ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)
29. února 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Společná politika v oblasti azylu a přistěhovalectví – Žádost o mezinárodní ochranu – Listina základních práv Evropské unie – Článek 4 – Riziko nelidského či ponižujícího zacházení – Kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu – Nařízení (EU) č. 604/2013 – Článek 3 odst. 2 – Rozsah povinností členského státu, který požádal o přijetí žadatele zpět příslušným členským státem s úmyslem žadatele do posledně uvedeného členského státu přemístit – Zásada vzájemné důvěry – Důkazní prostředky a míra dokazování skutečného rizika nelidského či ponižujícího zacházení, které vyplývá ze systémových nedostatků – Praxe nuceného navracení (pushback) do třetí země a zajišťování na hraničních přechodech“
Ve věci C‑392/22,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch, Nizozemsko) ze dne 15. června 2022, došlým Soudnímu dvoru téhož dne, v řízení
X
proti
Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid,
SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát),
ve složení: C. Lycourgos, předseda senátu, O. Spineanu-Matei (zpravodajka), J.-C. Bonichot, S. Rodin a L. S. Rossi, soudci,
generální advokát: J. Richard de la Tour,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za X: A. Khalaf, advocaat,
– za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a C. S. Schillemans, jako zmocněnkyně,
– za belgickou vládu: M. Jacobs, A. Van Baelen a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyně,
– za českou vládu: A. Edelmannová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,
– za německou vládu: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: D. G. Pintus, avvocato dello Stato,
– za rakouskou vládu: A. Posch a J. Schmoll, jako zmocněnci,
– za polskou vládu: B. Majczyna, jako zmocněnec,
– za Evropskou komisi: původně L. Grønfeldt a G. Wils, poté G. Wils, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 13. července 2023,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi X a Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (státní tajemník pro spravedlnost a bezpečnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) ohledně rozhodnutí tohoto státního tajemníka o neposouzení žádosti X o mezinárodní ochranu podané v Nizozemsku.
Právní rámec
3 Body 3, 20, 32 a 39 odůvodnění nařízení Dublin III znějí:
„(3) Evropská rada se na zvláštním zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 dohodla, že bude pracovat na vytvoření společného evropského azylového systému, založeného na úplném uplatňování a začlenění Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 ve znění Newyorského protokolu ze dne 31. ledna 1967 (dále jen ‚Ženevská úmluva‘), tak aby nikdo nebyl vrácen zpět tam, kde by byl vystaven pronásledování, tj. na potvrzení zásady nenavracení. V tomto ohledu, a aniž jsou dotčena kritéria příslušnosti ve smyslu tohoto nařízení, jsou členské státy, které respektují zásadu nenavracení, pokládány za bezpečné země pro státní příslušníky třetích zemí.
[…]
(20) K zajištění žadatelů by mělo docházet v souladu se zásadou, že osoba by neměla být zajištěna pouze proto, že žádá o mezinárodní ochranu. Zajištění by mělo trvat co nejkratší dobu a podléhat zásadám nezbytnosti a proporcionality. Zajištění žadatelů musí být v souladu zejména s článkem 31 Ženevské úmluvy. Řízení podle tohoto nařízení týkající se zajištěné osoby by měla probíhat přednostně a v co nejkratších lhůtách. Pokud jde o obecné záruky ve vztahu k zajištění, jakož i případně podmínky zajištění, měly by členské státy uplatňovat ustanovení směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 2013/33/EU [ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (Úř. věst. 2013, L 180, s. 96)], rovněž na osoby zadržované na základě tohoto nařízení.
[…]
(32) Pokud jde o zacházení s osobami, na něž se vztahuje toto nařízení, jsou členské státy vázány svými povinnostmi podle nástrojů mezinárodního práva, včetně příslušné judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
[…]
(39) Toto nařízení dodržuje základní práva a ctí zásady, které jsou uznány zejména v Listině základních práv Evropské unie [(dále jen ‚Listina‘)]. Tímto nařízením by zejména mělo být zajištěno plné dodržování práva na azyl, jak je zaručeno v článku 18 Listiny, a práv uznaných v článcích 1, 4, 7, 24 a 47 Listiny. Toto nařízení by proto mělo být uplatňováno odpovídajícím způsobem.“
4 Článek 3 tohoto nařízení, nadepsaný „Přístup k řízení o posouzení žádosti o mezinárodní ochranu“, stanoví:
„1. Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.
2. Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.
Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k [systémovým] nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny], členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem.
[…]“
5 Článek 5 odst. 1 až 3 uvedeného nařízení stanoví:
„1. Za účelem usnadnění určování příslušného členského státu, uskuteční členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu podle tohoto nařízení, osobní pohovor s žadatelem. Pohovor musí žadateli rovněž umožnit, aby správně pochopil informace, které mu byly poskytnuty v souladu s článkem 4.
2. Od osobního pohovoru lze upustit, pokud:
[…]
b) žadatel po obdržení informací uvedených v článku 4 již poskytl informace důležité k určení příslušného členského státu jiným způsobem. Členský stát, který upustí od pohovoru, poskytne žadateli možnost předložit veškeré další informace důležité pro určení příslušného členského státu předtím, než rozhodne o přemístění žadatele do příslušného členského státu podle čl. 26 odst. 1.
3. Osobní pohovor se musí uskutečnit včas a v každém případě před přijetím rozhodnutí o přemístění žadatele do příslušného členského státu podle čl. 26 odst. 1.“
6 Článek 21 téhož nařízení zní:
„1. Pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu čl. 20 odst. 2, požádat druhý členský stát, aby žadatele převzal.
[…]
3. V případech podle odstavců 1 a 2 se žádost o převzetí jiným členským státem předkládá na standardním formuláři a obsahuje přímé nebo nepřímé důkazy, které jsou popsány ve dvou seznamech uvedených v čl. 22 odst. 3, nebo odpovídající údaje z prohlášení žadatele, z nichž mohou orgány dožádaného členského státu ověřit, zda je tento členský stát příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením.
[…]“
7 Článek 22 nařízení Dublin III zní následovně:
„[…]
2. V řízení o určení příslušného členského státu se používají přímé a nepřímé důkazy.
3. [Evropská] komise prostřednictvím prováděcích aktů vytvoří a pravidelně přezkoumává dva seznamy, na nichž jsou podle kritérií uvedených v písmenu a) a b) tohoto odstavce uvedeny přímé a nepřímé důkazy. […]
[…]
b) Nepřímé důkazy:
i) Jedná se o orientační ukazatele které mohou být v jistých případech i přes svou vyvratitelnost dostačující podle důkazní síly, která jim je přisuzována.
[…]
4. Požadavky kladené na důkazy by neměly přesáhnout mez, která je nezbytná pro řádné uplatňování tohoto nařízení.
5. Pokud neexistuje žádný formální důkaz, uzná dožádaný členský stát svou příslušnost, pokud jsou nepřímé důkazy logické, ověřitelné a dostatečně podrobné, aby mohla být příslušnost určena.
[…]“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
8 X je syrský státní příslušník. Dne 9. listopadu 2021 podal v Polsku žádost o mezinárodní ochranu.
9 Poté dne 21. listopadu 2021 vstoupil na území Nizozemska a následujícího dne podal novou žádost o mezinárodní ochranu v tomto členském státě.
10 Dne 20. ledna 2022 Nizozemské království požádalo Polskou republiku o přijetí X zpět na základě čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III. Dne 1. února 2022 Polská republika vyhověla této žádosti podle čl. 18 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení.
11 Dne 20. dubna 2022 státní tajemník rozhodl, že žádost o mezinárodní ochranu podanou X v Nizozemsku nebude posuzovat z důvodu, že k posouzení této žádosti je příslušná Polská republika, a odmítl argumenty, které X uplatnil proti svému přemístění.
12 X podal proti tomuto rozhodnutí žalobu k rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch, Nizozemsko), který je předkládajícím soudem, a domáhal se zákazu svého přemístění do Polska. Současně požádal, aby bylo toto přemístění zakázáno do doby, než bude s konečnou platností rozhodnuto o této žalobě, čemuž bylo vyhověno.
13 Předkládající soud uvádí, že X v rámci své žaloby zaprvé tvrdí, že polské orgány porušily jeho základní práva.
14 V tomto ohledu předkládací rozhodnutí odkazuje na tvrzení X, že byl po svém vstupu na polské území třikrát zatlačen (pushback) zpět do Běloruska, z toho jednou v noci. X uvádí, že se mu nakonec podařilo dne 7. listopadu 2021 vstoupit se dvěma členy své rodiny do Polska, kde se zdržoval v lese, než byl dopaden a předán pohraniční stráži. Dodává, že během této doby, po kterou zůstával v lese, se jeho životní podmínky staly neudržitelnými. Pod hrozbou, že bude navrácen do Běloruska a na radu jisté organizace souhlasil s odebráním svých otisků prstů, přičemž nevěděl, že se tato skutečnost rovná podání žádosti o mezinárodní ochranu. Současně obdržel dokumenty v polském jazyce a dokument v arabském jazyce, které obsahovaly informace o nařízení Dublin III, nicméně mu nebyla poskytnuta pomoc tlumočníka. X prohlašuje, že byl následně přibližně jeden týden zajištěn ve středisku pohraniční stráže, stejně jako všichni ostatní žadatelé o mezinárodní ochranu, kde byl vystaven velmi špatnému zacházení, zejména z důvodu nedostatečného množství jídla a absence jakéhokoli lékařského vyšetření. X tvrdil, že nepodal stížnost u polských orgánů na toto špatného zacházení z důvodu, že mu bylo způsobeno právě těmito orgány.
15 X vyjadřuje obavy, že pokud by byl přemístěn do Polska, byla by jeho základní práva opět porušena.
16 Zadruhé X tvrdí, že polské soudy nejsou nezávislé.
17 X svá tvrzení podložil vlastními prohlášeními a zprávami nevládních organizací o situaci státních příslušníků třetích zemí a osob, na něž se vztahuje rozhodnutí o přemístění podle nařízení Dublin III, v Polsku. Rovněž poukázal na judikaturu Soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva a vnitrostátních soudů.
18 Předkládající soud na základě zpráv pocházejících z důvěryhodných zdrojů, které cituje, a na základě úředních dokumentů poukazuje na postoj několika členských států, jenž spočívá v zabránění státním příslušníkům třetích zemí ve vstupu na jejich území, a na prohlášení všech členských států, jejichž cílem je předcházet emigraci na jejich území. Má za to, že existuje rozpor mezi tímto postojem a těmito prohlášeními na jedné straně a závazky členských států vyplývajícími z Ženevské úmluvy, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 a Listiny, jejichž dodržování je základem společného evropského azylového systému, na straně druhé. Konkrétně poukazuje zejména na praxi nuceného navracení (pushback) na hranicích.
19 Předkládající soud uvádí, že taková praxe je v rozporu s povinností vyřídit každou žádost o mezinárodní ochranu a narušuje zásadu vzájemné důvěry, jakož i fungování tohoto systému, mimo jiné proto, že podněcuje státní příslušníky třetích zemí k obcházení členských států, které tuto praxi uplatňují.
20 V projednávané věci má předkládající soud za to, že objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace prokazují, že Polská republika již několik let systematicky porušuje vícero základních práv státních příslušníků třetích zemí tím, že praktikuje nucené navracení, které je pravidelně doprovázeno použitím násilí, a systematicky a v podmínkách popisovaných jako „otřesné“ zadržuje státní příslušníky třetích zemí, kteří protiprávně vstoupí na její území.
21 Tyto informace a prohlášení X týkající se nucených navracení, kterým byl vystaven, jejichž věrohodnost státní tajemník nezpochybnil, se vzájemně shodují.
22 Tento soud si klade otázku, zda v případě, kdy dochází v některém členském státě k systematickému porušování základních práv vůči žadateli nebo státním příslušníkům třetích zemí obecně, musí příslušný orgán upustit od vydání rozhodnutí o přemístění do tohoto členského státu, nebo se i tak v plném rozsahu uplatní zásada vzájemné důvěry.
23 Pokud je možné přijmout rozhodnutí o přemístění, předkládající soud si klade otázku, zda i přes situaci systematického a obecného porušování práv státních příslušníků třetích zemí ze strany příslušného členského státu může dožadující členský stát při posuzování situace žadatele po jeho přemístění z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III vycházet ze zásady vzájemné důvěry.
24 Uvádí, že z bodu 82 rozsudku ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218), a z bodu 32 odůvodnění nařízení Dublin III vyplývá, že dodržování povinností vyplývajících pro členský stát ze společného evropského azylového systému není omezeno na období po přemístění žadatele ani na článek 4 Listiny.
25 Předkládající soud má kromě toho za to, že v případě, že by se dožadující členský stát nemohl dovolávat zásady vzájemné důvěry, bylo by představitelné přizpůsobit tomu důkazní břemeno.
26 Předkládající soud v případě systematického a obecného porušování základních práv, a to i jiných práv, než těch, která jsou zaručena v článku 4 Listiny, ze strany členského státu, konkrétně zvažuje snížení míry dokazování, která se od žadatele vyžaduje, pokud jde zaprvé o jeho prohlášení o porušení základních práv, a zadruhé o možná rizika v případě přemístění. V tomto ohledu dokonce uvažuje o obrácení důkazního břemene. Mohlo by tedy být na dožadujícím členském státě, aby analogicky podle čl. 4 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9) vyloučil veškeré vážné pochybnosti o skutečném riziku porušení článku 4 Listiny nebo dokonce všech základních práv tohoto žadatele v případě přemístění, pokud jde o rizika vzniklá v zemi původu.
27 Domnívá se také, že dožadující členský stát by mohl od orgánů příslušného členského státu požadovat individuální záruky týkající se odpovídajících podmínek přijetí, pokračování azylového řízení, jakož i nemožnosti zajištění bez právního důvodu, a mohl by kontrolovat jejich dodržování.
28 A konečně předkládající soud uvádí, že žadatel věrohodným způsobem konstatuje, že by po případném přemístění neměl možnost účinně podat stížnost nebo opravný prostředek pro porušení svých základních práv, a klade si otázku ohledně důsledků, které by z této skutečnosti plynuly.
29 Za těchto okolností se rechtbank Den Haag, zittingsplaats ’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být nařízení Dublin III s ohledem na své body odůvodnění 3, 32 a 39 ve spojení s články 1, 4, 18, 19 a 47 Listiny vykládáno a uplatňováno v tom smyslu, že zásada [vzájemné důvěry mezi členskými státy] je nedělitelná, takže závažné a systematické porušování unijního práva, jehož se dopouští případně příslušný členský stát před přemístěním vůči státním příslušníkům třetích zemí, kteří (ještě) nejsou osobami navracenými podle tohoto nařízení, zcela brání přemístění do tohoto členského státu?
2) V případě záporné odpovědi na [první] otázku: Musí být čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s články 1, 4, 18, 19 a 47 Listiny vykládán v tom smyslu, že pokud případně příslušný členský stát závažným a systematickým způsobem porušuje unijní právo, nemůže předávající členský stát podle [tohoto nařízení] bez dalšího uplatnit zásadu [vzájemné důvěry mezi členskými státy], nýbrž musí odstranit veškeré pochybnosti o tom, že se žadatel po svém přemístění nedostane do situace, která je v rozporu s článkem 4 Listiny, resp. musí hodnověrně doložit, že k tomu nedojde?
3) Jakými [důkazy] může žadatel podpořit své argumenty, že jeho přemístění brání článek 3 odst. 2 nařízení Dublin III, a jakým kritériím přitom musí být dokazování podrobeno? Je předávající členský stát s ohledem na odkazy na unijní acquis [uvedené] v bodech odůvodnění [uvedeného nařízení] povinen spolupracovat nebo se ujistit, resp. musí být v případě závažného a systematického porušování základních práv státních příslušníků třetích zemí požadovány od příslušného členského státu individuální záruky, že po přemístění žadatele budou dodržována jeho základní práva? Bude odpověď na tuto otázku odlišná, nachází-li se žadatel v důkazní nouzi, protože nemůže svá konzistentní a podrobná tvrzení doložit dokumenty, ačkoliv to nelze s ohledem na druh tvrzení očekávat?
4) Bude odpověď [na třetí otázku] odlišná, jestliže žadatel hodnověrně doloží, že podání stížností nebo opravných prostředků v příslušném členském státě nebude možné nebo účinné?“
K žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení
30 Předkládající soud požádal o projednání této věci ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora.
31 Předkládající soud uvádí, že nařídil předběžné opatření, kterým zakázal přemístění žadatele do Polska do doby, než bude pravomocným soudním rozhodnutím rozhodnuto o zákonnosti rozhodnutí o přemístění dotčeného ve věci v původním řízení, a zároveň tvrdí, že věc v původním řízení nastoluje důležitou otázku, která se dotýká zásad společného evropského azylového systému, a sice otázku týkající se praxe nuceného navracení a zajišťování státních příslušníků třetích zemí, kteří vstoupili na území členských států za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu, na hraničních přechodech. Vnitrostátní soudy jsou navíc s touto problematikou konfrontovány stále častěji, takže užitečnost rozhodnutí o předběžné otázce, které má být vydáno, přesahuje rámec projednávané věci v původním řízení. Povaha projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tak odůvodňuje její projednání ve zrychleném řízení.
32 Článek 105 odst. 1 jednacího řádu stanoví, že k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu, může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.
33 V projednávané věci předseda Soudního dvora dne 19. července 2022 po vyslechnutí soudkyně zpravodajky a generálního advokáta rozhodl, že se žádost předkládajícího soudu uvedená v bodě 30 tohoto rozsudku zamítá.
34 Podle ustálené judikatury totiž platí, že použití zrychleného řízení o předběžné otázce nezávisí na povaze sporu v původním řízení jako takové, ale na výjimečných okolnostech dané věci, které musí svědčit o mimořádné naléhavosti rozhodnout o položených otázkách (rozsudek ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další, C‑158/21, EU:C:2023:57, bod 27, jakož i citovaná judikatura).
35 Okolnost, že se věc týká jednoho nebo několika zásadních aspektů společného evropského azylového systému, přitom nepředstavuje důvod, který by prokazoval mimořádnou naléhavost, která je přitom nezbytná k odůvodnění projednání věci ve zrychleném řízení. Totéž platí pro okolnost, že se položené otázky mohou týkat velkého počtu osob (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Randstad Italia, C‑497/20, EU:C:2021:1037, bod 39 a citovaná judikatura).
K návrhu na přidělení věci velkému senátu a na zahájení ústní části řízení
36 Po přednesení stanoviska dne 13. července 2023 požádal žalobce v původním řízení Soudní dvůr dopisem ze dne 16. srpna 2023 o přidělení projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce velkému senátu a v případě, že se tak stane, navrhuje, aby byla zahájena ústní část řízení.
37 Tyto návrhy byly zamítnuty rozhodnutím předsedy čtvrtého senátu ze dne 23. srpna 2023.
38 V tomto ohledu je třeba uvést, že v souladu s čl. 60 odst. 1 jednacího řádu Soudnímu dvoru přísluší rozhodnout o soudním kolegiu, kterému má být věc přidělena, ledaže podle čl. 16 třetího pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie členský stát nebo orgán Evropské unie, který je účastníkem řízení, požádal o přidělení věci velkému senátu. Kromě toho podle odstavce 3 uvedeného článku 60 je pouze na posouzení soudního kolegia, kterému byla věc přidělena, zda požádá Soudní dvůr, aby byla tato věc přidělena soudnímu kolegiu složenému z většího počtu soudců.
39 V projednávané věci přitom o přidělení věci velkému senátu požádal žalobce v původním řízení a žádná skutečnost neodůvodňuje přidělení věci soudnímu kolegiu složenému z většího počtu soudců. Za těchto podmínek není třeba zkoumat návrh na zahájení ústní části řízení, který žalobce v původním řízení předložil pro případ, že by věc byla přidělena velkému senátu. Podmínky pro použití čl. 76 odst. 2 jednacího řádu jsou v každém případě splněny, jelikož Soudní dvůr má dostatek informací k tomu, aby rozhodl.
K předběžným otázkám
K první a druhé otázce
40 Předně je třeba uvést, že prvními dvěma otázkami, které je třeba zkoumat společně, se předkládající soud snaží zjistit, jak je třeba vykládat nařízení Dublin III, zejména jeho čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec, v případě závažného a systematického porušování unijního práva, jehož se vůči státním příslušníkům třetích zemí dopouští členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu některého z těchto státních příslušníků před jeho případným přemístěním do tohoto členského státu. Konkrétně se předkládající soud táže, zda toto porušování může zpochybnit uplatnění zásady vzájemné důvěry mezi členskými státy do té míry, že brání tomuto přemístění, nebo zda přinejmenším vyžaduje, aby se dožadující členský stát, který má v úmyslu uvedené přemístění provést, ujistil, že v případě přemístění nebude dotyčný žadatel o mezinárodní ochranu vystaven riziku zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny.
41 Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se tyto otázky týkají situace, kdy žadatel tvrdí, že příslušný členský stát praktikuje nucené navracení na své vnější hranice (pushback), jakož i zajišťování státních příslušníků třetích zemí, kteří usilují o podání žádosti o mezinárodní ochranu, na svých hraničních přechodech, což je praxe, které byl vystaven sám žalobce v původním řízení.
42 Je tedy třeba mít za to, že podstatou prvních dvou otázek předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu státního příslušníka třetí země praktikuje nucené navracení, jakož i zajišťování těchto státních příslušníků, kteří na jeho hranicích usilují o podání této žádosti, na svých hraničních přechodech, brání přemístění uvedeného státního příslušníka do tohoto členského státu.
43 Je třeba připomenout, že unijní právo spočívá na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy řadu společných hodnot, na nichž je Unie založena, jak je uvedeno v článku 2 SEU, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí. Tento předpoklad znamená a zároveň odůvodňuje existenci vzájemné důvěry mezi členskými státy v uznání těchto hodnot, a tedy i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty uplatňuje, jakož i v tom, že jejich vnitrostátní právní řády mohou zajistit rovnocennou a účinnou ochranu základních práv uznaných Listinou zejména v jejích článcích 1 a 4, jež zakotvují jednu ze základních hodnot Unie a jejích členských států, a sice lidskou důstojnost, která zahrnuje mimo jiné zákaz nelidského či ponižujícího zacházení [rozsudek ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Interno a další (Společný informační leták – Nepřímé navrácení), C‑228/21, C‑254/21, C‑297/21, C‑315/21 a C‑328/21, EU:C:2023:934, bod 130, jakož i citovaná judikatura].
44 Zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy má v unijním právu zásadní význam, neboť umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva konkrétně každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která uznává unijní právo (rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 81 a citovaná judikatura).
45 V kontextu společného evropského azylového systému, a zejména nařízení Dublin III, je proto třeba předpokládat, že zacházení s žadateli o mezinárodní ochranu v každém členském státě splňuje požadavky Listiny, Ženevské úmluvy, jakož i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 82 a citovaná judikatura).
46 Nelze nicméně vyloučit, že tento systém v praxi naráží v určitém členském státě na závažné problémy ve fungování, takže existuje vážné riziko, že žadatelé o mezinárodní ochranu budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy (rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 83 a citovaná judikatura).
47 Článek 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III tak stanoví, že žadatel o mezinárodní ochranu nesmí být přemístěn do členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti, existují-li závažné důvody se domnívat, že z důvodu systémových nedostatků, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů o takovou ochranu v tomto členském státě, by dotčený žadatel byl vystaven riziku nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny.
48 V projednávané věci žalobce v původním řízení poukazuje na existenci systémových nedostatků podmínek přijetí v příslušném členském státě, které spočívají v nucených navraceních na vnější hranice a v zajišťování státních příslušníků třetích zemí, kteří usilují o podání žádosti o mezinárodní ochranu nebo kterým se již podařilo tuto žádost podat, na hraničních přechodech, a rovněž na existenci systémových nedostatků azylového řízení, jelikož nucené navrácení státního příslušníka třetí země brání zahájení tohoto řízení.
49 Předkládající soud má za to, že uplatňování takové praxe dokládají objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované informace.
50 Pokud jde v první řadě o praxi nuceného navracení na vnější hranice Unie, která vede k vyhoštění osob, jež usilují o podání žádosti o mezinárodní ochranu, nebo k vyhoštění osob, jež takovou žádost podaly při vstupu na toto území, z uvedeného území ještě před tím, než je tato žádost posouzena podle unijních právních předpisů, je třeba uvést, že tato praxe je v rozporu s článkem 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).
51 Toto ustanovení, které se týká přístupu k řízení o udělení mezinárodní ochrany, je jedním ze základních prvků společného evropského azylového systému a je součástí unijních právních norem, které konkretizují základní právo, jak je zakotveno v článku 18 Listiny, na uznání za osobu požívající mezinárodní ochrany, pokud jsou splněny podmínky vyžadované unijním právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság, C‑924/19 PPU a C‑925/19 PPU, EU:C:2020:367, bod 192). Uvedené ustanovení znamená, že každý státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti má právo učinit žádost o mezinárodní ochranu, a to i na hranicích členského státu, tím, že u některého z orgánů uvedených v témže článku projeví vůli požívat mezinárodní ochrany. Toto právo jim musí být přiznáno, i když pobývají na tomto území neoprávněně a bez ohledu na to, jakou má taková žádost naději na úspěch [rozsudek ze dne 22. června 2023, Komise v. Maďarsko (Prohlášení o úmyslu před podáním žádosti o azyl), C‑823/21, EU:C:2023:504, bod 43 a citovaná judikatura].
52 Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodech 31 a 32 svého stanoviska, praxe nuceného navracení narušuje tento základní prvek společného evropského azylového systému, jelikož brání výkonu práva na podání žádosti o mezinárodní ochranu, a proto průběhu řízení, spočívajícího v podání a posouzení takové žádosti, způsobem stanoveným unijními právními předpisy.
53 Kromě toho, že praxe nuceného navracení v každém případě porušuje článek 6 směrnice 2013/32, může být také v rozporu se zásadou nenavracení. Jak vyplývá z bodu 3 odůvodnění nařízení Dublin III, je tato zásada, podle níž nikdo nemůže být vrácen tam, kde by byl vystaven pronásledování, jakožto základní právo zaručena článkem 18 Listiny ve spojení s článkem 33 Ženevské úmluvy a čl. 19 odst. 2 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití), C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 55]. Praxe nuceného navracení je tedy v rozporu s uvedenou zásadou pouze tehdy, pokud spočívá v navrácení osob, které usilují o podání žádosti o mezinárodní ochranu, do třetí země, na jejímž území jsou vystaveny výše uvedenému riziku.
54 Pokud jde ve druhé řadě o praxi zajišťování na hraničních přechodech, bod 15 odůvodnění směrnice 2013/33, jakož i bod 20 odůvodnění nařízení Dublin III připomínají zásadu, že osoba by neměla být zajištěna pouze proto, že žádá o mezinárodní ochranu.
55 S ohledem na závažnost zásahu do práva na svobodu, který vyplývá z opatření spočívajícího v zajištění, a vzhledem k významu tohoto práva je pravomoc zajistit státní příslušníky třetích zemí, která je přiznána příslušným vnitrostátním orgánům, striktně omezena. Zajištění tak může být nařízeno nebo prodlouženo pouze v souladu s obecnými a abstraktními pravidly, která stanoví jeho podmínky a postupy [rozsudek ze dne 8. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Přezkum zajištění z moci úřední), C‑704/20 a C‑39/21, EU:C:2022:858, bod 75, jakož i citovaná judikatura].
56 Státní příslušník třetí země navíc nemůže být zajištěn v rámci společného evropského azylového systému, pokud může být účinně uplatněno mírnější donucovací opatření [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Přezkum zajištění z moci úřední), C‑704/20 a C‑39/21, EU:C:2022:858, bod 78].
57 Z výše uvedených úvah vyplývá, že taková praxe nuceného navracení a zajišťování na hraničních přechodech, jaká byla zjištěna v projednávané věci, je neslučitelná s unijním právem a představuje závažné nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů. Z toho však nutně nevyplývá, že tyto nedostatky splňují obě kumulativní podmínky uvedené v čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci nařízení Dublin III, které musí být splněny, aby byla založena překážka přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, ve kterém je tato praxe uplatňována.
58 Podle tohoto ustanovení znemožňují toto přemístění pouze „[systémové]“ nedostatky, které „s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 [Listiny]“.
59 Pokud jde v projednávané věci o první z těchto dvou podmínek, bude na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda nedostatky zjištěné v Polsku přetrvávají a zda se obecně týkají azylového řízení a podmínek přijetí, které se vztahují na žadatele o mezinárodní ochranu, nebo přinejmenším na určité skupiny žadatelů o mezinárodní ochranu jako celek, kterou je skupina osob, jež usiluje o získání mezinárodní ochrany poté, co překročila nebo se pokusila překročit hranici mezi Polskem a Běloruskem.
60 Pokud by se ukázalo, že tomu tak je, mohly by být tyto nedostatky kvalifikovány jako „systémové“ s ohledem na judikaturu Soudního dvora, podle které lze nedostatky týkající se určitých skupin osob považovat za systémové nedostatky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 90).
61 V opačném případě by bylo nutné učinit závěr, že tato první podmínka stanovená v čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci nařízení Dublin III není v projednávané věci splněna. Toto ustanovení v posledně uvedeném případě nebrání přemístění žadatele do příslušného členského státu.
62 Pokud jde o druhou podmínku týkající se existence rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny, které vyplývá ze systémových nedostatků azylové řízení a podmínek přijetí žadatelů, bude na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda s sebou systémové nedostatky nesou riziko, že dotyčná osoba bude vystavena zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny.
63 V tomto ohledu bude muset předkládající soud přezkoumat, zda zaprvé existují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že bude žalobce v původním řízení v případě přemístění vystaven skutečnému riziku, že bude znovu dopraven k hranici mezi Polskem a Běloruskem a nuceně navrácen do Běloruska, kterému může předcházet zajištění na hraničním přechodu, a zadruhé, zda jej taková opatření nebo praxe mohou vystavit situaci silné materiální deprivace, v níž nebude moci uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je zejména potřeba se najíst, umýt a ubytovat, a kterou bude poškozováno jeho tělesné či duševní zdraví nebo v důsledku které se ocitne v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností, čímž se ocitne v natolik závažné situaci, že ji lze postavit na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, body 85 a 87, jakož i 91 až 93).
64 V rámci tohoto posouzení je třeba vzít v úvahu situaci, v níž se dotyčný žadatel mohl nacházet při přemisťování do příslušného členského státu nebo v důsledku tohoto přemístění [obdobně viz rozsudky ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, body 85, 87 a 88, jakož i ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Interno a další (Společný informační leták – Nepřímé navrácení), C‑228/21, C‑254/21, C‑297/21, C‑315/21 a C‑328/21, EU:C:2023:934, body 134 a 135], a nikoliv situaci, v níž se tento žadatel nacházel v okamžiku, kdy původně vstoupil na území tohoto členského státu.
65 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že skutečnost, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu státního příslušníka třetí země praktikuje nucené navracení (pushback), jakož i zajišťování těchto státních příslušníků, kteří na jeho hranicích usilují o podání této žádosti, na svých hraničních přechodech, sama o sobě nebrání přemístění uvedeného státního příslušníka do tohoto členského státu. Přemístění uvedeného státního příslušníka do uvedeného členského státu je nicméně vyloučeno, pokud existují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že mu při přemisťování nebo následkem tohoto přemístění hrozí skutečné riziko jeho vystavení takové praxi, a že jej tato praxe na základě okolností, které přísluší posoudit příslušným orgánům a soudu, ke kterému bude případně podáno odvolání proti rozhodnutí o přemístění, může vystavit situaci silné materiální deprivace takové závažnosti, že ji lze postavit na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení zakázanému článkem 4 Listiny.
K třetí otázce
66 Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III ve spojení s článkem 4 Listiny vykládán v tom smyslu, že zaprvé členský stát, který požádal o přijetí žadatele o mezinárodní ochranu zpět příslušným členským státem zpět s úmyslem tohoto žadatele do posledně uvedeného členského státu přemístit, musí před tím, než toto přemístění provede, zohlednit veškeré informace, které jsou mu uvedeným žadatelem poskytnuty, zejména pokud jde o existenci možného skutečného rizika, že bude při přemisťování nebo následkem tohoto přemístění vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu uvedeného článku 4, zadruhé, že tento dožadující členský stát musí spolupracovat při zjišťování skutečností nebo se ujistit o jejich existenci, a zatřetí, že v případě závažného a systematického porušování základních práv státních příslušníků třetích zemí v příslušném členském státě musí uvedený dožadující členský stát od tohoto příslušného členského státu požadovat individuální záruky, že po přemístění uvedeného státního příslušníka budou dodržována jeho základní práva.
67 Pokud jde o míru důkazu a režim dokazování, které umožňují použití čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, je třeba odkázat na obecná ustanovení a systematiku tohoto nařízení, neboť ve zmíněném ustanovení další upřesnění chybí.
68 V tomto ohledu je třeba připomenout, že unijní normotvůrce se v rámci uvedeného nařízení neomezil na zavedení organizačních pravidel upravujících pouze vztahy mezi členskými státy za účelem určení příslušného členského státu, nýbrž se rozhodl zapojit do tohoto řízení žadatele o mezinárodní ochranu tím, že ukládá členským státům povinnost informovat je o kritériích příslušnosti a poskytnout jim příležitost předložit informace umožňující správné použití těchto kritérií (rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15, EU:C:2016:409, bod 51).
69 Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 46 svého stanoviska, žadatel o mezinárodní ochranu musí mít ve fázi osobního pohovoru stanoveného v článku 5 nařízení Dublin III, jakož i ve fázi případného odvolání proti rozhodnutí o přemístění možnost předložit důkazy, které má k dispozici.
70 Podle čl. 5 odst. 1 a 3 nařízení Dublin III je účelem osobního pohovoru zejména usnadnit určování příslušného členského státu. Tento pohovor se musí uskutečnit včas a v každém případě před přijetím rozhodnutí o přemístění.
71 Dále z čl. 5 odst. 2 nařízení Dublin III vyplývá, že žadatel musí mít možnost „předložit veškeré […] informace důležité pro určení příslušného členského státu“.
72 Z toho vyplývá, že žadateli musí být umožněno předložit veškeré relevantní přímé nebo nepřímé důkazy ve smyslu čl. 22 odst. 2 a 3 tohoto nařízení, které se týkají určení příslušného členského státu.
73 Článek 21 odst. 3 tohoto nařízení kromě uvedených přímých nebo nepřímých důkazů odkazuje též na odpovídající údaje z prohlášení žadatele, z nichž mohou orgány dožádaného členského státu ověřit, zda je tento členský stát příslušný na základě kritérií stanovených uvedeným nařízením.
74 A konečně čl. 22 odst. 4 a 5 téhož nařízení upřesňuje, že požadavky kladené na důkazy by neměly přesáhnout mez, která je nezbytná pro řádné uplatňování tohoto nařízení, a že pokud neexistuje žádný formální důkaz, uzná dožádaný členský stát svou příslušnost, pokud jsou nepřímé důkazy logické, ověřitelné a dostatečně podrobné, aby mohla být příslušnost určena.
75 Ze skutečností uvedených v bodech 68 až 74 tohoto rozsudku vyplývá, že unijní normotvůrce nestanovil žádné požadavky na povahu a důkazní sílu informací, které může žadatel předložit v rámci své účasti na řízení o určení příslušného členského státu, zejména za účelem prokázání existence případných závažných a prokazatelných důvodů pro domněnku, že bude v případě přemístění do příslušného členského státu vystaven skutečnému riziku, které je uvedeno v čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci tohoto nařízení.
76 Proto je třeba zohlednit veškeré údaje předložené žadatelem za účelem prokázání existence rizika zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny, přičemž soudní orgány členského státu pověřené určením příslušného členského státu jsou povinny na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů a s ohledem na standard ochrany základních práv zaručený unijním právem posoudit existenci tvrzených nedostatků [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 90, jakož i ze dne 30. listopadu 2023, Ministero dell’Interno a další (Společný informační leták – Nepřímé navrácení), C‑228/21, C‑254/21, C‑297/21, C‑315/21 a C‑328/21, EU:C:2023:934, bod 136].
77 Kromě toho je třeba uvést, že bez ohledu na informace poskytnuté žadatelem členské státy nemohou přemístit žadatele do příslušného členského státu, nemohou-li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že systémové nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v tomto členském státě představují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 21. prosince 2011, N. S. a další, C‑411/10 a C‑493/10, EU:C:2011:865, bod 94, jakož i ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 85). Nelze tedy vyloučit, že členský stát pověřený určením příslušného členského státu bude muset z vlastního podnětu zohlednit relevantní informace, které jsou mu známy, aby mohl rozhodnout o použití čl. 3 odst. 2 druhém pododstavci nařízení Dublin III.
78 Z toho vyplývá, že členský stát pověřený určením státu příslušného k posouzení žádosti státního příslušníka třetí země o mezinárodní ochranu musí vzít v úvahu veškeré informace poskytnuté tímto státním příslušníkem, zejména pokud jde v případě přemístění tohoto státního příslušníka o existenci možného rizika zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny. Na druhou stranu musí prvně zmíněný členský stát spolupracovat při zjišťování skutečností tím, že posoudí skutečnou existenci tohoto rizika na základě objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných informací a s ohledem na standard ochrany základních práv zaručený unijním právem, případně z vlastního podnětu zohlední relevantní informace týkající se možných systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v příslušném členském státě, které nemůže ponechat bez povšimnutí.
79 V případě, že jsou takové nedostatky prokázány a představují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že žadatel o mezinárodní ochranu bude v případě přemístění vystaven skutečnému riziku zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny, musí členský stát pověřený určením příslušného členského státu v souladu s čl. 3 odst. 2 druhým pododstavcem nařízení Dublin III pokračovat v přezkumu kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení, aby zjistil, zda může být určen jako příslušný jiný členský stát.
80 Než však členský stát, který má v úmyslu provést přemístění, dospěje k závěru, že v případě přemístění do příslušného členského státu existuje skutečné riziko nelidského či ponižujícího zacházení, může se pokusit získat individuální záruky, které jsou dostatečné pro vyloučení tohoto rizika (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, body 83 a 84).
81 Vzhledem ke všem předcházejícím úvahám je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že nařízení Dublin III ve spojení s článkem 4 Listiny musí být vykládáno v tom smyslu, že
– členský stát, který požádal o přijetí žadatele o mezinárodní ochranu zpět příslušným členským státem s úmyslem tohoto žadatele do posledně uvedeného členského státu přemístit, musí před tím, než toto přemístění provede, zohlednit veškeré informace, které jsou mu uvedeným žadatelem poskytnuty, zejména pokud jde o možnou existenci skutečného rizika, že bude při přemisťování nebo následkem tohoto přemístění vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu uvedeného článku 4;
– členský stát, který má v úmyslu provést přemístění, musí spolupracovat při zjišťování skutečností nebo se ujistit o jejich existenci;
– tento členský stát musí od tohoto přemístění upustit, existují-li závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že v případě přemístění existuje skutečné riziko takového zacházení;
– uvedený členský stát se však může pokusit od příslušného členského státu získat individuální záruky, a pokud jsou tyto záruky poskytnuty a jeví se jako věrohodné a dostatečné pro vyloučení jakéhokoli skutečného rizika nelidského či ponižujícího zacházení, přemístění provede.
Ke čtvrté otázce
82 Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda má na odpověď na třetí otázku vliv okolnost, bude-li prokázána, že se žadatel o mezinárodní ochranu nemůže, nebo nemůže účinně obrátit na orgány a podat stížnost nebo opravný prostředek v příslušném členském státě.
83 Je třeba připomenout, že postup zavedený článkem 267 SFEU je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který mají rozhodnout. V rámci této spolupráce je věcí vnitrostátního soudu, kterému byl spor v původním řízení předložen a který jako jediný má přesnou znalost skutkových okolností věci a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Proto týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 7. prosince 2023, mBank [Prohlášení spotřebitele], C 140/22, EU:C:2023:965, bod 47 a citovaná judikatura).
84 Soudní dvůr však nemůže rozhodnout o předběžné otázce, je-li zjevné, že výklad pravidla unijního práva požadovaný vnitrostátním soudem nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu, který mu byl předložen, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. září 2022, Cilevičs a další, C 391/20, EU:C:2022:638, bod 42 a citovaná judikatura).
85 V posledně uvedeném ohledu je třeba zdůraznit význam toho, aby vnitrostátní soud uvedl přesné důvody, které ho vedly k tomu, že má pochybnosti ohledně výkladu unijního práva a usoudil, že je nezbytné položit Soudnímu dvoru předběžné otázky (rozsudek ze dne 6. prosince 2005, ABNA a další, C‑453/03, C‑11/04, C‑12/04 a C‑194/04, EU:C:2005:741, bod 46, jakož i usnesení ze dne 15. dubna 2011, Debiasi, C‑613/10, EU:C:2011:266, bod 22).
86 V projednávané věci je třeba konstatovat, že předkládající soud neuvádí s požadovanou jasnosti a přesnosti obtíže, kterým by žalobce v původním řízení v případě přemístění do příslušného členského státu mohl čelit.
87 Kromě toho jasně neuvádí ani důvody, proč dává do souvislosti obtíže účinně podat stížnost nebo opravný prostředek v tomto členském státě po přemístění žadatele a míru dokazování, která se od tohoto žadatele vyžaduje v rámci řízení o určení členského státu příslušného k posouzení jeho žádosti, pokud jde o skutečnosti, kterých se uvedený žadatel dovolává na podporu svého tvrzení, že v případě jeho přemístění do uvedeného členského státu bude z důvodu systémových nebo celoplošných nedostatků azylového řízení nebo podmínek přijetí vystaven riziku zacházení, které je v rozporu s článkem 4 Listiny.
88 Z toho plyne, že čtvrtá otázka je nepřípustná.
K nákladům řízení
89 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:
1) Článek 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států,
musí být vykládán v tom smyslu, že
skutečnost, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu státního příslušníka třetí země praktikuje nucené navracení (pushback), jakož i zajišťování těchto státních příslušníků, kteří na jeho hranicích usilují o podání této žádosti, na svých hraničních přechodech, sama o sobě nebrání přemístění uvedeného státního příslušníka do tohoto členského státu. Přemístění uvedeného státního příslušníka do uvedeného členského státu je nicméně vyloučeno, pokud existují závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že mu bude při přemisťování nebo následkem tohoto přemístění hrozit skutečné riziko jeho vystavení takové praxi, a že jej tato praxe na základě okolností, které přísluší posoudit příslušným orgánům a soudu, ke kterému bude případně podáno odvolání proti rozhodnutí o přemístění, může vystavit situaci silné materiální deprivace takové závažnosti, že ji lze postavit na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení zakázanému článkem 4 Listiny základních práv Evropské unie.
2) Nařízení č. 604/2013 ve spojení s článkem 4 Listiny základních práv
musí být vykládáno v tom smyslu, že
– členský stát, který požádal o přijetí žadatele o mezinárodní ochranu zpět příslušným členským státem s úmyslem tohoto žadatele do posledně uvedeného členského státu přemístit, musí před tím, než toto přemístění provede, zohlednit veškeré informace, které jsou mu uvedeným žadatelem poskytnuty, zejména pokud jde o existenci možného skutečného rizika, že bude při přemisťování nebo následkem tohoto přemístění vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu uvedeného článku 4;
– členský stát, který má v úmyslu provést přemístění, musí spolupracovat při zjišťování skutečností nebo se ujistit o jejich existenci;
– tento členský stát musí od tohoto přemístění upustit, existují-li závažné a prokazatelné důvody pro domněnku, že v případě přemístění existuje skutečné riziko takového zacházení;
– uvedený členský stát se však může pokusit od příslušného členského státu získat individuální záruky, a pokud jsou tyto záruky poskytnuty a jeví se jako věrohodné a dostatečné pro vyloučení jakéhokoli skutečného rizika nelidského či ponižujícího zacházení, přemístění provede.
Podpisy