ROZSUDEK TRIBUNÁLU (osmého senátu)

18. září 2012(*)

„Dumping – Dovozy žehlicích prken pocházejících z Číny – Zahájení řízení proti jediné společnosti – Status podniku působícího v tržním hospodářství – Tříměsíční lhůta stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) druhém pododstavci nařízení (ES) č. 1225/2009 – Důkazní břemeno – Zjištění újmy“

Ve věci T‑156/11,

Since Hardware (Guangzhou) Co., Ltd, se sídlem v Kantonu (Čína), zastoupené V. Akritidisem a Y. Melinem, avocats,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené B. Driessenem, jako zmocněncem, ve spolupráci s B. O’Connorem, solicitor, a S. Gubelem, avocat,

žalované,

podporované

Evropskou komisí, zastoupenou S. Thomasem a H. van Vlietem, jako zmocněnci,

a

Vale Mill (Rochdale) Ltd, se sídlem v Rochdale (Spojené království),

Colombo New Scal SpA, se sídlem v Rovagnate (Itálie),

zastoupenými G. Berrischem, avocat, a N. Chesaites, barrister,

vedlejšími účastnicemi řízení,

jejímž předmětem je žaloba na zrušení prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1243/2010 ze dne 20. prosince 2010 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozů žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky, vyráběných společností Since Hardware (Guangzhou) Co., Ltd (Úř. věst. L 338, s. 22),

TRIBUNÁL (osmý senát),

ve složení L. Truchot, předseda, M. E. Martins Ribeiro (zpravodajka) a A. Popescu, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. května 2012,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

 Právo WTO

1        Článek VI odst. 1 Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (GATT) stanoví, že „smluvní strany uznávají, že dumping, jímž se zboží jedné země uvádí na trh druhé země za cenu nižší, než je jeho normální hodnota, je zavrženíhodný, působí-li, nebo hrozí-li způsobit podstatnou újmu výrobnímu odvětví existujícímu na území smluvní strany, nebo zdržuje-li citelně vybudování domácího výrobního odvětví“.

2        Dohoda o provádění článku VI GATT (Úř. věst. 1994, L 336, s. 103; Zvl. vyd. 11/21, s. 189, dále jen „antidumpingová dohoda“) je obsažena v příloze 1A Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 1).

3        Článek 1 antidumpingové dohody stanoví:

„Antidumpingové opatření bude uplatňováno jen za okolností uvedených v článku VI GATT [...] a v návaznosti na šetření zahájené a prováděné v souladu s ustanoveními této dohody [...].“

4        Článek 3.1 antidumpingové dohody stanoví, že „[z]jištění újmy pro účely článku VI GATT [...] bude založeno na skutečných důkazech a bude zahrnovat objektivní přezkoumání jak a) objemu dumpingových dovozů a účinků dumpingových dovozů na ceny na domácím trhu obdobných výrobků, tak i b) následného vlivu těchto dovozů na domácí výrobce těchto výrobků“.

5        Článek 3.4 antidumpingové dohody uvádí, že „[p]řezkoumání účinku dumpingových dovozů na domácí výrobní odvětví bude zahrnovat vyhodnocení všech příslušných ekonomických faktorů a ukazatelů, které mají vliv na stav výrobního odvětví, včetně skutečného a možného poklesu prodejů, zisku, výroby, podílu na trhu, produktivity, návratnosti investic nebo využití kapacity, faktorů ovlivňujících domácí ceny, velikosti dumpingového rozpětí, skutečných a možných záporných účinků na pohyb hotovosti, zásob, zaměstnanosti, mezd, růstu, schopnosti opatřovat si kapitál nebo investice[; t]ento seznam není vyčerpávající a jeden ani několik z těchto faktorů nemůže nezbytně poskytnout rozhodující vodítko“.

6        Článek 5.2 antidumpingové dohody zní následovně:

„Žádost podle odstavce 1 bude zahrnovat důkazy o a) dumpingu, b) újmě ve smyslu článku VI GATT [...], jak je vykládán touto dohodou, a c) příčinné souvislosti mezi dumpingovými dovozy a údajnou újmou [...]. Žádost bude obsahovat tyto, žadateli rozumně dostupné, informace:

[...]

ii)      úplný popis údajně dumpingového výrobku, jména dotyčné země nebo zemí původu nebo vývozu, totožnost každého známého vývozce nebo zahraničního výrobce a seznam známých osob, dovážejících dotyčný výrobek;

[...]“

7        Článek 5.8 antidumpingové dohody zní následovně:

„Žádost podle odstavce 1 bude zamítnuta a šetření okamžitě ukončeno, jakmile příslušné úřady mají uspokojivě doloženo, že nejsou dostatečné důkazy o dumpingu nebo o újmě, které by odůvodňovaly řízení v této věci. Okamžitě bude ukončeno šetření v případech, kdy úřady určí, že dumpingové rozpětí je na úrovni de minimis nebo kdy objem dumpingových dovozů skutečných nebo možných nebo újma, jsou zanedbatelné [...]“

8        Článek 6.1.3 antidumpingové dohody stanoví:

„Jakmile bylo šetření zahájeno, úřady poskytnou úplný text písemné žádosti, kterou obdržely podle odstavce 1 článku 5, známým vývozcům a úřadům vyvážejícího člena a na požádání ho dají k dispozici jiným zúčastněným stranám, účastnícím se šetření. Patřičná pozornost bude věnována ochraně důvěrných informací, jak je uvedeno v odstavci 5.“

9        Článek 6.7 antidumpingové dohody uvádí:

„Za účelem ověření poskytnutých informací nebo získání dalších podrobností mohou úřady provádět, bude-li to nutné, šetření na území jiných členů za předpokladu, že obdrží souhlas dotyčných podniků a že to oznámí zástupcům vlády dotyčného člena a tento člen proti šetření nemá námitky. Při šetření prováděném na území jiných členů bude uplatňován postup, uvedený v příloze I. S výjimkou závazků o ochraně důvěrných informací poskytnou úřady výsledky jakýchkoliv takových šetření k dispozici nebo je zveřejní podle odstavce 9 podnikům, kterých se týkají a mohou tyto výsledky poskytnout žadatelům.“

10      Podle článku 6.10 antidumpingové dohody „[o]becně platí, že úřady určí jednotlivé dumpingové rozpětí pro každého známého dotyčného vývozce nebo výrobce výrobku, který je předmětem šetření[; v] případech, v nichž je počet zúčastněných vývozců, výrobců, dovozců nebo typů výrobků tak velký, že takové určení je nemožné, mohou úřady omezit jejich přezkoumání buď na rozumný počet zúčastněných stran nebo výrobků s použitím vzorků, které jsou statisticky odůvodněné na základě informací, které mají úřady k dispozici v době výběru, nebo je omezit na největší procento objemu vývozů z dotyčné země, které může být rozumně vyšetřeno“.

11      Článek 9.2 antidumpingové dohody stanoví:

„Je-li na jakýkoli výrobek uloženo antidumpingové clo, bude toto antidumpingové clo, jehož výše bude v každém případě přiměřená, vybíráno na nediskriminační bázi z dovozů tohoto výrobku ze všech zdrojů, o nichž bylo zjištěno, že jsou dumpingové a působí újmu, kromě dovozů z těch zdrojů, od kterých byly přijaty cenové závazky podle podmínek této dohody. Úřady oznámí dodavatele dotyčného výrobku. Pokud je však dotčeno několik dodavatelů ze stejné země a je neproveditelné uvádět je všechny, úřady mohou oznámit dotyčnou dodavatelskou zemi. Pokud je dotčeno několik dodavatelů z více než jedné země, úřady mohou oznámit buď všechny dotčené dodavatele, nebo není-li to proveditelné, všechny dotčené dodavatelské země.“

 Unijní právo

12      Základní právní úpravu antidumpingu tvoří nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. prosince 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. L 343, s. 51, oprava Úř. věst. 2010, L 7, s. 22) (dále jen „základní nařízení“), kterým bylo nahrazeno nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45), ve znění pozdějších předpisů.

13      Z článku 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení vyplývá, že „[v] rámci antidumpingového šetření dovozů z Čínské lidové republiky, Vietnamu a Kazachstánu, jakož i jakékoli jiné země bez tržního hospodářství, která je členem WTO ke dni zahájení šetření, se běžná hodnota určí podle odstavců 1 až 6, pokud se na základě řádně odůvodněných žádostí jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, a v souladu s kritérii a postupy uvedenými v písmenu c) prokáže, že při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují pro tohoto výrobce nebo tyto výrobce podmínky tržního hospodářství[; v] opačném případě se použije písmeno a)“.

14      Článek 2 odst. 7 písm. c) uvedeného nařízení stanoví:

„Žádost podle písmene b) musí být podána písemně a musí být doložena dostačujícími důkazy o tom, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, totiž že jsou splněna tato kritéria:

–        společnosti rozhodují o ceně, nákladech a vstupech, například surovinách, nákladech na technologie a pracovní síly, výrobě, prodeji a investicích, na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku a bez zásadních zásahů státu v této záležitosti, přičemž náklady nejdůležitějších vstupů se v zásadě zakládají na tržní hodnotě,

–        společnosti vedou jednoznačné a jasné účetnictví prověřené nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy a používané ve všech oblastech,

[...]

Rozhodnutí o tom, zda výrobce splňuje výše uvedená kriteria, se přijme do tří měsíců od zahájení šetření po zvláštní konzultaci poradního výboru a poté, co výrobní odvětví Společenství dostanou možnost zaujmout stanovisko. Toto rozhodnutí platí pro celé řízení.“

15      Článek 3 základního nařízení stanoví:

„1.      Není-li stanoveno jinak, rozumí se pro účely tohoto nařízení ‚újmou‘ podstatná újma výrobnímu odvětví Společenství, její hrozba nebo závažné zpoždění při zavádění některého výrobního odvětví Společenství a tento pojem se vykládá podle tohoto článku.

2.      Zjištění újmy se musí zakládat na skutečných důkazech a zahrnovat objektivní posouzení:

a)      jednak objemu dumpingového dovozu a jeho účinku na ceny obdobných výrobků na trhu Společenství; a 

b)      jednak následného účinku tohoto dovozu na výrobní odvětví Společenství.

3.      V souvislosti s objemem dumpingového dovozu se posoudí, zda došlo k významnému zvýšení dumpingového dovozu v absolutních hodnotách nebo v poměru k výrobě nebo spotřebě ve Společenství. Pokud jde o účinek dumpingového dovozu na ceny, posoudí se, zda ve srovnání s cenou obdobného výrobku výrobního odvětví Společenství existuje značné cenové podbízení ze strany dumpingového dovozu nebo zda tento dovoz jinak významnou měrou způsobil pokles cen nebo zabránil významnou měrou jejich růstu, ke kterému by jinak došlo. Žádné z uvedených kritérií nemusí být rozhodující.

4.      Pokud jsou předmětem antidumpingového šetření současně výrobky dovezené z více zemí, posuzují se účinky tohoto dovozu souhrnně pouze tehdy, je-li zjištěno, že:

a)      dumpingové rozpětí zjištěné ve vztahu k dovozu výrobků z každé jednotlivé země není nepatrné ve smyslu čl. 9 odst. 3 a objem dovezených výrobků z každé jednotlivé země není zanedbatelný;

a

b)      souhrnné posouzení účinků dovozu je vhodné s ohledem na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a na podmínky hospodářské soutěže mezi dováženými výrobky a obdobným výrobkem Společenství.

5.      Posouzení účinků dumpingového dovozu na dotčené výrobní odvětví Společenství zahrnuje posouzení všech relevantních hospodářských činitelů a ukazatelů, které ovlivňují stav daného výrobního odvětví, včetně skutečnosti, že výrobní odvětví dosud nepřekonalo účinky dřívějšího dumpingu nebo subvencování, rozsahu skutečného dumpingového rozpětí a skutečného a možného poklesu prodeje, zisku, výroby, podílu na trhu, produktivity, návratnosti investic nebo vytížení kapacit; činitelů, které ovlivňují vývoj cen ve Společenství; a skutečných a možných nepříznivých účinků na pohyb peněžních prostředků, stav zásob, zaměstnanost, mzdy, hospodářský růst, schopnost opatřit si kapitál nebo investice. Tento výčet není vyčerpávající a žádné z uvedených kritérií nemusí být rozhodující.“

16      Článek 5 základního nařízení upravující zahájení řízení zní následovně:

„1.      S výhradou odstavce 6 se šetření ke zjištění existence, stupně a účinku údajného dumpingu zahajuje na základě písemného podnětu podaného fyzickou nebo právnickou osobou nebo sdružením bez právní subjektivity, která jedná jménem výrobního odvětví Společenství [...]

2.      Podnět podle odstavce 1 musí obsahovat dostatečné důkazy o existenci dumpingu, o způsobené újmě a o příčinné souvislosti mezi dovozem označeným za dumpingový a údajnou újmou. Podnět musí obsahovat tyto informace, nakolik jsou žadateli obvykle dostupné:

[...]

b)      úplný popis výrobku označeného za dumpingový, název dotčené země nebo zemí původu nebo vývozu, totožnost všech známých vývozců nebo zahraničních výrobců a seznam známých osob dovážejících dotyčný výrobek;

c)      informace o cenách, za které se výrobek označený za dumpingový prodává, pokud je určen pro spotřebu na domácích trzích země nebo zemí původu nebo vývozu [...];

[...]

7.      Důkazy o dumpingu i o újmě jsou při rozhodování o zahájení šetření posuzovány současně. Nejsou-li důkazy o dumpingu nebo o způsobené újmě dostatečné pro pokračování v řízení, podnět se odloží. Řízení se nezahajuje proti zemím, z nichž dovoz tvoří méně než 1 % podílu na trhu, pokud tyto země dohromady nepokrývají nejméně 3 % spotřeby Společenství.

[...]

9.      Pokud se po konzultacích potvrdí, že existuje dostatek důkazů pro zahájení řízení, zahájí Komise řízení ve lhůtě 45 dnů od obdržení podnětu a zveřejní příslušné oznámení v Úředním věstníku Evropské unie. Nepostačují-li důkazy pro zahájení řízení, uvědomí o tom Komise žadatele po konzultacích ve lhůtě 45 dnů od obdržení podnětu.“

17      Článek 9 odst. 3 až 6 základního nařízení stanoví:

„3.      U řízení zahájených podle čl. 5 odst. 9 se újma zpravidla pokládá za zanedbatelnou, je-li podíl dotyčného dovozu na trhu nižší než objemy uvedené v čl. 5 odst. 7. Stejné řízení se neprodleně zastaví, pokud je zjištěno, že dumpingové rozpětí vyjádřené jako procentní podíl z vývozní ceny činí méně než 2 %, přičemž je-li dumpingové rozpětí pro jednotlivé vývozce nižší než 2 %, zastaví se ve vztahu k nim pouze šetření a tito vývozci zůstávají předmětem řízení a mohou se znovu stát předmětem šetření v rámci pozdějšího přezkumu pro danou zemi podle článku 11.

4.      Pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a jím způsobená újma a v zájmu Společenství podle článku 21 je nutné zasáhnout, uloží Rada na návrh Komise předložený po konzultaci s poradním výborem konečné antidumpingové clo. Pokud Rada nerozhodne prostou většinou o odmítnutí návrhu ve lhůtě jednoho měsíce po jeho podání Komisí, je návrh Radou přijat. Pokud bylo uloženo prozatímní clo, musí být Radě předložen návrh konečného opatření nejpozději jeden měsíc před tím, než toto clo pozbude platnosti. Výše antidumpingového cla nesmí přesahovat zjištěné dumpingové rozpětí a musí být nižší než toto rozpětí, pokud menší clo postačuje k odstranění újmy způsobené výrobnímu odvětví Společenství.

5.      Antidumpingové clo se uloží vždy v přiměřené výši bez diskriminace na dovoz výrobků nezávisle na jejich původu, pokud bylo zjištěno, že je dumpingový a způsobuje újmu, s výjimkou dovozu krytého závazky podle tohoto nařízení. V nařízení o uložení cla se clo stanoví pro každého dodavatele, nebo, není-li to proveditelné a obecně v případech podle čl. 2 odst. 7 písm. a), pro danou dodavatelskou zemi.

V případě použití čl. 2 odst. 7 písm. a) se však stanoví individuální clo pro vývozce, kteří prokáží na základě řádně odůvodněných žádostí, že:

a)      v případě plného nebo částečného zahraničního vlastnictví daných podniků nebo společných podniků (joint ventures) mohou svobodně repatriovat základní kapitál a zisk;

b)      vývozní ceny a množství a prodejní a dodací podmínky byly svobodně určeny;

c)      většinu akcií nebo podílů vlastní soukromé osoby a buď jsou státní úředníci zasedající ve správní radě nebo zastávající klíčové řídící funkce v menšině, nebo je společnost dostatečně nezávislá na státních zásazích;

d)      měnové přepočty se provádějí podle tržních směnných kursů; a

e)      státní zásahy nejsou takového rozsahu, aby umožňovaly obcházení individuálních antidumpingových opatření.

6.      Pokud Komise omezí své šetření podle článku 17, nesmí být antidumpingové clo uložené na dovoz od vývozců nebo výrobců, kteří se přihlásili podle článku 17, ale kteří nebyli zahrnuti do šetření, vyšší než vážené průměrné dumpingové rozpětí, které bylo zjištěno u stran tvořících vzorek. Pro účely tohoto odstavce nepřihlíží Komise k rozpětím, která jsou nulová nebo zanedbatelná nebo jejichž výše byla zjištěna postupem podle článku 18. Na dovoz vývozců nebo výrobců, kterým bylo postupem podle článku 17 uděleno individuální zacházení, se uloží individuální clo.“

18      Článek 17 uvedeného nařízení upravující výběr vzorku má následující znění:

„1.      V případech, kdy je počet žadatelů, vývozců nebo dovozců, typů výrobků nebo obchodů příliš velký, může být šetření omezeno na přiměřený počet stran, výrobků nebo obchodů, který se vybere jako statisticky reprezentativní vzorek na základě informací dostupných v době výběru nebo jako největší reprezentativní objem výroby, prodeje nebo vývozu, který může být v době, která je k dispozici, přiměřeně přezkoumán.

[...]

3.      Je-li šetření omezeno v souladu s tímto článkem, vypočte se nicméně individuální dumpingové rozpětí pro každého vývozce nebo výrobce, který nebyl původně vybrán a který předloží nezbytné informace ve lhůtě stanovené tímto nařízením, pokud není počet vývozců nebo výrobců tak vysoký, že by individuální zjišťování znamenalo příliš velké zatížení a bránilo by včasnému ukončení šetření.

4.      Pokud se provádí výběr reprezentativního vzorku a některé nebo všechny vybrané strany nejsou ochotny spolupracovat v míře, která může podstatně ovlivnit výsledek šetření, může být proveden nový výběr. Pokud je spolupráce ve významné míře stále nedostatečná nebo pokud z časových důvodů nelze vybrat nový reprezentativní vzorek, použijí se příslušná ustanovení článku 18.“

19      Nařízení Rady (ES) č. 1515/2001 ze dne 23. července 2001 o opatřeních, která může Společenství přijmout na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních (Úř. věst. L 201, s. 10; Zvl. vyd. 11/38, s. 50), ve svém čl. 1 odst. 1 stanoví, že „[p]okud [orgán pro řešení sporů] přijme zprávu týkající se opatření přijatého Společenstvím na základě nařízení [...] č. 384/96 [nyní základního nařízení], nařízení (ES) č. 2026/97 nebo na základě tohoto nařízení [...], může Rada [...], pokud to považuje za vhodné, přijmout jedno nebo více následujících opatření, a to: a) zrušení nebo změnu sporného opatření, nebo b) přijetí jiných zvláštních opatření přiměřených okolnostem daného případu.“

20      Podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení „může Rada též přijmout opatření podle čl. 1 odst. 1, aby zohlednila právní výklad obsažený ve zprávě přijaté [orgánem pro řešení sporů] ohledně nesporného opatření, považuje-li to za vhodné“. Třetí odstavec tohoto ustanovení stanoví, že „[p]okud je vhodné před přijetím nebo při přijetí opatření podle odstavce 1 přistoupit k přezkumu, zahajuje tento přezkum Komise po konzultaci s poradním výborem“.

 Skutečnosti předcházející sporu

21      Žalobkyně, Since Hardware (Guangzhou) Co., Ltd, je společností se sídlem v Kantonu (Čína), která vyrábí a vyváží žehlicí prkna.

22      Rada Evropské unie přijala dne 23. dubna 2007 nařízení (ES) č. 452/2007 o uložení konečného antidumpingového cla a o konečném výběru prozatímního cla uloženého z dovozů žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky a Ukrajiny (Úř. věst. L 109, s. 12). V uvedeném nařízení uložila Rada konečná antidumpingová opatření vůči všem výrobcům žehlicích prken pocházejících zejména z Číny, s výjimkou žalobkyně, které bylo uloženo clo v nulové výši (body 1 a 2 napadeného nařízení).

23      Dne 20. srpna 2009 podali tři unijní výrobci, společnosti Columbo New Scal SpA, Pirolla SpA a Vale Mill (Rochdale) Ltd, představující podstatnou část celkové výroby žehlicích prken v Unii, antidumpingový podnět proti žalobkyni (bod 4 napadeného nařízení).

24      Dne 2. října 2009 zveřejnila Komise Evropských společenství podle článku 5 nařízení č. 384/96 (nyní článku 5 základního nařízení) oznámení o zahájení antidumpingového řízení týkajícího se dovozů žehlicích prken pocházejících z Číny, které bylo omezeno na jednoho čínského vyvážejícího výrobce, a sice žalobkyni, a v souladu s čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1515/2001 zahájila přezkum antidumpingových opatření týkajících se dovozu žehlicích prken z Číny zavedených nařízením č. 452/2007 (Úř. věst. C 237, s. 5) (bod 3 napadeného nařízení).

25      V oznámení o zahájení řízení Komise nejprve uvedla, že po konzultaci s poradním výborem dospěla k závěru, že podnět byl podán výrobním odvětvím Společenství nebo jeho jménem a že existují dostatečné důkazy na to, aby bylo odůvodněno zahájení řízení podle článku 5 nařízení č. 384/96 (bod 5 oznámení o zahájení řízení).

26      Dále Komise poukázala na skutečnost, že nařízení č. 452/2007 zavedlo konečné antidumpingové clo z dovozů žehlicích prken, na které se vztahovalo uvedené nařízení, a že žalobkyni bylo uloženo clo v nulové výši (bod 10 oznámení o zahájení řízení), a poté uvedla, že v návaznosti na zprávu odvolacího orgánu WTO ze dne 29. listopadu 2005 s názvem „Mexiko – konečná antidumpingová opatření na hovězí a rýži“ (AB‑2005‑6) (WT/DS295/AB/R) (dále jen „zpráva odvolacího orgánu WTO“) nebylo důvodné uplatňovat nadále opatření, která byla uložena vůči žalobkyni na základě nařízení č. 452/2007.

27      Komise tedy zahájila přezkum nařízení č. 452/2007 v souladu s čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1515/2001, aby mohla v návaznosti na zprávu odvolacího orgánu WTO provést veškeré nezbytné změny (bod 10 oznámení o zahájení řízení).

28      Dne 26. října 2009 podala žalobkyně podle čl. 2 odst. 7 písm. b) nařízení č. 384/96 [nyní čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení] žádost, aby jí byl přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství (dále jen „STH“) (bod 26 napadeného nařízení).

29      Dne 19. listopadu 2009 zaslala žalobkyně Komisi své odpovědi na antidumpingový dotazník. Dne 23. listopadu 2009 předala žalobkyně připomínky k legalitě řízení.

30      Komise zaslala žalobkyni dne 25. listopadu 2009 dopis s vyjádřením k její žádosti o STH, aby jí mohla poskytnout další informace. Žalobkyně odpověděla na tento dopis dne 7. prosince 2009.

31      Dne 18. prosince 2009 předali unijní výrobci uvedení výše v bodě 23 Komisi své odpovědi na antidumpingový dotazník. Komise si dne 3. února 2010 vyžádala od uvedených výrobců další informace, které jí byly sděleny v dopisech ze dne 19. a 24. února 2010.

32      Ve dnech od 4. do 10. února 2010 uskutečnila Komise u žalobkyně inspekci na místě za účelem ověření informací, které jí žalobkyně sdělila ve své žádosti o STH a v odpovědi na antidumpingový dotazník.

33      Dopisem ze dne 2. března 2010 předala žalobkyně Komisi statistické údaje o cenách souboru ocelářských výrobků v Číně a poznamenala, že jsou srovnatelné s mezinárodními cenami. Žalobkyně také uvedla důvody, pro které se domnívala, že uvedené ceny nejsou relevantní pro určení toho, zda jí má být přiznán STH.

34      Dopisem ze dne 26. března 2010 oznámila Komise žalobkyni, že dospěla k názoru, že nesplňuje kritérium uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci první a druhé odrážce základního nařízení, takže zamýšlí navrhnout odmítnutí její žádosti o STH.

35      Žalobkyně zaslala své vyjádření v této záležitosti v dopise ze dne 13. dubna 2010. V tomto dopise nejprve tvrdila, že Komise jednala ultra vires, když zahájila řízení proti jediné společnosti, a poté poukázala na to, že došlo k porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) posledního odstavce základního nařízení, jakož i k nedodržení prvního a druhého kritéria, která jsou stanovena v čl. 2 odst. 7 písm. c) uvedeného nařízení.

36      Slyšení před úředníkem pro slyšení proběhlo dne 29. dubna 2010.

37      Dopisem ze dne 30. dubna 2010 reagovala Komise na hlavní argumenty žalobkyně uvedené v jejím dopise ze dne 13. dubna 2010 a potvrdila své závěry k žádosti žalobkyně o STH, vyjádřené v dopise ze dne 26. března 2010.

38      V návaznosti na skutečnosti, které byly prodiskutovány na jednání dne 29. dubna 2010, žalobkyně v dopise ze dne 31. května 2010 předložila dodatečné vyjádření k zahájení řízení, a to především s ohledem na zprávu odvolacího orgánu WTO a posouzení její žádosti o STH Komisí. Komise odpověděla dopisem ze dne 22. června 2010. Žalobkyně předložila Komisi v této záležitosti další vyjádření dne 30. srpna 2010.

39      Dopisem ze dne 21. září 2010 předala Komise žalobkyni konečný obecně informační dokument spolu s podrobnými dokumenty k metodě výpočtu dumpingového rozpětí a k metodě výpočtu rozpětí újmy, jakož i zvláštní informační dokument zabývající se argumenty žalobkyně k zahájení šetření. Žalobkyně na uvedený dokument odpověděla dopisem ze dne 6. října 2010.

40      Nové slyšení před úředníkem pro slyšení se konalo dne 11. října 2010, z něhož byl dne 27. října 2010 zaslán žalobkyni zápis.

41      Dne 20. prosince 2010 přijala Rada prováděcí nařízení (EU) č. 1241/2010 o změně nařízení č. 452/2007 (Úř. věst. L 338, s. 8). V tomto nařízení rozhodla Rada o vyloučení žalobkyně z konečného antidumpingového opatření uloženého nařízením č. 452/2007.

42      Dne 20. prosince 2010 přijala Rada také prováděcí nařízení (EU) č. 1243/2010 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozů žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky, vyráběných společností Since Hardware (Guangzhou) Co., Ltd (Úř. věst. L 338, s. 22) (dále jen „napadené nařízení“).

 Napadené nařízení

43      V napadeném nařízení Rada v první řadě připomněla opatření zavedená nařízením č. 452/2007, jakož i okolnosti, které souvisely se zahájením řízení v této věci.

44      Rada tvrdila, že v návaznosti na zprávu odvolacího orgánu WTO bylo ve věci žalobkyně zahájeno nové antidumpingové šetření na základě článku 5 základního nařízení, a nikoli prozatímní přezkum podle čl. 11 odst. 3 základního nařízení, protože z této zprávy (body 305 a 306) vyplývá, že vyvážející výrobce, u něhož nebyl v rámci původního šetření zjištěn dumping, musí být vyloučen z působnosti konečného opatření uloženého v důsledku uvedeného šetření a nemůže být předmětem přezkumu z administrativních důvodů nebo přezkumu z důvodu změněných okolností (bod 5 napadeného nařízení).

45      Rada uznala, že antidumpingová řízení jsou obvykle zahajována proti dovozům z určité země, a nikoli proti dovozům od jednotlivých společností. Tento případ je však podle tvrzení Rady výjimkou z výše uvedeného pravidla, a to zaprvé s ohledem na závěry obsažené v bodech 216 až 218 a 305 zprávy odvolacího orgánu WTO, zadruhé vzhledem ke skutečnosti, že žádné ustanovení základního nařízení nevylučuje zahájení nového antidumpingového šetření na základě článku 5 základního nařízení proti jedné společnosti, a zatřetí s ohledem na okolnost, že je třeba unijní právní předpisy vykládat pokud možno způsobem, který je v souladu s mezinárodním právem, zejména tam, kde jsou dotčená ustanovení určena k tomu, aby určitá mezinárodní dohoda uzavřená Unií mohla nabýt účinku (body 7, 8 a 87 napadeného nařízení).

46      Pokud jde o zjištění dumpingu a především o určení STH, Rada uvedla, že šetření prokázalo, že žalobkyni, která požádala o STH, nemohl být tento status přiznán, jelikož nesplňovala kritéria uvedená v čl. 2 odst. 7 písm. c) první a druhé odrážce základního nařízení (body 26 a 27 napadeného nařízení). V případě prvního kritéria, tedy že společnosti přijímají obchodní rozhodnutí na základě tržních signálů, bez zásadních zásahů státu, a že náklady se zakládají na tržní hodnotě, Rada poznamenala, že žalobkyně tvrdila, že začala nakupovat své hlavní suroviny na domácím čínském trhu. Stát však nadále vykonával důležitý vliv na domácí trh s ocelí, takže ceny oceli v Číně u těchto konkrétních surovin nesledovaly spontánně trendy na světových trzích (body 28 až 33 napadeného nařízení). Ohledně druhého kritéria Rada poukázala na to, že společnost nebyla schopna prokázat, že vede jednoznačné a jasné účetnictví prověřené nezávislými auditory v souladu s mezinárodními účetními standardy (IAS) a používané ve všech oblastech, neboť v účtech, a zejména ve zprávě o ověření kapitálu společnosti, nebyla žádná zmínka o určité důležité transakci, k níž došlo v průběhu období šetření (bod 34 napadeného nařízení).

47      Zatřetí, pokud jde o zjištění újmy, Rada nejprve zdůraznila zvláštnosti tohoto šetření a především skutečnost, že se v průběhu období šetření antidumpingová cla uplatnila na všechny dovozy z Číny a Ukrajiny (s výjimkou dovozů žalobkyně). Vzhledem k tomu, že výrobní odvětví Unie již bylo chráněno proti škodlivým účinkům těchto dovozů v průběhu období šetření, nebylo možno podle tvrzení Rady provést obvyklou úplnou analýzu újmy. Proto byl podle Rady vypracován specifický přístup přizpůsobený zvláštnostem tohoto šetření, při němž se orgány soustředily na určité ukazatele újmy. Komise tedy v první řadě zkoumala vývoj dumpingových dovozů žehlicích prken vyráběných žalobkyní, dále skutečnost, zda se tyto dovozy uskutečňovaly za ceny nižší, než byly prodejní ceny výrobního odvětví Unie, a jaká byla ziskovost cen výrobního odvětví Unie, a nakonec i veškeré informace poskytnuté výrobním odvětvím Unie naznačující, že mu vývozy žalobkyně do Unie způsobily újmu, například informace o ztrátách zákazníků a objednávek kvůli této společnosti a ziskovosti jejích prodejů v Unii během období šetření (body 58 až 61 napadeného nařízení).

48      Pokud jde konkrétně o dovozy žehlicích prken vyráběných žalobkyní, Rada konstatovala, zaprvé že tyto dovozy byly na trhu Unie dumpingové (bod 66 napadeného nařízení), zadruhé že v průběhu posuzovaného období vývozy žalobkyně do Unie značně vzrostly, a to o 64 % (bod 67 napadeného nařízení), zatřetí že se tržní podíl dovozů žehlicích prken vyráběných žalobkyní značně zvýšil (body 68 a 69 napadeného nařízení), začtvrté že výrobní odvětví Unie ztratilo v těchto posledních letech kvůli žalobkyni řadu objednávek od zákazníků (body 70 až 72 napadeného nařízení), zapáté že průměrné rozpětí cenového podbízení zjištěné u žalobkyně a vyjádřené jako procento ceny výrobního odvětví Unie činilo 16,1 % (body 73 a 74 napadeného nařízení) a zašesté že ceny výrobního odvětví Unie byly v období šetření celkově ztrátové (bod 75 napadeného nařízení).

 Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

49      Žalobkyně podala projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 15. března 2011.

50      Samostatným podáním ze stejného dne požádala žalobkyně Tribunál, aby o této žalobě rozhodl ve zrychleném řízení podle článku 76a svého jednacího řádu. Za tím účelem předložila rovněž zkrácenou verzi žaloby. Faxem ze dne 4. dubna 2011 podala Rada proti této žádosti námitky. Tribunál (osmý senát) zamítl uvedenou žádost rozhodnutím ze dne 19. dubna 2011.

51      Podáním došlým kanceláři Tribunálu požádala Komise dne 3. května 2011 o vedlejší účastenství v této věci na podporu návrhových žádání Rady. Proti této žádosti nevznesly účastnice řízení žádné námitky.

52      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. května 2011 požádaly taktéž o vedlejší účastenství v této věci na podporu návrhových žádání Rady společnosti Vale Mill (Rochdale) a Colombo New Scal. Proti této žádosti nevznesly účastnice řízení námitky.

53      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 27. června 2011 požádala žalobkyně o důvěrné zacházení s některými částmi žaloby obsaženými v příloze ve vztahu ke společnostem Vale Mill (Rochdale) a Colombo New Scal. Tyto společnosti proti uvedené žádosti nevznesly námitky.

54      Usneseními ze dne 30. srpna 2011 vyhověl předseda osmého senátu Tribunálu návrhům na povolení vedlejšího účastenství.

55      Společnosti Vale Mill (Rochdale) a Colombo New Scal předložily svůj spis vedlejšího účastníka dne 5. října 2011. Dne 11. října 2011 předložila svůj spis vedlejšího účastníka Komise.

56      Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené nařízení;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

57      Rada navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

58      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

59      Společnosti Vale Mill (Rochdale) a Colombo New Scal navrhují, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení, včetně nákladů, které jim vznikly.

60      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (osmý senát) o zahájení ústní části řízení. Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na ústní otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 2. května 2012.

 Právní otázky

61      Na podporu své žaloby vznáší žalobkyně tři žalobní důvody. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 5 odst. 9, čl. 9 odst. 3 až 6 a článku 17 základního nařízení, jelikož se podle jejího názoru nemůže zahájení řízení týkat jedné konkrétní společnosti, nýbrž se musí vztahovat na jeden nebo více států a všechny výrobce, kteří jsou v něm usazeni. Druhý žalobní důvod se týká porušení čl. 3 odst. 2, 3 a 5 základního nařízení, neboť žalobkyni byla uložena antidumpingová cla, aniž bylo prokázáno, že výrobnímu odvětví Unie byla způsobena újma v průběhu šetření. Třetí žalobní důvod vychází z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení z důvodu, že rozhodnutí nepřiznat žalobkyni STH bylo přijato na základě toho, co Komise věděla o účinku takového odmítnutí na její dumpingové rozpětí, a že Komise v této souvislosti nutila žalobkyni nést nadměrné důkazní břemeno. Součástí tohoto žalobního důvodu je také tvrzení žalobkyně, že došlo k porušení zásady řádné správy.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 5 odst. 9, čl. 9 odst. 3 až 6 a článku 17 základního nařízení, jelikož zahájení řízení se nemůže týkat jedné konkrétní společnosti, ale musí se vztahovat na jeden nebo více států a na všechny výrobce, kteří jsou v něm usazeni

62      Tento žalobní důvod má tři části. V první části je tvrzeno porušení čl. 5 odst. 9 základního nařízení vykládaného ve spojení s článkem 17 základního nařízení a v souladu s právem WTO. Druhá část vychází z porušení čl. 9 odst. 4 až 6 základního nařízení vykládaného v souladu s právem WTO. Obsahem třetí části je porušení čl. 9 odst. 3 základního nařízení.

 K první části, která vychází z porušení čl. 5 odst. 9 základního nařízení vykládaného ve spojení s článkem 17 základního nařízení a v souladu s právem WTO

63      V této první části žalobkyně tvrdí, že analýza Komise v bodech 7, 8 a 87 napadeného nařízení (viz bod 45 výše) je založena na chybném předpokladu, že žádné ustanovení základního nařízení nebo antidumpingové dohody nezakazuje zahájení antidumpingového řízení proti jediné společnosti. Podle názoru žalobkyně ze struktury základního nařízení a antidumpingové dohody jasně vyplývá, že se antidumpingové řízení týká jednoho či několika států, jakož i všech výrobců v dotčeném státě či státech. Žalobkyně dále tvrdí, že pro dosažení souladu se zprávou odvolacího orgánu WTO, která zakazuje členům WTO provádět přezkum u společností, jejichž dumpingové rozpětí bylo při původním šetření nepatrné, by bylo postačovalo, kdyby ji orgány vyloučily z působnosti nařízení č. 452/2007 a nepodrobily přezkumu.

64      Rada v bodě 7 napadeného nařízení a ve svých písemnostech uznala, že tato věc představuje výjimku ze šetření běžně prováděných unijními orgány. Základní nařízení však podle jejího názoru neobsahuje žádné ustanovení, které za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávaného případu, brání orgánům zahájit šetření u jediného výrobce.

65      Úvodem je nutno připomenout, že se antidumpingová řízení týkají v zásadě všech dovozů určité kategorie výrobků ze třetí země, a nikoli výrobků určitých podniků (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. prosince 1993, Rima Eletrometalurgia v. Rada, C‑216/91, Recueil, s. I‑6303, bod 17).

66      Zaprvé je však třeba určit, zda, jak tvrdí žalobkyně, čl. 5 odst. 9 základního nařízení, jakož i odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) a odst. 7 tohoto ustanovení, na které žalobkyně rovněž odkazuje, vykládané ve spojení s článkem 17 tohoto nařízení a v souladu s obecnou strukturou uvedeného nařízení, článkem VI.1 GATT a články 1, 5.2 bodem ii) a články 6.1.3, 6.7, 6.10 a 9.2 antidumpingové dohody, neumožňují nikdy zahájení antidumpingového řízení proti jedinému výrobci, který je identifikován svým jménem s vyloučením všech ostatních, a že proto čl. 5 odst. 9 základního nařízení nemohl v projednávaném případě sloužit jako právní základ pro rozhodnutí o zahájení řízení v této věci.

67      Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale rovněž jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudky Soudního dvora ze dne 17. října 1995, Leifer a další, C‑83/94, Recueil, s. I‑3231, bod 22, a ze dne 30. července 1996, Bosphorus, C‑84/95, Recueil, s. I‑3953, bod 11; rozsudky Tribunálu ze dne 24. září 2008, Reliance Industries v. Rada a Komise, T‑45/06, Sb. rozh. s. II‑2399, bod 101, a ze dne 19. června 2009, Španělsko v. Komise, T‑369/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 50).

68      Na rozdíl od toho, co uvádí žalobkyně, znění ustanovení základního nařízení, jehož se dovolává, nepodporuje tvrzení, že antidumpingové řízení nemůže být nikdy zahájeno proti jedinému výrobci.

69      Z článku 5 odst. 1 základního nařízení vyplývá, že se šetření za účelem zjištění existence, rozsahu a účinku údajného dumpingu zahajuje v zásadě na základě písemného podnětu podaného fyzickou nebo právnickou osobou nebo sdružením bez právní subjektivity, která jedná jménem výrobního odvětví Společenství. Tento podnět musí podle druhého odstavce tohoto ustanovení obsahovat dostatečné důkazy o existenci dumpingu, způsobené újmě a o příčinné souvislosti mezi dovozem označeným za dumpingový a údajnou újmou. Devátý odstavec tohoto ustanovení stanoví, že řízení bude zahájeno po konzultacích, a to pouze potvrdí-li se, že existuje dostatek důkazů.

70      Ze znění uvedených odstavců článku 5 je zjevné, že formulují požadavky na podání podnětu jménem výrobního odvětví Unie a na důkazy, které v něm musí být obsaženy, ohledně existence dumpingu, újmy a příčinné souvislosti mezi dovozy označenými za dumpingové a údajnou újmou. Tato ustanovení tedy neumožňují vyvodit závěr zastávaný žalobkyní, že antidumpingové řízení nelze zahájit proti jedinému výrobci, a to především za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávaného případu, v němž je tvrzeno, že takový výrobce – u něhož bylo zjištěno, že se nedopustil dumpingu v rámci předchozího řízení, v němž byla uložena antidumpingová cla a tato cla jsou stále v platnosti – praktikuje dumping způsobující újmu výrobnímu odvětví Unie. Irelevantním je především čl. 5 odst. 2 písm. b) a c) základního nařízení, jehož se žalobkyně výslovně dovolává, protože tento se týká údajů, které musí obsahovat podnět podaný výrobním odvětvím Unie, jako jsou název země původu či vývozu. Ze spisu přitom vyplývá, že podnět, který vedl k zahájení řízení v této věci, název uvedené země zmiňoval.

71      V této souvislosti je nutno dále zdůraznit, že i když žalobkyně tvrdí, že došlo k porušení článku 5 základního nařízení a zejména jeho odstavce 9, nepředložila ve svých písemnostech žádné argumenty na podporu prokázání toho, že byly porušeny podmínky pro zahájení řízení, které jsou výslovně upraveny v tomto ustanovení. Především nezpochybňuje, že orgánům byl řádně podán podnět výrobců z Unie, který obsahoval důkazy o existenci dumpingu, újmy a o příčinné souvislosti mezi jejími dovozy a údajnou újmou.

72      Nelze přijmout ani tvrzení žalobkyně založené na čl. 5 odst. 7 základního nařízení, který podle jejího názoru od Komise vyžaduje, aby ověřila, které dovozy představují dovozy ze země, jíž se podnět týká, a konstatovala, že tvoří více než 1 % spotřeby Unie. Toto ustanovení totiž stanoví, že „[ř]ízení se nezahajuje proti zemím, z nichž dovoz tvoří méně než 1 % podílu na trhu, pokud tyto země dohromady nepokrývají nejméně 3 % spotřeby Společenství“. Uvedené ustanovení neobsahuje žádné omezení co do počtu výrobců, proti kterým může Komise zahájit řízení. V každém případě je třeba konstatovat, že žalobkyně netvrdí, že dovozy dotčeného výrobku uvedeného v bodě 20 napadeného nařízení netvoří více než 1 % unijní spotřeby.

73      Nemůže uspět ani argument žalobkyně založený na tom, že článek 17 základního nařízení ve spojení s článkem 6.10 antidumpingové dohody umožňuje využití vzorku pouze v případech, kdy je počet výrobců značný, a že ve všech ostatních případech musí být všem výrobcům z dané země nabídnuta možnost spolupracovat s Komisí a získat individuální dumpingové rozpětí, neboť ani toto ustanovení neobsahuje sebemenší zmínku o zahájení řízení Komisí proti jedinému výrobci. Komise navíc nebyla v projednávaném případě povinna využít jakýchkoli vzorků dotčených vyvážejících výrobců, jelikož řízení bylo zahájeno pouze proti dovozům žalobkyně.

74      Stejně tak nelze mít za to, že z článku VI.1 GATT nebo článku 1 antidumpingové dohody vyplývá, že řízení nelze nikdy zahájit proti jedinému výrobci. Článek VI.1 GATT se netýká zahájení řízení ani počtu výrobců, na které se mohou tato řízení vztahovat. Ani článek 5.2 bod ii) a články 6.1.3, 6.7, 6.10 a 9.2 antidumpingové dohody nestanoví omezení počtu výrobců, vůči nimž lze zahájit řízení.

75      Z předcházejících úvah vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, nelze ze znění ustanovení základního nařízení a antidumpingové dohody, jichž se žalobkyně dovolává, nebo z článku IV.1 GATT vyvodit, že řízení nelze nikdy zahájit proti jedinému výrobci.

76      Pokud jde o kontext, do něhož zapadá čl. 5 odst. 9 základního nařízení, a o jeho cíl, je nutno uvést, že toto ustanovení je součástí základní právní úpravy na ochranu před dumpingovými dovozy z nečlenských států Unie, a především článku 5 tohoto nařízení, který stanoví podmínky, za nichž lze zahájit řízení, jejichž cílem je chránit Unii před těmi dovozy, které jí způsobují újmu. Cílem tohoto ustanovení je především uložit Komisi povinnost, aby v případě, že po konzultacích bude k dispozici dostatek důkazů pro zahájení řízení, toto řízení zahájila do 45 dnů od podání podnětu a oznámila to v Úředním věstníku Evropské unie.

77      Z toho vyplývá, že čl. 5 odst. 9 základního nařízení nelze vykládat tak, že unijním orgánům zakazuje, aby v případě, že jim byl řádně předložen podnět s důkazy o existenci dumpingu, újmy a příčinné souvislosti mezi dovozy označenými za dumpingové a údajnou újmou, zahájily řízení proti jedinému výrobci, jestliže za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávaného případu, bylo v rámci dřívějšího šetření zjištěno, že uvedený výrobce měl nulové nebo zanedbatelné dumpingové rozpětí a že vůči všem ostatním výrobcům stejného dotčeného výrobku jsou v platnosti antidumpingová opatření.

78      Zadruhé žalobkyně uvádí, že zpráva odvolacího orgánu WTO zakazuje členským státům WTO podrobovat přezkumu společnosti, jejichž dumpingové rozpětí bylo při původním šetření zanedbatelné, což je její případ. Podle názoru žalobkyně se unijní orgány měly omezit na její vyloučení z působnosti nařízení č. 452/2007, a nikoli ji podrobit přezkumu. Žalobkyně dodává, že společnost, která se nedopouštěla dumpingu před uložením antidumpingových opatření, se jej nemůže dopustit ani tehdy, když se stane jedinou společností vyňatou z uložení cel.

79      V této souvislosti musí být nejprve konstatováno, že žalobkyně nebyla formálně podrobena přezkumu.

80      Jak připomněla Rada v bodě 7 napadeného nařízení, je v odstavcích 216 až 218 zprávy odvolacího orgánu WTO stanoveno, že článek 5.8 antidumpingové dohody požaduje, aby vyšetřující orgán ukončil šetření ohledně vývozce, u něhož bylo v rámci původního šetření zjištěno rozpětí přesahující nepatrnou úroveň, a v bodě 305 zprávy odvolacího orgánu WTO uvedeno, že vývozce musí být v důsledku toho vyloučen z působnosti konečných antidumpingových opatření a nemůže být předmětem přezkumu z administrativních důvodů nebo z důvodu změněných okolností.

81      Odvolací orgán WTO v této souvislosti v bodě 305 své zprávy upřesnil, že „[v]yšetřující orgán samozřejmě neukládá cla – včetně cel ve výši 0 % – vývozcům vyloučeným z působnosti konečného antidumpingového opatření“ a že „se proto připojuje ke stanovisku zvláštní skupiny, podle něhož ‚logickým důsledkem‘ tohoto přístupu je, že tito vývozci nemohou být předmětem přezkumu z administrativních důvodů nebo z důvodu změněných okolností, protože se tyto přezkumy týkají ‚zaplaceného cla‘ a ‚nezbytnosti zachovat uložení cla‘[; k]dyby měl vyšetřující orgán provést přezkum u vývozců, kteří byli vyloučeni z působnosti antidumpingového opatření z důvodu jejich minimálního dumpingového rozpětí, vztahovalo by se na tyto vývozce fakticky antidumpingové opatření v rozporu s článkem 5.8“.

82      Z toho vyplývá, že se na dotyčné výrobce nemůže vztahovat přezkum právě z toho důvodu, že jsou vyloučeni z působnosti antidumpingového opatření a že jsou jejich vývozy vyňaty z cel, jelikož se tyto přezkumy týkají zaplacených cel nebo nezbytnosti zachovat uložení cel, a nemohou se tedy použít na výrobce, jejichž rozpětí je minimální.

83      Předcházející úvahy, které pouze vysvětlují důvody, proč odvolací orgán WTO vylučuje jakoukoli možnost přezkumu, nemohou být chápány tak, že závěry zprávy uvedeného orgánu brání unijním orgánům zahájit nové řízení proti určité společnosti v případě, že jim byl řádně podán podnět obsahující důkazy o existenci dumpingu, újmy a příčinné souvislosti mezi dovozem označeným za dumpingový a údajnou újmou.

84      Tento závěr nemůže být zpochybněn argumenty žalobkyně, že zpráva odvolacího orgánu WTO ukládá orgánům povinnost omezit se na její vyloučení z působnosti nařízení č. 452/2007. Tento přístup by totiž znamenal, že by orgány byly nuceny k tomu, aby neprovedly šetření údajného dumpingu, který způsobuje újmu výrobnímu odvětví Unie, pouze z toho důvodu, že bylo zjištěno, že dotčený vyvážející výrobce neměl v rámci dřívějšího šetření vyšší než nepatrné dumpingové rozpětí, přestože byl unijním orgánům řádně podán příslušný podnět. Rada totiž v bodě 8 napadeného nařízení (viz rovněž bod 45 výše) správně uvedla, že vzhledem k tomu, že na jedné straně antidumpingová dohoda umožňuje členům WTO ukládat cla k zabránění škodlivému dumpingu, avšak na straně druhé byla ve zprávě odvolacího orgánu WTO vyložena tak, že neumožňuje přezkum společností, u nichž nebyl v průběhu původního šetření zjištěn dumping, základní nařízení musí být proto vykládáno tak, že umožňuje unijním orgánům v takové věci, jako je projednávaný případ, zahájit řízení podle článku 5 základního nařízení.

85      V této souvislosti nelze také přijmout tvrzení žalobkyně, že společnost, která se nedopustila dumpingu před uložením antidumpingových opatření, by se nemohla dopustit dumpingu, jestliže se stane jedinou společností vyňatou z uložení cel, jelikož toto tvrzení vychází z chybného předpokladu, že společnost, na kterou se uplatnila minimální míra cla, by se nikdy nemohla dopustit dumpingu poté, co jí bylo uloženo nulové clo.

86      Tomuto tvrzení protiřečí mimo jiné skutečnost, že ačkoli v projednávaném případě nezjistily orgány v rámci šetření, které vedlo k přijetí nařízení č. 452/2007 (dále jen „první šetření“), u žalobkyně dumping, ukázalo se v rámci projednávaného šetření, že vývozy žalobkyně byly dumpingové a samotná skutečnost, že k dumpingu došlo, nebyla žalobkyní v tomto řízení zpochybněna.

87      Z výše uvedeného vyplývá, že první část prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta.

 Ke druhé části, která vychází z porušení čl. 9 odst. 4 až 6 základního nařízení, vykládaného v souladu s právem WTO

88      Žalobkyně tvrdí, že čl. 9 odst. 4 až 6 základního nařízení vykládaný v souladu s právem WTO neumožňuje uložit antidumpingová cla z dovozů od jediné společnosti, ale vyžaduje, aby byla cla uložena z dovozů všech společností, které se nacházejí na území jednoho či více států.

89      Žalobkyně na dotaz k dosahu této části prvního žalobního důvodu, který jí byl položen při jednání, potvrdila, že se u tvrzeného porušení čl. 9 odst. 5 základního nařízení dovolává pouze porušení druhé věty prvního pododstavce tohoto ustanovení.

90      Úvodem je nutno poukázat na to, že se žalobkyně ve svých písemnostech omezila na tvrzení, že napadené nařízení porušuje čl. 9 odst. 4 až 6 základního nařízení, jelikož ukládá antidumpingové clo z dovozů žehlicích prken, která vyrábí, a nikoli individuální clo každému čínskému výrobci žehlicích prken nebo zbytkové clo některým z nich.

91      Na rozdíl od tvrzení žalobkyně a s ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 67 výše je třeba konstatovat, že z ustanovení, na která žalobkyně odkazuje, nevyplývá, že by Rada nemohla uložit antidumpingová cla z dovozů výrobků jediné společnosti.

92      Nejprve je nutno uvést, že tím, že čl. 9 odst. 4 základního nařízení stanoví, že se antidumpingové clo uloží, pokud z konečného zjištění skutkového stavu vyplývá, že existuje dumping a jím způsobená újma a je nutné zasáhnout v zájmu Společenství, neukládá toto ustanovení žádný požadavek na počet společností, vůči nimž musí být takové zjištění provedeno a umožněno uložit antidumpingové clo.

93      V případě povinnosti uložené v čl. 9 odst. 5 druhé větě prvního pododstavce základního nařízení, kde je stanoveno, že v nařízení o uložení cla se clo stanoví pro každého dodavatele, nebo není-li to proveditelné, pro danou dodavatelskou zemi, je třeba mít za to, že výraz „každý dodavatel“ musí být vykládán tak, že označuje každého dodavatele, který je řízením dotčen. Toto ustanovení tedy nevyžaduje, ačkoli žalobkyně tvrdí opak, aby byla cla uložena všem dodavatelům z dotyčné třetí země. V této souvislosti je třeba rovněž uvést, že oporu pro tento výklad lze nalézt i ve znění článku 9.2 antidumpingové dohody, který výslovně odkazuje na skutečnost, že „[ú]řady oznámí dodavatele dotyčného výrobku“.

94      Článek 9 odst. 6 základního nařízení pak stanoví, že pokud Komise omezí své šetření podle článku 17, nesmí být antidumpingové clo uložené na dovoz od vývozců nebo výrobců, kteří se přihlásili podle článku 17, ale kteří nebyli zahrnuti do šetření, vyšší než průměrné dumpingové rozpětí, které bylo zjištěno u stran tvořících vzorek. Je však třeba konstatovat, že toto ustanovení nebylo v projednávaném případě použito a není tedy relevantní, jelikož řízení zahájené Komisí se týkalo jen vývozů žalobkyně a nebylo uloženo žádné zbytkové clo. Toto ustanovení v žádném případě od unijních orgánů nevyžaduje, aby ukládaly antidumpingová cla pouze z dovozů výrobků vyrobených všemi výrobci z jedné země.

95      Z toho vyplývá, že nebylo zjištěno žádné porušení čl. 9 odst. 4 až 6 základního nařízení, a že druhá část tohoto důvodu musí být proto zamítnuta.

 Ke třetí části, která vychází z porušení čl. 9 odst. 3 základního nařízení

–       Úvodní poznámky

96      V této části žalobkyně připomíná ustálenou judikaturu unijního soudu, podle které platí, že vzhledem ke své povaze a struktuře nepatří dohody WTO v zásadě mezi normy, ve vztahu k nimž unijní soud přezkoumává legalitu aktů unijních orgánů. Unijnímu soudu přísluší přezkoumat legalitu dotčeného aktu s ohledem na pravidla WTO pouze v případě, kdy Unie zamýšlela splnit zvláštní povinnost, k jejímuž splnění se zavázala v rámci WTO, nebo v případě, že unijní akt výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení dohod WTO (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 30. září 2003, Biret International v. Rada, C‑93/02 P, Recueil, s. I‑10497, body 52 a 53; ze dne 1. března 2005, Van Parys, C‑377/02, Sb. rozh. s. I‑1465, body 39 a 40, a ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale, C‑351/04, Sb. rozh. s. I‑7723, body 29 a 30).

97      Žalobkyně ve své hlavní argumentaci tvrdí, že cílem čl. 9 odst. 3 základního nařízení není provést ustanovení antidumpingové dohody do unijního práva. Zpráva odvolacího orgánu WTO proto nemá podle jejího názoru bezprostřední účinek a nemůže odůvodnit skutečnost, že Komise nepoužije čl. 9 odst. 3 základního nařízení s tím, že je neslučitelný s touto zprávou, a odmítne přezkoumat nulové clo podle tohoto ustanovení v případě, kdy výrobní odvětví Unie podalo přípustný podnět.

98      Tímto postupem unijní orgány podle jejího názoru nerespektovaly judikaturu Soudního dvora, z níž zjevně vyplývá, „že bezprostřední účinek mezinárodních dohod, jejichž stranou je Unie, vylučuje možnost nezohlednit ustanovení sekundárního unijního práva, nelze-li toto ustanovení vykládat v souladu s ustanoveními dohody“.

99      V podpůrně vyjádřeném argumentu žalobkyně rovněž tvrdí, že poslední věta čl. 9 odst. 3 základního nařízení neprovádí zvláštní povinnost, k jejímuž splnění se Unie zavázala v rámci WTO, ani neodkazuje na konkrétní ustanovení dohod WTO, takže nemá bezprostřední účinek v unijním právu.

100    Žalobkyně na dotaz položený při jednání k relevanci judikatury citované v bodě 96 výše pro projednávaný případ uvedla, že zmíněnou judikaturu připomněla na podporu svých argumentů, podle nichž musí unijní soud ověřit, zda orgány vykládají základní nařízení v souladu se závazky, které Unii plynou z práva WTO.

101    Žalobkyně upřesnila, že v rámci této části odkazuje na judikaturu unijního soudu, podle níž přednost mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím nad ustanoveními sekundárního unijního práva znamená, že tato ustanovení musí být v co největším možném rozsahu vykládána v souladu s těmito dohodami.

102    V každém případě je třeba uvést, že v této věci se orgány neopíraly o žádný bezprostřední účinek pravidel WTO ani zprávy odvolacího orgánu WTO k tomu, aby v projednávaném případě rozhodly, že nepodrobí žalobkyni přezkumu podle čl. 9 odst. 3 základního nařízení. Z bodu 10 oznámení o zahájení řízení, právních základů citovaných v nařízení č. 1241/2010 a bodů 3 a 7 napadeného nařízení vyplývá, že orgány provedly nezbytné změny nařízení č. 452/2007 v návaznosti na zprávu odvolacího orgánu WTO a vycházely přitom z nařízení č. 1515/2001.

103    Na argumenty žalobkyně předložené v rámci této části tohoto žalobního důvodu je třeba odpovědět ve světle úvah uvedených výše v bodech 96 až 102.

–       K hlavnímu argumentu, který vychází z toho, že čl. 9 odst. 3 základního nařízení vyžaduje, aby orgány přezkoumaly nulová cla výrobců, jejichž dumpingové rozpětí je nepatrné, na základě čl. 11 odst. 3 uvedeného nařízení

104    Žalobkyně tvrdí, že čl. 9 odst. 3 základního nařízení „vyžaduje“, aby orgány přezkoumaly nulová cla výrobců, jejichž dumpingové rozpětí je nepatrné, na základě čl. 11 odst. 3 uvedeného nařízení.

105    Zaprvé je nutno poznamenat, že – jak vyplývá výslovně z oznámení o zahájení řízení – zahájila Komise řízení v této věci podle článku 5 základního nařízení poté, co po konzultacích s poradním výborem dospěla k závěru, že podnět, který dne 20. srpna 2009 podali tři výrobci Unie, byl podán výrobním odvětvím Společenství nebo jeho jménem a že existují dostatečné důkazy k odůvodnění zahájení řízení (body 1 a 5 oznámení o zahájení).

106    Dále Komise rozhodla v souladu s čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1515/2001 o zahájení přezkumu nařízení č. 452/2007 v návaznosti na zprávu odvolacího orgánu WTO (bod 10 oznámení o zahájení řízení) a Rada přijala nařízení č. 1241/2010, které vyloučilo žalobkyni z působnosti nařízení č. 452/2007.

107    V této souvislosti je nutno připomenout, že čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1515/2001 stanoví, že pokud orgán pro řešení sporů přijme zprávu týkající se nesporného opatření, může Rada, pokud to považuje za vhodné, zrušit nebo změnit sporné opatření nebo přijmout jiné přiměřené zvláštní opatření za účelem zohlednění právních výkladů v ní formulovaných. Podle bodu 5 odůvodnění uvedeného nařízení mohou unijní orgány považovat za vhodné zrušit nebo změnit opatření přijatá na základě základního nařízení, včetně těch, která nejsou předmětem řízení o řešení sporů v rámci memoranda k dohodě o pravidlech a řízeních upravujících řešení sporů, nebo přijmout jiná zvláštní opatření s přihlédnutím k právnímu výkladu obsaženému ve zprávě přijaté orgánem pro řešení sporů.

108    Zadruhé, jak správně uvádí žalobkyně, ustanovení unijního práva musí být vykládána pokud možno ve světle mezinárodního práva, především pokud je cílem těchto ustanovení provést mezinárodní dohodu uzavřenou Společenstvím, jako je tomu v případě základního nařízení, které bylo přijato ke splnění mezinárodních závazků vyplývajících z antidumpingové dohody (viz bod 3 odůvodnění základního nařízení).

109    Přednost mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím před ustanoveními unijního sekundárního práva velí vykládat tato ustanovení v co největším možném rozsahu v souladu s těmito dohodami (v tomto smyslu viz rozsudky Soudního dvora ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C‑61/94, Recueil, s. I‑3989, bod 52; ze dne 14. července 1998, Bettati, C‑341/95, Recueil, s. I‑4355, bod 20; ze dne 23. listopadu 1999, Portugalsko v. Rada, C‑149/96, Recueil, s. I‑8395, bod 49; ze dne 9. ledna 2003, Petrotub a Republica, C‑76/00 P, Recueil, s. I‑79, body 56 a 57, a Tribunálu ze dne 28. října 2004, Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, T‑35/01, Sb. rozh. s. II‑3663, bod 138).

110    V projednávaném případě je nutno konstatovat, že výklad čl. 9 odst. 3 základního nařízení, který provedly orgány, byl za okolností projednávané věci v souladu se závěry zprávy odvolacího orgánu WTO. V této souvislosti je třeba poznamenat, že čl. 9 odst. 3 základního nařízení pouze stanoví, že orgány mají možnost a nikoli povinnost provést přezkum v případě, že bylo zjištěno, že vývozcovo dumpingové rozpětí je nepatrné.

111    Ze znění tohoto ustanovení totiž vyplývá, že řízení proti jednotlivým vývozcům, u nichž bylo při šetření konstatováno, že jejich dumpingové rozpětí je nepatrné, bude neprodleně zastaveno, „přičemž zastaví se pouze šetření a tito vývozci zůstávají předmětem řízení a mohou se znovu stát předmětem šetření v rámci pozdějšího přezkumu“.

112    Z použití slovesa „moci“ v této souvislosti vyplývá, že orgány mají možnost, a nikoli povinnost provést při přezkumu nové šetření u výrobce, jehož dumpingové rozpětí bylo nepatrné. Je proto třeba mít za to, že toto ustanovení dává orgánům diskreční pravomoc ohledně rozhodnutí, zda provést nové šetření u jednotlivých vývozců, jejichž dumpingové rozpětí by bylo v rámci přezkumu nižší než 2 %. Žalobkyně proto nemůže tvrdit, že orgány „úmyslně nezohlednily“ poslední větu čl. 9 odst. 3 základního nařízení, jelikož toto ustanovení nenutí orgány provést přezkum v případě, že bylo uznáno, že vývozce vykazoval nepatrné dumpingové rozpětí.

113    Vzhledem k výše uvedenému a k závěru odvolacího orgánu v bodě 305 zprávy odvolacího orgánu WTO, podle něhož vývozci, kteří nedosáhli vyššího než nepatrného dumpingového rozpětí, nemohou být předmětem přezkumu z administrativních důvodů nebo z důvodu změněných okolností, je třeba mít za to, že orgány, aniž porušily základní nařízení, využily v projednávaném případě možnosti, kterou jim poskytuje poslední věta jeho článku 9 odst. 3, nepodrobit žalobkyni přezkumnému řízení upravenému v článku 11 tohoto nařízení a provedly u ní nové šetření v souladu s ustanoveními článku 5 uvedeného nařízení.

114    Je tedy třeba mít za to, že orgány měly v souladu s čl. 9 odst. 3 základního nařízení možnost neprovést u žalobkyně přezkumné řízení.

115    Zatřetí, v případě tvrzení žalobkyně, že použití nového řízení namísto přezkumu pro ni mělo významné následky, postačí konstatovat, že i kdyby byly takové následky potvrzeny, nepodařilo se žalobkyni prokázat, že orgány jednaly jakkoli protiprávně, takže tento argument nemůže uspět.

116    Z předchozích úvah vyplývá, že hlavní argument žalobkyně musí být odmítnut.

–       K podpůrně předloženému argumentu, že Komise fakticky provedla přezkum nulového cla žalobkyně v rozporu s čl. 9 odst. 3 základního nařízení vykládaným v souladu se zprávou odvolacího orgánu WTO

117    Žalobkyně tvrdí, že Komise fakticky provedla přezkum jejího nulového cla v rozporu s čl. 9 odst. 3 základního nařízení vykládaným v souladu se zprávou odvolacího orgánu WTO. Unijní orgány podle názoru žalobkyně ve skutečnosti zamýšlely popřít účinky uvedené zprávy.

118    K prokázání toho, že Komise takový přezkum de facto provedla, žalobkyně poznamenává, přičemž odkazuje na svůj druhý žalobní důvod, že ačkoli Komise v bodě 5.1 oznámení o zahájení řízení uvedla, že šetření určí, zda dotyčný výrobek pocházející z Číny, který vyrábí žalobkyně, je předmětem dumpingu a zda tento dumping přispívá k újmě, Komise takovou analýzu neprovedla. I když se totiž doba šetření vztahuje na období od 1. července 2008 do 30. června 2009, Komise podle názoru žalobkyně neanalyzovala újmu, která vznikla v průběhu tohoto období výrobnímu odvětví Unie, ale omezila se na převzetí závěrů z prvního šetření, v jehož rámci byla konstatována újma za rok 2007 a na posouzení toho, zda dovozy dotčeného výrobku vyráběného žalobkyní mohly přispět k této újmě.

119    Je třeba připomenout, že pro účely určení újmy po zahájení řízení musí být v souladu s čl. 3 odst. 1 základního nařízení prokázáno, že existuje „podstatná újma výrobnímu odvětví Společenství, [...] hrozba podstatné újmy výrobnímu odvětví Společenství nebo [...] závažné zpoždění při zavádění některého výrobního odvětví Společenství“, zatímco čl. 11 odst. 3 základního nařízení upravující prozatímní přezkumy stanoví, že při takovém přezkumu „může Komise mimo jiné zkoumat, zda se okolnosti ohledně dumpingu a újmy podstatně změnily nebo zda stávající opatření dosahují zamýšlených účinků a odstraňují dříve zjištěnou újmu“.

120    V projednávaném případě Rada v bodech 58 až 61 odůvodnění napadeného nařízení zdůraznila zvláštnosti tohoto šetření, z důvodu kterých nebylo v projednávaném případě možné provést obvyklou úplnou analýzu újmy. Rada zaprvé uvedla, že úplná analýza újmy byla provedena v rámci prvního šetření. Zadruhé poznamenala, že při tomto šetření Komise prokázala, že dumpingové dovozy žehlicích prken pocházejících mimo jiné z Číny, s výjimkou dovozů žehlicích prken vyráběných žalobkyní, způsobily podstatnou újmu výrobnímu odvětví Unie. Zatřetí Rada poukázala na to, že během období šetření se antidumpingová cla vztahovala na tyto dovozy (s výjimkou dovozů žalobkyně), a že výrobní odvětví Unie bylo proto chráněno proti škodlivým účinkům těchto dovozů. Z toho důvodu Rada uvedla, že byl vypracován specifický přístup přizpůsobený specifičnosti šetření, v jehož rámci orgány vycházely z konkrétních ukazatelů újmy.

121    Mezi tyto ukazatele újmy byl zahrnut stav dovozů žalobkyně, objem dumpingových dovozů, podíl dumpingových dovozů na trhu, cenové podbízení, skutečnost, že ceny výrobního odvětví Unie byly v průběhu šetření celkově ztrátové, jakož i všechny informace poskytnuté výrobním odvětvím Unie uvádějící, že vývozy žalobkyně do Unie mu způsobily újmu (body 71 až 76 napadeného nařízení).

122    Není sice zapotřebí vyslovovat se v této části k relevanci ukazatelů újmy, které orgány použily, avšak musí být ve světle výše uvedených bodů 120 a 121 konstatováno, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, neomezila se Komise v tomto šetření na zkoumání toho, zda se okolnosti dumpingu a újmy podstatně změnily nebo zda stávající opatření dosáhla zamýšlených účinků a odstranila dříve zjištěnou újmu. Z bodu 76 napadeného nařízení naopak vyplývá, že Rada skutečně dospěla k závěru, že výrobnímu odvětví Unie vznikla újma způsobená výrobky, které byly předmětem dumpingu, prodávanými žalobkyní na unijním trhu.

123    Rada v bodě 90 napadeného nařízení právem uvedla, že se provedená analýza újmy neomezovala na potvrzení toho, že při prvním šetření byla zjištěna újma. Tato analýza újmy se naopak zaměřila na skutečně škodlivé účinky, které byly výrobnímu odvětví Unie způsobeny dovozy žalobkyně za dumpingové ceny po uvedeném šetření, a bylo při ní přihlédnuto ke skutečnosti, že v tomto případě nebylo možné provést obvyklou analýzu újmy.

124    Zadruhé žalobkyně tvrdí, že clo uložené napadeným nařízením pozbývá platnosti zároveň se cly, která byla uložena nařízením č. 452/2007 ostatním čínským výrobcům, přičemž pětiletá doba trvání upravená v čl. 11 odst. 2 základního nařízení je patrně kogentního charakteru. Také tento argument musí být zamítnut.

125    Je totiž třeba poznamenat, že podle čl. 11 odst. 1 základního nařízení zůstává antidumpingové clo v platnosti pouze po takovou dobu a v takovém rozsahu, které jsou nezbytné k vyrovnání účinku dumpingu, jenž působí újmu. Článek 11 odst. 2 základního nařízení stanoví, že „konečné antidumpingové opatření pozbývá platnosti pět let po uložení“. V této souvislosti je třeba mít za to, že Rada má diskreční pravomoc, která jí umožňuje stanovit kratší dobu platnosti konečných antidumpingových cel než pět let, jestliže z důvodu zvláštních okolností představuje toto omezení nejlepší způsob, jak zohlednit různorodé zájmy účastníků řízení a zachovat rovnováhu mezi těmito zájmy, kterou zamýšlí zavést základní nařízení (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 8. července 1998, Cecom v. Rada, T‑232/95, Recueil, s. II‑2679, bod 46).

126    Orgány tedy mohly mít v bodě 90 napadeného nařízení právem za to, že i když neměla mít žalobkyně prospěch z toho, že se dopustila dumpingu až po prvním šetření, neměla být na straně druhé ani vystavena neodůvodněným negativním účinkům. Rada tedy uvedla, že kdyby nebylo při pozbytí platnosti nařízení Rady (ES) č. 452/2007 požádáno o přezkum, bylo by diskriminační uplatňovat vůči žalobkyni clo i po uplynutí platnosti uvedeného nařízení.

127    Vzhledem ke zvláštním okolnostem této věci, souvisejícím především se skutečností, že výrobní odvětví Unie již bylo částečně chráněno uložením antidumpingových cel na základě nařízení č. 452/2007 a že bylo vhodné omezit dobu trvání opatření uložených napadeným nařízením na dobu platnosti antidumpingových opatření uložených nařízením č. 452/2007, aby bylo zabráněno jakékoli diskriminaci mezi žalobkyní a výrobci, na které se vztahuje uvedené nařízení, a umožněn případný souběžný přezkum opatření uložených nařízením č. 452/2007 a napadeným nařízením, je třeba dospět k závěru, že argument založený na době trvání antidumpingových opatření zavedených napadeným nařízením neumožňuje prokázat, že v projednávaném případě byl proveden faktický přezkum nulového antidumpingového cla žalobkyně.

128    Zatřetí žalobkyně uvádí, že byla cílem „tvrdošíjného“ stíhání ze strany orgánů, jimž šlo zjevně o ukončení nulového cla, které jí bylo uloženo na základě informací předložených v rámci prvního šetření, jež nebyly nikdy zpochybněny.

129    Tvrzení žalobkyně je nutno chápat tak, že jím zamýšlí prokázat, že orgány zneužily svou pravomoc.

130    Tento argument však musí být odmítnut. Z ustálené judikatury vyplývá, že unijní rozhodnutí nebo akt jsou stiženy zneužitím pravomoci pouze tehdy, pokud se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byly přijaty za účelem dosažení jiných než uváděných cílů (rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1990, Sermes, C‑323/88, Recueil, s. I‑3027, bod 33; rozsudky Tribunálu ze dne 18. září 1995, Nölle v. Rada a Komise, T‑167/94, Recueil, s. II‑2589, bod 66, a ze dne 15. října 1998, Industrie des poudres sphériques v. Rada, T‑2/95, Recueil, s. II‑3939, bod 376). V projednávaném případě přitom žalobkyně takové důkazy nepředložila.

131    Vzhledem k předchozím úvahám je třeba tuto část, jakož i celý žalobní důvod zamítnout.

 Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 3 odst. 2, 3 a 5 základního nařízení tím, že byla žalobkyni uložena antidumpingová cla, aniž bylo prokázáno, že výrobnímu odvětví Unie vznikla v průběhu období šetření újma

132    V rámci svého druhého žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že v této věci byla uložena antidumpingová cla, aniž bylo prokázáno, že výrobnímu odvětví Unie vznikla v průběhu šetření újma, což je v rozporu s čl. 3 odst. 2, 3 a 5 základního nařízení.

133    V této souvislosti žalobkyně tvrdí, že článek 3 základního nařízení ve spojení s články 3.1 a 3.4. antidumpingové dohody, který je v tomto smyslu vykládán odvolacím orgánem pro řešení sporů WTO a Soudním dvorem, vyžaduje, aby u každého šetření byly posouzeny všechny relevantní hospodářské činitele a ukazatele. Toto ustanovení orgánům ukládá, aby provedly alespoň analýzu dopadu šestnácti činitelů a ukazatelů uvedených v článku 3.4 antidumpingové dohody WTO, k nimž je připojen specifický faktor uvedený v čl. 3 odst. 5 základního nařízení. V projednávaném případě byla přitom analýza újmy omezena na konkrétní ukazatele týkající se výlučně vývoje výrobků žalobkyně, a to podle podílu na trhu a ceny, bez jakékoli analýzy činitelů nebo ukazatelů týkajících se stavu výrobního odvětví Unie, u nichž Rada plně odkázala na závěry prvního šetření.

134    Je nutno připomenout, že podle ustálené judikatury v oblasti společné obchodní politiky, konkrétně v oblasti obchodních ochranných opatření disponují unijní orgány vzhledem ke složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí přezkoumávat, širokou posuzovací pravomocí (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 1983, Fediol v. Komise, 191/82, Recueil, s. 2913, bod 26; Ikea Wholesale, bod 96 výše, bod 40, a ze dne 3. září 2009, Moser Baer India v. Rada, C‑535/06 P, Sb. rozh. s. I‑7051, bod 85).

135    Podle ustálené judikatury také platí, že zjištění újmy předpokládá posouzení složitých hospodářských otázek. V tomto ohledu unijní orgány disponují širokou posuzovací pravomocí (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991, Nakajima v. Rada, C‑69/89, Recueil, s. I‑2069, point 86; rozsudky Tribunálu ze dne 28. září 1995, Ferchimex v. Rada, T‑164/94, Recueil, s. II‑2681, bod 131, a ze dne 14. března 2007, Aluminium Silicon Mill Products v. Rada, T‑107/04, Sb. rozh. s. II‑669, bod 43).

136    Unijní soud tedy musí omezit svůj přezkum na ověření toho, zda byla dodržena procesní pravidla, zda skutková zjištění použitá k provedení zpochybňované volby byla věcně správná nebo zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění či zneužití pravomoci (rozsudky Tribunálu Ferchimex v. Rada, bod 135 výše, bod 67; ze dne 28. října 1999, EFMA v. Rada, T‑210/95, Recueil, s. II‑3291, bod 57, a Aluminium Silicon Mill Products v. Rada, bod 135 výše, bod 43).

137    Kromě toho musí žalobkyně předložit důkazy, které Tribunálu umožní konstatovat, že se Rada při zjišťování újmy dopustila zjevně nesprávného posouzení (viz rozsudky Tribunálu Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 109 výše, bod 119, a ze dne 4. října 2006, Moser Baer India v. Rada, T‑300/03, Sb. rozh. s. II‑3911, bod 140 a citovaná judikatura).

138    Jak Soudní dvůr připomněl ve svém rozsudku Ikea Wholesale, bod 96 výše (body 61 a 62), přiznává čl. 3 odst. 5 základního nařízení unijním orgánům při zkoumání a hodnocení různých ukazatelů uvedených v tomto ustanovení posuzovací pravomoc. Toto ustanovení navíc pouze vyžaduje, aby byly zkoumány „relevantní“ hospodářské činitele a ukazatele, „které ovlivňují stav [výrobního odvětví Unie]“.

139    Orgány tedy musí analyzovat výše uvedené činitele a zvolit z kritérií pro posouzení uvedených k tomuto účelu v citovaném ustanovení ta, která považují za relevantní v každém konkrétním případě, právě při výkonu své posuzovací pravomoci (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. března 1992, Sharp Corporation v. Rada, C‑179/87, Recueil, s. I‑1635, bod 46).

140    Jelikož je nesporné že v napadeném nařízení orgány neposoudily všechny činitele uvedené v čl. 3 odst. 5 základního nařízení, je nezbytné určit, zda se orgány v projednávaném případě, jak tvrdí žalobkyně, dopustily zjevně nesprávného posouzení tím, že zkoumaly pouze hospodářské činitele a ukazatele, které považovaly v konkrétní věci za relevantní a které ovlivňují stav výrobního odvětví Unie.

141    Úvodem je nutno uvést, že v tomto žalobním důvodu žalobkyně nezpochybňuje relevanci hospodářských činitelů a ukazatelů, které orgány použily při svém hodnocení újmy vzniklé výrobnímu odvětví Unie, ani jejich analýzu provedenou Komisí, která byla uvedena v bodech 58 až 75 napadeného nařízení. Žalobkyně nenapadá ani závěr orgánů obsažený v bodě 76 napadeného nařízení, podle něhož výrobnímu odvětví Unie vznikla újma způsobená množstvím dumpingových výrobků, jež žalobkyně prodávala na unijním trhu, který mohl být zásoben vlastními výrobci.

142    Žalobkyně se totiž omezuje pouze na tvrzení, že unijní orgány neprovedly analýzu všech činitelů a ukazatelů stanovených v článku 3.4 antidumpingové dohody a čl. 3 odst. 5 základního nařízení a že Rada při svém zkoumání činitelů a ukazatelů týkajících se stavu výrobního odvětví Unie zcela odkázala na závěry prvního šetření, přestože v rámci uvedeného šetření bylo zjištěno, že se žalobkyně dumpingu nedopustila.

143    I když je nesporné, že Komise na rozdíl od prvního šetření nezkoumala v rámci projednávaného šetření všechny činitele a ukazatele týkající se stavu výrobního odvětví Unie [body 94 až 107 nařízení Komise (ES) č. 1620/2006 ze dne 30. října 2006, kterým se ukládá prozatímní antidumpingové clo z dovozů žehlicích prken pocházejících z Čínské lidové republiky a Ukrajiny (Úř. věst. L 300, s. 13), a body 44 až 47 nařízení č. 452/2007], nelze z toho vyvodit, že v této věci orgány neposoudily ukazatele, které jsou jako jediné relevantní ve smyslu judikatury uvedené výše v bodech 138 a 139.

144    Jak bylo uvedeno v bodě 61 napadeného nařízení, Komise v projednávaném případě posoudila zaprvé vývoj dumpingových dovozů žehlicích prken vyráběných žalobkyní, zadruhé to, zda se tyto dovozy uskutečnily za nižší ceny, než byly prodejní ceny výrobního odvětví Unie, a jaká byla ziskovost jeho cen, a zatřetí všechny informace poskytnuté výrobním odvětvím Unie uvádějící, že mu vývozy žalobkyně do Unie způsobily újmu, například informace o ztrátách klientů a objednávek kvůli této společnosti a ziskovosti jejích prodejů v Unii během období šetření.

145    Co se týče především analýzy stavu výrobního odvětví Unie provedené Komisí, měla Rada v bodech 70 až 72 napadeného nařízení za to, zaprvé že výrobní odvětví Unie ztratilo kvůli žalobkyni řadu objednávek a zadruhé že ve srovnání s obdobím, k němuž se vztahovalo první šetření, se prodeje řady unijních výrobců klientům z Unie citelně snížily, zatímco prodeje žalobkyně těmto klientům se v průběhu aktuálního šetření značně zvýšily. Žalobkyně přitom nezpochybňuje relevanci uvedených činitelů a ukazatelů újmy.

146    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, orgány neopomněly reagovat na skutečnost, že v rámci prvního šetření nezjistily u žalobkyně dumping. Naopak náležitě zohlednily závěry i účinky nařízení č. 452/2007 s cílem posoudit pouze ukazatele újmy, které jsou relevantní v této věci.

147    V této souvislosti je nezbytné připomenout, že – jak již bylo uvedeno v rámci prvního žalobního důvodu (viz bod 120 výše) – z bodů 58 až 61 napadeného nařízení vyplývá, že Rada odkázala na závěry prvního šetření, aby vysvětlila, že v projednávaném případě bylo nemožné provést obvyklou úplnou analýzu újmy, jelikož výrobní odvětví Unie již bylo během období šetření chráněno proti škodlivým účinkům všech dovozů žehlicích prken z Číny a Ukrajiny, s výjimkou dovozů žalobkyně, takže byl vypracován specifický přístup, přizpůsobený specifikům tohoto šetření, v jehož rámci se orgány soustředily na určité ukazatele újmy. Rada navíc vycházela z určitých údajů získaných při prvním šetření a prokázala, že někteří významní klienti výrobního odvětví Unie změnili dodavatele a na úkor výrobního odvětví Unie začali ve vyšším poměru než dříve odebírat více výrobků od žalobkyně (body 70 až 72 napadeného nařízení).

148    Rada se tedy nedopustila zjevně nesprávného posouzení, když v bodě 96 napadeného nařízení uvedla, že nové posouzení všech činitelů újmy by bylo zbytečné, protože i za předpokladu, že by všechny tyto faktory byly kladné, bylo by to (alespoň zčásti) proto, že výrobní odvětví Unie je nyní chráněno proti všem dumpingovým vývozům z Číny a Ukrajiny (s výjimkou vývozů žalobkyně).

149    Vzhledem k tomu, že z předchozích úvah vyplývá, že Rada právem zkoumala pouze relevantní faktory ve smyslu judikatury uvedené v bodech 138 a 139 výše, musí být argument žalobkyně, že tvrzení obsažené v bodě 96 napadeného nařízení (viz bod 148 výše) je „připuštěním skutečnosti, že kdyby Komise provedla analýzu všech činitelů a ukazatelů, byly by všechny tyto faktory kladné, jelikož výrobní odvětví Unie bylo chráněno cly, která již byla v platnosti“, zamítnut jako irelevantní.

150    S ohledem na předchozí úvahy musí být tento žalobní důvod zamítnut.

 Ke třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení z důvodu, že rozhodnutí nepřiznat žalobkyni STH bylo přijato na základě toho, co Komise věděla o účinku takového zamítavého rozhodnutí na její dumpingové rozpětí, z porušení zásad upravujících důkazní břemeno a zásady řádné správy

151    V rámci svého třetího žalobního důvodu žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí nepřiznat jí STH je v rozporu s unijním právem. V první části žalobkyně poznamenává, že rozhodnutí o odmítnutí její žádosti o STH bylo přijato na základě toho, co Komise věděla o účinku takového rozhodnutí na její dumpingové rozpětí. Ve druhé části žalobkyně uvádí, že důkazní břemeno, které musí nést, je nadměrné a porušuje obecné zásady unijního práva.

 K první části, v níž je tvrzeno, že rozhodnutí nepřiznat žalobkyni STH bylo přijato na základě toho, co Komise věděla o účinku takového odmítnutí na dumpingové rozpětí žalobkyně, což je v rozporu s čl. 2 odst. 7 písm. c) druhým pododstavcem základního nařízení

152    Žalobkyně tvrdí, že rozhodnutí Komise nepřiznat jí STH bylo přijato v závislosti na tom, co Komise věděla o účinku tohoto odmítnutí na dumpingové rozpětí žalobkyně, což je v rozporu s čl. 2 odst. 7 písm. c) druhým pododstavcem základního nařízení, tak jak byl vyložen Tribunálem v jeho rozsudcích ze dne 14. listopadu 2006, Nanjing Metalink v. Rada (T‑138/02, Sb. rozh. s. II‑4347, body 43 a 44) a ze dne 18. března 2009, Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada (T‑299/05, Sb. rozh. s. II‑565, body 128 a 138). Žalobkyně rovněž uvádí, že „obecněji“ porušily orgány „její práva na obhajobu“.

153    V případě tvrzeného porušení práva žalobkyně na obhajobu je třeba na úvod připomenout, že žaloba musí podle článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 44 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu obsahovat stručný popis žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit svou obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Z toho důvodu musí žaloba ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se žaloba zakládá, takže pouhé abstraktní vyjádření nesplňuje požadavky jednacího řádu (rozsudky Tribunálu ze dne 12. ledna 1995, Viho v. Komise, T‑102/92, Recueil, s. II‑17, bod 68; ze dne 14. května 1998, Mo och Domsjö v. Komise, T‑352/94, Recueil, s. II‑1989, bod 333, a ze dne 12. října 2011, Association belge des consommateurs test-achats v. Komise, T‑224/10, Sb. rozh. s. II‑7177, bod 71). Jelikož žalobkyně nijak neozřejmila svůj žalobní důvod vycházející z porušení jejích práv na obhajobu, musí být prohlášen za nepřípustný.

154    Pokud jde o porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení, žalobkyně tvrdí, že z rozsudků Nanjing Metalink v. Rada a Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, bod 152 výše, vyplývá, že lhůta upravená v tomto ustanovení je porušena pokaždé, kdy Komise přijme rozhodnutí o odmítnutí STH v okamžiku, kdy již má k dispozici údaje, které jí umožňují vypočítat dumpingové rozpětí dotčeného výrobce v případě, že je STH přiznána i v případě, že přiznána není.

155    Žalobkyně na dotaz k rozsahu svých argumentů, který jí byl položen při jednání, uvedla, že čl. 2 odst. 7 písm. c) druhý pododstavec základního nařízení, tak jak byl vyložen Tribunálem v rozsudcích uvedených výše v bodě 152, jakož i v rozsudku ze dne 8. listopadu 2011, Zhejiang Harmonic Hardware Products v. Rada (T‑274/07, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 37), poskytuje ochranu proti svévolnému jednání Komise, která nemůže přijmout rozhodnutí o žádosti určité společnosti o STH na základě toho, co ví o dopadu takového rozhodnutí na dumpingové rozpětí této společnosti.

156    Tyto podmínky jsou podle názoru žalobkyně v praxi naplněny, jestliže si Komise vyžádala a získala od dotyčného výrobce odpovědi na části antidumpingového dotazníku týkající se domácích prodejů a nákladů na ně a tyto informace získala rovněž od společnosti nebo společností v podobné zemi, nebo pokud se Komise jiným způsobem dozvěděla, že běžná hodnota na obdobném trhu byla vyšší než v Číně.

157    Žalobkyně tvrdí, že v projednávaném případě přitom Komise mohla vypočítat její dumpingové rozpětí dne 18. prosince 2009, tedy v den, kdy obdržela odpovědi na antidumpingový dotazník od výrobců z Unie, takže napadené nařízení by mělo být zrušeno, protože rozhodnutí o otázce, zda žalobkyni mohl být přiznán STH, mohlo být odlišné, kdyby Komise neměla uvedené údaje k dispozici.

158    Je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení stanoví, že v rámci antidumpingového šetření dovozů z Číny se běžná hodnota určí podle odstavců 1 až 6, pokud se na základě řádně odůvodněných žádostí jednoho nebo více výrobců, na něž se vztahuje šetření, a v souladu s kritérii a postupy uvedenými v písmenu c) prokáže, že při výrobě nebo prodeji daného obdobného výrobku převažují v případě tohoto výrobce nebo těchto výrobců podmínky tržního hospodářství.

159    Článek 2 odst. 7 písm. c) druhý pododstavec základního nařízení uvádí, že „[r]ozhodnutí o tom, zda výrobce splňuje výše uvedená kritéria, se přijme do tří měsíců od zahájení šetření po zvláštní konzultaci poradního výboru a poté, co výrobní odvětví Společenství dostanou možnost zaujmout stanovisko[; t]oto rozhodnutí platí pro celé řízení“.

160    Ve světle rozsudků, jichž se dovolává žalobkyně, které jsou citovány výše v bodech 152 a 155, nelze mít v první řadě za to, že každé překročení lhůty upravené v čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení musí vést automaticky ke zrušení nařízení Rady o zavedení konečných antidumpingových cel, pro jehož přijetí je vyžadována dotčená lhůta. Jak totiž uvedl Tribunál ve svém rozsudku Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, bod 152 výše (body 138 a 139), nedodržení lhůty upravené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení může vést k takovému zrušení pouze za podmínky, že žalobkyně prokáže, že kdyby k takovému překročení lhůty nedošlo, mohla Rada přijmout odlišné nařízení, které by bylo pro její zájmy příznivější, než jakým je napadené nařízení.

161    Zadruhé, žalobkyně se nemůže opírat o ratio legis čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, tak jak jej vyvodil Tribunál v rozsudcích citovaných výše v bodech 152 a 155, na podporu tvrzení, že lhůta upravená tímto ustanovením je porušena pokaždé, když Komise přijme rozhodnutí o odmítnutí STH v okamžiku, kdy již má k dispozici údaje, které jí umožňují určit dumpingové rozpětí dotyčného výrobce, v důsledku čehož nepoužije vlastní znění tohoto ustanovení, které stanoví, že Komise má tříměsíční lhůtu k rozhodnutí o žádostech o STH, které jí byly předloženy.

162    V této souvislosti musí být nejprve uvedeno, že právě v odpovědi na specifický argument žalobkyně v dané věci, podle něhož poslední věta čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení bez výjimky stanoví, že zvolené řešení ohledně STH zůstává v platnosti po celou dobu šetření, Tribunál v rozsudku Nanjing Metalink v. Rada, bod 152 výše (bod 44) uvedl, že čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení brání tomu, aby orgány přehodnocovaly údaje, které již měly k dispozici při původním rozhodování o STH, a že cílem tohoto ustanovení bylo zejména zajistit, aby o otázce, zda dotčený výrobce působí za podmínek tržního hospodářství, nebylo rozhodováno v závislosti na dopadu, jaký má na výpočet dumpingového rozpětí. Argument žalobkyně však byl zamítnut, přičemž rozhodujícím prvkem v odůvodnění Tribunálu bylo to, že nelze ponechat v platnosti rozhodnutí o přiznání STH, které již neodráží situaci dotčeného výrobce (rozsudek Nanjing Metalink v. Rada, bod 152 výše, body 45 až 47).

163    Dále je nutno uvést, že v rozsudku Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, bod 152 výše (bod 128) odkázal Tribunál na ratio legis výše uvedeného ustanovení pouze pro účely konstatování, že užitečný účinek uvedené lhůty by nebyl zpochybněn, kdyby během období od uplynutí tříměsíční lhůty do rozhodnutí o STH a s ohledem na okolnosti projednávané věci muselo být konstatováno, že podniky žádající o přiznání STH znemožnily, aby Komise věděla o tom, jaký účinek by mohlo mít její rozhodnutí o STH na výpočet dumpingového rozpětí.

164    Konečně, Tribunál odkázal na ratio legis článku 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení v rozsudku Zhejiang Harmonic Hardware Products v. Rada, bod 155 výše (bod 37), když připomněl, že toto ustanovení nebrání tomu, aby přiznání STH nebylo ponecháno v platnosti, jestliže v důsledku změny skutkového stavu, na jehož základě byl tento status přiznán, již nelze mít za to, že dotčený výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, nebo jestliže Komise považovala za nezbytné navrhnout Radě konečná opatření, která v neprospěch dotyčného podniku zachovávají vadu, k níž došlo při původním posouzení hmotněprávních kritérií uvedených v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci uvedeného nařízení.

165    Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, Tribunál v rozsudcích Nanjing Metalink v. Rada, Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, bod 152 výše, a Zhejiang Harmonic Hardware Products v. Rada, bod 155 výše, nerozhodl, že ratio legis čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení odůvodňuje zrušení nařízení o zavedení konečných antidumpingových cel ve vztahu k určitému podniku pokaždé, když Komise mohla vědět o účinku rozhodnutí o STH na výpočet dumpingového rozpětí tohoto podniku, a to pouze proto, že tuto znalost měla v okamžiku přijetí rozhodnutí o STH. Je nutno uvést, jak poznamenala Rada, že neexistuje bezprostřední vazba mezi tříměsíční lhůtou uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) druhém pododstavci základního nařízení a případnou vědomostí Komise o účinku rozhodnutí o STH na dumpingové rozpětí daného podniku. Základní nařízení navíc neukládá, aby rozhodnutí o STH bylo přijato v okamžiku, kdy Komise nemá informace, které jí umožňují znát účinek rozhodnutí o STH na dumpingové rozpětí podniku. V této souvislosti nelze vyloučit, že i v případě, že při přijetí rozhodnutí o STH nedošlo k překročení uvedené lhůty, přijme Komise takové rozhodnutí, přestože již měla k dispozici informace, které jí umožnily vypočítat jeho účinek na dumpingové rozpětí dotyčného podniku.

166    Z rozsudku Soudního dvora ze dne 1. října 2009 Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware v. Rada (C‑141/08 P, Sb. rozh. s. I‑9147) každopádně vyplývá, že Soudní dvůr na základě zásad legality a řádné správy a za předpokladu, že jsou dodrženy procesní záruky upravené v základním nařízení, upřednostňuje správné použití hmotněprávních kritérií stanovených v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení nad požadavkem nezměnitelného rozhodnutí o STH nebo neznalosti účinku rozhodnutí o STH na dumpingové rozpětí podniku v okamžiku přijetí takového rozhodnutí. Jak Tribunál připomněl ve svém rozsudku Zhejiang Harmonic Hardware Products v. Rada, bod 155 výše (bod 39), Soudní dvůr měl v uvedeném rozsudku totiž za to, že ve světle zásady legality a zásady řádné správy nelze čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení vykládat tak, že ukládá Komisi povinnost, aby Radě navrhovala konečná opatření, která by byla v neprospěch dotčeného podniku natrvalo stižena vadou, která vznikla při posuzování hmotněprávních kritérií zakotvených v tomto ustanovení. V případě, že Komise v průběhu šetření zjistí, že určitý podnik v rozporu s jejím původním posouzením splňoval kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního nařízení, musí z toho vyvodit odpovídající důsledky a současně zajistit dodržení procesních záruk upravených v základním nařízení (výše uvedený rozsudek Foshan Shunde Yongjian Housewares & Hardware v. Rada, body 111 a 112).

167    Ve světle předchozích úvah je nutno mít za to, že ačkoli každé rozhodnutí o STH by mělo být v zásadě v souladu se zněním čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení přijato do tří měsíců od zahájení šetření a že zvolené řešení by mělo zůstat v platnosti po dobu celého šetření, nic to nemění na tom, že za současného stavu unijního práva a v souladu s výkladem tohoto ustanovení unijním soudem připomenutým v bodech 152 a 155 výše nevede přijetí rozhodnutí mimo tuto lhůtu na základě této pouhé skutečnosti ke zrušení nařízení ukládajícího antidumpingové clo a takové rozhodnutí může být změněno v průběhu řízení, jestliže se prokáže, že je nesprávné.

168    V projednávaném případě je nesporné, že konečné rozhodnutí o odmítnutí žádosti žalobkyně o STH nebylo přijato ve tříměsíční lhůtě upravené v čl. 2 odst. 7 písm. c) druhém pododstavci základního nařízení. Oznámení o zahájení šetření bylo totiž zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 2. října 2009. Konečné rozhodnutí o odmítnutí STH bylo navrženo dne 26. března 2010 a potvrzeno dne 30. dubna 2010.

169    Kromě toho je nutno poznamenat, že Komise obdržela odpovědi žalobkyně na antidumpingový dotazník dne 19. listopadu 2009, v němž byly zahrnuty části dotazníku ohledně domácích prodejů a s nimi souvisejících nákladů (viz bod 29 výše). Podle tvrzení žalobkyně umožnily uvedené informace Komisi vypočítat její dumpingové rozpětí v případě přiznání STH. Komise navíc dne 18. prosince 2009 obdržela odpovědi na antidumpingové dotazníky od výrobců z Unie uvedených v bodě 23 výše a mohla od tohoto data podle tvrzení žalobkyně určit účinek rozhodnutí o odmítnutí STH žalobkyně na její dumpingové rozpětí.

170    S ohledem na výše uvedené je však třeba mít za to, že i když lze skutečnost, že Komise mohla mít v důsledku nedodržení tříměsíční lhůty stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení znalost o účinku rozhodnutí o STH žalobkyně na její dumpingové rozpětí, považovat za relevantní, neboť je možné mít za to, že mohla být při přijetí tohoto rozhodnutí ovlivněna těmito znalostmi, je nutno konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že napadené nařízení mohlo být obsahově odlišné, kdyby nedošlo k tvrzené vadě, která měla dopad na proces přijetí rozhodnutí o STH.

171    V první řadě nelze přijmout argument žalobkyně, že rozhodnutí Komise o odmítnutí její žádosti o STH bylo přijato „na základě toho, co věděla o dopadu uvedeného rozhodnutí na [své] dumpingové rozpětí a že toto rozhodnutí mohlo být odlišné, kdyby tuto informaci Komise neměla k dispozici“. Pouhá znalost účinku rozhodnutí o STH na dumpingové rozpětí podniku nutně neznamená, že takové rozhodnutí – a v důsledku toho napadené nařízení – mohlo mít podstatně jiný obsah, kdyby toto rozhodnutí bylo přijato ve tříměsíční lhůtě podle čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení. Komise jednak mohla podle tvrzení samotné žalobkyně znát účinek rozhodnutí o odmítnutí STH na její dumpingové rozpětí již dne 18. prosince 2009, tedy před uplynutím uvedené lhůty. Dále je třeba mít za to, že i v případě, že Komise má informace, které jí umožňují vypočítat dumpingové rozpětí výrobce v okamžiku, kdy přijímá rozhodnutí o STH tohoto výrobce, je stále možné, že uvedené rozhodnutí – a nařízení ukládající konečná antidumpingová cla – nemohlo být odlišné. Tak by tomu mohlo být tehdy, kdyby bylo zjevné, že takovému výrobci nemohl být přiznán STH, protože Komise právem dospěla k závěru, že dotyčný výrobce nesplňuje kritéria pro přiznání STH stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení a že podmínky pro uložení antidumpingových cel byly splněny.

172    Tvrzení žalobkyně není nijak opodstatněné. Žalobkyně totiž pouze tvrdí, že „cílem Komise bylo učinit přítrž nulovému clu, které pro [ni] platilo, [...] a že k dosažení tohoto výsledku byly vhodné jakékoli prostředky“. aniž poskytuje sebemenší důkaz na podporu tohoto tvrzení. I kdyby žalobkyně při formulaci tohoto argumentu zamýšlela prokázat, že Komise zneužila svoji pravomoc, musí být v tomto kontextu argument žalobkyně z důvodů uvedených výše v bodě 130 odmítnut.

173    Dále je třeba poznamenat, že žalobkyně neoznačila části rozhodnutí o STH, které mohly být posouzeny odlišně, kdyby bylo rozhodnutí Komise přijato ve tříměsíční lhůtě nebo kdyby neznala dopad tohoto rozhodnutí na dumpingové rozpětí.

174    Je pravda, že žalobkyně nepřímo formuluje některé připomínky k ceně placené za své hlavní vstupy na domácím trhu. Tvrdí, že Komise nezjistila žádné ovlivňování jejích rozhodnutí o nákupech surovin ze strany Čínského státu. Jediný domnělý vliv v této souvislosti byl podle jejího tvrzení makroekonomického charakteru a týkal se údajného zasahování čínských orgánů za účelem regulace tržních cen jako celku. Takový zásah přitom nemůže představovat zásadní zásah státu do rozhodování podniků o cenách vstupů a nákladech na ně, který by mohl zabránit tomu, aby tato rozhodnutí zohledňovala tržní signály odrážející nabídku a poptávku.

175    Tyto připomínky mají spíše zpochybnit použití kritéria stanoveného v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení, a nikoli prokázat, že rozhodnutí o odmítnutí STH bylo přijato na základě znalosti, kterou Komise měla o účinku tohoto rozhodnutí na dumpingové rozpětí žalobkyně, což je však námitkou, z níž vychází tento žalobní důvod.

176    Každopádně je třeba uvést, že i za předpokladu, že zpochybněním použití uvedeného kritéria Komisí zamýšlela žalobkyně dokázat, že rozhodnutí o STH bylo nezávisle na jakémkoli porušení tříměsíční lhůty stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) druhém pododstavci základního nařízení nesprávné, je nutno poznamenat, že jak vyplývá z bodů 27 až 34 napadeného nařízení, šetření prokázalo, že žalobkyně nesplnila ani kritérium uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážce základního nařízení týkající se nákladů na suroviny, ani kritérium uvedené ve druhé odrážce čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, které se týká vedení účetnictví.

177    Jelikož dotčený výrobce musí splnit všechny podmínky uvedené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, aby mu mohl být přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství, a v případě, že nesplňuje jednu z těchto podmínek, musí být jeho žádost odmítnuta (rozsudek Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 109 výše, bod 54), nemůže tvrzení žalobkyně zpochybnit posouzení její žádosti o STH ze strany Komise, protože nevyvrací skutečnost, že nesplnila požadavek stanovený ve druhé odrážce čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení.

178    Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že napadené nařízení mohlo mít odlišný obsah, kdyby rozhodnutí Komise o její žádosti o STH bylo přijato ve tříměsíční lhůtě stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení nebo v případě, že by Komise neznala žádné informace, které jí umožnily vypočítat její dumpingové rozpětí.

179    První část třetího žalobního důvodu musí být proto zamítnuta.

 Ke druhé části, vycházející z tvrzení, že důkazní břemeno, které Komise uložila žalobkyni za účelem prokázání, že působí v tržním hospodářství, je nadměrné a porušuje obecné zásady unijního práva

180    V rámci této části žalobkyně uvádí, že důkazní břemeno, které jí bylo uloženo Komisí za účelem prokázání, že působí v tržním hospodářství, je nadměrné a porušuje obecné zásady unijního práva a především zásadu řádné správy. Dále tvrdí, že podle judikatury Tribunálu nemohou orgány od čínského vývozce požadovat, aby za účelem přiznání práva, které je upraveno v základním nařízení, předložil důkaz o skutečnosti, který nemůže poskytnout.

181    Podle tvrzení žalobkyně od ní Komise v projednávaném případě požadovala, aby prokázala, že trh s ocelí v Číně nebyl dotčen žádným zásadním zásahem ze strany čínských orgánů, což představuje důkaz, který žalobkyně nemůže poskytnout. Komise měla jasně uvést, které údaje od čínských výrobců požaduje, a zajistit, aby požadovaná informace nebyla nepřiměřená ve vztahu k předmětu žádosti a možnostem dotčených vývozců.

182    Jak bylo připomenuto výše v bodě 134, vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, že v oblasti společné obchodní politiky a konkrétně pak v rámci obchodních ochranných opatření disponují unijní orgány z důvodu složitosti hospodářských, politických a právních situací, které musí zkoumat, širokou posuzovací pravomocí. Soudní přezkum takového posouzení musí být proto omezen na ověření toho, že byla dodržena procesní pravidla, že skutková zjištění, na jejichž základě se napadená volba provádí, byla věcně správná, že nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení těchto skutkových zjištění nebo ke zneužití pravomoci (rozsudky Soudního dvora Ikea Wholesale, bod 96 výše, body 40 a 41, a ze dne 16. února 2012, Rada a Komise v. Interpipe Niko Tube a Interpipe NTRP, C‑191/09 P a C‑200/09 P, bod 63).

183    Stejně tak je tomu u skutkových okolností právní a politické povahy, které se projevují v dotčeném státě a které musí unijní orgány zhodnotit za účelem určení toho, zda vývozce působí v tržních podmínkách bez zásadního zásahu státu, a zda mu v důsledku toho může být přiznán status podniku působícího v tržním hospodářství (v tomto smyslu viz rozsudky Tribunálu ze dne 18. září 1996, Climax Paper v. Rada, T‑155/94, Recueil, s. II‑873, bod 98; Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 109 výše, bod 49, a Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, bod 152 výše, bod 81).

184    I když v oblasti obchodních ochranných opatření, a zvláště antidumpingových opatření, nemůže unijní soud zasahovat do posouzení, které je vyhrazeno unijním orgánům, je nicméně jeho úlohou, aby se ujistil, že orgány zohlednily všechny relevantní okolnosti a vyhodnotily skutečnosti obsažené ve spise s veškerou požadovanou řádnou péčí (v tomto smyslu viz rozsudek Tribunálu ze dne 13. července 2006, Shandong Reipu Biochemicals v. Rada, T‑413/03, Sb. rozh. s. II‑2243, bod 64 a citovaná judikatura).

185    Kromě toho z čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení vyplývá, že důkazní břemeno nese výrobce, který žádá o status přiznávaný podnikům působícím v tržním hospodářství. Podle čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení musí být totiž žádost podaná na základě ustanovení písm. b) učiněna písemně a obsahovat dostatečné důkazy, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství. Unijním orgánům tudíž nepřísluší prokazovat, že výrobce nesplňuje podmínky pro užívání uvedeného statusu. Uvedené orgány musí naopak posoudit, zda jsou důkazy předložené výrobcem dostatečné k prokázání toho, že podmínky uložené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení jsou splněny, a unijní soud ověřit, zda je toto posouzení zjevně nesprávné [rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února 2012, Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada, C‑249/10 P, bod 32; v tomto smyslu viz rovněž rozsudky Shanghai Teraoka Electronic v. Rada, bod 109 výše, bod 53, a Shanghai Excell M&E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, bod 152 výše, bod 83].

186    Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, orgány v této věci nepřekročily meze důkazního břemene.

187    Úvodem je třeba zdůraznit, že v žalobě a při jednání odkazovala žalobkyně na judikaturu uvedenou výše v bodě 184, avšak nezpochybnila opodstatněnost posouzení žádosti o STH ze strany orgánů obsaženého v bodech 28 až 33 napadeného nařízení. Žalobkyně nezpochybnila ani posouzení Komise obsažené v bodech 37 až 44 napadeného nařízení, jež se týkalo informací, které žalobkyně předložila především ve svých dopisech ze dne 2. března 2010 a 13. dubna 2010 k prokázání toho, že splnila podmínky stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, ani netvrdila, že se Komise v této souvislosti dopustila zjevně nesprávného posouzení.

188    Žalobkyně v první řadě tvrdí, přičemž v této souvislosti poukazuje na rozsudek Tribunálu ze dne 17. června 2009, Zhejiang Xinan Chemical Industrial Group v. Rada (T‑498/04, Sb. rozh. s. II‑1969, body 99 a 100), že vyvážející výrobce, který žádá o STH, unese důkazní břemeno, jestliže poskytl Komisi jednotlivé důkazní materiály s cílem prokázat, že splňuje podmínku uvedenou v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení, jež si Komise vyžádala ve svém dotazníku určeném výrobcům žádajícím o STH a které ověřila, aniž byla zpochybněna jejich hodnověrnost.

189    Jak bylo nicméně uvedeno výše v bodě 187, žalobkyně netvrdí, že důkazy, které předložila na podporu své žádosti o STH ve správním řízení, prokázaly, že splňuje podmínku podle čl. 2 odst. 7 písm. c) první odrážky základního nařízení, a nezpochybňuje opodstatněnost posouzení orgánů, které v této souvislosti provedly. Její argument proto nemůže uspět.

190    Dále žalobkyně uvádí, že Komise od ní požadovala, „aby prokázala, že trh s ocelí v Číně nepodléhal žádnému zásadnímu zásahu ze strany čínských orgánů“, což je podle jejího tvrzení důkaz, který není schopna poskytnout. Žalobkyně však nepředložila žádný důkaz o tom, že takový požadavek orgány vyjádřily, a tento požadavek ostatně zpochybnila i Rada ve své žalobní odpovědi.

191    Rada v této souvislosti správně tvrdí, že je na žalobkyni, aby pomocí dostatečných důkazů prokázala, že působí za podmínek tržního hospodářství a především, že náklady jejích vstupů se zakládají na tržních hodnotách.

192    Jelikož Komise prokázala, že v průběhu období šetření žalobkyně nakupovala své suroviny na čínském domácím trhu a těžila tak během uvedeného období z těchto uměle vytvořených nízkých a narušených cen oceli (body 32 a 33 napadeného nařízení), a že náklady vstupů neodrážely tržní hodnoty, měla žalobkyně Komisi předložit důkazy, které mohly tyto závěry vyvrátit. Výtku žalobkyně proto nelze přijmout.

193    Vzhledem ke skutečnosti, že žalobní důvod, který vychází z porušení zásady řádné správy, se zakládá pouze na tvrzeném porušení zásad upravujících důkazní břemeno, musí být rovněž zamítnut.

194    Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být zamítnut, a stejně tak i žaloba v plném rozsahu.

 K nákladům řízení

195    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 87 odst. 4 jednacího řádu orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, ponesou vlastní náklady řízení.

196    Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve věci úspěch, je namístě rozhodnout, že kromě vlastních nákladů řízení ponese i náklady řízení vynaložené Radou a společnostmi Vale Mill (Rochdale) a Colombo New Scal.

197    Komise ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Společnost Since Hardware (Guangzhou) Co., Ltd ponese vlastní náklady řízení, jakož i náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie a společnostmi Vale Mill (Rochdale) Ltd a Colombo New Scal SpA.

3)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.

Truchot Martins Ribeiro Popescu

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 18. září 2012.

Podpisy.

Obsah

Právní rámec

Právo WTO

Unijní právo

Skutečnosti předcházející sporu

Napadené nařízení

Řízení a návrhová žádání účastnic řízení

Právní otázky

K prvnímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 5 odst. 9, čl. 9 odst. 3 až 6 a článku 17 základního nařízení, jelikož zahájení řízení se nemůže týkat jedné konkrétní společnosti, ale musí se vztahovat na jeden nebo více států a na všechny výrobce, kteří jsou v něm usazeni

K první části, která vychází z porušení čl. 5 odst. 9 základního nařízení vykládaného ve spojení s článkem 17 základního nařízení a v souladu s právem WTO

Ke druhé části, která vychází z porušení čl. 9 odst. 4 až 6 základního nařízení, vykládaného v souladu s právem WTO

Ke třetí části, která vychází z porušení čl. 9 odst. 3 základního nařízení

– Úvodní poznámky

– K hlavnímu argumentu, který vychází z toho, že čl. 9 odst. 3 základního nařízení vyžaduje, aby orgány přezkoumaly nulová cla výrobců, jejichž dumpingové rozpětí je nepatrné, na základě čl. 11 odst. 3 uvedeného nařízení

– K podpůrně předloženému argumentu, že Komise fakticky provedla přezkum nulového cla žalobkyně v rozporu s čl. 9 odst. 3 základního nařízení vykládaným v souladu se zprávou odvolacího orgánu WTO

Ke druhému žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 3 odst. 2, 3 a 5 základního nařízení tím, že byla žalobkyni uložena antidumpingová cla, aniž bylo prokázáno, že výrobnímu odvětví Unie vznikla v průběhu období šetření újma

Ke třetímu žalobnímu důvodu, který vychází z porušení čl. 2 odst. 7 písm. c) druhého pododstavce základního nařízení z důvodu, že rozhodnutí nepřiznat žalobkyni STH bylo přijato na základě toho, co Komise věděla o účinku takového zamítavého rozhodnutí na její dumpingové rozpětí, z porušení zásad upravujících důkazní břemeno a zásady řádné správy

K první části, v níž je tvrzeno, že rozhodnutí nepřiznat žalobkyni STH bylo přijato na základě toho, co Komise věděla o účinku takového odmítnutí na dumpingové rozpětí žalobkyně, což je v rozporu s čl. 2 odst. 7 písm. c) druhým pododstavcem základního nařízení

Ke druhé části, vycházející z tvrzení, že důkazní břemeno, které Komise uložila žalobkyni za účelem prokázání, že působí v tržním hospodářství, je nadměrné a porušuje obecné zásady unijního práva

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: francouzština.