ROZSUDEK TRIBUNÁLU (druhého senátu)
19. března 2013(*)
„Celní unie – Dovoz banánů pocházejících z Ekvádoru – Dodatečný výběr dovozního cla – Žádost o prominutí dovozního cla – Článek 220 odst. 2 písm. b) a článek 239 nařízení (EHS) č. 2913/92 – Chyba celních orgánů – Hrubá nedbalost zúčastněné osoby“
Ve věci T‑324/10,
Firma Léon Van Parys NV, se sídlem v Antverpách (Belgie), původně zastoupená P. Vlaemminckem a A. Hubert, poté P. Vlaemminckem, R. Verbekem a J. Auwerx, advokáty,
žalobkyně,
podporovaná
Belgickým královstvím, zastoupeným J.-C. Halleuxem a M. Jacobs, jako zmocněnci, ve spolupráci s P. Vander Schueren, advokátkou,
vedlejším účastníkem,
proti
Evropské komisi, zastoupené L. Keppenne a F. Wilmanem, jako zmocněnci,
žalované,
jejímž předmětem je žaloba na částečné zrušení rozhodnutí Komise C (2010) 2858 final ze dne 6. května 2010, které konstatuje, že v daném konkrétním případě je důvodné dodatečné zaúčtování dovozního cla a že prominutí cla je odůvodněné u jednoho dlužníka, avšak není odůvodněné u druhého dlužníka,
TRIBUNÁL (druhý senát),
ve složení N. J. Forwood, předseda, F. Dehousse a J. Schwarcz (zpravodaj), soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Plingers, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. listopadu 2012,
vydává tento
Rozsudek
Skutkový základ sporu
1 Mezi 22. červnem 1998 a 8. listopadem 1999 žalobkyně, Firma Léon Van Parys NV, podala prostřednictvím svého celního zástupce 116 dovozních prohlášení pro banány pocházející z Ekvádoru celnímu úřadu v Antverpách (Belgie).
2 Dovozní prohlášení se opírala o 221 dovozních licencí, údajně vydaných Španělským královstvím, které umožňovaly dovézt banány do Evropského společenství v rámci celní kvóty se zaplacením snížené celní sazby 75 eur za tunu na základě nařízení Rady (EHS) č. 404/93 ze dne 13. února 1993 o společné organizaci trhu s banány (Úř. věst. L 47, s. 1; Zvl. vyd. 03/13, s. 388), ve znění nařízení Rady (ES) č. 3290/94 ze dne 22. prosince 1994 o úpravách a přechodných opatřeních nezbytných v odvětví zemědělství k provádění dohod uzavřených v rámci Uruguayského kola mnohostranných obchodních jednání (Úř. věst. L 349, s. 105; Zvl. vyd. 11/21, s. 432), pro období do 31. prosince 1998, a na základě nařízení č. 404/93 a nařízení Komise (ES) č. 2362/98 ze dne 28. října 1998, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 404/93, pokud jde o dovoz banánů do Společenství (Úř. věst. L 293, s. 32), pro období od 1. ledna 1999.
3 Dopisem ze dne 1. února 2000 informoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) belgické celní orgány, že pro dovoz banánů do Společenství byly používány falešné španělské dovozní licence s falešnými razítky španělských orgánů příslušných pro vydávání těchto dokumentů. Při šetření celní orgány zjistily, že 221 dovozních licencí, které žalobkyně předložila celnímu úřadu v Antverpách během období od 22. června do 8. listopadu 1999, odpovídaly falešným španělským licencím.
4 Dne 5. července 2002 belgická správa cel a spotřebních daní vypracovala protokol o učiněných zjištěních, který zaslala mimo jiné žalobkyni a celnímu zástupci (dále jen „protokol ze dne 5. července 2002“). Z protokolu ze dne 5. července 2002 vyplývá, že 233 dovozních licencí použitých žalobkyní odpovídá falešným španělským licencím, přičemž 221 těchto licencí bylo předloženo v Antverpách a 12 v Hamburku (Německo). V období od 1. ledna od 8. listopadu 1999 se jednalo o 107 licencí, z nichž všechny byly žalobkyní předloženy celnímu úřadu v Antverpách.
5 Dopisem ze dne 26. července 2002 uložila belgická správa cel a spotřebních daní žalobkyni a celnímu zástupci povinnost zaplatit částku 7 084 967,71 eur za dovozy banánů datované od 1. ledna 1998 do 8. listopadu 1999, což na základě čl. 18 odst. 2 nařízení č. 404/93 představuje uplatnění celní sazby 850 eur za dovezenou tunu.
6 Dne 28. listopadu 2003 byl belgickou správou cel a spotřebních daní vypracován doplňující protokol (dále jen „doplňující protokol“), podle kterého byly v rámci šetření týkajícího se falešných španělských dovozních licencí o právní pomoc požádány mimo jiné Portugalsko, Španělsko a Itálie.
7 Poté, co žalobkyně a celní zástupce vybrání cla po propuštění zboží, které jim bylo uloženo, zpochybnili, měla belgická správa cel a spotřebních daní za to, že žádosti, aby clo nebylo dodatečně vybráno a aby bylo prominuto, je nutno vyhovět, a dopisem ze dne 14. prosince 2007 zaslala spis Komisi Evropských společenství, aby vydala rozhodnutí podle článků 871 a 905 nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 253, s. 1; Zvl. vyd. 02/06, s. 3).
8 V dopise ze dne 14. prosince 2007 zastávala belgická správa cel a spotřebních daní názor, že v projednávaném případě nelze použít ustanovení čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307) (dále jen „celní kodex“), protože neexistoval dostatek důkazů o tom, že došlo k chybě orgánů členských států nebo Komise. Naproti tomu měla za to, že je třeba clo prominout podle článku 239 celního kodexu, protože existovaly zvláštní podmínky ve smyslu ustanovení tohoto článku a žalobkyně a celní zástupce se nedopustili hrubé nedbalosti.
9 Dne 5. května 2008, 18. a 26. listopadu 2008, 15. ledna 2009 a 4. března 2010 zaslala Komise belgické správě cel a spotřebních daní žádosti o dodatečné informace a ta na každou z těchto žádostí odpověděla.
10 Dopisem ze dne 8. ledna 2010 informovala Komise na základě článku 906a nařízení č. 2454/93 belgickou správu cel a spotřebních daní a žalobkyni, že ve věci žádosti o prominutí a vrácení cla hodlá přijmout zamítavé rozhodnutí. V dopise ze dne 8. února 2010 žalobkyně předložila své vyjádření.
11 Případ žalobkyně byl podle článků 873 a 907 nařízení č. 2454/93 přezkoumán odbornou skupinou složenou ze zástupců všech členských států na zasedání dne 12. dubna 2010.
12 Rozhodnutím C (2010) 2858 final ze dne 6. května 2010 schválila Komise v daném případě dodatečné zaúčtování dovozního cla (čl. 1 odst. 1) a prominutí cla pro jednoho dlužníka, celního zástupce (čl. 1 odst. 2), ne však pro druhého dlužníka, žalobkyni (čl. 1 odst. 3) (dále jen „napadené rozhodnutí“).
13 Ve čtvrtém a pátém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí se uvádí, že pokud jde o dovozy banánů, které se uskutečnily v roce 1998, Komise pověřuje belgické celní orgány, aby samy rozhodly, zda clo prominou, či nikoli, neboť v případě, který se týkal věci, jež byla po věcné a právní stránce obdobná, rozhodla, že bylo důvodné provést dodatečné zaúčtování dovozního cla a že bylo odůvodněné provést prominutí tohoto cla. Z šestého bodu odůvodnění vyplývá, že se napadené rozhodnutí tedy vztahuje jen na dovozy uskutečněné od 1. ledna do 8. listopadu 1999 a na s nimi související dovozní clo ve výši 3 628 248,48 eur.
14 Pokud jde o dovozy uskutečněné v roce 1999, Komise v jedenáctém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že při propuštění dovážených produktů do volného oběhu předložil celní zástupce dovozní licence údajně vydané španělskými orgány, které si žalobkyně prostřednictvím portugalského obchodníka (dále jen „M“) obstarala u dvou španělských podniků. Komise konstatovala, že žalobkyně nebyla na licencích uvedena, protože si zakoupila jen jejich užívání a nebyla jejich nabyvatelem. Z jedenáctého bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že většina dotčených licencí se považovala za licence, jejichž oprávněnými subjekty jsou „noví žadatelé“ ve smyslu článku 7 nařízení č. 2362/98 a menšina těchto licencí připadala na „tradiční dovozce“ ve smyslu článku 3 téhož nařízení.
15 V třicátém druhém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí měla Komise za to, že je nutno provést dodatečné zaúčtování cla dlužného ze zákona, protože v projednávaném případě není možné konstatovat žádnou chybu celních orgánů. Než došla k tomuto závěru, Komise v dvacátém šestém bodě odůvodnění uvedla, že přiznání zvýhodněného sazebního zacházení, které je stanoveno v čl. 18 odst. 1 nařízení č. 404/93, ve znění nařízení č. 3290/94, je závislé na předložení dovozních licencí, že však španělské orgány oznámily, že licence použité žalobkyní jimi vystaveny nebyly. Podle Komise se tedy jedná o falešné licence. Za těchto okolností Komise v dvacátém sedmém bodě odůvodnění zastávala názor, že nelze mluvit o chybě španělských orgánů, neboť tyto se vydání těchto licencí neúčastnily. V dvacátém osmém bodě odůvodnění Komise uvedla podezření o zapojení úředníka španělské správy do podvodu, které bylo po výměně korespondence mezi OLAF a španělskými justičními orgány vyvráceno. V dvacátém devátém až třicátém prvním bodě odůvodnění Komise konečně odmítla argumenty žalobkyně týkající se zaprvé nemožnosti hospodářských subjektů kontrolovat, zda podniky, kterým byly licence vydány, byly skutečně zaregistrovány a zda licence a na nich uvedená razítka byly pravé, zadruhé nemožnosti provést kontrolu ze strany vnitrostátních orgánů a zatřetí nedostatku kontroly ze strany orgánů Společenství, neboť žádná z těchto okolností nepředstavuje pochybení celních orgánů.
16 Vzhledem k tomu, že tři podmínky stanovené v čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu jsou kumulativní, zastávala Komise v třicátém třetím bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí názor, že kromě existence chyby celních orgánů nebylo nutno ověřovat další podmínky.
17 Komise v napadeném rozhodnutí dále zkoumala, zda byly splněny podmínky stanovené v článku 239 celního kodexu pro prominutí dovozního cla.
18 V třicátém sedmém až padesátém prvním bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise ověřila, zda existuje zvláštní situace, první podmínka pro prominutí dovozního cla. Nejprve v třicátém osmém bodě odůvodnění připomněla pravidlo, podle kterého předložení, i v dobré víře, falešných dokumentů nemůže samo o sobě představovat zvláštní situaci, která by odůvodňovala prominutí cla. V třicátém devátém bodě odůvodnění Komise poukázala na skutečnost, že žalobkyně a celní zástupce opřeli svou žádost o prominutí nejen o existenci falešných dovozních licencí, ale zejména i o nedostatky v dozoru nad celní kvótou pro dovoz banánů, které jí vytýkají. V čtyřicátém až čtyřicátém čtvrtém bodě odůvodnění připomenula právní rámec, z něhož vyplývají různé povinnosti, které jsou jí a členským státům uloženy při správě celní kvóty. V čtyřicátém pátém až čtyřicátém devátém bodě odůvodnění Komise poukázala na nesrovnalosti zjištěné při správě celní kvóty, zejména na straně jedné na neexistenci zjištění překračování uvedené kvóty dovozci banánů, na které se vztahovaly dovozní licence a na straně druhé na nedostatečnost preventivních opatření španělských orgánů při vydávání dovozních licencí, zejména při sdělování informací týkajících se vzoru razítka používaného pro vydávání těchto licencí. V důsledku toho Komise zastává názor, že takovéto okolnosti překračují běžné obchodní riziko, které musí hospodářský subjekt snášet, a že představují zvláštní situaci ve smyslu článku 239 celního kodexu.
19 Pokud jde o druhou podmínku prominutí dovozního cla, Komise zkoumala tři podmínky, vzhledem k nimž bylo možné konstatovat neexistenci podvodu nebo hrubé nedbalosti. Stran první podmínky týkající se složitosti právní úpravy zastávala v padesátém třetím bodě odůvodnění názor, že ji nebylo nutno posuzovat, protože celní dluh vznikl na základě falšování dovozních licencí, nikoli na základě nesprávného uplatnění právní úpravy. Co se týče podmínky spočívající v profesionální zkušenosti dotyčné osoby, zastávala Komise v padesátém čtvrtém až padesátém šestém bodě odůvodnění názor, že byla splněna.
20 Naproti tomu Komise zastávala názor, že žalobkyně neprokázala dostatečnou péči. Komise popsala skutkový rámec, ve kterém došlo k použití falešných dovozních licencí. V padesátém osmém bodě odůvodnění připomenula operační mechanismus, jehož cílem obecně bylo, aby „tradiční“ dovozci mohli dovážet množství banánů převyšující množství, které vyplývalo z dovozních licencí, kterými disponovali, což spočívalo v tom, že takovýto dovozce prodá banány před jejich dovozem subjektu, který disponuje dovozní licencí a který je dále prodá po jejich dovozu a uvedení zboží do volného oběhu. V padesátém devátém bodě odůvodnění Komise konstatovala, že v roce 1999 byly banány dovezené žalobkyní uvedeny do volného oběhu celním zástupcem na základě jejích pokynů a že banány nebyly prodány držiteli dovozní licence, který byl uveden jako příjemce zboží v prohlášení o propuštění do volného oběhu. Kromě toho celní zástupce vždy fakturoval clo žalobkyni.
21 Komise následně uvedla různé důkazy, vzhledem k nimž zastávala názor, že žalobkyně nejednala s náležitou péčí. Zaprvé v šedesátém bodě odůvodnění poukázala na neexistenci stopy kontaktů mezi žalobkyní a podniky, které byly uvedeny jako držitelé dovozních licencí, přestože se podle jejího názoru zdály takovéto kontakty jako nezbytné pro propuštění zboží do volného oběhu, neboť jména těchto podniků byla uvedena na prohlášeních o propuštění do volného oběhu, což mohlo založit jejich odpovědnost. V šedesátém a šedesátém prvním bodě odůvodnění dospěla k závěru, že pokud by žalobkyně tyto podniky kontaktovala, ukázalo by se, že nebyly informovány o prodeji užívání jejich licencí vystavených na jejich jméno, a že použitý postup a neexistence kontaktů prokazuje, že žalobkyně byla za účelem dovozu banánů v rámci celní kvóty připravena podstoupit riziko. Zadruhé Komise zdůraznila obchodní vztahy mezi žalobkyní a M, konkrétně skutečnost, že jednání o prodeji dovozních licencí byla vedena přímo mezi nimi (šedesátý druhý bod odůvodnění), že platby žalobkyně byly prováděny na osobní účet M, nikoli na účet jeho zaměstnavatele (šedesátý třetí bod odůvodnění), a že žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že dovozní licence, které vrátila M, jím byly v pořádku přijaty, přestože držitelé uvedených licencí je museli získat zpět, aby dosáhli uvolnění záruky, kterou museli složit (šedesátý čtvrtý bod odůvodnění). Zatřetí Komise poznamenala, že koupě užívání licencí byla provedena formou pro forma faktur, které byly zaslány dvěma španělskými podniky, a že faktury byly zaslány faxem z neznámých adres nebo neznámými osobami, celý tento operační mechanismus, v souvislosti s nímž se zdá, že si žalobkyně nekladla otázky, proto nepatří do běžné obchodní praxe.
22 V šedesátém sedmém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise dospěla k závěru, že žalobkyně neprokázala náležitou péči, která by se očekávala od zkušeného subjektu, a že tedy nelze v její prospěch konstatovat neexistenci hrubé nedbalosti. Naproti tomu byla toho názoru, že se celní zástupce žalobkyně nedopustil podvodu ani hrubé nedbalosti, a že mu proto prominutí dovozního cla může být přiznáno.
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
23 Žalobkyně podala tuto žalobu návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. srpna 2010.
24 Vzhledem k tomu, že došlo ke změně ve složení senátů Tribunálu, byla věc, která byla původně přidělena sedmému senátu, dne 23. září 2010 přidělena druhému senátu.
25 Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil čl. 1 odst. 1 a 3 napadeného rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
26 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
27 Dopisem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. listopadu 2010 podalo Belgické království podle článku 115 jednacího řádu Tribunálu návrh na vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník na podporu návrhových žádání žalobkyně.
28 Usnesením ze dne 18. ledna 2011 povolil předseda druhého senátu Tribunálu vedlejší účastenství Belgického království na podporu návrhových žádání žalobkyně.
29 Na podporu návrhových žádání žalobkyně Belgické království v podstatě navrhuje, aby Tribunál:
– zrušil čl. 1 odst. 1 a 3 napadeného rozhodnutí;
– uložil Komisi náhradu nákladů řízení.
30 Podáním zapsaným do rejstříku kanceláře Tribunálu dne 15. dubna 2011 Komise předložila své vyjádření ke spisu Belgického království jako vedlejšího účastníka řízení; žalobkyně za sebe vyjádření nepředložila.
31 Organizačním procesním opatřením Tribunál položil účastníkům řízení několik otázek a požádal je o předložení dokumentů. Účastníci řízení odpověděli dopisem, který v případě žalobkyně došel dne 18. října 2012 a v případě Komise dne 19. října 2012.
Právní otázky
32 Na podporu své žaloby žalobkyně uvádí šest žalobních důvodů: porušení Smlouvy a pravidel týkajících se jejího použití, zejména článku 239 celního kodexu, ustanovení nařízení Komise (EHS) č. 1442/93 ze dne 10. června 1993, kterým se stanoví prováděcí pravidla pro systém dovozu banánů do Společenství (Úř. věst. L 142, s. 6), a nařízení č. 2362/98, obchodních zvyklostí uznaných Světovou obchodní organizací (WTO), dále nesprávného právního posouzení skutkových okolností a porušení důkazní síly dokladů; porušení Smlouvy a pravidel týkajících se jejího použití, zejména článku 239 celního kodexu a zásady proporcionality; porušení Smlouvy a pravidel týkajících se jejího použití, zejména článku 239 celního kodexu, bývalého článku 211 ES, zásady legitimního očekávání a obecné právní zásady patere legem quam ipse fecisti; porušení Smlouvy a pravidel týkajících se jejího použití, zejména článku 239 celního kodexu a zásady rovnosti; porušení Smlouvy a pravidel týkajících se jejího použití, zejména čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu; porušení podstatných formálních náležitostí, a zejména práva na obhajobu.
33 Nejprve je třeba přezkoumat pátý a šestý žalobní důvod, které směřují proti dodatečnému výběru cla podle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
K použití čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
34 Úvodem je třeba připomenout, že čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu podmiňuje neprovedení dodatečného výběru vnitrostátními orgány třemi kumulativními podmínkami. Jsou‑li tyto tři podmínky splněny, má osoba povinná zaplatit clo nárok na to, aby výběr nebyl proveden (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 14. listopadu 2002, Ilumitrónica, C‑251/00, Recueil, s. I‑10433, bod 37 a citovaná judikatura).
35 Nejprve je třeba, aby clo nebylo vybráno v důsledku chyby ze strany samotných příslušných orgánů. Dále musí být pochybení těchto orgánů takové povahy, že je osoba povinná zaplatit clo jednající v dobré víře nemohla rozumným způsobem zjistit navzdory svým profesionálním zkušenostem a péči, kterou musí prokázat. A konečně musí tato osoba dodržet všechna ustanovení platných předpisů týkající se jejího celního prohlášení (obdobně viz rozsudek Ilumitrónica, bod 34 výše, bod 38 a citovaná judikatura).
36 Existence těchto podmínek musí být posuzována vzhledem k cíli čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, kterým je chránit legitimní očekávání osoby povinné zaplatit clo, pokud jde o opodstatněnost všech skutečností, které mají vliv na rozhodnutí, zda bude dovozní clo vybráno, či nikoliv (obdobně viz rozsudek Ilumitrónica, bod 34 výše, bod 39 a citovaná judikatura).
37 Právě ve světle těchto úvah je třeba přezkoumat pátý a šestý žalobní důvod.
K pátému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení Smlouvy a pravidel týkajících se jejího použití, zejména čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu
38 Pátý žalobní důvod se dělí na tři části. Zaprvé žalobkyně tvrdí, že neexistence zapojení španělských orgánů do vystavování falešných dovozních licencí nemůže být s určitostí prokázána. Zadruhé žalobkyně zastává názor, že existuje vazba mezi výší požadovaných cel a chybami, kterých se při správě celní kvóty dopustila Komise. Zatřetí Komise nezkoumala ostatní podmínky použití čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, které jsou v projednávaném případě splněny.
39 Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje, zatímco Belgické království na podporu tohoto žalobního důvodu nevystoupilo.
– Zjištění Komise
40 V napadeném rozhodnutí Komise zkoumala, zda bylo možné dodatečný výběr dovozního cla neprovést, a přitom se omezila na ověření, zda byla splněna jedna z podmínek uplatnění tohoto opatření, a to existence chyby španělských orgánů.
41 V dvacátém šestém a dvacátém sedmém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla Komise, že zaprvé přiznání zvýhodněného sazebního zacházení bylo podmíněno předložením dovozních licencí, zadruhé španělské orgány měly vědět, že sporné licence jimi nebyly vystaveny, a tedy se jednalo o falešné licence, a zatřetí za těchto okolností není možné „hovořit“ o chybě ze strany uvedených orgánů, které se na vystavení těchto licencí nepodílely.
42 Komise v dvacátém osmém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedla, že hypotéza o zapojení španělského úředníka do podvodu, která byla uvedena na začátku šetření, byla vyvrácena po výměně korespondence mezi OLAF a španělskými justičními orgány.
43 V dvacátém devátém až třicátém prvním bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise odpověděla na argumenty žalobkyně. Podle Komise chybu celních orgánů nemohly představovat okolnosti, podle nichž zaprvé hospodářské subjekty nemohly kontrolovat, zda držitelé dovozních licencí skutečně byli zaregistrovanými subjekty a zda licence a na nich uvedená razítka byly pravé, zadruhé pro vnitrostátní orgány bylo nemožné provést kontrolu a zatřetí existoval nedostatek kontrol ze strany orgánů Evropské unie.
– K první části pátého žalobního důvodu
44 Žalobkyně tvrdí, že nebylo s určitostí prokázáno, že by se španělské orgány nedopustily žádné chyby. Opírá se zejména o protokoly belgické správy cel a spotřebních daní, pracovní dokument OLAF a o zjištění v rámci trestního řízení, které bylo ukončeno rozsudkem Tribunale civile e penale di Ravenna (občanskoprávní a trestněprávní soud v Ravenně, Itálie) ze dne 6. října 2004, z nichž vyplývá, že došlo k zapojení španělských úředníků do vystavování falešných licencí.
45 Touto argumentací žalobkyně Komisi vytýká, že neprokázala neexistenci chyby ze strany celních orgánů ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Jak však Komise zdůrazňuje, neprovedení dodatečného výběru cla předpokládá, že byla prokázána existence chyby. První část pátého žalobního důvodu se tedy opírá o předpoklad, který je v rozporu s ustanoveními čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu a který existenci chyby v každém případě neumožňuje prokázat.
46 Kromě toho analýza argumentů žalobkyně a dokumentů, o které se opírá, neumožňuje dospět k tomuto závěru.
47 Zaprvé žalobkyně vychází z doplňujícího protokolu, který odkazuje na vyšetřování OLAF, v jehož průběhu byla zmíněna krádež dovozních licencí na španělském generálním sekretariátu pro zahraniční obchod. Z pracovního dokumentu OLAF ze dne 22. září 2000 nicméně vyplývá, že k této události došlo koncem roku 1999 a že odcizené licence byly použity během prvních dvou čtvrtletí roku 2000. Nemůže se proto jednat o sporné licence, jež byly předloženy při dovozech, z nichž poslední se uskutečnil dne 8. listopadu 1999, neboť poslední v této souvislosti použité licence uvádějí podle svého znění jako údajné datum vystavení den 23. září 1999.
48 Zadruhé žalobkyně odkazuje na rozsudek Tribunale civile e penale. Tento soud se však omezil na uvedení hypotézy, kterou zvažoval OLAF, o možné korupci úředníka španělského ministerstva zahraničního obchodu a okolnost, že se OLAF obrátil na španělské justiční orgány. Sám korupci určitého španělského úředníka nekonstatoval, protože uvedl, že ke dni vyhlášení rozsudku ve Španělsku stále ještě probíhalo trestní vyšetřování.
49 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že nepochybení španělských orgánů nebylo prokázáno, neboť podle ní nebyla prokázána existence korespondence mezi OLAF a španělskými justičními orgány o tom, že do této záležitosti nebyl zapojen žádný španělský úředník. Nicméně dopis ze dne 20. října 2005 adresovaný španělskými justičními orgány OLAF prokazuje, že španělští úředníci nebyli do záležitosti falešných dovozních licencí zapojeni. Komise kromě toho v rámci správního řízení zaslala dne 28. ledna 2010 kopii tohoto dopisu žalobkyni.
50 Žalobkyně se sice odvolává na četné důkazy o zapojení španělských úředníků do vystavování falešných licencí, avšak je nutno konstatovat, že ze spisu nevyplývá, že by takovéto důkazy existovaly, protože jak pracovní dokument OLAF ze dne 22. září 2000, tak doplňující protokol a rozsudek Tribunale civile e penale ze dne 6. října 2004 uvádějí v tomto smyslu pouze hypotézy.
51 Začtvrté žalobkyně v replice poukazuje na existenci různých jednání, která kvalifikuje jako chyby, které je možné připisovat španělským orgánům: byly vydány nevyplněné dovozní licence; některé informace nebyly poskytnuty Komisi, jako například krádež formulářů dovozních licencí nebo razítka používaného těmito orgány, nebo rovněž neinformování o změně razítka používaného těmito orgány.
52 Zaprvé je třeba připomenout, že krádež dovozních licencí nemá žádný dopad na projednávaný spor (viz bod 47 výše), a že údajná krádež razítka v rámci španělských správních orgánů není prokázána, neboť nic ze spisu tuto skutečnost nepotvrzuje a žalobkyně neuvádí v tomto smyslu žádný dokument.
53 Zadruhé neinformování Komise o změně používaného razítka představuje nesplnění povinnosti ze strany španělských orgánů, které však nelze kvalifikovat jako chybu, která by mohla vést k nezaúčtování cla dlužného ze zákona, neboť pouze aktivní jednání orgánů zakládá nárok na neprovedení dodatečného výběru (viz rozsudek Ilumitrónica, bod 34 výše, body 38 a 42 a citovaná judikatura).
54 Zatřetí žalobkyně neodkazuje na žádné upřesnění nebo dokument stran poskytnutí nevyplněných dovozních licencí španělskými orgány, neboť pouze tvrdí, že takováto okolnost vyplývá z pracovního dokumentu OLAF ze dne 22. září 2000. Je třeba poukázat na to, že OLAF konstatoval, že španělské orgány nabízely k prodeji čisté formuláře dovozních licencí a že tento systém byl ukončen v roce 1999 vzhledem k riziku zneužití. Byla‑li takováto okolnost španělskými orgány považována za okolnost představující riziko zneužití, nemohla sama o sobě představovat chybu celních orgánů.
55 První část pátého žalobního důvodu musí být proto zamítnuta.
– Ke druhé části pátého žalobního důvodu
56 Žalobkyně Komisi vytýká, že se při správě celní kvóty dopustila chyb, které měla zohlednit při uplatňování čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
57 Komise tvrdí, že nepatří mezi celní orgány, jejichž chyby se při provádění čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu zohledňují.
58 Článek 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu stanoví, že se dodatečný výběr dovozního cla neprovede, pokud částka cla dlužného ze zákona nebyla zaúčtována následkem chyby ze strany samotných celních orgánů.
59 V rámci právní úpravy, která platila před celním kodexem, Soudní dvůr rozhodl, že při neexistenci přesné a vyčerpávající definice „příslušných orgánů“ musí být za „příslušný orgán“ považovány nejen orgány příslušné pro výběr cla, nýbrž jakýkoli orgán, který v rámci svých pravomocí vydává stanoviska, která je nutno při výběru cla zohlednit, a může tím u osoby povinné zaplatit clo vyvolat legitimní očekávání (rozsudek Ilumitrónica, bod 34 výše, bod 40).
60 Kromě toho z čl. 4 bodu 3 celního kodexu vyplývá, že „celními orgány“ se rozumějí orgány příslušné mimo jiné k provádění celních předpisů. Z toho vyplývá, že tím jsou míněny i správní orgány členských států i třetích států, které jsou pověřeny zajištěním celního dohledu a kontrol dodržování celních předpisů v souladu s definicemi těchto úkolů uvedenými v čl. 4 bodech 13 a 14 celního kodexu. I když Komise hraje při správě celní kvóty umožňující dovážet banány se zaplacením sníženého cla určitou úlohu, nelze ji na základě této skutečnosti považovat za celní orgán ve smyslu celního kodexu. Chyby, kterých se v tomto rámci mohla případně dopustit, tedy nemohou zakládat nárok na využití mechanismu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, podle něhož se dodatečný výběr neprovede.
61 Konečně je třeba odmítnout argument žalobkyně, podle něhož okolnost, že Komise nebyla celním orgánem, nemůže stačit k jejímu osvobození od chyb, protože čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu představuje ustanovení o ekvitě, které brání v sankcionování subjektů za pochybení orgánů. Pokud by byl tento argument přijat, Tribunál by považoval za nutné čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu nepoužít, aby tak umožnil použití ustanovení o ekvitě, pro které celně právní úprava stanoví, že se neuplatní ve stadiu řízení o dodatečném výběru, nýbrž až později při uplatnění článku 239 celního kodexu.
62 V důsledku toho musí být druhá část pátého žalobního důvodu zamítnuta.
– Ke třetí části pátého žalobního důvodu
63 Pravda je, jak žalobkyně tvrdí, že Komise po přezkumu, zda je možné španělským orgánům vytýkat chybu, v třicátém třetím bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně uvedla, že nebylo nutno ověřit, zda byly splněny další dvě podmínky pro použití čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu. Vzhledem k tomu, že podmínky stanovené tímto článkem jsou kumulativní, Komise nemusela zkoumat tyto ostatní podmínky použití, protože první podmínka není v žádném případě splněna (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 9. června 1998, Unifrigo a CPL Imperial 2 v. Komise, T‑10/97 a T‑11/97, Recueil, s. II‑2231, bod 65).
64 V důsledku toho je třeba třetí část pátého žalobního důvodu zamítnout a spolu s ní celý žalobní důvod.
K šestému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení podstatných formálních náležitostí a zejména práva na obhajobu
65 Žalobkyně tvrdí, že požádala OLAF o přístup ke všem dokumentům nebo ke všem informacím týkajícím se možné účasti na vydání falešných licencí. Většina z požadovaných dokumentů jí však nebyla nikdy poskytnuta, dokonce ani po intervenci Evropského veřejného ochránce práv, který navrhl smírné řešení, jež OLAF doposud neprovedl. Pokud jde o základní dokumenty týkající se údajného falšování a účasti španělských orgánů, byly všechny pokusy žalobkyně získat více informací a bránit se proti dodatečnému výběru cla zamítnuty. Žalobkyně proto tvrdí, že její právo na obhajobu bylo v tomto podstatně porušeno.
66 Komise argumentaci žalobkyně zpochybňuje, zatímco Belgické království na podporu tohoto žalobního důvodu nevystoupilo.
67 Zaprvé žalobkyně OLAF vytýká, že jí neumožnil úplný přístup k požadovaným dokumentům. Zastává názor, že informace, jejichž poskytnutí jí bylo odepřeno, byly podstatné pro určení existence chyby ze strany španělských orgánů ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
68 V rozsahu, v němž argumentace žalobkyně patrně směřuje proti rozhodnutím, kterými OLAF odmítl úplný přístup k požadovaným dokumentům, jež byla vydána na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), je třeba konstatovat, že ze spisu vyplývá, že rozhodnutími ze dne 26. října a 3. prosince 2004 OLAF odpověděl na dvě potvrzující žádosti o přístup k dokumentům podané žalobkyní. Kromě toho žalobkyně nepopírá, že proti těmto rozhodnutím nepodala žalobu, jak poznamenala Komise. V důsledku toho je okolnost, že OLAF odmítl poskytnout úplný přístup k požadovaným dokumentům, pro projednávaný spor irelevantní.
69 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že její právo na obhajobu bylo podstatně porušeno, protože nemohla získat informace, které hledala o údajném falšování sporných dovozních licencí a o možné účasti ze strany španělských orgánů.
70 Je třeba připomenout, že podle zásady dodržování práva na obhajobu nepřísluší jen samotné Komisi rozhodnout, které dokumenty jsou pro účely řízení o neprovedení dodatečného výběru cla pro dotčenou stranu užitečné. Správní spis může obsahovat dokumenty obsahující skutečnosti ve prospěch neprovedení dodatečného výběru, které mohou být využity zúčastněnou osobou na podporu její žádosti, přestože Komise je nevyužila. Žadatel tedy musí mít možnost přístupu ke všem dokumentům uvedeným ve spise, které nemají důvěrný charakter, včetně těch dokumentů, které Komise nevyužila k tomu, aby na nich založila své námitky (rozsudek Tribunálu ze dne 13. září 2005, Ricosmos v. Komise, T‑53/02, Sb. rozh. s. II‑3173, bod 72).
71 Ve své argumentaci se žalobkyně omezuje na tvrzení, že neměla přístup k dokumentům týkajícím se falšování sporných dovozních licencí a případné účasti ze strany španělských orgánů. K tomu je nutno, jak zdůrazňuje Komise, konstatovat dvě skutečnosti.
72 Zaprvé před přijetím napadeného rozhodnutí Komise zaslala žalobkyni kopii dopisu španělských justičních orgánů ze dne 20. října 2005, který konstatuje neexistenci zapojení španělských úředníků do záležitosti falšování dovozních licencí. Komise kromě toho tvrdí, že není možné získat informace týkající se údajné účasti ze strany španělských orgánů z toho prostého důvodu, že tyto skutečnosti nebyly prokázány. Na Komisi je tedy třeba nahlížet tak, že jí není známa existence takovýchto informací a že nedisponuje žádným dokumentem, který by se toho týkal. Z judikatury vyplývá, že se předpokládá neexistence dokumentu, k němuž bylo požádáno o přístup, pokud dotyčný orgán učiní prohlášení v tomto smyslu. Jde ovšem o domněnku vyvratitelnou, kterou může žalobce vyvrátit všemi prostředky na základě relevantních a shodujících se indicií (rozsudky Tribunálu ze dne 25. října 2002, Tetra Laval v. Komise, T‑5/02, Recueil, s. II‑4381, bod 95, a ze dne 22. prosince 2005, Gorostiaga Atxalandabaso v. Parlament, T‑146/04, Sb. rozh. s. II‑5989, bod 121). V projednávaném případě žalobkyně takovéto indicie o existenci dokumentů prokazujících údajné falšování sporných dovozních licencí a možného zapojení španělských orgánů nepředložila.
73 A zadruhé je třeba konstatovat, že žalobkyně předložila před Tribunálem řadu dokumentů k prokázání existence údajného zapojení a způsobu falšování sporných dovozních licencí. Jde zejména o pracovní dokument OLAF ze dne 22. září 2000, rozsudek Tribunale civile e penale, které byly uvedeny při přezkumu pátého žalobního důvodu, nebo o protokol ze dne 23. června 2004 obsahující výpovědi pracovníků OLAF, kteří byli pověřeni vyšetřováním podvodných dovozů, před soudcem pro předběžné vyšetřování v Ravenně. Ze spisu rovněž vyplývá, že žalobkyně již disponovala těmito třemi dokumenty, když belgické správě cel a spotřebních daní předložila dokument nazvaný „Position paper“ (zpráva) ze dne 25. června 2007, ke kterému byly tyto dokumenty připojeny. Jak bylo uvedeno výše v bodech 48 a 50, pracovní dokument OLAF, jakož i rozsudek Tribunale civile e penale uvádí pouze podezření ze zapojení španělských správních orgánů do vystavování falešných dovozních licencí. Totéž platí o protokolu obsahujícím výpovědí pracovníků OLAF.
74 Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně disponovala dokumenty, které uvádějí podezření na zapojení španělských správních orgánů do vyhotovování falešných dovozních licencí a velmi přesně popisují pravděpodobné způsoby falšování licencí, které jí umožňovaly přednést obhajobu, pokud jde o otázku případného zapojení španělského úředníka do vystavování falešných licencí, ještě než Komise zahájila řízení o neprovedení dodatečného výběru.
75 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že žalobkyně nemůže důvodně tvrdit, že její právo na obhajobu bylo podstatně porušeno z důvodu, že neměla přístup k určitým informacím nebo dokumentům.
76 Vzhledem k tomu, že žalobkyně stran údajného porušení jejího práva na obhajobu nic bližšího neuvedla a pouhé odvolání se na porušení podstatných formálních náležitostí nijak nepodložila, je třeba uvedenou argumentaci zamítnout a s ní i šestý žalobní důvod.
K provedení čl. 239 odst. 1 druhé odrážky celního kodexu
Úvodní poznámky
77 Je třeba připomenout, že článek 905 nařízení č. 2454/93, jež je ustanovením, které upřesňuje a rozvádí pravidlo obsažené v článku 239 celního kodexu, představuje obecné ustanovení o ekvitě určené zejména k úpravě výjimečných situací, které jako takové nespadají pod některý z případů stanovených v článcích 900 až 904 uvedeného nařízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. února 1999, Trans‑Ex‑Import, C‑86/97, Recueil, s. I‑1041, bod 18). Z uvedeného článku 905 vyplývá, že vrácení dovozního cla podléhá splnění dvou kumulativních podmínek, a sice zaprvé existenci zvláštní situace a zadruhé neexistenci hrubé nedbalosti a podvodného jednání ze strany zúčastněné osoby (rozsudek Tribunálu ze dne 12. února 2004, Aslantrans v. Komise, T‑282/01, Recueil, s. II‑693, bod 53). V důsledku toho k odmítnutí vrácení cla postačuje, aby jedna z těchto dvou podmínek nebyla splněna (rozsudky Tribunálu ze dne 5. června 1996, Günzler Aluminium v. Komise, T‑75/95, Recueil, s. II‑497, bod 54, a výše uvedený rozsudek Aslantrans v. Komise, bod 53).
78 Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že podmínka existence zvláštní situace je v projednávané věci splněna (viz bod 18 výše). V důsledku toho se přezkum Tribunálu musí týkat pouze otázky, zda Komise právem konstatovala existenci hrubé nedbalosti.
79 Podle judikatury je pro posouzení, zda se jedná o hrubou nedbalost ve smyslu článku 239 celního kodexu, třeba zohlednit zejména složitost ustanovení, jejichž porušení vedlo ke vzniku celního dluhu, jakož i profesionální zkušenost a péči hospodářského subjektu (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1999, Söhl & Söhlke, C‑48/98, Recueil, s. I‑7877, bod 56, a ze dne 13 března 2003, Nizozemsko v. Komise C‑156/00, Recueil, s. I‑2527, bod 92).
80 Kromě toho je třeba připomenout, že Komise při přijímání rozhodnutí podle článku 239 celního kodexu disponuje posuzovací pravomocí (obdobně viz rozsudek Tribunálu ze dne 18. ledna 2000, Mehibas Dordtselaan v. Komise, T‑290/97, Recueil, s. II‑15, body 46 a 78). Je třeba rovněž uvést, že vrácení nebo prominutí dovozního cla, které může být přiznáno pouze za určitých podmínek a ve specificky stanovených případech, představuje výjimku z běžného režimu dovozů a vývozů, a v důsledku toho ustanovení stanovující takové vrácení nebo takové prominutí musí být vykládána striktně. Zejména neexistence hrubé nedbalosti je podmínkou sine qua non pro možnost domáhat se vrácení nebo prominutí dovozního cla, proto tento pojem musí být vykládán takovým způsobem, aby počet případů vrácení nebo prominutí cla zůstal omezen (rozsudek Söhl & Söhlke, bod 79 výše, bod 52).
81 Pokud jde o uplatňování článku 239 celního kodexu, Komise sice disponuje určitým prostorem pro uvážení, avšak je tuto pravomoc povinna uplatňovat tak, aby ji skutečně vyvažovala na straně jedné zájem Unie na zajištění dodržování celních předpisů, a na druhé straně zájmu dovozce, který jednal v dobré víře, na tom, aby nenesl škody přesahující běžné obchodní riziko (viz rozsudek Tribunálu ze dne 30. listopadu 2006, Heuschen & Schrouff Oriëntal Foods v. Komise, T‑382/04, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 46 a citovaná judikatura).
82 Z hlediska těchto úvah je třeba zkoumat zejména druhý žalobní důvod, na jehož podporu vystoupilo Belgické království.
Ke druhému žalobnímu důvodu, vycházejícímu z porušení Smlouvy a pravidel týkajících se jejího použití, zejména článku 239 celního kodexu a zásady proporcionality
83 Žalobkyně napadá konstatování hrubé nedbalosti, kterou jí v napadeném rozhodnutí vytýká Komise. Podporovaná Belgickým královstvím uvádí několik argumentů na podporu tohoto žalobního důvodu.
84 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že Komise jí nemůže ani v nejmenším vytýkat hrubou nedbalost, protože údajná porušení byla založena na mylném předpokladu, že uzavřela dohodu o zpětné koupi zboží. Zadruhé žalobkyně tvrdí, že vzhledem k okolnostem projednávané věci nemohla vědět, že existovaly údajně falešné dovozní licence nakoupené za tržních podmínek prostřednictvím M, který po léta udržoval důvěrné vztahy s její dceřinou společností. Zatřetí Komise v rozporu s judikaturou Tribunálu nepředložila důkaz o hrubé nedbalosti žalobkyně, ačkoli žalobkyně sama vždy jednala v rámci běžné obchodní praxe a prokázala profesionální a pečlivé jednání. Začtvrté žalobkyně v podstatě tvrdí, že výtky Komise týkající se obchodních vztahů s M a s držiteli sporných dovozních licencí nejsou opodstatněné, neboť tyto vztahy patří do běžné obchodní praxe. Zapáté je vyžadovaná péče ve zvláštní situaci, která jde daleko nad rámec běžného obchodního rizika, v rozporu s judikaturou mimořádně tvrdá a nepřiměřená. V době vzniku skutkových okolností nebyl důvod zpochybňovat pravost dovozních licencí. Zašesté Komise mylně zastávala názor, že podmínka týkající se složitosti právní úpravy nebyla relevantní.
85 Třetím, čtvrtým a pátým argumentem, které je třeba zkoumat společně a nejdříve, žalobkyně v podstatě zastává názor, že Komise neprokázala nedostatek péče ze strany žalobkyně.
86 Zaprvé je třeba připomenout, že pokud celní orgány dospěly k názoru, že nemohlo být prokázáno, že by se hospodářský subjekt dopustil podvodu nebo hrubé nedbalosti, přísluší Komisi, pokud se rozhodne odchýlit od stanoviska vnitrostátních orgánů, aby na základě relevantních skutečností prokázala existenci hrubě nedbalého chování uvedeného hospodářského subjektu (rozsudek Tribunálu ze dne 27. září 2005, Geologistics v. Komise, T‑26/03, Sb. rozh. s. II‑3885, body 78 a 82).
87 Je však třeba zdůraznit, že v dopise ze dne 14. prosince 2007 belgická správa cel a spotřebních daní zastávala názor, že existuje zvláštní situace ve smyslu článku 239 celního kodexu a že se žalobkyně nedopustila hrubé nedbalosti.
88 Zadruhé je třeba připomenout, že při konstatování, že žalobkyně nejednala s náležitou péčí, Komise v šedesátém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí poznamenala, že neexistují stopy po kontaktech s držiteli dovozních licencí, přestože tyto kontakty byly nezbytné pro propuštění zboží do volného oběhu, neboť jména těchto podniků byla uvedena na prohlášeních o propuštění do volného oběhu, což mohlo založit jejich odpovědnost. Komise v šedesátém a šedesátém prvním bodě odůvodnění poznamenala, že pokud by žalobkyně tyto podniky kontaktovala, ukázalo by se, že nebyly informovány o prodeji užívání jejich licencí vystavených na jejich jméno, a dospěla k závěru, že použitý postup a neexistence kontaktů prokazuje, že žalobkyně byla za účelem dovozu banánů v rámci celní kvóty připravena podstoupit riziko. V šedesátém druhém bodě odůvodnění Komise uvedla, že jednání o koupi dovozních licencí byla vedena přímo mezi žalobkyní a M, v šedesátém třetím bodě odůvodnění uvedla, že platby žalobkyně byly prováděny na osobní účet M, nikoli na účet jeho zaměstnavatele, v šedesátém čtvrtém bodě odůvodnění uvedla, že žalobkyně nepředložila důkaz o tom, že dovozní licence, které vrátila M, jím byly v pořádku přijaty, přestože držitelé uvedených licencí je museli získat zpět, aby dosáhli uvolnění záruky, kterou museli podle právní úpravy složit, a v šedesátém pátém bodě odůvodnění uvedla, že koupě užívání licencí byla provedena formou pro forma faktur, které byly zaslány dvěma španělskými podniky, a že některé faktury byly zaslány faxem z neznámých adres nebo neznámými osobami. Podle Komise takovýto postup nepatří do běžné obchodní praxe.
89 V souhrnu existuje pět okolností, které Komise uvádí na podporu závěru o nedostatku péče: neexistence kontaktu mezi žalobkyní a podniky, které byly držiteli dovozních licencí; koupě používání licencí na základě přímého jednání mezi žalobkyní a M; platby provedené na osobní účet M; neexistence důkazu o tom, že M přijal licence zaslané žalobkyní; fakturace koupě užívání licencí formou pro forma faktur zaslaných faxem, některé z neznámých adres nebo neznámými osobami.
90 Zatřetí je třeba poznamenat, že Komise v žalobní odpovědi uvádí, že způsob použitý žalobkyní k získání užívání dovozních licencí je „protiprávní“, protože je v rozporu s čl. 21 odst. 2 druhým pododstavcem nařízení č. 2362/98, který zakazuje jakýkoli převod práv vyplývajících z dovozní licence z nového na tradičního dovozce. V tomto bodě je nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí v rozsahu, ve kterém odmítá prominutí dovozního cla, nevychází z protiprávnosti způsobu koupě užívání dovozních licencí, nýbrž z hrubé nedbalosti žalobkyně.
91 Tento argument Komise proto v projednávaném případě nemůže mít vliv na opodstatněnost odmítnutí prominout dovozní clo.
92 Začtvrté je třeba poznamenat, že žalobkyně, v tomto bodě podporovaná Belgickým královstvím, zastává názor, že jen v případě pochybností o pravosti dovozních licencí by pro ni míra péče zakládala aktivní povinnost. Komise tvrdí, že vzhledem k okolnostem projednávané věci, které jsou známy jen žalobkyni, měla mít žalobkyně pochybnosti a požadovat více informací o držitelích dovozních licencí, přičemž případná neexistence pochybností ze strany celních orgánů nemá na tuto skutečnost žádný vliv.
93 Na první pohled z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že Komise odmítla prominout dovozní clo z důvodu, že žalobkyně měla mít pochybnosti o pravosti sporných dovozních licencí. Zdá se, že nedostatek péče vychází ze způsobu použitého pro získání užívání těchto licencí, jehož určité aspekty nepatří do běžné obchodní praxe (šedesátý pátý bod odůvodnění napadeného rozhodnutí). Vzhledem k tomuto obsahu není tento argument žalobkyně relevantní pro posouzení opodstatněnosti napadeného rozhodnutí.
94 Není přesto možné vyloučit, že se Komise domnívala, že vzhledem ke způsobu použitému pro nabytí užívání sporných dovozních licencí měla mít žalobkyně pochybnosti o jejich pravosti, protože v šedesátém a šedesátém pátém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí se uvádí, že kontakty s držiteli těchto licencí měly být nezbytné a že se žalobkyně nepozastavila nad tím, že značné peněžní částky byly vypláceny jen na základě pro forma faktur obdržených faxem. Přesto z důvodů uvedených v bodech 98 až 102 a 111 až 115 níže tyto skutečnosti nemohly za okolností projednávané věci vyvolat pochybnosti o pravosti sporných dovozních licencí.
95 Zapáté je třeba přezkoumat pět vytýkaných skutečností, na jejichž základě se Komise domnívala, že žalobkyně neprokázala náležitou péči.
96 Zaprvé žalobkyně tvrdí, že pro nepřiměřenou administrativní zátěž vzhledem k značnému počtu sporných licencí nemohla kontaktovat každého držitele licence. Jednala v rámci běžných obchodních vztahů, ponechávajíc na M, aby řídil kontakty se svojí sítí. Kdyby jednala jinak, ohrozila by své obchodní vztahy s M, které potřebovala k tomu, aby M vyhledával nové dovozce, kteří by chtěli prodat užívání svých dovozních licencí. Žalobkyně zastává názor, že v rozhodné době neměla žádný důvod věnovat zvláštní pozornost dohodám uzavřeným prostřednictvím M, protože použitá metoda byla stejná jako metoda používaná s jinými zprostředkovateli.
97 Podle Komise se žalobkyně nemůže opírat o argument vycházející z důvěrného vztahu s M, nenese‑li veškeré důsledky této volby, protože dala přednost tomuto vztahu před dodržováním požadované péče. Kromě toho zastává názor, že žalobkyně mohla od M požadovat, aby jí poskytl informace o držitelích licencí, neboť jejich obchodní vztahy trvaly v rozhodné době poměrně krátce. Konečně má za to, že opatření, která žalobkyně přijala právě pro správu dovozních licencí, jsou bezvýznamná, protože neuvedla, jak přispěla k ověření řádného a přípustného používání licencí.
98 Ze spisu vyplývá, že žalobkyně získala všechny sporné dovozní licence prostřednictvím M a že uvedené licence jí byly poskytnuty zpravidla na konci čtvrtletí, pro které byly použity. Je třeba poznamenat, že žalobkyně ve svých písemnostech, jakož i na jednání, trvala na skutečnosti, že operace, pro které byly sporné dovozní licence použity, se vždy týkaly malého množství banánů. Takováto okolnost podle ní odůvodňovala využití zprostředkovatele pro to, aby v poměrně krátké lhůtě získala licence umožňující dovézt zásilky v rámci celní kvóty. Tyto různé skutkové okolnosti nebyly Komisí zpochybněny. Kromě toho žalobkyně tvrdí, aniž je to zpochybněno, že ověřila formu a obsah dovozních licencí, které používala, a zejména to, zda množství uváděná na licencích odpovídala množstvím přidělovaným novým dovozcům, jejichž jméno bylo uvedeno na licenci.
99 Navzdory takto prováděným kontrolám první skutečnost vytýkaná Komisí předpokládá, že žalobkyně musela kontaktovat držitele sporných licencí ve velmi krátké lhůtě, aby se vyhnula výtkám formulovaným v šedesátém a šedesátém prvním bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí.
100 Na dotaz položený při jednání týkající se povahy a dopadu této povinnosti, která vyplývá z šedesátého bodu odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise nebyla schopna uvést ustanovení, která by její existenci zakládala, a upřesnit její dopad na celní řízení v souvislosti s dováženým zbožím, zejména na jeho propuštění do volného oběhu, omezujíc se na tvrzení, že koupě práva užívat dovozní licence od nových dovozců nebyla v souladu s celně právní úpravou. Jak však již bylo uvedeno výše v bodech 90 a 91, napadené rozhodnutí není založeno na protiprávnosti způsobu nákupu práva užívat dovozní licence.
101 Komise tedy neprokázala, že žalobkyně byla povinna kontaktovat držitele sporných dovozních licencí, aby mohla provést celní odbavení. Komise konkrétně nepředložila žádný důkaz, že takovéto navázání kontaktu bylo nezbytné pro to, aby žalobkyně propustila dovezené zboží do volného oběhu, přestože není zpochybňováno, že žalobkyně mohla bez překážky splnit všechny administrativní formality spojené s dovozem zboží, na které se vztahovaly sporné dovozní licence.
102 Navíc není možné obecně akceptovat, že hospodářský subjekt, který dováži zboží do Unie, a který aby získal užívání dovozních licencí, využije služeb zprostředkovatele, byl považován za subjekt jednající neopatrně nebo bez náležité péče, pokud neprovede ověření u držitele licence. Využití služeb takovéhoto zprostředkovatele totiž patří mezi praktické možnosti provádění dovozní činnosti podle úvahy dovozce a má za cíl zjednodušit výkon této činnosti, pokud se dovozce v daném ekonomickém kontextu domnívá, že zprostředkovatel je osobou, která je lépe než on schopna najít nové hospodářské subjekty, které získaly licence a které chtějí postoupit jejich užívání, zejména pokud, jako v projednávané věci, dovozce potřebuje značné množství licencí v dosti krátké lhůtě (viz bod 98 výše). V případě neexistence jakékoli jiné skutečnosti, která by mohla vyvolat pochybnosti hospodářského subjektu stran pravosti použitých dovozních licencí, není možné konstatovat, že kontakty s držiteli dovozních licencí byly nezbytné pro umožnění propuštění dováženého zboží do volného oběhu.
103 Komise proto neprokázala, že okolnosti uvedené v šedesátém a šedesátém prvním bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí představují nedostatek péče ze strany žalobkyně.
104 Zadruhé žalobkyně tvrdí, že bylo obvyklé provádět platby na osobní účet M, protože jednal nezávisle, a žalobkyně takto postupovala i v případě jiných zprostředkovatelů, že jí nelze vytýkat, že neověřila, zda licence, které zaslala M, jím byly v pořádku přijaty, což představuje nepřiměřené pracovní zatížení a neodpovídá běžné obchodní praxi, a že by – zejména vzhledem k jejich pravidelným obchodním vztahům – byla informována, kdyby M licence neobdržel.
105 Komise na svou obranu opakuje kritiku, kterou formulovala v napadeném rozhodnutí, tedy že na základě úrovně péče použitelné v projednávané věci bylo možné od žalobkyně očekávat, že bude dbát na to, aby platby byly prováděny na příslušné účty, a že ověří řádné přijetí licencí, které zaslala. Komise poznamenává, že žalobkyně měla jako hospodářský subjekt jednající s řádnou péčí mít pochybnosti na základě skutečnosti, že M požadoval, aby značné částky byly vyplaceny na jeho vlastní jméno a na soukromé účty, aniž by o tom věděl jeho zaměstnavatel.
106 Druhá, třetí a čtvrtá vytýkaná skutečnost uvedené v šedesátém druhém až šedesátém čtvrtém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí se týkají koupě práva užívat licence na základě přímých jednání mezi žalobkyní a M, plateb provedených na osobní účet M a neexistence důkazu o tom, že M přijal licence zaslané žalobkyní.
107 Ze skutkového hlediska je třeba konstatovat, že žalobkyně udržovala obchodní vztahy s M od roku 1997, přičemž jedna její italská dceřiná společnost měla předtím několik let vztahy s portugalským podnikem mezinárodního obchodu, pro který M pracoval. Ze spisu rovněž vyplývá, že jak tvrdí žalobkyně, obchodní vztah za účelem koupě práva užívat sporné licence byl navázán jen mezi žalobkyní a M, což Komise na jednání uznala za nesporné. Kromě toho nic v napadeném rozhodnutí nebo písemnostech Komise nemůže zpochybnit tvrzení žalobkyně, že M vykonával svoji zprostředkovatelskou činnost nezávisle, ani nenasvědčuje tomu, že by posledně uvedený vykonával tuto činnost s podvodným úmyslem. Argumenty Komise, které byly připomenuty výše v bodě 105, proto nemohou být přijaty, protože jsou založeny na myšlence, která rovněž vyplývá z napadeného rozhodnutí, že využití zprostředkovatele, který byl rovněž zaměstnancem mezinárodně působícího podniku, pro získání práv užívat sporné licence je spojeno se zvýšeným rizikem podvodného jednání.
108 Za okolností projednávaného případu a s přihlédnutím k tomu, co bylo uvedeno výše v bodě 102, ani dojednání koupě užívání sporných licencí přímo s M, ani platby za veškeré tyto koupě na jeho osobní účet, ani neexistence žádosti, aby prokázal přijetí použitých licencí, které mu žalobkyně vrátila, neprokazuje nedostatek péče ze strany žalobkyně.
109 Zatřetí žalobkyně tvrdí, že používání pro forma faktur je běžnou obchodní praxí, která se používala i s jinými zprostředkovateli a jinými dovozci, neboť tyto faktury představovaly objednávky, na základě nichž žalobkyně platila M, který následně vystavil konečné faktury. Skutečnost, že faktury byly zasílány španělskými společnostmi, které žalobkyně neznala, nepředstavuje zvláštnost, která by měla nabádat k vyšší obezřetnosti, neboť dotčené subjekty byly v odvětví banánů neznámými podniky a veškeré kontakty s těmito subjekty řídil M; Komise tedy nepředložila důkaz hrubé nedbalosti.
110 Komise zastává názor, že problematickými se jeví okolnosti, za nichž došlo k použití pro forma faktur, a to zaslání těchto faktur faxem, neznámými osobami a z neznámých adres. Z tohoto důvodu měla žalobkyně provést ověření.
111 V této souvislosti je třeba připomenout, že v šedesátém pátém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí Komise uvedla:
„[f]akturace koupě užívání licencí se prováděla prostřednictvím pro forma faktur zaslaných [faxem] dvěma výše uvedenými španělskými podniky a ze spisu vyplývá, že některé z těchto pro forma faktur byly zaslány [faxem] z neznámých adres nebo neznámými osobami. Komise pochybuje, že do běžné obchodní praxe patří, aby velmi významné částky peněz byly za těchto okolností placeny jen na základě pro forma faktur obdržených [faxem]; ze spisu nevyplývá, že by se nad tím [žalobkyně] jakkoli pozastavovala.“
112 Nejprve je třeba konstatovat, že organizační procesní opatření a jednání odhalilo rozpory v posuzování jedné ze skutkových okolností. V odpovědi na otázky položené Tribunálem totiž Komise předložila faktury čtyř podniků, od nichž žalobkyně koupila právo užívat sporné licence. Žalobkyně na straně jedné během jednání zpochybnila správnost těchto údajů, tvrdíc, že pouze jeden z dotčených podniků jí prodal právo užívat sporné licence. Na straně druhé jsou tyto údaje v rozporu se skutečnostmi, které uvedl OLAF v pracovním dokumentu ze dne 22. září 2000, který uvádí dva zapojené španělské podniky, jeden v roce 1998 a druhý v roce 1999, jakož i v rozporu s napadeným rozhodnutím.
113 Je třeba rovněž poznamenat, že při prokazování nedostatku péče ze strany žalobkyně Komise vychází zejména z okolnosti, že pro forma faktury ke koupi práva užívat sporné licence byly zaslány z neznámých faxů a neznámými osobami. Konkrétně Komise na jednání uvedla, že dotčené pro forma faktury pocházely ze Španělska, že čísla faxů byla španělská nebo že na fakturách přijatých faxem byla uvedena poznámka „copy shops“ (kopírovací služby).
114 Z celého spisu však vyplývá, že právo užívat sporné licence, které se týkají jen roku 1999, bylo koupeno od jednoho španělského podniku (viz výše bod 112). Pro forma faktury tohoto podniku předložené Komisí v odpovědi na organizační procesní opatření obsahují všechny poštovní adresu a telefonní číslo uvedené v jejich záhlaví. Jedna z faktur obsahuje poznámku „casa de fotocopia“ (kopírovací služba) v horní části a další číslo faxu, zjevně španělské a údaj „cemon“ v horní části.
115 I když skutečnosti uvedené výše v bodě 114 z napadeného rozhodnutí výslovně nevyplývají, je možné vycházet z toho, že Komise na ně odkazovala, když v šedesátém pátém bodě odůvodnění uvedla, že pro forma faktury byly zaslány faxem z neznámých adres. Tato okolnost nicméně nemůže stačit k prokázání nedostatku péče ze strany žalobkyně v projednávaném případě. Na straně jedné skutečnost, že pro forma faktura pocházející od podniku, který má své sídlo ve Španělsku, byla zaslána z faxu nacházejícího se v této zemi, se nejeví jako okolnost, která by příjemce faktury měla vést ke zvýšení úrovně péče. Na straně druhé skutečnost, že jedna z pěti faktur zaslaných uvedeným španělským podnikem žalobkyni byla zaslána předpokládaně kopírovací službou, nemohla jako taková vyvolat u žalobkyně pochybnosti o jejím obchodním vztahu s tímto podnikem nebo o pravosti sporných licencí. Při neexistenci jiných průkazných skutečností svědčících pro existenci vytýkané skutečnosti týkající se používání pro forma faktur není možné považovat za důvodné pochybnosti Komise týkající se skutečnosti, že zaplacení velmi vysokých částek peněz provedené na základě těchto faktur obdržených za výše uvedených okolností patří do běžné obchodní praxe.
116 V důsledku toho Komise skutečnostmi uvedenými v šedesátém pátém bodě odůvodnění napadeného rozhodnutí neprokázala, že žalobkyně v projednávaném případě neprokázala dostatek péče.
117 O prvním, druhém a šestém argumentu druhého žalobního důvodu není nutno rozhodnout, avšak z výše uvedených bodů 103, 108 a 116 vyplývá, že druhý žalobní důvod je opodstatněný, protože Komise nepředložila důkaz, jak vyžaduje judikatura uvedená výše v bodě 86, o neexistenci péče žalobkyně, a tedy o její hrubé nedbalosti.
118 V důsledku toho je nutno čl. 1 odst. 3 napadeného rozhodnutí zrušit a ve zbývající části žalobu zamítnout, aniž je nutno rozhodnout o prvním, třetím a čtvrtém žalobním důvodu.
K nákladům řízení
119 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Avšak podle odstavce 3 téhož článku může Tribunál rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.
120 Vzhledem k tomu, že v projednávaném případě Komise neměla v podstatné části úspěch, je třeba rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené žalobkyní.
121 Podle čl. 87 odst. 4 prvního pododstavce jednacího řádu nesou členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady řízení. V projednávaném případě je třeba rozhodnout, že Belgické království ponese vlastní náklady řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (druhý senát)
rozhodl takto:
1) Článek 1 odst. 3 rozhodnutí Komise C (2010) 2858 final ze dne 6. května 2010, který konstatuje, že v daném konkrétním případě je důvodné dodatečné zaúčtování dovozního cla a že prominutí cla je odůvodněné u jednoho dlužníka, avšak není odůvodněné u druhého dlužníka, se zrušuje.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení, které vynaložila Firma Léon Van Parys NV.
4) Belgické království ponese vlastní náklady řízení.
Forwood | Dehousse | Schwarcz |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. března 2013.
Podpisy.