ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
8. března 2022(*)
„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb služeb – Vysílání pracovníků – Směrnice 2014/67/EU – Článek 20 – Sankce – Přiměřenost – Přímý účinek – Zásada přednosti unijního práva“
Ve věci C‑205/20,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Landesverwaltungsgericht Steiermark (Zemský správní soud Štýrska, Rakousko) ze dne 27. dubna 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 8. května 2020, v řízení
NE
proti
Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld,
za přítomnosti:
Finanzpolizei Team 91,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení K. Lenaerts, předseda, L. Bay Larsen (zpravodaj), místopředseda, A. Prechal, E. Regan, S. Rodin, I. Jarukaitis, N. Jääskinen a I. Ziemele, předsedové senátů, J.-C. Bonichot, T. von Danwitz, M. Safjan, N. Piçarra, L. S. Rossi, A. Kumin a N. Wahl, soudci,
generální advokát: M. Bobek,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za rakouskou vládu A. Poschem, jakož i J. Schmoll a C. Leeb, jako zmocněnci,
– za českou vládu M. Smolkem, J. Vláčilem a J. Pavlišem, jako zmocněnci,
– za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,
– za Evropskou komisi B.-R. Killmannem a L. Malferrarim, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 23. září 2021,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 20 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu („nařízení o systému IMI“) (Úř. věst. 2014, L 159, s. 11).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi NE a Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (správní úřad okresu Hartbergu-Fürstenfeldu, Rakousko), jehož předmětem je pokuta, která byla prvně uvedené osobě uložena uvedeným orgánem za různá porušení ustanovení rakouského pracovního práva.
Právní rámec
Směrnice 2014/67
3 Článek 20 směrnice 2014/67 stanoví:
„Členské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici a přijmou veškerá nezbytná opatření, aby zajistily jejich provádění a dodržování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Členské státy oznámí tato ustanovení Komisi do 18. června 2016. Neprodleně jí oznámí jakékoli jejich následné změny.“
Rakouské právo
4 Ustanovení § 52 odst. 1 a 2 Verwaltungsgerichtsverfahrensgesetz (soudní řád správní, BGB1. I, 33/2013), ve znění použitelném na spor v původním řízení, zní takto:
„1. V každém rozsudku správního soudu, v němž je potvrzeno rozhodnutí, kterým se ukládá sankce za správní přestupek, stanoví soud výši příspěvku na náklady řízení, které musí uhradit ten, komu byla uložena tato sankce.
2. Výše tohoto příspěvku v řízení o správní žalobě představuje 20 % uložené sankce, nejméně však 10 eur; v případě, že sankce spočívá v trestu odnětí svobody, se pro výpočet nákladů rovná jeden den trestu odnětí svobody částce 100 eur. [...]“
5 Ustanovení § 26 odst. 1 Lohn- und Sozialdumping-Bekämpfungsgesetz (zákon o potírání mzdového a sociálního dumpingu, BGB1. I, 44/2016), ve znění použitelném na věc v původním řízení (dále jen „LSD-BG“), uvádí:
„Každý, kdo jako zaměstnavatel nebo podnik poskytující pracovníky ve smyslu § 19 odst. 1:
1. nepodá v rozporu s § 19 požadované prohlášení, včetně pozdějších změn údajů (prohlášení o změně), nebo tak neučiní včas nebo úplně, nebo
[...]
3. nemá v rozporu s § 21 odst. 1 nebo 2 k dispozici požadované dokumenty, nebo je na místě nepředloží daňovým orgánům [...] v elektronické podobě,
se dopustí správního přestupku a okresní správní orgán mu uloží za každého dotčeného pracovníka pokutu ve výši od 1 000 eur do 10 000 eur a v případě opakovaného protiprávního jednání ve výši od 2 000 eur do 20 000 eur.“
6 Ustanovení § 27 odst. 1 LSD-BG stanoví:
„Každý, kdo v rozporu s § 12 odst. 1 bodem 3 nepředloží požadované dokumenty, se dopustí správního přestupku a okresní správní orgán mu uloží za každého dotčeného pracovníka pokutu ve výši od 500 eur do 5 000 eur a v případě opakovaného protiprávního jednání ve výši od 1 000 eur do 10 000 eur. [...]“
7 Ustanovení § 28 LSD-BG zní následovně:
„Každý, kdo jako
1. zaměstnavatel nemá v rozporu s § 22 odst. 1 nebo 1a k dispozici mzdovou dokumentaci, […]
[...]
se dopustí správního přestupku a okresní správní orgán mu uloží za každého dotčeného pracovníka pokutu ve výši od 1 000 eur do 10 000 eur a v případě opakovaného protiprávního jednání ve výši od 2 000 eur do 20 000 eur; v případě více než tří dotčených pracovníků činí tato pokuta za každého dotčeného pracovníka 2 000 eur až 20 000 eur a v případě opakovaného protiprávního jednání od 4 000 eur do 50 000 eur.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
8 CONVOI s. r. o., společnost se sídlem na Slovensku, vyslala zaměstnance do společnosti Niedec Global Appliance Austria GmbH se sídlem v Fürstenfeldu (Rakousko).
9 Na základě zjištění učiněných při kontrole provedené dne 24. ledna 2018 uložil okresní správní úřad v Hartbergu-Fürstenfeldu rozhodnutím ze dne 14. června 2018 NE jakožto zástupkyni společnosti CONVOI pokutu ve výši 54 000 eur z důvodu nesplnění několika povinností stanovených v LSD-BG, které se týkaly zejména prohlášení o vyslání příslušnému vnitrostátnímu orgánu, jakož i uchovávání mzdové dokumentace.
10 NE podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k předkládajícímu soudu, kterým je Landesverwaltungsgericht Steiermark (Zemský správní soud Štýrska, Rakousko).
11 Na základě rozhodnutí ze dne 9. října 2018 předložil uvedený soud Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se souladu takových sankcí, jako jsou sankce stanovené vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení, s unijním právem, a zejména se zásadou proporcionality.
12 V usnesení ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (C‑645/18, nezveřejněné, EU:C:2019:1108), Soudní dvůr rozhodl, že článek 20 směrnice 2014/67 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která v případě nesplnění povinností v oblasti pracovního práva týkajících se ohlašování pracovníků a uchovávání mzdové dokumentace stanoví vysoké pokuty:
– které nesmí být nižší než předem stanovená částka;
– které jsou ukládány kumulativně za každého dotčeného zaměstnance a bez horní hranice a
– k nimž se v případě zamítnutí žaloby podané proti rozhodnutí, kterým byly tyto pokuty uloženy, připočítává příspěvek na náklady řízení ve výši 20 % z částky pokut.
13 Předkládající soud uvádí, že v návaznosti na toto usnesení vnitrostátní zákonodárce nezměnil právní úpravu, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, a zejména s ohledem na úvahy uvedené v rozsudku ze dne 4. října 2018, Link Logistik N&N (C‑384/17, EU:C:2018:810), jakož i na existenci rozdílných názorů mezi rakouskými soudy v tom, jakým způsobem má být použita judikatura Soudního dvora v této oblasti, si klade otázku, zda a případně v jakém rozsahu lze takovou právní úpravu nepoužít.
14 Má zejména za to, že důsledky, které by měl z uvedeného usnesení vyvodit, by jej mohly vést buď k tomu, že by nepoužil části uvedené právní úpravy, které brání uložení přiměřených sankcí, nebo k tomu, že by vůbec nepoužil sankce stanovené touto právní úpravou.
15 Za těchto podmínek se Landesverwaltungsgericht Steiermark (Zemský správní soud Štýrska, Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je požadavek přiměřenosti sankcí stanovený v článku 20 směrnice [2014/67] a vyložený v [usneseních ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (C‑645/18, nezveřejněné, EU:C:2019:1108), a ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (C‑140/19, C‑141/19 a C‑492/19 až C‑494/19, nezveřejněné, EU:C:2019:1103)], přímo použitelným ustanovením směrnice?
2) V případě záporné odpovědi na první otázku:
Umožňuje a vyžaduje výklad práva členských států v souladu s unijním právem, aby soudy a správní orgány členských států, nebyl-li přijat nový vnitrostátní právní předpis, doplnily vnitrostátní sankční ustanovení použitelná v projednávaném případě o kritéria přiměřenosti stanovená v usneseních Soudního dvora Evropské unie [ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (C‑645/18, nezveřejněné, EU:C:2019:1108), a ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (C‑140/19, C‑141/19 a C‑492/19 až C‑494/19, nezveřejněné, EU:C:2019:1103)]?“
K předběžným otázkám
K první otázce
16 Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 20 směrnice 2014/67 v rozsahu, v němž vyžaduje, aby sankce, které stanoví, byly přiměřené, má přímý účinek, a jednotlivci se tak mohou tohoto článku dovolávat před vnitrostátními soudy vůči členskému státu, který jej nesprávně provedl.
17 Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně (rozsudek ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C‑684/16, EU:C:2018:874, bod 63 a citovaná judikatura).
18 Soudní dvůr upřesnil, že ustanovení unijního práva je bezpodmínečné, jestliže ukládá povinnost, která není vázána na žádnou podmínku, a při jejím plnění ani v jejích účincích není podmíněna žádným aktem ze strany orgánů Unie nebo členských států, a dále že je dostatečně přesné, aby se jej mohl právní subjekt dovolávat a aby jej mohl uplatnit soud, jestliže ukládá povinnost jednoznačným způsobem (rozsudek ze dne 14. ledna 2021, RTS infra a Aannemingsbedrijf Norré-Behaegel, C‑387/19, EU:C:2021:13, bod 46, jakož i citovaná judikatura).
19 Soudní dvůr kromě toho rozhodl, že i když směrnice ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při jejím provádění, ustanovení této směrnice lze považovat za přesné a bezpodmínečné, pokud členským státům jednoznačně ukládá přesnou povinnost dosáhnout výsledku, který není vázán na žádnou podmínku, co se týče použití pravidla v něm obsaženého (rozsudek ze dne 14. ledna 2021, RTS infra a Aannemingsbedrijf Norré-Behaegel, C‑387/19, EU:C:2021:13, bod 47, jakož i citovaná judikatura).
20 V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud má s ohledem na usnesení ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (C‑645/18, nezveřejněné, EU:C:2019:1108), za to, že přijetím vnitrostátní právní úpravy použitelné na spor v původním řízení rakouský zákonodárce nesprávně provedl požadavek přiměřenosti sankcí stanovený v článku 20 směrnice 2014/67.
21 Podle tohoto ustanovení členské státy stanoví sankce za porušení vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici a takto stanovené sankce musí být zejména přiměřené.
22 Zaprvé je třeba uvést, že požadavek přiměřenosti sankcí stanovený v uvedeném ustanovení má bezpodmínečný charakter.
23 Znění článku 20 směrnice 2014/67 totiž uvádí tento požadavek absolutním způsobem.
24 Kromě toho zákaz stanovit nepřiměřené sankce, který je důsledkem uvedeného požadavku, nevyžaduje žádné opatření ze strany unijních orgánů a toto ustanovení nepřiznává členským státům pravomoc podmínit nebo omezit rozsah tohoto zákazu (obdobně viz rozsudek ze dne 15. dubna 2008, Impact, C‑268/06, EU:C:2008:223, bod 62).
25 Okolnost, že článek 20 této směrnice musí být proveden, nemůže zpochybnit bezpodmínečnou povahu požadavku přiměřenosti sankcí stanoveného v tomto článku.
26 V tomto ohledu je nutno ještě dodat, že výklad, podle kterého by nezbytnost provedení požadavku přiměřenosti sankcí stanoveného v článku 20 uvedené směrnice mohla tento požadavek zbavit bezpodmínečného charakteru, by vedl k tomu, že by dotčeným jednotlivcům bylo zabráněno dovolávat se případně zákazu stanovit nepřiměřené sankce, který tento požadavek ukládá. Bylo by přitom neslučitelné se závaznou povahou, kterou dané směrnici přiznává článek 288 SFEU, kdyby byla zásadně vyloučena možnost dotčených osob dovolávat se takového zákazu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. června 2019, Craeynest a další, C‑723/17, EU:C:2019:533, bod 32, jakož i citovaná judikatura).
27 Pokud jde zadruhé o otázku, zda má článek 20 směrnice 2014/67 dostatečně přesnou povahu v rozsahu, v němž stanoví požadavek přiměřenosti sankcí, je třeba konstatovat, že toto ustanovení sice ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při definování sankcí použitelných v případě porušení vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici, avšak takový prostor pro uvážení je omezen zákazem stanovit nepřiměřené sankce, jenž je v tomto ustanovení stanoven obecným a jednoznačným způsobem.
28 Takový požadavek přiměřenosti sankcí tedy musí členské státy v každém případě provést podle článku 20 uvedené směrnice a skutečnost, že mají v této souvislosti prostor pro uvážení, sama o sobě nebrání tomu, aby mohl být proveden soudní přezkum s cílem ověřit, zda dotyčný členský stát při provedení tohoto ustanovení nepřekročil meze tohoto prostoru pro uvážení (obdobně viz rozsudky ze dne 24. října 1996, Kraaijeveld a další, C‑72/95, EU:C:1996:404, bod 59, jakož i ze dne 26. června 2019, Craeynest a další, C‑723/17, EU:C:2019:533, bod 45).
29 Z těchto úvah vyplývá, že na rozdíl od toho, co bylo rozhodnuto v bodě 56 rozsudku ze dne 4. října 2018, Link Logistik N&N (C‑384/17, EU:C:2018:810), je požadavek přiměřenosti sankcí stanovený v článku 20 téže směrnice bezpodmínečný a dostatečně přesný k tomu, aby se jej jednotlivci mohli dovolávat a vnitrostátní správní orgány a soudy jej mohly uplatňovat.
30 Konkrétně v případě, že členský stát překročí svou posuzovací pravomoc tím, že přijme vnitrostátní právní úpravu, jež stanoví nepřiměřené sankce za porušení vnitrostátních předpisů provádějících směrnici 2014/67, musí mít dotčená osoba možnost dovolávat se přímo požadavku přiměřenosti sankcí stanoveného v článku 20 uvedené směrnice proti takové právní úpravě (obdobně viz rozsudky ze dne 28. června 2007, JP Morgan Fleming Claverhouse Investment Trust a The Association of Investment Trust Companies, C‑363/05, EU:C:2007:391, bod 61, jakož i ze dne 28. listopadu 2013, MDDP, C‑319/12, EU:C:2013:778, bod 51).
31 Je ostatně třeba připomenout, že dodržování zásady proporcionality, která je obecnou zásadou unijního práva, je pro členské státy při uplatňování tohoto práva závazné, a to i v případě neexistence harmonizace unijních právních předpisů v oblasti použitelných sankcí [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. dubna 2017, Farkas, C‑564/15, EU:C:2017:302, bod 59, a ze dne 27. ledna 2022, Komise v. Španělsko (Informační povinnost v daňové oblasti), C‑788/19, EU:C:2022:55, bod 48]. Pokud členské státy v rámci takového uplatňování přijmou sankce zvláště trestní povahy, musí dodržovat čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), podle něhož výše trestu nesmí být nepřiměřená trestnému činu. Tato zásada proporcionality, kterou článek 20 směrnice 2014/67 pouze připomíná, má přitom kogentní povahu.
32 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že článek 20 směrnice 2014/67 v rozsahu, v němž vyžaduje, aby sankce, které stanoví, byly přiměřené, má přímý účinek, a jednotlivci se tak mohou tohoto článku dovolávat před vnitrostátními soudy vůči členskému státu, který jej nesprávně provedl.
K druhé otázce
33 Úvodem je třeba poznamenat, že ačkoli je druhá otázka formálně položena pro případ záporné odpovědi na první otázku, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že druhou otázkou se vnitrostátní soud obecně táže, zda v případě, že by neměl možnost provést výklad vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení v souladu s požadavkem přiměřenosti sankcí stanoveným v článku 20 směrnice 2014/67, musí upustit od použití této právní úpravy jako celku, nebo ji může doplnit tak, aby došlo k uložení přiměřených sankcí.
34 Je tedy třeba mít za to, že podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že ukládá vnitrostátním orgánům povinnost upustit od použití vnitrostátní právní úpravy, která je v rozporu s požadavkem přiměřenosti sankcí stanoveným v článku 20 směrnice 2014/67, jako celku, nebo zda znamená, že tyto vnitrostátní orgány nepoužijí takovou právní úpravu pouze v rozsahu nezbytném k uložení přiměřených sankcí.
35 V tomto ohledu je třeba připomenout, že v zájmu zajištění účinnosti všech ustanovení unijního práva ukládá zásada přednosti vnitrostátním soudům zejména povinnost, aby v co možná největším rozsahu vykládaly své vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s unijním právem (rozsudek ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 57).
36 Povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva má nicméně určité meze a nemůže sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (rozsudek ze dne 6. října 2021, Sumal, C‑882/19, EU:C:2021:800, bod 72 a citovaná judikatura).
37 Je třeba rovněž připomenout, že ze zásady přednosti plyne, že pokud vnitrostátní soud, jenž má v rámci svých pravomocí uplatnit ustanovení unijního práva, nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva, má povinnost zajistit plný účinek požadavků tohoto práva ve sporu, jenž mu byl předložen, tak, že na základě své vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy či praktiky, i když jsou pozdějšího data, které jsou v rozporu s ustanovením unijního práva s přímým účinkem, aniž musí nejprve žádat o odstranění této vnitrostátní právní úpravy či praktiky legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. června 2019, Popławski, C‑573/17, EU:C:2019:530, body 58 a 61, jakož i ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 252).
38 Jak vyplývá z posouzení první otázky, požadavek přiměřenosti sankcí stanovený v článku 20 směrnice 2014/67 splňuje podmínky požadované k tomu, aby zakládal přímý účinek.
39 V případě, že se jednotlivec tohoto požadavku dovolává před vnitrostátním soudem vůči členskému státu, který jej provedl nesprávně, je tedy na tomto soudu, aby zajistil jeho plnou účinnost, a pokud nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s tímto požadavkem, aby na základě své vlastní pravomoci upustil od použití vnitrostátních ustanovení, která jsou podle všeho s tímto požadavkem neslučitelná.
40 V projednávané věci z bodů 32 až 41 usnesení ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (C‑645/18, nezveřejněné, EU:C:2019:1108), vyplývá, že i když je taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, vhodná k dosažení sledovaných legitimních cílů, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů, jelikož kombinuje různé charakteristiky, zejména ničím nelimitovaný souběh pokut, které nemohou být nižší než předem stanovená částka.
41 Je však třeba připomenout, že tyto vlastnosti, posuzované samostatně, nutně tento požadavek neporušují. Soudní dvůr tak v bodě 35 uvedeného usnesení rozhodl, že právní úprava, která stanoví peněžité sankce, jejichž výše se mění v závislosti na počtu zaměstnanců, jichž se týká nesplnění některých povinností v oblasti pracovního práva, se sama o sobě nejeví jako nepřiměřená.
42 Za účelem zajištění plné účinnosti požadavku přiměřenosti sankcí stanoveného v článku 20 směrnice 2014/67 je proto povinností vnitrostátního soudu, kterému byla předložena žaloba proti sankci přijaté na základě vnitrostátního režimu použitelného v případě porušení vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici, aby upustil od použití části vnitrostátní právní úpravy, z níž vyplývá nepřiměřená povaha sankcí, tak aby bylo dosaženo uložení přiměřených sankcí, které jsou zároveň účinné a odrazující.
43 Jak totiž bylo připomenuto v bodě 40 tohoto rozsudku, i když Soudní dvůr rozhodl, že některé způsoby stanovení výše pokut v LSD-BG nejsou slučitelné s článkem 20 směrnice 2014/67, nezpochybnil však zásadu, která je stanovena týmž ustanovením, podle níž musí být porušení vnitrostátních předpisů provádějících tuto směrnici sankcionováno, přičemž v bodě 32 usnesení ze dne 19. prosince 2019, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (C‑645/18, nezveřejněné, EU:C:2019:1108), zdůraznil, že dotčená vnitrostátní právní úprava je vhodná k dosažení cílů sledovaných uvedenou směrnicí.
44 V takovém případě tedy k zajištění plného uplatnění požadavku přiměřenosti sankcí stanoveného v článku 20 téže směrnice postačí upustit od použití vnitrostátních ustanovení pouze v rozsahu, v jakém brání uložení přiměřených sankcí, aby bylo zaručeno, že sankce uložené dotčené osobě budou v souladu s tímto požadavkem.
45 Dále je třeba s ohledem na obavy vyjádřené českou a polskou vládou upřesnit, že takový výklad není zpochybněn zásadami právní jistoty, zákonnosti trestných činů a trestů, jakož i rovného zacházení.
46 Zaprvé, pokud jde o zásadu právní jistoty, tato zásada zejména vyžaduje, aby právní úprava byla jasná a přesná, tak aby jednotlivci mohli jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho (rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 161 a citovaná judikatura).
47 Zásada zákonnosti trestných činů a trestů, která je zakotvena v čl. 49 odst. 1 Listiny a která podle judikatury Soudního dvora představuje zvláštní vyjádření obecné zásady právní jistoty, zejména požaduje, aby zákon jasně definoval protiprávní jednání a tresty, které za ně lze uložit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2017, Rosneft, C‑72/15, EU:C:2017:236, bod 162 a citovaná judikatura).
48 Kromě toho, zatímco zásada zákazu zpětné účinnosti trestního práva, jež je nedílnou součástí zásady zákonnosti trestných činů a trestů, brání zejména tomu, aby soud mohl v průběhu řízení zpřísnit režim trestněprávní odpovědnosti osob, s nimiž je takové řízení vedeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2017, M. A. S. a M. B., C‑42/17, EU:C:2017:936, bod 57 a citovaná judikatura), nebrání naopak tomu, aby byly těmto osobám uloženy tresty mírnější.
49 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vnitrostátní sankční režim dotčený ve věci v původním řízení vymezuje v oblasti pracovního práva protiprávní jednání týkající se porušení povinností souvisejících s ohlašováním pracovníků a uchovávání mzdové dokumentace a stanoví sankce za tato porušení.
50 V takovém kontextu má dodržení požadavku přiměřenosti uvedeného v článku 20 směrnice 2014/67 za následek pouze to, že tento soud zmírňuje přísnost sankcí, které mohou být uloženy.
51 Okolnost, že v takovém případě, jako je případ dotčený v původním řízení, bude uložená sankce mírnější než sankce stanovená použitelnou vnitrostátní právní úpravou, jelikož se na základě tohoto požadavku tato úprava částečně nepoužije, přitom nemůže být považována za porušení zásad právní jistoty, zákonnosti trestných činů a trestů, jakož i zákazu zpětné účinnosti trestního práva.
52 V každém případě, i když za účelem zajištění dodržení požadavku přiměřenosti sankcí použitelných v případě porušení vnitrostátních předpisů provádějících směrnici 2014/67 může být vnitrostátní orgán veden k tomu, aby při ukládání takové sankce upustil od použití některých prvků vnitrostátní právní úpravy týkající se těchto sankcí, nic to nemění na tom, že takto přijatá sankce zůstane přijatá na základě uvedené právní úpravy.
53 Proto i kdyby okolnost, že vnitrostátní orgán musí upustit od použití části téže vnitrostátní právní úpravy, mohla způsobit určitou nejednoznačnost, pokud jde o právní normy použitelné na tato protiprávní jednání, není tím porušena zásada právní jistoty ani zásada zákonnosti trestných činů a trestů.
54 Zadruhé z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že rovnost před zákonem zakotvená v článku 20 Listiny je obecnou zásadou unijního práva, která vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li rozlišování objektivně odůvodněno [rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí), C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 57 a citovaná judikatura].
55 Požadavek na srovnatelnost situací pro účely určení, že došlo k porušení zásady rovného zacházení, musí být posuzován s ohledem na veškeré skutečnosti, které tyto situace charakterizují [rozsudek ze dne 2. září 2021, État belge (Právo pobytu v případě domácího násilí), C‑930/19, EU:C:2021:657, bod 58 a citovaná judikatura].
56 Vzhledem k tomu, že požadavek přiměřenosti stanovený v článku 20 směrnice 2014/67 vede k omezení sankcí, které musí dodržovat všechny vnitrostátní orgány pověřené uplatňováním tohoto požadavku v rámci svých pravomocí, přičemž těmto orgánům současně umožňuje ukládat různé sankce v závislosti na závažnosti porušení na základě použitelné vnitrostátní právní úpravy, přitom nelze mít za to, že takový požadavek porušuje zásadu rovného zacházení.
57 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že ukládá vnitrostátním orgánům povinnost neuplatnit vnitrostátní právní úpravu, jejíž část je v rozporu s požadavkem přiměřenosti sankcí stanoveným v článku 20 směrnice 2014/67, a to pouze v rozsahu nezbytném k uložení přiměřených sankcí.
K nákladům řízení
58 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastnice původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastnic řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Článek 20 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu („nařízení o systému IMI“), v rozsahu, v němž vyžaduje, aby sankce, které stanoví, byly přiměřené, má přímý účinek, a jednotlivci se tak mohou tohoto článku dovolávat před vnitrostátními soudy vůči členskému státu, který jej nesprávně provedl.
2) Zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že ukládá vnitrostátním orgánům povinnost neuplatnit vnitrostátní právní úpravu, jejíž část je v rozporu s požadavkem přiměřenosti sankcí stanoveným v článku 20 směrnice 2014/67, a to pouze v rozsahu nezbytném k uložení přiměřených sankcí.
Podpisy