrání po žalobci a provedení dalších úkonů v řízení [důvěrné]. Poté, co byl tento návrh zamítnut, podal žalobce na státního zástupce stížnost, kterou však Nejvyšší protikorupční soud zamítl s odůvodněním, že žalobce nemá na podání takové stížnosti právo. Uvedený soud rovněž zamítl stížnost žalobce proti sdělení obvinění, a to z toho důvodu, že řízení [důvěrné] bylo zahájeno a zapsáno do jednotného registru přípravných řízení před březnem 2018 – nová ustanovení ukrajinského trestního řádu (dále jen „trestní řád“) však zakládají právo odvolat se pouze proti sdělením obvinění zapsaným do registru po 16. březnu 2018. Žalobce byl tedy v podstatě krácen na právu na účinnou soudní ochranu a odkazy v napadených aktech na rozhodnutí Nejvyššího protikorupčního soudu a jeho odvolacího senátu tento závěr nezpochybňují.
50 Na prvním místě žalobce předně tvrdí, že v rámci rozhodnutí Nejvyššího protikorupčního soudu, která se jej týkala, nebylo respektováno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. Odůvodnění těchto rozhodnutí, v nichž byl označen za obviněného, je tedy podle něj vadné, jelikož byl zbaven práva na odvolání proti nezákonnému písemnému sdělení obvinění z roku 2014. Porušení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu je rovněž důsledkem toho, že Pečerský obvodní soud v Kyjevě po celou dobu vyšetřování vedeného v rámci řízení [důvěrné] opakovaně vyhověl žádostem vyšetřovatele o zadržení žalobce v nepřítomnosti obhájců žalobce, avšak za účasti státního zástupce, čímž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) došlo mimo jiné k hrubému porušení zásady rovnosti zbraní. Žalobce navíc neobdržel kopie rozhodnutí uvedeného soudu ani neměl možnost se proti nim odvolat.
51 Žalobce dále Radě vytýká, že nevzala v úvahu skutečnosti, které jí předložil a které svědčí o dalších porušeních jeho práv při vyšetřování vedeném proti němu v rámci řízení [důvěrné]. Zaprvé tvrdí, že mu v rozporu s ustanoveními trestního řádu nebylo doručeno sdělení o podezření, což představuje hrubé porušení jeho práva na obhajobu a zakládá nezákonnost všech následných rozhodnutí vyšetřovatele, prokurátora a soudu, která se jej týkají. Zadruhé tvrdí, že byla výrazně překročena maximální doba trvání uvedeného vyšetřování, a že všechny vyšetřovací úkony provedené po uplynutí dvanáctiměsíční lhůty pro vyšetřování jsou proto neplatné a důkazy zjištěné na jejich základě nelze použít. Zatřetí argumentuje, že GP protiprávně přerušila přípravné řízení v rámci řízení [důvěrné] a zároveň pokračovala ve vyšetřování stejného skutku v jiném trestním řízení, kterého se však jeho obhájci nemohli účastnit. Začtvrté poukazuje na to, že GP použila – jak konstatoval vyšetřující soudce Pečerského obvodního soudu v Kyjevě – nezákonné vyšetřovací metody k získání důkazů o zapojení žalobce do rozkrádání státních finančních prostředků.
52 Kromě toho žalobce tvrdí, že se před ukrajinskými orgány nikdy neskrýval, že byl kvůli skutečnému a trvajícímu ohrožení svého života a života svých rodinných příslušníků nucen opustit své bydliště na Ukrajině – což Rada nezpochybnila – a že skutečnost, že příslušné orgány Ruské federace zamítly žádosti o mezinárodní právní pomoc, nebránila a nebrání vést vyšetřování v rámci řízení [důvěrné].
53 Žalobce nakonec připomíná zásady vytyčené v judikatuře soudu Evropské unie, které se týkají předmětných omezujících opatření a které lze uplatnit i v projednávané věci, a Radě v podstatě vytýká, že nedodržela povinnost ověřit před přijetím napadených aktů, zda ukrajinské orgány respektovaly jeho práva, a spokojila se s neurčitými informacemi poskytnutými těmito orgány.
54 Na druhém místě žalobce uvádí, že v řízení [důvěrné], o něž se Rada opírala, nedošlo k žádnému „pokroku“ a nebyly předloženy žádné nové informace týkající se jeho vyšetřování. Konkrétně nebyl za posledních sedm let proveden v rámci uvedeného řízení žádný vyšetřovací úkon, přičemž přípravné řízení bylo naposledy přerušeno dne 14. ledna 2021. V tomto ohledu zdůrazňuje, že poslední žádost o právní pomoc zaslaná příslušným orgánům Ruské federace nesvědčí o pokroku ve vyšetřování vedeném v rámci řízení [důvěrné], takže skutečnost, že toto řízení nebylo zastaveno, svědčí výhradně o přání ukrajinských orgánů aspoň nějak zdůvodnit další prodloužení platnosti předmětných omezujících opatření.
55 Žalobce se domnívá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, jeho nepřítomnost a nemožnost s ním provést vyšetřovací úkony nebrání ukončení trestního řízení, které je proti němu vedeno.
56 Vzhledem k tomu, že ve vyšetřování vedeném proti žalobci nedošlo k žádnému pokroku, v konečném výsledku neexistují žádné důvody pro přijetí napadených aktů a pro prodloužení platnosti předmětných omezujících opatření vůči žalobci; jediným účelem těchto opatření je jeho politické pronásledování.
57 Rada s argumenty žalobce nesouhlasí. Nejprve připomíná zásady vyplývající z judikatury, které jsou relevantní pro požadavek ověření, zda rozhodnutí třetích států, o která Rada opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby nebo subjektu na seznam osob a subjektů, jimž se zmrazuje majetek, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, byla přijata při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. V projednávané věci Rada založila své rozhodnutí o ponechání jména žalobce na seznamu nejen na skutečnosti, že je „osoba, proti níž vedou ukrajinské orgány trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku“, ale i na řadě dalších skutečností, které Rada detailně uvedla mimo jiné v části B příloh napadených aktů, v dopisech z 9. listopadu 2021, 14. ledna 2022, a zejména v dopise ze dne 4. března 2022, které shrnují stav řízení [důvěrné] vedeného ve vztahu k žalobci.
58 Poté, co Rada uvedla, že žalobce poukázal na některá soudní rozhodnutí, o něž Rada odůvodnění napadených aktů neopřela, zdůrazňuje, že v rozhodném období došlo v rámci řízení [důvěrné] ke značným změnám skutkového základu, o který se Rada mohla nově opírat při rozhodování v rámci svého přezkumu situace žalobce. Odkazuje zejména na rozhodnutí vyšetřujícího soudce Nejvyššího protikorupčního soudu z 10. února a 11. března 2021 a na usnesení o přerušení řízení ze dne 14. ledna 2021. Z těchto dokumentů dle názoru Rady vyplývá, že je nesporné, že o opravném prostředku žalobce, který zněl na zrušení dříve vydaného rozhodnutí o přerušení uvedeného řízení, bylo pravomocně rozhodnuto nezávislým a nestranným ukrajinským soudem, takže Rada mohla získat přímé poznatky o stavu tohoto řízení, o postavení žalobce coby osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, o skutečné době potřebné k uplatnění soudních prostředků nápravy v uvedeném řízení, jakož i o obsahu a způsobu odůvodnění, které ve svém rozhodnutí uvádí Nejvyšší protikorupční soud, a tyto porovnat s informacemi, které jí poskytla GP a národní protikorupční úřad, a s argumenty uplatňovanými žalobcem. S ohledem na všechny tyto informace mohla Rada dospět k závěru, že v rozhodné době se uvedený soud řídil právními předpisy platnými na Ukrajině a tyto uplatnil v souladu s judikaturou ESLP.
59 V tomto ohledu Rada tvrdí, že postupovala v souladu se zásadou řádné správy a u ukrajinských orgánů činných v trestním řízení opakovaně ověřovala stav a okolnosti související s řízením [důvěrné]. Žalobci v této souvislosti vytýká, že se dopustil zjevného zkreslení skutkového stavu a že poukazuje na dřívější nesrovnalosti v rámci uvedeného řízení, které byly zhojeny a odstraněny. Pokud se kromě toho žalobce dovolává stejných argumentů, jaké neúspěšně uplatnil před vnitrostátními soudními orgány, Rada se musí řídit závěry a pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů. Žalobce nadto nebyl připraven o právo odvolat se proti sdělení obvinění – ze spisu vedeného v dané věci naopak vyplývá, že ukrajinský soudní orgán konstatoval, že mu toto sdělení bylo řádně doručeno. Stejně tak má Rada za to, že trestně procesní právní úprava není stižena žádným systémovým nedostatkem, který by vedl ke zneužití či porušování práva ve vztahu k žalobci; žalobce naopak mohl uplatnit – jak vyplývá ze spisu vedeného v dané věci – veškerá svá práva na obhajobu a využít prostředků právní nápravy.
60 Pokud jde o nepřiměřenou dobu trvání vyšetřování a absenci pokroku ve vyšetřování, Rada podotýká, že ukrajinské soudy opakovaně konstatovaly, že lhůta byla pozastavena v souladu s ustanoveními trestního řádu, a nemohla tedy plynout. Překážky pro pokračování v řízení ostatně vytvořil sám žalobce tím, že s ukrajinskými orgány nespolupracoval, a to ani v tom ohledu, že by jim sdělil místo svého pobytu, přičemž právě neznámé místo pobytu je zákonným důvodem pro přerušení řízení. Dobu, po kterou se žalobce vyhýbá řízení [důvěrné], tedy nelze brát v úvahu pro účely stanovení délky tohoto řízení, a to ve snaze posoudit, zda bylo dodrženo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
61 Rada je toho názoru, že v konečném výsledku došla na základě všech získaných poznatků ke správnému závěru, že v období rozhodném pro přezkum a vydání napadených aktů nebylo řízení [důvěrné] stiženo takovými závažnými nesrovnalostmi, aby jej prima facie nemohla použít coby skutkový základ pro rozhodnutí o přijetí napadených aktů.
62 Z ustálené judikatury vyplývá, že unijní soudy musí při přezkumu omezujících opatření zajišťovat v zásadě plný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu, k nimž patří mimo jiné právo na účinnou soudní ochranu a právo na obhajobu, jež jsou zakotvena v článcích 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 60 a citovaná judikatura).
63 Účinnost soudní kontroly zaručené v článku 47 Listiny vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zařazení jména určité osoby na seznam osob, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, nebo o jeho ponechání na tomto seznamu, ujistil o tom, že se toto rozhodnutí, které má ve vztahu k této osobě charakter individuálního rozhodnutí, opírá o dostatečně pevný skutkový základ. Proto je třeba ověřit skutečnosti uváděné v odůvodnění, ze kterého toto rozhodnutí vychází, tak aby se soudní přezkum neomezoval na posouzení abstraktní věrohodnosti uváděných důvodů, ale zaměřil se na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění uvedeného rozhodnutí, podložené (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 61 a citovaná judikatura).
64 Přijetí a zachování takových omezujících opatření, jako jsou opatření stanovená akty z března 2014, ve znění změn, vůči osobě určené jako osoba odpovědná za zneužití prostředků třetího státu, v zásadě vychází z rozhodnutí příslušného orgánu třetího státu zahájit a vést vůči této osobě trestní řízení týkající se trestného činu zneužití veřejných prostředků (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 62 a citovaná judikatura).
65 I když Rada může v souladu s takovým kritériem pro zařazení jména na seznam, jaké je připomenuto v bodě 13 výše, opřít omezující opatření o rozhodnutí třetího státu, její povinnost dodržovat právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu znamená, že se musí ujistit o tom, že orgány třetího státu, které toto rozhodnutí přijaly, dodržely uvedená práva (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 63 a citovaná judikatura).
66 Požadavek, aby Rada ověřila, že rozhodnutí třetích států, o která se zamýšlí opřít, byla přijata při dodržení těchto práv, má za cíl zajistit, aby k přijetí nebo zachování opatření, jimiž se zmrazují finanční prostředky, docházelo pouze na dostatečně pevném skutkovém základě, a tím chránit dotyčné osoby nebo subjekty. Rada tak může mít za to, že přijetí nebo zachování takových opatření je založeno na dostatečně pevném skutkovém základě, teprve až ověří, že při přijetí rozhodnutí dotyčného třetího státu, o které se hodlá opřít, bylo dodrženo právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 64 a citovaná judikatura).
67 Kromě toho je sice pravda, že okolnost, že třetí stát patří ke státům, které přistoupily k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), s sebou nese přezkum prováděný ESLP v oblasti základních práv, která jsou zaručena v EÚLP a v souladu s čl. 6 odst. 3 SEU tvoří součást unijního práva jakožto obecné zásady, avšak taková okolnost nemůže učinit nadbytečným požadavek na ověření připomenutý v bodě 66 výše (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 65 a citovaná judikatura).
68 V souladu s judikaturou je Rada povinna v odůvodnění k rozhodnutí přijmout nebo zachovat omezující opatření vůči určité osobě nebo určitému subjektu uvést, byť jen stručně, důvody, proč se domnívá, že rozhodnutí třetího státu, ze kterého hodlá vycházet, bylo přijato při dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu. Aby tedy Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, musí v rozhodnutí o uložení omezujících opatření zmínit, že ověřila, že rozhodnutí třetího státu, o něž opírá tato opatření, bylo přijato při dodržení těchto práv (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 66 a citovaná judikatura).
69 V konečném důsledku platí, že pokud Rada opírá přijetí nebo zachování takových omezujících opatření, jako jsou předmětná omezující opatření, o rozhodnutí třetího státu zahájit a vést trestní řízení z důvodu zneužití veřejných prostředků nebo majetku dotyčnou osobou, musí se jednak ujistit, zda v okamžiku přijetí uvedeného rozhodnutí dodržely orgány tohoto třetího státu právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu osoby, vůči níž je vedeno předmětné trestní řízení, a jednak uvést v rozhodnutí, kterým se ukládají omezující opatření, důvody, proč má za to, že uvedené rozhodnutí třetího státu bylo přijato při dodržení těchto práv (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 67 a citovaná judikatura).
70 V projednávané věci se splnění těchto povinností jeví o to důležitějším, že – jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění rozhodnutí 2014/119 – toto rozhodnutí a rozhodnutí na něj navazující byla přijata v rámci politiky zaměřené na konsolidaci a podporu právního státu a dodržování lidských práv na Ukrajině (viz bod 5 výše) v souladu s cíli uvedenými v čl. 21 odst. 2 písm. b) SEU. Účel těchto rozhodnutí, jímž je zejména usnadnit ukrajinským orgánům zjištění případů zneužití veřejných prostředků a ponechat jim možnost získat zpět výnosy, kterých bylo tímto zneužitím dosaženo, by byl s ohledem na uvedené cíle irelevantní, kdyby toto zjištění bylo stiženo vadou spočívající v odepření spravedlnosti, či dokonce ve svévoli (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 68 a citovaná judikatura).
71 To, zda Rada povinnosti, které jí příslušely při přijímání napadených aktů v části týkající se žalobce, splnila, je třeba určit z hlediska shora uvedených zásad plynoucích z judikatury.
72 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že Rada v napadených aktech uvedla důvody, proč měla za to, že při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést vůči žalobci trestní řízení pro zneužití veřejných prostředků nebo majetku bylo dodrženo jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu (viz bod 40 výše). Je však třeba ověřit, zda Rada správně dospěla k závěru, že tomu tak v projednávaném případě bylo.
73 Přezkum opodstatněnosti odůvodnění, který se zaměřuje na materiální legalitu napadených aktů a v projednávané věci spočívá v ověření toho, zda skutečnosti, kterých se Rada dovolává, jsou doložené a zda lze jimi prokázat, že dodržení těchto práv ukrajinskými orgány bylo ověřeno, je totiž třeba odlišit od otázky odůvodnění, která se týká podstatné formální náležitosti a je pouze logickým následkem povinnosti Rady předem se ujistit o dodržení uvedených práv (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 71 a citovaná judikatura).
74 Dříve přijatá omezující opatření byla přitom napadenými akty ve vztahu k žalobci prodloužena a ponechána v platnosti na základě kritéria pro zařazení uvedeného v čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2014/119, jak bylo změněno rozhodnutím 2015/143, a v článku 3 nařízení č. 208/2014, jak bylo změněno nařízením 2015/138 (viz body 13 a 14 výše). Toto kritérium cílí na osoby, které byly určeny jako osoby odpovědné za zneužití ukrajinských státních prostředků, včetně osob, které jsou vyšetřovány ukrajinskými orgány.
75 Z odůvodnění napadených aktů, které je připomenuto v bodě 40 výše, a dopisu ze dne 4. března 2022 vyplývá, že se Rada při rozhodování o ponechání jména žalobce na seznamu opírala o skutečnost, že ukrajinské orgány zahájily proti žalobci trestní řízení pro trestné činy spočívající ve zneužití veřejných prostředků nebo majetku, které bylo doloženo zejména dopisy GP a některými soudními rozhodnutími.
76 Zachování omezujících opatření přijatých vůči žalobci tedy stejně jako ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 11. července 2019, Pšonka v. Rada (T‑289/18, nezveřejněný, EU:T:2019:504), ze dne 23. září 2020, Pšonka v. Rada (T‑292/19, nezveřejněný, EU:T:2020:449), ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada (T‑268/20, nezveřejněný, EU:T:2021:418), a ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada (T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839), vycházelo z rozhodnutí ukrajinských orgánů zahájit a vést trestní řízení v souvislosti s trestným činem zneužití ukrajinských státních prostředků.
77 Je třeba rovněž uvést, že Rada při změně přílohy rozhodnutí 2014/119 a přílohy I nařízení č. 208/2014 prostřednictvím napadených aktů doplnila do těchto příloh – jak již učinila při přijetí aktů z března 2019, března 2020 a března 2021 – novou část, která je zcela věnována právu na obhajobu a právu na účinnou soudní ochranu a dělí se dále na dva oddíly.
78 První oddíl obsahuje prosté obecně formulované připomenutí práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu podle trestního řádu. Konkrétně jsou v prvé řadě připomenuta jednotlivá procesní práva, která má podle článku 42 trestního řádu každá podezřelá nebo obviněná osoba v trestním řízení. Dále je zmíněn článek 303 téhož trestního řádu, který rozlišuje mezi rozhodnutími a opomenutími, která lze napadnout před zahájením soudního řízení, a rozhodnutími, jednáními a opomenutími, která lze přezkoumat před soudem během přípravného řízení. Kromě toho je připomenuto, že podle článku 306 trestního řádu musí každou stížnost proti rozhodnutím, jednáním nebo opomenutím vyšetřovatele nebo veřejného žalobce posoudit vyšetřující soudce místního soudu v přítomnosti stěžovatele nebo jeho obhájce či právního zástupce. Dále je mimo jiné uvedeno, že článek 309 trestního řádu stanoví, která rozhodnutí vyšetřujícího soudce mohou být napadena opravným prostředkem. Je rovněž připomenuto, že podle článku 308 trestního řádu mohou být stížnosti ve věci nedodržení přiměřené lhůty během vyšetřování před zahájením soudního řízení ze strany vyšetřovatele nebo veřejného žalobce podány u nadřízeného veřejného žalobce a musí o nich být rozhodnuto do tří dnů od podání. Konečně je upřesněno, že řada vyšetřovacích úkonů, jako je zajištění majetku a opatření k zajištění, je možná pouze prostřednictvím rozhodnutí vyšetřujícího soudce nebo soudu.
79 Druhý oddíl dané části se týká dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu jednotlivých osob, jejichž jméno je zapsáno na seznam. Pokud jde konkrétně o žalobce, je upřesněno, že podle informací uvedených ve spisu Rady bylo při trestním řízení, z něhož Rada vycházela, respektováno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. Dokládá to zejména „rozhodnutí Nejvyššího protikorupčního soudu Ukrajiny ze dne 8. července 2020, v němž byl zamítnut opravný prostředek podaný právními zástupci [žalobce], kteří navrhovali zrušení usnesení státního zástupce ze dne 30. dubna 2015 o pozastavení vyšetřování před zahájením soudního řízení[, a skutečnost, že u]vedený soud rovněž konstatoval, že sdělení o podezření bylo doručeno v souladu s trestním řádem Ukrajiny, a potvrdil postavení [žalobce] jakožto podezřelého v trestním řízení[, jakož i skutečnost, že] dne 10. února 2021 Nejvyšší protikorupční soud Ukrajiny zamítl opravný prostředek podaný právními zástupci, jež navrhovali zrušení usnesení Národního protikorupčního úřadu […] o pozastavení vyšetřování před zahájením soudního řízení ze dne 14. ledna 2021[, přičemž] potvrdil postavení [žalobce] jakožto podezřelého[, a dále skutečnost, že d]ne 11. března 2021 [zmíněný soud] […] zamítl stížnost právních zástupců [žalobce] týkající se nečinnosti státního zástupce“.
80 Rada kromě toho uvádí, že „disponuje informacemi o tom, že ukrajinské orgány přijaly opatření za účelem pátrání po [žalobci a že d]ne 24. července 2020 byla příslušným orgánům Ruské federace zaslána žádost o mezinárodní právní pomoc s cílem zjistit místo [jeho] pobytu [...] a vyslechnout jej“. Dodává však, že ruské orgány tuto žádost, jakož i žádost, která jim byla zaslána v roce 2018, zamítly.
81 V souladu s judikaturou ESLP se Rada konečně domnívá, že „období, kdy se [žalobce] vyhýbá vyšetřování, nemohou být započtena při stanovení období, jež je relevantní pro posouzení dodržení práva na soudní proces v přiměřené lhůtě[, a] má tedy za to, že okolnosti popsané v rozhodnutí Nejvyššího protikorupčního soudu, jež lze přičíst [žalobci], a dřívější nevyřízení žádostí o mezinárodní právní pomoc významně přispěly k délce vyšetřování“ (viz bod 40 výše).
82 V dopise ze dne 4. března 2022 adresovaném žalobci (viz bod 41 výše) Rada v podstatě zopakovala to, co je uvedeno v části napadených aktů týkající se dodržování práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu (viz bod 79 výše). Poté, co Rada uvedla, že vzala do úvahy připomínky, které žalobce zaslal 13. prosince 2021 a 18. ledna 2022, předně podotkla, že informace od GP a národního protikorupčního úřadu prokazují, že vůči žalobci je na Ukrajině i nadále vedeno řízení [důvěrné] v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků nebo majetku. Rada dále tvrdila, že zejména z rozhodnutí vyšetřujícího soudce Nejvyššího protikorupčního soudu z 8. července 2020 a 10. února 2021 vyplývá, že žalobci bylo řádně doručeno sdělení o podezření, a že bylo tedy potvrzeno jeho postavení jakožto podezřelého. Rovněž zdůraznila, že v rozhodnutí ze dne 10. února 2021 bylo konstatováno, že se žalobce nevrátil na území Ukrajiny a že nelze zjistit místo jeho pobytu, neboť se vyhýbá vyšetřování. Kromě toho uvedla, že jí bylo sděleno, že dne 24. července 2020 zaslaly ukrajinské orgány příslušným orgánům Ruské federace žádost o právní pomoc s cílem zjistit místo pobytu žalobce a provést vyšetřovací úkon výslechu a že tyto orgány uvedenou žádost odmítly, což vedlo k rozhodnutí národního protikorupčního úřadu ze dne 14. ledna 2021 přerušit vyšetřování před zahájením soudního řízení. Rada měla konečně za to, že dobu, po kterou se žalobce vyhýbá trestnímu stíhání, nelze brát v úvahu pro účely stanovení délky řízení, která je relevantní pro účely rozhodování stran dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
83 Z odůvodnění uvedeného v napadených aktech ve spojení s odůvodněním obsaženým v dopise ze dne 4. března 2022 tak vyplývá, že řízení [důvěrné] je jediným řízením, v souvislosti s nímž Rada dokládá, že skutečně ověřila dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu.
84 V tomto ohledu je třeba předeslat, že Rada neprokázala, do jaké míry soudní rozhodnutí uvedená v bodě 79 výše, která navazují na právní kroky učiněné žalobcem za účelem znovuzahájení řízení, jež se jej týká, a která nelze napadnout opravným prostředkem, svědčí o dodržení práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu v rámci uvedeného řízení. Jak bylo připomenuto v bodech 65 a 66 výše, v projednávané věci byla totiž Rada povinna před rozhodnutím o zachování předmětných omezujících opatření ověřit, zda při přijetí rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést trestní řízení týkající se trestných činů údajně spáchaných žalobcem v souvislosti se zneužitím veřejných prostředků nebo majetku byla uvedená práva žalobce dodržena (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 86, a ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 80).
85 Z tohoto hlediska nelze soudní rozhodnutí uvedená v bodě 79 výše označit za rozhodnutí zahájit a vést vyšetřování odůvodňující zachování předmětných omezujících opatření, jelikož se jedná o incidenční rozhodnutí. Lze však připustit, aby z věcného hlediska byla tato rozhodnutí, jelikož byla přijata soudem, Radou skutečně zohledněna zejména jako skutkový základ odůvodňující zachování předmětných omezujících opatření (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 21. prosince 2021, Klymenko v. Rada, T‑195/21, EU:T:2021:925, bod 87, a ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 81).
86 Je tedy třeba ověřit, zda se Rada mohla oprávněně domnívat, že taková soudní rozhodnutí a další poznatky, na které poukázala ve druhém oddílu části napadených aktů týkající se dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu (viz bod 40 výše), jsou s to prokázat, že ukrajinské orgány dodržely uvedená práva žalobce. Konkrétně je třeba zjistit, zda o dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu svědčí – jak tvrdí Rada – rozhodnutí vyšetřujícího soudce Nejvyššího protikorupčního soudu ze dne 8. července 2020, jímž byl zamítnut opravný prostředek žalobce znějící na zrušení usnesení GP ze dne 30. dubna 2015, rozhodnutí vyšetřujícího soudce zmíněného soudu ze dne 10. února 2021, kterým byl zamítnut opravný prostředek žalobce znějící na zrušení usnesení národního protikorupčního úřadu ze dne 14. ledna 2021 – obě zmíněná usnesení se přitom týkala přerušení přípravného řízení v rámci řízení [důvěrné] – dále rozhodnutí ze dne 11. března 2021, kterým byla zamítnuta stížnost žalobce proti nečinnosti státního zástupce v rámci téhož řízení, skutečnost, že uvedený soudce konstatoval, že sdělení o podezření bylo řádně doručeno, a potvrdil postavení žalobce jakožto podezřelého, jakož i skutečnost, že ukrajinské orgány zaslaly v letech 2018 a 2022 příslušným orgánům Ruské federace žádosti o mezinárodní právní pomoc, které byly zamítnuty.
87 Co se zaprvé týče jednak rozhodnutí vyšetřujícího soudce Nejvyššího protikorupčního soudu z 8. července 2020 a 10. února 2021 a skutečnosti, že uvedený soudce konstatoval, že sdělení o podezření bylo žalobci doručeno v souladu s ustanoveními trestního řádu, a potvrdil přitom postavení žalobce jakožto podezřelého, a jednak žádostí o právní pomoc zamítnutých ruskými orgány, je třeba uvést, že zmíněná rozhodnutí a okolnosti, které samy o sobě nejsou způsobilé prokázat, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení vést přípravné řízení bylo přijato při dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu, se týkají období před přijetím aktů z března 2021, které není relevantní z hlediska skutečností, jež je třeba zohlednit při pravidelném každoročním přezkumu situace žalobce pro účely ponechání předmětných omezujících opatření vůči žalobci v platnosti. Z toho vyplývá, že nestačí k prokázání, že řízení [důvěrné], o něž se Rada opírala za účelem ponechání předmětných omezujících opatření vůči žalobci v platnosti na období od března 2022 do září 2022, proběhlo při dodržení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, body 83 a 84).
88 Tribunál již ostatně měl příležitost vyjádřit se k rozhodnutí vyšetřujícího soudce Nejvyššího protikorupčního soudu ze dne 8. července 2020, které se věcně neliší od rozhodnutí ze dne 10. února 2021, a k žádostem o právní pomoc zamítnutým ruskými orgány, a to ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada (T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, body 86 a 87), a k doručení sdělení o podezření, jímž se uznává postavení žalobce jakožto podezřelého, a to ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 7. července 2021, Pšonka v. Rada (T‑268/20, nezveřejněný, EU:T:2021:418, bod 87), a ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada (T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, body 84 a 85). V těchto rozsudcích, proti nimž nebyl podán kasační opravný prostředek u Soudního dvora, Tribunál rozhodl, že uvedeným rozhodnutím a dalšími výše uvedenými skutečnostmi nelze prokázat, že ukrajinské orgány v řízení [důvěrné] dodržely práva žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. Rada v projednávané věci neuvedla žádnou skutečnost, která by Tribunálu umožňovala dospět k odlišným závěrům, než které učinil v uvedených rozsudcích, jež se týkají stejných účastníků řízení a v nichž vyvstaly stran důkazní hodnoty všech výše uvedených skutečností v zásadě stejné právní otázky.
89 Co se zadruhé týče rozhodnutí vyšetřujícího soudce Nejvyššího protikorupčního soudu ze dne 11. března 2021, ze spisu vedeného v dané věci vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, vydal uvedený soudce v tento den pouze jedno rozhodnutí, které se týká jen otce žalobce. V tomto ohledu je nadto třeba uvést, že ačkoli Rada ukrajinské orgány výslovně požádala, aby jí potvrdily, že dne 11. března 2021 bylo přijato rozhodnutí o zamítnutí stížnosti proti nečinnosti státního zástupce i vůči žalobci, a pokud ano, aby jí poskytly kopii překladu takového rozhodnutí, GP i národní protikorupční úřad ve svých odpovědích odkázaly pouze na rozhodnutí týkající se otce žalobce, které je označeno číslem věci 991/1670/21 a číslem řízení 1-kc/991/1704/21, a v příloze předložily kopii jeho překladu.
90 Rada tudíž měla nesprávně za to, že rozhodnutí vyšetřujícího soudce Nejvyššího protikorupčního soudu ze dne 11. března 2021 svědčí o dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu, neboť toto rozhodnutí se týkalo zamítnutí stížnosti, kterou podal otec žalobce a jejímž předmětem byla údajná nečinnost státního zástupce v rámci řízení, které se jej týkalo.
91 Všechna soudní rozhodnutí uvedená v bodě 79 výše v každém případě spadají především do rámce řízení [důvěrné] a mají ve vztahu k němu jen vedlejší charakter, neboť jsou procesní povahy. Taková rozhodnutí, která mohou sloužit nanejvýš k prokázání existence dostatečně pevného skutkového základu, a sice skutečnosti, že v souladu s kritériem pro zařazení bylo vůči žalobci vedeno trestní řízení pro trestný čin zneužití ukrajinských státních prostředků nebo majetku, nejsou ze své podstaty sama o sobě způsobilá prokázat, že rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést uvedené trestní řízení, o něž se v podstatě opírá zachování omezujících opatření vůči žalobci, bylo přijato při dodržení práva žalobce na obhajobu a jeho práva na účinnou soudní ochranu, což přísluší Radě ověřit v souladu s judikaturou citovanou v bodě 65 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 88 a citovaná judikatura).
92 Rada se ostatně nedovolává žádné písemnosti ve spise z řízení, jež vedlo k přijetí napadených aktů, ze které by vyplývalo, že zkoumala soudní rozhodnutí a ostatní dokumenty uvedené v napadených aktech a na jejich základě mohla učinit závěr, že podstata procesních práv žalobce byla respektována.
93 Pouhý odkaz Rady na stanoviska ukrajinských orgánů, v nichž tyto orgány v reakci na výslovné otázky Rady shrnuly okolnosti, které měly prokázat, jak byla žalobcova základní práva dodržena, a poskytly k tomu ujištění, nemůže stačit k tomu, aby bylo rozhodnutí o ponechání jeho jména na seznamu považováno za rozhodnutí spočívající na dostatečně pevném skutkovém základě ve smyslu judikatury citované v bodě 66 výše (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Saleh Thabet a další v. Rada, C‑72/19 P a C‑145/19 P, nezveřejněný, EU:C:2020:992, bod 44).
94 Z toho vyplývá, že po přezkoumání soudních rozhodnutí a ostatních důkazů, kterých se Rada dovolávala v napadených aktech, je třeba konstatovat, že ani ve svém souhrnu nemohou svědčit o tom, že v období od března 2021 do března 2022 bylo v průběhu řízení [důvěrné] dodrženo právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu.
95 V tomto ohledu je nutno připomenout, že Rada byla povinna ověřit, zda byla tato práva dodržena, nezávisle na jakémkoli důkazu poskytnutém žalobcem k prokázání, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a právo na účinnou soudní ochranu. Pouhá možnost dovolávat se porušení uvedených práv před ukrajinskými soudy na základě ustanovení trestního řádu přitom v projednávaném případě sama o sobě nestačí k prokázání, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení tato práva dodržely (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 92 a citovaná judikatura).
96 Rada ostatně ani nevysvětluje, jak lze ze soudních rozhodnutí a dokumentů uvedených v bodě 79 výše dovozovat, že bylo zaručeno dodržení práva žalobce na účinnou soudní ochranu. V tomto ohledu je třeba poukázat na to, jak žalobce opakovaně uvedl v dopisech zaslaných Radě, že řízení [důvěrné] bylo v dubnu 2015 vyčleněno z řízení č. [důvěrné], které bylo zahájeno v dubnu 2014. Řízení [důvěrné] bylo kromě toho dne 14. ledna 2021 znovu přerušeno, a to poté, co v něm bylo téhož dne pokračováno na základě konstatování, že ruské orgány nevyhověly žádosti o mezinárodní právní pomoc, a proto již není nutné provádět v rámci mezinárodní spolupráce žádné procesní úkony. Ze spisu vedeného v dané věci vyplývá, že toto řízení, které bylo v listopadu 2019 postoupeno národnímu protikorupčnímu úřadu, se stále nachází v přípravném stadiu a přinejmenším od 1. ledna 2021 nedoznalo žádného vývoje, takže věc ještě nebyla předána ukrajinskému soudu k meritornímu projednání a takovýto soud ve věci rozhodoval pouze o otázkách procesní povahy (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 93 a citovaná judikatura).
97 Článek 47 druhý pododstavec Listiny, jenž představuje parametr, z hlediska kterého Rada posuzuje dodržení práva na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 94 a citovaná judikatura), přitom stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem.
98 Pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jako jsou práva stanovená v článku 6 EÚLP, jsou podle čl. 52 odst. 3 Listiny smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá EÚLP.
99 V tomto ohledu je třeba připomenout, že ESLP při výkladu článku 6 EÚLP uvedl, že cílem zásady přiměřené lhůty je zejména chránit obviněného před nadměrnými průtahy v řízení a zabránit tomu, aby zůstal příliš dlouho v nejistotě o svém osudu, a že tato zásada vyzdvihuje význam soudního rozhodování bez takových prodlení, která mohou ohrozit účinnost a důvěryhodnost výkonu spravedlnosti (viz rozsudek ESLP ze dne 7. července 2015, Rutkowski a další v. Polsko, CE:ECHR:2015:0707JUD007228710, bod 126 a citovaná judikatura). ESLP nadto konstatoval, že porušení této zásady může být konstatováno mimo jiné tehdy, vyznačuje-li se trestní řízení nacházející se ve stadiu vyšetřování četnými fázemi nečinnosti, jež jsou přičitatelné orgánům příslušným k vedení tohoto vyšetřování (v tomto smyslu viz rozsudky ESLP ze dne 6. ledna 2004, Rouille v. Francie, CE:ECHR:2004:0106JUD005026899, body 29 až 31; ze dne 27. září 2007, Reiner a další v. Rumunsko, CE:ECHR:2007:0927JUD000150502, body 57 až 59, a ze dne 12. ledna 2012, Borisenko v. Ukrajina, CE:ECHR:2012:0112JUD002572502, body 58 až 62).
100 Kromě toho z judikatury vyplývá, že jsou-li vůči určité osobě uplatňována omezující opatření po dobu několika let, a to z důvodu existence v podstatě týchž přípravných řízení, jako je tomu v projednávané věci, je Rada před přijetím rozhodnutí, kterým se prodlužuje platnost těchto opatření, povinna ujistit se o tom, že bylo dodrženo právo této osoby na projednání věci v přiměřené lhůtě (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 97 a citovaná judikatura).
101 Jak bylo v této souvislosti uvedeno v bodě 70 výše, je třeba připomenout zajišťovací charakter zmrazení majetku žalobce a jeho účel, kterým je – jak zdůraznila Rada ve svých písemnostech a na jednání – usnadnit ukrajinským orgánům zjišťování případů zneužití veřejných finančních prostředků, a to v rámci zahájených soudních řízení, a ponechat těmto orgánům možnost v konečném důsledku získat zpět výnosy, kterých bylo dosaženo tímto zneužitím. Je tedy na Radě, aby zabránila tomu, aby takové opatření, které je odůvodněno právě na základě své dočasné povahy, bylo zbytečně prodlužováno na úkor práv a svobod žalobce, na něž má významný nepříznivý dopad, pouze proto, že trestní řízení, která jsou ještě v přípravné fázi a na nichž je opatření založeno, byla ponechána neukončená po v podstatě neomezenou dobu (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 98 a citovaná judikatura).
102 Z judikatury ESLP týkající se výkladu článku 6 EÚLP rovněž vyplývá, že průtahy v důsledku přerušení řízení ze strany orgánů, rozhodnutí spojit jednotlivé trestní věci a vyloučit věc k samostatnému trestnímu řízení, jakož i vrácení věci k dalšímu vyšetřování v rámci téhož řízení mohou být považovány za indicie poukazující na závažné nedostatky ve fungování systému trestního soudnictví (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 23. června 2016, Krivošej v. Ukrajina, CE:ECHR:2016:0623JUD000743305, bod 97 a citovaná judikatura). V projednávané věci je třeba konstatovat, že s ohledem na dlouhou dobu trvání dotčeného přípravného řízení vyplývá z toho, co bylo uvedeno v bodě 100 výše, že Rada byla před přijetím napadených aktů povinna ujistit se o tom, že doba trvání zmíněného přípravného řízení nebyla nepřiměřená. Rada měla v tomto ohledu vzít do úvahy všechny indicie poukazující na případné nedostatky při vedení řízení [důvěrné], které bylo vyčleněno z jiného řízení, které bylo několikrát přerušeno a znovu zahájeno a jehož přípravná fáze byla několik let po zahájení postoupena jinému vyšetřovacímu orgánu (viz zejména bod 96 výše), což ale nevedlo k žádnému pokroku.
103 Podle souhrnných odpovědí, které poskytly GP a národní protikorupční úřad v tabulkách zaslaných Radě a s nimiž se Rada do jisté míry ztotožnila, byla absence pokroku v řízení [důvěrné] odůvodněna v podstatě několika skutečnostmi. Zaprvé bylo namítáno, že nebylo možno provést vyšetřovací a procesní úkony, a to s výjimkou úkonů směřujících ke zjištění místa pobytu žalobce, jejichž provedení měla zajistit národní bezpečnostní služba, a dále že nebylo možno postupovat in absentia, jelikož v daném případě nebyly splněny podmínky stanovené trestním řádem, a to zejména podmínka týkající se zařazení jména žalobce na seznamu mezistátně nebo mezinárodně hledaných osob. Zadruhé byla namítána nedostatečná spolupráce ze strany ruských orgánů, když zamítly žádosti o mezinárodní právní pomoc podané ukrajinskými orgány, a to naposledy v roce 2020. Zatřetí byla namítána také nemožnost znovuzahájit přípravné řízení, jelikož se žalobce od roku 2014 stále nachází na území Ruské federace.
104 Obdobně tomu, jak již Tribunál rozhodl ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada (T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 101), přičemž ukrajinské orgány ani Rada takový závěr nezpochybnily, je třeba uvést, že zaprvé přípravné řízení v rámci řízení [důvěrné], z něhož Rada vycházela, bylo na dlouhou dobu přerušeno a následně v něm bylo několikrát pokračováno pouze na několik dní, přičemž o posledním přerušení rozhodl národní protikorupční úřad dne 14. ledna 2021, což ukrajinské orgány nijak konkrétně nezdůvodnily, a zadruhé vyšetřovací orgány, které se mimoto v listopadu 2019 změnily, neučinily žádný vyšetřovací nebo procesní úkon.
105 Rada sice provedla u ukrajinských orgánů dodatečné ověření s cílem získat vysvětlení zejména ohledně důvodů přerušení řízení [důvěrné], avšak ze spisu vyplývá, že se spokojila s vysvětlením GP, že důvodem přerušení bylo pátrání po žalobci, a s vysvětlením národního protikorupčního úřadu, že přerušení bylo odůvodněno souvislostmi zařazení žalobce na seznam hledaných osob – tato vysvětlení přitom nebyla nikterak upřesněna a kromě toho si navzájem neodpovídala.
106 Pokud jde o argument, že v souladu s judikaturou ESLP má útěk obviněného sám o sobě dopad na rozsah záruky, kterou skýtá čl. 6 odst. 1 EÚLP stran délky řízení, a to v tom smyslu, že obviněný se nemůže dovolávat nepřiměřené délky řízení během období po útěku, je třeba poznamenat, že Rada nepředložila dostatečné důkazy, na jejichž základě by bylo možno mít za to, že se žalobce protiprávně vyhýbal vyšetřování a spravedlnosti. Kromě toho je nutno znovu konstatovat, že řízení [důvěrné], o které se Rada opírá a které souvisí se skutky, jichž se žalobce údajně dopustil v období od března do listopadu 2013, nikdy nebylo předloženo ukrajinskému soudu k meritornímu přezkumu, takže se přibližně osm let od zahájení stále nachází v přípravné fázi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 104).
107 V tomto ohledu je třeba kromě toho uvést, že již ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada (T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 105), Tribunál konstatoval – přičemž Rada ani ukrajinské orgány tento závěr nezpochybnily – že tyto orgány neposkytly dostatek informací ohledně skutečnosti, že vyšetřovací orgány nikdy nepodaly žádost o povolení vést řízení v nepřítomnosti žalobce. V tomto ohledu Tribunál uvedl, že v rámci řízení [důvěrné] nebyla splněna jedna ze dvou podmínek, které stanoví trestní řád pro podání žádosti o povolení vést řízení v nepřítomnosti, a sice zařazení jména žalobce na seznamu mezistátně nebo mezinárodně hledaných osob, a že ukrajinské orgány uvedly pouze to, že žádost o zařazení na seznam mezinárodně hledaných osob, který vypracovává Mezinárodní organizace kriminální policie (Interpol), zamítl generální sekretariát této organizace dne 6. září 2015 – což ostatně potvrzuje i spis vedený v projednávané věci – a že nová žádost o takové zařazení bude případně podána po doručení odpovědi ruských orgánů na žádost o mezinárodní právní pomoc. Tribunál rovněž konstatoval, že se GP v podstatě vyhnula odpovědi na otázku, proč v období od dubna 2015 do listopadu 2018, kdy zařazení jména žalobce na seznamu mezistátně nebo mezinárodně hledaných osob nebylo nezbytnou podmínkou pro podání žádosti o povolení vést řízení v nepřítomnosti, ukrajinské orgány takový krok neučinily.
108 Z výše uvedených úvah vyplývá, že se Rada spokojila se stručnými a útržkovitými odpověďmi GP a národního protikorupčního úřadu, ze kterých nevyplynuly v podstatě žádné nové informace o situaci žalobce v období mezi přijetím aktů z března 2021 a přijetím napadených aktů a na jejichž základě nelze právně dostačujícím způsobem doložit, zda a do jaké míry lze důvody dlouhodobé nečinnosti ukrajinských orgánů činných v trestním řízení přičíst odjezdu žalobce z Ukrajiny, nebo případným nedostatkům při vedení vyšetřování, o které se Rada opírala při prodlužování omezujících opatření vůči žalobci.
109 V konečném výsledku Rada měla na základě nezávislé a důkladné analýzy všech důkazů obsažených ve spise a s ohledem na judikaturu přinejmenším uvést důvody, proč se s ohledem na nepřiměřenou délku vyšetřování a absenci jakéhokoliv pokroku v tomto vyšetřování mohla na základě několika neurčitých informací od ukrajinských orgánů domnívat, že právo žalobce na účinnou soudní ochranu před ukrajinskými orgány činnými v trestním řízení bylo dodrženo, pokud jde o jeho právo na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 107 a citovaná judikatura).
110 S ohledem na písemnosti založené ve spise tedy nelze učinit závěr, že informace, jež měla Rada k dispozici při přijímání napadených aktů, jí umožňovaly ověřit, zda bylo rozhodnutí ukrajinských orgánů činných v trestním řízení zahájit a vést dotčené trestní řízení přijato a naplňováno při dodržení práva žalobce na účinnou soudní ochranu, a konkrétně práva na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě.
111 V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že ustálená judikatura, podle které v případě přijetí takového opatření ke zmrazení finančních prostředků, jaké bylo přijato vůči žalobci v rámci napadených aktů, přísluší Radě nebo unijnímu soudu, aby ověřily nikoli opodstatněnost vyšetřování, jež byla na Ukrajině vedena proti osobě, vůči které byla přijata tato omezující opatření, nýbrž pouze opodstatněnost rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků ve vztahu k dokumentu nebo dokumentům, o který nebo o které se toto rozhodnutí opíralo, nemůže být vykládána v tom smyslu, že Rada není povinna ověřit, zda bylo rozhodnutí třetího státu, na němž zamýšlí založit přijetí uvedených omezujících opatření, přijato při dodržení práv na obhajobu a na účinnou soudní ochranu (viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 109 a citovaná judikatura).
112 Nakonec je třeba podotknout, že ačkoliv je Rada oprávněna spoléhat se na rozhodnutí ukrajinských soudů jako na důkazy o existenci trestního řízení vedeného s žalobcem ohledně tvrzeného zneužití veřejných prostředků, právě uvedené neplatí v případě důkazů o řádném průběhu tohoto řízení, včetně dodržování práv žalobce na obhajobu a na účinnou soudní ochranu. Jak bylo připomenuto v bodě 65 výše, musí Rada – aby se ujistila, že ponechání jména žalobce na seznamu bude spočívat na dostatečně pevném skutkovém základě – ověřit nejen, zda proti žalobci probíhají soudní řízení pro skutky, které lze kvalifikovat jako zneužití veřejných prostředků, ale i to, zda byla v rámci těchto řízení dodržena zmíněná práva žalobce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 110 a citovaná judikatura).
113 Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám není prokázáno, že se Rada před přijetím napadených aktů ujistila o tom, že ukrajinské orgány činné v trestním řízení dodržely v rámci trestního řízení, ze kterého Rada vycházela, právo žalobce na obhajobu a jeho právo na účinnou soudní ochranu. Z toho vyplývá, že se Rada tím, že rozhodla o ponechání jména žalobce na seznamu, dopustila nesprávného posouzení.
114 Za těchto okolností je třeba napadené akty zrušit v rozsahu, v němž se týkají žalobce, aniž je nezbytné zabývat se ostatními důvody a argumenty vznesenými žalobcem.
115 Pokud jde o podpůrný návrh Rady (viz bod 45 druhá odrážka výše) směřující v zásadě k zachování účinků rozhodnutí 2022/376 do doby, než uplyne lhůta pro podání kasačního opravného prostředku namířeného proti tomuto rozsudku v části, v níž by jím bylo prováděcí nařízení 2022/375 ve vztahu k žalobci zrušeno, a v případě, že by byl v tomto ohledu podán kasační opravný prostředek, až do rozhodnutí o tomto kasačním opravném prostředku, stačí uvést, že rozhodnutí 2022/376 vyvolávalo účinky pouze do 6. září 2022. Z toho důvodu nemá zrušení tohoto rozhodnutí tímto rozsudkem vliv na období následující po tomto datu, takže o otázce zachování účinků tohoto rozhodnutí není nutné rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2022, Pšonka v. Rada, T‑242/21, nezveřejněný, EU:T:2022:839, bod 113 a citovaná judikatura).
K nákladům řízení
116 Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobce požadoval náhradu nákladů řízení a Rada neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Radě náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (první senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/376 ze dne 3. března 2022, kterým se mění rozhodnutí 2014/119/SZBP o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, a prováděcí nařízení Rady (EU) 2022/375 ze dne 3. března 2022, kterým se provádí nařízení (EU) č. 208/2014 o omezujících opatřeních vůči některým osobám, subjektům a orgánům vzhledem k situaci na Ukrajině, se zrušují v rozsahu, v němž bylo na seznamu osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují tato omezující opatření, ponecháno jméno Artema Viktorovyče Pšonky.
2) Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení.
Spielmann | Mastroianni | Brkan |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 26. července 2023.
Vedoucí soudní kanceláře | | Předseda |