Language of document : ECLI:EU:T:2021:781

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (desátého senátu)

10. listopadu 2021(*)

„Institucionální právo – Evropská občanská iniciativa – Politika soudržnosti – Regiony s národnostní menšinou – Rozhodnutí o registraci – Žaloba na neplatnost – Akt napadnutelný žalobou – Přípustnost – Článek 4 odst. 2 písm. b) nařízení (EU) č. 211/2011 – Povinnost uvést odůvodnění“

Ve věci T‑495/19,

Rumunsko, zastoupené E. Gane, R. Haţieganu, L. Liţu a L.-E. Baţagoi, jako zmocněnci,

žalobce

proti

Evropské komisi, zastoupené H. Stancuem, I. Martínez del Peral a H. Krämerem, jako zmocněnci,

žalované,

podporované

Maďarskem, zastoupeným M. Fehérem, M. Tátrai a K. Szíjjártó, jako zmocněnci,

vedlejším účastníkem,

jejímž předmětem je návrh podaný na základě článku 263 SFEU a znějící na zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2019/721 ze dne úterý 30. dubna 2019 o navrhované občanské iniciativě s názvem „Politika soudržnosti k zajištění rovnosti mezi regiony a k zachování regionálních kultur“ (Úř. věst. 2019, L 122, s. 55).

TRIBUNÁL (desátý senát),

ve složení A. Kornezov, předseda, E. Buttigieg (zpravodaj) a K. Kowalik-Bańczyk, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: I. Kurme, radová,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 21. května 2021,

vydává tento

Rozsudek

 Skutečnosti předcházející sporu

1        Dne 18. června 2013 byla Evropské komisi předložena navrhovaná občanská iniciativa (dále jen „EOI“) nazvaná „Politika soudržnosti k zajištění rovnosti mezi regiony a k zachování regionálních kultur“ (dále jen „sporná navrhovaná EOI“) v souladu s čl. 11 odst. 4 SEU a nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 211/2011 ze dne 16. února 2011 o občanské iniciativě (Úř. věst. 2011, L 65, s. 1).

2        Z informací poskytnutých organizátory sporné navrhované EOI v rámci informací požadovaných pro registraci navrhované EOI v souladu s přílohou II nařízení č. 211/2011 vyplývalo, že cílem tohoto návrhu bylo, aby Evropská unie v rámci politiky soudržnosti věnovala zvláštní pozornost regionům, jejichž etnické, kulturní, náboženské nebo jazykové charakteristiky se liší od charakteristik okolních regionů. U těchto regionů, zahrnujících i zeměpisné oblasti nedisponující strukturami nadanými administrativními pravomocemi, by mělo být předcházeno rozdílům nebo zaostávání v hospodářském rozvoji oproti okolním regionům, měla by být zajištěna podpora hospodářského rozvoje a ochrana podmínek hospodářské, sociální a územní soudržnosti, aby nedocházelo ke změnám rázu těchto regionů. Za tímto účelem by měla být těmto regionům poskytnuta stejná možnost přístupu k jednotlivým unijním fondům a ochrana jejich charakteristik a měl by jim být zaručen vhodný hospodářský rozvoj, aby byl rozvoj Unie trvale udržitelný a byla zachována její kulturní rozmanitost.

3        Rozhodnutím C(2013) 4975 final ze dne 25. července 2013 a na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 Komise odmítla žádost o registraci sporné navrhované EOI z důvodu, že spadá zjevně mimo rámec jejích pravomocí, které jí umožňují předložit návrh právního aktu Unie pro účely provedení Smluv.

4        Rozsudkem ze dne 10. května 2016, Izsák a Dabis v. Komise (T‑529/13, EU:T:2016:282), Tribunál zamítl žalobu na neplatnost podanou proti rozhodnutí C(2013) 4975 final.

5        Soudní dvůr, ke kterému byl podán kasační opravný prostředek, zrušil rozsudkem ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), rozsudek ze dne 10. května 2016, Izsák a Dabis v. Komise (T‑529/13, EU:T:2016:282), a vydal sám konečné rozhodnutí ve věci, zrušil rozhodnutí C(2013) 4975 final.

6        Dne 30. dubna 2019 přijala Komise rozhodnutí (EU) 2019/721 o sporné navrhované EOI (Úř. věst. 2019, L 122, s. 55, dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým provedla registraci ve smyslu článku 4 nařízení č. 211/2011.

7        V bodech 1 a 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise identifikovala předmět a cíle sporné navrhované EOI podle znění uvedeného v bodě 2 výše.

8        V bodech 3 a 4 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že za účelem podpory toho, aby občan Unie využíval mechanismus EOI, a v konečném důsledku se podílel i na demokratickém životě Unie, musí být postupy a podmínky vyžadované pro EOI jasné, jednoduché, uživatelsky vstřícné a přiměřené povaze EOI.

9        V bodě 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise upřesnila:

„V souladu s článkem 177 (SFEU) lze přijmout právní akty Unie pro účely provedení Smluv, jež vymezí úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů, které mohou zahrnovat sdružování fondů.“

10      V bodě 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla, že „vzhledem k tomu, že cílem [sporné] navrhované občanské iniciativy je přijetí návrhů právních aktů předložených [jí samou], které stanoví úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů, a za předpokladu, že činnosti, které mají být financovány, povedou k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie“, iniciativa zjevně nespadá mimo rámec [jejích] pravomocí ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011.

11      V bodě 7 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise konstatovala, že sporná navrhovaná EOI splňuje podmínky stanovené v čl. 4 odst. 2 písm. a), c) a d) nařízení č. 211/2011, a v bodě 8 odůvodnění dospěla k závěru, že by měla být zaregistrována.

12      Článek 1 napadeného rozhodnutí zní:

„1. Navrhovaná občanská iniciativa s názvem ‚Politika soudržnosti k zajištění rovnosti mezi regiony a k zachování regionálních kultur‘ je zaregistrována.

2. Vyjádření podpory této navrhované občanské iniciativě lze shromažďovat na základě předpokladu, že jejím cílem je přijetí návrhů právních aktů předložených Komisí, které stanoví úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů, a za předpokladu, že činnosti, které mají být financovány, povedou k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie.“

13      Článek 3 napadeného rozhodnutí upřesňuje, že toto rozhodnutí je určeno organizátorům sporné navrhované EOI.

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

14      Rumunsko podalo projednávanou žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. července 2019.

15      Komise předložila žalobní odpověď dne 27. září 2019.

16      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 8. října 2019 podalo Maďarsko návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání Komise.

17      Replika byla předložena dne 16. prosince 2019.

18      Rozhodnutím předsedy desátého senátu ze dne 7. ledna 2020 bylo povoleno vedlejší účastenství Maďarska.

19      Duplika byla předložena dne 27. ledna 2020.

20      Maďarsko předložilo spis vedlejšího účastníka dne 18. února 2020 a Rumunsko se k němu vyjádřilo dne 21. května 2020 ve stanovené lhůtě. Komise nepředložila vyjádření k výše uvedenému spisu vedlejšího účastníka.

21      Podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 30. července 2020 podalo Rumunsko žádost o konání jednání v souladu s čl. 106 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu.

22      Na návrh soudce zpravodaje rozhodl Tribunál (desátý senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření stanovených v článku 89 jednacího řádu vyzval Komisi a Maďarsko, aby předložily vyjádření k argumentaci Rumunska týkající se přípustnosti žaloby, pokud si to přejí. Oba účastníci řízení předložili svá vyjádření ve stanovené lhůtě.

23      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Tribunálu byly vyslechnuty na jednání konaném dne 21. května 2021.

24      Rumunsko navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadené rozhodnutí;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

25      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zamítl žalobu;

–        uložil Rumunsku náhradu nákladů řízení.

26      Maďarsko navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl.

 Právní otázky

 K přípustnosti žaloby

27      Rumunsko, které se zabývalo otázkou přípustnosti žaloby z hlediska napadnutelnosti napadeného rozhodnutí a existence právního zájmu na podání žaloby, tvrdilo, že uvedená žaloba je přípustná.

28      Komise ve svém vyjádření k argumentaci Rumunska (viz bod 22 výše) vyjádřila pochybnosti o přípustnosti žaloby.

29      Konkrétně Komise vyjádřila pochybnosti o napadnutelnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž by toto rozhodnutí mohlo být považováno za přípravný akt jakožto „první fázi mechanismu občanské iniciativy“, která by vedla k přijetí sdělení stanoveného v čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 211/2011 Komisí, které představuje napadnutelný akt. V tomto ohledu Komise tvrdila, že podle ustálené judikatury, pokud jde o akty nebo rozhodnutí, jež jsou přijímány postupem zahrnujícím několik fází, zejména po skončení interního řízení, jsou v zásadě akty, proti kterým lze podat žalobu na neplatnost, jen ta opatření, která vyjadřují konečné stanovisko dotčeného orgánu na konci tohoto řízení, s vyloučením mezitímních opatření, jejichž cílem je příprava konečného rozhodnutí.

30      K odůvodnění svých pochybností Komise rovněž tvrdila, že z judikatury Tribunálu vyplývá, že žalobu na neplatnost, a to i ze strany členského státu, lze podat proti aktům, jež mají vyvolávat právní účinky, které mohou nepříznivě zasáhnout do právního postavení. Podle Komise je přitom v případě rozhodnutí o registraci navrhované EOI obtížné zjistit, jaké právní účinky vyplývající z obsahu tohoto návrhu EOI by mohly způsobit újmu a komu. Komise se konkrétně dovolávala rozsudku ze dne 21. května 2010, Francie v. Komise (T‑425/04, T‑444/04, T‑450/04 a T‑456/04, EU:T:2010:216, bod 119).

31      S ohledem na výše uvedené úvahy Komise ponechala otázku napadnutelnosti napadeného rozhodnutí na posouzení Tribunálu.

32      Komise se naproti tomu ztotožnila s analýzou Rumunska, podle níž výkon práva podat žalobu na neplatnost unijního aktu členskými státy není podmíněn prokázáním právního zájmu na podání žaloby.

33      Maďarsko se ve svém vyjádření k argumentaci Rumunska (viz bod 22 výše) vyslovilo ve prospěch přípustnosti žaloby, přičemž zejména tvrdilo, že napadené rozhodnutí je napadnutelným aktem. Maďarsko rovněž považovalo za odůvodněné, aby se Tribunál vyjádřil k této právní otázce s cílem odstranit jakoukoli nejistotu.

34      Z argumentace tří účastníků řízení vyplývá, že nezpochybňují, že výkon práva podat žalobu na neplatnost unijního aktu členskými státy není podmíněn prokázáním právního zájmu na podání žaloby. Z judikatury totiž plyne, že takový členský stát, jako je Rumunsko v projednávané věci, může podat žalobu na neplatnost aktu vyvolávajícího závazné právní účinky, aniž musí prokazovat právní zájem na jejím podání (viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 36 a citovaná judikatura). Členský stát tedy nemusí prokázat, že unijní akt, který napadá, vůči němu vyvolává právní účinky, aby jeho žaloba byla přípustná (viz rozsudek ze dne 20. září 2012, Francie v. Komise, T‑154/10, EU:T:2012:452, bod 37 a citovaná judikatura). Rozsudek ze dne 21. května 2010, Francie v. Komise (T‑425/04, T‑444/04, T‑450/04 a T‑456/04, EU:T:2010:216), jehož se dovolává Komise (viz bod 30 výše), který byl ostatně na základě kasačního opravného prostředku zrušen rozsudkem ze dne 19. března 2013, Bouygues a Bouygues Télécom v. Komise a další a Komise v. Francie a další (C‑399/10 P a C‑401/10 P, EU:C:2013:175), výše uvedenou judikaturu nijak nezpochybňuje.

35      Vzhledem k tomu, že Komise vyjádřila pochybnosti o napadnutelnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu článku 263 SFEU a s ohledem na žádost Maďarska, aby se Tribunál k této otázce výslovně vyjádřil, je třeba uvést následující úvahy.

36      Z ustálené judikatury rozvinuté v rámci žalob na neplatnost podaných členskými státy nebo orgány vyplývá, že za napadnutelné akty ve smyslu článku 263 SFEU se považují všechna opatření přijímaná orgány v jakékoliv formě, jejichž účelem je vyvolat závazné právní účinky (viz rozsudek ze dne 13. října 2011, Deutsche Post a Německo v. Komise, C‑463/10 P a C‑475/10 P, EU:C:2011:656, bod 36 a citovaná judikatura).

37      Za účelem určení, zda akt vyvolává právní účinky, je třeba posoudit zejména jeho předmět, obsah a podstatu, jakož i skutkový a právní kontext, v němž byl vydán (viz rozsudek ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, bod 70 a citovaná judikatura).

38      V projednávané věci je třeba posoudit, zda napadené rozhodnutí, přijaté Komisí na základě článku 4 nařízení č. 211/2011, podle kterého Komise zaregistrovala spornou navrhovanou EOI, má za cíl vyvolat závazné právní účinky, takže je napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU.

39      Jak již bylo v tomto ohledu upřesněno unijním soudem (rozsudek ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, bod 73), nařízení č. 211/2011, které bylo použitelné ke dni přijetí napadeného rozhodnutí, stanovuje postupy a podmínky vyžadované pro předložení EOI. V bodě 8 odůvodnění upřesňuje, že je nutná alespoň minimální organizovaná struktura, a za tímto účelem předpokládá zřízení výboru občanů složeného z fyzických osob (organizátorů) pocházejících nejméně ze sedmi různých členských států, který je pověřen vypracováním EOI a jejím předložením Komisi. Nařízení č. 211/2011 v článku 4 stanoví, že navrhovaná EOI musí být zaregistrována u Komise a že se tato registrace provede, je-li prokázáno, že jsou splněny určité podmínky stanovené ve výše uvedeném ustanovení. Mezi tyto podmínky patří, že dotčená navrhovaná EOI nespadá zjevně mimo rámec pravomocí Komise, na základě kterých může předložit návrh právního aktu Unie pro účely provedení Smluv [čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011]. Článek 4 odst. 4 nařízení č. 211/2011 stanoví, že zaregistrovaná navrhovaná EOI se zveřejní v registru upraveném v čl. 4 odst. 1 druhém pododstavci tohoto nařízení.

40      Sběr prohlášení o podpoře dotčené navrhované EOI, které musí učinit alespoň jeden milion podepsaných osob, jež pocházejí minimálně z jedné čtvrtiny všech členských států, může být zahájen až po této registraci. Tento sběr musí být proveden v rámci postupů a podmínek podrobně vymezených v článcích 5 až 8 nařízení č. 211/2011. Konkrétně podle článku 8 nařízení č. 211/2011 předkládají organizátoři shromážděná prohlášení o podpoře dotčeným členským státům k ověření a potvrzení.

41      Článek 9 první pododstavec nařízení č. 211/2011 stanoví, že organizátoři mohou za předpokladu, že byly splněny všechny postupy a podmínky stanovené v tomto nařízení, předložit EOI Komisi spolu s informacemi o veškeré podpoře a finančních prostředcích, které ve prospěch iniciativy obdrželi. Tyto informace se zveřejňují v registru.

42      Článek 10 odst. 1 nařízení č. 211/2011 stanoví, že když Komise obdrží EOI v souladu s článkem 9 uvedeného nařízení:

a)      bezodkladně ji zveřejní v registru;

b)      přijme organizátory na patřičné úrovni a dá jim příležitost, aby podrobně vysvětlili problematiku příslušné EOI;

c)      do tří měsíců vydá sdělení obsahující její právní a politické závěry ohledně EOI, případná opatření, která zamýšlí učinit, a odůvodnění, proč tato opatření hodlá či nehodlá učinit.

43      V článku 10 odst. 2 nařízení č. 211/2011 se stanoví, že výše uvedené sdělení se oznámí organizátorům, Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie a zveřejní se.

44      Článek 11 nařízení č. 211/2011 zejména stanoví, že ve lhůtě tří měsíců stanovené v čl. 10 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení je organizátorům poskytnuta možnost představit EOI na veřejném slyšení Parlamentu.

45      Z ustanovení uvedených v bodech 39 až 44 výše vyplývá, že takové rozhodnutí o registraci navrhované EOI, jako je rozhodnutí napadené v projednávané věci, má vyvolat závazné právní účinky vůči dotyčným organizátorům, orgánům a členským státům.

46      Pokud jde totiž o organizátory, výše uvedené rozhodnutí o registraci spouští mechanismus sběru prohlášení o podpoře a poskytuje jim zejména zaprvé právo předložit EOI Komisi a podrobně ji vysvětlit [viz body 41 a 42 písm. b) výše], zadruhé právo požadovat po Komisi, aby vydala sdělení podle čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 211/2011 [viz bod 42 písm. c) výše], a zatřetí právo představit EOI na veřejném slyšení v Parlamentu (viz bod 44 výše). Výše uvedená práva, vytvořená ve vztahu k organizátorům, zakládají současně povinnosti dotčených orgánů, a sice Komise a Parlamentu, jelikož Komise je povinna přijmout organizátory a vydat výše uvedené sdělení a Parlament uspořádat výše uvedené veřejné slyšení.

47      Pokud jde o dotčené členské státy, rozhodnutí o registraci navrhované EOI jim ukládá povinnost povolit sběr prohlášení o podpoře, ověřit je a potvrdit (viz bod 40 výše).

48      Pochybnosti Komise ohledně napadnutelnosti napadeného rozhodnutí tedy nejsou opodstatněné.

49      V tomto ohledu je třeba odmítnout analýzu, podle které je rozhodnutí o registraci navrhované EOI přípravným nebo mezitímním aktem, jehož cílem je příprava přijetí sdělení uvedeného v čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 211/2011 (viz bod 29 výše).

50      Jak již totiž unijní soud konstatoval, cílem postupu registrace je zabránit tomu, aby organizátoři vynakládali zbytečné úsilí v souvislosti s EOI, která by již od počátku nemohla dosáhnout kýženého výsledku, a rozhodnutí o registraci navrhované EOI předpokládá první posouzení této iniciativy z právního pohledu a není jím dotčeno posouzení, které provádí Komise v rámci sdělení přijatého na základě čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 211/2011, které obsahuje její „právní a politické závěry“ ohledně EOI, případná opatření, která zamýšlí učinit, a odůvodnění, proč tato opatření hodlá či nehodlá učinit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, bod 117 a citovaná judikatura).

51      Kromě toho Soudní dvůr v rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise (C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, bod 70), upřesnil, že zvláštní přidaná hodnota mechanismu EOI nespočívá v jistotě dosažení cíle, ale v možnostech a příležitostech, které vytváří pro občany Unie a které spočívají ve vyvolání politické diskuse v unijních orgánech, aniž je nutné čekat na zahájení legislativního postupu. Jak přitom správně poznamenává Komise, k politické diskuzi jak s občany, tak s orgány dochází zejména během kampaně směřující k získání prohlášení o podpoře, během schůzky s Komisí a při veřejném slyšení v Parlamentu. Ukazuje se tak, že tato politická diskuze vyplývá z rozhodnutí o registraci a z toho vyplývajícího postupu a probíhá před tím, než Komise přijme sdělení uvedené v čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 211/2011.

52      Jeví se tedy, že rozhodnutí o registraci navrhované EOI je završením specifické fáze v procesu EOI, která zakládá závazné právní účinky odlišné od těch, které zakládá sdělení stanovené v čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 211/2011, jež ostatně rovněž představuje napadnutelný akt v souladu s rozsudkem ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise (T‑561/14, EU:T:2018:210).

53      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je napadnutelným aktem ve smyslu článku 263 SFEU a projednávaná žaloba je přípustná.

 K věci samé

54      Rumunsko se na podporu své žaloby dovolává dvou žalobních důvodů. První vychází z porušení čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 a druhý z porušení povinnosti uvést odůvodnění. Nejdříve je třeba přezkoumat druhý žalobní důvod.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení povinnosti uvést odůvodnění

55      Rumunsko úvodem tvrdí, že Komise má v rámci přezkumu dodržení podmínky uvedené v čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 širokou posuzovací pravomoc, a že tedy povinnost uvést odůvodnění, kterou má, má zásadní význam.

56      V této souvislosti Rumunsko Komisi zaprvé vytýká, že v napadeném rozhodnutí neuvedla důvody, proč má pravomoc podporovat akty týkající se předmětu a cílů sporné navrhované EOI, jak byly identifikovány v tomto rozhodnutí.

57      Zadruhé Rumunsko Komisi vytýká, že dostatečně neodůvodnila svůj přístup, který je uveden v čl. 1 odst. 2 výroku napadeného rozhodnutí a spočívá v upřesnění, že sběr prohlášení o podpoře pro spornou navrhovanou EOI je povolen „na základě předpokladu, že jejím cílem je přijetí návrhů právních aktů předložených Komisí, které stanoví úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů, a za předpokladu, že činnosti, které mají být financovány, povedou k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie“.

58      Podle Rumunska je odůvodnění výše uvedeného přístupu Komise třeba přijmout s ohledem na kontext přijetí napadeného rozhodnutí, který se vyznačuje zejména tím, že Komise původně rozhodnutím C(2013) 4975 final odmítla zaregistrovat spornou navrhovanou EOI, a že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), nepoukázal na nesprávné právní posouzení, jehož se Komise dopustila v tomto rozhodnutí, a dále s ohledem na skutečnost, že podle ustanovení nařízení č. 211/2011 musí být rozhodnutí o registraci navrhované EOI založeno na přesné analýze jejího předmětu a cílů, i když je tato analýza provedena abstraktně, a nikoli konkrétně. Rumunsko uvádí, že se zdá, že Komise v projednávané věci zaregistrovala spornou navrhovanou EOI, aniž věděla, čeho se skutečně týká.

59      Rumunsko tak dochází k závěru, že napadené rozhodnutí nevysvětluje, proč byla registrace sporné navrhované EOI možná a že Komise v projednávaném případě porušila povinnost uvést odůvodnění stanovenou v čl. 296 druhém pododstavci SFEU.

60      Komise a Maďarsko s argumentací Rumunska nesouhlasí.

61      Je třeba připomenout, že povinnost uvést odůvodnění právních aktů podle čl. 296 druhého pododstavce SFEU se vztahuje na všechny akty, které mohou být předmětem žaloby na neplatnost (rozsudek ze dne 1. října 2009, Komise v. Rada, C‑370/07, EU:C:2009:590, bod 42). Z toho vyplývá, že bez ohledu na okolnost, že čl. 4 odst. 3 druhý pododstavec nařízení č. 211/2011 zmiňuje povinnost Komise vyrozumět organizátory o důvodech svého rozhodnutí pouze tehdy, když odmítne zaregistrovat navrhovanou EOI, napadené rozhodnutí podléhá povinnosti uvést odůvodnění, i obsahuje-li rozhodnutí Komise registraci navrhované EOI (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. září 2019, Rumunsko v. Komise, T‑391/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2019:672, bod 79).

62      Podle ustálené judikatury týkající se článku 296 SFEU musí být odůvodnění právních aktů přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něho jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, tak aby se dotyčné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (viz rozsudek ze dne 12. září 2017, Anagnostakis v. Komise, C‑589/15 P, EU:C:2017:663, bod 28 a citovaná judikatura).

63      Z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že požadavek na uvedení odůvodnění musí být posuzován v závislosti na okolnostech projednávané věci. Není požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast (viz rozsudek ze dne 12. září 2017, Anagnostakis v. Komise, C‑589/15 P, EU:C:2017:663, bod 29 a citovaná judikatura).

64      Dále je nezbytné odlišit povinnost uvést odůvodnění, jakožto podstatnou formální náležitost, od přezkumu opodstatněnosti odůvodnění, jež spadá do přezkumu materiální legality aktu, a předpokládá, že soud ověří, zda důvody, na nichž je akt založen, jsou či nejsou stiženy vadou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’ s France, C‑367/95 P, EU:C:1998:154, body 66 až 68).

65      Je třeba rovněž připomenout, jak již uvedl unijní soud, že Komise nemá širokou posuzovací pravomoc pro účely registrace navrhované EOI, jelikož čl. 4 odst. 2 nařízení č. 211/2011 stanoví, že uvedený orgán „zaregistruje“ takový návrh, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 4 odst. 2 písm. a) až d) tohoto nařízení, tedy zejména pokud navrhovaná EOI nespadá zjevně mimo rámec pravomocí Komise, na základě kterých může předložit návrh právního aktu Unie pro účely provedení Smluv. Naopak, pokud je na základě prvotního přezkoumání zjevné, že tato posledně uvedená podmínka není splněna, Komise „odmítne“ zaregistrovat navrhovanou dotčenou EOI, jak je uvedeno v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 211/2011 (rozsudek ze dne 24. září 2019, Rumunsko v. Komise, T‑391/17, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2019:672, bod 84). Tvrzení Rumunska uvedené v bodě 55 výše musí být tudíž odmítnuto.

66      Právě s ohledem na úvahy uvedené v bodech 61 až 65 výše je třeba v projednávaném případě posoudit, zda je napadené rozhodnutí odůvodněno právně dostačujícím způsobem.

67      Pokud jde o kontext, v němž bylo napadené rozhodnutí přijato, je třeba připomenout, že Komise nejprve rozhodnutím C(2013) 4975 final odmítla zaregistrovat spornou navrhovanou EOI z důvodu, že spadá zjevně mimo rámec jejích pravomocí ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011.

68      Komise uvedla, že hlavním cílem sporné navrhované EOI bylo zajistit „rovnost mezi regiony a udržitelnost regionálních kultur“ tím, že bude „věnována zvláštní pozornost regionům, které se svými vnitrostátními, etnickými, kulturními, náboženskými nebo jazykovými charakteristikami odlišují od sousedních regionů“. Komise měla za to, že články 174 až 178 SFEU, uvedené ve výše zmíněném návrhu jako ustanovení Smluv relevantní pro navrhovaná opatření, nemohou sloužit jako právní základ pro přijetí navrhovaného právního aktu, neboť cílem všech opatření přijatých na základě politiky soudržnosti musí být posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti, jak je definována v článku 174 SFEU. Podle Komise nelze zlepšení situace národnostních menšin chápat tak, že přispívá ke „snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů“ a ke snížení zaostalosti některých regionů, jak stanoví čl. 174 druhý pododstavec SFEU. V tomto ohledu měla Komise za to, že výčet „znevýhodnění“ uvedený v čl. 174 třetím pododstavci SFEU, který s sebou nese povinnost věnovat „zvláštní pozornost“ určitému regionu, je taxativní.

69      Toto rozhodnutí Komise bylo potvrzeno Tribunálem, který zamítl žalobu na neplatnost proti tomuto rozhodnutí (rozsudek ze dne 10. května 2016, Izsák a Dabis v. Komise, T‑529/13, EU:T:2016:282).

70      Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), rozsudek uvedený v bodě 69 výše zrušil.

71      Zaprvé Soudní dvůr, který poskytl vysvětlení ohledně povinností Komise v rámci přezkumu podmínky registrace stanovené v čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011, připomněl, že tato podmínka registrace musí být Komisí vykládána a uplatňována tak, aby byl zajištěn snadný přístup k EOI. Komise je tak oprávněna odmítnout registraci navrhované EOI na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení, pouze pokud tento návrh spadá vzhledem ke svému předmětu a cílům, které vyplývají z povinných informací a případně doplňujících informací poskytnutých organizátory podle přílohy II nařízení č. 211/2011, zjevně mimo rámec pravomocí Komise k předložení návrhu právního aktu Unie pro účely provedení Smluv (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, body 53 a 54).

72      Soudní dvůr dále upřesnil, že otázka, zda opatření navržené v kontextu EOI spadá do rámce pravomocí Komise, představuje prima facie nikoli otázku skutkové povahy nebo otázku posouzení důkazů, která by jako taková podléhala pravidlům v oblasti důkazního břemene, ale především otázku výkladu a použití dotčených ustanovení Smluv. Je-li tedy Komisi předložena žádost o registraci navrhované EOI, nepřísluší jí v této fázi ověřovat, zda byl předložen důkaz o všech uplatněných skutkových okolnostech, ani zda odůvodnění, na němž stojí návrh a navrhovaná opatření, je dostatečné. Pro účely posouzení dodržení podmínky registrace stanovené v čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 se musí Komise omezit na přezkum, zda z objektivního hlediska by taková opatření zamýšlená abstraktně mohla být přijata na základě Smluv (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, body 61 a 62).

73      Zadruhé Soudní dvůr dospěl k závěru, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že pro registraci sporné navrhované EOI byli organizátoři povinni předložit důkaz o tom, že podmínka stanovená v čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 byla splněna. Podle Soudního dvora Tribunál nesprávně pojal výše uvedenou podmínku registrace a rozdělení úkolů mezi organizátory EOI a Komisi v rámci procesu registrace, která z toho vyplývá (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, body 63 a 72).

74      Zatřetí Soudní dvůr přezkoumal výklad článku 174 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 2 písm. c) SFEU, který Tribunál provedl v rozsudku uvedeném v bodě 69 výše. V této souvislosti Soudní dvůr uvedl následující:

„68. […] je pravda, že článek 174 SFEU popisuje cíle unijní politiky soudržnosti obecně a přiznává Unii rozsáhlý rozhodovací prostor, pokud jde o činnosti, které může vykonat v oblasti hospodářské, sociální a územní soudržnosti s ohledem na široké pojetí regionů, kterých se tyto činnosti mohou týkat.

69. Seznam regionů, ‚které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami‘, uvedený v čl. 174 třetím pododstavci SFEU, konkrétně má, jak zdůrazňuje použití výrazů ‚v rámci dotyčných regionů‘ a ‚jako jsou například‘ v tomto ustanovení, demonstrativní, a nikoli taxativní povahu.

70. Jak však Tribunál uvedl v bodech 87 a 89 svého rozsudku, nelze mít za to, že etnické, kulturní, náboženské nebo jazykové charakteristiky specifické pro regiony s národnostní menšinou systematicky znevýhodňují hospodářský rozvoj v porovnání s okolními regiony.

71. Z toho vyplývá, že Tribunál, který v bodech 85 až 89 napadeného rozsudku vyloučil, že by region s národnostní menšinou mohl s ohledem na své specifické etnické, kulturní, náboženské nebo jazykové charakteristiky tvořit systematicky součást ‚regionů, které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami‘ ve smyslu čl. 174 třetího pododstavce SFEU, správně vyložil pojem ‚dotyčný region‘ uvedený v tomto ustanovení, a v tomto ohledu se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení.“

75      Začtvrté Soudní dvůr kasačnímu opravnému prostředku vyhověl a zrušil rozsudek uvedený v bodě 69 výše na základě závěru uvedeného v bodě 73 výše (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 73).

76      Zapáté Soudní dvůr, který měl za to, že může ve věci vydat konečné rozhodnutí, zrušil rozhodnutí Komise o odmítnutí registrace sporné navrhované EOI. Konkrétně Soudní dvůr na základě konstatování, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení [když měl za to, že pro registraci dotčené navrhované EOI byli navrhovatelé povinni předložit důkaz o tom, že podmínka stanovená v čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 byla splněna], měl za to, že žalobní důvod navrhovatelů vycházející z porušení tohoto ustanovení je opodstatněný. Z tohoto závěru Soudní dvůr dovodil, že rozhodnutí Komise o odmítnutí registrace sporné navrhované EOI musí být zrušeno (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, body 74 až 77).

77      V návaznosti na rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), přijala Komise napadené rozhodnutí, kterým zaregistrovala spornou navrhovanou EOI.

78      Ze znění napadeného rozhodnutí (viz body 7 až 13 výše) zaprvé vyplývá, že Komise určila předmět a cíle sporné navrhované EOI. Zadruhé Komise provedla požadovanou předběžnou právní analýzu, když v bodě 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí identifikovala právní základ, který by jí umožnil předložit návrh unijního právního aktu za účelem vyhovění sporné EOI, a sice článku 177 SFEU, a dále tím, že v bodě 6 odůvodnění, jakož i v čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí upřesnila, že činnosti, které mají být financovány v návaznosti na tuto EOI, mají směřovat k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie. Jinými slovy, Komise v rámci této analýzy určila meze pravomoci Unie, pokud jde o spornou navrhovanou EOI.

79      S ohledem na znění napadeného rozhodnutí, kontext jeho přijetí a právní pravidla relevantní v této oblasti má Tribunál za to, že napadené rozhodnutí je odůvodněno právně dostačujícím způsobem. Tento závěr není zpochybněn výtkami Rumunska.

80      Pokud jde nejprve o první Rumunskem vytýkanou skutečnost vycházející z toho, že Komise neuvedla důvody, proč má pravomoc navrhnout přijetí unijního právního aktu v návaznosti na spornou EOI (bod 56 výše), ze znění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise měla za to, že sporná navrhovaná EOI se týká politiky hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie, uvedené v hlavě XVIII třetí části Smlouvy o FEU, a že článek 177 SFEU může představovat právní základ unijního aktu, který navazuje na spornou EOI. Komise rovněž v bodě 6 odůvodnění a v čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí uvedla meze pravomoci Unie v dané oblasti. Za těchto okolností není první Rumunskem vytýkaná skutečnost opodstatněná a musí být zamítnuta.

81      V rámci druhé výtky (body 57 a 58 výše) Rumunsko v podstatě tvrdí, že napadené rozhodnutí dostatečně nevysvětluje změnu postoje Komise ke sporné navrhované EOI, potvrzenou skutečností, že Komise původně v rámci rozhodnutí C(2013) 4975 final odmítla její registraci.

82      Tribunál má za to, že ani tato druhá výtka není opodstatněná. Je totiž třeba poznamenat, že vysvětlení změny postoje Komise je uvedeno v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), který je součástí kontextu přijetí napadeného rozhodnutí.

83      Zaprvé v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), Soudní dvůr prohlásil analýzu Komise obsaženou v rozhodnutí C(2013) 4975 final za neplatnou, podle níž je výčet regionů, „které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami“, uvedený v čl. 174 třetím pododstavci SFEU, taxativní. Podle Soudního dvora je tento výčet demonstrativní povahy.

84      Zadruhé v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 62), Soudní dvůr upřesnil, že pokud je Komisi předložena žádost o registraci navrhované EOI, musí se omezit na přezkum toho, zda z objektivního hlediska a bez ověření uplatňovaných skutkových okolností a dostatečnosti odůvodnění tohoto návrhu a navrhovaných opatření by taková opatření zamýšlená abstraktně mohla být přijata na základě Smluv.

85      Zatřetí Soudní dvůr rozsudkem ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 62), zrušil nejen rozsudek Tribunálu uvedený v bodě 4 výše, ale i rozhodnutí Komise C(2013) 4975 final. Komise proto byla povinna přijmout nové rozhodnutí týkající se sporné navrhované EOI, které vyvozuje všechny důsledky z výše uvedeného rozsudku Soudního dvora.

86      Skutečnosti uvedené v bodech 83 až 85 výše, které jsou Rumunsku známy, vysvětlují skutečnost, že Komise bez ohledu na své původní stanovisko vyjádřené v rozhodnutí C(2013) 4975 final nakonec zaregistrovala spornou navrhovanou EOI napadeným rozhodnutím. Tyto skutečnosti rovněž vysvětlují její přístup v bodě 6 odůvodnění a v čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí, který spočívá ve vymezení oblasti, v níž mohou být přijaty právní akty Unie („pokud činnosti, které mají být financovány, povedou k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie“), která odpovídá oblasti, v níž organizátoři sporné EOI požadují předložení právních aktů („[sporné] navrhované EOI, v rozsahu, v němž se týká předložení návrhů právních aktů Komisí, které vymezí úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů“), aby z toho bylo možné vyvodit, že sporná navrhovaná EOI nespadá zjevně mimo rámec jejích pravomocí ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011.

87      Pokud jde o tvrzení Rumunska, podle něhož se zdá, že Komise zaregistrovala spornou navrhovanou EOI, aniž věděla, čeho se skutečně týká (viz bod 58 výše), toto tvrzení se týká spíše merita sporu a je o něm pojednáno v rámci přezkumu prvního žalobního důvodu.

88      Na základě předchozích úvah je třeba tento žalobní důvod zamítnout.

 K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011

89      Rumunsko tvrdí, že sporná navrhovaná EOI spadá zjevně mimo rámec pravomocí Komise, na jejichž základě může Komise předložit návrh právního aktu Unie pro účely provedení Smluv ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011, a v důsledku toho napadené rozhodnutí porušuje toto ustanovení.

90      Rumunsko zaprvé tvrdí, že články 174 až 178 SFEU týkající se hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie nepředstavují platný právní základ pro činnost Unie ve smyslu sporné navrhované EOI.

91      V tomto ohledu Rumunsko tvrdí, že v oblasti hospodářské, sociální a územní soudržnosti (jejíž součástí je sporná navrhovaná EOI) může Unie dosáhnout cíle ochrany práv příslušníků národnostních menšin pouze tehdy, pokud účel politiky soudržnosti stanovený Smlouvou sleduje dosažení uvedeného cíle. Jakýkoli jiný způsob jednání by byl v rozporu se zásadou svěření pravomocí vyjádřenou v čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 a 2 SEU.

92      Podle Rumunska je přitom politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti zaměřena na harmonický rozvoj Unie jako celku zejména prostřednictvím snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů a snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů. Podle Rumunska je pro činnost spadající do rámce této politiky relevantní kritérium úrovně rozvoje různých regionů, a nikoli kritérium vnitrostátních, etnických, kulturních, náboženských a jazykových charakteristik regionů. Kromě toho nelze hovořit o platné a systematické spojitosti mezi etnickým složením některých regionů a úrovní jejich rozvoje ve vztahu k sousedním regionům.

93      Rumunsko dochází k závěru, že kritérium týkající se zvláštností regionů obývaných národnostními menšinami není pro posouzení úrovně rozvoje regionu relevantní, takže při provádění politiky soudržnosti nemůže hrát sebemenší roli. Akt založený na takovém kritériu tudíž neumožňuje dosáhnout cílů politiky soudržnosti spočívajících ve snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů Unie, a nemůže se tedy zakládat na článcích 174 až 178 SFEU.

94      V této souvislosti Rumunsko poznamenává, že se Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), nezabýval otázkou, zda by opatření uvedená ve sporné navrhované EOI a „zamýšlená abstraktně mohla být přijata na základě Smluv“. Soudní dvůr naproti tomu potvrdil analýzu Tribunálu, podle níž region s národnostní menšinou nemůže s ohledem na své specifické etnické, kulturní, náboženské nebo jazykové charakteristiky tvořit systematicky součást „regionů, které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami“ ve smyslu čl. 174 třetího pododstavce SFEU. Rumunsko z toho vyvozuje, že Soudní dvůr měl za to, že právní úprava jdoucí směrem, který sledují organizátoři, se nemůže opírat o ustanovení Smlouvy týkající se politiky soudržnosti.

95      Zadruhé Rumunsko tvrdí, že znění bodu 6 odůvodnění napadeného rozhodnutí ukazuje na existenci výhrady v posouzení Komise. Tato výhrada uvádí, že podle Komise nejsou předmět a cíle sporné navrhované EOI jasné a není jasné ani to, jak by jich mohlo být dosaženo přijetím právních aktů založených na článcích 174 až 178 SFEU. Tento postup Komise však není v souladu s nařízením č. 211/2011. Podle Rumunska musí být rozhodnutí o registraci navrhované EOI založeno na přesné analýze jejího předmětu a cílů, i když je uvedená analýza provedena abstraktně, a nikoli konkrétně. Tato analýza nemůže být odložena na pozdější fázi průběhu EOI, jako je fáze stanovená v článku 10 nařízení č. 211/2011.

96      Rumunsko v replice dále rozvíjí argumentaci uvedenou v bodě 95 výše a vytýká Komisi, že se zabývá pouze omezenou částí informací poskytnutých organizátory sporné EOI, a sice obecným a neurčitým cílem, a vykládá tak nesprávně pojem „abstraktní analýza“, na který Soudní dvůr odkázal v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177). Rumunsko tvrdí, že Komise měla zohlednit jak povinné informace, tak doplňující informace poskytnuté organizátory podle přílohy II nařízení č. 211/2011 a v této souvislosti je správné určení předmětu a skutečných cílů sporné navrhované EOI podmínkou sine qua non pro určení oblasti pravomoci Unie nebo právního základu případně přijatého unijního aktu.

97      Rumunsko konkrétně tvrdí, že Komise měla zohlednit skutečnost, že sporná navrhovaná EOI připomínala nutnost vypracování definice pojmu „region s národnostní menšinou“, jakož i seznam těchto regionů. Komise měla rovněž zohlednit skutečnost, že provedení sporné navrhované EOI do evropských právních předpisů předpokládalo nové uspořádání celého statistického systému stanoveného nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1059/2003 ze dne 26. května 2003 o zavedení společné klasifikace územních statistických jednotek (NUTS) (Úř. věst. 2003, L 154, s. 1; Zvl. vyd. 14/01, s. 196) a změnu způsobu správní organizace na úrovni členských států v novém územním uspořádání, které mělo zohlednit etnické, náboženské, jazykové nebo kulturní kritérium. Podle Rumunska přitom správní a územní organizace členských států spadá do jejich výlučné pravomoci a v souladu s čl. 4 odst. 2 SEU má Unie povinnost dodržovat ústavní pořádek členských států.

98      Na základě výše uvedené argumentace Rumunsko dochází k závěru, že napadené rozhodnutí porušuje čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011.

99      Komise a Maďarsko s argumentací Rumunska nesouhlasí.

100    Před konkrétním posouzením výtek vznesených Rumunskem vůči Komisi v rámci tohoto žalobního důvodu je třeba připomenout charakteristické rysy přezkumu, který musí Komise provést na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011.

101    V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise musí podmínku registrace navrhované EOI vykládat a uplatňovat tak, aby byl zajištěn snadný přístup k EOI. Pouze pokud je navrhovaná EOI s ohledem na její předmět a cíle, tak jak vyplývají z povinných informací a případně doplňujících informací poskytnutých organizátory, zjevně mimo rámec pravomocí, na jejichž základě může Komise předložit návrh právního aktu Unie pro účely provedení Smluv, je oprávněna odmítnout registraci této navrhované EOI podle čl. 4 odst. 2 písm. b) uvedeného nařízení (viz bod 71 výše).

102    Kromě toho existuje rozdíl mezi přezkumem, který je Komise povinna provést na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011, a přezkumem, který je povinna provést na základě čl. 10 odst. 1 písm. c) téhož nařízení.

103    Podle čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 se Komise musí omezit na přezkum, zda z objektivního hlediska by opatření navržená v rámci dotčené EOI, zamýšlená abstraktně, mohla být přijata na základě Smluv. Komisi v této fázi nepřísluší ověřovat, zda je předložen důkaz o všech uplatněných skutkových okolnostech či zda je odůvodnění, které je základem návrhu a navrhovaných opatření, dostatečné (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 62).

104    Rozhodnutí o tom, zda bude návrh EOI zaregistrován, předpokládá první posouzení této iniciativy z právního pohledu a není jím dotčeno posouzení, které provádí Komise v rámci sdělení přijatého na základě čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 211/2011, jelikož toto sdělení obsahuje konečný postoj Komise k otázce, zda předloží, či nepředloží návrh unijního právního aktu v reakci na dotčenou EOI (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2018, One of Us a další v. Komise, T‑561/14, EU:T:2018:210, body 77, 79 a 117).

105    Z úvah uvedených v bodech 100 až 104 výše vyplývá, že Komise může odmítnout registraci navrhované EOI pouze tehdy, pokud při přezkumu provedeném v rámci čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 dospěje k závěru, že lze zcela vyloučit, že může předložit návrh právního aktu Unie pro účely provedení Smluv. Naproti tomu, pokud Komise nemůže dospět k takovému závěru, je povinna dotčený návrh EOI zaregistrovat.

106    Závěr uvedený v bodě 105 výše je podpořen upřesněním Soudního dvora, podle kterého zvláštní přidaná hodnota mechanismu EOI nespočívá v jistotě dosažení cíle, ale v možnostech a příležitostech, které vytváří pro občany Unie a které spočívají ve vyvolání politické diskuse v unijních orgánech, aniž je nutné čekat na zahájení legislativního postupu (viz bod 51 výše). Z tohoto upřesnění tak vyplývá, že i když existují vážné pochybnosti o tom, zda dotčená navrhovaná EOI spadá do rámce pravomocí Komise ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011, musí tento orgán uvedený návrh zaregistrovat, aby byla umožněna politická diskuze uvnitř orgánů zahájená v návaznosti na tuto registraci.

107    Výtky Rumunska je tak třeba posoudit ve světle úvah uvedených v bodech 101 až 106 výše.

108    Pokud jde o výtku Rumunska uvedenou v bodech 95 až 97 výše, podle níž Komise nezohlednila všechny informace poskytnuté organizátory ve sporné navrhované EOI a neidentifikovala v podstatě správně obsah tohoto návrhu, je třeba úvodem poznamenat, že podle judikatury musí být informace týkající se předmětu a cílů navrhované EOI, které poskytují organizátoři EOI, buď povinně, nebo dobrovolně podle přílohy II nařízení č. 211/2011, Komisí zohledněny při přezkumu provedeném zejména na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, body 51 a 54). Kromě toho bylo upřesněno, že pokud organizátoři EOI poskytnou v příloze svého návrhu podle výše uvedené přílohy II podrobnější informace týkající se jeho předmětu, cílů a kontextu, jak to učinili v projednávané věci, je Komise povinna tyto informace pečlivě a nestranně přezkoumat (rozsudek ze dne 12. září 2017, Anagnostakis v. Komise, C‑589/15 P, EU:C:2017:663, bod 35).

109    V projednávaném případě je třeba zaprvé poznamenat, že v bodech 1 a 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise určila předmět a cíle tohoto návrhu tím, že převzala povinné informace poskytnuté organizátory na základě přílohy II nařízení č. 211/2011 (viz bod 2 výše).

110    Zadruhé je třeba poznamenat, že článek 177 SFEU, označený Komisí v bodě 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí jako možný právní základ unijních právních aktů, které by mohly být přijaty v návaznosti na spornou EOI, byl uveden mezi ustanoveními citovanými organizátory ve sporné navrhované EOI na základě přílohy II nařízení č. 211/2011 jakožto ustanovení relevantní pro navrhované opatření.

111    Zatřetí je třeba připomenout, že Komise zaregistrovala spornou navrhovanou EOI „na základě předpokladu, že jejím cílem je přijetí návrhů právních aktů předložených [jí samou], které stanoví úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů“, a „za předpokladu, že činnosti, které mají být financovány, povedou k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie“ (čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí).

112    Skutečnosti zmíněné v bodech 108 až 111 výše, zkoumané ve světle všech informací poskytnutých organizátory sporné navrhované EOI, prokazují, že Komise v souladu s rozsudkem ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 62), přezkoumala z objektivního hlediska navržená opatření zamýšlená abstraktně a omezila se v podstatě na uvedení předmětu a cílů sporné navrhované EOI a na konstatování, že tento návrh spadá do unijní politiky soudržnosti. Takto pojatá sporná navrhovaná EOI je v napadeném rozhodnutí uvedena správně a nelze konstatovat žádné zkreslení jejího obsahu.

113    Je pravda, jak uvádí Rumunsko, že organizátoři sporné EOI poukázali v rámci doplňujících a nepovinných informací sdělených podle přílohy II nařízení č. 211/2011 na nutnost, aby unijní právní akt přijatý v reakci na spornou EOI obsahoval definici pojmu „regiony s etnickou nebo národnostní menšinou“, jakož i seznam těchto regionů. Organizátoři rovněž uvedli, že je nezbytné, aby při určování regionů uvedených v nařízení č. 1059/2003 byly zohledněny jejich etnické, náboženské, jazykové nebo kulturní hranice.

114    Je však třeba konstatovat, že ze všech informací sdělených organizátory vyplývá, že skutečnosti uvedené v bodě 113 výše podle nich představují prostředky k dosažení cíle sporné EOI, jak je popsán v bodě 2 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z toho vyplývá, že vzhledem k tomu, že Komise měla při posouzení provedeném na základě čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011 právní povinnost přezkoumat z objektivního hlediska navrhovaná opatření, zamýšlená abstraktně, aniž mohla ověřit, zda byl předložen důkaz o všech uplatněných skutkových okolnostech či zda odůvodnění, na němž stojí sporná navrhovaná EOI a uvedená opatření, je dostatečné (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 62), je třeba učinit závěr, že není prokázáno, že Komise nezohlednila všechny informace poskytnuté organizátory sporné navrhované EOI, včetně doplňujících a nepovinných informací, ani že zkreslila obsah tohoto návrhu.

115    Kromě toho je třeba odmítnout argument Rumunska, podle něhož Komise podrobila své posouzení „výhradě“, která je v zásadě v rozporu s nařízením č. 211/2011 (viz bod 95 výše).

116    Je totiž nutno konstatovat, že postup Komise spočívající v registraci sporné navrhované EOI „na základě předpokladu, že jejím cílem je přijetí návrhů právních aktů předložených [jí samou], které stanoví úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů, a za předpokladu, že činnosti, které mají být financovány, povedou k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie“, je v souladu s nařízením č. 211/2011, jak je vykládáno Soudním dvorem zejména v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), jelikož, jak již bylo uvedeno, Komise musí vykládat a uplatňovat podmínku registrace stanovenou v čl. 4 odst. 2 písm. b) výše uvedeného nařízení tak, aby byl zajištěn snadný přístup k EOI. Komise tedy může případně přistoupit k „užšímu vymezení“, ke „kvalifikování“ nebo dokonce k částečné registraci dotčeného návrhu EOI za účelem zajištění snadného přístupu k této EOI za podmínky, že splní svou povinnost uvést odůvodnění, a že obsah tohoto návrhu není zkreslen. Tento postup totiž umožňuje Komisi namísto odmítnutí registrace navrhované EOI zaregistrovat tuto EOI kvalifikovaným způsobem, aby byl zachován užitečný účinek cíle sledovaného nařízením č. 211/2011. Tento závěr platí tím spíše, že organizátoři takového návrhu nejsou nutně právníky se smyslem pro přesnost písemného vyjádření a se znalostmi o pravomocích Unie a pravomocích Komise. Kromě toho je třeba poznamenat, že tvrzení Rumunska, podle něhož existence „výhrady“ v posouzení Komise naznačuje, že z její strany existují pochybnosti a otázky (viz bod 95 výše), nejenže není prokázáno, ale je rovněž irelevantní, jelikož jak již bylo uvedeno, existence takových pochybností a otázek by neměla Komisi bránit v registraci sporné navrhované EOI.

117    Tento postup Komise lze mimoto vysvětlit její povinností přijmout nové rozhodnutí týkající se sporné navrhované EOI v návaznosti na rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), z něhož vyplývají veškeré důsledky tohoto rozsudku, jak bylo zdůrazněno v bodě 85 výše.

118    S ohledem na úvahy obsažené v bodech 108 až 117 výše musí být výtka Rumunska uvedená v bodech 95 až 97 výše zamítnuta.

119    Pokud jde o výtku Rumunska uvedenou v bodech 90 až 94 výše, podle níž články 174 až 178 SFEU nepředstavují platný právní základ pro činnost Unie ve smyslu sporné navrhované EOI, je třeba připomenout, že Komise, aniž se dopustila pochybení (viz závěry v bodech 114 a 118 výše), tento návrh zaregistrovala „na základě předpokladu, že jejím cílem je přijetí návrhů právních aktů předložených [jí samou], které stanoví úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů“, přičemž toto předložení lze provést na základě článku 177 SFEU (čl. 1 odst. 2 napadeného rozhodnutí ve spojení s bodem 5 jeho odůvodnění).

120    Článek 177 první pododstavec SFEU totiž zejména stanoví, že „Parlament […] a Rada řádným legislativním postupem […] vymezí formou nařízení […] úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů“. Článek 177 SFEU je zařazen do hlavy XVIII, nadepsané „Hospodářská, sociální a územní soudržnost“, části třetí Smlouvy o FEU, nadepsané „Vnitřní politiky a činnosti Unie“.

121    Z článku 4 odst. 2 písm. c) SFEU vyplývá, že hospodářská, sociální a územní soudržnost patří mezi oblasti sdílené pravomoci Unie a členských států. V souladu s čl. 2 odst. 6 SFEU rozsah a způsob výkonu této pravomoci Unie určují ustanovení hlavy XVIII třetí části Smlouvy o FEU.

122    Článek 174 první pododstavec SFEU, který je součástí výše uvedené hlavy XVIII, stanoví, že Unie za účelem podpory harmonického vývoje rozvíjí a prosazuje svou činnost vedoucí k posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti.

123    Článek 174 třetí pododstavec SFEU stanoví:

„V rámci dotyčných regionů je zvláštní pozornost věnována venkovským oblastem, oblastem postiženým průmyslovými přeměnami a regionům, které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami, jako jsou například nejsevernější regiony s velmi nízkou hustotou obyvatelstva a ostrovní, přeshraniční a horské regiony.“

124    Soudní dvůr uvedl, že článek 174 SFEU popisuje cíle unijní politiky soudržnosti obecně a přiznává Unii rozsáhlý rozhodovací prostor, pokud jde o činnosti, které může vykonat v oblasti hospodářské, sociální a územní soudržnosti s ohledem na široké pojetí regionů, kterých se tyto činnosti mohou týkat (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 68).

125    Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že seznam regionů, „které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami“, uvedený v čl. 174 třetím pododstavci SFEU, má demonstrativní, a nikoli taxativní povahu (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 69).

126    Z úvah uvedených v bodech 120 až 125 výše vyplývá, že Unie má pravomoc v oblasti hospodářské, sociální a územní soudržnosti. Kromě toho je třeba připomenout, že článek 177 SFEU stanoví přijímání nařízení řádným legislativním postupem, které je zahájeno předložením návrhu Komise Parlamentu a Radě, jak je upřesněno v čl. 289 odst. 1 SFEU.

127    Z výše uvedeného vyplývá, že Komise mohla, aniž se dopustila pochybení, dospět v napadeném rozhodnutí k závěru, že sporná navrhovaná EOI v rozsahu, v němž se týkala přijetí návrhů právních aktů předložených jí samou, které stanoví úlohu, přednostní cíle a organizaci strukturálních fondů, a za předpokladu, že činnosti, které mají být financovány, povedou k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie, nespadala zjevně mimo rámec jejích pravomocí ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. b) nařízení č. 211/2011. Tento závěr je jediný možný s ohledem na upřesnění poskytnuté Soudním dvorem, podle něhož otázka, zda opatření navržené v kontextu EOI spadá do rámce pravomocí Komise ve smyslu výše uvedeného ustanovení, představuje prima facie, a především otázku výkladu a použití dotčených ustanovení Smluv (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, bod 61).

128    Je pravda, jak ostatně poznamenává Rumunsko, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise (C‑420/16 P, EU:C:2019:177), potvrdil analýzu Tribunálu v rozsudku ze dne 10. května 2016, Izsák a Dabis v. Komise (T‑529/13, EU:T:2016:282), podle níž nelze mít za to, že etnické, kulturní, náboženské nebo jazykové charakteristiky specifické pro regiony s národnostní menšinou systematicky znevýhodňují hospodářský rozvoj v porovnání s okolními regiony. Soudní dvůr tak měl za to, že Tribunál tím, že vyloučil, že by region s národnostní menšinou mohl s ohledem na své specifické etnické, kulturní, náboženské nebo jazykové charakteristiky tvořit systematicky součást „regionů, které jsou závažně a trvale znevýhodněny přírodními nebo demografickými podmínkami“ ve smyslu čl. 174 třetího pododstavce SFEU, správně vyložil pojem „dotyčný region“ uvedený v tomto ustanovení (rozsudek ze dne 7. března 2019, Izsák a Dabis v. Komise, C‑420/16 P, EU:C:2019:177, body 70 a 71).

129    Tato upřesnění poskytnutá Soudním dvorem nezpochybňují závěr uvedený v bodě 127 výše, podle něhož se Komise nedopustila pochybení, když dospěla k závěru, že sporná navrhovaná EOI zjevně nespadala mimo rámec jejích pravomocí. Rozhodnutím o registraci navrhované EOI totiž není dotčeno posouzení, které provádí Komise v rámci sdělení přijatého na základě čl. 10 odst. 1 písm. c) nařízení č. 211/2011, obsahujícího její „právní a politické závěry“ ohledně EOI, případná opatření, která zamýšlí učinit, a odůvodnění, proč tato opatření hodlá či nehodlá učinit, jak bylo připomenuto v bodech 50 a 104 výše. Zadruhé, jak Komise upřesnila v žalobní odpovědi, může při přípravě uvedeného sdělení a považuje-li to za nezbytné přezkoumat, zejména na základě faktických údajů, zda a v jakém rozsahu mohou mít charakteristiky regionu s národnostní menšinou dopad na jeho hospodářský nebo sociální rozvoj v porovnání s okolními regiony a zda a v jakém rozsahu vyžadují zjištěné rozdíly mezi úrovní hospodářského nebo sociálního rozvoje přijetí opatření směřujícího k posílení hospodářské, sociální a územní soudržnosti.

130    Na základě výše uvedených úvah je třeba výtku Rumunska uvedenou v bodech 90 až 94 výše, a tedy i projednávaný žalobní důvod zamítnout. Proto musí být zamítnuta i žaloba.

 K nákladům řízení

131    Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Rumunsko nemělo ve věci úspěch, ponese Rumunsko vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení Komise.

132    Podle čl. 138 odst. 1 téhož jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Z toho vyplývá, že Maďarsko ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (desátý senát)

rozhodl takto:

1)      Žaloba se zamítá.

2)      Rumunsko ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí.

3)      Maďarsko ponese vlastní náklady řízení.

Kornezov

Buttigieg

Kowalik-Bańczyk

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 10. listopadu 2021.

Podpisy.


*–      Jednací jazyk: rumunština.