ROZSUDEK SOUDU (třetího rozšířeného senátu)

2. října 2001(*)

Žaloba na neplatnost ─ Akt Evropského parlamentu týkající se ustanovení jeho jednacího řádu ─ Prohlášení o vytvoření skupiny ve smyslu článku 29 jednacího řádu Evropského parlamentu ─ Přípustnost ─ Námitka protiprávnosti ─ Rovné zacházení ─ Dodržování základních práv ─ Zásady demokracie a proporcionality ─ Svoboda sdružování ─ Ochrana legitimního očekávání ─ Parlamentní tradice členských států ─ Porušení podstatných formálních náležitostí ─ Zneužití řízení“

Ve spojených věcech T‑222/99, T‑327/99 a T‑329/99,

Jean-Claude Martinez, poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm v Montpellier (Francie),

Charles de Gaulle, poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm v Paříži (Francie),

zastoupení F. Wagnerem, avocat,

žalobci ve věci T‑222/99,

Front national, se sídlem v Saint-Cloud (Francie), zastoupený A. Nivièrem, avocat,

žalobce ve věci T‑327/99,

Emma Bonino, poslankyně Evropského parlamentu, s bydlištěm v Římě (Itálie),

Marco Pannella, poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm v Římě,

Marco Cappato, poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm ve Vedano al Lambro (Itálie),

Gianfranco Dell'Alba, poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm v Livornu (Itálie),

Benedetto Della Vedova, poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm v Tiranu (Itálie),

Olivier Dupuis, poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm v Římě,

Maurizio Turco, poslanec Evropského parlamentu, s bydlištěm v Pulsanu (Itálie),

Lista Emma Bonino, se sídlem v Římě,

původně zastoupení A. Tizzanem a G. M. Robertim, avocats, poté G. M. Robertim,

žalobci ve věci T‑329/99,

proti

Evropskému parlamentu, zastoupenému G. Garzón Clarianou, J. Schoem, H. Krückem a A. Caiolou, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucembursku,

žalovanému,

jejichž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 14. září 1999 o výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu Evropského parlamentu ve věci T‑222/99, rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 14. září 1999, jímž byla se zpětnou účinnosti rozpuštěna „Technická skupina nezávislých poslanců (TDI) – Smíšená skupina“ ve věci T‑327/99 a rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 14. září 1999, kterým Evropský parlament přijal stanovisko výboru pro ústavní záležitosti k souladu prohlášení o vytvoření „Technické skupiny nezávislých poslanců (TDI) – Smíšené skupiny“ s článkem 29 jednacího řádu Evropského parlamentu ve věci T‑329/99,

SOUD PRVNÍHO STUPNĚ

EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ (třetí rozšířený senát),

ve složení J. Azizi, předseda, K. Lenaerts, R. M. Moura Ramos, M. Jaeger a M. Vilaras, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. února 2001,

vydává tento

Rozsudek

 Právní rámec

1        Jednací řád Evropského parlamentu ve svém znění platném od 1. května 1999 (Úř. věst. 1999, L 202, s. 1, dále jen „jednací řád“) v článku 29 nazvaném „Vytváření politických skupin“ stanoví:

„1.      Poslanci se mohou sdružovat ve skupinách podle své politické spřízněnosti.

2.      Každá politická skupina musí být tvořena poslanci zvolenými ve více než jednom členském státě. Nejnižší počet poslanců nutný k vytvoření politické skupiny je dvacet tři, pokud byli zvoleni ve dvou členských státech, osmnáct, pokud byli zvoleni ve třech členských státech, a čtrnáct, pokud byli zvoleni ve čtyřech nebo více členských státech.

3.      Poslanec nemůže patřit k více než jedné skupině.

4.      Vytvoření politické skupiny je oznámeno předsedovi Parlamentu formou prohlášení. Prohlášení musí obsahovat název skupiny, jména jejích členů a složení jejího předsednictva.

5.      Prohlášení o vytvoření politické skupiny se zveřejní v Úředním věstníku Evropských společenství.“ (neoficiální překlad)

2        Článek 30 jednacího řádu týkající se nezařazených poslanců stanoví:

„1.      Poslancům, kteří nepatří k politické skupině, se poskytuje sekretariát. Podrobnou organizační úpravu stanoví předsednictvo na návrh generálního tajemníka.

2.      Předsednictvo také stanoví statut a parlamentní práva těchto poslanců.“ (neoficiální překlad)

3        Podle článku 23 jednacího řádu se Konference předsedů skládá z předsedy Parlamentu a předsedů politických skupin, kteří mají hlasovací právo, a ze dvou poslanců, které ze svého středu delegují nezařazení poslanci, již se účastní schůzí Konference předsedů, avšak bez hlasovacího práva. Kromě toho je politickým skupinám vyhrazena možnost předložit návrh usnesení na závěr rozpravy při volbě Komise (článek 33) a účast v delegaci Parlamentu v dohodovacím výboru (článek 82). Článek 137 jednacího řádu mimoto přiznává politickým skupinám právo na ústní vysvětlení hlasování v rozsahu nejvýše dvou minut.

4        Jednací řád rovněž stanoví, že určité podněty mohou být podané jen politickou skupinou nebo nejméně 32 poslanci, zejména co se týče:

–        návrh kandidátů na předsedu, místopředsedy a kvestory (článek 13);

–        možnost položit otázky Radě a Komisi a požadovat zařazení těchto otázek na pořad jednání Parlamentu (článek 42);

–        předložení návrhů doporučení Radě týkajících se hlav V a VI Smlouvy o Evropské unii nebo v případě, že s Parlamentem nebyla konzultována mezinárodní dohoda, na kterou se vztahují články 97 nebo 98 jednacího řádu (článek 49);

–        žádosti o konání rozpravy o aktuálních a naléhavých problémech větší důležitosti (článek 50);

–        žádosti o opětovné postoupení Parlamentu na základě čl. 71 odst. 3 jednacího řádu;

–        předložení návrhů na zamítnutí společného postoje Rady (článek 79);

–        předložení pozměňovacích návrhů ke společnému postoji Rady (článek 80);

–        předložení návrhů vyzývajících Komisi nebo Radu k účasti na rozpravě před zahájením vyjednávání s kandidátským státem (článek 96);

–        předložení návrhů žádajících Radu, aby neschválila zahájení vyjednávání k uzavření, prodloužení platnosti nebo změně mezinárodní dohody, dokud Parlament nezaujme postoj k navrhovanému mandátu k vyjednávání na základě zprávy příslušného výboru (článek 97);

–        předložení návrhů směřujících k tomu, aby výbor příslušný pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vypracoval doporučení Radě (článek 104);

–        předložení návrhů na změny návrhu pořadu jednání Parlamentu (článek 111);

–        předložení žádostí o naléhavou rozpravu (článek 112);

–        žádosti o dílčí hlasování (článek 131);

–        žádosti o jmenovité hlasování (článek 134);

–        předložení pozměňovacích návrhů k projednání v plénu (článek 139);

–        návrhy na vrácení věci výboru (článek 144);

–        návrhy na ukončení rozpravy (článek 145);

–        návrhy na odročení rozpravy (článek 146);

–        návrhy na přerušení nebo ukončení zasedání (článek 147);

–        možnost zpochybnit výklad jednacího řádu navržený příslušným výborem.

5        Článek 180 jednacího řádu týkající se uplatňování tohoto řádu stanoví:

„1.      Vznikne-li pochybnost týkající se uplatnění nebo výkladu tohoto jednacího řádu, může předseda, aniž jsou dotčena dřívější rozhodnutí v této oblasti, postoupit věc příslušnému výboru k posouzení.

Pokud je vznesena procesní námitka podle článku 142, může předseda také postoupit věc příslušnému výboru.

2.      Příslušný výbor rozhodne, zda je nutné navrhnout změnu jednacího řádu. V takovém případě postupuje podle článku 181.

3.      Pokud příslušný výbor rozhodne, že postačí podat výklad jednacího řádu, zašle svůj výklad předsedovi, který o něm informuje Parlament.

4.      Pokud politická skupina nebo nejméně třicet dva poslanců zpochybní výklad výboru, hlasuje o věci Parlament. Text je přijat většinou odevzdaných hlasů za předpokladu, že je přítomna alespoň jedna třetina všech poslanců. V případě jeho zamítnutí je věc vrácena výboru.

5.      Nezpochybněné výklady a výklady přijaté Parlamentem se v kurzivě připojí spolu s rozhodnutími přijatými ve věcech použití jednacího řádu jako vysvětlující poznámky k příslušnému článku nebo článkům jednacího řádu.

6.      Vysvětlující poznámky musí být zohledněny při budoucím uplatnění a výkladu příslušných článků.

[…]“ (neoficiální překlad)

 Skutkový základ sporu

6        Dopisem ze dne 19. července 1999 oznámilo v souladu s čl. 29 odst. 4 jednacího řádu několik poslanců Parlamentu z různých politických frakcí předsedovi Parlamentu vytvoření „Technické skupiny nezávislých poslanců (TDI) – Smíšené skupiny“ (dále jen „skupina TDI“), jejímž deklarovaným cílem bylo zajištění plného výkonu parlamentního mandátu každému poslanci.

7        V „ustanoveních o vytvoření“ skupiny TDI přiložených k dopisu uvedenému v předchozím bodě je uvedeno následující:

„Jednotlivá podepsaná uskupení potvrzují navzájem svou úplnou politickou nezávislost. Z toho vyplývá:

–        svoboda hlasování jak ve výboru, tak na plenárním zasedání,

–        každé uskupení se zdrží toho, aby vystupovalo ve jménu poslanců jako celku,

–        cílem schůzí skupiny je pouze rozdělení řečnické doby a vyřízení všech administrativních a finančních otázek týkajících se skupiny,

–        předsednictvo skupiny se skládá ze zástupců jednotlivých uskupení.

8        Ze zápisu z plenárního zasedání Parlamentu ze dne 20. července 1999 (Úř. věst. C 301, s. 1) vyplývá, že předsedkyně Parlamentu oznámila, že „obdržela od dvaceti devíti poslanců prohlášení o vytvoření nové politické skupiny nazvané ,Technická skupina nezávislých poslanců‘ (TDI)“. Dopisem z téhož dne zaslaným předsedkyni Parlamentu předsedové ostatních politických skupin, podle kterých v tomto případě nebyla splněna podmínka týkající se politické spřízněnosti stanovená v čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, požádali o to, aby byla výboru Parlamentu pro ústavní záležitosti předložena žádost o výklad tohoto ustanovení a aby byli dotčení poslanci považováni až do přijetí stanoviska výboru za nezařazené.

9        Předseda výboru Parlamentu pro ústavní záležitosti sdělil předsedkyni Parlamentu dopisem ze dne 28. července 1999 následující:

„V průběhu svého jednání konaného ve dnech 27. a 28. července 1999 výbor pro ústavní záležitosti přezkoumal žádost o výklad článku 29 [odstavce] 1 jednacího řádu, která mu byla postoupena na schůzi konference předsedů konané 21. července 1999.

Po důkladné výměně názorů a při 15 proti 2 hlasům a jednom zdržení se hlasování vykládá výbor pro ústavní záležitosti článek 29 [odstavec] 1 jednacího řádu následujícím způsobem:

Prohlášení o vytvoření [skupiny TDI] není v souladu s článkem 29 [odstavcem] 1 [jednacího řádu].

Prohlášení o vytvoření uvedené skupiny, zejména příloha 2 dopisu o vytvoření adresovaného předsedovi Evropského parlamentu, totiž vylučuje jakoukoli politickou spřízněnost. V rámci uvedené skupiny umožňuje jednotlivým podepsaným složkám naprostou politickou nezávislost.

Navrhuji Vám připojit k článku 29 [odstavce] 1 jednacího řádu jako vysvětlující poznámku text následujícího znění:

,Podle tohoto článku je nepřípustné vytvoření skupiny, která otevřeně popírá svou politickou povahu a jakoukoli politickou spřízněnost mezi svými členy.‘

[…]“

10      Na plenárním zasedání dne 13. září 1999 byl Parlament svou předsedkyní informován v souladu s čl. 180 odst. 3 jednacího řádu o obsahu dopisu ze dne 28. července 1999 uvedeném v předchozím bodě. Skupina TDI na základě čl. 180 odst. 4 jednacího řádu výkladovou poznámku navrženou výborem pro ústavní záležitosti zpochybnila.

11      Na plenárním zasedání dne 14. září 1999 byla tato výkladová poznámka v souladu s čl. 180 odst. 4 jednacího řádu předložena k hlasování Parlamentu, jenž ji přijal většinou svých členů.

 Řízení

12      Návrhy doručenými kanceláři Soudu podali dne 5. října J.‑C. Martinez a Ch. de Gaulle (věc T‑222/99), dne 19. listopadu Front national (věc T‑327/99) a dne 22. listopadu 1999 E. Bonino, M. Pannella, M. Cappato, G.Dell’Alba, B. Della Vedova, O. Dupuis, M. Turco a Lista Emma Bonnino (dále jen „E. Bonino a další“) (věc T‑329/99) projednávané žaloby na neplatnost.

13      Samostatným podáním doručeným kanceláři Soudu dne 5. října 1999 podali J.‑C. Martinez a Ch. de Gaulle na základě článku 242 ES návrh na odklad provádění aktu Parlamentu ze dne 14. září 1999. Usnesením ze dne 25. listopadu 1999, Martinez a de Gaulle v. Parlament (T‑222/99 R, Recueil, s. II‑3397), předseda Soudu tomuto návrhu vyhověl a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

14      Věci byly původně přiděleny senátu složenému ze tří soudců. Po vyslechnutí účastníků řízení postoupil Soud rozhodnutím ze dne 14. listopadu 2000 v souladu s čl. 51 odst. 1 jednacího řádu Soudu věci senátu složenému z pěti soudců.

15      Na základě zprávy soudce zpravodaje rozhodl Soud (třetí rozšířený senát) zahájit ústní část řízení. V rámci organizačních procesních opatření vyzval účastníky řízení, aby předložili určité písemnosti a odpověděli na určité otázky. Účastníci řízení vyhověli těmto žádostem ve stanovených lhůtách.

16      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Soudem byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 13. února 2001.

17      Poté, co byli účastníci řízení k tomuto bodu vyslechnuti, Soud (třetí rozšířený senát) se rozhodl spojit projednávané věci pro účely rozsudku v souladu s článkem 50 jednacího řádu.

 Návrhová žádání účastníků řízení

18      Ve věci T‑222/99 J.-C. Martinez a Ch. de Gaulle navrhují, aby Soud:

–        zrušil rozhodnutí Parlamentu ze dne 14. září 1999 o výkladu jeho jednacího řádu;

–        prohlásil, že výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navržený výborem pro ústavní záležitosti Parlamentu je v rozporu s právním řádem Společenství, právním státem a základními zásadami Unie a základními právy;

–        uložil žalovanému náhradu nákladů řízení.

19      Ve věci T‑327/99 Front national navrhuje, aby Soud:

–        zrušil rozhodnutí Parlamentu ze dne 14. září 1999 o rozpuštění skupiny TDI;

–        obnovil všem členům této skupiny práva a výsady, jak materiální, tak i morální, se zpětnou účinnosti ke dni 19. červenci 1999, datu, kdy bylo předsedovi Parlamentu oznámeno vytvoření skupiny TDI;

–        nově vytvořil služební postup zaměstnanců, kteří byli skupině TDI dáni k dispozici, a to tak, aby se její asistenti, technici a sekretářky dostali do postavení, v jakém by měli být s ohledem na platovou třídu a stupeň, které by měli jako zaměstnanci náležející k parlamentní skupině;

–        nařídil, aby byly skupině TDI vyplaceny, s účinností od 19. července 1999, různé dotace určené politickým skupinám na základě pravidel vztahujících se na tyto politické skupiny;

–        uložil žalovanému náhradu nákladů řízení a odměn advokáta ve výši 52 500 francouzských franků (FRF).

20      Na jednání vzal Front national nicméně zpět druhý, třetí a čtvrtý bod návrhových žádání, což vzal Soud na vědomí.

21      Ve věci T‑329/99 E. Bonino a další navrhují, aby Soud:

–        zrušil rozhodnutí Parlamentu ze dne 14. září 1999, kterým bylo vytvoření skupiny TDI prohlášeno za neslučitelné s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu;

–        podpůrně určil na základě článku 241 ES, že ustanovení čl. 29 odst. 1 ve spojení s ustanoveními článku 30 jednacího řádu jsou nezákonná a nepoužitelná;

–        uložil žalovanému náhradu nákladů řízení.

22      Parlament v každé věci navrhuje, aby Soud:

–        odmítl žalobu jako nepřípustnou nebo ji případně zamítl jako neopodstatněnou;

–        uložil žalobcům náhradu nákladů řízení.

 K přípustnosti

23      Parlament, aniž by vznesl formální námitku nepřípustnosti podle článku 114 jednacího řádu Soudu, tvrdí, že žaloby na neplatnost jsou nepřípustné. Na podporu svého tvrzení se dovolává tří důvodů.

24      V rámci prvního důvodu Parlament ve věcech T‑327/99 a T‑329/99 tvrdí, že akt napadený žalobci neexistuje. Druhým důvodem ve všech třech věcech poukazuje na to, že jeho akt ze dne 14. září 1999 nemůže být předmětem přezkumu legality soudem Společenství. Třetí důvod, uvedený ve všech třech věcech, vychází z toho, že tento akt se netýká bezprostředně a osobně žalobců ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES.

 K prvnímu důvodu, založenému na neexistenci aktu napadeného ve věcech T‑327/99 a T‑329/99

25      Ve věcech T‑327/99 a T‑329/99 se Parlament dovolává neexistence aktu, jehož zrušení se žalobci domáhají, tj. jeho údajného rozhodnutí ze dne 14. září 1999, jímž byla se zpětnou účinnosti rozpuštěna skupina TDI, a jeho údajného rozhodnutí z téhož dne, kterým přijal stanovisko výboru pro ústavní záležitosti k souladu prohlášení o vytvoření skupiny TDI s článkem 29 jednacího řádu. Tvrdí, že dne 14. září 1999 přijal pouze výklad výše uvedeného článku, navržený zmíněným výborem, podle něhož je „podle tohoto článku […] nepřípustné vytvoření skupiny, která otevřeně popírá svou politickou povahu a jakoukoli politickou spřízněnost mezi svými členy“.

26      Soud nicméně zdůrazňuje, že při určení toho, zda akty mohou být předmětem žaloby podle článku 230 ES, je třeba vycházet ze samotné jejich podstaty. Forma, v níž byly akt nebo rozhodnutí přijaty, je v zásadě nerozhodná, pokud jde o možnost napadnout tento akt nebo toto rozhodnutí žalobou na neplatnost (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1981, IBM v. Komise, 60/81, Recueil, s. 2639, bod 9, a ze dne 22. června 2000, Nizozemsko v. Komise, C‑147/96, Recueil, s. I‑4723, bod 27; usnesení Soudního dvora ze dne 13. června 1991, Sunzest v. Komise, C‑50/90, Recueil, s. I‑2917, bod 12).

27      Je tedy třeba ověřit, zda akt ze dne 14. září 1999, přestože je formálně přijetím Parlamentem výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navrženého výborem pro ústavní záležitosti, může být považován za akt obsahující také rozhodnutí napadená žalobci ve věcech T‑327/99 a T‑329/99.

28      Co se týče věci T‑327/99, je třeba připomenout, že poté, co předsedkyně Parlamentu oznámila na plenárním zasedání dne 20. července 1999, že obdržela prohlášení o vytvoření skupiny TDI, byla slučitelnost této skupiny s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu zpochybněna předsedy jiných politických skupin, kteří žádali o předložení věci výboru pro ústavní záležitosti a navrhovali, aby do vydání stanoviska tohoto výboru byli dotčení poslanci považováni za nezařazené poslance.

29      Z konečného zápisu z plenárního zasedání Parlamentu ze dne 22. července 1999 (Úř. věst. C 301, s. 26) vyplývá, že výboru pro ústavní záležitosti byla předložena „otázka uplatnění čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, týkající se zejména vytvoření skupiny [TDI]“. Z bodu 5 zápisu ze schůze výše uvedeného výboru ve dnech 27. a 28. července 1999 je zjevné, že jeho předseda předložil žádost o výklad určenou tomuto výboru jako týkající se „otázky vytvoření [skupiny TDI] za účelem stanovení jeho souladu s ustanoveními čl. 29 odst. 1 jednacího řádu“.

30      Dopisem ze dne 28. července 1999 (viz výše bod 9) informoval předseda výboru pro ústavní záležitosti předsedkyni Parlamentu o tom, že výše uvedený výbor vyložil čl. 29 odst. 1 jednacího řádu tak, že neumožňuje vytvoření skupiny TDI z toho důvodu, že prohlášení o vytvoření uvedené skupiny vylučuje jakoukoliv politickou spřízněnost a umožňuje jednotlivým podepsaným složkám naprostou politickou nezávislost. Navrhl doplnit v souvislosti s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu výkladovou poznámku uvedenou výše v bodě 9, kterou Parlament přijal na plenárním zasedání dne 14. září 1999.

31      Ze znění bodů 28 až 30 vyplývá, že výbor pro ústavní záležitosti byl požádán o výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu po oznámení prohlášení o vytvoření skupiny TDI a poté, co předsedové jiných politických skupin zpochybnili slučitelnost zmíněného prohlášení s výše uvedeným ustanovením. V souvislosti s tímto prohlášením byla přijata výkladová poznámka k tomuto ustanovení, navržená výborem pro ústavní záležitosti a schválená Parlamentem dne 14. září 1999, a její obsah byl vymezen s ohledem na konkrétní případ tohoto prohlášení.

32      Za těchto okolností Parlament nemůže tvrdit, že účelem aktu ze dne 14. září 1999 je pouze přijetí obecného a abstraktního výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

33      Tím, že dne 14. září 1999 potvrdil obecný výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, který mu byl navržen výborem pro ústavní záležitosti, se Parlament zároveň vyslovil k prohlášení o vytvoření skupiny TDI. Ve světle tohoto obecného výkladu bylo konstatováno, že tato skupina není v souladu s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu a má se za to, že nikdy nevznikla. V důsledku toho, a aniž by byl za tímto účelem nutný nějaký doplňující akt, byli poslanci, kteří prohlásili vytvoření skupiny TDI a jimž Parlament, jak uvedl na jednání, umožnil zasedat v mezidobí jako členům skupiny TDI, byli, což Parlament nepopírá, také prohlášeni za nezařazené.

34      Z rozhodnutí přijatého předsednictvem Parlamentu dne 14. září 1999, pokud jde o rozdělení finančních prostředků na druhou polovinu roku 1999 zařazených v položce 3707 rozpočtu Parlamentu a týkajících se nákladů na sekretariát, administrativních nákladů na provoz a nákladů spojených s politickými činnostmi politických skupin a nezařazených členů, vyplývá, že rozhodnutí konstatující neexistenci skupiny TDI přijaté Parlamentem téhož dne mělo účinky ex tunc. Výše uvedené rozhodnutí předsednictva Parlamentu nezmiňuje skupinu TDI mezi skupinami, jichž se týká rozdělení těchto finančních prostředků na výše zmíněnou polovinu roku, která zahrnuje období od 19. července do 14. září 1999.

35      Vzhledem k rozboru provedenému výše v bodech 28 až 34 je tedy třeba mít za to, že dne 14. září 1999 se Parlament rovněž rozhodl konstatovat neexistenci ex tunc skupiny TDI z důvodu neslučitelnosti s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

36      Návrh na zrušení, který podal Front national proti rozhodnutí Parlamentu ze dne 14. září 1999, jímž byla se zpětnou účinností rozpuštěna skupina TDI, je třeba chápat tak, že se týká rozhodnutí zmíněného v předchozím bodě.

37      Vzhledem k předchozím úvahám musí být důvod vycházející z neexistence napadeného aktu zamítnut, pokud jde o věc T‑327/99.

38      Co se týče věci T‑329/99, z doslovného zápisu z plenárního zasedání Parlamentu ze dne 13. září 1999 vyplývá, že v jeho průběhu předsedkyně Parlamentu uvedla:

„Jistě si vzpomínáte, že na schůzi ve dnech 27. a 28. července tohoto roku přezkoumával výbor pro ústavní záležitosti žádost o výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, kterou zformulovala Konference předsedů na schůzi dne 21. července.

Výbor pro ústavní záležitosti dospěl k tomuto závěru: ,Prohlášení o vytvoření Technické skupiny nezávislých poslanců, smíšené skupiny, není v souladu s čl. 29 odst. 1 [jednacího řádu]‘. Výbor pro ústavní záležitosti dále uvedl: ,Prohlášení o vytvoření uvedené skupiny, zejména příloha 2 dopisu o vytvoření adresovaného předsedovi Evropského parlamentu, totiž vylučuje jakoukoliv politickou spřízněnost. V rámci uvedené skupiny umožňuje jednotlivým podepsaným složkám naprostou politickou nezávislost.‘

Výbor pro ústavní záležitosti žádá, aby byla do čl. 29 odst. 1 jednacího řádu doplněna tato výkladová poznámka: ,Podle tohoto článku je nepřípustné vytvoření skupiny, která otevřeně popírá svou politickou povahu a jakoukoli politickou spřízněnost mezi svými členy‘.“

39      Z doslovného zápisu z plenárního zasedání ze dne 14. září 1999 vyplývá, že v návaznosti na vyjádření p. Napolitana ze skupiny PSE, který zdůraznil, že prozatímní zápis z plenárního zasedání Parlamentu ze dne 13. září 1999 zachycuje prohlášení předsedkyně neúplně, protože neuvádí první část tohoto prohlášení týkající se neslučitelnosti prohlášení o vytvoření skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, uvedla předsedkyně Parlamentu, že zápis ze zasedání bude v tomto směru opraven a doplněn.

40      Po vystoupeních p. Gollnische a p. Dell'Alba ze skupiny TDI, kteří s touto opravou nesouhlasili, prohlásila předsedkyně Parlamentu:

„Pane Dell'Alba, jedna věc je jasná: já vím, co jsem včera řekla, a nejenže to vím, ale mám tady před sebou text, který jsem včera četla a který nemůže nikdo zpochybňovat.

Máme určitý postup přijímání zápisu ze zasedání, podle něhož kolegové, kteří se domnívají, že zápis není v souladu s tím, co bylo řečeno, jej nemusí přijmout. Ostatně já sama bych se mohla domnívat, že mé vyjádření, tak jak jsem jej včera přednesla a jak jej dnes zde nacházím, skutečně nebylo věrně zaznamenáno.

Nemohu tedy udělat nic jiného, než provést opravu požadovanou p. Napolitanem, neboť mohu lépe než kdokoli jiný určit, že mé vyjádření nebylo zaznamenáno správně. Nemohu tedy tuto opravu odmítnout.“

41      Po vyjádření M. Pannelly ze skupiny TDI předsedkyně Parlamentu dodala:

„[…] Prozatím žádám, aby každý předložil opravy zápisu ze zasedání, které považuje za nezbytné […] V souladu s obvyklým postupem poté prohlásím zápis ze zasedání za přijatý se změnami, které mi budou oznámeny. Teprve poté přistoupíme k hlasování o námitce vůči výkladu, kterou jste vznesli.“

42      Zápis z plenárního zasedání ze dne 13. září 1999, doplněný podle žádosti p. Napolitana, byl poté Parlamentem schválen. Z toho plyne, že stanovisko výboru pro ústavní záležitosti k slučitelnosti prohlášení o vytvoření skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, jak bylo uvedeno výše v bodě 38, tvoří nedílnou součást výkladu zmíněného článku, který byl Parlamentu předložen k hlasování. Nic nesvědčí o tom, že by Parlament během schvalování tohoto výkladu vyjádřil výhradu vůči zmíněnému stanovisku.

43      Vzhledem k těmto údajům je třeba mít za to, že schválení výkladové poznámky k čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, kterou navrhl výbor pro ústavní záležitosti, Parlamentem dne 14. září 1999 znamená přijetí stanoviska výše uvedeného výboru ke slučitelnosti prohlášení o vytvoření skupiny TDI s tímto článkem.

44      Rozbor provedený výše v bodech 28 až 34, z něhož vyplývá, že dne 14. září 1999 Parlament konstatoval neexistenci skupiny TDI z důvodu neslučitelnosti uvedené skupiny s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, v každém případě dokazuje, že Parlament se rozhodl přijmout téhož dne výše zmíněné stanovisko.

45      Z toho vyplývá, že důvod vycházející z neexistence napadeného aktu musí být zamítnut, i pokud jde o věc T‑329/99. Tento důvod musí být tedy zamítnut v plném rozsahu.

46      Na základě přezkumu tohoto žalobního důvodu je třeba dospět k závěru, že Parlament svým aktem ze dne 14. září 1999 rozhodl o přijetí obecného výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navrženého výborem pro ústavní záležitosti, jakož i stanoviska vyjádřeného tímto výborem ve věci souladu prohlášení o vytvoření skupiny TDI s citovaným ustanovením, a konstatoval neexistenci uvedené skupiny ex tunc z důvodu nesplnění podmínky stanovené tímto ustanovením.

 K druhému důvodu, založenému na nenapadnutelnosti aktu ze dne 14. září 1999

47      Ve všech třech věcech Parlament tvrdí, že jeho akt ze dne 14. září 1999 nemůže být předmětem žaloby na neplatnost před soudem Společenství. Podstatou jeho tvrzení je, že tento akt se týká výlučně vnitřní organizace jeho práce a nemá právní účinky vůči třetím osobám.

48      Úvodem Soud připomíná, že Evropské společenství je právním společenstvím v tom, že ani jeho členské státy, ani jeho orgány nejsou vyňaty z přezkumu souladu svých aktů se základní ústavní listinou, jakou je Smlouva, a že tato Smlouva zavedla úplný systém procesních prostředků a řízení určený k tomu, aby byl Soudnímu dvoru svěřen přezkum legality aktů orgánů (rozsudky Soudního dvora ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, 294/83, Recueil, s. 1339, bod 23; ze dne 22. října 1987, Foto-Frost, 314/85, Recueil, s. 4199, bod 16, a ze dne 23. března 1993, Weber v. Parlament, C‑314/91, Recueil, s. I‑1093, bod 8, a usnesení Soudního dvora ze dne 13. července 1990, Zwartveld a další, C‑2/88 Imm., Recueil, s. I‑3365, bod 16; viz rovněž posudek Soudního dvora 1/91 ze dne 14. prosince 1991, Recueil, s. I‑6079, bod 21).

49      Konkrétně, čl. 230 první pododstavec ES stanoví, že soud Společenství přezkoumává legalitu aktů Parlamentu, které mají právní účinky vůči třetím osobám.

50      V tomto případě je třeba si nejdříve povšimnout toho, že akt ze dne 14. září 1999 byl přijat na plenárním zasedání většinou členů Parlamentu. Tento akt tudíž musí být pro účely přezkumu přípustnosti považován za akt samotného Parlamentu (viz obdobně rozsudek Les Verts v. Parlament, uvedený výše v bodě 48, bod 20).

51      Dále je třeba zdůraznit, že co se týče přípustnosti návrhu na zrušení směřujícímu proti aktu Parlamentu, čl. 230 první pododstavec ES s ohledem na judikaturu vyžaduje rozlišení mezi dvěma kategoriemi aktů.

52      Předmětem žaloby na neplatnost nemohou být akty Parlamentu, jež se týkají pouze vnitřní organizace jeho práce (usnesení Soudního dvora ze dne 4. června 1986, Skupina evropských pravic v. Parlament, 78/85, Recueil, s. 1753, bod 11, a ze dne 22. května 1990, Blot a Front national v. Parlament, C‑68/90, Recueil, s. I‑2101, bod 11; rozsudek Weber v. Parlament, uvedený výše v bodě 48, bod 9). Do této první kategorie spadají akty Parlamentu, jež nemají právní účinky nebo mají právní účinky pouze uvnitř Parlamentu, pokud jde o organizaci jeho práce, a podléhají postupům přezkumu stanoveným v jeho jednacím řádu (rozsudek Weber v. Parlament, uvedený výše v bodě 48, bod 10).

53      Druhou kategorii tvoří akty Parlamentu, jež mají právní účinky vůči třetím osobám nebo jsou určeny k tomu, aby měly právní účinky vůči třetím osobám, nebo, jinými slovy, akty, jejichž právní účinky překračují rámec vnitřní organizace práce orgánu. Tyto akty jsou napadnutelné před soudem Společenství (rozsudek Weber v. Parlament, uvedený výše v bodě 48, bod 11).

54      Parlament tvrdí, že akt ze dne 14. září 1999 spadá do první kategorie aktů, a tedy nemůže být napaden žalobou na neplatnost. Žalobci naopak uvádějí, že tento akt patří do druhé kategorie, takže jejich návrh na zrušení musí být prohlášen za přípustný.

55      V tomto ohledu je třeba připomenout, že projednávané žaloby směřují ke zrušení aktu ze dne 14. září 1999, kterým Parlament rozhodl o přijetí obecného výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navrženého výborem pro ústavní záležitosti a stanoviska vyjádřeného tímto výborem ve věci souladu prohlášení o vytvoření skupiny TDI s tímto ustanovením jednacího řádu a konstatoval neexistenci ex tunc zmíněné skupiny (viz výše uvedený bod 46).

56      Zajisté, předmětem vnitřního jednacího řádu jakéhokoliv orgánu Společenství je organizovat vnitřní chod jeho útvarů v zájmu řádné správy, a proto hlavní úlohou pravidel, jež stanoví, je zajistit náležitý průběh rozprav (rozsudek Soudního dvora ze dne 7. května 1991, Nakajima v. Rada, C‑69/89, Recueil, s. I‑2069, bod 49).

57      Taková úvaha však sama o sobě nevylučuje, aby takový akt Parlamentu, jakým je akt ze dne 14. září 1999, vytvářel právní účinky vůči třetím osobám (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1996, Nizozemsko v. Rada, C‑58/94, Recueil, s. I‑2169, bod 38), a tedy mohl být předmětem návrhu směřujícího k dosažení jeho zrušení podaného k soudu Společenství na základě článku 230 ES.

58      V důsledku toho přísluší Soudu přezkoumat, zda lze mít za to, že akt ze dne 14. září 1999 má nebo je určen k tomu, aby měl, právní účinky přesahující rámec vnitřní organizace práce Parlamentu.

59      V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že akt ze dne 14. září 1999 zbavuje poslance, kteří učinili prohlášení o vytvoření skupiny TDI, možnosti sdružit se jejím prostřednictvím v politickou skupinu ve smyslu článku 29 jednacího řádu, takže tito poslanci jsou považováni za nezařazené poslance podle článku 30 jednacího řádu. Jak vyplývá z údajů uvedených výše v bodech 3 a 4, vztahují se na tyto poslance při výkonu jejich mandátu odlišné podmínky, než jsou podmínky spojené s příslušností k politické skupině, které by pro ně platily, kdyby akt ze dne 14. září 1999 nebyl přijat.

60      Akt ze dne 14. září 1999 se tudíž dotýká podmínek výkonu parlamentních funkcí dotčených poslanců, a má vůči nim právní účinky.

61      Jako držitelé mandátu zástupců občanů států spojených ve Společenství na základě článku 1 aktu ze dne 20. září 1976 o volbě zastupitelů ve Shromáždění ve všeobecných a přímých volbách (Úř. věst. L 278, s. 5, dále jenom „akt z roku 1976“), musí být poslanci uvedení výše v bodech 59 a 60 ve vztahu k aktu Parlamentu, jenž má právní účinky, pokud jde o podmínky výkonu zmíněného mandátu, považováni za třetí osoby ve smyslu čl. 230 prvního pododstavce ES, a to nezávisle na stanovisku, které osobně přijali na plenárním zasedání dne 14. září 1999 při příležitosti hlasování o výkladové poznámce k čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navržené výborem pro ústavní záležitosti.

62      Za těchto podmínek nemůže být akt ze dne 14. září 1999 považován za akt týkající se striktně vzato vnitřní organizace práce Parlamentu. Navíc je důležité zdůraznit, že nepodléhá žádnému postupu přezkoumávání stanovenému jednacím řádem. Z toho plyne, že v souladu s kritérii vymezenými Soudním dvorem v rozsudku Weber v. Parlament, uvedeném výše v bodě 48 (body 9 a 10), musí být možné, aby soud Společenství přezkoumal jeho zákonnost v souladu s čl. 230 prvním pododstavcem ES.

63      Vzhledem ke všemu výše uvedenému, musí být druhý důvod zamítnut.

 K třetímu důvodu, vycházejícímu z toho, že žalobci nejsou aktem ze dne 14. září 1999 bezprostředně a osobně dotčeni

64      Ve všech třech věcech Parlament tvrdí, že žalobci nejsou aktem ze dne 14. září 1999 bezprostředně a osobně dotčeni ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce ES. Tento akt je obecným a deklaratorním výkladem obecného ustanovení.

65      Co se týče otázky, zda se akt ze dne 14. září 1999 dotýká žalobců bezprostředně, Soud s ohledem na rozbor provedený výše v bodech 59 a 60 konstatuje, že zmíněný akt brání, aniž by bylo třeba jakéhokoliv doplňujícího opatření, J.‑C. Martinezovi a Charlesovi de Gaulle a poslancům, kteří podali žalobu ve věci T‑329/99, v tom, aby se prostřednictvím skupiny TDI sdružili v politickou skupinu ve smyslu článku 29 jednacího řádu, což přímo zasahuje do podmínek výkonu jejich funkce. Uvedený akt je tedy třeba pokládat za akt bezprostředně se dotýkající těchto žalobců.

66      Pokud jde o věc T‑327/99, je třeba zdůraznit, že Front national coby francouzská politická strana je právnickou osobou, která podle svých stanov byla zřízena za účelem prosazování politických idejí a návrhů prostřednictvím svých členů v rámci národních a evropských institucí. Předložila kandidátní listinu pro volby zastupitelů do Parlamentu konané v červnu 1999. Všichni její členové, kteří byli na této kandidátní listině zvoleni do Parlamentu, patří mezi poslance, kteří učinili prohlášení o vytvoření skupiny TDI. Ve vztahu k aktu přijatému dne 14. září 1999 sdílejí všichni situaci popsanou v bodě 59 výše, což má přímý dopad na podmínky prosazování idejí a návrhů strany, kterou zastupují na evropské parlamentní půdě, a tím i na podmínky, za nichž může být na evropské úrovni dosažen účel vyjádřený ve stanovách této politické strany.

67      Akt ze dne 14. září 1999 proto musí být považován za akt, jenž se bezprostředně dotýká Front national.

68      Pokud se jedná o otázku, zda se akt ze dne 14. září 1999 dotýká žalobců osobně, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury může fyzická nebo právnická osoba tvrdit, že je osobně dotčena, pouze tehdy, je-li sporným aktem zasažena z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ni zvláštní, nebo faktické situace, která ji vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám (viz například rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, 223, a ze dne 18. května 1994, Codorniu v. Rada, C‑309/89, Recueil, s. I‑1853, bod 20; rozsudek Soudu ze dne 27. dubna 1995, CCE de Vittel a další v. Komise, T‑12/93, Recueil, s. II‑1247, bod 36).

69      V tomto případě, i když se aktem ze dne 14. září 1999 přijímá obecný výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navržený výborem pro ústavní záležitosti, je nicméně třeba nejdříve připomenout, že tento výbor byl požádán o uvedený výklad po námitce předložené předsedy politických skupin poté, co předsedkyně Parlamentu na plenárním zasedání dne 20. července 1999 oznámila, že obdržela prohlášení o vytvoření skupiny TDI několika poslanci, včetně J.‑C. Martineze a Charlese de Gaulle, členů Front national a poslanců, kteří podali žalobu ve věci T‑329/99.

70      Dále bylo zjištěno, že tento výklad byl navržen výborem pro ústavní záležitosti s ohledem na konkrétní případ uvedeného prohlášení (viz výše body 29 až 31).

71      Konečně, z rozboru prvního důvodu vyplývá, že aktem ze dne 14. září 1999 Parlament nejenom přijal obecný výklad uvedený výše v bodě 69, ale souhlasil rovněž se stanoviskem vyjádřeným výborem pro ústavní záležitosti k souladu prohlášení o vytvoření skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu a konstatoval neexistenci ex tunc této skupiny z důvodu nedodržení tohoto ustanovení (viz výše bod 46).

72      Z toho vyplývá, že akt ze dne 14. září 1999 se dotýká žalobců ve věcech T‑222/99 a T‑327/99 a poslanců, kteří předložili žalobu ve věci T‑329/99, z důvodu konkrétních rozhodnutí, uvedených v předchozím bodě, která obsahuje, pokud jde o skupinu TDI, což vymezuje situaci těchto žalobců vzhledem k situaci všech ostatních osob. Dotýká se jich tedy osobně ve smyslu judikatury uvedené výše v bodě 68.

73      Co se týče věci T‑329/99, je třeba ještě upřesnit, že vzhledem k tomu, že jde o jednu a tutéž žalobu, není třeba, vzhledem k tomu, že je prokázáno, že akt ze dne 14. září 1999 se dotýká bezprostředně a osobně poslanců, jež podali tuto žalobu, přezkoumávat, zda se tento akt dotýká rovněž bezprostředně a osobně rovněž volebního seskupení Lista Emma Bonino, jež je také žalobcem v této věci (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, Recueil, s. I‑1125, bod 31).

74      Vzhledem k předchozím úvahám musí být třetí důvod zamítnut.

75      Žaloby na neplatnost tudíž musí být prohlášeny za přípustné.

 K věci samé

76      Na podporu svých návrhů na zrušení rozvedli žalobci celý soubor žalobních důvodů, jednak společných, a jednak vlastních své věci. Jejich argumentace se skládá v podstatě z devíti žalobních důvodů.

77      První žalobní důvod vychází z toho, že akt ze dne 14. září 1999 spočívá na nesprávném výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu. Druhý žalobní důvod vychází z porušení zásady rovného zacházení a ustanovení jednacího řádu, jakož i z neexistence právního základu v rozsahu, v němž Parlament neoprávněně přezkoumával soulad skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu a usoudil, že složky této skupiny nesdílejí žádnou politickou spřízněnost. Třetí žalobní důvod vychází z porušení zásady rovného zacházení ve vztahu k členům skupiny TDI. Čtvrtý žalobní důvod je založen na porušení zásady demokracie. Pátý žalobní důvod vychází z porušení zásady proporcionality. Šestý žalobní důvod vychází z porušení zásady svobody sdružování. Sedmý žalobní důvod je založen na porušení parlamentních tradic společných členským státům. Osmý žalobní důvod vychází z porušení podstatných formálních náležitosti. Devátý žalobní důvod je založen na údajném zneužití řízení.

78      Při přezkumu každého z těchto žalobních důvodů budou upřesněni žalobci, kteří se ho dovolávají.

 K prvnímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z toho, že akt ze dne 14. září 1999 spočívá na nesprávném výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu

79      Ve všech třech věcech žalobci tvrdí, že akt ze dne 14. září 1999 spočívá na nesprávném výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu a je v rozporu s duchem jednacího řádu. Podmínka politické spřízněnosti uvedená v tomto ustanovení je totiž nepovinná. Právě tak, jako se mohou poslanci sdružit do skupiny na základě politické spřízněnosti, mají možnost se seskupit podle jiných kritérií. Článek 29 odst. 1 jednacího řádu musí být tedy vykládán v tom smyslu, že umožňuje poslancům sdružovat se v závislosti na jejich politické spřízněnosti, ale přitom nevylučuje seskupení, jež tuto spřízněnost nemají, jsou-li v souladu s požadavky na účinnou organizaci parlamentního shromáždění a zaručují-li svým členům plný výkon jejich parlamentních funkcí.

80      K této otázce připomíná Soud, že čl. 29 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že poslanci se mohou sdružovat do skupin podle politické spřízněnosti.

81       Takové ustanovení nacházející se v článku upravujícím „vytváření politických skupin“ musí být nezbytně vykládáno v tom smyslu, že poslanci, kteří se rozhodnout vytvořit skupinu v Parlamentu, tak mohou učinit pouze na základě politické spřízněnosti. Samotné znění čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, ve spojení s názvem článku, do něhož toto ustanovení patří, tudíž vedou k odmítnutí tvrzení žalobců založených na fakultativní povaze kritéria politické spřízněnosti stanoveného tímto ustanovením.

82      Kromě toho jednací řád, zejména jeho ustanovení zmíněná výše v bodech 1 až 5 neustále odkazují na politické skupiny, což nepochybně vyjadřuje myšlenku organizace evropského parlamentního shromáždění založeného na vytváření výlučně politických skupin. Takový závěr potvrzuje tvrzení, zastávané Parlamentem, podle něhož kritérium politické spřízněnosti uvedené v čl. 29 odst. 1 jednacího řádu představuje kategorickou podmínku pro vytvoření skupiny.

83      Ve všech třech věcech tvrdí žalobci, že jejich tvrzení podporuje skutečnost, že Parlament dosud nikdy nepřezkoumával dodržení podmínky politické spřízněnosti a že v minulosti byly technické skupiny povoleny. Bylo tak povoleno vytvoření „Skupiny pro technickou koordinaci skupin a nezávislých poslanců“ (dále jen „CDI“) v roce 1979, skupiny „Duha: Evropská zelená alternativní aliance, Agalev-Écolo, Dánské lidové hnutí proti příslušnosti k Evropskému společenství, Evropská svobodná aliance Evropského parlamentu“ v roce 1984, „Technické skupiny ochrany skupin a nezávislých poslanců“ (dále jen „CTD“) v roce 1987 a vytvoření skupiny „Duha v Evropském parlamentu“ v roce 1989. Front national rovněž uvádí vytvoření skupiny „Evropa národů“ v předchozím funkčním období Evropského parlamentu.

84      Nicméně, i když přijmeme tvrzení žalobců o technické povaze různých skupin uvedených v předchozím bodě, okolnost, že vytvoření takových skupin nebylo zpochybněno na základě ustanovení totožného obsahu s obsahem ustanovení čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, je nepodstatná v souvislosti s rozborem provedeným výše v bodech 80 až 82, z něhož jednoznačně vyplývá, že toto ustanovení musí být vykládáno jako ustanovení vyžadující od poslanců, kteří prohlásí, že se sdružují do skupiny, aby sdíleli politickou spřízněnost.

85      Na postoj přijatý Parlamentem k prohlášením o vytvoření skupin uvedených výše v bodě 83 se musí hledět jako na postoj vyjadřující odlišné posouzení, než je posouzení v tomto případě, v závislosti na skutečnostech a souvislosti vlastních každému z těchto prohlášení, pokud jde o dodržování požadavku politické spřízněnosti. Nelze naopak mít za to, že představuje právní výklad, podle něhož by bylo důvodné dospět k závěru o nepovinné povaze podmínky politické spřízněnosti uvedené v jednotlivých verzích vnitřního jednacího řádu Parlamentu.

86      Front national a E. Bonino a další tvrdí, že jejich výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu je podporován skutečností, že Parlament ve svém složení vzešlém z posledních voleb připustil vytvoření „Skupiny pro Evropu demokracií a odlišností“ (dále jen „skupina EDD“), přičemž tato skupina byla zjevně technickou skupinou.

87      Soud nicméně zdůrazňuje, že název této skupiny vyjadřuje politickou vizi Evropy společnou jejím členům, což je důvodem, proč Parlament na rozdíl od tohoto případu usoudil, že tato skupina splňuje požadavek politické spřízněnosti stanovený čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

88      V každém případě, i kdyby byl přijat názor žalobců na technickou povahu skupiny EDD, je nezpochybnění slučitelnosti této skupiny s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu ze strany Parlamentu v souvislosti s přezkumem provedeným výše v bodech 80 až 82 nepodstatné. Ukazuje pouze to, že Parlament posoudil prohlášení o vytvoření skupiny EDD jinak, než jak posoudil v tomto případě prohlášení o vytvoření skupiny TDI.

89      Z rozboru provedeného ve dvou předchozích bodech vyplývá, že žalobci se v žádném případě nemohou dovolávat neexistence námitek ze strany Parlamentu k vytvoření skupiny EDD proto, aby zpochybnili kategorickou povahu podmínky politické spřízněnosti stanovené v čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

90      Emma Bonino a další rovněž tvrdí, že skutečnost, že Parlament nikdy nezpochybnil legitimitu stávajících politických skupin, ačkoliv se jejich politická totožnost podle nedávných hlasování na plenárním zasedání zdá být pochybná, svědčí ve prospěch výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, který zastávají.

91      Nicméně, pokud jde o čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, není možné z chování politických skupin tvořících stávající parlamentní shromáždění během hlasování na plenárním zasedání vyvozovat žádné závěry. Požadavek politické spřízněnosti mezi poslanci jedné skupiny totiž nevylučuje, že tito poslanci vyslovují při svém každodenním chování odlišné politické názory na tu či onu konkrétní otázku v souladu se zásadou nezávislosti mandátu zaručenou čl. 4 odst. 1 aktu z roku 1976 a článkem 2 jednacího řádu. Na nesourodé hlasování členů téže skupiny tudíž musí být nahlíženo nikoliv jako na nepřímý důkaz neexistence politické spřízněnosti jejích členů, ale jako na vyjádření zásady nezávislosti mandátu poslance.

92      Z toho vyplývá, že nesourodé chování členů téže politické skupiny při hlasování na plenárním zasedání, i to, že Parlament na takové chování nereaguje, nemohou být v žádném případě vnímány jako skutečnosti prokazující nepovinnost podmínky politické spřízněnosti uvedené v čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

93      Emma Bonino a další dále poukazují na to, že okolnost, že jednací řád nestanoví automatické začlenění nezařazených poslanců do smíšené skupiny, jíž náleží tytéž výsady jako politické skupině, svědčí ve prospěch jejich volného výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

94      Postavení vyhrazené Parlamentem poslancům, kteří se nestanou členy žádné politické skupiny, nelze však v žádném případě použít k obhajobě výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, který je v rozporu se samotným zněním tohoto ustanovení a jinými skutečnostmi uvedenými výše v bodech 80 až 82.

95      Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, je důvodné první žalobní důvod zamítnout.

 K druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení a ustanovení jednacího řádu, jakož i z neexistence právního základu v rozsahu, v němž Parlament neoprávněně přezkoumával soulad skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu a usoudil, že složky této skupiny nesdílejí politickou spřízněnost

96      Jean-Claude Martinez a Charles de Gaulle, jakož i Front national tvrdí, že žádné ustanovení jednacího řádu nesvěřuje Parlamentu právo ověřovat politickou spřízněnost poslanců, kteří prohlásí, že vytvářejí skupinu. Založení skupin je záležitostí poslanců, kteří jsou pouze povinni oznámit jej předsedovi Parlamentu formou prohlášení. V tomto případě však Parlament provedl svévolný přezkum politické možnosti vytvoření skupiny TDI a přisoudil si pravomoc rozhodnout o politické spřízněnosti a důvodech, jež vedly k vytvoření této skupiny. Jednal tak v rozporu se zněním a duchem jednacího řádu.

97      Titíž žalobci tvrdí, že Parlament nesprávně došel k závěru o neexistenci politické spřízněnosti mezi poslanci, již prohlásili vytvoření skupiny TDI. Tito poslanci totiž sdílejí politickou spřízněnost spojenou se snahou zaručit každému poslanci plný výkon jeho mandátu. Prohlášení o politické nezávislosti, které se nachází v ustanoveních o vytvoření skupiny TDI, existenci takové spřízněnosti nevylučuje. Akt ze dne 14. září 1999 je ve skutečnosti politickým rozhodnutím bez objektivního odůvodnění, které umožňuje projevit se zneužívajícímu chování politických skupin Parlamentu.

98      Front national dodává, že členové skupiny TDI nebyli nikdy žádným způsobem formálně vázáni, aby nespolupracovali. Naopak, od vydání usnesení uvedeného výše v bodě 13, Martinez a de Gaulle v. Komise, skupina TDI provádí svou činnost jako kterákoliv jiná politická skupina v Parlamentu. Předložila pozměňovací návrhy ke zprávám a návrhy rezolucí.

99      Jean-Claude. Martinez a Charles de Gaulle dále uvádějí, že politickou soudržnost skupiny odhaluje pouze chování jejích členů na zasedání. V tomto ohledu uvádějí, stejně jako Front national, příklady jmenovitého hlasování z nedávné doby, z nichž vyplývá shoda názorů mezi členy skupiny TDI.

100    Soud je toho názoru, že pro odpověď na argumentaci rozvinutou žalobci v rámci tohoto žalobního důvodu je třeba zaprvé přezkoumat, zda má Parlament pravomoc přezkoumávat, jak učinil v tomto případě, dodržení čl. 29 odst. 1 jednacího řádu skupinou, jejíž vytvoření bylo prohlášeno několika poslanci v souladu s čl. 29 odst. 4 jednacího řádu. Ukáže-li se, že tomu tak je, přísluší zadruhé Soudu určit rozsah prostoru pro volné uvážení, který je třeba přiznat Parlamentu v rámci této pravomoci, a zatřetí přezkoumat opodstatněnost posouzení nesplnění požadavku politické spřízněnosti uvedeného v čl. 29 odst. 1 jednacího řádu skupinou TDI ze strany Parlamentu.

101    Co se týče první otázky, je třeba zdůraznit, jak rovněž vyplývá z článku 180 jednacího řádu, že Parlament má pravomoc dbát, v případě potřeby prostřednictvím předložení věci výboru pro ústavní záležitosti, na správné uplatňování a výklad ustanovení svého vnitřního jednacího řádu. Na základě toho má zejména pravomoc přezkoumávat, jako v tomto případě, splnění požadavku politické spřízněnosti stanoveného čl. 29 odst. 1 jednacího řádu skupinou, jejíž vytvoření bylo oznámeno předsedovi Parlamentu v souladu s odstavcem 4 téhož článku. Upřít Parlamentu tuto pravomoc by znamenalo přinutit jej, aby zbavil ustanovení čl. 29 odst. 1 jednacího řádu jakéhokoliv užitečného účinku.

102    Dále, co se týče otázky rozsahu diskreční pravomoci, kterou má Parlament v rámci této pravomoci přezkumu, podotýká Soud, že ani článek 29, ani žádné jiné ustanovení jednacího řádu nedefinují pojem „politická spřízněnost“ uvedený v odstavci 1 výše zmíněného článku. Kromě toho jednací řád nevyžaduje, aby k prohlášení o vytvoření skupiny ve smyslu článku 29 jednacího řádu byla připojena jakákoliv informace o politické spřízněnosti členů této skupiny.

103    Za těchto podmínek musí být pojem „politická spřízněnost“ chápán tak, že má v každém konkrétním případě smysl, který mu zamýšlejí dát, aniž by to nutně otevřeně sdělili, poslanci, kteří se rozhodli vytvořit politickou skupinu v souladu s článkem 29 jednacího řádu. Z toho vyplývá, že se předpokládá, že poslanci, kteří prohlásí, že vytvářejí skupinu podle tohoto ustanovení, sdílejí politickou spřízněnost, byť jen minimální.

104    Tato domněnka však nemůže být považována za nevyvratitelnou. V rámci své pravomoci přezkumu, zmíněné výše v bodě 101, má Parlament pravomoc přezkoumávat splnění požadavku stanoveného čl. 29 odst. 1 jednacího řádu pokud, jak stanoví i výkladová poznámka k tomuto ustanovení přijatá dne 14. října 1999 (viz bod 9 výše), poslanci, kteří prohlásí vytvoření skupiny, otevřeně vyloučí jakoukoliv vzájemnou politickou spřízněnost, a tím zjevně nesplní výše uvedený požadavek.

105    Tento přístup umožňuje uvést do souladu široké pojetí, jež je třeba dát pojmu „politická spřízněnost“ z důvodu jeho subjektivní povahy, na jedné straně se splněním požadavku stanoveného čl. 29 odst. 1 jednacího řádu na straně druhé.

106    V tomto případě Parlament tím, že schválil stanovisko výboru pro ústavní záležitosti, usoudil, že prohlášení o vytvoření skupiny TDI není v souladu s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu z důvodu, že toto prohlášení vylučuje jakoukoliv politickou spřízněnost a v rámci skupiny umožňuje jednotlivým podepsaným složkám úplnou politickou nezávislost. Takové posouzení je v rámci posuzovací pravomoci uvedené výše v bodě 104.

107    Za těchto podmínek nyní přísluší Soudu přezkoumat v souladu s tím, co bylo vyloženo výše v bodě 100, opodstatněnost tohoto posouzení.

108    V tomto ohledu údaj o tom, že jednotlivé složky skupiny si zachovávají svobodu hlasování jak v rámci výboru, tak na plenárním zasedání, obsažený v prohlášení o vytvoření skupiny, neumožňuje dospět k závěru, že mezi uvedenými složkami neexistuje politická spřízněnost. Takový údaj je totiž vyjádřením zásady nezávislosti mandátu zaručené čl. 4 odst. 1 aktu z roku 1976 a článkem 2 jednacího řádu a nemůže mít vliv na posouzení slučitelnosti skupiny s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu (viz výše bod 91).

109    Skutečnost, že poslanci, již se sdruží do skupiny, prohlásí, že si zachovají svou politickou nezávislost, ani neumožňuje sama o sobě dospět k závěru, že nesdílejí politickou spřízněnost. Takové prohlášení je rovněž v souladu se zásadou nezávislosti mandátu uvedenou v předchozím bodě.

110    V tomto případě je nicméně nutné konstatovat, že konkrétní důsledky, které členové skupiny TDI spojují s prohlášením politické nezávislosti, tj. jednak zákaz uložený všem složkám skupiny vyslovovat se jménem všech poslanců skupiny, a jednak omezení předmětu schůzí skupiny na rozdělení řečnické doby a vyřízení administrativních a finančních otázek týkajících se skupiny, shodně dokazují, že členové uvedené skupiny se za každou cenu chtěli vyhnout zdání, že jsou sjednoceni na základě politické spřízněnosti, a úplně vyloučili byť jen minimální spolupráci během funkčního období při vyjadřování vůle, myšlenek a politických plánů. Tyto skutečnosti ukazují, že členové skupiny TDI se dohodli vyloučit jakoukoliv možnost být vnímáni jako politicky spříznění a odmítli uvažovat o tom, že by tato skupina mohla sloužit jako rámec provádění společné politické činnosti tím, že její činnost omezili striktně na úkoly administrativní a finanční.

111    Členové skupiny TDI tak kategoricky odmítli jakoukoliv vzájemnou politickou spřízněnost, zavázali se k tomu, nevzbuzovat za žádných okolností dojem, že sdílejí jakoukoliv takovou spřízněnost, a předem vyloučili jakoukoli činnost, která by k tomu směřovala, byť jen jednorázovou, v průběhu funkčního období.

112    Úmyslné popření politické spřízněnosti mezi členy skupiny TDI je potvrzeno několika výňatky z dopisu doručeného poslanci Lista Bonino ostatním poslancům dne 13. září 1999, tedy dne před plenárním zasedáním, na němž se Parlament vyslovil k výkladu článku 29 jednacího řádu navrženému výborem pro ústavní záležitosti.

113    Tyto výňatky z dopisu zní takto:

„[…]

Na ustavujícím zasedání našeho Parlamentu navrhli poslanci Lista Bonino všem poslancům, kteří nejsou členy žádné založené politické skupiny, aby vytvořili jednu ,smíšenou‘ skupinu; cílem bylo ukončit diskriminaci ,nezařazených‘ poslanců, kterou způsobuje jednak náš jednací řád, a jednak vnitřní správní a finanční ustanovení. V době, kdy Parlament stojí před novými úkoly a novou odpovědností, máme za to, že i přes riziko, že vzbudíme dojem, že se snažíme o vytvoření politických aliancí ,contra naturam‘, je naší povinností znovu odmítnout diskriminaci, která trvá již dvacet let a jež je nedůstojná demokratického parlamentu, protože znevažuje úctu k vůli lidu.

[…]

Ve výkladu jednacího řádu odhlasovaném výborem pro ústavní záležitosti, který máte během tohoto zasedání schválit, nebo zamítnout, je řečeno […], že skupina TDI musí být rozpuštěna, protože její členové podepsali prohlášení vylučující jakoukoliv politickou spřízněnost a potvrzující naprostou nezávislost politických zástupců, kteří ji tvoří. Skutečně jsme usilovali vytvořit smíšenou skupinu před tím, než ji konečně uzná přímo [jednací řád].“

114    Prostřednictvím těchto vyhlášení se poslanci, již dopis podepsali, snažili ostatním poslancům vysvětlit, že přes první dojem, jaký může vytvoření skupiny TDI vzbuzovat, nesdílejí žádnou politickou spřízněnost s ostatními složkami této skupiny a cílem jejich jednání je pouze umožnit všem poslancům, přesněji poslancům nesdílejícím žádnou politickou spřízněnost s ostatními, vytvořit smíšenou skupinu, která by mohla požívat výsad přiznaných politickým skupinám, aby tak bylo ukončeno odlišné zacházení s těmito poslanci kvůli jejich postavení nezařazených poslanců.

115    Žalobci tvrdí, že deklarovaný účel skupiny TDI, tj. zajištění plného výkonu parlamentního mandátu každému poslanci (viz výše bod 6), prokazuje existenci politické spřízněnosti mezi složkami této skupiny. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že mezi 20. červencem 1999, tj. dnem, kdy předsedové ostatních skupin Parlamentu zpochybnili soulad vytvoření skupiny TDI s článkem 29 jednacího řádu, a přijetím aktu ze dne 14. září 1999, se poslanci skupiny TDI, když čelili zpochybnění politické povahy své skupiny, nikdy nedovolávali účelu skupiny, aby prokázali existenci vzájemné politické spřízněnosti.

116    Argumentace, kterou rozvedli na schůzích, na nichž byla projednávána slučitelnost skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, směřovala v podstatě k uplatnění toho, že podmínka stanovená tímto ustanovením není kategorická a nevyžaduje, aby poslanci, kteří se sdružují do skupin, odůvodnili svou politickou spřízněnost, že ani Parlament, ani ostatní skupiny nemohou posuzovat politickou spřízněnost členů skupiny TDI a že skupiny složené z poslanců, již nesdíleli politickou spřízněnosti, byly v minulosti i za stávajícího funkčního období povoleny. Členové skupiny TDI rovněž zpochybnili existenci politické spřízněnosti mezi členy politických skupin Parlamentu. Kromě toho zdůraznili nevýhodné zacházení s nezařazenými poslanci ve srovnání s poslanci, již jsou členy politické skupiny, rozdíl, který je v tomto ohledu mezi situací v Parlamentu a parlamentními tradicemi některých členských států, jakož i riziko, že zákaz skupiny TDI může představovat precedent.

117    Nikdy netvrdili, že účel sledovaný vytvořením této skupiny musí být vnímán jako důkaz politické spřízněnosti mezi nimi. Z vyhlášení uvedených výše v bodě 113 naopak vyplývá, že jako účel skupiny TDI bylo uvedeno „umožnit poslancům, již nesdílejí takovou spřízněnost s ostatními, vytvořit smíšenou skupinu, jež by požívala výsad náležejících politickým skupinám“.

118    Žalobci proto nemohou vyčítat Parlamentu, že nevyložil informaci v prohlášení o vytvoření skupiny TDI týkající se účelu této skupiny jako nepřímý důkaz existence politické spřízněnosti mezi členy této skupiny.

119    Taková informace v každém případě neumožňuje odklon od rozboru provedeného výše v bodech 111 až 115, z níž vyplývá, že členové této skupiny se otevřeně dohodli popřít jakoukoliv politickou povahu skupiny.

120    Na závěr přezkumu provedeného výše v bodech 110 až 119 je možné dospět k závěru, že Parlament správně usoudil, že prohlášení o vytvoření skupiny TDI vyjadřuje úplnou a zjevnou neexistenci politické spřízněnosti mezi členy uvedené skupiny. Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, Parlament tímto neposuzoval politickou spřízněnost mezi členy této skupiny. Pouze s ohledem na výše uvedené prohlášení konstatoval, že tito poslanci otevřeně popřeli jakoukoliv spřízněnost této povahy, a tím sami vyvrátili vyvratitelnou domněnku politické spřízněnosti uvedenou výše v bodech 103 a 104. Za těchto podmínek musel Parlament dojít k závěru, že skupina TDI nedodržela čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, jinak by zbavil toto ustanovení veškerého užitečného účinku.

121    Tento přezkum nemůže být zpochybněn ani okolností uváděnou Front national, podle níž od vydání usnesení Martinez a de Gaulle v. Parlament, uvedeného výše v bodě 13, byly pozměňovací návrhy zpráv a návrhů rezolucí předkládány jménem skupiny TDI, ani informacemi poskytnutými J.‑C. Martinezem a Charlesem de Gaulle, jakož i Front national ohledně chování členů skupiny TDI během hlasování na nedávných plenárních zasedáních.

122    Pokud totiž jde o návrhy předložené jménem skupiny TDI, z písemností předložených Front national na žádost Soudu vyplývá, že všechny tyto návrhy byly předloženy buď poslancem, který je členem skupiny TDI, nebo poslanci, již patří k jedné složce této skupiny. Žádný z těchto návrhů nebyl předložen poslanci, kteří by patřili k více než jedné složce skupiny TDI. Toto zjištění potvrzuje naprostou neexistenci politické spřízněnosti mezi složkami této skupiny, která vyplývá z prohlášení o vytvoření této skupiny.

123    Co se týče chování členů skupiny TDI během posledních hlasování na plenárních zasedáních, je třeba zdůraznit, což ve svých písemných vyjádřeních činí i Parlament, že shoda v hlasování na úrovni této skupiny může zakrývat hlubokou propast mezi jednotlivými politickými důvody, na jejichž základě každý z těchto členů hlasoval. Tato shoda tedy nemůže být považována za nepřímý důkaz existence politické spřízněnosti mezi členy zmíněné skupiny.

124    Je důležité dodat, že okolnost a skutečnosti uvedené výše v bodě 121 jsou pozdějšího data než akt ze dne 14. září 1999, a proto v žádném případě nemohou ovlivnit přezkum opodstatněnosti posouzení Parlamentu obsaženého v tomto aktu, pokud se jedná o neslučitelnost skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

125    Vzhledem ke všem výše uvedeným úvahám je důvodné druhý žalobní důvod zamítnout.

 K třetímu žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady rovného zacházení ve vztahu k členům skupiny TDI

126    Tento žalobní důvod se skládá ze tří částí. V první části žalobci tvrdí, že akt ze dne 14. září 1999 představuje diskriminaci mezi členy skupiny TDI a ostatními poslanci, kteří patří do politické skupiny. Ve druhé části tvrdí, že uvedený akt diskriminuje skupinu TDI ve vztahu k ostatním technickým skupinám. Ve třetí části uvádějí diskriminaci mezi skupinou TDI a politickými skupinami stávajícího parlamentního shromáždění.

 K první části žalobního důvodu

127    Ve všech třech věcech žalobci tvrdí, že akt ze dne 14. září 1999 představuje diskriminaci ve vztahu k poslancům, kteří nepatří do žádné politické skupiny.

128    Příslušnost k politické skupině totiž přináší řadu výhod ve smyslu parlamentních výsad a v oblasti finanční, materiální a správní, jichž byli členové skupiny TDI zbaveni z toho důvodu, že akt ze dne 14. září 1999 jim uděluje postavení nezařazených poslanců. Zakázáním skupiny TDI zmíněný akt potvrdil diskriminaci na úkor členů této skupiny, k níž v Parlamentu dochází ve vztahu k nezařazeným poslancům, a porušil tak rovnost poslanců, pokud jde o podmínky výkonu jejich parlamentního mandátu.

129    Stejná tvrzení uvádějí E. Bonino a další zejména na podporu námitky protiprávnosti, kterou vznášejí na základě článku 241 ES proti ustanovením čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu.

130    Soud je toho názoru, že je nejdříve třeba přezkoumat tuto námitku protiprávnosti.

131    Parlament namítá nepřípustnost této námitky.

132    Uvádí, že jednací řád nespadá do kategorie aktů, jež by mohly být předmětem námitky protiprávnosti na základě článku 241 ES. Kromě toho akt ze dne 14. září 1999 neměl za právní základ článek 30 jednacího řádu a není prováděcím opatřením k článku 29 jednacího řádu, a proto v tomto případě nelze protiprávnost těchto dvou ustanovení namítat.

133    V tomto ohledu Soud připomíná, že podle ustálené judikatury je článek 241 ES vyjádřením obecné zásady, jež zaručuje každému účastníkovi řízení právo zpochybnit prostřednictvím procesní námitky, s cílem dosáhnout zrušení rozhodnutí, které se ho dotýká bezprostředně a osobně, platnost dřívějšího aktu orgánu, jenž je právním základem napadeného rozhodnutí, pokud tento účastník řízení nemá právo podat na základě článku 230 ES přímou žalobu proti takovému aktu, jehož důsledky se účastníka dotýkají, ale není v takovém postavení, aby proti němu mohl podat žalobu na neplatnost (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 6. března 1979, Simmenthal v. Komise, 92/78, Recueil, s. 777, bod 39, a ze dne 19. ledna 1984, Andersen a další v. Parlament, 262/80, Recueil, s. 195, bod 6).

134    Námitka protiprávnosti nemůže být omezena na akty, jež mají formu nařízení ve smyslu článku 241 ES. Tento článek musí být vykládán široce, aby byl zajištěn účinný přezkum legality obecných aktů orgánů ve prospěch osob, jež nemohou podat přímou žalobu proti takovým aktům, pokud jsou dotčeni prováděcími rozhodnutími, jež se jich dotýkají bezprostředně a osobně (rozsudek uvedený výše v bodě 133 Simmenthal v. Komise, body 40 a 41; rozsudek Soudu ze dne 26. října 1993, Reinarz v. Komise, T‑6/92 a T‑52/92, Recueil, s. II‑1047, bod 56).

135    Kromě toho se působnost zmíněného článku vztahuje také na akty orgánů, které byly podstatné pro přijetí rozhodnutí, jež je předmětem žaloby na neplatnost, i když tyto akty formálně nebyly právním základem uvedeného rozhodnutí (rozsudek Soudu ze dne 4. března 1998, De Abreu v. Soudní dvůr, T‑146/96, Recueil FP, s. I‑A-109 a II‑281, bod 27).

136    Je třeba dodat, že námitka protiprávnosti musí být omezena na to, co je nezbytné pro vyřešení sporu. Článek 241 ES totiž nemá za cíl umožnit účastníkovi řízení zpochybnit použitelnost jakéhokoliv obecného aktu v rámci jakékoliv žaloby. Musí existovat přímá právní souvislost mezi napadeným individuálním rozhodnutím a dotčeným obecným aktem (rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1965, Macchiorlati Dalmas e Figli v. Vysoký úřad, 21/64, Recueil, s. 227, 245, ze dne 13. července 1966, Itálie v. Rada a Komise, 32/65, Recueil, s. 563, 594, a ze dne 21. února 1984, Walzstahl-Vereinigung a Thyssen v. Komise, 140/82, 146/82, 221/82 a 226/82, Recueil, s. 951, bod 20; rozsudek výše uvedený v bodě 134 Reinarz v. Komise, bod 57).

137    V projednávané věci není možné popírat, že ustanovení článků 29 a 30 jednacího řádu, která mají dopad na podmínky výkonu poslaneckého mandátu, mají obecnou povahu. Použijí se na situace objektivně určené a působí právní účinky vůči kategoriím osob nahlíženým obecně a abstraktně (viz v obdobném smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 18. března 1975, Acton a další v. Komise, 44/74, 46/74 a 49/74, Recueil, s. 383, bod 7, a ze dne 14. září 1989, Lefebre Frère et Soeur v. Komise, 206/87, Recueil, s. 275, bod 13). Žalobci se tudíž nemohou domáhat jejich zrušení na základě článku 230 ES.

138    Kromě toho rozhodnutí přijatá Parlamentem v aktu ze dne 14. září 1999 (viz výše bod 46) jsou přímo založená na skutečnosti, že čl. 29 odst. 1 jednacího řádu podmiňuje vytvoření skupiny v Parlamentu existencí politické spřízněnosti mezi dotčenými poslanci. Zmíněné ustanovení bylo základem zpochybnění vytvoření skupiny TDI předsedy ostatních politických skupin a po tomto zpochybnění bylo předmětem výkladu přijatého Parlamentem dne 14. září 1999. Vzhledem k tomuto ustanovení, jak bylo upřesněno výše uvedeným výkladem, konstatoval Parlament neexistenci skupiny TDI a na základě článku 30 statutu považoval dotčené poslance za nezařazené. Použití obou těchto ustanovení v jejich vzájemném spojení tudíž podmínilo existenci a obsah aktu ze dne 14. září 1999.

139    Je proto možné dospět k závěru, že existuje přímá právní souvislost mezi aktem ze dne 14. září 1999 a čl. 29 odst. 1 a článkem 30 jednacího řádu, jejichž protiprávnosti se dovolávají E. Bonino a další.

140    Za těchto podmínek a vzhledem ke skutečnosti, že žaloba na neplatnost podaná E. Bonino a dalšími byla prohlášena za přípustnou (viz výše bod 75), musí být námitka protiprávnosti žalobců namířená proti čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu prohlášena za přípustnou.

141    Nyní je třeba přezkoumat opodstatněnost této námitky, pokud jde o to, že spočívá na porušení zásady rovnosti zacházení.

142    Kromě argumentů vylíčených výše v bodě 128 E. Bonino a další tvrdí, že pokud musí být čl. 29 odst. 1 jednacího řádu vykládán tak, že zakazuje vytvoření skupiny členy, kteří nesdílejí politickou spřízněnost, legalita ustanovení tohoto článku a článku 30 jednacího řádu musí být zpochybněna ve vztahu k zásadě nediskriminace. Použití těchto ustanovení v jejich vzájemném spojení totiž znamená, že poslanci, kteří nemají žádnou politickou příbuznost s ostatními, se nemohou sdružit do skupiny ve smyslu článku 29 jednacího řádu ani se automaticky připojit ke smíšené skupině. Tito poslanci jsou považováni za nezařazené poslance, což brání plnému výkonu jejich parlamentního mandátu.

143    Jak E. Bonino a další potvrdili na jednání, popírají legalitu výše zmíněných ustanovení, jelikož tato ustanovení brání jak vytvoření na nepovinné bázi technické skupiny poslanci, již nesdílejí žádnou politickou spřízněnost, tak automatickému seskupení takových poslanců v rámci smíšené skupiny.

144    V tomto ohledu Soud nejdříve připomíná, že podle ustálené judikatury je Parlament oprávněn přijmout na základě vnitřní organizační pravomoci, která mu přísluší podle článků 25 UO, 199 ES a 112 AE, vhodná opatření k zajištění náležitého fungování a průběhu jeho postupů (rozsudky Soudního dvora ze dne 10. února 1983, Lucembursko v. Parlament, 230/81, Recueil, s. 255, bod 38, a ze dne 28. listopadu 1991, Lucembursko v. Parlament, C‑213/88 a C‑39/89, Recueil, s. I‑5643, bod 29).

145    V projednávané věci organizování se do politických skupin odpovídá, jak správně tvrdí Parlament, řadě legitimních cílů diktovaných současně sociopolitickou realitou vlastní parlamentním demokraciím, jeho zvláštnostmi ve vztahu k národním parlamentním shromážděním a funkcemi a úkoly, které jsou mu svěřeny Smlouvou, přičemž k plnění těchto cílů nemohou přispět technické nebo smíšené skupiny, jako je skupina TDI, jež sdružuje poslance nesdílející žádnou politickou spřízněnost.

146    Organizování Parlamentu do politických skupin, jež sdružují poslance pocházející z více než jednoho členského státu a sdílející politickou spřízněnost, se totiž zdá být zaprvé opatřením přijatým k účinné organizaci práce a postupů tohoto orgánu, zejména k umožnění vyjádření společné politické vůle a nalézání kompromisů, jež jsou zvláště nezbytné vzhledem k vysokému počtu poslanců, kteří tvoří uvedené shromáždění, výjimečné různorodosti kultur, národů, jazyků a národních politických hnutí, které jsou zde zastoupeny, velké rozmanitosti činností Parlamentu a skutečnosti, že na rozdíl od národních parlamentů není pro Parlament charakteristické tradiční rozdělení na většinu a opozici. V této souvislosti politická skupina ve smyslu článku 29 jednacího řádu plní funkci, kterou nemůže plnit skupina složená z poslanců, kteří mezi sebou nejsou politicky spřízněni.

147    Sdružování se do politických skupin je zadruhé odůvodněno významem, zejména od přijetí Smlouvy o Evropské unii a Amsterodamské smlouvy, povinností Parlamentu při provádění úkolů svěřených Smlouvou o ES Společenství a při postupu přijímání aktů Společenství nezbytných ke splnění těchto úkolů (viz články 7 ES, 192 ES až 195 ES, 200 ES a 201 ES). Zvláště náležitý průběh a účinné fungování postupu společného přijímání aktů Společenství Parlamentem a Radou (postup zvaný „spolurozhodovací“), uvedeného v článku 251 ES, vyžaduje, aby pokud se zdá být svolání dohodovacího výboru uvedeného v odstavcích 3 až 5 tohoto ustanovení nezbytným k dosažení shody na společném návrhu, byl nejdříve dosažen politický kompromis uvnitř Parlamentu. Dále je třeba, aby delegace Parlamentu pověřená vyjednáváním s Radou na úrovni výše zmíněného výboru byla složena z poslanců, kteří odrážejí politické složení shromáždění a kteří mají oprávnění vyjadřovat se ve jménu ostatních poslanců a mohou být podpořeni v případě, že dojde k dohodě s Radou, k čemuž může na rozdíl od skupiny vytvořené poslanci, kteří politickou spřízněnost nesdílejí, účinně přispět politická skupina.

148    Dvojí požadavek politické spřízněnosti a příslušnosti k více než jednomu členskému státu, na němž spočívá organizace poslanců do politických skupin, zatřetí umožňuje překonat partikularismus místní politiky a podporovat evropskou integraci uvedenou ve Smlouvě. Politické skupiny tak přispívají k naplňování cíle sledovaného článkem 191 ES, tedy vzniku politických stran na evropské úrovni, jako faktorů integrace v rámci Unie, vytváření evropského povědomí a vyjádření politické vůle občanů Unie. Taková úloha nemůže být zajištěna technickou nebo smíšenou skupinou složenou z poslanců popírajících jakoukoliv vzájemnou politickou spřízněnost.

149    Z předchozího rozboru vyplývá, že ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu, které připouštějí v Parlamentu vytvoření pouze skupin založených na politické spřízněnosti, stanoví, že poslanci, kteří nepřistoupí k politické skupině, zasedají jako nezařazení poslanci za podmínek stanovených předsednictvem Parlamentu, a nepovolují těmto poslancům vytvořit technickou skupinu nebo se sdružit ve smíšené skupině jsou opatřeními pro vnitřní organizaci odůvodněnými vlastními charakteristickými rysy Parlamentu, požadavky, za kterých funguje, a úkoly a cíli, jež jsou mu svěřeny Smlouvou.

150    Dále je třeba zdůraznit, že podle judikatury zakazuje zásada nediskriminace, která představuje základní právní zásadu, aby bylo se srovnatelnými situacemi zacházeno různě nebo aby s různými situacemi bylo zacházeno stejně, jestliže toto zacházení není objektivně odůvodněno (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 28. června 1990, Hoche, C‑174/89, Recueil, s. I‑2681, bod 25 a výše citovaná judikatura).

151    V projednávané věci mají všichni poslanci Parlamentu mandát, který jim byl demokraticky voliči udělen a plní stejnou úlohu politické reprezentace na evropské úrovni (viz výše bod 61). Z tohoto důvodu se nacházejí ve stejné situaci.

152    Ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu sice zavádějí rozdíl mezi dvěma kategoriemi poslanců, tj. těmi, kteří náleží k politické skupině ve smyslu vnitřních pravidel Parlamentu, a těmi, kteří zasedají jako nezařazení poslanci za podmínek stanovených předsednictvem Parlamentu. Takový rozdíl je nicméně odůvodněn skutečností, že první kategorie poslanců splňuje na rozdíl od druhé požadavek jednacího řádu vycházející z legitimního cíle (viz výše body 145 až 149).

153    Proto nemůže být tento rozdíl posouzen jako zakládající porušení zásady nediskriminace, jak je upřesněna judikaturou (viz výše bod 150).

154    Žalobci ve svých písemnostech uvádějí na podporu svých tvrzení, že s nezařazenými poslanci ve smyslu článku 30 jednacího řádu je zacházeno diskriminačně ve vztahu k členům politické skupiny. Uvádějí řadu rozdílů v zacházení, co se týče parlamentních práv a finančních, správních a materiálních výhod, mezi nezařazenými poslanci a členy politických skupin, které podle nich zakládají nezákonnou diskriminaci.

155    Z písemností účastníků řízení a dokumentů jimi předložených na žádost Soudu však vyplývá, že tyto rozdíly v zacházení, jež Parlament nepopírá, neplynou z ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu, ale z řady jiných vnitřních ustanovení Parlamentu.

156    Jedná se tak o to, že:

–        nepřiznání hlasovacího práva, přiznaného předsedům politických skupin nebo jejich případným zástupcům, dvěma zástupcům nezařazených poslanců na Konferenci předsedů, vyplývá z článku 23 jednacího řádu;

–        skutečnost, že nezařazení poslanci na rozdíl od politických skupin nemohou předložit na závěr rozpravy o zvolení Komise návrh rezoluce, vyplývá z článku 33 jednacího řádu;

–        skutečnost, že nezařazení poslanci jsou vyloučeni z práce delegace Parlamentu do dohodovacího výboru, přičemž politické skupiny jsou zastoupeny buď v této delegaci, nebo na vnitřních přípravných schůzích této delegace, vyplývá z článku 82 jednacího řádu;

–        skutečnost, že nezařazený poslanec může mít stejné parlamentní výsady, jako jsou výsady uznané politickým skupinám, pouze s podporou 31 dalších poslanců, vyplývá z různých ustanovení jednacího řádu uvedených výše v bodě 4;

–        skutečnost, že nezařazení poslanci ze stejné politické frakce na rozdíl od politických skupin nemají právo vysvětlit svůj společný postoj k závěrečnému hlasování, vyplývá z článku 137 jednacího řádu;

–        skutečnost, že nezařazení poslanci nejsou bráni v úvahu při přidělování funkcí předsedy Parlamentu a kvestora, předsedy a podpředsedů výboru a meziparlamentních delegací uvedených v kapitolách XX a XXI jednacího řádu, že jsou při přidělováni členství v těchto výborech a delegacích bráni v úvahu až v druhé řadě a jsou vyloučeni z ad hoc delegací vytvořených Konferencí předsedů a z delegace na Konferenci výborů pro evropské záležitosti, uvedené v článku 56 jednacího řádu, je způsobena tím, že Parlament pro přidělování výše uvedených funkcí a členstev používá takzvanou „D'Hondtovu metodu“ a že zástupci nezařazených poslanců zasedající na Konferenci předsedů, což je orgán příslušný pro tuto záležitost, nemají hlasovací právo;

–        rozdíl v zacházení mezi nezařazenými poslanci a politickými skupinami, co se týče sekretariátu, vyplývá z rozhodnutí předsednictva Parlamentu přijatých na základě článku 22 jednacího řádu;

–        rozdílné zacházení s nezařazenými poslanci a politickými skupinami, pokud jde o rozdělení finančních prostředků podle řádku 3707 rozpočtu, týkajícího se zvláštních nákladů Parlamentu, jako jsou výdaje na sekretariát, správní náklady na činnost a náklady spojené s politickými činnostmi politických skupin a nezařazených poslanců, vyplývá z rozhodnutí předsednictva Parlamentu přijatých na základě článku 22 jednacího řádu;

–        skutečnost, že nezařazení poslanci na rozdíl od politických skupin jsou vyloučeni z využívání služeb útvarů Parlamentu, zejména simultánního tlumočení, je důsledkem správních předpisů Parlamentu týkajících se schůzí politických skupin.

157    Parlamentu zajisté přísluší přezkoumat, zda situace, která vznikla v důsledku použití jednotlivých vnitřních předpisů uvedených v předchozím bodě, je ze všech svých hledisek v souladu se zásadou rovnosti zacházení, jak je upřesněná judikaturou (viz výše bod 150). V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že naplnění oprávněných cílů sledovaných Parlamentem prostřednictvím jeho organizace do politických skupin sice odůvodňuje, aby tyto skupiny, a jejich prostřednictvím poslanci, již k nim přistoupí, měly určité výsady a výhody ve vztahu k nezařazeným poslancům, Parlamentu však náleží při dodržení vnitřních postupů stanovených pro tyto účely přezkoumat, zda rozdíly v zacházení mezi těmito dvěma kategoriemi poslanců, které vyplývají z výše zmíněných vnitřních předpisů, jsou všechny nezbytné, a tedy objektivně odůvodněné ve vztahu k výše uvedeným cílům. Parlamentu přísluší podle okolností v rámci jeho vnitřní organizační pravomoci napravit nerovné zacházení obsažené ve zmíněných předpisech, jež nesplňují tento požadavek nezbytnosti, a  proto by mohly být při přezkumu legality aktů Parlamentu přijatých za použití těchto předpisů soudy Společenství posouzeny jako diskriminační (viz výše body 48 až 62).

158    V projednávané věci je nicméně nutné konstatovat, že E. Bonino a další netvrdí protiprávnost jednotlivých ustanovení uvedených výše v bodě 156. Na jednání potvrdili, že námitka protiprávnosti vyjádřená v jejich žalobách na neplatnost se týká čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu, a nikoliv vnitřních předpisů Parlamentu upravujících postavení nezařazeného poslance.

159    V každém případě může mít případné porušení zásady rovnosti zacházení některým z těchto ustanovení vnitřních předpisů dopad pouze na legalitu dotčeného ustanovení a aktu, jenž byl Parlamentem přijat na jeho základě. Naopak není takové povahy, aby mohlo zpochybnit rozbor provedený výše v bodech 144 až 153.

160    Z předchozího rozboru (viz výše body 144 až 159) vyplývá, že námitka protiprávnosti čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu musí být v rozsahu, v němž spočívá na porušení zásady rovnosti zacházení zamítnuta jako neopodstatněná.

161    Tentýž rozbor vede k odmítnutí tvrzení rozvinutého žalobci v rámci první části daného žalobního důvodu, která spočívá na stejných skutečnostech, jako jsou skutečnosti tvrzené E. Bonino a dalšími ke zpochybnění slučitelnosti ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu se zásadou rovnosti zacházení (viz výše body 127 až 129).

162    Je tedy nutné konstatovat, že akt ze dne 14. září 1999, který zbavuje poslance, kteří jako poslanci, již prohlásili vytvoření skupiny TDI, nejsou mezi sebou politicky spřízněni, možnosti vytvořit politickou skupinu ve smyslu vnitřních pravidel Parlamentu a přisuzuje jim postavení nezařazených poslanců, je pouze důsledkem toho, že nedodrželi požadavek politické spřízněnosti vyžadovaný čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, a uplatňuje na ně řešení stanovené v článku 30 jednacího řádu pro poslance, kteří tento požadavek nesplňují.

163    Slučitelnost těchto dvou ustanovení se zásadou rovnosti zacházení je přitom nepopíratelná (viz výše body 144 až 159).

164    Z toho vyplývá, že akt ze dne 14. září 1999 nemůže být považován za odporující této zásadě.

165    Je třeba dodat, že rozdíly v zacházení, uváděné žalobci na podporu své argumentace, jejichž předmětem jsou při výkonu svého mandátu poslanci dotčení aktem ze dne 14. září 1999 kvůli svému postavení nezařazených poslanců (viz výše body 155 a 156), nevyplývají z tohoto aktu, ale z ustanovení vnitřních předpisů Parlamentu uvedených výše v bodě 156, jejichž legalita však nebyla žalobci zpochybněna.

166    Kromě toho, co bylo konstatováno výše v bodě 158, je třeba uvést, pokud jde o věc T‑327/99, že Front national poté, co zdůraznil rozdíl v zacházení vyhrazený v různých ohledech pro nezařazené poslance ve vztahu k členům politických skupin, tvrdí:

„Je to tak velkého rozsahu, že se můžeme oprávněně ptát, zda by neměla být zpochybněna ustanovení jednacího řádu, zavádějící takovou diskriminaci. Ale to není předmětem této žaloby.“

167    Na jednání žalobci potvrdili, že nenamítají protiprávnost vnitřních ustanovení uvedených výše v bodě 156.

168    Vzhledem ke všem předchozím úvahám je třeba zamítnout první část přezkoumávaného žalobního důvodu.

 K druhé části žalobního důvodu

169    Ve všech třech věcech žalobci tvrdí, že akt ze dne 14. září 1999 zahrnuje neodůvodněnou diskriminaci, jelikož zakazuje vytvoření skupiny TDI, přičemž během dřívějších funkčních období Parlamentu bylo připuštěno vytvoření řady technických skupin, tj. skupiny CDI, skupiny „Duha: federace Evropské zelené alternativní aliance, Agalev-Écolo, Dánského lidového hnutí proti příslušnosti k Evropskému společenství a Evropské svobodné aliance v rámci Evropského parlamentu“, skupiny CTDI a skupiny „Duha v Evropském parlamentu“. Front national se odvolává rovněž na připuštění skupiny „Evropa národů“ v předchozích funkčních obdobích.

170    Za stávajícího funkčního období povolení vytvoření skupiny EDD, jež má navýsost technickou povahu, posiluje diskriminační povahu aktu ze dne 14. září 1999 ve vztahu k členům skupiny TDI.

171    V tomto ohledu Soud připomíná, že z rozboru provedeného výše v bodech 100 až 124 vyplývá, že Parlament oprávněně konstatoval neexistenci skupiny TDI pro její neslučitelnost s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu z toho důvodu, že složky zmíněné skupiny otevřeně vyloučily jakoukoliv politickou spřízněnost mezi sebou a popřely jakoukoliv politickou povahu skupiny. Za těchto okolností se žalobci nemohou v žádném případě účinně dovolávat jiných posouzení Parlamentu ve vztahu k prohlášením o vytvoření skupin uvedených ve dvou předchozích bodech.

172    Je třeba dodat, že žalobci nezpochybnili tvrzení Parlamentu, podle něhož na rozdíl od poslanců, kteří prohlásili vytvoření skupiny TDI, poslanci, kteří prohlásili vytvoření těchto jiných skupin, v žádném případě otevřeně neodmítli politickou spřízněnost mezi sebou. Situace skupiny TDI a těchto ostatních skupin nemohou být považovány za srovnatelné, takže rozdíl v zacházení mezi poslanci, kteří prohlásili vytvoření skupiny TDI, a poslanci, kteří prohlásili vytvoření jiných zmíněných skupin, je tím odůvodněn.

173    Emma Bonino a další v tomto ohledu odpovídají, že tvrzení Parlamentu vede k tomu, že podmínka politické spřízněnosti se stává čistě formálním požadavkem, který je splněn, jakmile poslanci prohlašující vytvoření skupiny otevřeně nepopřou jakoukoliv vzájemnou politickou spřízněnost. Takové tvrzení proto zkresluje smysl článku 29 jednacího řádu. Kromě toho výslovné nepopření politické spřízněnosti členy skupin uvedených výše v bodech 169 a 170 nemůže zakrýt krajní politické rozdíly mezi jejich členy. Navíc mezi skupinou, která jako skupina TDI popře otevřeně jakoukoliv politickou spřízněnost mezi svými složkami, a skupinou, která jako skupina CDI výslovně prohlásí, že si každý člen ponechává svůj politický program, jakož i svobodu projevu a hlasování jak ve výboru, tak na plenárním zasedání neexistuje žádný rozdíl.

174    Tvrzení žalobců nemůže být nicméně přijato. Je třeba připomenout, jak vyplývá z rozboru provedeného výše v bodech 110 až 114, že popření politické spřízněnosti mezi složkami skupiny TDI není čistě formální. Byla to svobodná vůle poslanců skupiny TDI, kteří se chtěli vyhnout tomu, aby byli vnímáni jako sdílející takovou spřízněnost. Při tak zjevném popření mohl Parlament toliko vzít tuto neexistenci politické spřízněnosti na vědomí a konstatovat neexistenci skupiny TDI pro neslučitelnost s požadavkem stanoveným v čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, neboť jinak by toto ustanovení bylo zbaveno veškerého užitečného účinku.

175    Naopak, výslovné nepopření politické spřízněnosti skupinami uvedenými výše v bodech 169 a 170 mohlo ve světle všech podstatných skutečností vést k úvaze, že politický rozdíl mezi členy těchto skupin, název „technická skupina“ nesený některými z nich nebo, pokud jde o skupinu CTDI, praktické důvody, na které se odvolávají dotčení poslanci ve svém prohlášení o vytvoření skupiny, nevylučují existenci minimální politické spřízněnosti mezi členy těchto skupin, a tedy nedovolují zpochybnění domněnky politické spřízněnosti uvedené výše v bodě 103.

176    I kdyby byla prokázána okolnost uváděná E. Bonino a dalšími ohledně skupiny CDI, podle níž prohlášení o vytvoření zmíněné skupiny zachovávalo politickou nezávislost a svobodu projevu a hlasování členů této skupiny ve výborech i na plenárním zasedání, nemůže z důvodů uvedených výše v bodech 91, 108 a 109 odporovat výše uvedenému rozboru. Totéž platí, pokud jde o skupinu CTDI, ohledně prohlášení o politické nezávislosti jejích členů.

177    Co se týče konkrétně skupiny EDD, je třeba dodat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Front national ve svých písemnostech, její název vyjadřuje politickou koncepci Evropy, již sdílejí poslanci, kteří se stali členy této skupiny, a která je navíc uvedena ve stanovách přijatých touto skupinou v listopadu 1999.

178    Tyto stanovy předložené Parlamentem obsahují totiž toto:

„Skupina je otevřená členům Evropské asociace svrchovaných národních států a přijímá Deklaraci Spojených národů o lidských právech a parlamentní demokracii.

EDD hlásá vybudování stabilní a demokratické Evropy národních států spočívající na různorodosti a kulturách jejich národů. Je otevřená osobám zdrženlivým, pokud jde o zvyšující se evropskou integraci a centralizaci“.

179    Takové znění umožňuje usoudit, že poslanci, kteří jsou členy EDD sdílejí politickou spřízněnost, jež se vyznačuje vůlí dosáhnout záruk suverenity členských států a různorodosti evropských národů a nepřiznat přílišný význam integraci a evropské centralizaci. Přispívá k vysvětlení toho, proč Parlament neshledal nutným zpochybnit, že tato skupina splnila požadavek stanovený čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

180    Je také třeba upřesnit, že na rozdíl od toho, co tvrdí Front national, nesourodé hlasování členů skupiny EDD na plenárních zasedáních nemá, z důvodů vyložených výše v bodě 91, význam pro posouzení slučitelnosti této skupiny s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu. Front national se proto na podporu tohoto žalobního důvodu nemůže účinně opírat o tuto skutečnost.

181    Z předchozích úvah vyplývá, že tvrzení žalobců vycházející z neodůvodněné diskriminace mezi skupinou TDI a skupinami uvedenými výše v bodech 169 a 170 musí být odmítnuto.

182    Jean-Claude Martinez a Charles de Gaulle dále tvrdí, že příklady týkající se těchto skupin daly vznik v průběhu posledních 20 let legitimnímu očekávání ohledně přípustnosti technických skupin v Parlamentu. Tím, že akt ze dne 14. září 1999 zakázal skupinu TDI, porušil zásadu ochrany legitimního očekávání.

183    V tomto ohledu je třeba připomenout, že na základě ustálené judikatury zásada ochrany legitimního očekávání, která je jednou ze základních zásad Společenství (viz zejména rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1999, Atlanta v. Evropské společenství, C‑104/97 P, Recueil, s. I‑6983, bod 52) předpokládá, že dotčený orgán Společenství poskytl dotčeným osobám konkrétní ujištění, která u nich vyvolala podloženou naději (viz rozsudky Soudu ze dne 15. prosince 1994, Unifruit Hellas v. Komise, T‑489/93, Recueil, s. II‑1201, bod 51 a citovaná judikatura, a ze dne 29. ledna 1998, Dubois et Fils v. Rada a Komise, T‑113/96, Recueil, s. II‑125, bod 68).

184    V tomto případě nemůže nicméně být neexistence námitky Parlamentu k prohlášení o vytvoření skupin, které nemají stejné vlastnosti jako skupina TDI (viz výše body 172 až 180), považována za konkrétní ujištění, které vyvolalo v mysli poslanců, již prohlásili vytvoření této skupiny, podloženou naději ohledně slučitelnosti této skupiny s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

185    Je třeba dodat, že již od samotného okamžiku prohlášení o vytvoření skupiny TDI byla zpochybněna slučitelnost této skupiny s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu. Kromě toho ze spisu nevyplývá, že poslanci, kteří učinili toto prohlášení, obdrželi v období od zpochybnění zákonnosti své skupiny do přijetí aktu ze dne 14. září 1999 konkrétní ujištění ze strany kteréhokoliv orgánu Parlamentu, které by jim umožnilo nabýt legitimní očekávání o slučitelnosti skupiny TDI s výše uvedeným ustanovením.

186    Z toho plyne, že argumentace J.-C. Martineze a Charlese de Gaulle vycházející z porušení zásady ochrany legitimního očekávání musí být odmítnuta.

187    Vzhledem k tomu, co předchází, je důvodné druhou část přezkoumávaného žalobního důvodu zamítnout.

 K třetí části žalobního důvodu

188    Ve všech třech věcech žalobci uvádějí, že legitimita politických skupin stávajícího parlamentního shromáždění nebyla nikdy zpochybněna. Při příležitosti nedávných hlasování o citlivých politických otázkách se přitom existence politické spřízněnosti mezi členy těchto skupin ukázala pochybnou, zatímco členové skupiny TDI prokázali velkou politickou soudržnost. Takové zjištění posiluje diskriminační povahu aktu ze dne 14. září 1999.

189    Soud nicméně připomíná, že rozbor provedený výše v bodech 100 až 124 ukazuje, že Parlament oprávněně konstatoval neexistenci skupiny TDI pro neslučitelnost s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, jelikož složky zmíněné skupiny výslovně popřely jakoukoliv politickou spřízněnost. V rámci tohoto rozboru bylo uvedeno, že opodstatněnost posouzení Parlamentu nemůže být vyvrácena sourodým hlasováním členů této skupiny na nedávných zasedáních (viz výše body 123 a 124).

190    Za těchto okolností se žalobci nemohou účinně odvolávat na odlišné posouzení Parlamentu ve vztahu k prohlášením o vytvoření politických skupin stávajícího parlamentního shromáždění.

191    Je třeba dodat, že žalobci neuvedli žádnou skutečnost, jež by prokázala, že tyto skupiny, tak jako skupina TDI, otevřeně popřely jakoukoliv politickou povahu. Z důvodů vylíčených výše v bodě 91 nesourodé hlasování poslanců, kteří jsou členy jedné politické skupiny, o zvláštních politických otázkách nemůže být v tomto ohledu považováno za takovou skutečnost.

192    Vzhledem k předchozím úvahám je třeba zamítnout třetí část přezkoumávaného žalobního důvodu.

193    Celý třetí žalobní důvod musí být tedy zamítnut.

 Ke čtvrtému žalobnímu důvodu, založenému na porušení zásady demokracie

194    Ve věcech T‑222/99 a T‑329/99 tvrdí žalobci, že napadený akt porušuje zásadu demokracie, jež je společná všem členským státům a představuje základ evropské stavby (články 6 EU, 7 EU, 49 EU a 309 ES; stanovisko generálního advokáta Tesaura k rozsudku výše uvedenému v bodě 57, Nizozemsko v. Rada, Recueil, s. I‑2171, bod 19). Tato zásada znamená, že se občané účastní na výkonu moci prostřednictvím zastupitelského shromáždění (rozsudek Soudu ze dne 17. června 1998, UEAPME v. Rada, T‑135/96, Recueil, s. II‑2335, bod 88).

195    Emma Bonino a další uvádějí, že v tomto případě zákaz vytvořit skupinu TDI zbavuje nezávislé poslance výhod vyhrazených politickým skupinám a závažně brání výkonu mandátu, který jim byl demokraticky udělen. Takový zákaz má tudíž také dopad na politické zastoupení voličů.

196    Z několika možných výkladů práva Společenství je přitom třeba vybrat ten, jenž nejlépe umožňuje plné dosažení demokratických hodnot Unie (stanovisko generálního advokáta Tesaura k rozsudku Soudního dvora ze dne 11. června 1991, Komise v. Rada, C‑300/89, Recueil, s. I‑2867, I‑2878).

197    Pokud jde o čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, je třeba vybrat z několika možných výkladů tohoto ustanovení ten výklad, jenž nejlépe zajistí zásadu demokracie a účasti občanů na výkonu moci skrze zastupitelské shromáždění (výše v bodě 196 uvedený rozsudek Komise v. Rada).

198    E. Bonino a další se na podporu své námitky protiprávnosti ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu pro jejich rozpor se zásadou demokracie rovněž dovolávají tvrzení vylíčených výše v bodech 194 až 197.

199    Soud je toho názoru, že je třeba nejdříve přezkoumat námitku protiprávnosti, přípustnou z důvodů vylíčených výše v bodech 133 až 140, v rozsahu, v němž spočívá na porušení výše uvedené zásady, ve světle tvrzení vyložených výše v bodech 194 až 197 a tvrzení uvedených výše v bodě 142, která uvedla E. Bonino a další i v této souvislosti.

200    V tomto ohledu Soud zdůrazňuje, že je sice jisté, že zásada demokracie představuje zakládající prvek Evropské unie (výše uvedený rozsudek v bodě 194 UEAPME v. Rada, bod 89), avšak tato zásada neodporuje tomu, aby Parlament přijal vnitřní organizační opatření, jejichž cílem je, jak je tomu v případě ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu, aby mohl v závislosti na svých charakteristických vlastnostech co nejlépe plnit institucionální úlohu a cíle, jež mu byly svěřeny Smlouvami (viz výše body 144 až 149).

201    Je pravda, že nezařazeným poslancům ve smyslu článku 30 jednacího řádu při výkonu jejich funkcí nenáleží výhody vyplývající z řady parlamentních, finančních, správních a materiálních výsad přiznaných politickým skupinám. Nicméně, jak bylo zdůrazněno výše v bodech 155 a 156, taková situace není výsledkem ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu, ale vnitřních pravidel Parlamentu uvedených výše v bodě 156.

202    Parlamentu jistě přísluší přezkoumat za podmínek uvedených výše v bodě 157, a případně s výhradou přezkumu soudy Společenství, zda situace uvedená v předchozím bodě je ze všech svých hledisek slučitelná se zásadou demokracie. Tato zásada nemůže připustit, aby podmínky, za nichž poslanci, kterým byl demokraticky udělen parlamentní mandát, tento mandát vykonávají, byly z důvodů jejich nepříslušnosti k politické skupině dotčeny v rozsahu, který překračuje to, co je nezbytné pro naplnění legitimních cílů sledovaných Parlamentem prostřednictvím jeho organizování do politických skupin.

203    Nicméně je v tomto případě třeba připomenout, že E. Bonino a další nenamítají protiprávnost vnitřních ustanovení uvedených výše v bodě 156 (viz výše bod 158).

204    V každém případě, porušuje-li jedno z vnitřních ustanovení zásadu demokracie, může to mít vliv pouze na legalitu dotčeného ustanovení a aktu, který byl přijat Parlamentem na jeho základě. Nemůže tím naproti tomu být vyvrácen rozbor provedený výše v bodech 144 až 149 a 200.

205    Z předchozího rozboru (viz výše body 200 až 204) vyplývá, že námitka protiprávnosti čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu, musí být v rozsahu, v němž spočívá na porušení zásady demokracie, zamítnuta jako neopodstatněná.

206    Tentýž rozbor vede k zamítnutí tvrzení rozvinutého žalobci v rámci posuzovaného žalobního důvodu, které spočívá na totožných skutečnostech, jako jsou skutečnosti tvrzené E. Bonino a dalšími, ke zpochybnění slučitelnosti ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu se zásadou demokracie (viz výše body 194 až 198).

207    Je totiž třeba připomenout, že akt ze dne 14. září 1999, který poslance, kteří mezi sebou nejsou politicky spřízněni, jak je tomu u poslanců, kteří prohlásili vytvoření skupiny TDI, zbavuje možnosti vytvořit politickou skupinu ve smyslu vnitřních pravidel Parlamentu a přisuzuje jim postavení nezařazených poslanců, je pouze důsledkem toho, že nedodrželi požadavek politické spřízněnosti vyžadovaný čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, a uplatňuje na ně řešení stanovené v článku 30 jednacího řádu pro poslance, kteří tento požadavek nesplňují (viz výše bod 162).

208    Slučitelnost těchto dvou ustanovení se zásadou demokracie je přitom nepopiratelná. Z rozboru provedeného výše v bodech 144 až 149 a 200 totiž vyplývá, že tato ustanovení mají za cíl umožnit Parlamentu splnit co nejlépe jeho institucionální úlohu a cíle, které jsou mu uloženy Smlouvami.

209    Akt ze dne 14. září 1999 nemůže být za těchto podmínek posuzován jako akt, jenž je v rozporu se zásadou demokracie.

210    Je třeba dodat, že překážky, jimiž utrpěli poslanci dotčení aktem ze dne 14. září 1999 při výkonu své funkce, které uvádějí žalobci na podporu žalobního důvodu (viz výše bod 195), nevyplývají z uvedeného aktu, ale z vnitřních ustanovení Parlamentu uvedených výše v bodě 156, jejichž legalita nicméně není žalobci v těchto žalobách na neplatnost zpochybňována (viz výše body 166 a 167).

211    Vzhledem k předchozím úvahám musí být čtvrtý žalobní důvod zamítnut.

 K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

212    Emma Bonino a další tvrdí, že akt ze dne 14. září 1999 porušuje zásadu proporcionality. Uvádějí, že pružný výklad článku 29 jednacího řádu, na němž spočívá vytvoření skupiny TDI, umožňuje na rozdíl od výše zmíněného aktu zajistit slučitelnost požadavků spojených s účinnou organizaci parlamentního shromáždění se zárukou plného výkonu mandátu všem poslancům.

213    Těchto tvrzení se E. Bonino a další dovolávají rovněž na podporu své námitky protiprávnosti ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu.

214    Soud je toho názoru, že je třeba nejdříve přezkoumat námitku protiprávnosti přípustnou z důvodů vylíčených výše v bodech 133 až 140 v rozsahu, v němž spočívá na porušení zásady proporcionality, ve světle tvrzení vyložených výše v bodě 212 a tvrzení uvedených výše v bodě 142, která uvedla E. Bonino a další i v této souvislosti.

215    V tomto ohledu Soud zdůrazňuje, že na základě judikatury vyžaduje zásada proporcionality, aby akty přijaté orgány Společenství byly přiměřené a nezbytné pro dosažení sledovaného cíle, přičemž pokud se naskýtá výběr mezi několika přiměřenými opatřeními, je třeba použít opatření nejméně omezující (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 17. května 1984, Denakavit Nederland, 15/83, Recueil, s. 2171, bod 25, a ze dne 11. července 1989, Schräder, 265/87, Recueil, s. 2237, bod 21).

216    V projednávané věci z rozboru provedeného výše v bodech 144 až 149 vyplývá, že ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu jsou přiměřenými a nezbytnými vnitřními organizačními opatřeními ve vztahu k legitimním cílům popsaným ve výše uvedených bodech. Pouze skupiny tvořené poslanci, kteří sdílejí politickou spřízněnost ve smyslu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, totiž umožňují Parlamentu, vzhledem k jeho charakteristickým rysům a požadavkům na jeho fungování, splnit institucionální úlohy a cíle, jež mu byly svěřeny Smlouvami. Nejsou-li poslanci, kteří prohlašují vytvoření skupiny ve smyslu čl. 29 jednacího řádu, mezi sebou politicky spřízněni, Parlament nemá jinou možnost, než takovou skupinu zakázat a považovat tyto poslance, jak stanoví článek 30 jednacího řádu, za nezařazené, neboť jinak by mohl ohrozit dosažení legitimních cílů, které sleduje tím, že je organizován do politických skupin.

217    Z toho vyplývá, že ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu nemohou být považována za opatření překračující v rozporu se zásadou proporcionality meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů uvedených v předchozím bodě.

218    Je pravda, že nezařazení poslanci ve smyslu článku 30 jednacího řádu nemají při výkonu své funkce stejné výhody jako ti, kteří jsou uznáni za členy politických skupin. Nicméně tak, jak to bylo zdůrazněno výše v bodech 155 a 156, taková situace není výsledkem ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu, ale vnitřních pravidel Parlamentu uvedených výše v bodě 156.

219    Parlamentu zajisté přísluší přezkoumat za podmínek uvedených výše v bodě 157, a s výhradou případného přezkumu soudy Společenství, slučitelnost takové situace se zásadou proporcionality a současně ověřit, zda ohledně každého z ustanovení vnitřních předpisů uvedených výše v bodě 156 by nemohlo méně omezující řešení stejně přiměřeně umožnit dosažení legitimních cílů sledovaných Parlamentem tím, že je organizován do politických skupin.

220    V projednávané věci je však třeba připomenout, že E. Bonino a další nenamítají protiprávnost ustanovení vnitřních předpisů uvedených v předchozím bodě (viz výše bod 158).

221    V každém případě, pokud některé z těchto ustanovení porušuje zásadu proporcionality, může to mít dopad pouze na legalitu dotčeného ustanovení a aktu přijatého Parlamentem na jeho základě. Naopak to nemůže vyvrátit rozbor provedený výše v bodech 144 až 149 a 215 až 217.

222    Z předchozího rozboru (viz výše body 215 až 221) vyplývá, že námitka protiprávnosti čl. 29 a článku 30 jednacího řádu musí být v rozsahu, v němž spočívá na porušení zásady proporcionality, zamítnuta jako neopodstatněná.

223    Vzhledem k úvahám vyjádřeným výše v bodech 144 až 160, 200 až 205 a 215 až 222 je tudíž důvodné námitku protiprávnosti vznesenou E. Bonino a dalšími proti ustanovením čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu zamítnout.

224    Rozbor provedený výše v bodech 215 až 221 vede k zamítnutí argumentace předložené E. Bonino a dalšími v rámci posuzovaného žalobního důvodu, která se překrývá se skutečnostmi tvrzenými žalobci k popření slučitelnosti ustanovení čl. 29 odst. 1 a článku 30 jednacího řádu se zásadou proporcionality (viz výše body 212 a 213).

225    Je totiž třeba připomenout, že akt ze dne 14. září 1999, který zbavuje poslance, kteří jako poslanci, kteří prohlásili vytvoření skupiny TDI, nejsou mezi sebou politicky spřízněni, možnosti vytvořit politickou skupinu ve smyslu vnitřních pravidel Parlamentu a přisuzuje jim postavení nezařazených poslanců, je pouze důsledkem toho, že nedodrželi požadavek politické spřízněnosti vyžadovaný čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, a uplatňuje na ně řešení stanovené v článku 30 jednacího řádu pro poslance, kteří tento požadavek nesplňují (viz výše bod 162).

226    Slučitelnost těchto dvou ustanovení se zásadou proporcionality je přitom nepopiratelná (viz výše body 144 až 149 a 215 až 217).

227    Akt ze dne 14. září 1999 nemůže být za těchto podmínek považován za akt porušující zásadu proporcionality.

228    Je třeba dodat, že nevyváženost, na niž si stěžují E. Bonino a další (viz výše bod 212), mezi požadavky na účinnou organizaci Parlamentu a zárukou plného výkonu parlamentního mandátu pro všechny poslance nevyplývá z aktu ze dne 14. září 1999, ale z ustanovení vnitřních předpisů Parlamentu uvedených výše v bodě 156, jejichž legalita však nebyla žalobci zpochybněna (viz výše body 158 a 167).

229    Vzhledem k předchozím úvahám musí být pátý žalobní důvod zamítnut.

 K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení svobody sdružování

230    Jean-Claude Martinez a Charles de Gaulle uvádějí, že akt ze dne 14. září 1999 porušuje svobodu sdružování zaručenou článkem 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLPZS). Tvrdí, že ve jménu této svobody musí být poslancům povoleno sdružovat se do skupiny, aby měli přístup ke všem výsadám nezbytným pro náležité fungování demokracie, aniž by však museli podléhat zavazujícímu politickému programu, který by zasahoval do jejich politické nezávislosti a do demokratického postupu. Zákazem vytvoření skupiny TDI, jejímž legitimním cílem bylo ukončit diskriminaci, jíž jsou vystaveni nezařazení poslanci, omezuje Parlament z politických důvodů svobodu sdružování.

231    V tomto ohledu Soud zdůrazňuje, že svoboda sdružování, která je zaručena článkem 11 EÚLPZS a jež vyplývá z ústavních tradic společných členským státům, je součástí základních práv, která jsou podle ustálené judikatury Soudního dvora, ostatně znovu potvrzené preambulí Jednotného aktu a čl. 6 odst. 2 EU, chráněna v právním řádu Společenství (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, a ze dne 8. července 1999, Montecatini v. Komise, C‑235/92 P, Recueil, s. I‑4539, bod 137).

232    Nicméně, i když připustíme, že uvedená svoboda se pro účely vnitřní organizace Parlamentu použije, je třeba zdůraznit, že nemá absolutní povahu. Výkon práva sdružování může být z oprávněných důvodů omezen, pokud tato omezení nejsou vzhledem k sledovanému cíli nepřiměřeným a neúnosným zásahem do samotné podstaty tohoto práva (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 13. července 1989, Wachauf, 5/88, Recueil, s. 2609, bod 18 a ze dne 13. dubna 2000, Karlsson a další, C‑292/97, Recueil, s. I‑2737, bod 45; viz rovněž Evropský soud pro lidská práva, rozsudek Le Compte, Van Leuven a De Meyere ze dne 23. června 1981, řada A, č. 43, bod 56).

233    V projednávané věci nebrání svoboda sdružování tomu, aby Parlament v rámci své pravomoci vnitřní organizace podřídil vytvoření skupiny poslanců požadavku politické spřízněnosti sledujícímu oprávněné cíle (viz výše body 145 až 149) a zakázal, jak vyplývá z aktu ze dne 14. září 1999, vytvoření skupiny, jež tak jako skupina TDI zjevně tento požadavek porušuje. Takovými opatřeními, jež odpovídají oprávněným důvodům, není dotčeno právo dotyčných poslanců sdružit se do skupiny při splnění podmínek stanovených za tímto účelem jednacím řádem.

234    Za těchto podmínek se J.-C. Martinez a Ch. de Gaulle nemohou za účelem zpochybnění platnosti výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu přijatého Parlamentem a neuznání skupiny TDI ze strany Parlamentu odvolávat na svobodu sdružování.

235    Vzhledem k předchozím úvahám musí být šestý žalobní důvod zamítnut.

 K sedmému žalobnímu důvodu, založenému na porušení parlamentních tradic společných členským státům

236    Jean-Claude Martinez a Charles de Gaulle uvádějí, že zakázáním vytvoření smíšených skupin, přičemž takový zákaz nevyplývá z článku 29 jednacího řádu, přijímá Parlament aktem ze dne 14. září 1999 výklad tohoto předpisu, který se odchyluje od legislativy a parlamentní praxe většiny členských států. Poukazují na stávající situaci ve španělském a italském parlamentním shromáždění, v nichž jsou nezávislí poslanci automaticky zapsáni do smíšené skupiny, jež má stejné postavení a stejné výsady jako politické skupiny.

237    Zdůrazňují rovněž vlastnosti německého parlamentního systému. Tento systém je založen na podobném pojetí, na němž je založen evropský parlamentní systém, a povoluje vytvoření smíšených parlamentních skupin se souhlasem Bundestagu. Kromě toho judikatura německého ústavního soudu zaručuje poslancům, kteří nepatří do politické skupiny, práva rovnocenná právům poslanců, kteří členy takové politické skupiny jsou. Německý parlamentní systém, považovaný za nejpřísnější v Evropě, se tedy ukazuje jako méně zasahující do individuálních práv poslanců než systém vyplývající z výkladu zastávaného Parlamentem v aktu ze dne 14. září 1999.

238    Front national tvrdí, že s takovou úrovní diskriminace mezi nezařazenými poslanci a členy politických skupin, jaká panuje v Parlamentu, se nelze setkat v žádném národním parlamentním shromáždění. Příklady vzaté ze stávající parlamentní praxe v různých členských státech (Španělské království, Italská republika, Nizozemské království, Finská republika, Švédské království, Rakouská republika a Spolková republika Německo) ukazují, že akt ze dne 14. září 1999 je zjevně v rozporu se srovnávacím parlamentním právem.

239    Emma Bonino a další tvrdí, že to, že Parlament nepřiznává nezařazeným poslancům právo na výsady spojené s příslušnosti k politické skupině, je v rozporu se stávající parlamentní praxí v několika členských státech.

240    V tomto ohledu je Soud zaprvé toho názoru, že i za předpokladu, že se judikatura, podle níž je soudce Společenství při zajišťování ochrany základních práv povinen vycházet z ústavních tradic společných členským státům (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 17. prosince 1970, Internationale Handelsgessellschft, 11/70, Recueil, s. 1125, bod 4, a ze dne 14. května 1974, Nold v. Komise, 4/73, Recueil, s. 491, bod 13), použije obdobně na parlamentní tradice společné členským státům, nemůže být akt ze dne 14. září 1999 v rozsahu, v němž zakazuje vytvoření skupin, jejichž členové jako v tomto případě popřeli jakoukoliv vzájemnou politickou spřízněnost, považován za akt, jenž je v rozporu s parlamentní tradicí společnou členským státům.

241    Z údajů, jež poskytli žalobci ve svých písemnostech, totiž nevyplývá více než to, že vytvoření technických nebo smíšených skupin je v některých národních parlamentních shromážděních připuštěno.

242    Na základě těchto údajů není naopak možné vyloučit, že národní parlamenty, které tak jako Parlament podřizují vytvoření skupiny v rámci parlamentu požadavku politické spřízněnosti, přijmou s ohledem na prohlášení o vytvoření obdobné politické skupiny, jako je skupina TDI, výklad totožný s výkladem provedeným Parlamentem v aktu ze dne 14. září 1999. Ani nedovolují dojít k závěru, že vytvoření takové skupiny, jako je skupina TDI, jejíž členové výslovně uvedou, že nemá žádnou politickou povahu, je možné ve většině národních parlamentů.

243    Dále je třeba připomenout, že domnělá diskriminace prováděná Parlamentem na základě přijetí aktu ze dne 14. září 1999 mezi nezařazenými poslanci, jako jsou poslanci, kteří prohlásili vytvoření skupiny TDI, a poslanci, kteří jsou členy politických skupin, nevyplývá z uvedeného aktu, ale z ustanovení vnitřních předpisů Parlamentu uvedených výše v bodě 156.

244    Za těchto podmínek, a aniž by bylo nezbytné přezkoumat postavení nezařazených nebo nezávislých poslanců v různých národních parlamentních shromážděních z hlediska srovnávacího práva, je třeba odmítnout argument žalobců, podle něhož akt ze dne 14. září 1999 způsobuje diskriminaci mezi členy skupiny TDI a členy politických skupin odporující parlamentním tradicím, které jsou společné členským státům.

245    Vzhledem k předchozím úvahám je důvodné sedmý žalobní důvod zamítnout.

 K osmému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z nedodržení podstatných formálních náležitostí

246    Front national se dovolává žalobního důvodu vycházejícího z nedodržení podstatných formálních náležitostí. Tento žalobní důvod se člení do tří částí. V první části tvrdí Front national, že akt ze dne 14. září 1999 svým dosahem přesahuje výklad jednacího řádu. Ve druhé části uvádí, že o rozpuštění skupiny TDI nebylo hlasováno na plenárním shromáždění. Ve třetí části tvrdí porušení práva být slyšen.

 K první části žalobního důvodu

247    V první části tohoto žalobního důvodu Front national tvrdí, že akt ze dne 14. září 1999 je více než jen obecný a deklaratorní výklad. Tento akt je rozhodnutím se zpětnou účinností ke dni prohlášení vytvoření skupiny TDI a podřizuje vytvoření skupiny nové podmínce, která podle článku 29 jednacího řádu byla nepovinná, tj. existenci politické spřízněnosti mezi členy dotčené skupiny. Na podporu svého tvrzení Front national uvádí příklady technických skupin připuštěných za předchozích funkčních období a za stávajícího funkčního období, jež ukazují, že Parlament v tomto případě použil svou diskreční pravomoc k přezkumu nepovinné podmínky a porušil obyčejové pravidlo, jež až dosud nebylo nikdy zpochybněno.

248    Soud chápe argumentaci rozvinutou Front national v této části žalobního důvodu jako směřující k uplatnění toho, že zaprvé Parlament nedodržel podstatné formální náležitosti, když aktem ze dne 14. září 1999 přijal nejen rozhodnutí o obecném výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navrženém výborem pro ústavní záležitosti, ale také rozhodnutí o konstatování neexistence ex tunc skupiny TDI.

249    Taková argumentace musí být odmítnuta.

250    Soud totiž jednak konstatuje, že Front national neuvádí podstatné formální náležitosti, jež Parlament údajně nedodržel, když se rozhodl dne 14. září 1999 konstatovat neexistenci ex tunc skupiny TDI na základě obecného výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu přijatého tentýž den na plenárním zasedání.

251    V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že podle ustanovení čl. 180 odst. 5 a 6 jednacího řádu je výklad podaný Parlamentem převzat ve formě poznámek vztahujících se k odpovídajícímu článku nebo článkům jednacího řádu a tyto poznámky představují precedenty zejména pro použití dotčených článků. Na rozdíl od čl. 181 odst. 3 jednacího řádu, který se týká změny jednacího řádu a na jehož základě vstoupí v platnost taková změna až první den zasedání, jež se bude konat po zasedání, na němž byla tato změna přijata, výše zmíněná ustanovení článku 180 jednacího řádu nepodřizují použití výkladu ustanovení jednacího řádu přijatého Parlamentem v konkrétním případě dodržení žádné lhůty ani žádné formální náležitosti.

252    Dále, pokud jde o účinky ex tunc rozhodnutí o neexistenci skupiny TDI, je třeba zdůraznit, že výklad ustanovení jednacího řádu provedený Parlamentem objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto ustanovení, tak jak musí a mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti. Z toho plyne, že takto vyložené ustanovení může být použito na situace vzniklé před přijetím výkladového rozhodnutí.

253    Soud chápe argumentaci rozvinutou Front national v této části žalobního důvodu jako směřující zadruhé k uplatnění toho, že vzhledem k tomu, že za předchozích funkčních období a za stávajícího funkčního období byly technické skupiny připuštěny, je důvodné usoudit, že Parlament tím, že v tomto případě odmítl uznat vytvoření skupiny TDI, změnil bez ohledu na ustálený výklad, jehož byl čl. 29 odst. 1 jednacího řádu až dosud předmětem, obsah tohoto ustanovení. Parlament takto udělil podmínce týkající se politické spřízněnosti imperativní povahu, kterou předtím neměla a neoprávněně si vynutil pravomoc přezkumu splnění této podmínky.

254    V tomto ohledu je namístě připomenout, že z důvodů výše vyložených v bodech 84, 85 a 87 až 89, nemůže skutečnost, že Parlament nebránil vytvoření skupin uvedených Front national v rámci této argumentace, zpochybnit rozbor provedený výše v bodech 80 až 82 a 101 až 124. Tento rozbor ukazuje, že o kritériu politické spřízněnosti, které, podle prohlášení Parlamentu na jednání, bylo uvedeno ve všech předešlých zněních jeho jednacího řádu ve stejném znění jako v čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, je nutné mít za to, že odpovídalo již od počátku fungování tohoto orgánu imperativní podmínce vytvoření politické skupiny. Z tohoto rozboru rovněž vyplývá, že Parlament má v souvislosti se svou pravomocí používat a vykládat ustanovení svého jednacího řádu posuzovací pravomoc, jež ho opravňuje zakázat vytvoření skupiny, která, jako skupina TDI, zjevně uvedenou podmínku nesplňuje.

255    Vzhledem k předchozím úvahám musí být první část žalobního důvodu zamítnuta.

 K druhé části žalobního důvodu

256    Ve druhé části přezkoumávaného žalobního důvodu Front national tvrdí zaprvé, že výbor pro ústavní záležitosti nebyl oprávněn přijmout zvláštní rozhodnutí o slučitelnosti prohlášení o vytvoření skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

257    V tomto ohledu Soud poukazuje na to, že podle bodu XV 8 přílohy VI jednacího řádu má výbor pro ústavní záležitosti pravomoc v otázkách souvisejících s výkladem jednacího řádu v souladu zejména s jeho článkem 180.

258    Na základě čl. 180 odst. 1 jednacího řádu v případě pochybností ohledně použití nebo výkladu jednacího řádu může předseda Parlamentu postoupit otázku k přezkumu výboru pro ústavní záležitosti. V souladu s odstavcem 3 téhož článku, rozhodne-li výbor, že postačí výklad platného jednacího řádu, předá svůj výklad předsedovi Parlamentu, který ho sdělí Parlamentu.

259    Ustanovení zmíněná ve dvou předchozích bodech musí být vykládána tak, že dávají výboru pro ústavní záležitosti pravomoc, je-li o to požádán, navrhnout Parlamentu výklad jednacího řádu v souvislosti s problematickým případem, který odůvodnil tuto žádost.

260    V projednávané věci z údajů uvedených v bodech 29 a 30 výše vyplývá, že výboru pro ústavní záležitosti byla předložena otázka použití čl. 29 odst. 1 jednacího řádu s ohledem zejména na prohlášení o vytvoření skupiny TDI. Z toho také vyplývá, že v návaznosti na schůzi ze dne 27. a 28. července 1999 uvedený výbor jednak sdělil předsedkyni Parlamentu, že vyložil výše zmíněné ustanovení jako neumožňující vytvoření skupiny z toho důvodu, že výše uvedené prohlášení vylučuje jakoukoliv politickou spřízněnost a uděluje členům této skupiny úplnou politickou nezávislost, a jednak navrhl výklad tohoto ustanovení vycházející ze zvláštního případu, jenž byl důvodem předložení otázky.

261    Tímto výbor pro ústavní záležitosti zůstal v mezích svých pravomocí, jež mu byly přiznány ustanoveními bodu XV 8 přílohy VI a článku 180 jednacího řádu.

262    Zadruhé Front national uvádí, že rozhodnutí o rozpuštění skupiny TDI nebylo předmětem hlasování na plenárním zasedání. Pouze obecný výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navržený výborem pro ústavní záležitosti byl předložen k hlasování a poté, co byl zmíněný výklad přijat, prohlásila předsedkyně Parlamentu, že se hlasování týkalo rovněž výše uvedeného rozhodnutí. Parlament tak přijímal text, o němž neměl úplnou znalost, zatímco na základě čl. 180 odst. 4 jednacího řádu mělo být rozhodnuto pouze o výše zmíněném výkladu.

263    V tomto ohledu Soud připomíná, že v průběhu plenárního zasedání dne 13. září 1999 přečetla předsedkyně Parlamentu parlamentnímu shromáždění obsah dopisu, jenž jí byl zaslán dne 28. července 1999 předsedou výboru pro ústavní záležitosti, jak byl uveden výše v bodě 38. Informovala tudíž Parlament jednak o zvláštním výkladu čl. 29 odst. 1 jednacího řádu navrženém uvedeným výborem, pokud jde o prohlášení o vytvoření skupiny TDI, a o důvodech tohoto zvláštního výkladu, a jednak o obsahu textu, který tento výbor navrhoval vložit jakožto obecný výklad čl. 29 odst. 1 jednacího řádu.

264    Na základě této informace a poté, co skupina TDI vznesla proti tomuto obecnému výkladu námitku, poslanci o tomto hlasovali a byli si vědomi konkrétních důsledků takového hlasování, co se týče prohlášení o vytvoření skupiny TDI. Nezbytně pochopili, že tím, že se vyjadřují k výše uvedenému výkladu, vyslovují se zároveň k slučitelnosti tohoto prohlášení s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, a proto k osudu skupiny TDI. Za těchto okolností oddělené hlasování o této otázce nebylo důvodné.

265    Vzhledem k předchozím úvahám je důvodné druhou část přezkoumávaného žalobního důvodu zamítnout.

 K třetí části žalobního důvodu

266    Ve třetí části přezkoumávaného žalobního důvodu Front national předkládá, že tím, že se před přijetím aktu ze dne 14. září 1999 nekonala rozprava, jež by členům TDI umožnila bránit se výtce ohledně neexistence jejich vzájemné politické spřízněnosti, Parlament porušil právo být slyšen a zásadu dodržování práv obhajoby. Dodává, že rozprava ve výboru pro ústavní záležitosti se konala s vyloučením veřejnosti a členové skupiny TDI se jí zúčastnili jakožto institucionální členové tohoto výboru.

267    Soud nicméně konstatuje, že mezi 20. červencem 1999, tedy dnem, kdy předsedové politických výborů zpochybnili slučitelnost skupiny TDI s čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, a 14. září 1999 měli členové uvedené skupiny několik příležitostí k tomu, aby uplatnili svůj názor před ostatními poslanci, pokud jde o kritiku týkající se neslučitelnosti této skupiny s výše uvedeným ustanovením.

268    Zaprvé, zápis ze schůze Konference předsedů ze dne 21. a 22. července 1999 zmiňuje dvě vystoupení E. Bonino jako pověřené předsedkyně skupiny TDI v rámci druhého bodu pořadu jednání týkajícího se vytvoření této skupiny. Během této schůze zejména „předložila zprávu, jež zmiňuje několik technických skupin, které předtím vznikly, a poznamenává, že jednací řád Parlamentu se nezměnil, pokud jde o otázku politické spřízněnosti.“ Rovněž „vyjádřila výhrady vůči posouzení kritéria politické spřízněnosti.“

269    Zadruhé, zápis ze schůze výboru pro ústavní záležitosti ze dne 28. července 1999 uvádí v bodě týkajícím se „výkladu článku 29 jednacího řádu o vytvoření [skupiny TDI]“ vystoupení p. Speroniho a p. Dupuise. Poznámka „(TDI)“ vedle jejich jmen ukazuje, že se vyjadřovali jménem skupiny TDI a byli takto vnímáni ostatními členy výboru.

270    Pan Speroni zejména tvrdil:

„Všechny formální náležitosti vytvoření skupiny byly dodrženy. Smíšená skupina není neslučitelná s existencí jiných skupin, jejichž účelem je vymanit se z ghetta nezařazených poslanců. ‚Politická nespřízněnost‘ existuje také v jiných skupinách Evropského parlamentu […] Postavení individuálního poslance není účinné. Nenáleží ostatním skupinám rozhodnout o vytvoření nebo nevytvoření dalších skupin […] Článek 29 nepožaduje odůvodnění této ‚politické spřízněnosti‘. Na nejnižší úrovni nejmenší spřízněnost na nejmenším společném základě.“

271    Ohledně této schůze je třeba dodat, že ze zápisu ze schůze nevyplývá, že výbor se sešel s vyloučením veřejnosti. Kromě toho Front national nepředkládá žádnou skutečnost, jež by prokazovala, že poslanci, kteří nebyli členy tohoto výboru, se dožadovali své účasti na práci výboru na základě čl. 166 odst. 3 jednacího řádu a bylo jim zabráněno v účasti.

272    Zatřetí, při projednávání bodu pořadu jednání plenárního zasedání Parlamentu ze dne 14. září 1999 týkajícího se přijetí zápisu ze zasedání z předchozího dne vyjádřil p. Gollnisch jménem skupiny TDI tyto úvahy:

„Dovolíte-li také bych v krátkosti chtěl velmi stručně říct, proč podle našeho názoru výklad [článku 29] nesmí být potvrzen. Článek 29 [odst.] 4 našeho jednacího řádu stanoví, že prohlášení skupiny musí uvést název skupiny, jména jejích členů a jejího předsednictva. To jsou jediné tři požadavky našeho jednacího řádu.

Pokud, drazí kolegové, možná z opovržení právy menšin nebo vyjádřením hegemonické vůle velkých skupin, přijmete výklad, jenž jde nad doslovné znění jednacího řádu, přestože je toto znění velmi jasné, chtěl bych Vás upozornit na to, že vytvoříte velmi významný a škodlivý precedent, který se jednoho dne může obrátit vůči kterékoliv skupině nebo podskupině tohoto shromáždění.

Dali byste tak totiž na čistě konjunkturálním základě většině shromáždění možnost rozhodnout o politické spřízněnosti, která může existovat mezi těmi nebo oněmi poslanci, kteří nicméně podepsali vytvoření skupiny, a velmi dobře víme, že existují i uvnitř většinových skupin frakce, jež zdaleka nemají stejný názor na společný politický program.“

273    Vzhledem k předchozím úvahám je důvodné zamítnout třetí část přezkoumávaného žalobního důvodu.

274    Z toho vyplývá, že celý osmý žalobní důvod musí být zamítnut.

 K devátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z domněnky použití nesprávného postupu

275    Front national se dovolává domněnky použití nesprávného postupu. Uvádí změny, jež v minulosti byly provedeny v článku 14 jednacího řádu týkajícím se zahajujícího projevu v rámci nového funkčního období, v článku 34 týkajícím se vyslovení nedůvěry Komisi a v článku 126 týkajícím se usnášeníchopnosti, a tvrdí, že akt ze dne 14. září 1999 vypovídá stejně jako tyto změny o vůli Parlamentu soustavně zmenšovat práva určitých poslanců, zejména poslanců Front national.

276    Soud nicméně připomíná, že podle ustálené judikatury se nejedná o zneužití pravomoci, jehož je použití nesprávného postupu pouze jednou z forem, nejeví-li se na základě objektivních, relevantních a shodujících se indicií, že napadený akt byl přijat za výlučným nebo alespoň hlavním účelem dosáhnout jiných cílů, než jsou v něm uváděné cíle (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 25. června 1997, Itálie v. Komise, C‑285/94, Recueil, s. I‑3519, bod 52, a Soudu ze dne 6. dubna 1995, Ferriere Nord v. Komise, T‑143/89, Recueil, s. II‑917, bod 68).

277    V projednávané věci přitom příklady vycházející z předešlých změn jednacího řádu Parlamentu nemohou prokázat, že rozhodnutí přijatá Parlamentem dne 14. září 1999 (viz výše bod 46) byla vedena úmyslem Parlamentu ovlivnit práva určitých poslanců, zejména žalobce ve věci T‑327/99. Naopak, rozbor provedený výše v bodech 101 až 124 ukazuje, že Parlament v tomto případě použil při zachování veškeré zákonnosti posuzovací pravomoc, jíž je nadán, pokud jde o slučitelnost skupiny s požadavkem politické spřízněnosti stanoveným čl. 29 odst. 1 jednacího řádu, a že v případě tak zjevné neexistence politické spřízněnosti, jako je tomu u prohlášení o vytvoření skupiny TDI, mohl pouze konstatovat neexistenci této skupiny z důvodu nesplnění výše zmíněného požadavku.

278    Z toho vyplývá, že devátý žalobní důvod musí být zamítnut.

279    Vzhledem ke všem předchozím úvahám je důvodné žalobu na neplatnost zamítnout.

 K nákladům řízení

280    Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu Soudu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament požadoval náhradu nákladů řízení a žalobci neměli ve věci úspěch, je důvodné každému z nich uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vzniklé v dotyčné věci Parlamentu, včetně nákladů týkajících se řízení o předběžném opatření ve věci T‑222/99.

Z těchto důvodů

SOUD (třetí rozšířený senát)

rozhodl takto:

1)      Věci T‑222/99, T‑327/99 a T‑329/99 se spojují pro účely rozsudku.

2)      Žaloby se zamítají.

3)      Žalobci ponesou v každé věci vlastní náklady a nahradí náklady řízení vzniklé Parlamentu, včetně nákladů týkajících se řízení o předběžném opatření ve věci T‑222/99.

Azizi Lenaerts Moura Ramos

Jaeger       Vilaras

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 2 října 2001.

Vedoucí soudní kanceláře       Předseda

H. Jung       M. Jaeger

* jednací jazyky: francouzština a italština