ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)
27. února 2024(*)
„Kasační opravný prostředek – Duševní vlastnictví – (Průmyslové) vzory Společenství – Smlouva o patentové spolupráci (Smlouva PCT) – Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví – Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví – Článek 4 – Nařízení (ES) č. 6/2002 – Článek 41 – Přihláška (průmyslového) vzoru – Právo přednosti – Uplatnění práva přednosti na základě mezinárodní přihlášky podané na základě Smlouvy PCT – Lhůta – Výklad v souladu s článkem 4 této úmluvy – Meze“
Ve věci C‑382/21 P,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie dne 23. června 2021,
Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), zástupci: D. Gája, D. Hanf, E. Markakis a V. Ruzek, jako zmocněnci,
účastník řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatel),
podporovaný:
Evropskou komisí, zástupci: P. Němečková, J. Samnadda a G. von Rintelen, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí v řízení o kasačním opravném prostředku,
přičemž další účastnicí řízení je:
The KaiKai Company Jaeger Wichmann GbR, se sídlem v Mnichově (Německo), zástupci: J. Hellmann-Cordner, Rechtsanwältin, ve spolupráci s: T. Lachmann a F. Steinbach, Patentanwälte,
žalobkyně v prvním stupni,
SOUDNÍ DVŮR (velký senát),
ve složení: K. Lenaerts, předseda, L. Bay Larsen, místopředseda, K. Jürimäe, C. Lycourgos, E. Regan a N. Piçarra, předsedové senátů, M. Ilešič, P. G. Xuereb, L. S. Rossi (zpravodajka), I. Jarukaitis, A. Kumin, N. Jääskinen, N. Wahl, I. Ziemele a J. Passer, soudci,
generální advokátka: T. Ćapeta,
za soudní kancelář: M. Krausenböck, radová,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. března 2023,
po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 13. července 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Svým kasačním opravným prostředkem se Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 14. dubna 2021, The KaiKai Company Jaeger Wichmann v. EUIPO (Tělocvičné nebo sportovní přístroje a zařízení) (T‑579/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2021:186), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí třetího odvolacího senátu EUIPO ze dne 13. června 2019 (věc R 573/2019-3).
Právní rámec
Mezinárodní právo
Pařížská úmluva
2 Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví byla podepsána v Paříži dne 20. března 1883, naposledy revidována ve Stockholmu dne 14. července 1967 a pozměněna dne 28. září 1979 (Recueil des traités des Nations unies, sv. 828, č. 11851, s. 305, dále jen „Pařížská úmluva“). Všechny členské státy Evropské unie jsou stranami této úmluvy.
3 Článek 1 odst. 1 a 2 uvedené úmluvy stanoví:
„1) Země, na které se vztahuje tato Úmluva, tvoří Unii na ochranu průmyslového vlastnictví.
2) Předmětem ochrany průmyslového vlastnictví jsou patenty na vynálezy, užitné vzory, průmyslové vzory nebo modely, tovární nebo obchodní známky, známky služeb, obchodní jméno a údaje o provenienci zboží nebo označení jeho původu. Dalším úkolem ochrany průmyslového vlastnictví je též potlačování nekalé soutěže.“
4 Článek 4 téže Úmluvy stanoví:
„A.
1) Kdo řádně podá žádost o patent na vynález (přihlášku vynálezu), o užitný vzor, o průmyslový vzor nebo model, o tovární nebo obchodní známku v jedné [ze zemí Unie na ochranu průmyslového vlastnictví], nebo jeho právní nástupce, bude ve lhůtách níže uvedených požívat prioritního práva [práva přednosti] při podání přihlášky v ostatních zemích.
2) Za přihlášku, která zakládá prioritní právo [právo přednosti], se uznává každá přihláška, která je řádnou přihláškou národní podle národního zákonodárství každé […] země [Unie na ochranu průmyslového vlastnictví], nebo podle dvoustranných nebo vícestranných smluv, uzavřených mezi několika […] zeměmi [Unie na ochranu průmyslového vlastnictví].
[…]
C.
1) Shora uvedené prioritní lhůty [lhůty přednosti] činí dvanáct měsíců pro patenty na vynálezy a pro užitné vzory a šest měsíců pro průmyslové vzory nebo modely a pro tovární nebo obchodní známky.
2) Tyto lhůty počnou běžet ode dne, kdy byla podána první přihláška; den podání přihlášky se nepočítá do lhůty.
[…]
4) Za první přihlášku, od jejíhož data podání běží prioritní lhůta [lhůta přednosti], pokládá se pozdější přihláška, jejíž předmět se shoduje s předmětem dřívější první přihlášky podle odstavce 2, podané v téže […] zemi [Unie na ochranu průmyslového vlastnictví], jestliže v době podání pozdější přihlášky byla dřívější přihláška odvolána, nebo bylo od ní upuštěno, nebo byla zamítnuta, aniž byla dána k veřejnému nahlédnutí a aniž z ní plynula nějaká práva, a jestliže jí nebylo ještě použito za podklad k uplatnění prioritního práva [práva přednosti]. Dřívější přihlášky nemůže pak již být použito za podklad k uplatnění prioritního práva [práva přednosti].
[…]
E.
1) Je-li v některé zemi přihlášen průmyslový vzor nebo model na podkladě prioritního práva [práva přednosti] založeného na přihlášce užitného vzoru, platí pouze prioritní lhůta [lhůta přednosti] stanovená pro průmyslové vzory nebo modely.
2) Kromě toho je přípustno přihlásit v některé zemi užitný vzor na podkladě prioritního práva [práva přednosti] založeného podáním žádosti o patent a naopak.
[…]“
5 Článek 19 Pařížské úmluvy zní následovně:
„[…] země [Unie na ochranu průmyslového vlastnictví] si navzájem vyhrazují právo sjednávat odděleně mezi sebou zvláštní dohody na ochranu průmyslového vlastnictví, pokud takové dohody neodporují ustanovením této Úmluvy.“
6 Článek 25 odst. 1 této úmluvy zní:
„Každá země, která je stranou této Úmluvy, se zavazuje, že učiní v souladu se svými ústavními předpisy opatření nezbytná k provedení této Úmluvy.“
Dohoda TRIPS
7 Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (dále jen „Dohoda TRIPS“), která je přílohou 1 C Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), byla uzavřena v Marrákeši dne 15. dubna 1994 a schválena rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986-1994) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80). Smluvními stranami Dohody TRIPS jsou členové WTO, včetně všech členských států Unie, jakož i samotná Unie.
8 Článek 2 této dohody, který spadá do její části I, v odstavci 1 stanoví:
„Pokud jde o části II, III a IV této Dohody, budou Členové dodržovat články 1 až 12 a 19 Pařížské úmluvy […].“
9 Článek 25 uvedené Dohody, který spadá do její část II, ukládá v odstavci 1 členům WTO povinnost poskytnout ochranu nezávisle vytvořeným průmyslovým vzorům, které jsou nové a původní.
10 Článek 62 téže Dohody, který tvoří její část IV, se týká zejména získání práv k duševnímu vlastnictví.
Smlouva PCT
11 Smlouva o patentové spolupráci byla uzavřena ve Washingtonu dne 19. června 1970 a byla naposledy změněna dne 3. října 2001 (Recueil des traités des Nations unies, svazek 1160, č. 18336, s. 231, dále jen „Smlouva PCT“). Všechny členské státy Unie jsou stranami Smlouvy PCT.
12 Článek 1 odst. 2 Smlouvy PCT stanoví:
„Žádné ustanovení Smlouvy nelze vykládat tak, že by to bylo na úkor práv podle ustanovení [Pařížské úmluvy] občana země, která je členem této úmluvy, nebo toho, kdo má v takové zemi pobyt.“
13 Článek 2 této Smlouvy stanoví:
„Pro účely této Smlouvy a Prováděcího předpisu, pokud není výslovně uvedeno jinak:
i) pojmem ‚přihláška‘ se rozumí přihláška na ochranu vynálezu; všechny [všemi] odkazy na ‚přihlášku‘ se rozumějí odkazy na přihlášky o udělení patentu na vynález, autorského osvědčení na vynález, osvědčení na užitný vzor, užitného vzoru, dodatkového patentu nebo osvědčení na vynález a dodatkového osvědčení na užitný vzor;
ii) odkazy na pojem ‚patent‘ se rozumějí odkazy na patent na vynález, na autorské osvědčení na vynález, na osvědčení na užitný vzor, na užitný vzor, na dodatkový patent nebo osvědčení, na dodatkové autorské osvědčení na vynález a na dodatkové osvědčení na užitný vzor;
[…]
vii) pojmem ‚mezinárodní přihláška‘ se rozumí přihláška podaná podle Smlouvy;
[…]“
Unijní právo
14 Článek 25 nařízení Rady (ES) č. 6/2002 ze dne 12. prosince 2001 o (průmyslových) vzorech Společenství (Úř. věst. 2002, L 3, s. 1; Zvl. vyd. 13/27, s. 142) v odstavci 1 stanoví:
„(Průmyslový) vzor Společenství lze prohlásit neplatným pouze v níže uvedených případech:
[…]
g) pokud (průmyslový) vzor představuje nevhodné užití kteréhokoliv z prvků, uvedených v článku 6 ter [Pařížské úmluvy] nebo zneužití symbolických znaků, emblémů a erbů jiných než těch, které jsou uvedeny v článku 6 ter výše uvedené úmluvy, které jsou ve veřejném zájmu dotyčného členského státu.“
15 Článek 41 tohoto nařízení v odstavcích 1 a 2 stanoví:
„1. Osoba, která řádně podala přihlášku (průmyslového) vzoru nebo užitného vzoru v některém nebo pro některý členský stát [Pařížské úmluvy] nebo Dohody o [WTO] nebo její právní nástupce požívají pro účely podání přihlášky zapsaného (průmyslového) vzoru Společenství pro stejný (průmyslový) vzor nebo užitný vzor právo přednosti po dobu šesti měsíců ode dne podání první přihlášky.
2. Za podání, na jehož základě vzniká právo přednosti, se považuje každé podání, které je rovnocenné řádnému vnitrostátnímu podání podle vnitrostátních právních předpisů státu, ve kterém k němu došlo, nebo podle dvoustranných nebo mnohostranných smluv.“
Skutečnosti předcházející sporu
16 Skutečnosti předcházející sporu byly vylíčeny Tribunálem v bodech 12 až 22 napadeného rozsudku a mohou být pro potřeby tohoto řízení shrnuty následovně.
17 Dne 24. října 2018 podala společnost The KaiKai Company Jaeger Wichmann GbR (dále jen „KaiKai“) u EUIPO hromadnou přihlášku k zápisu dvanácti (průmyslových) vzorů Společenství (dále jen „dotčená přihláška k zápisu“), přičemž se pro všechny tyto (průmyslové) vzory dovolávala práva přednosti založeného na mezinárodní přihlášce PCT/EP2017/077469 podané dne 26. října 2017 na základě Smlouvy PCT k Evropskému patentovému úřadu (dále jen „mezinárodní přihláška ze dne 26. října 2017 podaná na základě Smlouvy PCT“).
18 Dopisem ze dne 31. října 2018 průzkumový referent EUIPO informoval společnost KaiKai, že dotčené přihlášce k zápisu bylo v plném rozsahu vyhověno, ale že uplatňované právo přednosti bylo zamítnuto pro všechny dotčené (průmyslové) vzory, neboť den, kdy byla podána mezinárodní přihláška ze dne 26. října 2017 podaná na základě Smlouvy PCT, předcházel o více než šest měsíců dni, kdy byla tato přihláška k zápisu podána.
19 Vzhledem k tomu, že společnost KaiKai trvala na uplatnění práva přednosti a požádala o rozhodnutí, proti kterému lze podat odvolání, průzkumový referent rozhodnutím ze dne 16. ledna 2019 zamítl právo přednosti pro všechny dotčené (průmyslové) vzory (dále jen „rozhodnutí průzkumového referenta“).
20 Na podporu tohoto rozhodnutí průzkumový referent uvedl, že i když mezinárodní přihláška podaná na základě Smlouvy PCT může v zásadě založit právo přednosti podle čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002, jelikož široká definice pojmu „patent“ uvedená v článku 2 Smlouvy PCT zahrnuje rovněž užitné vzory uvedené v tomto čl. 41 odst. 1, uplatnění takového práva přednosti rovněž podléhá lhůtě šesti měsíců, která v projednávané věci nebyla dodržena.
21 Dne 14. března 2019 podala společnost KaiKai proti rozhodnutí průzkumového referenta odvolání u EUIPO.
22 Rozhodnutím ze dne 13. června 2019 (dále jen „sporné rozhodnutí“) třetí odvolací senát EUIPO toto odvolání zamítl. Měl v podstatě za to, že průzkumový referent použil správně čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002, který věrně odráží ustanovení Pařížské úmluvy.
23 Odvolací senát tudíž dospěl k závěru, že se společnost KaiKai může dovolávat práva přednosti na základě mezinárodní přihlášky ze dne 26. října 2017 podané na základě Smlouvy PCT pouze ve lhůtě šesti měsíců ode dne podání této přihlášky, a sice do 26. dubna 2018.
Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
24 Návrhem došlým Tribunálu dne 20. srpna 2019 podala společnost KaiKai žalobu proti spornému rozhodnutí, kterou se domáhala:
– v rámci prvního, třetího a čtvrtého bodu návrhových žádání, aby Tribunál zrušil toto rozhodnutí a uložil EUIPO náhradu nákladů řízení před odvolacím senátem a před Tribunálem;
– v rámci druhého bodu návrhových žádání, aby Tribunál zrušil rozhodnutí průzkumového referenta a uznal uplatňované právo přednosti, a
– podpůrně, v rámci pátého bodu návrhových žádání, aby nařídil jednání.
25 Na podporu své žaloby předložila společnost KaiKai dva žalobní důvody, z nichž první vychází z podstatného porušení procesních ustanovení, odvolacím senátem EUIPO a druhý z nesprávného výkladu a použití čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 uvedeným senátem.
26 V napadeném rozsudku Tribunál nejprve v jeho bodech 25 až 33 odmítl jako nepřípustné druhý a pátý bod návrhových žádání společnosti KaiKai a poté zkoumal opodstatněnost druhého žalobního důvodu.
27 Zaprvé Tribunál v bodech 41 až 50 uvedeného rozsudku zamítl první část tohoto žalobního důvodu vycházející z nesprávného právního posouzení při výkladu pojmu „užitný vzor“ ve smyslu čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002.
28 V tomto ohledu Tribunál v bodě 44 napadeného rozsudku konstatoval, že argumentace společnosti KaiKai je nejednoznačná a nepřináší jí žádný prospěch. V bodech 45 až 47 uvedeného rozsudku Tribunál uvedl, že v každém případě „mezinárodní patentové přihlášky“ podané na základě Smlouvy PCT zahrnují užitné vzory, neboť tato smlouva nerozlišuje podle jednotlivých práv, kterými různé smluvní státy poskytují ochranu vynálezu. Tribunál měl tak v bodech 49 a 50 uvedeného rozsudku za to, že i když znění čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 výslovně neuvádí uplatnění práva přednosti založeného na patentu, odvolací senát EUIPO se nedopustil nesprávného právního posouzení, když podal extenzivní výklad tohoto ustanovení s ohledem na systematiku Smlouvy PCT, aby uplatnění práva přednosti založeného na mezinárodní přihlášce ze dne 26. října 2017 podané na základě Smlouvy PCT posoudil tak, že se řídí uvedeným ustanovením, pokud jde o otázku, zda právo přednosti může být založeno na takové přihlášce.
29 Zadruhé Tribunál v bodech 51 až 87 napadeného rozsudku vyhověl druhé části druhého žalobního důvodu vycházející z nezohlednění čl. 4 oddílu C odst. 1 Pařížské úmluvy pro účely určení lhůty, ve které může být takové právo přednosti uplatněno.
30 Za tímto účelem měl Tribunál nejprve v bodech 56 až 66 uvedeného rozsudku za to, že vzhledem k tomu, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 neupravuje otázku lhůty, ve které může být uplatněno právo přednosti „mezinárodní patentové přihlášky“ v rámci pozdější přihlášky (průmyslového) vzoru, a že cílem tohoto ustanovení je uvést toto nařízení do souladu se závazky Unie vyplývajícími z Pařížské úmluvy, je třeba použít její článek 4 za účelem vyplnění mezery v uvedeném nařízení. Dále Tribunál v bodech 72 a 77 až 85 uvedeného rozsudku uvedl, že i když tato úmluva neobsahuje ani výslovná pravidla týkající se lhůty přednosti použitelné v takovém případě, z logiky vlastní systému přednostních práv a z přípravných prací k uvedené úmluvě vyplývá, že délku takové lhůty přednosti zpravidla určuje povaha staršího práva. Konečně z toho Tribunál v bodě 86 téhož rozsudku vyvodil, že se odvolací senát EUIPO dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že lhůta použitelná na uplatnění přednosti mezinárodní přihlášky ze dne 26. října 2017 podané na základě Smlouvy PCT ze strany společnosti KaiKai činila šest měsíců.
31 Tribunál proto v bodě 88 napadeného rozsudku vyhověl žalobě v rozsahu, v němž směřovala ke zrušení sporného rozhodnutí, a tudíž toto rozhodnutí zrušil, aniž zkoumal první žalobní důvod.
Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
32 Návrhem došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 23. června 2021 podal EUIPO tento kasační opravný prostředek proti napadenému rozsudku.
33 Podáním došlým téhož dne požádal EUIPO na základě čl. 170a odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, aby byl jeho kasační opravný prostředek uznán přijatelným v souladu s čl. 58a třetím pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie.
34 Usnesením ze dne 10. prosince 2021, EUIPO v. The KaiKai Company Jaeger Wichmann (C‑382/21 P, EU:C:2021:1050) byl kasační opravný prostředek uznán přijatelným.
35 Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 8. dubna 2022 byl povolen vstup Evropské Komise do řízení jako vedlejší účastnice na podporu návrhových žádání EUIPO.
36 EUIPO navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu;
– zamítl žalobu podanou v prvním stupni proti spornému rozhodnutí v plném rozsahu a
– uložil společnosti KaiKai náhradu nákladů řízení, které vynaložil v tomto řízení, jakož i v řízení v prvním stupni.
37 Společnost KaiKai navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný a
– uložil EUIPO náhradu nákladů řízení, které vynaložila v tomto řízení o kasačním opravném prostředku, v řízení v prvním stupni, jakož i v odvolacím řízení před odvolacím senátem EUIPO.
38 Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zrušil napadený rozsudek v plném rozsahu;
– zamítl žalobu v prvním stupni v plném rozsahu a
– uložil společnosti KaiKai náhradu nákladů tohoto řízení.
Ke kasačnímu opravnému prostředku
Argumentace účastníků řízení
39 EUIPO uplatňuje na podporu svého kasačního opravného prostředku jediný důvod, vycházející z porušení čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002. Tento jediný důvod kasačního opravného prostředku se skládá ze tří částí.
40 V první části EUIPO vytýká Tribunálu, že měl v bodech 56, 57 a 64 až 66 napadeného rozsudku nesprávně za to, že okolnost, že toto ustanovení nestanoví, že dřívější přihláška patentu může sloužit jako podklad pro právo přednosti pro pozdější přihlášku (průmyslového) vzoru Společenství, a nestanoví tedy lhůtu, ve které může být takové právo přednosti uplatněno, představuje mezeru v právních předpisech.
41 Takový výklad by totiž byl zjevně v rozporu s jednoznačným zněním uvedeného ustanovení, které výslovně stanoví jak povahu jediných práv průmyslového vlastnictví, na kterých může být založeno uplatnění práva přednosti, a sice starší (průmyslový) vzor nebo užitný vzor, tedy s vyloučením patentu, tak délku lhůty, ve které může být takové právo přednosti uplatněno, a sice šest měsíců ode dne podání dřívější přihlášky.
42 V rámci druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku EUIPO tvrdí, že Tribunál tím, že uznal existenci lhůty pro uplatnění práva přednosti v délce dvanácti měsíců, v bodech 75 až 86 napadeného rozsudku nejen nevyložil čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 v souladu s článkem 4 Pařížské úmluvy, ale vyloučil použití tohoto čl. 41 odst. 1 a nahradil jej použitím tohoto článku 4. Tribunál tím podle EUIPO přiznal posledně zmíněnému ustanovení přímý účinek v unijním právním řádu.
43 Přiznání přímého účinku článku 4 Pařížské úmluvy je přitom podle EUIPO v rozporu s judikaturou vycházející z rozsudku ze dne 25. října 2007, Develey v. OHIM (C‑238/06 P, EU:C:2007:635, body 37 až 44), podle níž jak ustanovení Pařížské úmluvy, tak ustanovení Dohody TRIPS, jejímž prostřednictvím je Unie touto úmluvou vázána, nemají přímý účinek. Kromě toho neexistence přímého účinku Pařížské úmluvy vyplývá rovněž z jejího článku 25, jak obdobně vyplývá z rozsudku ze dne 15. března 2012, SCF (C‑135/10, EU:C:2012:140, body 47 a 48). Dále pak pravidlo stanovené Tribunálem v napadeném rozsudku každopádně nelze vyvodit ze znění článku 4 této úmluvy, takže požadavky jasnosti, přesnosti a bezpodmínečnosti stanovené judikaturou v oblasti přímé použitelnosti mezinárodního práva v unijním právu, vyplývající zejména z rozsudku ze dne 3. června 2008, Intertanko a další (C‑308/06, EU:C:2008:312, bod 45), nejsou splněny.
44 Komise v tomtéž smyslu dodává, že meze stanovené judikaturou Soudního dvora týkající se povinnosti výkladu vnitrostátního práva v souladu s unijním právem, vyplývající zejména z rozsudku ze dne 24. ledna 2012, Dominguez (C‑282/10, EU:C:2012:33, bod 25), se vztahují i na Tribunál, když vykládá čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 ve světle Pařížské úmluvy. Vzhledem k tomu, že výklad Tribunálu je v rozporu s jasným zněním tohoto ustanovení, Tribunál ve skutečnosti přímo použil tuto úmluvu, ačkoli tato úmluva nemůže mít přímý účinek, a to ani prostřednictvím Dohody TRIPS.
45 Komise má zvláště za to, že judikatura Soudního dvora vycházející zejména z rozsudků ze dne 23. listopadu 1999, Portugalsko v. Rada (C‑149/96, EU:C:1999:574, bod 49), a ze dne 16. července 2015, Komise v. Rusal Armenal (C‑21/14 P, EU:C:2015:494, body 40 a 41), která výjimečně uznává přímou použitelnost některých ustanovení Dohody o WTO, jakož i dohod obsažených v přílohách 1 až 4 této dohody (dále jen „dohody WTO“), není v projednávané věci použitelná. Vzhledem k tomu, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 neobsahuje žádný výslovný odkaz na konkrétní ustanovení Pařížské úmluvy, toto ustanovení totiž neumožňuje vyvodit úmysl unijního normotvůrce přiznat článku 4 této úmluvy přímý účinek. To vyplývá rovněž ze srovnání uvedeného ustanovení s čl. 25 odst. 1 písm. g) tohoto nařízení, který naopak tím, že konkrétně a výslovně odkazuje na článek 6 ter uvedené úmluvy, takový úmysl prokazuje.
46 V třetí části jediného důvodu kasačního opravného prostředku EUIPO vytýká Tribunálu, že vyplnil údajnou právní mezeru, kterou je stižen čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002, nesprávným výkladem článku 2 Smlouvy PCT a článku 4 Pařížské úmluvy.
47 EUIPO konkrétně tvrdí, že Tribunál tím, že v bodech 15, 18, 20, 22, 39, 40, 44 až 50, 56, 64, 66, 70, 72, 74, 79, 83, 84 a 86 napadeného rozsudku uvedl výraz „mezinárodní patentová přihláška“, nesprávně vyložil pojem „mezinárodní přihláška“ ve smyslu čl. 2 písm. i), ii) a vii) Smlouvy PCT, jakož i skutečnost, že podle čl. 4 oddílu E odst. 1 Pařížské úmluvy a čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 může založit právo přednosti v případě pozdější přihlášky „(průmyslového) vzoru Společenství“ pouze dřívější podání „mezinárodní přihlášky“ „užitného vzoru“ ve smyslu uvedeného ustanovení.
48 EUIPO v tomto ohledu zdůrazňuje, že v projednávané věci jak rozhodnutí průzkumového referenta, tak sporné rozhodnutí správně kvalifikovaly mezinárodní přihlášku ze dne 26. října 2017 podanou na základě Smlouvy PCT jako „mezinárodní přihlášku“ „užitného vzoru“, a nikoli jako „mezinárodní patentovou přihlášku“, jak nesprávně předpokládal Tribunál. EUIPO v této souvislosti uvádí, že není-li v textu „mezinárodní přihlášky“ ve smyslu bodu vii) tohoto článku 2 výslovně vyloučena ochrana „užitného vzoru“ ve smyslu bodu i) téhož článku, ochrana požadovaná prostřednictvím takové přihlášky se vztahuje, podobně jako v případě přihlášky podané společností KaiKai, standardně na užitný vzor. Pouze díky okolnosti, že mezinárodní přihláška ze dne 26. října 2017 podaná na základě Smlouvy PCT byla na základě tohoto pravidla kvalifikována jako „mezinárodní přihláška“ „užitného vzoru“, mohla tato přihláška v zásadě založit právo přednosti pro podání přihlášky (průmyslového) vzoru Společenství.
49 EUIPO tvrdí, že zejména z čl. 4 oddílu C odst. 2 a 4 Pařížské úmluvy vyplývá, že právo přednosti může mít zpravidla pouze pozdější přihláška mající „shodný předmět“ jako dřívější přihláška. Podle tohoto pravidla tak každý druh práva průmyslového vlastnictví zakládá právo přednosti pouze pro stejný druh práva průmyslového vlastnictví, ve lhůtách stanovených v čl. 4 oddílu C odst. 1 této úmluvy. Pouze jako výjimku čl. 4 oddíl E odst. 1 uvedené úmluvy stanoví, že přihláška užitného vzoru může založit právo přednosti pro pozdější přihlášku nikoliv také užitného vzoru, ale průmyslového vzoru, avšak za podmínky, že se tato „různorodá dvojice předmětů“ vztahuje na stejné vyobrazení výrobku, a to pouze ve lhůtě šesti měsíců. Výjimka stanovená v tomto čl. 4 oddílu E odst. 1 se tudíž vztahuje k obecnému pravidlu „shodného předmětu“ uvedenému ve zmíněném čl. 4 oddílu C odst. 2 a 4, a nikoli – jak to nesprávně uvedl Tribunál v bodech 77 až 85 napadeného rozsudku – k údajnému obecnému pravidlu, podle kterého povaha staršího práva určuje lhůtu práva přednosti, které je s ním spojeno.
50 Z obecného pravidla „shodného předmětu“ uvedeného v čl. 4 oddílu C odst. 2 a 4 Pařížské úmluvy ve vzájemném spojení s výjimkou z tohoto pravidla stanovenou v čl. 4 oddílu E odst. 1 této úmluvy tedy vyplývá, že pouze dva druhy práv průmyslového vlastnictví, a sice starší průmyslový vzor a starší užitný vzor, mohou na základě uvedené úmluvy platně založit právo přednosti pro průmyslový vzor zapsaný později. Proto starší patent neumožňuje založit právo přednosti pro (průmyslový) vzor Společenství zapsaný později. Závěr Tribunálu, že lhůta použitelná na uplatnění práva přednosti patentové přihlášky pro pozdější přihlášku průmyslového vzoru činí dvanáct měsíců, tak nemá právní základ v téže úmluvě.
51 Na podporu argumentace EUIPO Komise tvrdí, že jak vyplývá zejména z dokumentů vykládajících Pařížskou úmluvu vypracovaných Světovou organizací duševního vlastnictví (WIPO), které sice nejsou právně závazné, ale lze se jich dovolávat před unijním soudem pro účely výkladu této úmluvy, strany uvedené úmluvy se úmyslně rozhodly nezahrnout patenty do výjimky stanovené v čl. 4 oddílu E této úmluvy z důvodu nemožnosti překrývání patentů a průmyslových vzorů. Tento orgán tvrdí, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 je plně v souladu s tímto přístupem, jelikož uznává určitou propustnost pouze mezi užitnými vzory na straně jedné a (průmyslovými) vzory na straně druhé, která vyplývá z toho, že jak Soudní dvůr uznal v rozsudku ze dne 8. března 2018, DOCERAM (C‑395/16, EU:C:2018:172, body 24 až 29), oba dva mohou chránit technickou funkci určitého výrobku.
52 Společnost KaiKai nejprve namítá, že čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 pouze přebírá zvláštní pravidlo stanovené v čl. 4 oddílu E odst. 1 Pařížské úmluvy, které se použije pouze na uplatnění práva přednosti na základě užitného vzoru a jeho předmětem nebo účinkem není stanovit lhůtu použitelnou na uplatnění práva přednosti založeného na mezinárodní patentové přihlášce. Vzhledem k tomu, že článek 25 této úmluvy neopravňuje unijního normotvůrce k tomu, aby omezil práva přednosti přiznaná přihlašovateli, neexistence ustanovení umožňujícího uplatnit právo přednosti dřívější patentové přihlášky představuje mezeru v tomto nařízení.
53 Společnost KaiKai dále tvrdí, že Tribunál tím, že tuto mezeru vyplnil odkazem na Pařížskou úmluvu, nepoužil tuto úmluvu přímo, čímž upustil od použití čl. 41 odst. 1 uvedeného nařízení, ale provedl výklad tohoto ustanovení ve světle uvedené úmluvy v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora připomenutou zejména v rozsudku ze dne 15. března 2012, SCF (C‑135/10, EU:C:2012:140, bod 51). Existence uvedené mezery tak vylučuje jakýkoliv rozpor s judikaturou Soudního dvora citovanou v bodě 43 tohoto rozsudku, která upírá téže úmluvě jakýkoli přímý účinek.
54 Konečně společnost KaiKai tvrdí, že mezinárodní přihláška podaná na základě Smlouvy PCT představuje jak patentovou přihlášku, tak přihlášku užitného vzoru, a předměty obou těchto přihlášek jsou tedy totožné, jelikož obě popisují technický vynález. Z toho vyplývá, že při podání přihlášky (průmyslového) vzoru Společenství lze uplatnit jak právo přednosti přihlášky užitného vzoru, tak i právo přednosti patentové přihlášky. Skutečnost, že Pařížská úmluva stanoví v těchto dvou případech různé lhůty přednosti, tedy nezávisí na rozdílu mezi chráněnými předměty práva k průmyslovému vlastnictví, ale na rozdílu mezi řízeními o zápisu, která se na ně vztahují.
55 Kromě toho by podle společnosti KaiKai vyloučení patentů jako základu práva přednosti pro (průmyslové) vzory Společenství vedlo k diskriminaci přihlašovatelů na základě jejich státní příslušnosti. Zatímco v některých členských státech by bylo možné přeměnit národní patent na národní užitný vzor a následně jej použít jako základ práva přednosti pro průmyslový vzor, v jiných členských státech, jako je Belgické království, Kyperská republika a Nizozemské království, které nestanoví národní užitný vzor, by přihlašovatel této možnosti byl zbaven.
Závěry Soudního dvora
56 Třemi částmi jediného důvodu kasačního opravného prostředku, které je třeba zkoumat společně, EUIPO v podstatě vytýká Tribunálu, že přímo použil článek 4 Pařížské úmluvy, když vyloučil použití jasného a taxativního ustanovení čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002, aby jej nahradil nesprávným výkladem tohoto článku 4.
K účinkům Pařížské úmluvy v unijním právním řádu
57 Jak vyplývá z čl. 216 odst. 2 SFEU a z ustálené judikatury Soudního dvora, mezinárodní dohody uzavřené Unií jsou pro Unii závazné a tvoří nedílnou součást jejího právního řádu od svého vstupu v platnost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. dubna 1974, Haegeman, 181/73, EU:C:1974:41, bod 5, a ze dne 1. srpna 2022, Sea Watch, C‑14/21 a C‑15/21, EU:C:2022:604, bod 94).
58 Kromě toho Unie může nastoupit na místo členských států v jejich mezinárodních závazcích, pokud členské státy na Unii jednou ze zakládajících smluv přenesly pravomoci související s těmito závazky. Tak je tomu v případě, kdy Unie získala výlučnou pravomoc v oblasti upravené ustanoveními mezinárodní dohody uzavřené všemi jejími členskými státy [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. prosince 1972, International Fruit Company a další, 21/72 až 24/72, EU:C:1972:115, body 10 až 18, a posudek 2/15 (Dohoda o volném obchodu se Singapurem) ze dne 16. května 2017, EU:C:2017:376, bod 248].
59 Pro účely projednání tohoto kasačního opravného prostředku však není nutné zkoumat, zda a případně v jakém rozsahu získala Unie výlučnou pravomoc v oblastech upravených Pařížskou úmluvou, kterou uzavřely všechny členské státy, nikoli však Unie. Jak již Soudní dvůr rozhodl, pravidla stanovená některými články této Úmluvy, včetně jejího článku 4, jsou totiž začleněna do Dohody TRIPS, která byla uzavřena Unií (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, Anheuser-Busch, C‑245/02, EU:C:2004:717, bod 91).
60 Konkrétně tato dohoda v čl. 2 odst. 1 stanoví, že členové WTO, včetně Unie, se budou řídit články 1 až 12 a 19 Pařížské úmluvy, pokud jde o části II až IV uvedené dohody, které zahrnují články 9 až 62 této dohody.
61 Pokud jde tedy zejména o ochranu průmyslových vzorů uvedenou v článku 25 Dohody TRIPS a o získání této ochrany uvedené v článku 62 této dohody, musí být pravidla stanovená v uvedených článcích Pařížské úmluvy, včetně jejího článku 4, považována za nedílnou součást uvedené dohody.
62 Za těchto podmínek je třeba mít za to, že pravidla stanovená v článku 4 Pařížské úmluvy mají stejné účinky jako Dohoda TRIPS (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, Anheuser-Busch, C‑245/02, EU:C:2004:717, bod 96).
63 V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že ustanovení Dohody TRIPS postrádají vzhledem ke své povaze a struktuře přímý účinek. Tato ustanovení tak v zásadě nepatří k normám, s ohledem na něž Soudní dvůr přezkoumává legalitu aktů unijních orgánů, a ani nemají takovou povahu, aby jednotlivcům zakládala práva, kterých by se mohli dovolávat přímo před soudem na základě unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. prosince 2000, Dior a další, C‑300/98 a C‑392/98, EU:C:2000:688, body 43 až 45; ze dne 16. listopadu 2004, Anheuser-Busch, C‑245/02, EU:C:2004:717, bod 54, a ze dne 28. září 2023, Changmao Biochemical Engineering v. Komise, C‑123/21 P, EU:C:2023:708, body 70 a 71).
64 Kromě toho článek 4 Pařížské úmluvy nespadá ani do dvou výjimečných situací, kdy Soudní dvůr připustil, že se jednotlivci mohou před unijním soudem přímo dovolávat ustanovení dohod WTO, a sice zaprvé situace, kdy dotčený unijní akt výslovně odkazuje na konkrétní ustanovení těchto dohod, a zadruhé situace, kdy Unie zamýšlela splnit zvláštní závazek přijatý v rámci uvedených dohod (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. června 1989, Fediol v. Komise, 70/87, EU:C:1989:254, body 19 až 22; ze dne 7. května 1991, Nakajima v. Rada, C‑69/89, EU:C:1991:186, body 29 až 31, a ze dne 28. září 2023, Changmao Biochemical Engineering v. Komise, C‑123/21 P, EU:C:2023:708, body 74 a 75).
65 Článek 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 totiž výslovně neodkazuje na článek 4 Pařížské úmluvy.
66 Dále pak je třeba připomenout, že Soudní dvůr již v podstatě rozhodl, že k tomu, aby vůle unijního normotvůrce provést do unijního práva zvláštní povinnost převzatou v rámci dohod WTO byla prokázána, nestačí, aby z bodů odůvodnění dotčeného unijního aktu obecně vyplývalo, že k přijetí tohoto aktu došlo s přihlédnutím k mezinárodním závazkům Unie. Je naopak nezbytné, aby z konkrétního napadeného ustanovení unijního práva bylo možné dovodit, že toto ustanovení má provést do unijního právního řádu konkrétní povinnost vyplývající z dohod WTO (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. července 2015, Komise v. Rusal Armenal, C‑21/14 P, EU:C:2015:494, body 45, 46 a 48, a ze dne 28. září 2023, Changmao Biochemical Engineering v. Komise, C‑123/21 P, EU:C:2023:708, body 76, 78 a 79).
67 Takovou vůli unijního normotvůrce přitom nelze z článku 41 nařízení č. 6/2002 vyvodit pouze na základě shody mezi zněním tohoto článku 41 a zněním článku 4 Pařížské úmluvy. Toto nařízení je totiž výrazem vůle tohoto normotvůrce zaujmout pro jedno z práv průmyslového vlastnictví, na která se vztahuje tato úmluva, přístup vlastní unijnímu právnímu řádu tím, že zavádí zvláštní režim jednotné a nedělitelné ochrany (průmyslových) vzorů Společenství na území Unie, jehož nedílnou součástí je právo přednosti stanovené v uvedeném článku 41.
68 Z toho vyplývá, že pravidla stanovená v článku 4 Pařížské úmluvy nemají přímý účinek, a tedy nemají takovou povahu, aby založila jednotlivcům práva, jichž by se mohli dovolávat přímo na základě unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2007, Develey v. OHIM, C‑238/06 P, EU:C:2007:635, body 39 a 43).
69 Právo přednosti pro podání přihlášky (průmyslového) vzoru Společenství je tudíž upraveno článkem 41 nařízení č. 6/2002, aniž se hospodářské subjekty mohou přímo dovolávat článku 4 Pařížské úmluvy.
70 Avšak vzhledem k tomu, že Dohoda TRIPS je pro Unii závazná, a tudíž má přednost před akty unijního sekundárního práva, musí být tyto akty vykládány v co největším možném rozsahu v souladu s ustanoveními této Dohody (obdobně viz rozsudky ze dne 10. září 1996, Komise v. Německo, C‑61/94, EU:C:1996:313, bod 52, a ze dne 1. srpna 2022, Sea Watch, C‑14/21 a C‑15/21, EU:C:2022:604, body 92 a 94 a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, že nařízení č. 6/2002 musí být vykládáno v co největším možném rozsahu v souladu s Dohodou TRIPS, a proto s pravidly stanovenými články Pařížské úmluvy, včetně zejména jejího článku 4, jež jsou začleněna do této Dohody (obdobně viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Bericap Záródástechnikai, C‑180/11, EU:C:2012:717, body 70 a 82, a ze dne 11. listopadu 2020, EUIPO v. John Mills, C‑809/18 P, EU:C:2020:902, body 64 a 65).
71 Při výkladu článku 41 nařízení č. 6/2002 v souladu s článkem 4 Pařížské úmluvy je třeba rovněž zohlednit ustanovení Smlouvy PCT, na jejichž základě byla podána dřívější přihláška, o kterou se opírá společnost KaiKai za účelem uplatnění práva přednosti. Vzhledem k tomu, že všechny členské státy Unie jsou stranami Smlouvy PCT, lze ustanovení této Smlouvy zohlednit v rámci výkladu ustanovení unijního sekundárního práva, která spadají do její působnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Sea Watch, C‑14/21 a C‑15/21, EU:C:2022:604, bod 90 a citovaná judikatura). V tomto kontextu je rovněž nutno podotknout, že v souladu s jejím čl. 1 odst. 2 není Smlouva PCT na úkor práv podle ustanovení Pařížské úmluvy.
72 Právě ve světle těchto úvah je třeba zkoumat, zda Tribunál vyloučil použití čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 ve prospěch přímého použití článku 4 Pařížské úmluvy, jak to v podstatě tvrdí EUIPO.
K jasné a taxativní povaze čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002
73 V bodech 56 až 66 napadeného rozsudku měl Tribunál na základě výkladu čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 v souladu s vlastním výkladem článku 4 Pařížské úmluvy za to, že tento čl. 41 odst. 1 obsahuje mezeru, jelikož nestanoví lhůtu, ve které lze uplatnit právo přednosti založené na mezinárodní přihlášce ze dne 26. října 2017 podané na základě Smlouvy PCT, kterou kvalifikoval jako „mezinárodní patentovou přihlášku“, a že tuto mezeru bylo třeba vyplnit použitím tohoto článku 4. Dále měl Tribunál v bodech 70 až 86 napadeného rozsudku na základě svého výkladu uvedeného článku 4 v podstatě za to, že tato lhůta činí dvanáct měsíců, takže odvolací senát EUIPO měl nesprávně za to, že uvedenou lhůtou je šestiměsíční lhůta stanovená uvedeným čl. 41 odst. 1.
74 Bez ohledu na opodstatněnost výkladu článku 4 Pařížské úmluvy provedeného Tribunálem je přitom třeba konstatovat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že zjevně překročil meze konformního výkladu čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 a ve skutečnosti přímo použil tento článek 4, jak byl vyložen tímto soudem, na úkor jasného znění tohoto čl. 41 odst. 1 a při nerespektování taxativní povahy posledně zmíněného ustanovení.
75 Článek 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 totiž stanoví, že „[o]soba, která řádně podala přihlášku (průmyslového) vzoru nebo užitného vzoru v některém nebo pro některý členský stát Pařížské úmluvy […] nebo Dohody o [WTO] […] požív[á] pro účely podání přihlášky […] (průmyslového) vzoru Společenství […] právo přednosti po dobu šesti měsíců ode dne podání první přihlášky“.
76 Z jasného znění tohoto čl. 41 odst. 1 tak jednoznačně vyplývá, že na základě tohoto ustanovení mohou pouze dvě kategorie dřívějších přihlášek – a sice zaprvé přihláška (průmyslového) vzoru a zadruhé přihláška užitného vzoru – založit právo přednosti ve prospěch pozdější přihlášky (průmyslového) vzoru Společenství, a to pouze ve lhůtě šesti měsíců ode dne podání uvedené dřívější přihlášky.
77 Z toho rovněž vyplývá, že uvedený čl. 41 odst. 1 má taxativní povahu a okolnost, že toto ustanovení nestanoví lhůtu, ve které lze uplatnit právo přednosti založené na patentové přihlášce, je nikoli mezerou v uvedeném ustanovení, ale důsledkem toho, že toto ustanovení neumožňuje založit takové právo na této kategorii dřívějších přihlášek.
78 Mezinárodní přihláška podaná na základě Smlouvy PCT tudíž může založit právo přednosti podle čl. 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002 pouze tehdy, pokud je předmětem dotčené mezinárodní přihlášky užitný vzor, a lhůta pro uplatnění tohoto práva na základě takové přihlášky je lhůta šesti měsíců, výslovně stanovená v tomto čl. 41 odst. 1.
K výkladu Pařížské úmluvy provedenému Tribunálem
79 Pokud jde o výklad článku 4 Pařížské úmluvy provedený Tribunálem v bodech 70 až 86 napadeného rozsudku, podle kterého toto ustanovení umožňuje uplatnit právo přednosti dřívější „mezinárodní patentové přihlášky“ při podání pozdější přihlášky průmyslového vzoru ve lhůtě dvanácti měsíců, je třeba uvést, že tento výklad je rovněž stižen nesprávným právním posouzením.
80 Úvodem je třeba připomenout, že v rozsahu, v němž jsou pravidla stanovená některými články Pařížské úmluvy, včetně jejího článku 4, začleněna do Dohody TRIPS, která byla uzavřena Unií a je nedílnou součástí jejího právního řádu, má Soudní dvůr pravomoc tato pravidla vykládat (obdobně viz rozsudky ze dne 14. prosince 2000, Dior a další, C‑300/98 a C‑392/98, EU:C:2000:688, body 33 až 35 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 2. září 2021, Moldavská republika, C‑741/19, EU:C:2021:655, bod 29 a citovaná judikatura).
81 V tomto ohledu je nutno podotknout, že čl. 4 oddíl A odst. 1 Pařížské úmluvy stanoví, že požívat práva přednosti bude ten, kdo řádně podá žádost o patent na vynález (přihlášku vynálezu), o užitný vzor, o průmyslový vzor nebo model, o tovární nebo obchodní známku v jedné ze zemí, které jsou stranami této úmluvy, a že toto právo přednosti je uznáno za účelem umožnit této osobě podat přihlášku v ostatních zemích, na které se tato úmluva vztahuje.
82 Kromě toho z čl. 4 oddílu C odst. 1, 2 a 4 uvedené úmluvy vyplývá, že právo přednosti může v zásadě požívat pouze pozdější přihláška, jejíž „předmět se shoduje“ s předmětem dřívější přihlášky, a že lhůty, ve kterých může být toto právo uplatněno, jsou stanoveny v závislosti na druhu dotčeného práva průmyslového vlastnictví, přičemž tyto lhůty jsou pro patenty na vynálezy a užitné vzory stanoveny na dvanáct měsíců a pro průmyslové vzory na šest měsíců.
83 Jak uvádí rovněž příručka k provedení Pařížské úmluvy, výkladový dokument vypracovaný WIPO, který sice nemá normativní působnost, nicméně přispívá k výkladu této úmluvy (obdobně viz rozsudek ze dne 7. prosince 2006, SGAE, C‑306/05, EU:C:2006:764, bod 41), z oddílů A a C článku 4 uvedené úmluvy, vykládaných ve vzájemném spojení, vyplývá, že pozdější přihláška musí mít „shodný předmět“ jako dřívější přihláška zakládající právo přednosti.
84 Konečně, i když čl. 4 oddíl E Pařížské úmluvy připouští, že stejný předmět může někdy požívat více než jedné formy ochrany, takže se lze dovolávat práva přednosti pro jinou formu ochrany, než je forma ochrany požadovaná dříve, toto ustanovení však uvádí taxativní výčet případů, kdy k tomu může dojít. Uvedené ustanovení konkrétně stanoví v odstavci 1, že přihláška užitného vzoru může zakládat právo přednosti pro přihlášku průmyslového vzoru, ve lhůtě stanovené pro průmyslové vzory, a sice šest měsíců, a v odstavci 2, že patentová přihláška může zakládat právo přednosti pro přihlášku užitného vzoru a naopak.
85 Za těchto podmínek článek 4 Pařížské úmluvy neumožňuje uplatnit právo přednosti dřívější patentové přihlášky při podání pozdější přihlášky průmyslového vzoru, a tedy a fortiori nestanoví pravidla týkající se lhůty k tomu stanovené přihlašovateli. Pouze mezinárodní přihláška podaná na základě Smlouvy PCT týkající se užitného vzoru tak může založit právo přednosti pro přihlášku průmyslového vzoru na základě tohoto článku 4, a to ve lhůtě šesti měsíců uvedené v oddílu E odst. 1.
86 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba jedinému důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět, a tudíž napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž vyhověl druhé části druhého žalobního důvodu uplatněného v prvním stupni a zrušil sporné rozhodnutí.
K žalobě před Tribunálem
87 V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.
88 V projednávané věci, s ohledem na okolnost, že žaloba na neplatnost podaná společností KaiKai ve věci T‑579/19 je založena na žalobních důvodech, které byly předmětem kontradiktorní diskuze před Tribunálem a jejichž přezkum nevyžaduje přijetí žádného dalšího organizačního procesního opatření nebo dokazování, má Soudní dvůr za to, že soudní řízení dovoluje o této žalobě rozhodnout a je namístě vydat konečné rozhodnutí ve věci, a to v mezích sporu, který byl Soudnímu dvoru předložen (obdobně viz rozsudky ze dne 8. září 2020, Komise a Rada v. Carreras Sequeros a další, C‑119/19 P a C‑126/19 P, EU:C:2020:676, bod 130, a ze dne 4. března 2021, Komise v. Fútbol Club Barcelona, C‑362/19 P, EU:C:2021:169, bod 108).
89 Tato žaloba je založena na dvou žalobních důvodech uvedených v bodě 25 tohoto rozsudku. Jak vyplývá z bodu 27 tohoto rozsudku, první část druhého žalobního důvodu byla Tribunálem zamítnuta, aniž společnost KaiKai v rámci vedlejšího kasačního opravného prostředku zpochybnila opodstatněnost této části napadeného rozsudku. Částečné zrušení tohoto rozsudku Soudním dvorem tudíž tento rozsudek nezpochybňuje v rozsahu, v němž Tribunál tuto část zamítl. Za těchto podmínek zakládá napadený rozsudek překážku věci rozsouzené v rozsahu, v němž Tribunál zamítl první část druhého žalobního důvodu uplatněného v prvním stupni.
90 Totéž platí z uvedených důvodů pro odůvodnění napadeného rozsudku uvedené v bodě 26 tohoto rozsudku, kterým Tribunál odmítl druhý a pátý bod návrhových žádání uvedených v žalobě jako nepřípustné.
91 S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba zkoumat pouze první žalobní důvod a druhou část druhého žalobního důvodu, které společnost KaiKai uplatnila na podporu své žaloby na neplatnost, a to pouze v rozsahu, v němž tento žalobní důvod a tato část směřují ke zrušení sporného rozhodnutí a k tomu, aby byla EUIPO uložena náhrada nákladů řízení před odvolacím senátem a Tribunálem.
Argumentace účastníků řízení
92 V rámci prvního důvodu žaloby na neplatnost společnost KaiKai vytýká odvolacímu senátu EUIPO, že podstatně porušil procesní ustanovení.
93 V rámci druhé části druhého důvodu této žaloby společnost KaiKai tvrdí, že vzhledem k neexistenci jasného pravidla v nařízení č. 6/2002, pokud jde o lhůtu pro uplatnění práva přednosti vyplývajícího z mezinárodní patentové přihlášky podané na základě Smlouvy PCT, měl odvolací senát EUIPO pro účely určení této lhůty použít čl. 4 oddíl C odst. 1 Pařížské úmluvy.
94 V tomto ohledu má společnost KaiKai nejprve za to, že z čl. 4 oddílu E odst. 1 této úmluvy vyplývá, že vzhledem k tomu, že věcný obsah přihlášky patentu a přihlášky užitného vzoru je v podstatě totožný, takže starší z těchto dvou přihlášek se lze dovolávat na podporu práva přednosti při podání druhé přihlášky, a dále že obsah přihlášky užitného vzoru je dostatečný k tomu, aby mohl být uplatněn jako podklad práva přednosti pro pozdější přihlášku průmyslového vzoru, obsah patentové přihlášky je nutně dostatečný k tomu, aby mohla založit právo přednosti pro pozdější přihlášku průmyslového vzoru. Dále má společnost KaiKai za to, že uvedená úmluva je založena na zásadě, podle které přiměřená lhůta pro uplatnění práva přednosti závisí na povaze práva průmyslového vlastnictví, které je předmětem dřívější přihlášky, bez ohledu na povahu práva, které je předmětem pozdější přihlášky. Kromě toho uvádí, že čl. 4 oddíl C odst. 1 téže úmluvy stanoví lhůtu v délce dvanácti měsíců pro uplatnění práva přednosti založeného na dřívější patentové přihlášce. Konečně společnost KaiKai z toho vyvozuje, že vzhledem k tomu, že mezinárodní přihláška podaná na základě Smlouvy PCT musí být považována za „patentovou přihlášku“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, lhůta přednosti použitelná na tuto přihlášku je dvanáct měsíců.
95 EUIPO s touto argumentací nesouhlasí.
Závěry Soudního dvora
96 Pokud jde o první důvod žaloby na neplatnost, je nutno připomenout, že z čl. 21 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, který se na Tribunál použije na základě čl. 53 prvního pododstavce tohoto statutu, a z čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu vyplývá, že žaloba musí mimo jiné obsahovat předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě. Za účelem zajištění právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti je k tomu, aby byla žaloba před Tribunálem přípustná, zejména nezbytné, aby hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je založena, vyplývaly alespoň stručně, avšak uceleně a srozumitelně z textu samotné žaloby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. března 2012, Komise v. Estonsko, C‑505/09 P, EU:C:2012:179, bod 34, a ze dne 3. března 2022, WV v. ESVČ, C‑162/20 P, EU:C:2022:153, body 67 a 68).
97 V projednávané věci je nutno konstatovat, že právní okolnosti, na kterých je založeno údajné podstatné porušení procesních ustanovení uplatněné v prvním žalobním důvodu, nijak nevyplývají z textu žaloby v prvním stupni, jelikož se společnost KaiKai omezila na tvrzení takového porušení, aniž na podporu tohoto žalobního důvodu předložila jakýkoli argument. Z toho vyplývá, že první žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný.
98 Pokud jde o druhou část druhého žalobního důvodu, stačí uvést, že z důvodů uvedených v bodech 57 až 85 tohoto rozsudku musí být tato část zamítnuta jako neopodstatněná. Článek 41 odst. 1 nařízení č. 6/2002, ani článek 4 Pařížské úmluvy, který navíc nemá přímý účinek v unijním právním řádu, totiž neumožňují uplatnit právo přednosti mezinárodní přihlášky podané na základě Smlouvy PCT při podání pozdější přihlášky průmyslového vzoru ve lhůtě dvanácti měsíců, a to nezávisle na tom, zda se tato mezinárodní přihláška týká užitného vzoru nebo patentu. V souladu s těmito ustanoveními je tedy v prvním z těchto případů lhůta pro uplatnění práva přednosti na základě uvedené mezinárodní přihlášky stanovena na šest měsíců, zatímco ve druhém z uvedených případů je existence takového práva bez dalšího vyloučena.
99 Vzhledem k tomu, že první žalobní důvod byl odmítnut a druhá část druhého důvodu žaloby na neplatnost byla zamítnuta, musí být tato žaloba zamítnuta.
K nákladům řízení
100 Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný nebo je-li tento kasační prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.
101 Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, který se na základě čl. 184 odst. 1 téhož řádu použije na řízení o kasačním opravném prostředku, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
102 Vzhledem k tomu, že EUIPO a Komise požadovaly náhradu nákladů řízení a společnost KaiKai neměla v tomto řízení o kasačním opravném prostředku ani v řízení v prvním stupni úspěch, je důvodné rozhodnout, že posledně uvedená ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů vynaložených EUIPO v rámci těchto dvou řízení.
103 Podle čl. 140 odst. 1 téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.
104 Proto Komise, která vstoupila do tohoto řízení o kasačním opravném prostředku jako vedlejší účastnice, ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
1) Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 14. dubna 2021, The KaiKai Company Jaeger Wichmann v. EUIPO (Tělocvičné nebo sportovní přístroje a zařízení) (T‑579/19, EU:T:2021:186), se zrušuje v rozsahu, v němž vyhověl druhé části druhého důvodu žaloby v prvním stupni a zrušil rozhodnutí třetího odvolacího senátu Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) ze dne 13. června 2019 (věc R 573/2019-3).
2) Žaloba podaná společností The KaiKai Company Jaeger Wichmann GbR ve věci T‑579/19 se zamítá.
3) Společnost The KaiKai Company Jaeger Wichmann GbR ponese vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů vynaložených Úřadem Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) v rámci jak tohoto řízení o kasačním opravném prostředku, tak řízení v prvním stupni.
4) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení.
Podpisy