Language of document : ECLI:EU:C:2021:593

USNESENÍ MÍSTOPŘEDSEDKYNĚ SOUDNÍHO DVORA

14. července 2021(*)

„Řízení o předběžných opatřeních – Článek 279 SFEU – Návrh na předběžná opatření – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Nezávislost Izby Dyscyplinarne (kárné kolegium) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) – Listina základních práv Evropské unie – Článek 47 – Účinná soudní ochrana – Nezávislost soudců – Kárný režim soudců – Přezkum právních otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudců – Výlučná příslušnost Izby Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych (kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)“

Ve věci C‑204/21 R,

jejímž předmětem je návrh na předběžná opatření na základě článku 279 SFEU, podaný dne 1. dubna 2021,

Evropská komise, zastoupená P. J. O. Van Nuffelem a K. Herrmann, jako zmocněnci,

navrhovatelka,

proti

Polské republice, zastoupené B. Majczynou, jako zmocněncem,

odpůrkyni,

MÍSTOPŘEDSEDKYNĚ SOUDNÍHO DVORA,

po vyslechnutí generálního advokáta G. W. Hogana,

vydává toto

Usnesení

1        Svým návrhem na předběžná opatření se Evropská komise domáhá toho, aby Soudní dvůr Polské republice zejména nařídil, aby do doby, než Soudní dvůr rozhodne ve věci samé, pozastavila uplatňování vícero vnitrostátních ustanovení, která byla zavedena ustawą o zmianie ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych, ustawy o Sądzie Najwyższym oraz niektórych innych ustaw (zákon, kterým se mění zákon o soustavě obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony) ze dne 20. prosince 2019 (Dz. U. z roku 2020, č. 190, dále jen „novelizační zákon“).

2        Tento návrh byl předložen v rámci řízení o žalobě pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU, kterou Komise podala dne 1. dubna 2021 (dále jen „žaloba ve věci samé“) a která směřuje k určení, že:

–        Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti čl. 42a odst. 1 a 2 a čl. 55 odst. 4 ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych (zákon o soustavě obecných soudů) ze dne 27. července 2001 (Dz. U. z roku 2001, částka 98, č. 1070), ve znění novelizačního zákona (dále jen „novelizovaný zákon o obecných soudech“), čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 2 a 3 ustawy o Sądzie Najwyższym (dále jen „novelizovaný zákon o Nejvyšším soudu“) ze dne 8. prosince 2017, ve znění novelizačního zákona (Dz. U. z roku 2018, č. 5), čl. 5 odst. 1a a 1b ustawy – Prawo o ustroju sądów administracyjnych (zákon o soustavě správních soudů) ze dne 25. července 2002 (Dz. U. z roku 2002, pozice 1269), ve znění novelizačního zákona (dále jen „novelizovaný zákon o správních soudech“), jakož i článek 8 novelizačního zákona, které zakazují všem vnitrostátním soudům zkoumat dodržení požadavků Evropské unie týkajících se nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jakož i z článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva;

–        Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti čl. 26 odst. 2 a 4 až 6 a čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, jakož i článek 10 novelizačního zákona, které stanoví výlučnou příslušnost Izby Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych (kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) (dále jen „kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné“) k posuzování námitek a právních otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i z článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva;

–        Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti čl. 107 odst. 1 body 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a čl. 72 odst. 1 body 1 až 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, které umožňují kvalifikovat přezkum dodržení unijních požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem, jako kárné provinění, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i z článku 267 SFEU;

–        Polská republika tím, že pověřila Izbę Dyscyplinarną (kárné kolegium) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) (dále jen „kárné kolegium“), jehož nezávislost a nestrannost není zaručena, rozhodováním o věcech, které se přímo dotýkají postavení a výkonu funkce soudce a justičního čekatele [například souhlas k zahájení trestního stíhání soudců a justičních čekatelů nebo jejich zadržení, věci pracovněprávní a otázky sociálního zabezpečení soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), jakož i věci týkající se odchodu soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) do důchodu], nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU;

–        Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti článek 88a novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 45 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 8 odst. 2 novelizovaného zákona o správních soudech porušila právo na respektování soukromí a právo na ochranu osobních údajů zaručené článkem 7 a článkem 8 odst. 1 Listiny, jakož i článkem 6 odst. 1 písm. c) a e), článkem 6 odst. 3 a článkem 9 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1).

3        Dne 6. května 2021 předložila Polská republika k návrhu na předběžná opatření písemné vyjádření.

 Právní rámec

 Novelizovaný zákon o Nejvyšším soudu

4        Zákonem o Nejvyšším soudu byla v rámci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) zřízena dvě nová kolegia, a to jednak kárné kolegium a jednak kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

5        Novelizační zákon změnil zákon o Nejvyšším soudu zejména tím, že do článku 26 vložil odstavce 2 až 6 a do čl. 27 odst. 1 bod 1a, tím, že změnil článek 29 a čl. 72 odst. 1, a tím, že do článku 82 vložil odstavce 2 až 5.

6        Podle čl. 26 odst. 2 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu platí:

„2.      Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné je příslušné k rozhodování o návrzích nebo prohlášeních týkajících se vyloučení soudce nebo určení soudu, u něhož má být vedeno řízení, včetně námitek vycházejících z nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce. Soud, k němuž je věc předložena, zašle bez zbytečného odkladu návrh předsedovi kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, aby byla tato věc projednána podle pravidel stanovených v samostatných ustanoveních. Zaslání návrhu předsedovi kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné nemá za následek přerušení probíhajícího řízení.

3.      Návrh podle odstavce 2 se neprojedná, týká-li se určení nebo posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce.

4.      Do příslušnosti kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné náleží rozhodování o žalobách na určení nezákonnosti rozhodnutí [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], obecných soudů, vojenských soudů a správních soudů, včetně [Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud, Polsko)], spočívá-li nezákonnost ve zpochybnění postavení osoby jmenované do funkce soudce, která ve věci rozhodla.

5.      Na řízení o věcech podle odstavce 4 se obdobně použijí ustanovení o určení nezákonnosti pravomocných rozhodnutí a v trestních věcech ustanovení o obnově soudního řízení skončeného pravomocným rozhodnutím. Není nutné prokázat pravděpodobnost nebo vznik újmy způsobené vydáním rozhodnutí, kterého se žaloba týká.

6.      Žalobu na určení nezákonnosti pravomocného rozhodnutí podle odstavce 4 lze podat ke kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, aniž je nutné postupovat prostřednictvím soudu, který napadené rozhodnutí vydal, a to i v případě, že účastník řízení nevyčerpal opravné prostředky, které má k dispozici, včetně mimořádného opravného prostředku podaného k [Sądu Najwyższemu (Nejvyšší soud)].“

7        Článek 27 odst. 1 uvedeného zákona stanoví:

„Do příslušnosti kárného kolegia náleží:

[…]

1a)      věci týkající se souhlasu k zahájení trestního stíhání soudců, justičních čekatelů, státních zástupců a právních čekatelů nebo k jejich vzetí do vazby.

2)      věci pracovněprávní a otázky sociálního zabezpečení soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)];

3)      věci týkající se odchodu soudců [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] do důchodu.“

8        Článek 29 odst. 2 a 3 novelizačního zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„2.      V rámci činnosti [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] nebo jeho orgánů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu soudů a tribunálů, ústavních orgánů státu nebo orgánů kontroly a ochrany práva.

3.      Je nepřípustné, aby [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozená oprávnění k výkonu soudních funkcí.“

9        Článek 72 odst. 1 tohoto zákona zní:

„Soudce [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] je kárně odpovědný za služební provinění (kárná provinění), včetně:

1)      zjevného a hrubého porušení právních předpisů;

2)      jednání nebo opomenutí, která mohou znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu;

3)      jednání zpochybňující existenci služebního poměru soudce, účinnost jmenování soudce nebo legitimitu ústavního orgánu Polské republiky.“

10      Podle čl. 73 odst. 1 uvedeného zákona je kárné kolegium kárným soudem druhého (a posledního) stupně ve vztahu k soudcům obecných soudů a kárným soudem prvního i druhého stupně ve vztahu k soudcům Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud).

11      Článek 82 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„1.      Má-li [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] při projednávání kasačního nebo jiného opravného prostředku vážné pochybnosti o výkladu právních předpisů, které tvoří základ jeho rozhodnutí, může projednávání věci přerušit a předložit právní otázku k rozhodnutí senátu složenému ze sedmi soudců tohoto soudu.

2.      Projednává-li [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] věc, v níž vyvstává právní otázka týkající se nezávislosti soudce nebo soudu, přeruší projednávání věci a předloží tuto otázku senátu složenému ze všech členů kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

3.      Má-li [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] při projednávání návrhu podle čl. 26 odst. 2 vážné pochybnosti o výkladu právních předpisů, na nichž má být rozhodnutí založeno, může přerušit projednávání návrhu a předložit právní otázku senátu složenému ze všech členů kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

4.      Při přijímání rozhodnutí podle odstavce 2 nebo 3 není kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné vázáno rozhodnutím [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)] v jiném složení, a to ani tehdy, kdyby toto rozhodnutí již nabylo právní moci.

5.      Rozhodnutí přijaté všemi členy kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné na základě odstavce 2 nebo 3 je závazné pro [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] v jakémkoli složení. Jakékoli odchýlení se od rozhodnutí, které nabylo právní moci, vyžaduje, aby o něm bylo nově rozhodnuto rozhodnutím pléna [Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud)], k jehož přijetí se vyžaduje přítomnost alespoň dvou třetin soudců každého kolegia. Ustanovení článku 88 se nepoužije.“

 Novelizovaný zákon o obecných soudech

12      Novelizační zákon pozměnil zákon o obecných soudech zejména tím, že vložil nový článek 42a a do článku 55 nový odstavec 4, a dále tím, že novelizoval čl. 107 odst. 1 a čl. 110 odst. 2a.

13      Článek 42a novelizovaného zákona o obecných soudech zní:

„1.      V rámci činnosti soudů nebo orgánů soudů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu soudů a tribunálů, ústavních orgánů státu nebo orgánů kontroly a ochrany práva.

2.      Je nepřípustné, aby obecný soud nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozená oprávnění k výkonu soudních funkcí.“

14      Článek 55 odst. 4 tohoto zákona stanoví:

„Soudci mohou rozhodovat o všech věcech v místě svého přidělení a u jiných soudů v případech vymezených zákonem (pravomoc soudce). Předpisy o přidělování věcí a o určování a změně složení, v jakých soud rozhoduje, neomezují pravomoc soudce a nemohou být základem pro konstatování, že rozhodování soudu v určitém složení je v rozporu s právními předpisy, že soud není řádně obsazen nebo že se rozhodování účastnila osoba, která k tomu není oprávněná nebo způsobilá.“

15      Článek 80 uvedeného zákona stanoví:

„1.      Soudce lze zadržet nebo trestně stíhat pouze se souhlasem příslušného kárného soudu. Toto ustanovení se netýká zadržení soudce při páchání trestného činu, je-li zadržení nezbytné k zajištění řádného průběhu řízení. Do přijetí rozhodnutí o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce lze provádět pouze neodkladné úkony.

[…]

2c.      Kárný soud přijme rozhodnutí, kterým souhlasí se zahájením trestního stíhání soudce, jsou-li podezření proti soudci dostatečně odůvodněná. Rozhodnutí obsahuje rozhodnutí o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce a uvede jeho důvody.

2d.      Kárný soud projedná žádost o souhlas k zahájení trestního stíhání soudce do čtrnácti dnů ode dne, kdy ji obdržel.“

16      Článek 107 odst. 1 téhož zákona zní takto:

„Soudce je kárně odpovědný za služební provinění (kárná provinění), včetně:

[…]

2)      jednání nebo opomenutí, která mohou znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu;

3)      jednání zpochybňující existenci služebního poměru soudce, účinnost jmenování soudce nebo legitimitu ústavního orgánu Polské republiky;

[…]“

17      Podle čl. 110 odst. 2a novelizovaného zákona o obecných soudech platí:

„K rozhodování věcí uvedených v čl. 37 odst. 5 a čl. 75 odst. 2 bodě 3 je místně příslušný kárný soud, v jehož obvodu vykonává službu soudce, proti němuž je řízení vedeno. Ve věcech uvedených v článcích 80 a 106zd rozhoduje v prvním stupni [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] samosoudcem kárného kolegia a ve druhém stupni [Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud)] v senátu složeném ze tří soudců kárného kolegia“

18      Podle článku 129 tohoto zákona platí:

„1.      Kárný soud může dočasně zprostit výkonu funkce soudce, proti němuž bylo zahájeno kárné řízení nebo řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci, a také v případě vydání rozhodnutí o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce.

2.      Vydá-li kárný soud rozhodnutí o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce pro úmyslný trestný čin, pro který se trestní stíhání zahajuje veřejnou obžalobou, rozhodne z moci úřední zároveň o jeho dočasném zproštění výkonu funkce.

3.      Při dočasném zproštění výkonu funkce soudce sníží kárný soud výši jeho odměny o 25 % až 50 % po dobu dočasného zproštění výkonu funkce; toto ustanovení se nevztahuje na osoby, kterých se týká řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci.

4.      Bylo-li kárné řízení zastaveno nebo skončilo-li osvobozujícím rozhodnutím, dorovnají se všechny složky odměny nebo požitků na jejich plnou výši.“

 Novelizovaný zákon o správních soudech

19      Novelizační zákon pozměnil zákon o správních soudech zejména tím, že do článku 5 vložil odstavce 1a a 1b, a dále tím, že novelizoval čl. 29 odst. 1 a čl. čl. 49 odst. 1.

20      Článek 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o správních soudech stanoví:

„1a.      V rámci činnosti správního soudu nebo jeho orgánů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu soudů a tribunálů, ústavních orgánů státu nebo orgánů kontroly a ochrany práva.

1b.      Je nepřípustné, aby správní soud nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozená oprávnění k výkonu soudních funkcí.“

21      Podle čl. 29 odst. 1 tohoto zákona se kárná provinění stanovená v čl. 107 odst. 1 bodech 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech použijí i na soudce správních soudů.

22      Podle čl. 49 odst. 1 novelizovaného zákona o správních soudech se kárná provinění stanovená v čl. 72 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu použijí rovněž na soudce Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud).

 Novelizační zákon

23      Články 8 a 10 novelizačního zákona obsahují přechodná ustanovení.

24      V souladu se článkem 8 novelizačního zákona se čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech použije rovněž na věci zahájené nebo skončené přede dnem nabytí účinnosti novelizačního zákona, tedy přede dnem 14. února 2020.

25      Podle článku 10 pozměňovacího zákona platí:

„1.      Ustanovení [zákona o Nejvyšším soudu] ve znění vyplývajícím z tohoto zákona se použijí i na již zahájené věci, jejichž projednání přísluší kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné a které nebyly skončeny pravomocným rozhodnutím přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2.      Soud, který projednává věc podle odstavce 1, postoupí tuto věc bez zbytečného odkladu, nejpozději do sedmi dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, které může zrušit dříve provedené úkony v rozsahu, ve kterém brání tomu, aby další projednávání věci proběhl v souladu se zákonem.

3.      Úkony učiněné soudy, stranami nebo osobami zúčastněnými na řízení ve věcech podle odstavce 1 po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a v rozporu s odstavcem 2 nevyvolávají procesní účinky.“

 Skutečnosti předcházející sporu a postup před zahájením soudního řízení

26      V odpověď na tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které předložil Sąd Najwyższy (Izba Pracy i Ubezpieczeń Społecznych) [Nejvyšší soud (pracovněprávní a sociálněprávní kolegium), Polsko] (dále jen „pracovněprávní kolegium“), rozhodl Soudní dvůr v bodě 171 rozsudku ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982; dále jen „rozsudek A. K.“), že článek 47 Listiny a čl. 9 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16; Zvl. vyd. 05/04, s. 79), musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby spory týkající se uplatňování unijního práva mohly spadat do výlučné pravomoci orgánu, který není nezávislým a nestranným soudem ve smyslu prvního z těchto ustanovení. V témže bodě Soudní dvůr upřesnil, že tak je tomu v případě, kdy objektivní podmínky, za kterých byl dotyčný orgán zřízen, a jeho charakteristiky, jakož i způsob, jakým byli jmenováni jeho členové, mohou vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti tohoto orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem, zejména přímým či nepřímým vlivům zákonodárné a výkonné moci, a o jeho neutralitě ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, a mohou tak vést k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti uvedeného orgánu, jež je způsobilá narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti musí justice u jednotlivců vzbuzovat. V témže bodě Soudní dvůr doplnil též to, že předkládajícímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, které má k dispozici, určil, zda tomu tak je v případě takového orgánu, jakým je kárné kolegium, a že v takovém případě musí být zásada přednosti unijního práva vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby předkládající soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva vyhrazujícího pravomoc rozhodnout ve sporech v původních řízeních uvedenému orgánu, aby tyto spory mohly být posouzeny soudem splňujícím výše uvedené požadavky nezávislosti a nestrannosti, který by byl v dané oblasti příslušný, kdyby tomu uvedené ustanovení nebránilo.

27      V návaznosti na rozsudek ve věci A. K. rozhodlo pracovněprávní kolegium rozhodující ve sporu, v jehož rámci byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑585/18, v rozsudku ze dne 5. prosince 2019, že Krajowa Rada Sądownictwa (Národní rada soudnictví, Polsko) (dále jen „KRS“) není orgánem, který je ve vztahu k zákonodárné a výkonné moci nestranný a nezávislý. Stejně tak měl tento soud za to, že kárné kolegium nelze považovat za soud ve smyslu článku 47 Listiny a článku 6 EÚLP.

28      Dne 12. prosince 2019 předložila skupina poslanců Sejmu Rzeczypospolitej Polskiej (Poslanecká sněmovna Polské republiky) návrh zákona, na jehož základě byl přijat novelizační zákon. Tento zákon byl přijat dne 20. prosince 2019 a nabyl účinnosti dne 14. února 2020.

29      Komise měla za to, že Polská republika tím, že přijala novelizační zákon, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 7, čl. 8 odst. 1 a článkem 47 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a článku 9 nařízení 2016/679, a proto zaslala tomuto členskému státu dne 29. dubna 2020 výzvu dopisem. Členský stát odpověděl dopisem ze dne 29. června 2020, v němž jakékoli porušení unijního práva odmítl.

30      Dne 30. října 2020 vydala Komise odůvodněné stanovisko, v němž setrvala na tom, že režim zavedený novelizačním zákonem je v rozporu s ustanoveními unijního práva uvedenými v předchozím bodě.

31      Vzhledem k nárůstu počtu věcí projednávaných kárným kolegiem a týkajících se žádostí o souhlas k zahájení trestního stíhání soudců na základě čl. 27 odst. 1 bodu 1a novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu se Komise dne 1. listopadu 2020 obrátila na polské orgány s vícero otázkami. Tyto orgány na uvedené otázky odpověděly dne 13. listopadu 2020.

32      Dne 3. prosince 2020 zaslala Komise Polské republice doplňující výzvu dopisem z důvodu soudní činnosti kárného kolegia na základě čl. 27 odst. 1 bodů 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu ve věcech, které mají přímý dopad na postavení a výkon funkce soudců a justičních čekatelů.

33      Dopisem ze dne 30. prosince 2020 odpověděla Polská republika na odůvodněné stanovisko Komise ze dne 30. října 2020 s tím, že zpochybnila existenci vytýkaných případů nesplnění povinnosti a navrhla, aby řízení o nesplnění povinnosti bylo zastaveno.

34      Dopisem ze dne 4. ledna 2021 odpověděla Polská republika na doplňující výzvu dopisem ze dne 3. prosince 2020 s tím, že uvedla, že výtky činěné Komisí ohledně nedostatku nezávislosti kárného kolegia nejsou opodstatněné.

35      Dne 27. ledna 2021 zaslala Komise Polské republice doplňující odůvodněné stanovisko týkající se soudní činnosti kárného kolegia ve věcech týkajících se postavení soudců a justičních čekatelů.

36      Dopisem ze dne 26. února 2021 odpověděla Polská republika na doplňující odůvodněné stanovisko s tím, že uvedla, že výtka, kterou v něm Komise formuluje, není opodstatněná, a navrhla, aby bylo řízení zastaveno.

37      Komise vzhledem k tomu, že ji odpovědi Polské republiky nepřesvědčily, podala dne 31. března 2021 žalobu pro nesplnění povinnosti a tento návrh na předběžná opatření.

 Návrhová žádání účastnic řízení

38      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        do vyhlášení rozsudku Soudního dvora ve věci samé nařídil Polské republice:

a)      pozastavit zaprvé uplatňování ustanovení čl. 27 odst. 1 písm. 1a) novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a dalších ustanovení, na jejichž základě má kárné kolegium příslušnost k rozhodování jak v prvním, tak ve druhém stupni o žádostech o souhlas k zahájení trestního stíhání soudců nebo justičních čekatelů, k jejich vzetí do vazby, k jejich zadržení nebo k jejich předvolání, a zadruhé účinky rozhodnutí, která již kárné kolegium na základě tohoto článku přijalo a kterými se vyslovuje souhlas k zahájení trestního stíhání soudce nebo k jeho zadržení, a zdržet se postupování věcí zmíněných v uvedeném článku soudu, který nesplňuje požadavky nezávislosti, jak jsou vymezeny zejména v rozsudku A. K.;

b)      pozastavit uplatňování ustanovení čl. 27 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, na jejichž základě má kárné kolegium příslušnost k rozhodování ve věcech týkajících se postavení a výkonu funkce soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), zejména v pracovněprávních věcech a věcech sociálního zabezpečení, jakož i ve věcech týkajících se odchodu těchto soudců do důchodu, a zdržet se postupování těchto věcí soudu, který nesplňuje požadavky nezávislosti, jak jsou vymezeny zejména v rozsudku A. K.;

c)      pozastavit uplatňování ustanovení čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech, jakož i čl. 72 odst. 1 bodů 1 až 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, která mohou vést ke kárné odpovědnosti soudců za přezkum dodržení požadavků nezávislosti a nestrannosti soudu, předem zřízeného zákonem, ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny;

d)      pozastavit uplatňování ustanovení čl. 42a odst. 1 a 2 a čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, čl. 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o správních soudech a článku 8 novelizačního zákona, a to v rozsahu, ve kterém zakazují vnitrostátním soudům zkoumat dodržení unijních požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem, ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny;

e)      pozastavit uplatňování ustanovení čl. 26 odst. 2 a 4 až 6 a čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a článku 10 novelizačního zákona, která stanoví výlučnou příslušnost kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné k posuzování námitek vycházejících z nedostatku nezávislosti soudce nebo soudu, a

f)      sdělit Komisi nejpozději do jednoho měsíce od oznámení usnesení Soudního dvora, kterým se nařizují navrhovaná předběžná opatření, všechna opatření přijatá za účelem splnění všech povinností vyplývajících z tohoto usnesení;

–        uložil Polské republice náhradu nákladů řízení.

39      Komise rovněž navrhuje, aby Soudní dvůr na základě čl. 160 odst. 7 jednacího řádu Soudního dvora nařídil předběžná opatření uvedená v předchozím bodě dříve, než Polská republika předloží své vyjádření.

40      Polská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

–        odmítl návrh na předběžná opatření jako zjevně nepřípustný;

–        podpůrně zamítl návrh na předběžná opatření jako neopodstatněný a

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

 K návrhu na rozhodnutí bez vyslechnutí druhého účastníka řízení

41      Podle čl. 160 odst. 7 jednacího řádu může soudce, který rozhoduje o návrhu na předběžné opatření, vyhovět návrhu dříve, než druhý účastník řízení předloží své vyjádření, a toto rozhodnutí může být později změněno nebo zrušeno, a to i bez návrhu.

42      Podle judikatury Soudního dvora – zejména je-li v zájmu řádného výkonu spravedlnosti žádoucí zabránit tomu, aby řízení o předběžném opatření zcela pozbylo své podstaty a účinků – opravňuje čl. 160 odst. 7 jednacího řádu soudce, který rozhoduje o návrhu na předběžná opatření, vydat taková opatření preventivně, a to buď do vydání usnesení, kterým se končí řízení o předběžném opatření, nebo do skončení řízení ve věci samé, podle toho, co nastane dříve. Zkoumá-li uvedený soud, zda je nutné vydat usnesení bez vyslechnutí druhého účastníka řízení, musí posoudit okolnosti projednávaného případu (usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 19. října 2018, Komise v. Polsko, C‑619/18 R, nezveřejněné, EU:C:2018:852, body 13 a 14 a citovaná judikatura).

43      Návrh na předběžná opatření podaný Komisí v projednávané věci neukazuje na takové okolnosti, které by bez předchozího vyslechnutí Polské republiky odůvodňovaly nutnost předběžně přijmout navrhovaná opatření až do přijetí usnesení, kterým se končí řízení o předběžných opatřeních.

44      Místopředsedkyně Soudního dvora se proto rozhodla nevyhovět návrhu Komise směřujícímu k tomu, aby o projednávaném návrhu na předběžná opatření bylo rozhodnuto bez vyslechnutí druhého účastníka řízení.

 K návrhu na předběžná opatření

 K přípustnosti

45      Polská republika tvrdí, že návrh na předběžná opatření je zjevně nepřípustný.

46      Polská republika zaprvé tvrdí, že vnitrostátní ustanovení, která Komise napadá v rámci žaloby ve věci samé, nespadají do oblasti pravomocí Unie. Unie totiž nemá v oblasti organizace soudnictví ve členských státech žádnou pravomoc a tím spíše ani žádnou pravomoc k definování politického systému těchto států, stanovení pravomocí jejich různých orgánů, zasahování do jejich vnitřního uspořádání nebo pozastavování jejich činnosti. Zejména otázka přiznání a zbavení imunity soudců a justičních čekatelů, zakotvení kárných řízení proti osobám zastávajícím tyto funkce i rozsahu jejich kárné odpovědnosti a určení orgánů příslušných k vedení řízení v těchto věcech se řídí výlučně vnitrostátním právem. Soudní dvůr tedy zjevně nemá pravomoc k tomu, aby přijal předběžná opatření, která navrhuje Komise.

47      Kromě toho, pokud jde zejména o předběžná opatření týkající se ustanovení o zbavení imunity soudců, je návrh na předběžná ve zjevném rozporu se zásadou rovného zacházení s členskými státy. Některé členské státy totiž ve svém vnitrostátním právu soudcům žádnou imunitu nepřiznávají, což má za následek, že tito soudci jsou vystaveni neustálému tlaku a nejistotě, ovšem Komise vůči uvedeným členským státům nikdy žádné výtky nevznesla.

48      Mimoto je uvedený návrh v rozporu se zásadou neodvolatelnosti soudců. Jak pozastavení činnosti kárného kolegia, tak pozastavení uplatňování ustanovení uvedených v bodě 38 první odrážce písm. c) a d) tohoto usnesení, by totiž představovalo zásah do nezávislosti soudců v rámci jejich soudcovských funkcí.

49      Na tuto argumentaci nelze přistoupit.

50      Předně je třeba poznamenat, že i když je pravda, že – jak správně zdůrazňuje Polská republika – organizace soudnictví v členských státech spadá do pravomoci těchto států, nic to nemění na tom, že při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a konkrétně z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU (rozsudek ze dne 26. března 2020 ve spojených věcech C‑558/18 a C‑563/18 Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, EU:C:2020:234, bod 36 a citovaná judikatura).

51      Na základě tohoto ustanovení musí každý členský stát zejména zajistit, aby orgány, které jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem spadají do jeho systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, a tedy v tomto postavení mohou rozhodovat o uplatňování nebo výkladu unijního práva, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu [rozsudek ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Prostředek nápravy), C‑824/18, bod 112 a citovaná judikatura], C‑824/18, dále jen „rozsudek A. B.“, EU:C:2021:153, bod 112 a citovaná judikatura).

52      V projednávané věci je přitom nesporné, že jak Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud), včetně kárného kolegia, které je jeho součástí, tak obecné soudy mohou rozhodovat o otázkách týkajících se aplikace nebo výkladu unijního práva a jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem náleží do polského systému procesních prostředků „v oblastech pokrytých právem Unie“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, takže uvedené soudy musí splňovat požadavky kladené na účinnou právní ochranu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 56].

53      Kromě toho vnitrostátní ustanovení, která Komise zpochybnila v rámci prvních čtyř výtek žaloby ve věci samé (dále jen „sporná vnitrostátní ustanovení“), upravují příslušnost kárného kolegia, kárný režim vztahující se na soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), obecných soudů a správních soudů, jakož i procesní pravidla pro přezkum podmínek nezávislosti těchto soudců.

54      Tato ustanovení mohou být proto v souvislosti s žalobou pro nesplnění povinnosti předmětem přezkumu z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, a tudíž i předmětem předběžných opatření směřujících zejména k pozastavení platnosti těchto ustanovení a nařízených v téže souvislosti Soudním dvorem podle článku 279 SFEU.

55      Za těchto okolností má Soudní dvůr, ačkoli Polská republika tvrdí opak, pravomoc přijmout taková předběžná opatření, jaká navrhuje Komise.

56      Dále, pokud jde o argument Polské republiky ohledně toho, že Komise nezpochybnila systémy imunity soudců existující v jiných členských státech, jejichž úroveň ochrany nezávislosti soudců je nižší než úroveň, která je zajištěna polským systémem, stačí konstatovat, že jak údajná existence pravidel, jež se podobají sporným vnitrostátním ustanovením, či dokonce pravidel, která chrání nezávislost soudců méně než tato ustanovení, tak skutečnost, že Komise uvedená pravidla nezpochybnila, nemají z hlediska přípustnosti tohoto návrhu na předběžná opatření vliv (obdobně viz usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko, C‑619/18 R, EU:C:2018:1021, bod 58).

57      Konečně nelze přijmout tvrzení Polské republiky, že nařízení předběžných opatření navrhovaných Komisí je v rozporu se zásadou neodvolatelnosti soudců. Stačí totiž konstatovat, že v případě, že tato opatření budou nařízena, budou mít za následek nikoli odvolání soudců polských soudů, a to zejména soudců kárného kolegia a kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, nýbrž dočasné pozastavení uplatňování sporných vnitrostátních předpisů až do vydání rozsudku Soudního dvora ve věci samé (dále jen „konečný rozsudek“).

58      Polská republika zadruhé tvrdí, že návrh Komise na předběžná opatření je nepřípustný proto, že navrhovaná předběžná opatření nesměřují k zajištění plného účinku konečného rozsudku.

59      Polská republika totiž opakuje, že Unie nemá pravomoc zasahovat do činnosti ústavních orgánů členských států, včetně nejvyšších vnitrostátních soudů, a tím spíše pozastavit jejich fungování, a tvrdí, že navrhovaná předběžná opatření by měla za následek zásah do svrchovanosti tohoto členského státu.

60      Polská republika také tvrdí, že část navrhovaných předběžných opatření směřuje k výkonu konečného rozsudku, o který Komise usiluje, a to předtím, než bude tento rozsudek vydán.

61      Polská republika zejména předně tvrdí, že výkon takového rozsudku není nijak ohrožen. V tomto ohledu uvádí, že v případě, že by bylo konečným rozsudkem vyhověno výtkám žaloby ve věci samé, zavázal by ji tento rozsudek k tomu, aby uvedla své vnitrostátní právo do souladu s požadavky plynoucími z unijního práva. Komise přitom neprokázala souvislost mezi navrhovanými předběžnými opatřeními a schopností Polské republiky dostát povinnosti, která pro ni vyplývá z čl. 260 odst. 1 SFEU.

62      Polská republika dále poznamenává, že takové uvedení sporných vnitrostátních ustanovení do souladu by vyžadovalo naprosto stejný legislativní postup bez ohledu na to, zda jsou tato ustanovení až do dne vynesení konečného rozsudku použitelná, či nikoli, takže nařízení navrhovaných předběžných opatření nemá pro účely zajištění účinnosti konečného rozsudku žádný význam.

63      Polská republika konečně tvrdí, že předběžné opatření směřující k pozastavení účinků rozhodnutí kárného kolegia, přijatých na základě čl. 27 odst. 1 bodu 1a novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce nebo k jeho vzetí do vazby je třeba považovat za zjevně odporující účelu předběžného opatření v tom smyslu, že jeho cílem je vyvolat účinky, které jdou nad rámec povinnosti vyplývajících podle čl. 260 odst. 1 SFEU z případného konečného rozsudku.

64      Ani tento argument nelze přijmout.

65      Z úvah uvedených v bodech 50 až 55 tohoto usnesení zaprvé vyplývá, že Soudní dvůr má nejen pravomoc rozhodnout o takové žalobě pro nesplnění povinnosti, jako je žaloba ve věci samé, směřující ke zpochybnění slučitelnosti takových vnitrostátních ustanovení o organizaci soudnictví ve členských státech s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, jako jsou ustanovení o kárném režimu vztahujícím se na soudce, kteří mají rozhodovat v otázkách pokrytých unijním právem, jakož i ustanovení upravující zbavení imunity těchto soudců, nýbrž má v rámci takové žaloby rovněž pravomoc nařídit podle článku 279 SFEU předběžná opatření směřující k pozastavení uplatňování takových vnitrostátních ustanovení.

66      Přestože tedy Polská republika tvrdí opak, nařízení předběžných opatření navrhovaných Komisí nemůže zasáhnout do svrchovanosti tohoto členského státu, a tudíž ani sledovat takový účel.

67      Kromě toho argumenty Polské republiky uvedené v bodech 60 až 63 tohoto usnesení vycházejí z nesprávného chápání účelu řízení o předběžných opatřeních, a zejména povahy a účinků předběžných opatření navrhovaných Komisí, jakož i ze záměny tohoto účelu s rozsahem opatření vyplývajících z rozsudku, kterým se na základě článku 258 SFEU konstatuje nesplnění povinnosti.

68      Je totiž důležité zdůraznit, že účelem řízení o předběžných opatřeních je zaručit plnou účinnost rozhodnutí, které má být vydáno v hlavním řízení, k němuž se předběžné opatření váže, aby bylo zabráněno mezeře v právní ochraně zajišťované Soudním dvorem. Pokud jde zejména o předběžné opatření směřující k pozastavení platnosti vnitrostátního ustanovení, je tedy účelem takového opatření zejména zabránit tomu, aby okamžité uplatňování tohoto vnitrostátního ustanovení mělo za následek vážnou a nenapravitelnou újmu z hlediska zájmů, jichž se navrhovatel dovolává. Nutnost uvedeného opatření je proto třeba posoudit pouze ve vztahu k pravděpodobnému vzniku vážné a nenapravitelné újmy, která by případně vznikla v důsledku odmítnutí nařídit takové předběžné opatření, v případě, že by žaloba ve věci samé byla následně úspěšná (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko, C‑619/18 R, EU:C:2018:1021, body 60, 61 a 64 a citovaná judikatura).

69      Na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, tedy skutečnost – za předpokladu, že je prokázána – že neexistuje riziko, že v případě, že žalobě ve věci samé bude nakonec vyhověno, tento členský stát nezajistí výkon konečného rozsudku, nemá žádnou souvislost s účelem řízení o předběžných opatřeních, a to pokud jde zejména o takové předběžné opatření směřující k pozastavení platnosti vnitrostátního ustanovení, jaké navrhuje Komise, a nemá proto žádný vliv na přípustnost tohoto návrhu na předběžná opatření.

70      Stejně je tomu u okolnosti, které se Polská republika dovolává, že z konečného rozsudku by v případě, že by bylo žalobě ve věci samé vyhověno, pro tento členský stát vyplývaly stejné povinnosti bez ohledu na to, zda budou Komisí navrhovaná předběžná opatření nařízena, či nikoli.

71      Nejenže totiž taková okolnost nesouvisí s účelem řízení o předběžných opatřeních, jak byl popsán v bodě 68 tohoto usnesení, nýbrž vyplývá z čl. 260 odst. 1 SFEU, podle něhož shledá-li Soudní dvůr, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá ze Smluv, je tento stát povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora.

72      Bez ohledu na to, zda Soudní dvůr nařídí předběžná opatření navrhovaná Komisí, nebo nikoli, je tedy Polská republika v případě, že by žaloba ve věci samé uspěla, povinna v souladu s čl. 260 odst. 1 SFEU k tomu, aby vykonala konečný rozsudek, upravit své vnitrostátní právo a přijmout nezbytná opatření s cílem zajistit, aby vnitrostátní soudy spadající do rámce jejího systému prostředků ochrany práv v oblastech pokrytých unijním právem splňovaly požadavky účinné soudní ochrany ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

73      Konečně je sice pravda, jak Polská republika v podstatě uvádí, že otázka, jaká opatření vyplývají z rozsudku určujícího nesplnění povinnosti, není předmětem rozsudku vydaného na základě článku 258 SFEU (rozsudek ze dne 8. dubna 2014, Komise v. Maďarsko, C‑288/12, EU:C:2014:237, bod 33 a citovaná judikatura), avšak tato okolnost neznamená – přestože tento členský stát tvrdí opak – že nařízení takového konkrétního předběžného opatření, jako je nařízení pozastavení platnosti čl. 27 odst. 1 bodu 1a) novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, jakož i účinků rozhodnutí vydaných kárným kolegiem na základě tohoto ustanovení, by vyvolalo účinky jdoucí nad rámec povinností vyplývajících z tohoto rozsudku podle čl. 260 odst. 1 SFEU, a bylo by tudíž v rozporu s cílem předběžného opatření.

74      Stačí totiž konstatovat, že kdyby byla argumentace Polské republiky přijata, bylo by řízení o předběžných opatřeních v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU zcela zbaveno své podstaty, neboť v rozsudku, kterým je konstatováno nesplnění povinnosti, nemůže Soudní dvůr dotyčnému členskému státu nařídit, aby k vyhovění tomuto rozsudku přijal určitá konkrétní opatření (usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 21. května 2021, Česká republika v. Polsko, C‑121/21 R, EU:C:2021:420, bod 30).

75      Z výše uvedených úvah vyplývá, že návrh na předběžná opatření je přípustný.

 K věci samé

76      Článek 160 odst. 3 jednacího řádu stanoví, že návrhy na předběžná opatření musí označit „předmět sporu, okolnosti, které dokládají naléhavost, jakož i skutkové i právní důvody, které prima facie odůvodňují nařízení navrhovaných předběžných opatření“.

77      Soudce rozhodující o předběžných opatřeních tudíž může předběžné opatření nařídit pouze tehdy, je-li prokázáno, že jeho nařízení je prima facie odůvodněno skutkově i právně (fumus boni juris) a je naléhavé v tom smyslu, že k zabránění vážné a nenapravitelné újmy na zájmech navrhovatele je nezbytné, aby bylo nařízeno a vyvolávalo účinky ještě před rozhodnutím ve věci samé. Soudce příslušný pro rozhodování o takovém návrhu musí tam, kde je to vhodné, zvážit dotčené zájmy. Tyto podmínky jsou kumulativní, takže návrh na předběžná opatření musí být zamítnut, pokud jedna z těchto podmínek není splněna (usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 51 a citovaná judikatura).

78      Je proto třeba ověřit, zda jsou u navrhovaných předběžných opatření splněny podmínky uvedené v předchozím bodě. V tomto ohledu je třeba postupně posoudit opodstatněnost návrhů na předběžná opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. a) a b), d), e) a c) tohoto usnesení.

 K předběžným opatřením uvedeným v bodě 38 první odrážce písm. a) a b) tohoto usnesení

–       K fumus boni juris

79      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je podmínka fumus boni juris splněna tehdy, pokud se alespoň jeden ze žalobních důvodů uplatněných na podporu žaloby ve věci samé navrhovatelem předběžného opatření jeví prima facie tak, že není zcela neopodstatněný. Tak tomu je zejména tehdy, kdy jeden z těchto důvodů poukazuje na existenci složitých právních problémů, jejichž řešení není jednoznačné a vyžaduje tedy důkladný přezkum, který nemůže provést soudce rozhodující o návrhu na předběžné opatření, nýbrž musí být předmětem řízení ve věci samé, nebo pokud z diskuze mezi účastníky vyplývá zásadní právní problém, jehož řešení není zjevné (usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 52 a citovaná judikatura).

80      V projednávané věci Komise tvrdí, že čtvrtá výtka žaloby ve věci samé, která se týká vnitrostátních ustanovení, jež jsou předmětem předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. a) a b) tohoto usnesení, se jeví prima facie tak, že není zcela neopodstatněná, jelikož tato výtka konkrétně vychází z toho, že Polská republika tím, že kárnému kolegiu, jehož nezávislost a nestrannost nejsou zaručeny, svěřila příslušnost k rozhodování ve věcech týkajících se vyslovení souhlasu k trestnímu stíhání soudců nebo justičních čekatelů nebo k jejich vzetí do vazby, ve věcech pracovněprávních a sociálního zabezpečení soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a ve věcech týkajících se odchodu těchto soudců do důchodu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

81      V tomto ohledu se Komise opírá jednak o to, že věci spadající do působnosti kárného kolegia podle čl. 27 odst. 1 bodů 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu mají přímý vliv na postavení a podmínky výkonu funkce soudců, a jednak o závěry uvedené v bodech 52 až 81 usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko (C‑791/19 R, EU:C:2020:277) a o výkladové prvky, které Soudní dvůr poskytl v rozsudku A. K., z něhož vyplývá, že výtka vycházející z nedostatku nezávislosti a nestrannosti kárného kolegia se jeví prima facie tak, že není zcela neopodstatněná.

82      Za účelem ověření, zda je pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. a) a b) tohoto usnesení splněna podmínka týkající se fumus boni juris, je třeba zdůraznit, jak bylo připomenuto v bodě 51 tohoto usnesení, že na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU musí každý členský stát zejména zajistit, aby orgány, které jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem spadají do jeho systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, a tedy v tomto postavení mohou rozhodovat o uplatňování nebo výkladu unijního práva, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu (rozsudek ve věci A. B., bod 112 a citovaná judikatura).

83      K zajištění této ochrany je přitom zásadní ochrana nezávislosti uvedených orgánů, jak potvrzuje čl. 47 druhý pododstavec Listiny, který mezi požadavky plynoucími ze základního práva na účinný prostředek nápravy uvádí přístup k „nezávislému“ soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 194 a citovaná judikatura).

84      Tento požadavek nezávislosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je součástí podstaty práva na účinnou právní ochranu a základního práva na spravedlivý proces, které má zásadní význam jakožto záruka ochrany všech práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, a jako záruka zachování společných hodnot členských států uvedených v článku 2 SEU, zejména pak hodnoty právního státu. V souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být zejména zaručena nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor Din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 195 a citovaná judikatura).

85      Podle ustálené judikatury Soudního dvora vyžadují záruky nezávislosti a nestrannosti na základě unijního práva existenci pravidel, zejména pokud jde o složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro zdržení se hlasování, vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitě ve vztahu k zájmům vzájemně se střetávajícím ve věci (rozsudek ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, bod 53 a citovaná judikatura.

86      V tomto ohledu je nezbytné, aby byli soudci chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost. Pravidla použitelná na postavení soudců a výkon jejich funkce soudce musí zejména umožnit, aby byl vyloučen nejen jakýkoli přímý vliv ve formě pokynů, ale také jakékoli formy nepřímého vlivu, které by mohly usměrňovat rozhodnutí dotyčných soudců, a odstraněna neexistence zdání jejich nezávislosti nebo nestrannosti, jež může narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor Din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 197, jakož i citovaná judikatura).

87      V této souvislosti Soudní dvůr rozhodl, že požadavek nezávislosti soudců ukládá, aby pravidla upravující kárný režim osob, jejichž úkolem je soudit, poskytovala nezbytné záruky, aby se zabránilo jakémukoli riziku použití takového režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí. V tomto ohledu představuje stanovení pravidel – kterými jsou především definována jak jednání představující kárné provinění, tak konkrétně použitelné sankce, které stanoví zásah nezávislého orgánu v souladu s postupem, který v plné míře zaručuje dodržování práv zakotvených v článcích 47 a 48 Listiny, zejména práva na obhajobu, a která zakotvují možnost napadnout rozhodnutí kárných orgánů soudní cestou – soubor základních záruk pro účely zachování nezávislosti soudní moci (rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor Din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 198 a citovaná judikatura).

88      Podobně pokud členský stát stanoví zvláštní pravidla upravující trestní řízení vedená proti soudcům, zejména pravidla upravující zbavení jejich imunity pro účely zahájení trestního řízení, je k vyloučení veškerých legitimních pochybností u jednotlivců uvedených v bodech 85 a 86 tohoto usnesení na základě požadavku nezávislosti nezbytné, aby tato zvláštní pravidla byla odůvodněna objektivními a ověřitelnými požadavky na řádný výkon spravedlnosti a aby stejně jako v případě pravidel upravujících kárnou odpovědnost těchto soudců stanovila nezbytné záruky zajišťující, že tato trestní řízení nebudou moci být použita jako systém politické kontroly nad činností uvedených soudců a aby v plném rozsahu zaručila práva zakotvená v článcích 47 a 48 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor Din România“ a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 213 a citovaná judikatura). Musí tomu tak být tím spíše, pokud rozhodnutí, jimiž jsou soudci zbaveni imunity za účelem zahájení trestního řízení proti nim, mají sama o sobě následky z hlediska postavení nebo podmínek výkonu soudních funkcí dotčených soudců.

89      Z výše uvedeného vyplývá, že k zajištění toho, že vnitrostátní soudy spadající do systému procesních prostředků členských států v oblastech pokrytých unijním právem splňují požadavky, které jsou vlastní účinné soudní ochraně, včetně požadavku nezávislosti, a že členské státy splní povinnosti, které jim vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, musí členské státy zajistit, že režim vztahující se k postavení a podmínkám výkonu funkce soudců těchto soudů, a to zejména režim upravující zbavení imunity těchto soudců, respektuje zásadu nezávislosti soudců, zejména tím, že zaručí, že rozhodnutí vydaná v rámci tohoto režimu budou přijata nebo přezkoumána orgánem, který sám splňuje záruky vlastní účinné soudní ochraně (obdobně viz usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 35).

90      V projednávané věci je přitom třeba zaprvé konstatovat, že věci pracovněprávní a sociálního zabezpečení týkající se soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a věci týkající se odchodu těchto soudců do důchodu, které podle článku 27 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu spadají do příslušnosti kárného kolegia, s sebou mohou nejen nést uplatňování unijního práva, nýbrž se, jak uvedla Komise, rovněž dotýkají postavení a podmínek výkonu funkce těmito soudci.

91      Zadruhé, jak podotkla Komise, aniž jí Polská republika v tomto ohledu oponovala, rozhodnutí o zbavení imunity soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a soudců obecných soudů pro účely zahájení jejich trestního stíhání mají za následek dočasné zproštění výkonu jejich funkce na dobu, která může být neurčitá, a dále snížení jejich odměny za totéž období o 25 % až 50 %. Věci týkající se vyslovení souhlasu k zahájení trestního stíhání soudců a justičních čekatelů nebo k jejich vzetí do vazby, k jejichž rozhodování je na základě čl. 27 odst. 1 písm. 1a) novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu příslušné kárné kolegium, se proto dotýkají postavení a podmínek výkonu funkce soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a soudců obecných soudů.

92      V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 89 tohoto usnesení musí tedy Polská republika za účelem splnění svých povinností, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, zajistit svěření pravomoci k rozhodování ve věcech uvedených v čl. 27 odst. 1 bodech 1a), 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu orgánu, který splňuje požadavky, jež jsou vlastní účinné soudní ochraně, včetně požadavku nezávislosti.

93      Čtvrtá výtka žaloby ve věci samé vyvolává v této souvislosti otázku, zda kárné kolegium tyto požadavky splňuje.

94      V tomto ohledu je důležité připomenout, že v rozsudku A. K. Soudní dvůr stanovil působnost požadavků nezávislosti a nestrannosti právě v kontextu takového orgánu, jakým je kárné kolegium.

95      Pokud jde zaprvé o podmínky, za kterých dochází ke jmenování soudců zasedajících v kárném kolegiu, měl Soudní dvůr poté, co uvedl, že tyto soudce jmenuje prezident Polské republiky na návrh KRS, v bodech 137 a 138 rozsudku A. K. a, opíraje se zejména o body 115 a 116 rozsudku ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu) (C‑619/18, EU:C:2019:531), za to, že zásah KRS do tohoto jmenovacího procesu sice může přispět k zobjektivnění uvedeného procesu tím, že omezí prostor pro uvážení, který má prezident Polské republiky při výkonu pravomoci, která je mu přiznána, to však platí zejména pouze za podmínky, že sama KRS je dostatečně nezávislá na zákonodárné a výkonné moci a prezidentu Polské republiky. V tomto ohledu přitom Soudní dvůr v bodech 142 až 145 rozsudku A. K. na základě údajů poskytnutých předkládajícím soudem identifikoval skutečnosti, které vzaty společně mohou vést k pochybnostem o nezávislosti takového orgánu, jako je KRS (viz rovněž usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, body 68 a 69).

96      Zadruhé a nezávisle na podmínkách, za kterých byli jmenováni soudci kárného kolegia, a na úloze, kterou v tomto směru hrála KRS, identifikoval Soudní dvůr v bodech 147 až 151 rozsudku A. K. další skutečnosti charakterizující bezprostředně kárné kolegium a v bodě 152 tohoto rozsudku konstatoval, že jakkoli žádná z těchto skutečností nemůže sama o sobě a posuzována izolovaně vést ke zpochybnění nezávislosti tohoto orgánu, může tomu být nicméně jinak v důsledku jejich kombinace, a to tím spíše, pokud by přezkum v souvislosti s KRS odhalil nedostatek nezávislosti tohoto orgánu na zákonodárné a výkonné moci (viz rovněž usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 71).

97      S ohledem na prvky výkladu, které Soudní dvůr poskytl ve věci A. K., jakož i na rozsudek vydaný pracovněprávním kolegiem dne 5. prosince 2019 v návaznosti na tento rozsudek, nelze přitom prima facie vyloučit, že kárné kolegium nesplňuje požadavek nezávislosti soudců vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 77).

98      Je proto třeba dospět k závěru, aniž je v tomto stadiu namístě rozhodovat o opodstatněnosti argumentů uvedených účastnicemi řízení v rámci čtvrté výtky žaloby ve věci samé, což spadá do výlučné pravomoci soudu rozhodujícího ve věci samé, že s ohledem na skutkové okolnosti uplatněné Komisí, na judikaturu zmíněnou v bodech 82 až 89 tohoto usnesení a na prvky výkladu poskytnuté zejména v rozsudku A. K. se argumenty předložené tímto orgánem v rámci této výtky žaloby jeví prima facie tak, že nejsou zcela neopodstatněné ve smyslu judikatury citované v bodě 79 tohoto usnesení.

99      Tento závěr nemohou vyvrátit ani argumenty uplatněné Polskou republikou.

100    Polská republika zaprvé tvrdí, že vzhledem k nejnovější judikatuře Soudního dvora týkající se požadavků souvisejících s právem na účinný prostředek právní ochrany ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a vyplývající zejména z rozsudků ze dne 9. července 2020, Land Hessen (C‑272/19, EU:C:2020:535), a ze dne 20. dubna 2021, Repubblika (C‑896/19, EU:C:2021:311), z usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 10. září 2020, Rada v. Sharpston [C‑424/20 P(R), nezveřejněné, EU:C:2020:705], a z usnesení Tribunálu Evropské unie ze dne 6. října 2020, Sharpston v. Rada a Konference zástupců vlád členských států (T‑180/20, nezveřejněné, EU:T:2020:473), je totiž třeba čtvrtou výtku žaloby ve věci samé zamítnout. Z této judikatury je totiž zřejmé, že povinnost členských států zaručit nezávislost soudní moci, která vyplývá z tohoto ustanovení Smlouvy o FEU, nebrání postupům, při nichž jsou soudci jmenováni politiky, tedy postupům, na nichž se nepodílejí zástupci soudců a které nepodléhají soudnímu přezkumu.

101    Na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, ovšem rozsudky ze dne 9. července 2020, Land Hessen (C‑272/19, EU:C:2020:535), a ze dne 20. dubna 2021, Repubblika (C‑896/19, EU:C:2021:311), pouze uplatnily dřívější judikaturu Soudního dvora, a to zejména právní zásady vyvozené v rozsudku A. K. Kromě toho usnesení ze dne 10. září 2020, Rada v. Sharpston [C‑424/20 P(R), nezveřejněné, EU:C:2020:705], se omezilo na konstatování, že žaloba směřující proti rozhodnutí přijatému zástupci vlád členských států je prima facie zjevně nepřípustná, jelikož takové rozhodnutí vzhledem k tomu, že jej nevydal orgán, instituce nebo jiný subjekt Unie, nepodléhá přezkumu legality vykonávanému Soudním dvorem podle článku 263 SFEU, což je konstatování, které bylo potvrzeno usnesením ze dne 16. června 2021, Sharpston v. Rada a Konference zástupců vlád členských států (C‑684/20 P, nezveřejněné, EU:C:2021:486), vydaným v řízení o kasačním opravném prostředku proti usnesení Tribunálu ze dne 6. října 2020, Sharpston v. Rada a Konference zástupců vlád členských států (T‑180/20, nezveřejněné, EU:T:2020:473).

102    Judikatura zmíněná v bodě 100 tohoto usnesení tedy nemůže zpochybnit existenci fumus boni juris u čtvrté výtky žaloby ve věci samé.

103    Polská republika se zadruhé dovolává nedostatku relevance rozsudku A. K. v souvislosti s otázkou, zda se čtvrtá výtka žaloby ve věci samé jeví prima facie jako výtka, která není zcela neopodstatněná, a to proto, že tento rozsudek byl vydán ve zvláštním skutkovém kontextu.

104    I když je v tomto ohledu pravda, že Soudní dvůr v rozsudku A. K. nekonstatoval, že dotčená polská právní úprava není v souladu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, a ponechal posouzení v tomto ohledu na předkládajícím soudu, je důležité připomenout, že řízení o předběžné otázce zavedené článkem 267 SFEU představuje postup přímé spolupráce mezi Soudním dvorem a soudy členských států. V rámci tohoto postupu založeného na jasné dělbě činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem spadá veškeré posouzení skutkových okolností věci do pravomoci vnitrostátního soudu, jemuž přísluší posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru, kdežto Soudní dvůr se může vyslovit pouze k výkladu nebo platnosti unijního předpisu ve světle skutečností, jež mu uvede vnitrostátní soud (rozsudky ze dne 25. října 2017, Polbud – Wykonawstwo, C‑106/16, EU:C:2017:804, bod 27; ze dne 30. května 2018, Dell’Acqua, C‑370/16, EU:C:2018:344, bod 31, a ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, bod 28).

105    V této souvislosti musí být úloha Soudního dvora rozlišována podle toho, zda k němu byla podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nebo žaloba pro nesplnění povinnosti. Zatímco totiž v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti musí Soudní dvůr ověřit, zda jsou vnitrostátní opatření nebo praxe zpochybněné Komisí nebo jiným členským státem v obecné rovině, a aniž je nezbytné, aby existoval spor, který se jich týká a byl předložen vnitrostátním soudům, v rozporu s unijním právem, úlohou Soudního dvora v rámci řízení o předběžné otázce je naproti tomu být předkládajícímu soudu nápomocen při řešení konkrétního sporu, který mu byl předložen (rozsudky ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 47, a ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, bod 29, a citovaná judikatura).

106    Je třeba také připomenout, že nepřísluší-li Soudnímu dvoru, aby v rámci řízení o předběžné otázce rozhodoval o slučitelnosti ustanovení vnitrostátního práva s právními pravidly Unie, má naproti tomu pravomoc poskytnout předkládajícímu soudu veškeré prvky výkladu vztahující se k tomuto právu, které tomuto soudu umožní posoudit takovou slučitelnost pro účely rozhodnutí ve věci, jež mu byla předložena (viz rozsudek ze dne 26. ledna 2010, Transportes Urbanos y Servicios Generales, C‑118/08, EU:C:2010:39, bod 23, a ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, bod 30).

107    Na základě této judikatury Soudní dvůr v bodě 132 rozsudku A. K. upřesnil, že svůj přezkum omezil na ustanovení unijního práva, když podal jeho výklad, který bude užitečný předkládajícímu soudu, jenž musí s ohledem na prvky výkladu takto poskytnuté Soudním dvorem posoudit soulad dotčených polských právních předpisů s unijním právem pro účely rozhodnutí sporů, které mu byly předloženy (viz rovněž usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 75).

108    Pokud jde konkrétně o tyto prvky, jelikož se týkají především pravomocí kárného kolegia, jeho složení, podmínek a procesu jmenování jeho členů, jakož i míry jeho autonomie v rámci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), nemůže být jejich relevance omezena na skutkové okolnosti vlastní rozsudku Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) ze dne 5. prosince 2019 (usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 76).

109    Argument Polské republiky, který zpochybňuje, že by rozsudek A. K. byl jakkoli relevantní pro účely posouzení, zda čtvrtá výtka žaloby ve věci samé není prima facie zcela neopodstatněná, tak nemůže obstát.

110    Polská republika zatřetí tvrdí, že v jiných členských státech existují pravidla obdobná těm, která v Polské republice platí pro postup jmenování soudců vnitrostátních nejvyšších soudů. V této souvislosti zmiňuje Polská republika na straně jedné režimy existující v České republice, Německu, Irsku, Litvě, na Maltě a v Rakousku, na jejichž základě je výběr těchto soudců svěřen výlučně nebo převážně osobám vykonávajícím moc výkonnou nebo zákonodárnou, a na straně druhé režimy existující v Belgii, Dánsku a Francii, na jejichž základě se představitelé soudní moci účastní postupu jmenování soudců nejvyšších soudů, aniž mají na výběr těchto soudců rozhodující vliv. Konkrétně k postupu jmenování KRS Polská republika dále zmiňuje rovněž španělský režim a odkazuje na podmínky jmenování členů Consejo General del Poder Judicial (Generální rada soudní moci, Španělsko). Podle Polské republiky skutečnost, že Komise tyto vnitrostátní režimy nezpochybnila, ukazuje na to, že výtka tohoto orgánu ohledně nedostatku nezávislosti kárného kolegia je neopodstatněná.

111    V tomto ohledu je třeba nicméně pro účely projednávané věci uvést, že se Polská republika nemůže užitečně dovolávat údajné existence pravidel, jež se podobají sporným vnitrostátním ustanovením, na které dopadá čtvrtá výtka žaloby ve věci samé, aby prokázala, že v projednávané věci není splněna podmínka fumus boni juris (usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko, C‑619/18 R, EU:C:2018:1021, bod 58).

112    Začtvrté a konečně Polská republika odkazuje na charakteristiky režimu jmenování soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a na charakteristiky postupu jmenování členů KRS coby orgánu, který se podílí na jmenování těchto soudců, aby prokázala, že tento režim vyhovuje požadavku jejich nezávislosti.

113    Zejména s ohledem na prvky výkladu poskytnuté Soudním dvorem v rozsudku A. K. nemůže přitom tato argumentace umožnit konstatování, že čtvrtá výtka žaloby ve věci je prima facie zcela neopodstatněná.

114    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. a) a b) tohoto usnesení je podmínka fumus boni juris splněna.

–       K naléhavosti

115    Jak bylo připomenuto v bodě 68 tohoto usnesení, podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že účelem řízení o předběžných opatřeních je zaručit plnou účinnost budoucího konečného rozhodnutí, aby bylo zabráněno mezeře v právní ochraně zajišťované Soudním dvorem. Právě v zájmu dosažení tohoto cíle je nutné naléhavost posuzovat ve vztahu k nezbytnosti předběžně rozhodnout, aby se zabránilo tomu, že účastníkovi řízení, který požaduje předběžnou ochranu, bude způsobena vážná a nenapravitelná újma. Tomuto účastníkovi řízení přísluší, aby předložil důkaz o tom, že nemůže čekat na výsledek řízení ve věci samé, jinak utrpí újmu takovéto povahy. K tomu, aby byla taková vážná a nenapravitelná újma prokázána, se nevyžaduje, aby byl vznik újmy prokázán s absolutní jistotou. Stačí, aby tato újma byla s dostatečnou mírou pravděpodobnosti předvídatelná (usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 82 a citovaná judikatura).

116    Mimoto soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních musí – výlučně pro účely posouzení naléhavosti, aniž to znamená zaujetí postoje z jeho strany k opodstatněnosti výtek, jež předložil navrhovatel v řízení o předběžných opatřeních ve věci samé – předpokládat, že těmto výtkám by mohlo být vyhověno. Vážná a nenapravitelná újma, jejíž pravděpodobný vznik musí být prokázán, je totiž újmou plynoucí z případného odmítnutí vydat navrhovaná předběžná opatření v případě, že by žaloba ve věci samé byla následně úspěšná (usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 83 a citovaná judikatura).

117    V projednávané věci proto musí Soudní dvůr pro účely posouzení naléhavosti předpokládat, že vnitrostátní ustanovení, jichž se týká čtvrtá výtka žaloby ve věci samé, mohou vést k tomu, že k rozhodování ve věcech pracovněprávních a sociálního zabezpečení soudců Sądu Najwyższego (Nejvyššího soudu), ve věcech týkajících se odchodu těchto soudců do důchodu a ve věcech, které se týkají vyslovení souhlasu k zahájení trestního stíhání soudců nebo justičních čekatelů nebo k jejich vzetí do vazby, bude příslušný soud, jehož nezávislost by nemusela být zaručena, a být tak v rozporu s povinností Polské republiky podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU zajistit, aby vnitrostátní soudy v rámci jejího systému prostředků ochrany práv v oblastech pokrytých unijním právem splňovaly požadavky účinné soudní ochrany.

118    Pro účely tohoto posouzení je kromě toho třeba zohlednit skutečnost, že kárné kolegium již v rámci věcí uvedených v čl. 27 odst. 1 bodech 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu zahájilo svou činnost.

119    Mimoto, pokud jde zejména o věci týkající se žádostí o souhlas k zahájení trestního stíhání soudců nebo justičních čekatelů nebo k jejich vzetí do vazby, je rovněž důležité vzít v úvahu, jak zdůraznila Komise, aniž jí Polská republika v tomto ohledu oponovala, že zaprvé v období od 14. února 2020, kdy nabyl účinnosti novelizační zákon, do 15. března 2021 obdrželo kárné kolegium více než 40 žádostí, včetně jedné týkající se předsedy pracovněprávního kolegia, a že od 5. listopadu 2020 bylo projednáno již více než 20 žádostí. Zadruhé v týdnech před podáním žaloby ve věci samé stoupl počet žádostí týkajících se soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), přičemž dne 16. března 2021 podala Prokuratura Krajowa (Úřad prvního náměstka nejvyššího státního zástupce, Polsko) konkrétně žádosti o souhlas k zahájení trestního stíhání tří soudců trestního kolegia tohoto soudu. Zatřetí kárné kolegium vydalo více než dvanáct rozhodnutí, jimiž se vyslovuje souhlas k zahájení trestního stíhání soudců, potažmo dočasnému zproštění výkonu funkce a snížení jejich odměny o 25 % až 50 % po dobu dočasného zproštění výkonu funkce.

120    V této souvislosti je třeba přezkoumat, zda – jak tvrdí Komise – může použití vnitrostátních ustanovení uvedených ve čtvrté výtce žaloby ve věci samé a zachování účinků rozhodnutí vydaných kárným kolegiem podle čl. 27 odst. 1 bodu 1a novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu z hlediska fungování unijního právního řádu.

121    V tomto ohledu – jak vyplývá z judikatury uvedené v bodech 88 a 89 tohoto usnesení – může skutečnost, že v důsledku uplatňování vnitrostátních ustanovení uvedených ve čtvrté výtce žaloby ve věci samé projednávání věcí pracovněprávních a sociálního zabezpečení soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), věcí týkajících se odchodu těchto soudců do důchodu a věcí týkajících se vyslovení souhlasu k zahájení trestního stíhání soudců nebo justičních čekatelů nebo k jejich vzetí do vazby přísluší až do vynesení konečného rozsudku orgánu, jehož nezávislost by nemusela být zaručena, totiž kárnému kolegiu, během téže doby ohrozit nezávislost Sądu Najwyższego (Nejvyššího soudu) a obecných soudů.

122    Jak uvedla Komise a jak ostatně plyne z judikatury Soudního dvora, pouhá vyhlídka pro soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a obecných soudů, že jim hrozí, že žádosti o zbavení jejich imunity pro účely zahájení trestního řízení proti nim budou projednány orgánem, jehož nezávislost by nemusela být zaručena, může totiž ovlivnit jejich vlastní nezávislost vzhledem k důsledkům, které zbavení imunity může pro dotčené soudce znamenat, a to dočasné zproštění výkonu funkce na dobu neurčitou a snížení jejich odměny o 25 % až 50 % rovněž na dobu neurčitou (obdobně viz usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 90).

123    Stejně tak samotná skutečnost, že projednávání věcí s vlivem na postavení a pracovní podmínky soudců Sądu Najwyższego (Nejvyššího soudu), jako jsou věci pracovněprávní a otázky sociálního zabezpečení a věci týkající se odchodu do důchodu, je svěřen orgánu, jehož nezávislost by nemusela být zaručena, může u jednotlivců vyvolat pochybnosti o nezávislosti uvedených soudců.

124    Z judikatury Soudního dvora přitom plyne, že skutečnost, že z důvodu použití vnitrostátního ustanovení, které je předmětem žaloby pro nesplnění povinnosti, nebude možno až do vydání rozsudku, kterým se o této žalobě rozhodne, zaručit nezávislost Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), může způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu unijnímu právnímu řádu, a tudíž i právům, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, jakož i hodnotám uvedeným v článku 2 SEU, na kterých je tato Unie založena, zejména hodnotě právního státu (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 92 a citovaná judikatura).

125    Z výše uvedeného vyplývá, že – jak tvrdí Komise – použití vnitrostátních ustanovení uvedených ve čtvrté výtce žaloby ve věci samé vzhledem k tomu, že přiznávají kárnému kolegiu, jehož nezávislost by nemusela být zaručena, příslušnost k rozhodování ve věcech pracovněprávních a sociálního zabezpečení soudců Sądu Najwyższego (Nejvyššího soudu), ve věcech týkajících se odchodu těchto soudců do důchodu a ve věcech týkajících se vyslovení souhlasu k zahájení trestního stíhání soudců nebo justičních čekatelů v polském soudním systému nebo k jejich vzetí do vazby, může způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu unijnímu právnímu řádu.

126    Konečně pokud pouhá vyhlídka pro soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a obecných soudů, že jim hrozí, že žádosti o zbavení jejich imunity pro účely zahájení trestního stíhání proti nim budou projednány takovým orgánem, jehož nezávislost by nemusela být zaručena, jako je kárné kolegium, může ohrozit nezávislost těchto soudců, tím spíše může přijetí rozhodnutí o zbavení imunity soudců ze strany tohoto orgánu s následkem dočasného zproštění výkonu funkce a snížení výše odměny dotčených soudců zvýšit pochybnosti o odolnosti soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a obecných soudů, na které se tato rozhodnutí nevztahují, vůči jakémukoli vnějšímu vlivu nebo prvku, který by mohl ovlivnit jejich rozhodnutí, a vést tak k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti těchto soudců, jež je způsobilá narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat.

127    To, že v důsledku zachování účinků rozhodnutí kárného kolegia, jimiž se vyslovuje souhlas k zahájení trestního stíhání soudce, nemusí být až do vynesení konečného rozsudku zaručena nezávislost soudců Sądu Najwyższego (Nejvyššího soudu) a obecných soudů, na které se tato rozhodnutí nevztahují, může proto způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu z hlediska unijního práva, a to tím spíše, že výkon soudní funkce po tuto dobu připadne pouze těmto soudcům

128    Jak zdůraznila Komise, takové hrozbě lze zabránit pouze tím, že se ve vztahu k soudcům, jichž se tato rozhodnutí týkají, zaručí obnova jejich služební situace, jakož i obnova jejich práv a podmínek výkonu jejich funkcí, které existovaly před přijetím těchto rozhodnutí.

129    Za těchto okolností je třeba mít za to, že Komise prokázala, že v případě nenařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. a) a b) tohoto usnesení by uplatnění vnitrostátních předpisů, které jsou předmětem čtvrté výtky žaloby ve věci samé, na straně jedné a zachování účinků rozhodnutí, jimiž se vyslovuje souhlas k zahájení trestního stíhání soudců polského soudnictví, na straně druhé mohlo z hlediska unijního právního řádu způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.

130    Argumenty předložené Polskou republikou za účelem prokázání nedostatku naléhavosti nemohou tento závěr zpochybnit.

131    Polská republika zaprvé tvrdí, že Komise činila jednotlivé kroky směřující k ukončení nesplnění povinnosti namítaného v rámci čtvrté výtky žaloby opožděně, neboť kárné kolegium je příslušné k rozhodování ve věcech takové povahy, jako jsou věci uvedené v čl. 27 odst. 1 bodech 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, od přijetí zákona o Nejvyšším soudu, a nikoli od přijetí novelizačního zákona.

132    Pokud jde totiž o čl. 27 odst. 1 body 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, ty byly skutečně obsaženy již v zákoně o Nejvyšším soudu. Co se bodu 1a týče, ten pouze rozšířil příslušnost kárného kolegia k rozhodování ve věcech vyslovení souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce nebo justičního čekatele nebo k jejich vzetí do vazby, vyplývající z jiných ustanovení zákona o Nejvyšším soudu, na prvostupňové řízení ve věcech týkající se soudců obecných soudů a justičních čekatelů.

133    Co se dále týče pravomoci kárného kolegia ve věcech uvedených v čl. 27 odst. 1 bodech 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, prvky výkladu poskytnuté Soudním dvorem v rozsudku A. K. umožňují podle Polské republiky vyloučení jakéhokoli nebezpečí vážné a nenapravitelné újmy vyplývající z použití tohoto ustanovení. Kdyby se totiž ve světle těchto prvků výkladu dospělo k závěru, že projednání některé z těchto věcí kárným kolegiem neumožňuje zaručit právo na nezávislý soud, umožňovala by ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny vyloučit uplatnění ustanovení, která kárnému kolegiu svěřují příslušnost k rozhodování v této věci, a postoupit věc jinému soudu, který by byl příslušný, kdyby tato posledně uvedená ustanovení neexistovala.

134    V tomto ohledu je třeba předně uvést, jak plyne z bodů 29 až 37 tohoto usnesení, že Komise zaslala Polské republice první výzvu dopisem týkající se novelizačního zákona dne 29. dubna 2020, a tedy čtyři měsíce po jeho přijetí v návaznosti na legislativní proces trvající pouhých osm dní. S ohledem na to, že novelizační zákon novelizoval nejen zákon o Nejvyšším soudu, nýbrž i další zákony, jako je zákon o obecných soudech a zákon o správních soudech, nelze přitom takovou čtyřměsíční lhůtu na přezkum všech změn zavedených novelizačním zákonem a jejich slučitelnosti s unijním právem, jakož i na posouzení jejich účinků považovat za nepřiměřenou. Chronologická posloupnost písemné korespondence mezi Komisí a Polskou republikou, k níž došlo v období mezi touto výzvou dopisem a podáním žaloby ve věci samé, kromě toho neukazuje na žádnou zvláštní nečinnost ze strany tohoto orgánu, pokud jde o kroky směřující k určení domnělého nesplnění povinnosti.

135    Dále k pravomoci svěřené kárnému kolegiu na základě čl. 27 odst. 1 bodu 1a novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu je třeba uvést, že kromě toho, že není zpochybněno, že toto ustanovení bylo nově zakotveno novelizačním zákonem, potvrdila Polská republika ve svém písemném vyjádření údaje poskytnuté Komisí o počtu žádostí o zbavení soudců imunity, které byly předloženy kárnému kolegiu v období od 14. února 2020 do 15. března 2021, a o počtu žádostí, které toto kolegium projednalo od 5. listopadu 2020, jak je připomenuto v bodě 119 tohoto usnesení.

136    Je pravda, že Polská republika zpochybňuje závěr, který Komise z těchto údajů vyvodila, a sice nárůst intenzity činnosti kárného kolegia podle čl. 27 odst. 1 bodu 1a novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu během posledních měsíců předcházejících podání žaloby ve věci samé a tohoto návrhu na předběžná opatření, tedy nárůst intenzity, který podle tohoto orgánu dokládá naléhavost. Tento členský stát totiž poznamenává, že pokud zákon svěřuje určitému soudu příslušnost k rozhodování nové kategorie věcí, musí tento soud nejprve provést šetření v těchto věcech, takže počet rozhodnutí vydaných v této oblasti je zprvu nutně malý. Uvedený členský stát z toho činí závěr, že nelze rozumně tvrdit, že kárné kolegium zintenzivnilo svou činnost pouze na základě toho, že po přijetí novelizačního zákona vydalo v období od 5. listopadu 2020 do 15. března 2021 více rozhodnutí než v období od 14. února 2020 do 5. listopadu 2020.

137    Tímto tvrzením však Polská republika nejen popírá své tvrzení, že kárné kolegium rozhoduje ve věcech takové povahy, jako jsou věci uvedené v čl. 27 odst. 1 bodě 1a novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, už déle než tři roky, nýbrž prokazuje rovněž to, že činnost kárného kolegia spočívající v rozhodování podle tohoto ustanovení byla v období předcházejícím podání žaloby pro nesplnění povinnosti významnější než v období následujícím bezprostředně poté, co novelizační zákon nabyl účinnosti.

138    Polská republika se konečně za účelem prokázání neexistence naléhavosti nemůže platně dovolávat toho, že čl. 27 odst. 1 body 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu byl již obsažen v zákoně o Nejvyšším soudu, ani toho, že rozsudek A. K. umožňuje zmírnit nebezpečí vzniku vážné a nenapravitelné újmy vyplývající z použití tohoto ustanovení. Novelizační zákon totiž zavedl některá ustanovení, která Komise v rámci žaloby ve věci samé zpochybňuje, a to zejména z toho důvodu, že brání vnitrostátním soudům v uplatňování zásad vyplývajících z tohoto rozsudku, takže od nabytí účinnosti novelizačního zákona ohrožují účinnost uvedeného rozsudku pro uvedené účely.

139    Polská republika zadruhé tvrdí, že zbavením imunity soudce, proti němuž existují důkazy o spáchání trestného činu, a umožněním jeho trestního stíhání nemůže být výkonu spravedlnosti způsobena žádná újma. Nebezpečí vzniku takové újmy neexistuje tím spíše, že trestní řízení po rozhodnutí o zbavení imunity probíhá nikoli před kárným kolegiem, nýbrž před trestním kolegiem.

140    V tomto ohledu však stačí uvést, jak plyne ze závěrů uvedených v bodech 121 až 125 tohoto usnesení, že nebezpečí vzniku vážné a nenapravitelné újmy vyplývá nikoli z toho, že soudci v polském soudnictví mohou být zbaveni imunity pro účely zahájení trestního řízení proti nim, nýbrž z toho, že taková rozhodnutí vydává orgán, jehož nezávislost by nemusela být zaručena. Okolnost, že trestní řízení po rozhodnutí o zbavení imunity neprobíhá před kárným kolegiem, proto neumožňuje takové riziko vyloučit.

141    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. a) a b) tohoto usnesení je podmínka naléhavosti splněna.

–       K vážení zájmů

142    Je patrné, že ve většině řízení o předběžných opatřeních může jak nařízení navrhovaného odkladu provádění, tak odmítnutí jej nařídit do jisté míry vyvolávat určité konečné účinky, a je na soudci příslušném pro rozhodování o předběžných opatřeních, jemuž byl návrh na odklad provádění předložen, aby poměřil rizika spojená s každým z možných řešení. Konkrétně to znamená zejména přezkoumat, zda zájem účastníka řízení, který navrhuje předběžná opatření, na dosažení odkladu provádění vnitrostátních ustanovení, převažuje nad zájmem na jejich okamžitém použití. Při tomto přezkumu je třeba určit, zda by případné zrušení těchto ustanovení poté, co Soudní dvůr vyhoví žalobě ve věci samé, umožnilo převrácení situace, která by nastala jejich okamžitým prováděním, a naopak, v jakém rozsahu by odklad mohl bránit cílům sledovaným uvedenými ustanoveními v případě, že by žaloba ve věci samé byla zamítnuta (usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 104 a citovaná judikatura).

143    V projednávané věci Komise tvrdí, že kdyby měl Soudní dvůr vyhovět čtvrté výtce žaloby ve věci samé poté, co by odmítl nařídit předběžná opatření uvedená v bodě 38 první odrážce písm. a) a b) tohoto usnesení, bylo by systémově narušeno řádné fungování unijního právního řádu a byla by způsobena nenapravitelná újma právům, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, jakož i hodnotám právního státu uvedeným v článku 2 SEU, zatímco kdyby měl Soudní dvůr nařídit navrhovaná předběžná opatření a tuto výtku následně zamítnout, jediným následkem by bylo jednak dočasné pozastavení činností spadajících do pravomoci kárného kolegia podle čl. 27 odst. 1 bodů 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a jednak nevykonání rozhodnutí kárného kolegia o imunitě soudců.

144    Pokud jde na prvním místě o nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. a) tohoto usnesení, Polská republika zaprvé tvrdí, že odklad uplatňování čl. 27 odst. 1 bodu 1a novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu by byl v rozporu nejen se zásadou subsidiarity a základními zásadami unijního právního řádu, nýbrž rovněž se základními zásadami demokratického právního státu chráněnými Ústavou Polské republiky, čímž by byla tomuto členskému státu a jeho obyvatelstvu způsobena vážná a nenapravitelná újma.

145    V tomto ohledu však stačí uvést, jak bylo připomenuto v bodě 50 tohoto usnesení, že organizace soudnictví v členských státech spadá sice do pravomoci těchto států, avšak při výkonu této pravomoci musí tyto státy dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a konkrétně z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

146    Polská republika zadruhé tvrdí, že pozastavení účinků všech rozhodnutí, jimiž se vyslovuje souhlas k zahájení trestního stíhání soudců, by mělo za následek promlčení části spáchaných trestných činů. V případě dosud neskončených řízení by kromě toho tato řízení musela být znovu zahájena od začátku podáním nové obžaloby, což by mělo za následek rovněž to, že část pachatelů by z důvodu plynutí času mohla uniknout odpovědnosti. Konečně by pozastavení účinků všech rozhodnutí vydaných kárným kolegiem mělo za následek prekluzi opatření, která mohly soudy nařídit za účelem ochrany obětí takových trestných činů, jako je znásilnění nebo domácí násilí. Nařízení předběžného opatření navrhovaného Komisí by tedy poškodilo zájmy obětí trestných činů spáchaných soudci, kterých se tato rozhodnutí týkají.

147    Je třeba konstatovat – aniž se tím předjímá rozhodnutí o opodstatněnosti tvrzení Polské republiky, že pozastavení účinků rozhodnutí kárného kolegia o zbavení imunity soudců by mohlo mít za následek promlčení trestných činů spáchaných těmito soudci – že tento členský stát neuvádí žádné údaje o počtu rozhodnutí, u nichž by pozastavení účinků mohlo s ohledem na zvláštní okolnosti těchto rozhodnutí takový důsledek mít. Stejně tak tento členský stát nepředkládá žádný konkrétní důkaz, který by mohl prokázat existenci rozhodnutí o zbavení imunity soudce za účelem zahájení trestního stíhání proti němu pro znásilnění nebo domácí násilí, které by vedlo k přijetí opatření na ochranu obětí těchto trestných činů. Polská republika tedy neprokázala existenci nebezpečí vzniku újmy, které se dovolává.

148    Polská republika zatřetí tvrdí, že návrat soudců, proti nimž byla vznesena trestní obvinění, k výkonu soudní činnosti by jednak vyvolal skutečné nebezpečí z hlediska bezpečnosti výkonu spravedlnosti v tom, že tito soudci by mohli využít svého návratu na podporu svých vlastních zájmů, a jednak by měl za následek, že by uvedení soudci nevzbuzovali zdání nezávislosti, což by polskému soudnictví a jeho vnímání ze strany jednotlivců způsobilo nenapravitelnou újmu. Bylo by totiž obtížné dovolávat se zdání nezávislosti soudce, týkají-li se tohoto soudce obvinění z korupce.

149    V tomto ohledu je třeba uvést, že proti soudci, který by využil svého návratu k výkonu soudní činnosti na podporu vlastních zájmů při výkonu svých soudcovských funkcí, by mohla být za účelem ukončení takového jednání přijata opatření stanovená vnitrostátním právem, včetně případných trestních opatření, je-li v naposledy uvedeném případě rozhodnutí o zbavení imunity tohoto soudce přijato nezávislým soudním orgánem, který odpovídá požadavkům uvedeným v rozsudku A. K.

150    Dále, i když pravda, že s ohledem na funkce, které mají soudci plnit, by návrat soudce obviněného ze spáchání trestných činů, které ze své povahy implikují, že není odolný vůči vnějším vlivům, jako je trestný čin korupce, mohl vzbudit pochybnosti o nezávislosti tohoto soudce, nic to nemění na tom, že Polská republika neposkytla žádný údaj o podílu rozhodnutí přijatých proti soudcům obviněným ze spáchání tohoto druhu trestných činů v rámci všech rozhodnutí o zbavení imunity přijatých kárným kolegiem v období od nabytí účinnosti novelizačního zákona dne 14. února 2020 do podání žaloby pro nesplnění povinnosti dne 31. března 2021, ač takový údaj by umožnil posoudit existenci a závažnost dovolávané újmy.

151    Pokud jde na druhém místě o nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. b) tohoto usnesení, Polská republika zdůrazňuje, že uplatňování čl. 27 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu nemá za následek žádnou újmu, neboť v souladu s rozsudkem A. K. lze v případě skutečného nebezpečí porušení práva některého účastníka řízení postoupit věci spadající do rámce tohoto ustanovení soudu, který zaručuje právo na nezávislý soud. Pokud by naproti tomu bylo uplatňování tohoto ustanovení pozastaveno, kárné kolegium by pozbylo možnost projednat věci, v jejichž rámci není vznesena žádná stížnost ohledně otázky, zda toto kolegium dává záruku práva na nezávislý soud.

152    Z důvodů uvedených v bodě 138 tohoto usnesení však nelze konstatovat účinnost rozsudku A. K. coby faktoru umožňujícího vyloučit nebezpečí vzniku vážné a nenapravitelné újmy unijnímu právnímu řádu v důsledku uplatňování čl. 27 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu.

153    Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že vážení proti sobě stojících zájmů svědčí ve prospěch nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. a) a b) tohoto usnesení.

 K předběžným opatřením uvedeným v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení

–       K fumus boni juris

154    Komise tvrdí, že první výtka žaloby ve věci samé, která se týká vnitrostátních ustanovení, jež jsou předmětem předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení, se jeví prima facie tak, že není zcela neopodstatněná, jelikož tato výtka vychází konkrétně z toho, že Polská republika tím, že zakázala všem vnitrostátním soudům zkoumat dodržení unijních požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP, jakož i z článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva.

155    V tomto ohledu Komise, která se opírá zejména o právní zásady vyplývající z rozsudku ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise (C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232), a to zejména z bodů 55 až 57 a 73 až 75 tohoto rozsudku, z nichž vyplývá, že soudní přezkum zákonnosti jmenování soudců a legitimity soudních orgánů, a to zejména pokud jde o vady postupu jmenování do funkce soudce, je nezbytný, má-li být zajištěno základní právo jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem, tvrdí, že ustanovení uvedená v rámci první výtky žaloby ve věci samé jsou v rozsahu, v němž zakazují polským soudům, aby takový přezkum prováděly, v rozporu s čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

156    Zákaz provádět takový přezkum kromě toho brání vnitrostátním soudům, aby na základě článku 267 SFEU předkládaly Soudnímu dvoru předběžné otázky týkající se výkladu unijních požadavků na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem.

157    Komise konečně tvrdí, že skutečnost, že údajná systémová povaha aktu jmenování na místo soudce v Polsku nemůže být podle Ústavy Polské republiky zpochybněna, nemůže odůvodnit vyloučení soudního přezkumu, který směřuje k ověření dodržení požadavku unijního práva na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem, aby bylo zaručeno základní právo na účinnou soudní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem. Komise dodává, že v případě prokázaného porušení tohoto základního práva vyžadují zásada efektivity a zásada přednosti, vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, upuštění – je-li to nutné k poměření zásady právní jistoty s dodržováním platného práva a zvláštní úlohou, kterou musí hrát soudnictví v demokratické společnosti – od použití vnitrostátních pravidel, včetně ústavních pravidel, jak vyplývá z bodu 151 rozsudku A. B.

158    Polská republika tvrdí, že vnitrostátní ustanovení zpochybňovaná Komisí v rámci první výtky žaloby ve věci samé, která stanoví zákaz zpochybňování existence služebního poměru nebo mandátu soudců v rozporu s ústavními ustanoveními, nijak nebrání tomu, aby vnitrostátní soudy zkoumaly dodržení požadavků kladených unijním právem na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem, ve smyslu čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, neboť právní zákaz jednání, která jsou nemožná, by postrádal jakýkoli právní význam.

159    Podle Polské republiky totiž právo na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem, zaručené článkem 47 Listiny, nezahrnuje právo jednotlivce domáhat se zpochybnění mandátu soudce, který projednával nebo by projednával věc, která se ho týká.

160    V tomto ohledu je za účelem ověření, zda je pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení splněna podmínka týkající se fumus boni juris, třeba v prvním sledu, s ohledem na připomínky Polské republiky, konstatovat, že vnitrostátní ustanovení uvedená v první výtce žaloby ve věci samé zakazují Sądu Najwyższemu (Nejvyšší soud), obecným soudům a správním soudům přezkoumávat řádnost procesu jmenování soudců rozhodujících jako samosoudci nebo v senátech a případně konstatovat vadnost takového procesu.

161    Z tvrzení Polské republiky, jak byla uvedena v bodech 158 a 159 tohoto usnesení, totiž vyplývá, že tento členský stát nezpochybňuje to, že uvedená vnitrostátní ustanovení zakazují vnitrostátním soudům takový přezkum provést, nýbrž to, že takový zákaz, který je v souladu s polskými ústavními ustanoveními, by mohl být považován za porušení povinností zaručit právo na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

162    První výtka žaloby ve věci samé tak vyvolává otázku, zda členské státy v zájmu dodržení povinnosti zajistit, aby vnitrostátní soudy spadající do jejího systému prostředků právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem odpovídaly požadavkům na účinnou soudní ochranu, včetně požadavků nezávislosti, která pro členské státy vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, musí těmto soudům umožnit přezkum řádnosti procesu jmenování soudců rozhodujících jako samosoudci nebo v senátech.

163    V tomto ohledu je třeba poznamenat, jak již Soudní dvůr konstatoval, že ze základního práva na účinnou právní ochranu před nezávislým, nestranným a předem zákonem zřízeným soudem, zaručeného článkem 47 Listiny, vyplývá, že každý jednotlivec musí mít v zásadě možnost namítnout porušení tohoto práva. Z toho vyplývá, že unijní soud musí mít možnost ověřit, zda pochybení při dotčeném jmenování mohla vést k porušení tohoto základního práva (rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 55).

164    Záruky přístupu k nezávislému, nestrannému a předem zákonem zřízenému soudu, a zejména záruky, které vymezují tento pojem, jakož i složení soudu, jsou samotným základem práva na spravedlivý proces. To znamená, že každý soudní orgán má povinnost zkoumat, zda je z hlediska svého složení takovým soudním orgánem, jestliže o této skutečnosti vyvstane pochybnost. Toto ověření je nezbytné pro důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u jednotlivců. Tento přezkum představuje v tomto smyslu podstatnou náležitost, jejíž dodržování náleží do veřejného pořádku a je ji třeba ověřit z úřední povinnosti (rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 57 a citovaná judikatura).

165    Kromě toho podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva má zavedení výrazu „zřízený zákonem“ do čl. 6 odst. 1 první věty EÚLP, jemuž odpovídá čl. 47 druhý pododstavec první věta Listiny, za cíl zabránit tomu, aby bylo uspořádání soudního systému ponecháno na volném uvážení moci výkonné, a zajistit tak, aby se tato oblast řídila zákonem přijatým zákonodárnou mocí způsobem, který je v souladu s pravidly upravujícími výkon její pravomoci. Soudní dvůr upřesnil, že tento výraz odráží zejména zásadu právního státu a týká se nejen právního základu pro samotnou existenci soudu, ale také složení senátu v každé věci, jakož i všech ostatních ustanovení vnitrostátního práva, jejichž nedodržení vede k pochybení týkajícímu se účasti jednoho nebo více soudců na přezkumu věci, což zahrnuje zejména ustanovení týkající se nezávislosti a nestrannosti členů uvedeného soudu (rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 73 a citovaná judikatura).

166    Stejně tak Evropský soud pro lidská práva uvedl, že právo být souzen soudem „zřízeným zákonem“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP již ze své povahy zahrnuje jmenování soudců (rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 74 a citovaná judikatura).

167    Pochybení, k němuž došlo při jmenování soudců v rámci dotyčného soudního systému, s sebou nese porušení čl. 47 druhého pododstavce první věty Listiny, zejména pokud jde o pochybení takové povahy a závažnosti, že v důsledku tohoto pochybení vzniklo skutečné riziko, že jiná odvětví moci, zejména moc výkonná, vykonávají neodůvodněnou diskreční pravomoc, čímž je celistvost výsledku, ke kterému jmenování vede, ohrožena, a je tak vyvolávána legitimní pochybnost jednotlivců o nezávislosti a nestrannosti dotyčného soudce nebo soudců, čemuž tak je, když se jedná o základní pravidla, která jsou nedílnou součástí vytvoření a fungování tohoto soudního systému (rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 75).

168    Konečně v bodě 171 rozsudku A. K. rozhodl Soudní dvůr, že unijní právo brání tomu, aby spory týkající se uplatňování unijního práva mohly spadat do výlučné pravomoci orgánu, který není nezávislým a nestranným soudem ve smyslu článku 47 Listiny. Soudní dvůr z toho vyvodil, že předkládajícímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke všem relevantním skutečnostem, které má k dispozici, určil, zda tomu tak je v případě orgánu příslušného k rozhodování sporu v původním řízení, a sice kárného kolegia, a pokud ano, že v takovém případě zásada přednosti unijního práva vyžaduje, aby předkládající soud upustil od použití ustanovení vnitrostátního práva vyhrazujícího pravomoc takovému orgánu.

169    Jak bylo přitom uvedeno v bodě 108 tohoto usnesení, prvky výkladu poskytnuté Soudním dvorem předkládajícímu soudu za účelem posouzení, zda je kárné kolegium nezávislým a nestranným soudem ve smyslu unijního práva, se týkají zejména podmínek a procesu jmenování členů tohoto soudu.

170    Ukazuje se tedy, že členské státy musí za účelem dodržení svých povinností, které pro ně vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, zaručit možnost soudního přezkumu dodržení požadavků, které jsou vlastní účinné soudní ochraně, vnitrostátními soudy spadajícími do jejich systému prostředků právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem a soudci těchto soudů, přičemž tento přezkum musí zahrnovat zejména přezkum řádnosti procesu jmenování soudců uvedených soudů.

171    Prima facie tedy nelze vyloučit, že vnitrostátní ustanovení uvedená v první výtce žaloby pro nesplnění povinnosti jsou v rozsahu, v němž zakazují vnitrostátním soudům přezkoumávat řádnost procesu jmenování soudce nebo legitimitu soudu, v rozporu s povinností, která pro Polskou republiku vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a z článku 47 Listiny ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 6 odst. 1 EÚLP, a sice povinností zaručit, aby vnitrostátní soudy spadající do jejího systému prostředků ochrany práv v oblastech pokrytých unijním právem splňovaly požadavky vlastní účinné soudní ochraně.

172    Ve druhém sledu z ustálené judikatury Soudního dvora plyne, že každému vnitrostátnímu soudu přísluší, aby v rámci svých pravomocí jakožto orgán členského státu uplatňoval na základě zásady spolupráce uvedené v čl. 4 odst. 3 SEU přímo použitelné unijní právo jako celek a zajistil ochranu práv, která toto unijní právo přiznává jednotlivcům, tím, že nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by s ním bylo případně v rozporu, nezávisle na tom, zda toto ustanovení předcházelo pravidlu unijního práva nebo po něm následovalo (rozsudky ze dne 8. září 2010, Winner Wetten, C‑409/06, EU:C:2010:503, bod 55 a citovaná judikatura, a ze dne 21. ledna 2021 Whiteland Import Export, C‑308/19, EU:C:2021:47, bod 31).

173    Z toho vyplývá, že s požadavky vlastními samotné povaze unijního práva je neslučitelné jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu nebo jakákoli legislativní, správní nebo soudní praxe, které by vedly k oslabení účinků unijního práva v důsledku skutečnosti, že by soudu příslušnému k uplatňování tohoto práva byla upřena pravomoc učinit v samotném okamžiku jeho uplatnění vše, co je nezbytné k vyloučení použití ustanovení vnitrostátních předpisů představujících případně překážku plného účinku přímo použitelných unijních norem (rozsudky ze dne 8. září 2010, Winner Wetten, C‑409/06, EU:C:2010:503, bod 56 a citovaná judikatura, a ze dne 4. prosince 2018, Minister for Justice and Equality a Commissioner of An Garda Síochána, C‑378/17, EU:C:2018:979, bod 36).

174    Vnitrostátní ustanovení bránící vnitrostátnímu soudu rozhodujícímu v tom, aby v rámci své pravomoci uplatnil ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a upustil od použití jakéhokoli vnitrostátního ustanovení, které je s těmito ustanoveními v rozporu, je tedy v rozporu se zásadou přednosti unijního práva.

175    Za těchto okolností nelze prima facie vyloučit, že jsou vnitrostátní ustanovení uvedená v první výtce žaloby ve věci samé v rozporu i s povinnostmi, které má tento členský stát na základě zásady přednosti, vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

176    Je proto třeba dospět k závěru, aniž je v tomto stadiu namístě rozhodovat o opodstatněnosti argumentů uvedených účastnicemi řízení v rámci první výtky žaloby ve věci samé, což spadá do výlučné pravomoci soudu rozhodujícího ve věci samé, že s ohledem na skutkové okolnosti uplatněné Komisí a na judikaturu uvedenou v bodech 163 až 168, 172 a 173 tohoto usnesení se argumenty předložené tímto orgánem v rámci této výtky žaloby jeví prima facie tak, že nejsou zcela neopodstatněné ve smyslu judikatury citované v bodě 79 tohoto usnesení.

177    Je proto třeba konstatovat, že pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení je podmínka fumus boni juris splněna, aniž je nutné prima facie posuzovat opodstatněnost argumentu týkajícího se domnělého rozporu vnitrostátních ustanovení, na něž míří první výtka žaloby ve věci samé, s článkem 267 SFEU, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 79 tohoto usnesení.

–       K naléhavosti

178    V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 116 tohoto usnesení musí Soudní dvůr pro účely posouzení naléhavosti předpokládat, že vnitrostátní ustanovení, na která míří první výtka žaloby ve věci samé, mohou být v rozsahu, ve kterém zakazují soudcům Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), obecných soudů a správních soudů přezkoumávat řádnost procesu jmenování soudců a případně konstatovat vadnost takového procesu, v rozporu s povinností, která pro Polskou republiku vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a z článku 47 Listiny, a sice povinností zaručit, aby vnitrostátní soudy spadající do jejího systému prostředků právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem, odpovídaly zárukám, které jsou vlastní účinné soudní ochraně. Rovněž je třeba předpokládat, že tato vnitrostátní ustanovení mohou bránit vnitrostátním soudům, které rozhodují v rámci své pravomoci, v použití ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a v upuštění od použití vnitrostátních ustanovení, která jsou v rozporu s těmito ustanoveními unijního práva, a být tedy v rozporu se zásadou přednosti unijního práva.

179    Je třeba poznamenat, že skutečnost, že z důvodu použití vnitrostátních ustanovení uvedených v první výtce žaloby ve věci samé může být polským soudům až do vydání konečného rozsudku bráněno v přezkumu, zda soudce nebo soud splňuje záruky, které jsou vlastní účinné soudní ochraně, může v tomto období ohrozit nezávislost těchto polských soudů, a v důsledku toho – v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 124 tohoto usnesení – způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu unijnímu právnímu řádu, a tedy právům, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, jakož i hodnotám uvedeným v článku 2 SEU, na nichž je Unie založena, zejména hodnotě právního státu.

180    Mimoto zvláštní rysy právního kontextu, do něhož jsou tato ustanovení zasazena, činí nebezpečí vzniku takové vážné a nevratné újmy o to pravděpodobnějším.

181    Je totiž třeba připomenout, že novelizační zákon je posledním prvkem v řadě legislativních reforem týkajících se organizace polské soudní moci, které Polská republika zaváděla od konce roku 2015. Reforma, ke které došlo v průběhu roku 2017, byla přitom silně zpochybňována právě kvůli systémovým nedostatkům, které s sebou nesla pro nezávislost polských soudů, zejména pokud jde o podmínky jmenování soudců Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), a tato reforma ostatně vedla k několika řízením pro nesplnění povinnosti, k řadě žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce předložených Soudnímu dvoru a také k tomu, že Komise dne 20. prosince 2017 podle čl. 7 odst. 1 SEU přijala návrh rozhodnutí Rady o zjištění zřejmého nebezpečí závažného porušení zásady právního státu ze strany Polské republiky [COM(2017) 835 final].

182    V kontextu, kdy je nezávislost polských soudů v důsledku legislativních reforem zmíněných v předchozím bodě vážně zpochybněna, by přitom uplatňování vnitrostátních ustanovení, která by vnitrostátním soudům bránila zkoumat, zda soudce nebo soud splňuje požadavky soudcovské nezávislosti, zjevně pouze prohloubilo existující pochybnosti o nezávislosti těchto soudů, posílilo nedostatečné zdání nezávislosti polského soudnictví a prohloubilo ztrátu důvěry v soudní systém Polské republiky ze strany jednotlivců a ostatních členských států.

183    Polská republika tvrdí, že povinnost vnitrostátních soudů dodržovat zásadu přednosti unijního práva má za následek vyloučení jakéhokoli nebezpečí vzniku vážné a nenapravitelné újmy vyplývající z použití vnitrostátních ustanovení uvedených v první výtce žaloby ve věci samé.

184    Tento argument však nelze přijmout, neboť – jak bylo uvedeno v bodě 178 tohoto usnesení – pro účely posouzení naléhavosti je třeba předpokládat, že tato ustanovení mohou vnitrostátním soudům bránit v použití ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a v upuštění od použití vnitrostátních ustanovení, která jsou s těmito ustanoveními unijního práva v rozporu, což by mohlo vést k nedodržení zásady přednosti unijního práva ze strany těchto soudů.

185    Kromě toho je důležité vzít v úvahu to, že dodržení povinností, které vnitrostátnímu soudu vyplývají ze zásady přednosti unijního práva, by znamenalo, že tento soud nedodrží dotčená vnitrostátní ustanovení, což by mohlo zakládat kárné provinění. V tomto ohledu je třeba uvést, že Polská republika ve svém vyjádření k předběžným opatřením uvedeným v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení připustila, že pokud soudce přikročí k přezkumu řádnosti jmenování soudce, mohlo by to založit kárné provinění podle čl. 107 odst. 1 bodu 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a čl. 72 odst. 1 bodu 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu.

186    Jak přitom Komise zdůraznila, pouhá vyhlídka pro vnitrostátní soudce, že jim hrozí kárné stíhání v případech, kdy plní povinnosti vyplývající jim ze zásady přednosti unijního práva, může tyto soudce odradit od dodržování této zásady.

187    Polská republika se konečně nemůže za účelem prokázání nedostatku naléhavosti platně dovolávat existence systému prostředků právní ochrany proti rozhodnutím vydaným vnitrostátními soudy, pokud tento členský stát nepředkládá žádný důkaz umožňující prokázat, že tento systém je nastaven tak, aby v takovém kontextu, jaký je popsán v bodech 181 a 182 tohoto usnesení, umožňoval vyloučit nebezpečí vzniku vážné a nenapravitelné újmy, z hlediska unijního právního řádu, vyplývající z použití dotčených vnitrostátních ustanovení.

188    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení je podmínka naléhavosti splněna.

–       K vážení zájmů

189    Komise poznamenává, že kdyby měl Soudní dvůr vyhovět první výtce žaloby ve věci samé poté, co by odmítl vydat předběžné opatření uvedené v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení, byla by unijnímu právnímu řádu a právům, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, způsobena vážná a nenapravitelná újma, zatímco kdyby měl Soudní dvůr uvedené opatření nařídit a následně tuto výtku žaloby zamítnout, mělo by to za následek pouze dočasné pozastavení uplatňování ustanovení, na která tato výtka dopadá.

190    Polská republika tvrdí, že pozastavení uplatňování dotčených vnitrostátních ustanovení by odporovalo základním zásadám vyplývajícím zejména z Ústavy Polské republiky, takže takové pozastavení by neznamenalo, že soudy budou moci odvolávat soudce za jiných podmínek, než které jsou stanoveny v článku 180 uvedené Ústavy. Konečně, účinky takového pozastavení by byly zjevně na újmu zájmům spravedlnosti.

191    V tomto ohledu je třeba připomenout, že s ohledem na účinky spojené se zásadou přednosti unijního práva se Polská republika nemůže platně dovolávat rozporu mezi ustanoveními vnitrostátního práva, včetně ústavního práva, a účinky, které by znamenalo uplatnění předběžného opatření nařízeného Soudním dvorem, jako je pozastavení uplatňování vnitrostátních ustanovení, na která dopadá první výtka žaloby ve věci samé, ani újmy zájmům tohoto členského státu, která by z důvodu tohoto rozporu vyplynula z provedení takového opatření. Taková újma, i kdyby byla prokázána, by každopádně nemohla převážit nad obecným zájmem Unie na řádném fungování jejího právního řádu.

192    Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že vážení proti sobě stojících zájmů svědčí ve prospěch nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení.

 K předběžným opatřením uvedeným v bodě 38 první odrážce písm. e) tohoto usnesení

–       K fumus boni juris

193    Komise tvrdí, že druhá výtka žaloby ve věci samé, která se týká vnitrostátních ustanovení, jež jsou předmětem předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. e) tohoto usnesení, se prima facie jeví tak, že není zcela neopodstatněná, jelikož tato výtka vychází zejména z toho, že Polská republika tím, že v souladu s těmito ustanoveními svěřila kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné výlučnou příslušnost k posuzování námitek a právních otázek týkajících se nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i z článku 267 SFEU a ze zásady přednosti unijního práva.

194    Komise tvrdí, že v souladu s uvedenými vnitrostátními ustanoveními nemůže žádný jiný vnitrostátní soud než kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné provést posouzení nezávislosti soudce nebo soudu ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, ani předložit Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU předběžnou otázku ohledně těchto otázek.

195    Komise zejména připomíná, že z rozsudku A. K. plyne, že každý vnitrostátní soud, který se nachází v situaci srovnatelné se situací předkládajícího soudu ve spojených věcech, které vedly k vydání uvedeného rozsudku, je povinen na základě skutečností vypočítaných v bodě 171 téhož rozsudku ověřit, zda je dotyčný soud nezávislý, a vyplyne-li z tohoto ověření, že tomu tak není, upustit na základě zásady přednosti unijního práva od použití vnitrostátních ustanovení, která jsou v rozporu s čl. 19 odst. 1 SEU a článkem 47 Listiny.

196    Polská republika zpochybňuje, že by svěření otázek týkajících se nezávislosti soudce nebo soudu zvláštnímu soudnímu kolegiu, a sice kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, mohlo znamenat porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny. V tomto ohledu tento členský stát upřesňuje, že toto svěření je odůvodněno nutností zaručit specializaci v těchto zásadních otázkách ústavní povahy a vyloučit nebezpečí divergencí v judikatuře v oblastech týkajících se nezávislosti soudní moci.

197    Za účelem ověření, zda je pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. e) tohoto usnesení splněna podmínka týkající se fumus boni juris, je třeba v prvním sledu uvést, jak plyne z argumentace účastnic řízení, že tato druhá výtka žaloby vyvolává zejména otázku, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny umožňuje, aby byl přezkum otázek týkajících se soudcovské nezávislosti vyhrazen specializovanému soudu, a pokud ano, jaké podmínky musí být splněny, aby bylo zaručeno právo jednotlivců na účinnou soudní ochranu. Jde o složitou právní otázku, jejíž řešení není na první pohled samozřejmé, a jež si tedy zaslouží důkladné posouzení, které soudce rozhodující o předběžných opatřeních nemůže provést.

198    Ve druhém sledu je třeba konstatovat, že – jak zdůraznila Komise, aniž jí Polská republika v tomto ohledu oponovala – na základě vnitrostátních ustanovení, na která dopadá druhá výtka žaloby ve věci samé, je zaprvé pouze kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné příslušné k rozhodování právních otázek týkajících se nezávislosti soudce nebo soudu, takže vnitrostátní soudy jsou povinny předložit tomuto kolegiu jakoukoli otázku této povahy vyvstalou v rámci věcí, které projednávají. Zadruhé jsou závěry tohoto kolegia týkající se nezávislosti soudce nebo soudu pro vnitrostátní soudy závazná. Zatřetí má uvedené kolegium výlučnou pravomoc k rozhodování o žalobách směřujících k určení nezákonnosti pravomocných rozsudků nebo rozhodnutí Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), obecných soudů a správních soudů v případech, kdy má tvrzená nezákonnost vztah k postavení osoby, která rozhodovala jako soudce.

199    S ohledem na judikaturu uvedenou v bodech 163 až 168 tohoto usnesení přitom nelze prima facie vyloučit, že vnitrostátní ustanovení, na která dopadá první výtka žaloby ve věci samé, jsou v důsledku toho, že jiným kolegiím Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) než kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, obecným soudům a správním soudům brání zkoumat, zda soudce nebo soud splňuje požadavky týkající se soudcovské nezávislosti, v rozporu s povinností, která pro Polskou republiku vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a z článku 47 Listiny, a sice povinností zaručit, aby vnitrostátní soudy v rámci jejího systému prostředků ochrany práv v oblastech unijního práva odpovídaly požadavkům vlastním účinné soudní ochraně.

200    Ve třetím sledu, jak již bylo připomenuto v bodě 173 tohoto usnesení, s požadavky vlastními samotné povaze unijního práva je neslučitelné jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu nebo jakákoli legislativní, správní nebo soudní praxe, které by vedly k oslabení účinků unijního práva v důsledku skutečnosti, že by soudu příslušnému k uplatňování tohoto práva byla upřena pravomoc učinit v samotném okamžiku jeho uplatnění vše, co je nezbytné k vyloučení použití ustanovení vnitrostátních předpisů představujících případně překážku plného účinku přímo použitelných unijních norem (rozsudek ze dne 8. září 2010, Winner Wetten, C‑409/06, EU:C:2010:503, bod 56 a citovaná judikatura).

201    Soudní dvůr upřesnil, že tak by tomu bylo zejména tehdy, kdyby v případě rozporu mezi ustanovením unijního práva a pozdějším vnitrostátním zákonem bylo řešení tohoto střetu vyhrazeno jinému orgánu majícímu vlastní posuzovací pravomoc, než je soudce, který má zajistit uplatnění unijního práva, byť z toho vyplývající překážka pro plný účinek unijního práva byla jen dočasná (rozsudek ze dne 8. září 2010, Winner Wetten, C‑409/06, EU:C:2010:503, bod 57 a citovaná judikatura).

202    Soudní dvůr konečně upřesnil i to, že pokud vyjde najevo, že závěry jednoho vnitrostátního soudu nejsou v souladu s unijním právem, unijní právo ukládá, aby jiný vnitrostátní soud, jenž je podle vnitrostátního práva bezvýhradně vázán výkladem unijního práva podaným prvně uvedeným soudem, upustil na základě své vlastní pravomoci od použití vnitrostátní právní normy, jež mu ukládá řídit se výkladem unijního práva podaným prvně zmíněným soudem, a že tak by tomu bylo zejména tehdy, kdyby vnitrostátní soud v důsledku takové vnitrostátní právní normy, kterou se musí řídit, nemohl při projednávání věcí před ním řádně zohlednit skutečnost, že podle rozsudku Soudního dvora je třeba mít za to, že vnitrostátní předpis je v rozporu s unijním právem, a zajistit, aby přednost unijního práva byla řádně zajištěna tím, že přijme za tímto účelem všechna nezbytná opatření (usnesení ze dne 7. června 2018, Filippi a další, C‑589/16, EU:C:2018:417, body 35 a 36 a citovaná judikatura).

203    Vzhledem k judikatuře zmíněné v bodech 200 až 202 tohoto usnesení tak nelze prima facie vyloučit ani to, že vnitrostátní ustanovení uvedená ve druhé výtce žaloby ve věci samé jsou v rozporu s povinnostmi, které tomuto členskému státu ukládá zásada přednosti vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

204    Je proto třeba dospět k závěru, aniž je v tomto stadiu namístě rozhodovat o opodstatněnosti argumentů uvedených účastnicemi řízení v rámci druhé výtky žaloby ve věci samé, což spadá do výlučné pravomoci soudu rozhodujícího ve věci samé, že s ohledem na skutkové okolnosti uplatněné Komisí a na judikaturu uvedenou v bodech 163 až 168 a 200 až 202 tohoto usnesení se argumenty předložené tímto orgánem v rámci této výtky žaloby jeví prima facie tak, že nejsou zcela neopodstatněné ve smyslu judikatury citované v bodě 79 tohoto usnesení.

205    Je proto třeba konstatovat, že pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. e) tohoto usnesení je podmínka fumus boni juris splněna, aniž je nutné prima facie posuzovat opodstatněnost argumentu týkajícího se domnělého rozporu vnitrostátních ustanovení, na něž míří druhá výtka žaloby ve věci samé, s článkem 267 SFEU, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodě 79 tohoto usnesení.

–       K naléhavosti

206    V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 116 tohoto usnesení musí Soudní dvůr pro účely posouzení naléhavosti předpokládat, že vnitrostátní ustanovení, na která míří druhá výtka žaloby ve věci samé, mohou být v rozsahu, ve kterém kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné svěřují výlučnou pravomoc rozhodovat o otázkách týkajících se nezávislosti soudce nebo soudu, a tudíž brání soudcům Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), obecných soudů a správních soudů zkoumat, zda soudce nebo soud splňuje požadavek soudcovské nezávislosti, v rozporu s povinností, která pro Polskou republiku vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a z článku 47 Listiny, a sice povinností zaručit, aby soudy odpovídaly požadavkům vlastním účinné soudní ochraně. Rovněž je třeba předpokládat, že uvedená ustanovení mohou bránit vnitrostátním soudům, které rozhodují v rámci své pravomoci, v použití čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SFEU ve spojení s článkem 47 Listiny a v upuštění od použití vnitrostátních ustanovení, která jsou v rozporu s těmito ustanoveními unijního práva, a být tedy v rozporu se zásadou přednosti unijního práva.

207    Je třeba poznamenat, že skutečnost, že z důvodu použití vnitrostátních ustanovení uvedených ve druhé výtce žaloby ve věci samé je vnitrostátním soudům s výjimkou kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné bráněno až do vydání konečného rozsudku rozhodovat o otázkách týkajících se nezávislosti soudce nebo soudu a v této souvislosti zkoumat, zda tento soudce nebo soud splňuje požadavky vlastní účinné soudní ochraně, může v tomto období ohrozit nezávislost polských soudů a v důsledku toho – v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 124 tohoto usnesení – způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu unijnímu právnímu řádu, a tedy právům, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, jakož i hodnotám uvedeným v článku 2 SEU, na nichž je Unie založena, zejména hodnotě právního státu.

208    Mimoto zvláštní rysy právního kontextu, do něhož jsou tato ustanovení zasazena a který je popsán v bodech 181 a 182 tohoto usnesení, činí nebezpečí vzniku takové vážné a nevratné újmy o to pravděpodobnějším.

209    Polská republika zpochybňuje, že by existovalo nebezpečí vzniku takové újmy, jelikož až do vydání konečného rozsudku budou námitky týkající se nezávislosti soudce nebo soudu projednávány kolegiem pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, o jehož nezávislosti není pochyb.

210    Je ovšem třeba vzít v úvahu, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné bylo stejně jako kárné kolegium zřízeno zákonem o Nejvyšším soudu a že, jak vyplývá z vyjádření Polské republiky, členové tohoto kolegia jsou jmenováni postupem, do kterého, jako je tomu též v případě členů kárného kolegia, zasahuje KRS. Vzhledem k prvkům výkladu obsaženým v rozsudku A. K. přitom nelze tvrdit, jak to činí tento členský stát, že o nezávislosti kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné není pochyb.

211    Dále je důležité uvést, že podle čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu nejsou žádosti týkající se určení nebo posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovských funkcí projednávány kolegiem pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

212    Z toho vyplývá, že uplatňování vnitrostátních ustanovení uvedených ve druhé výtce žaloby ve věci samé by znamenalo, že až do vydání konečného rozsudku by žádný vnitrostátní soud nemohl tyto otázky posoudit, což by, jak bylo konstatováno při posuzování předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení, mohlo způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu unijnímu právnímu řádu, jakož i právu jednotlivců na účinnou právní ochranu.

213    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. e) tohoto usnesení je podmínka naléhavosti splněna.

–       K vážení zájmů

214    Komise poznamenává, že kdyby měl Soudní dvůr vyhovět druhé výtce žaloby ve věci samé poté, co by odmítl vydat předběžné opatření uvedené v bodě 38 první odrážce písm. e) tohoto usnesení, byla by unijnímu právnímu řádu a právům, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, způsobena vážná a nenapravitelná škoda, zatímco kdyby měl Soudní dvůr uvedené opatření nařídit a následně tuto výtku žaloby zamítnout, mělo by to za následek pouze dočasné pozastavení uplatňování ustanovení čl. 26 odst. 2 a 4 až 6 a čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu.

215    Polská republika tvrdí, že pozastavení uplatňování vnitrostátních ustanovení uvedených ve druhé výtce žaloby ve věci samé by neznamenalo, že vnitrostátní soudy budou moci zkoumat otázky vyhrazené těmito ustanoveními kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, takže takové pozastavení účinnosti by nemohlo přispět k cíli, který sleduje. Takové pozastavení účinnosti by dále představovalo zásah do práva na soud předem zřízený zákonem a do zásady právní jistoty, neboť žádné vnitrostátní ustanovení neupravuje věcnou příslušnost k rozhodování o právních otázkách, které jsou uvedenými ustanoveními vyhrazeny kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

216    V tomto ohledu je třeba připomenout, že provedení předběžného opatření znějícího na pozastavení uplatňování sporných vnitrostátních ustanovení obnáší povinnost dotyčného členského státu zajistit obnovení právního stavu k okamžiku před nabytím účinnosti těchto ustanovení, přičemž tento členský stát je tak povinen použít až do vyhlášení konečného rozsudku ustanovení, která byla zrušena, nahrazena nebo změněna těmi, jejichž uplatňování musí být pozastaveno (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko, C‑619/18 R, EU:C:2018:1021, body 95 a 107).

217    Nelze tedy prokázat zásah do práva na soud předem zřízený zákonem a do zásady právní jistoty, který by podle Polské republiky až do vydání konečného rozsudku vyplýval z pozastavení vnitrostátních ustanovení uvedených ve druhé výtce žaloby ve věci samé.

218    Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že vážení proti sobě stojících zájmů svědčí ve prospěch nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. e) tohoto usnesení.

 K předběžným opatřením uvedeným v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení

–       K fumus boni juris

219    Komise tvrdí, že třetí výtka žaloby ve věci samé, která se týká vnitrostátních ustanovení, jež jsou předmětem předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení, se jeví prima facie tak, že není zcela neopodstatněná, jelikož tato výtka vychází konkrétně z toho, že Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti čl. 107 odst. 1 body 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a čl. 72 odst. 1 body 1 až 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, které umožňují kvalifikovat přezkum dodržení unijních požadavků týkajících se nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem, jako kárné provinění, nesplnila povinnost zaručit nezávislost soudní moci a právo na soudní ochranu, která pro ni vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i z článku 267 SFEU.

220    Komise zaprvé tvrdí, že skutkové podstaty kárných provinění uvedených v čl. 107 odst. 1 bodech 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a v čl. 72 odst. 1 bodech 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, konkrétně „jednání nebo opomenutí, která mohou znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu“ nebo „jednání zpochybňující existenci služebního poměru soudce[nebo] účinnost jmenování soudce“, jsou natolik neurčité, že tato provinění mohou zahrnovat případ, kdy by vnitrostátní soudce zkoumal splnění požadavků nezávislosti soudců ve smyslu čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny ze strany soudu. Zejména konstatování učiněné soudcem o tom, že rozhodující nebo jiné kolegium tohoto soudu nesplňuje požadavek na nezávislý, nestranný a zákonem předem zřízený soud ve smyslu těchto ustanovení unijního práva z důvodu vady, ke které došlo při jmenování soudce, jenž je součástí uvedeného soudního kolegia, by mohlo být kvalifikováno jako „jednání zpochybňující existenci služebního poměru soudce[nebo] účinnost jmenování soudce“. O tom svědčí to, že dne 5. srpna 2020 bylo z tohoto důvodu podle čl. 107 odst. 1 bodu 3 novelizovaného zákona o obecných soudech zahájeno kárné řízení proti soudci Sądu Apelacyjnego Szczecin (odvolací soud ve Štětíně, Polsko).

221    Komise v této souvislosti, zejména s odkazem na právní zásady uvedené v bodě 32 rozsudku ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses (C‑64/16, EU:C:2018:117), a v bodech 55, 57, 70 a 71 rozsudku ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise (C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232), tvrdí, že vnitrostátní ustanovení uvedená ve třetí výtce žaloby ve věci samé jsou v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

222    Kárná provinění uvedená v těchto ustanoveních se kromě toho pojí s obsahem soudních rozhodnutí, což je v rozporu s bodem 67 rozsudku ze dne 25. července 2018, Minister for Justice and Equality (Nedostatky soudního systému) (C‑216/18 PPU, EU:C:2018:586).

223    Komise zadruhé tvrdí, že kárné provinění uvedené v čl. 72 odst. 1 bodě 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu je založeno na neurčitém pojmu, a to „zjevné[m] a hrubé[m] porušení právních předpisů“, s tím, že tento pojem může odkazovat jak k obsahu soudních rozhodnutí, tak k nedodržení vnitrostátních ustanovení zakazujících provést soudní přezkum dodržení požadavků nezávislosti soudců ve smyslu unijního práva ze strany soudu.

224    Polská republika tvrdí, že kárná odpovědnost soudců podle čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a čl. 72 odst. 1 bodů 1 až 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu nezahrnuje odpovědnost za obsah soudních rozhodnutí, takže ji nelze považovat za prvek nátlaku na soudce nebo zasahování do jejich soudních činností.

225    Pokud jde zaprvé zejména o kárné provinění spočívající v podstatném ztížení nebo znemožnění výkonu spravedlnosti, uvedený v čl. 107 odst. 1 bodě 2 novelizovaného zákona o obecných soudech a v čl. 72 odst. 1 bodě 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, Polská republika zpochybňuje, že by plnění povinností popsaných v rozsudku A. K. soudem bylo možné zahrnout do rozsahu takového kárného provinění, neboť je jednak zřejmé, že rozsudek Soudního dvora nemůže obsahovat ustanovení, jejichž naplnění by podstatně ztížilo výkon spravedlnosti, a jednak tento rozsudek není rozhodnutím, které by vzhledem ke svému obsahu ohrožovalo fungování soudnictví. Polská republika kromě toho poznamenává, že takové kárné provinění hraje velmi důležitou roli ve vnitrostátních právních řádech a je zakotveno v ústavních předpisech jiných členských států týkajících se soudní moci. Ustanovení, která Komise zpochybňuje, jsou zejména inspirována francouzským právem, tedy právem, které Komise nezpochybnila.

226    Pokud jde zadruhé o kárné provinění spočívající ve zpochybnění existence služebního poměru soudce a účinnosti jmenování soudce, uvedené v čl. 107 odst. 1 bodě 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a v čl. 72 odst. 1 bodě 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, opakuje Polská republika argumentaci uvedenou v bodech 158 a 159 tohoto usnesení v souvislosti s posouzením předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. d) tohoto usnesení. Polská republika, která nezpochybňuje tvrzení Komise o kárném stíhání soudce Sądu Apelacyjnego Szczecin (odvolací soud ve Štětíně), nicméně zdůrazňuje zejména to, že zákaz provést posouzení zákonnosti jmenování soudce představuje – ve světle ústavního modelu jmenování soudců v Polsku – upřesnění obsahu právní normy vymezující kárné provinění a je plně odůvodněný a vhodný.

227    Pokud jde zatřetí a nakonec o kárné provinění spočívající ve zjevném a hrubém porušení právních předpisů, uvedené v čl. 72 odst. 1 bodě 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, Polská republika tvrdí, že toto kárné provinění nelze nikterak stavět na roveň kárné odpovědnosti za obsah rozsudku nebo za běžné chyby, kterých se soudce může dopustit, když rozhoduje. Jak dokládá judikatura Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), uvedené kárné provinění dopadá na výjimečné případy porušení právních předpisů, a sice případy, v nichž je porušení zjevné a hrubé a odůvodňuje odsouzení toho, kdo se jich dopustil.

228    Za účelem ověření, zda je pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení splněna podmínka fumus boni juris, je třeba předně připomenout, jak plyne z bodů 171 a 199 tohoto usnesení, že vnitrostátní ustanovení, která ve svém důsledku brání vnitrostátním soudům povolaným k výkladu a uplatňování unijního práva zkoumat, zda soudce nebo soud splňuje požadavky vlastní účinné soudní ochraně, a zejména řádnost procesu jmenování soudce nebo soudu, jsou prima facie v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

229    Je tedy třeba konstatovat, že vnitrostátní ustanovení, z nichž vyplývá, že vnitrostátní soudci mohou být podrobeni kárnému řízení proto, že takový přezkum provedli, jsou rovněž prima facie v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU a s článkem 47 Listiny.

230    Zadruhé je třeba připomenout, jak plyne z judikatury uvedené v bodě 87 tohoto usnesení, že požadavek nezávislosti a nestrannosti plynoucí zejména z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU vyžaduje, aby se zabránilo jakémukoli riziku použití kárného režimu proti osobám, jejichž úkolem je rozhodovat, jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí.

231    Za tímto účelem je zejména nutné stanovit pravidla, která jasně a přesně vymezí jednání, která mohou vést ke vzniku kárné odpovědnosti soudců, aby byla zaručena nezávislost, která je vlastní jejich poslání, a aby se zamezilo tomu, že budou vystaveni riziku, že jejich kárná odpovědnost může vzniknout pouze z toho důvodu, jak rozhodli (obdobně viz rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociaţia „Forumul Judecătorilor Din România“ a další v. Komise, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 234).

232    V projednávané věci je třeba předeslat, jak tvrdí Komise, že formulace použité v čl. 107 odst. 1, 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a v čl. 72 odst. 1, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu jsou natolik abstraktní a neurčité, že nelze prima facie vyloučit, že kárná odpovědnost soudce může vzniknout jen proto, že tento soudce zkoumal, zda rozhodující soudce nebo senát splňuje požadavky soudcovské nezávislosti, a zejména že určil, že proces jmenování soudce byl vadný.

233    Stejně je tomu u čl. 72 odst. 1 bodu 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu. Vzhledem k abstraktní a neurčité povaze sousloví „zjevné a hrubé porušení právních předpisů“ nelze prima facie vyloučit, že odpovědnost soudce bude moci být vyvozena z důvodu domněle „chybného“ obsahu jeho rozhodnutí nebo proto, že soudce nedodržel vnitrostátní ustanovení, která vnitrostátním soudům brání v přezkumu splnění požadavků soudcovské nezávislosti ze strany rozhodujícího soudce nebo senátu.

234    S ohledem na znění vnitrostátních ustanovení uvedených ve třetí výtce žaloby ve věci samé tudíž nelze prima facie vyloučit, že tato ustanovení nejen brání vnitrostátním soudům v přezkumu splnění požadavků, které jsou vlastní účinné soudní ochraně, ze strany soudce nebo soudu, ale též umožňují použití kárného režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí, a jsou proto v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

235    Tento závěr je v souvislosti s čl. 107 odst. 1 bodem 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a čl. 72 odst. 1 bodem 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu třeba přijmout tím spíše, že – jak vyplývá z argumentace účastnic řízení uvedené v bodech 220 a 226 tohoto usnesení – konstatování, že jmenování určitého soudce nebylo řádné, by mohlo představovat kárné provinění podle těchto ustanovení.

236    Kromě toho skutečnost, že rozhodnutí vydaná v rámci kárných řízení proti soudcům jsou přezkoumávána orgánem, a to kárným kolegiem, u něhož nelze prima facie vyloučit nedostatek nezávislosti, jak bylo konstatováno v bodě 97 tohoto usnesení, přispívá k umocnění závěru obsaženého v bodě 234 tohoto usnesení. Stejně tomu je se skutečností, kterou Komise zdůraznila, že novelizační zákon, který zavedl kárná provinění stanovená dotčenými vnitrostátními ustanoveními, byl přijat měsíc poté, co Soudní dvůr vydal rozsudek A. K. a poskytl předkládajícímu soudu vodítka pro posouzení nezávislosti tohoto kolegia, na jejichž základě mohly vnitrostátní soudy posuzovat nezávislost soudce nebo soudu příslušného k vydání rozhodnutí ve věcech, které jim byly předloženy.

237    Mimoto k judikatuře Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), kterou Polská republika zmiňuje a která se týká znaků skutkové podstaty kárného provinění „zjevného a hrubého porušení právních předpisů“, zakotveného v čl. 72 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, postačí konstatovat, že tato judikatura vznikla před zřízením kárného kolegia v roce 2017, potažmo před přijetím vnitrostátních ustanovení, která jsou uvedena zejména v prvních dvou výtkách žaloby ve věci samé, k němuž došlo novelizačním zákonem v roce 2019. Citovaná judikatura tedy nemůže zpochybnit závěr obsažený v bodě 234 tohoto usnesení.

238    Konečně, jak bylo uvedeno v bodě 111 tohoto usnesení, Polská republika se nemůže za účelem prokázání, že podmínka týkající se fumus boni juris není v projednávané věci splněna, užitečně dovolávat údajné existence pravidel, jež se podobají těmto ustanovením, v jiných členských státech.

239    Je proto třeba dospět k závěru, aniž je v tomto stadiu namístě rozhodovat o opodstatněnosti argumentů uvedených účastnicemi řízení v rámci třetí výtky žaloby ve věci samé, což spadá do výlučné pravomoci soudce rozhodujícího ve věci samé, že s ohledem na skutkové okolnosti uplatněné Komisí a na judikaturu uvedenou v bodech 163 až 168, 230 a 231 tohoto usnesení se argumenty předložené tímto orgánem v rámci této výtky žaloby jeví prima facie tak, že nejsou zcela neopodstatněné ve smyslu judikatury uvedené v bodě 79 tohoto usnesení.

240    Je proto třeba konstatovat, že pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení je podmínka fumus boni juris splněna.

–       K naléhavosti

241    V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 116 tohoto usnesení musí Soudní dvůr pro účely posouzení naléhavosti předpokládat, že vnitrostátní ustanovení uvedená ve třetí výtce žaloby ve věci samé mohou jednak bránit vnitrostátním soudům v přezkumu dodržení požadavků vlastních účinné soudní ochraně ze strany soudce nebo soudu a jednak umožnit použití kárného režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí, a být tak v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

242    Jak uvedla Komise, skutečnost, že v důsledku uplatnění vnitrostátních ustanovení uvedených ve třetí výtce žaloby ve věci samé může být zaprvé vnitrostátním soudům bráněno až do vydání konečného rozsudku zkoumat, zda soudce nebo soud splňuje požadavky vlastní účinné soudní ochraně, a zadruhé že kárný režim může být až do vydání tohoto rozsudku používán jakožto systém politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí, může v tomto období ohrozit nezávislost polských soudů a v důsledku toho – v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 124 tohoto usnesení – způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu unijnímu právnímu řádu, a tedy právům, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, jakož i hodnotám uvedeným v článku 2 SEU, na nichž je Unie založena, zejména hodnotě právního státu.

243    Polská republika zpochybňuje existenci naléhavosti s odkazem na pozastavení činnosti kárného kolegia, pokud jde o kárné věci týkající se soudců, v návaznosti na usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko (C‑791/19 R, EU:C:2020:277). Podle tohoto členského státu z důvodu tohoto pozastavení, které bude trvat až do vydání meritorního rozsudku ve věci C‑791/19, neuplatňuje kárné kolegium obecně ustanovení, která Komise zpochybnila, takže pozastavení účinnosti těchto ustanovení není naléhavé, protože by nemělo za následek zabránění jakékoli újmy.

244    V tomto ohledu je sice pravda, že pozastavení činností kárného kolegia může zmírnit nebezpečí vzniku vážné a nenapravitelné újmy plynoucí z uplatňování dotčených vnitrostátních ustanovení, avšak takové pozastavení neumožňuje takové nebezpečí zcela odstranit.

245    Jak totiž uvedla Komise, pouhá vyhlídka pro polské soudce, že jim případně hrozí kárné stíhání proto, že přezkoumali splnění požadavků vlastních účinné soudní ochraně ze strany soudce nebo soudu, se může dotknout jejich nezávislosti, a to bez ohledu na to, před jakým soudním orgánem je kárné řízení vedeno.

246    Samotná existence vnitrostátních ustanovení, která by umožňovala použití kárného režimu jakožto systému politické kontroly obsahu soudních rozhodnutí, může navíc u jednotlivců a ostatních členských států vyvolat pochybnosti o nezávislosti vnitrostátních soudů, což s sebou nese nebezpečí vzniku vážné a nenapravitelné újmy.

247    Konečně, pokud jde zejména o čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, Polská republika tvrdí, že návrh na pozastavení účinnosti tohoto ustanovení je opožděný a zcela nesrozumitelný. V této souvislosti tento členský stát tvrdí, že Komise nepředložila žádné odůvodnění pro pozastavení uplatňování ustanovení, se kterým se v Polsku pojí velmi dlouhá ústavní tradice, a dále že skutečnost, že Komise v rámci řízení pro nesplnění povinnosti ve věci C‑791/19 zpochybnila obdobné ustanovení, které je obsaženo v článku 107 zákona o obecných soudech, aniž navrhla pozastavení jeho uplatňování, prokazuje, že tento orgán ve skutečnosti nevnímá žádné nebezpečí újmy plynoucí z uplatňování čl. 72 odst. 1 bodu 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu.

248    Komise ovšem – i když Polská republika tvrdí opak – vyložila důvody, proč má za to, že musí být pozastaveno uplatňování všech ustanovení uvedených ve třetí výtce žaloby ve věci samé. Kromě toho, jak bylo uvedeno v bodech 138 a 237 tohoto usnesení, novelizační zákon zavedl řadu ustanovení, jako jsou ustanovení uvedená v prvních dvou výtkách žaloby ve věci samé, která mohou mít dopad na rozsah kárného provinění uvedeného v čl. 72 odst. 1 bodě 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a která tak pro účely posouzení existence naléhavosti představují nové prvky oproti těm, které existovaly před přijetím uvedeného novelizačního zákona.

249    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že pro nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení je podmínka naléhavosti splněna.

–       K vážení zájmů

250    Komise poznamenává, že kdyby měl Soudní dvůr vyhovět třetí výtce žaloby ve věci samé poté, co by odmítl vydat předběžné opatření uvedené v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení, byla by unijnímu právnímu řádu a právům, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, zejména jejich základnímu právu na účinný prostředek právní ochrany před nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem, způsobena vážná a nenapravitelná újma.

251    Naproti tomu, kdyby měl Soudní dvůr uvedené opatření nařídit a následně tuto výtku zamítnout, mělo by to za následek pouze dočasné pozastavení uplatňování čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech a čl. 72 odst. 1 bodů 1 až 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, jakož i následnou dočasnou nemožnost kvalifikovat podle těchto ustanovení jako kárné provinění skutečnost, že soudce v rámci své soudní činnosti přezkoumal dodržení požadavků unijního práva týkajících se nezávislosti a nestrannosti soudu, předem zřízeného zákonem, ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

252    Polská republika zejména tvrdí, že neuplatňování vnitrostátních ustanovení uvedených ve třetí výtce žaloby ve věci samé až do vydání konečného rozsudku by mělo za následek, že by po celou tuto dobu byla připuštěna zavrženíhodná jednání, která by naopak měla nepochybně založit kárnou odpovědnost těch, kteří se jich dopustí. Soudci Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) by v této souvislosti mohli mimo jiné antidatovat soudní akty, zatajovat dokumenty s významem pro řešení věcí, ukládat tresty, které nejsou zákony stanoveny, nebo měnit rozhodnutí způsoby, které nejsou procesně stanoveny, či dokonce vydávat rozhodnutí, která nejsou procesně ukotvena. Pozastavením uplatňování dotčených vnitrostátních ustanovení by proto vznikla újma zájmům Polské republiky.

253    V tomto ohledu však postačí připomenout, jak vyplývá z bodu 216 tohoto usnesení, že pozastavení uplatňování vnitrostátních ustanovení uvedených ve třetí výtce žaloby ve věci samé obnáší povinnost Polské republiky uplatňovat až do vyhlášení konečného rozsudku ustanovení, která byla zrušena, nahrazena nebo změněna vnitrostátními ustanoveními uvedenými v této výtce. Nařízení předběžného opatření uvedeného v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení tudíž nemůže způsobit újmu, které se tento členský stát dovolává.

254    Za těchto okolností je třeba dospět k závěru, že vážení proti sobě stojících zájmů svědčí ve prospěch nařízení předběžných opatření uvedených v bodě 38 první odrážce písm. c) tohoto usnesení.

255    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba návrhu Komise na vydání předběžných opatření uvedenému v bodě 1 tohoto usnesení vyhovět.

Z těchto důvodů místopředsedkyně Soudního dvora rozhodla takto:

1)      Polská republika je povinna bez zbytečného odkladu a až do vyhlášení rozsudku, kterým bude skončeno řízení ve věci C204/21,

a)      pozastavit zaprvé uplatňování ustanovení čl. 27 odst. 1 bodu 1a ustawy o Sądzie Najwyższym (zákon o Nejvyšším soudu) ze dne 8. prosince 2017, ve znění ustawy o zmianie ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych, ustawy o Sądzie Najwyższym oraz niektórych innych ustaw (zákon, kterým se mění zákon o soustavě obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony) ze dne 20. prosince 2019 a dalších ustanovení, na jejichž základě má Izba Dyscyplinarna (kárné kolegium) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud, Polsko) příslušnost k rozhodování jak v prvním, tak ve druhém stupni o žádostech o souhlas k zahájení trestního stíhání soudců nebo justičních čekatelů, k jejich vzetí do vazby, k jejich zadržení nebo k jejich předvolání, a zadruhé účinky rozhodnutí, která již kárné kolegium na základě tohoto článku přijalo a kterými se vyslovuje souhlas k zahájení trestního stíhání soudce nebo k jeho zadržení, a zdržet se postupování věcí zmíněných v uvedeném článku soudu, který nesplňuje požadavky nezávislosti, jak jsou vymezeny zejména v rozsudku ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C585/18, C624/18 a C625/18, EU:C:2019:982);

b)      pozastavit uplatňování ustanovení čl. 27 odst. 1 bodů 2 a 3 zákona o Nejvyšším soudu, ve znění pozdějších předpisů, na jejichž základě má Izba Dyscyplinarna (kárné kolegium) Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) příslušnost k rozhodování ve věcech týkajících se postavení a výkonu funkce soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud), zejména v pracovněprávních věcech a věcech sociálního zabezpečení, jakož i ve věcech týkajících se odchodu těchto soudců do důchodu, a zdržet se postupování těchto věcí soudu, který nesplňuje požadavky nezávislosti, jak jsou vymezeny zejména v rozsudku ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C585/18, C624/18 a C625/18, EU:C:2019:982);

c)      pozastavit uplatňování ustanovení čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych (zákon o soustavě obecných soudů) ze dne 27. července 2001, ve znění zákona, kterým se mění zákon o soustavě obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony, jakož i čl. 72 odst. 1 bodů 1 až 3 zákona o Nejvyšším soudu, ve znění pozdějších předpisů, která mohou vést ke vzniku kárné odpovědnosti soudců za přezkum dodržení požadavků nezávislosti a nestrannosti soudu, předem zřízeného zákonem, ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie;

d)      pozastavit uplatňování ustanovení čl. 42a odst. 1 a 2 a čl. 55 odst. 4 zákona o obecných soudech, ve znění pozdějších předpisů, čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 2 a 3 zákona o Nejvyšším soudu, ve znění pozdějších předpisů, čl. 5 odst. 1a a 1b ustawy – Prawo o ustroju sądów administracyjnych (zákon o soustavě správních soudů) ze dne 25. července 2002, ve znění zákona, kterým se mění zákon o soustavě obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony, a článku 8 zákona, kterým se mění zákon o soustavě obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony, a to v rozsahu, ve kterém zakazují vnitrostátním soudům zkoumat dodržení požadavků Evropské unie týkajících se nezávislého a nestranného soudu, předem zřízeného zákonem, ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv;

e)      pozastavit uplatňování ustanovení čl. 26 odst. 2 a 4 až 6 a čl. 82 odst. 2 až 5 zákona o Nejvyšším soudu, ve znění pozdějších předpisů, a článku 10 zákona, kterým se mění zákon o soustavě obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony, která stanoví výlučnou příslušnost Izby Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych (kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné) Sądu Nawyższego (Nejvyšší soud) k posuzování námitek vycházejících z nedostatku nezávislosti soudce nebo soudu, a

f)      sdělit Evropské komisi nejpozději do jednoho měsíce od oznámení usnesení Soudního dvora, kterým se nařizují navrhovaná předběžná opatření, veškerá opatření přijatá za účelem splnění všech povinností vyplývajících z tohoto usnesení.

2)      O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

Podpisy.


*–      Jednací jazyk: polština.