ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)
7. března 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Vnitrostátní režim podpory upravující vydávání obchodovatelných zelených certifikátů tuzemským výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů – Dovoz elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů do jiného členského státu – Povinnost nákupu zelených certifikátů – Sankce – Osvobození – Směrnice 2001/77/ES – Směrnice 2009/28/ES – Režim podpory – Záruky původu – Volný pohyb zboží – Články 18, 28, 30, 34 a 110 SFEU – Státní podpory – Články 107 a 108 SFEU – Státní prostředky – Selektivní výhoda“
Ve věci C‑558/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) ze dne 16. srpna 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 19. srpna 2022, v řízení
Autorità di Regolazione per Energia Reti e Ambiente (ARERA)
proti
Fallimento Esperia SpA,
Gestore dei Servizi Energetici SpA – GSE,
SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),
ve složení: A. Prechal (zpravodajka), předsedkyně senátu, F. Biltgen, N. Wahl, J. Passer a M. L. Arastey Sahún, soudci,
generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Fallimento Esperia SpA: U. Grella a F. M. Salerno, avvocati,
– za Gestore dei Servizi Energetici SpA – GSE: S. Fidanzia a A. Gigliola, avvocati,
– za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: D. Del Gaizo a F. Tortora, avvocati dello Stato,
– za Evropskou komisi: B. De Meester, G. Gattinara a F. Tomat, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 18, 28, 30, 34, 107, 108 a 110 SFEU, jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES (Úř. věst. 2009, L 140, s. 6).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Autorità di Regolazione per Energia Reti e Ambiente (ARERA) (Regulační úřad pro energetiku, sítě a životní prostředí, Itálie) (dále jen „ARERA“) na straně jedné a Fallimento Esperia SpA, společností v úpadku, a Gestore dei Servizi Energetici SpA – GSE (dále jen „GSE“), na straně druhé, který vyvstal ohledně uložení peněžité sankce společnosti Fallimento Esperia za porušení povinnosti nakoupit za elektřinu dovezenou do Itálie v roce 2010 certifikáty osvědčující její původ z obnovitelných zdrojů (dále jen „zelené certifikáty“).
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2001/77/ES
3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. září 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (Úř. věst 2001, L 283, s. 33; Zvl. vyd. 12/02, s. 121) byla s účinkem ode dne 1. ledna 2012 zrušena směrnicí 2009/28. Posledně uvedená směrnice byla zrušena s účinkem ode dne 1. července 2021 směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2018/2001 ze dne 11. prosince 2018 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů (Úř. věst. 2018, L 328, s. 82).
4 Body 10, 11, 14 a 15 odůvodnění směrnice 2001/77 zněly následovně:
„(10) Tato směrnice nevyžaduje od členských států, aby uznávaly nákup záruky původu od jiných členských států nebo odpovídající nákup elektřiny jako příspěvek ke splnění svého kvótního závazku. Aby se však usnadnilo obchodování s elektřinou vyrobenou z obnovitelných zdrojů a aby se zvýšila průhlednost při výběru spotřebitele mezi elektřinou vyrobenou z neobnovitelných zdrojů energie a elektřinou vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie, je nutná záruka původu této elektřiny. Programy záruky původu samy neznamenají nárok na využití vnitrostátních systémů podpory vytvořených v jednotlivých členských státech. Je důležité, aby byly těmito zárukami původu pokryty všechny formy elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie.
(11) Je důležité jasně rozlišovat mezi zárukami původu a zaměnitelnými zelenými osvědčeními.
[…]
(14) Členské státy provozují na vnitrostátní úrovni různé systémy podpory obnovitelných zdrojů energie, včetně zelených osvědčení, investiční pomoci, osvobození od daně nebo snížení daně, vrácení daně a programů přímé cenové podpory. Důležitým prostředkem k dosažení účelu této směrnice je zaručit řádné fungování těchto systémů, dokud nezačne fungovat rámec Společenství, aby byla zachována důvěra investorů.
(15) Je příliš brzy na rozhodnutí o rámci Společenství týkajícím se programů podpory se zřetelem na omezené zkušenosti s vnitrostátními programy a v současné době poměrně nízký podíl dotované elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie ve Společenství.“
5 Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Účel“, stanovil:
„Účelem této směrnice je podporovat zvýšení příspěvku obnovitelných zdrojů energie k výrobě elektřiny na vnitřním trhu s elektřinou a vytvořit základnu pro odpovídající budoucí rámec Společenství.“
6 Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Státní směrné cíle“, v odstavcích 1 a 2 stanovil:
„1. Členské státy přijmou vhodná opatření na podporu větší spotřeby elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie v souladu se státními směrnými cíli uvedenými v odstavci 2. Tyto kroky musí být úměrné cíli, kterého má být dosaženo.
2. Nejpozději do 27. října 2002 a poté každých pět let členské státy přijmou a zveřejní zprávu, ve které budou stanoveny státní směrné cíle týkající se budoucí spotřeby elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie vyjádřené jako procentní sazba spotřeby elektřiny na dalších deset let. Zpráva také uvede opatření, která byla na vnitrostátní úrovni přijata nebo která jsou plánována k dosažení těchto státních směrných cílů. Při stanovení těchto cílů do roku 2010 členské státy
– zohlední referenční hodnoty uvedené v příloze,
– zajistí, aby byly cíle slučitelné se všemi státními závazky přijatými v rámci závazků týkajících se ochrany klimatu, které Společenství přijalo podle Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě Organizace spojených národů o změně klimatu.“
7 Článek 4 této směrnice, nadepsaný „Programy podpory“, v odstavci 1 stanovil:
„Aniž jsou dotčeny články 87 a 88 Smlouvy [(nyní články 107 a 108 SFEU)], vyhodnotí [Evropská] komise uplatňování systémů užívaných v členských státech, podle nichž výrobce elektřiny dostává přímou nebo nepřímou podporu na základě nařízení vydaných orgány veřejné moci, a jež by mohly mít za následek omezení obchodu, přičemž se má za to, že tyto systémy přispívají k cílům stanoveným v článcích 6 a 174 Smlouvy.“
8 Článek 5 směrnice 2001/77, nadepsaný „Záruka původu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie“, v odstavcích 1 až 5 stanovil:
„1. Členské státy zajistí nejpozději do 27. října 2003, aby mohl být zaručen původ elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie jako takové ve smyslu této směrnice podle objektivních, průhledných a nediskriminačních kritérií stanovených každým členským státem. Zajistí, aby byla za tímto účelem na žádost vydávána záruka původu.
2. Členské státy mohou jmenovat jeden nebo více příslušných subjektů nezávislých na výrobních a distribučních činnostech, aby dohlížely na vydávání těchto záruk původu.
3. Záruka původu musí
– uvádět zdroj energie, ze kterého byla elektřina vyrobena, datum a místo výroby a v případě vodních elektráren i kapacitu,
– umožňovat výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů, aby prokázali, že elektřina, kterou prodávají, je vyrobena z obnovitelných zdrojů energie ve smyslu této směrnice.
4. Záruky původu vydávané podle odstavce 2 by měly být vzájemně uznávány členskými státy výlučně jako důkaz bodů uvedených v odstavci 3. Odmítnutí uznat záruku původu jako takový důkaz, zejména z důvodů souvisejících s prevencí podvodů, musí být založeno na objektivních, průhledných a nediskriminačních kritériích. V případě odmítnutí uznat záruku původu může Komise donutit stranu, která odmítla záruku uznat, aby ji uznala, zejména s ohledem na objektivní, průhledná a nediskriminační kritéria, na nichž se toto uznání zakládá.
5. Členské státy nebo příslušné subjekty vytvoří vhodné systémy, aby bylo zajištěno, že záruky původu jsou jak přesné, tak spolehlivé, a ve zprávě uvedené v čl. 3 odst. 3 uvedou opatření, která byla přijata k zajištění spolehlivosti systému záruk.“
Směrnice 2009/28
9 Body 25, 52 a 56 odůvodnění směrnice 2009/28 zněly následovně:
„(25) Členské státy mají různý potenciál, pokud jde o energii z obnovitelných zdrojů, a na vnitrostátní úrovni používají odlišné režimy podpory pro energii z obnovitelných zdrojů. Většina členských států uplatňuje režimy podpory, které poskytují výhody výhradně v případě energie z obnovitelných zdrojů vyrobené na jejich území. K tomu, aby vnitrostátní režimy podpory náležitě fungovaly, je nezbytné, aby členské státy mohly kontrolovat dopad a náklady svých vnitrostátních režimů podpory na základě svých odlišných potenciálů. Důležitým prostředkem k dosažení cíle této směrnice je zajistit řádné fungování vnitrostátních režimů podpory podle směrnice 2001/77/ES tak, aby byla zachována důvěra investorů a aby členské státy mohly přijmout účinná vnitrostátní opatření v zájmu splnění cíle. Cílem této směrnice je usnadnit poskytování přeshraniční podpory energie z obnovitelných zdrojů, aniž by tím byly dotčeny vnitrostátní režimy podpory. Zavádí mechanismy dobrovolné spolupráce mezi členskými státy, která jim umožní dohodnout se na rozsahu, v jakém by jeden členský stát podporoval výrobu energie v jiném členském státě, a na rozsahu, v jakém by se měla výroba energie z obnovitelných zdrojů započítávat do jejich příslušných celkových národních cílů. V zájmu zajištění účinnosti obou opatření pro splnění cíle, tj. vnitrostátních režimů podpory a mechanismů spolupráce, je zásadní, aby členské státy byly schopny určit, zda a v jakém rozsahu se jejich vnitrostátní režimy podpory vztahují na energii z obnovitelných zdrojů vyrobenou v jiných členských státech, a aby byly schopny se na tom dohodnout prostřednictvím mechanismů spolupráce stanovených v této směrnici.
[…]
(52) Jediným účelem záruk původu vydaných pro účely této směrnice je poskytnout doklad konečnému zákazníkovi, že daný podíl či dané množství energie bylo vyrobeno z obnovitelných zdrojů. […] Je důležité rozlišovat mezi zelenými certifikáty používanými u režimů podpory a zárukami původu.
[…]
(56) Pouhé záruky původu nezakládají právo na čerpání výhod z vnitrostátních režimů podpory.“
10 Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, zněl takto:
„Tato směrnice stanoví společný rámec pro podporu energie z obnovitelných zdrojů. Stanoví závazné národní cíle, pokud jde o celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie a podíl energie z obnovitelných zdrojů v dopravě. Směrnice stanoví pravidla týkající se statistických převodů mezi členskými státy, společných projektů členských států a členských států a třetích zemí, záruk původu, správních postupů, informování a vzdělávání a přístupu energie z obnovitelných zdrojů k distribuční soustavě. Stanoví kritéria udržitelnosti pro biopaliva a biokapaliny.“
11 Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanovil:
„Pro účely této směrnice se použijí definice uvedené ve směrnici [Evropského parlamentu a Rady] 2003/54/ES [ze dne 26. června 2003 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o zrušení směrnice 96/92/ES (Úř. věst. 2003, L 176, s. 37; Zvl. vyd. 12/02, s. 211)].
Rovněž se použijí tyto definice:
[…]
j) ‚zárukou původu‘ se rozumí elektronický dokument, jehož jediným úkolem je poskytnout konečnému spotřebiteli doklad o tom, že daný podíl či dané množství energie byly vyrobeny z obnovitelných zdrojů, jak stanoví čl. 3 odst. 6 směrnice 2003/54/ES;
k) ‚režimem podpory‘ se rozumí jakýkoli nástroj, režim či mechanismus uplatňovaný členským státem či skupinou členských států, který podporuje užívání energie z obnovitelných zdrojů snížením nákladů na výrobu této energie, zvýšením ceny, za kterou ji lze prodat, nebo zvýšením množství takto prodané energie prostřednictvím povinnosti využívat energii z obnovitelných zdrojů nebo jinak. To zahrnuje mimo jiné investiční pomoc, osvobození od daně nebo snížení daně, vrácení daně, režimy podpory pro povinnost využívat energii z obnovitelných zdrojů, včetně režimů používajících zelené certifikáty, a režimy přímé cenové podpory, včetně tarifů výkupních cen a plateb prémií;
l) ‚povinností využívat energii z obnovitelných zdrojů‘ se rozumí vnitrostátní režim podpory, který požaduje po výrobcích energie, aby zahrnuli určitou část energie z obnovitelných zdrojů do své výroby, po dodavatelích energie, aby zahrnuli určitou část energie z obnovitelných zdrojů do své dodávky, nebo po spotřebitelích energie, aby zahrnuli určitou část energie z obnovitelných zdrojů do své spotřeby. Zahrnuty jsou i režimy, v jejichž rámci mohou být tyto požadavky splněny používáním zelených certifikátů;
[…]“
12 Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Závazné národní cíle a opatření pro využívání energie z obnovitelných zdrojů“, v odstavcích 1 až 4 stanovil:
„1. Každý členský stát zajistí, aby se v roce 2020 podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie vypočítaný v souladu s články 5 až 11 rovnal alespoň jeho celkovému národnímu cíli pro podíl energie z obnovitelných zdrojů v uvedeném roce, jak stanoví třetí sloupec tabulky v příloze I části A. Tyto závazné národní cíle jsou v souladu s cílem nejméně 20% podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie ve Společenství v roce 2020. Aby se usnadnilo splnění cílů stanovených v tomto článku, každý členský stát prosazuje a podporuje energetickou účinnost a úspory energie.
2. Členské státy zavedou opatření, která účinným způsobem zajistí, aby se podíl energie z obnovitelných zdrojů rovnal podílu uvedenému v orientačním plánu stanoveném v příloze I části B nebo ho překračoval.
3. Za účelem dosažení cílů uvedených v odstavcích 1 a 2 tohoto článku mohou členské státy použít mimo jiné tato opatření:
a) režimy podpory;
b) opatření v podobě spolupráce mezi jednotlivými členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi za účelem dosažení celkových národních cílů podle článků 5 až 11.
Aniž jsou dotčeny články 87 a 88 Smlouvy [nyní články 107 a 108 SFEU], členské státy mají právo rozhodnout podle článků 5 až 11 této směrnice o rozsahu, v jakém podpoří energii z obnovitelných zdrojů vyrobenou v jiném členském státě.
4. Každý členský stát zajistí, aby podíl energie z obnovitelných zdrojů ve všech druzích dopravy v roce 2020 činil alespoň 10 % konečné spotřeby energie v dopravě v uvedeném členském státě.“
13 Článek 15 směrnice 2009/28, nadepsaný „Záruky původu elektřiny a energie pro vytápění a chlazení z obnovitelných zdrojů energie“, v odstavcích 1 a 9 stanovil:
„1. Členské státy zajistí, aby pro účely poskytnutí dokladu konečnému spotřebiteli o podílu nebo množství energie z obnovitelných zdrojů na skladbě zdrojů energie dodavatele podle čl. 3 odst. 6 směrnice 2003/54/ES, mohl být původ elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie zaručen ve smyslu této směrnice, a to v souladu s objektivními, transparentními a nediskriminačními kritérii.
[…]
9. Členské státy uznají záruky původu vydané jinými členskými státy v souladu s touto směrnicí, a to výhradně jako prokázání údajů a skutečností uvedených v odstavci 1 a v odst. 6 písm. a) až f). […]“
14 Článek 26 této směrnice, nadepsaný „Změny a zrušení“, stanovil:
„1. Ve směrnici 2001/77/ES se článek 2, čl. 3 odst. 2 a články 4 až 8 zrušují s účinkem ode dne 1. dubna 2010.
[…]
3. Směrnice 2001/77/ES a směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2003/30/ES [ze dne 8. května 2003 o podpoře užívání biopaliv nebo jiných obnovitelných pohonných hmot v dopravě (Úř. věst. 2003, L 123, s. 42; Zvl. vyd. 13/31, s. 188)] se zrušují s účinkem ode dne 1. ledna 2012.“
15 Článek 27 odst. 1 směrnice 2009/28 stanovil:
„Aniž jsou dotčeny čl. 4 odst. 1, 2 a 3, uvedou členské státy v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 5. prosince 2010.“
Italské právo
Legislativní nařízení č. 79/1999
16 Italská republika přijala za účelem podpory využívání elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen „zelená elektřina“) decreto legislativo n. 79 – Attuazione della direttiva 96/92/CE recante norme comuni per il mercato interno dell’energia elettrica (legislativní nařízení č. 79, kterým se provádí směrnice 96/92/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou) ze dne 16. března 1999 (GURI č. 75 ze dne 31. března 1999, s. 8, dále jen „legislativní nařízení č. 79/1999“).
17 Tímto legislativním nařízením byl zaveden režim podpory výroby zelené elektřiny spočívající zejména na bezplatném přidělování zelených certifikátů všem italským výrobcům zelené elektřiny v poměru k vyrobené zelené elektřině.
18 Článek 11 uvedeného legislativního nařízení stanovil:
„1. S cílem podpořit využívání obnovitelných energií, úspory energie, snižování emisí oxidu uhličitého a využívání vnitrostátních energetických zdrojů se dovozcům a provozovatelům zařízení, která každý rok dovážejí nebo vyrábějí elektřinu z neobnovitelných zdrojů energie, ukládá od roku 2001 povinnost dodat během následujícího roku do vnitrostátní elektrizační soustavy určitou kvótu elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů zařízeními, která zahájila provoz nebo zvýšila výrobu v mezích dodatečných výrobních kapacit po vstupu tohoto nařízení v platnost.
2. Povinnost stanovená v odstavci 1 se vztahuje na dovozy a výrobu elektrické energie vyšší než 100 GWh, s výjimkou kombinované výroby tepla a elektřiny, vlastní spotřeby zařízení a vývozu; kvóta uvedená v odstavci 1 je zpočátku stanovena na dvě procenta této energie přesahující 100 GWh.
3. Tytéž subjekty mohou splnit tuto povinnost rovněž tím, že zcela nebo zčásti získají ekvivalentní kvótu nebo práva s ní spojená od jiných výrobců pod podmínkou, že do vnitrostátní elektrizační soustavy bude dodána elektřina vyrobená z obnovitelných zdrojů, nebo od [Gestore della rete di trasmissione nazionale (provozovatel vnitrostátní přenosové soustavy, Itálie), nyní GSE]. […] Za účelem vyrovnání ročních výkyvů výroby nebo nedostatečné nabídky může [GSE] nakupovat nebo prodávat práva na výrobu z obnovitelných zdrojů bez ohledu na skutečnou dostupnost, přičemž je povinen v případě nedostupnosti kompenzovat každé tři roky případná vydaná práva.“
19 Tento nákup práv na výrobu z obnovitelných zdrojů, nazývaných rovněž „zelené certifikáty“, ze strany GSE byl proveden za použití výnosu z tarifní složky A3 účtované spotřebitelům elektřiny.
Legislativní nařízení č. 387/2003
20 Z článku 4 decreto legislativo n. 387 – Attuazione della direttiva 2001/77/CE relativa alla promozione dell’energia elettrica prodotta da fonti energetiche rinnovabili nel mercato interno dell’elettrica (legislativní nařízení č. 387, kterým se provádí směrnice 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou), ze dne 29. prosince 2003 (běžný dodatek ke GURI č. 25 ze dne 31. ledna 2004, dále jen „legislativní nařízení č. 387/2003“) vyplývá, že provozovatel vnitrostátní přenosové soustavy, nyní GSE, byl povinen ověřovat dodržování povinnosti stanovené v článku 11 legislativního nařízení č. 79/1999 a informovat o případných porušeních Autorità per l’energia elettrica, il gas a sistema idrico (Úřad pro elektrickou energii, plyn a vodovodní síť, Itálie), nyní ARERA, který měl v takovém případě pravomoc ukládat sankce stanovené v legge n. 481 – Norme per la concorrenza e la regolazione dei servizi di pubblica utilità. Istituzione delle Autorità di regolazione dei servizi di pubblica utilità (zákon č. 481 o pravidlech hospodářské soutěže a regulaci veřejných služeb. Zřízení regulačních orgánů pro veřejné služby) ze dne 14. listopadu 1995 (GURI č. 270 ze dne 18. listopadu 1995, běžný dodatek č. 136).
21 Článek 11 odst. 6 legislativního nařízení č. 387/2003 zněl následovně:
„Záruka původu uvádí umístění zařízení, obnovitelný zdroj energie, z něhož byla elektřina vyrobena, použitou technologii, nominální výkon zařízení, čistou výrobu elektřiny nebo, v případě hybridních elektráren, započitatelnou výrobu za každý kalendářní rok. […]“
22 Článek 20 odst. 3 tohoto legislativního nařízení stanovil:
„Hospodářské subjekty, které dovážejí elektřinu vyrobenou v jiných členských státech Evropské unie a podléhají povinnosti stanovené v článku 11 legislativního nařízení [č. 79/1999], mohou požádat provozovatele soustavy o osvobození od této povinnosti u té části dovezené elektřiny, která je vyrobena z obnovitelných zdrojů. K žádosti musí být přiložena alespoň ověřená kopie záruky původu vydané v souladu s článkem 5 směrnice 2001/77/ES ve státě, v němž se nachází výrobní zařízení. […]“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
23 Esperia SpA byla společností, která do Itálie dovážela elektřinu pro účely jejího velkoobchodního nebo maloobchodního prodeje.
24 Rozhodnutím ze dne 28. června 2016 jí ARERA uložil peněžitou sankci ve výši 2 803 500 eur za porušení povinnosti zakoupit 17 753 zelených certifikátů za elektřinu, kterou dovezla do Itálie v roce 2010.
25 Společnost Esperia napadla tuto sankci u Tribunale amministrativo regionale per la Lombardia (Regionální správní soud pro Lombardii, Itálie). Po podání žaloby byl prohlášen úpadek této společnosti, která nese od té doby název Fallimento Esperia. Insolvenční správce společnosti Fallimento Esperia však v řízení o uvedené žalobě před tímto soudem pokračoval.
26 Rozsudkem ze dne 8. srpna 2018 uvedený soud žalobě společnosti Fallimento Esperia částečně vyhověl s tím, že výše sankce, která jí byla uložena, byla příliš vysoká. ARERA a Fallimento Esperia podaly proti uvedenému rozsudku odvolání ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), která je předkládajícím soudem.
27 Řízení před posledně uvedeným soudem bylo přerušeno poté, co tento soud podal dne 3. září 2019 Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Axpo Trading, kterou rovněž projednával. Tato žádost byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora pod číslem C‑705/19.
28 Po přednesení stanoviska generálního advokáta Campos Sánchez-Bordony dne 3. prosince 2020 ve věci Axpo Trading (C‑705/19, EU:C:2020:989) vzala společnost Axpo Trading žalobu podanou u předkládajícího soudu zpět a tato věc byla usnesením ze dne 9. září 2021, Axpo Trading (C‑705/19, EU:C:2021:755) vyškrtnuta z rejstříku.
29 Řízení před předkládajícím soudem ve věci v původním řízení tedy pokračovalo.
30 Fallimento Esperia vyjádřila před uvedeným soudem pochybnosti o tom, zda jsou s unijním právem slučitelné italské právní předpisy, které ukládají podnikům dovážejícím elektřinu bez předložení záruk původu povinnost pod hrozbou sankce nakupovat zelenou elektřinu nebo zelené certifikáty, která se však nevztahuje na tuzemské výrobce této energie. Podle názoru této společnosti by tato právní úprava mohla být považována za státní podporu ve prospěch výrobců zelené energie působících v Itálii, poplatek s účinkem rovnocenným clu a opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu. GSE má za to, že italské právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení jsou se směrnicí 2001/77 slučitelné.
31 Předkládající soud odkazuje na stanovisko generálního advokáta Campos Sánchez-Bordony ve věci Axpo Trading (C‑705/19, EU:C:2020:989) a na svoji žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v uvedené věci.
32 V uvedené žádosti mimo jiné vysvětlil, že italský režim podpory zelené elektřiny považuje za slučitelný s pravidly Smlouvy o FEU v oblasti státních podpor. Prostřednictvím tohoto režimu totiž nejsou využívány státní prostředky. Nedochází k přímému ani nepřímému převodu veřejných prostředků ve prospěch výrobců zelené energie působících v Itálii. Uvedený režim je v každém případě v souladu jak se směrnicí 2009/28, která stanoví vnitrostátní cíle v oblasti zelené energie a podporuje opatření členských států, které podporují výlučně výrobce čisté energie se sídlem na jejich území, tak s cílem ochrany životního prostředí. Stejně tak nelze předmětné opatření podpory považovat za selektivní, neboť referenční systém zavedený směrnicí 2009/28 je sám o sobě a záměrně selektivní, neboť jeho cílem je upřednostnit výrobu zelené energie v každém členském státě.
33 Předkládající soud dále uvádí, že s ohledem na tento cíl směrnice 2009/28 nezavádí tento režim tím, že dovozcům energie vyrobené v zahraničí ukládá nakoupit zelené certifikáty, ani poplatek s účinkem rovnocenným clu, ani opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení. Uvedený režim vyhrazuje subjektům působícím v Itálii podporu za účelem dosažení závazných národních cílů týkajících se podílu energie vyrobené z obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě stanoveného směrnicí 2009/28, aniž dovozci čisté energie vyrobené v jiném členském státě podléhají určité povinnosti nebo naráží na překážky.
34 Nakonec má předkládající soud za to, že tento režim je v souladu s články 18 a 110 SFEU, neboť zachází stejným způsobem se všemi subjekty působícími v odvětví elektřiny, kteří dodávají do vnitrostátní sítě energii, která není vyrobena z italského obnovitelného zdroje.
35 Consiglio di Stato (Státní rada) se nicméně rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Brání:
– článek 18 SFEU tím, že v rámci použití Smluv zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti;
– články 28 a 30 SFEU tím, že stanoví zrušení dovozních cel a opatření s rovnocenným účinkem;
– článek 110 SFEU tím, že zakazuje vyšší zdanění dovozu než je to, jemuž jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné výrobky domácí;
– článek 34 SFEU tím, že zakazuje přijímat opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu;
– články 107 a 108 SFEU tím, že zakazují provedení opatření státní podpory, které nebylo oznámeno Komisi a je neslučitelné s vnitřním trhem;
– směrnice [2009/28] tím, že jejím cílem je podpora obchodu se zelenou elektřinou uvnitř Společenství a rovněž podpora navýšení výrobních kapacit jednotlivých členských států,
takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava popsaná [v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce], která ukládá dovozcům zelené elektřiny finanční zatížení, jež se nevztahuje na tuzemské výrobce téhož výrobku?“
K předběžné otázce
Úvodní poznámky
36 Zaprvé je třeba poukázat na okolnost, že italské právo použitelné na skutkové okolnosti ve věci v původním řízení stanovilo opatření podle článku 11 legislativního nařízení č. 79/1999 ukládající dovozcům elektřiny pocházející z jiného členského státu, kteří neprokázali její zelený charakter předložením záruk původu, povinnost pod hrozbou uložení sankce nakoupit od tuzemských výrobců zelenou elektřinu nebo zelené certifikáty v závislosti na množství elektřiny, které dovezli.
37 Zadruhé toto opatření, jehož se týká projednávaná předběžná otázka, spadá do rámce vnitrostátního režimu podpory výroby zelené elektřiny, který ukládá dovozcům a provozovatelům zařízení, kteří dováží nebo vyrábějí elektrickou energii z neobnovitelných zdrojů, povinnost každoročně dodávat do vnitrostátní elektrické sítě určitou kvótu zelené elektřiny. Pro splnění této povinnosti tento režim stanoví, že tito dovozci a provozovatelé mohou sami vyrábět zelenou elektřinu nebo nakupovat od tuzemských výrobců zelenou elektřinu nebo zelené certifikáty. Kromě toho podle uvedeného režimu vydávají vnitrostátní orgány tyto certifikáty bezplatně tuzemským výrobcům zelené elektřiny v závislosti na množství jimi vyrobené zelené elektřiny, aby je tito mohli dále prodávat výrobcům a dovozcům, kteří mají uvedenou povinnost.
38 Zatřetí je třeba rovněž zdůraznit, že dovozy elektřiny, které jsou předmětem sporu v původním řízení, byly uskutečněny v průběhu roku 2010, takže se na ně může vztahovat jak směrnice 2001/77, tak směrnice 2009/28. Jak totiž vyplývá z článku 26 směrnice 2009/28, článek 2, čl. 3 odst. 2 a články 4 až 8 směrnice 2001/77 byly zrušeny s účinkem k 1. dubnu 2010 a další ustanovení této směrnice byla zrušena s jejím zrušením, k němuž došlo s účinkem k 1. lednu 2012. Kromě toho měla být směrnice 2009/28 podle svého čl. 27 odst. 1 provedena nejpozději do 5. prosince 2010.
39 Začtvrté z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že článek 18 SFEU, který stanoví obecnou zásadu zákazu jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti, se použije samostatně pouze v situacích upravených unijním právem, pro něž Smlouva o FEU nestanoví zvláštní pravidla o zákazu diskriminace (rozsudek ze dne 10. října 2019, Krah, C‑703/17, EU:C:2019:850, bod 19 a citovaná judikatura). V oblasti volného pohybu zboží je přitom zásada zákazu diskriminace provedena články 28, 30, 34 a 110 SFEU. Soudní dvůr již také rozhodl, že elektřina představuje zboží ve smyslu ustanovení Smlouvy o FEU (rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413, bod 43, jakož i citovaná judikatura). V souvislosti s takovým opatřením, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, nelze tedy použít článek 18 SFEU.
40 S ohledem na výše uvedené je třeba otázku předkládajícího soudu chápat tak, že její podstatou je, zda směrnice 2001/77 a 2009/28, jakož i články 28, 30, 34, 107, 108 a 110 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu opatření, které jednak ukládá dovozcům elektřiny pocházející z jiného členského státu, kteří neprokáží předložením záruk původu, že je tato elektřina vyrobena z obnovitelných zdrojů, povinnost nakupovat od tuzemských výrobců zelené certifikáty nebo zelenou elektřinu v poměru k množství elektřiny, kterou dovezou, a jednak stanoví uložení sankce v případě porušení této povinnosti, zatímco tuzemští výrobci zelené elektřiny takovou povinnost nákupu nemají.
Ke směrnicím 2001/77 a 2009/28
Ke směrnici 2001/77
41 Pokud jde o otázku, zda směrnice 2001/77 musí být vykládána v tom smyslu, že brání takovému opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, je třeba připomenout, že účelem této směrnice, jak vyplývá z jejího článku 1, je podporovat zvýšení příspěvku obnovitelných zdrojů energie k výrobě elektřiny na vnitřním trhu s elektřinou a vytvořit základnu pro odpovídající budoucí rámec Společenství.
42 Kromě toho z článku 4 této směrnice ve spojení s jejím bodem 14 odůvodnění vyplývá, že dokud nezačne fungovat rámec Společenství, je důležitým prostředkem k dosažení účelu sledovaného uvedenou směrnicí zaručit řádné fungování různých vnitrostátních systémů podpory obnovitelných zdrojů energie, mezi něž patří systém zelených certifikátů.
43 Stran těchto systémů podpory již Soudní dvůr ve vztahu k čl. 4 odst. 1 směrnice 2001/77 rozhodl, že tato směrnice přiznává členským státům široký prostor pro uvážení při přijímání a provádění takových systémů podpory výrobců zelené elektřiny (rozsudek ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, bod 60 a citovaná judikatura).
44 Tyto systémy však musí být, jak vyplývá z čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2001/77, vhodné k tomu, aby přispěly k dosažení státních směrných cílů týkajících se budoucí spotřeby zelené elektřiny členskými státy. Musí tedy v zásadě vést k posílení domácí výroby zelené elektřiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, bod 62 a citovaná judikatura). Kromě toho musí být uvedené systémy podle téhož čl. 3 odst. 1 úměrné cíli, kterého má být dosaženo.
45 Soudní dvůr navíc ohledně bodů 10 a 11 odůvodnění, jakož i čl. 5 odst. 3 a 4 uvedené směrnice rozhodl, že unijní normotvůrce nezamýšlel uložit členským státům, které zvolily režim podpory využívající zelené certifikáty, povinnost vztáhnout tento režim i na zelenou elektřinu vyrobenou na území jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2014, Essent Belgium, C‑204/12 až C‑208/12, EU:C:2014:2192, bod 66).
46 Z výše uvedeného vyplývá, že směrnice 2001/77 neprovedla úplnou harmonizaci oblasti, kterou upravuje, takže vnitrostátní režimy podpory výroby zelené elektřiny uvedené v článku 4 této směrnice musí splňovat požadavky vyplývající z článků 34 a 36 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, bod 64 a citovaná judikatura).
47 V projednávané věci a s výhradou posouzení předkládajícím soudem se jeví, že opatření dotčené ve věci v původním řízení přispívá k dosažení cíle směrnice 2001/77 tím, že stanoví povinnost dovozců elektřiny, kteří neprokázali předložením záruk původu, že se jedná o zelenou elektřinu, nakoupit zelenou elektřinu nebo zelené certifikáty od tuzemských výrobců elektřiny. Taková povinnost může totiž stimulovat domácí výrobu zelené elektřiny buď zvýšením poptávky po této elektřině, nebo tím, že tuzemským výrobcům uvedené elektřiny umožní získat dodatečné příjmy z prodeje zelených certifikátů.
48 Opatření dotčené ve věci v původním řízení se tedy jeví jako vhodné k podpoře zvýšení spotřeby zelené elektřiny, jelikož ukládá povinnost dodat určitou kvótu této elektřiny do vnitrostátní sítě. Pokud jde o přiměřenost tohoto opatření, předkládající soud bude muset zohlednit úvahy obsažené v bodech 110 až 122 tohoto rozsudku týkající se dodržení zásady proporcionality v souvislosti s výkladem článků 34 a 36 SFEU.
49 S ohledem na výše uvedené a s výhradou posledně uvedeného posouzení musí být směrnice 2001/77 vykládána v tom smyslu, že nebrání takovému opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení.
Ke směrnici 2009/28
50 Pokud jde o otázku, zda směrnice 2009/28 musí být vykládána v tom smyslu, že brání takovému opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, je třeba uvést, že předmětem této směrnice je podle jejího článku 1 stanovit společný rámec pro podporu energie z obnovitelných zdrojů, a to mimo jiné stanovením závazných národních cílů, pokud jde o celkový podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie.
51 Členské státy proto mají podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2009/28 povinnost jednak zajistit, aby se v roce 2020 podíl energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie rovnal alespoň celkovému národnímu cíli, který je uveden v části A přílohy I této směrnice, a jednak zavést opatření, která zajistí, aby se podíl energie z obnovitelných zdrojů rovnal alespoň podílu uvedenému v „orientačním plánu“ stanoveném v části B přílohy I uvedené směrnice.
52 Soudní dvůr navíc upřesnil, že z bodu 25 odůvodnění směrnice 2009/28, jakož i z článku 1, čl. 2 druhého pododstavce písm. k) a čl. 3 odst. 3 této směrnice vyplývá, že unijní normotvůrce neměl v úmyslu provést v uvedené směrnici úplnou harmonizaci vnitrostátních režimů podpory výroby zelené energie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, body 59 až 63).
53 Naopak, jak rozhodl Soudní dvůr, ze samotného znění čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/28, podle něhož členské státy „mohou“ použít mimo jiné režimy podpory, vyplývá, že uvedené členské státy mají prostor pro uvážení, pokud jde o opatření, která mohou přijmout k dosažení cílů stanovených v čl. 3 odst. 1 a 2 této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. března 2021, Promociones Oliva Park, C‑220/19, EU:C:2021:163, bod 68 a citovaná judikatura). V rámci tohoto prostoru pro uvážení mohou členské státy konkrétně zvolit režimy podpory založené na povinném nákupu zelené elektřiny nebo zelených certifikátů. Článek 2 druhý pododstavec písm. k) a l) uvedené směrnice definuje totiž pojem „režim podpory“ tak, že specificky odkazuje na vnitrostátní režimy podpory, které jsou vázány na povinnost využívat energii z obnovitelných zdrojů, včetně režimů používajících zelené certifikáty.
54 Směrnice 2009/28 nebrání ani režimu podpory, který zvýhodňuje výlučně domácí výrobu zelené elektřiny. Soudní dvůr již totiž ohledně bodů 25, 52 a 56 odůvodnění, jakož i článků 2, 3 a 15 této směrnice rozhodl, že unijní normotvůrce nezamýšlel uložit členským státům, které zvolily režim podpory využívající zelené certifikáty, povinnost vztáhnout tento režim i na zelenou elektřinu vyrobenou na území jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, body 49 až 53).
55 V projednávané věci se ze stejných důvodů, které jsou uvedeny v bodě 47 tohoto rozsudku, jeví, že opatření dotčené ve věci v původním řízení přispívá k dosažení cíle sledovaného směrnicí 2009/28 a jeví se jako a priori vhodné k podpoře zvýšení spotřeby zelené elektřiny.
56 Pokud však členské státy přijímají opatření, jimiž provádějí unijní právo, musí dodržovat obecné zásady tohoto práva včetně zásady proporcionality (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2019, Agrenergy a Fusignano Due, C‑180/18, C‑286/18 a C‑287/18, EU:C:2019:605, bod 28). Je tedy na předkládajícím soudu, aby posoudil slučitelnost opatření dotčeného ve věci v původním řízení z hlediska této zásady a zohlednil při tom úvahy uvedené v bodech 110 až 122 tohoto rozsudku týkající se dodržení zásady proporcionality v souvislosti s výkladem článků 34 a 36 SFEU.
57 S výhradou tohoto posouzení předkládajícím soudem musí být tedy směrnice 2009/28 vykládána v tom smyslu, že nebrání takovému opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení.
58 Vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z bodů 46 a 52 tohoto rozsudku – směrnice 2001/77 ani směrnice 2009/28 neprovedly úplnou harmonizaci oblasti, kterou upravují, je třeba dále zkoumat působnost primárního práva, na které poukazuje předkládající soud (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, bod 57 a citovaná judikatura).
K pravidlům v oblasti státních podpor
59 Pokud jde o ustanovení primárního práva, na která poukazuje předkládající soud, je třeba zaprvé posoudit, zda se na opatření dotčené ve věci v původním řízení mohou vztahovat články 107 a 108 SFEU.
60 Podle systému kontroly státních podpor zavedeného těmito ustanoveními mají totiž pravomoc konstatovat existenci režimu nebo opatření podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU jak vnitrostátní soudy, tak Komise. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr má pravomoc poskytnout těmto soudům veškeré prvky výkladu vztahující se k unijnímu právu, které jim umožní posoudit slučitelnost režimu nebo vnitrostátního opatření s tímto právem pro účely rozhodnutí ve věci, jež jim byla předložena, může jim poskytnout prvky výkladu, které jim umožní určit, zda určitý režim nebo určité vnitrostátní opatření může být považováno za „státní podporu“ ve smyslu unijního práva. Naproti tomu posouzení slučitelnosti tohoto režimu nebo tohoto opatření s vnitřním trhem spadá do výlučné pravomoci Komise, jejíž činnost podléhá přezkumu unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. ledna 2022, Fondul Proprietatea, C‑179/20, EU:C:2022:58, body 83 a 84, jakož i citovaná judikatura).
61 Z toho vyplývá, že pokud vnitrostátní soud konstatuje existenci režimu podpory, nemá pravomoc posuzovat slučitelnost podmínek tohoto režimu s jinými ustanoveními Smlouvy o FEU, jež mají přímý účinek, než jsou ustanovení týkající se státních podpor, pokud jsou tyto podmínky neoddělitelně spojeny se samotným předmětem podpory (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 2019, A-Fonds, C‑598/17, EU:C:2019:352, body 46 až 49 a citovaná judikatura).
62 Pokud jde o možnou kvalifikaci opatření dotčeného v původním řízení předkládajícím soudem jako „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že taková kvalifikace vyžaduje, aby byly splněny všechny následující podmínky. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé musí být tento zásah s to ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí poskytovat příjemci selektivní výhodu. Začtvrté musí nebo může narušovat hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 27. ledna 2022, Fondul Proprietatea, C‑179/20, EU:C:2022:58, bod 86 a citovaná judikatura).
63 Před tím, než budou předkládajícímu soudu poskytnuty pro každou z těchto čtyř podmínek prvky výkladu, je nutno zmínit, že režim dotčený ve věci v původním řízení, který je popsán v bodě 37 tohoto rozsudku, je a priori způsobilý přiznávat italským výrobcům zelené elektřiny dvě ekonomické výhody, a sice jednak výhodu, že mohou prodávat svou elektřinu bez povinnosti nakupovat zelenou elektřinu nebo zelené certifikáty, a jednak výhodu, že mohou výrobcům nebo dovozcům elektřiny vyrobené z neobnovitelných zdrojů prodávat zelené certifikáty, které bezplatně obdrželi v poměru k zelené elektřině, kterou vyrobili.
K ovlivnění obchodu mezi členskými státy a hospodářské soutěže
64 Podle ustálené judikatury Soudního dvora není třeba za účelem kvalifikace vnitrostátního opatření jako „státní podpory“ zjišťovat skutečný dopad podpory na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, ale pouze zkoumat, zda podpora může tento obchod ovlivnit a narušit hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 27. ledna 2022, Fondul Proprietatea, C‑179/20, EU:C:2022:58, bod 100 a citovaná judikatura).
65 V projednávané věci působí dovozci a výrobci elektřiny na trhu s elektřinou, který je po své liberalizaci otevřen hospodářské soutěži. Poskytnutí výhod popsaných v bodě 63 tohoto rozsudku tuzemským výrobcům zelené elektřiny je tedy způsobilé ovlivnit hospodářskou soutěž mezi těmito tuzemskými výrobci a dovozci elektřiny, kteří nejsou osvobozeni od povinnosti nákupu zelené elektřiny nebo zelených certifikátů. Tato povinnost nákupu je navíc způsobilá ovlivnit obchod mezi členskými státy, jelikož je uložena dovozcům elektřiny, kterým nebylo přiznáno osvobození od této povinnosti.
66 Takové opatření, jako je opatření dotčené v původním řízení, je tedy způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušit hospodářskou soutěž.
K existenci státního zásahu nebo zásahu ze státních prostředků
67 Podle ustálené judikatury platí, že k tomu, aby výhody mohly být kvalifikovány jako „podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí být jednak poskytnuty přímo nebo nepřímo ze státních prostředků a jednak musí být přičitatelné státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 32 a citovaná judikatura).
68 V první řadě je třeba za účelem posouzení přičitatelnosti opatření státu zkoumat, zda se na přijímání tohoto opatření podílely veřejné orgány (rozsudek ze dne 21. října 2020, Eco TLC, C‑556/19, EU:C:2020:844, bod 23 a citovaná judikatura).
69 Jak opatření dotčené ve věci v původním řízení, tak režim podpory, pod který spadá, byly v projednávané věci zavedeny předpisy legislativní povahy, a sice legislativním nařízením č. 79/1999 a legislativním nařízením č. 387/2003. Toto opatření a tento režim musí být tedy považovány za přičitatelné státu ve smyslu judikatury uvedené v předchozím bodě.
70 Ve druhé řadě je třeba za účelem určení, zda byla podpora poskytnuta přímo nebo nepřímo ze státních prostředků, připomenout, že rozlišení učiněné v čl. 107 odst. 1 SFEU mezi podporami poskytovanými „státy“ a podporami poskytovanými „ze státních prostředků“ neznamená, že podporami jsou všechna zvýhodnění poskytnutá členským státem bez ohledu na to, zda jsou, nebo nejsou financována ze státních prostředků. Cílem tohoto rozlišování je pouze zabránit tomu, aby pouhé vytvoření autonomních institucí pověřených rozdělováním podpor umožnilo obcházet pravidla týkající se státních podpor (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 53 a 54, jakož i citovaná judikatura).
71 Prostředky, na které se vztahuje zákaz stanovený v čl. 107 odst. 1 SFEU, zahrnují totiž veškeré finanční prostředky, které mohou orgány veřejné moci skutečně použít k podpoře podniků, aniž je rozhodné, zda tyto prostředky trvale patří do majetku státu, či nikoli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, bod 57 a citovaná judikatura).
72 Zahrnují jednak ty prostředky, které spadají pod přímou kontrolu státu, tedy všechny prostředky, které patří do majetku státu, a jednak prostředky, které jím jsou kontrolovány nepřímo zejména proto, že patří do majetku veřejnoprávních nebo soukromých subjektů, které byly zřízeny nebo určeny státem za účelem správy podpor (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 50 a citovaná judikatura). Například prostředky veřejných podniků mohou být považovány za státní prostředky, když stát může prostřednictvím svého dominantního vlivu rozhodovat o jejich využití k financování zvýhodnění ve prospěch jiných podniků (rozsudek ze dne 13. září 2017, ENEA, C‑329/15, EU:C:2017:671, bod 31 a citovaná judikatura). Stejně tak, pokud entity oddělené od veřejné moci v souladu s právními předpisy státu spravují a rozdělují finanční prostředky pocházející z povinných příspěvků uložených těmito právními předpisy, musí být tyto prostředky považovány za státní prostředky, pokud jsou tyto entity státem zmocněny k tomu, aby spravovaly tyto prostředky, a nemají jen povinnost nákupu za použití vlastních finančních prostředků (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 58 a 59, jakož i ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, body 54 a 55, jakož i citovaná judikatura).
73 Je však třeba připomenout, že požadavek, aby podpory byly poskytnuty přímo nebo nepřímo ze státních prostředků, znamená, že jejich poskytnutí musí mít dopad na tyto státní prostředky. Musí proto existovat dostatečně přímá vazba mezi výhodou, kterou tyto podpory přiznávají, a snížením těchto prostředků, nebo dokonce dostatečně konkrétní hospodářské riziko výdajů zatěžujících tyto prostředky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, bod 60 a citovaná judikatura). Soudní dvůr rozhodl, že taková vazba neexistuje v případě, že použití státních prostředků na opatření ukládající soukromým podnikům zásobujícím elektřinou povinnost nakupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za stanovené minimální ceny spočívá pouze ve snížení daňových příjmů státu z důvodu negativních dopadů této povinnosti na hospodářské výsledky podniků, které jí podléhají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C‑379/98, EU:C:2001:160, bod 62).
74 Ve světle výše uvedené judikatury musí předkládající soud zejména posoudit zaprvé, zda bezplatné poskytování zelených certifikátů tuzemským výrobcům zelené elektřiny může představovat využití státních prostředků. V tomto ohledu se na první pohled nejeví, že by toto poskytnutí s sebou neslo převod prostředků kontrolovaných státem ve prospěch italských výrobců zelené elektřiny. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, totiž nevyplývá, že by uvedené poskytnutí zahrnovalo jakékoli použití finančních prostředků ze strany entit srovnatelných se státem. Tyto zelené certifikáty mají podle všeho ekonomickou hodnotu pouze z důvodu zákonné povinnosti některých výrobců a dovozců tyto certifikáty nakupovat. Pokud přitom tito výrobci a dovozci tuto povinnost splní tím, že je nakoupí od výrobců zelené elektřiny, nejsou částky obdržené výrobci zelené elektřiny zjevně pod kontrolou státu ve smyslu judikatury uvedené v bodech 71 a 72 tohoto rozsudku, neboť k finančnímu přerozdělení, o které se jedná ve věci v původním řízení, podle všeho dochází mezi jednotlivými soukromými subjekty bez jakéhokoli dalšího zásahu státu. Jeví se tedy, že výhoda, kterou představuje přidělování těchto certifikátů tuzemským výrobcům zelené elektřiny, je financována výlučně z prostředků pocházejících od výrobců nebo dovozců, kteří jsou povinni uvedené certifikáty nakupovat, aniž nad těmito prostředky vykonává kontrolu stát.
75 Zadruhé bude muset předkládající soud posoudit, zda mechanismus stanovený režimem dotčeným ve věci v původním řízení k zajištění určité hodnoty zelených certifikátů zahrnuje státní prostředky. V tomto ohledu se jeví, že tento režim nejen že ukládá povinnost nakupovat uvedené certifikáty výrobcům konvenční elektřiny a dovozcům, pokud nevyrábějí ani nenakupují zelenou elektřinu, aby dosáhli kvóty zelené elektřiny, kterou musí dodat do vnitrostátní sítě. Zdá se rovněž, že z čl. 11 odst. 3 legislativního nařízení č. 79/1999 a z informací poskytnutých předkládajícím soudem, jakož i účastníky původního řízení vyplývá, že uvedený systém zaručuje italským výrobcům zelené elektřiny minimální ekonomickou hodnotu uvedených zelených certifikátů. Toto ustanovení totiž podle všeho ukládá GSE, což je entita kontrolovaná italským ministerstvem hospodářství a financí, aby nakoupil přebývající zelené certifikáty, které překračují potřebu subjektů povinných je nakupovat. Tento případný zásah ze strany GSE tedy brání tomu, aby převis nabídky zelených certifikátů mohl narušit podporu tuzemských výrobců zelené elektřiny.
76 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru přitom vyplývá, že prostředky, které má GSE k dispozici na nákup přebývajících zelených certifikátů, pocházejí z příjmů získaných z tarifní složky A3, což je finanční poplatek uložený italskými právními předpisy italským spotřebitelům elektřiny, který je odváděn na účty GSE, aby mohl uskutečňovat tyto nákupy. Jeví se tedy, že snížení státem kontrolovaných prostředků z důvodu nákupu přebývajících zelených certifikátů ze strany GSE má dostatečně přímou vazbu s výhodou, kterou představuje bezplatné poskytování těchto zelených certifikátů tuzemským výrobcům zelené elektřiny, aby je mohli dále prodávat na trhu.
77 S výhradou ověření předkládajícím soudem se tedy jeví, že nákup přebývajících zelených certifikátů provádí entita srovnatelná se státem na základě zmocnění, které je jí uděleno na základě italských právních předpisů, prostřednictvím příjmů pocházejících z tarifní složky, kterou za tímto účelem hradí spotřebitelé.
78 Na tomto základě a za předpokladu, jak tvrdí Fallimento Esperia v písemném vyjádření, že k takovým nákupům ze strany GSE skutečně došlo v průběhu roku 2010, je nutno konstatovat, že režim podpory, jehož součástí je opatření dotčené v původním řízení, zahrnuje převod státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
79 Toto opatření je tedy podle všeho přičitatelné italskému státu a výhody, které přiznává, jsou zřejmě poskytnuty nepřímo ze státních prostředků.
K selektivitě výhody
80 Pokud jde o podmínku týkající se poskytnutí selektivní výhody, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že posouzení této podmínky vyžaduje, aby bylo určeno, zda v rámci daného právního režimu může určité vnitrostátní opatření zvýhodňovat „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“ vůči ostatním, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný uvedeným režimem ve srovnatelné skutkové a právní situaci, a se kterými je tímto zacházeno odlišně, což lze v zásadě kvalifikovat jako diskriminaci (rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 41, jakož i ze dne 15. května 2019, Achema a další, C‑706/17, EU:C:2019:407, bod 84 a citovaná judikatura).
81 Vzhledem k tomu, že posouzení selektivní výhody musí být provedeno „v rámci daného právního režimu“, zahrnuje v zásadě předchozí určení referenčního rámce, do kterého patří dotyčné opatření, přičemž tento postup není vyhrazen přezkumu daňových opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, body 54 a 55).
82 Referenční rámec vyplývá z vnitrostátního práva dotyčného členského státu. Musí sestávat z právních norem spadajících do oblasti, která nebyla na úrovni unijního práva plně harmonizována, a tyto normy musí sledovat cíl slučitelný s tímto právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. března 2021, Komise v. Maďarsko, C‑596/19 P, EU:C:2021:202, bod 44).
83 Kromě toho nesmí být tento referenční rámec sám o sobě neslučitelný s unijním právem v oblasti státních podpor, jehož cílem je zajistit řádné fungování vnitřního trhu Unie zajištěním toho, aby opatření přijatá členskými státy ve prospěch podniků nenarušovala hospodářskou soutěž na tomto trhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. března 2018, Komise v. FIH Holding a FIH Erhvervsbank, C‑579/16 P, EU:C:2018:159, bod 45, jakož i citovaná judikatura).
84 Určení tohoto referenčního rámce musí vyplývat z objektivního přezkumu obsahu, vzájemného vztahu a konkrétních účinků norem použitelných na základě vnitrostátního práva dotyčného členského státu (rozsudek ze dne 8. listopadu 2022, Fiat Chrysler Finance Europe v. Komise, C‑885/19 P a C‑898/19 P, EU:C:2022:859, bod 72, jakož i citovaná judikatura). V návaznosti na tento přezkum musí být identifikovaný referenční rámec nadán samostatnou právní logikou s vlastním cílem a nelze jej vázat na soudržný normativní celek mimo něj. Je-li takové opatření jasně oddělitelné od obecného systému, nelze vyloučit, že referenční rámec, který je třeba zohlednit, bude omezenější, či se dokonce bude identifikovat se samotným opatřením, pokud má povahu pravidla, které je nadáno samostatnou právní logikou, a není-li možné určit soudržný normativní celek mimo toto opatření (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Banco Santander a další v. Komise, C‑53/19 P a C‑65/19 P, EU:C:2021:795, bod 63).
85 Určení tohoto referenčního rámce se v zásadě provádí nezávisle na cíli sledovaném vnitrostátním orgánem při přijímání zkoumaného opatření z hlediska pravidel použitelných v oblasti státních podpor. Kromě toho není pro toto určení rozhodující legislativní technika použitá vnitrostátním zákonodárcem. A konečně uvedené určení nemůže vést k referenčnímu rámci tvořenému několika ustanoveními, která byla uměle vyňata ze širšího legislativního rámce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Banco Santander a další v. Komise, C‑53/19 P a C‑65/19 P, EU:C:2021:795, body 62, 65 a 94, jakož i citovaná judikatura).
86 Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že pojem „státní podpora“ nezahrnuje státní opatření, která zavádějí rozlišování mezi podniky, a jsou tedy a priori selektivní, pokud toto rozlišování vyplývá z povahy nebo uspořádání systému, jehož jsou tato opatření součástí (rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C‑524/14 P, EU:C:2016:971, bod 41, jakož i ze dne 26. dubna 2018, ANGED, C‑234/16 a C‑235/16, EU:C:2018:281, bod 35 a citovaná judikatura).
87 Soudní dvůr však opakovaně rozhodl, že cíl státních zásahů nepostačuje k tomu, aby tyto zásahy nebyly bez dalšího kvalifikovány jako „podpory“ ve smyslu článku 107 SFEU (rozsudek ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C‑487/06 P, EU:C:2008:757, bod 84). Soudní dvůr zejména rozhodl, že i když ochrana životního prostředí je jedním ze základních cílů Unie, nemůže povinnost zohlednit tento cíl odůvodnit vyloučení selektivních opatření z působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 8. září 2011, Komise v. Nizozemsko, C‑279/08 P, EU:C:2011:551, bod 75). Soudní dvůr navíc vyloučil, že by se tato výjimka mohla vztahovat na opatření, které zavádí rozlišování mezi podniky, jež je sice založeno na objektivním kritériu, avšak není soudržné se systémem, jehož je součástí, a nemůže být tedy odůvodněno povahou a uspořádáním tohoto systému (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke, C‑143/99, EU:C:2001:598, body 48 až 55).
88 Jak vyplývá v projednávané věci z výkladu směrnic 2001/77 a 2009/28 obsaženého v bodech 41 až 58 tohoto rozsudku, pravidla stanovená v legislativních nařízeních č. 79/1999 a 387/2003 spadají do oblasti, která nebyla předmětem harmonizace na úrovni unijního práva, a sledují legitimní cíl z hlediska tohoto práva, kterým je podpora výroby a využívání energie z obnovitelných zdrojů.
89 Aby však tato pravidla mohla představovat referenční rámec, musí předkládající soud posoudit, zda mohou tvořit soudržný a samostatný normativní celek. V tomto ohledu je třeba připomenout, že se uvedená pravidla týkají výroby zelené elektřiny a jejího uvádění na trh za účelem podpory spotřeby energie z obnovitelných zdrojů. Je tedy třeba určit, zda tato pravidla mohou být součástí celku pravidel upravujících výrobu, distribuci a prodej elektřiny, jehož cílem je vytvoření a zajištění řádného fungování konkurenčního trhu s elektřinou.
90 V případě, že by předkládající soud dospěl k závěru, že referenčním rámcem dotčeným ve věci v původním řízení je obecný systém upravující výrobu, uvádění na trh a spotřebu elektřiny v Itálii, bylo by nutno konstatovat, že opatření dotčené ve věci v původním řízení poskytuje tuzemským výrobcům zelené elektřiny a priori selektivní výhodu. S ohledem na cíl sledovaný tímto legislativním rámcem, jímž je vytvořit a zajistit fungování konkurenčního trhu s elektřinou, se totiž tito výrobci nacházejí ve srovnatelné právní a skutkové situaci s dovozci elektřiny, kteří neprokázali, že se u jimi dovážené elektřiny jedná o zelenou elektřinu, jelikož každý z těchto subjektů prodává elektřinu na italském trhu s elektřinou. Přispívají tak k dosažení cíle vytvořit v Itálii trh s elektřinou, který se řídí zákonem nabídky a poptávky.
91 Jak však vyplývá z bodu 86 tohoto rozsudku, a priori selektivní opatření nepředstavují státní podpory, pokud rozlišování mezi podniky zavedené státními opatřeními vyplývá z povahy nebo uspořádání systému, jehož jsou tato opatření součástí.
92 V projednávané věci se sice jeví, že bez režimu podpory dotčeného ve věci v původním řízení by na italském trhu s elektřinou nemohla existovat nabídka zelené elektřiny, avšak rozlišování mezi výrobci zelené elektřiny a výrobci a dovozci elektřiny z neobnovitelných zdrojů může být odůvodněno povahou a uspořádáním obecného systému upravujícího výrobu, prodej a spotřebu elektřiny v Itálii. Řádné fungování konkurenčního trhu s elektřinou v Itálii, které sleduje tento obecný systém, může totiž vyžadovat, aby na tomto trhu existovala konkurenční nabídka zelené elektřiny. Řádnost fungování trhu může být totiž definována italským zákonodárcem s ohledem na nezbytnost zajistit ochranu životního prostředí.
93 Pokud se ukáže, že vyšší výrobní náklady zelené elektřiny v porovnání s náklady na elektřinu z neobnovitelných zdrojů brání konkurenční nabídce této komodity na trhu, mohlo by být rozdílné zacházení mezi výrobci zelené elektřiny a výrobci a dovozci elektřiny vyrobené z neobnovitelných zdrojů, které zavádí režim dotčený ve věci v původním řízení, odůvodněno nutností napravit toto selhání trhu. Takové odůvodnění by však bylo možné pouze za podmínky, že podpora poskytovaná tímto režimem bude striktně omezena na to, co je nezbytné k nápravě tohoto selhání trhu, a že bude poskytována způsobem, který je plně v souladu s obecným systémem dotčeným v původním řízení.
94 Kdyby opatření dotčené ve věci v původním řízení nemohlo být odůvodněno s ohledem na povahu a uspořádání referenčního systému, jehož je součástí, představovalo by neoznámení tohoto opatření a jeho provedení před tím, než Komise rozhodne o jeho slučitelnosti, porušení článku 108 SFEU. V takovém případě by musel předkládající soud vyvodit z porušení tohoto ustanovení veškeré důsledky a zjednat nápravu při provádění podpor (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Arriva Italia a další, C‑385/18, EU:C:2019:1121, bod 84, jakož i citovaná judikatura). Kromě toho protiprávnost dotčeného režimu podpory vede k protiprávnosti sankce stanovené k zajištění provádění tohoto režimu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 11. ledna 2024, Prezes Urzędu Regulacji Energetyki, C‑220/23, EU:C:2024:34, body 31 a 32, jakož i citovaná judikatura).
95 Z toho vyplývá, že pokud předkládající soud dospěje k závěru, že výhoda poskytnutá výrobcům zelené elektřiny opatřením dotčeným ve věci v původním řízení je odůvodněna povahou a uspořádáním referenčního systému, jehož je toto opatření součástí, musí být články 107 a 108 SFEU vykládány v tom smyslu, že takovému opatření nebrání.
K pravidlům v oblasti volného pohybu zboží
96 Jak vyplývá z bodu 61 tohoto rozsudku, pokud předkládající soud dospěje k závěru, že opatření dotčené v původním řízení nespadá do režimu státních podpor nebo že je oddělitelné od ostatních ustanovení tohoto režimu, bude muset ještě posoudit slučitelnost tohoto opatření s unijními pravidly v oblasti celní unie a volného pohybu zboží.
97 V tomto ohledu bude muset nejprve zkoumat, zda by uvedené opatření mohlo být v rozporu s články 28, 30 a 110 SFEU, a poté, zda může být v rozporu s článkem 34 SFEU. Působnost článku 34 SFEU totiž nezahrnuje překážky, pro které platí jiná zvláštní ustanovení, a překážky fiskální povahy nebo mající rovnocenný účinek jako cla uvedené v článcích 28, 30 a 110 SFEU nepodléhají zákazu uvedenému v článku 34 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2007, Brzeziński, C‑313/05, EU:C:2007:33, bod 50 a citovaná judikatura).
K zákazu ukládat cla a poplatky s rovnocenným účinkem
98 Články 28 a 30 SFEU zakazují ukládání dovozních a vývozních cel a poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy. Clo ve smyslu těchto ustanovení je poplatek, který členský stát vybírá ze zboží při překročení jeho hranic. Kromě toho poplatek s účinkem rovnocenným clu představuje podle ustálené judikatury Soudního dvora každá jednostranně uložená finanční zátěž, byť minimální, bez ohledu na svůj název nebo způsob výběru, vztahující se na zboží z důvodu skutečnosti, že překračuje hranici, pokud není clem ve vlastním smyslu (rozsudek ze dne 6. prosince 2018, FENS, C‑305/17, EU:C:2018:986, bod 29 a citovaná judikatura).
99 Takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, které ukládá hospodářským subjektům dovážejícím elektřinu povinnost nakupovat zelené certifikáty, nelze kvalifikovat jako clo, neboť není ani poplatkem vybíraným vnitrostátními orgány, ani poplatkem vybíraným v případě, že elektřina vyrobená v zahraničí překročí státní hranici. Tato povinnost není podle všeho ani poplatkem s účinkem rovnocenným clu, jelikož zjevně nezatěžuje elektřinu z důvodu, že překračuje státní hranici.
100 Z toho vyplývá, že články 28 a 30 SFEU nebrání takovému opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení.
K zákazu zavádět diskriminační vnitrostátní zdanění
101 Pokud jde o zákaz, aby členské státy zaváděly diskriminační vnitrostátní zdanění, uvedený v článku 110 SFEU, toto ustanovení se vztahuje na finanční zátěž vyplývající z obecného režimu vnitrostátního zdanění postihujícího systematicky, podle stejných objektivních kritérií, kategorie výrobků nezávisle na jejich původu nebo jejich určení (rozsudek ze dne 6. prosince 2018, FENS, C‑305/17, EU:C:2018:986, bod 29 a citovaná judikatura).
102 V projednávané věci se nejeví, že by povinnost nákupu zelených certifikátů nebo zelené elektřiny stanovená opatřením dotčeným ve věci v původním řízení byla finanční zátěží vyplývající z obecného režimu vnitrostátního zdanění. S výhradou ověření předkládajícím soudem nemá totiž tato povinnost fiskální nebo parafiskální povahu, takže se na ni nevztahuje zákaz stanovený v článku 110 SFEU.
103 Článek 110 SFEU musí být tedy vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení.
K zákazu přijímat množstevní omezení dovozu
104 Volný pohyb zboží mezi členskými státy je základní zásadou zakotvenou Smlouvou o FEU, která je vyjádřena v článku 34 SFEU (rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, bod 65 a citovaná judikatura), jenž zakazuje členským státům přijímat mezi sebou množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem.
105 Podle ustálené judikatury se uvedené ustanovení vztahuje na jakékoli vnitrostátní opatření, které by mohlo přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Unie (rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, bod 66 a citovaná judikatura).
106 V projednávané věci by opatření dotčené ve věci v původním řízení mohlo vytvářet překážku dovozům elektřiny do Itálie ve dvojím ohledu. Zaprvé vytváří takovou překážku tím, že dovozcům, kteří chtějí být osvobozeni od dané povinnosti, ukládá, aby o osvobození požádali a předložili za tímto účelem záruky původu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že vnitrostátní opatření se nemůže vyhnout zákazu stanovenému v článku 34 SFEU pouze proto, že omezení dovozu je velmi malého rozsahu a existují jiné možnosti odbytu dováženého zboží (rozsudek ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, bod 99 a citovaná judikatura). Zadruhé vytváří takovou překážku tím, že ukládá dovozcům, kteří o takové osvobození nepožádají, aby pod hrozbou sankce zakoupili zelené certifikáty nebo zelenou elektřinu.
107 Vnitrostátní právní úprava či praxe, která představuje opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, může být nicméně odůvodněna některým z důvodů obecného zájmu vyjmenovaných v článku 36 SFEU nebo, na základě ustálené judikatury Soudního dvora, kategorickými požadavky. V obou případech musí být vnitrostátní opatření v souladu se zásadou proporcionality, která vyžaduje, aby opatření bylo způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračovalo meze toho, co je nezbytné k jeho dosažení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, bod 76, a ze dne 17. prosince 2020, Onofrei, C‑218/19, EU:C:2020:1034, bod 32 a citovaná judikatura).
108 V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní opatření, která jsou způsobilá omezit obchod v rámci Unie, mohou být odůvodněna kategorickými požadavky týkajícími se ochrany životního prostředí, a zejména snahou podporovat využívání obnovitelných zdrojů energie pro výrobu elektřiny, které je užitečné pro uvedenou ochranu, a mimo jiné rovněž slouží k ochraně zdraví a života osob a zvířat, jakož i ochraně rostlin, což jsou důvody obecného zájmu uvedené v článku 36 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, bod 101, a ze dne 4. října 2018, L. E. G. O., C‑242/17, EU:C:2018:804, body 64 a 65, jakož i citovaná judikatura).
109 V projednávané věci lze jak povinnost dovozců nakupovat zelené certifikáty nebo zelenou elektřinu, aby mohli dovážet svou elektřinu, tak povinnost předložit záruky původu, aby mohli být vyňati z této nákupní povinnosti, pokud je dovážená elektřina zelená, odůvodnit podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie. Okolnost, že vnitrostátní režim podpory dotčený ve věci v původním řízení přímo zvýhodňuje spíše výrobu zelené elektřiny než samotnou spotřebu, lze konkrétně vysvětlit tím, že ekologický je pouze způsob výroby takové elektřiny a především tím, že environmentální cíle týkající se snížení emisí skleníkových plynů lze efektivně naplňovat především ve fázi výroby (obdobně viz rozsudek ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, bod 105 a citovaná judikatura).
110 Je však na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda jsou tato omezení v souladu se zásadou proporcionality.
111 Pokud jde o povinnost požádat o osvobození a předložit za tímto účelem záruky původu, je třeba poznamenat, že jakmile je zelená elektřina jednou připuštěna do přenosové nebo distribuční soustavy, je obtížné určit její původ, a zejména identifikovat zdroj energie, ze kterého byla vyrobena (rozsudek ze dne 20. dubna 2023, EEW Energy from Waste, C‑580/21, EU:C:2023:304, bod 52 a citovaná judikatura). Z důvodu těchto obtíží ukládal článek 5 směrnice 2001/77 a poté článek 15 směrnice 2009/28 členským státům povinnost zavést režim záruk původu a dohlížet na něj, tak aby výrobci elektřiny využívající obnovitelné zdroje energie mohli prokázat, že elektřina, kterou prodávají, je vyrobena z obnovitelných zdrojů energie.
112 Povinnost požádat o osvobození předložením zelených certifikátů se jeví být způsobilá zaručit, že dovezená elektřina je skutečně zelená, a přispívá tedy k využívání obnovitelných zdrojů energie za účelem ochrany životního prostředí, zdraví a života lidí a zvířat, jakož i ochrany rostlin. Tato povinnost se navíc jeví jako nezbytná, jelikož s ohledem na zaměnitelnost zelené elektřiny by v pozdější fázi distribuce nebo spotřeby nebylo možné zjistit zdroj energie, z něhož byla vyrobena, a jelikož záruky původu jsou součástí jednotného mechanismu k prokázání, že elektřina byla vyrobena z obnovitelných zdrojů.
113 Povinnost dovozců zelené elektřiny poskytnout při dovozu této elektřiny záruky původu, aby byli osvobozeni od povinnosti nákupu zelených certifikátů nebo zelené elektřiny, není proto v rozporu s článkem 34 SFEU.
114 Stran povinnosti dovozců elektřiny nakupovat zelené certifikáty nebo zelenou elektřinu, pokud nepředloží záruky původu elektřiny, kterou dovážejí, je třeba poznamenat, že Soudní dvůr již v souvislosti s vnitrostátními režimy podpory výroby zelené elektřiny využívajícími mechanismu tzv. „zelených certifikátů“ rozhodl, že povinnost dodavatelů elektřiny získat od výrobců zelené elektřiny určitou kvótu takových certifikátů má zejména uvedeným výrobcům zaručit poptávku po certifikátech, jež jim byly vydány, a usnadnit tak prodej zelené elektřiny, kterou vyrábí za vyšší cenu, než je tržní cena klasické energie (rozsudek ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, bod 109).
115 Soudní dvůr v tomto ohledu zejména zdůraznil, že nelze pochybovat o účinnosti motivace zvýšit výrobu zelené elektřiny, kterou takový režim obecně vyvolává u výrobců elektřiny, ani o vhodnosti takového režimu k dosažení sledovaného legitimního cíle podpory využívání obnovitelných zdrojů energie s cílem ochrany životního prostředí, zdraví a života lidí a zvířat, jakož i ochrany rostlin. Cílem takových režimů podpory zelené elektřiny – jejíž výrobní náklady jsou v porovnání s náklady na elektřinu vyrobenou z neobnovitelných zdrojů energie stále vysoké – je dlouhodobá podpora investic do nových zařízení prostřednictvím určitých záruk výrobcům, co se týče budoucího prodeje jimi vyrobené zelené elektřiny (rozsudek ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, body 109 a 110, jakož i citovaná judikatura).
116 Soudní dvůr již rozhodl, že členský stát volbou takového vnitrostátního režimu podpory, který – stejně jako režim dotčený ve věci v původním řízení – využívá zelené certifikáty zejména k tomu, aby vyšší náklady spojené s výrobou zelené elektřiny nesl trh, tj. dodavatelé a uživatelé elektřiny, kteří musí splnit povinnou kvótu, a v konečném důsledku i spotřebitelé, nepřekračuje meze pravomoci, kterou má při plnění legitimního cíle spočívajícího ve zvýšení výroby zelené elektřiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, body 109 a 110).
117 Řádné fungování tohoto režimu však vyžaduje, aby byly zavedeny mechanismy zajišťující zřízení skutečného trhu se zelenými certifikáty, na němž se bude moci účinně střetávat nabídka s poptávkou a který bude směřovat k rovnovážnému stavu, tak aby si dotyční dodavatelé a uživatelé mohli takové certifikáty opatřit za rovnocenných podmínek (rozsudek ze dne 1. července 2014, Ålands Vindkraft, C‑573/12, EU:C:2014:2037, bod 114).
118 Z výše uvedeného vyplývá, že se opatření dotčené ve věci v původním řízení tím, že ukládá dovozcům elektřiny povinnost nakupovat zelené certifikáty nebo zelenou elektřinu, jeví být způsobilé k podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie za účelem ochrany životního prostředí, zdraví, života lidí a zvířat, jakož i ochrany rostlin. Kromě toho zřejmě existuje – a je na vnitrostátním soudu, aby to ověřil – skutečný trh se zelenými certifikáty, na němž je dovozci mohou zakoupit a jehož účinnost je podle všeho zaručena díky zásahům GSE. Z článku 11 odst. 3 legislativního nařízení č. 79/1999 totiž podle všeho vyplývá, že GSE má povinnost uvádět zelené certifikáty na trh v případě jejich nedostatku nebo je na trhu nakupovat v případě přebytku, což zaručuje jak výrobcům zelené elektřiny, tak hospodářským subjektům, které jsou povinny je nakupovat, existenci trhu se zelenými certifikáty.
119 Kromě toho se opatření dotčené ve věci v původním řízení jeví jako nezbytné pro režim, pod který spadá. Kdyby totiž dovozci elektřiny, u které není prokázáno, že je zelená, neměli povinnost nákupu zelených certifikátů nebo zelené elektřiny, byla by tím zpochybněna účinnost systému podpory domácí výroby a spotřeby zelené elektřiny. V tomto ohledu je třeba připomenout, jak vyplývá z bodů 41 až 58 tohoto rozsudku, že členské státy jsou povinny prostřednictvím svých mechanismů podpory dosáhnout vnitrostátních cílů stanovených směrnicemi 2001/77 a 2009/28 a že unijní právo neharmonizovalo vnitrostátní režimy podpory zelené elektřiny, takže členské státy mohou v zásadě omezit působnost takových režimů na výrobu zelené elektřiny na svém území (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. září 2016, Essent Belgium, C‑492/14, EU:C:2016:732, body 106 a 107, jakož i citovaná judikatura).
120 S ohledem na výše uvedené se režim podpory, jehož součástí je opatření dotčené v původním řízení, jeví způsobilým zaručit soudržným a systematickým způsobem podporu využívání obnovitelných zdrojů energie, které zase přispívá k ochraně životního prostředí, zdraví, života lidí a zvířat, jakož i rostlin. Není a priori zřejmé, že překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů.
121 A konečně právní úprava dotčená ve věci v původním řízení tím, že stanoví sankci pro dovozce elektřiny, kteří nepředloží záruky původu a nenakoupí zelenou elektřinu nebo zelené certifikáty v poměru ke svým dovozům, se jeví svým odrazujícím účinkem jako vhodná k podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie. Lze ji navíc kvalifikovat jako nezbytnou, pokud je nutná k zajištění účinnosti zavedeného systému zelených certifikátů. Podmínky stanovení této sankce a její povaha však nemohou překračovat meze toho, co je nezbytné k zajištění této účinnosti. Tato hlediska musí posoudit předkládající soud.
122 Pokud je tedy povinnost dovozců elektřiny, kteří nepředloží záruky původu, nakoupit zelené certifikáty, vyžadována k zajištění účinnosti právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení a prokáže-li se, že skutečně existuje trh se zelenými certifikáty, nelze mít za to, že tato právní úprava překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle spočívajícího ve zvýšení výroby zelené elektřiny.
123 S výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, musí být tedy článek 34 SFEU vykládán v tom smyslu, že nebrání takovému opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení.
124 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na položenou otázku odpovědět následovně:
– články 28, 30 a 110 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátnímu opatření, které jednak ukládá dovozcům elektřiny pocházející z jiného členského státu, kteří neprokáží předložením záruk původu, že je tato elektřina vyrobena z obnovitelných zdrojů, povinnost nakupovat od tuzemských výrobců buď zelené certifikáty, nebo zelenou elektřinu v poměru k množství elektřiny, kterou dovezou, a jednak stanoví uložení sankce v případě porušení této povinnosti, zatímco tuzemští výrobci zelené elektřiny takovou povinnost nákupu nemají;
– článek 34 SFEU, jakož i směrnice 2001/77 a 2009/28 musí být vykládány v tom smyslu, že tomuto vnitrostátnímu opatření nebrání, je-li prokázáno, že nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle zvýšení výroby zelené elektřiny;
– články 107 a 108 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání uvedenému vnitrostátnímu opatření, pokud je rozdílné zacházení mezi tuzemskými výrobci zelené elektřiny a dovozci elektřiny, kteří nepředloží záruku původu, odůvodněno povahou a uspořádáním referenčního systému, jehož je součástí.
K nákladům řízení
125 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:
1) Články 28, 30 a 110 SFEU
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání vnitrostátnímu opatření, které jednak ukládá dovozcům elektřiny pocházející z jiného členského státu, kteří neprokáží předložením záruk původu, že je tato elektřina vyrobena z obnovitelných zdrojů, povinnost nakupovat od tuzemských výrobců buď certifikáty osvědčující, že elektřina pochází z obnovitelných zdrojů, nebo elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů v poměru k množství elektřiny, kterou dovezou, a jednak stanoví uložení sankce v případě porušení této povinnosti, zatímco tuzemští výrobci elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů takovou povinnost nákupu nemají.
2) Článek 34 SFEU, jakož i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/77/ES ze dne 27. září 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/28/ES ze dne 23. dubna 2009 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES
musí být vykládány v tom smyslu, že
tomuto vnitrostátnímu opatření nebrání, je-li prokázáno, že nepřekračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení cíle zvýšení výroby elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů.
3) Články 107 a 108 SFEU
musí být vykládány v tom smyslu, že
nebrání uvedenému vnitrostátnímu opatření, pokud je rozdílné zacházení mezi tuzemskými výrobci elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů a dovozci elektřiny, kteří nepředloží záruku původu, odůvodněno povahou a uspořádáním referenčního systému, jehož je součástí.
Podpisy