ROZSUDEK TRIBUNÁLU (čtvrtého senátu)

6. září 2013(*)

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu s cílem zabránit šíření jaderných zbraní – Zmrazení finančních prostředků – Povinnost uvést odůvodnění – Právo na obhajobu – Právo na účinnou soudní ochranu – Legitimní očekávání – Přezkum přijatých omezujících opatření – Nesprávné posouzení skutkového stavu – Rovné zacházení – Právní základ – Podstatné procesní náležitosti – Proporcionalita“

Ve věcech T‑35/10 a T‑7/11,

Bank Melli Iran, se sídlem v Teheránu (Írán), zastoupená ve věci T‑35/10 L. Defalque a ve věci T‑7/11 původně L. Defalque a S. Woog, poté L. Defalque a C. Malherbem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, zastoupené ve věci T‑35/10 M. Bishopem a R. Szostakem a ve věci T‑7/11 původně M. Bishopem a G. Marhicem, poté M. Bishopem a B. Driessenem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem a É. Ranaivosonem, jako zmocněnci,

Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, původně zastoupeným S. Behzadi-Spencer, poté A. Robinsonem, a nakonec A. Robinsonem a H. Walker, jako zmocněnci, ve spolupráci s S. Lee, barrister,

vedlejšími účastníky ve věci T‑35/10,

a

Evropskou komisí, zastoupenou ve věci T‑35/10 S. Boelaert a M. Konstantinidisem a ve věci T‑7/11 S. Boelaert, M. Konstantinidisem a F. Erlbacherem, jako zmocněnci,

vedlejší účastnicí v obou věcech,

jejichž předmětem je návrh na částečné zrušení nařízení Rady (ES) č. 1100/2009 ze dne 17. listopadu 2009, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu a zrušuje rozhodnutí 2008/475/ES (Úř. věst. L 303, s. 31), rozhodnutí Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. L 281, s. 81), nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. L 281, s. 1), rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 319, s. 71), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 319, s. 11), ), a nařízení Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (Úř. věst. L 88, s. 1), a také návrh na zrušení všech budoucích nařízení nebo rozhodnutí, jimiž budou doplněny nebo změněny napadené akty a která budou platná v den skončení ústní části řízení,

TRIBUNÁL (čtvrtý senát),

ve složení: I. Pelikánová (zpravodajka), předsedkyně, K. Jürimäe a M. van der Woude, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: N. Rosner rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 17. dubna 2013,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Žalobkyně, Bank Melli Iran, je iránskou obchodní bankou vlastněnou iránským státem.

2        Projednávaná věc spadá do rámce režimu omezujících opatření zavedeného za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby ukončila jaderné činnosti představující riziko šíření jaderných zbraní a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“).

3        Společným postojem Rady 2008/479/SZBP ze dne 23. června 2008, kterým se mění společný postoj 2007/140 (Úř. věst. L 163, s. 43), byla žalobkyně zařazena na seznam obsažený v příloze II společného postoje Rady 2007/140/SZBP ze dne 27. února 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 61, s. 49).

4        Žalobkyně proto byla rozhodnutím Rady 2008/475/ES ze dne 23. června 2008, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. L 163, s. 29), zařazena na seznam obsažený v příloze V nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 103, s. 1), v důsledku čehož jí byly zmrazeny finanční prostředky.

5        Žalobkyně podala k Tribunálu žalobu, kterou se v podstatě domáhá zrušení svého zařazení na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007.

6        Dopisy ze dne 8. a 21. července 2009 požádala žalobkyně Radu Evropské unie, aby přezkoumala své rozhodnutí zařadit žalobkyni na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007, přičemž poukazovala na to, že nikdy nebyla zapojena do šíření jaderných zbraní. V dopise ze dne 8. července 2009 požádala také o přístup ke spisu Rady.

7        Dopisem ze dne 27. července 2009 Rada odpověděla, že na žalobkyni se omezující opatření vztahují z důvodů uvedených v rozhodnutí 2008/475. Rada z důvodu důvěrné povahy návrhu na přijetí omezujících opatření týkajících se žalobkyně (dále jen „původní návrh“) odepřela přístup k tomuto dokumentu, ale předala žalobkyni dva obecné dokumenty týkající se přijímání omezujících opatření.

8        Dopisem ze dne 11. září 2009 žalobkyně znovu požádala o přístup ke spisu Rady.

9        Dopisem ze dne 1. října 2009 sdělila Rada žalobkyni dodatečné odůvodnění přijetí omezujících opatření vůči ní.

10      Žaloba žalobkyně, týkající se jejího zařazení na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007, byla rozsudkem Tribunálu ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada (T‑390/08, Sb. rozh. s. II‑3967), zamítnuta.

11      Dopisem ze dne 15. října 2009 předložila žalobkyně připomínky k dodatečnému odůvodnění sdělenému dne 1. října 2009. Uvedla v nich, že toto odůvodnění není dostatečně přesné ani neprokazuje, že by byla zapojená do šíření jaderných zbraní.

12      Nařízení Rady (ES) č. 1100/2009 ze dne 17. listopadu 2009, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu a zrušuje rozhodnutí 2008/475 (Úř. věst. L 303, s. 31), ponechalo žalobkyni zařazenu do přílohy V nařízení č. 423/2007. Odůvodnění tam uvedené je následující:

„Poskytuje či se pokouší poskytovat finanční podporu společnostem, které se podílejí na íránském jaderném a raketovém programu nebo které je zásobují (AIO, SHIG, SBIG, AEOI, Novin Energy Company, Mesbah Energy Company, Kalaye Electric Company a DIO). Banka Melli napomáhá citlivým činnostem Íránu. Napomohla řadě nákupů citlivých materiálů pro íránský jaderný a raketový program. Poskytla řadu finančních služeb ve prospěch subjektů napojených na íránský jaderný a raketový průmysl, včetně vystavení akreditivů a vedení účtů. Řada z výše uvedených společností byla označena podle rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1737 (2006) a 1747 (2007). Bank Melli i nadále zastává tuto funkci, a to přístupem, který podporuje citlivé činnosti Íránu a napomáhá jim. Prostřednictvím svých bankovních vztahů poskytuje i nadále podporu a finanční služby subjektům, jež jsou s těmito činnostmi spojeny a jež jsou uvedeny na seznamech OSN a EU. Jedná rovněž jménem nebo na příkaz těchto subjektů, včetně Bank Sepah, přičemž ke svým operacím často využívá jejich dceřiné a přidružené organizace.“

13      Dopisem ze dne 18. listopadu 2009 sdělila Rada žalobkyni, že ji ponechává zařazenu na seznam obsažený v příloze V nařízení č. 423/2007. Uvedla v něm, že vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytováním finančních služeb subjektům, které se podílely na šíření jaderných zbraní, toto šíření podporovala, nejsou připomínky, které předložila, důvodem pro zrušení omezujících opatření. K žádosti o přístup ke spisu Rada zopakovala, že původní návrh je důvěrný. Dále poskytla Rada žalobkyni nedůvěrnou verzi návrhu na přijetí omezujících opatření, který se týkal dodatečného odůvodnění sděleného dopisem ze dne 1. října 2009 (dále jen „dodatečný návrh“).

14      Dopisem ze dne 14. prosince 2009 požádala žalobkyně o konání slyšení a o úplný přístup ke spisu Rady. Dopisem ze dne 20. ledna 2010 Rada odpověděla, že žalobkyně využila svého práva být vyslechnuta tím, že jí předložila připomínky. Znovu zopakovala, že původní návrh je důvěrný.

15      Od přijetí rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140 (Úř. věst. L 195, s. 39; oprava Úř. věst. L 197, s. 19 a Úř. věst. L 265, s. 18) byla žalobkyně zařazena na seznam obsažený v příloze II citovaného rozhodnutí. Odůvodnění týkající se žalobkyně je totožné s odůvodněním obsaženým v nařízení č. 1100/2009.

16      Vstupem v platnost prováděcího nařízení Rady (EU) č. 668/2010 ze dne 26. července 2010, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 (Úř. věst. L 195, s. 25), nebylo zařazení žalobkyně do přílohy V nařízení č. 423/2007 nijak dotčeno.

17      Dopisem ze dne 15. září 2010 předložila žalobkyně Radě své připomínky k tomu, že omezující opatření, která se na ni vztahují, byla ponechána v platnosti. Zopakovala svou žádost o konání slyšení a o úplný přístup ke spisu Rady.

18      Rozhodnutím Rady 2010/644/SZBP ze dne 25. října 2010, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 281, s. 81), byl název žalobkyně ponechán v příloze II rozhodnutí 2010/413.

19      Vzhledem k tomu, že nařízení č. 423/2007 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 281, s. 1), zařadila Rada žalobkyni do přílohy VIII posledně uvedeného nařízení.

20      Odůvodnění týkající se žalobkyně, které je uvedeno v rozhodnutí 2010/644 a v nařízení č. 961/2010, je totožné s odůvodněním obsaženým v nařízení č. 1100/2009.

21      Dopisem ze dne 28. října 2010 uvědomila Rada žalobkyni o ponechání jejího názvu na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413 a o jejím zařazení na seznam obsažený v příloze VIII nařízení č. 961/2010. V této souvislosti uvedla, že zrušení omezujících opatření, která se vztahují na žalobkyni, neodůvodňují žádné nové skutečnosti a že tato opatření nevycházejí z jiných informací než z dříve poskytnutých dokumentů.

22      Dopisem ze dne 28. července 2011 požádala žalobkyně Radu, aby přezkoumala rozhodnutí o jejím ponechání na seznamu obsaženém v příloze II rozhodnutí 2010/413 a na seznamu obsaženém v příloze VIII nařízení č. 961/2010. Zopakovala, že není zapojena do šíření jaderných zbraní.

23      Rozsudkem ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada (C‑548/09 P, Sb. rozh. s. I‑11381), Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek podaný žalobkyní proti rozsudku Tribunálu ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše.

24      Vstupem v platnost rozhodnutí Rady 2011/783/SZBP ze dne 1. prosince 2011, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 319, s. 71), a prováděcího nařízení Rady (EU) č. 1245/2011 ze dne 1. prosince 2011, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 319, s. 11), nebylo zařazení názvu žalobkyně do přílohy II rozhodnutí 2010/413 a do přílohy VIII nařízení č. 961/2010 nijak dotčeno.

25      Dopisem ze dne 5. prosince 2011 uvědomila Rada žalobkyni o ponechání jejího názvu na seznamech obsažených v příloze II rozhodnutí 2010/413 a v příloze VIII nařízení č. 961/2010. Konstatovala, že připomínky, které žalobkyně předložila dne 28. července 2011, nejsou důvodem pro zrušení omezujících opatření.

26      Dopisem ze dne 16. ledna 2012 požádala žalobkyně o přístup k důkazům souvisejícím s přijetím omezujících opatření, která se na ni vztahují, a s jejich ponecháním v platnosti. Rada odpověděla dopisem ze dne 21. února 2012, k němuž přiložila tři dokumenty týkající se přezkumu omezujících opatření.

27      Vzhledem k tomu, že nařízení č. 961/2010 bylo zrušeno nařízením Rady (EU) č. 267/2012 ze dne 23. března 2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. L 88, s. 1), zařadila Rada žalobkyni do přílohy IX posledně uvedeného nařízení. Odůvodnění týkající se žalobkyně je totožné s odůvodněním obsaženým v nařízení č. 1100/2009.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

28      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 29. ledna 2010 podala žalobkyně žalobu ve věci T‑35/10, směřující k částečnému zrušení nařízení č. 1100/2009.

29      Usnesením předsedkyně druhého senátu Tribunálu ze dne 4. května 2010 bylo řízení ve věci T‑35/10 přerušeno do vynesení rozsudku Soudního dvora ve věci C‑548/09 P, Bank Melli Iran v. Rada.

30      Podáními došlými kanceláři Tribunálu ve dnech 17. a 28. května 2010 a 7. června 2010 podaly Evropská komise, Francouzská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska návrhy na vstup do řízení ve věci T‑35/10 jako vedlejší účastníci na podporu Rady.

31      Poté, co se změnilo složení senátů Tribunálu, byla soudkyně zpravodajka přidělena ke čtvrtému senátu, kterému byla v důsledku toho přidělena věc T‑35/10.

32      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 7. ledna 2011 podala žalobkyně žalobu ve věci T‑7/11, směřující mimo jiné k částečnému zrušení rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010.

33      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 4. dubna 2011 podala Komise návrh na vstup do řízení ve věci T‑7/11 jako vedlejší účastnice na podporu Rady. Předsedkyně čtvrtého senátu Tribunálu povolila toto vedlejší účastenství usnesením ze dne 9. června 2011.

34      Dne 24. listopadu 2011 vyzval Tribunál (čtvrtý senát) v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu účastníky řízení, aby předložili vyjádření k důsledkům, které pro věc T‑35/10 vyvozují z rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, bod 23 výše. Účastníci řízení této výzvě vyhověli.

35      Usnesením ze dne 8. února 2012 povolila předsedkyně čtvrtého senátu Tribunálu vedlejší účastenství Komise, Francouzské republiky a Spojeného království na podporu Rady ve věci T‑35/10.

36      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 15. února 2012 upravila žalobkyně svá návrhová žádání ve věci T‑7/11 v návaznosti na přijetí rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011, rozhodnutí Rady 2012/35/SZBP ze dne 23. ledna 2012, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (Úř. věst. L 19, s. 22), prováděcího nařízení Rady (EU) č. 54/2012 ze dne 23. ledna 2012, kterým se provádí nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 19, s. 1), a nařízení Rady (EU) č. 56/2012 ze dne 23. ledna 2012, kterým se mění nařízení č. 961/2010 (Úř. věst. L 19, s. 10).

37      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 30. července 2012 žalobkyně svá návrhová žádání ve věci T‑7/11 upravila v návaznosti na přijetí nařízení č. 267/2012. Kromě toho podala návrh na zrušení všech budoucích nařízení nebo rozhodnutí, jimiž budou doplněny nebo změněny napadené akty a která budou platná v den skončení ústní části řízení.

38      Usnesením předsedkyně čtvrtého senátu Tribunálu ze dne 5. března 2013 byly podle článku 50 jednacího řádu věci T‑35/10, T‑7/11 a T‑8/11 spojeny pro účely ústní části řízení.

39      Na základě zprávy soudkyně zpravodajky rozhodl Tribunál (čtvrtý senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 64 jednacího řádu položil účastníkům řízení písemné otázky. Účastníci řízení odpověděli na otázky Tribunálu ve stanovené lhůtě.

40      Ke slyšení řečí účastníků řízení a jejich odpovědí na písemné a ústní otázky položené Tribunálem došlo na jednání dne 17. dubna 2013.

41      Ve svých písemnostech navrhuje žalobkyně, aby Tribunál:

–        zrušil bod 4 části B přílohy nařízení č. 1100/2009, bod 5 části B přílohy rozhodnutí 2010/644, bod 5 části B přílohy VIII nařízení č. 961/2010, rozhodnutí 2011/783, prováděcí nařízení č. 1245/2011, rozhodnutí 2012/35, prováděcí nařízení č. 54/2012, nařízení č. 56/2012 a bod 5 části I.B přílohy IX nařízení č. 267/2012, a to v rozsahu, v němž se tyto akty týkají žalobkyně;

–        zrušil rozhodnutí Rady sdělená formou dopisů Rady ze dne 18. listopadu 2009, 28. října 2010 a 5. prosince 2011;

–        určil, že se na ni čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413 ani čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010 nevztahují;

–        zrušil všechna budoucí nařízení nebo rozhodnutí, jimiž budou doplněny nebo změněny napadené akty a která budou platná v den skončení ústní části řízení;

–        uložil Radě náhradu nákladů řízení.

42      Na jednání vzala žalobkyně zpět svou žalobu v rozsahu, ve kterém se týkala zrušení rozhodnutí 2012/35, prováděcího nařízení č. 54/2012 a nařízení č. 56/2012. Dále uvedla, že druhý bod jejích návrhových žádání ve skutečnosti splývá s prvním bodem návrhových žádání, a proto vzala zpět svou žalobu i v rozsahu, v němž se týkala zrušení dopisů ze dne 18. listopadu 2009, 28. října 2010 a 5. prosince 2011.

43      Rada, podporovaná Komisí, navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žaloby;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

44      Spojené království navrhuje, aby Tribunál žalobu ve věci T‑35/10 zamítl.

45      Francouzská republika navrhuje, aby Tribunál žalobu ve věci T‑35/10 zamítl a uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

 Právní otázky

46      Tribunál nejprve vzhledem k tomu, že věci T‑35/10 a T‑7/11 spolu souvisejí, rozhodl podle článku 50 jednacího řádu o spojení těchto věcí pro účely rozsudku.

47      Dále je třeba poukázat na to, že třetí bod návrhových žádání, kterým se žalobkyně domáhá prohlášení, že se na ni čl. 20 odst. 1 písm. b) rozhodnutí 2010/413 ani čl. 16 odst. 2 nařízení č. 961/2010 nevztahují, ve skutečnosti splývá s argumenty zpochybňujícími legalitu rozhodnutí 2010/413 a nařízení č. 961/2010, vznesenými na podporu prvního bodu návrhových žádání žalobkyně. Tribunál se proto třetím bodem návrhových žádání nemusí samostatně zabývat.

48      Na podporu prvního bodu svých návrhových žádání uvedla žalobkyně ve svých písemnostech následující žalobní důvody:

–        první žalobní důvod ve věci T‑35/10 a třetí žalobní důvod ve věci T‑7/11, vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, z porušení práva žalobkyně na obhajobu, jejího práva na účinnou soudní ochranu, zásad řádné správy a ochrany legitimního očekávání a z porušení povinnosti Rady přezkoumat přijatá omezující opatření s ohledem na vznesené připomínky;

–        druhý žalobní důvod ve věci T‑35/10 a čtvrtý žalobní důvod ve věci T‑7/11, vycházející z nesprávného posouzení skutkového stavu spočívajícího v tom, že Rada dospěla k závěru, že žalobkyně byla zapojena do šíření jaderných zbraní;

–        třetí žalobní důvod ve věci T‑35/10, vycházející z porušení podstatných procesních náležitostí a z nesprávného právního posouzení v souvislosti s právním základem nařízení č. 1100/2009, a druhý žalobní důvod ve věci T‑7/11, vycházející z nesprávného právního posouzení v souvislosti s právním základem rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010;

–        čtvrtý žalobní důvod ve věci T‑35/10 a pátý žalobní důvod ve věci T‑7/11, vycházející z porušení zásady proporcionality a z porušení práva žalobkyně vlastnit majetek v důsledku toho, že Rada nezohlednila rezoluce Rady bezpečnosti OSN;

–        první žalobní důvod ve věci T‑7/11, vycházející z porušení článku 215 SFEU a článku 40 SEU a z porušení zásady rovného zacházení;

–        šestý žalobní důvod ve věci T‑7/11, vycházející z protiprávnosti čl. 23 odst. 4 nařízení č. 267/2012.

49      Na jednání žalobkyně dále namítla, že jí nařízení č. 267/2012 nebylo individuálně sděleno.

50      Rada, Francouzská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska i Komise zpochybňují opodstatněnost žalobních důvodů předložených žalobkyní.

51      Rada a Komise dále tvrdí, že žalobkyně je odnoží íránského státu, takže se nemůže dovolávat ochrany a záruk spojených se základními právy. Rada namítá také nepřípustnost čtvrtého bodu návrhových žádání žalobkyně.

52      Vedle žalobních důvodů a argumentů účastníků řízení je nutno zkoumat přípustnost úprav návrhových žádání, které provedla žalobkyně.

 K přípustnosti

 K úpravám návrhových žádání žalobkyně

53      Podle ustálené judikatury platí, že pokud je rozhodnutí nebo nařízení, které se bezprostředně a osobně dotýká jednotlivce, v průběhu řízení nahrazeno aktem se stejným předmětem, musí být tento akt považován za novou skutečnost, která umožňuje žalobci upravit jeho návrhová žádání a žalobní důvody. Bylo by totiž v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti a požadavkem na hospodárnost řízení požadovat po žalobci, aby podal novou žalobu. Mimoto by bylo nespravedlivé, kdyby dotčený orgán mohl na kritiku obsaženou v žalobě podané proti aktu k unijnímu soudu reagovat tak, že by změnil napadený akt nebo jej nahradil jiným, a dovolávat se v průběhu soudního řízení této změny nebo tohoto nahrazení, aby tak druhého účastníka řízení zbavil možnosti rozšířit původní návrhová žádání a žalobní důvody na pozdější akt nebo proti němu předložit doplňující návrhová žádání a žalobní důvody (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 23. října 2008, People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, T‑256/07, Sb. rozh. s. II‑3019, bod 46 a citovaná judikatura).

54      Totéž platí pro takové akty, jako je rozhodnutí 2011/783 a prováděcí nařízení č. 1245/2011, které neruší dřívější akty a po přezkumném řízení, výslovně stanoveném příslušnými právními předpisy, ponechávají určitý subjekt zařazený na seznamech subjektů, na které se vztahují omezující opatření.

55      Návrh na úpravu návrhových žádání může ovšem být přijatelný jen tehdy, je-li podán ve lhůtě pro podání žaloby podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU. Podle ustálené judikatury je totiž tato lhůta kogentní a musí být používána unijním soudem takovým způsobem, aby byla zajištěna právní jistota, jakož i rovnost procesních subjektů před zákonem (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C‑229/05 P, Sb. rozh. s. I‑439, bod 101). Soud tedy musí – případně i bez návrhu – ověřit, zda byla tato lhůta dodržena (viz usnesení Tribunálu ze dne 11. ledna 2012, Ben Ali v. Rada, T‑301/11, bod 16).

56      V této souvislosti je třeba připomenout, že zásada účinné soudní ochrany podle judikatury znamená, že unijní orgán, který vůči určité osobě nebo určitému subjektu přijme individuální omezující opatření, musí sdělit důvody, na nichž jsou tato opatření založena, a to buď v okamžiku přijetí těchto opatření, nebo alespoň co možná nejdříve po jejich přijetí, aby tyto osoby nebo subjekty mohly využít svého práva tento akt napadnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, bod 23 výše, bod 47 a citovaná judikatura).

57      Z uvedeného vyplývá, že lhůta pro podání žaloby na neplatnost aktu ukládajícího omezující opatření vůči určité osobě nebo určitému subjektu začíná běžet teprve poté, co je tento akt dotyčné osobě nebo dotyčnému subjektu sdělen. Stejně tak lhůta pro podání návrhu směřujícího k rozšíření návrhových žádání a žalobních důvodů na akt, který ponechává tato opatření v platnosti, začíná běžet teprve od okamžiku, kdy byl tento nový akt dotyčné osobě nebo dotyčnému subjektu sdělen.

58      V projednávaném případě bylo žalobkyni rozhodnutí 2011/783 a prováděcí nařízení č. 1245/2011 individuálně sděleno dopisem ze dne 5. prosince 2011. Návrh na úpravu návrhových žádání, týkající se těchto aktů, podaný dne 15. února 2012 byl tudíž podán ve lhůtě dvou měsíců podle čl. 263 šestého pododstavce SFEU, prodloužené podle čl. 102 odst. 2 jednacího řádu o deset dní z důvodu vzdálenosti.

59      Naproti tomu nařízení č. 267/2012 nebylo žalobkyni individuálně sděleno, přestože Rada zná její adresu. Za těchto okolností nezačala lhůta pro úpravu návrhových žádání žalobkyně, týkající se nařízení č. 267/2012, vůbec běžet, takže návrh žalobkyně ze dne 30. července 2012 nelze považovat za opožděný.

60      S ohledem na uvedené je nutno dospět k závěru, že návrh žalobkyně na zrušení rozhodnutí 2011/783, prováděcího nařízení č. 1245/2011 a nařízení č. 267/2012 je přípustný.

 K bodu návrhových žádání směřujícímu ke zrušení všech budoucích nařízení nebo rozhodnutí, jimiž budou doplněny nebo změněny napadené akty a která budou platná v den skončení ústní části řízení

61      Rada zpochybňuje přípustnost čtvrtého bodu návrhových žádání žalobkyně, směřujícího ke zrušení všech budoucích nařízení nebo rozhodnutí, jimiž budou doplněny nebo změněny napadené akty a která budou platná v den skončení ústní části řízení.

62      K tomu je třeba poznamenat, že podle judikatury může být Tribunálu platně předložen pouze návrh směřující ke zrušení existujícího aktu nepříznivě zasahujícího do něčího právního postavení. Jestliže tedy žalobkyni může být povoleno přeformulovat její návrhová žádání tak, aby směřovala ke zrušení aktů, které během řízení nahradily původně napadené akty, nemůže toto řešení povolit spekulativní přezkum legality hypotetických aktů, které ještě nebyly přijaty (viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2006, Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, T‑228/02, Sb. rozh. s. II‑4665, bod 32 a citovaná judikatura).

63      Za těchto okolností je třeba čtvrtý bod návrhových žádání žalobkyně jako nepřípustný odmítnout.

 K věci samé

 K možnosti žalobkyně dovolávat se ochrany a záruk spojených se základními právy

64      Rada a Komise tvrdí, že se právnické osoby, které jsou odnoží třetího státu, nemohou z hlediska unijního práva dovolávat ochrany a záruk spojených se základními právy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je podle nich odnoží íránského státu, toto pravidlo se na ni vztahuje.

65      V tomto ohledu je třeba zaprvé poznamenat, že ani Listina základních práv Evropské unie (Úř. věst. 2010, C 83, s. 389), ani primární právo Unie neobsahují ustanovení, jež by právnickým osobám, které jsou odnoží státu, upírala ochranu jejich základních práv. Ustanovení uvedené Listiny, která jsou z hlediska žalobkyní uplatněných žalobních důvodů relevantní, zejména její články 17, 41 a 47, naopak zaručují práva „každému“ a tento výraz zahrnuje i takové právnické osoby, jako je žalobkyně.

66      Rada a Komise v této souvislosti nicméně poukazují na článek 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), podle kterého jsou stížnosti předložené Evropskému soudu pro lidská práva vládními organizacemi nepřípustné.

67      Článek 34 EÚLP je ale procesním ustanovením, které se nevztahuje na řízení před unijním soudem. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva dále platí, že cílem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby stát, který je smluvní stranou EÚLP, byl před uvedeným soudem zároveň žalobcem a žalovaným (v tomto smyslu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Compagnie de navigation de la République islamique d’Iran v. Turecko ze dne 13. prosince 2007, Recueil des arrêts et décisions, 2007-V, bod 81). Tyto úvahy se v projednávané věci nepoužijí.

68      Rada a Komise rovněž tvrdí, že pravidlo, na něž poukazují, je odůvodněno tím, že stát ručí za dodržování základních práv na svém území, ale tato práva mu nemohou svědčit.

69      Avšak i za předpokladu, že by toto zdůvodnění platilo ve vnitrostátní situaci, skutečnost, že stát ručí za dodržování základních práv na vlastním území, je irelevantní pro rozsah práv, jež mohou právnickým osobám, které jsou odnoží téhož státu, svědčit na území třetích států.

70      S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že unijní právo neobsahuje pravidlo, jež by právnickým osobám, které jsou odnoží třetího státu, znemožňovalo dovolávat se ve svůj prospěch ochrany a záruk spojených se základními právy. Uvedené osoby se tedy mohou těchto práv před unijním soudem dovolávat, pokud jsou slučitelná s jejich postavením coby právnické osoby.

71      Ostatně Rada a Komise tak jako tak neuvedly žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné prokázat, že by žalobkyně byla skutečně odnoží íránského státu, tj. entitou podílející se na výkonu veřejné moci nebo zajišťující veřejné služby pod dohledem úřadů (v tomto smyslu viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Compagnie de navigation de la République islamique d’Iran v. Turecko, bod 67 výše, bod 79).

72      Rada v tomto ohledu nejprve tvrdí, že žalobkyně zajišťuje veřejné služby pod dohledem íránských orgánů, neboť poskytuje finanční služby, které jsou nezbytné pro fungování íránského hospodářství. Rada přitom nezpochybňuje tvrzení žalobkyně, že uvedené služby jsou obchodními činnostmi provozovanými v odvětví, kde panuje hospodářská soutěž, a podléhajícími obecnému právu. Skutečnost, že uvedené činnosti jsou nezbytné pro fungování hospodářství určitého státu, ještě sama o sobě za daných okolností neznamená, že by tyto činnosti měly povahu veřejných služeb.

73      Komise dále tvrdí, že zapojení žalobkyně do šíření jaderných zbraní dokazuje, že se podílí na výkonu veřejné moci. Takto však Komise bere za skutkový předpoklad něco, co žalobkyně popírá a co je těžištěm debaty před Tribunálem. Údajné zapojení žalobkyně do šíření jaderných zbraní, tak jak bylo popsáno v napadených aktech, navíc nespadá pod výkon státní moci, nýbrž mezi obchodní transakce prováděné se subjekty podílejícími se na šíření jaderných zbraní. Tímto tvrzením proto nelze odůvodňovat kvalifikaci žalobkyně jakožto odnože íránského státu.

74      Komise se konečně domnívá, že žalobkyně je odnoží íránského státu z důvodu, že íránský stát vlastní podíl na jejím kapitálu. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že by se žalobkyně podílela na výkonu veřejné moci nebo že by zajišťovala veřejné služby.

75      Vzhledem k výše uvedenému je nutno učinit závěr, že se žalobkyně může dovolávat ve svůj prospěch ochrany a záruk spojených se základními právy.

 K prvnímu žalobnímu důvodu ve věci T‑35/10 a třetímu žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícím z porušení povinnosti uvést odůvodnění, z porušení práva žalobkyně na obhajobu, jejího práva na účinnou soudní ochranu, zásad řádné správy a ochrany legitimního očekávání a z porušení povinnosti Rady přezkoumat přijatá omezující opatření s ohledem na vznesené připomínky

76      Žalobkyně tvrdí, že Rada při přijímání napadených aktů porušila povinnost uvést odůvodnění, právo žalobkyně na obhajobu a povinnost přezkoumat přijatá omezující opatření s ohledem na vznesené připomínky. Tato porušení navíc vedla k porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu a k porušení zásad řádné správy a ochrany legitimního očekávání.

77      Rada, Francouzská republika, Spojené království a Komise zpochybňují opodstatněnost argumentů žalobkyně.

78      Zaprvé je třeba připomenout, že povinnost odůvodnit akt nepříznivě zasahující do něčího právního postavení, tak jak je stanovena v čl. 296 druhém pododstavci SFEU, a v projednávané věci konkrétně v čl. 24 odst. 3 rozhodnutí 2010/413, v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, v čl. 36 odst. 3 nařízení č. 961/2010 a v čl. 46 odst. 3 nařízení č. 267/2012, má za cíl poskytnout dotyčné osobě dostatečné informace pro zjištění, zda je akt opodstatněný, nebo zda je případně stižen vadou, která umožňuje napadnout jeho platnost před unijním soudem, a také umožnit unijnímu soudu přezkoumat legalitu tohoto aktu. Takto stanovená povinnost uvést odůvodnění představuje základní zásadu unijního práva, od které se lze odchýlit jen z naléhavých důvodů. Odůvodnění tudíž musí být dotyčné osobě v zásadě sděleno současně s aktem, který nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, a jeho neexistence nemůže být zhojena skutečností, že se dotyčná osoba dozví důvody aktu v průběhu řízení před unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, bod 80 a citovaná judikatura).

79      Pokud tedy naléhavé důvody související s bezpečností Unie nebo jejích členských států či jejich zahraniční politikou nebrání sdělení určitých poznatků, je Rada povinna seznámit subjekt, vůči němuž jsou namířena omezující opatření, se specifickými a konkrétními důvody, pro něž má za to, že tato opatření musela být přijata. Musí tedy uvést skutkové a právní okolnosti, na kterých závisí právní odůvodnění předmětných opatření, a úvahy, které ji vedly k jejich přijetí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, bod 81 a citovaná judikatura).

80      Odůvodnění musí být dále přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který mohou mít osoby, kterým je akt určen, nebo jiné osoby, kterých se akt bezprostředně a osobně dotýká, na získání těchto vysvětlení. Není požadováno, aby odůvodnění upřesňovalo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož dostatečnost odůvodnění musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast. Konkrétně je akt nepříznivě zasahující do právního postavení dostatečně odůvodněn, jestliže byl vydán v souvislostech, které jsou zúčastněné osobě známy a které jí umožňují pochopit dosah opatření, které vůči ní bylo přijato (viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, bod 82 a citovaná judikatura).

81      Zadruhé je podle ustálené judikatury dodržování práva na obhajobu, a zejména práva být vyslechnut v každém řízení zahájeném vůči určitému subjektu, které může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jeho právního postavení, základní zásadou unijního práva a musí být zajištěno i při neexistenci předpisu týkajícího se daného řízení (rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, bod 91).

82      Zásada dodržování práva na obhajobu vyžaduje, aby byly dotyčnému subjektu sděleny skutečnosti, na jejichž základě má být vůči němu vydán akt nepříznivě zasahující do jeho právního postavení. A dále mu musí být umožněno účelně vyjádřit stanovisko k těmto skutečnostem (obdobně viz rozsudek Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, bod 62 výše, bod 93).

83      Proto v případě prvního aktu, kterým se určitému subjektu zmrazují finanční prostředky, musí být tomuto subjektu skutečnosti zohledněné v jeho neprospěch sděleny současně s přijetím daného aktu nebo co možná nejdříve po jeho přijetí, ledaže tomu brání naléhavé důvody související s bezpečností Unie nebo členských států nebo důvody spojené s jejich mezinárodními vztahy. Na základě vlastní žádosti má dotyčný subjekt rovněž právo vyjádřit stanovisko k těmto skutečnostem po přijetí aktu. S týmiž výhradami musí být v zásadě před každým následným rozhodnutím, jímž se zmrazují finanční prostředky, sděleny dotyčnému subjektu nové skutečnosti zohledněné v jeho neprospěch a musí mu být znovu umožněno vyjádřit stanovisko (obdobně viz rozsudek Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, bod 62 výše, bod 137).

84      Dále je třeba poznamenat, že byly-li sděleny dostatečně přesné informace umožňující dotyčnému subjektu účelně vyjádřit stanovisko ke skutečnostem zohledněným Radou v jeho neprospěch, nezahrnuje zásada dodržování práva na obhajobu povinnost Rady poskytnout z vlastního podnětu přístup k dokumentům obsaženým v jejím spise. Rada je povinna poskytnout přístup ke všem nedůvěrným správním dokumentům týkajícím se dotčeného opatření pouze na žádost dotyčné osoby (viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, bod 97 a citovaná judikatura).

85      Zatřetí je zásada účinné soudní ochrany obecnou zásadou unijního práva, která vyplývá z ústavních tradic společných členským státům a která byla zakotvena v článcích 6 a 13 EÚLP a v článku 47 Listiny základních práv. Účinnost soudního přezkumu znamená, že příslušný unijní orgán má povinnost sdělit důvody omezujícího opatření dotyčnému subjektu v nejširším možném rozsahu, a to buď v okamžiku, kdy je uvedené opatření přijato, nebo alespoň co nejdříve poté, aby bylo dotyčnému subjektu umožněno využít v příslušných lhůtách práva takové opatření napadnout. Dodržení této povinnosti sdělit uvedené důvody je totiž nezbytné jak k tomu, aby adresátům omezujících opatření bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na unijní soud, tak i k tomu, aby byl unijní soud plně schopen přezkoumat legalitu dotčeného aktu, tak jak mu to přísluší (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, C‑402/05 P a C‑415/05 P, Sb. rozh. s. I‑6351, body 335 až 337 a citovaná judikatura.

–       K povinnosti uvést odůvodnění

86      Žalobkyně se domnívá, že odůvodnění napadených aktů je nedostatečné. Odůvodnění obsažené v nařízení č. 1100/2009, dodatečné odůvodnění, které jí bylo sděleno dne 1. října 2009, i odůvodnění obsažené v pozdějších napadených aktech jsou totiž nejasná a nepřesná, takže je nemohla ověřit ani na ně reagovat.

87      Rada, Francouzská republika, Spojené království a Komise zpochybňují opodstatněnost argumentů žalobkyně.

88      Je třeba připomenout, že se omezující opatření na žalobkyni vztahují od 23. června 2008. Mezi tímto datem a datem přijetí prvního z napadených aktů, tj. 17. listopadem 2009, si žalobkyně a Rada navzájem zaslaly několik dokumentů, mezi něž patří mimo jiné dopis ze dne 1. října 2009, jímž Rada žalobkyni sdělila dodatečné odůvodnění přijetí omezujících opatření vůči ní. Tento dokument souvisí s přijetím aktů napadených v projednávané věci, a může být proto při jejich přezkoumávání zohledněn.

89      Odůvodnění obsažené v napadených aktech je spolu s dodatečným odůvodněním sděleným dne 1. října 2009 dostatečně přesné na to, aby povinnost Rady uvést odůvodnění byla splněna. Toto odůvodnění totiž umožňuje určit subjekty, kterým žalobkyně údajně poskytovala finanční služby a vůči kterým jsou namířena omezující opatření přijatá Unií nebo Radou bezpečnosti OSN, stejně jako období, po které byly předmětné služby údajně poskytovány, a v některých případech i konkrétní transakce, s nimiž byly spojeny.

90      Za těchto okolností je třeba výtku vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění zamítnout.

–       K porušení zásady dodržování práva na obhajobu

91      Žalobkyně poukazuje na to, že ani navzdory opakovaným žádostem nezískala dostatečný přístup ke spisu Rady ani ji Rada nevyslechla, takže stále nezná důkazy, které vůči ní byly zohledněny, a tudíž se nemůže bránit. Kromě toho, i v rozsahu, v němž jí Rada sdělila informace ze spisu, bylo toto sdělení opožděné.

92      Rada, Francouzská republika, Spojené království a Komise úvodem zpochybňují použitelnost zásady dodržování práva na obhajobu na projednávaný případ a poukazují na skutečnost, že omezující opatření nebyla vůči žalobkyni přijata z důvodu její vlastní činnosti, nýbrž z důvodu její příslušnosti do obecné kategorie osob a subjektů, které podpořily šíření jaderných zbraní.

93      S touto argumentací nelze souhlasit. Článek 24 odst. 3 a 4 rozhodnutí 2010/413, čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, čl. 36 odst. 3 a 4 nařízení č. 961/2010 a čl. 46 odst. 3 a 4 nařízení č. 267/2012 totiž obsahují ustanovení, jež zaručují subjektům, vůči nimž byla přijata omezující opatření upravená těmito předpisy, právo na obhajobu. Dodržování tohoto práva podléhá přezkumu unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, bod 37).

94      Rada a Spojené království také namítají, že Rada nemůže mít povinnost poskytovat dotyčným subjektům důkazy a informace, o které se opírá odůvodnění omezujících opatření, jestliže tyto důkazy a informace pocházejí z důvěrných zdrojů a jsou jako takové uchovávány v držení členských států, či dokonce třetích států, se kterými členské státy spolupracují, to vše v zájmu ochrany zdrojů. Spojené království k tomu podotýká, že jednací řád Tribunálu neobsahuje žádné ustanovení, na základě kterého by Tribunál mohl zohlednit důvěrné skutečnosti bez jejich zpřístupnění ostatním účastníkům řízení, což znamená, že neexistuje žádný způsob, jak zachovat důvěrnost případně sdělených skutečností, potažmo poskytnout náležitou ochranu naléhavým důvodům, které brání jejich sdělení dotyčnému subjektu. Za těchto okolností musí dostat přednost uvedené důvody, a to i v řízení před Tribunálem.

95      V této souvislosti z judikatury citované výše v bodě 83 vyplývá, že skutečnosti zohledněné v neprospěch dotyčného subjektu vskutku nemusí být tomuto subjektu sděleny, jestliže takovému sdělení brání naléhavé důvody související s bezpečností Unie nebo jejích členských států či jejich zahraniční politikou.

96      Avšak vzhledem k zásadní úloze soudního přezkumu v kontextu přijímání omezujících opatření a jejich ponechávání v platnosti musí mít unijní soud pravomoc přezkoumávat legalitu a opodstatněnost takových opatření, což zahrnuje i respektování procesních záruk svědčících dotyčným subjektům (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, bod 62 výše, bod 155), přičemž důvěrná povaha některých skutečností může být případně důvodem pro omezení při sdělování těchto skutečností žalobkyni či jejím právním zástupcům, která se pak uplatní i v celém řízení před Tribunálem (v tomto smyslu obdobně viz rozsudek Organisation des Modjahedines du peuple d’Iran v. Rada, bod 62 výše, bod 155).

97      Kromě toho jednací řád v čl. 67 odst. 3 třetím pododstavci stanoví, že „[p]okud byl Tribunálu předložen dokument, k němuž orgán odepřel přístup, v rámci řízení, které se týká legality tohoto odepření, není uvedený dokument předán ostatním účastníkům řízení“. Toto ustanovení umožňuje Tribunálu přezkoumat legalitu odepřeného přístupu k dokumentu, který je součásti spisu Rady, aniž je tento dokument sdělen dotyčnému subjektu.

98      K výtkám žalobkyně je nutno zaprvé poznamenat, že z bodů 86 až 90 tohoto rozsudku vyplývá, že napadené akty jsou dostatečně odůvodněné. Za daných okolností Rada také dostála své povinnosti úvodního sdělení skutečností zohledněných v neprospěch žalobkyně.

99      Zadruhé k přístupu ke spisu je třeba poukázat na to, že omezující opatření, která se vztahují na žalobkyni, vycházejí ze dvou odlišných návrhů. Původně byla totiž v roce 2008 tato opatření, která žalobkyně napadla žalobou ve věci T‑390/08 (viz výše body 5, 10 a 23), přijata na základě původního návrhu, který Rada odmítla žalobkyni sdělit, přestože o to žalobkyně opakovaně žádala. Dodatečné odůvodnění, sdělené žalobkyni dne 1. října 2009, se opírá o dodatečný návrh, jehož nedůvěrná verze byla žalobkyni předána dne 18. listopadu 2009, tedy v okamžiku, kdy byla žalobkyně zpravena o přijetí nařízení č. 1100/2009.

100    V tomto ohledu je třeba učinit závěr, že nesdělení dokumentu, z něhož Rada vycházela při přijímání omezujících opatření vztahujících se na určitý subjekt nebo při ponechání těchto opatření v platnosti, představuje porušení práva na obhajobu odůvodňující zrušení dotčených aktů jen v případě, že se prokáže, že by dotčená omezující opatření nemohla být legitimně přijata nebo ponechána v platnosti, pokud by nesdělený dokument musel být vyloučen z důkazů zohledněných v neprospěch onoho subjektu.

101    Proto v projednávaném případě, i kdyby bylo odmítnutí Rady sdělit původní návrh žalobkyni neoprávněné, by tato okolnost mohla odůvodnit zrušení napadených aktů jen tehdy, kdyby se prokázalo i to, že ponechání omezujících opatření vztahujících se na žalobkyni v platnosti nemohlo být odůvodněno skutečnostmi, které jí byly sděleny včas, a sice odůvodněním obsaženým v napadených aktech, dodatečným odůvodněním poskytnutým dne 1. října 2009 a dodatečným návrhem sděleným dne 18. listopadu 2009.

102    Z bodů 122 až 150 tohoto rozsudku ovšem vyplývá, že argumenty žalobkyně nemohou zpochybnit opodstatněnost odůvodnění omezujících opatření, která se na ni vztahují, zmíněného níže v bodě 149 a vycházejícího ze skutečností, které jí byly sděleny. Za těchto okolností nemůže být nesdělení původního návrhu důvodem pro zrušení napadených aktů.

103    Zatřetí je třeba uvést, že žalobkyně nemůže s úspěchem tvrdit, že ji Rada nevyslechla.

104    Žalobkyně totiž nezpochybňuje, že byla s to předložit Radě ve dnech 8. a 21. července a 15. října 2009, 15. září 2010 a 28. července 2011 písemné připomínky.

105    Na rozdíl od toho, co naznačuje žalobkyně, jí navíc použitelná právní úprava ani obecná zásada dodržování práva na obhajobu nepřiznávají právo na formální slyšení (obdobně viz rozsudek People’s Mojahedin Organization of Iran v. Rada, bod 53 výše, bod 93 a citovaná judikatura), takže možnost předložit písemná vyjádření je dostatečná.

106    S ohledem na výše uvedené je třeba výtky vycházející z porušení zásady dodržování práva na obhajobu zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné.

–       K vadám, jimiž údajně trpí přezkum provedený Radou

107    Podle názoru žalobkyně porušila Rada povinnost přezkoumat přijatá omezující opatření s ohledem na její připomínky. Konkrétně tvrdí, že Rada tato opatření ve skutečnosti nezkoumala ani podrobně nereagovala na uvedené připomínky, pouze zaslala formulářové dopisy. Provedený přezkum navíc nevychází z relevantních informací a důkazů.

108    K tomu Rada uvádí, a žalobkyně nepopírá, že připomínky žalobkyně obdržely před přijetím napadených aktů delegace členských států. Tyto připomínky, obsahující podrobné informace o vztazích žalobkyně se subjekty uvedenými v odůvodnění napadených aktů i důkazy na podporu těchto informací, tedy mohly být zohledněny.

109    Dále z dopisů Rady ze dne 27. července a 18. listopadu 2009, ze dne 28. října 2010 a ze dne 5. prosince 2011 vyplývá, že se Rada těmito připomínkami zabývala a reagovala na ně, přičemž mimo jiné zdůraznila, že žalobkyně poskytovala finanční služby subjektům zapojeným do šíření jaderných zbraní.

110    Za těchto okolností je třeba argumenty vycházející z existence vad, jimiž údajně trpí přezkum omezujících opatření namířených vůči žalobkyni, jako neopodstatněné odmítnout.

–       K výtce žalobkyně, že jí nařízení č. 267/2012 nebylo individuálně sděleno

111    Na jednání žalobkyně namítla, a Rada nepopřela, že jí nařízení č. 267/2012 nebylo individuálně sděleno.

112    Je sice pravda, že akt ukládající určité osobě nebo určitému subjektu omezující opatření nebo ponechávající taková opatření v platnosti musí být této osobě nebo tomuto subjektu sdělen a že lhůty pro podání žaloby na neplatnost takového aktu podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU začínají dotyčné osobě nebo dotyčnému subjektu běžet teprve od tohoto sdělení, nicméně tato okolnost neznamená, že by nesdělení předmětného aktu mohlo být samo o sobě důvodem pro jeho zrušení.

113    Žalobkyně ani neuvádí argumenty k prokázání toho, že by v důsledku individuálního nesdělení nařízení č. 267/2012 došlo k takovému zásahu do jejích práv, který by odůvodňoval zrušení uvedeného nařízení v rozsahu, v němž se jí týká. Existence takového zásahu nevyplývá ani ze spisové dokumentace: zaprvé je odůvodnění nařízení č. 267/2012 týkající se žalobkyně totožné s odůvodněním obsaženým v dřívějších aktech, s nimiž je seznámena, zadruhé byla s to upravit svá návrhová žádání ve věci T‑7/11 tak, aby zahrnovala i zrušení nařízení č. 267/2012, a zatřetí se o tomto nařízení dozvěděla z jiného zdroje a k podání, kterým upravovala svá návrhová žádání, přiložila jeho kopii.

114    Za těchto okolností je třeba argument žalobkyně vycházející z porušení povinnosti Rady oznámit jí nařízení č. 267/2012 odmítnout, aniž je nezbytné zkoumat jeho přípustnost.

–       K ostatním tvrzeným porušením

115    Žalobkyně tvrdí, že z porušení povinnosti uvést odůvodnění, porušení jejího práva na obhajobu a porušení povinnosti přezkoumat přijatá omezující opatření plyne i porušení jejího práva na účinnou soudní ochranu a porušení zásad řádné správy a ochrany legitimního očekávání, neboť Rada nejednala v dobré víře a s náležitou péčí.

116    Z výše uvedeného přezkumu ovšem vyplývá, že výtky vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, z porušení práva žalobkyně na obhajobu a z porušení povinnosti Rady přezkoumat omezující opatření neodůvodňují zrušení napadených aktů. Za těchto okolností je třeba výtku vycházející z porušení práva žalobkyně na účinnou soudní ochranu a z porušení zásad řádné správy a ochrany legitimního očekávání, která není podepřena samostatnými argumenty, takže není na ostatních výtkách nezávislá, rovněž zamítnout.

117    Vzhledem k předcházejícím úvahám je třeba první žalobní důvod ve věci T‑35/10 a třetí žalobní důvod ve věci T‑7/11 zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné.

 K druhému žalobnímu důvodu ve věci T‑35/10 a čtvrtému žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícím z nesprávného posouzení skutkového stavu spočívajícího v tom, že Rada dospěla k závěru, že žalobkyně byla zapojena do šíření jaderných zbraní

118    Žalobkyně tvrdí, že Rada tím, že dospěla k závěru, že se na žalobkyni mají vztahovat omezující opatření, nesprávně posoudila skutkový stav. Popírá, že by poskytovala finanční služby některým subjektům uvedeným v odůvodnění napadených aktů. Domnívá se také, že služby, které skutečně poskytovala subjektům zapojeným do šíření jaderných zbraní, neodůvodňují přijetí omezujících opatření, neboť především nesouvisejí s šířením jaderných zbraní.

119    Pochybení Rady navíc podle žalobkyně vedlo i ke zneužití pravomoci z její strany.

120    Rada, Francouzská republika, Spojené království a Komise zpochybňují opodstatněnost argumentů žalobkyně.

121    Je třeba předeslat, že akt je postižen vadou spočívající ve zneužití pravomoci pouze tehdy, když se na základě objektivních, relevantních a shodujících se nepřímých důkazů ukáže, že byl přijat za výlučným nebo přinejmenším rozhodujícím účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou uváděné cíle, nebo vyhnout se postupu zvláště upravenému Smlouvou pro vyrovnání se s okolnostmi daného případu (viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, bod 50 a citovaná judikatura). V projednávaném případě však žalobkyně nepředložila informace, ze kterých by vyplývalo, že by Rada přijetím napadených aktů sledovala jiný cíl než zabraňovat šíření jaderných zbraní a jeho financování. Argument vycházející z údajného „zneužití pravomoci“ ze strany Rady je tudíž třeba bez dalšího odmítnout.

122    K dalším argumentům žalobkyně je třeba podotknout, že soudní přezkum legality aktu, kterým byla přijata omezující opatření vůči určitému subjektu, zahrnuje podle judikatury posouzení skutečností a okolností, které jsou uplatňovány k jeho odůvodnění, stejně jako ověření důkazů a informací, na nichž je toto posouzení založeno. V případě sporu přísluší Radě tyto důkazy a informace předložit unijnímu soudu za účelem jejich ověření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, body 37 a 107).

123    V této souvislosti opakují Rada a Spojené království argument vyjádřený výše v bodě 94, podle kterého nemůže mít Rada povinnost poskytovat důkazy a informace, o které se opírá odůvodnění omezujících opatření, jestliže tyto důkazy a informace pocházejí z důvěrných zdrojů a jsou jako takové uchovávány v držení členských států, či dokonce třetích států, se kterými členské státy spolupracují, to vše v zájmu ochrany zdrojů. Dodávají, že za těchto okolností by měl být soudní přezkum prováděný Tribunálem omezený. Podle Rady by se měl Tribunál v této souvislosti omezit na prověření „objektivní hodnověrnosti“ tvrzení členských států, zatímco podle Spojeného království by se soudní přezkum prováděný Tribunálem neměl zaměřovat na věcnou opodstatněnost aktů, jimiž se přijímají omezující opatření.

124    Tato argumentace nemůže obstát.

125    Skutečnost, že omezující opatření byla vůči žalobkyni přijata na základě informací získaných členským státem, totiž nemění nic na tom, že napadenými akty jsou akty Rady, která se proto musí ujistit, že jejich přijetí je odůvodněné, a případně požádat dotyčný členský stát, aby jí k tomu předložil nezbytné důkazy a informace.

126    Rada se nemůže dovolávat ani toho, že dotyčné důkazy a informace pocházejí z důvěrných zdrojů, a proto nemohou být sdělovány. Tato okolnost by sice případně mohla být důvodem k tomu, aby sdělování těchto důkazů a informací žalobkyni nebo jejím právním zástupcům bylo omezeno, avšak vzhledem k zásadní úloze soudního přezkumu v kontextu přijímání omezujících opatření musí mít unijní soud pravomoc přezkoumávat legalitu a opodstatněnost takových opatření, přičemž vůči němu nelze namítat utajení nebo důvěrnost důkazů a informací použitých Radou. Rada dále není oprávněna založit akt, kterým se přijímají omezující opatření, na informacích nebo poznatcích ze spisu sdělených členským státem, jestliže tento členský stát není ochoten povolit jejich sdělení unijnímu soudu pověřenému přezkumem legality tohoto rozhodnutí.

127    Proto je třeba opodstatněnost odůvodnění omezujících opatření zkoumat z hlediska informací a důkazů sdělených žalobkyni i Tribunálu.

128    V odůvodnění napadených aktů a v informacích sdělených Radou 1. října a 18. listopadu 2009 je zmíněno celkem devět subjektů údajně zapojených do šíření jaderných zbraní, kterým žalobkyně měla poskytovat finanční služby: Aerospace Industries Organization (AIO), Shahid Hemmat Industrial Group (SHIG), Shahid Bagheri Industrial Group (SBIG), Atomic Energy Organization of Iran (AEOI), Novin Energy Company, Mesbah Energy Company, Kalaye Electric Company, Defence Industries Organization (DIO) a Bank Sepah.

129    Žalobkyně popírá, že by poskytovala finanční služby subjektům SHIG, SBIG, Novin Energy Company a Kalaye Electric Company. Vzhledem k tomu, že Rada nepředložila důkazy ani informace dokládající její tvrzení o údajném poskytování služeb těmto čtyřem společnostem, nelze podle judikatury citované výše v bodě 122 odůvodňovat těmito tvrzeními přijetí omezujících opatření vůči žalobkyni a jejich ponechání v platnosti.

130    Žalobkyně naopak nezpochybňuje, že finanční služby poskytovala subjektům AIO, AEOI, Mesbah Energy Company, DIO a Bank Sepah. Je proto třeba přezkoumat, zda tyto služby představovaly podporu šíření jaderných zbraní ve smyslu rozhodnutí 2010/413, nařízení č. 423/2007, nařízení č. 961/2010 a nařízení č. 267/2012, jak tvrdí Rada.

131    V tomto ohledu je třeba na úvod připomenout, že na základě článku 18 nařízení č. 423/2007, článku 39 nařízení č. 961/2010 a článku 49 nařízení č. 267/2012 se uvedená nařízení použijí na území Unie včetně jejího vzdušného prostoru, na palubě každého letadla nebo plavidla podléhajícího pravomoci členského státu, na každou osobu, která je státním příslušníkem některého členského státu, ať se nachází na území Unie, nebo mimo něj, na každou právnickou osobu, subjekt či orgán založené nebo zřízené podle práva některého členského státu a na každou právnickou osobu, subjekt či orgán v souvislosti s jakoukoli podnikatelskou činností vykonávanou zcela nebo částečně v rámci Unie.

132    Pokud jde tedy o transakce uskutečněné mimo Unii, nařízení č. 423/2007, č. 961/2010 a č. 267/2012 nemohou takovému finančnímu ústavu usazenému ve třetím státě a zřízenému podle práva tohoto státu (dále jen „zahraniční finanční ústav“), jako je žalobkyně, ukládat právní povinnosti. Takovýto finanční ústav proto není povinen na základě uvedených nařízení zmrazit finanční prostředky subjektů zapojených do šíření jaderných zbraní.

133    Pokud se však zahraniční finanční ústav podílí na šíření jaderných zbraní, je s ním přímo spojen nebo je podporuje, jeho finanční prostředky a hospodářské zdroje nacházející se na území Unie, které byly použity k podnikatelské činnosti vykonávané zcela nebo částečně v rámci Unie nebo které vlastní státní příslušníci některého členského státu nebo právnické osoby, subjekty či orgány založené nebo zřízené podle práva některého členského státu, mohou být podrobeny omezujícím opatřením přijatým na základě nařízení č. 423/2007, č. 961/2010 a č. 267/2012.

134    Z toho vyplývá, že je v zájmu zahraničního finančního ústavu, aby se ujistil, že se nepodílí na šíření jaderných zbraní, není s ním přímo spojen ani je nepodporuje, zejména poskytováním finančních služeb subjektu zapojenému do šíření jaderných zbraní. Jakmile tedy ví nebo může důvodně předpokládat, že některý z jeho klientů je zapojen do šíření jaderných zbraní, musí s ohledem na příslušné povinnosti stanovené právními předpisy neprodleně ukončit poskytování finančních služeb tomuto klientovi a již mu neposkytovat žádné další služby.

135    V projednávaném případě Rada netvrdí, že by sporné služby spadaly do působnosti nařízení č. 423/2007, č. 961/2010 a č. 267/2012, jak bylo uvedeno výše v bodě 131. Proto je třeba zkoumat, zda žalobkyně ve snaze ukončit poskytování finančních služeb každé z pěti společností uvedených výše v bodě 130 jednala neprodleně, jakmile se dozvěděla nebo mohla důvodně předpokládat, že jsou tyto společnosti zapojeny do šíření jaderných zbraní.

136    V této souvislosti žalobkyně zaprvé tvrdí, že ve prospěch společnosti AIO uskutečnila jediný převod dne 14. března 2007, tedy před přijetím omezujících opatření, které Rada vůči této společnosti přijala dne 23. dubna 2007.

137    Rada ovšem nepředložila žádné konkrétní důkazy ani informace, ze kterých by vyplývalo, že by žalobkyně poskytla společnosti AIO služby po přijetí omezujících opatření vztahujících se na AIO, ani že by žalobkyně věděla nebo mohla důvodně předpokládat, že se AIO k 14. březnu 2007 podílela na šíření jaderných zbraní.

138    Za těchto okolností není převod prostředků ve prospěch AIO důvodem pro ponechání omezujících opatření vůči žalobkyni v platnosti.

139    Zadruhé žalobkyně uznává, že provedla operace k tíži účtu společností Bank Sepah, Mesbah Energy Company a DIO předtím, než byla vůči těmto společnostem přijata omezující opatření, i poté. Tvrdí však, že všechny tyto operace byly provedeny v důsledku závazků sjednaných před přijetím uvedených opatření a že každopádně nesouvisely s šířením jaderných zbraní.

140    V tomto ohledu je nutno poukázat na skutečnost, že čl. 20 odst. 6 rozhodnutí 2010/413, článek 9 nařízení č. 423/2007, článek 18 nařízení č. 961/2010 a článek 25 nařízení č. 267/2012 v podstatě dovolují, aby byly finanční prostředky subjektů, vůči nimž jsou namířena omezující opatření, uvolněny k provedení plateb v souladu se závazky, které tyto subjekty sjednaly před tím, než byly označeny, pakliže uvedené platby nesouvisejí s šířením jaderných zbraní. Za těchto okolností není důvodné požadovat, aby žalobkyně, která v projednávané věci neměla na základě výše uvedených předpisů povinnost zmrazit finanční prostředky společností Bank Sepah, Mesbah Energy Company a DIO, jak vyplývá z bodů 132 a 135 tohoto rozsudku, uplatňovala vůči uvedeným společnostem přísnější režim.

141    Rada přitom nepředložila žádné konkrétní důkazy ani informace, ze kterých by vyplývalo, že by žalobkyně věděla nebo mohla důvodně předpokládat, že se Bank Sepah, Mesbah Energy Company a DIO podílely na šíření jaderných zbraní, než byla vůči nim přijata omezující opatření, ani že by provedla operace na základě pokynů přijatých po přijetí uvedených opatření, ani že by operace provedené po přijetí uvedených opatření souvisely s šířením jaderných zbraní.

142    Za těchto okolností nejsou ani operace provedené k tíži účtu společností Bank Sepah, Mesbah Energy Company a DIO důvodem pro ponechání omezujících opatření vůči žalobkyni v platnosti.

143    Zatřetí žalobkyně uznává, že až do 18. dubna 2007 prováděla operace k tíži účtu AEOI, které souvisely s úhradou stipendií a nákladů na vzdělávání a jejichž částky nepřesahovaly 8 000 eur.

144    Na AEOI se však omezující opatření přijatá Radou bezpečnosti OSN vztahují od 23. prosince 2006. Od tohoto data mohla žalobkyně přinejmenším předpokládat, že AEOI byla zapojená do šíření jaderných zbraní.

145    Žalobkyně navíc ani netvrdí, že by operace prováděné po 23. prosinci 2006 byly uskutečňovány na základě pokynů přijatých před tímto datem.

146    Každopádně vzhledem k tomu, že mezi úkoly AEOI patří výzkum a vývoj v jaderné oblasti, lze důvodně předpokládat, že i stipendia vyplácená jejím jménem souvisejí s těmito aktivitami, potažmo s šířením jaderných zbraní.

147    Úvahy uvedené výše v bodě 140 se tudíž na operace prováděné k tíži účtu AEOI neuplatní.

148    Žalobkyně se navíc dovolává nízkých částek převáděných k tíži účtu AEOI neoprávněně. Podle informací, které poskytla, totiž celková částka těchto převodů provedených v roce 2007 dosahuje 17 768 EUR, 68 341 amerických dolarů (USD) a 2 041 australských dolarů (AUD), což není částka zanedbatelná. Mimoto vzhledem k tomu, že mít vysoce kvalifikovaný personál je pro výzkum a vývoj v jaderné oblasti mimořádně důležité, představuje vyplácení, byť jednotlivě relativně nízkých stipendií určených k zajištění vzdělávání v této oblasti podporu dotčeným činnostem, potažmo podporu šíření jaderných zbraní.

149    Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že výplata stipendií žalobkyní v období následujícím po přijetí omezujících opatření vůči AEOI Radou bezpečnosti OSN představuje podporu šíření jaderných zbraní, která odůvodňuje omezující opatření vůči ní.

150    Druhý žalobní důvod ve věci T‑35/10 a čtvrtý žalobní důvod ve věci T‑7/11 je tudíž třeba pro neopodstatněnost zamítnout.

 K třetímu žalobnímu důvodu ve věci T‑35/10, vycházejícímu z porušení podstatných procesních náležitostí a z nesprávného právního posouzení v souvislosti s právním základem nařízení č. 1100/2009, a druhému žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení v souvislosti s právním základem rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010

151    Žalobkyně poukazuje na pochybení v souvislosti s právním základem jednotlivých aktů, jejichž prostřednictvím byla vůči ní přijata omezující opatření.

152    Rada, Francouzská republika, Spojené království a Komise zpochybňují opodstatněnost argumentů žalobkyně.

153    Žalobkyně předně tvrdí ve věci T‑35/10, že Rada nedodržela podstatné procesní náležitosti a že se v souvislosti s právním základem nařízení č. 1100/2009 dopustila nesprávného právního posouzení. Právním základem tohoto nařízení je totiž nařízení č. 423/2007, které je podle žalobkyně protiprávní, neboť jej Rada přijala kvalifikovanou většinou, a nikoli jednomyslně, jak vyžaduje článek 308 ES i společný postoj 2007/140. Nařízení č. 1100/2009 tudíž postrádá právní základ. Navíc mělo samo být Radou přijato jednomyslně, a nikoli kvalifikovanou většinou, jak vyplývá ze společného postoje 2007/140, který představuje jeho právní základ.

154    V této souvislosti je třeba zaprvé k nařízení č. 423/2007 připomenout, že podle judikatury byly články 60 ES a 301 ES dostatečným právním základem pro přijetí nařízení č. 423/2007, takže použití článku 308 ES nebylo nezbytné. Z článku 301 ES, na nějž odkazuje článek 60 ES, také vyplývá, že společný postoj 2007/140 nepředstavuje právní základ nařízení č. 423/2007 a aktů, které toto nařízení provádějí, mezi něž patří i nařízení č. 1100/2009 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada, bod 23 výše, body 66 až 72).

155    Pravidlo rozhodování stanovené v článku 308 ES i pravidlo rozhodování použitelné na přijetí společného postoje 2007/140 a jeho změn jsou tudíž v souvislosti s nařízením č. 423/2007 irelevantní. Dodržení náležitého pravidla rozhodování a dalších procesních podmínek je tudíž třeba zkoumat jen z hlediska článku 301 ES, na nějž odkazuje článek 60 ES.

156    Článek 301 ES stanoví, že „[p]ředpokládá-li se ve společných postojích nebo společných akcích přijatých podle ustanovení Smlouvy o […] [U]nii o společné zahraniční a bezpečnostní politice určitý postup Společenství směřující k pozastavení, omezení nebo úplnému přerušení hospodářských vztahů s jednou nebo několika třetími zeměmi, přijme Rada nezbytná naléhavá opatření. Rada rozhoduje na návrh Komise kvalifikovanou většinou“.

157    V projednávaném případě žalobkyně nezpochybňuje, že nařízení č. 423/2007 bylo přijato kvalifikovanou většinou, v souladu s pravidlem zakotveným článkem 301 ES. Není zpochybňováno ani to, že přijetí nařízení č. 423/2007 předcházelo jednomyslné přijetí společného postoje 2007/140. Za těchto okolností je třeba dojít k závěru, že podmínky zakotvené článkem 301 ES byly při přijímání nařízení č. 423/2007 dodrženy.

158    Zadruhé k nařízení č. 1100/2009 je třeba poznamenat, že žalobkyně nezpochybňuje, že bylo přijato na základě čl. 15 odst. 2 nařízení č. 423/2007 kvalifikovanou většinou a poté, co její název byl na seznam stanovený v příloze II společného postoje 2007/140 zařazen společným postojem 2008/479 přijatým podle čl. 7 odst. 2 společného postoje 2007/140 jednomyslně. Společný postoj 2007/140, jak již bylo připomenuto výše v bodě 154, nepředstavuje na rozdíl od toho, to tvrdí žalobkyně, právní základ nařízení č. 1100/2009, takže pravidlo rozhodování v něm stanovené je pro přijímání posledně zmíněného nařízení irelevantní.

159    Za těchto okolností je třeba argumenty žalobkyně týkající se nařízení č. 423/2007 a č. 1100/2009 odmítnout.

160    Dále se žalobkyně domnívá, že rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010 neměla být vzhledem k tomu, že zavádějí omezující opatření vůči subjektům, které nejsou uvedeny v rezolucích Rady bezpečnosti OSN, přijata postupem podle článku 215 SFEU, nýbrž postupem podle článku 75 SFEU. Alternativně mohly být napadené akty založeny na článcích 75 SFEU a 215 SFEU uplatněných společně.

161    Podle ustálené judikatury se musí volba právního základu unijního aktu zakládat na objektivních skutečnostech, které jsou způsobilé být předmětem soudního přezkumu, mezi které patří cíl a obsah tohoto aktu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. července 2012, Parlament v. Rada, C‑130/10, bod 42 a citovaná judikatura).

162    V této souvislosti je třeba konstatovat, že článek 75 SFEU je zařazen do části třetí hlavy V Smlouvy o FEU, pojednávající o prostoru svobody, bezpečnosti a práva v rámci Unie. Umožňuje přijímat omezující opatření k dosahování cílů vymezených v citované hlavě a uvedených v článku 67 SFEU, ale jen v souvislosti s předcházením terorismu a souvisejícím činnostem a s bojem proti nim.

163    Článek 215 SFEU je zařazen do části páté hlavy IV Smlouvy o FEU, která je věnována vnější činnosti Unie. Umožňuje přijímat vůči třetím zemím a vůči fyzickým nebo právnickým osobám a skupinám nebo nestátním subjektům omezující opatření, a to za účelem provedení rozhodnutí přijatého v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky (dále jen „SZBP“) podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU.

164    V projednávaném případě je třeba předně podotknout, že tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí 2010/644 mělo být založeno na článku 75 SFEU, není správné, jelikož nejde o akt přijatý podle Smlouvy o FEU, nýbrž podle Smlouvy o EU, konkrétně podle jejího článku 29.

165    Pokud jde o nařízení č. 961/2010, Rada správně poukazuje na to, že omezující opatření v něm stanovená nesouvisejí s cíli stanovenými v článku 67 SFEU, a tím spíše ne s předcházením terorismu a souvisejícím činnostem a s bojem proti nim. Týkají se činností Íránské islámské republiky, tedy třetí země, souvisejících s šířením jaderných zbraní.

166    Nařízení č. 961/2010 bylo navíc přijato s cílem provést akty z oblasti SZBP, a sice rozhodnutí 2010/413 a 2010/644.

167    Za těchto okolností je nutno uzavřít, že článek 215 SFEU představuje náležitý a dostatečný právní základ pro přijetí nařízení č. 961/2010, neboť omezující opatření v něm stanovená nespadají do věcné působnosti článku 75 SFEU.

168    Žalobkyní dovolávaná skutečnost, že omezující opatření, která se na ni vztahují, překračují rámec omezujících opatření přijatých Radou bezpečnosti OSN, je v tomto kontextu irelevantní.

169    V tomto ohledu z judikatury plyne, že články 60 ES a 301 ES neumožňují mít v žádné části za to, že pravomoc, kterou tato ustanovení svěřují Společenství, je omezena na provádění opatření, o nichž rozhodne Rada bezpečnosti OSN (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, body 51, 52 a 64). Toto konstatování lze použit i na omezující opatření přijatá podle článku 215 SFEU, který obsahově odpovídá článkům 60 ES a 301 ES (v tomto smyslu viz rozsudek Parlament v. Rada, bod 161 výše, bod 51).

170    Proto skutečnost, že omezující opatření přijatá v rámci SZBP překračují rámec omezujících opatření, o kterých rozhodla Rada bezpečnosti OSN, nemá vliv na skutečnost, že článek 215 SFEU je jejich náležitým a dostatečným právním základem.

171    Z judikatury navíc vyplývá, že rozdíly v postupech použitelných na základě článků 75 SFEU a čl. 215 odst. 1 SFEU brání možnosti současného použití těchto dvou ustanovení za tím účelem, aby sloužila jako dvojí právní základ takového aktu, jako je nařízení č. 961/2010 (obdobně viz rozsudek Parlament v. Rada, bod 161 výše, bod 49).

172    K dalšímu tvrzení žalobkyně v tomto kontextu, že použitím článku 75 SFEU by bylo možno účastí Evropského parlamentu zajistit náležitou úroveň demokratické kontroly, je třeba předně poznamenat, že právní základ určitého aktu není určen postupy, ale naopak určuje postupy, jež je třeba použít pro přijetí daného aktu (rozsudek Parlament v. Rada, bod 161 výše, bod 80). Úmysl zapojit Parlament do přijímání omezujících opatření tudíž nemůže vést k nutnosti založit dotčené akty na právním základě, který není ratione materiae použitelný, jako je v projednávaném případě článek 75 SFEU.

173    Rozdíl mezi články 75 SFEU a 215 SFEU, pokud jde o zapojení Parlamentu, dále vychází z rozhodnutí autorů Lisabonské smlouvy přiznat Parlamentu omezenější úlohu u činností Unie v rámci SZBP (rozsudek Parlament v. Rada, bod 161 výše, bod 82).

174    Konečně, jak stanoví čl. 215 odst. 3 SFEU, akty uvedené v tomto článku obsahují nezbytná ustanovení upravující právní záruky (rozsudek Parlament v. Rada, bod 161 výše, bod 83).

175    Za těchto okolností je namístě učinit závěr, že Rada v souvislosti s právním základem rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010 nepochybila.

176    S ohledem na výše uvedené je třeba třetí žalobní důvod ve věci T‑35/10 a druhý žalobní důvod ve věci T‑7/11 zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněné.

 K čtvrtému žalobnímu důvodu ve věci T‑35/10 a pátému žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícím z porušení zásady proporcionality a z porušení práva žalobkyně vlastnit majetek v důsledku toho, že Rada nezohlednila rezoluce Rady bezpečnosti OSN

177    Žalobkyně tvrdí, že Rada porušila zásadu proporcionality i její právo vlastnit majetek.

178    Rada opodstatněnost argumentů žalobkyně zpochybňuje.

179    Podle judikatury je na základě zásady proporcionality, která je jednou z obecných zásad unijního práva, podřízena legalita zákazu hospodářské činnosti podmínce, že zakazující opatření budou přiměřená a nezbytná k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům (rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, bod 66).

180    V projednávaném případě žalobkyně zaprvé tvrdí, že se na ni vztahují omezující opatření, která překračují rámec opatření stanovených v rezolucích Rady bezpečnosti OSN, přestože napadené akty mají těmto rezolucím odpovídat. Omezující opatření, která se na ni vztahují, jsou tedy nepřiměřená, neboť Rada k těmto rozdílům nepodala žádné objektivní odůvodnění.

181    V této souvislosti bylo již výše v bodě 169 uvedeno, že podle judikatury měla Rada pravomoc přijímat podle článků 60 ES a 301 ES omezující opatření překračující rámec omezujících opatření, o kterých rozhodla Rada bezpečnosti OSN, a že toto konstatování lze použit i na omezující opatření přijatá podle článku 215 SFEU, jako jsou opatření stanovená v nařízeních č. 961/2010 a č. 267/2012.

182    Týž závěr musí platit obdobně i pro omezující opatření přijatá podle článku 29 SEU, jako jsou opatření stanovená v rozhodnutí 2010/413 a v rozhodnutích přijatých k jeho provedení. Ani článek 29 SEU totiž neomezuje pravomoci, které svěřuje Radě, na provádění opatření, o nichž rozhodne Rada bezpečnosti OSN.

183    V důsledku toho pouhá skutečnost, že omezující opatření, která se vztahují na žalobkyni, překračují rámec opatření přijatých Radou bezpečnosti OSN, neznamená, že by Rada porušila zásadu proporcionality.

184    Žalobkyně dále nesprávně tvrdí, že Rada měla povinnost podat „objektivní odůvodnění“ skutečnosti, že vůči žalobkyni přijímá autonomní omezující opatření. Podle judikatury totiž autonomní omezující opatření, která se vztahují na subjekty zapojené do šíření jaderných zbraní, sledují objektivní cíl odpovídající cílům sledovaným rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, a sice cílům zabránit šíření jaderných zbraní a jeho financování. Jsou rovněž vhodná a nezbytná k dosažení uvedeného cíle (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2009, Bank Melli Iran v. Rada, bod 10 výše, body 67 a 68). Za těchto okolností Rada neměla povinnost podat žalobkyni „objektivní odůvodnění“, nýbrž jen uvést konkrétní a zvláštní důvody, na jejichž základě dospěla k názoru, že na žalobkyni dopadají kritéria pro přijetí autonomních omezujících opatření. Jak plyne z bodů 86 až 90 tohoto rozsudku, tuto povinnost Rada dodržela.

185    Za těchto okolností je třeba výtku vycházející z toho, že omezující opatření, která se vztahují na žalobkyni, jsou nepřiměřená vzhledem k tomu, že překračují rámec omezujících opatření stanovených Radou bezpečnosti OSN, jako neopodstatněnou zamítnout.

186    Zadruhé poukazuje žalobkyně na to, že omezující opatření, která se na ni vztahují, postihují nejen její vlastní prostředky, ale i prostředky jejích vkladatelů, což je neslučitelné s dotčenými rezolucemi Rady bezpečnosti OSN.

187    V této souvislosti je však třeba společně s Radou poukázat na to, že podle čl. 20 odst. 6 rozhodnutí 2010/413, článku 9 nařízení č. 423/2007, článku 18 nařízení č. 961/2010 a článku 25 nařízení č. 267/2012 mohou klienti žalobkyně, pokud se na ně samotné nevztahují omezující opatření, za jistých podmínek vybrat prostředky, které u ní uložili před přijetím omezujících opatření vůči ní. Argument žalobkyně je proto v souvislosti s vkladateli, na které samotné se nevztahují omezující opatření, skutkově nepodložený.

188    U vkladatelů, na které se vztahují omezující opatření, není nemožnost vybrat zmrazené prostředky uložené u žalobkyně důsledkem přijetí omezujících opatření vůči žalobkyni, nýbrž důsledkem opatření přijatých vůči dotyčným subjektům. Tato okolnost proto nemůže zpochybnit legalitu omezujících opatření, která se vztahují na žalobkyni.

189    S ohledem na výše uvedené je třeba čtvrtý žalobní důvod ve věci T‑35/10 a pátý žalobní důvod ve věci T‑7/11 pro neopodstatněnost zamítnout.

 K prvnímu žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícímu z porušení článku 215 SFEU a článku 40 SEU a z porušení zásady rovného zacházení

190    Žalobkyně ve věci T‑7/11 tvrdí, že Rada tím, že přijala nařízení č. 961/2010, porušila článek 215 SFEU a článek 40 SEU i zásadu rovného zacházení.

191    Rada opodstatněnost argumentů žalobkyně zpochybňuje.

192    Žalobkyně zaprvé tvrdí, že zatímco čl. 215 odst. 2 SFEU stanoví, že Rada „může“ přijmout omezující opatření, takže má v této otázce posuzovací pravomoc, rozhodnutí 2010/413, přijaté v rámci SZBP, ukládá Radě povinnost přijmout omezující opatření, což je v rozporu s článkem 215 SFEU, potažmo s článkem 40 SEU.

193    K tomu je třeba poznamenat, že předchozí přijetí rozhodnutí podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU sice představuje podmínku nezbytnou k tomu, aby Rada mohla přijmout omezující opatření na základě pravomocí, které jí svěřuje článek 215 SFEU, avšak na základě pouhé existence takového rozhodnutí nemůže vzniknout povinnost Rady taková opatření přijmout.

194    Rada totiž v rámci využívání pravomocí, které jí svěřuje Smlouva o FEU, může volně posuzovat způsob provádění rozhodnutí přijatých podle hlavy V kapitoly 2 Smlouvy o EU, a to včetně přijetí případných omezujících opatření na základě článku 215 SFEU.

195    Tvrzení žalobkyně, že rozhodnutí 2010/413 ukládá Radě povinnost přijmout omezující opatření, tedy není správné. Porušení článku 215 SFEU nebo článku 40 SEU proto nelze konstatovat.

196    Zadruhé poukazuje žalobkyně na to, že rozhodnutí 2010/413 nevymezuje – v rozporu s požadavky článku 29 SEU – přístup Unie ke konkrétní otázce zeměpisné nebo tématické povahy, nýbrž ukládá členským státům a osobám podléhajícím jejich pravomoci konkrétní povinnosti. Toto rozhodnutí tudíž postrádá právní základ a Rada tím, že z něj vycházela při přijímání nařízení č. 961/2010, porušila čl. 215 odst. 2 SFEU.

197    V této souvislosti je třeba poukázat na to, že článek 29 SEU žádným způsobem nevylučuje, aby se vymezení geografického či tematického přístupu týkalo i konkrétních opatření, která musí v důsledku určité události či určitého jevu provést všechny členské státy.

198    To platí tím spíše, že článek 29 SEU ukládá členským státům povinnost zajistit, aby jejich vnitrostátní politiky byly v souladu s takto vymezenými postoji. K zajištění jednotného provádění postoje Rady všemi členskými státy ovšem může být nezbytné přesně vymezit zároveň opatření, která je třeba přijmout, i osoby, subjekty a orgány, na které se tato opatření mají vztahovat.

199    V projednávaném případě se cíl spočívající v zabraňování šíření jaderných zbraní a jeho financování, který je základem pro přijetí rozhodnutí 2010/413, projevuje mimo jiné zmrazením prostředků určitých osob, subjektů a orgánů. Účinnost takových opatření však do velké míry závisí na jejich jednotném a současném provádění všemi členskými státy, které je samo závislé na přesném vymezení jak obsahu těchto opatření, tak osob, subjektů a orgánů, na které se vztahují.

200    Za těchto okolností je namístě uzavřít, že rozhodnutí 2010/413 je v souladu s článkem 29 SEU. Rada se tudíž na něj mohla při přijímání nařízení č. 961/2010 odvolat, aniž porušila článek 215 SFEU.

201    Zatřetí se žalobkyně domnívá, že nařízení č. 961/2010 a č. 267/2012 neobsahují – v rozporu s požadavky čl. 215 odst. 3 SFEU – nezbytná ustanovení upravující právní záruky. Z neexistence takových ustanovení v nařízeních č. 961/2010 a č. 267/2012 i v rozhodnutí 2010/413 vyplývá navíc i porušení zásady rovného zacházení ve srovnání se subjekty, na které se vztahovaly akty stanovící omezující opatření, přijaté podle článku 75 SFEU. Žalobkyně míní, že ustanovení článku 24 rozhodnutí 2010/413, článku 36 nařízení č. 961/2010 a článku 46 nařízení č. 267/2012 nepředstavují v tomto ohledu dostatečné právní záruky, a to i s ohledem na to, že je Rada ve skutečnosti neuplatňuje.

202    K uvedenému je třeba konstatovat, že argument vycházející z neexistence právních záruk v dotčených aktech je skutkově nepodložený. Jak již bylo připomenuto výše v bodě 93, čl. 24 odst. 3 a 4 rozhodnutí 2010/413, čl. 36 odst. 3 a 4 nařízení č. 961/2010 a čl. 46 odst. 3 a 4 nařízení č. 267/2012 obsahují ustanovení, jež zaručují subjektům, vůči nimž byla přijata omezující opatření upravená těmito předpisy, právo na obhajobu a dodržování tohoto práva navíc podléhá přezkumu unijním soudem.

203    V tomto kontextu je otázka, zda rozhodnutí 2010/413, nařízení č. 961/2010 a nařízení č. 267/2012 stanoví právní záruky vyžadované článkem 215 odst. 3 SFEU, odlišná od otázky, zda Rada tytéž záruky skutečně uplatňuje při přijímání omezujících opatření vůči určitým osobám, subjektům a orgánům. Argument vycházející z neexistence skutečného uplatňování uvedených opatření je tudíž v rámci výtky vycházející z porušení čl. 215 odst. 3 SFEU a z porušení zásady rovného zacházení, které plyne z prvně uvedeného porušení, irelevantní. Dodržení právních záruk stanovených v rozhodnutí 2010/413, nařízení č. 961/2010 a v nařízení č. 267/2012 při přijímání omezujících opatření vůči žalobkyni a při jejich ponechávání v platnosti bylo navíc přezkoumáno výše v bodech 76 až 117, přičemž z přezkumu argumentů žalobkyně nevyplynula žádná protiprávnost, která by odůvodňovala zrušení napadených aktů.

204    Z právě uvedeného vyplývá, že výtku vycházející z porušení zásady rovného zacházení je třeba z důvodu, že spočívá na chybném skutkovém předpokladu o neexistenci právních záruk v rozhodnutí 2010/413 a v nařízeních č. 961/2010 a č. 267/2012, zamítnout.

205    Je tudíž třeba konstatovat, že Rada neporušila čl. 215 odst. 3 SFEU ani zásadu rovného zacházení.

206    S ohledem na výše uvedené je třeba první žalobní důvod ve věci T‑7/11 zamítnout jako zčásti irelevantní a zčásti neopodstatněný.

 K šestému žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícímu z protiprávnosti čl. 23 odst. 4 nařízení č. 267/2012

207    Žalobkyně ve věci T‑7/11 tvrdí, že čl. 23 odst. 4 nařízení č. 267/2012, který stanoví zákaz poskytovat specializované služby předávání údajů u finančních transakcí osobám a subjektům, na které se vztahují omezující opatření, je protiprávní.

208    Na tomto místě je však třeba poznamenat, že žalobkyně v úpravách svých návrhových žádání týkajících se nařízení č. 267/2012, podaných dne 30. července 2012, nenavrhovala zrušení čl. 23 odst. 4 uvedeného nařízení ani vůči němu nevznesla formální námitku protiprávnosti ve smyslu článku 277 SFEU. Na jednání žalobkyně upřesnila, že dotčené ustanovení zmínila jen proto, aby dokreslila skutečnost, že nařízení č. 267/2012 zavedlo vůči subjektům, na které se vztahovala omezující opatření, nová omezení.

209    Za těchto okolností je třeba konstatovat, že i kdyby byl žalobní důvod vycházející z protiprávnosti čl. 23 odst. 4 nařízení č. 267/2012 opodstatněný, nemohla by tato okolnost vést k tomu, že by návrhovým žádáním žalobkyně bylo vyhověno.

210    Šestý žalobní důvod ve věci T‑7/11 je tudíž třeba jako irelevantní zamítnout.

211    S přihlédnutím ke všemu výše uvedenému je třeba žaloby v plném rozsahu zamítnout.

 K nákladům řízení

212    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit posledně uvedené náhradu nákladů řízení.

213    Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce téhož jednacího řádu členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Francouzská republika, Spojené království a Komise tudíž ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (čtvrtý senát)

rozhodl takto:

1)      Věci T‑35/10 a T‑7/11 se spojují pro účely rozsudku.

2)      Žaloby se zamítají.

3)      Bank Melli Iran ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Radou Evropské unie.

4)      Francouzská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Evropská komise ponesou vlastní náklady řízení.

Pelikánová Jürimäe Van der Woude

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 6. září 2013.

Podpisy.

Obsah

Skutečnosti předcházející sporu

Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

Právní otázky

K přípustnosti

K úpravám návrhových žádání žalobkyně

K bodu návrhových žádání směřujícímu ke zrušení všech budoucích nařízení nebo rozhodnutí, jimiž budou doplněny nebo změněny napadené akty a která budou platná v den skončení ústní části řízení

K věci samé

K možnosti žalobkyně dovolávat se ochrany a záruk spojených se základními právy

K prvnímu žalobnímu důvodu ve věci T‑35/10 a třetímu žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícím z porušení povinnosti uvést odůvodnění, z porušení práva žalobkyně na obhajobu, jejího práva na účinnou soudní ochranu, zásad řádné správy a ochrany legitimního očekávání a z porušení povinnosti Rady přezkoumat přijatá omezující opatření s ohledem na vznesené připomínky

– K povinnosti uvést odůvodnění

– K porušení zásady dodržování práva na obhajobu

– K vadám, jimiž údajně trpí přezkum provedený Radou

– K výtce žalobkyně, že jí nařízení č. 267/2012 nebylo individuálně sděleno

– K ostatním tvrzeným porušením

K druhému žalobnímu důvodu ve věci T‑35/10 a čtvrtému žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícím z nesprávného posouzení skutkového stavu spočívajícího v tom, že Rada dospěla k závěru, že žalobkyně byla zapojena do šíření jaderných zbraní

K třetímu žalobnímu důvodu ve věci T‑35/10, vycházejícímu z porušení podstatných procesních náležitostí a z nesprávného právního posouzení v souvislosti s právním základem nařízení č. 1100/2009, a druhému žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení v souvislosti s právním základem rozhodnutí 2010/644 a nařízení č. 961/2010

K čtvrtému žalobnímu důvodu ve věci T‑35/10 a pátému žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícím z porušení zásady proporcionality a z porušení práva žalobkyně vlastnit majetek v důsledku toho, že Rada nezohlednila rezoluce Rady bezpečnosti OSN

K prvnímu žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícímu z porušení článku 215 SFEU a článku 40 SEU a z porušení zásady rovného zacházení

K šestému žalobnímu důvodu ve věci T‑7/11, vycházejícímu z protiprávnosti čl. 23 odst. 4 nařízení č. 267/2012

K nákladům řízení

* Jednací jazyk: angličtina.