Language of document : ECLI:EU:C:2012:313

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PEDRA CRUZ VILLALÓNA

přednesené dne 24. května 2012(1)

Věc C‑190/11

Daniela Mühlleitner

v.

Ahmad Yusufi

a

Wadat Yusufi

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce
podaná Oberster Gerichtshof)

„Soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech – Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv – Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 – Výklad rozsudku Pammer a Alpenhof – Činnost zaměřená na jiný členský stát prostřednictvím internetu – Omezení příslušnosti na spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku“






I –    Úvod

1.        Prostřednictvím projednávané předběžné otázky se Oberster Gerichtshof (rakouský nejvyšší soud) táže Soudního dvora, zda spotřebitelské smlouvy, u nichž byly právní úkony směřující k jejich uzavření učiněny po internetu, musí být v případě, že spotřebitel hodlá uplatnit zvláštní příslušnost stanovenou v článcích 15 a 16 nařízení (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2), nutně uzavřeny na dálku.

2.        Takto formulovaná otázka by mohla být při pozorném čtení článku 15 odst. 1 písm. c) citovaného nařízení snadno zodpovězena na základě jeho samotného znění a historie jeho vzniku. Vyjádření velkého senátu Soudního dvora učiněné v jednom z bodů nedávného rozsudku Pammer a Alpenhof by ovšem mohlo být vykládáno tak, že se coby podmínka vyžaduje, aby spotřebitelská smlouva byla uzavřena na dálku. Každopádně právě s touto pochybností se předkládající soud obrátil na Soudní dvůr.

3.        Předmětem projednávané věci i tohoto stanoviska je tedy objasnění uvedené části rozsudku Pammer a Alpenhof(3), přičemž předesílám, že podle mého názoru je tuto část třeba omezit na zvláštní okolnosti uvedené věci a není namístě z ní dovozovat další obecnou a omezující podmínku pro zvláštní příslušnost ve věcech spotřebitelů.

II – Právní rámec

4.        Články 15 a 16 nařízení č. 44/2001, zařazené v kapitole II („Příslušnost“) oddíle 4 („Příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv“), stanoví:

„Článek 15

1.      Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5,

[…]

c)      ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.

Článek 16

1.      Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, na jehož území má tento smluvní partner bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.

2.      Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.

[…]“

III – Skutkové okolnosti sporu a řízení před vnitrostátním soudem

5.        Daniela Mühlleitner, žalobkyně v původním řízení, s bydlištěm ve Schwanenstadtu (Rakousko), hledala na internetu ojetý osobní automobil ke koupi pro soukromou potřebu. Na webové stránce www.mobile.de zadala D. Mühlleitner vlastnosti požadovaného automobilu a následně se jí zobrazil odkaz na nabídku, která ji zaujala. Kliknutím na odkaz se dostala na webové stránky Ahmada Yusufiho a Wadata Yusufiho, žalovaných v původním řízení, s bydlištěm v Hamburku (Německo).

6.        Na webových stránkách žalovaných bylo uvedeno telefonní číslo s německou mezinárodní předvolbou. Daniela Mühlleitner zavolala na toto číslo, telefon zvedli zaměstnanci podniku žalovaných. Bylo jí sděleno, že nabízený automobil již není k dispozici, ale byla obeznámena s jinými podobnými nabídkami. Daniela Mühlleitner souhlasila se zasláním bližších údajů o jiném automobilu, včetně jeho fotografií, elektronickou poštou. Podle spisu informovala D. Mühlleitner během telefonátu o svém bydlišti v Rakousku a dotazovala se, zda by tato skutečnost mohla pro kupní smlouvu na automobil představovat problém. Žalovaní odpověděli, že v tomto ohledu neexistují žádné překážky.

7.        Následně vycestovala D. Mühlleitner do Německa, kde se žalovanými uzavřela kupní smlouvu. Převzala automobil a vrátila se do svého bydliště v Rakousku, kde po zjištění několika závad a po několika bezúspěšných jednáních se žalovanými podala k rakouským soudům žalobu, jíž se domáhala vrácení kupní ceny a náhrady škody.

8.        Soud v prvním stupni odmítl žalobu pro nedostatek mezinárodní příslušnosti s tím, že pouhá dostupnost webové stránky žalovaných z Rakouska není důvodem pro založení zvláštní příslušnosti podle článků 15 a 16 nařízení č. 44/2001. Na základě odvolání potvrdil odvolací soud toto rozhodnutí a znovu odmítl příslušnost rakouských soudů. Posledně uvedené rozhodnutí bylo napadeno kasačním opravným prostředkem k Oberster Gerichtshof, který podal k Soudnímu dvoru projednávanou předběžnou otázku.

IV – Řízení před Soudním dvorem

9.        Dne 22. dubna 2011 byla do rejstříku Soudního dvora zapsána předběžná otázka Oberster Gerichtshof v tomto znění:

„Předpokládá použití čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení (ES) č. 44/2001 (nařízení Brusel I), že smlouva mezi spotřebitelem a podnikatelem byla uzavřena na dálku?“

10.      Písemná vyjádření předložila žalobkyně i žalovaní v původním řízení, jakož i Portugalská republika, Česká republika, Italská republika, Polská republika, Švýcarská konfederace a Komise.

V –    Předběžná otázka

11.      Na otázku položenou předkládajícím soudem dává jasnou odpověď nařízení č. 44/2001 a judikatura Soudního dvora. Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto stanoviska, jedinou skutečností zpochybňující toto řešení je jeden z bodů rozsudku Pammer a Alpenhof, konkrétně bod 87, podle kterého je použití čl. 15 odst. 1 písm. c) citovaného nařízení podmíněno tím, že je spotřebitelská smlouva uzavřena na dálku(4). Není tedy nutné se zabývat hraničním určovatelem stanoveným v uvedeném ustanovení, který odkazuje na právní řád státu, na nějž je zaměřena příslušná činnost. Projednávaná věc se týká otázky kladené o krok dřív: zda je pro možnost dovolávat se zvláštní příslušnosti ve spotřebitelských věcech nezbytné, aby existovala smlouva uzavřená na dálku.

12.      Níže vysvětlím, že nezbytnost takové podmínky neplyne z výkladu použitelné právní úpravy ani ze samotného rozsudku Pammer a Alpenhof. Pokud by uvedené ustanovení vyžadovalo, aby spotřebitelská smlouva byla uzavřená na dálku, vztahovala by se příslušnost jen na nevelké množství situací, což podle všeho není cílem nařízení. Kromě toho všechny státy, které jsou účastníky tohoto řízení, i Komise popírají, že by se čl. 15 odst. 1 písm. c) omezoval na spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku, a mají za to, že by se toto ustanovení nemělo vykládat v neprospěch spotřebitele.

13.      S názorem států a Komise se ztotožňuji. Svůj postoj odůvodním předně historií vzniku čl. 15 odst. 1 písm. c). Následně rozeberu toto ustanovení z hlediska judikatury Soudního dvora vyplývající z rozsudku Pammer a Alpenhof. Podrobně se budu zabývat především bodem 87 tohoto rozsudku, z jehož formulace vzešla projednávaná předběžná otázka.

A –    Historie vzniku článku 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001

14.      Bruselská úmluva z roku 1968, kterou dnes nahradilo nařízení č. 44/2001, upravovala zvláštní příslušnost ve věcech spotřebitelských smluv způsobem, který se podstatně lišil od současného článku 15. Podle čl. 13 odst. 3 uvedené Úmluvy se zvláštní příslušnost uplatnila v případě, že předmětem spotřebitelské smlouvy bylo poskytnutí služeb nebo movitých věcí a zároveň když „ve státě bydliště spotřebitele předcházela uzavření smlouvy zvláštní, výslovně jemu určená nabídka nebo reklama“ anebo když „spotřebitel v tomto státě učinil nezbytné právní úkony směřující k uzavření smlouvy“.

15.      Jak správně podotkla Komise, bývalý čl. 13 odst. 3 Bruselské úmluvy se vztahoval zejména na spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku. Při tomto způsobu uzavírání smluv se ve většině případů naplnily oba předpoklady uvedené v tomto ustanovení, ačkoli nikoli jen při něm. Jak totiž poznamenává Komise, nic nebránilo tomu, aby se bývalý čl. 13 odst. 3 Bruselské úmluvy uplatnil v situaci, kdy se podnikatel přemístí za účelem uzavření smlouvy in situ do místa bydliště spotřebitele.

16.      Důvodem pro změny promítnuté do současného znění článku 15 nařízení č. 44/2001 byl vývoj marketingu zejména v oblasti elektronického obchodu. Tato skutečnost vedla Komisi k vytvoření návrhu nového znění bývalého čl. 13 odst. 3 Bruselské úmluvy, které zůstalo během legislativního procesu v podstatě nezměněno a kterým byl odstraněn dřívější požadavek, aby spotřebitel učinil nezbytné právní úkony směřující k uzavření smlouvy ve svém státě(5). Jak uvedla Komise v důvodové zprávě k návrhu článku 15, tato změna „znamená, že se čl. 15 první pododstavec bod 3 použije i na smlouvy, které byly uzavřeny v jiném členském státě, než je členský stát, ve kterém má spotřebitel bydliště“(6). Komise dodala, že „tato úprava odstraňuje problém, který byl znám v rámci textu původního článku 13, a sice že spotřebitelé nemohli uplatnit pravidla určující příslušnost k ochraně spotřebitelů, pokud byl spotřebitel smluvním partnerem donucen za účelem uzavření smlouvy opustit stát svého bydliště“(7).

17.      Švýcarská konfederace i Komise odkazují i na Pocarovu zprávu, která má při výkladu článku 15 nařízení i článku 15 Luganské úmluvy (shodné s nařízením č. 44/2001) značnou váhu(8). V komentáři týkajícím se ustanovení vykládaného v projednávaném řízení uvádí tato zpráva výslovně, že hraniční určovatel „[n]ezáleží na místě, kde spotřebitel jedná, ani na místě, kde je smlouva uzavřena, což může být v jiné zemi, než je země, kde má spotřebitel bydliště: přikládá význam pouze činnosti druhé strany, která musí být vykonávána ve státě spotřebitelova bydliště, nebo směřována do uvedeného státu, případně elektronickými prostředky“(9). Za těchto okolností může podle zprávy „spotřebitel podat návrh na zahájení řízení u soudů svého bydliště podle článku 16 [Luganské] úmluvy, bez ohledu na místo, kde byla smlouva uzavřena, a bez ohledu na místo, kde došlo k využití služby, jež byla dodána elektronicky“(10).

18.      Tento výklad daného ustanovení podepírá i skutečnost, že okruh „spotřebitelských smluv“, na které se vztahoval článek 13 Bruselské úmluvy, byl článkem 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 rozšířen. Zatímco uvedený čl. 13 první pododstavec omezoval rozsah působnosti bodu 3 tohoto ustanovení na smlouvy, „jejichž předmětem je poskytnutí služeb nebo movité věci“, je nový čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 koncipován obecnějším a širším způsobem. Nové ustanovení se totiž nyní vztahuje na všechny smlouvy nezávisle na tom, co je jejich předmětem, které uzavřel spotřebitel s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti, v rámci takovýchto činností.

19.      Ze změny znění čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 dovodil Soudní dvůr v nedávné věci Ilsinger, že „zvláštní podmínky použití, které musí uvedené smlouvy splňovat a které byly podrobně vyjmenovány v čl. 13 prvním pododstavci písm. a) a b) Bruselské úmluvy, [jsou] nyní uvedeny obecnějším způsobem v čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001, aby tak byla vzhledem k novým komunikačním prostředkům a vzhledem k vývoji elektronického obchodu zajištěna lepší ochrana spotřebitelů“(11). Soudní dvůr se právě z důvodu, že nové znění lépe chrání zájmy spotřebitele, odklonil v uvedené věci Ilsinger od své dosavadní judikatury vykládající Bruselskou úmluvu a prohlásil, že článek 15 „se již […] neomezuje na případy, v nichž strany uzavřely synalagmatické závazky“(12).

20.      Kromě toho vydaly Rada a Komise společné prohlášení k článkům 15 a 73 nařízení č. 44/2001(13), v němž popsaly přístup, s kterým se následně ztotožnil Soudní dvůr v uvedené věci Ilsinger. Při zmínce o požadavku na existenci spotřebitelské smlouvy uvedly oba orgány, že článek 15 „se vztahuje k řadě způsobů uvádění na trh, včetně smluv uzavřených na dálku prostřednictvím internetu“(14). V žádném případě se nevylučuje možnost, aby spotřebitelská smlouva byla uzavřena jiným způsobem než na dálku, čímž je podepřen široký výklad daného ustanovení z hlediska okruhu smluvních vztahů.

21.      Z uvedeného tedy vyplývá, že účelem čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 není zmenšení okruhu spotřebitelských smluv, na které se vztahuje zvláštní příslušnost ve spotřebitelských věcech, nýbrž pravý opak. Pokud by úmyslem unijního zákonodárce bylo omezení této příslušnosti na spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku, které jsou ostatně unijním právem harmonizovány(15), byl by to v předmětném ustanovení zcela jistě výslovně uvedl.

22.      Konečně, na rozdíl od hraničního určovatele podle bývalého ustanovení Bruselské úmluvy není hraničním určovatelem použitým v čl. 15 odst. 1 písm. c) místo, kde se nachází spotřebitel, nýbrž místo obchodní činnosti zaměřené na členský stát bydliště spotřebitele. Určujícím se tedy stává území, na kterém zamýšlí působit osoba nabízející k prodeji zboží nebo služby(16). Je-li trh, na nějž se obchodník aktivně zaměřuje, tvořen územím státu bydliště spotřebitele, s kterým vstupuje do smluvních vztahů, je třeba jeho činnost považovat za činnost zaměřenou na tento stát.

23.      Ve srovnání s dřívějším pravidlem stanoveným v Bruselské úmluvě zavádí tudíž nový článek 15 nařízení č. 44/2001 podstatnou změnu perspektivy, a to proto, aby spotřebitel, který nezbytné právní úkony směřující k uzavření smlouvy činí prostřednictvím elektronických komunikačních prostředků, mohl i v případě, kdy se za účelem uzavření smlouvy přemístí do státu bydliště druhé smluvní strany, požívat ochrany podle čl. 15 odst. 1 písm. c).

B –    Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 a jeho normativní a judikatorní kontext

24.      Vedle historie vzniku zde vykládaného ustanovení existují i jiné skutečnosti de lege lata, které potvrzují stanovisko, že se čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 neomezuje na spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku.

25.      Účelem zvláštní příslušnosti ve spotřebitelských věcech není nic jiného než ochrana spotřebitele, který je ve smluvním vztahu slabší stranou a může požívat zvláštní ochrany. Tak to výslovně stanoví nařízení č. 44/2001 v bodě 13 svého odůvodnění, když u pojištění a u spotřebitelských a pracovních smluv uvádí, že je nezbytné, aby byla „slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla“(17).

26.      Stejně tak článek 15 ani článek 16 nařízení č. 44/2001 neobsahují žádnou výslovnou zmínku o smlouvách uzavíraných na dálku. Historie vzniku nařízení č. 44/2001, popsaná výše v bodech 16 až 20 tohoto stanoviska, právě naopak potvrzuje, že zvláštní příslušnost ve spotřebitelských věcech podle tohoto předpisu postihuje i ty situace, ve kterých se smluvní strana nebo spotřebitel přemisťují za účelem uzavření smlouvy do místa bydliště druhé smluvní strany(18).

27.      Pokud by měl být čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 vykládán tak, že se vztahuje výlučně na spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku, byly by vyloučeny četné případy, v nichž vystupuje spotřebitel. Množství takových případů závratně vzrostlo s nástupem elektronického obchodu, pro který je typické, že na jedné straně stojí prodávající, který inzeruje na internetu a který se prostřednictvím svých webových stránek zaměřuje na určitý trh, a na druhé straně spotřebitel, který získává informace a rozhoduje se pro uzavření smlouvy na základě reklamy shlédnuté na síti. Ve stanovisku předneseném ve věci Pammer a Alpenhof uvedla generální advokátka Trstenjak případ zdravotnických služeb inzerovaných prostřednictvím internetové stránky, která otevřeně nabízela spotřebitelům s bydlištěm v jiných členských státech, aby využili služeb daného střediska(19). Myslet je třeba i na nákup křehkého zboží na základě reklamy zaslané elektronickou poštou spotřebiteli s bydlištěm v jiném členském státě, kdy se spotřebitel s prodejcem dohodne, ale zboží raději vyzvedne osobně, takže smlouva je uzavřena až v tomto okamžiku.

28.      Na výše uvedených příkladech je vidět, jak by spotřebitel mohl pozbýt ochrany zvláštní příslušnosti podle článků 15 a 16 nařízení č. 44/2001 jen proto, že by se za účelem uzavření smlouvy a převzetí zboží či čerpání služeb přemístil. Stěží lze akceptovat, aby tato okolnost sama o sobě stačila pro dosažení výsledku, který je v jednoznačném rozporu s cílem spotřebitelskoprávních norem obsažených v nařízení č. 44/2001.

29.      K vyloučení zvláštní příslušnosti by došlo v případě akceptování restriktivního výkladu daného ustanovení i v důsledku okolnosti, která by podle nařízení č. 44/2001 měla spíše posilovat ochranu spotřebitele než mu ji odnímat, a sice v důsledku přemístění spotřebitele do zahraničí. Bylo by paradoxní, kdyby použitelnost takového nástroje, jakým je nařízení č. 44/2001, závisela na tom, že se jedna ze smluvních stran nepřesune, a to tím spíše, že by mělo jít o slabší stranu, které má tento předpis podle své dikce poskytovat zvlášť příznivé zacházení(20).

30.      I při pohledu na jiné právní předpisy související s nařízením č. 44/2001 lze konstatovat, že existence spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku není nezbytná. Například nařízení č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy(21) obsahuje v bodě 25 svého odůvodnění i v článku 6 kolizní normu pro oblast spotřebitelských smluv, jejíž hraniční určovatel je stejný jako v pravidle o příslušnosti obsaženém v článku 15 nařízení č. 44/2001. Nikde v nařízení č. 593/2008 není zmínka o spotřebitelské smlouvě uzavřené na dálku; uvádí se jen význam podnikatelské činnosti zaměřené na členský stát, v němž má spotřebitel bydliště. Pro určení práva rozhodného pro smlouvu je irelevantní, zda se spotřebitel v důsledku jednání druhé smluvní strany přemístil, či nikoli. Přinejmenším není nezbytnost požadavku, aby smlouva byla uzavřena na dálku, vůbec zmíněna.

31.      Dosavadní judikatura Soudního dvora se k této otázce zatím jednoznačně nevyjádřila. Přesto existují určité náznaky o jisté tendenci přiklonit se k rozšiřujícímu výkladu pojmu „smlouva“ podle čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001.

32.      Ve výše uvedeném rozsudku Ilsinger vyzvedl Soudní dvůr význam skutečnosti, že se současný čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 vztahuje „na všechny smlouvy, nezávisle na tom, co je jejich předmětem“, jestliže je spotřebitel uzavřel s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti, v rámci takovýchto činností(22). Význam tohoto rysu, tedy nezávislosti na předmětu, ještě vzrostl při srovnání znění tohoto ustanovení se zněním jeho „předchůdce“ v Bruselské úmluvě, které omezovalo příslušnost na smlouvy, jejichž předmětem bylo „poskytnutí služeb nebo movité věci“. Jak již bylo uvedeno výše v bodě 20 tohoto stanoviska, Soudní dvůr použil ve věci Ilsinger historický výklad daného ustanovení k rozšíření okruhu spotřebitelských smluv, na které se vztahuje zvláštní příslušnost podle článku 16 nařízení č. 44/2001. Soudní dvůr se tak neváhal odchýlit od dřívější judikatury založené na výkladu bývalého článku 13 Bruselské úmluvy omezujícím použití tohoto článku na synalagmatické spotřebitelské smlouvy(23). Poté, co vstoupilo v platnost nařízení č. 44/2001 a co bylo dané ustanovení přeformulováno, konstatoval Soudní dvůr v rozsudku Ilsinger, že vyloučení jednostranných spotřebitelských smluv již postrádá opodstatnění.

33.      Generální advokátka Trstenjak dospěla ve svém stanovisku předneseném v uvedené věci k témuž názoru. Nad rámec odůvodnění rozsudku zdůraznila generální advokátka význam sousloví „ve všech ostatních případech“ uvedeného na začátku čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001(24). Souhlasím s tím, že toto sousloví je dostatečně jednoznačné, a je zjevné, že díky výrazu „všech“ by byl jakýkoli výklad zužující okruh spotřebitelských smluv, na které se dané ustanovení vztahuje, nepodložený.

34.      Výše uvedené úvahy nakonec vedou přímo k rozsudku Pammer a Alpenhof, konkrétně k jeho diskutovanému bodu 87. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr zasedající ve velkém senátu poprvé vykládal čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 s cílem objasnit, kdy se činnost podnikatele prezentovaná na webových stránkách považuje za činnost „zaměřenou“ na určitý členský stát. V rozsudku uvedl nejprve výčet kritérií a poté rozebral skutkové okolnosti každé z obou projednávaných věcí. U věci Alpenhof, v níž šlo o otázku příslušnosti německých soudů k projednání sporu mezi spotřebitelem s bydlištěm v Německu a vlastníkem hotelu v Rakousku, Soudní dvůr prohlásil:

„85      V takové věci, jako je spor mezi společností Hotel Alpenhof a O. Hellerem, existuje podle všeho několik […] indicií […], které mohou prokazovat, že podnikatel zaměřoval svou činnost na jeden nebo více jiných členských států, než je Rakouská republika. Přísluší však vnitrostátnímu soudu, aby ověřil, že tomu tak je.

86      Hotel Alpenhof nicméně tvrdí, že smlouva se spotřebitelem byla uzavřena na místě, a nikoliv na dálku, jelikož se předání klíčů od pokojů a platba uskutečnily na místě, a že se proto nemůže použít čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001.

87      V tomto ohledu skutečnost, že klíče jsou předány spotřebiteli a platba je spotřebitelem provedena v členském státě, na jehož území má podnikatel sídlo, nebrání použití uvedeného ustanovení, pokud se rezervace a její potvrzení uskutečnily na dálku, takže spotřebitel byl smluvně vázán na dálku.“(25)

35.      Tolik rozsudek.

36.      Již na úvod bylo poznamenáno, že se předkládající soud s ohledem na znění shora citovaného bodu 87 táže, zda bylo úmyslem Soudního dvora omezit rozsah působnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 jen na spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku. A také jsem již předeslal, že podle mého názoru musí být odpověď záporná, a to nejen z důvodu výše uvedených argumentů, ale i z důvodu znění samotného rozsudku Pammer a Alpenhof.

37.      Soudní dvůr se totiž tím, že ve věci týkající se Hotelu Alpenhof poukázal na to, že smlouva byla uzavřena na dálku, zaměřil jen na jednu z okolností, ale nikoli na splnění kogentní podmínky stanovené nařízením č. 44/2001. Potvrzuje to i celkový výklad rozsudku, neboť se u věci Pammer, která byla s věcí Alpenhof spojena, neuvádí, zda byla smlouva mezi stranami uzavřena na dálku, anebo na místě. Kromě toho i stanovisko, které ve věci Pammer a Alpenhof přednesla generální advokátka Trstenjak, otevřeně vylučuje, že by se čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 měl použít jen na spotřebitelské smlouvy uzavřené na dálku(26).

38.      Mám za to, že v bodě 87 rozsudku Pammer a Alpenhof se důraz na okolnost týkající se uzavření smlouvy na dálku neklade proto, aby byla vyžadována coby podmínka, nýbrž právě za účelem vyloučení příliš restriktivního výkladu uvedeného čl. 15 odst. 1 písm. c). Poukaz na skutečnost, že smlouva byla uzavřena na dálku, má sloužit ke zdůraznění významu přípravných právních úkonů učiněných prostřednictvím internetu před uzavřením smlouvy, které samy vycházejí z informací zaměřených prostřednictvím internetu na území, kde má spotřebitel své bydliště. Mám za to, že u zmínky o smlouvě uzavřené na dálku bylo úmyslem Soudního dvora podtrhnout skutečnost, že v daném případě nejen že byly před příjezdem spotřebitele do Hotelu Alpenhof učiněny předsmluvní právní úkony, ale také že již před předáním klíčů došlo k uzavření smlouvy mezi stranami.

39.      V důsledku toho mám za to, že čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení č. 44/2001 musí být vykládán tak, že nevyžaduje, aby smlouva mezi spotřebitelem a podnikatelem byla uzavřena na dálku.

VI – Závěry

40.      S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku, kterou položil Oberster Gerichtshof, odpověděl takto:

„Článek 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech nevyžaduje, aby smlouva mezi spotřebitelem a podnikatelem byla uzavřena na dálku.“


1 –      Původní jazyk: španělština.


2 –      Nařízení Rady ze dne 22. prosince 2000 (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).


3 –      Rozsudek ze dne 7. prosince 2010 (C‑585/08 a C‑144/09, Sb. rozh. s. I‑12527).


4 –      Názor, že spotřebitelská smlouva musí být uzavřena na dálku, otevřeně hájí vedle uvedeného bodu rozsudku Pammer a Alpenhof i část doktríny. Viz kupříkladu Kropholler, J. a von Hein, J.: Europäisches Zivilprozessrecht, 9. vyd., Art. 15 EuGVO Rn. 27, a von Hein, J.: Juristenzeitung, 2011, s. 957.


5–      Návrh bruselského nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, předložený Komisí, 14. července 1999 [COM(1999) 348 final].


6 –      Návrh Komise citovaný v předchozí poznámce, s. 16.


7 –      Tamtéž.


8 –      Důvodová zpráva k Úmluvě o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Luganu dne 30. října 2007, vypracována Faustem Pocarem, zveřejněna v Úředním věstníku dne 23. prosince 2009 (C 319/1).


9 –      Pocarova zpráva, citována v předchozí poznámce, bod 83 (kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska).


10 –      Tamtéž (kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska).


11 –      Rozsudek ze dne 14. května 2009, Ilsinger (C‑180/06, Sb. rozh. s. I‑3961), bod 50.


12 –      Rozsudek Ilsinger, citovaný v předchozí poznámce, bod 51.


13 –      Společné prohlášení Rady a Komise k článkům 15 a 73 nařízení č. 44/2001, dostupné v angličtině na stránce http://ec.europa.eu/civiljustice/homepage/homepage_ec_en_declaration.pdf.


14 –      V anglické verzi „This provision relates to a number of marketing methods, including contracts concluded at a distance through the Internet“; ve francouzské verzi „Cette disposition concerne plusieurs méthodes de commercialisation, dont les contrats conclus à distance par l’intermédiaire d’Internet“; v německé verzi „Diese Bestimmung betrifft mehrere Absatzformen, darunter Vertragsabschlüsse im Fernabsatz über Internet“ a v italské verzi „Detta disposizione riguarda diversi metodi di vendita, fra cui i contratti conclusi a distanza via Internet“.


15 –      Viz čl. 2 bod 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku (Úř. věst. L 144, s. 19; Zvl. vyd. 15/03, s. 319), který obsahuje následující autonomní definici smlouvy uzavřené na dálku: „jakákoli smlouva týkající se zboží nebo služeb uzavřená mezi dodavatelem a spotřebitelem v rámci systému organizovaného prodeje na dálku nebo systému poskytování služeb prováděného dodavatelem, který pro účely smlouvy používá až do dne uzavření smlouvy výhradně jeden nebo více komunikačních prostředků na dálku“.


16 –      Viz Virgós Soriano, M. a Garcimartín Alférez, F.: Derecho Procesal Civil Internacional. Litigación Internacional, 2. vyd., Ed. Civitas, Madrid 2007, s. 171 a 172.


17 –      K účelu chránit spotřebitele, který sledují články 15 a 16 nařízení č. 44/2001 i dřívější ustanovení Bruselské úmluvy, viz mimo jiné rozsudky ze dne 21. června 1978, Bertrand (150/77, Recueil, s. 1431), body 14 až 18; ze dne 19. ledna 1993, Shearson Lehman Hutton (C‑89/91, Recueil, s. I‑139), body 13 až 16; ze dne 3. července 1997, Benincasa (C‑269/95, Recueil, s. I‑3767), body 13 a 14; ze dne 20. ledna 2005, Gruber (C‑464/01, Sb. rozh. s. I‑439), bod 32, a výše uvedený rozsudek Pammer a Alpenhof, bod 57.


18 –      Viz Leible, S. a Müller, M.: Neue Juristische Wochenschrift, 2011, s. 497, a Mankowski, P.: Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, 2009, s. 242 a násl.


19 –      Stanovisko přednesené dne 18. května 2010, poznámka pod čarou 28.


20 –      Zde je namístě připomenout, že nařízení č. 44/2001 stanoví v prvním bodě svého odůvodnění, že ústředním cílem tohoto předpisu je zajistit volný pohyb osob: „Společenství si stanovilo cíl udržovat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zajištěn volný pohyb osob. Za účelem postupného vytvoření takového prostoru by Společenství mělo schválit mimo jiné i nástroje týkající se soudní spolupráce v civilních věcech, které jsou nezbytné k řádnému fungování vnitřního trhu.“


21 –      Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. L 177, s. 6), které nahradilo Úmluvu o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřenou k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. 1980, L 266, s. 1). Nařízení č. 593/2008 se použije na smlouvy uzavřené ode dne 17. prosince 2009.


22 –      Výše uvedený rozsudek Ilsinger, bod 50.


23 –      Rozsudek ze dne 20. ledna 2005, Engler (C‑27/02, Sb. rozh. s. I‑481), body 34 až 37.


24 –      Stanovisko přednesené dne 11. září 2008, bod 40.


25 –      Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.


26 –      Výše uvedené stanovisko, bod 55.