ROZSUDEK SOUDU PRO VEŘEJNOU SLUŽBU EVROPSKÉ UNIE (druhého senátu)

11. července 2013(*)

„Veřejná služba – Psychické obtěžování – Pojem ‚obtěžování‘ – Žádost o pomoc – Administrativní šetření týkající se tvrzeného obtěžování – Rozhodnutí ukončit administrativní šetření bez dalších opatření – Přiměřená lhůta pro skončení administrativního šetření – Povinnost odůvodnit rozhodnutí, kterým se ukončuje administrativní šetření – Rozsah“

Ve věci F‑46/11,

jejímž předmětem je žaloba podaná na základě článku 270 SFEU, jenž je použitelný na Smlouvu o ESAE na základě jejího článku 106a,

Marie Tzirani, bývalá úřednice Evropské komise, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), původně zastoupená É. Boigelotem a S. Woog, poté É. Boigelotem, advokáty,

žalobkyně,

proti

Evropské komisi, původně zastoupené V. Jorisem a P. Pechem, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem, poté V. Jorisem, jako zmocněncem, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem,

žalované,

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát),

ve složení M. I. Rofes i Pujol, předsedkyně, I. Boruta a K. Bradley (zpravodaj), soudci,

vedoucí soudní kanceláře: X. Lopez Bancalari, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 6. září 2012,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 14. dubna 2011 podala žalobkyně projednávanou žalobu, kterou se domáhá, aby bylo zrušeno rozhodnutí Evropské komise o odložení její žádosti o pomoc a aby bylo Evropské komisi uloženo nahradit škodu, kterou údajně utrpěla.

 Právní rámec

2        Článek 41 Listiny základních práv Evropské unie stanoví:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě.

2. Toto právo zahrnuje především:

[…]

c)      povinnost správních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí.

[…]“

3        Článek 1d, odst. 1 Služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) zní:

„Při používání tohoto služebního řádu se zakazuje jakákoli diskriminace na základě pohlaví, rasy, barvy pleti, etnického nebo sociálního původu, genetických znaků, jazyka, náboženského vyznání nebo víry, politického nebo jiného názoru, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, původu, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

[…]“

4        Článek 12a odst. 3 služebního řádu stanoví:

„Psychickým obtěžováním se rozumí každé nepřístojné chování, které trvá po delší dobu, je opakované nebo systematické a zahrnuje mluvené nebo psané projevy, úmyslná jednání nebo gesta učiněná úmyslně, které mohou těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka.“

5        Článek 24 služebního řádu stanoví:

„Unie pomáhá všem úředníkům zejména při postupu proti jakékoli osobě, která se dopustila vyhrožování, urážky nebo pomluvy nebo jiného útoku vůči osobě nebo majetku, kterému je tato osoba nebo člen její rodiny vystavena z důvodů svého postavení nebo služebních povinností.

Společně a nerozdílně nahradí úředníkovi škody utrpěné v takových případech, pokud úředník nezpůsobil škodu úmyslně nebo hrubou nedbalostí a nemůže-li získat náhradu způsobené škody od jejího původce.“

6        Článek 25 druhý pododstavec služebního řádu stanoví:

„Každé rozhodnutí týkající se určité osoby přijaté na základě tohoto služebního řádu se neprodleně sdělí písemně dotyčnému úředníkovi. Každé rozhodnutí týkající se stížnosti na úředníka uvede důvody, na kterých je založeno.“

7        Článek 2 odst. 2 přílohy IX služebního řádu upravující disciplinární řízení stanoví:

„Orgán oprávněný ke jmenování uvědomí dotčenou osobou o skončení šetření a seznámí ji se závěry vyšetřovací zprávy, jakož i, na základě žádosti a s výhradou ochrany oprávněných zájmů třetích stran, se všemi dokumenty, které přímo souvisejí s obviněními, která byla proti dotčené osobě vznesena.“

 Skutkový základ sporu

8        Žalobkyně nastoupila do služebního poměru u Komise v roce 1977 a od 1. července 1991 byla přidělena na generální ředitelství (GŘ) „IX ‘Personál a administrativa’“, které bylo později přejmenováno na „GŘ pro lidské zdroje a bezpečnost“ (dále jen „GŘ pro zaměstnance“).

9        V roce 2003 kandidovala žalobkyně na místo jak ředitelky ředitelství B „Služební řád: politika, řízení a poradenství“ GŘ pro zaměstnance (dále jen „ředitelství B“), tak ředitelky ředitelství C „Sociální politika, personál Lucembursko, zdraví, hygiena“ téhož generálního ředitelství (dále jen „ředitelství C“). V obou případech byla žalobkyně zařazena do užšího výběru, ale administrativa vybrala jiné kandidáty, pana A pro ředitelství B a paní B pro ředitelství C.

10      V návaznosti na žaloby podané žalobkyní proti jmenování pana A a paní B byla tato rozhodnutí zrušena dvěma rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 4. července 2006 (Tzirani v. Komise, T‑45/04, a Tzirani v. Komise, T‑88/04). Následně žalobkyně u Tribunálu napadla výkon rozsudku T‑45/04 žalobou, na jejímž základě vydal Soud dne 22. října 2008 rozsudek Tzirani v. Komise (F‑46/07), kterým zrušil nové rozhodnutí o jmenování pana A na místo ředitele ředitelství B a uložil Komisi uhradit žalobkyni náhradu škody včetně úroků.

11      Dne 1. července 2003 byla žalobkyně přidělena k „Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků“ (PMO) jako vedoucí odboru. Dne 1. října 2004 byla zastupující ředitelkou PMO jmenována paní C a od 16. února 2005 byla paní C jmenována ředitelkou PMO.

12      Ve dnech 25. května 2005 a 17. února 2006 odeslala žalovaná své nadřízené, paní C, emailové zprávy, ve kterých formulovala své výtky vůči její osobě s tím, že její chování by mohlo být kvalifikováno jako psychické obtěžování.

13      Dne 5. prosince 2007 podala žalobkyně žádost o pomoc na základě článku 24 služebního řádu (dále jen „žádost ze dne 5. prosince 2007“ nebo „žádost o pomoc“). Tvrdila, že se stala obětí psychického obtěžování, a žádala, aby Komise zahájila administrativní šetření za účelem zkoumání těchto skutečností a přijetí opatření, kterými by byla zjednána náprava této situace. Kromě toho vyjádřila žalobkyně přání, aby její žádost o pomoc projednal jiný útvar Komise než GŘ pro zaměstnance, kde pracovala.

14      E‑mailovou zprávou ze dne 18. prosince 2007 informoval žalobkyni generální tajemník Komise, že její žádost o pomoc bude projednána Úřadem Komise pro šetření a disciplinární opatření (IDOC).

15      Dne 7. února 2008 se žalobkyni v místě jejího pracoviště stal úraz, následkem kterého nastoupila na dlouhodobé volno z důvodu nemoci. Žalobkyni byl v únoru 2009 přiznán starobní důchod, aniž se znovu ujala svých funkcí,

16      V e‑mailové zprávě ze dne 6. června 2008 adresované IDOC se žalobkyně dotázala na vývoj v šetření ve věci její žádosti o pomoc. Přípisem ze dne 9. června 2008 byla žalobkyně informována zaměstnancem pověřeným provedením šetření (dále jen „šetřitel“) o rozhodnutí generálního tajemníka Komise zahájit administrativní šetření. V témže přípise šetřitel uvedl, že šetření povede s technickou podporou IDOC. V tomto ohledu šetřitel upřesnil, že generální tajemník Komise rozhodl, že tímto šetřením pověří osobu mimo IDOC s cílem vyloučit jakýkoli, ať už skutečný či zdánlivý, střet zájmů. Závěrem šetřitel informoval žalobkyni o tom, že bude „v následujících dnech“ kontaktována za účelem sjednání schůzky, na které bude moci upřesnit svá tvrzení.

17      V e‑mailové zprávě ze dne 7. listopadu 2008 se šetřitel žalobkyni omluvil za prodlení v zahájení procesu šetření.

18      Dne 21. listopadu 2008 a následně dne 5. března 2009 si žalobkyně stěžovala, že neobdržela žádné zprávy týkající se jejího spisu a požádala šetřitele o informace o vývoji v její věci. Dne 6. března 2009 se šetřitel omluvil za prodlení „se započetím dohodnutého postupu“.

19      Dne 9. března 2009 pozval šetřitel žalobkyni k podání svědecké výpovědi v rámci administrativního šetření, ke které se žalovaná dostavila dne 19. března 2009.

20      Dne 30. června 2009 žalobkyně znovu písemně požádala šetřitele o informace o jejím spise a zároveň požádala o druhou schůzku za účelem předání nového důkazního prostředku. Následující den odeslal šetřitel žalobkyni emailovou zprávu, ve které přijal „osobní zodpovědnost za dlouhé prodlevy v šetření“ a připustil, že „navzdory [svému] úsilí“ nebyl „schopen věnovat se tak rychle, jak by si byl přál,“ projednání spisu týkajícímu se šetření a současně spisům týkajícím se jeho současných pracovních úkolů.

21      Schůzka vyžádaná žalobkyní se uskutečnila dne 29. září 2009.

22      Dne 8. listopadu 2009 se žalobkyně obrátila na šetřitele s žádostí o nahlédnutí do zápisů ze slyšení provedených v rámci administrativního šetření. Jelikož neobdržela žádnou odpověď, zopakovala tuto žádost dne 25. listopadu 2009.

23      V e‑mailové zprávě ze dne 27. listopadu 2009 šetřitel žádost o nahlédnutí do zápisů ze slyšení zamítl dovolávaje se ochrany důvěrnosti administrativního šetření a osobních údajů.

24      Mezi 1. a 4. prosincem 2009 a následně dne 22. ledna 2010 provedla žalobkyně spolu s jedním zaměstnancem IDOC důkladnou prohlídku příloh její žádosti o pomoc.

25      Dne 14. února 2010 zaslala žalobkyně šetřiteli nový dokument.

26      Dne 19. února 2010 podala žalobkyně stížnost k Evropskému veřejnému ochránci práv týkající se délky šetření.

27      Dne 23. dubna 2010 přijal šetřitel závěrečnou zprávu z šetření a navrhl generálnímu tajemníkovi Komise, aby administrativní šetření zahájené na základě žádosti žalobkyně o pomoc ukončil bez dalších opatření odložením věci.

28      Ze spisu vyplývá, že v rámci vyjádření podaného Komisí dne 15. července 2010 v řízení před Veřejným ochráncem práv byla žalobkyně informována o přijetí závěrečné zprávy z šetření a o závěrech šetřitele.

29      Dne 10. srpna 2010 obdržela žalobkyně rozhodnutí generálního tajemníka Komise ze dne 7. června 2010 o odložení žádosti o pomoc (dále jen „sporné rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí ze dne 7. června 2010“). Ke spornému rozhodnutí nebyla připojena závěrečná zpráva z šetření, na které bylo založeno.

30      Dopisem ze dne 25. srpna 2010 vytkl právní zástupce žalobkyně Komisi skutečnost, že rozhodnutí ze dne 7. června 2010 jí bylo oznámeno až dva měsíce a tři dni po jeho přijetí, a to nikoli doporučeně, a aniž mu byl zaslán opis rozhodnutí, což bylo v rozporu s tím, co žalobkyně ve své žádosti o pomoc výslovně požadovala.

31      Dne 7. září 2010 podala žalobkyně stížnost podle článku 90 odst. 2 služebního řádu, kterou napadla sporné rozhodnutí.

32      Dne 15. září 2010 odpověděla Komise právnímu zástupci žalobkyně, že rozhodnutí ze dne 7. června 2010 mu nebylo zasláno „z důvodu administrativní chyby“ a že datum, které je třeba brát v úvahu pro počítání lhůty „pro podání žaloby“, je datum 10. srpna 2010.

33      V návaznosti na žádost právního zástupce žalobkyně potvrdila Komise ve svém dopise ze dne 14. října 2010, že výraz „žaloba“ použitý v dopise ze dne 15. září 2010 byl „chybně formulován“, že stížnost byla přijata dne 7. září 2010 a že toto datum musí „být bráno v úvahu pro výpočet lhůty pro odpověď“ na stížnost.

34      Stížnost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 20. prosince 2010 oznámeným žalobkyni dne 4. ledna 2011.

 Návrhová žádání účastnic řízení a řízení

35      Žalobkyně navrhuje, aby Soud:

–        nařídil Komisi, aby předložila spis k administrativnímu šetření, a zejména závěrečnou zprávu z šetření a související dokumenty, jakož i zápisy ze slyšení provedených během šetření;

–        zrušil sporné rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 eur, s výhradou jejího zvýšení v průběhu řízení, jakož i zaplacení finančních nákladů, jež vznikly v rámci postupu před zahájením soudního řízení;

–        uložil Komisi náhradu veškerých nákladů řízení.

36      Komise navrhuje, aby Soud:

–        žalobu v plném rozsahu zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

37      Dopisem kanceláře ze dne 31. ledna 2012 vyzval Soud Komisi, aby předložila závěrečnou zprávu z šetření s tím, že lze předat její důvěrné znění. Komise založila uvedenou zprávu v kanceláři dne 16. února 2012, aniž požadovala, aby s ní bylo nakládáno jako s důvěrnou.

38      Dopisem ze dne 27. března 2012 žalobkyně sdělila Soudu, že závěrečná zpráva z šetření poskytnutá Komisí neobsahuje přílohy, které popisují provedené šetření, ani rozhovory se svědky či dotčenými osobami a navrhla Soudu, aby si tyto u Komise vyžádal. Dopisem ze dne 12. července 2012 informovala kancelář strany o rozhodnutí Soudu nevyhovět této žádosti.

39      Návrh Soudu na smírné ukončení sporu adresovaný stranám jimi nebyl přijat.

 Právní otázky

A –  K návrhovým žádáním znějícím na to, aby bylo Komisi nařízeno předložit spis k administrativnímu šetření

40      Žalobkyně se domáhá, aby Soud nařídil Komisi v rámci organizačních procesních opatření předložit spis k administrativnímu šetření a zejména závěrečnou zprávu z šetření a související písemnosti, jakož i zápisy ze slyšení vedených během šetření.

41      Soud má za to, že v kontextu žaloby z důvodu psychického obtěžování je třeba až na výjimečné situace zaručit důvěrnost shromážděných svědectví včetně těch získaných během soudního řízení, protože možnost eventuálního odstranění této důvěrnosti ve stadiu soudního řízení by mohla bránit tomu, aby probíhající šetření bylo nestranné a objektivní a mohlo těžit ze spolupráce bez zábran ze strany zaměstnanců předvolaných k výslechu jako svědci (rozsudek Tribunálu ze dne 12. prosince 2012, Cerafogli v. BCE, F‑43/10, bod 222, jež je předmětem řízení o kasačním opravném prostředku před Tribunálem Evropské unie, věc T‑114/13 P). Žalobkyně však nedoložila dostatečné důkazy, které by v daném případě odůvodnily, aby Soud nepostupoval s takovou obezřetností.

42      S ohledem na výše uvedené a vzhledem k tomu, že v rámci organizačních procesních opatření předložila Komise závěrečnou zprávu z šetření bez příloh, jež byla předána žalobkyni, má Soud za to, že věc byla v každém případě dostatečně objasněna ve vzájemně vyměněných vyjádřeních, odpovědích stran na organizační procesní opatření i otázky položené během jednání, a že je tedy třeba zamítnout výše uvedená návrhová žádání, pokud jde o přílohy závěrečné zprávy z šetření.

B –  K návrhovým žádáním znějícím na zrušení sporného rozhodnutí

43      Na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení sporného rozhodnutí vznáší žalobkyně pět žalobních důvodů založených na zjevně nesprávném posouzení skutkového stavu a nesprávném právním posouzení, porušení článku 1d služebního řádu, porušení povinnosti poskytnout pomoc, porušení povinnosti péče a zásady řádné správy a konečně na porušení povinnosti uvést odůvodnění.

1.     K prvnímu žalobnímu důvodu, založenému na zjevně nesprávném posouzení skutkového stavu a nesprávném právním posouzení

a)     Argumenty účastnic řízení

44      Žalobkyně se domnívá, že sporné rozhodnutí je stiženo vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení skutkového stavu, jelikož generální tajemník Komise jednající jako orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) nepovažoval jednání, které žalobkyně vytýkala svým nadřízeným a kolegům, za psychické obtěžování, a proto její žádost o pomoc odložil. Žalobkyně má dále za to, že Komise porušila článek 12a odst. 3 služebního řádu, jelikož závěr o tom, že došlo k psychickému obtěžování, podmínila splněním podmínek, které toto ustanovení nestanoví.

45      Podle žalobkyně jsou totiž všechny znaky psychického obtěžování naplněny. Zaprvé uvádí, že vytýkaná jednání byla úmyslná, trvající a opakovala se. Zadruhé tvrdí, že se významně zhoršil její zdravotní stav a že od roku 2006 konkrétně trpěla depresí související s utrpěným psychickým obtěžováním. Zatřetí Komisi vytýká, že v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti dospěla k závěru, že „administrativní šetření vedené na základě žádosti o pomoc […] neprokázalo […], že [žalobkyně] byla objektem diskriminačního a ponižujícího zacházení“, ježto taková podmínka není součástí definice psychického obtěžování stanovené v článku 12a odst. 3 služebního řádu, který nevyžaduje, aby byl prokázán diskriminační charakter jednání kvalifikovaných jako obtěžování.

46      Co se týče skutkového stavu, žalobkyně tvrdí, že v období od roku 1999 do 30. září 2004, tj. před tím, než se paní C ujala funkce ředitelky PMO, se stupňovaly negativní postoj a neopodstatněná kritika vůči její osobě ze strany nadřízených i některých kolegů, kteří ji považovali za potenciální konkurentku na manažerské pozice, avšak její výkony a její vystupování v zaměstnání se nezměnily. Důkazem o tomto negativním postoji je podle ní snížené hodnocení její osoby, návrh, aby požádala o odchod do předčasného důchodu bez snížení výše důchodu (dále jen „nabídka na odchod“), který považuje za ponižující, jakož i skutečnost, že jí navrhovaná řešení některých obtížných pracovních případů byla systematicky ignorována. Podle žalobkyně taková jednání nepředstavovala pouze běžné neshody s jejími nadřízenými a s částí jejích kolegů, ale představovala psychické obtěžování.

47      Žalobkyně vytýká ředitelce, paní C, že v období od 1. října 2004, tj. data, kdy se paní C ujala své funkce v čele PMO, do 5. prosince 2007, tj. data, kdy žalobkyně podala žádost o pomoc, že ji systematicky a opakovaně vytěsňovala z pracovních skupin a ze schůzek ohledně témat spadajících do její pravomoci, že jí odepřela přístup k důležitým informacím, odmítla jí dát k dispozici počet zaměstnanců dostatečný pro realizaci úkolů, které měla splnit, a že v e‑mailových zprávách odesílaných v kopii několika dalším úředníkům či zaměstnancům zpochybňovala její schopnosti.

48      Nadto žalobkyně tvrdí, že sporné rozhodnutí trpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, jelikož vylučuje, že došlo k psychickému obtěžování z důvodu, že „šetření rovněž ukázalo, že [paní C] nechovala vůči osobě [žalobkyně] zlé úmysly a že styl řízení [paní C] nebyl vůči [ní] nijak specifický“.

49      Komise na prvním místě navrhuje, aby Soud zamítl projednávaný žalobní důvod jako nepřípustný podle článku 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu z toho důvodu, že žalobkyně v žalobě tvrdila, že byly splněny podmínky článku 12a odst. 3 služebního řádu, avšak poté pouze odkázala na přílohy žaloby.

50      Pokud jde o věc samou, Komise je toho názoru, že žádná z podmínek nezbytných pro prokázání psychického obtěžování nebyla splněna. Žádný z důkazů předložených žalobkyní totiž podle ní neprokázal existenci psychického obtěžování a žalobkyně dále neprokázala, že byla poškozena její fyzická či psychická integrita.

b)     Závěry Soudu

51      Soud úvodem konstatuje, že žaloba popisuje stručným, konzistentním a srozumitelným způsobem skutkové i právní argumenty vznesené na podporu tohoto žalobního důvodu a označuje přesně důkazní materiály na podporu argumentů, které uvádí prostřednictvím odkazů na různé přílohy. Z toho vyplývá, že co týče předkládaného žalobního důvodu, žaloba je v souladu s článkem 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu a námitka nepřípustnosti vznesená Komisí musí být odmítnuta.

52      Co se týče věci samé, Soud připomíná, že článek 12a odst. 3 služebního řádu nečiní zlý úmysl domnělého obtěžovatele nezbytným prvkem kvalifikace psychického obtěžování (rozsudky Soudu ze dne 9. prosince 2008, Q v. Komise, F‑52/05, bod 133, který v tomto bodě nebyl zrušen rozsudkem Tribunálu Evropské unie ze dne 12. července 2011, Komise v. Q, T‑80/09 P, a ze dne 26. února 2013, Labiri v. EHSV, F‑124/10, bod 65).

53      Článek 12a odst. 3 služebního řádu totiž definuje psychické obtěžování jako „nepřístojné chování“, které k tomu, aby bylo prokázáno, vyžaduje, aby byly splněny souběžně dvě podmínky. První podmínka se týká existence jednání, mluvených či psaných projevů či gest, které „trvají po delší dobu, jsou opakované nebo systematické“ a které jsou „učiněny úmyslně“. Druhá podmínka, oddělená od první podmínky souřadící spojkou „a“, vyžaduje, aby tato jednání, mluvené nebo psané projevy či gesta „[byla s to] těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka“ (výše uvedené rozsudky Q v. Komise, bod 134, a Labiri v. EHSV, bod 66).

54      Ze skutečnosti, že se přívlastek „učiněná úmyslně“ váže k první podmínce, a nikoliv ke druhé, lze vyvodit dvojí závěr. Jednání, mluvené či psané projevy či gesta uvedená v článku 12a odst. 3 služebního řádu musí být učiněna úmyslně, což z působnosti tohoto ustanovení vylučuje jednání, k nimž došlo náhodně. Nevyžaduje se však, aby tato jednání, mluvené či psané projevy či gesta byla provedena s úmyslem poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka. Jinými slovy, k psychickému obtěžování ve smyslu článku 12a odst. 3 služebního řádu může dojít, aniž obtěžovatel svým jednáním zamýšlí oběť zdiskreditovat nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky. Stačí pouze, že jeho jednání, pokud k němu došlo úmyslně, objektivně takové následky způsobilo (výše uvedené rozsudky Q v. Komise, bod 135, a Labiri v. EHSV, bod 67).

55      Je třeba dodat, že opačný výklad článku 12a odst. 3 služebního řádu by měl za následek, že by toto ustanovení bylo zbaveno veškerého užitečného účinku z důvodu obtížnosti prokázat zlý úmysl původce psychického obtěžování. Přestože existují případy, kdy lze takový úmysl dovodit přirozeně z jednání jejich původce, je třeba uvést, že takové případy jsou vzácné a že domnělý obtěžovatel si ve většině situací dává pozor na veškeré chování, ze kterého by mohl být patrný jeho úmysl zdiskreditovat svou oběť nebo zhoršit její pracovní podmínky (výše uvedené rozsudky Q v. Komise, bod 136, a Labiri v. EHSV, bod 68).

56      V rozsudku ze dne 16. května 2012, Skareby v. Komise (F‑42/10), Soud upřesnil, že obtěžování je podřízeno podmínce, že takové chování vykazuje dostatečné objektivní znaky v tom smyslu, že nestranný a rozumný pozorovatel s běžnou citlivostí nacházející se ve stejné situaci jej bude považovat za přehnané a hodné kritiky (výše uvedený rozsudek Skareby v. Komise, bod 65).

57      V projednávaném případě je třeba se nejprve zabývat tím, zda se OOJ, který měl rozhodnout o stížnosti, nedopustil nesprávného právního posouzení věci, když v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti vyloučil existenci psychického obtěžování proto, že se žalobkyně nestala obětí diskriminačního jednání. V tomto ohledu Soud v souladu s judikaturou připomíná, že pokud výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti přináší významná upřesnění ohledně důvodů uvedených administrativou v původním rozhodnutí, musí konkrétní identifikace důvodů uvedených administrativou vyplývat z obou rozhodnutí (výše uvedený rozsudek Skareby v. Komise, bod 53 a citovaná judikatura).

58      Po tomto upřesnění vyplývá z rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, že Komise neučinila z existence diskriminace podmínku, na které by záleželo uznání obtěžování. V odpovědi na jednotlivé výtky žalobkyně se totiž OOJ pověřený rozhodnutím o její stížnosti omezil na konstatování, že ze závěrečné zprávy z šetření vyplývá, že se paní C nechovala způsobem, který jí žalobkyně vytýká, pouze k ní, ale že to odpovídalo jejímu obvyklému stylu vedení zaměstnanců a že žalobkyně byla jediná, která toto chování vnímala jako psychické obtěžování, a dále že pouhý fakt, že s takovým způsobem vedení zaměstnanců nesouhlasila, nepostačoval k tomu, aby bylo možné jej kvalifikovat jako psychické obtěžování.

59      Předkládanou výtku týkající se nesprávného právního posouzení je proto třeba zamítnout jako nepodloženou.

60      Dále je třeba ve světle výše uvedených principů posoudit, zda se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, když rozhodla, že chování napadané žalobkyní nepředstavuje psychické obtěžování. V tomto smyslu považuje Soud za nezbytné posuzovat odděleně výtky, které žalobkyně formuluje ve vztahu k období od roku 1999 do 30. září 2004 (dále jen „první období“) a výtky, které se vztahují k období následujícímu po dni 30. září 2004 (dále jen „druhé období“).

 K námitkám týkajícím se prvního období

61      Zaprvé žalobkyně tvrdí, že negativní pověst o jejích údajně slabých manažerských schopnostech vedla ke snížení jejího hodnocení v hodnotících posudcích za roky 1999 až 2002 ve srovnání s předchozím hodnocením a k horšímu hodnocení v porovnání s hodnocením ostatních kolegů. Kromě toho si stěžuje na skutečnost, že tabulky srovnávající známky přidělené jednotlivým vedoucím odboru byly rozdávány během schůzí vedení. S přihlédnutím k tomu, že se žalobkyně ve zmíněných tabulkách objevovala jako nejméně výkonný vedoucí odboru, zastává žalobkyně názor, že takové šíření mělo za cíl její vyloučení a izolaci.

62      Co se týče hodnotících posudků žalobkyně, Soud připomíná, že podle ustálené judikatury poznámky a posouzení, byť negativní, obsažené v hodnotícím posudku, nemohou být samy o sobě považovány za indicie toho, že byl posudek vyhotoven s cílem psychického obtěžování (rozsudek Soudu ze dne 2. prosince 2008, K v. Parlament, F‑15/07, bod 39).

63      V daném případě žalobkyně nepředkládá žádný argument, kterým by prokázala, že kvalita jejích výkonů nebyla hodnocena spravedlivě, ze spisu ostatně nevyplývá, že by proti sporným hodnotícím posudkům podávala stížnosti. Pouhou skutečnost – i pokud by se potvrdila – že žalobkyně získala horší hodnocení než někteří její kolegové, navíc nelze považovat za známku psychického obtěžování.

64      Pokud jde konkrétně o hodnotící posudek za období od 1. července 1999 do 30. června 2001, ten navíc obsahuje v jednom případě hodnocení „vynikající“ a v devíti „nadprůměrný“, a není tedy horší než hodnotící posudek za předcházející období, který obsahoval v devíti případech hodnocení „nadprůměrný“ a v jednom hodnocení „průměrný“, takže argument žalobkyně založený na snížení jejího hodnocení postrádá skutkový základ. Co se týče hodnotícího posudku za období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002, pouhá skutečnost, že žalobkyně dostala 13 kladných bodů z celkového počtu 20, nemůže být sám o sobě známkou obtěžování, jelikož počet kladných bodů, které žalobkyně získala v následujících letech, nepřetržitě stoupal. Žalobkyně tak obdržela 14,5 kladných bodů v roce 2003, 16 v roce 2004 a 16,5 v letech 2005 a 2006.

65      Ohledně informací o známkách získaných vedoucími odborů, které byly šířeny během schůzí vedení, ze spisu vyplývá, že sama paní C v e‑mailové zprávě ze dne 6. dubna 2005 adresované vedoucímu odboru PMO a zaslané v kopii žalobkyni zhodnotila takové šíření jako „zbytečné a nepřiměřené“. I za předpokladu, že takové šíření může těžce poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu člověka, žalobkyně popsala pouze dvě události takového charakteru, ke kterým došlo v letech 1999 až 2007, a neprokázala tedy, že dané chování trvalo po delší dobu, bylo opakované nebo systematické.

66      Zadruhé žalobkyně považuje za psychické obtěžování jak nabídku na odchod, která jí byla učiněna generálním ředitelem při pohovoru v rámci jejího hodnotícího posudku za rok 2003, tak nabídku stát se poradkyní nového ředitele ředitelství B, jehož jmenování žalobkyně napadla podáním k soudu Unie.

67      Soud shledává, že v kontextu předkládané věci nemohou být takové nabídky považovány za skutečnosti představující psychické obtěžování.

68      Co se týče nabídky na odchod, ze závěrečné zprávy z šetření vyplývá, že generální ředitel, který ji učinil, vypověděl, že si nepamatuje, že by takovou nabídku žalobkyni formuloval, avšak pokud by se tato okolnost potvrdila, že pouze uvedl, že žalobkyně měla tuto možnost. Soud dále připomíná, že odchod do důchodu je mechanismus fungující na bázi dobrovolnosti a případná nabídka v tomto smyslu v žádném případě nezavazuje osobu, které je adresována. Pokud by kromě toho OOJ akceptoval žádost žalobkyně o odchod, posledně jmenovaná by měla možnost odejít do důchodu předčasně bez snížení důchodových nároků. I za předpokladu, že skutečně došlo k takové nabídce, která by žalobkyni přinesla značné ekonomické výhody, žalující strana neprokázala, v čem byla taková nabídka objektivně „ponižující“.

69      Co se týče nabídky generálního ředitele GŘ pro zaměstnance, aby se stala poradkyní nového ředitele ředitelství B, pana A, je pravda, že žalobkyně se o stejné místo ředitele ucházela a že jmenování pana A napadla před soudem Unie. Jelikož žalobkyně několikrát projevila vůli stát se ředitelkou, možnost být po určitou dobu poradkyní některého ředitele by jí nicméně bývala mohla přinést užitečnou profesní zkušenost, kterou by bývala mohla uplatnit ve svých dalších profesních plánech. Taková nabídka tak mohla být učiněna jak v zájmu služebním, tak v zájmu žalobkyně, a jelikož žalobkyně neposkytla Soudu dostatečné podklady prokazující, že taková nabídka mohla těžce poškodit její osobnost, důstojnost nebo psychickou integritu, je třeba učinit závěr, že zmíněnou nabídku nelze považovat za jednání představující psychické obtěžování.

70      Zatřetí žalobkyně označuje určité spory, které měla s vedoucími odborů a kolegy, jako příklady psychického obtěžování. Tvrdí konkrétně, že jeden ze spolupracovníků generálního ředitele GŘ zaměstnanci jí během prezentace administrativní reformy před všemi zaměstnanci tohoto generálního ředitelství adresoval nevhodné a ponižující poznámky. Kromě toho žalobkyně předkládá e‑mailové zprávy, které si vyměnila s vedoucím jiného odboru PMO, který ji obvinil z řešení administrativních problémů „za zády“ tohoto jiného odboru.

71      Soud konstatuje, že ze závěrečné zprávy z šetření vyplývá, že reakce spolupracovníka generálního ředitele GŘ pro zaměstnance následovala poté, co žalobkyně ostře kritizovala reformu prezentovanou zaměstnancům jejich generálního ředitelství. Co se týče výše zmíněného sporu s vedoucím jiného odboru PMO, výroky obsažené v emailových zprávách předložených žalobkyní nelze zdaleka považovat za skutečnosti zakládající psychické obtěžování a musejí být považovány za projev administrativního sporu mezi dvěma vedoucími dvou odborů, kteří se otevřeně kritizují před svým nadřízeným. V tomto ohledu Soud připomíná, že skutečnost, že má některý úředník komplikované, či dokonce konfliktní vztahy s kolegy nebo řízenými sama o sobě nezakládá důkaz o psychickém obtěžování (rozsudek Soudu první instance ze dne 16. dubna 2008, Michail v. Komise, T‑486/04, bod 61; rozsudek Soudu ze dne 10. listopadu 2009, N v. Parlament, F‑93/08, bod 93).

72      Začtvrté si žalobkyně stěžuje na skutečnost, že její žádosti o pracovní místo ředitelky byly několikrát odmítnuty a že generální ředitel GŘ pro zaměstnance ji výslovně zrazoval od podávání žádostí o manažerská pracovní místa.

73      Pouhá skutečnost, že žádostem žalobkyně o pracovní místo ředitelky nebylo vyhověno, však nemůže být považována za obtěžování.

74      Ani skutečnost, že generální ředitel žalobkyně vyjádřil pochybnosti o jejích schopnostech zastávat funkci ředitelky, ačkoli ji zároveň považoval za dobrou vedoucí odboru, nemůže kromě toho sama o sobě představovat prvek psychického obtěžování. Ze spisu ostatně nevyplývá – a žalobkyně to ani netvrdí, že by generální ředitel při vyjádření pochybností ohledně jejích schopností vykonávat funkci ředitelky použil útočné nebo ponižující výroky. V tomto ohledu závěrečná zpráva z šetření uvádí prohlášení uvedeného generálního ředitele, který tvrdí, že „[po žalobkyni] nepožadoval důrazně, aby se o místo neucházela“, ale že „hledal způsob, jak jí (co nejneutrálnějším způsobem) sdělit, že [ji nepodporuje] v tom, aby se ucházela o dané místo, neboť [byl toho názoru], že nemá potřebné manažerské schopnosti“. Soud připomíná, že ani negativní poznámky určené zaměstnanci nepoškozují nutně osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu, pokud jsou formulovány uměřeně a pokud z dokumentů obsažených ve spise nevyplývá, že by spočívaly v účelových obviněních postrádajících jakoukoli souvislost s objektivními skutečnostmi (viz rozsudek Soudu ze dne 24. února 2010, Menghi v. ENISA, F‑2/09, bod 110).

75      Zapáté žalobkyně považuje za konkrétní projev psychického obtěžování, kterému byla vystavena to, že byla systematicky vylučována z činností generálního ředitelství.

76      Žalobkyně konkrétně zdůrazňuje, že po zavedení nové organizační struktury GŘ pro zaměstnance ke dni dne 15. října 2002 byla jedinou vedoucí odboru, které se netýkalo přechodné opatření spočívající v dočasném přidělení dvou titulů, tj. „vedoucí odboru“ a dále „pověřený vedoucí odboru“. Soud konstatuje, že s přihlédnutím k tomu, že mají orgány širokou posuzovací pravomoc při organizaci svých služeb, nelze skutečnost, že žalobkyně nebyla určena pro výkon dočasné funkce limitované časově na dobu dvou měsíců, považovat za náznak obtěžování.

77      Žalobkyně si mimoto stěžuje, že byla v listopadu 2002 odstraněna ze seznamu účastníků studie týkající se dovolených a nepřítomností, ačkoli byla hlavní dotčenou osobou, a že byla dále v březnu 2004 odstraněna ze seznamu řečníků pověřených informovat zaměstnance Komise o nových úpravách reformy v oblasti individuálních nároků a rodinných přídavků.

78      Soud nejprve konstatuje, že žalobkyně si ve své žalobě stěžuje, že byla vyloučena jen ze dvou schůzí během prvního období, takže její tvrzení, že byla z činností jejího generálního ředitelství vylučována „systematicky“ postrádá skutkový základ.

79      Co se konkrétně týče účasti ve studii realizované v listopadu 2002, z e‑mailové zprávy ze dne 11. listopadu 2002 adresované žalobkyni asistentem generálního ředitele GŘ pro zaměstnance vyplývá, že tento asistent nejprve pro účast v této studii určil pověřeného vedoucího nového odboru příslušného pro otázky dovolených a nepřítomností a že žalobkyně byla pozvána k účasti na studii poté, co tento účast odmítl. V tomto ohledu zmíněný asistent napsal žalobkyni, že „[její] účast [...] [je] vítána a ještě více vítáno by bylo, kdyby [chtěla] být součástí řídící skupiny. Toto pozvání k účasti řídící skupině jasně svědčí o tom, že žalobkyni z uvedené studie nikdo vyloučit nechtěl.

80      Co se týče vyloučení žalobkyně ze seznamu řečníků pověřených informovat zaměstnance Komise o reformě v oblasti v oblasti individuálních nároků a rodinných přídavků, výběr řečníků pro takovou prezentaci spadá do široké posuzovací pravomoci administrativy. S přihlédnutím k velmi silnému odporu vůči reformě, který žalobkyně vyjádřila již dříve, nelze kritizovat rozhodnutí nepozvat ji, aby zmíněnou reformu prezentovala všem zaměstnancům.

81      Zašesté žalobkyně udává, že její nadřízení nebrali v úvahu její nápady a příspěvky k řešení některých administrativních problémů. Námitky žalobkyně se týkaly zejména tří projektů, totiž rozhodnutí Komise decentralizovat správu dovolených a nepřítomností, správy příspěvků na vzdělání a rodinných dávek, kde se v důsledku dlouhodobé nepřítomnosti pověřené osoby nahromadily nevyřízené záležitosti, a rozhodnutí vytvořit nové administrativní struktury, tzv. „Úřady“, k nimž patří PMO. Žalobkyně tvrdí, že své nadřízené upozorňovala na obtíže a rizika, které spatřovala u těchto tří projektů, a že pravidelně navrhovala řešení, která byla systematicky ignorována nebo vedla k negativním hodnocením. Žalobkyně si konkrétně několikrát stěžovala na nedostatečné lidské zdroje potřebné pro provedení nových úkolů, které byly jejímu odboru postupně přiděleny.

82      Soud uvádí, že s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, již požívají orgány při organizaci svých služeb, nemohou administrativní rozhodnutí, a to i když je obtížné je přijmout ani neshody s administrativou v otázkách organizace služeb samy o sobě prokázat existenci psychického obtěžování. V tomto případě námitka ve skutečnosti míří na administrativní rozhodnutí týkající se organizace služeb a přidělování zaměstnanců do různých útvarů. Pouhá skutečnost, že administrativa nepřijala návrhy žalobkyně ani nevyhověla jejím žádostem o přidělení dalších zaměstnanců, však sama o sobě nesvědčí o nedostatku pozornosti ze strany jejích nadřízených, a tím méně o psychickém obtěžování, ale nanejvýš o rozdílnosti názorů.

83      Ve světle předcházející analýzy Soud uzavírá, že skutečnosti uvedené žalobkyní, pokud jsou posuzovány odděleně, neprokazují, že během prvního období došlo k psychickému obtěžování.

84      I kdyby byly dané skutečností posuzovány jako celek, Soud je toho názoru, že navzdory tomu, že je žalobkyně mohla pociťovat vůči své osobě jako poškozující, nejde o nepřístojné chování, které by trvalo delší dobu, bylo opakované nebo systematické, bylo úmyslné a mohlo objektivně poškodit osobnost, důstojnost nebo fyzickou či psychickou integritu dotčené osoby.

85      Z toho vyplývá, že žalobkyně neprokázala, že by se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, když došla k závěru, že jednání v prvním období, na která si stěžovala, nezakládala vůči její osobě psychické obtěžování ani jednotlivě ani jako celek. Výtky týkající se tohoto období je proto třeba odmítnout jako neopodstatněné.

 K výtkám týkajícím se druhého období

86      Soud úvodem konstatuje, že sporné rozhodnutí je založeno na závěrečné zprávě z šetření, která zní následovně:

„[Paní C] měla oblíbence a nebyla schopna určitou oblibu skrývat. [Některá] svědectví potvrdila, že [paní C] měla tendenci dělit kolegy na ty, které měla ráda, a ty, které ráda neměla.

[…]

[Paní C] patrně neměla zlý úmysl škodit a měla onen styl ‚ze staré školy‘, kdy má nadřízený ke svým zaměstnancům téměř rodičovský přístup, a neuvědomovala si, že adresáti jejích poznámek jimi mohou být dotčeni.

Z šetření rovněž vyplývá, že přístup [paní C] necílil na konkrétního kolegu, ale na celou skupinu kolegů, které řadila mezi ty ‚špatné‘, a mezi něž [žalobkyně] patřila, avšak nikoli jako jediná. Několik svědků vypovědělo, že v závislosti na náladě [paní C] či jiných okolnostech mohla být tatáž osoba jeden den mezi těmi ‚dobrými‘ a [následující] den mezi těmi ‚špatnými‘.“

87      Z výslovného znění závěrečné zprávy z šetření tedy vyplývá, že závěr, podle něhož chování paní C nepředstavovalo obtěžování žalobkyně, se v první řadě zakládal na absenci zlého úmyslu. Tento závěr je pak převzat do sporného rozhodnutí, podle kterého „šetření také prokázalo, že [paní C] neměla ve vztahu k [žalobkyni] zlý úmysl“. Tento výklad podaný šetřitelem ve zmíněné zprávě a OOJ ve sporném rozhodnutí nicméně ignoruje, že k psychickému obtěžování ve smyslu článku 12a odst. 3 služebního řádu může dojít, aniž obtěžovatel svým jednáním zamýšlel oběť zdiskreditovat nebo úmyslně zhoršit její pracovní podmínky (viz výše uvedené rozsudky Q v. Komise, bod 144, a Labiri v. EHSV, bod 68), a i v případě, že se obtěžovatel chová stejně vůči několika úředníkům.

88      Zjištění šetřitele, podle kterého si paní C neuvědomovala, že „adresáti jejích poznámek [mohli] být dotčeni“, by mohlo být relevantní pro zodpovězení otázky stran existence či absence zlého úmyslu, avšak neprokazuje, že jednání uvedené osoby nebylo s to založit psychické obtěžování ve smyslu článku 12a odst. 3 služebního řádu. Soud v každém případě poukazuje na to, že takové zjištění není skutkově podloženo ve vztahu k žalobkyni, která v e‑mailové zprávě ze dne 25. května 2005 adresované paní C jasně uvedla, že považuje některá její jednání za jednání „poškozující důstojnost a profesionalitu osob zodpovědných za spisy“ a za psychické obtěžování.

89      Ze závěrečné zprávy z šetření vyplývá, že šetřitel měl za to, že jednání paní C nebylo psychickým obtěžováním z toho důvodu, že nemířilo pouze na žalobkyni, ale na neurčitý počet dalších osob. Takové zjištění nicméně postrádá právní základ. Takové zjištění vůbec neznamená, že popsané jednání nemá charakter obtěžování, a může jen stupňovat porušení článku 12a služebního řádu, jehož první odstavec „[všem] úředníkům […] veškeré projevy psychického obtěžování“. Aby se totiž domnělý obtěžovatel vyhnul nařčení z obtěžování určité osoby, měl by podle logiky šetřitele předmětné chování spíše rozšířit na větší počet osob než jej ukončit, což je evidentně absurdní závěr.

90      Je tedy třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí je podle svého výslovného znění založeno na výkladu pojmu „psychické obtěžování“, který je v rozporu s článkem 12a odst. 3 služebního řádu.

91      Soud v každém případě uvádí, že sporné rozhodnutí je stiženo vadou spočívající ve zjevně nesprávném posouzení skutkového stavu, co se týče posouzení některých skutečností uvedených žalobkyní.

92      Ohledně druhého období totiž žalobkyně vytýká paní C několik jednání, a zvláště to, že pronášela ponižující poznámky či kritiku během schůzí nebo v e‑mailových zprávách zasílaných několika osobám a žalobkyni systematicky vytěsňovala.

93      V tomto ohledu ze závěrečné zprávy z šetření vyplývá, že paní C měla sklon „nechat se strhnout ke komentářům o osobních záležitostech zaměstnanců, zasílat své zprávy [v kopii] třetím osobám nebo kolegům, kontaktovat pracovníky přímo obcházejíc vedoucí odborů, či mít v oblibě určité kolegy více než jiné“. Kromě toho zmíněná zpráva zmiňuje několik e‑mailových zpráv, které prokazují, že paní C „několikrát učinila rozhodnutí bez konzultace vedoucího odboru, kterého se týkalo“. Ze závěrečné zprávy z šetření dále vyplývá, že paní C sama během slyšení v rámci šetření prohlásila, že v odpovědích zasílaným úředníkům či jiným zaměstnancům, kteří se obraceli na PMO, negativně kritizovala vedoucí odborů spadající pod její vedení, kterým tyto zasílala v kopii, avšak toto chování pouze „vyjádřovalo její snahu poskytovat bezchybné a rychlé služby“.

94      Zaprvé Soud podotýká, že některá výše zmíněná jednání paní C měla úmyslný a opakující se charakter a mohla mít objektivní důsledky vedoucí k znevážení žalobkyně či zhoršení jejích pracovních podmínek.

95      Žalobkyně si zvláště stěžuje na to, že paní C dávala „instrukce přímo zaměstnancům, za které byla žalobkyně zodpovědná, aniž ji o tom informovala“. Pokud však takové jednání není odůvodněno zvláštními okolnostmi (v tomto smyslu viz výše zmíněný rozsudek Skareby v. Komise, bod 80), může vést ke ztrátě věrohodnosti vedoucího odboru ve vztahu k jeho zaměstnancům a může proto být kvalifikováno jako psychické obtěžování. Komise v daném případě Soudu neposkytla žádné vysvětlení, které by prokázalo, že mohlo být napadené jednání odůvodněno zvláštními okolnostmi, a šetřitel se v závěrečné zprávě z šetření v tomto ohledu omezuje na prohlášení, že paní C má „velmi přímočarý“ styl řízení „typu ‚mikrořízení‘ “. Za takových okolností se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, když vyloučila, že by jednání vytýkané paní C mohlo splňovat znaky psychického obtěžování.

96      Žalobkyně má kromě toho za to, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu, když skutečnost, že žalobkyně musela snášet přímou kritiku týkající se jejích schopností vyjádřenou na veřejnosti nebo v e‑mailové korespondenci adresované ostatním úředníkům, nepovažovala za psychické obtěžování. Komise odpovídá, že zprávy, jejichž obsah je součástí běžného rámce vztahu nadřízeného a podřízeného, jako je tomu v případě zpráv, na které si stěžuje žalobkyně, nesplňují podle judikatury znaky psychického obtěžování.

97      Soud konstatuje, že kritika pracovních výkonů podřízeného musí být přípustná, jinak by nebylo možné útvar v praxi řídit, přičemž podle judikatury, které se dovolává Komise, do běžného rámce vztahu nadřízeného a podřízeného spadají zprávy, které neobsahují hanlivé či zlovolné výrazy a které jsou zasílány pouze dotčené osobě nebo jsou zasílány v kopii, je-li to odůvodněno zájmem služby (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 25. října 2007, Lo Giudice v. Komise, T‑154/05, body 104 a 105). Soud nicméně shledává, že závěrečná zpráva z šetření pouze uvádí, že paní C měla styl „ze staré školy“, kdy „má nadřízený ke svým zaměstnancům téměř rodičovský přístup“, a neuvádí důvody představující služební zájem, které by eventuálně mohly odůvodnit zaslání kopie zpráv obsahujících otevřenou kritiku žalobkyně několika kolegům včetně pracovníků, kteří pracovali pod přímým vedením žalobkyně, nebo úředníků, kteří požádali oddělení žalobkyně o informace.

98      Ve světle výše uvedeného je třeba sporné rozhodnutí zrušit, protože se ve vztahu k druhému období, zakládá na závěrečné zprávě z šetření, jež je stižena zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu v rozsahu, v němž vylučuje psychické obtěžování v případě, že ředitel pravidelně dává příkazy zaměstnancům přímo, aniž upozornil zodpovědného vedoucího odboru a aniž jsou dány zvláštní okolnosti, které by mohly takové jednání odůvodnit, a dále v případě, že nadřízený zasílá zprávy obsahující otevřenou kritiku vůči osobě úředníka v kopii několika kolegům, aniž je tento postup odůvodněn požadavky služby.

99      Vzhledem k tomu, že sporné rozhodnutí musí být z důvodu nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu zrušeno v rozsahu, v němž se týká druhého období, Soud zastává názor, že není třeba analyzovat ostatní výtky uplatněné žalobkyní ve vztahu k druhému období.

2.     K druhému žalobnímu důvodu, založenému na porušení článku 1d služebního řádu

a)     Argumenty účastnic řízení

100    Žalobkyně se domnívá, že sporné rozhodnutí porušuje článek 1d služebního řádu, poněvadž se stala obětí diskriminace z důvodu svého věku. V tomto ohledu má za to, že počátek psychického obtěžování, které utrpěla, se časově shoduje s datem, od kterého se stala způsobilou pro řízení pro předčasný odchod do důchodu.

101    Žalovaná navrhuje, aby byl projednávaný žalobní důvod zamítnut.

b)     Závěry Soudu

102    Soud konstatuje, že se žalobkyně omezuje na pouhé domněnky, aniž předkládá jakékoli skutečnosti, které by mohly prokázat, že byla obětí diskriminace z důvodu věku.

103    Z toho vyplývá, že tento žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný.

3.     Ke třetímu žalobnímu důvodu, založenému na porušení povinnosti poskytnout pomoc

a)     Argumenty účastnic řízení

104    Žalobkyně se domnívá, že sporné rozhodnutí musí být zrušeno z důvodu porušení povinnosti Komise poskytnout pomoc.

105    Žalobkyně konkrétně vytýká Komisi, že nepřijala okamžitě urgentní opatření po neformálních krocích, které podnikla od roku 2001 do ledna 2006, ani po žádosti ze dne 5. prosince 2007, ve které žalobkyně kromě zahájení šetření rovněž Komisi žádala o to, aby „[ji ochránila] jak prostřednictvím vnitřních směrnic […], tak prostřednictvím úhrady [vynaložených] finančních nákladů“.

106    Komise odpovídá, že neformální kroky učiněné žalobkyní nevedly k prokázání psychického obtěžování, což vysvětluje, proč nebyla přijata urgentní opatření po podání žádosti o pomoc. Komise mimoto upozorňuje, že žalobkyně byla od března 2008 v dlouhodobé pracovní neschopnosti a že do odchodu do důchodu nezačala znovu vykonávat své funkce.

b)     Závěry Soudu

107    Soud připomíná, že článek 24 služebního řádu, který orgánům ukládá, aby svým úředníkům poskytovaly pomoc, je obsažen v kapitole II pojednávající o „právech a povinnostech úředníka“. Z toho plyne, že v každé situaci, která naplňuje požadované faktické podmínky, odpovídá tato povinnost poskytovat pomoc právu dotyčného úředníka podle služebního řádu (rozsudek Komise v. Q, bod 52 výše, bod 83.

108    V rámci povinnosti poskytovat pomoc stanovené v uvedeném ustanovení musí administrativa v případě události neslučitelné s řádným a nerušeným výkonem služby zasáhnout s veškerou nutnou energií a reagovat s rychlostí a péčí vyžadovanými okolnostmi daného případu, aby prokázala skutečnosti a vyvodila z nich se znalostí věci patřičné důsledky. Za tímto účelem stačí, aby úředník, který se domáhá ochrany od svého orgánu, podal důkaz o existenci útoků, o nichž tvrdí, že proti němu směřují. Jsou-li takové skutečnosti dány, je na dotčeném orgánu, aby přijal vhodná opatření, zejména aby ve spolupráci s původcem stížnosti vedl administrativní šetření s cílem potvrdit skutečnosti, které vedly k podání stížnosti (výše citovaný rozsudek Komise v. Q, bod 84 a citovaná judikatura), a případně přijal dočasná opatření k vytvoření odstupu mezi zúčastněnými za účelem preventivně chránit zdraví a bezpečnost úředníka, který byl údajně obětí některého z chování předvídaných tímto ustanovením (výše uvedený rozsudek Komise v. Q, bod 92).

109    Žalobní důvod založený na porušení povinnosti poskytnout pomoc z důvodu, že nebyla přijata preventivní opatření, nicméně nemůže být úspěšně uplatněn způsobem, jaký zvolila žalobkyně, totiž na podporu návrhových žádání znějících na zrušení takového rozhodnutí, jako je sporné rozhodnutí, kterým bylo bez dalších opatření odloženo šetření ve věci obtěžování, jehož obětí měl údajně pracovník být.

110    I kdyby žalobkyně byla schopna prokázat, že Komise nepřijetím takových opatření s rychlostí vyžadovanou danou situací porušila svou povinnost poskytnout pomoc, nemělo by totiž takové porušení článku 24 služebního řádu žádný vliv na legalitu sporného rozhodnutí (ohledně důsledků případné protiprávnosti dočasného rozhodnutí o pozastavení výkonu funkce úředníka ve vztahu k legalitě disciplinární sankce uložené tomuto úředníkovi viz rozsudek Soudu ze dne 17. července 2012, BG v. Evropský veřejný ochránce práv, F‑54/11, bod 83, který je předmětem řízení o kasačním opravném prostředku před Tribunálem Evropské Unie, věc T‑406/12 P; v tomto smyslu viz i výše citovaný rozsudek Cerafogli v. BCE, bod 210), a to tím spíše že žalobkyně nežádala Komisi o přijetí zajišťovacích opatření majících za cíl ochránit důkazy na podporu její žádosti o pomoc.

111    Tento žalobní důvod tedy musí být zamítnut jako neúčinný.

4.     Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, založenému na porušení povinnosti péče a zásady řádné správy

a)     Argumenty účastnic řízení

112    Žalobkyně vyjadřuje tento žalobní důvod ve dvou výtkách, které se týkají nepřiměřené délky šetření, respektive jeho průběhu.

113    V rámci první výtky žalobkyně tvrdí, že délka šetření, která celkem činila 32 měsíců, je nepřiměřená a že skutečnost, že šetřitel měl i jiné úkoly, které mu znemožňovaly, aby se věnoval šetření, nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť úkolem Komise bylo zajistit řádnou organizaci činností spojených s projednáním její stížnosti.

114    V rámci druhé výtky žalobkyně vyjadřuje politování, že Komise při šetření vyslechla „[pouze] deset osob“, kdežto ona ve své žádosti o pomoc poskytla seznam 52 svědků. Kromě toho poznamenává, že šetřitel nevyhověl její žádosti, aby učinil dotaz na lékařskou službu a seznámil se se spisy mediační služby Komise ohledně existence stížností souvisejících s údajně nepřístojným chováním paní C ve vztahu k jiným úředníkům. A konečně má za to, že šetření bylo svěřeno osobám, které nemají žádné konkrétní zkušenosti v oblasti psychického obtěžování. Závěrem se žalobkyně se domnívá, že celkový průběh šetření ukázal, jak malý význam přikládala Komise projednání její žádosti.

115    Komise navrhuje, aby byl tento žalobní důvod zamítnut.

b)     Závěry Soudu

116    Pokud jde o první výtku, Soud úvodem připomíná, že povinnost dodržet při provádění administrativních řízení přiměřenou lhůtu je obecnou zásadou unijního práva, jejíž dodržování musí soud Unie zajistit a která se coby jedna ze složek práva na řádnou správu objevuje v článku 41 odst. 1 Listiny (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 11. dubna 2006, Angeletti v. Komise, T‑394/03, bod 162; rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 6. prosince 2012, Füller-Tomlinson v. Parlament, T‑390/10 P, bod 115; rozsudek Tribunálu ze dne 11. května 2011, J v. Komise, F‑53/09, bod 113).

117    Pokud mimoto orgány čelí tak závažnému problému, jako je psychické obtěžování, mají povinnost odpovědět úředníkovi, který podá žádost podle článku 24 služebního řádu, rychle a s péčí. Sama Komise ostatně v bodě 6.1 svého rozhodnutí ze dne 26. dubna 2006 o politice v oblasti ochrany lidské důstojnosti a boje proti psychickému a sexuálnímu obtěžování v Komisi uvádí, že „každá žádost o pomoc osoby popisující situaci psychického obtěžování [musí být] projednána co nejrychleji“ (dále jen „rozhodnutí ze dne 26. dubna 2006“).

118    V projednávaném případě podala žalobkyně žádost o pomoc dne 5. prosince 2007 a rozhodnutí o odložení žádosti jí bylo oznámeno dne 10. srpna 2010, což je o více než dva roky a osm měsíců později.

119    Ačkoli se celková délka řízení jeví na první pohled neobvykle dlouhá, je nicméně třeba připomenout, že podle ustálené judikatury okolnost, že OOJ v rozporu s povinností péče nereagoval na žádost o poskytnutí pomoci podle článku 24 služebního řádu s nezbytnou rychlostí, nemůže mít sama o sobě vliv na legalitu rozhodnutí, jímž se bez dalších opatření odkládá šetření ve věci obtěžování, které bylo zahájeno na základě zmíněné žádosti o pomoc. Kdyby totiž takové rozhodnutí muselo být zrušeno pouze z důvodu prodlení s jeho vydáním, nové rozhodnutí, které by jej mělo nahradit, by v žádném případě nemohlo být méně opožděné než to původní (rozsudek Soudu ze dne 18. května 2009, Meister v. OHIM, F‑138/06 a F‑37/08, bod 76).

120    První výtka je tedy neúčinná a musí být zamítnuta.

121    Co se týče druhé výtky týkající se průběhu šetření, argument vycházející z nedostatku zkušeností šetřitele nemůže obstát. Je totiž nutno nejprve konstatovat, že sama žalobkyně požádala generálního tajemníka Komise, aby šetření svěřil šetřiteli, který nepůsobí na GŘ pro zaměstnance. Ze spisu dále vyplývá, že šetřitel po celou dobu šetření využíval technickou spolupráci s IDOC a zejména asistenci zkušeného člena IDOC. A konečně s přihlédnutím k široké posuzovací pravomoci, které se těší orgány při výběru osob, jimž svěří prošetření obtěžování, žalobkyně nemůže úspěšně zpochybnit volbu Komise na základě údajného nedostatku zkušeností šetřitele a člena IDOC, který mu asistoval.

122    Pokud jde o argument vycházející z omezeného rozsahu šetření, je nutno konstatovat, že podle závěrečné zprávy z šetření šetřitel prohlašuje, že provedl šetření a vyhledal informace u mediátora Komise a u lékařské služby Komise.

123    Co se týče počtu a výběru svědků, je pravda, že šetřitel se rozhodl vyslechnout kromě žalobkyně pouze dvanáct osob a že některé z nich patřily mezi osoby, které žalobkyně obvinila z obtěžování, nebo z toho, že nereagovaly na obtěžování, jehož se domnívá být obětí.

124    Nicméně je třeba uvést, že orgán pověřený administrativním šetřením, kterému přísluší přiměřeným způsobem prošetřit svěřené případy, disponuje širokou posuzovací pravomocí stran vedení šetření a zejména stran zhodnocení kvality a užitečnosti spolupráce poskytnuté svědky (viz výše uvedený rozsudek Skareby v. Komise, bod 38).

125    Soud však má za to, že šetřitel měl ve spise dostatečné podklady pro rozhodnutí, zda skutečnosti namítané žalobkyní splňovaly znaky psychického obtěžování, či nikoli. Co se konkrétně týče druhého období, šetřitel správně určil skutečnosti, které by mohly prokázat existenci psychického obtěžování, i když došel k závěru, že v daném případě žádné obtěžování nebylo prokázáno.

126    Ve světle těchto okolností není možné vytýkat šetřiteli, že porušil svou povinnost péče nebo že nedodržel zásadu řádné správy, když se rozhodl vyslechnout menší počet svědků, než jaký navrhovala žalobkyně.

127    Druhou výtku tohoto žalobního důvodu je tedy třeba odmítnout jako neopodstatněnou a s ní i celý čtvrtý žalobní důvod.

5.     K pátému žalobnímu důvodu, založenému na porušení povinnosti uvést odůvodnění

a)     Argumenty účastnic řízení

128    Žalobkyně poukazuje na to, že Komise sporným rozhodnutím vyloučila existenci psychického obtěžování na základě závěrečné zprávu z šetření, jakož i svědectví shromážděných během šetření. Žalobkyni nicméně nebyla závěrečná zpráva z šetření ani zápisy z pohovorů se svědky, navzdory její výslovné žádosti v tomto smyslu.

129    Domnívá se tedy, že nebyla schopna posoudit opodstatněnost sporného rozhodnutí, a projednávanou žalobu byla nucena podat, aby se dozvěděla jeho odůvodnění.

130    Komise odpovídá, že sporné rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a že článek 25 služebního řádu neobsahuje povinnost předat závěrečnou zprávu z šetření v rámci administrativy ani zápisy ze slyšení vedených v jeho rámci. Během jednání Komise prohlásila, že zhodnocení úplnosti odůvodnění nemůže být učiněno abstraktně, ale že musí být provedeno ve světle zvláštností daného případu. V tomto ohledu spočívala specifičnost šetření v tom, že byla žalobkyně do jeho průběhu úzce zapojena, měla tak postavení „privilegovaného svědka“ a mohla být aktivní v průběhu celého procesu. Kromě toho měla podle Komise možnost doplnit odůvodnění v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, což ostatně také udělala.

b)     Závěry Soudu

 Úvodní poznámky

131    Soud vzal při analýze prvních čtyř žalobních důvodů v úvahu text samotného sporného rozhodnutí, rozhodnutí o zamítnutí stížnosti a závěrečnou zprávu z šetření, která byla předložena Komisí a předána žalobkyni až v rámci organizačních procesních opatření, o kterých rozhodl Soud. V rámci pátého žalobního důvodu si žalobkyně stěžuje na chybějící odůvodnění v samotném sporném rozhodnutí. Soud tedy nejprve posoudí, zda sporné rozhodnutí obsahovalo dostatečné odůvodnění, a v případě negativní odpovědi, zda mohlo být odůvodnění sporného rozhodnutí doplněno ve stadiu rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nebo během soudního řízení.

 K nepředání zprávy z šetření žalobkyni před podáním žaloby

132    Soud konstatuje, že co se týče rozhodnutí, kterým se bez dalších opatření ukončuje šetření v rámci administrativy zahájené na základě žádosti o pomoc podané podle článku 24 služebního řádu, článek 25 druhý pododstavec služebního řádu výslovně neukládá povinnost předat stěžovateli závěrečnou zprávu z šetření ani zápisy ze slyšení uskutečněných v tomto rámci.

133    Avšak – s výhradou ochrany zájmů prověřovaných osob a osob, které podaly během šetření svědectví – žádné ustanovení služebního řádu ani nezakazuje, aby byla zpráva o šetření předána třetí osobě, která má legitimní zájem na tom se s ní seznámit, jako je tomu v případě osoby, která podala žádost podle článku 24 služebního řádu. Z judikatury kromě toho vyplývá, že orgány někdy toto řešení zvolily a předaly závěrečnou zprávu o šetření stěžovatelům buď před podáním žaloby tak, že ji připojily ke konečnému rozhodnutí o stížnosti (výše uvedený rozsudek Lo Giudice v. Komise, bod 163; výše uvedený rozsudek Cerafogli v. BCE, bod 108), nebo v rámci výkonu organizačního procesního opatření, o kterém rozhodl Soud, jako v tomto případě.

134    Soud v každém případě připomíná, že předmětem tohoto žalobního důvodu je soulad sporného rozhodnutí s požadavky druhého pododstavce článku 25 služebního řádu. V důsledku toho není nutné, aby se Soud v rámci tohoto žalobního důvodu zabýval otázkou případné existence povinnosti Komise předat žalobkyni závěrečnou zprávu o šetření a zápisy z pohovorů se svědky. Je totiž celkem možné, že rozhodnutí ukončit bez dalších opatření šetření ve věci obtěžování mohlo být dostatečně odůvodněno bez použití jiných externích informací.

135    Z toho vyplývá, že výtka založená na nepředání závěrečné zprávy o šetření a k ní připojených zápisů ze slyšení musí být zamítnuta jako neúčinná.

 K odůvodnění sporného rozhodnutí

136    Co se týče povinnosti odůvodnit rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení, Soud připomíná, že k zárukám v administrativním řízení, přiznaným unijním právem, patří zejména zásada řádné správy zakotvená v článku 41 Listiny (viz rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 27. září 2012, Applied Microengineering v. Komise, T‑387/09, bod 76), jejíž součástí je zejména „povinnost administrativních orgánů odůvodňovat svá rozhodnutí“.

137    Povinnost odůvodnit rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení je kromě toho základní zásadou unijního práva, od níž se lze odchýlit pouze z naléhavých důvodů (viz rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 29. září 2005, Napoli Buzzanca v. Komise, T‑218/02, bod 57 a citovaná judikatura, a ze dne 8. září 2009, ETF v. Landgren, T‑404/06 P, bod 148 a citovaná judikatura).

138    Podle ustálené judikatury musejí z odůvodnění vyžadovaného článkem 296 SFEU jasně a jednoznačně vyplývat úvahy autora aktu (v tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. prosince 2004, Swedish Match, C‑210/03, bod 63).

139    Povinnost odůvodnit každé rozhodnutí, které nepříznivě zasahuje do něčího právního postavení, stanovená v článku 25 druhém pododstavci služebního řádu, který je pouze vyjádřením obecné povinnosti stanovené v článku 296 SFEU ve specifickém kontextu vztahů mezi orgány a jejich zaměstnanci, má za cíl poskytnout dotčené osobě dostatečné informace pro účely zjištění, zda je rozhodnutí opodstatněné nebo zda je stiženo vadou umožňující zpochybnit jeho legalitu a umožnit soudu Unie přezkoumat legalitu sporného rozhodnutí (výše uvedený rozsudek Giudice v. Komise, bod 160).

140    Judikatura vztahující se k článku 25 druhému pododstavci služebního řádu kromě toho upřesnila, že rozsah povinnosti odůvodnit rozhodnutí zasahující do právního postavení musí být posouzen nejen s ohledem na znění dotčeného rozhodnutí, ale rovněž v závislosti na konkrétních okolnostech týkajících se uvedeného rozhodnutí, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (výše uvedený rozsudek Lo Giudice v. Komise, bod 163; výše uvedený rozsudek Skareby v. Komise, bod 74), a že odůvodnění musí být dotčené osobě v zásadě sděleno současně s rozhodnutím, kterým se zasahuje do jejího právního postavení (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 1981, Michel v. Parlament, 195/80, bod 22).

141    Striktní výklad povinnosti stanovené čl. 25 druhým pododstavcem služebního řádu je o to nezbytnější, když rozhodnutí, kterým se zasahuje do právního postavení, je tak jako v tomto případě rozhodnutím OOJ, jímž se bez dalších opatření ukončuje šetření vycházející ze žádosti o pomoc stran údajného psychického obtěžování.

142    Na rozdíl od většiny správních aktů, které mohou zasáhnout do právního postavení úředníka, je rozhodnutí o žádosti o pomoc přijímáno ve specifickém faktickém kontextu. Takový kontext může trvat několik měsíců či dokonce let jako v tomto případě. Jak Soud dále uvedl v bodě 32 výše uvedeného rozsudku Skareby v. Komise, „psychické obtěžování […] může mít mimořádně ničivé účinky na zdravotní stav oběti“. Prokázané obtěžování nemá dále vliv primárně na finanční zájmy nebo služební postup úředníka, což jsou případy, které Komise může snadno zhojit přijetím určitého rozhodnutí nebo poukázáním určité finanční částky dotčené osobě, ale poškozuje osobnost, důstojnost a fyzickou či psychickou integritu oběti, což je újma, kterou nelze zcela napravit finančním odškodněním. Bez ohledu na to, zda jsou tvrzení o obtěžování opodstatněná, či nikoli, stěžovatel je jako taková vnímá a orgán musí na základě povinnosti péče co nejúplněji odůvodnit zamítnutí žádosti o pomoc, aniž musí stěžovatel čekat na odpověď na svou stížnost, aby se dozvěděl důvody pro zamítnutí, přičemž orgán se může rozhodnout, že takovou odpověď ani neposkytne.

143    Soud má za to, že nutnost plně odůvodnit sporné rozhodnutí byla za okolností daného případu o to naléhavější, že útvar, který měl prošetřovat případy psychického obtěžování, byl podle prohlášení žalobkyně uskutečněného na jednání považován za „předního advokáta Komise“. Komise v odpověď na otázku položenou Soudem během jednání v tomto ohledu prohlásila, že za čtyři roky, kdy člen personálu IDOC asistující šetřiteli v této věci pracoval v IDOC, tento útvar nikdy nedospěl k závěru, že došlo k psychickému obtěžování, přestože každý rok zahajoval pěti až deset šetření.

144    Ve světle těchto principů a okolností tedy musí Soud posoudit, zda je odůvodnění sporného rozhodnutí v souladu s požadavky článku 25 druhého pododstavce služebního řádu.

145    Ve velmi stručném úvodu sporné rozhodnutí zdůrazňuje, což vyplývá ze závěrečné zprávy o šetření, že žalobkyně „měla v průběhu celého šetření možnost přispět k jeho vývoji“ a že „byla informována transparentním způsobem o jeho průběhu“. Zmíněné rozhodnutí následně analyzuje zvlášť první a zvlášť druhé období.

146    Co se týče prvního období, sporné rozhodnutí uvádí, že závěrečná zpráva o šetření potvrzuje „sérii rozporů“ v konkrétních záležitostech, které nastaly mezi žalobkyní a jejími nadřízenými a částí jejích kolegů. Ze sporného rozhodnutí nicméně vyplývá, že tyto rozpory, „které se týkaly výlučně pracovních záležitostí“ byly vždy řešeny během schůzí vedení nebo ve formálních přípisech. Podle sporného rozhodnutí dále „šetření […] neodhalilo zaujatost“ vůči osobě žalobkyně, ale spíše „určitou náklonnost [jejích] bývalých kolegů“, a neodhalilo ani existenci pověsti spočívající v nedostatku schopností žalobkyně či její slabé manažerské schopnosti. Uvedené rozhodnutí také uvádí, že hodnocení udělená žalobkyni v období od 1. července 1999 do 30. června 2001 a v období od 1. července 2001 do 31. prosince 2002 byla udělena v souladu s pravidly a v porovnání s minulostí nebyla horší. Sporné rozhodnutí následně připomíná, že negativní hodnocení, a to i opakované, ani „manažerská rozhodnutí, jež je obtížné akceptovat“, sama o sobě nepředstavují obtěžování.

147    Sporné rozhodnutí konečně uzavírá, že „[z] dokumentace […] předložené [žalobkyní], ze svědectví shromážděných během šetření a z následující analýzy nevyplývá, že by jednání osob, které [žalobkyně] obvinila, splňovala kritéria článku 12a služebního řádu […], a to ať jsou posuzována samostatně či společně jako projev ‚systémového obtěžování‘ “.

148    S přihlédnutím k tomuto odůvodnění má Soud za to, že sporné rozhodnutí se souborem výtek vznesených žalobkyní ve vztahu k uvedenému období zabývá souhrnně, avšak přiměřeně, a poskytlo jí dostatek informací umožňující jí posoudit jeho opodstatněnost a Soudu provést soudní přezkum.

149    Je tedy třeba konstatovat, že co se týče prvního období, odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky článku 25 druhého pododstavce služebního řádu v souladu s výkladem poskytnutým v judikatuře, takže pokud jde o toto období, tento žalobní důvod není opodstatněný.

150    Co se však týče druhého období, sporné rozhodnutí pouze uvádí, že „šetření ukázalo, že [paní C] měla zvláštní styl řízení, který se někdy nelíbil některým kolegům a mohl být příležitostně vnímán jako zraňující či útočný, že [žalobkyně] měla příležitost vyjádřit [svou] kritiku v tomto smyslu, že mezi [žalobkyní] a [její] ředitelkou panovaly neshody ohledně některých manažerských rozhodnutí[; n]icméně, šetření také ukázalo, že [paní C] nechovala [vůči žalobkyni] zlé úmysly a že její styl řízení nebyl vůči [osobě žalobkyně] specifický“. Sporné rozhodnutí z toho dovozuje, že „z šetření nevyplývá, že by chování [paní C] mohlo objektivně poškodit důstojnost, osobnost a integritu [žalobkyně;], z písemností ve spise, ze svědectví a z důkladné a nezávislé analýzy šetření nevyplývá, že by ze strany některého [kolegy] nebo skupiny koleg[ů] došlo [ve vztahu k žalobkyni] k protiprávnímu jednání, které by mohlo poškodit [její] osobnost, [její] důstojnost nebo [její] fyzickou nebo psychickou integritu“.

151    V tomto ohledu Soud konstatuje, že sporné rozhodnutí se nezabývá žádnou z výtek vznesených žalobkyní v její žádosti, ale odkazuje ohledně skutkového základu na závěrečnou zprávu z šetření, která byla žalobkyni předána až v návaznosti na organizační procesní opatření, o kterém rozhodl Soud v rámci této věci.

152    I když je pravda, že judikatura připouští odůvodnění prostřednictvím odkazu na zprávu nebo stanovisko, které je samo odůvodněné a bylo oznámeno (viz výše uvedený rozsudek Lo Giudice v. Komise, body 163 a 164; výše uvedený rozsudek Cerafogli v. ECB, bod 108 a citovaná judikatura), je nicméně nezbytné, aby taková zpráva nebo stanovisko byla dotčené osobě skutečně oznámena společně s rozhodnutím, kterým se zasahuje do právního postavení, což v této věci nebylo učiněno.

153    Žalobkyně proto nebyla s to napadnout jednotlivá skutková zjištění šetřitele nebo závěry, které z nich dovodil, pouze na základě sporného rozhodnutí, takže co se týče skutkového základu, odůvodnění sporného rozhodnutí není v souladu s požadavky článku 25 druhého pododstavce služebního řádu.

154    Je tedy třeba konstatovat, že co se týče druhého období, sporné rozhodnutí poskytlo žalobkyni pouze neúplné odůvodnění, které samo o sobě neumožňuje OOJ zhostit se povinnosti vyplývající z článku 25 druhého pododstavce služebního řádu.

155    Soud nicméně připomíná, že judikatura v některých případech sporů mezi orgány a jejich zaměstnanci připouští určité změkčení povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 25 druhém pododstavci služebního řádu.

156    Je tedy nezbytné zkoumat, zda tyto judikatorní principy mají být aplikovány v tomto případě, jak to ve své žalobní odpovědi a během jednání navrhovala Komise.

–       K možnosti doplnit odůvodnění sporného rozhodnutí v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti

157    Podle Komise poskytlo rozhodnutí o zamítnutí stížnosti žalobkyni podrobné odůvodnění, které jí umožnilo posoudit, zda je vhodné podat opravný prostředek proti spornému rozhodnutí, a Soudu posoudit legalitu uvedeného rozhodnutí.

158    Soud připomíná, že podle znění článku 25 druhého pododstavce služebního řádu musí být odůvodněno rozhodnutí zasahující do právního postavení, a nikoli pozdější administrativní rozhodnutí.

159    Je sice pravda, že podle judikatury má OOJ povinnost uvést odůvodnění přinejmenším ve stadiu zamítnutí stížnosti a že administrativa může zhojit případný nedostatek v odůvodnění rozhodnutí zasahujícího do právního postavení přiměřeným odůvodněním poskytnutým ve stadiu odpovědi na stížnost, přičemž toto posledně uvedené odůvodnění bude považováno za shodné s odůvodněním rozhodnutí, proti kterému směřovala stížnost (rozsudky Soudu první instance ze dne 19. března 1998, Tzoanos v. Komise, T‑74/96, bod 268, a ze dne 1. dubna 2009, Valero Jordana v. Komise, T‑385/04, bod 118; rozsudek Soudu ze dne 26. května 2011, Lebedef v. Komise, F‑40/10, bod 38). Podle judikatury kromě toho může administrativa zhojit původně nedostatečné odůvodnění rozhodnutí zasahujícího do právního postavení dodatečným upřesněním poskytnutým i v průběhu řízení, jestliže dotyčná osoba znala již před podáním své žaloby skutečnosti představující alespoň neúplné odůvodnění (výše uvedený rozsudek Skareby v. Komise, bod 75 a citovaná judikatura).

160    Nicméně tento výklad článku 25 druhého pododstavce služebního řádu v judikatuře původně vzešel ze sporů týkajících se zákonnosti rozhodnutí o nepovýšení, ve kterých unijní soud rozhodl, že OOJ není povinen odůvodňovat rozhodnutí o povýšení vůči osobám nepovýšených kandidátů, protože by jim uvedení takového odůvodnění mohlo způsobit škodu (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. května 1969, Huybrechts v. Komise, 21/68, bod 19, ze dne 13. července 1972, Bernardi v. Parlament, 90/71, bod 15, a ze dne 30. října 1974, Grassi v. Rada, 188/73, body 11 až 17).

161    Tato judikatura se postupně rozšířila na rozhodnutí o zamítnutí kandidatury nebo vyloučení z výběrového řízení (viz např. rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 12. února 1992, Volger v. Parlament, T‑52/90, bod 36, a ze dne 30. listopadu 1993, Perakis v. Parlament, T‑78/92, body 50 až 52) a poté i na některé další kategorie sporů jako např. na spory týkající se vyčerpání dovolené za kalendářní rok (výše uvedený rozsudek Lebedef v. Komise).

162    Podle takových výkladových pravidel je přitom za určitých okolností možné nalézt spravedlivou rovnováhu mezi povinností odůvodňovat rozhodnutí, kterým se zasahuje do právního postavení, uloženou čl. 25 druhým pododstavcem služebního řádu a dalšími legitimními požadavky jako např. požadavkem na řádnou správu nebo ochranu práv třetích osob.

163    Soud nicméně konstatuje, že čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny prohlásil právo na odůvodnění správních rozhodnutí za základní obecnou zásadou unijního práva, takže každá výjimka z pravidla stanoveného v článku 25 druhého pododstavce služebního řádu, podle kterého musí být odůvodnění uvedeno buď v samotném rozhodnutí, kterým se zasahuje do právního postavení, nebo sděleno ve stejný okamžik jako toto rozhodnutí, musí být vykládána restriktivním způsobem a musí být objektivně zdůvodněna okolnostmi, za nichž bylo přijato rozhodnutí, kterým se zasahuje do právního postavení.

164    V konkrétním kontextu šetření zahájeného na základě žádosti o pomoc podle článku 24 služebního řádu, jehož cílem je prokázat, že ve skutečnosti došlo k obtěžování, jehož se zaměstnanec cítí být obětí, je třeba zohlednit povinnost orgánu odpovědět úředníkovi, který takovou žádost podal, s rychlostí a péčí požadovanou při řešení tak závažné situace (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Lo Giudice v. Komise, bod 136).

165    V takovém kontextu tedy musí být povinnost uvést odůvodnění stanovená čl. 25 druhým pododstavcem služebního řádu vykládána úzce a rozhodnutí, v němž je uvedeno pouze východisko odůvodnění, nemůže vyhovět požadavkům uloženým tímto ustanovením. Opačné řešení by vedlo k tomu, že úředník, který podal žádost o pomoc pro psychické obtěžování podle článku 24 služebního řádu, by musel podat stížnost, aby se mu dostalo odůvodnění rozhodnutí, jímž bylo bez dalších opatření ukončeno administrativní šetření, v souladu s požadavky článku 25 druhého pododstavce služebního řádu. Jak uznala Komise během jednání, účelem stížnosti přitom není získat odůvodnění rozhodnutí, kterým se zasahuje do právního postavení, ale napadnout jeho opodstatněnost. Pokud by bylo administrativě umožněno nesdělit odůvodnění rozhodnutí o žádosti o pomoc, nebylo by to zjevně v souladu ani s povinností orgánů jednat rychle a s péčí vyžadovanou v tak závažné situaci, jako je psychické obtěžování, ani s povinností projednávat žádosti o pomoc v případech psychického obtěžování „co nejrychleji“, což je závazek, který na sebe vzala Komise svým rozhodnutím ze dne 26. dubna 2006.

166    Z toho vyplývá, že v případě rozhodnutí, kterým se ukončuje šetření zahájené na základě žádosti o pomoc podle článku 24 služebního řádu pro psychické obtěžování, nemohou orgány platně poskytnout dotčené osobě úplné odůvodnění poprvé až v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, aniž tím poruší povinnost uvést odůvodnění, kterou mají podle článku 25 druhého pododstavce služebního řádu.

167    Takové řešení však nepředjímá možnost orgánů upřesnit v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti důvody uvedené administrativou ani možnost Soudu zohlednit tato upřesnění při posouzení žalobního důvodu, který napadá legalitu rozhodnutí (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Skareby v. Komise, bod 53).

–       K posouzení okolností, za kterých bylo sporné rozhodnutí přijato

168    Komise tvrdí, že žalobkyně měla v průběhu šetření aktivní roli, že měla možnost k němu přispívat předkládáním dokumentů a vyjádření a že byla informována o vývoji šetření.

169    Za účelem rozhodnutí, zda byl splněn požadavek uvést odůvodnění stanovený služebním řádem, je v tomto ohledu nezbytné brát v úvahu nejen dokumenty, kterými bylo rozhodnutí oznámeno, ale i okolnosti, za nichž bylo přijato a za nichž o něm byla dotčená osoba informována (rozsudek Soudu ze dne 30. listopadu 2010, Taillard v. Parlament, F‑97/09, bod 33). V projednávaném případě je třeba jednak zohlednit účast žalobkyně na šetření a jednak zkoumat, zda měla žalobkyně informace, na kterých se uvedené rozhodnutí zakládá, již v okamžiku přijetí sporného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 8. července 1998, Aquilino v. Rada, T‑130/96, bod 44 a citovaná judikatura).

170    Z vlastního textu sporného rozhodnutí vyplývá, že se opírá o závěrečnou zprávu z šetření, která byla žalobkyni předána až v průběhu soudního řízení. Jelikož ze sporného rozhodnutí nelze dovodit opačný závěr, žalobkyně nemohla vědět, do jaké míry šetřitel zohlednil informace, které poskytla v průběhu celého šetření, a ostatně ani to, zda sporné rozhodnutí skutečně odpovídalo výsledkům šetření. Z toho vyplývá, že Komise nemohla odůvodnit počáteční nedostatek odůvodnění sporného rozhodnutí tvrzením, že se toto zakládá na informacích žalobkyni známých.

171    Možnost přispět k řádnému průběhu šetření nabídnutá žalobkyni se jeví být v souladu se zásadou řádné správy. Taková účast však sama o sobě neprokazuje, že byla žalobkyně tímto informována o důvodech, které vedly Komisi k zamítnutí její žádosti o pomoc. Dokonce i za předpokladu, že by žalobkyně obdržela relevantní informace v průběhu šetření, což Komise neprokázala, mohla žalobkyně předpokládat, že se tyto informace staly obsoletními v důsledku odůvodnění, na kterém bylo založeno sporné rozhodnutí.

172    Co se týče informací o vývoji šetření poskytnutých žalobkyni, Komise neprokázala, že tyto informace obsahovaly kromě omluv za prodlení při realizaci různých vyšetřovacích činností i důvody, na jejichž základě pak následně zamítla žádost žalobkyně o pomoc.

173    Ve světle výše uvedeného je třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí není ve vztahu k druhému období dostatečně odůvodněno, co se týče důvodů, pro které Komise odložila žádost žalobkyně o pomoc, a uvedené rozhodnutí je třeba zrušit v rozsahu, v němž se týká tohoto období.

C –  K návrhovým žádáním znějícím na náhradu škody

1.     Argumenty účastnic řízení

174    Žalobkyně požaduje náhradu škody a nemajetkové újmy z důvodu psychického obtěžování, jež utrpěla, a pochybení, jichž se dopustila Komise při odmítnutí její žádosti o pomoc.

175    Co se týče škody, návrhová žádání žalobkyně znějící na náhradu škody se v podstatě dělí na tři části.

176    Dotčená zaprvé tvrdí, že psychické obtěžování, jež utrpěla, pošpinilo její kariéru a pověst, jelikož mělo za následek poškození jejího fyzického i duševního zdraví. Žalobkyně zadruhé tvrdí, že jí újmu způsobilo porušení článku 24 služebního řádu, a sice nepřijetí předběžných opatření, jako je vytvoření odstupu mezi zúčastněnými, když podala žádost o pomoc. Zatřetí požaduje náhradu škody, kterou údajně utrpěla, jelikož Komise nerespektovala zásadu řádné správy a povinnost péče, a z důvodu nepřiměřeně dlouhé lhůty, ve které Komise projednala její spis. 

177    Utrpěná škoda by podle žalobkyně měla být částečně nahrazena tím, že Komise uhradí výlohy a odměnu jejích právních zástupců za postup před zahájením soudního řízení a soudní řízení.

178    Co se týče náhrady nemajetkové újmy, žalobkyně se domnívá, že vznikla v důsledku toho, že Komise porušila povinnost péče při projednání její žádosti o pomoc, a oceňuje tuto újmu ve výši 10 000 eur.

179    Komise odpovídá, že psychické obtěžování nebylo prokázáno, a proto žalobkyně neutrpěla žádnou škodu ani nemajetkovou újmu, a není tedy důvodné vyhovět jejímu návrhu na náhradu škody. Dodává, že žalovaná nemusí podle ustálené judikatury v každém případě hradit výdaje vzniklé žalobkyni během postupu před soudním řízením.

2.     Závěry Soudu

180    Z ustálené judikatury plyne, že ve sporech mezi orgány a jejich úředníky se právo na náhradu škody přiznává, jsou-li splněny tři kumulativní podmínky, totiž podmínka protiprávnosti jednání vytýkaného orgánům, podmínka skutečné škody a podmínka příčinné souvislosti mezi jednáním a uplatňovanou škodou (výše uvedený rozsudek Komise v. Q, bod 42 a citovaná judikatura). Skutečnost, že jedna z těchto tří podmínek není splněna, stačí k zamítnutí žaloby na náhradu škody (viz usnesení Soudu ze dne 16. března 2011, Marcuccio v. Komise, F‑21/10, body 22 a 23 a citovaná judikatura).

181    Co se týče třetí podmínky, na kterou je odpovědnost orgánů vázána, újma, jejíž náhrada je požadována, musí být skutečná a určitá, což musí prokázat žalobkyně (rozsudek Soudu ze dne 13. června 2012, BL v. Komise, F‑63/10, bod 98).

182    Žalobkyně však ve svých písemných podáních neodkazuje na žádný dokument ve spise, který by mohl doložit existenci či rozsah tvrzené škody, kterou ostatně ani nevyčíslila a ve vztahu k níž pouze uvedla, že bude částečně nahrazena tím, že Komise uhradí výlohy a odměnu jejích právních zástupců za postup před zahájením soudního řízení a soudní řízení. Žaloba navíc v tomto ohledu neobsahuje žádné důkazní návrhy. Podle článku 35 odst. 1 písm. e) jednacího řádu přitom musí žaloba obsahovat označení navrhovaných důkazů nezbytných pro prokázání existence a rozsahu škody.

183    Vzhledem k tomu, že nebyly předloženy uvedené důkazy, je třeba učinit závěr, že žalobkyně neprokázala existenci a rozsah tvrzené škody. Návrhové žádání žalobkyně znějící na náhradu škody proto musí být zamítnuto, aniž se Soud musí vyjadřovat k existenci ostatních podmínek.

184    Co se týče nemajetkové újmy, žalobkyně má za to, že tato vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouhé doby šetření, jakož nedostatku péče ze strany Komise při projednávání spisu.

185    Soud připomíná, že žalobkyně podala svou žádost o pomoc dne 5. září 2007 a že byla o sporném rozhodnutí informována dne 10. srpna 2010, tedy o více než dva roky a osm měsíců později. Vzhledem k okolnostem projednávaného případu, a to i když bude přihlédnuto k délce žádosti o pomoc a ke skutečnosti, že žalobkyně opakovaně požadovala další šetření, však nelze v zásadě označit takovou dobu za přiměřenou.

186    Je tedy nezbytné zkoumat, zda jsou jednotlivé argumenty uvedené Komisí pro ospravedlnění délky trvání šetření s to zpochybnit tento závěr.

187    Ze spisu vyplývá, že od data podání žádosti o pomoc do rozhodnutí zahájit administrativní šetření a pověřit jeho provedením šetřitele mimo DG pro zaměstnance, které bylo přijato dne 9. června 2008, uplynulo šest měsíců. Jedná se tedy o dobu o dva měsíce delší, než je doba čtyř měsíců podle článku 90 odst. 1 služebního řádu, potřebná pro vznik implicitního rozhodnutí o zamítnutí žádosti.

188    Judikatura v oblasti žádosti o pomoc podle článku 24 služebního řádu již v každém případě upřesnila, že není vyloučeno, že objektivní důvody, jež mohou souviset zejména s potřebou organizace šetření, mohou odůvodňovat delší lhůtu k zahájení uvedeného šetření (výše uvedený rozsudek Komise v. Q, bod 105). Vzhledem ke správnému rozhodnutí svěřit šetření osobě nezávislé na GŘ pro zaměstnance a k délce žádosti o pomoc, jež čítá přibližně tisíc stran, nelze toto prodlení Komise v projednávaném případě považovat za nepřiměřené.

189    Pokud jde o období od 9. června 2008 do 9. března 2009, což je datum, k němuž šetřitel pozval žalobkyni k podání svědecké výpovědi v rámci administrativního šetření, Komise přiznává, že „nebyl podniknut žádný formální vyšetřovací úkon“, což je okolnost, za kterou se šetřitel žalobkyni opakovaně omluvil. Komise odůvodňuje toto prodlení odvoláním na pracovní vytížení, kterému čelil šetřitel v důsledku svého nedávného jmenování na pozici ředitele. Tento odůvodnění nicméně nemůže ospravedlnit to, že během výše uvedených devíti měsíců zůstalo šetření na mrtvém bodě. Pokud šetřitel nebyl schopen splnit své úlohy v rámci šetření, Komise měla jmenovat jiného šetřitele nebo v každém případě zorganizovat své činnosti takovým způsobem, aby při projednávání žádosti žalobkyně nedošlo tak značnému prodlení.

190    Pro období od 9. března 2009 do 23. dubna 2010, tj. data, k němuž šetřitel odevzdal zprávu generálnímu tajemníkovi Komise, odůvodňuje Komise délku řízení složitostí šetření a „velkým počtem“ vyslechnutých osob, mezi něž patřilo několik bývalých úředníků, kteří již Belgii opustili. Ačkoli tedy ze závěrečné zprávy z šetření vyplývá, že Komise vyslechla pouze dvanáct osob, z nichž byly v důchodu jen tři, nejeví se délka této fáze s přihlédnutím k celkové složitosti šetření jako nepřiměřená.

191    Konečně dne 7. června 2010 přijal generální tajemník Komise sporné rozhodnutí. Nicméně, jak Komise sama vysvětlila v dopise ze dne 15. září 2010 adresovaném právnímu zástupci žalobkyně, z důvodu „administrativní chyby“ bylo rozhodnutí žalobkyni předáno až dne 10. srpna 2010.

192    Z toho vyplývá, že z celkové doby šetření v délce 32 měsíců, uplynulo minimálně11 měsíců – od 9. června 2008 do 9. března 2009 a od 7. června 2010 do 10. srpna 2010 – během nichž nebyly provedeny žádné úkony, aniž byla Komise schopna tuto nečinnost náležitě odůvodnit. Pouhý odkaz na pracovní vytížení šetřitele nebo na administrativní chybu totiž není s to ospravedlnit délku šetření.

193    Délku šetření tedy nelze považovat za přiměřenou a jednání Komise nelze považovat za jednání v souladu s povinností péče.

194    Za daných okolností však nemůže být nemajetková újma, kterou utrpěla žalobkyně, plně nahrazena zrušením sporného rozhodnutí. V důsledku částečného zrušení sporného rozhodnutí se bude žalobkyně opět nacházet v situaci, kdy bude čekat na definitivní ukončení řízení zahájeného podle článku 24 služebního řádu v návaznosti na podání žádosti ze dne 5. září 2007. Takové prodloužení vyčkávání a nejistoty způsobené protiprávností sporného rozhodnutí, zakládá nemajetkovou újmu.

195    S přihlédnutím k výše uvedeným důvodům má Soud za to, že návrh na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení a porušení povinnosti péče, je opodstatněný a ukládá Komisi, aby žalobkyni uhradila částku, kterou ex æquo et bono stanoví ve výši 6 000 eur.

 K nákladům řízení

196    Podle článku 87 odst. 1 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly druhé hlavy uvedeného řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

197    Z důvodů uvedených v tomto rozsudku vyplývá, že Komise je účastnicí řízení, která v podstatné míře neměla ve věci úspěch. Žalobkyně kromě toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadovala, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, musí Komise nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady vynaložené žalobkyní.

Z těchto důvodů

SOUD PRO VEŘEJNOU SLUŽBU (druhý senát)

rozhodl takto:

1)      Rozhodnutí Evropské komise ze dne 7. června 2010 se zrušuje v rozsahu, v němž se jím odkládá žádost M. Tzirani o pomoc ve věci psychického obtěžování, jež údajně utrpěla od 1. října 2004.

2)      Evropské komisi se ukládá povinnost zaplatit M. Tzirani částku ve výši 6 000 eur.

3)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

4)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené M. Tzirani.

Rofes i Pujol Boruta Bradley

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. července 2013.

Vedoucí soudní kanceláře        Předsedkyně

W. Hakenberg        M. I. Rofes i Pujol

* Jednací jazyk: francouzština.